Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-05 16:30:52

Bitcoin nezažívá nejlepší časy. Klesl o půl milionu korun a padají i další kryptoměny

Bitcoin je nejznámější a nejstabilnější kryptoměna Ani ta bohužel není odolná vůči velkým korekcím na akciových trzích Za poslední týden klesla hodnota Bitcoinu o 500 000 korun Nestabilita ve světě se začíná promítat i do světa kryptoměn. Za poslední den oslabila nejznámější kryptoměna Bitcoin o 15 % a očekává se, že korekce bude nadále pokračovat.…

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-08 13:40:20

Bitcoin láme rekordy a podle analytiků vše teprve začíná

Cena bitcoinu vystřelila vzhůru poté, co byl novým americkým prezidentem zvolen Donald Trump. V současné době se cena nejznámější kryptoměny na světě pohybuje okolo svých cenových maxim a podle agresivity nákupních svíček to vypadá, že se jen tak dolů nepodívá. Pokud by i tak došlo k cenovému poklesu, tak se na hodnotě 72 000 USD […] Originální článek Bitcoin láme rekordy a podle analytiků vše teprve začíná pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2020-02-29 18:13:56

Využívej sociální sítě

Příručka pro začínajícího podnikatele Využívej naplno sociální sítě! Sociální sítě jsou fenoménem dnešní doby Podnikatel, který nemá stránku na sociální síti, jako by neexistoval.  O tom, že existujete, že fungujete a nabízíte určitý druh zboží a služeb můžete potencionální klienty informovat na sociálních sítích Existují společnosti, které na sociálních sítích vyrostly. Začalo to prostou myšlenkou a budováním zájmové skupiny, tedy oné sociální sítě a později z toho vyrostl byznys s milionovými obraty. Vybudování stabilního organického prodejního kanálu je přáním každého internetového prodejce zboží. Kde to žije, tam se vyplatí podnikání prezentovat Internet využívá v současnosti přes 4 miliardy lidí na celém světě. Sociální sítě evidují více něž 3 miliardy aktivních účtů. Sociální sítě prokazatelně pomáhají s propagací zboží, služeb – řemesla. Jsou zdrojem mnoha možností, které byly ještě před 15 lety zcela nemyslytelné. Ačkoliv se to zdá málo uvěřitelné, sociálních sítí existují tisíce. Mezi ty nejznámější po světě patří Facebook, Instagram, Twitter, YouTube, VKontakte, LinkedIn, Snapchat, MySpace, Pinterest, TikTok, Tagged a další. V Česku je to např. sociální síť Lidé, Libimseti, Bandzone nebo např. dnes již neexistující platforma Spolužáci. Využíjte sociálního podhoubí pro svůj růst Nyní se zeptejte sami sebe. Využíváte naplno propagaci na sociálních sítích? V Česku je k Internetu připojeno až 80% populace. Přes 5.5 mil. lidí využívá denně alespoň jednu sociální síť na počítači nebo jiném zařízení. Na které sociální síti se vyplatí být a kde je to naopak zbytečná ztráta času? Pokud nevíte jak využívat potenciál sociálních sítí, kontaktujte nás. Zhodnotíme sociální profil vaší firmy, poradíme jak se propagovat na sociálních sítích a využít jejich možností pro svůj růst. Těm náročnějším najdeme vhodného partnera, tzv. sociálního tygra. SledovatSledovatSledovat ← Buduj brand ÁJA RADÍ Co je to sociální síť? Podle angl. slova značka. Brand je souhrnné označení pro jednotný vizuální styl. Jedná se o styl a způsob prezentace vaší značky, produktu či služby na veřejnosti. Někdy označováno jako korporátní či firemní identita nebo zjednodušeně grafická identita. Jak a kde vytvořím sociální profil pro své podnikání? Podnikáte, chcete modernizovat nebo máte připravený nový podnikatelský plán? Je na řadě tzv. brand building. Obvykle se začíná tvorbou logotypu, v němž by se měl odrazit název a předmět vašeho podnikání. Neméně důležitý je také výběr firemních barev, grafické podoby písma a celkového stylu, který budete používat při komunikaci. Před tím, než se rozhodnete pro tvorbu grafické identity svépomocí, vám dáme radu. Věnujte se svému podnikání a tuto odbornou práci přenechte profesionálům. Zanechte nám kontakt a můžeme nezávazně prokonzultovat váš záměr. Co je to sociální marketing a inženýrství? Sociální sítě se staly magnetem pro firemní marketing a výsledkem je to, že velká část uživatelů sociálních sítí se na nich spojuje se značkami. Sociální sítě jsou tak výrazně úspěšné v šíření informací a povědomí o značkách. Většina světových značek už tam svůj marketing dělá. Analýza chování uživatelů sociálních sítí, jejich využití a přizpůsobování svých marketingových cílů s ohledem na výsledky se nazývá sociální inženýrství. Mezi světové lídry, kteří v tomto směru „prorazili“, patří například i česká firma SocialBakers. Co je to community management ? Komunikovat se značkou (výrobcem či prodejcem) přes sociální sítě je pro většinu lidí pohodlnější než volat infolinku. Z pohledu podnikatele je každodenní starost o zákazníky a odpovídání na desítky často podobných dotazů, někdy považováno za ztrátu času. Věřte ale tomu, že čas, který věnujete kvalitnímu community managementu, se vám vždy vyplatí. Díky vaší aktivitě tak můžete „pěstovat“ dobré jméno své značky a postupně růst. Váš produkt může být úchvatný. Dobrá zpráva je, že máte dost možností, jak o tom přesvědčit i zákazníka. Let’s Get Started Ready To Make a Real Change? Let's Build this Thing Together! Setup A Free Consultation SledovatSledovatSledovatSledovatSledovatSledovat test

Čas načtení: 2010-07-21 00:00:00

Nike Podzim 2010 / Nové colorways Air Max 90 Current Moire

Na silnici již nyní můžeme najít spoustu hybridů a firma Nike začíná pomalu zaplňovat i chodníky hybridy. Mezi nejznámější patří běžecký hybrid Air Max 90 Current Moire, který vznik z traťových legend Air Max 90Na podzim se chystá znovuzrozeni zajímavé červené a černé colorway s puntíkovým povrchem ...

Čas načtení: 2010-12-26 00:00:00

Vánoční slevy v Levi's - Vybere si každý!

Akce 1 + 1 ZDARMA začíná v Levi's Storech 27. prosince a od 3. ledna na ni navazují slevy 40–50 %. Přijďte si vybrat z aktuálních kolekcí podzim-zima nejstarší a nejznámější džínové značky na světě. Džíny a džínovina nestárnou, což potvrzuje i současný trend v džínovém od hlavy k patám…džínové košil ...

