Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 08:56:53

Stanislav Struhar: Nevysvětluji a nepoučuji, je to na čtenáři

Stanislav Struhar se jako knihkupec snaží vystavovat na pultech vídeňského knihkupectví náročnější literaturu, i když obchodní zájmy velí upozorňovat hlavně na bestsellery. Stejné soustředění na podstatná, nesamozřejmá témata projevuje jako autor. Ač pochází z někdejšího Československa, dnes už je etablovaným rakouským spisovatelem píšícím německy. Povídková kniha Cizinci (Volvox Globator 2019) je zároveň jeho jedenáctou knihou vycházející česky. Ve svých textech pracuje soustavně s tematikou mezilidských vztahů, zvláště v otevřené, mnohonárodnostní společnosti. Cizinci v jeho textech cítí odcizení ve vztazích, ale i v prostředí, které je obklopuje. Nic není samozřejmé, ledacos se dá zpochybnit, nikoli ale touha po porozumění. Stylistická čistota, úsporné vyprávění podtrhuje dramata skrytá pod povrchem.   Když jste jako emigrant připutoval do Vídně, jak se to projevilo ve vašem psaní? Ve Vídni jsem (po předchozích básních) začal psát prózu, česky. Nejprve povídku Všechny milované barvy, potom jsem se pustil do románu Opuštěná zahrada, který se odehrává ve Vídni a pojednává o vídeňské rodině žijící v mondénní vile poblíž zámku Schönbrunn. Prarodiče tam vychovávají mladého chlapce, který ztratil matku a bratra. Jsou k němu emocionálně chladní, takže si ten chlapec vytváří svůj vlastní svět v prvním patře oné velmi ponuré vily. Opuštěná zahrada vyšla v České republice v roce 2004 a teď, po dalších asi patnácti letech, se chystá její vydání v němčině.   Co vás k tomu tématu vedlo? Mondénní vila mi nejde úplně dohromady s představou toho, co asi zažíval emigrant, který do Vídně nedávno dorazil.  Mě k tomu právě také vedl ten pocit odloučení, odcizení.    Proč jste vlastně odešel s manželkou do emigrace? Já toužil odejít už od mládí, ještě než jsem poznal svou ženu. Žil jsem ve zlínském undergroundu, na okraji společnosti, už tehdy jako cizinec. Toužil jsem po jiném životě. Na dobu dospívání jsem měl špatné vzpomínky. Byl jsem neustále pod kontrolou, ve městě mě zastavovali policajti s oslovením: „Dobrý den, pane Struhař, mohl byste nám ukázat občanský průkaz?“ A když jsem se jich zeptal, proč ověřují moji identitu, když znají moje jméno, tak to brali jako útok.    V čem se to lišilo ode dneška? Kontrolovali mě vždy na takových místech, kde bylo co nejvíc lidí, na náměstí v době, kdy všichni chodili do práce. Tam mě zastavili, abych měl pocit, že jsem nějaký zločinec.    Jak reagovali lidé kolem? Dívali se takovým tím odsuzujícím způsobem: Kdo to je, co je zač, co udělal?   Takže nejhorší byla ta ostuda? Jednou na mě jeden policajt dokonce pustil psa. Strčil do něj nohou a ten pes se na mě vrhl. Měl sice železný košík, takže jsem měl akorát ruce plné modřin, ale stejně… Kdykoli se někde pořádal festival nebo jsme se s přáteli scházeli, ti takzvaní nenápadní či vzorní občané okamžitě volali policii, která se záhy dostavila. Říkal jsem si, že v této společnosti se nejspíš nic nezmění, a chtěl jsem pryč. Kdybychom tam zůstali se ženou déle, tak jsme možná neodešli. Nebo kdyby přišel převrat dřív. Ale ani jeden jsme nevěřili, že by k něčemu takovému mohlo dojít.   Jak ten zlínský underground vypadal? Stýkali se tam lidé, kteří milovali hudbu, literaturu, celkově kulturu, samozřejmě takoví se stanou v určité společnosti brzy nápadnými, nejen proto, že se tenkrát nosívaly delší vlasy. Důvodem byly i reakce okolí, ti spoluobčané měli vždycky strach, že se při našich setkáních děje něco protistátního, nebezpečného. Hudebně to byly kapely jako Plastic People, DG 307, totéž co v Praze, jenže Praha byla daleko větší. Dokážu si představit, že v Praze to bylo daleko silnější než v nějakém Zlíně. Tam byl člověk okamžitě nápadný a žádná protestní skupina tam neměla dlouhého trvání.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jste utíkali? Ta cesta byla náročnější, než jsme si mysleli. Dostali jsme povolení zúčastnit se zájezdu do Jugoslávie. Napodruhé, po třech letech, a pod podmínkou, že náš syn zůstane doma. Od emigrantů jsme měli informaci, že o slučování rodin se stará Červený kříž, a dosud byly děti spolehlivě, maximálně do tří měsíců, předány rodičům do emigrace. Nevěděli jsme ale, že v roce 1988 už Červený kříž s Československem nespolupracoval. Neměli jsme se to odkud dozvědět. Řekla nám to až úřednice v uprchlickém táboře v Rakousku a byl to pro nás šok. My jsme nemohli zpátky, protože by nás zavřeli. Samozřejmě jsme se začali obracet, kam se dalo. Na Mezinárodní společnost pro lidská práva, na UNESCO, na rakouské ministerstvo zahraničí. Jenže v Československu všechny žádosti prostě ignorovali.   Kolik bylo synovi? Když jsme odcházeli, tak tři roky... V tomhle celém neštěstí bylo jediné štěstí, že zůstal u prarodičů mé ženy, kde už předtím často pobýval. Měli domek a zahrádku, kde si často hrál. Zůstal v prostředí, které pro něj bylo důvěrně známé. A další velké štěstí bylo, že za dvacet měsíců došlo k převratu. Jenže ani potom ho pořád ještě nechtěli pustit. V prosinci 1989 tam stále ještě seděli úředníci, kteří doufali, že se to ještě zvrátí, a my jsme se přes známé chartisty snažili dosáhnout toho, aby mu dali povolení k vystěhování. Dali mu ho až v lednu 1990. Uviděli jsme se s ním až po roce a půl.   Kde žije váš syn dnes? Ve Vídni. Do České republiky nejezdí, nemá tam žádné kontakty. Je jako z mých povídek: Vídeňák s českými kořeny. Je knihkupec, jako já.   