Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-06 00:00:00

USA, Utah – národní parky Zion a Bryce Canyon

V Americe jsme navštívili několik národních parků, v našich srdcích se ale usídlily hlavně dva. První z nich je zelený Zion a druhý oranžový Bryce Canyon. Že jste o nich nikdy neslyšeli? Ano, nejsou tak známé jako slavný Grand Canyon, Sequoia nebo Yosemitský národní park, ale také vás okouzlí.

Čas načtení: 2023-12-29 10:02:26

Grand Canyon NP – Desert viewtower - Vyhlídková věž na Grand Canyonem

Velmi oblíbeným cílem návštěvníků Grand Canyonu je vyhlídková místo s věží Desert View Watchtower. Místo se nachází asi 27 km východně od hlavního návštěvnického centra na jižním okraji kaňonu - Grand Canyon Village. Je od centra velmi dobře přístupné autem po asi čtyřicetikilometrová silnici, jež je také lemována řadou úchvatných vyhlídek.Dominantou této populární vyhlídky je 21 metrů vysoká kamenná věž nacházející se přímo na jižním okraji Grand Canyonu. Věž byla postavena v roce 1932 podle návrhu architektky Mary Colter a je zapsána jako národní historická památka. 

Čas načtení: 2024-02-26 11:29:59

Staří kovbojové i výhledy z Grand Canyonu. Snímky přírodního parku, jaký nemá obdoby

Národní park Grand Canyon byl založen před 105 lety. Podívejte se na historii i současnost jednoho z nejoblíbenějších turistických cílů světa.

Čas načtení: 2024-08-12 09:21:00

V Americe se zřítila populární „záchodová mísa“. K destrukci mohl přispět člověk

Amerika přišla o populární skalní formaci v národní rekreační oblasti Glen Canyon v Utahu. Vlivem zvětrávání se tam ve čtvrtek zřítil útvar Double Arch, přezdívaný záchodová mísa nebo díra ve střeše. Podle Správy národních parků může destrukci podobných objektů urychlovat i lidská činnost.

Čas načtení: 2024-08-26 20:53:29

Povodně v Grand Canyonu změnily túru v boj o život

Víkendové bleskové povodně v americkém Národním parku Grand Canyon si vyžádaly jeden lidský život. Národní garda musela vrtulníky evakuovat do bezpečí více než sto turistů. Přívalové deště se v létě mezi strmými stěnami stávají smrtící pastí. V současné době ale v oblasti platí už jen výstraha před vysokými teplotami.

Čas načtení: 2024-12-19 18:04:38

Grand Canyon: Pozemský ráj i údolí smrti

Projet Arizonu a nenavštívit Grand Canyon? Obrovská chyba! Tento ikonický národní park nabízí nejen dechberoucí podívanou na barevné skalní formace, hluboká údolí či svěží zeleň, ale třeba i dobrodružství na divoké řece. Milovníci adrenalinu o tom vědí své: o život tu přišla skoro tisícovka lidí! Tento obrovský kaňon, vyhloubený řekou Colorado v severozápadní části amerického

Čas načtení: 2020-06-04 09:03:31

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda: Karanténa nás zásadně posunula v oblasti digitálních služeb

Epidemie COVID-19 a opatření podniknutá proti jejímu šíření se dotkla i tuzemských knihoven. O tom, jak poslední týdny ovlivnily chod té největší z nich, Národní knihovny ČR v Praze, a jakým výzvám bude čelit v nejbližších letech, jsme hovořili s jejím generálním ředitelem Martinem Kocandou.   V čele Národní knihovny stojíte už tři roky. Jak jste se sžíval s novou funkcí, a hlavně se svými zaměstnanci, pro které jste byl za posledních deset let již čtvrtým generálním ředitelem? Počátky nebyly jednoduché. Přeci jen jsem přicházel z poněkud jiného prostředí (Martin Kocanda nejprve řídil ústředí evangelické církve, pak působil na ministerstvu pro místní rozvoj, pozn. PN), navíc kolem výběru nového generálního ředitele vzniklo značné napětí, které vycházelo právě z častých výměn ředitelů. Na druhou stranu musím říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, jestli usilovat o pozici, kde bylo vysoce pravděpodobné, že se stanu další figurou na orloji, která se na chvíli zjeví a zase zmizí. Začátek opravdu nebyl snadný, vyhlášená stávková pohotovost kvůli další výměně generálního ředitele a samozřejmě tomu odpovídající atmosféra mezi zaměstnanci. Do toho dokonalé mediální zkratky, že se „vězeňský kaplan“ stává ředitelem národní kulturní instituce. No a pak jsem si řekl, že si můžu buď stěžovat, jaká je to nespravedlnost, anebo se vykašlat na to, co kdo v té mediální zkratce napíše, a zkusit něco dobrého pro knihovnu udělat. Nakonec – nikdo mě nenutil a jít do toho bylo mé rozhodnutí. Zrovna dnes jsem s našimi odboráři vzpomínal, jaké to bylo, když mě před třemi lety vítali s transparenty protestujícími proti mému nástupu. Ale musím říct, že jsem jejich rozladění chápal. Žádné instituci nedělá dobře časté střídání vedení. Dnes si troufám tvrdit, že s většinou zaměstnanců se máme navzájem rádi a respektujeme se. Se zaměstnanci se mi komunikuje velmi dobře, i když musím říct, že knihovníci jsou silné osobnosti a často se velmi dohadujeme, protože na spoustu věcí máme rozdílné názory. Ale od toho koneckonců komunikace je – abychom věcně diskutovali, argumentovali a hledali řešení. A to se, myslím, daří. Instituce, jako je ta naše, nemá být sektou, kde všichni stojí v zástupu a mají totožný – takže ten můj – názor na věc. Je to spíš živý organismus a já jsem hrdý, že do něj můžu už tři roky patřit.   V čem podle vás spočívá hlavní úskalí fungování i řízení tak velké a specifické instituce, která je nadto příspěvkovou organizací Ministerstva kultury? Víte, musíme si uvědomit, že Národní knihovna je jednou z nejstarších institucí v naší zemi s nepřerušenou právní kontinuitou. Ačkoliv je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla zde dávno před ministerstvem. Za oficiální založení knihovny považujeme sice rok 1777, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé fungování několika knihoven, které se v Národní knihovnu v podstatě transformovaly. Pokud jde o současnost, je důležité mít na paměti, že provozujeme současně dvě knihovny. Knihovnu s tradičními dokumenty, ale zároveň i knihovnu digitální. Ke specifikům Národní knihovny patří také ohromná různorodost činností, které zajišťuje. Přeci jen jsme zároveň metodickým a koordinačním pracovištěm pro ostatní knihovny, digitalizujeme dokumenty, spravujeme množství databází, zaměstnáváme odborníky nejen na oblast knihovnictví, ale také v oborech restaurátorství, chemie, mikrobiologie, pečujeme o vzácné sbírky mimořádného významu, a tak bych mohl pokračovat dál. Neodpovídáme jen sami za sebe, ale ze zákona máme mnoho úkolů ve vztahu k ostatním knihovnám, kolektivním správcům, vydavatelům. Důležité je samozřejmě všechny činnosti sladit a zajistit, aby se mohla knihovna dále rozvíjet. To ovšem patří k manažerské pozici a mě to navíc baví, protože knihovny, včetně té naší, mám rád.  Za hlavní úskalí bych tak označil spíš některé provozní a technické úkoly. Typicky například dokončení revitalizace Klementina a dokončení centrálního depozitáře v Hostivaři. S tím je spojeno jednak obrovské množství administrativy a jednak nutnost řešit problémy, které se vyskytují jak během příprav projektů, tak během jejich realizace. Jedním z největších současných problémů je to, že významnou část našeho fondu máme provizorně uloženou v bednách, a nemůžeme ji tedy půjčovat našim uživatelům. Šestičlenná rodina, se kterou navíc bydlí babička, strýček a dva bratranci, se prostě také velmi obtížně srovná v garsonce. A my máme v současné době více než sedm milionů svazků, jejichž množství každým týdnem narůstá, a to vše v nedodělaném Klementinu a rozestavěné Hostivaři. Ale naštěstí už vidíme světlo na konci tunelu. Právě v těchto týdnech přebíráme zrekonstruovanou budovu starého depozitáře v Hostivaři a chystáme se spustit výstavbu druhého, nového depozitáře. Takže v dohledné době zpřístupníme čtenářům mnohem větší část našeho fondu a následně pak všechno. Na to se opravdu těším. Zároveň teď hodně intenzivně pracujeme na digitálních službách Národní knihovny.   Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den generálního ředitele Národní knihovny? A máte vůbec čas na čtení? Napjatě. Vedle běžné administrativy a stohů dokumentů, které musím přečíst a podepsat, jednání stíhá jednání a dveře se u mě v kanceláři opravdu netrhnou. Takže je třeba řešit personální záležitosti, provozní, projektové, rozpočtové. Ke konci týdne mi z toho občas jde hlava kolem. Ale na druhou stranu to zase vyváží prostředí, kde mohu pracovat, a především lidé. Protože jsou to oni, kdo společně s našimi knihami dělají knihovnu. Jinak – jsem rád za cesty vlakem mezi Pardubicemi a Prahou. Aspoň tam mám prostor číst.   S nástupem Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury se znovu otevřelo téma nové budovy Národní knihovny, mimo jiné kvůli ní také sestavil tzv. garanční radu NK, v níž zasedli především odborníci spjatí s knihovnickou praxí – například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák nebo předseda Ústřední knihovnické rady Vít Richter. Rýsuje se v tomto směru již něco konkrétního? Národní knihovna novou budovu potřebuje jako sůl. To je bez debat. Současný stav je opravdu velmi nevyhovující. Sídlíme ve dvou značně vzdálených pracovištích, většina fondů je v hostivařském depozitáři a musíme je dvakrát denně převážet sem a tam dvacet kilometrů. To je náročné na logistiku, tudíž i na finance, zvyšuje se riziko opotřebení či dokonce znehodnocení knih, a navíc je to uživatelsky velice nekomfortní. Příprava nové budovy Národní knihovny je běh na dlouhou trať. Půjde o investici v řádu miliard korun, a proto je třeba najít také širokou shodu na realizaci projektu. A nejde jen o budovu jako takovou. Je také potřeba vybrat vhodný pozemek s dobrou dopravní dostupností. Každopádně záměr vybudovat novou budovu NK vnímám jako jediné možné koncepční řešení. S panem ministrem v tom mezi námi panuje naprostá shoda.   Nadále také pokračuje již zmíněná revitalizace Klementina, konkrétně její poslední, 3. etapa. Platí i nadále, že by měla být dokončena v roce 2023? Podle loňské výroční zprávy se samotná koncepce plánovaných úprav neustále mění… Původní záměr třetí, závěrečné etapy revitalizace doznal mnoha změn. Průběžně hledáme kompromisy mezi ochranou historického barokního areálu a potřebami živé moderní instituce. Ale je zapotřebí poctivě říct, že sebelepší návrh nevyřeší problém uložení knih na dvou různých místech. To bude možné vyřešit až v nové budově. Pokud jde o termín dokončení, snažíme se dosáhnout co nejdřívějšího data. Poslední etapa je mimochodem nejrozsáhlejší; zahrnuje přes polovinu prostor Klementina, a navíc samotné jádro knihovny. Přitom nejde jen o práce samé, ale také o zabezpečení činností během revitalizace. Z pochopitelných důvodů si nemůžeme dovolit během stavebních prací knihovnu zavřít.   Národní knihovna má zhruba 21 tisíc registrovaných čtenářů, což není třeba ve srovnání s Městskou knihovnou v Praze mnoho (ta jich registruje přes 170 000), navíc v posledních letech ubývá výpůjček knih v NK i návštěvníků vašich studoven (což je zčásti způsobeno různými omezeními provázejícími zmiňovanou revitalizaci). Snaží se NK přilákat více čtenářů, nebo její poslání spočívá v něčem jiném, a zmíněné statistiky tak pro vás nehrají podstatnou roli? Národní knihovna má jiné poslání než Městská knihovna v Praze, se kterou máme mimochodem velmi dobrou spolupráci. Nejsme rozhodně konkurenty. Naším cílem není například půjčovat beletrii. Taková role přísluší opravdu spíš městským a obecním knihovnám. Naše knihovna plní především dvě role, které jsou do jisté míry protichůdné. Jsme jednak ústřední univerzální vědeckou knihovnou, ale zároveň máme za úkol starat se o konzervaci bohemikálního fondu pro budoucnost. S nadsázkou říkám, že zde nejsme pro čtenáře, kteří si na víkend chtějí půjčit novou detektivku. Takový čtenář by u nás byl zklamán navzdory tomu, že ve svém fondu tu novou detektivku také máme. Právě v sousední Městské knihovně mu takovou službu poskytnou mnohem lépe. Na druhou stranu, pokud jste například vědeckým pracovníkem, měl byste u nás najít to, co potřebujete. Stejně tak, pokud potřebujete pracovat s historickými rukopisy a starými tisky. Navíc významnou část našeho historického fondu můžete pohodlně studovat i z domova v námi provozované aplikaci Manuscriptorium. Jinými slovy počet registrovaných uživatelů pro nás není tím nejdůležitějším ukazatelem. To ovšem neznamená, že bychom nechtěli zvyšovat atraktivitu NK pro širokou veřejnost. Pracujeme na několika projektech, které nám v tom mají pomoci. Stále větší roli pro nás také hrají uživatelé našich digitálních služeb. Plány máme v tomto ohledu celkem velkorysé.   Fondy Národní knihovny obsahují cca sedm a půl milionu knihovních jednotek a jen za loňský rok jich přibylo skoro 90 tisíc, většinou v podobě povinných výtisků. Přesto se ve výroční zprávě za rok 2019 dočteme, že „nadále zůstávají nenaplněny nejen konkrétní požadavky uživatelů, ale částečně i strategické cíle instituce vycházející z jejího poslání a garantované informační gesce“. Co s tím? Navýšit finanční prostředky na nákup, vymáhat povinné výtisky od laxních nakladatelů? Navýšení finančních prostředků na akvizice by bylo více než potřebné. Uvědomme si, že dva povinné výtisky, které putují do naší knihovny, nemohou nahradit komplexní akviziční politiku. Vezměte si, že jeden ze dvou povinných výtisků putuje do tzv. národního konzervačního fondu, jehož cílem je uchování pro budoucnost, a tedy pouze jeden je našim uživatelům běžně k dispozici v rámci univerzálního knihovního fondu. A když říkám běžně k dispozici, tak to znamená, že pokud máme v univerzálním fondu pouze jeden výtisk konkrétního díla, tak ho půjčujeme pouze prezenčně ve studovně. Jsem ovšem realista a uvědomuji si možnosti rozpočtu. Takže nezbývá než jednat a jednat. Peníze jsou potřeba všude, a je tedy otázkou stanovení priorit, na co a v jakém rozsahu budou využity. Já jsem ovšem povahou optimista a věřím, že se časem podaří situaci NK v tomto směru zlepšit.   A pokud jde o ty povinné výtisky, do jaké míry a jak rychle plní obecně nakladatelé v České republice svou povinnost? Drtivá většina nakladatelů svou povinnost plní a výtisky nám zasílá. Ale jsou samozřejmě i výjimky, kdy musíme nakladatele i opakovaně upomínat a v krajním případě i zažalovat u soudu. Chápu, že mnozí vnímají tuto povinnost jako nepříjemně zasahující do jejich podnikání a nákladů. A to především v případech drahých vydání knih, např. bibliofilských. Ale role povinných výtisků je nezastupitelná v naplňování konzervační funkce knihovny.   Důležitou agendu Národní knihovny představuje digitalizace knih, jejíž obecný význam prokázala aktuální pandemie COVID-19, kdy byli po uzavření všech knihoven čtenáři odkázáni pouze na elektronické zdroje. Původním cílem projektu nazvaného Národní digitální knihovna, na němž participuje i Moravská zemská knihovna v Brně, bylo zdigitalizovat přes 310 milionů stran. V jaké fázi se dnes projekt nachází? Zjednodušeně řečeno, když bereme v potaz stránky, je hotova zhruba šestina. Pokud jde o starší díla, 19. století a dále do historie, tak tam už máme hotovo více než z poloviny. Problém je u nově vydávaných knih a periodik, protože vycházejí rychleji, než stíháme digitalizovat. Ale i v této věci chystáme změny, které budou postaveny na sofistikované výběrové digitalizaci, která je běžná i jinde ve světě. Jinak řečeno, každá zdigitalizovaná stránka nemá stejnou hodnotu. Nechceme tedy honit pouze kvantitu a počítat strany. Zdigitalizovaná současná vědecká monografie má pro naše uživatele většinou větší význam než český překlad Lysenkova díla.   V souvislosti s pandemií nového typu koronaviru vznikla také Národní digitální knihovna pro studenty VŠ, určená pro studenty a pedagogy vysokých škol a vědecké pracovníky. Díky dohodě mezi NK, agenturou DILIA a Ochrannou organizací autorskou nabízela až do května přístup k vybraným tištěným dokumentům formou online čtení. Jaké měl projekt ohlasy? A neuvažuje se o nějaké formě jeho pokračování? Jestli jsem na něco opravdu pyšný, tak je to právě tento projekt, který jsme rychle připravili a spustili. Situace, která nastala, mi vnukla myšlenku zkusit se domluvit s kolektivními správci a vydavateli na dočasném mimořádném zpřístupnění té části digitální knihovny, která je pod autorskou ochranou. Bylo jasné, že studenti nebudou mít z čeho studovat, když se uzavřely školy i knihovny. Takže jsem vzal telefon a zavolal do DILIA, OOA-S a vydavatelům a prostě to zkusil. Reakce všech zúčastněných mě neuvěřitelně překvapila. Ihned souhlasili a poskytli maximální pomoc. Jsem jim opravdu vděčný, jak se k této věci postavili. Pokud někdo hovoří o „nenažraných“ kolektivních správcích, neví, co říká. Projekt měl opravdu velký ohlas. Ukázalo se, jak moc jsou digitální fondy důležité pro studující a badatele. I když jsme tento mimořádný projekt s koncem nouzového stavu museli samozřejmě ukončit, navázali jsme novým projektem zpřístupnění tzv. děl nedostupných na trhu. Nyní postupně zpřístupňujeme digitalizáty děl vydaných do roku 1989 a za půl roku spustíme rozsáhlou část vydanou před rokem 2007. Pokud jde o noviny a časopisy, tak dokonce do roku 2009. K tomu všemu nás opravňuje kolektivní licenční smlouva, kterou jsem v prosinci loňského roku s kolektivními správci podepsal. Na tomto projektu velmi intenzivně spolupracujeme s dalšími knihovnami. Výsledek tak bude našim společným dílem. I díky tomuto projektu se Národní knihovna vrací k roli určitého koordinátora našeho knihovního systému. Je to role, kterou v minulosti bohužel přestávala hrát. A já jsem moc rád, že se k ní opět vracíme.   A jakou úlohu tedy dnes hraje Ústřední knihovnická rada, jejímž jste řadovým členem? Před časem vyvolalo protesty odvolání jejího dlouholetého předsedy Víta Richtera (který se posléze do jejího čela vrátil), s nímž přišel dosluhující ministr kultury Antonín Staněk během posledního dne svého působení na MK. Ústřední knihovnická rada se postupem doby vyvinula v reprezentativní fórum knihoven a knihovníků. Na jednu stranu je to více, než jak je rada definována v zákoně, na druhou stranu ale vámi připomenutá prázdninová událost ukázala, že je zapotřebí brát vážně přirozený vývoj, který vyústil v podstatě samosprávnou instituci knihoven. A možná mají pravdu ti, kteří říkají, že rada se za posledních 15 let vyvinula do takovéto podoby z nutnosti, protože z určitých důvodů Národní knihovna neplnila zcela svou zákonnou roli koordinačního a metodického centra českých knihoven. Myslím, že dnes ale funguje spolupráce mezi Národní knihovnou a Ústřední knihovnickou radou velmi dobře. Nakonec v této radě působí asi pět zaměstnanců Národní knihovny.   Přinesla vám nucená karanténa nějaké poznatky nebo inovace, ze kterých hodláte v budoucnu těžit? Karanténa nás opravdu zásadně posunula v oblasti digitálních služeb. Zrychlili jsme přibližně o půl roku až rok v našich plánech. Máme vyvinuté nástroje, které nás v online službách posunou o hodně dále. Kromě projektu pro vysokoškoláky a zpřístupnění děl nedostupných na trhu jsme vyvinuli novou verzi Manuscriptoria pro školy, která bude sloužit při výuce na základních a středních školách.    Jaké zásadní úkoly a změny podle vás čekají Národní knihovnu v nejbližších letech? Inu, jak už tu zaznělo – posun v oblasti online služeb, dokončit revitalizaci Klementina, dostavět Hostivař. Tyto úkoly jsou dány. Navíc bych velmi stál o vybudování vlastní odkyselovací linky, která by sloužila nejen nám, ale třeba i okolním zemím. A samozřejmě ta nová budova…   A v čem spatřujete největší budoucí výzvu pro sebe coby generálního ředitele Národní knihovny? Aby byli naši uživatelé co nejdříve spokojeni se službami, které nabízíme a nabízet budeme. Aby se u nás prostě cítili dobře, ať už nás navštíví fyzicky, nebo digitálně.   PhDr. Bc. Martin Kocanda, Ph.D. (*1974) vystudoval baptistickou teologii v Olomouci a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UPOL a Pedagogické fakultě MUNI. Právní specializaci získal na Právnické fakultě MUNI a doktorská studia sociální práce zakončil na UK v Bratislavě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, působil ve vedení Vězeňské služby ČR a byl ředitelem ústředí Synodní rady ČCE. Od 1. června 2017 je generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Žije v Pardubicích, je ženatý, má dva syny (5 a 12 let). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 13:32:45