Čas načtení: 2020-07-30 10:41:33

Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, říkal Radko Pytlík

V pondělí 31. ledna zemřel literární historik Radko Pytlík, odborník na dílo spisovatele Jaroslava Haška. Při této příležitost publikujeme v mírně zkráceném znění rozhovor, který s ním vedl spisovatel Petr Prouza v Literárních novinách 4/2012. „Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít,“ připomínal v něm Pytlík.   Mohl byste si představit situaci, že by Jaroslav Hašek byl náš současník? Jak by se mu asi žilo v naší globalizované, rozkolísané době? A hlavně, o čem by asi svým způsobem psal? Takovou situaci si představit nedovedu. Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, málokdo by se ho zastal. Vždyť to byl anarchista, „vlastizrádce“ a ke všemu bigamista! V mládí, za Rakouska, téměř nevylezl z vězení, z blázince nebo z policejní „separace“. Celou dobu před válkou působil jako nevázaný šprýmař, bohém i bezdomovec. Ve válce sice byl v legiích v Rusku, které dokonce zakládal, u Zborova byl vyznamenán, ale hned na jaře 1918 na něj byl vydán zatykač, a to absurdně dvakrát v jediném týdnu! Jeden byl od c.k. policejního ředitelství ve Vídni, druhý od polního soudu československých legií v Rusku. Větší životní a společenské paradoxy si snad ani nelze představit. Co se psaní týče, Haškova ironie rozhodně neztratila svou platnost. Humor, situační nápady a mystifikace Švejka dosud nebyly překonány. Takže, teoreticky, námětů ke psaní by měl v dnešní době spousty. Srovnejme například Haškovu Stranu mírného pokroku s populárním britským televizním seriálem Jistě, pane ministře! Kolik společného!   Občas se ovšem objevují hlasy proti „švejkovině“ jako negativní typologii v charakteru českého národa, která nám prý dělá ostudu i v cizině. Jak tyhle názory vnímáte? Nu, dějiny mají své paradoxy a kdo chce být, musí někdy i „nebýt“. Často si připomínám slova filozofa Karla Kosíka: Události se hrnou jedna za druhou… a někdy v nich hraje svou úlohu i mystifikace a demystifikace. I literární dějiny mají svou ironii a dovedou být někdy pěkný prevít. Jen pomyslete: Osudy dobrého vojáka Švejka jsou přeloženy do padesáti osmi různých jazyků a staly se nejznámější českou knihou ve světě. Co naděláme! Ostatně karikaturista Adolf Hoffmeister, kdysi na adresu tehdejších „moralistů“ prohlásil: Pánové, kteří se stydíte za Švejka, uvědomte si, že on za vás nemůže! Je to sice aforismus, ale je v něm zrnko moudrosti. To, čemu nerozumím, do toho se nepletu. Také Viktor Dyk rozlišoval. Ve svém pověstném článku Hrdina Švejk v Národních listech z roku 1928 začíná větou: Nemám na mysli umělecké hodnoty Haškova Švejka, ale švejkovinu jako morální rys části mládeže. Tedy mravokárný, nikoliv filozofický a literární přístup. A my přece nemusíme dnes chápat Švejka mravokárně, či snad ano? Opravdu neumíme nebo nejsme s to nazývat současné nešvary pravými jmény?   A zahraniční reakce? Když německá literární kritika přijala Švejka jako symbol protestu a protiválečného hrdinu, asi ve stejné době část české kritiky vymyslela jakýsi „obranný fígl“ a prohlásila Švejka za jakousi „skvrnu“ českého národa. Zřejmě národ „hrdinů“ těch několika skutečných a řady nepravých byl zneuznán a zahanben touto skvrnou – drobným mužem z pražské ulice? Navíc se tvrdilo, že Švejk není dost psychologicky prokreslen. Odkdy je groteskní klaun vykreslen morálně a psychologicky? Jeho smysl je přece jinde. Má výrazným způsobem odhalit nedostatky, zdůraznit elementární podstatu a hodnoty života.   V jedné své eseji vede Milan Kundera paralelu mezi Haškem a Kafkou ve smyslu toho, že oba zobrazují čiré iracionálno, které se zmocňuje scény světa, protože už neexistuje žádný systém obecně přijatých hodnot, které by se mu mohly postavit jako překážka. Nezdá se vám, že je to vlastně i předvídavý popis současného stavu světa? Nepochybně. Velice si cením Kunderových pozoruhodných analýz Osudů dobrého vojáka Švejka, mnohdy vyjadřuje zcela originální postřehy právě i v porovnávání s tvorbou Franze Kafky, jehož klíčové romány vznikaly ve stejné době ve stejném společenském prostoru. V té souvislosti mě hněte jedna věc. V české literatuře chybí vědomí tradice a návaznosti, která pochopitelně může být i kritická. Bez kontextu s předchozími autorskými generacemi se literatura prostě dělat nemůže a nedá! Například bez Milana Kundery, spisovatele přinejmenším evropského formátu, prostě novodobou českou literaturu vykládat nelze. A když, tak chybně. To ať si uvědomí i ti dnes mladí, když si myslí, že jich se jakékoliv umělé dezinterpretace minulosti snad ani netýkají. Všech se to týká, mladí přátelé, uvidíte!   K autorům, jejichž literární dílo jste soustavněji sledoval, patří i Bohumil Hrabal, kterého jste i osobně blíže poznal. Domnívám se, že Hrabalovo dílo je svou výrazovou originalitou a specifickým humorem skutečně mimořádné v celém kontextu poválečné české literatury. Čím vás nejvíce oslovil? Kdysi jsem napsal studii o tradicích básnického poetismu a surrealismu v Hrabalově próze, kterou se rázem odlišil od suchopárného popisu událostí z dějin nebo ze současnosti. Asi si toho pan Hrabal povšiml a sblížili jsme se později na přednáškách v Berlíně, kde jsem jeho vystoupení uváděl. Tam jsem se ujistil, že to není jen zábavný hospodský vypravěč, ale vynikající znalec a umělec slova. A to jsem ani netušil, že je i vzdělaný filozof a znalec výtvarného umění. Z toho jsem pak těžil v „hospodské Sorbonně“, v nesčetných pražských hospůdkách, kde jsme se nechávali Bohumilem Hrabalem „vyškolit“. Na Letné, U tygra, U kocoura, ale i na návštěvách v Kersku. Když se pan Hrabal aklimatizoval, když si přečetl noviny, tak někdy až po třetím pivu začala „hospodská Sorbonna“. Jak on sám říkal – po třetím pivu idiot, po devátém génius!   Takže až po devátém pivu začínala ta vědecká rozprava? Někdy i po osmém. Na některé jeho věty, vyslovované jakoby mimochodem, třeba výklady o myšlenkách Kantových s citací díla v originále anebo i o politice – když srovnával tehdejší režim s minulou katolickou církví, s jejím dohlížitelským systémem, včetně špiclování, zabavování knih, inkvizice, a nakonec pronásledování heretiků, nelze zapomenout. I na ona šaškovská gesta vůči stávajícímu režimu, pronášená v letenských hospůdkách, v bezprostřední blízkosti budovy ministerstva vnitra, gesta plná ironie. Na adresu nevinně naslouchajících Hrabal volal: A co si myslíte, moje všechny spisy jsou přece tady vedle v kachlíkárně. Ale tam nejsou žádní blbci, tam jsou i doktoři filozofie! A vzápětí nám, vesměs právě doktorandům z filozofické fakulty, objevoval myslitele, kteří nám byli ve výuce utajeni, jako třeba Jakoba Boehma a jeho knihu Červánky na východě. Často se vracel i k Leibnitzově větě o melancholii věčné stavby, která trvá, i když okolní svět klesá, blbne a hroutí se ve své nemohoucnosti. Hrabal ji označoval i za svou základní větu, v níž, myslím, hledal sílu ke svému duchovnímu životu.   Několik svých zajímavých publikací jste věnoval fenoménu pražských vináren a kaváren spjatých s osobnostmi českého umění. Jak hodnotíte současnou renesanci literárních kaváren? Dá se jejich fungování srovnávat s atmosférou minulých časů? Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít. Dokonce i život veřejný a politický se realizoval v těchto pohostinných místnostech. Hospody byly sídlem spolkové činnosti, a tehdy vznikaly takzvané stolní společnosti, jež měly i svůj význam politický. Známý Repeal se scházel v hospodě, vůdce revoluce v roce 1848 Fastr byl původně hostinský. Později se proslavila kavárna Union a kavárna Dunaj jako sídla básnických seskupení a družin. Leč nejde jen o seznam místností, nýbrž o jejich atmosféru, jde o ducha hospod a kaváren. Upřímně řečeno neznám blíže současné literární kavárny, ale každopádně je dobře, že existují. Možná, že i z nich vzejde třeba podobná inspirace, jaká vycházela z kavárny Tůmovky v Lazarské ulici, kde se scházeli Voskovec a Werich a jejich kavárenské řeči nebyly jen přípravou k tvorbě, ale stávaly se již samy tvorbou.   Rozmlouváme spolu v kavárničce na rozhraní Letné a Holešovic. Nejspíš vám tyto pražské čtvrti uhranuly, když jste o nich sepsal několik publikací? Letná, to je nejen mé rodiště, ale místo, kde jsem, s nedlouhou výjimkou, vlastně prožil celý svůj život. Znám tu snad každý kout a každý dům, do něhož si promítám minulost až od tak zvaného Letního pole, jak se dávno tomu říkalo Letné. Nezříkal jsem se ani Holešovic, kam jsme často chodívali doprovázet děvčata. Frekvence pobytu mnoha malířů, hudebníků, architektů a pochopitelně i spisovatelů je v těchto čtvrtích skutečně mimořádná. Své podivuhodné dějiny má i přímo Letenská pláň. Nemyslím na ty neblahé vojenské přehlídky, myslím na Letnou sportovní, na kluby Sparta, Slavia, DFC –Deutscher Football Club, tenisový klub LTC. A také se Letnou a okolím proháněly dějiny. Prchající Francouzi v roce 1747 vypálili Letenský zámeček. O století dříve zde sídlil Valdštejn. Velikou událostí byla Zemská jubilejní výstava ve Stromovce roku 1891, kde továrník František Křižík dopravoval návštěvníky první elektrickou drahou, a Svatopluk Čech o rok později o tom napsal povídku se známou postavou Matěje Broučka. A o dvacet let později přistál na Letenské pláni se svým vzducholetem inženýr Kašpar. V roce 1939 obsadili Letenskou pláň Němci, v roce 1968 Rusové. Až v roce 1989 konečně i Češi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-08 07:22:22