A zažívá totéž, co vaši hrdinové? Protože se jmenuje jako já, Stanislav, tak je podle jména jasné, že není tak úplně Rakušan. Často ho na to upozorňují, ať už formou srandy, nebo jen tak mezi řečí. A to ačkoli mluví bez přízvuku. Česky mluví jen málo.   A jak to syn řeší? To mu přece musí připadat úplně absurdní. Vadí mu to. Že by se nad tím rozčiloval, to ne, jsou ale momenty, kdy mu to není příjemné.    Jak se Opuštěná zahrada liší od Cizinců, kteří teď vycházejí česky?  Povídky v knize Cizinci, která právě teď vyšla v České republice, jsem napsal už v němčině. I v nich jde ale o určité pocity odcizení, osamění. Kniha Cizinci obsahuje dvě povídky, jež vyprávějí o životě dvou mladých mužů, jejichž rodiče přišli kdysi do Rakouska jako uprchlíci. Protagonista první povídky Daniel se narodil ve Vídni v české rodině, ten druhý protagonista, Tillmann, se přistěhoval do Rakouska jako malé dítě se svými rodiči z tehdejšího východního Německa, z DDR. Oba neudržují se zeměmi, odkud pocházejí, žádný kontakt. Jsou to rakouští státní občané. Jejich jediným domovem je Vídeň, a přesto dochází k situacím, kdy se jim připomíná, že nejsou odtamtud. Jinými slovy: Musí se cítit jako Rakušani, kteří nejsou těmi pravými Rakušany.    Probíhají tady rozhovory na toto téma často? Skutečně tu jsou lidé, a bohužel poslední dobou jich přibývá, kteří se snaží rozlišovat ty pravé Rakušany a naopak ty, kteří mají nějaké imigrační pozadí. Nedávno se tu dokonce objevila tendence, že by se na úřadech mělo uvádět nejen jméno rodičů, ale také to, odkud člověk pochází. Okamžitě začala diskuse: Ale k čemu to je? Proč? Z jakého důvodu? A tyto věci právě přinášejí politici a strany, které mají nacionalistické tendence.    Slouží vaše texty jako výraz nesouhlasu s tímto vývojem? Já jsem se spíš snažil na tuhle problematiku určitým jemným stylem upozornit, podobně jako jsem to dělal v jiných prózách. Nechtěl jsem to ale dělat agresivně. Pro mě byly vždycky hodně důležité mezilidské vztahy, mírumilovné soužití mezi lidmi, mírumilovné prolínání kultur, a ne nějaká politika. Šlo mi o to, aby to čtenář z toho textu cítil a měl možnost nenápadně nad těmito otázkami přemýšlet. Nevysvětluji. Nepoučuji. Nechávám prostor čtenáři.   Jak se protagonisté Cizinců cítí mezi Rakušany? Daniel se jednou náhodou setká s Vídeňačkou o pět let starší než on, Sigrun. Strávila pěkné dětství na okraji Vídně, ale když dospívala, její matka spáchala sebevraždu, Sigrun se dozvěděla, že její otec matku podváděl se sousedkou, a pak se od otce odstěhovala a neměla s ním už žádný kontakt. Ke vztahu k Danielovi přistupuje hodně opatrně. Zachovává si od něj odstup, ale brzy zjišťuje, že Daniel je jiný, než jak ho odhadla. Vzniká mezi nimi hlubší vztah, ovšem Sigrun má před Danielem tajnosti. Bojí se mu říci, že pracuje u policie. A Daniel se s ní setká na demonstraci proti nacionalistům, jenže v řadách policistů. A Tillmann, hrdina druhé povídky, se náhodně seznámí s Češkou Dominikou, která pochází z Břeclavi a její velký sen byl, že ve Vídni začne nový život. Ten sen se jí zhroutil. I Tillmann zažívá určitou krizi, v krizi je i celá jeho rodina, oddělená od příbuzných v Lipsku, ale Dominika to dokáže změnit.    Jak se vám daří sladit práci s psaním? Ve Zlíně jsem pracoval v sociálních službách, ale tady jsem na konci devadesátých let začal pracovat jako knihkupec v jednom z největších řetězců v německojazyčných zemích, a jsem tam dodnes. Teď už na zkrácený úvazek, takže mám ideální příležitost věnovat se literatuře. Tohle zaměstnání mi hodně pomohlo. Dodalo mi jako autorovi trochu sebevědomí. A také mi pomohlo při studiu němčiny, já jsem se německy učil intenzivně, ale jak jsem se ocitl obklopen literaturou a množstvím nejrůznějších uměleckých forem, literárních proudů, a byl jsem donucen intenzivně číst, tak jsem díky tomu postupem času docílil toho, že můžu i v němčině psát literární texty. Také vidím, jaká literatura vychází a jak na ni lidé reagují, jak se prodává.   Jaká literatura se hodně prodává? Co jsem byl v evropských městech a mohu tedy srovnávat, tak je to asi stejné jako v České republice. Velká nakladatelství, která dominují trhu, jsou propojena s agenturami v evropských zemích. Často jsem vídal tituly jak v České republice, tak třeba ve Francii, i tady v Rakousku, od stejných autorů, kdy bylo zjevné, že je za tím práce agentur, které tyto tituly prosazují. Hodně jsou to kriminální romány, zábavná literatura. Jako knihkupec vím, že jsou čtenáři, kteří takovou literaturu chtějí.   A jak se k ní stavíte? Nečtu ji. Ta literatura se ale musí brát vážně a je nutné ji prezentovat. Ovšem stává se, že když z té novinky třeba postavíme celou stěnu a pak ji po mně někdo chce, nevím o ní, a přitom je přede mnou celý měsíc vystavená. Mám ale kolegy, kteří se v tom vyznají, tak odkazuji zákazníky na ně, a oni je odkazují na mě, když dojde na trochu závažnější literaturu. Ta se prodává složitěji. Knihkupec si musí rozmyslet, jak ji prezentovat. Já na tyto knihy dávám štítky, na které napíšu nějaké doporučení. Jednu, dvě věty, na kterých ale pracuji třeba týden. Tyto knihy jsou brány do rukou, jsou otevřeny – a někdy jsou i koupeny.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel. Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval až v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Koncem roku 2019 vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Markéty Klikové jeho nejnovější knihu Cizinci.

