Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-06 21:53:35

Den, kdy se otřásla americká demokracie

Americký Kongres v pondělí formálně potvrdil výsledky předchozích prezidentských voleb, ve kterých zvítězil Donald Trump. Přesně čtyři roky před tím se však Kapitol stal dějištěm násilného útoku příznivců tehdy nově... The post Den, kdy se otřásla americká demokracie first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2024-05-16 14:17:00

Střelba na Fica? Byl to šok, říká o atentátu exministr Škromach z Rohatce

Střelba na premiéra Slovenska Roberta Fica otřásla bývalým místopředsedou české vlády a sociální demokracie Zdeňkem Škromachem, který žije v Rohatci na Hodonínsku. V současných sedmašedesáti letech je obecním zastupitelem.

Čas načtení: 2019-07-29 07:09:28

Evropa: Spolu jsme nejsilnější aneb rudé dánské volby

Sociální demokracie si zakládá na sounáležitosti a solidaritě, šla do voleb s heslem „Spolu jsme nejsilnější“. Volby jsou nejen vítězstvím sociální demokracie, ale celého rudého bloku. Rudé levicové strany znatelně posílily od minulých voleb v roce 2015 a obdobně stejně znatelně oslabil modrý blok, do něhož spadají strany liberalistické nebo nacionalistické, někdy obojí najednou. Celkem se k volbám dostavilo 84,6 % Dánů, což je obvyklý standard. Do rudého (rød) bloku, který zasedá v parlamentu FOLKETINGET nalevo od řečnického pultu, spadají strany oficiálně definované jako levicové a socialistické. Naopak strany liberalistické, konzervativní a nacionalistické jsou strany modré (blå) a zasedají napravo od řečnického pultu. V barvách a v tom, kdo je levicový a kdo je pravicový, mají Dánové zatím jasno.  NÁVRAT K TRADICI aneb ZVYK JE ŽELEZNÁ KOŠILE Vítězství sociální demokracie hodnotí Dánové jako návrat k „tradici 20. století“ (Weekendavisen 13. 6.) v dobrém i špatném slova smyslu, záleží na tom jak kdo. Vítězové hovoří nadšeně, že se národ vrátil tam, kde byl po 77 let, když většina voličů odevzdala svůj hlas pokaždé sociální demokracii. Strana vyhrávala suverénně a bez přestávky od roku 1924 až do osudového roku 2001! Jiní si zase myslí, že změnit zažitou národní kulturu včetně té politické je asi nemožné. Zvyk je železná košile. Dánové se všichni i ti napravo (kromě extremistických elementů) považují za národ sociální, solidární a jsou na tyto své kvality pyšní. Vítězové červnových voleb si nedají ujít příležitost, aby podtrhli epochální výsledek dánských voleb: Uprostřed liberalisticky zaměřeného světa vyhrává v Dánsku levice! A také se pyšní tím, že zatímco jiné země se potýkají s pravicovým nacionalistickým xenofobním extremismem, v Dánsku se taková extremistická strana Pevný kurs (Stram kurs) nedostane ani do parlamentu!  Internacionalistický rudý blok  Vítězná sociální demokracie (25,9 %) klade důraz především na napravení škod vzniklých dlouholetou nadvládou liberalistických stran jak doma, tak v EU. Trh se sociální demokracii jeví příliš volný, nelíbí se jí sociální dumping a neférová konkurence. Klade důraz na vylepšení sociálního státu a především na zdravotnictví a školství, zanedbané modrým blokem i za cenu, že by to znamenalo zvýšení daní. Cílem je redukce skleníkových plynů až o 70 % do roku 2030. Sociální demokracie si také přeje přijímat uprchlíky podle kvót a dodržovat smlouvy s OSN. Postoj sociální demokracie k EU? Je pozitivní, ale jako levicové straně jí vadí, že v EU nezvládáme sociální dumping. Ohrožení Dánska jako suverénního a národního státu rudý blok neřeší, protože jako hrozbu je nevnímá. Sociální demokracie dává přednost spolupráci s celým světem. Je to strana internacionalistická. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Programové body uvnitř rudého křídla se od sebe liší pořadím a někdy i způsobem, jak je provést a financovat, ale jsou si podobné. Klima leží na srdci celému rudému bloku. Strana RV (Radikale Venstre (8,6 %) zaznamenala od minulých voleb o 100 % větší zájem a chce do roku 2030 uvést na dánské ulice milión aut poháněných zelenou energií. Dieselové a benzinové motory budou eliminovány. Financování? Zdaněním například letecké dopravy. A EU? Strana má slogan: „Více EU, děkujeme.“ Od minulých voleb v roce 2015 brojí silně posílená SF Socialistická strana lidová (7,7 %) proti narůstající nerovnosti ve společnosti. Také chce zredukovat 70 % skleníkových plynů do roku 2030, což si přeje i strana Enhedslisten (6,9 % ) nejlevicovější a nejkritičtější k Evropské unii. Neobává se, že EU Dánsko připraví o národní identitu ani o suverenitu, tuto starost nechává nacionalistickým stranám modrého bloku. Argumentuje tím, že právě volný pohyb pracovních sil umožňuje v EU sociální dumping. Ten ostatně přišel do Evropy poté, zdůrazňuje, co byla EU rozšířena o země východní Evropy!  Co mají křídlomodří i rudí společné, je zájem o to, aby nadále prosperoval sociální stát. Ten se stal jednou provždy součástí dánské DNA. Projekt odstartovala sociální demokracie, Dánům se pak podařilo společně ho uskutečnit. Rudí a modří se liší jen v názorech, co lze považovat za optimální stav sociálního státu, jak jej dosáhnout, jak ho financovat, a také, komu je k dispozici.  MODRÝ BLOK Když v osudovém roce 2001 sociální demokracie prohrála volby po 77 letech, kdy vítězila, postoupila své místo středové modré straně liberalistické, agrární Venstre. Venstre není, a nikdy nebyla stranou nacionalistickou, ale stranou liberalistickou, a proto je k EU vstřícná. Řídí se sloganem SVOBODNĚ A SPOLEČNĚ. Slovo svobodně prozrazuje liberalistickou notu, zatímco společně se hlásí k dánské tradici sounáležitosti. Ve volbách v červnu 2019 se stala druhou nejpočetnější stranou po sociální demokracii s 23,4 % hlasů. Venstre je z modrého bloku ve vztahu ke klimatu nejambicióznější, propaguje sociální stát, ve svém programu uvádí: chceme sociální stát, zrovna, jako ho chce sociální demokracie. Rozdíl je ve financování. Venstre chtějí daně snižovat, ne zvyšovat. Sociální demokracie a Venstre se k sobě v posledních letech natolik přiblížily, že nikoho moc neudivilo, že těsně před volbami premiér Lars Løkke Rasmussen ze strany Venstre navrhl předsedkyni sociálních demokratů Mette Frederiksenové, aby spolu po červnových volbách vytvořili koalici. Modrý premiér při té příležitosti prohlásil, že s extremistickými modrými stranami spolupracovat nebude, protože nesdílí jejich nenávistný poměr k lidem. Frederiksenová však s poděkováním nabídku odmítla, chtěla vládu výhradně levicovou a rudou. Čím větší důraz kladou strany modrého bloku na liberalismus či nacionalismus, anebo čím méně je zajímá klima a budoucnost naší planety, tím méně hlasů v červnových volbách získaly. Proto oslabila ultraliberalistická modrá Liberální Alliance (2,3 % ), ztratila dvě třetiny voličů! Finančně byla podporovaná bankéřem a miliardářem Larsem Seirem Christiansenem, čilým vydavatelem děl, jež propagují liberalistický model jako nadřazený. Vydal i překlad textů Václava Klause. I Liberální Allianci ležel na srdci sociální stát, jen si jej představovala financovaný z nízkých daní: snadno by se zakládaly firmy a z jejich zdanění by se financoval sociální stát. Nepodařilo se. Krvácela i nacionalistická dánská Lidová strana (8,7 %), od minulých voleb v roce 2015 ztratila více než polovinu hlasů. Bývala třetí největší stranou! V programu má obligátně striktní cizineckou politiku, obává se o národní stát a dánskou suverenitu a chce znovu postavit hranice. Má však i sociální program zaměřený na život penzistů, spolupracovala v něm i se sociální demokracií. A co klima? Skeptický postoj k oteplování planety vyjádřila nejlépe zakladatelka strany Pia Kjærsgaardová, když přívržence silného omezování skleníkových plynů nazvala klimatickými blázny, což se jí stalo osudným. Do dánského parlamentu se protlačili Noví liberálové (2,4 %), extrémně nacionalističtí, extrémně liberalističtí, ale i extrémně vyhranění proti EU. Jako klasická pravice se obávají, že v Evropské unii Dánsko zmizí z mapy světa.  V Dánsku je léto a nadále vládne známé HYGGE - pohoda. Dánové nejsou zemí rozdělenou, rozhádanou, pravicově extremistickou ideologii zastává jen kolem 4 % obyvatelstva. Dány stmeluje dlouhá tradice národní sounáležitosti a také projekt sociálního státu, který je výsledkem stoleté společné práce a společných hodnot. V poslední době se často klade otázka, zda poměr mezi občanem a státem je otázkou tradice a kultury? Dán odpoví, že je to kultura a tradice, sociální a demokratická, třebaže s různými odchylkami. {/mprestriction}  Autorka je publicistka žijící v Dánsku.