Francis Fukuyama: Identita. Volání po důstojnosti a politika resentimentu (ukázka z knihy)

V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s „lidem“, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat. Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného „identitárního liberalismu“ univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává.   Ukázka z knihy: KAPITOLA 13 Národní příběhy Vytvářet teorie o národní identitě je obtížné, protože dnešní národy jsou vedlejším produktem složitých a chaotických historických bojů, často plných násilí a nátlaku. Tyto boje vyústily do vzniku národů, které jsou vhodnými platformami pro zakládání demokratických institucí, avšak i dnes jsou výsledky těchto procesů zpochybňovány a neustále se musejí vyrovnávat s demografickými, ekonomickými a politickými změnami. Ke vzniku národních identit vedou čtyři hlavní cesty. První je přesun lidí v souladu s politickými hranicemi určité země, buď vysláním osadníků do nových teritorií, násilným vyhnáním lidí žijících na určitém území, nebo prostě jejich zabitím – případně všemi třemi cestami najednou. Třetí cesta dostala v průběhu balkánských válek na začátku 90. let název etnická čistka a mezinárodní komunita ji oprávněně odsoudila. Avšak v minulosti docházelo k etnickým čistkám v mnoha zemích, včetně demokracií, jakými jsou Austrálie, Nový Zéland, Chile a Spojené státy. Tady všude osadníci násilně přestěhovávali nebo vyvražďovali původní obyvatele žijící na svých územích. Druhou cestou ke vzniku národa je přesunutí hranic tak, aby vyhovovaly jazyku a kultuře stávajícího obyvatelstva. Z historie víme, že toho lze dosáhnout buď sjednocováním, jako v případě Itálie nebo Německa v 60. a 70. letech 19. století, nebo rozdělováním, například když v roce 1919 Irská republika odešla ze Spojeného království nebo když v roce 1991 vyhlásila Ukrajina svou nezávislost na bývalém Sovětském svazu. Třetí cestou je asimilovat menšinové obyvatelstvo do kultury existující etnické nebo jazykové skupiny. Před dvěma sty lety byla Francie mnohojazyčným národem, ale v průběhu času různé místní jazyky, provensálštinu, bretonštinu, vlámštinu a další, postupně nahradila pařížská francouzština. Stejně tak se přistěhovalci do Argentiny nebo Spojených států – nebo spíše jejich děti – učili španělsky či anglicky, aby vyhověli převládající kultuře a posouvali se na vyšší pozice na společenském žebříčku. Zjevná etnická homogenita Číny, kde prý více než 90 procent obyvatelstva tvořili čínští Hanové, byla produktem dlouhé, tři tisíciletí trvající kulturní a biologické asimilace menšinového obyvatelstva. Čtvrtou cestou je přetvářet národní identitu tak, aby vyhovovala již existujícím rysům dané společnosti. Navzdory názorům mnoha nacionalistů nejsou „národy“ biologickými entitami existujícími odnepaměti; vytvářejí se společenskými procesy zdola nahoru a shora dolů. Ti, kteří národ utvářejí, mohou záměrně formovat identity tak, aby byly v souladu s charakteristikami a zvyky lidí. Příkladem jsou zakladatelé Indie, Gándhí a Néhrú, kteří se opírali o již existující „ideu Indie“, jež obsáhne mimořádně rozmanitou populaci této společnosti.116 Zakladatelé Indonésie a Tanzanie dokonce vytvořili nový národní jazyk, aby sjednotili své velmi různorodé společnosti.117 K utváření národní identity nejvíce přispívají pravidla týkající se občanství a pobytu, zákony o přistěhovalcích a uprchlících a školní osnovy veřejného vzdělání, podle nichž se děti učí dějiny svého národa. A stejně tak, jenže zdola nahoru, umělci, hudebníci, básníci, filmaři, historikové a běžní občané vyprávějí „národní příběhy“, jež popisují, odkud pocházejí a po čem touží. Jeden z nejnázornějších příkladů vytváření národa v demokratické společnosti přinesl film Invictus: Neporažený, který vypráví o světovém poháru v ragby, který se konal v roce 1995 v Jihoafrické republice. Nová demokratická Jihoafrická republika, jež se na začátku 90. let zbavila apartheidu, byla rasově i etnicky silně roztříštěná. Rozdělený byl i sport, v němž běloši fandili rugby a černoši hráli fotbal. První prezident republiky, vizionářský Nelson Mandela, chápal, jak je sport důležitý pro národní uvědomění, a záměrně se snažil získat mezi černošskými obyvateli fanoušky převážně bílého národního ragbyového týmu zvaného Springboks. A to i přesto, že jeho vlastní strana, Africký národní kongres, s tím nesouhlasila. Své stoupence k fandění Springboks donutit nemohl, musel je vábit a přesvědčovat. Pomohlo, že Springboks nakonec pohár vyhráli. Porazili velmi silný novozélandský tým All Blacks, což byl tým, který se sám snažil před každým zápasem přispívat k utváření svého národa maorským válečným tancem, zvaným haka. Po těchto čtyřech cestách se k cíli dá dojít mírumilovně a ve vzájemné shodě, nebo násilím a donucením. Historicky jsou všechny současné národy vedlejším produktem nějaké kombinace čtyř cest a všechny vycházejí z nějaké kombinace donucení a spontánního souhlasu. Výzvou pro dnešní liberální demokracie je řešit imigraci a narůstající rozmanitost a využívat při tom nějakou kombinaci třetí a čtvrté cesty – definovat otevřenou národní identitu, která vyhovuje reálné různorodosti ve společnosti, a nově příchozí této identitě přizpůsobovat. V sázce je zachování samotné liberální demokracie. Současné evropské úsilí za udržení národní identity zahájili zakladatelé Evropské unie Robert Schuman a Jean Monnet, kteří chápali, že příliš úzké etnické určení národní identity zapříčinilo v Evropě dvě světové války.118 Jako protilék vytvořili v roce 1951 Evropské společenství uhlí a oceli, jehož členy byla Francie, Belgie, Západní Německo, Itálie, Nizozemí a Lucembursko a které mělo zabránit novému vyzbrojení Německa a současně usnadňovat obchod a ekonomickou spolupráci v dříve celistvém regionu, který válka rozdělila. Společnost pro uhlí a ocel se postupně vyvinula v Evropské společenství a nakonec v Evropskou unii, jejímiž členy se postupně stalo dnešních dvacet osm států. Zakladatelé Evropské unie se záměrně snažili oslabovat národní identity na úrovni členských států ve prospěch jakéhosi „post-národního“ evropského vědomí, které mělo být obranou před agresivním etnickým nacionalismem první poloviny dvacátého století.119 Tito zakladatelé doufali, že ekonomická spolupráce učiní válku méně pravděpodobnou a že hned za ní bude následovat spolupráce politická. V mnoha ohledech dosáhli významných úspěchů – myšlenka, že Německo a Francie, dva hlavní protivníci světových válek, by spolu v budoucnosti začali opět válčit, se stala značně nereálnou. Jeden členský stát je rodištěm mladých, většinou vzdělaných Evropanů, ti získají vzdělání v druhém státě, vstoupí do manželství s někým z třetího státu a pracují na nejrůznějších místech uvnitř Evropské unie a v okolních státech. Jejich povědomí o tom, kde se narodili, nemizí, avšak jejich životy jsou svázány s Evropskou unií jako celkem. Není však jasné, zda „Evropa“ má nějakou identitu, která by byla silnější než staré národní identity, jež měla nahradit. Na úrovni členských států nebylo politicky přijatelné oslavovat národní identitu příliš hlasitě. To se týkalo především Německa a Španělska – jejich občané nemávali národními vlajkami, nezpívali národní hymny ani moc hlasitě nefandili svým sportovním týmům. Pro ně byla Evropa útočištěm, nikoli však místem, které by si sami vybrali. Jenže vedoucí představitelé EU nebyli v situaci, aby mohli investovat energii do budování alternativní nové identity.120 Společné evropské občanství nevytvořili – pravidla občanství zůstala v pravomoci jednotlivých členských států. Symboly příslušnosti k evropskému národu jako vlajka a hymna přišly pozdě a kvůli různorodosti svých členů neměla EU žádný společný vzdělávací systém zaměřený na principy občanství. Avšak největším neúspěchem byla demokratická zodpovědnost samotné Evropské unie. Nejmocnější institucí uvnitř EU byla Evropská komise, nevolený technokratický orgán, jehož hlavním cílem bylo prosazovat jednotný trh uvnitř Evropy. Ten se lidu zodpovídal pouze nepřímo, prostřednictvím Rady ministrů (Rady Evropské unie), jež zastupovala jednotlivé členské státy. Přímo volený Evropský parlament měl poněkud omezené pravomoci, a proto se mu nedařilo podstatně zvyšovat účast ve volbách nebo nadšení pro EU. Občané Evropy věděli, že pro ně jsou důležité volby na úrovni členských států a sem také směřovala jejich energie a zájem. Výsledkem bylo, že měli jen vágní pocit, že by EU patřila jim, nebo že by mohli kontrolovat instituce, které celé Evropě vládnou. Takže zatímco elity mluvily o „sjednocující se unii“, ve skutečnosti kolem jako nezvaní hosté kroužili duchové starších národních identit. Platilo to zejména pro starší, méně vzdělané voliče, kteří nemohli nebo netoužili využívat výhody nabízené novou Evropou. Tito duchové se začali zjevovat především v kritických momentech a pro EU jako celek představovali vážnou existenční hrozbu. Názorně to lze ukázat na krizi eura, kdy společná měna, zavedená v roce 1999, umožnila Řecku na začátku tisíciletí, v době ekonomického růstu, velmi marnotratné půjčky. Němci byli ochotní podporovat blahobyt u svých chudších evropských spoluobčanů, ale při splácení půjček k Řekům už takovou velkorysost neprojevili. Je pravda, že Řekové měli velmi odlišný přístup k úsporám, státnímu dluhu a blahovolným praktikám ve veřejném sektoru. S pomocí mezinárodních institucí, Evropské centrální banky a MMF, nedělalo Berlínu jako hlavnímu věřiteli Řecka žádné potíže zachovat se k Athénám značně tvrdě, což přetrvává dodnes. Krize měny uvnitř eurozóny odhalila hlubokou propast mezi severním a jižním křídlem EU; lidé na severu a jihu EU si dnes daleko více uvědomují své národní odlišnosti než před vypuknutím krize. (...)    116/ Hovoří o tom Sunil Khilnani, The Idea of India (Indická idea), New York: Farrar, Straus and Giroux, 1998. 117/ Příběh o vytvoření těchto národních jazyků viz Fukuyama, Political Order and Political Decay, 322–334. 118/ Tato část se opírá o mou přednášku pro Latsisovu nadaci „European Identity Challenges“ (Výzvy evropské identity). 119/ Teorii tohoto názorového proudu nastínil Jürgen Habermas; viz kromě jiného Habermas, The Postnational Constellation: Political Essays (Post-národní model: Politické eseje), Cambridge, MA: MIT Press, 2001; Habermas, „Citizenship and National Identity: Some Reflections on the Future of Europe“ (Občanství a národní identita: Pár úvah o budoucnosti Evropy), Praxis International 12 (1) (1993): 1–19. Viz také Ghia Nodia, „The End of the Postnational Illusion“ (Konec postnárodním iluzím), Journal of Democracy 28:5–19, duben 2017. 120/ O národní identitě v Evropě viz Kathleen R. McNamara, The Politics of Everyday Europe: Constructing Authority in the European Union (Politika každodenní Evropy: Vytváření moci v Evropské unii), Oxford: Oxford University Press, 2015.   Francis Fukuyama (*1952) je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů na Stanfordské univerzitě. Předtím učil na Škole pokročilých mezinárodních studií na Univerzitě Johna Hopkinse a na Škole veřejné politiky na Univerzitě George Masona. Fukuyama pracoval jako výzkumník v RAND Corporation a také působil jako zástupce ředitele vládní komise politického plánování. Je autorem knih Politický řád a politický úpadek, Konec dějin a poslední člověk, Velký rozvrat, Trust: Social Virtues and Creation of Prosperity (Důvěra: Sociální ctnosti a budování prosperity) a America at the Crossroads (Amerika na křižovatce). Žije se svou ženou v Kalifornii. Přeložila Marie Vlachová, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 196 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-07-22 13:04:49

Ministr kultury odvolal ředitele Národní knihovny, ten ale jeho výtky vyvrací

Ministr kultury Lubomír Zaorálek odvolal 21. července z funkce generálního ředitele Národní knihovny ČR Martina Kocandu. Dočasným generálním ředitelem zároveň jmenoval Víta Richtera, který povede Národní knihovnu ČR do doby vyhlášení vítěze otevřeného výběrového řízení na pozici nového generálního ředitele. To vypíše ministerstvo kultury v nadcházejících týdnech. Ministr kultury se k odvolání současného ředitele M. Kocandy rozhodl zejména v souvislosti s velmi netransparentními veřejnými zakázkami na IT. Šlo především o IT projekt e-knihovna, který by stál 130 miliónů Kč a byl podle Zaorálka těsně před podpisem. Tento projekt měl být podle ministerstva realizován stejnou IT firmou a prosazovali ho stejní lidé jako projekt Czechiana, který byl ministrem kultury Zaorálkem zrušen již v únoru 2020. Garanční rada Národní knihovny nedoporučila ministru kultury projekt e-knihovna podepsat, protože byl podle ní předražený. Touto zakázkou se v současné době zabývají podle ministra i bezpečnostní složky ČR. Kocanda ale webu Lidovky.cz řekl, že projet už sám na základě doporučení Garanční rady pozastavil. „Cíle, kterých měl dosáhnout projekt e-knihovny, jsou naprosto zásadní a důležité. Měl přinést možnosti vzdálené registrace, měl umožnit, aby služby, které v dnešní době musí naši uživatelé fyzicky vyřizovat zde v hale služeb, mohly být poskytovány na dálku. To, nad čím jsem měl otazníky, byla otázka ceny za projekt a zvolených technických řešení,“ řsdělil Kocanda.  Dalším důvodem pro odvolání M. Kocandy byla podle ministra i nedostatečně postupující třetí fáze revitalizace Klementina či nejasnosti kolem komerčních pronájmů a využití prostor Národní knihovny ČR. Martin Kocanda k tomu pro Lidovky.cz uvedl, že se střetávaly dva pohledy na celou věc: knihovníci chtěli, aby revitalizace umožnila existenci živé instituce v barokním areálu, památkáři zase především usilovali zachovat památku v co nejautentičtější podobě. „Po celou dobu jsme hledali kompromis. V současné době ho schválily orgány památkové péče. Revitalizace Klementina způsobí to, že areál bude krásný. Poskytování služeb Národní knihovny ale revitalizace neposune ani o centimetr dopředu,“ řekl webu Lidovky.cz Kocanda. „Alarmující pro mě byl již nákup středověkého notářského zápisu v roce 2019, který Národní knihovna vydražila za 18, 2 miliónů korun. Tehdy naštěstí zasáhla policie s podezřením, že je kradený. Po aukci jej zabavila a Národní knihovna ho díky zásahu policie platit nemusela. Po nástupu do funkce ministra kultury jsem chtěl po panu Kocandovi doložit znalecký posudek, podle kterého se při nákupu zápisu NK řídila. Bohužel mi nebyl schopen takový posudek předložit,“ řekl ministr Zaorálek. Podle Kocandy byl ale nákup doporučen odborníky knihovny na staré tisky: „Ministerstvo na všech úrovních řízení ho doporučilo nakoupit za cenu, kterou určilo a tehdejší ministr Antonín Staněk (ČSSD) záměr schválil.“ Nově jmenovaný generální ředitel Národní knihovny Vít Richter je předsedou Ústřední knihovnické rady od roku 1998 (s krátkým přerušením v roce 2019, kdy ho z této funkce odvolal tehdejší ministr kultury A. Staněk), je ředitelem Knihovnického institutu Národní knihovny (odbor NK, který metodicky řídí veřejné knihovny).  „Vít Richter patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého knihovnictví, těžko bychom tady hledali někoho s tak výjimečnou erudicí v oboru. Jsem rád, že mou nabídku přijal a pomůže situaci v Národní knihovně stabilizovat do výběru nového generálního ředitele,“ dodal ministr Zaorálek.   „Mým úkolem je především stabilizovat činnost Národní knihovny, připravit její rozpočet na rok 2021 a zpracovat zprávu o současném stavu knihovny, která bude východiskem pro aktivity nového ředitele, který vzejde z výběrového řízení,“ řekl ke svému jmenování Richter. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-18 09:50:12

Do kin brzy půjde film Národní třída podle knihy Jaroslava Rudiše

Před pěti lety získal spisovatel Jaroslav Rudiš za svou novelu Národní třída nominaci na cenu Magnesia Litera, nyní byl dokončen podle této knihy celovečerní film. Národní třída v hlavní roli s Hynkem Čermákem kombinuje dramatický příběh s černým humorem. Scénář k filmu napsal Rudiš společně s režisérem snímku Štěpánem Altrichterem, který před pěti lety debutoval filmem Schmitke, za nějž byl oceněn Cenou české filmové kritiky pro objev roku. Snímek Národní třída, jehož nový trailer byl právě zveřejněn, uvidí diváci v českých kinech od 26. září. „Moje kniha je temná, ale má i hodně černého humoru. A právě to jsme se snažili ve filmu posílit. Jde to spolu ruku v ruce. Když někdo zajde s Vandamem na pivo, poučí se o životě, ale zároveň se taky myslím hodně zasměje,“ říká Jaroslav Rudiš o filmu Národní třída (ukázku z knihy najdete ZDE, rozsáhlý rozhovor s Rudišem mimo jiné i o filmu ZDE). Hlavní hrdina Vandam v podání Hynka Čermáka má nevybíravý slovník, rád se porve a ve filmu se vůbec dějí různé věci na hraně zákona. Filmaři tak pro kina museli vyrobit dvě verze traileru, cenzurovanou verzi budou kina promítat před filmy, které mají omezenou přístupnost věkem. Vandam, chlápek z panelákového sídliště, žije sám v bytě na okraji Prahy a každý den doma cvičí, aby byl v kondici. Večer chodí se svými kumpány na jedno. Vandam se snaží udělat dojem na Lucku, která v sídlištní hospodě točí pivo. Kromě toho, že se rád porve, je znalec dějin a válek. Má pocit, že svět míří k zániku, že se schyluje k velké bitvě. A tak posiluje, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A také k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, se kterým natírá střechy panelových domů. Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají „národní hrdina“. Prý dal tehdy v Listopadu 89 na Národní třídě jednou ranou dějiny do pohybu. Obsazení Hynka Čermáka, který byl oceněn i jako nejlepší interpret za namluvení audioknihy Národní třída, napadlo filmové tvůrce hned na začátku. „Hynek Čermák je absolutně výborný herec, chlap sympaťák. Napřed jsem se však jeho obsazení bránil. Vadila mi jeho známost. Zkoušeli jsme tedy asi rok jiné herce. Ale musel jsem uznat, že jsem v Čechách lepšího herce pro roli Vandama nenašel. Nakonec jsme měli co dělat, aby nám ten nevychovaný egoista až moc nepřirostl k srdci. Zahrál to tak bravurně, že vám ani sám neřeknu, jestli je tento jeho Vandam sympaťák nebo nebezpečný rváč – možná je obojí, ale to ať asi divák posoudí sám,“ říká režisér Štěpán Altrichter. {loadmodule mod_tags_similar,Související} „Na začátku filmu nám Vandam řekne: ‚Já vím, co chceš říct, ale neříkej nic. Chvilku drž hubu a poslouchej.' Na Rudišově knize mě zaujal právě dar naslouchat, porozumět myšlení člověka, který je nýmand, proniknout do jeho duše a s humorem jemu vlastním se snažit Vandama pochopit,“ popisuje vztah k hrdinovi svého nového filmu. V po boku Hynka Čermáka se v roli Psycha představí Jan Cina, Lucku ztvárnila Kateřina Janečková. V Národní třídě dále hrají Václav Neužil, Jiří Langmajer, Jiří Šoch, Martin Sobotka, Erika Stárková, Lubor Šplíchal, Andrej Polák nebo Martin Siničák. Snímek se natáčel v české metropoli, především na pražských sídlištích Opatov a Háje, a také v centru Prahy na Národní třídě. Rudišova novela Národní třída byla vydána v mnoha jazycích, loni mělo premiéru její třetí německé divadelní uvedení, hra se stále hraje ve státním divadle v Drážďanech. A právě v Německu Jaroslav Rudiš nedávno zaznamenal úspěch, když se ocitl se svým prvním německy psaným románem Winterbergova poslední cesta mezi pěticí nominovaných na letošní cenu knižního veletrhu v Lipsku v kategorii beletrie.

