EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || <p>HONOR uvádí na trh nový chytrý telefon HONOR Magic7 Lite,smartphone střední třídy s umělou inteligencí, dlouhou výdrží baterie, vysokou odolností, kvalitními fotoaparáty a výborným displejem. Vynikající výdrž s vylepšeným rychlým a bezpečným nabíjením Jako první <a class="mh-excerpt-more" href="https://www.itrevue.cz/novy-honor-magic7-lite-s-ai-velkou-vydrzi-baterie-a-za-zajimavou-cenu/" title="Nový HONOR Magic7 Lite s AI, velkou výdrží baterie a za zajímavou cenu">[...]</a></p> Článek <a href="https://www.itrevue.cz/novy-honor-magic7-lite-s-ai-velkou-vydrzi-baterie-a-za-zajimavou-cenu/">Nový HONOR Magic7 Lite s AI, velkou výdrží baterie a za zajímavou cenu</a> se nejdříve objevil na <a href="https://www.itrevue.cz/">IT Revue</a>.
Čas načtení: 2025-01-07 10:00:08
Nový HONOR Magic7 Lite s AI, velkou výdrží baterie a za zajímavou cenu
HONOR uvádí na trh nový chytrý telefon HONOR Magic7 Lite,smartphone střední třídy s umělou inteligencí, dlouhou výdrží baterie, vysokou odolností, kvalitními fotoaparáty a výborným displejem. Vynikající výdrž s vylepšeným rychlým a bezpečným nabíjením Jako první [...] Článek Nový HONOR Magic7 Lite s AI, velkou výdrží baterie a za zajímavou cenu se nejdříve objevil na IT Revue.
\nČas načtení: 2025-01-21 15:04:15
Těmto bankovním akciím se nebývale daří. Vydrží optimismus i po nástupu Trumpa do funkce?
Bankovní akcie těchto dvou společností připomínají spíše růstové tituly, ale kromě kapitálových výnosů mohou nabídnout také zajímavou dividendu. Článek Těmto bankovním akciím se nebývale daří. Vydrží optimismus i po nástupu Trumpa do funkce? z webového portálu Finex.cz.
\nČas načtení: 2011-03-03 00:00:00
Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka
Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩
\nČas načtení: 2024-10-12 10:00:00
Šen-čen (Čína) 12. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Sluchátka 1MORE SonoFlow Pro HQ51 s konstrukcí přes uši dosahují nových úrovní kvality zvuku a poskytují tak výjimečný zvukový výkon v kombinaci s užitečnými funkcemi, a to vše za velice zajímavou cenu.Společnost 1MORE, přední inovátor v oblasti zvukové techniky, s velkým potěšením oznámila očekávaná sluchátka SonoFlow Pro HQ51 s konstrukcí přes uši a funkcí aktivního potlačení okolního hluku. Model HQ51 je výsledkem kombinace špičkových technologií, certifikace Hi-Res audio a uživatelského pohodlí i během dlouhého poslechu. Nabízejí tak výjimečné zvukové zážitky za velice přístupnou cenu a představují revoluci v oblasti cenově dostupného audiovybavení.1MORE SonoFlow Pro HQ51: Nejnovější model, osvědčená špičková kvalita zvukuSluchátka HQ51 si zachovávají výjimečné vlastnosti nejprodávanějších sluchátek řady SonoFlow, překvapivého esa v rukávě společnosti 1MORE, ale současně představuje celou řadu vylepšení jak po stránce poslechové, tak i uživatelské. Nejnovější model HQ51 se může pochlubit certifikací Hi-Res audio a speciálně navrženými DLC měniči o průměru 40 mm, díky kterým tato sluchátka nabízejí křišťálově čistý zvuk v celém rozsahu frekvenčního spektra Hi-Res audio a zaručují tak dokonale přesnou reprodukci každého tónu i každého detailu.Kromě toho nabízejí uživateli také pozoruhodných 100 hodin výdrže baterie s vypnutým systémem aktivního potlačování okolního hluku (Active Noise Cancellation, ANC), a až 65 hodin zvukové reprodukce se systémem ANC zapnutým. To znamená, že si na jedno nabití