Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-06-06 20:02:14

Bouře nad savanou nenechá čtenáře v klidu

Novinářka Nora se při záchraně keňského chlapce dostane na stopu vraždící sekty Mungiki. Její činnost nezůstane bez povšimnutí a mladá žena brzy nachází výhružné vzkazy. Spolu s kolegou se přesto vydává po stopách keňských zločinců a riskuje vše pro ty, o nichž netuší, jestli jsou ještě naživu… Nový román Hany Hindrákové Bouře nad savanou vystupuje z romantického nádechu předchozího dílu Svítání nad Savanou, a ač na něj volně navazuje, je velkým překvapením. Snoubí v sobě totiž vše, co mají čtenáři autorčiny tvorby rádi: napětí, téměř detektivní zápletku, nečekané zvraty, romantiku podtrženou vášní argentinského tanga, ale především syrovost a opravdovost Afriky, na jejíž závažné problémy Hindráková ve svých prózách dlouhodobě bravurně poukazuje. Tentokráte to není lehké čtení. Ale je to kniha, která vám uvízne v mysli a nedovolí zapomenout, jak dobře se vlastně v Evropě máme, jak bezpečně zde můžeme žít. Hana Hindráková pochází z Turnova, po vysokoškolských studiích založila vlastní neziskovou organizaci a přes deset let působila jako dobrovolnice v tomto sektoru. V rámci projektů rozvojové spolupráce se několikrát dostala do africké Keni a od roku 2018 pomáhá tamním obyvatelům prostřednictvím projektu Dárky s myšlenkou. Keňu si natolik oblíbila, že do ní umístila děj většiny svých románů (Děti nikoho, Karibu Keňa, Dobrovolnice, Očarovaná, Lovci lebek, Smrtící byznys, Nezlomný, Svítání nad savanou, Bouře nad savanou). Vydal Alpress, s.r.o., 2021

