Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-18 11:03:49

Rada ČNB: Slábnoucí koruna může snižování sazeb zpomalit nebo i zastavit

Česká národní banka bude při dalším snižování úrokových sazeb přihlížet i k oslabování koruny, protože slabší kurz působí proti snahám o zkrocení inflace. Při velkém oslabení by proto mohli centrální bankéři cyklus snižování úroků zpomalit nebo i...

Čas načtení: 2010-02-09 15:30:00

Nízkoenergetické domy: Zelené bydlení společnosti RD Styl

Zelená je barvou budoucnosti. Živě se diskutuje o zavádění zelených technologií či aplikování přístupů šetrných k životnímu prostředí ve všech oblastech lidského bytí. Uvědomujeme si, že ačkoli mnoho zásadních otázek zůstává nezodpovězených, nelze dále přihlížet ničení krajiny a životního prostředí. ...

Čas načtení: 2018-06-20 07:00:00

Death Note - Zápisník smrti

Mladý student Light Yagami jednoho dne najde zápisník. V zápisníku je i návod na jeho použití - každý jehož jméno bude zapsáno do tohoto zápisníku zemře. Light v zápisníku spatřuje možnost, jak potrestat všechny zločince a vytvořit dokonalý svět, ve kterém vraždy, krádeže a násilí nebudou existovat. Přes počáteční rozpaky se pouští do práce a stává se soudcem i katem. Série nevysvětlitelných úmrtí však neunikne pozornosti policie, která nemíní přihlížet řádění sériového vraha a začne kolem Lighta stahovat svoje sítě.

Čas načtení: 2022-08-15 07:08:17

Milost, ze které pohoršení přichází

V době, kdy byl prezidentem republiky Václav Klaus, jsem se často věnoval agendě žádostí o milost. V té souvislosti jsem občas navštěvoval Kancelář prezidenta republiky, která byla vůči justičním prudičům docela přátelská. Partnerem pro jednání byl většinou Ladislav Jakl, s ním někdy kancléř Jiří Weigl a výjimečně docházelo i na velmi věcné jednání s prezidentem republiky. Vzpomínám, že se Jakl jednou o milosti republiky vyjádřil jako o nástroji nespravedlnosti: funguje sice jako pojistný ventil, který napraví selhání státu, jež se jinými prostředky napravit nepodařilo, ale dosáhne na ni jen nepatrná část potřebných. Jeho poznámka se mi vybavila z paměti, když jsem se seznámil s novinářským rámusením kolem setkání hradního kancléře Vratislava Mynáře s předsedou Nejvyššího soudu ČR Petrem Angyalossym. Schůzka se má za nevhodnou kvůli tomu, že Nejvyšší soud bude rozhodovat o dovolání, které podali spoluodsouzení omilostněného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. V tomto případě prezident republiky udělením milosti vytvořil nerovnovážný stav, který neomilostnění spoluodsouzení mohou vnímat jako nespravedlnost. Pokud by Nejvyšší soud vyhověl dovolání, spoluodsouzení by se mohli dostat na stejnou rovinu s Balákem. Hradní kancléř by za těchto okolností mohl mít zájem na ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu, jež by mohlo přispět k zahlazení účinků prezidentovy nepřístojnosti. Chybí ovšem důkaz, že chtěl s Angyalossym mluvit právě o této záležitosti. Ale i kdyby to byla pravda, nebyl by důvod vyčítat předsedovi Nejvyššího soudu, pokud by jeho žádost vyslechl, protože by tím na soud nevzal žádný závazek. Postavení předsedy Nejvyššího soudu je velmi silné, takže skutečně nemusí přihlížet k přání prezidenta či hradního kancléře, které směřuje proti nezávislosti soudu. Každý nositel této funkce je vyzbrojen pro odolávání lobbistickým tlakům předchozí kariérou, vysokou prestiží soudu i jeho osobně a nevýznamností protislužeb, jež by kromě ostudy mohl získat za vyhovění požadavku. Bylo by od předsedy Nejvyššího soudu krajně nezdvořilé odmítnout žádost o setkání s představitelem Kanceláře prezidenta republiky, se kterou musí občas vést úřední jednání, ale očekávat slouhovské vyhovění nějakému pokusu o zásah do nezávislosti soudu by bylo pošetilé. Zcela nepochybně to platí i v případě Angyalossyho. Pokud by se za ním Mynář skutečně vydal s žádostí, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání neomilostněných spoluobžalovaných, svědčilo by to o jeho jisté naivitě v představách o možnostech předsedy soudu. Žádný předseda soudu není oprávněn mluvit soudcům svého soudu do jejich rozhodování. Pokud by to přece jen zkusil, musí počítat s možností, že by se mu zneužití pravomoci mohlo jednou vrátit jako bumerang, kdyby „usměrňovaný“ soudce jeho jednání zveřejnil. A někteří soudci jsou na svou nezávislost citliví až chorobně. Zvláště ovlivňování tříčlenného senátu by bylo vysoce rizikovým podnikáním. Angyalossy není v tomto směru výjimkou. I kdyby jej Mynář přesvědčil, že vyhověním dovolání by jeho soud udělal dobrý skutek, neznamená to, že by své přesvědčení dokázal přenést do myšlení tříčlenného senátu soudců, kteří budou o dovolání rozhodovat. Tvrzení, že předseda Nejvyššího soudu si může o nějaké věci myslet cokoli, ale „jeho“ soudci mohou zaujmout úplně jiné stanovisko, mohu podepřít příkladem z praxe, který se přihodil bývalému předsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Šámalovi. Řešil můj podnět ke kárnému řízení s jednou pražskou soudkyní. Zachoval se jako vzorový kárný žalobce. Nechal provést obsáhlé šetření případu a vydal pak pečlivě vypracované, argumenty podložené rozhodnutí o nevyhovění podnětu. Napadený postup soudkyně byl podle něho v naprostém pořádku. Kromě podnětu ke kárnému řízení jsem podal ministrovi Robertu Pelikánovi téměř shodně formulovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr podnětu vyhověl a tříčlenný senát soudců Nejvyššího soudu rozhodl, že dotyčná soudkyně porušila zákon a její rozsudek jako nezákonný zrušil. Netuším, co si Šámal myslel o rozhodnutí svých soudců. Představa, že soudkyně se vydáním nezákonného rozhodnutí nedopustila kárného provinění, mi připadala protismyslná. Pozornost, věnovaná ze strany novinářů setkání Mynáře s Angyalossym, mi proto připadá nadbytečná. Pokud z ní snad přece jen padá na někoho stín, pak je to hradní kancléř, který se již v minulosti dostal do novinářských řečí kvůli jednání, vykládanému jako pokus o ovlivňování soudu. Ale ani toto obvinění nebylo průkazné.