uživatel vychutná přinejmenším 1300 skladeb. Podporují také funkci rychlého nabíjení, díky které jsou schopny zajistit 10 hodin reprodukce zvuku za pouhých pět minut nabíjení. Tato pozoruhodná výdrž baterie je ideální pro ty, kteří nechtějí ztrácet čas neustálým hledáním dostupné elektrické zásuvky.Nové kožené náušníky zaručují dlouhodobé pohodlí a možnost připojení ke dvěma zařízením a integrovaný kodek Hi-Res LDAC Bluetooth se pro změnu postarají o výjimečnou úroveň poslechu. Kabel s redukcí z konektoru jack 2,5 mm na konektor jack 3,5 mm je připraven zajistit bezproblémové připojení i bez nutnosti uplatnění bezdrátových technologií a ještě více tak vylepšuje všestranné možnosti jejich použití. Díky uvedeným funkcím a vlastnostem tak tato sluchátka posouvají laťku na trhu s levnými sluchátky přes uši na zcela novou úroveň.Exkluzivní technologie pro zajištění výjimečných možnostíSpolečnost 1MORE se vždy nacházela na samotné špičce inovací v oblasti zvukové techniky. Sluchátka HQ51 jsou vybavena technologií hybridního potlačování okolního hluku QuietMax™, vyvinutou přímo společností 1MORE, která je ve své třídě zcela nepřekonatelná a v oblasti aktivního potlačování hluku se vyrovná i těm nejdokonalejším technologiím na trhu.Dostupnost a cenySluchátka 1MORE SonoFlow Pro HQ51 jsou již nyní celosvětově dostupné u hlavních internetových prodejců.O společnosti 1MORE Společnost 1MORE se zrodila s velice zásadním cílem: Hudební nadšenci, ať už mladí či starší a ať už disponují jakýmkoliv rozpočtem, si zasluhují poslouchat hudbu takovou, jak měla být reprodukována a jakou ji hudebníci zamýšleli. Kvalitnější poslech si zaslouží každý – #HearMore. Výrobky společnosti 1MORE díky svému zaměření na inovace, kvalitu a hodnotu získaly celou řadu oborových ocenění, včetně prestižních cen CES Innovation a iF Design.*Sluchátka jsou schopna přehrát bez přerušení více než 1300 skladeb za předpokladu, že jedna skladba trvá v průměru tři minuty. Při výdrži baterie 65 hodin se skutečná výdrž může lišit v závislosti na hlasitosti, nastavení a způsobu použití.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2527570/1MORE_SonoFlow_Pro_HQ51.jpg KONTAKT: jane.jr.yan@1more.com PROTEXT
\nČas načtení: 2024-11-18 05:53:07
Recenze Asus ExpertBook P5: Výkonný pracovní notebook s výdrží MacBooku
Společnost Asus uvedla na český trh nový přírůstek do své řady pracovních notebooků ExpertBook . Model ExpertBook P5 (P5405) je zajímavou ukázkou toho, že i dostupný firemní notebook může nabídnout prémiové funkce a výdrž, která zastíní i dražší konkurenci. Zvládne tento nenápadný pracant přesvědčit náročné uživatele? To se dozvíte v naší recenzi. ExpertBook P5 cílí především na firemní uživatele a pracující na cestách, kteří hledají kompromis mezi výkonem, mobilitou a výdrží. Díky atraktivní ceně však očekáváme, S cenou začínající na 29 990 Kč se řadí do střední třídy pracovních notebooků, přičemž nabízí některé funkce, které byste čekali spíše u dražších
\nČas načtení: 2025-01-07 10:00:08
Nový HONOR Magic7 Lite s AI, velkou výdrží baterie a za zajímavou cenu
HONOR uvádí na trh nový chytrý telefon HONOR Magic7 Lite,smartphone střední třídy s umělou inteligencí, dlouhou výdrží baterie, vysokou odolností, kvalitními fotoaparáty a výborným displejem. Vynikající výdrž s vylepšeným rychlým a bezpečným nabíjením Jako první [...] Článek Nový HONOR Magic7 Lite s AI, velkou výdrží baterie a za zajímavou cenu se nejdříve objevil na IT Revue.