Čas načtení: 2021-09-05 09:20:07

Boj o koryta

Řečtí filozofové Sókratés (469–399 př. n. l.) a Platón (427–347 př. n. l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filozofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filozofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem. Pomineme-li národy, ve kterých nemá demokracie tradici a které ani za tisíc let demokracii nepochopí (zejména v tradičních totalitách a teokraciích), základní demokratické principy se ani za tisíce let nezměnily – pouze nabyly nových forem, které by mnohdy svojí obludností překvapily i Sókrata, Platóna a Aristotela. Zmanipulovaná demokracie totiž umožnila totalitní vládu komunistů, fašistů, nacistů i islamistů, kteří sice demokracií pohrdali, avšak dokázali ji účelně využít k nastolení „demokratické“ hrůzovlády. Zištná služba sobě Po všech dosavadních historických zkušenostech (včetně našich) by tedy pouze homo dementus mohl uvěřit tomu, že všichni „demokratičtí“ uchazeči o politické funkce jsou moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí a zdrženliví, neboť tučné tváře i konta mnohých z nich hovoří o pravém opaku. Jejich dominantní snahou totiž není nezištná a vysoce kvalifikovaná služba občanům, ale zištná (byť nekvalifikovaná) služba sobě a případně i zainteresovanému „svazu přátel“, kteří je ve vlastním zájmu do významné politické funkce protlačuje. Skrytou podstatou volebního boje je tedy nelítostný „boj o koryta“. Kdyby existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila povahové vlastnosti všech uchazečů o politické funkce, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají. „Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice,“ napsal ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov (1930–1995). Pokud si přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a požitcích, bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života, a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli. Existují sice politici, kteří se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit, avšak na druhé straně existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, hulvátstvím, opileckým výstupem anebo korupční aférou. Nepoučitelní voliči Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost, důvěřivost anebo i lhostejnost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filozofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé (například notoricky používaný slib o potlačení korupce). Ono totiž stále platí latinské úsloví „Fide, sed cui fidas, vide!“ (Věř, ale komu věříš, měř!) „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ psal už Sókratés. Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem ještě fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné a okoukané tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem,“ tvrdil Hérakleitos z Efesu, asi 544–484 př. n. l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, nezodpovědně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí. Napříč „politickým spektrem“ se politici dokážou bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova je v tomto státě dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané očekávají a o kterých snili Sókratés i Platón. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit, a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí. Lidé volí politiky, kteří jen slibují Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, podle Platónovy předpovědi se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády. Mravná politika má směřovat k dosažení společenské stability a upevnění mravních hodnot. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis). Politici však povětšinou občany klamou a ačkoliv předstírají, že mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní, podle mravních hodnot se nechovají a mnohdy jimi dokonce okázale pohrdají jako přežitkem minulosti. Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli. Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, * neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, * existující problémy zveličují anebo zlehčují, * podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují, * intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, * navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí, * neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, * politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, * s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí, * politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí, * oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat, * lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy, * lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách atd. Poctivá politická činnost je nevděčná služba Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli. Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, je ostatními mravně vyhaslými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a spíše by měl očekávat nevděk než ocenění či slávu. Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo. Naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou). Nemůžeme proto spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž nikdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů zanechala nesmazatelné stopy. Každý uchazeč o politickou funkci, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, by se proto měl inspirovat touto poučkou z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra (5. stol. n. l.): „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem! Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí, ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2019-12-18 08:05:34