Čas načtení: 2020-05-14 09:25:50

Spisovatelka Hana Hindráková: Afrika je v mé mysli domovem

Je to už patnáct let, kdy se spisovatelka Hana Hindráková poprvé vydala do africké Keni. Tehdy ještě jako dobrovolnice. Země jí natolik přirostla k srdci, že z jejího prostředí napsala už šest knih. Za řadu z nich získala významná ocenění. Ta zatím poslední, Svítání nad savanou, v sobě propojuje kouzlo černého kontinentu a společenského tance.   Kdy jste v sobě objevila touhu psát?  Stát se spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Ve čtvrté třídě na základní škole jsem začínala s psaním poezie, v osmé třídě jsem napsala první román. Přestože mi ho nakladatelství nevydalo, pokračovala jsem dál a psala. Když se mi totéž stalo o pár let později, ve čtvrtém ročníku střední školy, hodně mě to zklamalo a demotivovalo. Říkala jsem si, že druhé odmítnutí už zřejmě vypovídá o tom, že nemám talent. Smířila jsem se s tím, že se budu živit něčím obvyklejším, šla jsem studovat VŠE, obor cestovní ruch a rozvojové země a psát jsem přestala. K psaní jsem se vrátila až díky Africe. Z cest jsem měla spoustu vlastních zážitků a potkala jsem i mnoho lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by vydaly na knihu.   Jak byste se coby spisovatelka definovala? Primárně jsou mé knihy určeny pro dospělé, ale během besed na školách jsem zjistila, že už mě čtou i žáci osmých a devátých ročníků. Mile mě to překvapilo. Většinou jsou mými čtenářkami ženy.    Čím vás vlastně zlákala Afrika? Přišlo to hned?  První slovo, které mě napadá, je DOMOV. V Keni už jsem byla sedmkrát, mám tam spoustu přátel, částečně se domluvím i jejich jazykem svahilštinou, mám ráda tu místní syrovost, ten kontakt se životem. Keňa si mě ale získala postupně. Když jsem se vrátila z první cesty, řekla jsem, že už nikdy víc.    Proč? Začátek byl vcelku drsný. Přece jen to bylo mé první setkání se subsaharskou Afrikou, s chudinskými čtvrtěmi a naprosto odlišnou mentalitou. První návštěvu chudinské čtvrti si stále pamatuji v jasných barvách, přestože od té doby uplynulo patnáct let. Byl to šok, nechtěla jsem se na to dívat. Chodila jsem tam se sklopenou hlavou a snažila se ten den nějak přežít. Jakmile jsme se s kamarádkou vrátily na ubytování, rozbrečely jsme se. A přestože ani jedna alkohol nevyhledáváme, vypily jsme celou lahev vodky. Také mi hodně vadilo, že místní ve mně viděli jen chodící bankomat… stále mě někdo cizí oslovoval, ať mu dám triko, brašničku, peníze atd. A já jsem přitom byla dobrovolník, který dal za cestu veškeré úspory a jel spasit Afriku. Přišlo mi to od nich hrozně nefér. Až později jsem pochopila, že oni za to vlastně nemohou. Uvědomila jsem si, že kdybych byla na jejich místě, v zemi, kam proudí spousta neuvážené humanitární a rozvojové pomoci, v zemi, kde běloši stále něco rozdávají, tak bych se jich také zeptala, jestli mi něco nedají.   Který zážitek v Africe vás nejvíc dostal? Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo seznámení se s Josephem, hlavním hrdinou knihy Nezlomný a s chlapci z jeho centra pro děti ulice. Musím říct, že mě stále fascinuje Josephova láska k životu po tom, co všechno prožil a čím vším si prošel. Příběh vypráví o tom, jak se z nejvyhlášenějšího kriminálního živlu stal pilíř keňské společnosti. Joseph založil a vede centrum pro děti ulice, kde se stará o více než stovku kluků, kteří by jinak živořili na ulici. Děti ulice jsou v Keni hodně diskriminované. Lidé je nepovažují ani za lidské bytosti, spíš za něco odporného, co ani nemělo vzniknout, co patří někam do stoky, nebo na skládku. Neuvědomují si, že to bylo třeba sedmileté dítě, které chodilo do školy, najednou mu zemřeli rodiče a ono se o sebe muselo postarat samo. Dělala jsem s dětmi mnoho rozhovorů a ony mi říkaly, že nejdřív zkusily žebrat. Jenomže nikdo jim nic nedal. Vyprávěly, jak měly obrovské morální dilema, když musely začít okrádat slušné lidi. Ale neměly na výběr. Kniha ukazuje, že děti ulice nejsou hyeny, ale hyeny z nich udělá právě až ta ulice. A to si spousta lidí bohužel neuvědomuje a dává to za vinu dětem samotným. Tato kniha loni na podzim dokonce vyšla v Keni v nakladatelství Moran Publishers a já jsem tam letěla na její křest.