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-12 11:52:01

Vyměň celou kuchyňskou linku aneb Co je to „vendor lock-in“

Antitrustové zákony jsou na pravici poněkud kontroverzní, protože jdou proti principu, že trh si poradí nejlépe. Po vydání minulého článku mi také dorazilo hned několik reakcí v tomto duchu – hlavně, ať do toho nehrabe stát! Naprosto chápu skepsi vůči státu coby napravovateli škod, historie je v tomhle směru poučná. Ale u toho pojmu trhu coby samonapravujícího se mechanismu bych se rád zastavil. Trh není žádný Alláh, ne v tom smyslu, že by fungoval zcela záhadnými až magickými postupy, kterým my smrtelníci můžeme jen přihlížet s posvátným a nechápavým údivem. Má svoje mechanismy, jejichž prostřednictvím působí, například vzájemnou konkurenci firem. Jako cokoliv, i konkurence funguje jenom za nějakých předpokladů, které mohou být naplněny více nebo méně. A ten podstatný předpoklad, který v případě digitálních gigantů nebývá splněn, jsou nízké náklady na změnu dodavatele. Doba cechů Klasická tržní ekonomika v době, kdy ji poprvé studovali lidé jako Adam Smith, nemívala se změnou dodavatele moc velký problém. Nechutnal-li vám chleba od pekaře z Long Street, šli jste si nakoupit na Main Avenue, o pět minut chůze dále. A totéž fungovalo při nákupu slanečků nebo bot. Tenhle druh transakcí, ve kterých lze jedno zboží snadno nahradit jiným, funguje velmi dobře dodnes. Jakmile můžete v nějakém zákaznicko-obchodnickém vztahu za sebou „prásknout dveřmi“ a během chvíle dávat vydělávat někomu jinému, funguje to na prodejce, výrobce či dodavatele služeb jako nevyslovená hrozba. I na cenách se to obvykle projeví. (V době Smitha a spol. byly hlavním nepřítelem konkurence cechy, tradiční sdružení řemeslníků-profesionálů, které už od středověku požívaly privilegium omezovat nebo úplně znemožnit činnost konkurence v daném městě. Právě v 18. století byla cechovní privilegia hromadně rušena, protože zabraňovala rozvoji moderní společnosti. Ale určité formy cechů přežily dodnes, třeba profesní komory.) Vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“ Zkuste si nyní představit poněkud depresivní svět, ve kterém byste při změně pekaře museli vyměnit půlku kuchyně. Nový chleba by totiž nebyl kompatibilní, takže starý nůž by jej neuřízl, starý toustovač neopekl, staré máslo by na něm nedrželo, na staré pánvi byste z něj neudělali topinku a ze starého talíře by okamžitě padal na zem. V takovém případě by tržní mechanismy dostaly notně zabrat. I kdyby třeba chleba od místního pekaře byl hnusný jak komisárek z vězení, stejně byste váhali, jestli jít jinam, protože náklady na takovou změnu by byly vysoké. Samozřejmě, nikdo nevymyslí chleba, který by automaticky padal z toho nesprávného talíře na zem. Ale v jiných případech, s trochou zlé vůle, se taková situace dá představit i docela realisticky: * chcete změnit dodavatele elektřiny? To budete muset nechat předělat celou elektriku vedoucí k vám do baráku, příteli, a taky všechny spotřebiče, protože společnost A dodává proud o úplně jiné voltáži a kmitočtu než společnost B, *  chcete odejít k jinému lékaři a odnést si s sebou staré chorobopisy, nebo aspoň výpisy z nich? Smůla, původní lékař je má zamčené ve skříni a nedá vám do nich ani nahlédnout. Je to přece jeho papír a jeho kartotéka. Vzpomeňte si sami, co jste kdy měli a jaké léky jste na to užívali, *  naštval vás mobilní operátor a chcete přejít k jinému? Budete muset přesvědčit i všechny své kamarády, protože sítě obou operátorů jsou od sebe oddělené a z jedné si prostě nezavoláte do druhé. Tohle jsou příklady jevu zvaného vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“. Koupili jste zkrátka službu, ze které je velmi těžké, drahé či nepraktické odejít. Toto je situace, ve které trh přestává fungovat a spotřebitelé zůstávají zaseknuti u produktů, se kterými už dávno nejsou spokojeni a které je spíše séřou, než aby je těšily. Moc se to neliší od státem garantovaného monopolu, jakým byl třeba SPT Telecom neblahé paměti v devadesátých letech. A – samozřejmě – v téhle situaci, pokud už jednou nastane, má konkurence problém vůbec vzniknout, protože k rozjezdu potřebujete zákazníky a odkud je vezmete, když jsou již chyceni v “zahradě obehnané vysokou zdí”? Co na tom, že tam ze začátku naivně vlezli sami, to vám jako zakladateli konkurenční firmy nepomůže. Povšimněte si, že ve všech třech výše zmíněných příkladech byla řešení situace netržního charakteru. Technické standardy v elektřině jsou stanoveny vahou zákona a s ním souvisejících vyhlášek, stejně jako povinnost umožnit změnu dodavatele proudu, aniž by se do daného domu musel tahat kilometr nových drátů. Na nahlížení, kopírování a výpisy ze své zdravotnické dokumentace máte rovněž právo dané zákonem, i kdyby se příslušný MUDr. vztekal a vrčel. A poskytování telekomunikačních služeb je licencovaná živnost, přičemž součástí licenčních podmínek je právě vzájemná propojenost s jinými sítěmi a také – od jisté doby – i přenositelnost čísla. Je to berlička? Ano, v podstatě ano. Ale ta berlička dává šanci fungovat přirozenému samoopravnému mechanismu tržní konkurence, který by bez snadného přechodu zákazníka jinam nefungoval. Je to úplně to samé jako skutečná berlička u člověka se zlomenou nohou. Ten doktor mu ji nedal proto, že by jej uzdravila sama o sobě, ale proto, aby obě části zlomené kosti měly šanci srůst samy, pomocí přirozených mechanismů, které už lékaři přímo neřídí. Zkrotnutí Microsoftu V IT světě bohužel dochází k „vendor lock-inu“, polapení dodavatelem služeb, hodně snadno. Svého času se o toto snažil Microsoft. Dnešní Microsoft je vcelku OK a nemám vůči němu žádných námitek, ale kolem roku 2000 to byla vysloveně zparchantělá firma. Součástí její praxe byly mj. časté změny formátů dokumentů Office, ke kterým neexistovala žádná veřejně dostupná dokumentace. To znamenalo, že člověk, nebo ještě daleko hůře firma, která by se rozhodla opustit Microsoft Office a přejít k nějaké konkurenci, riskovala, že ztratí přístup ke své vlastní práci za dlouhá léta dozadu. Nekompatibility byly tak velké, že při otevření dokumentu konkurenčním produktem na vás vyskočil „rozsypaný čaj“. Když vám v tom vězí pět či deset let práce, to si rozmyslíte podstupovat takové riziko, že? To byl úplně klasický vendor lock-in a ne jediný. V Microsoftu se na přelomu století snažili všelijak sabotovat možné rozšíření Linuxu coby jediného konkurenta na poli operačních systémů, který se nedal koupit; ve válce browserů narušovali zavedené standardy webu různými proprietárními technologiemi atd. Společným prvkem všech těch aktivit byla snaha o přikování uživatele k sobě. Chovali se zkrátka jako sv*** a mladá generace IŤáků a programátorů jim nedůvěřovala a pohrdala jimi – brali jsme je tehdy jako hlavní ohrožení svobody v digitálním prostoru. Jít pro ně pracovat, to bylo trochu schmutzig, a takový člověk těsně po škole občas čelil nepochopení svých přátel, kam že to vlezl. Ne úplně cancel culture, ale řekněme WTF culture. (Právě tou dobou vznikl Google a jeho první korporátní heslo, Don’t be evil, bylo průhlednou narážkou na tehdejší manýry společnosti Microsoft. Ó, ty mocná ironie osudu!) Microsoft poněkud zkrotnul po velkém antitrustovém procesu, který skončil mimosoudním vyrovnáním. Skeptici říkají, že celý ten proces k ničemu nebyl a že to slavné okénko pro výběr browseru, které bylo jedním z jeho výsledků, byla šaškárna. Nesouhlasím s tím, nějaký odstrašující efekt to mělo. Vykašlali se na svoji dřívější agresivitu a o deset let později měli neutrální pověst velkého, leč nepříliš nápadného korporátu. A tu si udržují dodnes. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc To samé, ale dokonce ještě v horší podobě, teď máme v případě sociálních sítí a podobných struktur, kde za odchod zaplatíte ztrátou možnosti komunikovat s přáteli, kteří tam zůstávají. Živnostníkům a firmám navíc vyvstává hrozba ztráty zákazníků. A tohle uspořádání věcí také zabraňuje růstu konkurence. Toto není OK a typickým projevem takové situace je, že lidi na ty platformy nadávají, kudy chodí, ale stejně tam zůstávají, protože odejít je pro ně ještě bolestivější. Samozřejmě ne pro každého; někdo je od přírody introvert a případná ztráta kontaktu s bývalými spolužáky apod. jej zas tolik nebolí. Ale většina lidí cítí potřebu někam patřit a pokud se tenhle druh kontaktu dnes přestěhoval na sociální sítě, odejít z nich je svého druhu vyhnanství. Vysoká cena za změnu dodavatele v tomto případě nemá podobu faktury s mastnou částkou, ale společenské izolace. K takovým koncům, kdy jste hrubě nespokojen s chováním dodavatele nějaké služby, ale přesto u něj se skřípáním zubů zůstáváte, by zdravý trh rozhodně vést neměl. Možná u jednotlivců, vždycky se najdou zvláštní jedinci; ale ne v tomto měřítku, protože těch uživatelů, které velké IT firmy svým chováním štvou, jsou zástupy. I proto si myslím, že nejlepší odpovědí by bylo zavedení otevřených standardů a vzájemné propojitelnosti. Podobně jako u elektrické sítě, telefonu, webu, e-mailu, dokonce i u takových zdánlivých samozřejmostí, jako jsou míry a váhy. O hodně snáze se člověku žije, cestuje a obchoduje, když se dnes ve valné většině světa měří stejným metrem a váží stejným kilogramem. Ortodoxní libertariáni i tohle odsoudí jako státní zvůli. Ale historie říká, že právě to období předtím, kdy každé království a knížectví mělo svoje lokty a couly, bylo pro fungování mezinárodního obchodu spíš nepřátelské a nahrávalo těm lokálním cechovním monopolům. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc. Nejen pro spotřebitele, i v jiných ohledech. Dobře si pamatuji na to, jak jsem někdy roku 2010 vyklízel jednu kancelář a narazil přitom na zásuvku plnou starých nabíječek k různým mobilům. Bylo jich odhadem třicet. Nic jim nebylo, ale každá měla jiný konektor a poté, co originální mobil chcípnul nebo zastaral, byly naprosto k ničemu. Dokonce ani ten samý výrobce tehdy nezůstával u svého standardu delší dobu. Recyklační firma si je převzala v krabici, ale její pracovník stejně neurčitě poznamenal, že se s nimi nikdo moc piplat nebude. Kdo ví, v které zemi třetího světa nakonec skončily na skládce.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-27 16:41:54