Čas načtení: 2019-08-16 15:10:08

Svaz knihovníků a informačních pracovníků sepsal petici proti odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady

Profesní organizace Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR /SKIP/  protestuje "proti nezdůvodněnému odvolání dlouholetého předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR) PhDr. Víta Richtera". Sepsala kvůli tomu dokonce petici, kterou zveřejňujeme v plném znění. Ministr kultury Antonín Staněk odvolal 31. července z funkce předsedu Ústřední knihovnice rady Víta Richtera, respektive rozhodl, že tímto předsedou bude vždy generální ředitel Národní knihovny (Vít Richter členem komise zůstává). "Jsme přesvědčeni, že koncepční změna, kdy v čele rady má stát generální ředitel Národní knihovny, která je ze zákona odpovědná za formulování metodik a koncepcí pro veřejné knihovny, je správná," sdělila mluvčí resortu Martha Häckl České televizi. Doporučení rady je navíc výsledkem hlasování všech členů. jejím předsedou je nyní ředitel Národní knihovny Martin Kocanda. „Z mého pohledu to přišlo zčistajasna, byl to velmi nečekaný krok. Jsem přesvědčen, že ministr Staněk problematiku knihoven vůbec neřešil, na jednání Ústřední knihovnické rady vůbec nechodil. Nechápeme, proč došlo k tomuto odvolání,“ řekl Českému rozhlasu Plus předseda Svazu knihovníků a informačních pracovníků Roman Giebisch.  Nyní už exministr Staněk ale tvrdí, že nešlo o "blesk z čistého nebe". „Tuto koncepční změnu jsem chystal delší dobu, ale bohužel vzhledem ke všeobecně známým okolnostem jsem několik koncepčních rozhodnutí musel zprocesovat v posledních dnech mého úřadu,“ napsal na svém twitterovém účtu. Jeho krok podpořilo České centrum mezinárodního PEN klubu. "Je logické a vhodné, aby v čele Ústřední knihovnické rady, hlavní poradní orgán ministra kultury, stálý představitel instituce, která má ze zákona povinnost metodicky využívat ostatní knihovny v naší zemi. S příchodem současného generálního ředitele Martina Kocandy Národní knihovny ožila, má vlastní zkušenosti, kteří mají ústní knihovníky, výborně a PEN klub v něm najdu partnera a podporují své činnosti. Proto se rozhodli, že změna v principu řízení Ústřední knihovnické rady generálního ředitele Národní knihovny vede k lepším výsledkům. Jsme organizace, která sdružuje tvůrce knih, proto si je velmi přáli, aby se utišila zjitřená atmosféra kolem těchto změn. Věříme, že ÚKR je možné, že máte k dispozici poradní orgán ministra a jeho členy s bývalým předsedou. Vítem Richtrem budou moci a můžete využít své nápady a zkušenosti," sdělil za PEN Klub jeho předseda Jiří Dědeček.  Vít Richter v médiích uvedl, že radu vedl dvacet let a už několikrát říkal, že by už předsedou měl být někdo jiný. Měl by to ale podle něj být odborník a nikoliv manažer, jakým je i Martin Kocanda. Navíc by podle něj nemělo jít ani o ředitele Národní knihovny. Rada v minulosti několikrát kritizovala rekonstrukci Klementina, což podle Richtera mohlo způsobit jeho odvolání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Petice SKIP ČR proti odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady PhDr. Víta Richtera Nezdůvodněné odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR je poradní orgán ministra zřízený ze zákona a MK ČR vydává jeho statut a jednací řád) dne 31. 7. 2019 ministrem kultury Antonínem Staňkem, způsob jeho provedení a účelovou změnu Stanov ÚKR považujeme za porušení základních principů profesionality, etického chování a zároveň za manažerské selhání ze strany pana ministra. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) poslední den ve funkci odvolal předsedu ÚKR Víta Richtera, který tento ministrův poradní orgán dlouhodobě vedl. Ministr kultury Antonín Staněk z našeho pohledu účelově změnil statut Ústřední knihovnické rady. PhDr. Vít Richter je jedna z nejvýznamnějších osobností současného českého knihovnictví. Profesně je téměř celoživotně spjat s Národní knihovnou ČR (NK). Byl hlavním iniciátorem vzniku grantového programu MK ČR  -  VISK (Veřejné informační služby knihoven); zcela mimořádné je jeho úsilí o internetizaci českých veřejných knihoven. Jako předseda SKIP a ÚKR prosazoval zájmy knihoven při přípravě nové podoby Knihovního zákona, Autorského zákona, Katalogu prací, Standardu VKIS atd. Vít Richter permanentně jedná s autorskými ochrannými svazy, vydavateli a producenty, ministerstvy, knihovnami ad. Věnuje se organizační a řídící činnosti ve SKIPu, mimořádná je jeho činnost přednášková a publikační v České republice i zahraničí, věnuje se výzkumné činnosti, mimořádné jsou jeho aktivity na podporu spolupráce mezi knihovnami a dalšími paměťovými institucemi, byl dosud předsedou ÚKR. Nedovedeme si vysvětlit, jaké důvody mohly vést ministra kultury k těmto náhlým koncepčním změnám. My, níže podepsaní knihovníci a informační pracovníci, vyjadřujeme zásadní nesouhlas se způsobem a formou odvolání pana Víta Richtera z funkce předsedy Ústřední knihovnické rady /ÚKR/. Za petiční výbor: Mgr. Roman Giebisch, Ph.D., předseda SKIP Petici lze podepsat ZDE.

Čas načtení: 2015-07-14 18:59:59

Intervence národní banky

Národní banka má za úkol dohlížet na národní měnu a vytvářet přehledné, předvídatelné prostředí v ekonomice. Díky tomu je snadnější odhadnout vývoj na trhu. Nedochází tak k velkému posilování anebo naopak oslabování měny. K tomuto jí slouží několik nástrojů. Mezi ně patří i intervence (zásah). Národní banky má za úkol stabilizovat měnu hlavně vůči jiným … Pokračování textu Intervence národní banky The post Intervence národní banky appeared first on Ekonomika Online.

Čas načtení: 2020-08-12 17:49:03

Národní muzeum přibližuje své sbírky lidem s postižením zraku či sluchu

Národní muzeum nově spustilo na svém webu sekci Národní muzeum bez bariér. Návštěvníci zde naleznou nejen veškeré informace týkající se návštěvy osob s postižením sluchu a zraku, ale také virtuální prohlídku Historické budovy natočenou přímo v českém znakovém jazyce, upravené virtuální výstavy s titulky a tlumočením nebo audiozáznamy virtuálních výstav pro nevidomé. Jednou z novinek v nabídce Národního muzea jsou i pravidelné měsíční komentované prohlídky Historické budovy v českém znakovém jazyce. „Chceme, aby nabídka Národního muzea byla co nejpestřejší pro všechny skupiny návštěvníků a aby se k nám rádi vraceli. Rozšiřujeme proto naše dlouholeté aktivity o pravidelné komentované prohlídky pro neslyšící, úplnou novinkou je pak zpřístupnění v online prostoru,“ vysvětluje Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea. Díky webové sekci Národní muzeum bez bariér (přístupné ZDE) je možné nyní vidět z pohodlí domova například výstavy Přírodovědecké sbírky ve fotografiích, Říká se jí sametová či Příběh plejtváka myšoka a vzdělávací videa pro děti z cyklu Honzík a Fany v muzeu. Připraven je i virtuální průvodce v českém znakovém jazyce, který je kromě své online verze přístupný i v průběhu návštěvy Historické budovy Národního muzea prostřednictvím QR kódů rozmístěných po budově. Všechna videa pro neslyšící je možné kromě webových stránek Národního muzea najít i na youtube kanálu Národního muzea v sekci (playlistu) Muzeum bez bariér.  Nově Národní muzeum nabízí také komentované prohlídky Historické budovy v českém znakovém jazyce. Ty se budou konat pravidelně vždy poslední středu v měsíci. Zájemci se na ně mohou přihlásit online prostřednictvím elektronického formuláře.  Kromě aktivit pro neslyšící připravilo Národní muzeum k poslechu také audiozáznamy vybraných virtuálních výstav ve formátu mp3, především pro lidi s postižením zraku.  Národní muzeum tak navazuje na své dlouholeté aktivity v oblasti zpřístupnění sbírek všem návštěvníkům. Například v Národopisném muzeu Národního muzea je otevřena stálá expozice Tradiční lidová kultura dotykem a v Národním památníku na Vítkově se od loňského roku nachází haptický model této stavby. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-15 12:18:47

Nejvíce nominací na Českého lva patří filmům Vlastníci, Nabarvené ptáče a Staříci

Celkem 12 Českých lvů za rok 2019 by mohla získat tragikomedie o mikrosvětě spolumajitelů domu Vlastníci režiséra Jiřího Havelky, na 11 cen je nominován snímek Nabarvené ptáče Václava Marhoula, příběh o hrůze a krutosti, ale i nevinnosti a lásce, a 10 nominací získali Staříci, kteří v režii Martina Duška a Ondřeje Provazníka vyprávějí příběh o pomstě dvou starých přátel za dávné křivdy. Úspěšně si vedla také Amnestie Jonáše Karáska, emotivní thriller o manipulaci, násilí a zradě, nebo film Na střeše Jiřího Mádla, příběh o setkání mladého vietnamského emigranta a starého muže, nesnášejícího moderní svět. Obě díla získala shodně sedm nominací. Skleněný pokoj Julia Ševčíka obdržel šest nominací. Na Českého lva v kategorii nejlepší film roku 2019 jsou nominovány filmy: Na střeše (producentka Monika Kristlová), Nabarvené ptáče (producent Václav Marhoul), Staříci (producent Jiří Konečný), Tiché doteky (producenti Petr Oukropec a Pavel Strnad) a Vlastníci (producent Marek Jeníček). Výroční cenu za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Dálava (režie Martin Mareček), Forman vs. Forman (režie Helena Třeštíková a Jakub Hejna), Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." (režie Roman Vávra), Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (režie Olga Sommerová) a Jiří Trnka: Nalezený přítel (režie Joël Farges). Soška Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli poputuje k jedné z následujících hereček: Jenovéfě Bokové za film Karel, já a ty, Ivě Janžurové za titulní roli ve filmu Teroristka, Elišce Křenkové za Tiché doteky, Dagmar Havlové nebo Tereze Ramba za jejich role ve filmu Vlastníci. Filmové akademiky, kteří o nominacích rozhodují, zaujaly také Anna Geislerová ve filmu Amnestie, Jitka Čvančarová v Nabarveném ptáčeti, Kateřina Janečková v Národní třídě i Klára Melíšková a Pavla Tomicová ve Vlastnících, kterým náleží nominace v kategorii nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. V kategorii nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli mají šanci „polapit“ Českého lva Alois Švehlík za film Na střeše, Petr Kotlár za Nabarvené ptáče, Hynek Čermák za ústřední roli ve filmu Národní třída, Jiří Schmitzer za Staříky a Jiří Lábus za film Vlastníci. Za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli byli do druhého kola nominováni Duy Anh Tran za film Na střeše, Jan Cina za film Národní třída, Ladislav Mrkvička za Staříky, Vojtěch Kotek a David Novotný, oba za role ve filmu Vlastníci. Cena za nejlepší režii může putovat k Jiřímu Mádlovi za film Na střeše, za Václavem Marhoulem a jeho Nabarveným ptáčetem, Martinem Duškem a Ondřejem Provazníkem za Staříky, Michalem Hogenauerem za film Tiché doteky či k Jiřímu Havelkovi, režisérovi filmu Vlastníci. Nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film si odnese jeden z těchto filmů: Anežka (režie Adam Šoltés), Dcera (režie Daria Kashcheeva), Dezertér (režie Sasha Stelchenko), Hra (režie Lun Sevnik) a SH_T HAPPENS (režie Dávid Štumpf a Michaela Mihályi). O nominacích ve filmových kategoriích 27. ročníku ocenění Český lev hlasovalo 155 členů České filmové a televizní akademie (ČFTA). Měli za úkol vybrat nejlepší díla (v každé kategorii pět) z 34 celovečerních hraných a animovaných filmů a z 30 dokumentů. Dvě nestatutárních ceny už svého vítěze mají: cenu za nejlepší filmový plakát získal Roman Mrázek, autor plakátu k filmu Nabarvené ptáče. A cena filmových fanoušků patří filmu Ženy v běhu režiséra Martina Horského. Nominace na ceny za televizní tvorbu v kategoriích nejlepší televizní film nebo minisérie a nejlepší dramatický televizní seriál budou oznámeny 10. února. Akademici vybírají ze 14 děl přihlášených Českou televizí, FTV Prima, HBO Europe a TV Nova. Vítězové budou vyhlášeni přímo na slavnostním galavečeru 7. března, kde Prezidium ČFTA udělí také cenu za mimořádný přínos české kinematografii. Slavnostní předávání 27. výročních cen České filmové a televizní akademie se uskuteční v sobotu 7. března v pražském Rudolfinu. Moderovat bude již podruhé herec Václav Kopta a galavečer budou moci zhlédnout i televizní diváci v přímém přenosu České televize od 20 hodin na ČT1. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 2. do 15. března.   PŘEHLED NOMINACÍ   NEJLEPŠÍ FILM Na střeše – producentka Monika Kristlová Nabarvené ptáče – producent Václav Marhoul Staříci – producent Jiří Konečný Tiché doteky – producenti Petr Oukropec, Pavel Strnad Vlastníci – producent Marek Jeníček   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Dálava – režie Martin Mareček – producenti Petr Oukropec, Tereza Polachová, Hanka Kastelicová Forman vs. Forman – režie Helena Třeštíková, Jakub Hejna – producentky Alena Müllerová, Kateřina Černá Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – režie Roman Vávra – producenti Robert Hanč, Vítězslav Sýkora Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – režie Olga Sommerová – producent Viktor Schwarcz Jiří Trnka: Nalezený přítel – režie Joël Farges – producent Vladimír Lhoták   NEJLEPŠÍ REŽIE Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Tiché doteky – Michal Hogenauer Vlastníci – Jiří Havelka   NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Karel, já a ty – Jenovéfa Boková Teroristka – Iva Janžurová Tiché doteky – Eliška Křenková Vlastníci – Dagmar Havlová Vlastníci – Tereza Ramba   NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Na střeše – Alois Švehlík Nabarvené ptáče – Petr Kotlár Národní třída – Hynek Čermák Staříci – Jiří Schmitzer Vlastníci – Jiří Lábus   NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Amnestie – Anna Geislerová Nabarvené ptáče – Jitka Čvančarová Národní třída – Kateřina Janečková Vlastníci – Klára Melíšková Vlastníci – Pavla Tomicová   NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Na střeše – Duy Anh Tran Národní třída – Jan Cina Staříci – Ladislav Mrkvička Vlastníci – Vojtěch Kotek Vlastníci – David Novotný   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Karel, já a ty – Bohdan Karásek Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Vlastníci – Jiří Havelka   NEJLEPŠÍ KAMERA Amnestie – Tomáš Juríček Na střeše – Martin Žiaran Nabarvené ptáče – Vladimír Smutný Skleněný pokoj – Martin Štrba  Staříci – Lukáš Milota   NEJLEPŠÍ STŘIH Amnestie – Matej Beneš Dálava – Josef Krajbich Nabarvené ptáče – Luděk Hudec Staříci – Jana Vlčková Vlastníci – Otakar Šenovský   NEJLEPŠÍ ZVUK Amnestie – Viktor Krivosudský Nabarvené ptáče – Pavel Rejholec Skleněný pokoj – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Staříci – Václav Flegl Tiché doteky – Richard Müller   NEJLEPŠÍ HUDBA Amnestie – Matúš Široký, Jozef Lupták Hodinářův učeň – Ivan Acher, Michal Novinski Na střeše – René Rypar Skleněný pokoj – Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann Staříci – Matouš Hejl, Miroslav Srnka   NEJLEPŠÍ FILMOVÁ SCÉNOGRAFIE Amnestie – Tomáš Berka, Václav Vohlídal, Karol Filo Hodinářův učeň – Martin Kurel Nabarvené ptáče – Jan Vlasák Poslední aristokratka – Martin Kurel Skleněný pokoj – Milan Býček   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Hodinářův učeň – Marek Cpin Nabarvené ptáče – Helena Rovná Poslední aristokratka – Katarína Hollá Skleněný pokoj – Katarína Štrbová Bieliková Vlastníci – Andrea Králová   NEJLEPŠÍ MASKY  Amnestie – Andrea Štrbová Hodinářův učeň – Helena Steidlová Nabarvené ptáče – Ivo Strangmüller Skleněný pokoj – Pavla Frýdová, Tereza Prachařová, Leendert van Nimmwegen Staříci – Eva Schwarzová   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anežka – Adam Šoltés Dcera – Daria Kashcheeva Dezertér – Sasha Stelchenko Hra – Lun Sevnik SH_T HAPPENS – Dávid Štumpf, Michaela Mihályi   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Nabarvené ptáče – Roman Mrázek   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Ženy v běhu – režie Martin Horský   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ Vlastníci – 12 nominací Nabarvené ptáče – 11 nominací Staříci – 10 nominací Amnestie – 7 nominací Na střeše – 7 nominací Skleněný pokoj – 6 nominací Hodinářův učeň – 4 nominace Tiché doteky – 4 nominace Národní třída – 3 nominace Dálava – 2 nominace Karel, já a ty – 2 nominace Poslední aristokratka – 2 nominace Forman vs. Forman – 1 nominace Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – 1 nominace Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – 1 nominace Jiří Trnka: Nalezený přítel – 1 nominace Teroristka – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-27 19:12:08