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Také všechny vaše další knihy jsou věnovány velmi vážným tématům. Jak jste se k nim dostala? Ke zmíněnému tématu dětí ulice jsem se dostala přes našeho fotografa, který s nimi strávil měsíc na ulici a potom s jejich svolením pořídil fotografie, které sloužily k informování veřejnosti o této problematice. Rovněž tak kniha Děti nikoho. K tématu falešných léků jsem se dostala jenom náhodou. Původně jsem chtěla psát o falšování HIV testů, a když jsem to zadala do vyhledávače, jeden z odkazů směřoval k falešným lékům. Začala jsem si o tom zjišťovat víc informací. Nejdříve jsem nemohla vůbec uvěřit, že některé z léků distribuované především z Číny, dále z Indie a také jednotlivých afrických zemí mohou obsahovat jed na krysy, leštidlo na parkety, rtuť, nemrznoucí kapalinu a další jedy a chemikálie. Ale ono to bohužel tak skutečně je, přestože bych si přála, aby to byla fikce. Zjistila jsem, že se o tom příliš moc neví, a tak jsem se rozhodla zakomponovat toto téma do napínavého příběhu, který vyšel pod názvem Smrtící byznys. Beta čtenář mé knihy mi řekl, že už jsem to s tou fikcí skutečně přehnala. Také tomu nemohl uvěřit.    Kromě tak závažných témat, díky nimž jste získala i řadu ocenění (1. místo v soutěži Mám talent pořádané nakladatelstvím Euromedia, nominace na knihu roku na Databázi knih), jste se věnovala i tématům na první pohled možná méně závažným. Třeba čarodějnictví... O čarodějnictví, které je hlavním tématem knihy Očarovaná, jsem se zajímala odjakživa, ale při prvních cestách se mi stále nedařilo něco o tom zjistit. Místní lidé mi pořád dokola opakovali, že to jsou pohádky, a že v Keni nic takového nefunguje. Když jsem tam byla popáté, tak už byli mí přátelé otevřenější a já zjistila, že čarodějnictví se v Keni praktikuje, ale protože je postavené mimo zákon, tak se o tom nemluví. Nebo jen za zavřenými dveřmi a už vůbec ne s cizinci. Přes známé se mi potom podařilo domluvit si rozhovor s čarodějem. Udělal si na mě dvě hodiny čas a vyprávěl mi, jak za ním lidi chodí, když chtějí získat lásku, uzdravit se, přivolat zpátky někoho, kdo je opustil. A u toho mi ukazoval různé druhy bylinek a popela, které při rituálech používá.    A uvěřila jste v jeho moc? Nevím, jestli v to přímo věřím, ale rozhodně mám k tomu obrovský respekt. Myslím si, že není dobré si s tím zahrávat. Když jsem byla v roce 2014 v Keni, málem jsem to i vyzkoušela. Den před návštěvou čaroděje jsem se totiž dozvěděla, že mi umřel táta, kterého jsem měla moc ráda. A tak mě napadlo, že požádám čaroděje, aby mi dal něco na smutek, protože mi bylo opravdu zle. Řekl mi, že na to používá speciální bylinku, kterou sbírá v západní Keni a nemá ji s sebou. Takže jsem to nakonec nevyzkoušela.    Váš zatím poslední již osmý román Svítání nad savanou je oproti předchozím velmi odlehčený. Tanec a Afrika – jak to jde k sobě? Potřebovala jsem si napsat nějakou romantiku, abych si po dvou těžkých tématech – falešných léků a života na ulici – trochu odpočinula. Knihu s propojením těchto dvou témat jsem chtěla napsat už před několika lety, ale stále se mi nedařilo vymyslet vhodné propojení těchto dvou naprosto odlišných světů. Afrika je můj druhý domov a tanec odjakživa miluji. Věnuji se závodně standardním tancům v seniorské kategorii.   Jednou z postav, které v knize vyvolávají emoce čtenářů, je i česká taneční legenda Zdeněk Landsfeld. Jak vaši knihu hodnotí? Myslíte si, že jeho proslulé leč velmi drsné „hlášky“ unese i člověk neseznámený s tanečním světem? S panem Landsfeldem se mi spolupracovalo skvěle a jeho historky z tanečního prostředí mě opravdu pobavily. A musím říct, že mě velmi potěšilo, jak pozitivně knihu hodnotil. Od něj je to opravdu poklona. Co se týče jeho hlášek, tak hůře na ně reagují lidé z tanečního prostředí než lidé, kteří to prostředí neznají. Což je překvapivé. Čekala jsem, že to bude právě naopak.   Dokáže podle vás Evropan pochopit Afriku?  Na to se neodvažuji odpovědět. V Keni jsem sice strávila hodně času, ale pořád je spousta otázek, na které nedokážu odpovědět. Lidé v Keni jsou velmi přátelští, pohostinní a příliš neplánují do budoucna. Což je dané tím, že musí řešit, za co koupí večeři ten den, tudíž je úplně jedno, co bude za měsíc.   Jste maminkou pětiletého chlapce. Neuvažovala jste někdy o adopci dítěte z Afriky? O reálné adopci dítěte z Afriky jsem kdysi uvažovala. Nakonec se ale ukázalo, že by to bylo nesmírně administrativně a finančně náročné.    Cítila jste při svých cestách na černý kontinent někdy strach? Kdy jste se nejvíc bála?  