Pozapomenuté osobnosti: životní drama dramatika Josefa Mikuláše Boleslavského

Poprvé jsem se s jeho jménem setkal, když jsem psal o velkém českém nakladateli Ignáci Leopoldovi Koberovi a jeho tiskárně. Líčil jsem tehdy jeho vzestup a s tím také připomínal některá díla a časopisy u Kobera vycházející. A právě tehdy jsem Josefa Mikuláše Boleslavského objevil. Proč, to zjistíte dál. Každopádně jde o příběh velkého vlastence, divadelního nadšence a nakladatele, jehož život se sám měnil často v drama.  „…muž, jehož jméno bude v dějinách nového českého knihařství povždy s uznáním pronášeno.“ To je věta, kterou obsahuje nekrolog Boleslavského uvedený 29. července 1892 ve Světozoru. Jak by se dnes asi autor těchto slov divil… Mládí doma a v Praze Ve staroboleslavské farní knize s matričními záznamy se nachází dnes už jen těžko čitelný zápis o jeho narození. Na svět přišel 2. února 1829, tehdy jen jako Josef Mikuláš, bohužel do nikterak bohaté rodiny. Dokud chodil do obecní školy v rodném městě, zřejmě mu to tak ani nepřišlo. Sice toho o jeho mládí příliš nevíme, ale lze očekávat, že nijak nevybočoval z řady ostatních chlapců. Snad ale už tehdy projevoval zájem o divadlo, který u něho později přerostl v profesní zaměření a celoživotní dílo. O mnoho horší to s finančními prostředky bylo až později, když se dostal do Prahy na gymnázium. Život v Praze nebyl levný ani tenkrát a už vůbec ne pro obyčejného studenta. Nekrolog ve Světozoru, a podle něj i některé další prameny, uvádí, že právě nedostatek peněz byl důvodem, proč musel svá studia ukončit. Jindy se zase hovoří o tom, že ho trápil zdravotní stav a kvůli tomu nemohl ve škole pokračovat. Ať tak či tak, domů se vrátit neplánoval. Namísto toho nastoupil do učení. Kariéra začíná Mezi lety 1842 a 1871 vedl v Praze úspěšné nakladatelství, tiskárnu a knihkupectví Jaroslav Pospíšil pocházející z významné nakladatelské rodiny. Šlo o důležitou osobnost tehdejší doby a knihkupectví, které měl v Liliové ulici na Starém Městě pražském, navštěvovala celá řada tehdejších literárních osobností, mezi kterými nechyběli Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Boleslav Jablonský a další. Hovořilo se zde o literatuře, divadle i politice, probíraly vlastenecké otázky i otázky kulturní – zkrátka knihkupectví Jaroslava Pospíšila bylo důležitým centrem tehdejších českých vlastenců. O to důležitějším, že jich v té době nebylo zrovna mnoho. Inspirativní prostředí, zvlášť pokud jste mladý člověk se zájmem o umění a krásu. Právě k Jaroslavu Pospíšilovi totiž nastoupil v roce 1843 Josef Mikuláš Boleslavský jako učeň do sazečské dílny a poprvé se tak zblízka seznámil s tiskárenským provozem. Opravdu dnes netušíme, čím vlastně toužil být, když nastupoval do gymnázia, ale řemeslo sazeče se mu nejspíš zalíbilo a podle všeho byl celkově velmi zdatný, pokud šlo o tiskárenský provoz. Jinak by se jistě nestal hlavním sazečem další tehdejší tiskárny patřící Kateřině Jeřábkové. V jeho nekrologu je zmíněn jako faktor (ředitel), což se ovšem neshoduje s některými dalšími prameny. Každopádně se v tiskárně stal sazečem Národních novin Karla Havlíčka Borovského, za což si po revoluci v roce 1848 i krátce poseděl ve vězení. Naštěstí pro něj se mu nikdy nepodařilo nic prokázat a byl volný už po pár dnech. U Kateřiny Jeřábkové a Ignáce Leopolda Kobera Kateřina Jeřábková byla poslední příslušnice nejdéle působící české knihařské dynastie Jeřábků, jejíž kořeny sahaly do 17. století. Ona sama tiskárnu a nakladatelství zdědila po svém manželovi Františkovi Jeřábkovi v roce 1834, kdy zemřel. Podnik nejdřív sama vedla a v roce 1861 prodala Karlu Seyfriedovi. Mimochodem právě z této tiskárny vznikl po roce 1945 podnik známý jako Práce. Ignác Leopold Kober se zase díky svým obratným podnikatelským aktivitám stal jedním z nejvlivnějších nakladatelů své doby a také vydavatelem skutečně první velké české encyklopedie. U Marie Jeřábkové pracoval Boleslavský až do roku 1862. Během té doby se ve svém oboru prosadil, a kromě toho se také začal sám věnovat literatuře. Přispíval drobnými povídkami a články do řady tehdy populárních periodik, mezi které patřily Květy, Pražský posel, Zlaté klasy nebo Lumír. Právě v Lumíru se objevovaly jeho první referáty o dění na české divadelní scéně – zvláště té ochotnické. Už v tiskárně Jeřábkové začal uvažovat o něčem zcela novém, totiž o edici, která by byla zaměřena vyloženě na hry určené především ochotníkům. Tak vznikly mezi let 1861 a 1863 dva svazky pod názvem Divadelní ochotník. Později se právě vydávání této edice (v menších svazcích) stalo hlavním způsobem Boleslavského obživy a vydal na dvě stovky pokračování. Sám také několik divadelních her napsal, většinou na motivy tehdy populárních autorů. Nejznámější z nich se stala tragédie Katovo poslední dílo, inspirovaná Klicperovou novelou Točník. V roce 1862 se stal faktorem u Ignáce Leopolda Kobera. Nutno podotknout, že šlo o působení sice krátké, trvající jen do roku 1866, kdy kvůli úmrtí Kobera a také kvůli prusko-rakouské válce musel tiskárnu opustit, ale že šlo zároveň o vrchol Boleslavského kariéry. Za přibližně čtyři roky se dostal k přípravě nejvýznamnějších děl, na nichž měl možnost pracovat. Tím největším byl ojedinělý Riegrův Slovník naučný, který je někdy také označován za první českou encyklopedii. Zhruba ve stejné době řídil také redigování Kroniky práce a unikátní Českomoravské kroniky od Karla Ladislava Zapa. Tu z pochopitelných důvodů nemohl dokončit celou, poslední (třetí) svazek totiž vyšel až v roce 1872. Na vlastní noze Za dobu jeho práce v tiskárnách se podařilo Boleslavskému našetřit menší kapitál, a tak se po odchodu z podniku Kobera rozhodl zkusit podnikání na vlastní pěst. Tedy ne tak úplně. Společníkem se mu stal karlínský knihkupec a nakladatel Mamert Knapp. S ním právě v Karlíně založili podnik Mikuláš&Knapp a otevřeli vlastní tiskárnu a knihkupectví, kde prodávali svoji produkci. Jak už bylo řečeno, byla soustředěna především na ochotnická divadla. Hned z počátku zde vyšel titul Příruční kniha pro divadelní ochotníky, která se stala důležitou publikací pro všechny tehdejší ochotnické spolky. Vznikal zde také časopis Česká Thalie, jehož redaktorem Boleslavský byl. Vzhledem k jeho kontaktům s nejrůznějšími divadelními kruhy dokázal Boleslavský zajistit také tisk divadelních lístků, programů, plakátů a dalších účelových tisků, které v podstatě firmu z velké části živily. Bohužel měl Boleslavský opět smůlu, a to velikou. Tiskárna sice jakž takž prosperovala, ale Boleslavský jako skutečný vlastenec a zapálený divadelní nadšenec udělal v roce 1872 svoji velkou životní chybu. V té době si Jaroslav Hof, divadelník, pronajal na žižkovské usedlosti Komotovka (dnes mezi ulicemi Seifertova, Příběnická a Řehořova) pozemek se záměrem vybudovat zde divadelní arénu. „Nová česká aréna staví se na návrší v prodloužené Hyberňácké ulici pražské (…) k vysočině divadelní na vinici Komotovské…“ psalo se tehdy v deníku Pokrok. Boleslavský byl Hofovými plány nadšen a rozhodl se, že se do celého podniku zapojí. Investoval tak, jako tichý společník, do nového divadla nemalé peníze s nadějí, že se ujme a peníze se mu jednou vrátí zpět. I když finanční zisk pro něj byl zřejmě na posledním místě. Investice se mu však nevyplatila. Hofova společnost se už v příštím roce rozpadla, a i když se Boleslavský snažil svoji investici zachránit a sám si zažádal o divadelní koncesi, arénu, která mu zbyla, musel v roce 1874 hluboko pod cenou prodat. Tím začal řetězec finančních potíží, ze kterého se již nedokázal odpoutat. V roce 1880 přišel o společníka a musel dál podnikat sám. Jeho vlastenectví ho ale přivedlo podruhé a naposledy do problémů, a to nemalých. Ve stejném roce, kdy se musel osamostatnit, se veškerým svým majetkem zaručil za závazky takzvaného Nového českého divadla, které sloužilo v překlenovacím období mezi zavřením Prozatímního a otevřením Národního divadla. Majetek tak během neuvěřitelně krátké doby ztratil. Tři roky se ještě snažil vymanit z dluhů, ale nakonec byl nucen prodat jak tiskárnu a knihkupectví, tak i svůj dům. „…a když mu pak byl prodán dům i závod a on se svou rodinou stěhoval se z vlastního domu pryč, měl v kapce 40 kr…“ vzpomíná autor příspěvku k Boleslavského narozeninám v roce 1890. Odkaz Josefa Mikuláše Boleslavského Hovořili jsme už o hlavní části Boleslavského života, ovšem nemálo zajímavé jsou i jeho činnosti další. Kromě toho, že investoval hned dvakrát do zkrachovalých divadelních podniků, se sám zabýval ochotnickým hraním a deset let byl ředitelem karlínského Besedního divadla. Herci a především principálové ochotnických hereckých společností v celých Čechách jeho jméno brzy znali, a to jak díky jeho hrám a Divadelnímu ochotníku, tak i díky jeho divadelním recenzím a sloupkům v časopisech. Boleslavský tak měl velký podíl na tom, že se pokládání základního kamene Národního divadla účastnilo na osm stovek herců z ochotnických divadel. Jako vyučený sazeč se také velmi intenzivně věnoval svému oboru a jeho rozvoji. Velký problém viděl v nedostatku komunikace mezi lidmi z profese, a tak od roku 1863 začal na vlastní náklady vydávat a redigovat první odborný časopis v tomto odvětví nazvaný Veleslavín. Odborná publikace Typografové 1468–1939 tuto událost zmiňuje takto: „V roce 1863 musíme zaznamenat jednu důležitou událost: Josef Mikuláš (Boleslavský), faktor v tiskárně I. L. Kobera, se rozhodl vydávat vlastním nákladem odborný časopis Veleslavín. 1. číslo vyšlo 1. října 1863 a s vydáváním, které bylo na několik málo roků přerušeno, se přestalo až v roce 1940.“ To byl Boleslavský samozřejmě již dávno po smrti. „Časopis napomáhal spolkovému životu, povzbuzoval i kritizoval nesprávné poměry v tiskárnách a káral nekolegiální chování. Je třeba vyzvednout, že časopis byl jediným odborným listem knihtiskařů v Rakousku.“ V roce 1865 byl Boleslavský u toho, když byla zakládána Typografická beseda. Sám se stal na krátkou dobu jejím prvním vedoucím pracovníkem. Poslední velkou Boleslavského stopu bychom našli kupodivu v našem včelařství. Založil časopis České včelařství a byl také u toho, když vznikla první česká včelařská společnost. Jako její jednatel zorganizoval v Praze velkou mezinárodní výstavu. Závěr života Poté, co Boleslavský jako soukromý podnikatel a investor zkrachoval, mu nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějaké práci v jiných tiskárnách. Naštěstí jeho jméno mělo v oboru velmi dobrý zvuk, a tak se mu vcelku rychle podařilo získat místo v tiskárně nakladatele Františka Šimáčka. Opět se stal faktorem, ovšem ne na dlouho. Odešel do Beaufortovy tiskárny a potom se odstěhoval z Prahy do Jindřichova Hradce. Tam se stal redaktorem úspěšného časopisu Ohlas Nežárky a na nějakou dobu měl zajištěnou bezpečnou obživu. Ovšem finanční potřeby rodiny měly přednost před osobním uspokojením. Poslední tiskárna, kterou Boleslavský převzal jako faktor pod svoje vedení, se nacházela v Moravské Ostravě. Šlo o kdysi známou a ve své době velice moderní tiskárnu Julia Kittla, kde pod Boleslavského dohledem začal vycházet časopis Práce. Krátce před svojí smrtí se Josef Mikuláš Boleslavský vrátil do Prahy do Karlína. Měl zde mnoho přátel, a i když jeho finanční situace nebyla nejlepší, nežil zde v úplném nedostatku. Díky jeho zásluhám se mu dostávalo stále dostatečné pozornosti, a i když se jako literát nikdy neprosadil mezi nadprůměrné autory, jeho hry se ještě dlouhá desetiletí běžně hrály. I po jeho smrti, která si pro něj přišla 21. července 1892. Naposledy dejme slovo autorovi jeho nekrologu ve Světozoru, který píše: „Jím odchází z řad našich zase jeden z vlastenců z let šedesátých, generace, která nynější všeobecný a všestranný rozkvět veřejného života českého připravila a do jisté míry i podmínila,“ a vše končí výstižnou větou pro pozapomenutého dramatika a nakladatele: „Vlasteneckému působení jeho buď zachována vděčná vzpomínka!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-30 08:00:18