Čas načtení: 2020-01-29 13:17:24

Opožděné recenze (VII): Život strávený v antikvariátu

Antikvariáty jsou oblíbeným místem ctitelů knižní kultury, memoáry zase patří k často vyhledávaným žánrům zvídavých čtenářů. Zatímco však na paměti spisovatelů, ba i nakladatelů narazí člověk poměrně často, knižně vydané vzpomínky antikváře jsou naopak případem velmi ojedinělým. Jeden takový titul spatřil světlo světa v roce 2013, kdy se pod názvem Antikvariát a já dočkaly souborného vydání dva již starší svazky pamětí Luďka Svobody, vyučeného knihkupce a dlouholetého zaměstnance známého pražského antikvariátu v Dlážděné ulici.   Dotyčný titul zachovává samostatnost a původní pořadí dvou obsažených knih (Antikvariát a já, 1999; Kouzelná obálka, 2003; oba tituly autor původně vydal vlastním nákladem), jejichž náplň zůstala podle ediční poznámky rovněž zachována beze změny. Nemalé obohacení naproti tomu představují dodané poznámky převážně bibliografického charakteru, které spolu s kompletním seznamem zaměstnanců Dlážděnky, jak se Svobodovu působišti přezdívalo, a užitečným jmenným rejstříkem jen podtrhují nadstandardní výpravu celé knihy. Za zmínku stojí rovněž bohatý obrazový doprovod v podobě archivních fotografií, jež byl naopak kvůli nedostupnosti snímků z původních vydání obou svazků zcela obměněn. První část, jejíž název Antikvariát a já dal titul celému svazku, předčí tu druhou nejen, co se rozsahu týče, ale také co do zajímavosti z pohledu nezainteresovaného čtenáře. Jejím leitmotivem je proslulý antikvariát v Dlážděné ulici č. p. 5, po svém zániku v roce 1991 obnovený coby Antikvariát Dlážděná (nebo AD Plus) a přestěhovaný jen o pár metrů dále do č. p. 7, v němž Luděk Svoboda prožil svá léta učednická i mistrovská. Autor zasvěceně poodhaluje zákulisí velmi specifického prostoru, jakým antikvariát obecně a tento pak dvojnásob – nadto v období totality – nepochybně byl. Coby oblíbené místo nejrůznějších lidských typů, které však pojila společná vášeň pro knihy, představoval antikvariát před rokem 1990 vzácný ostrůvek relativní svobody a také útočiště celé řady jmen figurujících na černé listině komunistického režimu (mezi zaměstnance patřil svého času třeba Zbyněk Hejda nebo Vlastimil Třešňák). Druhý oddíl nazvaný Kouzelná obálka je psán stylem o poznání osobnějším a kromě několika zbylých střípků do celkové mozaiky Svobodova působení v původní Dlážděnce obsahuje množství vzpomínek a postřehů týkajících se autorova rodinného života a jeho rozmanitých aktivit po roce 1989, od práce v porevoluční Dlážděnce přes dohlížení na malý antikvariát v Humpolci až po vlastní psaní přítomných pamětí. Stejně jako v předchozí části své knihy se Svoboda ohlíží za sebe střízlivýma očima, všímaje si neblahého vlivu nových poměrů na antikvární řemeslo, a neopomíjí ani odchod některých přátel a spolupracovníků v čele s dlouholetou vedoucí Dlážděnky paní Dagmar, dcerou věhlasného antikváře a pořadatele knižních aukcí Karla Zinka. Zatímco sám o sobě nedosahuje tento oddíl čtivosti ani výpovědní hodnoty části úvodní, coby součást souborného vydání představuje vítané prohloubení portrétu jak antikvariátu v Dlážděné ulici, tak samotného autora vzpomínek. Titul Antikvariát a já není jen nadmíru pečlivě vypravenou, tematicky nevšední a poměrně čtivou knihou, ale především možností seznámit se s výjimečnou osobností Luďka Svobody a skrze ni též s tajuplným světem antikvářů. Dotyčný svazek přitom nepředstavuje pouze zasvěceného průvodce historií jednoho slovutného pražského antikvariátu, ale též cennou kapitolu z novodobých kulturních dějin naší metropole (nejspíše budete překvapeni, kolik zvučných jmen si podávalo dveře v Dlážděnce). A v neposlední řadě je vydání této knihy činem záslužným též kvůli uchování památky početného zástupu neznámých či dokonce bezejmenných postav, jejichž srdce spaluje horoucí láska ke knihám – a kterých mezi námi bohužel stále ubývá.   Luděk Svoboda: Antikvariát a já. Nakladatelství KANT a Aula, Praha, 2013, 1. souborné vydání, brož., 320 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-05 17:03:00

Společnost Dyson představila inovativní žehličku Dyson Airstrait™

Praha 5. února 2024 (PROTEXT) - Narovnávání suchých i mokrých vlasů pouze za pomoci vzduchu. Bez horkých destiček, bez tepelného poškození[1]Společnost Dyson přichází s revolučním způsobem, jak narovnat různé typy vlasů za mokra, aniž by byly použity horké destičky jako u klasických žehliček, které mohou prameny poškodit extrémním teplem. Novinka Dyson Airstrait využívá silný proud vzduchu, který hřívu současně vysouší a mokré vlasy narovnává. Zjednodušte si rutinu a dosáhněte rychle přirozeného rovného účesu s hladkým lesklým lookem.Britský vizionář a vynálezce James Dyson je celý život poháněný touhou zdokonalovat každodenní technologie. Nyní představil další ze svých převratných novinek: žehličku Dyson Airstrait™, která dokáže narovnat vlasy od mokrých až po suché za pomoci vzduchu. Už žádné horké destičky a poškození vlasů extrémními teplotami.[1]Přístroj byl navržen pro různé typy vlasů a umožňuje nejen profesionálům, ale i každé ženě při použití v pohodlí domova dosáhnout přirozeně rovného účesu. Přitom zachovává zdravý vzhled vlasů[2] a jejich pevnost. Pramen vlasů je umístěn mezi dvě ramena, kde přesně nakloněný vysokotlaký proud vhání vzduch směrem dolů. Míří přímo do vlasů, čímž dochází k současnému vysoušení i vytváření rovného stylingu, a to pouze díky jednomu přístroji.„Pro výkonnost žehličky Dyson Airstrait™ je zásadní dobře pochopit, jak manipulovat se silným proudem vzduchu a využít jeho potenciál. Právě tyto zkušenosti, které jsme získali za posledních 25 let, nám umožnily přinést na trh první žehličku na rovnání od mokrých vlasů po suché, a to bez horkých destiček a bez poškození teplem. Přístroj má snadné použití, které lidé na žehličkách milují, ale díky vysokorychlostnímu vzduchovému proudu navíc šetří čas, udržuje pevnost vlasů a umožňuje dosáhnout každodenního přirozeného rovného, hladkého účesu." James Dyson, zakladatel společnosti a hlavní inženýr.Proudění vzduchu díky přesné vzduchové tryscePodél ramen přístroje jsou dva otvory o velikosti 1,5 mm. Foukání vzduchu je těmito malými otvory urychleno a vznikají tak dva vysokorychlostní proudy vzduchu, které se sbíhají pod úhlem 45°. Vytvářejí tak jeden výkonný proud vzduchu, jenž směřuje dolů a je natolik silný, že dokáže kontrolovaně rovnat vlasy během jejich vysoušení. Toto směrové proudění vzduchu pomáhá uhladit prameny vlasů a zajistit jejich hladký a lesklý povrch.Vědecké poznatky týkající se vlasového stylinguSpolečnost Dyson se již více než deset let zabývá vědeckým studiem vlasů a stylingů. Investuje půl miliardy liber do rozšíření a urychlení výzkumu a vývoje technologií v oblasti krásy. Inženýři ve společnosti Dyson podrobně studovali vše od struktury vlasů, přes dynamiku proudění vzduchu až po tepelné, mechanické a chemické poškození – a následné účinky na zdraví vlasů.Abyste mohli změnit tvar vlasu, musí být vodíkové vazby v každém vlasovém vláknu přerušeny a obnoveny. Díky tomu vznikne nový účes. To lze provést pomocí tepla nebo vlhkosti. Styling z mokrých vlasů s využitím výkonného proudění vzduchu vede k menší potřebě vysokého tepla. Vytváří tedy méně krepatění[3] a poletování a chrání přirozený lesk.[4]Když jsou vlasy mokré, voda tyto vazby přirozeně oslabuje. V tomto stavu jsou vazby pružnější a lze je obnovit při vysychání vlasů bez použití extrémních teplot. Použitím optimální úrovně tepla a řízeného proudění vzduchu našli vědci ze společnosti Dyson způsob, jak upravovat vlasy s menším poškozením. Styling pomocí vzduchu umožňuje vytvářet rovné účesy při zachování objemu a přirozeného pohybu. Jakmile jsou vlasy suché a narovnané, dochází k obnovení vazeb, čímž se nový účes zafixuje.Vysoce výkonný motor Dyson Hyperdymium™Žehlička na vlasy Dyson Airstrait™ je poháněna speciálně zkonstruovaným motorem Hyperdymium™, který se stal srdcem technologií Dyson pro péči o vlasy. Je malý, lehký a dostatečně výkonný, aby vytvářel proud vzduchu potřebný k vysoušení a narovnávání vlasů během jediného kroku, a to již od mokrých vlasů. Oběžné kolo se 13 lopatkami se otáčí rychlostí až 106 000 otáček za minutu a pohání přes 11,9 litrů vzduchu za sekundu. Tento proces vytváří tlak vzduchu až 3,5 kPa, který je dostatečný k narovnání vlasů při jejich sušení. Motor o průměru 27 mm je navíc natolik malý, že se vejde do rukojeti přístroje, a přitom si zachovává svůj silný výkon.Inteligentní regulace teplaStejně jako ostatní produkty Dyson pro péči o vlasy je i žehlička Dyson AirstraitTM vybavena inteligentní regulací tepla. Termistory se skleněnými kuličkami měří teplotu proudícího vzduchu 16krát za sekundu, aby se zabránilo poškození vlasů teplem a chránil se jejich přirozený lesk. Tyto údaje jsou odesílány mikroprocesoru, který reguluje topné těleso a zajišťuje, aby proud vzduchu nepřekročil požadovanou teplotu.Dva režimy stylinguŽehlička na vlasy Dyson Airstrait™ má režimy stylingu „Wet“ a „Dry“ i režim „Cool“ pro nastavení účesu. Režimy „Wet“ a „Dry“ jsou přednastaveny s konkrétní kombinací tepla a proudu vzduchu pro dosažení nejlepších výsledků. V režimu „Wet“ pro úpravu mokrých vlasů si můžete vybrat ze tří nastavení teploty: 80 °C, 110 °C a 140 °C. V režimu „Dry“ pro úpravu suchých vlasů si můžete vybrat mezi 120 °C a 140 °C nebo doplňkovým „boostem“. Pro regulaci průtoku vzduchu jsou k dispozici dvě nastavení rychlosti, nízký a vysoký průtok, a také režim „cold shot“ pro zafixování účesu studeným vzduchem a mód pro sušení kořínků.Žehlička Dyson Airstrait™ je dostupná v České republice, můžete ji zakoupit v Dyson POP UP store v Praze na Zličíně nebo na Smíchově a na www.dyson.cz[1] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy[2] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy oproti neupraveným, neošetřeným vlasům[3] Oproti neupraveným vlasům[4] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2013-05-04 00:00:00