Čas načtení: 2024-03-25 17:18:40
Z Brna až do Hanoje na motorce. Tomáš Slavíček popisuje extrémně zajímavou cestu do Vietnamu
Jednačtyřicetiletý Tomáš Slavíček dostal pro leckoho šílený nápad: vydat se na motocyklu z Čech až do vzdáleného Vietnamu. A tuhle bláznivou ideu realizoval. Pojďme tohoto muže mnoha profesí vyzpovídat! Jen těžko jsme mohli zvolit hezčí kulisy k rozhovoru. Plavíme se zátokou Ha Long v Tonkinském zálivu a cestovatel a vášnivý motorkář Tomáš Slavíček je připravený povyprávět o své […]
Čas načtení: 2024-04-09 10:30:12
Instagram ve vysílání? Televize Óčko spouští zajímavou novinku
Televize Óčko připravila na začátek dubna zajímavou novinku, která je v mediálním světě poměrně ojedinělá Do vysílání nově „pouští“ Instagram, příspěvky se objevují v průběhu celého dne Vývoj tohoto řešení vznikal „in house” a trval půl roku. Platforma Instagram v televizi, neboli IGvTV, je postavena na zcela nové technologii, kterou si stanice sama vyvinula. Tato technologie umožňuje pracovat s úpravou videa v několika vrstvách v reálném čase, ve kterém dochází k monitorování příspěvků z Instagramu a jejich následnému zařazení do vysílání. Jedná se o poměrně ojedinělé řešení, které zatím v Česku ani Evropě žádná jiná televize nenabízí. Přečtěte si celý článek Instagram ve vysílání? Televize Óčko spouští zajímavou novinku
Čas načtení: 2024-09-09 15:00:12
Trump dal Muskovi zajímavou pracovní nabídku. Nejbohatší muž světa je z ní nadšen
Donald Trump chce zaměstnat Elona Muska Generální ředitel několika velkých společností a aktuálně nejbohatší muž světa je z nabídky nadšen Těší se na „službu Americe“, pokud se tato příležitost naskytne Bývalý americký prezident a současný kandidát na prezidenta USA Donald Trump tvrdí, že má pro Elona Muska, šéfa Tesly, Twitteru a SpaceX, zajímavou pracovní nabídku. Nejbohatšího muže světa chce Trump najmout do čela navrhované „Komise pro efektivitu vlády“ (Government Efficiency Commission). A Musk prý souhlasil, že ji povede. Přečtěte si celý článek Trump dal Muskovi zajímavou pracovní nabídku. Nejbohatší muž světa je z ní nadšen
Čas načtení: 2010-07-26 00:00:00
Passarella Death Squad x G-Shock / Hodinky DW-6900
Každý měsíc vzniká několik kolaborací se světoznámou značkou Casio, přičemž výsledkem spolupráce jsou vždy luxusní hodinky G-Shock. Dnes vám představujeme další zajímavou kolaboraci s Casio. Tentokrát se jedná o velmi zajímavou kolaboraci s britským labelem Passarella Death Squad. Oba labely daly h ...
Čas načtení: 2024-01-01 15:52:00
Poznala subinka rozdíl? Odlitek penisu Pána s vibracemi = CloneBoy v RECENZI
Dnešní volba, co budeme se subinkou testovat, padla na velice zajímavou hračku. Čím zajímavou? Hračce bylo nutné nejdřív vdechnout život. Aby vznikl pan Cloneboy. Balení je velice hezké a vše srozumitelně znázorněno. Jen upozorňujeme s hmotou, která je připravena. Je třeba pracovat rychle a nalít co nejdříve do připravené formy!!! Asi se ptáte, jak to dopadlo? Zajímá […] Článek Poznala subinka rozdíl? Odlitek penisu Pána s vibracemi = CloneBoy v RECENZI je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Sada CloneBoy na odlitek penisu – 2 párové RECENZE a 18+ fotky Dlouhý vibrační penis? Je to realita? RECENZE reálného vibrátoru s přísavkou Tickle Me je minivibrátor, který je stvořen nejen pro větší klitoris – RECENZE
Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00
Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.
Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46
Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci. Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak. Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru? Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě. K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti? K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe. Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění. Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost. Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka. Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií. Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem… Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy. Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou. Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15
Mladí překladatelé se probudili na Šibuji
Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře. Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.
Čas načtení: 2024-03-10 12:00:35
Zpříjemněte si den klasikami od EA. Na Steamu jsou se zajímavou slevou
Electronic Arts má na Steamu výprodej svých retro strategií Například všechny díly série Command & Conquer pořídíte za přibližně 250 korun Slevová akce trvá až do 21. března Ačkoli jsou nejnovější herní pecky, jako třeba Baldur’s Gate 3, čím dál tím kvalitnější a po všech stránkách lepší, občas neuškodí vrátit se ke starým klasikám a naladit se na retro vlnu. Na digitálním obchodě s hrami Steam nyní najdete řadu kvalitních titulů od společnosti Electronic Arts, které lze aktuálně pořídit za velmi výhodné ceny. Na své si přijdou především příznivci strategií, avšak do výběru se dostala i jedna polozapomenutá akční adventura s otevřeným světem, kterou byste rozhodně neměli minout. Přečtěte si celý článek Zpříjemněte si den klasikami od EA. Na Steamu jsou se zajímavou slevou
Čas načtení: 2024-03-24 10:10:00
ŽIVĚ: Francouzský podnikatel Arnaud Bertrand položil zajímavou otázku
Ruská média informují o střelbě a explozi v koncertní síni v Krasnogorsku. Na místě jsou hlášení mrtví i zranění. (Foto: X) Při teroristickém útoku... Článek ŽIVĚ: Francouzský podnikatel Arnaud Bertrand položil zajímavou otázku se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-05-27 10:00:49
Obchod Google Play přichází se zajímavou novinkou V Indii nyní uživatelé mohou požádat někoho jiného o zaplacení aplikace Zatím není jasné, zda se funkce někdy podívá i do Česka Obchod Google Play vítá zajímavou funkci, se kterou můžete požádat člena rodiny, partnera, známého – nebo vlastně úplně kohokoliv – o zaplacení vašeho nákupu. S tlačítkem […] Celý článek si můžete přečíst na Skvělá pro rozmazlené děti? Nová funkce v Google Play vám umožní někoho požádat o platbu vaší aplikace
Čas načtení: 2024-06-10 07:00:29
Tato akcie proměnila 1 000 dolarů v 8,7 milionu – a stále je zajímavou investicí!