Osmý den Petra Bílka: Pevné právo v Rakousích

Doufejme, že sezóna zostřených oslav listopadu 1989 už pominula a že plynule se přejde do říše vánočních pohádek, kde dobro spolehlivě vítězí i s trochou té srandy navíc. Z televize je slyšet, že česká filmová pohádka je fenomén. Herci se jí radostně účastní, protože se mohou vyblbnout. Dětinské šaškování je u nás v oblibě zejména na přelomu roku, kdy se na teritoriích dospělejších národů pěstují spíše romantické komedie. Epidemická infantilizace publika tak u nás předchází nástup chřipky v zimním období. Každému režimu hromadný sklon ke kýči vyhovuje, takže vakcína proti zdětinštění není v dohledu. Touha uniknout alespoň na chvíli do ideálního světa přetéká dnes ze soukromí do veřejného prostoru. Je tam zklamávána, takže nakonec klade na politiku nároky, kterým na tomto světě nelze dostát. Politika nejsou fikční světy, kde dobro bojuje se zlem, nýbrž pole všednosti, na němž se přání a zájmy střetávají s možnostmi. Zvichřenému idealismu to nezní čistě, nerad si to připouští, protože je nastaven podle zásady „všechno, nebo nic“. Jeho nosu krutě čpí výpary z kompromisů, protiví se mu handlování, a když není po našem, je ohrožena demokracie. A má pravdu, protože právě takovým způsobem myšlení je demokracie ohrožována. Demokracie jako nikdy nekončící vyvažování světel a stínů, demokracie jako permanentní mechanismus na neutralizaci sobeckých snah skupin i jednotlivců, demokracie jako tlumič individuální a klanové nebo rasové a náboženské agresivity. Demokracie je pro trpělivé lidi, protože jde o proces, nikoli cíl. Kdyby byl dosažitelný, ocitli bychom se v ráji. Možná jsme místo lekcí realismu chodili za školu a poslouchali pohádky.  Podívejme se na to od základů a ohlédněme se tam, kde se konstituovala tradice českého demokratismu. Karel Havlíček uprostřed 19. století napsal: „Řádný demokrat a liberalista nemůže se jinak spokojiti než ouplnou demokracií a svobodou; on tedy nemůže jen na polovici neb některé části přestati; ale on nemusí všechno chtíti najednou, když to možná není, nýbrž vždy jen tolik, co možná dostati a proraziti, a o ostatek opět dále se přičiňuje; kdežto přepjatci najednou všechno žádajíce, přeceňujíce sil svých, často všechno ztratí a nic z toho nedosáhnou, co si žádali.“ Věčná nehotovost demokracie, i když její známé základní principy fungování jsou stálé, může provokovat a provokuje, jak jsme toho svědky v těchto měsících v naší zemi. Svou zdánlivou křehkostí jako by přivolávala ty, kdo by s ní rádi skoncovali ve jménu řádu a pořádku, i ty jimž nepřipadá dostatečně křišťálová. Dnešním nespokojencům s polistopadovým vývojem bude možná užitečné ocitovat, co napsal Karel Havlíček po revolučním roce 1848: „Člověk moudrý, který jsa pilný a rozvážlivý čtenář historie umí sobě v událostech minulých hledati příklady a poučení pro svůj čas, musel ovšem napřed viděti všechno toto, mužové, kteří vědí, jakého namáhání, jakých duševních a hmotných bojů stálo to jinde, kde právo a svoboda pevně již zakotveny jsou, tito mužové nemohli téměř ani očekávati, že by trochu hraček, trochu zpěvů a trochu křiku mohlo býti dostatečným prostředkem k zrušení libovolnosti a k zavedení pevného práva v Rakousích.“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46

Farmakon

Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní.   [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981)   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-04-18 15:20:39

Koronavirová pandemie v globálním životním prostředí

Zatímco ještě nedávno byla ve světových médiích za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize, v posledních měsících toto riziko překryla pandemie koronaviru. Obě rizika spolu ale souvisejí. Současná pandemie vyvolává především konkrétní praktické otázky a nutnost naléhavého řešení, nicméně pro její pochopení je zapotřebí rovněž obecnější reflexe tohoto problému. Donedávna byla za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize. Neudržitelná ekonomická orientace na „růst růstu“ v epoše antropocénu, kdy se činnost lidstva stala geologickou silou, kdy lidstvo takto ohrožuje na přírodu vázané podmínky své existence, se stala díky akceleraci oněch negativních procesů urgentním problémem a dostala se do vědomí i aktivit širší veřejnosti, zejména části mladých lidí. Nyní co do urgentnosti překryla klimatickou krizi pandemie koronaviru. Obecná obsahová souvislost mezi těmito dvěma fenomény asi není prokazatelná, ale podle názoru odborníků je v některých aspektech doložitelná, jak to uvedu na konci této úvahy. Mezní situace „Formálně“ má pandemie koronaviru společné to, co nazval Karl Jaspers „mezní situací“. Ta si vynucuje změnu perspektiv i proměnu hodnot. Dá se to prokázat v různých rovinách. Za důležitou pokládám rovinu axiologickou. Ve všech koncepcích zabývajících se problémem hodnot jsou uváděny mezi hodnotami nejdůležitějšími život a svoboda, ba někdy právě jako dvě hodnoty základní. V běžných poměrech našich životů nevstupují do konfliktu, ale v situacích mimořádných, „nestandardních“, celkově lze říci mezních, do takového konfliktu vstupují často. Příkladem zde může být záchrana života na úkor svobody, respektive vzdání se svobody kvůli zachování si života. Taková situace přímo charakterizuje podobu života v totalitních poměrech. Člověk ale může vstoupit do „mezní situace“ i v poměrech zcela nepolitických. Příkladem takové mezní situace je podle mě právě současná pandemie koronaviru. Jaký dopad má na vztah základních hodnot života a svobody? Tyto hodnoty zde především vstupují do ostře konfliktního vztahu, ba se dokonce vylučují. Neposuzuji, která hodnota je „o sobě“ důležitější, jejich závažnost nelze měřit. Rozhodně se ale ukazuje, že hodnota života je rozhodně základnější, že hypostazované pojetí svobody, kterou dokonce někteří intelektuálové pokládají za důležitější (jeden významný český lékař se vyjádřil, že svoboda je důležitější než život, tuším ve vztahu k otázce interrupce), není možno v mezní situaci prakticky aplikovat. Je možno i sáhnout k ekologické terminologii: antropocentrické a biocentrické hledisko nyní spadají vjedno: život má absolutní přednost, ale zároveň je upřednostněn život lidí před životem ostatních tvorů, které někteří ekologičtí autoři pokládají za nerozlišeně stejně hodnotné (hodnota „mimolidských bytostí“, především zvířat, případně hodnota Země jako něco, čemu se i člověk musí podřídit). Nouzová opatření a tradiční politická pluralitní demokracie Právě mezní situace pandemie umožňuje dokonce za všeobecného souhlasu společnosti i politického spektra (aspoň v zásadě) shodu na tom, že ve jménu zachování lidských životů mohou, ba musejí být suspendovány některé základní artikulace svobody, jako je svoboda shromažďování, sdružování, cestování, způsobů výdělečné činnosti apod. Oponující hlasy jsou vskutku výjimečné, a pokud se ozývají v rámci politického spektra, spíše mají podobu kritiky konkrétních kroků, personálního obsazení institucí, jež v mezních poměrech mají mimořádné pravomoci („krizový štáb“), a jeví se jako materiál pro jaksi automaticky kritický vztah opozice vůči vládě. Jak je vidět, mezní stav pandemie má nejen axiologickou, teoretickou stránku, nýbrž také – mezi mnoha dalšími – stránku prakticko-politickou, jejímž vyjádřením je instituce krizového štábu podstatně reglementujícího život lidí v nejrůznějších oblastech. Vyvstává zde samozřejmě otázka, zda a nakolik jsou nouzová opatření slučitelná s tradiční politickou pluralitní demokracií, jakou legitimitu mají takové instituce nouzového stavu a nepředstavují-li příliš citelný zásah do života lidí. Otázkou je i to, kdy pozbudou statutu nezbytnosti, dokonce není-li zde založena možnost omezení demokracie i po eventuálním odeznění pandemie jako mimořádného stavu. Příklad by v našich poměrech byl: je jím tzv. lustrační zákon, který byl přijat původně na omezenou „porevoluční“ dobu dvou let a posléze byl zvěčněn, třebaže je v očividném rozporu s univerzalisticky koncipovanou Listinou práv a svobod. Nedomnívám se, že je pravděpodobné, že by v tomto případě k tomu došlo, protože zde nejde o vylučování lidí z politických důvodů, nicméně jisté pochybnosti zde vyvstat mohou. Morální nátlak a individuální svoboda Už déle před vypuknutím pandemie koronaviru byly tyto otázky nadhozeny v rámci úsilí o „ekologizaci“ ekonomiky i životního stylu lidí (především se jedná o obyvatele bohatého Západu), která bude vyžadovat i určité zásahy do tradičních struktur zastupitelské demokracie. I autoři, kteří navrhují podobná řešení, chápou jejich diskutabilnost. Podobně jako jiní odborníci snažící se o překonání politických rozhodnutí limitovaných krátkodobými perspektivami danými volebními obdobími a bezprostředními očekáváními voličů – uvádějí někteří autoři (například Dieter Birnbacher aj.) zabývající se ekologickou problematikou na scénu představu svébytné „komory“, případně institut ekologického ombudsmana a navrhují i zřízení nezávislého soudního dvora a další mechanismy nepřímé demokracie, např. radu expertů, jež by hrály roli zastánce zájmů příštích generací proti krátkozrakým, ekologicky negativně působícím krátkodobým i neprozíravým politickým cílům. Autoři uvažující v tomto směru jsou si dobře vědomi, že se jedná o přenesení některých pravomocí na těleso s diskutabilním statutem legitimity. Ač si nedělají iluze o její velké účinnosti, i tak by tento „soudní dvůr“, respektive komora jako instituce odborníků nevázaných krátkodobými zájmy mohla fungovat ve směru povzbuzování trvale udržitelných alternativ, a tím být obhájkyní zájmů příštích generací. I někteří další autoři uvažující ve směru těchto reflexí probírají otázku pozitivních možností i nebezpečí použití např. institutu práva veta ve prospěch ekologicky příznivých opatření, což, jak si asi mnozí z nás pamatují, vyvolalo i v našem politickém diskursu obavy z „ekologického totalitarismu“. V těchto různých úvahách vystupuje ovšem společná základní pochybnost, zda uvedené návrhy institucionalizace ekologicky příznivých řešení, jako je instituce ombudsmana, speciální komory a instituce odborníků, jsou slučitelné se základními principy pluralitní demokracie, zda není problematické, aby suverenita lidu tradičně spjatá s procedurami pluralitní demokracie byla „uzurpována“ experty, a zda je morální tlak, respektive nátlak („pressure“) slučitelný s individuální svobodou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru Podobnost s ekologickou krizí, která se projevuje v posledních letech především jako krize klimatická, je jistě pouze částečná, ale jistá obdoba zde přece jen je: nouzový stav v současném čase koronaviru je jakousi zrychlenou a kondenzovanou podobou krize vůbec, krizových poměrů, jejichž projevem je právě akcelerující krize klimatická. Nesrovnatelně větší rychlost šíření pandemie koronaviru činí opatření v politické, ale i ekonomické rovině urgentnější. Je příliš očividná, takže se nedostatečným řešením nouzového stavu nelze vyhnout, zatímco i akcelerovaná krize klimatická přece jen může budit iluzi, že ještě není tak zle, protože její projevy nemají přece jen tak děsivou podobu. Zatímco v počátcích pandemie koronaviru převládal dojem, že celá společnost je na jedné lodi, nyní, kdy se vynořuje i otázka konsekvencí, které se týkají všech, ale ne stejnou měrou a stejným způsobem, začínají se postoje společnosti i jejích politických reprezentací měnit. Stále více se projevuje diferenciace, jež má silné sociální konotace. Jako příklad lze uvést vztah mezi majiteli domů a jejich nájemníky a postoj k tomuto problému ze strany jednotlivých politických subjektů. Doposud jsem psal o analogickém vztahu mezi pandemií koronaviru a ekologickou krizí, nabízí se ale i otázka přímého vlivu zásahů člověka do přírody, tedy způsobování ekologické krize s virovou nákazou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru nemá jen popsanou analogickou podobu, nýbrž i přímou podobu, jejímž společným jmenovatelem je chování člověka vůči přírodě v období antropocénu. Závěrem mohu citovat expertku na tuto problematiku Zuzanu Hronovou: „Většina virů, které mohou za nedávné epidemie s vysokou smrtností, mají původ u divokých zvířat – ať už jde o ebolu, SARS, MERS nebo i HIV. U nemoci COVID-19 jsou v podezření netopýři. V přírodě jsou užiteční a lidé s nimi nepřijdou do styku, ale narušováním jejich prostředí riziko nákazy roste.“   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-28 21:58:40