Hra Sláva a pád krále Otakara v hlavní roli s Karlem Dobrým bude na den dostupná na internetu

Na serveru nachtkritik.de bude 29. dubna v premiéře uveden záznam oceňované inscenace režiséra Dušana D. Pařízka Sláva a pád krále Otakara, který vznikl v režii Tomáše Kleina na Pražském divadelním festivalu německého jazyka. V hlavní roli exceluje Karel Dobrý. Dušan D. Pařízek byl v sezóně 2018/19 ve vídeňském Volkstheateru vůbec prvním českým režisérem, který toto rakouské národní drama inscenoval. Zdánlivě proti Čechům namířená hra byla díky tomu poprvé přeložena do češtiny. Před koronou mohla inscenace zapůsobit na obou hlavních dějištích – u Vltavy i Dunaje. Vídeňanům byl, coby „lehkověrnému lidu", ve Volkstheateru vytčen oportunismus a museli přihlížet odhalení švýcarského původu svého prvního vůdce a otce zakladatele. Pražané oslavovali při hostování ve Stavovském divadle svého padlého hrdinu Přemysla Otakara, krále železného a zlatého v podání skutečného hrdiny českého divadla Karla Dobrého. Představení se uváděla s českými titulky a totéž platí i pro plánovaný stream. Německy i česky mluvící diváci se 29. dubna mohou setkat také prostřednictvím chatu v anglickém jazyce (příspěvky je možné vkládat i česky a německy). Průvodcem večerem, který začne ve 20:00, bude redaktor serveru Nachtkritik Christian Rakow a jeho hosty herečka Anja Herden (Kunhuta Uherská), herec Lukas Holzhausen (Rudolf I.), dramaturg Roland Koberg a režisér Dušan D. Pařízek. „Kultura je nenahraditelnou součástí naší civilizace. A právě v době krize se ukazuje, že je třeba zajistit její podporu a rozvoj. Společnost to vnímá. Streamy přispívají k udržení kontaktu divadel s publikem. Některé sledují stovky, jiné tisíce až desetitisíce lidí. Státy napříč Evropou reagují a uvolňují prostředky na překlenutí nouze. Divadla tady ještě jsou. A věřme, že budou. Doufám, že i stream naší inscenace, prezentovaný nejdůležitějším odborným divadelním médiem v německy mluvících zemích, k tomu přispěje,“ dodává Dušan Pařízek. Video bude k dispozici do 18.00 dne 30. dubna. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-22 15:25:52

V Lidicích odehrává boj za nezávislost vědeckých organizací, tvrdí zaměstnanci Památníku Lidice. Za jeho ředitelku se postavila i poslední lidická žena

Vynucená rezignace ředitelky Památníku Lidic rozhořčila její podřízené. Podle nich nemohla odsoudit práci historika Vojtěcha Kyncla, který objevil dokument, že jedna z lidických žen nahlásila četníkům židovskou podnájemnici, protože by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Za ředitelku se v dopise ministrovi kultury postavila i poslední přeživší lidická žena Jaroslava Skleničková. „Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány,“ napsala mu. Zveřejňujeme stanovisko zaměstnanců i dopis Jaroslavy Skleničkové.   Výzva k podpoře nezávislosti vědy a kultury V Lidicích se teď odehrává boj o nezávislost. Týká se nejen této paměťové instituce, ale i všech ostatních vědeckých organizací. Právě proto se na vás obracíme s prosbou o vyjádření podpory. Paní ředitelka Lehmannová byla donucena ze svého místa odejít, a to za velkého nátlaku ze strany zástupce zřizovatele organizace, ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Odmítla totiž odsoudit a distancovat se od kvalifikované odborné práce a jejího autora, zaměstnance Historického ústavu Akademie věd Vojtěcha Kyncla jen proto, že jím zjištěné poznatky nezapadají do černobílé interpretace dějin Lidic. Odmítla to udělat proto, poněvadž by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Jako zaměstnanci si velmi dobře uvědomujeme, že lidický památník je značně specifickou institucí tím, že se věnuje živým dějinám. Je to pro nás všechny vědomý závazek a privilegium, které nebereme na lehkou váhu. A právě to je předmětem situace, v níž se nacházíme. Součástí výše uvedené vědecké práce je i informace o tom, že jedna z lidických žen krátce před tragédií měla nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Dcera této lidické ženy je jedním z přeživších lidických dětí. Je pochopitelné, že informace týkající se její maminky, která byla prezentována v červnu 2019 v reportáži České televize, se jí osobně hluboce dotkla. Máme pochopení pro to, že v listopadu 2019 sepsala otevřený dopis, kterým se spolu se sedmi dalšími přeživšími lidickými dětmi obrátila mimo jiné na ministerstvo kultury a kterým oznámila ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Musíme se však bránit falešnému obvinění ředitelky Lehmannové a celého památníku z překrucování faktů o lidické historii. Jakkoli chápeme bolest, kterou bádání přineslo, jsme povinni bránit se nařčení, že se jedná o dehonestaci lidických žen a dětí. Autoři dopisu podali kvůli uvedené reportáži České televize stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta podnět po projednání odložila s tím, že zdroje použité v reportáži jsou doložené a spor je na úrovni historicko-vědeckého zkoumání. Následně se autoři dopisu vyjádřili médiím, že chtějí, aby ústavní činitelé „zjednali ve státní organizaci Památník Lidice nápravu.“ Tento bezprecedentní nátlak navíc přichází v situaci, kdy jsme zcela nově svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války, a kdy se objevují cílené snahy o politické zneužití Památníku Lidice. Problematické je i to, že jeden z osmi přeživších na otevřeném dopise podepsaných nám potvrdil, že uvedený dopis nepodepsal a že se od něj distancuje. Ředitelka Lehmannová se opakovaně pokoušela vzniklou situaci řešit, a to i přesto, že byla zprvu odmítána. Nevzdala se a kýžené schůzky se jí dostalo. Ve chvíli, kdy už bylo řešení na spadnutí, oznámila starostka obce Lidice Veronika Kellerová, která se jednání účastnila, že paní Marie Šupíková, které se celá věc dotýká osobně, potřebuje čas na rozmyšlenou a schůzku ukončila. Následně sama oznámila do médií, že dohoda se nekoná. Namísto urovnání napětí se tak paní starostka zasadila o jeho pokračování. Situace vyústila 20. ledna 2020, kdy byla Martina Lehmannová ministrem kultury postavena před volbu rezignovat, nebo být odvolána. Ministr Zaorálek se následně během tiskové konference vyjádřil, že mu jde o to „…jak vystupuje památník, nejde mi o zkoumání odborných věcí“. Je zcela nepřijatelné, aby se v takovéto situaci ministr nepostavil za svou příspěvkovou organizaci a nehájil její nestrannost. Rovněž je absurdní, když svůj tlak na odchod ředitelky nejen nepopírá, ale ještě jej vysvětluje jejím údajným nedostatkem empatie. Jako nejsmutnější na celé záležitosti vnímáme to, že Jana Bobošíková, předsedkyně místního Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a starostka Veronika Kellerová ve svém tažení proti ředitelce Lehmannové zneužily přeživší lidické děti, které použily jako štít, proti kterému si nikdo se základy slušného vychování nedovolí vystoupit. Ministr Zaorálek bez ohledu na skutečnou podstatu celé záležitosti vyhověl tlaku ČSBS a obce Lidice a v zájmu vlastního klidu obětoval nejen ředitelku Lehmannovou, ale i nezávislost celého Památníku Lidice a jeho odbornou pověst. Z tohoto důvodu my, zaměstnanci Památníku Lidice, nechceme mlčet a přihlížet tomu, jak je role vědeckých a paměťových institucí relativizována, jak je historie a věda politizována a jak se pod tlakem určité skupiny lidí vytváří „Historie na přání“. Vyzýváme tedy všechny, kterým není vytrácení se svobody z veřejných institucí lhostejné, aby se připojili k našemu Vyjádření podpory ředitelce Památníku Lidice. Zároveň přikládáme vyjádření paní Jaroslavy Skleničkové, poslední žijící lidické ženy, abychom rozptýlili mylný dojem o tom, že všichni přeživší lidické tragédie jsou proti paní ředitelce. Naopak, z celkem 12 dosud žijících svědků lidické tragédie jich několik zcela jasně podpořilo právě lidický památník i s jeho odstupující ředitelkou. Filip Petlička, jménem zaměstnanců Památníku Lidice   Dopis Jaroslavy Skleničkové ministrovi kultury Vážený pane ministře, jsem poslední žijící lidická žena. Zažila jsem onu osudnou tragédii, ale také jsem v koncentračním táboře Ravensbrück poznala soudržnost lidických pozůstalých. S lítostí proto vnímám rozkol nás, posledních pamětníků těch událostí. Záleží mi na tom, jak jsou Lidice a historické události kolem nich prezentovány, záleží mi na hledání pravdy. Napsala jsem dvě knihy vzpomínek (první byla přeložena do němčiny a angličtiny), přes svůj věk spolupracuji s Památníkem, kdykoliv jsem požádána, a absolvuji besedy a přednášky. V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.  Proto mě velmi znepokojila zpráva o rezignaci ředitelky Památníku paní Martiny Lehmannové. Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní Bobošíková. Byla zvolená na schůzi, kam jsem já ani další dvě tehdy ještě žijící „poslední ženy“ nebyly pozvány. Ze svazu jsme poté na protest proti tomuto způsobu volby vystoupily. Od té doby byl náš (nyní už jen můj) hlas svazem ignorován. Situace se vyostřila vloni v červnu po odvysílání kontroverzní reportáže České televize, která vzbudila nelibost některých pamětníků a vyvolala ostrou kritiku nejen vůči autorům, ale i vůči ředitelce Památníku, která v reportáži také neutrálně vystoupila. Spolupráce skupiny „lidických dětí“ s Památníkem zcela ustala. Účastnila jsem se schůzky, kde se paní ředitelka Lehmannová pokoušela situaci zklidnit, a také jsem apelovala na smíření ostatních pamětníků. Zůstala jsem však osamocená. Nevhodně načasovaná reportáž ČT, kterou ředitelka nemohla ovlivnit, posloužila k diskreditaci její osoby i její práce.  Já si však na činnost Památníku nemohu stěžovat. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány. Proto se také obracím na Vás, pane ministře, abych Vás o tom, co si o tom myslím já, poslední přeživší žena informovala. Velmi bych si proto přála, abyste rezignaci paní ředitelky nepřijal. S pozdravem, Jaroslava Skleničková {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-19 16:57:21