Lak za půl milionu a boky jako majitelka. Nejznámější profesionální celebrita si pořídila nový Range Rover

Pořídit si nějaké drahé auto a nechat si ho upravit je u celebrit – a vlastně nejen u nich – oblíbená cesta, jak zaujmout. A Kim Kardashian se to s novým a notně upraveným Range Roverem povedlo. Možná byste čekali nějaké zběsilosti třeba ve stylu Justina Biebera, ale nejstarší sestra klanu Kardashian si zachovala eleganci […]

Čas načtení: 2024-10-29 19:51:07

Příběh plačící ženy: La Llorona

To co vám řeknu, je nejznámější příběh na jihozápadě. Nejen nejznámější příběh o duchovi, ale jednoznačně nejznámější příběh vůbec. Kamkoli

Čas načtení: 2010-05-08 00:00:00

Nike Trainer SC 2010 Premium / Kotníkové kožené sneakers

Sneakers Nike Trainer určitě nepatří mezi nejznámější obuv, ovšem své kouzlo si získaly a na ulici díky nim určitě zachytíte nejeden chtivý pohled. Lidé od nejznámější a nejprodávanější obuvnické firmy světa přichází s novou colorway těchto tenisek, tedy Nike Trainer SC Premium. Tyto mid top kecky ...

Čas načtení: 2014-03-12 05:00:00

Roman Kümmel: Soom.cz jako nejznámější server o hackingu - rozhovor

Zřejmě nejznámější český server zabývající se bezpečností internetu a hackingem, nám exkluzivně poskytl velice zajímavý rozhovor. Na dotazy odpovídá samotný administrátor serveru SOOM.cz, pan Roman Kümmel, známý také pod přezdívkou .cCuMiNn. Jak byste vlastními slovy popsali zaměření webu Soom.cz ...

Čas načtení: 2009-05-25 16:00:00

Ocko.idnes.cz - nejznámější česká online hudební televize

Online tv je na českém internetu velmi silný pojem. O tom svědčí i statistika hledanosti těchto klíčových slov na nejpoužívanějším vyhledávači Seznam. V tomto článku se společně podíváme blíže na web asi nejznámější české online hudební televize Óčko. Design – první krůček k úspěchu V dnešní spole ...

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2021-07-01 17:01:05

Veronika Válková: Mám radost, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení

Velký úspěch ji přinesla kultovní sedmidílná fantasy série Wetemaa a zatím 25 dílů má série Kouzelný atlas Putování časem, zvaná „bárovky“, v níž spisovatelka a profesorka dějepisu a latiny Veronika Válková vtahuje nevšedním způsobem děti do historie a Báru s kočkou Barčou čekají další zajímavá putování historií, která je zavedou do Skotska, do období francouzské revoluce, mezi Kelty nebo do Indie do období britské koloniální nadvlády.   Talent na vypravování jste zdědila po svém prapradědečkovi, který psal divadelní hry, které se hrály také v Národním divadle. A vy sama jste si v dětství také vymýšlela různé příběhy. Co vás ještě bavilo a jak jste své dětství prožívala?    Bavila mne toho spousta, pocházím z rodiny, kde je tradice děti rozvíjet všemi směry – od jazyků přes hudbu až po sport. To se pak prostě nemůžete nudit. Ale nejvíc mne asi bavilo kreslení, modelování, háčkování - prostě výtvarné tvůrčí činnosti. A pochopitelně čtení. A jak jsem prožívala dětství? Takové to nejútlejší ve velkém bytě v secesním domě na Letné, kde nás bydlelo jeden čas asi deset a pes. Pro dospělé to muselo být náročné, ale pro děti ráj – vždycky byl někdo, kdo se nám věnoval, nejčastěji babička, na které jsme pořád škemrali „babičko, vyprávěj nám něco ze svého života!“ A babička povídala, povídala i to, co znala z vyprávění své vlastní babičky, proto v naší rodině stále žijí příběhy, které zažívali naši předkové třeba v době prusko-rakouské války. No a pak samozřejmě chalupa. Prakticky celé léto jsem roky trávívala v Jizerských horách s babičkou, bratrem, bratrancem a psem Catonem. Tedy byla strašně krátká dovolená, asi dva týdny, takže maminky za námi dojížděly na některé víkendy a pak třeba na týden, jinak nás kolikrát od května do září měla na krku babička sama. Chápejte, v době, kdy se pro vodu chodilo k pumpě, jediná vymoženost v chalupě byla zavedené elektřina a nejbližší obchod kilometr a půl cesty dole v údolí. To byly nádherné časy. Tehdy ještě bylo možné, abychom samy, šesti – osmileté děti, běhaly po lese, jediný strach byl, že si zvrtneme kotník.   Původně jste uvažovala o studiu veteriny, pak vás zaujala latina a historie, které jste vystudovala na FF UK v Praze, a po studiu jste nastoupila jako profesorka dějepisu a latiny na víceleté Gymnázium Na Pražačce, které jste sama absolvovala. Přitom jste o pedagogické dráze vůbec neuvažovala… No, jednou mne ta představa uchvátila, když mne asi ve třetí třídě nechala paní učitelka vyvolávat spolužáky na čtení. Potřebovala si opravit nějaké sešity, já jsem četla nejlépe ve třídě, a tak mi to mohla svěřit. Tak to se mi moc líbilo. Ale tu veterinu to tehdy opravdu nepřebilo. Pravda je, že latinu a historii jsem šla studovat z čistého zájmu o vědu, a to, že chci učit, jsem pochopila až tak ve třeťáku. Začala jsem tedy učit nepovinnou latinu u nás na gymnáziu a shodou okolností zároveň i latinu na třetí lékařské fakultě. Když jsem se pak musela rozhodovat, kam nastoupit na plný úvazek, gymnázium byla jasná volba.   Po přečtení starých islandských ság jste sama začala psát fantasy příběh Wetemaa, který vyšel v roce 1993. Je zasazen do země Éllad, stal se nejlepší fantasy roku a získal Zlatého Ikara. A tím vznikla dnes již kultovní série Wetemaa, která má sedm dílů a napsala jste ji pod pseudonymem Adam Anders. Proč jste si vybrala právě tento pseudonym? Andres je staré rodinné příjmení a zní poněkud mezinárodně. A protože mám monogram VV, chtěla jsem monogram AA. Adam je také poměrně mezinárodní jméno, takže volba byla jasná.   Velice úspěšná je série Kouzelný atlas Putování časem, kterou nás provádí holčička Bára se svojí kočkou Barčou, a zatím poslední 25, díl Korea – Tajemství dávné věštby vyšel letos. Sérii se také říká „bárovky“. Co vás přivedlo k tomu, že jste začala psát o historii tímto způsobem, a připravujete další putování s touto sympatickou dvojicí?   Odpovím nejdříve na druhou otázku, protože je to jednodušší – ano, připravuji, asi před týdnem jsme se s nakladatelstvím Grada domluvili na dalších čtyřech knihách, takže ediční plán na dva roky je připravený. Myslím, že jsme vybrali opravdu zajímavá témata – podíváme se do Skotska, takže děti zjistí, že MacDonald není jen rychlé občerstvení, zažijeme dost děsivou atmosféru francouzské revoluce, navštívíme Kelty, a také necháme Báru nahlédnout do Indie v době britské koloniální nadvlády. No a co mne k těm příběhům přivedlo – já nevím. Ony ke mně prostě přišly. Najednou jsem se přistihla, jak píšu o dvanáctileté holčičce, která se ocitla přímo v bitvě na hoře Vítkově… Vážně jsem to nějak nevymýšlela, prostě jsem psala, co bych jako dvanáctiletá chtěla prožívat a číst, a teprve pak jsem si uvědomila, že vlastně pro holky v tomhle věku nejsou na trhu pořádné knížky. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy se pulty hemžily jen zamilovanými románky a příběhy s koňmi. Bárovky tuhle díru na trhu ucpaly velmi úspěšně a jsem šťastná, že se ukázalo, že to nejsou knížky jen pro holky. Kluci je hltají se stejným nadšením.   Vy jste se jako ilustrátorka podílela na své první knížce Wetemaa a na poslední knížce této série, Koruna Élladu, je jako ilustrátor uveden Petr Kopl, jehož krásné ilustrace zdobí také Kouzelný atlas. Jak se vám spolu pracuje? Báječně. Opravdu, nepřeháním. My se totiž můžeme nad ilustracemi i pohádat, a náš vztah to nezkalí, protože oba víme, že naším cílem je mít ilustrace co nejkrásnější a zároveň historicky co nejpřesnější. Petr Kopl je, díky bohu, obdařen nejen neuvěřitelným talentem, ale zároveň nezměrnou trpělivostí, takže snáší moje stížnosti typu „ale tenhle tvar klobouku se nosil až v sedmdesátých létech, a my jsme v padesátých“. Na ilustracích pracujeme tak, že já mu vytvořím hromadu podkladů – oděvy, šperky, zbraně, nábytek, jak vypadají konkrétní postavy, zvlášť jedná-li se o postavy historické, jejichž podoba je někde zaznamenaná – a on pak podle toho kreslí. Ilustrace mi posílá ke schválení, protože si opravdu zakládáme na tom, aby na obrázcích byly co nejvěrohodnější reálie, a teprve když je vše z historického pohledu v pořádku, dostane se ilustrace do knížky. Myslím, že bez Petra Kopla by bárovky nebyly to, co jsou.   Jste také autorkou učebnic dějepisu pro ZŠ a gymnázia a metodických příruček, a právě tyto publikace z vás udělaly nejznámější dějepisářku v republice. Jak se vám píší učebnice dějepisu, které jsou plné faktografických údajů?  Tak to jsem netušila, že jsem nejznámější dějepisářka v republice! Zatím mne tedy děti na ulici nezdraví se slovy „my jsme se učili podle vaší učebnice!“. Psaní učebnic je úplně jiná práce než fantasy nebo bárovky. Nevadí mi držet se faktů, konec konců při výkladu se faktů musím držet také. Učebnice jsem psala s opravdu letitou pedagogickou praxí, takže vím, co a jak vysvětlit, v čem děti mívají nejčastěji problémy a co ohlídat. Spíš to bylo časově opravdu strašně náročné, protože bezpodmínečně musela každý rok vyjít jedna učebnice, aby řada navazovala, a k tomu metodika, takže to bylo pět let bez víkendů a dovolené. A úmorné byl také vždycky schvalovací proces na ministerstvu, k učebnicím se vyjadřuje hromada lektorů a všech možných organizací, což je na dlouhé lokte.   Vaší hlavní profesí je učitelství a psaní je vašim velkým koníčkem. Co vás na psaní baví? A podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Někde jste řekla, že vás vaši studenti hodně inspirují při psaní… Co mě na psaní baví… Je to tvůrčí. Vytváříte si vlastní světy, vaši fantazii absolutně nic neomezuje, anebo naopak zase tvůrčím způsobem musíte řešit, jak zasadit příběh do daných reálií, což je také skvělá výzva. Myslím, že u fantasy mne baví sledovat to předivo osudů, často nečekaných, protože postavy v mém světě velmi často konají nezávisle na mé vlastní vůli a přáních. U bárovek poslední dobou převládá radost nad tím, že se díky mým knížkám spousta dětí pustila do čtení, i když je to předtím vůbec nebavilo, a že si zamilovaly dějiny. Zrovna včera mi psala paní z Terezína, která tam vede semináře pro děti, že jí na seminář přijeli páťáci, se kterými jako přípravu na tuhle akci paní učitelka četla bárovku Terezínské ghetto – Tajemný vlak do neznáma, a že to bylo skvělé. Děti natěšené, s tématem obeznámené, a když měly prohlídku po Terezíně, tak si mezi sebou špitaly, kde přesně to Bára byla a co se tam odehrávalo… To je vždycky největší motivace sednout k počítači, když vím, jak to děti ovlivňuje a že čekají na další díl. Ale taky je to obrovská zodpovědnost.   Jak to máte se čtením dnes? Máte na něj vůbec čas, vzít si jen tak do ruky knížku, prolistovat a odpočinout si? Máte oblíbený žánr nebo autora? Musím říct, že poslední rok jsem kvůli distanční výuce nestíhala nic jiného než školu a psaní. K tomu jsem pochopitelně potřebovala leccos nastudovat, takže odbornou literaturu beru do ruky co chvíli. Ale na nějaké čtení pro relax opravdu nebylo ani pomyšlení. Jinak ale miluju detektivky od Agathy Christie, zejména ty s Herculem Poirotem.   Jak ráda odpočíváte? Ráda cestuji, takže nejraději na Islandu, se stanem a s báglem v nějakém liduprázdném odlehlém koutku.   Veronika Válková se narodila 28. srpna 1970 v Praze. Vystudovala latinu a historii na FF UK v Praze a působí jako profesorka dějepisu a latiny na víceletém Gymnáziu Na Pražačce. Pod vlastním jménem píše beletrii pro děti a učebnice dějepisu a pod pseudonymem Adam Andres fantasy literaturu. Publikovala řadu odborných článků v časopise Pevnost a spolupracuje s časopisem Rodina a škola. Napsala fantasy knižní sérii Wetemaa (Wetemaa, O cestě do Jižního Edagwonu, Hrútvang, Sága o Haldorovi z Mortaluny, Rytíři kněžny Rhonwen, Sága o Wannovi, synu Orlygově a Koruna Élladu) a sérii 25 knih Kouzelný atlas Putování časem, (například Vikingové: Záhada rohatých přileb, Egypt: V nitru pyramidy, Doba kamenná: Pomsta Šedého lva, Mezopotámie – Ve službách velekněžky, Břetislav a Jitka – Klášterní intriky, Pražské povstání – Růže a barikády, Arábie – Mezi beduíny, Korea – Tajemství dávné věštby). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 21:44:34