Politické dostihy Čechů a Němců vyvrcholily 28. října 1918

Koronavirová vánice úplně zastínila, že 28. října si budeme připomínat vznik samostatného státu. Ale i bez koronaviru by kolem státního svátku byla vůně nezájmu. Již při stoletém výročí v roce 2018 jsme se dozvěděli z průzkumu, že pětina Čechů dnes neví, kdy vzniklo Československo, a třetina nemá povědomí ani o únoru 1948. Je dávno zapomenuto 10 milionů mrtvých z Velké války, pomníky padlých jsou sice respektovanou, ale jenom běžnou součástí architektury místa. Rok 1918 byl doslova vyvrcholením karnevalu války a míru. O slavném dnu vyhlášení nezávislosti 28. říjnu 1918 napsal J. S. Machar: „…A kradlo se, kradlo se znamenitě. Kradl kde kdo, neboť to byl karneval, kde je vše dovoleno…“ (J. S. Machar, Při sklence vína, 1929, Aventinum Praha) Je možné hovořit o ideálech, hrdinství, vlastenectví, humanismu. Ale důležitější pro formování událostí té doby byly síla zbraní, nouze, hlad, zima, bezvýchodnost a malá šance na dobré kšefty. To platilo též o 28. říjnu 1918. Vznik Československa nastartovali Němci Z nadhledu více než sta let je čas zrodu Československa plný paradoxů. K českým státotvorným tendencím vyprovokovali české politiky více méně Němci. Rakouští Němci již v září 1914 začali pracovat na programu „německé přestavby Rakouska“. Jejich vize v roce 1916 uváděla: Halič, Bukovina a Dalmácie měly mít zvláštní statut jako méně důležitá část císařství. Měly být mimo správní celek nazývaný Předlitavsko. Pojem „Předlitavsko“ neoficiálně označoval země pod Rakouskem, které nepatřily do Uher(ska). Druhá část zvaná Zalitavsko byla pod správou Uherska. Obě části říše symbolicky oddělovala řeka Litava. Podle představ velkoněmeckého nacionalismu v Rakousku z roku 1916 mělo Předlitavsko představovat jakési tvrdé jádro císařství: německy hovořící oblasti, tedy klasické Rakousko a Čechy s Moravou, kde by měli Němci zcela dominantní pozici v krajích s německou většinou. České politické strany v tom viděly protičeský útok. Proto byl 19. listopadu 1916 ustanoven Český svaz poslanců na říšské radě a Národní výbor. Důsledkem bylo v květnu 1917 státoprávní prohlášení: Požadavek na přeměnu monarchie na „spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států“. Když zemřel císař František Josef a nastoupil mladý Karel I., situace se ještě zhoršila, ačkoliv s Karlem I. byly spojeny nemalé naděje. Spisovatel Pavel Kosatík (v relaci Jak to vidí, ČRo Dvojka, 19. ledna 2018) to popsal v zajímavých souvislostech: Poslední císař Karel I. byl propagátorem federalizace, ale pro český národ byla jeho vize nebezpečná. Státy federace neměly vycházet z historických hranic, ale z hranic podle oblastí tehdy obývaných jednotlivými národy. Kosatík zdůraznil: „V případě Čechů to mělo logický důsledek, že v novém federálním soustátí by zanikly hranice Čech a Moravy, jak je známe. Vznikly by nové hranice podle toho, kde bydlí Češi a kde bydlí Němci. Čili podobalo by se to spíše tomu bastardu, který byl vytvořen na podzim 1938 obsazením takzvaných Sudet. Už tehdy se počítalo s tímhle plánem. Ale aktivistická politika v Tříkrálové deklaraci se velmi odvážně a nečekaně přihlásila k exilovému Masarykovi. Byl to v té chvíli až hrdinský čin. A čím to ještě bylo senzační? Oni to opřeli o právo sebeurčení… Je to zajímavá myšlenka, která má často až kruté konsekvence, protože tehdy, když to začal propagovat americký prezident Wilson, logicky se toho chopily mladé slovanské národy, ale chopili se toho také Němci. I oni v Sudetech chtěli právo na sebeurčení, takže například v Jihlavě, Brně nebo v Olomouci měly vzniknout také jakési samostatné státečky…“ Poté, co 6. ledna 1918 v Praze v Obecním domě čeští poslanci přijali Tříkrálovou deklaraci, se další manifestace odehrála 13. dubna, kdy Alois Jirásek přednesl text Národní přísahy. Zanedlouho proběhl monumentální 1. máj a 16. května 1918 se v panteonu Národního muzea sešlo slavnostní shromáždění při příležitosti 50. výročí položení základního kamene Národního divadla. Byla to zjevná česká národní demonstrace.  Poslední habsburská naděje rychle zvadla Potom se zmátořila habsburská administrativa, když svitla naděje, že německá ofenzíva v roce 1918 zvrátí stav na frontě. Národní hnutí muselo ustoupit od pořádání veřejných oslav a organizování manifestací. Jenže, německá válečná naděje zkrachovala. Nakonec 13. července 1918 došlo k slavnému vyhlášení Národního výboru československého za nejvyšší orgán národa. V srpnu vznikly komise a tajná konsorcia připravující se na dobu převratu. Porážku Bulharska v září 1918 Češi slavili na řadě míst téměř veřejně. Na startovní čáře čekal Hanz i Pepa Pikantní je, že téměř ve stejném okamžiku na území Čecha a Moravy vyhlašovali svůj suverénní stát Němci i Češi. Nemá ale smysl pátrat po tom, kdo chtěl v roce 1918 vyhlásit samostatný stát jako první. V průběhu války byli sice Němci aktivnější, ale nakonec vytvářeli neoficiálně své správní struktury Češi i Němci. Ty byly legitimizovány 16. října 1918 v manifestu císaře Karla I., v němž vyzval národy císařství k vytvoření národních vlád. Jenže, nakonec nedošlo k federalizaci podle císařových představ. Český národní výbor byl založen již 18. listopadu 1916 českými politiky na obranu české politiky. Až 14. července 1918 se stal nejvyšším politickým orgánem domácího národního hnutí. Severočeský příběh Podobně se připravovali na převzetí moci němečtí nacionalisté. Chtěli, aby v rámci federace vznikly v českém prostoru kraje pod ryze německou správou. Dne 21. října němečtí poslanci říšské rady vytvořili Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska nárokující si tzv. německé oblasti v českých zemích, ale ještě v rámci federalizovaného císařství. A 23. října 1918 shromáždění německých poslanců z Čech navrhlo vytvoření jako prvního samostatného útvaru, vznik země Deutschböhmen na severu Čech. Na papíře všechno vypadalo pěkně, ale když 30. října vznikla německo-rakouská Státní rada, byla v patové situaci, protože 28. října vzniklo Československo. Šlo jenom o snahu zachránit to, co se již v den vzniku rady hroutilo. Neboť v ten den již čeští vojáci jako novopečení českoslovenští vojáci ovládali vojensky důležité body v Rumburku, České Lípě či Terezíně uvnitř „ryze německých“ území na severu Čech. K tomu je třeba poznamenat, že císař Karel I. zprostil 1. listopadu 1918 úředníky i vojsko přísahy monarchii. Vojáci mohli vstoupit do národních ozbrojených sil, což čeští vojáci spontánně provedli již během 28. a 29. října. Němci se dali do státotvorného sprintu. Se slávou měla být vyhlášena provincie Deutschböhmen 4. listopadu 1918 v Ústí nad Labem. Vzhledem k vyhlášení samostatnosti Československa 28. října, se již 29. října urychleně sešli poslanci říšského sněmu zvolení za převážně německé okresy v Čechách, aby provolali Deutschböhmen za nedílnou součást Německého Rakouska. Potom se slavnostně přetahovali o to, které město bude prohlášeno zemským hlavním městem Deutschböhmen. V užším výběru bylo Ústí nad Labem, Teplice a Liberec. Tepličtí se přiklonili k libereckým, a tak byl hlavním městem odhlasován Liberec. Tehdy netušili, že za dva týdny bude oblast Liberce téměř obklíčena československými dobrovolnickými oddíly… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-06 15:10:24

Mírový čas roku 1945: Místo tankových divizí lavina oběžníků, vyhlášek a zákonů

Stěžujete si na přebujelou administrativu? Buďte rádi, že jste nebyli jejím cílem, když skončila v Čechách druhá světová válka. To byla lavina! Dnešní úředničení je již daleko poklidnější formou úředního teroru. Přečtěte si, jak to bylo v období několika měsíců po 8. (9.) květnu 1945. Válka ještě neskončila a československá administrativa začala budovat úřednické ekvivalenty tankových divizí, dělostřeleckých a leteckých pluků i specializovaných úderných praporů. Tato ohromná armáda byla neviditelná, protože byla jenom papírová. Co divize to prezidentský dekret, pluky a speciálními prapory zastoupily oběžníky, vyhlášky, nařízení různých ministerstev. Tím se ještě před koncem bojů vyzbrojovala obnovená Československá republika proti českým či sudetským Němcům, Maďarům a kolaborantům. Zde je několik příkladů: Vládní nařízení z 5. května 1945 o volbě a pravomoci národních výborů, které vyšlo 9. května 1945 ve třetí částce Sbírky zákonů a nařízení státu Československého, otevřelo poválečnou úřednicko-šmírovací frontu. Na území Československé republiky měly být zvoleny místní, okresní a zemské národní výbory jako orgány státní správy. V každé obci vznikly místní národní výbory, které nahradily současnou moc – zastupitele, radu i starostu obce či města. Národní výbory měly vyhodit na dlažbu úředníky, kteří se provinili proti národním čili proti státním čili československým zájmům. V obcích a okresech, kde většinu obyvatelstva tvořili Němci, nemohl být ustanoven z Čechů národní výbor (NV). V takovém případě na úrovni okresu byly jmenované okresní správní komise (OKS) a na úrovni obcí místní správní komise (MSK). Dekretem prezidenta republiky z 19. května (č.5/1945 Sb.) byl majetek osob státně nespolehlivých, tedy Němců, Maďarů a kolaborantů, dán pod národní správu. Vládní nařízení ze 17. května 1945 o některých opatřeních v zásobování obyvatelstva potravinami, představovala doslova škleb vůči německému obyvatelstvu v ČSR. Na nařízení bylo pikantní, že Židé dostali „tučné“ potravinové lístky D čili pro Němce. Němci se museli spokojit s lístky s přetiskem JUDE, tedy s velmi omezenými nároky na množství potravin. Němci se tomu mohli vyhnout jen tím, že prokázali, že byli antinacisty, že zůstali věrni republice. Dotazníkový mor Tzv. revoluční osazenstvo národních výborů bylo již několik týdnů po osvobození zavaleno spoustou dotazníků. Nastupující československá státní správa potřebovala co nejpodrobnější informace o stavu občanstva, zvířectva a všeho možného v okresech i jednotlivých obcích a městech. Lavina dotazníků byla doplněna o další lavinu – oběžníků. Svědčí o tom například příval oběžníků vydávaných zemským národním výborem. Podívejme se třeba na oběžník z roku 1946 číslo 1022. Byl vydán 30. září 1946 a týkal se i takové drobnosti jako odměny úředním zřízencům za donášku úředních zásilek těžších 14 kilogramů z pošty a na poštu. Od 1. června 1946 zřízenci při přenášení zásilek o vyšší váze měli nárok na dvě koruny, ne jenom 70 haléřů, jako dosud. Evidence jako první pilíř moci Nejdůležitější otázkou bylo, jak udržet přehled o českých Němcích. Řešení bylo geniálně jednoduché, jak ukazuje příklad z Ústí nad Labem: Nejzákladnější evidence Němců byla přesunuta přímo na ně jako majitele ústeckých domů a bytů, protože většina domovního fondu byla v rukou Němců. Vyhláška č. 5 z 31. května 1945 „Soupis nadbytečných obytných místností v oblasti velkého Ústí nad Labem“ ukládala evidenci a využití všech bytů. Vyhláška č. 6 o pracovní povinnosti Němců (ve věku od 15 do 55 let) z 1. června 1945 vydaná ústeckým MNV nařizovala v bodu 2.: „Všichni majitelé domů neb jejich zodpovědní zástupci pořídí vlastními prostředky 2 seznamy v domě bydlících a pracovní povinnosti podléhajících osob. Jeden podepsaný seznam odevzdají do 3 dnů úřadu práce, druhý vyvěsí za domovními dveřmi na vhodném místě.“ S neuposlechnutím vyhlášek byly spojené vysoké pokuty a hrozba vězením. Velmi silným nástrojem pro evidenci a udržení místních obyvatel v bydlišti byl systém vydávání potravinových lístků. Proto vládní nařízení č. 6. ze 17. května 1945 určovalo v paragrafu 3, odstavec 2, že lidé, kteří se vrací do ČSR se musí k zásobování přihlásit „u obce stálého pobytu… Při přihlášce k zásobování potravinami nutno v každém případě předložiti policejní přihlášku ke stálému pobytu v obci.“ První provizorní přihlášky Pro evidenci pohybu obyvatelstva hned po osvobození mělo české vedení města Ústí n. L. prozatímní cyklostylované přihlášky k pobytu. Dochovala se například přihláška z 23. června 1945, ve které majitel domu podepsal přihlášku ověřenou razítkem ústeckého 2. policejního revíru. Podobně postupovaly i obce. S kulatým razítkem „Obecní úřad Vaňov“ byly vystavovány strojopisně předepsaná potvrzení o pobytu lidí v obci v tom smyslu, že pan, paní, slečna … narozen … „je ve Vaňově, okres Ústí n. L. policejní hlášen“. Úřednické terorismus v mezích zákona Sešněrování obyvatelstva a firem dotazníky se postupem doby změnilo v běžného úředního šimla, jak to vystihuje povzdech ze stanice SNB (Sboru národní bezpečnosti) ve Vyklicích v hlášení z 29. července 1946. SNB stanice poukazovala na stížnosti vůči přebujelé administrativě. Písemná agenda postihuje i „širší obyvatelstvo vyplňováním dotazníků, hlavně však všechny úřady, čímž je větší potřeba kancelářských sil a ztráta časová. Ve zprávě se dále uvádí, že „nepůsobí příznivě, že v nynější době nedostatku pracovních sil potuluje se v pohraničí množství trhovců a zábavních podniků, používajících motorové dopravní prostředky. Většinou se jedná o osoby práce schopné, neprospívající tím nijak veřejnosti, naopak zdržují od práce jiné.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-29 09:26:55