Trápení Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké pokračuje

Zatímco sdělovací prostředky věnovaly 15.října značnou pozornost vyhlášení rozsudku nad lékařem Jaroslavem Bartákem, umocněnou odvysíláním bohatých obrazových záznamů z hlavního líčení, následující den celkem v tichosti skončilo u Okresního soudu v Jihlavě dokazování a odezněly závěrečné řeči v dalším kroku pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Paní obžalovaná rozhněvala při výkonu své funkce mnoho lidí: neuspokojené zájemce o její funkci a jejich spojence, majitele solárních elektráren, jimž se postarala o odebrání licence, obchodníky s energiemi, jež připravila o peníze zablokováním zvyšování prodejních cen, a podněcovatele dalšího „dotačního tunelu“, jímž mělo být subvencování provozu bioplynových stanic, jež nepovolila. Dali jí pocítit, že se nevyplácí mocným sahat do kapes: od roku 2013 ji orgány činné v trestním řízení vláčí nejdříve po výslechových místnostech policie, pak po soudních síních. Aby si pojistili korunování úsilí o její vytlačení z funkce a o odeslání „do tepláků“, kromě stíhání, souvisejícího s vydáním licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group, ji začali pronásledovat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Trestní stíhání jí ztěžovalo život po celou dobu výkonu mandátu předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Vesecká se při své práci nedopustila žádného pochybení Ani jedna z jejích kauz není dosud uzavřená a Alena Vitásková tak nadále žije na skřipci očekávání dalšího vývoje. Ve věci nepřímé účasti na kauze fotovoltaických elektráren ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu osm a půl roku let, ale Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Aspoň v této záležitosti si mohla konečně užívat klidu, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, a tak se v listopadu znova postaví před senát Aleše Novotného. Hlavní líčení v této věci bylo zahájeno 2.června 2014. Trestní stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké vyvolal udavač z prostředí ČEZu, který má důvod považovat ji za škodnou. Vyústilo v obžalobu, podanou okresním státním zástupcem Kamilem Špeldou a následně v soudní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, kde se jím zabývá senát Zdeňka Chalupy. Uložil jí podmíněný trest, ale Krajský soud v Brně vyhověl senátem Haliny Černé odvolání státního zástupce a vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Obžaloba Kamila Špeldy stojí na tvrzení, že se Alena Vitásková dopustila trestného činu jmenováním Renaty Vesecké do funkce, pro kterou neměla zákonem předepsanou sedmiletou praxi v energetice. Státní zástupce dokonce usoudil, že vyplácením mzdy Renatě Vesecké způsobila škodu státu, protože pracovní úkony nekvalifikované místopředsedkyně jsou nulitní. Renata Vesecká skutečně praxi neměla. Neměl ji ani jeden z jejích předchůdců Blahoslav Němeček, který přišel do úřadu po roční praxi na ministerstvu obchodu a průmyslu a hned se stal jeho místopředsedou. Jenže za jeho časů tento požadavek ještě nebyl zakotven v zákoně. Nelze ale popřít skutečnost, že Renata Vesecká řádně docházela do zaměstnání a během svého působení se nedopustila žádného pochybení, čili její mzda byla podložena řádně vykonanou prací. Neměla praxi v energetice, ale jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně měla nesporně velkou praxi ve vytváření právních norem, kterou by asi na žádné pozici v energetice nezískala. Vytváření norem přitom patřilo k velmi důležité části náplně činnosti Energetického regulačního úřadu. Ukázka právního formalismu Zákonodárce vymezil kvalifikační kritéria nekompromisně, ale asi jej vůbec nenapadlo, že by se o funkci mohl ucházet uchazeč se zcela mimořádnou kvalifikací, získanou ve funkci, která je náročnější a má vyšší prestiž než úřad místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Odsouzení Aleny Vitáskové kvůli tomuto „pochybení“ považuji jako laik za příklad přepjatého právního formalismu, za který občas kritizuje obecné soudy Ústavní soud. Například podle ústavního nálezu sp. zn. I.ÚS 563/11 z 13. listopadu 2012: Pokud obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Vrozená zdvořilost mi nedovoluje vyjádřit se jako laik k názoru Kamila Špeldy, že vyplácením mzdy „nekvalifikované“ Renatě Vesecké vznikla státu škoda. Jeho případné označení za projev přepjatého právního formalismu by vystihovalo jeho hrůznost zcela nedostatečně.   Alena Vitásková se hájí, že obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku bylo vzhledem k velikosti právního úseku úřadu a náročnosti agendy nezbytné pro zajištění hladkého chodu úřadu. Nedařilo se jí získat právníka s předepsanou kvalifikací, takže musela být ráda, když jí pomoc nabídla Renata Vesecká. V období před jednáním 16. října 2019 získal soud od Energetického regulačního úřadu kopie dopisů, jimiž se Alena Vitásková obrátila na různé složky resortu spravedlnosti s žádostí o pomoc při získávání právníků pro práci v jejím úřadě a s nimi dodejky z datové schránky. Posílily se tím pozice obhajoby, protože paní obžalovaná dopisy předložila již dříve, ale jejich adresáti, vyslechnutí jako svědci v tomto řízení, sice nevylučovali, že je dostali, ale nepamatovali se na ně a v archivech jejich úřadů se nenašly. K tomu dodávali, že by stejně nedokázali pomoci. Důkazy, získané přímo soudem od Energetického regulačního úřadu, jsou nezpochybnitelné. Pořeba právnických úkonů skutečně narostla Dne 16. října dospělo dokazování provedením dvou posledních výslechů ke konci. Svědkyně Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie, posílila účinek předložení výše zmíněných dopisů sdělením, že si pamatuje, že se paní obžalovaná obrátila na Soudcovskou unii se žádostí o pomoc při řešení personálních problémů. S paní obžalovanou se tehdy sešla. K jejímu svědectví nebyly žádné otázky. Paní obžalovaná ve vyjádření k němu vysvětlila, že soudci o práci na Energetickém regulačním úřadu neprojevili zájem. Následoval výslech svědka Otto Golda, bývalého místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Soud jej již slyšel v první části hlavního líčení, ale podle pokynu odvolacího soudu jej musel předvolat znova. Předseda senátu, senát ani státní zástupce na něj neměli žádné otázky, proto předseda senátu přenechal jeho výslech obhájci Tomáši Gřivnovi. K jeho otázce na personální situaci v Energetickém regulačním úřadu svědek vysvětlil, že nebyla dobrá, nedařilo se získávat právníky k práci v úřadu. Nástup Renaty Vesecké byl dobrodiním. V této souvislosti kritizoval energetický zákon, jehož tvůrce zřejmě nepočítal s příchodem do úřadu pracovníka s výjimečnou kvalifikací a nadhodnotil důležitost praxe, získané přímo v oboru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Svědek přece jen vyvolal zájem státního zástupce, který ho zpytoval, zda měl právnické vzdělání. Svědek vysvětloval, že je sice neměl, ale nedostatek vyvažoval