Ioana Nicolaie: Nevím o tom, že by se někdo v Rumunsku živil psaním

Začátkem července se v  Brně konal středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení, který tentokrát představil rumunskou literaturu – kromě moravské metropole také v Ostravě, ve slovenských Košicích, polské Vratislavi a ukrajinském Lvově. Při této příležitosti přinášíme rozhovor se spisovatelkou Ioanou Nicolaie, která na festival rovněž zavítala.    Jaké je to být spisovatelem v dnešním Rumunsku? A co takhle být spisovatelkou? Můžete trochu okomentovat společenské postavení této profese v současné době, případné změny, kterými dotyčné postavení procházelo za posledních třicet let (a hlavně po revoluci v prosinci roku 1989), a úlohu, kterou literát (stále ještě?) hraje v společenském životě?  Jakožto spisovatel je dobře být i trochu solitér (nebo solitérka). Když vydáte knihu, je třeba mít dobré komunikační schopnosti. Budete se totiž muset zabývat také PR komunikací, dokonce i kulturním žurnalismem. Psát na sociálních sítích o svém psaní. Otevřít si nesčetné množství účtů a být aktivní od rána až do noci. Být stále a všude přítomný – a to do takové míry, že vám už nezbývá čas na psaní, být přeborníkem marketingového sebezastupování. Myslím, že právě v tom spočívá změna paradigmatu. Jestli v minulosti autor mohl zůstat neviditelný, protože za něj mluvily jeho knihy, dnes musí být osobně přítomný v ringu a bojovat, tj. podnikat literární zájezdy, v rámci kterých křtí své nové knihy, stále domlouvat rozhovory s žurnalisty, mluvit o sobě, sám sebe „parazitovat“, přesvědčovat pokaždé další publikum, být sám součástí marketingové kampaně, bez níž je nová (dokonce i dokonalá) kniha odsouzena k smrti ještě dřív, než opustí tiskárnu: nikdo ji neotevře, ani nepřečte, utopí se v hlučném oceánu nesčetných dennodenně vytištěných anonymních stránek. Prožíváme však globální krizi psaného textu. Třeba nejsme úplně poslední spisovatelé na světě, ale pokud nebudeme dětem na této planetě poskytovat kulturní vzdělání, mohlo by se stát, že budeme předposlední.    Být „spisovatelem ženského rodu“ je dnes výhodou, nevýhodou, anebo to má své pro i proti? V Česku mnohé autorky hovoří o genderové problematice v literatuře jako o zastaralé a neaktuální záležitosti a považují iniciativy typu „večer ženské poezie“ nebo „antologie krátké ženské prózy“ za staromódní a do jisté míry směšné. (K tomu se celkem kousavě vyjádřila básnířka Marie Šťastná v rámci rozhovoru, který jsem s ní dělal před dvěma roky: „Tak si udělej-me také antologii autorů od 37 do 54 let oblečených v zelených tričkách.“) Jak to podle vás vypadá v Rumunsku? Zahrnuje společenský status spisovatele případný genderový rozměr?  Ghettizace není nikdy dobrá, protože vede k ještě většímu zvýraznění rozdílu. Stavět zdi mezi skupinami není to pravé. Zejména když ji staví skupina žen. Nicméně k tomu může dojít, a to alespoň v podobě demonstrativního gesta, pokud stále nebude slyšet už několik desetiletí nepřetržitě trvající poplašné zvonění. V Rumunsku byla totiž loni zavedena literární cena věnovaná pouze autorkám. Tehdy jsem to pochopila jako akci performativní a „provokativní“, jejímž úkolem bylo dráždit, upoutat pozornost a pak zmizet. Ovšem se stávajícími předsudky tato iniciativa tolik neotřásla, a tak se cena přidělila znovu letos. Je ještě mnoho literárních festivalů, kam není pozvána žádná spisovatelka, ani jedna. Literární ceny doputují hlavně k mužům. V porotách sedí často jenom muži, literární kritici. Navíc se v rumunských školních učebnicích – a myslím, že zde máme opravdu velký problém – nepíše o žádné rumunské spisovatelce, jenom o spisovatelích, tedy o mužích. Děti se celých dvanáct let učí jenom o spisovatelích „mužského rodu“! Bydlím v zemi, kde do seznamu autorů k didaktickému testu z literatury v rámci maturitní zkoušky patří jenom mužská jména – a je jich patnáct! A tak, když děti rostou v tak misogynské a sexistické atmosféře, jak by mohlo to poplašné zvonění přestat? Jak by mohlo nevyvolat jiná podobná zvonění?    Jak vypadá vývoj tohoto postavení po vstupu Rumunska do EU a co si jako spisovatelka a intelektuálka myslíte o místě Rumunska v Evropské unii a o jeho vztazích k ní?  V roce 2007, kdy Rumunsko vstoupilo do EU, jsem žila v Berlíně. Myslím, že nikdy nebyl v zahraničí větší zájem o rumunskou literaturu než tehdy. Evropané věděli o Rumunsku akorát to, že tam existuje nějaký fotbalista Hagi a nějaká gymnastka Nadia Comaneciová a že bývalý diktátor Nicolae Ceaușescu byl popraven o Vánocích. Ale teď chtěli poznat i něco jiného. Byla to doba, kdy se v Evropě právě prosazovala nová vlna rumunské kinematografie, jež vznikla v roce 2000, a kdy rumunští umělci byli zváni na řadu specifických událostí po celé Evropě. Pod vedením proslulého rumunského intelektuála Horii Romana Patapieviciho zavedl Rumunský kulturní institut programy na podporu rumunské literatury v zahraničí: pořádala se veřejná čtení pro rumunské autory, iniciovalo se a podporovalo formování překladatelů z rumunštiny do všech možných jazyků, zavedla se stipendia atd. Ovšem v roce 2012 se politická situace změnila a Rumunský kulturní institut, instituce tak významná pro osud rumunské kultury a umělců, ppřišel o svou politickou nezávislost a stal se politicky zaujatým a kulturně bezvýznamným a neefektivním přívěskem nové politické moci. Rumunští spisovatelé přišli o dosavadní institucionální podporu, což vedlo k omezování počtu překladů z rumunské literatury do jiných jazyků a účasti rumunských autorů na festivalech. A tak jejich hlas už nebyl slyšet v zahraničí.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mají rumunští autoři zájem o evropskou problematiku, zapojují se nějakým způsobem do dění v EU? Objevuje se evropská myšlenka jako téma v současné rumunské literatuře?  Evropa pro mě představuje tělo mužské, a zároveň ženské, tělo dítěte, a přitom tělo starce, s tváří plnou složitých, nádherných a paradoxních rysů, ale také vystavené četným rizikovým faktorům. Nikdy nevíte, jak a kde na něj zaútočí nějaké viry a v čem bude spočívat jejich síla. Za posledních sedm let byla část tohoto těla, ke které patřím i já, pod neustálým obléháním takových „virů“. Nicméně teprve v poslední době se stal zřejmým úmysl amputovat velkému evropskému tělu nohu, předloktí či stěžejní kloub, anebo jej postrčit směrem k východu, který ho už držel v zajetí několik desetiletí během komunismu. Právě proto jsem s dalšími umělci vyšla na ulici a protestovala, ať už za mrazu kolem 20 stupňů pod nulou nebo při nesnesitelných vedrech. Byly nás tisíce, desítky tisíc, jednoho večera v únoru dokonce víc než šest set tisíc lidí.    Mluvili jsme o společenském postavení spisovatele. Lze však v Rumunsku tuto činnost považovat za povolání? Ptám se vás na to z velmi pragmatického hlediska: lze se v Rumunsku živit psaním?  Nevím o tom, že by se někdo v mojí zemi živil psaním. Knihy se vydávají v průměrném nákladu 1 500 výtisků, čtenářů je čím dál míň, a tak nevím, kdo by se mohl živit jenom psaním. Osobně mám dvě pracovní místa, učím literaturu a kreativní psaní, ale také koordinuji humanitární nadaci. Pak navštěvuji kulturní akce, účastním se křtů knih a festivalů a tak dále. Ptáte se mě, kdy stíhám ještě psát? Třeba tehdy, kdy lidé jezdí na dovolenou a město se vyprazdňuje. Když je čas už jen časem, nikoli plastovou folií přilepenou přes ústa.    Jakým způsobem poznamenal vaši kariéru zisk četných národních a mezinárodních literárních cen?  Ceny mohou být dobré, občas vám pomohou už jen tím, že si vybírají nějakou vaši knihu z regálu a posílají ji do světa. Ale lepší než ocenění jsou vzkazy, které obdržíte od svých čtenářů – že mluvíte a bojujete i za ně, že to, co píšete, je tak trochu i jejich příběh, že pojednává také o nich, jejich láskách nebo dramatech, o smyslu či nesmyslu jejich existence na tomto světě, tak malinkatém a přitom tak obrovském, že si ho občas ani nedokážeme představit.    Lze si všimnout, že ačkoliv začínají jako prozaici, respektive básníci, po vydání několika titulů v dotyčném žánru se mnoho rumunských autorů rozhodne (a nikoli neúspěšně) „zkusit něco jiného“: básníci zatouží psát romány, prozaici se obracejí k poezii. Jak lze vysvětlit takové tendence? Jsou ještě v Rumunsku autoři „loajální“ vůči jednomu určitému žánru? A jaký postoj je podle vás výhodnější?  Vždycky jsem byla přesvědčena, že si knihy, které budete psát, nevybíráte sám, ale že naopak ony čekají na vás. Můžete si je představit v podobě ovocných pecek a jader nebo obilných zrn ležících vám v cestě a mluvících k vám prostřednictvím životopisných poznámek a kulturních vlivů. Jakožto spisovatel je jistě vytušíte a budete schopen je vysvobodit z té nadbytečné amorfní hmoty, vytvarovat je podle vašich představ. Máte-li cit pro poezii, je to nádherné, jde totiž o vzácný dar. Pokud se toho ujmete jako stavitel domů, je to také dobře, protože próza umí budovat místnosti, které vás mohou alespoň na první pohled překvapit. Nemohla bych psát jenom poezii, protože moje identitární příběhy šlo vyjadřovat jenom prostřednictvím románů. Pokud jde o dětskou literaturu, ta představuje jakýsi dárek, který si můžu občas dovolit. Nejde tedy o to, být „in“, být v módě, ani o vypočítavost, nýbrž o nezbytnost.    Jste členkou rumunského PEN klubu. Mohla byste se zmínit o nějaké situaci v Rumunsku (nebo kdekoli na světě), která si vyžádala intervenci tohoto skutečného morálního nejvyššího soudu současné světové literatury? Byla jste někdy sama v situaci, kdy jste požádala PEN klub o pomoc? Jak byste se vyjádřila k účinnosti této organizace na národní a/nebo mezinárodní úrovni?  Vážné porušování lidských práv se zrovna děje v Turecku: jde o pronásledování řady proslulých spisovatelů, včetně Elifa Shafaka. To, že rumunský PEN klub v čele s básnířkou Magdou Cârneciovou je aktivní a zastává nekompromisní postoje v takových záležitostech, mi připadá zcela normální. Mám z toho dobrý pocit, protože mluvit, vyjadřovat se, když něco není v pořádku, podepisovat petice na podporu těch, kteří to skutečně potřebují – to všechno je projevem svobody. Dokud lze ještě mluvit, znamená to, že „viry“ jsou ještě daleko. A že mohou být poraženy.    Jak by se dal popsat dnešní vztah rumunského spisovatele k politickému prostředí a politice jako takové?  Oficiální rumunská politika je v posledních letech jedovatým nepřístupným prostředím, neboť se k moci dostala populistická diktátorská strana, jejíž vůdce byl nedávno odsouzen k trestu odnětí svobody. Nejznámější rumunští intelektuálové byli terčem intenzivní a výborně zorganizované diskreditační kampaně. Skoro všechna média jsou pod kontrolou této strany. Někteří spisovatelé se k tomu raději vůbec nevyjadřovali, naprosto mlčeli, ovšem jiní otevřeně podporovali „červený mor“, jiní zas – a bylo nás hodně – protestovali a v přeneseném slova smyslu přiložili prst k ráně.   Kdo jsou podle vás nejznámější rumunští autoři ve světě? A jak si vysvětlujete jejich proslulost?  Mircea Eliade, Eugen Ionesco a Emil Cioran, spisovatelé, kteří opustili Rumunsko předtím, než nastoupil k moci komunismus, jsou pravděpodobně stále nejznámějšími jmény v rámci rumunské kultury. Ovšem v jejich případě je uznání zapříčiněno jinými kulturními prostory, nikoliv tím původním. Pak máme Mirceu Cărtăreska coby nejpřekládanějšího současného autora. Tentokrát tajemství spočívá ve výjimečné umělecké kvalitě jeho knih, které jsou proto schopny dosahovat úspěchu v zahraničí jakoby samy od sebe. Protože jinak, jak známo, rumunští autoři nemají žádné literární agenty, a tak by těžko dokázali oslovit vlivná nakladatelství. Obvykle za ně mluví pouze jejich psaní a v nejlepším případě je ještě podporuje několik oddaných překladatelů.   {/mprestriction}  Autor je bohemista, překladatel a propagátor rumunské literatury.   Ioana Nicolaie (*1974) je rumunská básnířka, prozaička a autorka knih pro děti. Absolvovala Filozofickou fakultu v Bukurešti a poté pracovala jako redaktorka v novinách a v nakladatelstvích. Kromě vlastní tvorby se věnuje výuce kreativního psaní. Debutovala v roce 2000 básnickou sbírkou Poză retușată (Vyretušovaná fotografie). Následovaly sbírky Nordul (Sever, 2002), Cenotaf (Kenotaf, 2006) a Autoimun (2013), za kterou získala cenu Svazu rumunských spisovatelů pro Knihu roku. Její sbírky byly přeloženy do němčiny, švédštiny, bulharštiny a srbštiny. Je autorkou tří románů: Cerul din burtă (Nebe z břicha, 2005), O pasăre pe sârmă (Pták na drátě, 2008) a Pelinul negru (Černý pelyněk), který v roce 2017 získal řadu literárních cen. 