28.10.2024 - Prezident ČR Petr Pavel udelil štátne vyznamenania

Autor: Janko PALIGA Datum: 28.10.2024 21:58:40 Prezident republiky Petr Pavel se rozhodl podle článku 63 odstavce 1 písmena h) ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky, a paragrafu 7 zákona č. 157/1994 Sb. o státních vyznamenáních České republiky u příležitosti řádového dne 28. října 2024 ocenit udělením nebo propůjčením státních vyznamenání občanské zásluhy a výsledky práce významných osobností.  Prezident republiky propůjčil: Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy:- in memoriam panu arm. gen. Sergěji Janu Ingrovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva vojenské skupiny 2. třídy:- in memoriam panu brig. gen. Františku Moravcovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva občanské skupiny 3. třídy:- panu Jiřímu Kyliánovi za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- paní prof. Ing. arch. Evě Jiřičné, dr. h. c za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy:- panu Karlu Kovandovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy:- panu Mgr. Danielu Kroupovi, Ph.D. za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - paní Mgr. Anně Šabatové za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - in memoriam panu Mgr. Pavlu Pecháčkovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 4. třídy:- Mons. Josefu Suchárovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy:- in memoriam Jeho Svatosti papeži Janu Pavlu II., občanským jménem Karolu Józefu Wojtylovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Medaili za hrdinství:- panu Bc. Lukáši Dudíkovi za hrdinství při záchraně lidských životů- panu prap. Lukáši Hirkovi za hrdinství v boji- panu Romanu Juřenovi za hrdinství při záchraně lidských životů- in memoriam panu plk. Josefu Keprtovi za hrdinství v boji- in memoriam panu Karlu Kučerovi za hrdinství v boji. - paní Mgr. Kateřině Laluhové za hrdinství při záchraně lidských životů - in memoriam panu št. kpt. i. m. Oldřichu Pechalovi za hrdinství v boji Prezident republiky udělil Medaili za zásluhy 1. stupně:- in memoriam panu Danielu Anýžovi za zásluhy o stát v oblasti kultury - panu Romanu Červenkovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní PhDr. et Mgr. Radce Denemarkové, Ph.D. za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu PhDr. Martinu Doktorovi za zásluhy o stát v oblasti sportu. - panu Ing. Petru Dvořákovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Mustafovi Džemilevovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní RNDr. Yvonně Gaillyové, CSc. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ing. Janu Gruntorádovi, CSc. za zásluhy o stát v oblasti techniky- paní Štěpánce Hilgertové za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní prof. Janě Hlaváčové za zásluhy o stát v oblasti umění, výchovy a školství- paní Agnieszce Holland za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Ditě Horochovské za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Lucii Hyblerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Petru Jandovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Daniele Kolářové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu JUDr. Pavlu Kosatíkovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu prof. PhDr. Ladislavu Krištoufkovi, PhD. za zásluhy o stát v oblasti vědy- paní Karin Lednické za zásluhy o stát v oblasti kultury- in memoriam panu Luďku Munzarovi za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Jiřímu Netíkovi za zásluhy o stát v oblasti hospodářské- paní Dagmar Peckové za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Zdeňce Prokopové za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu Marku Riederovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní Marii Rottrové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Mgr. Jaroslavu Rudišovi za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu prof. MgA. Vladimíru Smutnému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu akad. mal. Jiřímu Sozanskému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Petru Sýkorovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní MUDr. Kateřině Šédové za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Zdeňku Štybarovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- panu prof. Janu Švejnarovi, PhD., M. A., dr. h. c. mult. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ivanu Trojanovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní prof. MgA. Heleně Třeštíkové, dr. h. c. za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Emilii Vallové za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Mgr. Radce Vernerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Ondřeji Vetchému za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu Jaroslavu Vildovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu prof. Jaroslavu Vostrému za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství- panu Alexanderu Wiegandovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanůZdroj:www.hrad.cz