Úplně největší strach zažívám v letadle, protože mám panickou hrůzu z létání. Pokaždé, když přistanu v Keni, se mi hodně uleví. Tím nechci říct, že se v Keni vůbec nebojím, ale tam je to spíš takový racionální strach nebo obezřetnost. Ale hodně jsem se bála, když jsem v západní Keni dostala malárii. Tehdy jsem si myslela, že to nepřežiji. Měla jsem horečky, byla jsem v bezvědomí, nemohla jsem mluvit a lékař mi během půl hodiny stanovil tři diagnózy – malárii, zápal plic a břišní tyfus. A pak poslal mé keňské přátele na trh pro léky, protože je neměl v nemocnici k dispozici. A já jsem po chvíli dostala obrovskou tachykardii – to se stává, když je lék falešný a obsahuje něco, co by obsahovat neměl, jak jsem již o tom mluvila a popisovala v knize... Na většinu nemocí jsem očkovaná a na malárii beru antimalarika. Snažím se tak snížit na minimum riziko, že se něco stane. Ale někdy má člověk prostě smůlu.   A váš manžel se o vás nebojí? Nebo cestuje s vámi? S manželem jsem se seznámila v době, když už jsem do Afriky létala, takže věděl, do čeho jde. Myslím, že se o mě nebojí. V Keni byl dvakrát a říkal, že mu to stačí. Ne že by se mu tam nelíbilo, ale není to pro něj srdeční záležitost. Takže společně cestujeme na jiná místa než do Keni.   Co vám vaše cesty do Afriky daly a vzaly?  Rozhodně mě posunuly. Zejména změnily můj názor na rozvojovou pomoc. Ze začátku jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který chtěl spasit celou Keňu, když ne celou Afriku a nyní jsem spíš jejím odpůrcem. Díky cestám do Afriky jsem si rozšířila obzory, našla si nové přátele a podívala se i na zajímavá místa. A zažila spoustu věcí, přestože ne vždy byly pozitivní. Ale jak se říká, zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný.   Svým projektem Dárky s myšlenkou pomáháte chudým lidem v Keni. Jak tento projekt vznikl, vyvíjel se a žije?  Projekt Dárky s myšlenkou vznikl po tom, co jsem se rozhodla skončit s rozvojovou pomocí, u níž jsem měla pocit, že víc škodí, než pomáhá a způsobuje závislost rozvojových zemí na vyspělém světě. A protože mám v Keni hodně přátel, začala jsem přemýšlet, jak bych mohla pomáhat. Napadlo mě, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem dvě podmínky. Za prvé, aby to byl opravdu obchod, a ne charita a za druhé – chtěla jsem nakupovat přímo od výrobců, ne přes zprostředkovatele. Z předchozího působení jsem měla v chudinských čtvrtích kontakty na tzv. self-help groups, svépomocné skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných matek atd., o nichž jsem věděla, že vyrábí krásné a originální náušnice, přívěsky, náhrdelníky, klíčenky i náramky. Před dvěma lety jsem od nich poprvé zkusmo nakoupila a šperky vzala s sebou na besedy. Prodaly se hned, a tak jsem s nimi začala obchodovat pravidelně. Nakonec jsem si založila ještě internetový obchod www.darkysmyslenkou.cz a nyní obchoduji s pěti skupinami. Věnuji se tomu dva roky a mám pocit, že to má větší smysl než jakákoliv pomoc.   Lze se v Česku psaním uživit? Já jsem od loňského roku na volné noze a vcelku to jde, když tedy nepočítám současnou situaci, kdy jsem zůstala úplně bez příjmu. Živím se kombinací psaní knih, článků pro časopisy, filmy a besedami. Kdybych se vrátila zpátky do obchodní firmy, kde jsem předtím pracovala, určitě bych měla vyšší plat, ale takhle mohu dělat to, co mě baví. Když píšu nebo jedu na besedu, nemám pocit, že bych pracovala. A jsem za to moc ráda.   Už víte, o čem bude nová kniha? V současné době mám tři nové náměty a jako první vyjde zřejmě druhý díl Svítání nad savanou. Tentokrát se bude úplně celý děj odehrávat v Africe, ale ani tanec nebude chybět. Napsaly si o něj samy čtenářky, a protože teď mám spoustu času na psaní, tak jsem se do něj pustila. {/mprestriction}  Hana Hindráková (38) založila v roce 2008 neziskovou organizaci Fair a v rámci projektů rozvojové spolupráce se dostala sedmkrát do africké Keni. Prostřednictvím beletrie upozorňuje jako autorka na problémy černého kontinentu. V roce 2012 debutovala románem Děti nikoho, který se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominovan do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Byl také přeložen do angličtiny. S rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (2012). V lednu 2014 jí vydalo nakladatel-ství Alpress román Dobrovolnice, o rok později, v únoru 2015 román Očarovaná. V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Grada román Lovci lebek. V září 2017 vyšel v nakladatelství Alpress román Smrtící byznys, v listopadu 2018 román Nezlomný a v únoru 2020 román Svítání nad savanou. Román Nezlomný byl přeložen do angličtiny a v září 2019 vyšel v keňském nakladatelství Moran Publishers.