Michael Rittstein: Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií

Dnes ho dlouze představovat netřeba, má za sebou víc než stovku samostatných výstav po celém světě. V roce 1977 jsem si poprvé o Michaelu Rittsteinovi v jedné z oficiálních výtvarných publikací, hodnotící tehdejší mladou nastupující generaci výtvarníků, přečetl, že „u něj došlo k výraznému odklonu od oficiálního, expresivně zaměřeného realismu k subjektivismu“. Zpozorněl jsem! První zvednutí varovného prstu? Osud se naplnil. Stačil jeden obraz Nechci v kleci vystavený v roce 1978. A bylo „vymalováno“.    Začneme rozhovor vzpomínkou na dětství?  Když si představím dětství a mládí, tak to je Brnířov na Domažlicku. Praha byla až druhou štací. Rozpadla se rodina, ve které jsem žil, tak jsem směřoval citově k babičce. Do dneška je tam můj domov. Ta chalupa nese pietně stopy mého dětství, lásku a zázemí. Už při studiích jsem měl na půdě ateliér. Dělal jsem tam na farmě i brigády, abych si vydělal na fotoaparát, barvy. A najednou jsem byl přímo „v tom“. V jejich čase, v jejich životech. Posouvalo se mi to do malování.   A měl jste téma na diplomovou práci. Na akademii jsme se sešli jako studenti v ateliéru profesora Paderlíka. Dobrá parta. Václav Bláha, Petr Pavlík, Vladimír Novák, Svatopluk Klimeš, Marie Blabolilová… Najednou i Paderlík dostal novou tvář, začal se na škole profilovat ve výraznou personu. Probíhal mezi námi intenzivní dialog. Na to, co se dělo okolo nás, jsme se neohlíželi. Normalizace? I když na akademii se už tlačila, my byli duchem před šedesátým osmým. Zajímala nás dekadence, na ambasády jsme chodili na filmy, které se tu přestaly promítat, sledovali českou novou filmovou vlnu… Profesor se neodvážil na nás mít politické nároky. S námi společně stávkoval v osmašedesátým proti Rusům a najednou by nám měl zadávat normalizační témata?   Co bylo vaším hlavním předmětem zájmu na akademii? Ve třetím ročníku, to už to moje malování dostávalo nějakou podobu, jsem maloval cyklus inspirovaný prvobytně pospolnou společností. Tehdy byla velice módní filosofie hippies. Řešil jsem to způsobem, jako by se to odehrávalo v pravěku. Zajímal jsem se o Darwina, srovnání psychiky zvířete a člověka, navštěvoval muzea, vyhledával různé pravěké pozůstatky a fabuloval z toho fantaskní obrazy. V pátém ročníku jsem si uvědomil, že mi v tom, chybí „reálný materiál“, že to, co je kolem mě, v tom malování není. A tak jsem to začal kombinovat s reálným životem, s příběhy, které jsem prožíval. Rozhlížel jsem se kolem Brnířova. Ženský se tu pořád popichovaly s chlapama, bylo to plné sexuality a ty historky… Inspirovalo, mě to, lákalo udělat tenhle motiv, do kterého se mi nepřestávala vkrádat lidskost. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem začal to okolí doslova mapovat. Kreslil jsem rozpadající se domy, stodoly, lidi v pohraničí. Mezitím jsem chodil na farmu, makal tam s nimi a maloval. První obrazy byly vysloveně akční, prasata, krávy, ale byli tam i souložící zemědělci. To bylo to moje zemědělství, moje téma… ne jako bolševický, ale téma, které současné moderní umění opomíjelo. Měl jsem pocit, že se dostávám k zajímavým souvislostem, které oficiální výtvarné umění ignoruje, vůbec se neinspiruje tímto tématem. Nakonec jsem si to vybral jako diplomové téma. Namaloval jsem asi sedmačtyřicet obrazů. Vybralo se dvanáct. Bylo to poměrně krotké. Ty ostatní vybočovaly z představ socialistického zemědělství. Ale i tak jsem se v podstatě po ukončení akademie stal paradoxně angažovaným výtvarným umělcem a „soustem“ pro Svaz československých výtvarných umělců.   Úspěšný mladý angažovaný umělec hned po akademii. To je rozjezd! Legitimaci mi vystavili, ale nevydali. V roce 1976 mi přidělili Galerii mladých na výstavu. Jenže na Svazu výtvarných umělců čekali, že tam bude, podle nich, angažované zemědělství. Já už ale maloval město. Nelíbilo se. Bylo to existenciálně problematický. Pro ně! Svěsit už to nešlo. Osočili mě, že jsem je podvedl. A od té doby, když slyšeli moje jméno, byli ve střehu. V návštěvní knize jsem našel pochvalné zápisy … Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, Ruda Němec a další. Pro jejich generaci to bylo zajímavý, protože jim to připadalo, že určitým způsobem rozvíjím českou linii. Stal jsem se tak potenciálním členem odvrácený strany, šedé zóny, té druhé strany, alternativy.    Nemusel jste na vojnu? Ženil jsem se ve čtvrtém ročníku na akademii, to už jsme měli i dítě. Strávil jsem rok v Armádním studiu. Jeho ateliéry byly v pražských Vršovicích a my jsme tam vlastně obsluhovali ty „veliký“ armádní umělce, kteří tvořili angažovaná díla. Rozváželi jsme jejich obrazy po kasárnách a dělali z nich výstavy. I záklaďáci tam museli malovat. Jako témata nám zadávali pitomosti, já to nedával. Maloval jsem si svoje. Říkali, že to je nepoužitelný, a tak Rittstein v kasárnách nikdy nevisel. Po vojně jsem si v Čechově ulici našel sklepní místnost, samá plíseň, a tam se pochopitelně nemaluje zemědělství. Začal jsem se přiklánět k takový existenciální linii českého umění. Já měl rád Šmidry, Nepraše a tam začaly vznikat obrazy Nechci v kleci, Sprchový kout ... Cítil jsem něco neurčitého, mimovolně to přicházelo samo. Nebyl to ještě program, do kterého bych se rozmaloval.    A přišla výstava, která skončila tak neslavně? Ta naše parta pocítila potřebu udělat konfrontační výstavu. Marcela Pánková, historička umění, „sebrala“ v roce 1978 Sozanskýho, Bláhu, Švédu, Ouhela, Petra Pavlíka a Luboše Janečku a pověsila obrazy v Krči v Praze ve výzkumáku na chodbě. Já tam vystavil tři obrazy: Bytové jádro, Sprchový kout a Nechci v kleci. Vůbec mě nenapadlo, že dělám nějaký proti, jen jsem chtěl vypovídat o údělu jedince, který má omezený rádius. Na vernisáži to někdo udal, přijeli estébáci a zavřeli nás na vrátnici. Nazvali to spiknutím a že si nás odvezou. My jsme se, naše parta, což může být pro mnohé překvapující, stýkali s Kotalíkem, tehdejším ředitelem Národní galerie. Bylo zajímavé, že jeho, přestože to byl velký komunista, zajímalo hodně i to neoficiální. On chtěl mít dobrý sbírky v Národní galerii, a tak kamarádil i s námi. Chodil ke mně do ateliéru. Chodil sem jak Kotalík, tak i Chalupecký a i jiní. A tak Jirka Sozanský zavolal Kotalíkovi, a ten přijel a vyřešil to. Řekl, že to jsou malířský pokusy, od mladých absolventů akademie a že není co vyšetřovat. Pustili nás domů. Nahlásili to na Svaz, kde jsem měl pořád legitimaci. Když jsem si pro ni šel k tajemníkovi, pustil se do mě: „Co jste dělali v Krči?“ „Pověsili jsme si obrazy na chodbu, když to nepovolíte ve svazové výstavní síni tady.“ „A co obraz Nechci v kleci, co ta červená, co to pletivo? Komunistickej koncentrák?“ Nedal si to vysvětlit. Nakonec zařval na sekretářku, aby mi ji dala, že už mě nemůže poslouchat. Nikdy jsem ji nepoužil. Deset let mi nedali výstavu. Muselo se žádat. A tak jsem vystavoval s Malichem a jinými po různých chodbách mimo Prahu. Po hospodách jsme to probírali. Navštěvovali jsme se v ateliérech. Svým způsobem to bylo pro mě velice významný. Potřeboval jsem odezvu.   A z čeho jste žil, měl jste rodinu? Občas jsem něco prodal a trochu vypomohli rodiče. První nákup udělala Alšova jihočeská galerie. Rok po studiu koupili tři obrázky. Národní galerie koupila dva obrazy. Kotalík říkal: „Já to dám do komise, ale musím si ji připravit. Musí to být něco za něco. Vezmu nějakou blbost jejich kamaráda a oni vezmou, co chci já.“ Takže takto jsem se dostal do Národní galerie ještě zamlada. A nějaký peníze na živobytí z toho byly. Kamarádi z nakladatelství Mladá fronta a z Lidového nakladatelství mi občas nechali ilustrovat knížku. Potom to museli obhájit u komise, že zrovna já… Za dva roky jsem měl výstavu v Nerudovce, dělala tam kurátorku paní, které se tam někdy podařilo vmáčknout i neoficiála. Nad galerií bydlel malíř Bedřich Dlouhý. Doporučil mě. Začali jezdit sběratelé. Ty obrazy byly levňoučký, ale dalo se za to žít. Co bylo potřeba? Čtyřicet korun za ateliér, něco na benzín, jídlo, barvy… Člověk v té době nesměl mít velké nároky. Ale já jsem věděl, do čeho jdu. V létě jsme byli v Brnířově s celou rodinou. Babička celý rok šetřila a v létě nás tam všechny živila.    Ale nakonec vás nechali vystavovat v zahraničí a tady ne? Protože stát z toho měl peníze. Bylo tady Artcentrum, podnik zahraničního obchodu, ten vyvážel výtvarné umění. Na zahraničních veletrzích výtvarného umění se se socialistickým realismem nechytali. Jednoho dne mi zavolali, jestli bych jim nedal dokumentaci obrazů, že něco zkusí. Dostali na mé obrazy kóji v hlavní sekci veletrhu. „Dám vám obrazy, ale pojedu, jinak nedám.“ To se nelíbilo, ale nakonec jsem jel. Ředitel, ten se tam koukal na fotbal, a nějaký pan Dvořák, to byl tajný, ale ten umění rozuměl. Udělali mi školení, jak nemám komunikovat s emigranty, ale já tam nic jiného nedělal. Oni také, protože jenom přes emigranty se daly navázat kontakty a prodávat. Nechali mi z toho něco málo peněz, ale „chytl“ jsem tam galeristu, který mi udělal výstavy v Kolíně nad Rýnem. To samé se opakovalo. Nepustíte, nedám! Jel jsem a zase ne sám. Tam mi emigranti dali ruksak samizdatové literatury, abych ho převezl do Prahy. Vyhodil jsem ho před hraničním přechodem z vlaku. Bál jsem se, to už bych si „neškrtl“. Když mě viděli, tak kontrolovali všechno. Nevozili ale ven jenom moje věci, vozili i Knížákovy věci, nabízeli i jiné, potřebovali peníze. Potřebovali se venku „chytit“. Na moje věci dostali kóji i v hlavní expozici v Chicagu, na Navy Pieru. Zase neskutečný boj. Vyhrožoval jsem generálnímu řediteli, že to dám do novin, že se kóje dostala na moje obrazy…Nakonec jsem se stejným způsobem dostal ještě i do New Yorku. Bylo to velice úspěšný, spousty nabídek, ale nedovolili mi je využít. V Americe si mě ale všimli teoretici z Evropy a pozvali na Benátské bienále.    A najednou samet… Ocitl jsem se v akčním výboru. Rozjížděla se generace těch úplně nejmladších, kteří si mysleli, že budou hned světový. Výtvarné umění se začalo různými způsoby fedrovat do světa. Mně bylo čtyřicet a mí skalní „fandové“ o mě mluvili, že „Rittstein je v prdeli/hajzlu“, že už nemůže nic pořádného namalovat, když ztratil nepřítele. Přitom já ale pořád maloval jen svůj život, žádnou politiku. Byl jsem tím vším tak unavený a řekl jsem si: už nechtěj opakovat ty své obsese, seber se a odjeď. Stejně jsem to chtěl udělat už dávno. Brnířov. Přišel čas udělat si krajinu. Ty věci, co mám okolo sebe, co jsou na dohled od baráku, břízy, které stojí za barákem. Byly to úplně jinak „zorganizovaný“ obrazy. Melancholický. Maloval jsem to pět let. Po pěti letech jsem se zúčastnil výběrového řízení na výstavu v Míčovně v Královské zahradě Pražského hradu. Za prezidenta Havla se tam dělaly velké výstavy. Představil jsem se tam v roce 1998 jako lokální krajinář. To mně bylo padesát. Vzbudilo to pozornost, mělo to velkou publicitu, všechny recenze byly pozitivní. Psalo se, že Rittstein se vyvíjí, zkouší, nelpí na svém původním výrazu, nerozmělňuje ho, že udělal úplně jinou výstavu. Pochopitelně mí skalní „fandové“ zase říkali „Rittstein je v prdeli/v hajzlu“, říkali to už podruhé. „On teď maluje jenom krajinu, strašný.“ Já jsem ale tou výstavou zjistil, že už vlastně mám všechno z té krajiny namalovaný a že se mi tam začíná vracet figura. V jiných souvislostech. Do šedesátky, deset let jsem zkoušel figurální obrazy, takový jakoby vyprázdněnější. To byl ale důsledek přestavby celé kompozice obrazu, imaginace, fantaskního realismu i surrealismu.    V roce 2001 jste začal učit na Akademii výtvarných umění jako vedoucí Ateliéru malířství. Dávalo vám to něco navíc?  Hned po revoluci mě oslovili studenti z Uměleckoprůmyslové školy. Odmítl jsem. Chtěl jsem především malovat. Za pár let volali několikrát z akademie. Osobně i rektor Knížák. Ale já odmítal. Bylo mi dvaapadesát a zavolali znova. Podlehl jsem. Podepsal smlouvu na rok. První studenti byli výborní, byli nadšení, přestože já byl dost náročný. Jsem docela na produkci, chci, aby se makalo. Když jsou studenti spokojený, tak chtějí dovést k diplomce a ti další také. Dával jsem jim dílčí úkoly, zpracovali to po svém, mluvili jsme o tom, chodili po výstavách, psali eseje. Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií. Pochopili ji a respektovali mě. Přezdívku jsem měl „šéf“. Jedna výstava mimo školu ročně, jeden výjezd na plenér, jeden týdenní výjezd – Londýn, Paříž, Berlín – do galerií. Najednou jsem zjistil, že vlastně sleduji současné umění, navštěvuji galerie s absolutní pravidelností, jako bych se učil sám. Nesmírně mě to nabudilo, oživilo. Sedmnáct let a vůbec mě to nenamáhalo. Škola byla oázou. Byl jsem tam rád. V baráku, kde se mluví a probírají se spousty věcí kolem výtvarného umění. Hodně dávala i mně. Jsou tam ateliéry i s jiným zaměřením, kde jsem se zúčastňoval hodnocení jako člen komisí, a tak jsem vlastně sledoval celý proud od videoartu přes konceptuální umění, smíšený média, malbu, sochu, vlastně jsem se neustále vzdělával, a hlavně byl v obraze.   K šedesátinám vám „popřála“ výstavou Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze.  Byla to retrospektiva. Tam už bylo všecko: krajina, jednodušší obrazy, které vycházely z krajiny, i figura. Přijetí bylo výborný.    K sedmdesátinám to byla Jízdárna Pražského hradu na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Na čas jsem si ji přejmenoval díky vašim rozměrným plátnům na Rittsteinovu Sixtinskou kapli. Pro mě to byla splněná představa o tom, jak budou vypadat moje velké obrazy ve velkém prostoru. Chtěl jsem to alespoň jednou vidět. Míčovna nebyla špatná, ale je to stylový prostor, Národní galerie je prestižní místo, ale je nízká. Jízdárna, to je neskutečný prostor. Já jsem je maloval na dvoře v Brnířově a pak jsem už nikdy neviděl, jak působí s patřičným odstupem. Chtěl jsem tu Jízdárnu kvůli tomu. Měl jsem obavy, že bych to mohl s tím prostorem prohrát, ale ono to vyšlo. Přesto, že jsem uspořádal spousty výstav, toto se mi stalo poprvé v životě, vidět svoje věci v takovémto prostoru. Stálo mi to za to. Mé představy se naplnily. Vlastně svým způsobem jsem se oklikou vrátil ke všemu, co jsem kdy dělal. A navíc, co jsem chtěl udělat, a udělal jsem to, že jsem poprvé v posledním období začal malovat nejen to, co jsem žil, ale i to, co jsem viděl. Vidím! Ta poslední fáze je pro mě velice důležitá. Jsem rád, že na té výstavě byla se vším, co k ní patří, a že naznačila určitou sebereflexi, ale i to, že jsem schopen namalovat i jinou polohu. Tím myslím ty mé etnografické cykly. Indii, Mexiko a mám do třetice v plánu Japonsko.    Víte, co mě překvapilo na výstavě v Jízdárně, kterou navštívilo téměř dvacet tisíc lidí? Že ani tou poslední fází, o které mluvíte, mi to nepřipadalo uzavřené? Nic neuzavírám. Mám spoustu nápadů a plánů. Je to ve mně. Ale nerad bych to předem inzeroval. Nikomu to neříkám. Promiňte mi to, ale zatím to neřeknu ani vám!   Autor je výtvarný teoretik a spisovatel.   Michael Rittstein (*17. září 1949, Praha) je český výtvarník. Patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Žije a pracuje v Praze. Je otcem sochaře Lukáše Rittsteina, a „Miki-discjockey“ (Mikuláše). V letech 1964 až 1968 studoval na SOŠV Václava Hollara a v letech 1968 až 1974 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Arnošta Paderlíka, kde byl od roku 2001 vedoucím Malířského ateliéru III. Je členem výtvarných skupin „12:15“, „Pozdě, ale přece“, „Nová skupina“ a „SVU Mánes“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2019-11-04 06:32:26

Michael Kocáb: Komunisté v listopadu 1989 promarnili šanci k vnitrostranickému puči