velkou manažerskou praxí. Státní zástupce se jej dále tázal, zda skutečně narostla potřeba právnických úkonů v Energetickém regulačním úřadu ve srovnání se dřívějším obdobím a dostal kladnou odpověď. Ověřil si, že svědek nastoupil do Energetického regulačního úřadu v roce 2013. Zjišťoval rozsah jeho kompetence a ptal se na názor na potřebnost obsazení funkce místopředsedy, řídícího právní úsek ústředí ERÚ. Svědek potřebnost potvrdil s tím, že až 90 procent úkonů úřadu má povahu právnického jednání. Předseda senátu pak účastníkům nabídl k seznámení některé listinné důkazy. Paní obžalovaná neměla zájem o vyjádření k výpovědi svědka a k předloženým listinám. Protože strany neměly další návrhy na dokazování, předseda senátu je prohlásil za ukončené a vyzval k závěrečným řečem, jako obvykle nejdříve státního zástupce. Podle státního zástupce stát utrpěl škodu Kamil Špelda se ve svém poměrně krátkém vystoupení držel názorové linie, kterou tvrdošíjně zastává od sdělení obvinění. Oporu hledal především ve zrušeném rozsudku zdejšího soudu, ale i v odůvodnění zrušujícího usnesení senátu Haliny Černé. Podle jeho názoru nové dokazování nepřineslo nic nového a bylo zbytečné. Prokázalo se, že Alena Vitásková hledala pro úřad právníky, ale pojem „místopředseda Energetického regulačního úřadu“ při tom nepadl. Všiml si ale, že jednání paní obžalované mělo nejen věcnou, ale i subjektivní stránku. Vysvětlil to ovšem tak, že jednala úmyslně a účinek jejího postupu skutečně nastal. Úvaha o motivaci nemá podle něj oporu v zákoně. K veřejně prospěšnému cíli nelze jít nezákonnými prostředky. Nesouhlasil ale se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho úvahami o způsobené škodě a trval na tom, že rozhodnutím Aleny Vitáskové stát utrpěl škodu. Navrhl pak, aby soud opakovaně vyhověl obžalobě a uložil paní obžalované nepodmíněný trest v trvání tři a půl roku. Kamil Špelda se nerozhlíží doprava ani doleva a nedbá společenských souvislostí. Jeho ocenění práce paní obžalované je v příkrém rozporu s míněním prezidenta republiky, který jí udělil státní vyznamenání. Obhájce Tomáš Gřivna poukázal především na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který se státní zástupce snažil zpochybnit. Sám se ovšem s některými úvahami odvolacího soudu také nemůže ztotožnit, a to s těmi, které jdou v neprospěch paní obžalované. Ze závěrů odvolacího soudu vyzvedl především konstatování, že jednáním Aleny Vitáskové nebyla státu způsobena škoda. Mohla by nanejvýš spočívat v rozdílu mezi platem místopředsedy a vrchního ředitele sekce, ale odvolací soud připouští, že ředitelský plat by mohl být vyšší než místopředsedův. Odvolací soud také uznal, že je třeba přihlížet k povaze pohnutky jednání paní obžalované. Státní zástupce tuto okolnost přehlížel již v přípravném řízení a v tomto směru ve svých úvahách pokračuje. Ostatně i zdejší soud v původním rozsudku konstatoval, že pohnutkou jednání paní obžalované nebyla snaha opatřit prospěch Renatě Vesecké. Funkci bylo třeba obsadit Tomáš Gřivna pak vyhodnotil výsledky výslechů svědků. Z části svědectví vyplývá, že v době, kdy Alena Vitásková řešila obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku prudce narůstal objem právní agendy úřadu, přičemž úsek byl nedostatečně obsazen a potřeba jeho odborného řízení rovněž vzrostla. Toto dokazování bylo v stávajícím řízení prohloubeno. Obhájce nesouhlasil s názorem státního zástupce, že snahy Aleny Vitáskové směřovaly pouze k náboru právníků obecně. Z výpovědí svědků vyplývá, že problému obsazení funkce místopředsedy si byli při jednání s ní vědomi. Nebylo možné problém vyřešit výběrem ze stávajícího kádru právníků. Svědci z větší části potvrdili potřebnost obsazení funkce. Potvrdili také efektivnost jednání Renaty Vesecké. Pozitivní hodnocení rozhodnutí Aleny Vitáskové o obsazení funkce místopředsedy Energetického regulačního úřadu vynesli oba poslední svědci: předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová a Otto Gold, bývalý místopředseda úřadu. Svědci Tomáš Lichovník, bývalý prezident Soudcovské unie a Lenka Bradáčová, bývalá předsedkyně Unie státních zástupců, si sice nepamatovali na dopisy Aleny Vitáskové, ale připustili, že nějaká jednání o řešení personálních problémů právního úseku úřadu proběhla. Obhájce se vyslovil i ke svědectvím, která byla pro Alenu Vitáskovou nepříznivá. Jejich nositeli byli bývalí příslušníci vedení Energetického regulačního úřadu, které nezvládlo „licenční boom“ v roce 2010, a po nástupu paní obžalované do funkce úřad opustili. V době, kdy Alena Vitásková rozhodovala o obsazení funkce místopředsedy, již v úřadě nepůsobili, takže jejich znalost poměrů je pochybná. Svědek Antonín Panák byl v minulosti sám místopředsedou úřadu, pověřeným řízením právního úseku, takže jeho popírání potřebnosti obsazení funkce je nevěrohodné. Svědek Blahoslav Němeček byl také místopředsedou úřadu a stal se jím, ačkoli v době nástupu měl za sebou pouze jednoroční praxi ministerského úředníka. Ve funkci setrval, i když později energetickým zákonem byla stanovena podmínka sedmileté praxe v oboru. Ze shrnutí výsledků dokazování podle obhájce vyplývá, že pohnutkou obžalované byl veřejný zájem o zajištění řádného chodu úřadu a jejím jednáním nevznikla škoda, ani nevznikl nikomu neoprávněný prospěch. Navrhl proto její zproštění a postoupení nároku Energetického regulačního úřadu na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Pošlou nositelku státního vyznamenání do vězení? Alena Vitásková pak ve své závěrečné řeči uvedla, že si jistá, že se nedopustila trestného činu. Názor rozvedla v podstatě v souladu se závěry obhájce. Poukázala i na to, že na rozdíl od Blahoslava Němečka, který měl oprávnění zastupovat úřad navenek v plném rozsahu, pravomoc Renaty Vesecké směřovala jen dovnitř úřadu. Kritizovala skutečnost, že ještě po dvou letech od jejího odchodu materiální zájmy úřadu stále zajišťuje opatrovnice – jihlavská advokátka, ustanovená státním zástupcem. Své stanovisko pak stručně shrnula v posledním slově, v němž připomněla udělení státního vyznamenání prezidentem republiky. Předseda senátu po krátké poradě senátu vyhlásil odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 1. listopadu 2019. Paní obžalovaná po opuštění soudní síně projevila před novináři mírný optimismus. Některé z nich ale více než její osud zajímalo její vysoce estetické obutí. Výraz státního zástupce při opuštění soudní síně byl spíše zachmuřený. Předpověď rozhodnutí zdejšího soudu je obtížná. Myšlení soudců bývá sešněrováno jako do šněrovačky právním formalismem. Pokud převáží v jejich přístupu k výsledkům dokazování tato vlastnost, v zásadě vyhoví návrhu státního zástupce. Rozmnoží tak kuriozní rozsudky o odeslání nositelky státního vyznamenání do vězení. S větší mírou pravděpodobnosti můžeme odhadnout, co se bude dít po vyhlášení rozsudku: jedna strana se určitě odvolá, takže senát Haliny Černé dostane další příležitost.