Čas načtení: 2019-07-25 20:46:29

Kapitánka Carola Racketeová z lodi Sea-Watch 3: Salvini není člověk, kterého bych ráda potkala

Kapitánka Carola Racketeová (31) v obsáhlém rozhovoru pro týdeník Der Spiegel popisuje dny na moři s 53 zachráněnými na palubě lodi Sea-Watch 3, její roli jako protihráče italského ministra vnitra Salviniho a nepovolený vjezd do přístavu v Lampeduse.    Paní Racketeová, pro mnohé jste se stala hrdinkou, která hodně riskuje, aby zachraňovala životy, pro jiné jste obrazem nepřítele. Jak vidíte svoji roli vy? Překvapilo mne, jak se všechno stalo velmi osobní. Mělo by se přece jednat o věc samotnou. O selhání Evropské unie spravedlivě rozdělit zachráněné a společně převzít tuto zodpovědnost. O to by mělo jít, ne o jednotlivé osoby, jako jsem já, které se náhodně dostávají do popředí. To není situace, kterou bych si přála. Já jsem nakonec jen zaskočila za kolegu, který byl původně pro tuto plavbu naplánován.   Jak jste prožívala ty poslední dny?  Bylo to těžké. Byli jsme téměř 17 dní na lodi s uprchlíky. Když jsme vpluli do italských výsostných vod před Lampedusou, a když jsme věděli, že nemůžeme plout dál, převzali od nás deset neodkladných medicínských případů. Pak to vše pokračovalo.    Pak jste byli velmi dlouho před Lampedusou.  Přemýšleli jsme, co teď máme dělat. Nejdříve jsme podali rychlý protest proti italskému zákazu vjezdu, který byl ale okamžitě zamítnut. Potom jsme to zkoušeli u Evropského soudu pro lidská práva. 34 zachráněných a já jako kapitánka jsme podali stížnost, ale to bylo na dlouho.   Jaká byla na palubě Sea-Watch 3 situace? Každým dnem byla zdravotní a hygienická situace horší. Pak jsme dostali zamítavý rozsudek. Všechno vypadalo bezvýchodně.   Měli jste přímé kontakty s italskou pobřežní stráží?  Najednou bylo nutné provést zdravotní evakuaci, protože jeden z našich pasažérů onemocněl a musel okamžitě opustit palubu. Zavolali jsme námořní záchrannou službu a Italové byli během dvou hodin u nás, i když jsme byli mimo italské výsostné vody. To šlo rychle, ale byla to výjimka.   Jak to? Každý den jsme odesílali zdravotní zprávy na záchrannou centrálu do Říma, holandským úřadům, pod jejichž vlajkou loď pluje, a do přístavu v Lampeduse. Ale nikdo nás neposlouchal, nikdo neodpovídal. Jedině z Říma jsme se dozvěděli, že naše zprávy poslali na italské ministerstvo vnitra. Tím to končilo. Naši lékaři přestávali rozumět světu. Také politicky se nic nedělo. Sea-Watch odeslala zprávy na Maltu, do Francie, stále jsme se dotazovali na německém ministerstvu zahraničních věcí.   A nebyly vůbec žádné reakce?  Vždycky říkali, že něco udělají. Ale nerýsovalo se žádné řešení, nic konkrétního.    Překvapilo vás to? Bylo mi jasné, že to bude těžké. Problém přerozdělování je už věčnost neřešený. Zhruba jeden rok je to stejné u všech záchranných lodí. Vždycky se jednalo o to, kdo ty lidi vezme. U každé lodi se o tom znovu diskutuje.   Takže vám to bylo od počátku vaší mise jasné? Pokračujeme, protože je to nezbytné. Ale pochopitelně jsme odplouvali se Sea-Watch 3 s vědomím, že nikdo nechce uprchlíky přijímat. Ani Tunisko, které evropské vlády rády vidí jako bezpečnou alternativu. Když jsme byli na moři, stála nákladní loď „Mare Dive“ se 75 uprchlíky 15 dní před Tuniskem. Ale Tunisané se nechtějí stát dalším odkládacím přístavem. Nikdo tyhle lidi nechce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"}  Jak si máme představit život na palubě? Uprchlíci jsou prakticky zavřeni. Je málo místa. Většina lidí spí na palubě ve stanech, každý má vlněnou deku. Máme tři přenosné toalety. Na sprchování máme málo vody, je to možné jen za několik dní. Dříve tuto loď provozovala společnost Lékaři bez hranic, tehdy měli lidi na palubě jen na tři dny. Na delší dobu to vlastně není zařízené.   Jak se to projevovalo na náladě? Nemohli jsme těm lidem nic slíbit. Nikdo je nechtěl přijmout. Tato beznaděj se často mísila s posttraumatickými poruchami. Mnohým byla narušena jejich lidská práva, byli mučeni, prodáni, museli pracovat v otrockých podmínkách, zažili sexuání násilí. Chtěli jsme jim zprostředkovat jistotu, ale čím déle to trvalo, tím víc jsme ztráceli důvěru těchto lidí.   Vjezd do přístavu v Lampeduse jste také odůvodňovali tím, že máte na palubě lidi se sebevražednými sklony. Někteří vykládali lékařskému týmu o předcházejících sebevražedných pokusech a sami žádali: Dávejte na mne pozor, daří se mi špatně. Týkalo se to především tří osob.   Co to pro vás znamenalo? Na začátku mise jsme si s týmem stanovili červené linie a diskutovali o tom, kdy budeme muset vjet do přístavu. Když byly tyto linie překročeny, tak jsme tam vjeli.   Co bylo těmito červenými liniemi? Mnozí pasažéři museli být ošetřeni specialisty. Měli jsme podezření na tuberkulózu. Něco takového nemůžeme na palubě ani zjistit, ani léčit. Jiným jsme mohli dávat jen tablety proti bolesti, bez diagnózy. Téměř všichni potřebovali psychologickou péči, ale neměli jsme žádného psychologa. Když držíte lidi dva týdny v takové situaci, je to výbušné.    Co tomu říkaly italské úřady? Finanční policie byla u nás na palubě a kontrolovala naše dokumenty. Říkali, kapitánko, nevzrušujte se tolik. Nějaké řešení přijde, čekejte. Tak jsem si myslela, ok, ještě počkáme. Také poslanci italského parlamentu, kteří byli u nás na palubě, nám dávali naději, že běží rozhovory mezi Francií, Německem a Portugalskem. Salvini řekl, že když se najdou státy ochotné uprchlíky přijmout, můžeme přistát.   Co se dělo v posledních hodinách před přistáním v Lampeduse? V předvečer jsme měli další zdravotní evakuaci. Jeden pasažér musel urychleně na kliniku, měl velké bolesti, jednalo se zřejmě o ledvinové kameny. Od toho okamžiku už byla situace neudržitelná. Pocit lidí byl: Musíme nejprve všechny hodit přes palubu, aby se něco stalo? Také posádka už neměla sílu. Každým dnem to bylo náročnější a nakonec jsme už ztráceli naději.   