Michael Kocáb a Oskar Krejčí, dva protagonisté politické aktivity, která v mnohém formovala vývoj v listopadu 1989, se sešli v redakci Literárních novin. Aby vzpomínali, diskutovali, souhlasili spolu i nesouhlasili. A také aby upozornili na knihu, kterou o tomto vzrušeném období sepsal Michael Kocáb. Debatu moderoval vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel.    Pavel: Scházíme se poprvé po třiceti letech. Trochu jsme zestárli, ale paměť nám pořád slouží. Jaké máte právě teď pocity?   Kocáb: Potvrzuji, že se opravdu vidíme po třiceti letech. S Oskarem jsem se poprvé sešel letos v únoru, když jsem si potřeboval upřesnit některé události do své nové knihy Vabank. Kniha mění v mnoha ohledech paradigma výkladu toho, co se vlastně dělo před a po 17. listopadu, a mé pocity jsou proto následující – napjaté očekávání, jak to odborná veřejnost přijme. S Oskarem jsem spolupracoval na fakticitě a v mnohém jsme se shodli. Ale pokud by se někomu zdálo, že jsme přijali nějakou společnou interpretaci, tak říkám: Ne. Nic takového neexistuje. Považoval jsem za důležité o tehdejších událostech s ním diskutovat, protože to byl jediný člověk protistrany, který u toho byl bezprostředně se mnou a s Michalem Horáčkem, přičemž my, jako MOST jsme se synchronizovali s Jiřím Křižanem a Václavem Havlem. Pak samozřejmě premiér Adamec, ale toho zapojil naplno do hry Oskar Krejčí. A potom ještě vy a několik lidí z úřadu vlády, naštěstí žijících, kteří mohou potvrdit, že to probíhalo přece jenom trochu jinak, než se traduje. Mám na mysli dobu, než zapnul Hanzel magnetofony, což bylo až při prvním setkání Adamce a Havla v Obecním domě, 26. listopadu. V té době ale bylo už leccos velmi zásadního odehráno.   Pavel: Pochopitelně se všechno v listopadu 89 odehrávalo v nějakých souvislostech – i mezinárodních. Vliv mělo i to, co se dělo v ostatních tzv. socialistických zemích. Ale to vůbec nevylučuje, že významnou roli sehráli lidé v tehdejším Československu.   Krejčí: Diskutovalo se o tom i v uplynulých třiceti letech. Jaká byla vlastně role Kocába a Horáčka? Na první pohled je málo viditelná. Byli to lidé, kteří běželi před frontou. Byli takříkajíc v týlu nepřítele. Výsledek se pak zdál samozřejmý. Ale někdo musel ten most připravit. My, co jsme byli na vládě, jsme byli v nějakých pozicích a měli jsme na výběr, jestli tímto směrem půjdeme, či nikoliv. Ale Kocáb s Horáčkem se museli sami rozhodnout a vyběhnout ty schody během několika dní. Platí jednoznačně, že ta geopolitika změnu předurčila, ale formu, tu tomu dal MOST.   Kocáb: Jakou úlohu v tom hrálo ÚV KSČ, zpravodajské služby, Sovětský svaz – to je něco, co ještě není úplně rozklíčováno. A některé články, které v poslední době vycházejí, to paradoxně spíše ještě zatemňují. Snažil jsem se v knize chod událostí podepřít co nejjednoznačnějšími důkazy. Není tam mnoho interpretací, shromažďoval jsem hlavně dokumenty. Když něco komunisti dělali, říkali, nebo psali, tak jsem to přepsal jedna ku jedné. Aby mi pak někdo neřekl: To si takhle Kocáb myslí. Možná bude něco chybět, protože dokumentů jsou hory. Ale jsou tam například přímé výpovědi tehdejších komunistických vládců, přepsané magnetofonové záznamy z jednání OF a VPN, výpovědi přímých aktérů a také denní situační zprávy, tzv. DSZ, ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti. Zajímavé bylo, že například mé vystoupení při zakládání Občanského fóra celkem přesně popsal zástupce náčelníka II. správy SNB Miroslav Chovanec už den poté. Docela by mne zajímalo, koho tehdy Státní bezpečnost v Činoherním klubu měla. Jednu věc jsem při studiu všech těch materiálů pochopil – a to klidně považujte za provokativní větu do začátku téhle besedy: Sametová revoluce se u nás odehrála proti vůli celého establishmentu – ÚV KSČ, Sboru národní bezpečnosti a armády. Některé složky už tehdy mohly mít svoje zájmy a mohly pracovat s náznaky, že socialismus se už dlouho neudrží, ale opakuji, bylo to proti vůli celého vedení státu. Komunisté měli připraveny akce Zásah, Norbert a Vlna a kdykoli je mohli zahájit. Proběhlo to i proti vůli KSSS, zejména jestřábů v ní, ale nakonec i proti vůli Gorbačova. Zachytil jsem, že řada tehdejších vlivných komunistů je přesvědčena, že Gorbačov chtěl všechno rozpustit. Že snad i cíleně pracoval na demontáži socialismu, či přinejmenším sovětského bloku. Nemyslím si to. Podle mého názoru jeho přestavba a glasnosť byl plán, jak právě udržet socialistický blok rozvolněním rigidního uzurpátorského zákonodárství a připuštěním částečné svobody slova i podnikání. Vše ale na bázi socialismu a při zachování vedoucí úlohy strany. Nejspíše usiloval o jakýsi derivát čínského řešení, jak ho dneska vidíme. A důsledným prosazováním svých reforem chtěl ubrat vítr z plachet opozici. Kdyby tehdy Jakeš, Honecker, Živkov – všichni ti mocipáni – na tu hru přistoupili a začali ve svých zemích urychleně realizovat zásady perestrojky a glasnosti, tak by to opozici přinejmenším oslabilo. Když si porovnáte principy perestrojky a například rané požadavky Občanského fóra, tak si je to v lecčems podobné. Mluvím ale jen o prvních požadavcích, pak jsme šli samozřejmě daleko dál. Revize sovětské intervence z roku 1968 se tehdy ještě v Gorbačovových úvahách neobjevila, ale rozvolnění článku o vedoucí úloze komunistické strany připuštěním voleb z více kandidátů, či umožnění soukromého podnikání, tedy alespoň v určitých mezích, už ano. Prosazoval i větší svobodu slova a Sověti propouštěli politické vězně. Kdyby tehdejší mocipáni ve východním bloku jeho taktický plán pochopili, tak si myslím, že se všechno mohlo odehrát i jinak. Jenže oni to nepochopili.   Pavel: Jenom drobnou poznámku. Modifikovat vedoucí úlohu strany v ústavě Československa, to už dostala za úkol komise ÚV KSČ, kterou řídil Marián Čalfa. Dávno před listopadem. Otázky rozvolnění ekonomických svobod, to všechno začala připravovat ještě Štrougalova vláda, který ale pak rezignoval v souboji s dogmatiky.   Kocáb: Ale pozor. Gorbačov už s tím přicházel od roku 1986 a stupňoval to.   Krejčí: V tomhle máš samozřejmě pravdu. Když to ale potom promítneš do těch dní v listopadu 89, tak už vidíš, že nás Gorbačov opravdu házel přes palubu.   Kocáb: To je to, v čem se nedohodneme…   Krejčí: Ale my jsme se přece dohodli na 17. listopadu, tehdy už nás hodil přes palubu.   Kocáb: Po 17. listopadu už to asi pomalu začal vzdávat, protože mu naši disidenti jeho plán zcizili a tehdejší vládnoucí komunisté se propadli do kataleptického stavu. Ale chtěl bych to dokončit. Rigidní vedení státu perestrojku nepřijalo. Gorbačov pravděpodobně zorganizoval, či alespoň podpořil první převrat – i když konkrétní důkazy jsem nenašel – ve východním Německu. Padl tam Honecker a byl nahrazen Egonem Krenzem. To nebyl reformní komunista – to byl jen mladší, padesátiletý, bývalý vůdce komunistické mládeže a od roku 1983 člen politbyra SED, takový Štěpán či Mohorita východního Německa. Čili klasický vnitrostranický převrat, který byl naplánován i v Československu. U nás se ale nepovedl, protože ho jeho osnovatelé zpackali a naši disidenti rychle zareagovali. Zaplať pánbůh. Tím se dostávám k naší sametové revoluci tak, jak jsem ji zažil já. V zorném poli iniciativy MOST, která začala pracovat už od září, se na straně tehdejšího establishmentu objevily tři čtyři postavy, které, dle mého názoru, pochopily, že jejich urputný boj o zachování socialistického zřízení musí mít tentokrát určitou mez: nesmí téct krev. Té už bylo v minulosti dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} MOST se netajil tím, že mu jde o demontáž tehdejšího politického zřízení, ale také opakovaně zdůrazňoval, že je nutné se vyhnout násilnému střetu. Na to slyšel v té době Oskar Krejčí a jeho nadřízený Adamec, předpokládám, že i vy. Vy jste byl také v tom klubu těch nejbližších. V tomto ohledu jsme měli společnou prioritu a i při nejzásadnějších politických bitvách jsme ji dokázali mít stále na zřeteli. Později se v tomto smyslu zapojil i Mojmír Zachariáš, velitel Západního vojenského okruhu a náčelník generálního štábu Miroslav Vacek. Při jednání s generálporučíkem Zachariášem – byl jsem za ním v Táboře s Václavem Klausem – jsem argumentoval zhruba v těchto intencích: „Pane generále, naše armáda nesehrála nikdy zásadně pozitivní roli. V roce 1939 to zabalila, v roce 1968 také a vrcholem vaší kariéry přeci nebude rozkaz ke střelbě do vlastních obyvatel, studentů? Tomu nevěřím.“   Pavel: To bylo dost brutální…   Kocáb: Takový výsledek jeho strmé vojenské kariéry v socialistickém systému musel být pro něj nepřijatelný a i jeho výraz tváře tomu napovídal. Nebyl nepřátelský. Generálu Zachariášovi podléhalo 85 procent pozemního vojska ČSLA a podle Varšavské smlouvy v případě konfliktu i střední skupina sovětských vojsk. Té velel sovětský generálporučík Eduard Vorobjov. Zachariáš byl tím, kdo měl spustit vojenskou akci Zásah, která by zbraněmi zastavila rodící se revoluci a vyhlásila stanné právo. Pro tuto akci by bylo vyčleněno v českých zemích a na Slovensku 9 345 vojáků, 575 automobilů, 130 obrněných transportérů, 155 tanků a 81 vozidel speciální techniky. Po zhruba dvouhodinovém jednání Zachariáš prohlásil, že on, pokud zůstane ve funkci, proti demonstrantům nezasáhne. A podepsal v tomto smyslu i komuniké. Následující den jsem již sám dorazil na generální štáb ČSLA a od jeho náčelníka, generálplukovníka Miroslava Vacka, jsem získal podobné ujištění. Vše detailně popisuji v knize Vabank. Byla však připravena ještě další akce – Norbert. Při té mělo být podle jmenného seznamu internováno 9 500 odpůrců režimu. Bylo soustředěno také asi sto odborných vojenských pracovníků pro akci Vlna – obsazení televize a rozhlasu v případě, že by se jejich pracovníci odmítli řídit pokyny státní moci. Mimochodem ten „hodný“ Gorbačov se těsně před svým pádem pokusil takovou akci realizovat tankovým útokem na televizní věž v litevském Vilniusu. Už první den bylo zabito 13 civilistů a cca 600 lidí bylo zraněno. U nás k tomu naštěstí nedošlo, protože sovětská armáda dostala od Gorbačova příkaz nezasahovat, pokud se hněv demonstrantů neobrátí proti ní samotné. To mně a Horáčkovi sdělil rada sovětské ambasády Vasilij Nikitovič Filipov, když jsme ho 28. listopadu navštívili s žádostí OF, kterou jsme s Horáčkem iniciovali, aby Gorbačov podniknul urychlené kroky ke stažení sovětské armády z Československa. Československá armáda však byla pod neustálým tlakem ministra obrany, armádního generála Milana Václavíka, který vykřikoval, že je třeba uvést do bojové pohotovosti armádu, Bezpečnost a milice a také, že „Kontra se nám vloudila už i do ústředního výboru“. A v této situaci stáli premiér Adamec a jeho poradce Krejčí, když po již více než dvouměsíčním jednání s iniciativou MOST koncipovali pro mimořádné zasedání ÚV KSČ dne 24. listopadu projev, ve kterém premiér silové řešení kategoricky odmítnul, a také z hlediska situace nejdůležitější generálové Vacek a Zachariáš, kteří nám nakonec slíbili, že akci Zásah nespustí, jakkoli ji předtím připravovali. Námitka, že ÚV KSČ přece silové řešení na tomto zasedání – 24. listopadu – vyloučil, obstojí jen částečně, protože vyloučil i nevyloučil. V nočním usnesení z téhož dne totiž stojí, že: „Vedení strany a státu nezvládlo tuto situaci“ a v neodkladných opatřeních tohoto usnesení ÚV KSČ „žádá příslušné orgány, aby při řešení současných společenských problémů nebylo použito mocenských prostředků, pokud nedojde k ohrožení života a zdraví lidí, majetku a narušení základu socialismu.“ Ovšem k narušení základu socialismu evidentně došlo a riziko, že mimořádná bezpečnostní opatření [MBO] mohou být realizována, tak přetrvávalo až do 19. prosince, kdy byla Federálním shromážděním potvrzena vláda národního porozumění. Poslední, byť chabý pokus o spuštění akce Zásah se objevil ještě 18. prosince. Projednával jsem to s Miroslavem Vackem, tehdy už s ministrem obrany, a armáda poté vydala uklidňující stanovisko. Pokud někdo nevyjde s nějakými novými informacemi, tak já vidím tyhle čtyři lidi jako hrdiny protistrany. 10. prosince odstoupil prezident Husák i premiér Adamec a na scénu vstoupil Marián Čalfa, který se stal, dle mého názoru, pátým bývalým komunistou, který významně přispěl k sametovému průběhu naší revoluce. Že právě Oskar Krejčí pro něj napsal návrh programového prohlášení vlády národního porozumění, stojí za zamyšlení. Komunistům to asi ještě nedocházelo, protože vše odhlasovali, jak bylo jejich zvykem – jednomyslně. Ale 19. prosinec je dnem, kdy byly ve vládním prohlášení položeny základy příštího, již nesocialistického uspořádání státu a navržen jako příští prezident Václav Havel. Přitom tam seděli všichni – Biľak a další normalizátoři z ÚV KSČ. Tedy já nevím, jestli nešel Biľak při hlasování na záchod, nebo neutekl zadním vchodem, ale poslancem byl. To byla prostě epochální věc. A Gorbačov jenom koukal a zjišťoval, že jeho docela chytrý nápad s přestavbou nevyšel, že nepadnul na úrodnou půdu a nezbylo mu nic jiného než postupně vyklízet pozice. Nakonec všechno prohrál a ještě je podezříván z úmyslného rozvratu sovětského impéria. Když teď udělám střih na konec roku 1990, tak v čele všech zemí socialistického bloku stáli bývalí prorežimní komunisté: Jaruzelski, Krenz, Szűrös, Mladenov a později i Iliescu. Jedinou výjimkou byl antikomunista Havel. Říkají o nás, že jsme byli poslední, ale zato jsme byli nejradikálnější. A pak tu byl ještě generál Vorobjov, který ze všech sil napomáhal rychlému průběhu odsunu sovětské armády. Sametová revoluce nemohla skončit, dokud jsme byli okupovanou zemí. Okupace skončila 30. června 1991 a v srpnu 91 se odehrál protigorbačovský puč. Za pouhých šest týdnů. Byla to dějinná skulina, kterou jsme proklouzli. Obrovskou odhodlaností našich občanů. Kdyby tam nebyly ty statisíce v ulicích, nedokázali bychom to. Dynamikou studentů a herců, kteří jezdili po celé republice, roznášeli informace a podněcovali naše občany k odporu. A řízením Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a také MOSTu a dalších organizací. Takhle to vidím já.   Pavel: Budu na to reagovat ad hoc. Iniciativa MOST je datována do září 89. Chtěl bych říci, že jsme se na vývoj událostí začali s Oskarem postupně připravovat už od května 89. Adamec mne tehdy poslal do Moskvy, abych zjistil, co vlastně ti Rusové chtějí. Po návratu jsem mu sepsal krátkou zprávu, jejíž podstatou bylo, že perestrojka otevírá všechny potlačované problémy v Sovětském svazu a že to nedopadne dobře. A že se musíme začít starat sami o sebe.   Kocáb: S tím plně souhlasím.   Pavel: Proto moje hodnocení Gorbačova není tak pozitivní. Připadá mi jako takový typický ruský intelektuál. Omámený svými vlastními idejemi a představami. Ale mám pocit, že ztratil cit pro politickou realitu, neuvědomoval si všechny politické souvislosti. U něj to všechno bylo o to složitější, že zastupoval jednu ze dvou supervelmocí.   Kocáb: To, co říkáte, mi zapadá do mozaiky, že on byl podobně konsternován jako ÚV KSČ u nás. Přečetl jsem stenografický záznam mimořádného zasedání ústředního výboru 24. listopadu 1989 a pochopil jsem, že vedoucí komunisté byli zcela bezradní. Děsili se nastalé situace a nevěděli, co dělat. Pro Gorbačova pracovala komise, vedená tajemníkem Jakovlevem, která měla připravit scénáře vývoje v tzv. socialistických zemích po pádu Berlínské zdi, možná už předtím. Myslím, že když naplánovali a úspěšně provedli odstavení Honeckera v NDR, tak podobnou akci měli připravenou i pro Československo. Podle některých zdrojů to mělo proběhnout už 21. srpna. Dokonce měl při přeplavání Vltavy umřít student, k čemuž pak ale nedošlo. Dalšími možnými daty byl pak 17. listopad a 10. prosinec. Ale už v září se objevuje od poradce Gorbačova Šachnazarova varovný vzkaz Oskaru Krejčímu a mluvčí Gorbačova Gerasimov zase prozradil německým novinářům, že 17. listopadu bude na Národní třídě mrtvý student. Jsem přesvědčen, že 17. listopadu proběhla poslední velká ingerence ze strany Sovětského svazu do našich záležitostí a znovu opakuji: už v září dostal Oskar ze sovětské strany varování, pokud něco neuděláte, poteče krev. Štěpán později tvrdil, že 16. listopadu měl telefon z Ruska, kde byl víceméně vyzván, aby se připravil na převzetí moci. To ovšem může být fabulace, Štěpánovi se nedá moc věřit. Tím „vyvoleným“ mohl být i Adamec, mohl to být i Hegenbart, Mlynář, či kdokoli další. To už je celkem jedno. Brutální zásah na Národní třídě a „mrtvý“ student měl posloužit k tomu, aby se hned ten večer ozval nějaký z hlediska Moskvy nezatížený komunista a burcoval: Podívejte se na tu Jakešovu nepoučitelnou kamarilu, v Mezinárodní den studentstva nechá zmlátit naše děti na Národní třídě. Ale tuto příležitost k vnitrostranickému puči komunisté promarnili. Místo komunistů rozesílá tuto zprávu do světa Petr Uhl a Honza Urban volá Sacharovovi. Vzniká celosvětový humbuk a hněv občanů se obrací proti celé KSČ. Rusové se okamžitě stahují a odlétají, i když tady přímo 17. listopadu byli vysocí představitelé sovětských tajných služeb v čele se zástupcem předsedy KGB, generálem Viktorem Fjodorovičem Gruškovem. Údajně k podpisu smlouvy o spolupráci StB a KGB. To ovšem mohla být jen krycí legenda, bez které by to stejně nešlo.    Pavel: A přímo ve velíně zásahu na Národní byl přítomen sovětský generál, i když tam vlastně neměl co dělat…   Kocáb: To byl zase stálý představitel sovětské milice v ČSSR generál Teslenko z ministerstva vnitra SSSR. Seděl tam podle záznamů i JUDr. Kružík, zástupce 13. oddělení ÚV KSČ, Hegenbartův člověk, který tam také neměl co dělat. Potom na zasedání předsednictva ÚV KSČ 19. listopadu všichni „oblbují“ Jakeše, že se vlastně nic nestalo – Štěpán i Lorenc.  Toho stejného 19. listopadu dopoledne jsme s Michalem Horáčkem navštívili premiéra Adamce doma a tvrdili mu, že „poslední bitva vzplála“ a že by měl začít ihned jednat z opozicí. Adamec nám tehdy říkal: Hoši, 20–30 tisíc lidí, to nic není, to neznáte naše soudruhy, s tím se vypořádají. To by jich muselo být tolik, co v NDR, dvě stě tisíc, tři sta tisíc. Ale už za dva, za tři dny tam těch tři sta tisíc lidí bylo. Tehdy jsme už dva měsíce jednali s Oskarem Krejčím. Chápali jsme jeho pozici – byl komunistický ideolog a jen tak se bourání socialismu nezúčastní. Stejně tak Adamec, ten se nám vyznal z lásky k socialismu, dokonce i ke Gottwaldovi. To bylo až překvapující. Nepadá v úvahu, že by se komunistická strana vzdala své vedoucí role, říkal. Ale i já si myslím, že by se mělo udělat všechno proto, aby netekla krev, dodával. To byla jediná, ale dostatečně pevná spojnice mezi našimi antagonistickými tábory, či spíše disidenty na jedné straně a dvěma, ale za to mocnými komunisty na straně druhé. A tady začal Oskar cílevědomě působit jako mediátor. Měli jsme denní kontakty.   Krejčí: Je škoda, že knížka Michaela Kocába nevyšla před dvaceti lety. Je zajímavá i literárně. Spojuje několik žánrů, takže tam vzniká podle mne nový literární útvar. U jejího autora cítíš poprvé za těch třicet let snahu porozumět i druhé straně. Ta knížka nesoudí, ta knížka hledá. To je zásadní rozdíl proti produkci akademických pracovišť. Až Kocábova kniha vyjde, doporučuji zamyslet se nejen nad obsahem, ale také nad jejím přístupem. Autor zůstává na svých antikomunistických pozicích, neříká ale hned, že na druhé straně je každý zločinec a vrah. To je přístup, který je zcela neobvyklý v českém politickém prostředí. Pokud jde o roli Michaela Kocába, myslím si, že představuje skrytou tvář sametové revoluce. Byl vždy na čele pelotonu, vedl jej tam, kam měl mířit. Dokázal vytipovat nejcitlivější místa v politickém systému, která by mohla zastavit pohyb sametové revoluce, nebo ho dokonce zvrátit. Přicházejí s Michalem Horáčkem na úřad vlády řadu týdnů předtím, než se tam objevují fotografové a televizní štáby. A začínají vyjednávat. A nejenom to. Když už je na náměstích tři sta tisíc lidí, musela by přijít ke slovu armáda, na to policie už nestačí. A zase: Michael se odtrhne od pelotonu a jde za generály. A v době, kdy Občanské fórum řeší, zda bude prezidentem Dubček nebo Komárek, a tím jsi mne naštval nejvíc…   Kocáb: (smích)    Krejčí: …začne běhat s tím svým „Havel na Hrad“. V době, kdy my jsme si ještě myslili, že by to mohl být Adamec. Ale tím to nekončí. Doporučuji si tu pasáž v knize dobře přečíst. Sotva Michael dostane poslanecký průkaz, vyleze na tribunu parlamentu a navrhne nulitu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu.   Kocáb: A parlament to schválil a ještě mi to přiřknul jako iniciativní návrh poslance Kocába. Na to jsem byl fakt hrdý, i když musím dodat, že mne podpořila i řada dalších poslanců. Stále mi ale není zcela jasné, do jaké míry do sametové revoluce zasáhli Sověti, resp. zda to byly pro, či protigorbačovské kruhy. Ve své knize jsem to dal do Epilogu II, protože se jedná o hypotézy, na rozdíl od informací, které jinak kniha vesměs obsahuje.   Pavel: O jedné informaci jsme už mluvili a sice, že v tom štábu 17. listopadu byl představitel KGB.   Krejčí: Musím ovšem zdůraznit, že KGB nebyla monolitně jednotná organizace. Když se podíváte na pokus o převrat v Moskvě, tak v jeho vedení byli představitelé celostátního KGB, ale ruská část se postavila za Jelcina. Když se vrátíme k našemu 17. listopadu, byla tu prokazatelně skupina lidí z KGB, ale vůbec není jasné, k jakému křídlu patřila. Kdyby to byla skupina, která měla dlouhodobě na starosti Československo, tak si myslím, že by dokázala ten následný krok po Národní připravit lépe. Připravili manifestaci, ale chyběl ten druhý krok. To je to, co mne na tom mate. Proto si myslím, že tady chtěli spíš vyvolat chaos než připravit nějaký stranický puč.    Kocáb: A k čemu by jim ten chaos byl?   Krejčí: Podceňuješ hloupost v politice. Ta je hrozně tvořivá. Něco museli udělat a vznikl z toho takový bastard…   Pavel: Vrátil bych se ještě k pondělnímu zasedání federální vlády. Tehdy vznikla diskuse nad prohlášením vlády k demonstracím. Jediným, kdo podpořil vyvážený návrh Adamce, byl Marián Čalfa. Tehdy začala podle mého názoru růst jeho politická hvězda.    Kocáb: Vzpomínám si ještě na situaci po druhé demonstraci na Letné. Na OF zavolali z úřadu vlády, přišel jsem k telefonu a byl jsem požádán, abych tam co nejrychleji přišel. Přivedli mne do kanceláře, o které si myslím, že patřila Adamcovi, ale Adamec tam nebyl. Čekali tam dva Sověti. Jeden z nich se představil jako Šmeral, syn jednoho ze zakladatelů KSČ a jeden jako velitel moskevského okruhu KGB. Chtěli, abych jim zorganizoval kontakt s Václavem Havlem. Musíte mi ale povědět, o co jde, bez toho to neudělám. Řekli mi, že když to bude pokračovat takhle dál, dojde k rozvalu národního hospodářství, k omezení dodávek ropy a plynu ze Sovětského svazu, dojde k výpadkům proudu, problémům v dopravě, hromadění odpadků, k rabování, k lynčování a postupně se vám to úplně vymkne z ruky. Takže výhrůžka, nebo varování, ale co bychom měli dělat, to nesdělovali. Jen že chtějí mluvit přímo s Havlem. Neumožnil jsem jim to.   Krejčí: Neměli plán. Se sametovou revolucí jsou spojeny tři velké otázky. První, proč se režim, který čtyřicet let mohl dělat, co chtěl, během tří týdnů zhroutil. Druhá otázka je, jak se moc předávala, o tom se vlastně teď bavíme. A třetí otázka, nejenomže nezodpovězená, ale ani nepoložená. A v tom se asi budeme s Michaelem rozcházet. Pro něj končí sametová revoluce odchodem sovětských vojsk. Mně končí proměnou politické elity od té „Pravda a láska zvítězí…“ k privatizaci a divokému kapitalismu. Až tehdy se dotvoří nová mocenská elita. Ve všech bývalých socialistických zemích to proběhlo podobně. Romantici, kteří získali moc, ji z nějakého důvodu předávají oligarchům. U nás, myslím, není startem do této etapy ani malá, ani velká privatizace, ale zprivatizování Mladé fronty. To byl akt, který běžel zcela mimo zákon, a je tolerován. Pak následují další noviny. Co se v ten moment stalo? Informační zdroje, které sloužily spíše levicovým čtenářům, se od nich oddělují a stávají se mainstreamem hlásajícím podivný netolerantní liberalismus.   Pavel: To byl ale svým způsobem logický vývoj pod Mezinárodním měnovým fondem a podle washingtonského konsenzu… Musím říci, že mne také irituje ten rychlý rozpad systému. Je to svým způsobem poučení. A teď je jedno, že se to konkrétně vztahuje k rozpadu komunistického systému. Myslím, že se tam dají najít určité obecné rysy.   Kocáb: Dovolím si zformulovat určitou hypotézu. Já jsem pro potřeby své knihy zorganizoval – říkám tomu – tajemnou schůzku ve čtyřech. Byl tam jeden vysoký zástupce bývalé druhé správy Státní bezpečnosti, jeden bývalý tajemník městského výboru KSČ, který posílal lidové milice do Prahy, a pak je zase stahoval na žádost Miroslava Štěpána, zástupce tehdejší vlády a já. Slíbil jsem, že neprozradím jejich jména a za to jsem dostal poněkud otevřenější informace o tom, co tehdy skrytě probíhalo. Chtěl jsem se něco dozvědět o eventuální přípravě vnitrostranického puče a také, proč nedošlo alespoň k pokusu použít silové prostředky proti demonstrantům. Už Lidové milice by hodně zmohly, ale vojenský zásah by nás minimálně v první fázi revoluce pravděpodobně převálcoval. Po těch třiceti letech jsem je tlačil k tomu, aby mi už konečně řekli, jak to bylo. Identifikovali čtyři měkká centra odporu proti Jakešově politice: jedno kolem Hegenbarta, jedno kolem Štěpána, další kolem Adamce a jedno kolem Štrougala. Všichni jmenovaní by byli bývali schopni naplnit sovětskou představu o vnitrostranickém puči, ale byli na to příliš měkcí. A ozbrojený vnitrostranický puč u nás nemá žádnou tradici. Potřebuje to obrovskou dávku odvahy a tu nikdo neměl. Proč zůstala komunistická moc ležet na chodníku? Odpověď je poměrně jednoznačná. Došlo k totální dezorganizaci uvnitř jejich mocenských struktur. Václavík chtěl zásah a z hlediska komunistů měl pravdu. Adamec už byl v té době v podstatě na naší straně a po mimořádném zasedání ÚV KSČ ztratil podporu komunistů. V té knize najdete i zápisy o tom, jak ho nazývali. Možná ji dokonce ztratil dřív, protože Státní bezpečnost věděla o všech jeho krocích, tedy i o jeho vyjednávání s MOSTem. Štěpán nebyl schopen inteligentního postupu. Pravděpodobným okamžikem jeho nástupu k moci měl být den, kdy vystoupil v ČKD. Tam šel s tím, že se stane novou čerstvou silou. Místo toho ho vypískali. Husák i Štrougal už byli mimo a Hegenbart se hodil marod.   Krejčí: Myslím si, že je to ještě hlubší. Náš tehdejší systém měl zakódovanou jednu velkou chybu a sice iluzi o proměně člověka vlivem socialistických výrobních vztahů. Chtěli jsme vše ovládat výchovou a nadšením. Navíc jsme měli zakódovaný neúspěch z roku 1968.   Pavel: Navázal bych na Oskara. Myslím, že jedním z hlavních důvodů krize byla nevyřešená otázka roku 68 v komunistické straně. Jakákoliv reformní činnost narážela na tuto zkušenost. Navíc se komunistická strana prověrkami zbavila velké části kvalitních lidí, kteří mohli něco v politických a ekonomických kruzích přinést. Je to chyba KSČ, ale je to i chyba Sovětského svazu.   Kocáb: Byl jsem příliš daleko od toho, co se dělo v KSČ. Ale když to vezmu z toho praktického hlediska: čtyři nedůsledná centra odporu proti Jakešovi, neschopnost koordinace, ozbrojený puč nepřichází v úvahu. A pak už je tu jen KGB, pro nebo protigorbačovská, která si na sebe navázala několik jedinců. Ze Státní bezpečnosti nejspíše Lorence, Vykypěla a Bytčánka, z politiků možná Hegenbarta a několik dalších. Oni jediní byli schopni tuto akci pod přísným utajením spustit. Když si vzpomenu na to naše tajemné setkání čtyř, pak ten, který zastupoval StB, a ten, který představoval KSČ, současně vyslovili větu, která prý v té době mezi zasvěcenci kolovala: „Dvacet strejců do prdele a jedeme dál.“ A smáli se tomu souzvuku. Jeden z nich mi přímo řekl, že dostal nabídku od Štěpána na vysokou stranickou funkci, až puč bude proveden. Nebyl připravován československou stranou, ale někteří se jej účastnili. Tvrdím, a jsem v tom rozporu s Oskarem, že za tím byl spíše Gorbačov, který si myslel, že vyčistí ten Augiášův chlév na ÚV a pokusí se všechno ještě jednou zachránit přestavbou… V tom okamžiku jsem už musel vypnout magnetofon. Ne že bychom nemohli diskutovat ještě dlouho. A možná ještě budeme, protože to byla část našeho života.  {/mprestriction}  Zaznamenal Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-11-01 06:55:35