Čas načtení: 2024-04-24 17:00:00

Tarantino zrušil příští film, potvrdil web. Měli v něm znovu účinkovat jeho herci

Do příběhu o filmovém kritikovi ze 70. let chtěl režisér znovu obsadit své nejznámější herce, aby si zopakovali své nejznámější role.

Čas načtení: 2024-05-24 19:15:29

Nejznámější pes na světě je po smrti. Kdekdo díky nemu vydělal balík peněz

Světoznámá fenka plemene šiba-inu jménem Kabosu ve svých 18 letech zemřela Byla tváří známého internetového memu jménem doge či kryptoměny Dogecoin Její památku uctil i samotný Elon Musk Populární kultura má často tendenci vybrat si zdánlivě obyčejnou věc a z ní udělat celosvětový fenomén. Jinak tomu nebylo ani v případě psa plemene šiba-inu jménem Kabosu, která se stala extrémně populární v desátých létech tohoto století, přičemž ani nyní její popularita zvlášť neklesala. Oblíbeným se stala především díky memu s názvem doge, na kterém pózovala bez přehánění na milionech internetových vtípků. Dnes ovšem její majitel přinesl zdrcující zprávu – fenka Kabosu ve svých osmnácti letech zemřela. Přečtěte si celý článek Nejznámější pes na světě je po smrti. Kdekdo díky nemu vydělal balík peněz

Čas načtení: 2024-06-17 12:35:03

Výlet na pláž Siloso - Výlet na nejznámější pláž v Singapuru

V Singapuru, respektive na ostrově Sentosa najdete celou řadu pěkných pláží. Asi nejznámější z nich ke pak Siloso, což je v podstatě hned několik půlměsícových zátočin s protilehlými ostrůvky. Vše vybudováno, není to přírodní pláž. Nebyla by to navíc Sentosa, aby ani zde nechyběly různé atrakce. Nejznámější z nich je MegaZip.

Čas načtení: 2024-06-22 18:00:01

Jak vlastně jedí židé? Čím se liší košer pokrmy od české kuchyně?

Židovské dějiny jsou jako chůze na laně napnutém mezi budovami. Takto židé balancovali mezi tradicí a pokrokem, mezi asimilací a striktním držením se dogmatu. Židovský národ je podle biblického vyprávění na cestách už od dob vyhnání z Egypta. Na své cestě do zaslíbeného Jeruzaléma vstřebávali židé místní kuchyni a s ní i částečně kulturu. Na jejich stoly si našly cestu místní pokrmy v úpravě, která odpovídala Tóře. Nejčastěji šlo o nahrazení oblíbeného vepřového jiným masem, které židovské náboženství povolovalo.  Šest set třináct přikázání Židé na rozdíl od křesťanů věří pouze ve Starý zákon, který je zapsán na pergamenu a uschován v synagoze. Jelikož židé považují Tóru za Bohem darovanou, mají k ní nezměrnou úctu. Právě z Tóry vyplývají rituální ustanovení, která by měl věřící žid praktikovat. Podle učenců existuje 613 přikázání nebo také micvot, která by měl věřící dodržovat.    Vzpoura vězňů v Osvětimi: Speciální židovské komando bilo nacisty kladivy i sekyrami, dva upálilo Číst více Nečistá krev?  Jedním z příkazů je zákaz konzumace krve, říká se, že je pro židy nečistá, ale tak to není. Naopak krev je drahocenná, čistá je nositelkou života a jako taková má blízko k duši. Krev žádného zvířete se tedy nesmí konzumovat, na prejt tedy zapomeňme. Stejně je z vepřového masa. A tím se dostáváme k další zásadě. Jak známo, židé nejedí vepřové, ale zakázané je také maso lichokopytníků, stejně jako plody moře, jelikož nemají šupiny či ploutve.   Přísně zakázáno je také kombinovat maso a mléko podle biblického přikázání: „Nebudeš vařit mládě (kůzle) v mléce jeho matky.“ Dnes se uvádí, že tato micva má význam ve smyslu úcty k mateřskému mléku, je však pravděpodobnější, že tento příkaz vznikl ve starověkých dobách, kdy takto vařili jídlo pohané a kněží (nebo Bůh?) nechtěli, aby věřící napodobovali jejich zvyky. Na svíčkovou může tedy věřící žid zapomenout, tedy na tu tradiční, v brněnské košer kuchyni ji připravují z kokosového mléka. Soubor pravidel stravování se nazývá kašrut, povoleným jídlům se říká přízviskem košer. Je libo kobylku? Většina ptáků je povoleným pokrmem, pokud se tedy nejedná o dravce či opeřence živící se mršinami. Zajímavou kapitolou je dnes tolik diskutovaný hmyz. Izraelité se na své cestě z otroctví živili manou, což byl magický pokrm, který padal přímo z nebe. Nejedli však jenom ji, další významnou složkou jejich stravy byl hmyz. Židé mají povoleno jíst pouze kobylky, ovšem ortodoxní judaismus vymezuje jen určité druhy kobylek, které lze upražit a sníst. Tato tradice přetrvává zejména u jemenských židů.  Židovské svátky  Samostatnou kapitolou jsou v judaismu svátky, prakticky každý z nich má nějaký vztah k jídlu. V duchu předešlých řádků si představíme svátek Pesach – jde o oslavu migrace (exodu) z Egypta, kde vládl Faraon a odkud byli židé po několika božích ranách propuštěni. Získali opět status svobodných lidí, již nebyli otroci. Pesach má vlastní rituály prováděné v synagoze. Středobodem svátku je ovšem pesachová večeře, která se koná u věřících doma. Hlavní roli hraje prostřený stůl, ale na první pohled pouze skromně. Ústředním symbolem svátku je nekvašený chléb, veškeré kvasnice a produkty z nich musí v tuto dobu z domu pryč. Nekvašený je proto, že židé odcházeli ve spěchu a zmatku a těsto jim nestačilo vykvasit. Nejznámější variantou tohoto chleba jsou tzv. macesy (viz galerie).   Dalším svátkem, který židé slaví, je šabat. Jedná se o den odpočinku, který je přikázáno světit modlitbou, a hlavně je důležité vyvarovat se práce a vlastně jakékoliv plodné činnosti. Zakázáno je také cestovat, rozdělávat oheň, porážet dobytek, zkrátka jakákoliv činnost, která nese nějaké výsledky, je zakázaná. Šabatová večeře sestává z červeného vína a chaly. Tou se rozumí bílý chléb, vzhledem připomínající vánočku, ale chutí spíše veku. Šabatovým jídlem může být také gefilte fiš. Jedná se o knedlíček z rybího masa a strouhaných brambor, vařený v rybím vývaru. Používá se nejčastěji kapr a tolstolobik. Takto upravenou rybu lze připravit den před šabatem a poté jíst (neohřívanou).   Nejznámější židovské speciality  Jak už bylo řečeno, židé do značné míry přijímali kulturní zvyky prostředí, ve kterém se nacházeli. Například recept na gefilte fiš byl vlastní německým židům a nyní se stal symbolem židovské kuchyně jako takové. Dalším symbolickým jídlem jsou pastrami, jedná se o vyzrálé hovězí, marinované a poté usušené. Podává se nakrájené na velmi tenké plátky na obyčejném chlebu, hořčicí a okurkou jej nemůžete zkazit. Další specialitou, kterou musíte vyzkoušet, jsou kreplachy, v podstatě se jedná o obdobu polských pirohů, jsou to malé knedlíčky plněné kuřecím masem a někdy také bramborem a podávané v kuřecím vývaru. Židé nejsou, co se týče konzumace sladkého, žádnou výjimkou, proto si nakonec ukážeme jednoduchý recept na židovské cukroví.   Z jedinečných synagog se staly ubytovny! Tyhle najdete ve Středočeském kraji Číst více Recept na hamantašen neboli purimové cukroví:  Budeme potřebovat 28 dkg hladké mouky, 125 gramů másla, půl prášku do pečiva a jedno vajíčko, na náplň poté marmeládu nebo povidla. Lze přidat také šťávu z citronu. Pokud bychom dělali recept košer, je třeba opatřit si všechny potraviny s košer certifikátem a vejce zkontrolovat, zda v sobě nemá krev.  Ingredience smícháme dohromady a vytvoříme těsto. To následně nakrájíme na tenké plátky a upravujeme do tvarů, které můžete vidět v galerii. Poté přidáme náplň, lze posypat skořicí a můžeme péct na 170 stupňů asi 20 minut.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Justiční omyl! John Lennon s Yoko Ono měli jasno, a co vy?