Čas načtení: 2019-10-13 14:26:57

Opravdu chceme vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše?

Válka v severní Sýrii není vzdálená. Nejen proto, že Sýrie je relativně blízko Evropy. Ale i proto, že „Operace Fontána míru“, kterou podpořil i náš premiér Andrej Babiš na summitu OSN, vyhnala k dnešnímu dni, to jest neděli 13. října, z domovů více než 100 tisíc lidí. Co by ubohá Evropa, jejíž vlády se děsí přílivu uprchlíků natolik, že podpoří i genocidu, mohla udělat jiného než pasivně přihlížet? Nemá armádu, nemá samostatnou zahraniční politiku. Zahraniční politiku jí určují USA a NATO. Jalová vyjádření znepokojení různých evropských politiků či představitelů EU neznamenají vůbec nic. Rezoluci přijmout nechtěli. Rezoluce v Radě bezpečnosti OSN vetovaly Rusko i USA. Žádost o „uměřenost“ z úst generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, zdvořilá prosba, kterou přednesl při své návštěvě Ankary, to už je vysloveně výsměch. Výsměch kurdským bojovníkům, kteří v pozemním boji porazili IS v severovýchodní Sýrii. Ale hlavně výsměch těm více než 100 tisícům lidem, kteří jsou na útěku z domova. Město Kámišlí má, či spíše mělo, 200 tisíc obyvatel. Bylo bombardováno a byly civilní oběti. Turecko se systematickým bombardováním snaží vyhnat lidi z měst a vesnic, aby jednotky Svobodných demokratických sil (SDF) neměly podporu. Uprchlíkům nikdo koordinovaně nepomáhá, spí venku nebo ve stanech. Nestačili si ani vzít dostatek zásob. K tomu hlásí různé agentury značný počet uprchlých vězňů, bojovníků Islámského státu, z bombardovaných zajateckých táborů a dokonce z bombardovaného vězení pro ty nejnebezpečnější ISISmany v Kámišlí. V kurdských věznicích a zajateckých táborech je 12 tisíc bojovníků IS, které Kurdové pořád ještě hlídají! Tito vězni představují časovanou bombu. Nelze si dělat iluze o tom, že jakmile uprchnou či budou osvobozeni tureckou armádou, odeberou se někam domů. Okamžitě nastoupí k boji pod tureckou vlajkou či znovu pod vlajkou IS a budou postupovat společně proti Kurdům – zatím. IS a Turecko, jak skandují Kurdové na demonstracích, jedno jsou. Jsou v naprosté symbióze. Bombardování vězení a táborů jistě nejsou náhodná. Z tábora Ain Issa poté, co byl bombardován, uprchlo podle agentury ANF nejméně 100 islamistů. Kdo si tedy ještě myslí, že válka v Sýrii se týká Sýrie, možná tak ještě Turecka a Ruska, měl by se urychleně probrat. A ptát se, kam zamíří uprchlí džihádisté. Někteří budou bojovat v oblasti, páchat stejná zvěrstva jako v době rozkvětu IS – ovšem tentokrát pod ochranou armády členského státu NATO. Mnozí ale jistě zamíří do Evropy. Jak ostatně řekl Donald Trump, když poněkolikáté obhajoval své rozhodnutí odvolat americké vojáky ze severní Sýrie (13. října americký ministr obrany Mark Esper oznámil, že američtí vojáci se kompletně stahují): „Uprchlí bojovníci IS nepředstavují pro USA žádné bezpečnostní riziko, protože tak jako tak zamíří do Evropy.“ Tento výrok, spolu s další perlou, že totiž Kurdové hájili jen svou zem, ale USA jim pomohly, na rozdíl od Kurdů, kteří nepomohli Američanům v Normandii, oběhl svět a ukázal v plné nahotě, jaký že ignorant je americký prezident, „nejmocnější muž světa“. Další „nejmocnější muž světa“, Vladimír Putin, ignorant není, podobná „upřímná“ vyjádření bychom u něj marně čekali. Je ovšem jedním z architektů plánu „Fontána míru“. Turecko je pro něj nepostradatelný partner, takže etnické čistky vadit nebudou. Zdá se, že prezident Putin navazuje na nejtemnější stránky ruské, potažmo sovětské historie. Chybí mi vyjádření prezidenta, který nominálně Sýrii vládne, Bašára Asada. A to sleduji zprávy denně. Cosi mi říká, že do dění nemá moc co zasahovat. Prostě mu velmoci společně nadiktovaly místo Kurdů za souseda džihádisty v tureckém žoldu, tak se s tím musí smířit. A to nemluvím o znovuzrození IS. Ministr zahraničí Sýrie Fajsal Makdad dal průchod své nechuti vůči Kurdům a ve čtvrtek v Damašku řekl: „Nebudeme akceptovat dialog ani žádné rozhovory s těmi, kteří se stali rukojmími zahraničních sil. Na syrské půdě nebudou agenti Washingtonu podporováni.“ Turecká armáda míří na syrská ropná pole. Jak napsal server Strategické myšlení: „Turecko může v případě, že ofenzíva v severní Sýrii půjde dobře, zvážit postup a ovládnutí této nejbohatší oblasti Sýrie. Je možné, že se zde hraje mnohem vyšší hra. Náhlé zkrotnutí Asadova režimu, který v podstatě již celou oblast severní Sýrie odepsal, znamená, že došlo zřejmě k rozhodnutí na vyšší úrovni. Je zcela možné, že karty byly rozdány na úrovni Putin – Erdogan. Pro Rusko je klíčové zabezpečit syrskou provincii Latakia (klíčová námořní a letecká základna ve středomoří) tím, že dostane pod kontrolu provincii Idlíb a s konečnou platností zbaví Sýrii džihádistické opozice tamtéž. To se nyní možná uskuteční, Turecko přesouvá své džihádisty právě na sever proti Kurdům.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Když jsem před pár dny psala, že ze Sýrie zbyde Damašek a poušť, ani jsem netušila, že to tak rychle potvrdí i někdo jiný. Jsou tací, kteří sveřepě věří tomu, že Rusko podporuje Asada. Nu, Rusko, jako všechny velmoci, podporuje především samo sebe. A Asad bez ropy mu určitě tak moc nevadí, tím bude povolnější. Stačí vojenská základna. V případě sázky na Erdogana coby partnera je to ovšem jízda na tygru, kterou vybalancovat nebude jednoduché ani pro Putina. Ať už věříme legendám, že Kurdové si za svůj osud můžou sami, protože si vybrali špatné spojence či ne, ani ten nejzpozdilejší občan Evropy by se neměl škodolibě radovat z toho, že „dostávají za vyučenou“. Protože s nimi dostaneme za vyučenou my všichni. Nejen kvůli tomu, že hájili naše „západní hodnoty“, které my sami hájit neumíme. Nejen kvůli tomu, že na uprchlických trasách přibyde džihádistů, kteří se jistě nejedou do Evropy rekreovat. Ale také proto, že Erdogan s množstvím dobytých území sílí. Kdo se chce podívat, jak vypadala Evropa před pár sty lety, jeďtě na Slovensko do Komárna a podívejte se na zbytky mešity na druhém břehu Dunaje. Taky tam brzy může stát nová. Nejdále se k odsouzení tureckého vpádu, který měl za cíl vytvořit „bezpečnou zónu pro uprchlíky“, vyjádřil jasný vítěz podzimních parlamentních voleb v Rakousku Sebastian Kurz (ÖVP): „Invaze Turecka do severní Sýrie musí být odsouzena co nejsilněji. Jako Evropská unie nemůžeme jen čekat, protože lidé, kteří trpí nejvíc, jsou lidé tam na místě, a my v Evropě pak také pocítíme důsledky nového přílivu uprchlíků.“ Jenže na konkrétní činy musí být vůle zbytku světa – a ta zjevně není. Vypadá to, že svět se sjednotil na tom, že chce vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše. Minimálně to tak vypadá.