Nákup matrace aneb jak správně vybrat matraci

Pokud někdo říká, že má doma nezávadnou zdravotní matraci, musí být vyrobena z nezávadných materiálů, dobře odvádět vlhkost a také se musí umět přizpůsobit křivkám uživatele. Dobrá a kvalitní matrace se při bodovém zatížení prohne pouze v místě tlaku a v nejbližším okolí zachovává původní výšku. Ma ...

Čas načtení: 2012-09-25 05:00:00

Úprava PDF dokumentů

S formátem PDF (Portable Document Format) se setkal jistě každý uživatel. Specifikum tohoto formátu je, že zachovává podobu obsahu nezávisle na softwaru/hardwaru. Hodí se tedy pro uložení publikace obsahující například složitější grafiku, přejeme-li si tuto publikaci dále sdílet. Zároveň se hojně vy ...

Čas načtení: 2018-09-05 00:00:00

Pánové, na slovíčko: co vy a ležérní móda?

V dnešní době se o svět módy zajímají také pánové. Nejen ženy se chtějí líbit. Je tedy na místě se tu a tam věnovat také jim. V dnešním článku přineseme novinky ze světa pánské módy, která se mění stejně tak rychle jako ta dámská, avšak zachovává si své základní modely, které jsou v základu nadčasov ...

Čas načtení: 2014-02-23 00:00:00

Nová kolekce Mohito vsází na černo-bílou klasiku

Obchody Mohito lákají v nové kolekci na tolik oblíbenou kombinaci sportovního a elegantního stylu. Mohito nehledá žádné výrazné inovace ani se extrémně nezaměřuje na trendy. Ač se značka drží aktuálních trendů, zachovává si současně svůj styl. Nová kolekce se vyznačuje nepřehlédnutelným zařazením bí ...

Čas načtení:

Lefkada - klidný ostrov s nádhernými plážemi

Řecko se pyšní desítkami krásných ostrovů, které jsou během léta oblíbenými turistickými cíli. Jedním z nich je ostrov Lefkada, který si i přes zájem turistů stále zachovává svůj poklidný charakter a

Čas načtení: 2016-03-30 17:42:33

Antioxidanty zpomalují stárnutí a chrání pleť

Antioxidanty jsou tím nejúžasnějším, co můžeme do svého těla dostat. Je to učiněný zázračný elixír, který nám zachovává mládí, zabraňuje vzniku rakoviny i nemocí srdce a posiluje imunitu. Zkrátka se bez nich neobejdeme. Znáte antioxidanty a víte, v jaké potravě jsou?

Čas načtení: 2010-08-31 00:00:00

Pirelli Cinturato P7 má maximální brzdný efekt na mokru při zachování vysoké výkonnosti

Pirelli Cinturato P7 je vysoce výkonná ekologická letní pneumatika. Přináší maximální potěšení z jízdy, aniž by omezovala bezpečnost a zachovává výkonové vlastnosti na silnici. Navíc je ohleduplná k životnímu prostředí. Ekologie na prvním místě Výrobní řadou pneumatik Cinturato reaguje Pirelli na ...

Čas načtení: 2020-12-11 00:00:00

Kia Sportage: stylovka Black Edition

Značka Kia nabízí nově stylové provedení modelu Sportage Black Edition, s atraktivními vnějšími akcenty v leskle černém provedení. Limitka si zachovává elegantní design crossoveru, ale vylepšuje jej o exkluzivní leskle černé akcenty po celém vozidle ve prospěch nového vzhledu. Jedná se např. o nový ...

Čas načtení: 2011-01-11 00:00:00

Infiniti M - postrach konkurence?

Nové Infiniti M přichází na český trh a chystá zde rozvířit stojaté vody na poli luxusních sedanů. Vůz značky Infiniti je u nás stále více vídaný, zejména díky SUV Infinity FX. Sedan stejnojmenné značky zachovává oblé a vlnité křivky, které jsou pro Infiniti tradiční. Střecha zvolna klesá k zádi až ...

Čas načtení: 2008-07-02 23:00:00

Peugeot 307

Peugeot 307 2.0 HDI Peugeot 307 Design Peugeot patří mezi francouzské automobilky, které vždy přijdou s designem co vyvolá rozruch, ale zachovává si elegantní linie a design. Peugeot 307 má zajímavě tvarovanou karoserii s protaženými předními světly. Má výrazné dynamické linky, zakulacenou záď a ...

Čas načtení: 2017-06-19 13:27:00

Oblíbené notebooky Acer Aspire Nitro se vrací, navíc s novým trikem

Acer nabízí Nitro notebooky z produktové řady Aspire už nějaký ten rok. Určeny jsou hráčům, kteří hledají více výkonu, než nabízí základní herní stroje, ale zároveň nechtějí platit dvojnásobky či trojnásobky cen. Aktuální model V 17 Nitro zachovává designové prvky předchůdců.

Čas načtení: 2011-11-01 00:00:00

Arma III.: Připravte se! Třetí verze Army přichází

Vývojářské studio Bohemia Interactive si stále zachovává svoji samostatnost a jde o ryze českou firmu, na rozdíl od 2K Czech, kde jednoduše musí skákat, jak vydavatel píská. V dnešním preview se dozvíte kompletně všechny novinky, které se chystají ve třetím pokračování Arma a věřte, že budou všechny ...