Síla složeného úročení se projeví nejvíce, když investujete do kvalitní společnosti na dlouhou dobu. Článek Tato akcie proměnila 1 000 dolarů v 8,7 milionu – a stále je zajímavou investicí! z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-08-13 19:00:44
Pixel 9 odhalen: atraktivní vstupenka do světa Googlu a umělé inteligence
Základní Pixel 9 přichází s působivým poměrem výbavy a ceny V nabídce je atraktivní design, výkonný čipset, skvělé fotoaparáty, umělá inteligence a královská podpora Pokud nelpíte na teleobjektivu, může se pro vás jednat o zajímavou volbu Google na dnešní tiskové konferenci představil rekordní počet smartphonů. Pro zájemce je potěšující, že i ten nejlevnější Pixel 9 pohání stejně výkonný procesor a umí všechny AI vychytávky jako jeho dražší sourozenci. Pokud vyloženě nelpíte na fotoaparátu s optickým zoomem, může pro vás být Pixel 9 zajímavou vstupenkou do světa Googlu. Přečtěte si celý článek Pixel 9 odhalen: atraktivní vstupenka do světa Googlu a umělé inteligence
Čas načtení: 2024-11-26 07:03:45
Jste milovníkem zvířátek? Tak to byste měli znát tuto zajímavou akcii
Trh s chovatelskými potřebami má podle analytiků před sebou zajímavý růst, stejně tak jako akcie společnosti Chewy. Článek Jste milovníkem zvířátek? Tak to byste měli znát tuto zajímavou akcii z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-11-30 20:01:03
3 akcie Warrena Buffetta, které teď mohou být zajímavou koupí!
Warren Buffett je známý svým výjimečným instinktem na akcie. V tomto článku se tak podíváme na 3 akcie z portfolia Berkshire Hathaway, které mohou být zajímavé pro vaši investiční strategii. Článek 3 akcie Warrena Buffetta, které teď mohou být zajímavou koupí! z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-12-06 16:00:46
Tohle se vyplatí: Nabíjecí stanice z LIDLu je dnes za super cenu, má lepší výbavu než EcoFlow
LIDL vstupuje na trh nabíjecích stanic s 300W mackem za zajímavou cenu Nabízí větší kapacitu než konkurenční EcoFlow River 2, ale je výrazně těžší Disponuje bohatou konektivitou včetně klasických 230V zásuvek Řetězec LIDL rozšiřuje své portfolio chytrých produktů o přenosnou nabíjecí stanici TRONIC s výkonem 300 W. Za cenu 4 299 Kč nabízí zajímavou alternativu […] Celý článek si můžete přečíst na Tohle se vyplatí: Nabíjecí stanice z LIDLu je dnes za super cenu, má lepší výbavu než EcoFlow
Čas načtení: 2009-07-27 08:21:00
Prodávejte a nakupujte na on-line tržišti
Pracovních nabídek i brigád kvůli ekonomické krizi značně ubylo. Zajímavou možnost, jak si přivydělat, nabízí internetová tržiště. Ručně zhotovené výrobky mohou domácí kutilové nabízet k prodeji například na on-line tržišti www.fler.cz.
Čas načtení: 2024-02-08 18:05:00
Saturnův měsíc přezdívaný Hvězda smrti ukrývá tajemství, odhalila sonda
Saturnův měsíc Mimas je známý podobností s obávanou Hvězdou smrti z filmové série Star Wars. Podle vědců má však i další zajímavou zvláštnost – jeho ledový a krátery pokrytý plášť ukrývá podpovrchový oceán. Ukazují to údaje sondy Cassini.
Čas načtení: 2023-12-14 07:10:39
Alena Antalová žila s Berouskem a kočovala s cirkusem. Životní lásku ale našla jinde
Nestárnoucí herečka Alena Antalová, která slaví 50. narozeniny, má za sebou zajímavou minulost. Krátce nato, co v roce 1999 získala cenu Thálie, stala se ženou z maringotky a tři roky kočovala s cirkusem.