Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-18 20:31:32

Celosvětový bestseller se dočká pokračování! Kingdom Come Deliverance 2 s českým dabignem vyjde ještě letos

Warhorse oznámilo práce na nové hře s názvem Kingdom Come: Deliverance 2 Ta se bude opět odehrávat ve středověku, tentokrát v okolí Kutné Hory Dočkat se máme už v letošním roce i s českým dabingem Dlouhé čekání je u konce. Dnes konečně české studio Warhorse, které stojí za skvělým středověkým RPG Kingdom Come: Deliverance, oznámilo nový titul s názvem Kingdom Come: Deliverance 2. Hra se bude opět odehrávat ve středověku a bude navazovat přesně tam, kde skončil první díl. Přečtěte si celý článek Celosvětový bestseller se dočká pokračování! Kingdom Come Deliverance 2 s českým dabignem vyjde ještě letos

Čas načtení: 2024-02-24 15:00:00

Tip na výlet: Vydejte se po stopách kováře Jindřicha z Kingdom Come: Deliverance

/FOTOGALERIE, VIDEO/ Před šesti lety byla uvedena na trh příběhová RPG hra Kingdom Come: Deliverance. Oblíbili si ji čeští i zahraniční fanoušci a řadí se k nejprodávanějším herním titulům. Realistická hra od Warhorse Studios, která nabízí jedinečný herní zážitek v prostředí středočeského Posázaví v době středověku, se prodalo přes šest milionů kopií.

Čas načtení: 2024-03-14 11:00:01

Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat. Kromě syna Saddáma Husajna

Železná panna je ve své podstatě docela jednoduchá. Je to krabice ve tvaru člověka, ve které jsou neuvěřitelně ostré hroty. Při uzavření by pravděpodobně propíchly oběť z obou stran. Hroty však nebyly dostatečně dlouhé, aby člověka přímo zabily. Navíc byly umístěny tak, aby nebožák zemřel pomalou a bolestivou smrtí vykrvácením. Hrůza to je, ale zapomeňte na středověk, o ten tady nejde. Možná jen bujná fantazie První písemná zmínka o železné panně se objevila až koncem 18. století. Tedy dlouho poté, co skončil středověk (mimochodem, mnoho údajně středověkých mučicích zařízení z této doby vůbec nepocházelo). Spisovatel Johann Philipp Siebenkees ji popsal v průvodci po městě Norimberk. Mrchožroutova dcera: Utrpení tak hrozné, že při něm odvraceli zrak i kati Číst více Psal o popravě z roku 1515, při níž byl zločinec údajně umístěn do zařízení připomínajícího sarkofág lemovaný zevnitř ostrými hroty. „Pronikly do jeho paží a nohou na několika místech, do břicha a hrudníku, do močového měchýře a do kořene jeho údu, zasáhly i jeho oči, rameno a hýždě. Ale ne tolik, aby ho to zabilo. Tak zůstal dva dny, brečel a naříkal. Teprve poté zemřel,“ psal Siebenkees. Ale mnoho odborníků se domnívá, že spisovatel si příběh vymyslel a že železná panna v inkriminované době vůbec neexistovala. Ať to bylo jakkoli, nedlouho po zveřejnění příběhu se železné panny začaly objevovat v muzeích po celé Evropě i Spojených státech. Podle všeho ale byly poskládané dohromady z mnoha různých středověkých artefaktů a vystavené lidem, kteří byli ochotni zaplatit vstup. Jedna se dokonce objevila na světové výstavě v roce 1893 v Chicagu. Sportovci trpěli, protože se nesnažili? Snad nejslavnějším z těchto zařízení byla norimberská železná panna, která byla zkonstruována až na počátku 19. století a později byla zničena při bombardování spojeneckými silami v roce 1944. Byla považována za falešnou, přesto o ní někteří lidé tvrdili, že pocházela ze 12. století.  Vojna za komunistů: Na sovětská letadla jsme mířili kanony, MiGy na nás nalétávaly, vzpomíná pamětník Číst více Železná panna byla podle webu Time nalezena v sídle iráckého olympijského výboru v Bagdádu v roce 2003. Zde svého času Udaj Husajn, syn Saddáma Husajna, vedl jak olympijský výbor, tak fotbalovou federaci země. Je možné, že mohl použít železnou pannu k mučení sportovců, kteří nepodali dobrý výkon. Říkalo se, že zatímco všichni odvraceli zrak, on se v mukách přímo vyžíval. Proč lidé o středověku lhali? Ať už to bylo s železnou pannou jakkoli, její datování do středověku je podle všeho chybné. Ostatně jako celá řada dalších mýtů. Traduje se například, že cep byl ve středověku běžně používán jako zbraň. Dnes už je prokázáno, že to tak nebylo. Stejné je to se zařízeními na mučení. Odborníci se vesměs shodují, že většinu nepravd o mučení ve středověku šířili lidé žijící v 18. a 19. století. Prostě trochu přeháněli, pokud šlo o popisy středověku. V následujících letech se tato nadsázka prohloubila a nyní jsou mnohé z těchto nesmyslů z 18. století považovány za skutečnost. Zdroje: allthatsinteresting.com, content.time.com, history.com KAM DÁL: Darovali jste dětem dům a teď se k vám chovají nevděčně? Svou velkorysost můžete vzít zpátky.

Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11

Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit

„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.   Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.   Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.   Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.   V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.   Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.   Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně.    Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.   Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.   Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2021-03-03 17:12:51

Národní knihovna hlásí unikátní objev: fragment šesti skladeb ze 13. století

Digitalizace rukopisů uložených v trezorech Národní knihovny České republiky přinesla unikátní objev. Kodex z 15. století v sobě ukrývá vzácný fragment šesti dvojhlasých skladeb, zkomponovaných ve 13. století v okruhu pařížské katedrály Notre-Dame. Jde o nález, který významně dokreslí obraz dějin evropské středověké hudby. V jednom z rukopisů z fondu Národní knihovny, jejichž digitalizáty byly v poslední době publikovány na portálu digitální knihovny Manuscriptorium.com, se podařilo identifikovat zlomky polyfonních skladeb z repertoáru, který vznikl v prostředí nově postavené gotické katedrály Notre-Dame v Paříži ve vrcholném středověku. Tento repertoár zahrnoval skladby komponované pro dva až čtyři hlasy, které poprvé v historii evropské hudby pracovaly s pravidelným rytmem, notovým zápisem. Jejich provádění vyžadovalo špičkové interprety. Důkazem o jedinečnosti tohoto objevu je fakt, že se do dnešní doby dochovaly pouze tři obdobné rukopisy ze 13. století a několik drobných fragmentů. První dva kodexy jsou uloženy v knihovně ve Wolfenbüttelu, z nichž první byl sepsán kolem roku 1230 pro katedrálu v St Andrews ve Skotsku, a druhý pochází z poloviny 13. století pravděpodobně z Paříže. Třetí rukopis je dnes uložen ve Florencii a byl podle posledních spekulací pořízen na objednávku Ludvíka Svatého pro pařížskou Sainte Chapelle roku 1248. Nejedná se o kompletní polyfonní skladby, ale pouze o její fragmenty, konkrétně o dva dvojlisty, které byly vevázány do rukopisu z 15. století. Původní hudební kodex byl s největší pravděpodobností sepsán rovněž v Paříži, jak a kdy se dostal do Čech, však bude teprve potřeba vysvětlit. Tento, dnes velmi vzácný notovaný rukopis byl v pozdním středověku použit coby materiál na vazbu knihy pro člena pražské univerzity. „V tehdejší době šlo o běžný jev, že byly staré a nepotřebné rukopisy využívány pro výrobu vazeb aktuálních knih. Tento náš rukopis z 15. století obsahuje v pozdním středověku oblíbený a rozšířený spis o zemědělství italského učence Petra de Crescentiis nazývaný Ruralia commoda,“ doplňuje vedoucí Oddělení rukopisů a starých tisků Jan Vojtíšek. „Význam tohoto objevu pro hudbu středověkých Čech a Evropy je nedocenitelný. Pro české dějiny se jedná o první skutečný doklad této hudby vůbec. Možný raný kontakt Čech s touto hudbou vnáší zcela nové světlo na hudební kulturu v době posledních Přemyslovců a z pohledu tohoto repertoáru bude nutno znovu studovat a přehodnotit hudební doklady z první poloviny 14. století,“ říká k objevu docentka Hana Vlhová-Wörner. Pojednání o nejstarších českých dějinách hudby v Čechách bude tedy podle ní potřeba v následujících letech zásadně přeformulovat. Na zlomky upozornil v polovině února letošního roku Dominique Gatté ze Štrasburku, který se systematicky věnuje evidenci fragmentů v nově digitalizovaných rukopisech z evropských fondů. Studia fragmentů se okamžitě ujali členové projektu Staré mýty, nová fakta: české země v centru hudebního dění 15. století (projekt GAČR-EXPRO, www.smnf.cz), pro které nález přináší cenný materiál k pochopení hudební kultury husitských Čech v celé její šíři, tedy i z pohledu „skartace“ starého, a tedy již nepotřebného zpěvního materiálu. Vědecké bádání se nyní zaměří na studium fragmentů a jejich co nejpřesnější dataci, na okolnosti jejich použití jako vazebního materiálu, a konečně na možné scénáře cesty rukopisu s organy z Paříže do Čech a s tím související identifikaci instituce, ve kterém se tento repertoár mohl pěstovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2024-04-01 06:30:01