Čas načtení: 2013-09-03 16:20:00

Recenze - The Artist

Jsou filmy, které zaujmou svým příběhem, kompozicí, vizuálem nebo propracovanou psychikou postav. Potom jsou filmy jako The Artist. Ty se vymykají naprosto všemu, co je v té době zaběhnuté, a nelze je tedy zaměnit s žádným jiným dílem. Umělec, jak zní neoficiální český název, je totiž film, který využívá všechna kouzla stařičkého filmu z dob, kdy zvuk musela obstarávat kapela přímo v kinosále. Ač se tedy jedná o snímek z roku 2011, zachovává si veškeré tradice němého filmu v době své největší slávy a snaží se tak ve všech směrech i vypadat. Rázem se tedy dostáváme do meziválečného období amerického Hollywoodu, kde nesmírně populární herec George Valentin prožívá vrchol své kariéry. Žije v luxusním domě se svou podobně slavnou manželkou a jeho filmy jdou na dračku. Ovšem co nevidět se na světlo světa dostane vynález, kterým George opovrhuje – mluvený film.

Čas načtení: 2013-07-21 14:38:00

Recenze - Hon

Ačkoliv bývají často filmy evropského původu válcovány velikostí svých zaoceánských bratříčků, tak si stále filmová tvorba ze starého kontinentu zachovává intimitu, kterou jen stěží v Hollywoodu napodobují. Příkladem za všechny budiž dánský počin režiséra Vinterberga. Hon je film, který se těžko hodnotí jako film, a to protože byl natočen tak uvěřitelně a děj plyne natolik plynule, že vás příběh čerstvě rozvedeného Lucase pohltí. Děj se odehrává na dánském maloměstě, kde hlavní hrdina Lucas pracuje v místní školce, protože školu, ve které dříve pracoval zavřeli. Je čerstvě rozveden a po telefonu probíhají hádky s jeho bývalou ženou ohledně toho, s kým bude jejich syn trávit víc času. Do tohoto prostředí přichází jedna nevinná událost, která převrátí život Lucasovi i jeho blízkým. Události, které nastanou po jedné malé lži můžou být pro osud jedince naprosto fatální, a také pro Lucase byly.

Čas načtení: 2023-12-08 08:48:37

Ajurvédské čaje. V čem jsou jiné?

Ajurvédská léčba je v západním světě stále více oblíbená, protože podobně jako jiné východní medicíny, i ona nahlíží na člověka komplexně. Ajurvéda je součástí celostní medicíny a jejím principem je předcházet nemocem zjednodušeně řečeno tím, že budeme zdravě jíst, zdravě myslet a zdravě se hýbat. Jen tak se dá organismus udržovat v potřebné rovnováze. 3 energetické typy = 3 dóši Z hlediska energií rozlišuje ajurvéda 3 typy, tzv. dóši, které jsou v každém z nás. Jedná se o dóšu váta, dóšu pitta a dóšu kapha (neboli také vítr, žluč a hlen). Váta je energií pohybu, pitta je energií zažívání a kapha má na starost pohyblivost a strukturu těla. V každém člověku jsou obsaženy všechny 3 dóši, ale jedna zpravidla převládá. Jejich funkce jsou společně provázány a vzájemně se doplňují. Pokud nastane nerovnováha těchto energií a nějaká nemoc propukne, snaží se ji ajurvéda podchytit hned v začátku. Ajurvéda taktéž léčí příčinu potíží a ne pouze jejich projevy. Oblíbeným podpůrným prostředkem pro zlepšení lidského zdraví a kondice jsou právě ajurvédské čaje a různé ajurvédské elixíry. Dary rostlinné říše Příroda pomáhala lidem při léčení neduhů od nepaměti. Proto dnes patří byliny a fytoterapie obecně nejen k základům každé přírodní medicíny, ale staly se součástí i moderní farmakologie.  To, že existují určité druhy rostlin, které příznivě působí na ten či onen zdravotní problém, či ovlivňují určitý orgán v těle, nám již bylo mnohokrát potvrzeno. Každá rostlina, bylina nebo strom, nám předává svou léčivou sílu na základě zdraví prospěšných výtažků. Prostřednictvím fotosyntézy navíc dochází k přeměně světelné energie na kyslík a glukózu, které jsou pro existenci lidského života nepostradatelné. Rostliny jsou úžasné, protože v sobě umí uchovat energii získanou ze slunce, a proto dokáží regenerovat nervový systém člověka a zároveň působit na schopnost spirituální vnímavosti. Byliny a koření jsou základem všech léčivých přípravků také v ajurvédě. Rostliny „hřejivé“ a „chladivé“ chuti Ajurvéda rozlišuje byliny podle šesti chutí a ty ještě podle toho zda jsou zahřívací nebo ochlazovací. Chutě totiž prostřednictvím jazyka přímo ovlivňují naši psychosomatickou rovnováhu výše zmíněných 3 dóš. A zahřívací, nebo naopak chladící účinek má vliv na proces trávení v žaludku a následně na rychlost nebo pomalost našeho metabolismu. Mezi „hřejivé“ chutě patří pálivá, kyselá a slané a tyto zvyšují živel ohně pitta. „Chladivé“ chutě – hořká, trpká a sladká,  naopak zase tento oheň přirozeně snižují. Byliny se do čajů sbírají a následně zpracovávají ručně. Příprava ajurvédských čajů si tak zachovává stále stejnou a tradiční podobu, jako měla před stovkami let. Například k výrobě himálajských čajů značky Everest Ayurveda je použito více než 60 ajurvédských bylin pocházejících přímo z prostředí himálajského pohoří. Rostliny se nejprve očistí, následně se z nich zpracovávají potřebné části. Užitečné je vše, kořeny, stonky, listy, květy, kůra, ale i plody a semena. Ty se různě drtí a pak a rozemelou na jemné částice a takto zpracované byliny jsou naváženy do příslušného poměru a namíchány podle původních ajurvédských receptur. Jak působí ajurvédské byliny? Himálajské ajurvédské čaje v sobě nesou jedinečnou kombinaci bylin, které dokáží optimalizovat duševní i fyzické síly člověka. Jejich působení je široké, proto je zpravidla i na každou tělesnou oblast k dispozici samostatná kombinace bylin. Co tedy v těle člověka ovlivní popíjení ajurvédského čaje? revitalizuje tělesné tkáně harmonizuje lymfatický systém harmonizuje kardiovaskulární soustavu zvyšuje pohyblivost kloubů podporuje dýchání a trávení upravuje metabolismus detoxikuje organismus zklidňuje nervy povzbuzuje mozek posiluje imunitní systém příznivě ovlivňuje vylučovací soustavu a mnoho dalšího Jejich specifické účinky při pravidelném používání působí jednoznačně příznivě na naše tělesné a dušení zdraví.