Idol, pocty, stát aneb Kontroverzní nařízení státního smutku za Karla Gotta

Dne 16. března 1930 se Praha loučila s Aloisem Jiráskem. Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé senátu a parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země. Zde však podobnost s nedávným pohřbem Karla Gotta končí. Neboť dnes jsme v jiném čase, jiné republice, jiné demokracii – té postkomunistické, jíž navíc dominuje globální popkultura se svou vyprázdněností symbolů, hodnotových pojmů a rituálů. Je to zřetelné již ze srovnání pietních aktů obou umělců, které sice dělí bezmála devadesát let, nicméně pojí je celonárodní publikum, lidový sentiment a rovněž stát v roli scenáristy smutečních obřadů. (V tomto momentu však pro jistotu udělejme rezolutní silnou čáru, protože role Jiráska a jeho díla v českých – nejen literárních – dějinách je s odkazem zpěváka Gotta, jenž přinášel lidem „radost a krásné písničky“, prostě nesouměřitelná.)  Státní pohřby státníkům Z dobového tisku vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven „národní pohřeb“. Republika byla dosud mladá, plná euforie a úcty k vydobyté samostatnosti, odhodlaná naplňovat nejvyšší demokratické a kulturní ideály. I přes věky cítíme tu vášeň ve slově „národní“, jež bylo tehdy ve smutečních projevech mnohokrát skloňováno: panychida u pomníku sv. Václava, statisícové davy, velký průvod Prahou, kdy dvanáct stuh od rakve v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů.  Oproti tomu scénáře smuteční slavnosti Karla Gotta se prakticky ihned zmocnil současný český premiér chabě skrývající vzrušení z mediální události, jež by mu mohla vynést cenné populistické body, a navrhl uspořádat státní pohřeb, což mu vláda na mimořádném zasedání odsouhlasila. Jenže státní pohřeb je určen především prezidentům a zohledňuje jejich postavení vrchního velitele ozbrojených sil, takže jeho součástí jsou vojenské náležitosti jako rakev na lafetě, nastoupené jednotky a k poctě zbraň. Nejvíc rozumu nakonec projevila paní Ivana Gottová, když tento monstrózní akt s díky odmítla. Možnosti veřejně se rozloučit s Karlem Gottem na Žofíně se státními poctami, které představuje čestná stráž v uniformách, pak využily desetitisíce lidí. Zádušní mše ve Svatovítské katedrále, na niž obdržely pozvání celebrity i představitelé státu, byla soukromou aktivitou rodiny. Dosud jsem měla za to, že zádušní mše souvisí s vyznáním zesnulého a nestačí jen „uznávat hodnoty, které činí život krásným a bohatým“, jak ve svém proslovu zmínil arcibiskup; pokud však primasu českému nevadí sloužit mši za ateistu Gotta v národní katedrále, měl by alespoň vnímat, že tím fakticky legitimizuje nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský.  To v případě Jiráskova pohřbu byla církev mnohem zásadovější. Dokonce zakázala zvonit na pražské zvony, protože Jirásek, ač zůstal věřícím katolíkem, z církve v roce 1921 oficiálně vystoupil.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Počítá se „velkej rajc“ Alois Jirásek ve své době představoval živoucí symbol slavných dob vlasteneckých, kdy národní vědomí tvořilo podstatnou součást identity občana. Zdánlivě nestárnoucí Gott v blyštivých oděvech, jenž prakticky půlstoletí neopustil televizní obrazovky, ztělesňoval bohatýrské doby mládí několika generací. Jako byl Jirásek přední kulturní osobností Československé republiky, jež u lidu vzbuzovala přirozenou úctu, tak Karel Gott byl stálicí společenské elity s asi nejširší fanouškovskou základnou volně protínající nomenklatury i režimy. Všichni jsme ho „znali“, a proto se těšil jistému zlidovění, dokonce familiérnosti, jež v soudružské socialistické realitě nahradila prvorepublikovou úctu. Pro tuto svou mimořádnou veřejnou „chytlavost“ byl „Goťák“ prakticky ihned po smrti zneužit politiky vládními i parlamentními, kteří propadli opojení z bezpracné medializace a začali se předhánět ve sladkobolných vyjádřeních, v návrzích smutečních aktivit a poct. Protože i oni, politici, jsou důležitou součástí společenského kvasu, „zábavy“, kterou veřejnosti servírují sociální sítě i bulvár. (Ostatně podstatná část národa k politice také tak přistupuje, moc jí nerozumí a pokud vůbec volí, tak v jakémsi emotivním oparu fanouškovství.)  Pár dní po Karlu Gottovi skonala herečka Vlasta Chramostová. Média se nevyhnula ironizující otázce po „státním pohřbu“ signatářky Charty 77. Ministr kultury na to uvedl, že hereččina pietní slavnost v Národním divadle je rovněž aktem se státními poctami, neboť divadlo je státní organizací. V zásadě to sedí, v reálu však porovnání těch „státních poct“ kulhalo na obě nohy. Bez cavyků to vyjádřil kdosi neznámý na sociální síti: „Položit kytičku k rakvi Chramostové není pro politiky až takovej rajc.“  Konec Gottlandu V historii České republiky bylo vyhlášeno celkem šest „státních smutků“. První dne 14. září 2001 k uctění tří tisíc obětí teroristických útoků na USA, další 5. ledna 2005 z úcty k cca 170 000 obětem zemětřesení v jihovýchodní Asii, 8. dubna 2005 v den pohřbu papeže Jana Pavla II., 17.–18. dubna 2010 z úcty k cca stu obětem havárie letadla včetně prezidenta a vysokých představitelů polského státu, 21. – 23. prosince 2011 k uctění památky prezidenta Václava Havla a 12. října 2019 v den pohřbu zpěváka Karla Gotta. Z kontextu je snad jasné, proč za nejvíc kontroverzní oficiální poctu prokázanou Gottovi považuji právě vyhlášení státního smutku: odchod oblíbeného umělce ve vysokém věku a v kruhu rodiny, jenž svou kariéru za žádného režimu ani nebyl nucen přerušit, přece není tragédií státních či rovnou světových rozměrů.  Znepokojuje mne samozřejmost, s níž bylo toto významné celostátní opatření přijato. Stejně jako mne už druhé volební období znepokojuje ostentativní nezájem prezidenta o slavení významných výročí spojených s historií státu či republiky. Se stejnou nelibostí každoročně nesu výčet osobností oceněných státními vyznamenáními, kde se to hemží prezidentovými milci (pod)průměrných charakterových i profesních vlastností, zatímco skuteční hrdinové komunistické totality si dnes o nějakých „státních poctách“ mohou leda tak nechat zdát, protože v reálu pobírají důchod menší než jejich někdejší bachaři. To může poukazovat také k vychytralé prezidentově strategii směřující ke znevážení a zpochybnění občanské odpovědnosti a hrdosti a k vymazání historické paměti. Nařízení státního smutku za Karla Gotta je pak jen pouhým dalším kamínkem do mozaiky, s nímž tentokrát ochotně přispěchala vláda v čele s premiérem. Na pozadí toho všeho jde však o víc než jen o libovůli nějakého vysokého státního funkcionáře – jde o stát.  Na vládě teď prý vznikne „manuál“, který definuje pravidla pohřbů „se státními poctami“ společně s tím, komu jsou určeny. Přiznejme si: na státní pocty přece žádný návod není, nemůže být. Jde především o morální satisfakci. Jde o symbolické vyjádření úcty vyššího celku, jehož jsme součástí, k hodnotám, které člověk svým konáním za života potvrdil. Stát ale přestává být v pozici morální a hodnotové autority, když jeho představitelé neumějí nebo z různých pohnutek nechtějí vnímat či zažívat hodnoty jako čest, morálka, odvaha, statečnost, úcta a vlastenectví, či dokonce je vedeni vlastními cíli podrývají, znevažují nebo bagatelizují. Stáváme se svědky státu coby vyprázdněné skořápky, jež ve skutečnosti postrádá jakýkoli obsah či identitu a klidně poslouží i jako nástroj sentimentálního kýče. Jedno je jasné: pomyslná éra Gottlandu, jak zní název Česka v knize polského autora Mariusze Sczygiela, právě skončila. Otázkou zůstává, co přijde po ní. {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2019-10-30 12:30:07

Staří mistři v novém pojetí. Národní galerie v Praze otevírá novou expozici

V pražském Schwarzenberském paláci otevře 6. listopadu nová sbírková expozice Starých mistrů. Představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění Národní galerie Praha – poprvé v koncepci, která propojuje české a evropské umění. Vedle sebe tak bude k vidění Bronzino, El Greco nebo Brueghel společně se Škrétou či Brandlem. V paláci vznikne také nový grafický kabinet. „Hlavním záměrem nové expozice je prezentace mistrovských děl Sbírky starého umění vycházející z propojení dosud rozdělených fondů českého a tzv. evropského umění. Tímto pojetím navazujeme i na staré tradice ve vystavování sbírek NGP, jak lze dokumentovat na expozicích v Rudolfinu a Městské knihovně, kde návštěvník mohl přímo srovnávat české a tzv. evropské umění,“ uvádí autor a kurátor nové expozice Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění NGP. Expozice poukazuje na mezinárodní charakter českého umění v prostředí střední Evropy a nadčasovost mistrovských děl. Inovativní instalace reflektuje české umění jako nedílnou součást evropské kultury a veškerých dějinných souvislostí. Co je v nové expozici Expozice začíná ve druhém patře Schwarzenberského paláce díly renesance a manýrismu. Renesanční sál představuje tvorbu Albrechta Dürera, El Greca, Agnola Bronzina nebo Bartholomaea Sprangera. V dalších částech zahrnuje fajjúmské portréty, řecké mramorové sochy a bronzy jako inspirační podněty pro umění renesance. Dále je možno obdivovat dokonalý smysl pro detail v dílech Hanse Holbeina st. a Lucase Cranacha st., řemeslné mistrovství i vizuálně poutavé krajinomalby Roelanta Saveryho a rodiny Brueghelů. První podlaží navazuje expozicí baroka a rokoka. V barokní obrazárně jsou vystaveny monumentální oltářní obrazy, biblické výjevy či mytologické scény Petra Paula Rubense, Anthonise van Dycka či Karla Škréty. Dramatickou tvář baroka reprezentují Matyáš Bernard Braun, Petr Brandl, Jan Kupecký nebo Giovanni Battista Tiepolo. Malířskou produkci 17. století dále zastupují temnosvitné malby od Jusepe de Ribery, zátiší, krajinomalba a intimní díla se sakrálními tématy. Rostoucí zájem o žánrovou malbu a nástup rokoka lze sledovat na pracích Gerrita Dou, Norberta Grunda nebo Ignáce Františka Platzera. Expozice končí v přízemí paláce tematickou kapitolou „Co Bůh? Člověk?, která představuje solitérní plátna Simona Voueta, Franse Halse, Michaela Václava Halbaxe, Josepha Wrighta of Derby nebo Francisca Goyi. Architektonická koncepce je dílem Josefa Pleskota „Koncepce a architektura expozice vznikla v úzké spolupráci s renomovaným AP Atelierem Josefa Pleskota se záměrem vytvořit v renesančních a barokních sálech unikátní vizuální celek. Naším cílem nebylo pouze ilustrovat akademické dějiny umění, ale na základě badatelských nároků a respektu ke sbírkovým tradicím vytvořit inspirativní a překvapující výstavní prostory pro diváky,“ doplňuje Marius Winzeler. Josef Pleskot v této souvislosti zdůrazňuje: „Cílem bylo vytvořit vlídnou atmosféru pro vnímání uměleckých děl. Pokusili jsme se najít takové architektonické ztvárnění, které kurátorovi umožnilo vytvořit živou a současně působivou expozici. Řešení výstavní architektury vykrystalizovalo do podoby jakýchsi nábytkových elementů – mohutných skříní, které jsou umístěny volně v prostoru, nesou umělecká díla a nechávají vyznít architekturu paláce. Roli architektury paláce pokládáme za zásadní – jejím zapojením jsme sledovali maximalizaci emocionálního zážitku při vnímání vystavených děl.“ S otevřením nové expozice bude obnoven vstup do Schwarzenberského paláce přes jeho nádvoří přímo z Hradčanského náměstí. Součástí přízemí bude kromě nového návštěvnického zázemí také Studiolo – prostor pro setkávání a pořádání vzdělávacích a veřejných programů. Přízemní expozice zahrnuje také nový prostor grafického kabinetu. Nový grafický kabinet začne výstavou s Dürerovými rytinami a autoportrétem Arcimbolda Sbírka grafiky a kresby, která je kromě Sbírky starého umění jednou z dalších sbírek NGP, patří do první desítky největších a nejvýznamnějších svého druhu v Evropě. Umělecké práce na papíře nelze vystavovat dlouhodobě, a tak k jejich prezentaci slouží tradičně grafické kabinety. Pravidelnou prezentaci kreseb moderního a současného umění ve Veletržním paláci tak opět doplňuje staré umění v novém grafickém kabinetu ve Schwarzenberském paláci. Nový prostor představí jako první komorní výstavu Linie, světlo, stín: Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 16. a 17. století (od 6. listopadu do 10. února 2020). Prezentovány budou mimo jiné grafické listy génia německé renesance Albrechta Dürera či kresby a rytiny jeho německých současníků a následovníků. Ze souboru italských kreseb 16. století bude představen například proslulý autoportrét Giuseppe Arcimbolda. Z důvodu ochrany díla bude tato výjimečná kresba vystavena pouze v prvních šesti týdnech výstavy a poté nahrazena delikátními kresbami na pergamenu. Originálními náměty i precizním zpracováním jistě zaujmou kresby a rytiny nizozemského a rudolfínského manýrismu.   Historie sbírky starého umění Národní galerie Praha 1606 / Získání obrazu Albrechta Dürera Růžencová slavnost do uměleckých sbírek Rudolfa II., kde zůstala jako jedno z mála děl v Praze. Po 1650 / Vznik nové hradní galerie a počátky sběratelské činnosti české šlechty. 1796 / Založení Společnosti vlasteneckých přátel umění a první veřejné obrazárny, jejíž fondy zpočátku tvořily zápůjčky většinou členů šlechtických rodů. 1814 / Zřízení galerie ve Šternberském paláci (do roku 1871). 1844 / Darování významné sbírky lékaře Josefa Hosera s cílem vybudovat Národní galerii. 1885 / Otevření obrazárny v Rudolfinu (do roku 1929). 1931 / Otevření obrazárny v Městské knihovně na Mariánském náměstí (do roku 1945). 1937 / Převzetí obrazárny Československou republikou – vznik Státní galerie. 1946 / Založení Národní galerie. 1947 / Určení Šternberského paláce za sídlo sbírky Starého umění. 1976 / Otevření expozice českého umění v Jiřském klášteře na Pražském hradě (do roku 2000). 2000 / Zřízení expozice „Umění v Čechách a ve střední Evropě v letech 1350–1550“ v klášteře sv. Anežky České. 2008 / Otevření expozice „Baroko v Čechách“ ve Schwarzenberském paláci (do roku 2019).   Schwarzenberský palác 1541 / Při požáru Hradčan byly zničeny čtyři středověké domy na místě dnešního paláce. V jednom z nich měl ve 14. století dílnu Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Pozemky pak v roce 1545 koupil Jan IV. Popel z Lobkowicz, jeden z nejmocnějších a nejbohatších českých šlechticů, aby zde vybudoval velké renesanční sídlo. 1567 / Datum na jednom originálním sgrafitu je důkazem dokončení stavebních prací. 1584 / Za Kryštofa Mladšího Popela z Lobkowicz byly interiéry dekorovány mytologickými nástěnnými a stropními malbami. 1600 / Po zkonfiskování císařem Rudolfem II. se palác stal majetkem Rožmberků. 1624 / Palác přešel do vlastnictví Hanse Ulricha z Eggenbergu, který nechal na nádvoří zřídit kašnu. 1710 / Stavitel Marcantonio Canevalle vložil do jižního traktu barokní schodiště a provedl interiérové úpravy. 1719 / Palác připadl dědictvím Schwarzenbergům. 1811 / Byl získán sousední Salmovský palác a přeměněn na knížecí sídlo (Malý Schwarzenberský palác). 1870–1874 / Po zřícení štítu na Hradčanské náměstí proběhla rozsáhlá renovace fasád se sgrafitovou výzdobou podle návrhu Josefa Schulze. 1909 / Nevyužitý palác byl zpřístupněn veřejnosti jako sídlo Národního technického muzea. 1940–1941 / Wehrmachtem zde bylo zřízeno vojenské muzeum. 1947 / Po konfiskaci československým státem bylo otevřeno Vojenské historické muzeum. 2002 / Palác byl předán Národní galerii Praha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-04-01 17:36:54