Velikonoce ve světě: Tajemná procesí ve španělských městech připomínají středověk

Za honosným čelem průvodu se sochami následují kajícníci. Skrývají je mnišská roucha a kónické, bázeň vzbuzující špičaté kápě. Smyslem protažených kapucí ale není strašit, nýbrž symbolicky ukazovat nahoru, k božímu slitování. Jedinec, který v průvodu skutečně lituje svých provinění, zůstává v anonymitě i na veřejnosti. Tradice, která sahá až do středověku Španělská města lákají turisty na nevídanou podívanou. Není to však samoúčelná turistická atrakce. Tradiční oslavy Svatého týdne neboli Semana Santa vycházejí z místní rozšířené zbožnosti. Je to každoroční pocta pořádaná tamními bratrstvy. Tyto spolky mají svůj původ ve středověku, ale řada z nich vznikla v období baroka inspirovaného protireformací a také v průběhu 20. a 21. století. Členství je obvykle otevřené každému katolíkovi a rodinná tradice je důležitým prvkem pro to, aby se člověk stal členem, tedy „bratrem“ (hermano). V průběhu staletí se bratrstva samozřejmě proměňovala. Především v posledních třiceti letech prodělala značnou transformaci. Mimo jiné se otevřela ženám, které dnes tvoří 40 procent účastníků procesí. A někdy se objevují i děti. Komunisté na šestnáct let internovali arcibiskupa. Pak mu milostivě dovolili žít ve vyhnanství Číst více Každé město nebo region se od sebe trošku liší Průvody po celém Španělsku však nejsou stejné, liší se podle regionů i jednotlivých měst. Ten nejslavnější a nejokázalejší je patrně v městě Sevilla. Sledovat ho je však možno i na ostrově Mallorca. Takový průvod Čtidoma navštívilo v městečku Alcúdia na severovýchodní části ostrova. V potemnělých ulicích bylo možno sledovat pomalu se pohybující postavy kráčející za sochami Panny Marie a umučeného Krista. „Kajícníci“ v kápích s sebou nesli i kříž symbolizující ukřižování. Společným rysem je téměř obecné používání „nazarena“, tedy jakéhosi kajícího roucha. Tento oděv se skládá z tuniky, kapuce s kónickou špičkou (capirote) sloužící k zakrytí tváře nositele a někdy i pláště. Přesné barvy a tvary těchto šatů závisí na konkrétním průvodu. Roucha byla široce používána ve středověku kajícníky, kteří mohli prokázat své pokání a přitom stále maskovat svou identitu. Tito nazarenos nesou procesní svíčky nebo nahrubo opracované dřevěné kříže, mohou chodit po ulicích města bosí a na některých místech mohou mít na nohou okovy a řetězy jako symbol pokání. V některých oblastech nosí část účastníků šaty volně inspirované uniformami římské legie. Co s vařenými vajíčky po Velikonocích? Utopte je Číst více Základem průvodu jsou nosítka se sochami Dalším společným znakem všech průvodů ve španělských městech je, že každé bratrstvo nese velkolepé „pasos“, vlastně jakási nosítka se sochami, které zobrazují různé výjevy z evangelií související s umučením Krista nebo bolestmi Panny Marie. Mnohá z těchto vyobrazení jsou umělecká díla vytvořená španělskými umělci, jako jsou Gregorio Fernandez, Juan de Mesa, Martínez Montañés nebo Mariano Benlliure. Bratrstva vlastnila a uchovávala tato pasos v některých případech po staletí. Obvykle jsou pasos doprovázena pochodovými kapelami, které předvádějí „Marchas processionales“, specifický typ skladeb věnovaných obrazům a bratrství. Místo v průvodu je poctou, na kterou se čeká Pozadí těchto průvodů nám přiblížil Pablo, postarší majitel zdejší restaurace. „Místo v průvodu symbolizuje význam jednotlivých členů bratrstev. Může trvat až 15 let, než se nám dostane pocty kráčet v čele procesí. Nosiči soch dlouho dopředu posilují a zvyšují svou vytrvalost. Celé hodiny přenášejí na ramenou betonové bloky, aby se pak pod sochami světců nikdo ani nezachvěl. Naše bratrstva, tedy španělsky cofradías, se připravují na tuto událost celé měsíce. Samozřejmě, že to stojí i spoustu peněz, ale za celý rok si je dokážeme opatřit charitativními akcemi.“ Síla tradice Postavy vrhající dlouhé stíny špičatými hábity nesou nejen své osobní příběhy, ale i španělskou minulost. Je to tak trochu vizuální připomínka temné španělské minulosti. Ožívají zde duchové španělské inkvizice nebo Židů vyhnaných ze země. Vracejí se zde i přízraky krvavé občanské války. V průběhu Velikonoc se ale daří tyto staré rány skrýt za společné oslavy. V popředí je společná identita, hluboce zakořeněná v kulturním dědictví země. Španělsko je hrdým Evropanem, ale přitom si dál udržuje své tradice, kterými se snaží odlišovat od zbytku světa. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Letadlo Glenna Millera: zmizelo beze stopy

Čas načtení: 2024-04-01 07:00:01

Americké výslechy: Dávná technika v 21. století. Donutí přiznat cokoliv, stížnost je zbytečná

Waterboarding je považován za jednu z velmi krutých mučicích metod. Protože ale na rozdíl od zavěšování na háky, pálení žhavým železem nebo třeba natahování na skřipec nezpůsobuje viditelné důkazy na těle mučeného vězně, považovali jej někteří ještě nedávno za možný způsob, jak ze zajatců dostat pravdu. V úterý 11. září 2001 se změnil svět. Nevědělo se, zda nezačala válka, ani jak se bude létat Číst více Ubližuje hlavně duši Pocit, že se člověk, na němž je waterboarding praktikován, topí, nemůže se nadechnout a jistě spěje ke svému konci, je tak silný, že vyvolává záchvaty, křeče či zvracení. A kdo by si snad myslel, že musí být jednoduché vštípit si myšlenku, že vyslýchaného jeho trýznitelé utopit nakonec nenechají, a zůstat tak v klidu, velmi by se pletl. Psychika takové zacházení zkrátka vydržet nemůže, zvlášť když je prováděno opakovaně. V případě Khalida Sheikha Mohammeda, jednoho z hlavních strůjců atentátu v roce 2001, šlo bezmála o dvě stovky pokusů. Pochopitelné, nebo děsivé?  Dva pohledy na stejnou věc Je faktem, že nejvíce se o této metodě mluvilo právě po 11. září roku 2001, které znamenalo zásadní zlom ve vývoji světové politiky, vztahů mezi národy i lidmi. Pád Dvojčat, zapříčiněný útoky teroristů, kteří ke svému činu navíc použili civilní letadla plná nevinných lidí, vyděsil celý svět a vyšetřovatelům přinesl stovky bezesných nocí. Někteří lidé se nediví, že v takové chvíli sáhla CIA k metodě, na kterou bychom nejraději zapomněli, jiní tomu nemohou uvěřit. Máme přece jedenadvacáté století a waterboarding je jednoznačně kruté mučení, jak dokládá i Amnesty International… Jenomže lidé jsou stále „jen“ lidmi a některé způsoby z nich nevyprchaly ani po tisíciletích vývoje. Vězni v Guantánamu by mohli vyprávět a také vyprávějí. Právě proto se waterboarding dostal znovu před soud, který nedávno jednal o jeho legálnosti či nelidskosti, a dokonce i o tom, kdo je či byl oprávněn takové výslechy provádět.  Soukromí „dodavatelé“ mučení vězňů Nedlouho po 11. září se ukázalo, že si CIA na tuto práci dokonce najímala lidi jako jakési soukromé mučitele. To je také příběh zatčeného Abua Zubaydaha, podezřelého z teroristické činnosti, kterého američtí agenti zatkli v roce 2002 v Pákistánu. Zpočátku se domnívali, že jde o přímého zástupce šéfa Al-Káidy Usámy bin Ládina, což se nakonec ani po více než osmdesáti waterboardingových procedurách nepotvrdilo. Muž je stále vězněn, protože jeho spojení s teroristy nebylo vyvráceno, a je považován za zvlášť nebezpečného. To mu ale nezabránilo v tom, aby se obrátil na soud se žalobou na dva psychology, speciálně najaté CIA k jeho mučení.  Soud smetl stížnost ze stolu Případ se nedávno dostal až k federálnímu soudci ve státě Washington a ten rozhodně neměl snadnou pozici. James Mitchell a Bruce Jessen se měli podle mínění mučeného muže dopustit trestného činu. Soud se na to ale podíval jinýma očima a žalobu smetl podle serveru Politico ze stolu s odůvodněním, že jejich jednání je podle zákona, vydaného v roce 2006, nepostihnutelné. Teroristické útoky, které změnily svět. Dvojčata mizející před očima a teror v Paříži Číst více Byli agenty CIA a jako takoví směli mučit Zmiňovaná norma totiž předem ospravedlňuje výslechové metody CIA, stejně jako jejich „smluvních dodavatelů“, jimiž v podstatě byli i právě tito psychologové v době, na kterou si Zubaydah stěžoval. Zatímco stěžovatel je dále vězněn v Guantánamu pro podezření, že by se po případném propuštění pravděpodobně podílel na plánování dalších teroristických útoků, o waterboardingu se vedou diskuse i v dnešní době.  Neshodli se ani prezidenti O tom, jak rozdílné názory na uvedenou mučicí metodu v jedenadvacátém století panují, svědčí již jen pohled nejmocnějších mužů Ameriky. Barack Obama byl velkým odpůrcem waterboardingu a za jeho volebního období byla tato technika v roce 2009 postavena mimo zákon. To jeho nástupce, tedy Donald Trump, se nikdy netajil souhlasem, a dokonce snahou vrátit ji mezi legální metody práce CIA. Podle ABC News Trump v jednom z rozhovorů uvedl: „Když střílejí (teroristé), když sekají hlavy našim lidem a dalším lidem, protože jsou náhodou křesťané na Blízkém východě, když je ISIS schopen dělat věci, o kterých od středověku nikdo neslyšel, měl bych mít z waterboardingu výčitky?“ zeptal se podle BBC a mnozí Američané s ním souhlasili a možnosti znovuzavedení takového mučení dávali zelenou. Trumpův tým bezpečnostních poradců ale zastával jiný názor.  Jsme jiní než ve středověku?  Waterboarding tedy v civilizovaném světě dnes již nepatří mezi systémy výslechu, které by byly posvěceny zákony. Zda se přece jen někde náhodou nepraktikuje a zda se v odlehlejších oblastech dodnes nemusí vězni takového zacházení obávat, o tom se můžeme jen dohadovat. Vzpomínat na španělské inkvizice tedy nemusíme. Stačí se ohlédnout pár let zpět a uvidíme, že jsme se jako lidstvo vůbec nezměnili. Ostatně Tálibán nyní veřejně oznámil, že se vrací k trestům veřejného kamenování žen. Můžeme a měli bychom se tedy zeptat: kam jsme se jako lidská společnost od středověku posunuli? Odpověď není vůbec lichotivá. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Umělecký zločin století. Příběh provazochodce jako ze špionážního filmu.