Mezitím jednaly evropské vlády dále o tom, kdo koho přijme? To mi také říkali poslanci: Řešení je na dosah, v příštích hodinách ho budete mít. Nechtěla jsem vjíždět do přístavu, nechtěla jsem porušovat zákon. Posílili jsme hlídky na palubě, aby si nikdo nic neudělal. To bylo ve čtvrtek večer. V pátek jsem se probudila v šest hodin a ptala jsem se poslanců, kde je to řešení? Přirozeně neexistovalo. A to už jsem nevěděla, jak dál. Prostě to dál nešlo. Nemohla jsem garantovat bezpečnost na palubě.   A co potom? V pátek odpoledne opět přišla na palubu finanční policie a předala mi papíry, ve kterých stálo, že jsem vyšetřována kvůli nepovolenému vplutí do italských teritoriálních vod a pomoci k nepovolenému vstupu do Itálie. Vzali si s sebou palubní deník a chtěli odejít. Zeptala jsem se jich: A co mám dělat s těmi 40 zachráněnými? Vezmete si je, prosím, s sebou? Odpověděli, že o tom nic nevědí. Z Berlína jsem se dozvěděla, že Salvini blokuje řešení. Další noc s uprchlíky jsem si nemohla vzít na zodpovědnost, a tak jsem se rozhodla přistát.    Když jste vplouvala do přístavu…. ….vjela nám do cesty finanční policie s modrým světlem. Velmi pomalu jsme vpluli, zastavili jsme loď, otočili ji, protože se přistává pozpátku. Tehdy jsem uviděla, že se člun finanční policie postavil doprostřed mola, aby nám zabránil tam přistát. To, že jsme se srazili, nebyl útok na válečnou loď, byla to nehoda.    Počítala jste s tím, že vás zadrží?  Něčeho takového jsem se obávala.   Jak s vámi potom zacházeli? Úředníci byli přátelští. Po osmi hodinách na finanční policii jsem byla převezena do uprchlického tábora uprostřed ostrova. Tam je jediná policejní úřadovna, která může provádět identifikaci zadržených. Tam už také na podlaze seděli naši zachránění, a když mne uviděli, tleskali. Odebrali otisky prstů a dostala jsem domácí vězení. V pondělí jsem pak musela i s lodí k výslechu na Sicílii.   Co jste řekla soudkyni, která rozhodovala o vazbě?  Vysvětlila jsem jí moje důvody a srážku s lodí finanční policie jsem vysvětlila z mého pohledu. Pak jsem dostala další domácí vězení.    Všimla jste si toho vzrušení kolem vaší osoby v posledních dnech, toho označování za hrdinku i té nenávisti? Skoro vůbec ne. Byla jsem ráda, že jsem se nemusela zabývat tím, co říkají ostatní.   Jak se s touto hrdinskou rolí vypořádáváte? Po mladé klimatické aktivistce Gretě Thunbergové jste teď ikona bojovníků za migranty. To mi ještě ne úplně došlo. Jsem ostatně člověk, který raději něco dělá, než mluví. Domnívám se, že tato akce promluvila dostatečně.   V úterý večer soudkyně rozhodla o vašem propuštění. Překvapivě akceptovala skoro ve všech bodech naši argumentaci. Také napsala, že jsme nevpluli do italských výsostných vod ilegálně, protože nejsme žádní převaděči a zákaz platí jen pro ně.   Jak to teď půjde právně dál? Teď půjde o pomoc při ilegálním vstupu do země a vplutí do teritoriálních vod. V podobných případech, pokud vím, tato obvinění byla stažena. Ale může to trvat měsíce.   Líbí se vám být označována za protihráčku ministra Salviniho? Nesleduji jeho vyjádření. Ale vím, jak Itálie volila v evropských volbách a že hodně Italů jeho politiku podporuje. Ale i v Itálii je hodně projevů solidarity. Země je rozdělená.   Co byste mu ráda řekla, kdybyste stála proti němu? Salvini není člověk, kterého bych ráda potkala. Jeho politika porušuje lidská práva. Způsob, jakým se vyjadřuje, postrádá respekt a není vhodný pro špičkového politika.   Jak si vysvětlujete, že si Salvini vybral právě vás? Každý, kdo se plaví jako kapitán na záchranných lodích, ví, že může být kriminalizován. Zvláštní na tomto případě je, že to bylo tak extrémní. Pozoruhodné bylo už řetězení souvislostí: Už když jsme měli uprchlíky na palubě, prosadil Salvini dekret, kterým se zakazovalo záchranným organizacím vplouvat do italských přístavů. Ve středu jsme je zachránili, italský parlament v urychleném řízení dekret schválil v pátek a krátce poté on-line zveřejnil. Byl za tím velký politický tlak, že to šlo tak rychle.   Podporovalo vás Německo dostatečně? Cítím se být osamocena. Jsou samozřejmě jednotlivci, kteří chtějí pomoci. Například města, která chtějí přijmout naše uprchlíky. Pak to ale ztroskotalo na ministrovi vnitra Seehoferovi, kterému se nechtělo nabídky měst přijmout. Můj dojem je, že na národní a mezinárodní úrovni nechce nikdo opravdu pomoci. Předávali si to jako horkou bramboru a my jsme nakonec zůstali zde se 40 zachráněnými na palubě.   Co by se muselo udělat na politické úrovni, aby se situace zlepšila? Potřebujeme řešení, jak v Evropě přijímat lidi, kteří k nám prchají. A solidárně je rozdělovat. Dublinský systém, který přenechává odpovědnost zemí za hranicemi na nich, není spravedlivý.   A do té doby, než se najde řešení? Jsem zvědavá, jak to půjde dál se záchrannými loděmi, které jsou stále ještě na moři a zachraňují uprchlíky.   Co teď bude se Sea-Watch 3? Vycházím z toho, že naši loď propustí. Pak musíme provést nějaké technické práce a znovu vyplujeme. Je jenom těžké najít kapitána, který na sebe vezme to riziko.   Udělala byste to znovu? V tomto okamžiku mi advokáti radí to nedělat. Ale pokud by obvinění proti mně byla odvolána, jela bych znovu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Carola Racketeová (*8. května 1988, Preetz, Německo) je lodní kapitánka, která pracuje pro německou záchrannou organizaci Sea-Watch. V červnu 2019 byla zatčena, protože přistála se záchrannou lodí s migranty bez povolení v italském přístavu Lampedusa. Bakalářkou námořních věd a mořské dopravy se stala v roce 2011 na námořní škole Univerzity aplikovaných věd Jade v Elsflethu a následně získala kapitánskou licenci od Německé spolkové námořní a hydrografické agentury. V roce 2018 obdržela magisterský titul ochranářského managementu na anglické univerzitě Edge Hill. Dva roky byla navigační důstojnicí vědeckých expedic do Arktidy a Antarktidy pro Institut Alfreda Wegenera pro polární a mořský výzkum. Krátce působila v Kropotského přírodní rezervaci na Kamčatce jako dobrovolnice, pak pracovala jako bezpečnostní důstojnice monacké společnosti ultraluxusních lodí Silversea Cruises. Dále působila jako druhá důstojnice lodí Greenpeace pro britský arktický dohled. Její loď Sea-Watch 3 pluje pod nizozemskou vlajkou.