Čas načtení: 2020-02-20 08:12:26

O demokracii, svobodě a jejich nelehkém soužití

Když jsem psal o možných důsledcích koronaviru, zabloudil jsem i ke tweetu Ivana Pilipa o tom, jak články tohoto typu podrývají důvěru v liberální demokracii. Dostal jsem poměrně dost kritických ohlasů v tom smyslu, že ve své reakci moc směšuji pojem demokracie a svobody, a že to je chyba. Jak říkají Němci, Jain (ano i ne). Je patrné, že „svoboda“ a „demokracie“ nejsou totéž. Lze si představit stát řízený králem či oligarchií, který neumožňuje svým obyvatelům žádnou účast na výběru vladařů, ale přitom je stále ještě nechá kecat a kritizovat, jak se jim zachce. Lze si taky představit stát, kde volby probíhají rutinně, ale obyvatelstvo stejně systematicky volí lidi, kteří jim přikazují držet hubu aspoň v některých záležitostech (pochybuji, že kdy existoval stát, který zakazoval kritizovat úplně všechno). Ne-li ještě hůře. Jak napsal jeden můj čtenář, teoreticky si 51 procent obyvatel může odhlasovat, že těch zbylých 49 procent prostě vyhladí. Ano, teoreticky si tohle všechno lze představit. Prakticky se to zas tak moc neděje a ta praxe je z hlediska každodenního „provozu“ docela podstatná. Teoretické modely jsou užitečné při abstraktním uvažování, v kontaktu s chaotickou lidskou společností ale vždycky dostanou pořádné šrámy a ztratí na vypovídací hodnotě. Ačkoliv jsem studoval matematiku, založením jsem spíš praktik, takže tahle moje stránka má tendenci vždycky vylézat na povrch. A ve svém článku jsem nemluvil ani tolik o demokracii jako teoretickém učebnicovém konceptu, jako o tom, co reálně známe v našem kulturním okruhu dnes. Aby bylo patrné, co myslím tím naším kulturním okruhem: nejsem si jist, zda by si například někde v Arábii při první příležitosti neodhlasovali tvrdý chalífát. Na druhou stranu, to by nebyl konec dějin. Například dříve velice nábožensky striktní společnosti v puritánské Nové Anglii se v průběhu plynoucích generací změnily v něco, co by jejich zakladatelé ani nepoznali. Dneska, v době ovlivněné New Age-mysticismem, je v Massachusetts čarodějnice spíš řemeslo než hrdelní zločin. Z hlediska racionálního myšlení to není kdovíjaký pokrok, z hlediska osobní svobody ovšem ano. Demokracie je unikátní systém v tom, že dává i nejposlednějšímu jedinci do ruky něco, co má váhu – volební právo. I kdyby postrádal peníze, krásu, charisma, vliv, zuby, potenci, výřečnost atd., pořád má ještě nějaký způsob, jak malinko, ale přeci jen ovlivnit kariérní perspektivu svých vládců. A to hned na několika úrovních, protože typický demokratický stát má volby obecní, regionální a celostátní, někdy i jiné (prezidentské, federální, senátní). Ano, zase si lze představit stát, který je sice demokratický, ale má jenom jednu úroveň řízení a centrálně zvolený parlament diktuje následující čtyři roky i barvu hadru uklízečky v mateřské školce na té nejposlednější periferii. Prakticky to tak nebývá, státy bývají uspořádány složitěji a jednotlivé úrovně řízení jsou málokdy v harmonické shodě. Daleko častěji spolu bojují. Nejpřesnější by asi bylo říct, že demokracie, jak ji známe, potřebuje k rozumnému fungování ještě aspoň dostatečnou kulturu verbálního disentu. Pokud daný národ nemá příliš silné instinkty k potlačování nesouhlasu a různých vyčnívajících jedinců, tak si podle mého názoru dlouhodobě zachová solidní míru osobních svobod. Ne nutně konstantní míru, i on bude oscilovat mezi zhoršováním a zlepšováním, ale nepůjde to všechno jen jedním směrem, tedy dolů. Právě proto mi ten Ivanem Pilipem vyjádřený názor šel tolik proti srsti. Dvojnásob u člověka, který se snaží pomáhat disidentům na Kubě – jako by měl v tomhle směru nějaké zvláštní klapky na očích, které mu znemožňují vidět zárodky podobných tendencí u nás. Asi není úplná náhoda, že zrovna politická scéna v silně společensky konformistických zemích jako Německo a Švédsko se po celá léta snaží izolovat opoziční strany (SD, AfD) do jakéhosi vnitřního exilu a pokud možno se jich ani „nedotknout třímetrovou tyčí“. A to skoro za každou cenu, včetně toho, že rozsáhlé skupiny voličů se úplně myšlenkově odcizují a může mezi nimi docházet i k další radikalizaci. To považuji za velmi negativní jev, naštěstí nikoliv univerzální. V pluralističtějších zemích, jako je Dánsko nebo Itálie, neměly takové pokusy o „sanitární kordon“ nikdy dlouhého trvání. Jsem rád, že v tomhle spektru je ČR spíš na tom pluralistickém konci a jeden z důvodů, proč píšu, je snaha přispět k tomu, aby tam i nadále zůstala. Vždycky bude dost lidí, kteří se s poukazem na „vyspělý Západ“ (ze kterého si ovšem berou právě jen to, co se jim hodí) budou snažit o to, nám ty klapačky aspoň trochu přivřít. A povšimněte si, že většinou to jsou lidé, kteří aktuálně nezastávají demokraticky volené funkce, případně je nezastávali nikdy. Nezanedbatelné množství je jich třeba mezi novináři. Jiná věc, a ta je sama o sobě na dlouhý článek, je to, do jaké míry se dá demokracie zkřížit se svobodami ekonomickými. V téhle věci jako by celé lidstvo mělo v sobě nějaké restriktivní sklony, vyslovených libertariánů je mizivé procento. Proč? Je to vrozené? Nevím. Snad je to dědictví z dob, kdy průměrná pravěká tlupa měla 150 lidí a kdyby jednomu z nich patřilo 90 procent dostupné potravy nebo vody, tak ostatním hrozí pomření hladem a žízní. Ale nevím, to je jenom taková spekulace bez hlubšího podkladu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-10-08 12:00:16

Elon Musk: pokud Trump prohraje volby, půjdu sedět. Jeho výhra je klíčem k ochraně demokracie