Čas načtení: 2024-06-23 15:44:49

Gastronomie českého středověku: Dobrou chuť!

„Jíst jednou za den jest životem andělským, jíst dvakrát jest životem lidským, více jak třikrát nebo čtyřikrát za den se rovná životu zvířete a ne lidské bytosti.“ (Tomáš Štítný ze Štítného) Monika Černá Feyfrilíková, Gastronomie českého středověku, Grada Než se pustíme do čtení, měla bych tu kvíz. Co myslíte, že znamenají tyto pojmy? Vysvětlení bude na konci příspěvku. Nespěchejte… Putra či putr Kroupník dětinský Pivnice Hlavatice Dršlák Žlutá řepa Syrník Nadievanie Oplatečnice Vévodský prášek Tranchér Příručník Huntíř Firšlak Ponořme se v myšlenkách do dob dávno minulých, kdy nestály všude okolo supermarkety, nebyl takový dostatek a pestrost jídla, jež nás vede k tomu, že při každé příležitosti něco uzobáváme. Jedlo se jednou či dvakrát denně, a pokud jsme nepřináleželi k vyšší šlechtě, pak naše běžné denní jídlo vedlo primárně k zasycení než k nějakému kulinářskému požitku. Maso jsme měli zřídka, naše strava se zakládala převážně na luštěninách a obilovinách. Ale svědectví mnoho nezbylo, neboť recepty nižší třídy se spíše nezaznamenávaly. Jednak se předpokládalo, že tak prostá jídla zná přece každý. A pak škoda tak drahocenného papíru… Zato v opačném případě, ve stavu šlechtickém, se před našimi zraky rozprostírala rozličná krmě, někdy už odlišná a zapomenutá oproti dnešku a jindy sloužící převážně pro svůj odiv, neboť jaký asi má smysl opékat celého bažanta i s peřím, zobákem a takto ho “jako by živého” usadit na tác? Mimochodem oněch “šíleností” bylo více. Například koláče či dorty, “do jejichž vydlabaného korpusu se vkládali živí ptáci, kteří po odstranění vršku a opatrném nakrájení přímo z pokrmu vzlétli.” (63) Knížka nabízí jedinečné informace, dávno zapomenutá slova, zvyky a rekonstrukci receptů i s fotografickou dokumentací. Sami si je můžete vyzkoušet. Dozvíte se o způsobu stolování, jaké se užívalo nádobí, jak vypadaly kuchyně a jaké přicházely módní trendy. Stolování mělo svá pravidla Postupem doby se měnilo vlivem cizích kultur. Od pradávného umístění jídla uprostřed stolu, z něhož si každý uždiboval, po vlastní talíře, od stolů nekrytých až po ubrusy, od konzumace pomocí rukou po příbory, respektive lžící, jíž si hosté nosili s sebou, až po „snobské“ vidličky, jimž trvalo dlouho, než se „uchytily“ v nové domovině. Když se přivdala neteř byzantského císaře Basila II. Maria Agrypoulina v roce 1004 do rodiny benátského dóžete Pietra II. Orseola, přinesla si i několik zlatých vidliček s sebou do nového domova v Itálii. Nástroj se nesetkal s kladným ohlasem, které to, že princezna k jídlu nepoužívá svých prstů, považovalo za arogantní a marnivé, a tak byla za jedení pomocí vidličky kritizována ještě půl století po smrti svatým Petrem Damiánem. Ten přisoudil fakt, že zemřela na morovou nákazu boží prozřetelnosti za to, že užívala tento hanebný nástroj. (46-47) Příprava pokrmů byla výrazně náročnější Mezi nejstarší dochované evropské kuchařské knihy patří dánská kuchařka ze 13. století. Nejstarší česky dochovaná je datovaná do druhé poloviny 15. století. Autorka do své knihy čerpala z českých a zahraničních písemných, ikonografických a archeologických pramenů. Recepty vycházejí především z kuchařek, podle nichž se vařilo pro tehdejší elitu. Sic název knihy zmiňuje českou středověkou gastronomii, v textech se občas přesáhne ona pomezní hranice s upozorněními či odkazy obvykle i do 16. či 17. století. Umělci kuchyně Být mistrem kuchyně na šlechtických dvorech bylo považováno za mužskou doménu a později s nástupem humanismu se takový člověk stával doslova umělcem! „Dobří kuchaři byli ceněni, jak dokazuje fakt, že císař Zikmund Lucemburský nechal svého kuchaře Františka v roce 1414 obdařit erbem, ve kterém byla štika.“ Ono pohostit takovou společnost nebylo právě jednoduché. Na přípravě a obsluze se podílela celá řada lidí různých funkcí. Je až fascinující, k jakým odbornostem byli někteří určeni. Kuchyně i těch nejchudších jakož i zámožných se časem měnily „V prostém vesnickém domě se všechny kuchyňské úkony odbývaly na jednoduchém topeništi, které se vyvinulo z ohniště původně umístěného uprostřed obytné místnosti. Postupem času se přesunulo na vyvýšené místo, obvykle v rohu obytné místnosti při vchodu ze síně. Bylo zároveň jediným zdrojem tepla v prostoře, kterou obývala celá rodina. (…) Dým se tak stával všudypřítomným a nemilým společníkem vesničanů.  (…)“ Nicméně kuchyň jako samostatná místnost až do 15. a 16. století neexistovala. Objevuje se až s s rozšířením kachlových kamen, kdy se otevřené ohniště přesunulo do samostatné místnosti, tzv. černé kuchyně. Černá kuchyně byla místnost bez oken, aby se nezhoršoval tah ohně. K osvětlení muselo postačit ohniště, vícha, což byla hořící tříska zastrčená do držadla na zdi, nebo jednoduchý lojový kahan. Jak tehdy lidé uchovávaly potraviny? Dnešní možnosti balení, vakuování či celoroční dostupnosti potravin nás ani nenutí přemýšlet, jak bychom jinak bez těchto výdobytků mohli udržet trvanlivost a poživatelnost potravin. Těch možností – vedle solení, kvašení, které nás jistě napadnou jako první – bylo tehdy více. Například udržet čerstvou kořenovou zeleninu po dobu několika měsíců bylo možné technologií zahrabání do písku ve stejné poloze, jak rostlina rostla. K zachování kvality potravin sloužily i k tomu určené nádoby. Rekonstrukce historických receptů Při čtení nezůstáváme jen u hutného textu – protože těch vskutku velmi detailních informací je v knize nespočet – ale jsou zde i jednotlivé popisy pokrmů našich praprapředků. Od jídel běžných po slavnostnějších, vařené na svatbách, banketech nebo štědrovečerní večeře. Autorka popisuje, co se jedlo při různých příležitostech a nabízí také recepty i s fotodokumentací k vyzkoušení. „Slavnostní (štědrovečerní) večeře pravděpodobně začínala oplatkou s medem. Tento zvyk je sice poprvé písemně zaznamenán až v období renesance, ale zvyk pojídání medových koláčků či placek je doložen již z období raného středověku. Z pozdějších dob se dochovaly záznamy dokládající, že se na některých místech našeho území namísto oplatky zahajovala štědrovečerní večeře uvařeným hrachem. Pokrmy chudších rodin většinou obsahovaly houby a česnek, jemuž s připisovala ochranná a posilující moc. Podával se proto i zvířatům, aby byla zdravá a dobře prospívala.“ Knížka Gastronomie českého středověku mne velice mile překvapila Nejvíc na ní mohu pochválit mnoho detailů z každodenního života týkající se gastronomie, které se jinak běžně nikde moc nedočteme. Rovněž za skvělou rekonstrukci receptů, které nejsou jen opsaným textem, ale doplněné fotografiemi, čili je vidět, že staré recepty byly oprášeny a znovu vyzkoušeny. Jsou zde fotografie a popisy kuchařských náčiní tehdejší doby, stejně jako dobové texty starých kuchařek. Knížka mne přesvědčila, že bych si ráda vyhledala další tituly této autorky. *** Co znamenala slova na začátku článku? Putra či putr bylo čerstvé máslo, pivnice pak prostora sloužící pro delší uchovávání potravin. Dršlák je vlastně cedník. Syrník byla forma na tvarování sýra. Oplatečnice sloužily jako kleště na výrobu oplatek. Tranchér byl speciálně seříznutý starší chléb, sloužící jako tácek k odkládání soust, o něž hodovník nestál. Huntíř byl přespolní řezník. Kroupník dětinský byl mlynář, který vyráběl krupici na dětskou kaši. Hlavatice, tak se říkalo hlávkovému zelí. Žlutá řepa se někdy označovala obyčejná mrkev. Nadievanie to byly typická jelita, jitrnice a klobásy. Vévodský prášek neboli svařené víno, prostě svařáček. Firšlak je část hovězího masa. MB