Čas načtení: 2019-08-02 16:18:44

Festival DIVADLO přiveze aktuální polské inscenace i režijní provokatéry Dmitrije Krymova a Kornéla Mundruczóa

Soubory z Maďarska, Německa, Polska, Ruska, Slovenska, Slovinska a České republiky se představí od 11. do 19. září na letošním 27. ročníku mezinárodního festivalu DIVADLO v Plzni. Program nabídne přes 44 představení mnoha žánrů a řadu doprovodných akcí - koncertů, workshopů i výstav. "Letošní dramaturgie přiváží evropské, velmi současné divadlo, které reflektuje aktuální dění v jednotlivých zemích," říká ředitel festivalu Jan Burian.   Varšavské divadlo TR uvede na festivalu inscenaci Jiní lidé v režii jednoho z nejvýznamnějších tamních režisérů Grzegorze Jarzyny. Sotva půl roku stará novinka vychází z hiphopové básnické skladby, jejíž autorkou je prozaička a dramatička Dorota Masłowska. "Na mimořádně dynamické, svižné a vtipné inscenaci s výrazným hudebním a videoartovým plánem se kromě členů souboru podíleli varšavští hiphopeři a výtvarníci, ale také desítky obyvatel města," říká dramaturgyně Kamila Černá. Událostí loňského krakovského festivalu Božská komedie (cena za nejlepší inscenaci i herecký výkon) se stala další polská inscenace Zápisky z vyhnanství v režii Magdy Umerové souboru Teatr Polonia. Za monodramatem stojí tří ženy: Sabina Baralová, autorka memoárové předlohy, režisérka Magda Umerová a autorka dramatizace a herecká protagonistka, legenda polského filmu a divadla Krystyn Jandová. Inscenace s živým hudebním doprovodem rozehrává skutečný příběh polské židovky donucené k emigraci v roce 1968. "Polské a židovské písně se ozývají ve chvíli, kdy slova jsou již příliš bolestivá či jako brechtovský komentář k řečenému. Čtyřicet let starý příběh získává v inscenaci aktuální přesah," vysvětluje dramaturgyně Dora Viceníková. Mrazivý protest nabídne inscenace Hymnus na lásku režisérky a hudebnice Marty Górnické a divadelního souboru Chór Kobiet. Ztvárnění vychází z jejich konceptu moderního scénického chóru, který znají diváci plzeňského festivalu z roku 2011. Titul inscenace v sobě skrývá hořký sarkasmus. "Górnicka totiž do svého sborového opusu, v němž tentokrát vystupují nejen ženy, ale i muži a příslušníci nejrůznějších menšin, zařadila autentické projevy současné, ve společnosti stále více se na povrch deroucí nenávisti," říká dramaturgyně Jitka Sloupová. V představení se setkávají polské vlastenecké písně s vyhlášeními Anderse Breivika. Jeden z nejlepších současných ruských režisérů Dmitrij Krymov představí na zahájení letošního festivalu jednu ze svých provokativních inscenací ruských klasických předloh. Jeho téměř surrealistické zpracování Ostrovského předlohy Bez věna je společným projektem moskevského divadelního souboru Škola dramatických umění a producenta Leonida Robermana. Nemožnost být svobodný bez peněz ve světě peněz je v inscenaci podtržena groteskností a zdůrazněním absurdity situací i proměnlivostí stylů, které režisér střídá. "Vše probíhá na pozadí permanentně běžícího televizního přenosu fotbalového utkání; herci během představení vstupují do paralelní reality na břeh řeky Volhy, přebývají v ní a vracejí se zpět na jeviště," popisuje Kamila Černá. Na plzeňský festival se tentokrát s inscenací Hard to be a God vrátí jedna z nejkontroverznějších osobností evropské režie Kornél Mundruczó se svým budapešťským souborem Proton Theatre. Krutý a nelítostný příběh z podsvětí mezinárodního sexuálního obchodu je rámován pasážemi ze stejnojmenné novely bratrů Strugackých z roku 1964, jejíž hrdina je nucený přihlížet násilí bez možnosti zasáhnout. Autenticita příběhu je umocněna scénou, kterou tvoří dva pojízdné kamiony. "Ani inscenace Hard to Be a God neztratila – bohužel – na své mrazivé aktuálnosti. Jde o šokující memento mizející lidskosti," říká dramaturg festivalu Michal Zahálka. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na kvalitu souboru Slovenského národného divadla a především na výjimečný výkon Martina Huby v hlavní roli Matthiase Clausena vsadil režisér a nový tamější umělecký šéf činohry Michal Vajdička v inscenaci Před západem slunce. Analýza rodinného rozkladu, odkrývajícího se v situaci, kdy se dobře zabezpečený sedmdesátník zamiluje do dvacetileté ženy, z pera nositele Nobelovy ceny Gerharta Hauptmanna se i po téměř devadesáti letech od svého vzniku stále vrací na divadelní prkna. Výkon vynesl Martinu Hubovi Cenu Dosky 2018. Scénická kompozice Americký císař v koprodukci Štúdia 12 a Divadla Pôtoň byla oceněna jako nejlepší slovenská inscenace loňské sezóny. Režisérka Iveta Ditte Jurčová čerpá z literární předlohy rakouského novináře, redaktora a spisovatele Martina Pollacka, která spojuje dokumentární materiály s beletristickým líčením osudů haličských uprchlíků z přelomu devatenáctého a dvacátého století. "Z konkrétních příběhů nebohých lidí, kteří jdou za americkým snem, se díky výtvarnému řešení i hereckým výkonům stává univerzální obraz těch, kteří hledají světlejší budoucnost pro sebe a své blízké," říká Dora Viceníková.  Z českých inscenací diváci uvidí výběr toho nejzajímavějšího za uplynulou sezónu. "Letos jsme vybrali inscenace, které zastupují velkou šíři témat, stylů i žánrů," uvádí dramaturg Jan Kerbr. Do Plzně tak přijedou Divadlo Na zábradlí s inscenací Persony dle Ingmara Bergmana (režie Jan Mikulášek), Městská divadla pražská s freskou o životě Newyorčanů v polovině osmdesátých let Andělé v Americe (režie Michal Dočekal), Opera Národního divadla s operní adaptací Klímova groteskního romaneta Utrpení knížete Sternenhocha (režie Michal Dočekal), ostravská Komorní scéna Aréna s černou komedií Zabiják Joe (režie Jiří Pokorný), další ostravský soubor Divadlo Petra Bezruče s inscenací proslulé české divadelní klasiky Maryša (režie Janka Ryšánek-Schmiedtová), pražský soubor Body Voice Band s úsměvně melancholickou inscenaci Muzikál třetího věku s písněmi o stáří z dílny písničkáře Jana Buriana (režie Jaroslava Šiktancová), Slovácké divadlo z Uherského Hradiště s dramatizací klasického českého románu Kříž u potoka (režie Martin Františák), pražský Divadelní spolek Jedl s bergmanovskou variací na téma manželství, nevěry a ztráty víry Soukromé rozhovory (režie Jan Nebeský), Klicperovo divadlo z Hradce Králové s inscenací proslulé hry Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis (režie Jan Holec) a liberecké Naivní divadlo s dětským hravým, vtipným a poetickým představením Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (režie Michaela Homolová). Domácí plzeňská divadla budou reprezentovat dvě inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni: Modrovous (Sir Halewyn) (režie Natália Deáková) a kafkovská baletní Proměna (libreto, choreografie a režie DekkaDancers), z Divadla Alfa pak Kde domov můj? (režie Jakub Vašíček). V rámci tradičního epilogu ve druhé části festivalu v Plzni vystoupí soubor Cirk La Putyka s novocirkusovou inscenací ADHD se zahraničními akrobaty a tanečníky, dále Dejvické divadlo s inscenací o osobnosti geniálního českého chemika profesora Antonína Holého Elegance molekuly (režie Petr Zelenka) a Divadlo v Dlouhé s divadelně-pohybovou inscenací Dopisy Olze (režie SKUTR). Více informací najdete ZDE.