Čas načtení: 2024-02-19 14:10:00

Na FF se vrátil akademický život: Studentům pomáhá fenka Snow i interventi, je posílená ochranka

V budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) na náměstí Jana Palacha v centru Prahy v pondělí začala pravidelná výuka letního semestru. Studenti, vyučující a další zaměstnanci se do běžného režimu vrátili poprvé od prosincové tragédie, kdy student školy zastřelil v budově 14 lidí, poté i sebe a dalších 25 studentů či vyučujících zranil. Příchozí mohou využít služeb krizových interventů, škola také posílila ochrannou službu v budově, uvedla proděkanka FF UK pro vnější vztahy a další vzdělávání Michaela Slussareff. Na chodbách mohou studenti také potkat tak trochu nečekaného hosta – fenku Snow, kterou doprovázejí dobrovolnice canisterapie a jež je studentům i zaměstnancům k dispozici.

Čas načtení: 2024-02-22 09:00:00

Seriál Radiožurnálu: Válka jako filmový přelud. V létě se v Dněpru vzpomínalo a připravovalo na tuhou zimu na frontě

Válka se po dvou letech bojů stala běžnou součástí lidských životů. V Dněpru, kam se stáhlo mnoho lidí z nejhůře napadených oblastí, jakoby válka byla přeludem a v létě tu na ulicích kypěl bezstarostný život. Mladí lidé popisují, jak si zvykli na letecké poplachy, dobrovolnice pořádají dobročinné akce, aby podpořily vojáky na frontě.

Čas načtení: 2024-02-22 21:00:00

Pes pomocník. Alfie ho miluje, ale nechat si ho nemůže

Alfie, dobrovolnice v unitářském kostele v Londýně, ve kterém dělám kostelnici, se zamilovala do čokla. Luckyho není možné nemilovat. Je to střapatý černobílý rošťák, který se v jednom kuse usmívá na obou koncích, poslouchá na slovo a navíc váží 5,5 kila, takže pokud přece jen neposlechne, stačí ho bafnout do náručí a odnést tam, kde si ho přejete mít. Lucky se usmívá dál.

Čas načtení: 2024-03-02 10:00:00

Reportéři iDNES.cz z fronty: Raněné Ukrajince zde operují i veterináři

Novináři iDNES.cz Michal Voska a Petr Topič se vrátili ze své cesty na rusko-ukrajinskou frontu. Jejich průvodkyní tam byla Lesya Kopchuk, dobrovolnice, která pomáhá z Česka ukrajinské armádě. Společně tam dovezli humanitární pomoc a po příjezdu přijali všichni tři pozvání do Rozstřelu.

Čas načtení: 2024-03-15 05:00:00

Zmizení dvou Evropanek v Panamě: Nejprve se našel fotoaparát, pak utržená noha

V sobotu 15. března roku 2014 přicestovaly do Panamy 21letá Kris Kremersová a o rok starší Lisanne Froonová, obě rodačky z nizozemského města Amersfoort. Chtěly si užít cestování a pracovat jako sociální dobrovolnice. Naposledy se ozvaly 1. dubna. Pak už je živé nikdo neviděl. O deset týdnů později byl nalezen Lisannin batoh. Pak se našla ženská pánev s utrženou, stále ještě obutou nohou. A potom dalších 33 kostí.

Čas načtení: 2024-03-15 00:00:00

Amazon otevřel svůj první evropský sklad s humanitární pomocí

V německém Amazonu mají napilno. Dobrovolnice z řad zaměstnanců ochotně kompletují desetitisíce zubních kartáčků, past a mýdel do hygienických souprav, které pečlivě ukládají do krabic s humanitární pomocí. Ty v okamžiku, kdy je potřeba, firma pošle jako pomoc do postižených oblastí.

Čas načtení: 2024-03-21 05:00:00

Měl jsem psychické problémy, hájí se majitel Bladeho: Pes byl chodící kostra

Na kost vyhublý, totálně dehydrovaný pes se pohyboval po parapetu okna paneláku v Uherském Hradišti. Zubožené zvíře se zotavuje v péči dobrovolnice, málem ale skončilo v útulkovém kotci. Majitel psa Martin Tomaštík se hájí, že měl psychické problémy.

Čas načtení: 2024-04-19 05:35:00

William promluvil o rakovině Kate. Dal jí dojemný slib

Princ William navštívil charitu v anglickém Surrey, kde mu tamní dobrovolnice předala přání se vzkazy nemocné Kate i královi Karlovi. Při té příležitosti o princezně z Walesu William promluvil. Dal jí přitom dojemný slib.