Čas načtení: 2024-10-26 17:27:33

Proč je Bologna nazývána „Manhattan středověku?“

TLDR: Šlo o „Manhattan“ jen s přivřením očí/uší/otvorů, a odpovědí je, že šlo o mezilidské spory. Ty poháněly krátkou periodu budování šíleně vysokých staveb, které neměly dlouhého trvání. Zdroj třeba tuna. Manhattan středověku? Vidíte tu změť středověkých „mrakodrapů“? Tak jejich dávný pravděpodobný příběh nám připomíná víc i o dnešním tématu zbrojení… Možná víte, že středověká Bologna […] The post Proč je Bologna nazývána „Manhattan středověku?“ appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2022-03-30 08:44:16

Zuzana Koubková: Na psaní mě baví, že se podívám za hranice všedních dní

Díky historickému šermu, kterému se věnovala, se začala zajímat o historii a tento zájem ji přivedl k psaní historických knih. Začínala romány o význačných mužích české historie, aby se nakonec Zuzana Koubková našla v psaní historických dobrodružných příběhů ze středověku, jako jsou příběhy s bratrem Zdislavem nebo s asketickým jezuitou Koniášem, s nímž se setkáváme v její nejnovější knížce Koniášův klíč.     Vyrůstala jste s bratrem v Praze a své kořeny máte v Louňovicích pod Blaníkem. Jaké bylo období vašeho dětství a čím jste chtěla být?    Dětství bylo fajn. S bratrem jsme měli bujnou fantazii a neustále vymýšleli nějaké příběhy a dobrodružství. Bydleli jsme v Praze, ale – jak sama říkáte – naše kořeny byly v Louňovicích. Tady máme chaloupku po předcích (z matrik jsem vysledovala, že ji zakoupili roku 1815), jezdili jsme sem na prázdniny a já se do Louňovic před dvěma lety nastěhovala. Čím jsem chtěla být, si už opravdu nepamatuju. Asi učitelkou, nebo zdravotní sestřičkou, to přece chtějí všechny holky. (smích)   Co vás přivedlo ke studiu ochrany rostlin na České zemědělské univerzitě? Na gymnáziu byly mými nejoblíbenějšími předměty biologie a chemie, proto jsem si zvolila přírodovědný obor. Ochrana rostlin byla v první polovině 90. let, tedy v době, kdy jsem chodila na hnojárnu, pardon univerzitu, velmi populární téma. Vznikaly nejrůznější alternativní postupy, které měly nahradit klasické chemické postřiky. Připadalo mi to zajímavé…   Byla jste řadu let členkou historicko-šermířského spolku Záviš. Čím vás okouzlil historický šerm, a objevila jste se v nějakých představeních?   Okouzlila mne především možnost podívat se do jiných staletí. Do té doby jsem se o historii nijak zvlášť nezajímala, až šerm mi do ní otevřel úžasné okénko. Začala jsem studovat prameny, dovídala se zajímavosti o lidech, které známe z hodin dějepisu a vůbec je nevnímáme, jako živoucí bytosti, ale oni žili, trápili se, milovali… byli to lidé jako my. V představeních se sem tam objevuju dosud. Sice už nešermuji (přece jen mi bude napřesrok padesát), ale pořádáme s kámoškami (a kámoši) historické módní přehlídky.   Právě šerm vás přivedl ke studiu odborných historických pramenů a posléze k psaní historických románů. Svoji první knihu, která vyšla v roce 2003, Rytíř zelené růže jste věnovala Záviši z Falkenštejna, podle něhož se spolek jmenuje. Pak přišel román Kníže Václav, na nějž navazuje Boleslav – příběh bratrovraha. Jak se vám knihy o těchto význačných mužích české historie psaly? Zpočátku dost těžko. Byla jsem historií nepolíbená, takže jsem doslova „objevovala Ameriku.“ Něco jsem napsala, a pak jsem zjistila, že jsem se nechala strhnout fantazií, místo abych dočetla odstavec a zjistila, že to bylo jinak. Ale nakonec jsem se právě v tomhle hledání našla. Najednou mi začaly zápletky a příběhy zapadat do sebe, aniž bych se o to snažila. Samozřejmě sem tam bych dnes něco napsala jinak. Například mne velmi mrzí, že jsem nechala zemřít Zbraslava. Teprve když už byl Kníže Václav vydaný, jsem zjistila, že Zbraslav svého otce nejspíš přežil a stal se knížetem Stodoranů…   V roce 2015 vyšel první díl série historických dobrodružných příběhů ze středověku s bývalým templářem bratrem Zdislavem, z něhož se stal johanita, nazvaný Ztracený templářský poklad. Série má zatím šest dílů. Bude další pokračování? Jak se vám tyto knihy píšou?   Ráda bych doplnila ještě sedmý díl, mám už i nějakou ideu, ale skutek se nedaří. Ale tak už to se Zdíkem je – střídavě jasno, střídavě oblačno… Zdislava jsem vymyslela vlastně náhodou. Známý a veleplodný spisovatel Honza Bauer mne oslovil, zda bych nechtěla napsat historickou detektivku, mě pochopitelně nic nenapadalo, ale zrovna tou dobou jsem si našla nového endokrinologa (trpím disfunkcí štítné žlázy). Trpí jí i můj syn Bolek, a tak jsme k novému doktorovi do pražské Uhříněvsi vyrazili spolu. A když už jsme tam byli, prošli jsme se a zjistili, že v Uhříněvsi bývala templářská komenda! Na kdekterém hradě po celých Čechách a Moravě vám budou vyprávět pověsti o templářích, přesto, že ti tam prokazatelně nikdy nepobývali. A najednou místo, kde templáři byli a nic se tam o nich netraduje! Tak jsem si řekla, že to je výzva a stvořila Zdislava. Bohužel mě během psaní jeho dobrodružství potkalo pár neštěstí, a tak se mi nepsalo vždycky dobře. Jsou knížky, na jejichž tvorbu vzpomínám jako na velký flám (Zabitý před klášterem, Zlatá růže), ale i takové, u nichž jsem se vyloženě trápila (Záhada zlatodolu).   V roce 2021 vám vyšla historická kniha Koniášův klíč, v níž líčíte příhody jezuitského misionáře Antonína Koniáše. Budou další příběhy s tímto misionářem a jeho pomocníky? Neuvažujete napsat něco ze současnosti? Koniáš je dítětem pandemie a lockdownu. Trčela jsem doma a strašlivě se nudila. Zrovna jsem si přečetla Jiráskovo Temno, a tak mě napadlo stvořit žertovnou povídečku o asketickém jezuitovi a nepořádné vdově, která neumí vařit a chová milion koček (že by autobiografie?). Povídka měla úspěch, tak jsem psala další a další, až z toho byla kniha. Přemýšlím o pokračování, ale je to podobné jako se Zdíkem, nápadů spousta, ještě z nich něco vytvořit. O příběhu ze současnosti také přemýšlím, ale bojím se, abych nesklouzla ke klišé… unavená žena středních let, zpackané vztahy, kočky… Pokud se do něčeho takového pustím, bude tam určitě nějaký nadpřirozený prvek.   Pracujete jako rostlinolékařka. Co vás na psaní tak baví, že je vaším velkým koníčkem? A máte čas i na jinou zábavu?    Baví mě právě to, že se podívám za hranice všedních dní. Nemusím ani nikam cestovat, sedím doma v županu a při tom se plavím po moři, bojuji s nepřáteli, naslouchám loutně v rukou krásného rytíře. Samozřejmě, že mám čas i na jinou zábavu. Ostatně baví mě i moje zaměstnání. V poslední době pracuji jako terénní inspektor Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu (ÚKZÚZ), takže chodím po různých polích, na místa, kam by běžný turista nešel, objevuju tak všelijaké zapadlé křížky, ztracená boží muka… Nadchla jsem se pro osobnost svatého Jana Nepomuckého a fotím jeho sochy. Dokonce se mi podařilo „zblbnout“ řadu mých přátel, takže mi fotky „Johánkových“ soch posílají z široka, daleka.   Jak to máte se čtením? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Mám ráda sci-fi, fantasy, horor, detektivky, a pak samozřejmě historické romány, ale i literaturu faktu. Nedávno jsme s kámoškami tady v Louňovicích pod Blaníkem založily čtenářský klub a dáváme si různé výzvy. Díky tomu jsem přečetla i knihy, po kterých bych jinak nesáhla. Oblíbených autorů mám řadu. Z těch současných českých jsou to především Otomar Dvořák, Miloš Urban a Leonard Medek.   Jak ráda trávíte volné chvíle? Čtením, psaním. Posezením s přáteli. Ve společnosti svého syna, manžela, rodiny. Samozřejmě s kočkami. Na vycházkách, v lese, prohlídkou památek… a – no, dobře já to přiznám – v hospodě. (smích)   Zuzana Koubková se narodila 10. května 1973 v Praze. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu, obor ochrana rostlin a pracuje v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu (ÚKZÚZ) v Benešově. Od roku 2020 bydlí v Louňovicích pod Blaníkem s manželem, synem a momentálně pěti kočkami. Roku 2003 vyšla její prvotina Rytíř zelené růže, následovaly knihy Kníže Václav, Boleslav – příběh bratrovraha, Invisible a série historických „detektivek“ s někdejším templářem, posléze johanitou bratrem Zdislavem Ztracený templářský poklad, Znesvěcený hrob a další. Loni vyšla série povídek Koniášův klíč.