Čas načtení: 2024-02-16 09:00:01

Krásná Sabina Laurinová v slzách. Zase je v tom chlap, to už je snad prokletí

„Sabina Laurinová má to štěstí, že její mladistvý vzhled a dětská duše jí umožňují ztvárnit role, které by se na první pohled mohly zdát vyhrazené pro mnohem mladší herečky. Její schopnost přesvědčivě se vžít do princeznovských rolí nejen dokazuje její hereckou všestrannost, ale také na ni vrhá jasné světlo. Sabina je totiž schopna přesvědčit diváky o pravosti svých postav, a to i v situacích, kdy hraje postavy, které jsou na první pohled vzdálené jejímu reálnému já,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz image coach a znalec českého showbyznysu Pavel Filandr. Nádherná princezna Eufrozína z Troškových pohádek Z pekla štěstí si však v reálném životě příliš spokojenosti neužila. Alespoň pokud jde o muže. „Dá se říct, že moje vztahy jsou takové pětiletky,“ konstatovala před časem smutně česká herečka. Přitom se ještě nedávno zdálo, že je prokletí konečně zlomeno a Sabina Laurinová zase bude zářit jako sluníčko. Jak to dělá, že nestárne? Seriál ZOO je pro mě dovolená, v každé jiné roli mě nechají umřít, říká Sabina Laurinová Číst více Image coach - jeho hlavním zaměřením je konzultovat s klientem oblékání (včetně poradenství s nákupem), osobní styl, řeč těla a etiketu - vede klienta procesem zhodnocení jeho životního stylu, pomáhá mu změnit  celkovou image Mluvilo se totiž o tom, že randí s bohatým podnikatelem, se kterým si opravdu „sedla“. Jenže uplynulo pár měsíců a po chlapíkovi není ani vidu, ani slechu. Zdá se, že jestli nešlo jen o fámy, hvězdě seriálu ZOO opět zůstaly oči pro pláč a možná i znovu zlomené srdce. Vypadá to, že někde je prostě velká chyba. Stejný den narození jako Bartošová V zákulisí českého showbyznysu už se objevila celá řada téměř konspiračních teorií, proč nemá Laurinová štěstí na partnery. Jedna z těch nejodvážnějších tvrdí, že je to tím, že se herečka narodila 8. dubna, tedy ve stejný den jako tragicky zesnulá a před smrtí životem velmi těžce zkoušená zpěvačka Iveta Bartošová. Nezní to sice příliš pravděpodobně, ale pro milovníky magie a astrologie může jít o docela dobré téma. Zlé jazyky pak tvrdí, že půvabná blondýnka je svým způsobem sobecká a hodně často musí být po jejím, což ne každý chlap unese. Otázka je, co je na tom pravdy, protože při pohledu na Sabinu Laurinovou by jen málokdo hádal, že bude ve vztahu dělat zbytečné vlny, nebo snad dokonce vyhledávat konflikty. „V českém uměleckém světě se najde jen málo osobností, které by dokázaly spojit v sobě talent, charisma a zároveň půvabnou skromnost. Mezi takové Sabina Laurinová bezesporu patří. Za léta své kariéry si získala srdce mnoha diváků. I když jsem s ní osobně nikdy nespolupracoval, musím uznat, že je to typ herečky, na kterou se nejen dobře dívá, ale jejíž výkony vždy stojí za pozornost,“ říká pro náš web Pavel Filandr.  Všichni její známí muži Těžko hledat pravdu. Chyba samozřejmě může být i ve výběru partnera, její ex ale vesměs nebyli žádní gauneři. Nejprve sedm let randila s hercem Michalem Dlouhým, ten jí ale nakonec prchnul za Lucií Vondráčkovou. Velmi vážně to pak vypadalo s frontmanem skupiny Kabát, Josefu Vojtkovi porodila dceru Valentýnu a k dokonalosti chyběly jen zásnuby a bujará veselka. Jenže člověk míní a osud mění, v tomto případě v podobě exmanželky Daniela Hůlky, tanečnice Libušky, za kterou zpěvák odešel. Zdálo se, že Laurinová má zlomené srdce a chlapa si k tělu jen tak nepustí. Až po několika letech oficiálně představila stomatologa Karla Kameníka, se kterým má dceru Maju. Zase pět víceméně pohodových let a pak rozchod a problémy s výší alimentů. O fondu, který vznikl jako reakce na Babiše a podle kterého se řídí, co si (ne)přečtete na Seznamu Číst více Ten největší šok ale přišel relativně nedávno v podobě její poslední veřejně přiznané známosti, kterou byl Petr. Zatímco se totiž scházel s herečkou a asi jí sliboval „hory i s horákama“, přivedl do jiného stavu svoji bývalou přítelkyni. Laurinová samozřejmě vztah ukončila okamžitě poté, co se to dozvěděla. Měla by jít na seznamku? Kdo ví, co bude dál. Třeba půjde jen cestou krátkodobých románků, jako ten z roku 2014, kdy to zahořelo mezi ní a zpěvákem Markem Ztraceným. Chvilkové poblouznění snad ale ani nestálo za řeč. Stejně jako údajné flirtování s hercem Markem Němcem. Ani z jednoho nic nebylo, snad kromě chvilkového pocitu, že není sama. Někteří lidé naznačují, že by rozhodně měla hledat mimo showbyznys, někteří jí doporučují seznamku či kývnout na nějakou nabídku, kterou dostává na sociálních sítích. Těžko říct, jestli právě toto je pro ni nejvhodnější. „Přestože je matkou dvou dětí, Sabina si zachovává svěžest a energii, které jsou pro její povolání tak důležité. Její schopnost skloubit rodinný život s profesní kariérou je obdivuhodná a ukazuje, že i v náročném uměleckém prostředí je možné najít rovnováhu,“ doplňuje Pavel Filandr. I z jeho slov tak vyplývá, že herečka podle všeho zvládne i další nástrahy, které jí život připraví. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Chyby v legendárních filmech jsou obrovské a zkazí celkový dojem. Pokud máte bystré oko.

Čas načtení: 2021-12-22 09:31:09

Marie Terezie míří do finále. Česká televize uvede poslední díl minisérie o významné panovnici

Na Nový rok ve 20.05 hodin se na ČT1 vrátí Marie Terezie v páté části výpravné koprodukční minisérie, inspirované strhujícím a vášní protkaným životem významné evropské panovnice, moudré a vzdělané císařovny, která výrazně ovlivnila život našich předků. Režisér Robert Dornhelm titulní roli svěřil populární rakouské herečce Ursule Straussové. Jejího chotě Františka Štěpána Lotrinského hraje Vojtěch Kotek. Pátý a poslední díl série výpravných historických filmů o Marii Terezii zachovává žánr romantického historicko-politického dramatu s prvky humoru. Děj pátého dílu je situován do let 1760 až 1780, tedy patnáct let po konci čtvrtého dílu. Pojednává o sňatkové politice Marie Terezie, o finančních problémech monarchie, které se přes nepochopení své ženy pokouší řešit František Štěpán, o Josefovi, který se ostře vymezuje proti otci, jehož vnímá jako prostopášníka, o smrti Františka Štěpána a následném konfliktu mezi Josefem a Marií a konečném prozření Josefa, který pochopí, jakou roli otec skutečně v chodu říše hrál a jak významný je jeho odkaz pro její budoucnost. Jsme svědky trnité cesty Josefa II. od privilegovaného a zároveň oběma rodiči opomíjeného dítěte přes tragické zklamání v prvním manželství s Isabelou Parmskou a zádumčivou rezignaci v druhém svazku s Marií Josefou Bavorskou, přes úmrtí otce a obtížná léta spoluvlády s matkou až po závěrečné smíření s odkazem obou rodičů. Díky práci maskérů si i pozdní fázi života Františka Štěpána zahrál Vojtěch Kotek. „Jsem za tu roli velmi rád. Přirostla mi k srdci. Byl bych rád, kdyby se i díky naší filmové sérii vědělo, jak revoluční jeho myšlení ve své době bylo a co vše dělal,“ říká herec. Partnerkou mu v poslední epizodě série je Ursula Straussová. „Marie Terezie je přezdívána Matka národů. Reprezentuje sílu a moc. Jako vládnoucí královna zavedla povinnou školní docházku. Průlomová a prozíravá byla i ve svém osobním životě. Já ji vnímám jako tu, která měla hlavu vztyčenou, ať už se jí do životní cesty postavilo cokoliv,“ odpovídá rakouská herečka na otázku, jak osobnost císařovny vnímají v její rodné zemi. První klapka závěrečného dílu, který vznik v koprodukci ČT, ORF, RTVS, ARTE, Maya a Beta Filmu padla v polovině dubna ve Valticích, poté štáb točil v Kroměříži, na zámcích Slavkov, Milotice, Jaroměřice a v klášteře Plasy. „Mám ze série velkou radost, byla to krásná a objevná práce. Historické látky mám rád, protože se člověk při tvorbě scénářů vždycky něco nového naučí, dostane se k historickým postavám mnohem blíže. A potěšující samozřejmě je, že na projektu byl tak velký český tvůrčí vklad – počáteční idea, náměty, scénáře jsou dílem českých autorů a takřka celý štáb se skládal z Čechů a Slováků. Můžeme s uspokojením říct, že Marie Terezie zvýšila prestiž nejen České televize, ale celé české kultury v celé Evropě,“ říká ředitel divize Vývoj a nová média v České televizi a kreativní producent snímku Jan Maxa. V souvislosti s uvedením Marie Terezie ČT2 v úterý 11. ledna uvede i dokumentární film Josef II.: Rebel na trůnu od filmařky a spisovatelky Moniky Czernin. Zatímco poslední část výpravného dramatu divákům vyjeví drama na motivy pozdní fáze vlády Marie Terezie, dokument přichází s ambicí vypovědět více o vládě jejího syna a nástupce, Josefa II. a o podhoubí jeho politického smýšlení, které se formovalo právě v období, o němž zmíněný hraný film vypovídá.