Elon Musk o víkendu veřejně podpořil Donalda Trumpa na shromáždění v Pensylvánii Musk zdůraznil důležitost svobody slova, která je podle něj ohrožena, a označil Trumpa za nejlepšího kandidáta pro ochranu ústavy Varoval, že v případě jeho prohry budou ohroženy samotné základy demokracie. „Budu v pr*eli a půjdu sedět,“ doslova prohlásil Musk Na shromáždění v Pensylvánii, které se konalo v sobotu 5. října 2024 se objevil Elon Musk jakožto šéf společností Tesla a SpaceX. Veřejně zde podpořil bývalého prezidenta Donalda Trumpa a ve své řeči označil nadcházející volby za zásadní pro zachování ústavy a demokracie ve Spojených státech. Trumpovu výhru považuje za nezbytnou k tomu, aby byly ochráněny základní principy americké demokracie. Přečtěte si celý článek Elon Musk: pokud Trump prohraje volby, půjdu sedět. Jeho výhra je klíčem k ochraně demokracie

Čas načtení: 2021-03-04 21:39:00

Demokracie 21 - Nedomyšleno

Určitě jste slyšeli o projektu miliardáře Karla Janečka, který chce zlepšit demokracii. Pod hlavičkou Demokracie 21 navrhuje změnu volebních systémů tak, aby měl každý volič více než jeden hlas. Třeba 3 hlasy a třeba i jeden záporný. Má to přinést sjednocení rozdělené společnosti, ukončit úspěchy populistů a najít cestu k rozumnému konsenzu. Ve světě již bylo v místním rozhodování o nejrůznějších záležitostech vyzkoušeno. U nás došlo třeba k modelování variant u přímé volby prezidenta. Představíme-li si to v praxi u voleb do Poslanecké sněmovny, navrch budou mít ti, kdo co možná nejméně vadí. Dáte hlas svému favoritovi a další pak těm, které nemusíte, ale kteří ujdou. Dopad na strany se silnými a vyhraněnými osobnostmi je jasný. Na reformy nebo zásadní kroky tudíž můžeme zapomenout. Hlavní bude nikoho nenaštvat a zůstat druhou či třetí variantou pro co možná nejširší spektrum lidí. Otázkou je, co by nasazení Demokracie 21 udělalo s účastí u uren. Velká část voličů totiž nemění své preference, jak ostatně můžeme aktuálně vidět u hnutí ANO, které se pořád pohybuje kolem 25 procent. Chtěli by skalní příznivci podpořit i někoho jiného? V tomto případě koho? Mám za to, že mnozí by hodili hlas KSČM a SPD.Hlavní slabina Demokracie 21 je ovšem jinde. Karel Janeček předpokládá, že bude-li jeho systém zaveden, všichni ho s pokorou přijmou. Kampaně budou slušnější, prim bude hrát spolupráce. A to je kardinální omyl. Staré struktury se budou snažit udržet jakýmikoli prostředky u moci. Vzniknou tudíž strany (kandidáti u senátních a prezidentských voleb), kteří budou dělat křoví těm hlavním. ANO 1, ANO 2, ANO 3.Pod jinými jmény, ale s tím samým zadáním: sebrat všechny hlasy skalních voličů. Žádná změna, spousta starostí. Demokracie 21 proto nikdy nepřekročí hranici experimentu. Bude tu a tam využívána u malých rozhodnutí a Karel Janeček si bude užívat pozici sociálního reformátora. Kdo si hraje, nezlobí.Vyjádření Karla Janečka zde a v návazných tweetech.

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2020-12-26 13:45:28

Muriel Blaive: Demokracie se musí vyvíjet (z archivu LtN)