Čas načtení: 2021-05-12 19:34:38

Vzácná Lipnická bible z doby husitské se po 600 letech vrátí v létě na místo svého vzniku – na hrad Lipnice nad Sázavou

V létě se na hradě Lipnice nad Sázavou chystá významná událost spojená s českou historií a kulturou: přesně po 600 letech se sem jako na místo svého vzniku na dva měsíce vrátí vzácný originál středověkého latinského rukopisu, takzvaná Lipnické bible. Od 26. června do 30. srpna se stane hlavním exponátem výstavy Příběh Lipnické bible. Tato kulturní památka bude zapůjčena z Muzea bible ve Washingtonu, které je dnes jejím majitelem. Kromě výstavy připravuje pořádající Spolek Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého v Okrouhlici vydání rozsáhlé monografie Lipnická bible. Štít víry v neklidných časech pozdního středověku. Když v květnu 1421 neznámý písař dopisoval v Lipnici poslední řádky obsáhlé latinské bible, na níž usilovně pracoval přinejmenším celý uplynulý rok, České království se zmítalo ve víru vleklé nábožensko-politické krize a k tomu muselo čelit vojenskému nátlaku. Lipnice nad Sázavou tehdy patřila jednomu z nejmocnějších mužů země, Čeňkovi z Vartenberka. Ten zde v hradní kapli čtyři roky předtím nechal za skandálních okolností vysvětit na kněze přívržence kalicha. Začátkem června 1421 se pak tento český šlechtic zúčastnil slavného sněmu v Čáslavi, na němž byla odmítnuta platnost korunovace Zikmunda Lucemburského, a naopak přijata závaznost základního husitského programu ve znění Čtyř pražských artikulů. „Lipnická bible, dosud málo známý latinský rukopis uložený v USA, je tichým svědkem neklidného času husitských válek. Jeho unikátnost spočívá nejen ve stáří, ale také v tom, v jak zachovalém stavu je,” zdůrazňuje Ladislav Langpaul ze Spolku Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého. „Bible obsahuje nejen výtvarný doprovod, ale i množství osobních poznámek, jak text vykládat v tehdejších diskusích mezi katolíky a kališníky. S velkou pravděpodobností ji v době husitských válek užívaly obě znepřátelené strany, takže knihu můžeme i v současné době brát jako symbol inspirující smíření v Čechách,” dodává Langpaul. Lipnická bible bude vystavena ve druhém patře Thurnovského paláce hradu Lipnice nad Sázavou za přísných technických a bezpečnostních opatření. Do místnosti nesmí dopadat světlo a čidla budou hlídat správnou vlhkost. Vedle samotné knihy se návštěvníci výstavy Příběh Lipnické bible seznámí na informačních panelech se zajímavostmi z její historie i s širšími souvislostmi. Zároveň si kodex budou moci virtuálně prolistovat na dotykovém displeji. Po skončení hlavní turistické sezóny bude originál Lipnické bible vystaven od 1. do 15. září v Zrcadlové síni Klementina v Praze. Odborná kolektivní monografie Lipnická bible. Štít víry v neklidných časech pozdního středověku shrnuje nejnovější výzkum o Lipnické bibli i širší kontext jejího vzniku. Kniha vyjde 26. června v den zahájení výstavy. Podpořit její vydání lze prostřednictvím crowdfundingového portálu HitHit zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-20 13:21:26

Literární vyhlídky (20. až 26. ledna)