Čas načtení: 2021-12-08 14:21:22

Divadelní recitál k 80. narozeninám Marty Kubišové chystá na příští rok Letní scéna Musea Kampa

Premiérou 9. června 2022 vstoupí na repertoár Letní scény Musea Kampa další hra věnovaná osobnosti, jejíž životní příběh je dodnes velkou inspirací. Půjde o divadelní recitál Marta k 80. narozeninám Marty Kubišové v hlavní roli s Berenikou Kohoutovou či Hanou Holišovou Navazuje na předchází počiny Meda a Werich, které se na letní scéně budou hrát i příští rok. „Těším se na připravované letní představení Musea Kampa, které bude volně inspirováno mojí kariérou. Jsem upřímně zvědavá, jak se divadelní soubor vypořádá s výběrem skladeb a s celkovým pojetím. Tak zlomte vaz!“ vzkázala tvůrcům Marta Kubišová. Inscenace Marta je koncipována jako recitál, jednotlivé obrazy ze života Marty Kubišové se prolnou se živou hudbou. Vedle Bereniky Kohoutové nebo Hany Holišové, které budou alternovat titulní roli legendární zpěvačky, další postavy ztvární například Václav Kopta, Jan Cina nebo Denis Šafařík. „Život Marty Kubišové bych přirovnala k její slavné písni Magdalena. Postoj silné svobodné ženy, který provokoval jak svou nespoutaností, tak určitým nadhledem, že zpívání není vše. A že jí ten zákaz nepoloží. A že to často omílané: ‚My jen chtěli zpívat, běhat, hrát divadlo…' není jejím heslem ani omluvou. Přitom, když s paní Martou mluvíte osobně, je tak civilní, že ji nelze než obdivovat,“ říká autorka recitálu a producentka letní scény Daniela Sodomová. „Některé lidi můžete potkat jen jednou a budete na ně vzpomínat celý život. S Martou se cítíte obyčejně, ale po chvíli zjistíte, o jak vzácných a neobyčejných věcech si s ní povídáte. Popřála nám hodně štěstí, a tak trošku jsme si slíbily, že z ní sejmeme břemeno hrdinky, které jí bylo přisouzeno. Její kroky a rozhodnutí vycházely z toho vzácného teď a tady. Co cítila, to i udělala. Ale bojovným vlajkonošem, Johankou z Arku, prý nikdy nebyla,“ dodává režisérka Adéla Laštovková Stodolová. A jak k herecké výzvě, ztvárnit na jevišti Kubišovou, přistupují hlavní protagonistky nové inscenace? „Těžko se na toto téma mluví, mediální obrazy jsou vždy nějak zkreslené a já paní Martu Kubišovou neznám osobně, ale vždy jsem ji vnímala jako krásnou ženu, charismatickou, s ojedinělým hlasem, s tajemstvím v očích a zároveň jako člověka, který si zachovává svou tvář a zůstává normální a svůj za všech okolností, které v jejím životě byly tak různé a složité. V tuto chvíli samozřejmě netuším, jaká ‚naše Marta' bude, ale budu to vždycky brát jako poctu této ženě za to, že je jaká je a pro mě je čest a radost u toho být,“ odpovídá Hana Holišová. Osobní pohled přidává také Berenika Kohoutová: „Během zkoušení inscenace Werich jsme se jednou s naší režisérkou Adélou bavily o našich pracovních a tvůrčích snech a já jsem se při otázce, koho bych si chtěla zahrát, zasnila a odpověděla: ‚Martu Kubišovou'. V té chvíli jsem netušila, že je to reálné. A najednou se to děje. Producentka Daniela s režisérkou Adélou mě oslovily na tuto krásnou roli a já neváhala ani vteřinu. Paní Marty Kubišové si nesmírně vážím a její ztvárnění je pro mě jednoznačně zatím asi ta největší pracovní výzva.“