Čas načtení: 2024-02-19 02:15:14

Rada ČNB: Slábnoucí koruna může snižování sazeb zpomalit nebo i zastavit

Česká národní banka bude při dalším snižování úrokových sazeb přihlížet i k oslabování koruny, protože slabší kurz působí proti snahám o zkrocení inflace. Při velkém oslabení by proto mohli centrální bankéři cyklus snižování úroků zpomalit nebo i...

Čas načtení: 2024-02-18 12:00:44

Nevěrnému partnerovi vyhlásila válku o jejich syna

Vztah Zuzany Bydžovské (62) a Miroslava Etzlera (59) korunoval syn Kristián (23), jenž se narodil z velké lásky. Škoda jen, že později musel chlapec přihlížet bolesti a samotě, kte... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-03-06 12:10:56

Zelenská odmítla pozvání Bílého domu. Nechtěla sedět blízko Navalné, píše WP

Manželka ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského odmítla pozvání Bílého domu, aby se zúčastnila projevu amerického prezidenta Joea Bidena, který při něm přednese tradiční Zprávu o stavu Unie. Informoval o tom list Washington Post s tím, že důvodem bylo i to, že nechtěla sedět v blízkosti vdovy po zesnulém ruském opozičníkovi Alexeji Navalném. Čtvrtečnímu Bidenovu projevu nakonec nebude přihlížet ani jedna z žen, dodal deník.

Čas načtení: 2024-03-07 22:52:00

„Nechceme, aby o našich polích rozhodovali v Bruselu.“ Naštvaní zemědělci šíří video

Na vážnou situaci v českém zemědělství se svými protesty snaží upozornit zemědělci, vůči nimž se premiér Petr Fiala (ODS) i ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL) vyjadřují s despektem. Zemědělci se lidem snaží vysvětlit důvody svých protestních akcí. Ukazují, jak zničující je pro budoucnost českého zemědělství politika Evropské unie, ale i nekompetentní vláda a „prolhaný premiér Fiala“. „Nechceme přihlížet, jak je naše vlast rozkrádána, a čekat, až nám zelená politika vezme vše,“ uvádějí zemědělci v krátkém videu šířícím se na sociálních sítích. Sdílí jej například bloger a zemědělec Daniel Sterzik alias Vidlák.

Čas načtení: 2024-03-14 00:00:00

Pratchett, Terry - Buch!

Jiné ocenění : 2006 – Locus Poll Award – Best Fantasy Novel – 3.místo 2006 – SF Site Readers Poll – Sf/fantasy Book – 7. místo Třicátá první kniha série Úžasná Zeměplocha. Koumské údolí? To je to místo, kde trollové přepadli ze zálohy trpaslíky… nebo to snad ze zálohy přepadli trpaslíci trolly? Stalo se to velmi daleko a velmi dávno. Jenže jestli teď Sam Elánius, velitel ankh-morporské Městské hlídky, nevyřeší vraždu jednoho trpaslíka, bude muset přihlížet, jak trollové s trpaslíky bojují znovu a přímo před jeho kanceláří. Zatímco kolem něj se rozpadá jeho milovaná Hlídka a duní válečné bubny, musí odhalit každou stopu, být chytřejší než každý vrah a pokořit každou temnotu a najít řešení. Temnota mu jde v patách. Ach ano… a každý den v šest hodin, pravidelně, bez jakékoliv výjimky, musí dorazit domů, přečíst svému malému chlapečkovi knihu Kdepak je má kravička? a doprovodit čtení všemi pravými zvuky zvířátek z hospodářství. Jsou věci, které prostě udělat musíte… Datum vydání: 13.03.2024

Čas načtení: 2024-03-15 05:00:00

Čaputovou a Rizmana chce nahradit Korčok se Soňou: Češi? Nesmíme pálit mosty! Kdo je jeho první dámou?

Odcházející Zuzanu Čaputovou a jejího partnera Juraje Rizmana by na Bratislavském hradě rád vystřídal bývalý diplomat a exministr zahraničí Ivan Korčok (59). Zatímco v případě jeho hlavního rivala Petera Pellegriniho (Hlas-SD) se spekulovalo o jeho sexuální orientaci, Korčok často sdílí snímky se svou manželkou Soňou, která by se v případě jeho vítězství stala novou první dámou Slovenska. Podle Korčoka se přitom Slovensko dostává do složité a nepříjemné situace, které nechce nečinně přihlížet. Zcela jasno má Korčok ohledně Ukrajiny - Rusko je agresor, Ukrajinci oběť a je jim třeba pomáhat, nikoliv falešně volat po míru s ústupky Rusům. 1. kolo voleb na Slovensku proběhne již 23. března.

Čas načtení: 2024-03-19 16:04:00

Hrůza ve Varech. Chlapec tam kopal jiné dítě do hlavy, ostatní si vše točili

Otřesný případ napadení mezi nezletilými dětmi vyšetřují policisté v Karlových Varech. Údajně teprve 14letý chlapec tam měl surově zbít jiného hocha. Všemu navíc měla přihlížet parta dětí, které si vše natáčely na mobily a útočníka povzbuzovaly.

Čas načtení: 2024-03-25 09:12:00

Korčok se Soňou chce nahradit Čaputovou a Rizmana: S Čechy nesmíme pálit mosty! Kdo je vítěz 1. kola?

Odcházející Zuzanu Čaputovou a jejího partnera Juraje Rizmana by na Bratislavském hradě rád vystřídal bývalý diplomat a exministr zahraničí Ivan Korčok (59). Zatímco v případě jeho hlavního rivala Petera Pellegriniho (Hlas-SD) se spekulovalo o jeho sexuální orientaci, Korčok často sdílí snímky se svou manželkou Soňou, která by se v případě jeho vítězství stala novou první dámou Slovenska. Podle Korčoka se přitom Slovensko dostává do složité a nepříjemné situace, které nechce nečinně přihlížet. Zcela jasno má Korčok ohledně Ukrajiny - Rusko je agresor, Ukrajinci jsou oběť a je jim třeba pomáhat. Do 2. kola voleb prezidentských voleb postoupili právě Korčok (42,51%) a Peter Pellegrini (37,02%). 

Čas načtení: 2024-03-29 00:00:00

Nováková, Ivana - Baltazar

Démon Baltazar se proti pravidlům spřátelí s duší sebevraha Jakuba, jenže pekelná vrchnost nehodlá jeho rejdům nečinně přihlížet. Když je pro hubatého čerta půda v podsvětí příliš horká, podaří se mu utéct na svět. Potíže se mu pochopitelně nevyhýbají ani zde, obzvlášť když narazí na svérázného vlkodlaka s alchymistickou minulostí a poněkud přitroublého anděla Páně, který se víc ohání plamenným mečem než rozumem. A aby nebyl život příliš jednoduchý, cestu Baltazarovi zkříží i baculatá zrzka Viola. Magický realismus ze současné Prahy vás potěší milým humorem. Datum vydání: 28.03.2024