Nadcházející týden přinese množství autorských čtení a knižních křtů v Praze i na dalších místech ČR. Hned několik nových titulů připomene autory, kteří nás před drahnou i zcela nedávnou dobou opustili – od římského klasika Ausonia přes Josefa Schiffnera z přelomu 19. a 20. století po předloni zesnulého Vojtěcha Varyše. Na závěr jako obvykle nabízíme několik knižních tipů.    POZVÁNKY 20. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Havlovo Prase, Kafkův šimpanz ... a jiná zvířena v dílech významných literátů. Jak se vyvíjelo vnímání zvířat u našich předků? Jaké místo v jejich myšlení zaujímali psi, mravenci nebo straky a co z těchto významů přetrvává dodnes? A může nám beletrie pomoci hledat k našim „ochlupeným bližním“ lepší vztah, než jaký převažoval v novověku? Kniha Imaginární zoologie (Pulchra 2019) přibližuje kulturní dějiny vybraných živočichů, od nejstarších mytických dob až po dnešek. Obecně souzní s Havlovým důrazem na to, že člověk není vládcem přírody, jen její součástí. Mimo jiné publikace ukazuje, jak se zlepšující se ekologickou uvědomělostí postupně vzrůstá i povědomí o tom, že každý živočich má svoje místo v ekosystému a v tomto smyslu je hoden ochrany i pozornosti, které se dostává stále širší škále žijících organismů i ze strany literátů. Nad knihou budou s jejím autorem Janem Lukavcem debatovat antropolog Lukáš Senft a literární vědec Pavel Kořínek.   21. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Botanik a rostlinný sociolog Jiří Sádlo se zabývá krajinou už několik desetiletí. A tak je více než pochopitelné, že s ní srostl natolik, že není možné je od sebe tak snadno odlišit – že už je jen těžko rozpoznatelné, kde končí Jiří Sádlo a kde začíná krajina. Nejinak je tomu i u jeho zbrusu nové knihy Krajina! (Kodudek 2019). Průchod okolím v příkladech, která na ploše osmi textů a sedmi míst (Jižní Čechy, Šumava, Vysočina, Polabí, Litoměřicko, Střední Čechy, Ralsko) vybízí čtenáře na cesty, na které ale je nutné se náležitě připravit. Praha / 19.00, Kavárna Liberál (zrcadlový sál) Křest básnické knižní prvotiny Jakuba Kujana Vigilie (Dauphin 2019). Autor se narodil roku 1983 v Mostě. Po dokončení střední průmyslové školy stavební bydlel dva roky v Praze. Po té studoval v Ústí nad Labem dějiny umění, filozofii a historii. Od roku 2001 hrál v punkové kapele Linka 23 a pak přesedlal do jazz-rockové kapely Tesilové vlny. Od svých 26 let se věnuje psaní poezie a krátkých próz. Jeho publikování nebylo nijak nápadné. Své první pokusy o poezii publikoval v internetovém časopisu Divoké víno, v pořadu Mirka Kováříka Zelené peří a v časopisu Host.  Praha / 19.00, Kavárna Liberál První Večer RR v novém roce nabídne audiovizuální performanci představující novou knihu Marka Vajchra Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace (Revolver Revue 2019). Autor ve své další, esejistické knize ukazuje, jak Češi vytěsnili do zapomnění jednoho ze spoluzakladatelů národní kultury Josefa Schiffnera. Německy píšící úředník, žijící v Praze na přelomu 18. a 19. století, vydal četné popularizační spisy o české historii i anonymní prozaická díla. Zpracoval v nich většinu látek, které se téměř o století později objevily v Jiráskových Starých pověstech českých, pro Krameriovu obrozeneckou družinu tajně vytvářel texty, jejichž překlady jsou dodnes pokládány za první původní prózy novočeské literatury, je autorem nejstaršího známého záznamu pohádky O perníkové chaloupce i pozoruhodných verzí pohádek O Popelce a O Krakonošovi i prvního pojednání o dějinách Židů v Čechách či první prózy realisticky líčící osudy romské komunity. K romantické poetice se přihlásil tři dekády před Máchou, jemuž se postavy a motivy jedné Schiffnerovy prózy staly předobrazem pro zápletku Máje.   22. 1. Hradec Králové / 17.00, Knihovna města Hradce Králové Autorské čtení českého básníka a literárního kritika Ondřeje Hložka. Tento mladý autor má na kontě již pět básnických sbírek, z nichž je nejnovější Řez kamenem (Trigon 2019). Jeho texty se dostaly do sborníků Nejlepší české básně 2017 a 2018 a řada jeho děl je přeložena a publikována v několika jazycích. Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Uvedení knihy Ausonius: Poslední legrace (Herrmann & synové 2019), prvního českého výboru z posledního římského klasika. Svědectví o paradoxně veselých koncích Říma uvede autor překladů a komentáře Martin C. Putna, vybrané verše spolu s ním přečte Nina Rutová. Pozvání přijal i básník Karel Šiktanc, jehož staré překlady, publikované kdysi pod pseudonymem, byly do knihy pojaty. Praha / 18.00, Dům čtení Autorské čtení z připravované knižní prvotiny Mariky Mariewicz Polynésie, která vyjde v polovině roku 2020 v nakladatelství Dauphin. Autorka studovala kulturní publicistiku. Kromě literární tvorby se zabývala psaním hudebních textů, skladbou a sólovým zpěvem, podílela se na organizaci literárních večerů. Její texty byly publikovány napříkla v Literárních novinách, Welesu, Tvaru, Protimluvu, H_aluzi, Pandoře, v almanachu Pavučina slov. Praha / 18.00, Ústřední knihovna (Klubovna) Další pořad z cyklu Literární salónek Nób(e)l. Na každém setkání je řeč o jedné knize nositele Nobelovy ceny za literaturu a o jedné knize laureáta jiné literární ceny. Je jen na vás, jestli si přečtete obě knihy, nebo jen jednu. Leden nese téma Hledání sama sebe. Jako hlavní autor – nobelista se bude probírat Patrick Modiano a jeho kniha Ulice temných krámků. Pro další inspiraci na téma paměti, zapomnění a ztracené identity doporučujeme například Kroužení (C.F. Tiller) nebo Dřív než půjdu spát (S. J. Watson). Ústí nad Labem / 20.00, Café Max Ve středu se do Café Max po třech letech vrátí Petr Stančík, tedy básník, prozaik, esejista, dramatik a textař, který je pověstný bezbřehou imaginací, vytříbeným stylem, neobyčejným vypravěčským talentem, pichlavým sarkasmem a hodně černým smyslem pro humor. Jeho román Mlýn na mumie z roku 2015 byl právem oceněn Magnesií Literou. Autorské čtení Petra Stančíka bude moderovat Radek Fridrich.   23. 1. Pardubice / 16.00, Krajská knihovna v Pardubicích Pořad z cyklu Setkání s osobností nabídne tentokrát seznámení se spisovatelkou Hanou Bergmanovou Klímovou (dcerou Ivana Klímy) a válečným veteránem Tomášem Lomem nad knihou Dobrodružství pana Wellingtona (Katzberg 2018, 2. vydání 2019). Plzeň / 17.00, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje Autogramiáda a autorské čtení Jiřího Boudníka z jeho nové knihy A zalévej kytky /příběh uprchlíka/ (Tebenas 2019). Příběh dospívajícího chlapce z Plzně, který spolu s matkou a mladší sestrou zvolil v roce 1987 tajnou cestu za vysněnou svobodou. Jak těžké je zahodit všechny vztahy, kamarády, zázemí a vydat se na cestu bez možnosti návratu? Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Představení knihy Oksany Pélenské Ukrajina mimo Ukrajinu (Slovanská knihovna 2019) - encyklopedického slovníku uměleckého, kulturního a veřejného života ukrajinské emigrace v meziválečném Československu (1919–1939). Knihu kromě její autorky představí historik Bohdan Zilynskyj a historička umění Anna Janištinová. Hořovice / 17.30, MKC Hořovice (Knihovna Ivana Slavíka) Vzpomínkové setkání při příležitosti 100. výročí narození básníka, překladatele a editora Ivana Slavíka (1920–2002). Vystoupí Štěpán Slavík, Petr Borkovec, Jiří Zizler, Ondřej Vaculík. Praha / 19.00, Klub Paliárka Cvičebnice tvůrčího psaní Terezy Verecké Piš, nebo střelím! (Argo 2019) patří k ojedinělým projektům svého druhu na českém trhu. V zásadě nikdo netuší, co to vlastně je. Tudíž se nakladatelství Argo rozhodlo psací knihu představit na křtu, který bude spojen s plněním některých cvičení z knihy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Uvedení českého překladu knihy Analfabet (Větrné mlýny 2019) spisovatele a intelektuálního gurua současného Slovenska Michala Havrana. Večerem, za osobní účasti autora i překladatele knihy Miroslava Zelinského, bude provázet Petr Vizina. Praha / 19.00, Goethe-Institut Prag Překladatelka Jitka Nešporová a moderátorka Tereza Semotamová budou bilancovat nad uplynulým rokem německé překladové literatury. Co vyšlo? Co naopak nevyšlo? Diskuse pro všechny, co nestíhají sledovat knižní novinky, ale chtějí být v obraze.  Praha / 19.30, Potrvá Vojtěch Varyš (1985–2018), enfant terrible české publicistiky, po sobě nezanechal pouze dlouhou řadu provokativních kritik a komentářů, ale také rukopis románu; nyní se kniha Na vrcholu zoufalství péčí nakladatelství Petr Štengl dostává do rukou čtenářů. Přijďte ji uvítat do Potrvá, poslechnout si ukázky v podání Martina Macháčka a zavzpomínat na doby, kdy v místním koktejlovém lístku figuroval „velký Varyš“. Ostrava / 20.00, Absintový klub Les V tradičním literárním pořadu Jakuba Chrobáka se můžete v lednu potkat s ruským prozaikem Venediktem Jerofejevem (in memoriam), autorem knihy Moskva – Petušky, která se stala kultovní pro ruský underground i základní pro ruskou postmodernu, ze které přečtou ukázky Přemysl Bureš a Šimon Krupa, a se slovenským spisovatelem Milo Janáčem, který se téměř z ničeho dostal s knihou Milo nemilo do finále nejprestižnější slovenské ceny Anasoft litera a získal Cenu čtenářů.   24. 1. Klatovy / 18.00, Městská knihovna Klatovy Básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil navštíví Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Časopisecky poprvé publikoval v roce 2007 v Divokém víně. Později se jeho texty objevily například v Hostu, v Almanachu Wagon, Psím víně, Tvaru, v antologii Nejlepší české básně 2009. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Třinec / 19.00, Knihovna Třinec (Café Čítárna) V pátek odstartuje 11. ročník Literárních večerů v Třinci a rovnou tím nejlepším, co se v české poezii objevilo v roce 2019. V Café Čítárna přivítají Dana Jedličku, který byl jedním z editorů ročenky Nejlepší české básně 2019 (Host 2019). Bude hledat odpovědi na otázky: V jaké kondici je česká literatura a především česká poezie? Proč jsou vybrané básně ty nejlepší za rok 2019? Co je spojuje a čím se odlišují Má šanci česká poezie objevit svou Rupi Kaur? Speciálním hostem bude ostravský básník, umělec a performer Marek Pražák.   NOVÉ KNIHY Lev Razgon: Zajatcem ve své vlasti (přeložil Michal Siažik, Pavel Mervart 2019) Memoárové vzpomínky ruského spisovatele a obránce lidských práv Lva Emmanuiloviče Razgona (1908–1999) nazvané Zajatcem ve své vlasti patří ke klasice tzv. lágrové literatury. Předkládaný výbor obsahuje dvanáct povídek, jejichž ústředním tématem je líčení atmosféry před zatčením, pobytu ve věznicích, transportu a života v táborech GULAGu. Autor mistrně propojuje perspektivu vlastního prožitku s příběhy konkrétních jedinců postižených masovým zatýkáním a terorem, stejně jako s příběhy těch, kteří se na této státem organizované mašinérii aktivně podíleli. Úvahy o mechanismech moci, útlaku a likvidaci obětí snesou srovnání s díly klasikům žánru – A. I. Solženicyna či V. Šalamova.   Jiří Franta: Singl (Labyrint 2020) Existenciální komiksové album nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic.   Vojtěch Nevšímal: Tollenstein (přeložil Ondřej Cikán, Kétos 2020) Josef Váchal píše v Krvavém románu, že ještě lepší jsou Nevšímalovy Tajnosti hradu Tollenšteina. A skutečně jsou dobrodružství, jež prožívají statečný rytíř Achmed della Černý Kostelec, vůdce loupežníků Barbono Sombarro, zamilovaný voják Orso Tuberculoso a krásná Camelie téměř nepřekonatelná. Tento velezajímavý román, který takřka předjímá moderní multižánrovou prózu, byl zveřejněn v časopise Paleček roku 1876. Nyní vychází poprvé knižně, a to hned dvojjazyčně i s německým překladem.   „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech (Vydavatelství FF UK 2020) Tématem příběhů sebraných v této knize jsou životní peripetie staroseverských dvorských básníků doby vikinské (800–1066) a skandinávského středověku (1066–1397). Na rozdíl od známějších eddických písní či ság o Islanďanech, jejichž protagonisté pocházeli z úzce vymezených prehistorických či historických epoch, představují titulní postavy příběhů o skaldech podstatně barvitější historické spektrum. Najdeme mezi nimi nejstarší pololegendární tvůrce z počátku doby vikinské, skaldy velkých vikinských králů Knúta Mocného a Haralda Krutého, ale i pozdní básníky dožívající na královských a aristokratických dvorech Skandinávie vrcholného středověku. Kromě mnoha historických údajů a drobných postřehů o životě v době vikinské tak mohou příběhy ve svém celku demonstrovat i věc mnohem důležitější: jak zásadní roli hrála poezie v životě archaické skandinávské společnosti a jak se tato role v běhu věků měnila. Ač byly některé z příběhů o skaldech do češtiny přeloženy již dříve, teprve tato kniha dává českému čtenáři možnost seznámit se s tímto žánrem v úplnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-29 12:00:51