Čas načtení: 2024-07-09 17:09:00

Nečekaně ztrátový měsíc pro kryptoměnový sektor. Tržní kapitalizace klesla o 11,4 %

Praha 9. července 2024 (PROTEXT) - Kryptoměnový sektor obléká červená čísla. Klesla tržní kapitalizace, cena bitcoinu i dalších předních kryptoměn.V první polovině letošního roku se kryptoměnovému sektoru enormně dařilo. Ceny kryptoměn atakovaly historická maxima, bitcoin (BTC) v březnu dokonce překonal hranici 75 000 USD. Podle posledního reportu Binance však červen pro trh znamenal výrazné ochlazení. V červených číslech se ocitlo hned 9 z top 10 kryptoměn. Cena nejznámější kryptoměny BTC klesla o více než 10 %, stejně tak cena etherea. Ethereu se přitom díky nedávnému schválení ETF dařilo.Situace na trhu v minulých měsících naznačovala začátek býčího trhu neboli bull runu, tedy období, kdy roste tržní kapitalizace a ceny kryptoměn. Tento trend byl skutečně patrný, kromě dubna tržní kapitalizace rostla. To přilákalo mnoho nových investorů, i těch institucionálních. Nejznámější kryptoměnová burza Binance si od začátku roku připsala téměř 40 milionů nových uživatelů. Nyní se však ukazuje, že kýžený efekt býčího trhu zatím nenastal, což mnoho nováčků ve světě kryptoměn patrně odradilo od dalšího investování a tedy zabránilo dalšímu růstu trhu.„Historicky byly bull runy často spojeny s příznivějšími ekonomickými podmínkami než máme nyní. Schválené bitcoinové a etherové ETF jsou potenciální katalyzátory, ale jejich plný dopad na trh se teprve projeví v následujících měsících. Celkově lze říci, že pravý bull run kryptoměn ještě nezačal, protože trh stále čeká na příznivější ekonomické podmínky,“ komentuje situaci Ondřej Macháček, CEO společnosti CleevioX.Někteří aktéři se uchýlili k přesunu svých aktiv na centralizované burzy. Dle reportu Binance převedli vlády Německa a Spojených Států na centralizované burzy značné množství BTC, což vyvolává obavy z možného odprodeje. ,,Pokles cen kryptoměn lze přičíst několika faktorům. Regulační změny v rámci MiCA v EU přinášejí nejistotu. Německo prodává 50 000 BTC, které jsou spojeny s operací pirátské webové stránky. Kromě toho probíhající vyrovnání Mt. Gox přidává další nabídku na trh. Tato kombinace způsobuje tlak na ceny,’’ řekl Ondřej Pilný, manažer Binance pro Česko a Slovensko.Jedna z top 10 kryptoměn však přeci jen skončila měsíc v zeleném. Červen uzavřel TON se ziskem 17,5 % a dokonce dosáhl svého historického maxima 8,24 USD. Kromě toho se DeFi TVL (total value locked) společnosti TON vyšplhala na 700 milionů USD. Odolnost ukázal také nativní token Binance, BNB. Uplynulý měsíc sice skončil s 4,3% poklesem, od začátku roku však jeho cena stoupla o více než 50 %. Zdroj: PunchlineČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-07-12 16:35:10

Nejznámější ukazatel vývoje kryptoměn se propadl na nejnižší úroveň od ledna 2023

Cena Bitcoinu podruhé v krátké době nedokázala prolomit hranici 60 tisíc USD. Prodeje zabavených bitcoinů z Německa a náhrady od Mt. Gox nadále srážejí tržní sentiment. Článek Nejznámější ukazatel vývoje kryptoměn se propadl na nejnižší úroveň od ledna 2023 z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-18 12:00:55

Retro okénko: jak šel čas s Counter-Strike, nejznámější kompetitivní FPS na světě

Mezi hráči patrně není nikdo, kdo by neznal Counter-Strike Z modifikace pro Half-Life z roku 1999 se stala celosvětově uznávaná značka Ta se mimo jiné podílela také na založení profesionálního kompetitivního hraní Jen málo her se zapsaly do dějin videoher takovým způsobem, jako legendární kompetitivní střílečka z pohledu první osoby, jménem Counter-Strike. Z modifikace pro první Half-Life se postupem času stala nejen svébytná hra, ale také stavební kámen esportové scény, na které i dnes má stále co nabídnout. Jaká je její historie a proč je jednou z nejznámějších her na světě? Jak se proměnil v průběhu času její webové stránky? Přečtěte si celý článek Retro okénko: jak šel čas s Counter-Strike, nejznámější kompetitivní FPS na světě

Čas načtení: 2024-08-05 16:30:52

Bitcoin nezažívá nejlepší časy. Klesl o půl milionu korun a padají i další kryptoměny

Bitcoin je nejznámější a nejstabilnější kryptoměna Ani ta bohužel není odolná vůči velkým korekcím na akciových trzích Za poslední týden klesla hodnota Bitcoinu o 500 000 korun Nestabilita ve světě se začíná promítat i do světa kryptoměn. Za poslední den oslabila nejznámější kryptoměna Bitcoin o 15 % a očekává se, že korekce bude nadále pokračovat.…

Čas načtení: 2024-09-25 18:00:46

Ghost of Yotei představuje nejznámější japonský konflikt. Poetika prvního dílu bude zachována

Oceňovaná hra Ghost of Tsushima dostane pokračování jménem Ghost of Yotei Děj se přesune o 330 let dopředu a tentokrát se chopíme role protagonistky Atsu Vydání je naplánováno na rok 2025 Když před čtyřmi lety spatřila světlo světa hra jménem Ghost of Tsushima od studia Sucker Punch, asi málokdo čekal, že by se washingtonskému studiu podařilo brilantně vystihnout atmosféru dávného Japonska. Titul se co se týče mechanik notně inspiroval u známé série Assassin’s Creed (která se letos také vydá na japonské ostrovy), avšak přišel s vlastním zajímavým příběhem na pozadí první mongolské invaze do Japonska a neotřelými meditativními prvky, jako je skládání haiku či rozjímání v onsenech. Není proto žádným překvapením, že na konferenci State of Play studio oznámilo pokračování s názvem Ghost of Yotei. Přečtěte si celý článek Ghost of Yotei představuje nejznámější japonský konflikt. Poetika prvního dílu bude zachována

Čas načtení: 2024-12-05 13:50:54

Epic Games Store rozdává zdarma nejznámější autobusový simulátor a další LEGO hru

Jako každý týden, i dnes nám obchod Epic Games Store přináší zajímavé hry zdarma v rámci čtvrtečního rozdávání. Dnes si můžeme do naší knihovny přidat nejnovější díl autobusového simulátoru Bus Simulator 21 Next Stop a hru LEGO Star Wars: The Skywalker Saga. Článek Epic Games Store rozdává zdarma nejznámější autobusový simulátor a další LEGO hru se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-02-17 14:00:00

Východočeské výlety: Červená Voda má nové muzeum, otevřenou rozhlednu i novinky ve skiareálu

Červená Voda patří mezi nejznámější turistická střediska našeho kraje. Ze sjezdovky teď můžete zamířit do tepla muzea nebo se vydat na procházku po stezkách s dřevěnými sochami.

Čas načtení: 2024-02-18 11:03:49

Osudové momenty Alexeje Navalného. Odpůrce Kremlu zřejmě nikdy neměl opustit tuhé vězení za polárním kruhem

Nejznámější břitký kritik Kremlu Alexej Navalnyj se mohl stát „ruským Nelsonem Mandelou“, který strávil ve vězení 27 let, aby se poté stal prvním černošským prezidentem Jihoafrické republiky. „Politický potenciál Navalného by se...