Čas načtení: 2024-05-31 06:09:00

Odjela jako dobrovolnice na druhou stranu planety. Návrat zpět do Česka pro ni byl šok

Češka Jana Hejlová se ve 30 letech rozhodla pro radikální řez. Opustila komfort prakticky všeho, co znala, a společně s manželem vyrazila coby dobrovolnice do světa. Roční putování je zavedlo do Austrálie a Vietnamu, a i přes počáteční obavy, které plynuly nejen z jazykové bariéry, ale i z celkové změny životního stylu, si zkušenost ze zahraničí nadmíru pochvalují. Hejlová po návratu napsala o dobrovolnictví knihu, kterou chce čtenáře napříč generacemi motivovat, že na plnění snů není nikdy pozdě.

Čas načtení: 2024-06-18 06:22:16

GLOSA: Šampionát v jediné zemi, kde i fotbalu rozumí. Užívejte, je to (asi) naposled

Na pumpě si našeho auta s českou espézetkou všimne německý šofér, který po dotankování houkne: „Hallo! Kdy hraje Tschechien?“ Informační cedule hamburského metra kromě odjezdů souprav zveřejňují průběžné výsledky fotbalových zápasů. „Ať vyhraje Polsko!“ zatne k vám pěstičku ve městě zase dobrovolnice, když si všimne akreditace s českým jménem, která se mi houpe na krku. Spletla se jen o chlup, neva!

Čas načtení: 2024-07-25 00:00:00

Zachránila kostel i zámek, teď je na řadě historická tvrz

Starostka Hrobčic se naučila orientovat v dotacích jako dobrovolnice, za léta v čele úřadu nabrala další zkušenosti. I tak si pro čerpání ráda najme agenturu.

Čas načtení: 2024-08-02 14:37:18

Otec judistky po vyhraném finále políbil dobrovolnici a skončil ve vazbě

Otce chorvatské judistky Barbary Matičové, která získala ve středu olympijské zlato ve váze do 70 kg, zadržela francouzská policie kvůli podezření ze sexuálního napadení. Čtyřiadvacetiletá dobrovolnice ho obvinila z toho, že ji po finálovém zápase bez jejího souhlasu políbil. Informovala o tom agentura AFP.

Čas načtení: 2024-08-02 15:50:00

Otec olympijské vítězky v euforii políbil dobrovolnici. Skončil ve francouzské vazbě

Triumf chorvatské judistky Barbary Matičové, která získala ve středu olympijské zlato ve váze do 70 kg, byl zastíněn skandálem jejího otce. Toho zadržela francouzská police. Čtyřiadvacetiletá dobrovolnice ho obvinila z toho, že ji po jednom ze zápasů jeho dcery bez jejího souhlasu políbil. Informovala o tom agentura AFP či francouzský server BMF.

Čas načtení: 2024-08-16 11:50:00

Dobrovolníci budou na Brněnsku prosvětlovat přírodě blízký les

Dobrovolníci a dobrovolnice Hnutí Duha budou od neděle nedaleko obce Kuřimská Nová Ves na Brněnsku prosvětlovat přírodě blízký březový les a propojovat stepní části přírodní památky. S pilkami v ruce budou pracovat v lesích na Kutinách a v Přírodní památce Pláně. Snahou je připravit porosty na klimatickou změnu a umožnit návrat mizejících světlomilných druhů motýlů a hmyzu, uvedla mluvčí organizace Eva Pernicová.

Čas načtení: 2024-08-31 11:41:00

Hlídací teta pro postižené děti. V homesharingu věnují energii i oddech rodičům

Deniska má ráda Krtečka, ráda se houpe na houpačce nebo jde na procházky, popisuje dobrovolnice Jarka Tkadlecová, která už přes rok funguje jako taková její „teta“. Denisce je 16 let, ale mentálně je na úrovni ročního dítěte. Je neslyšící, trpí epilepsií, má těžkou mentální retardaci a trpí autismem.

Čas načtení: 2024-09-07 10:00:00

Američanku tureckého původu zastřelili Izraelci během protestu proti osadníkům na Západním břehu Jordánu

 Podle svědků na 26letou Ayşenur Ezgi Eygi stříleli vojáci Izraelských obranných sil, kteří byli rozmístěni na nedalekém poliAmeričanku tureckého původu s dvojím občanstvím zastřelili izraelští vojáci  při účasti na protestu proti osadnické expanzi na okupovaném Západním břehu Jordánu. Ayşenur Ezgi Eygi, šestadvacetiletá dobrovolnice protiokupačního Mezinárodního hnutí solidarity, zemřela v pátek v nemocnici poté, co byla během protestu v Beitě nedaleko Nábulusu střelena  do hlavy, informovala palestinská tisková agentura Wafa.Svědci uvedli, že po ní stříleli izraelští vojáci rozmístění na nedalekém poli poté, co vypukly „menší střety“. Vojáci obklíčili skupinu modlících se lidí a Palestinci začali házet kamením, na což vojáci odpověděli slzným plynem a ostrou municí.

Čas načtení: 2024-09-28 16:04:00

Osudové ženy: Trudie Bryks: Až do smrti bojovala za svého manžela a pilota RAF

Statečná manželka brigádního generála in memoriam Josefa Brykse. Seznámili se za druhé světové války, když jako dobrovolnice pomáhala v britských ženských pomocných vzdušných silách. Byla to láska na celý život. V dokudramatu v hlavních rolích hrají Lucie Pernetová, Kajetán Písařovic, Jan Teplý a Martin Pechlát. Okolnosti přibližuje publicista a spisovatel Luděk Navara.