Volný čas v historii

Dovedete si představit, jakým způsobem trávili čas naši předci? Nebo třeba lidé ve středověku? A znali vůbec takový pojem, jako je „volný čas?“ O tom všem (a mnohém dalším) si můžete přečíst ve dvou knihách, které jsme pro vás dnes vybrali.  Jak to asi fungovalo ve středověku? Jaká byla morálka a jak lidé prožívali čas

Čas načtení: 2024-03-22 10:00:01

Je až neuvěřitelné, že ve 21. století není záchod samozřejmostí pro více než 4 miliardy lidí

Podle průzkumů Světové organizace toalet (The World Toilet Organization) nemají k WC přístup více než 4,2 miliardy lidí. O splachovacích toaletách si mohou nechat leda tak zdát. Organizace zdůrazňuje také důležitost přístupu k čisté vodě. Umytí rukou bezpochyby přispívá ke snížení šíření některých smrtelných nemocí, jakými jsou například tyfus nebo cholera.  Středověký záchod zvaný výsernice Ve středověku vnímali obyčejní lidé velkou potřebu jako naprosto přirozenou věc. Nebylo jim proti srsti odskočit si na záchod na ulici vedle domu, kde na ně koukali ostatní sousedé. Oproti tomu šlechta již v této době používala předchůdce dnešní toalety. Záchod, označovaný jako výsernice, býval umístěn v arkýři budovy, tedy v předsazené části domu. Odtud padaly výkaly rovnou na zem pod dům. Když nějaký kolemjdoucí nebo poddaný nedával pozor, klidně se mohlo stát, že mu něco nechtěného přistálo na hlavu. Hygiena v tu dobu nebyla vůbec dobrá, proto se také šířil mor, kterému podlehly tisíce lidí včetně dětí. Zajímavostí je, že českému knížeti Jaromírovi se posezení na výsernici stalo osudným. Právě na tomto místě byl zespodu probodnut.  Byli lidé ve středověku taková čuňata? Jejich návyky vás překvapí Číst více Místo toaletního papíru poslouží ruka Jiný kraj, jiný mrav, říká se. V muslimských zemích a Indii neznají toaletní papír. Místo něj se po vykonané potřebě očistí levou, nečistou rukou. Toaletu zde představuje pouhá díra v zemi, vedle níž je kýbl s vodou, který slouží pro všechny, kdo záchod použili. Po několikátém využití tak voda již zapáchá a zákal je patrný na první pohled. Tyto země jsou na tom s hygienou opravdu mizerně. V Řecku zase nesplachují do záchodové mísy toaletní papír, ten se vyhazuje do odpadkového koše. Každý si asi dovede představit, jaký zápach se z místních záchodků line.  Boty dolů aneb hygiena na prvním místě Naprostým opakem je Japonsko. Zde si potrpí na komfortní toalety, které mají vyhřívané sedátko a samozavírací poklop, hraje tu hudba a samozřejmostí je i bezdotykové splachování. Záchody jsou zde často a důkladně dezinfikovány. V Japonsku bývá dobrým zvykem si před vstupem na WC sundat boty. Použití záchodu se tak stává rituálem sterility a čistoty. Hygiena je tady na prvním místě. Toalety mají dokonce svůj svátek, který připadá na 19. listopad. V Japonsku si získal nemalou oblibu.  Absurdní život gejši: Za kolik se prodává panenství? Číst více Vyšperkovaný záchod slavného básníka Adolf Heyduk, představitel generace Májovců, vlastnil doma v Písku malovaný záchod z luxusního vídeňského porcelánu. Jeho dům měl již v roce 1900, tehdy jako jeden z mála, plně vybavenou koupelnu a splachovací WC. Záchod tehdy vyšel Heyduka na 18 zlatých, což byla pro představu čtrnáctidenní práce dělníka. Do 90. let minulého století byl tento malovaný záchod běžně používán, nyní je již exponátem v Heydukově domě, který slouží jako muzeum. Básník si bezpochyby na hygienu potrpěl a dnes by jistě byl fanouškem listopadového svátku toalet, jehož úkolem je upozornit na to, že na světě i v dnešní době existují mnohé domácnosti, které nemají záchod, a hygiena zde je na bodu mrazu. Zdroj: idnes.cz, cevak.cz, jcted.cz, clovekvtisni.cz KAM DÁL: Jak dřív vymítali ďábla: Středověká lebka prozradila, co si její majitel musel vytrpět

Čas načtení: 2024-03-25 07:00:01

Hodně speciální tresty pro středověké drbny. Ty dnešní by se divily, co čekalo jejich předchůdkyně

Drby, klepy a pomluvy už připravily o klid a dobrou pověst spoustu lidí – nejen dnes, ale i v dávných dobách. Dnes se proti nim sice můžeme bránit, ale taková klepna většinou odejde od jednání s domluvou, maximálně s nařízenou omluvou. V minulosti se ale musely ženy s ostrým jazykem obávat mnohem většího ponížení.  Jak řešili nevěru naši předkové? Rozvod nepřicházel v úvahu, měli jiné metody Číst více Raději nikoho nepomlouvat Zatímco dnes jsme na pomluvy a nesmyslné výroky na veřejnosti zvyklí a staly se v podstatě součástí kultury (bohužel), ve středověku bylo takové jednání důvodem k patřičnému potrestání. Někdy se dokonce ani nemuselo prokázat, že jde o skutečnou pomluvu. Stačilo, aby šlo o výrok, který mohl někoho, zvlášť vlastního manžela, očernit před ostatními. Taková drbna se pak často musela smířit s hodně ponižující „ozdobou hlavy“. Jednou z nich byla podle serveru allthatsinteresting.com uzda hanby.  Uzda hanby i bolesti Co si můžeme pod zmiňovaným názvem představit? Jde o konstrukci z kovových pásů kopírující tvar hlavy. V místech pro ústa byla z vnitřní strany osazena trnem, který musela žena, jež se dopustila provinění pomluvou nebo drby, držet mezi zuby. Některé upravené formy téhle uzdy měly na spodní straně roubíku dokonce ostré hroty, které by drbně těžce poranily jazyk, kdyby se snad přece jen pokusila promluvit. Jen těžko se jí tak podařilo šířit další klepy a všichni kolem okamžitě věděli, s kým mají tu čest.  Ostuda na veřejnosti A aby to bylo ještě mnohem jasnější, nemohla se odsouzená žena po dobu svého trestu jen tak schovat před světem doma, jak poznamenává web nts.org.uk. Zřízenec ji vodil po městě a lidé, kolem kterých procházeli, se mohli vyjadřovat, jak chtěli – třeba házením nejrůznějších předmětů, pokřikováním a podobně. Pomlouvačná žena si svoje vyjadřování příště jistě dvakrát rozmyslela, než se pustila do klepů.  Kachní stolice byla nebezpečnější Maska, vzdáleně podobná koňské uzdě, ale rozhodně nebyla jediným trestem, který mohl v minulosti drbny potkat. Většina z nich spočívala hlavně ve snaze takovou ženu náležitě ponížit, některé ale mohly vést až ke smrti. To se stávalo v případě tak zvaných kachních stolic, používaných hlavně v šestnáctém století v Anglii. Šlo o trest uvázání k židli nebo stolici, z níž se ženy nemohly hnout. Aby byl ale trest mnohem horší, byla taková klepna i se stolicí opakovaně spouštěna do řeky. Nejednou se stalo, že se žena v průběhu trestu utopila. Ve středověku bylo kruté mučení běžné. Jednu z technik přitom CIA používá dodnes Číst více Nešlo jen o ženy Historii je ale třeba přiznat, že v udělování trestů, jež měly za cíl ponížit trestance, dělila celkem spravedlivě mezi ženy i muže. Zatímco ženy svoji masku hanby nosily většinou právě za klepy, u mužů to byla ješitnost a nadutost. Hlavně ve středověkém Německu se takové vlastnosti netrpěly a pánové se museli podvolovat opravdu nevšednímu zesměšnění, jak informuje Atlas Obscura. Masky, které jim byly nasazovány, nebyly ledajaké. Aby odpovídaly povýšenosti jejich dočasných nositelů, bývaly zdobené pavím peřím, tepanými ornamenty i dalšími prvky, které měly přilákat pozornost kolemjdoucích.  Zajímavé ozdoby pro opravdové ješity Aby ani toho nebylo dost, připevňovali výrobci na masky rolničky, zvonečky, a dokonce i důmyslné píšťalky, skrz které museli odsouzenci dýchat – jinak to nešlo. A tak se při každém výdechu ozval hlasitý zvuk, který nenechal nikoho široko daleko na pochybách, že je ten pravý čas vykouknout z okna a ulevit si na adresu trestance. Stejně jako ženy v uzdě hanby i pánové museli korzovat městem, případně byli připoutáni na náměstí k pranýři.  Umíme si představit, že by byly pomluvy a lži dnes takto trestány? Kolik masek by asi bylo potřeba a kolik lidí by mohlo chodit po světě bez ní? Jistě by mohly být zajímavé alespoň nedělní polední debaty v televizi…  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Brutální tresty smrti: Ke krutým popravám se cvičili i sloni, jedna populární metoda se jmenuje podle vynálezce.