Plejtvák myšok v Národním muzeu už není jen kostrou. Díky aplikaci ho uvidíte jako živého

Národní muzeum spustilo zcela novou aplikaci pro mobilní zařízení s názvem Národní muzeum v kapse, která dokáže návštěvníky navigovat na zvolené místo či k vybranému exponátu a také jim umožní pohodlný nákup vstupenek. Pomocí rozšířené reality uvidí návštěvník přímo ve svém mobilu, jak by vypadal ikonický plejtvák myšok ve své skutečné podobě. Mít přímo nad hlavou takto „vylepšený“ symbol Národního muzea i s vodní hladinou jistě ocení malí i velcí návštěvníci, stejně jako možnost se s virtuálním plejtvákem vyfotit.  Cílem nové aplikace je nabídnout návštěvníkům komplexní zážitek, kdy si v aplikaci nejen koupí a načtou vstupenku, ale nechají se i expozicemi provést. Díky mobilnímu průvodci je doba, kdy návštěvníci jen procházeli mezi vitrínami definitivně pryč. Nyní si o některých exponátech mohou přečíst nebo poslechnout zajímavosti, které do aplikace přidávají přímo odborníci Národního muzea. Pro každou ze čtyř nově otevřených expozic bude navíc dostupná komentovaná prohlídka. Dohromady je ke spuštění připraveno více než osm hodin mluveného slova v českém i anglickém jazyce. Návštěvník si také může doma s předstihem sám naplánovat trasu, která nejvíce odpovídá jeho zájmům a časovým možnostem. „Slíbili jsme veřejnosti, že po stavební rekonstrukci Národního muzea budeme pokračovat v rekonstrukci digitální, komunikovat s návštěvníky za pomoci nejmodernějších technologií, rozšiřovat zážitky z návštěvy expozic a zlepšovat orientaci po našich budovách. Aplikace je významným krokem k plnění tohoto slibu,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Nová mobilní aplikace, kterou vyvinula česká technologická firma Futured, vznikala 24 měsíců a dokáže návštěvníka provést celým muzejním komplexem a přesně ho nasměrovat na jakékoliv místo, ať už se jedná o konkrétní expozici, kavárnu, obchod, šatny či toalety. Celkem je po muzejním komplexu rozmístěno přes tisíc takzvaných Bluetooth Low Energy Beaconů, díky nimž je aplikace schopná přesně rozpoznat, na jakém místě se návštěvník nachází.   V poslední době je velmi oblíbenou a rychle nastupující funkcionalitou rozšířená realita, která dává možnost exponáty vidět a zažít v reálném prostředí. Mobilní telefon tak stačí jednoduše namířit na více jak 22 metrů dlouhou kostru plejtváka myšoka, která je zavěšená u stropu muzea, a aplikace ji okamžitě obalí masem a kůží, takže získáte dojem, že jste uprostřed oceánu. Model plejtváka vytvořilo studio More.is.More. Plejtvák myšok v rozšířené realitě funguje díky tzv. technologii SLAM (Simultaneous Localization and Mapping), a jedná se o v ČR zcela unikátní takto profesionální využití. Inspirací byly pro Národní muzeum zdařilé mobilní aplikace institucí jako Rijskmuseum v Nizozemsku, Art Institute of Chicago nebo American Museum of Natural History a MoMa v New Yorku. Tím ale Národní muzeum se svými aktivitami v této oblasti nekončí. Další tematické trasy se plánují i v ostatních budovách. Chybět nebudou ani nové 3D modely i nové modely rozšířené reality v dalších expozicích. Od 31. března si návštěvníci mohou aplikaci zdarma stáhnout z App Store pro iOS a Google Play. V současnosti Národní muzeum nabízí vše v angličtině a v češtině a do budoucna se počítá i s dalšími jazykovými mutacemi.

Čas načtení: 2022-02-07 23:09:34

Pavel Smutný: Kultura je symbolem moderní české identity

Kultura patří mezi základní atributy každého vyspělého národa. Nejinak tomu je i v České republice. Někdy se ale zdá, že kultuře, a zejména jejímu rozvoji, není ze strany státu a politiků věnována pozornost, kterou by si zasloužila. Pomoci k rozvoji kultury může významně i soukromý sektor nebo podpora ze strany mecenášů. Mezi podporovatele tradičního českého živého umění patří i Bohemian Heritage Fund (BHM), ve kterém je sdruženo kolem 60 mecenášů. Fond podporuje a v minulosti podpořil řadu projektů, jako jsou například oratorium k poctě svaté Ludmily, Smetanova výtvarná Litomyšl a Národní sbírka na svatovítské varhany. Podpora a rozvoj kultury by měly patřit mezi základní priority celé společnosti, vždyť je to právě kultura, která buduje českou národní identitu. „Do kultury, zejména do té živé, musí proudit investice,“ říká Pavel Smutný, prezident Bohemian Heritage Fund (BHM). Bohemian Heritage Fund je jediným mecenášským uskupením v republice se zaměřením na podporu těch nejlepších uměleckých projektů reprezentujících národní a kulturní dědictví České republiky. V současnosti tvoří BHM přibližně 60 mecenášů a není vyloučeno, že se bude dále rozšiřovat. „Myslím, že bychom přivítali ještě pár desítek dalších,“ říká Pavel Smutný. Pro efektivní podporu kultury a motivování mecenášů je nevyhnutná i komunikace a spolupráce s ministerstvem kultury, které je tím hlavním článkem udržování, rozvíjení a podpory kultury v České republice. Bývalé vedení resortu kultury ale spolupráci se soukromým sektorem nepreferovalo a nevnímalo ho jako partnera, co je podle Pavla Smutného škoda. „Předtím aspoň ministři mecenášům děkovali a byli schopni morálního ocenění ze strany státu,“ dodává Pavel Smutný. Přestože podle slov prezidenta BHM fond funguje velmi dobře a je respektovanou soukromou institucí pro podporu kulturních projektů, bude do budoucna potřeba, aby se fond otevřel kooperaci s institucionálními sponzory. Tito sponzoři by mohli spolufinancovat velké kulturní projekty. V souvislosti s korporacemi je ve srovnání s obdobím před 15 lety vidět velký posun. Zatímco na začátku tisíciletí firmy nebyly obzvlášť nakloněny podpoře kultury, dnes je situace jiná a společnosti si uvědomují, že podpora kultury zlepšuje jejich pověst a podporuje dobré jméno. Na rozvoj kultury v České republice by měly podle Pavla Smutného přispívat i zahraniční firmy, které v zemi za pomoci českých pracovníků vytvářejí významnou přidanou hodnotu. Funguje to tak například v Německu, Švýcarsku, nebo i ve Francii. Výčet projektů, které BHM za svou 12letou historii podpořil, je vskutku bohatý. Nejnověji fond podpořil například premiéru oratoria k poctě svaté Ludmily, která se uskutečnila v září na počest 1100. výročí jejího úmrtí. Premiéra představení by se bez prostředků, které věnovali mecenáši z BHM, neuskutečnila. „Vnímali jsme, že se toto duchovní a politicko-kulturní výročí blíží, ale nechtěli jsme původně nic podnikat,“ vysvětluje Pavel Smutný. Impulsem se stal nápad operní zpěvačky a herečky Soni Červené, která v inscenaci ztvárnila právě svatou Ludmilu. Na její výkon reagoval slovy chvály i sám prezident BHM Pavel Smutný, který deklaroval snahu toto dílo dostat do všech krajů. Významnou stopu má Bohemian Heritage Fund také v Litomyšli, kde podporuje výstavu Smetanova výtvarná Litomyšl. Dokonce i v době velkých restrikcí, způsobených pandemii koronaviru, se podařilo fondu podpořit v Litomyšli organizaci dvou výstav, přičemž obě měly obrovský úspěch, a jak dodává prezident BHM, jednalo se o největší počiny na podporu výtvarného umění v historii Bohemia Heritage Fund. I když fond výtvarnou část Smetanovy Litomyšle významně podporuje, Pavel Smutný upozorňuje, že je pořád na čem pracovat. Podle prezidenta BHF by bylo vhodné ustavit subjekt, jehož úkolem by bylo bohatý výtvarný život Litomyšle vzájemně propojit a řídit výstavní aktivity. Za zmínku podle Pavla Smutného určitě stojí i výrazná proměna celého festivalu Smetanova Litomyšl, na kterou aktivita BHM neměla přímý vliv. Došlo k vytříbení programu, navýšení rozpočtu, zlepšila se atmosféra a vstřícnost vůči „spotřebitelům“ umění a mimo jiné se zvýšil i počet sponzorů. „Je neuvěřitelné, že to vše se stalo za působení stále stejného organizačního týmu. Lidi, kteří kdysi jeli stovkou, jedou dnes stoosmdesátkou,“ dodává Pavel Smutný v souvislosti se zvyšující se úrovní festivalu. K dalším významným projektům, do kterého se kulturní mecenáši z BHM zapojili, patří i Národní sbírka svatovítské varhany. Jedná se o pořízení nových varhan do Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, kdy BHF sehrál roli spoluorganizátora celé sbírky a angažoval se v její propagaci. Cena nových varhan přesáhne 100 milionů korun a podle odhadu Pavla Smutného by mohly být varhany nainstalovány a posléze představeny veřejnosti v první polovině roku 2023. „Za sebe dodávám osobní přání, aby to bylo 15. června na svátek sv. Víta,“ říká Pavel Smutný. Projektů, které BHM podporuje, je kromě výše zmíněných celá řada. Fond v minulosti podpořil například i projekt 1914, barokní orchestr Collegium 1704, festival Lípa Musica, Českou filharmonii či Národní divadlo.

Čas načtení: 2021-07-31 10:42:52

Národní muzeum pokračuje v archeologických výzkumech v Sýrii

Generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš a generální ředitel Generálního ředitelství Památek a muzeí Syrské arabské republiky Mohammad Nazir Awad podepsali licenci na prodloužení společné archeologické mise. Díky tomu bude moci Národní muzeum i nadále pracovat v jedinečné archeologické lokalitě Tell Al Shameh-Naher-el-arab, ze které pochází nálezy datované do doby bronzové až doby železné (zhruba 2500–1120 př. n. l.). Z dotyčné lokality pocházejí nálezy z období 2500–1120 př.n.l. a projevuje se zde blízkost multikulturní atmosféry blízkého Ugaritu. V této oblasti se vyskytovali Chetité a Amorité. Pro archeologický výzkum byl na základě uzavřené smlouvy vytvořen společný česko-syrský odborný tým. Česká republika tak poprvé v historii získala jedinečnou možnost trvalých archeologických průzkumů v Sýrii. Práce na lokalitě byla zahájena již na podzim roku 2019, ale poté spolupráci přerušila covidová krize. Nyní se v Damašku podepsalo tříleté prodloužení licence a byly zahájeny archeologické práce na lokalitě. „Národní muzeum se za poslední léta vypracovalo mezi špičkové mezinárodní archeologické instituce. Vedle Súdánu a Alžírska pracujeme nyní i v Sýrii jako jedna z pouhých tří zemí, které zde v současnosti získaly licenci na archeologické výzkumy. Je to skutečně veliký úspěch a zároveň pocta českým archeologům,” říká Lukeš. Národní muzeum pokračuje i v záchraně kulturního dědictví Sýrie. Po dohodě se syrskými kolegy bylo již v roce 2019 vybráno na 20 předmětů poničených válečným konfliktem, které potřebují komplexnější restaurátorský zásah, na který nejsou v Sýrii kapacity. Národní muzeum disponuje odborníky na restaurování kovů a kamene, proto byly vytipovány předměty právě z těchto materiálů, převážně drobnější kovové předměty a pak tři větší vápencové reliéfy. Vedení Národního muzea bude v Damašku současně jednat o přepravě a průběhu záchrany těchto předmětů včetně předpokládaného vystavení v roce 2022 v prostorách Národního muzea. „Jedná se o navázání na dosavadní pomoc, kdy pravidelně již několik let podporujeme syrské kolegy materiálem nutným pro konzervátorské a restaurátorské práce. Nyní bychom část předmětů restaurovali přímo v Praze a zároveň by měli čeští návštěvníci možnost je spatřit vystavené v našem Národním muzeu,“ dodává náměstek generálního ředitele pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost Michal Stehlík. Národní muzeum poskytuje od roku 2017 každoročně humanitární pomoc syrským kolegům přes Generální ředitelství památek a muzeí arabské republiky Sýrie. Jedná se o součást humanitární a rozvojové pomoci z programu ministerstva zahraničí. Muzeum zajišťuje část materiálního zázemí pro restaurátorské a konzervátorské práce v Damašku, kde panuje absolutní nedostatek podobného materiálu. Přispívá tak každoročně k záchraně kulturního dědictví Sýrie, jež bylo zničeno válečným konfliktem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-05 17:30:22

Národní muzeum vystaví vyznamenání Františka Ferdinanda d’Este, která měl na uniformě při atentátu v Sarajevu

Kolekce devíti řádů a vyznamenání, které měl následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este v okamžiku atentátu spáchaném Gavrilo Principem spáchal v Sarajevu na sobě, vystaví Národní muzeum. Na předmětech jsou stále ještě patrné stopy krve následníka trůnu. Soubor předmětů nevyčíslitelné historické hodnoty bude poprvé v historii trvale vystaven v nové expozici Dějiny 20. století, kterou Národní muzeum zpřístupní veřejnosti 23. července.  Řádové dekorace a vyznamenání lesknoucí se na hrdle a prsou následníka rakousko-uherského trůnu v onen tragický den, byly pouze výběrem z mnoha řádů a vyznamenání, které František Ferdinand d´Este za svůj život obdržel. Jedná se o domácí, rakouská vyznamenání charakterizující arcivévodu jako důstojníka císařské armády a následníka trůnu. Po skončení vojenských manévrů měla delegace 28. června naplánovanou návštěvu Sarajeva. Ke smrtícímu atentátu došlo během cesty na městskou radnici. Vražda arcivévody a jeho těhotné manželky Žofie Chotkové šokovala celou Evropu. Vyšetřování se snažilo propojit atentátníky s oficiálními představiteli Srbska a atentát se tak stal záminkou pro vyhlášení války Srbsku a začátkem první světové války. Řádové dekorace a vyznamenání se zaschlou krví Františka Ferdinanda d´Este jsou jedinečnou památkou na přelomový okamžik dějin 20. století a vzácným souborem předmětů světového významu. Konkrétně Národní muzeum v expozici Dějiny 20. století představí Náhrdelní insignii rytíře Řádu zlatého rouna, Hvězdu velkokříže řádu svatého Štěpána, Kříž suverénního řádu Maltézských rytířů nošený členy I. třídy, tzv. profesními rytíři, Vojenský záslužný kříž s brilianty, Vojenskou záslužnou medaili – Signum laudis, Vojenský služební kříž pro důstojníky II. třídy za 35 odsloužených let, Vojenskou jubilejní pamětní medaili pro ozbrojenou moc, Vojenský jubilejní kříž a Pamětní medaili na mořskou plavbu z let 1892 – 1893. V roce 1921 byl na základě zvláštního zákona majetek potomků po Františkovi Ferdinandovi d´Este a jeho manželce Žofii bez náhrady vyvlastněn. V roce 1963 zachránilo Národní muzeum exempláře rakousko-uherských vyznamenání, vyřazených z fondů zámku Konopiště a určených k roztavení ve Státní zkušebně pro drahé kovy. Následně se ukázalo, že jde o historicky nesmírně cenné památky. Tyto řády a vyznamenání, jež budou v rámci expozice Dějiny 20. století vystaveny, mají pojistnou hodnotu celých pět milionů korun. Vzhledem k jejich unikátnosti je však jejich cena jen těžko vyčíslitelná. František Ferdinand d´Este byl rakouským, uherským a českým korunním princem. Narodil se 8. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Jeho otec arcivévoda Karel Ludvík byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I., matka Marie Anuciáta byla princezna z rodu neapolských Burbonů. František V. ustanovil nezletilého Františka Ferdinanda svým univerzálním dědicem. Tímto se František Ferdinand zařadil mezi velice zámožné příslušníky Habsburského domu. Po smrti korunního prince Rudolfa se stal František Ferdinand d’Este roku 1896 oficiálně následníkem habsburského trůnu. V Praze se seznámil s mladou hraběnkou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojína, příslušnicí staré české šlechtické rodiny. Jejich sňatek byl z rodového hlediska nerovnocenný a proti byl zejména sám císař František Josef I. Sňatek proběhl stranou veřejnosti. Společně se usadili na Konopišti a proměnili ho v jedno z nejlépe a nejmoderněji zařízených šlechtických sídel ve střední Evropě. Vyznamenání Františka Ferdinanda d´Este budou umístěna v části příchodu do prvního prostoru expozice prezentujícího dějiny zázemí a válečného pole první světové války. Ta jako zlomový okamžik, který připravil kulisy 20. století, celé dějinné vyprávění expozice otevírá. Vyznamenání jsou hmotným symbolickým dokladem vládnoucí dynastie, jakož i počátku rozpoutání válečného konfliktu roku 1914, jehož výsledky proměnily hranice i další běh dějin dvacátého století, jehož příběh celá expozice vypráví. „Národní muzeum v následujících měsících pro veřejnost otevře čtyři stálé expozice, které budou veřejnosti prostřednictvím tisíců vzácných předmětů vyprávět velkolepé příběhy dějin i přírody. První z těchto expozic, která své návštěvníky přivítá již za měsíc, budou Dějiny 20. století. První tak rozsáhlá a komplexní expozice věnovaná našim moderním dějinám v České republice. Na téměř dvou tisících metrech čtverečních budeme našim návštěvníkům vyprávět příběh bouřlivého 20. století, připomínat jeho zlomové okamžiky, ale i příběhy a životy obyčejných lidí. Století, které předznamenaly právě výstřely v Sarajevu,“ říká generální ředitel Národního muzea Milan Lukeš. {loadmodule mod_tags_similar,Související}