Česká veřejnost francouzskou historičku Muriel Blaive objevila až ve chvíli, kdy se ucházela o místo ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů. V odborných kruzích ovšem byla už známa, neboť se o dějiny Československa i o Českou republiku zajímala dlouho předtím. Na téma komunismus a naše země, případně střední Evropa, publikovala řadu odborných prací. Následující rozhovor vyšel v Literárních novinách kocem roku 2014, ale aktuální je i dnes.   Jak se studentka Institutu politických studií v Paříži vlastně dostane k tomu, že se začne zajímat o české novodobé dějiny? Shodou okolností jsem se dostala do třídy Jacquese Rupnika, který přednášel o střední Evropě, a zrovna všude probíhala revoluce. Fascinovalo nás, že náš profesor radil Václavu Havlovi a účastnil se veškerého dění. A nám o tom pochopitelně vykládal. Dějiny komunismu nám přednášel také profesor Malia (Martin Edward Malia, 1924–2004, profesor na University of California, Berkeley, jeden z největších historiků sovětské éry – pozn. red.). Shodou okolností vyšel v té době, tedy koncem roku 1989, ve Francii také deník Ludvíka Vaculíka Český snář ve fantastickém překladu Jana Rubeše. A přes Vaculíka jsem se absolutně zamilovala do Prahy, Československa i do české kultury. Jako třída jsme organizovali cestu do Prahy a já se stejným úžasem objevovala život na Východě, tak jako vy jste objevovali život na Západě. Začala jsem se o celou historii komunismu v Československu vášnivě zajímat. A konečně v červnu 1990 jsem četla Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého. Tu knihu mi půjčil právě prof. Rupnik a udělala na mě tak vzrušující dojem, že jsem flákala zkoušky a musela jsem celý školní rok opakovat! O několik let později jsem to vyprávěla Josefu Škvoreckému, který se pěkně zasmál.    Pokračujete v tradici. Francouzští historikové, počínaje Ernestem Denisem a konče Olivierem Chalinem, se velmi zajímali o naši historii. Čím to je, že se vědci velkého národa zajímají o historii malého národa ve střední Evropě? Myslím si, že je to proto, že naše kultury jsou si velmi blízké, navzájem srozumitelné. V Praze jsem byla hned doma, zvláště proto, že miluji český smysl pro humor. Nyní žiji už deset let ve Vídni a vůbec se tu doma necítím. Rakouská kultura není blízká kultuře francouzské. Pro mě je to zásadní rozdíl. Způsob uvažování je úplně jiný, humor je jiný, všechno je jiné. V Německu to samé.    Věnujete se moderním novodobým dějinám, především historii komunismu v naší zemi. V roce 1989 se v ČR komunismus zhroutil. Přestože už vyrostla celá jedna generace v kapitalismu, když jsou nějaké problémy, tak slyšíme, že je to dědictví komunismu. Je to pravda? Myslím si, že nemusíme za vším hledat politizaci. To je přesně to, co dělali komunisté, vše politizovali a hledali viníky, místo aby problémy vyřešili sami. Právě v tom lze dodnes najít jejich největší dědictví: ve způsobu, jak lidé – a v první řadě politici – nadále hledají viníky (třeba novináře), místo toho, aby problémy řešili sami. Je to poněkud ironické.   Dobře. Tak mají tedy něco společného s komunismem? Ty problémy? V tomto smyslu, ano.    Budu dělat ďáblova advokáta. Dnešní střední generace čtyřicátníků toho komunismu moc nezažila. Vyrůstali v kapitalismu a neměli by být tak zasaženi komunistickou mentalitou. Vždyť oni už tolik zasaženi nejsou. Myslím si, že se společnost a společenské vědomí stále zlepšují. V Československu lidé i za komunismu věděli, jak má vypadat demokracie, třebaže ji nezažili. A všem bylo po roce 1989 jasné, že to, co máme, není ideální demokracie, že se musí ještě hodně zlepšit, že je třeba ještě hodně pracovat na tom, aby politická kultura měla dostatečnou úroveň, aby se změnila mentalita lidí. Úroveň demokracie, to není nic zafixovaného, neměnného. Vyvíjí se. Možná pomaleji, než by si řada lidí přála, ale vyvíjí.   Jenže lidé už nemají trpělivost. Naše společnost je rozklížená, lidé nevěří politikům ani politickým stranám, vládne „blbá nálada“.  Co se podle vás stalo, že se od toho prvotního nadšení dostala společnost až do takové tristního stavu? Je to několik faktorů najednou. Za prvé je to proto, že lidé mají krátkou paměť.  Minulost si začali idealizovat a velmi rychle zapomněli, jak byli šťastni, když to skončilo. Za druhé, to nejsou jenom Češi, kdo má špatnou náladu. Třeba Francouzi mají náladu ještě horší než Češi, a to Francie nikdy nebyla komunistická země. Třetím faktorem je ekonomická situace. Krize je faktem a lidí se velmi dotýká. Dalším faktorem jsou politické instituce. Z mého pohledu, tak jak byly založeny po roce 1989, nejsou ideální. Byly budovány podle vzoru francouzské III. republiky a jako Francouzka mohu říci, že to rozhodně nebyl dobrý nápad. Tento politický systém vytváří hodně problémů a jeho zavedení byl politický omyl. Chápu, že se chtělo navázat na tradice, ale to pozvednutí politické sféry nijak nepomohlo.   Těžko jsme to mohli budovat na základě V. francouzské republiky, poněvadž nám chyběl de Gaulle. Pokud vím, tak prezident Havel se o něco podobného pokoušel, jenže se mu to nepodařilo. Netvrdím, že jste se měli inspirovat ve Francii. Třeba v Německu mají institucionální systém, který zaručuje poměrně slušnou politickou stabilitu. Byly možné různé modely. Mě překvapilo, že bylo tak málo imaginace.   Nový politický systém se musel zavést poměrně rychle, takže na tu imaginaci nebyl čas. No to je sice pravda, ale stejně je škoda, že se to zavedlo, tak jak se to zavedlo.   Takže jsme podle vás promarnili příležitost? Vím, že jste kritizovala, že jsme ji promarnili už v roce 1956, kdy u nás na rozdíl od jiných socialistických zemí neproběhla destalinizace. Já jsem to nekritizovala, já jsem to konstatovala. Jsem historička, nikoliv politická komentátorka. A v roce 1989 už byla úplně jiná situace, to se nedá srovnávat.   Samozřejmě. Mnozí kritici sametové revoluce tvrdí, že jsme měli být tvrdší, že jsme měli zrušit komunistickou stranu, lépe se vypořádat s minulostí. Co si o tom myslíte jako příslušnice národa, kde po léta byla jedna z nejsilnějších, ale také nejrigidnějších komunistických stran v Evropě? Má komunistická strana svůj raison d´etre? Zakázat komunistickou stranu byl nápad, o kterém se mluvilo. Připomínám ovšem, že ještě v červnu 1990 bylo přes 700 tisíc členů KSČ. Chcete zakázat politickou stranu, která má tolik členů? Navíc, mně se to zdá docela zbytečné. Není to dokonce ani morální otázka. Co se stane, když podobnou masovou stranu zakážete? Myslíte si, že se lidé promění, že najednou budou morálnější? Nic se nezmění, stejně tak jako nezměníte, že Československo mělo nejsilnější komunistickou stranu ze všech „bratrských“ zemí. A pak ji najednou zrušíte? Tím ničeho nedosáhnete. Spíše se musíte ptát, proč tomu tak bylo a jaké důsledky z toho musíme vyvodit. Jednoduše zakázat, to spíše odpovídá komunistickému mentálnímu světu. Je to pokušení, které naopak poukazuje na další přežitek, na jejich dědictví.  Francouzská komunistická strana byla v jiné situaci. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla u moci, chovala by se stejně jako českoslovenští komunisté. Ale protože nikdy neměla absolutní moc, i když měla občas ministry, ale nikdy premiéra, tak komunismus se ve Francii spíše rýmuje se sociálním bojem proti kapitalismu, s podporou dělníků a chudých, s hodnotami, které v Československu naprosto vymizely. Proto nelze tyto dvě komunistické strany srovnávat.   V poslední době se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Nemůže tato flagrantní nerovnost vést k tomu, že se lidé začnou zase obracet zpět ke komunistické ideologii? Říkala jste, že mají špatnou paměť. To, že se dnes v komunistické straně angažují mladí lidé, je jenom další důkaz, že její zákaz by nic nevyřešil. Jenže víra v určitou egalitářskou ideu, to není jen komunistická ideologie. Vždyť na tom, aby se všem lidem vedlo dobře, byla postavena základní idea Evropské unie. My Evropané takto uvažujeme, to je naše představa, jak má vypadat společnost. V řadě evropských států se tato egalitární idea uplatňuje a nemá nic společného s komunismem.   Evropská idea se ovšem v poslední době také dostává do krize. Asi těžko nahradí nějakou ideologii. Už proto, že politici v celé Evropě mají tendenci svádět všechna nepopulární opatření na to, že „to chce Brusel“, a přisvojovat si vše populární, i když to není jejich zásluha. Bohužel politická úroveň klesla úplně všude. Ve Francii už nejméně dvacet let nejsou politické strany schopny řešit ekonomickou situaci a mají také tendenci tvrdit, že nebýt Bruselu, bylo by to lepší. A pak se diví, že jim za dvacet let vyrostla protievropská strana, která má 25 procent voličů. Nemám pocit, že je to chyba „Bruselu“, je to spíš chyba populistických politiků, populismu, který se nám objevuje naprosto všude a který nabízí jednoduchá řešení. Dnes hrají prim populisté, ne komunisté. Nejinak je tomu i v Česku. Je to smutné. Myslím, že jde především o nízkou politickou kulturu.    Není mi jasné, jak by se dala zvýšit vše-obecně upadající politická kultura. To je samozřejmě problém. Ideálně přes občanské vzdělání, rozvojem občanské společnosti, výchovou už od školy. Ideálně by to měl dělat stát prostřednictvím politiků. Politici by měli začít sami u sebe, ale to vyžaduje politiky, kteří mají morální kvality, politiky, kteří skutečně dbají o společné dobro více než o své vlastní. Jenomže takoví politici se vytrácejí, a tak nezbývá, než aby si to občanská společnost zařídila sama. Velkou odpovědnost mají i média.   Jak se podle vás vyvíjela v České republice občanská společnost? Zdá se mi, že ne tak špatně, když si uvědomíte, odkud vše začalo. Úroveň občanské společnosti v roce 1989 byla reálně nízká. Dnes je společnost rozvrstvená a občanská společnost dělá skutečně velké pokroky.    S občanskou společností souvisí i občanská angažovanost. Zdá se vám, že jsme se dostali už na úroveň našich sousedů? To záleží na tom, jaké sousedy máte na mysli.   Sedíme ve vídeňské kavárně. Porovnávejte tedy s Rakušany. V poslední době pendluji mezi Prahou, kde pracuji, a Vídní, kde žiji. Kladu si hodně otázek. Před dvaceti lety byla česká společnost mnohem tvrdší než ta rakouská. Teď se mi zdá, že je to opačně.   Proč? Lidé jsou hodnější, uctivější, příjemnější, aktivnější. Přitom v Rakousku se nic nezměnilo, ta změna nastala v Česku. Proto nejsem pesimistická. Vidím pokroky, poněvadž jsem zároveň tam i tady.   To je docela překvapivé hodnocení. Mnoho lidí si u nás stále říká, že na Západě jsou lidé příjemnější a ochotnější, dokážou se ozvat. Záleží na tom, kde.    Není podobný přístup také rysem českého sebemrskačství? Je to možné. Češi mají dvě tendence – vidět se buď jako pupek světa, nebo vámi zmíněné sebemrskačství. A to se v Češích sváří. Ale to je rysem i jiných národů.   To se mně nezdá. Porovnám-li hrdost Francouzů nebo Britů. Francouzi a Angličané mají samozřejmě jistou aroganci, ale svoji aroganci má každý národ. Češi ji mají také. Podle nich všechno, co je kulturní a demokratické, musí být české.   Trošku jste mě překvapila. Nezdá se mi, že si myslíme, že vše, co je demokratické, pochází od nás. Češi se vždy považovali za demokratický a civilizovaný národ, zvláště ve střední Evropě. Trošku pravdy na tom je, poněvadž Československo bylo mezi dvěma válkami jediný demokratický stát v této oblasti. Stal se z toho ale stereotyp.   Každý národ přece potřebuje mít o sobě pozitivní obraz. To určitě.   Nemůžete být součástí národa, který se vnímá negativně. Samozřejmě. Je stále lepší mít o sobě vysoké mínění, jaký jste demokratický národ, než mít třeba militaristické myšlení a obsadit sousední země. Mně je to spíše sympatické, ale je to stereotyp, který lze napadnout.   Jak je to tedy s tou demokracií u nás? V Listopadu 89 byla představa, že stačí mít svobodné volby, svobodu slova, svobodu tisku atd. a už máte demokracii. Lidé si nyní začínají uvědomovat, že to je základ demokracie, ale že to nestačí. Ke skutečné demokracii potřebujete občanskou angažovanost, potřebujete občany, kteří jsou ochotni pro tu zemi něco dělat, kteří jsou schopni tu společnost obhájit. To nejde nadiktovat shora. Jen komunisté si mysleli, že shora změní společnost. To musí být iniciativa zdola, každodenní iniciativa, nikdy nekončící. Nedá se nikdy zastavit, musí stále pokračovat. To není tak snadné, jak si to lidé představovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-25 06:40:06