Čas načtení: 2024-04-18 09:00:01

Král Artuš? Všechno je jinak, historici mají jasno

Je na legendě o králi Artušovi něco pravdy? Odkud pochází příběh, jak se vyvíjel v průběhu staletí, a co je nejdůležitější, existují nějaké důkazy, že Artuš byl skutečný? První zmínka o něm se vyskytuje v díle Historia Brittonum, které napsal velšský mnich Nennius. V knize je Artuš popsán jako skutečná postava, která vládla někdy během konce 5. až počátku 6. století. Je mu připisováno vítězství v bitvě u Badonu, která postavila Brity proti invazivní armádě Anglosasů. Artuš je také zmíněn v Annales Cambriae, velšské kronice rané historie, kde se také píše, že vyhrál u Badonu. V těchto raných spisech král nečelí jen lidským nepřátelům – bojuje a poráží nadpřirozené síly, jako jsou draci, obři a čarodějnice. Hon na čarodějnice v českých zemích: Stovky upálených, vynikal zejména jeden region Číst více Excalibur, Guinevere a Merlin Téměř vše, co nyní považujeme za hlavní prvky artušovské legendy, od rytířů kulatého stolu a Excaliburu po Kamelot a Paní jezera, pochází ze středověku. Čerpáme zejména ze dvou textů – z Historia Regum Britanniae od Geoffreyho z Monmouthu a Le Morte D'Arthur od Thomase Maloryho. Geoffreyho kronika, dokončená kolem roku 1138, zařazuje Artuše do stejného postřímského období jako Nennius před 300 lety. V této verzi je však Artuš přímým potomkem Konstantina Velikého a jeho otci Utheru Pendragonovi pomáhá mocný čaroděj Merlin. Kromě Merlina se nám také představí řada Artušových rytířů, včetně sira Bedivera a sira Gawaina. Geoffreyho kronika vypráví příběh o Artušově početí a narození, jeho nástupu na trůn, bitvách, které svedl se svým věrným mečem zvaným „Caledfwlch“ (raná verze Excaliburu), říši, kterou vybudoval v Británii a Irsku, a jeho porážce římským císařem Luciem Tiberiem v Galii. Ke konci Geoffreyho historie rané Británie je Artuš na cestě obléhat Řím, když se dozví, že jeho žena Guinevere byla nucena vzít si jeho úhlavního nepřítele (a synovce) Mordreda. Vrací se tedy, aby s ním bojoval. Vítězný, ale zraněný Artuš je převezen na ostrov Avalon, aby se vzpamatoval. A tím vyprávění končí. Manželku odsoudí k upálení Maloryho kniha Le Morte d'Arthur v popisu rytířů kulatého stolu a pátrání po svatém grálu čerpá z mnoha mýtů a legend jak z Britských ostrovů, tak z Francie. V jeho verzi Artuš vytáhne meč z kamene a stane se vládcem Británie, dáma v jezeře mu dává Excalibur, on pak ustanoví Kamelot jako své hlavní město a shromáždí své rytíře, mezi nimi statečného sira Lancelota a zbožného sira Galahada. Thomas Malory také zapracoval adaptaci francouzské básně ze 13. století, která se stala jednou z nejslavnějších ze všech artušovských příběhů – hledání svatého grálu. V Maloryho adaptaci se různí rytíři – mezi nimi Gawain, Lancelot a Percival – vydávají na epická dobrodružství při hledání grálu, než ho nakonec najde a přiveze sir Galahad na Kamelot. Na konci Le Morte d'Arthur se Artuš dozví o románku mezi jeho manželkou a Lancelotem. Odsoudí Guinevere k upálení, ale Lancelot ji zachrání a utečou do Francie. Artuš pronásleduje svého bývalého přítele, ale v jeho nepřítomnosti se trůnu zmocní Mordred a Artuš se vrací, aby s ním bojoval. Smrtelně zraněný pověří sira Bedivera, aby vrátil Excalibur Paní jezera, na následky zranění poté zemře. Legenda znovu ožila Historia Regum Britanniae a Le Morte d'Arthur obsahují mnoho prvků, které spojujeme s legendou o králi Artušovi. V průběhu let byly přidány další příběhy, ale právě těmto dvěma zmíněným knihám vděčíme za většinu toho, co bychom nyní považovali za „artušovský mýtus“. Později byl však příběh o Artušovi nakonec odmítnut jako nesmysl bez faktického základu a legenda ztratila svou sílu. I když příběh o Artušovi úplně nezmizel, nebyl už brán vážně. Kde se vzala Baba Jaga? Kanibalistická kostlivá čarodějnice děsila generace ruských dětí Číst více Teprve v 19. století se zájem o Artuše znovu rozdmýchal, podnícen láskou ke všemu gotickému a středověkému. Umělci, hudebníci a básníci vytvořili díla inspirovaná legendou. Nejslavnějším z nich byl Alfred, Lord Tennyson, který napsal 12básňový literární cyklus nazvaný Idyly královské. Básně, které byly publikovány v letech 1859 až 1885, přetvořily legendu o Artušovi pro viktoriánské období a staly se nesmírně populárními. Byl tedy Artuš skutečný? Ve 20. století přišel se svou troškou do mlýna filmový průmysl, který vdechl legendě o Artušovi nový život. Filmy jako Rytíři kulatého stolu, Excalibur, Camelot a The Sword in the Stone (Meč v kameni) vyprávěly příběh Artuše a jeho rytířů ze zcela nové perspektivy a oslovily nové i starší generace. Následovaly snímky jako Merlin či Král Artuš: Legenda o meči. Král žil znovu pestrý a bohatý život. To ale nijak nevyřešilo otázku – byl Artuš skutečný? I když existuje spousta literatury, umění, hudby, filmů a televizních pořadů o králi Artušovi, je vůbec nějaký důkaz, že tento muž chodil po světě? Bohužel ne. I když může být příběh podmanivou a důležitou součástí britské kultury, všeobecně se má za to, že nejde o nic víc než o mýtus, který nemá ve skutečnosti žádný základ. Navzdory snahám najít nějaké reálie v průběhu staletí nebyly objeveny žádné důkazy, které by potvrdily, že kdy Artuš existoval. Je to legenda se vším všudy – sbírka příběhů čerpaných ze starověkého velšského, anglického a francouzského folklóru, který zkrášlili spisovatelé ve středověku a ve viktoriánské době. Zdroje: history.co.uk, brtiannica.com, smithsonianmag.com, historyextra.com KAM DÁL: Služba vlasti za komunistů: Vystřízlivělý zběh podepíral svou ozbrojenou eskortu, vzpomíná pamětník.

Čas načtení: 2024-04-18 20:31:32

Celosvětový bestseller se dočká pokračování! Kingdom Come Deliverance 2 s českým dabignem vyjde ještě letos

Warhorse oznámilo práce na nové hře s názvem Kingdom Come: Deliverance 2 Ta se bude opět odehrávat ve středověku, tentokrát v okolí Kutné Hory Dočkat se máme už v letošním roce i s českým dabingem Dlouhé čekání je u konce. Dnes konečně české studio Warhorse, které stojí za skvělým středověkým RPG Kingdom Come: Deliverance, oznámilo nový titul s názvem Kingdom Come: Deliverance 2. Hra se bude opět odehrávat ve středověku a bude navazovat přesně tam, kde skončil první díl. Přečtěte si celý článek Celosvětový bestseller se dočká pokračování! Kingdom Come Deliverance 2 s českým dabignem vyjde ještě letos

Čas načtení: 2024-06-11 07:50:00

Doom: The Dark Ages nabídne akci ve středověku a létání na drakovi

Došlo k oznámení nového dílu ze série Doom pomocí prvního traileru s gameplay ukázkami. Tentokrát budeme bojovat s démony ve středověku a budeme moci např. ovládat i obřího mecha Atlan nebo létat na mechanickém drakovi.

Čas načtení: 2024-06-13 15:41:24

Izraelská armáda použila na hranici s Libanonem katapulty ze středověku

Aby vyčistili houštinu a nemuseli se spoléhat na cenné dělostřelectvo, rozhodli se izraelští záložní vojáci sestavit trebuchet, zařízení, které vrhá kameny a hořící předměty na vzdálenost několika set metrů. Tato starobylá zbraň se v Evropě používala až do 15. století. The post Izraelská armáda použila na hranici s Libanonem katapulty ze středověku first appeared on Pravda24.