Čas načtení: 2021-03-01 19:49:37

Rozporné postoje upovídané ministryně

Marie Benešová se v posledních dnech opakovaně kriticky vyjádřila k jednání pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Bezprostředním podnětem jsou úniky informací z vyšetřování případu soudce Zdenka Sováka, dnes už důchodce. V té souvislosti se dožaduje předání věci Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.  K únikům jistě došlo. Je to patrné již ze skutečnosti, že v den Sovákova zadržení se na televizních obrazovkách objevily záběry z jeho eskortování na policejní služebnu. Někdo musel novináře na tuto událost s předstihem upozornit. O chvíli později se v médiích objevily informace, které mohly mít původ v dokumentaci trestního řízení. Není to ostatně nic nového, toto neřádstvo se opakuje často a nedaří se učinit tomu přítrž. Ovšem vyvodit ze skutečnosti, že řízení dozoruje Vrchní státní zastupitelství v Praze, že za úniky je odpovědný právě tento úřad, je příkladem zkratového myšlení a zvláštní nepřízně k šéfce úřadu. A požadavek na předání věci na Moravu nemá vůbec žádné opodstatnění. Falešná kastovní solidarita Vystoupení Marie Benešové je v tomto případě jedním z dalších náznaků, že nejenže někdy neovládá svůj jazyk, ale také s potlačením nechuti k některým lidem má potíže. Mezi lidem otalárovaným a novináři kolují pověsti o její dlouhodobé nepřekonatelné nechuti k Lence Bradáčové, a naopak náklonnosti k Ivo Ištvanovi. Nadřazování olomouckého úřadu nad pražský se ale nedá objektivně odůvodnit, naopak je pozoruhodné, že Marie Benešová nevidí průšvihy olomouckých žalobců. Na jejich kontě je například „puč“ ze 13. června 2013, jenž vedl k pádu Nečasovy vlády a vyvolal zásadní vnitropolitické změny. Kdo neztratil paměť, musí si pamatovat, jak se na tiskové konferenci chlubili Ivo Ištvan a jeho spolčenci, až se jim od úst prášilo, jaká senzační odhalení přinesly související vyšetřovací úkony. Dnes víme, že skutečné výsledky měly hodnotu „nula nula nic“. Nicméně olomoučtí Prášilové jsou pro Marii Benešovou důvěryhodnější než jejich pražští kolegové, kteří až dosud žádným skandálem srovnatelných rozměrů zatíženi nejsou. Znám osobně oba vrchní státní zástupce a oba ctím přes všechny maléry jako právní autority. Lenka Bradáčová by se ale asi k účasti na výše zmíněné taškařici nenechala zlomit. Shodou okolností v posledních třech až pěti letech nahlížím do dílny olomouckých žalobců velmi často a podivností tam nacházím více než dost. Na jejich nestrannost bych v některých případech nepřísahal. Snaha dostat do tepláků vybraného obviněného za každou cenu nebo naopak chránit vyvolené podezřelé občas čouhá z jejich postupů jak sláma z bot. Nejhůř se chovají, když někdo sáhne na některého člena jejich stáje. Podal jsem například podnět k prověření podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby proti jednomu z hojně medializovaných olomouckých žalobců, jenž lhaním soudu pomohl do neštěstí pár lidem, a má toho na svědomí mnohem víc. Protože jsem ze zkušenosti předvídal, že Ivo Ištvan napadeného zakryje, současně s podnětem jsem mu poslal výzvu k vyloučení pro podjatost. Pokud by vyhověl, došlo by k vyloučení celého úřadu a vyšetřování napadeného žalobce by měl na krku úřad Lenky Bradáčové. Ivo Ištvan měl dle zákona dvě možnosti: mohl se vyloučit a předat případ do Prahy, nebo mohl popřít svou podjatost a pokračovat v řízení s malým rizikem, že nadřízený orgán jeho rozhodnutí zmarní. Zachoval se ale „nepředpisově“: výzvu k vyloučení pro podjatost hodil do koše a nechal přezkoumat podnět k trestnímu řízení jednomu z kolegů podezřelého. Výsledek byl předvídatelný: podezření bylo prohlášeno za neopodstatněné. A protože nebylo nutné zahájit úkony trestního řízení, Ivo Ištvan nemusel nad svou podjatostí přemýšlet. Přísně vzato, do rozhodnutí o podjatosti se jeho úřad neměl mým oznámením vůbec zabývat. Uplatněný postup je důkazem podjatosti ve prospěch podezřelého či falešné kastovní solidarity. Kdo má být skromný? Na toto zacházení jsem si stěžoval nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Přezkum mých podání pak provedl státní zástupce Rudolf Misak. Pokusil se „zakopat podnět do autu“ s použitím viditelně nepravdivé informace. Nezbylo mi než požádat nejvyššího státního zástupce o vykonání dohledu nad činností jeho podřízeného. Čas pak plynul a nic se nedělo. Poslal jsem tedy paní ministryni návrh na kárné stíhání Pavla Zemana pro průtahy. Z jejího pověření mi odpověděl ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva Jan Převrátil, jehož přípisy bývají perlami podivnosti. Ani tentokrát nezklamal, perla je zvláště zdařilá: obsahuje věcný popis mých kroků a končí konstatováním, že oslovením Pavla Zemana jsem se obrátil na věcně příslušného činitele. O tom, zda jej paní ministryně bude či nebude volat k pořádku, ani slovo. Zřejmě mi tak paní Nejvýše Spravedlivá vzkázala, že má podání jsou pod její rozlišovací úrovní, takže se jimi nebude zabývat bez ohledu na jejich případnou důvodnost. Není to jediný případ takového jednání. Například kdysi jsem podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, jenž si od senátu brněnské soudkyně Haliny Černé odnesl vysoký trest za organizování činnosti zločinecké skupiny. V podnětu jsem kromě jiného zpochybnil tuto právní kvalifikaci. S podnětem jsem u paní ministryně neuspěl, ale o rok později sama podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch téhož odsouzeného, neboť se shodně se mnou neztotožnila s právní kvalifikací organizování zločinecké skupiny. Je tedy zřejmé, že není ani tak důležité, co stěžovatel napadá, ale kdo je stěžovatel. Je to ukázka stejného přístupu, jaký Marie Benešová uplatňuje vůči vrchním státním zástupcům. Když se jí někdo znelíbí, nezná bratra. V souvislosti kritikou postupu pražského vrchního státního zastupitelství se paní ministryně rozpovídala. Mimo jiné se vyjádřila, že Lenka Bradáčová se příliš snaží o své zviditelnění, což do stylu práce vrchního státního zástupce nepatří. Mně se ale pražská vrchní státní zástupkyně zdá být ve srovnání s paní ministryní docela skromná. V dalším paní ministryně prokázala oprávněně kritický pohled na poměry ve státním zastupitelství a neušetřila ani nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jemuž připomíná podporu ze strany plzeňského kmotra Jurečky. Jinak ale vůči němu zachovává uctivý odstup. Příznak slábnoucí paměti Za zmínku stojí její pohled na přístup státních zástupců ke kauze Čapí hnízdo: Dokud nebude případ uzavřen, Pavel Zeman i někteří další se nemusí obávat o své postavení. Dokonce se s nimi nemůže pouštět do křížku kvůli některým formulacím připravované novely zákona o státním zastupitelství. Slyšet z úst ministryně spravedlnosti doznání k slabosti právního státu a nedbání jeho zásad je velmi smutné. Některé její vývody navíc působí dojmem slábnoucí paměti a neschopnosti podívat se do zrcadla. Mám na mysli její hořekování nad neprůchodností návrhu novely zákona o státním zastupitelství: jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla ze Sněmovny návrh zákona, na jehož přípravě se podíleli Pavel Zeman a Lenka Bradáčová se spolupracovníky a sympatizanty a do Sněmovny jej dodal ministr Pavel Blažek. Nechtíc připravila si budoucí starosti. Její rozmanité povídání působí dojmem, že se možná stahují mračna zcela jistě nad Lenkou Bradáčovou a možná i nad Pavlem Zemanem. Nabudila tím lobbisty z webu Česká justice, aby přispěchali a přiložili si polínko do ohně. Zveřejnili informace o nemovitém majetku obou žalobců. Je to podlé. Majetnost vzbuzuje závist, závist plodí nenávist a podezírání. Nakonec z toho vykvete otázka, zda vysocí činitelé nabyli hodnoty poctivě a za tím bude následovat podezření, že je nakradli. Zveřejnění takových jinak nezajímavých informací k jinému cíli nesměřuje. Samozřejmě, veřejnost má právo na informace, které ji zajímají. Ale projevila skutečně veřejnost zájem? Než vraťme se k Marii Benešové. Nebylo by správné pouze ji zahrnovat jízlivostmi. Pouze ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí, takže její postavu nelze vnímat jen odmítavě. Musíme ocenit její loajalitu vůči Andreji Babišovi, jemuž vytrhla trn z paty, když ministr Jan Kněžínek náhle hodil ručník do ringu. Ve svém věku má nárok na klidný život, ale v této funkci se jí klidu nedostává a musí intenzivně pracovat bez ohledu na čas. Její zatížení je nadměrné, věku nepřiměřené. Přesto je na místě říci, že její celkové hodnocení by bylo příznivější, kdyby se zbavila prostořekosti a nezvladatelnosti averzí vůči neoblíbencům. Toho se ale zřejmě nedočkáme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}