Triky veteránů Zbraní SS (z archivu LtN)

V honu na nové voliče po druhé světové válce konzervativní Křesťanskodemokratická unie i středolevá sociální demokracie nadbíhaly veteránům Hitlerových Zbraní SS. (Tento text původně vyšel v Literárních novinách 49/2011.) Večer 7. srpna 1953 byla výstavní síň Fährhaus v hamburské čtvrti Winterhude plná k prasknutí a nad hlavami mužů s ostře řezanými rysy se válela oblaka cigaretového kouře. Mnozí z nich měli pod košilemi na levé ruce vytetovanou krevní skupinu. Byli to veteráni Zbraní SS. Parlamentní volby se blížily a mluvčí na pódiu, nevysoký elegantní bývalý poručík, se ucházel o přízeň těchto bývalých příslušníků Hitlerových elitních oddílů. Jako někdejší spolubojovník jim řekl, že se „vždy cítil jistý“, když bojoval po boku Zbraní SS. A jak později o této akci napsal list veteránů SS, vyjádřil i politování, že si lidé příslušníky Zbraní SS často pletli s gestapem a snažili se je trestat. Reakce přítomných na tento proslov se nezachovala, ale je pravděpodobné, že slova úředníka hamburského odboru dopravy přivítali mohutným potleskem. Byl to člen sociálně demokratické strany (SPD) a ekonom a chtěl nastoupit zářnou politickou kariéru. Jmenoval se Helmut Schmidt a později se stal západoněmeckým kancléřem. Přepisování historie Schmidt nebyl jediným, kdo veteránům Zbraní SS nadbíhal. Kancléř Konrad Adenauer z křesťanskodemokratické unie (CDU) i poválečný lídr SPD Kurt Schumacher se také pokoušeli sbírat hlasy mezi členy někdejší elitní jednotky, kterou spojenečtí soudci před norimberským tribunálem definovali jako „zločineckou organizaci“. Adenauer navíc navštívil bývalého generála Zbraní SS Kurta Meyera (říkalo se mu i „Panzer Meyer“ nebo „Tankový Meyer“), který byl za podíl na popravě asi 20 kanadských válečných zajatců ve Francii v roce 1944 vězněn ve Werlu u Dortmundu. Konzervativci typu filozofa Hermanna Lübbeho později poválečné politiky chválili za jejich mírný přístup k jednotkám SS a tvrdili, že právě tato „integrace“ zajistila stabilitu mladé demokracie.  Mladší historici takové hodnocení přitom opakovaně zpochybňují. Karsten Wilke z univezity v Bielefeldu ve své studii tuto hypotézu podrobil zkoušce. Zaměřil svou pozornost na skupinu, která si říkala Sdružení vzájemné pomoci (HIAG), což byla tradiční organizace příslušníků Zbraní SS rozpuštěná na celostátní úrovni až v roce 1992. Dokumenty naznačují, že ačkoli se bývalí nacisté veřejně dušovali, že už se změnili (a pronášeli přitom slogany typu „Kamarádství končí tam, kde začíná zločin“), jejich myšlení hnědý démon ovládal dál. Snahy demokratů, jakými byli Schmidt či Adenauer, přizpůsobit někdejší nacisty k obrazu svému tak zůstaly nenaplněny. Představitelé HIAG místo toho využívali rozšířeného, byť neopodstatněného strachu ze svých členů k prosazení jejich penzí a prostřednictvím veřejného falšování dějin přispěli i k tomu, že jejich zločiny zůstávaly mnoho let nepotrestány. Karsten Wilke to shrnuje konstatováním, že HIAG „přikreslil Zbraně SS do obrazu legendy o čistém wehrmachtu“.   Byly to přitom ale právě muži ze Zbraní SS, jejichž poznávacím znamením byly hnědé košile, kteří vůči zajatcům i civilistům postupovali obzvláště brutálně. Divize, které se původně skládaly jen z dobrovolníků a až později začaly přijímat brance a považovaly se za ozbrojené křídlo SS, přitom zahrnovaly také oddíly SS Totenkopfverbände, smrtihlavů, jež hlídaly koncentrační tábory. To byl i jeden z hlavních důvodů, proč soudci v Norimberku obvinili Zbraně SS z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ačkoli tito veteráni po roce 1945 politické ambice neměli, chtěli dosáhnout na tytéž výsluhy a penze jako členové pravidelné armády, wehrmachtu. A zároveň, samozřejmě, chtěli očistit i svou image. Proto HIAG udržovalo úzké vazby jak s vládnoucí CDU, tak i opoziční SPD, která stála vůči nacismu v opozici a představovala tak mravní sílu. Schumacher, který sám strávil roky v několika koncentračních táborech a přišel přitom o nohu, se ale přesto v Bonnu v roce 1951 setkal s delegací HIAG, a veteránům Zbraní SS tak otevřel dveře do SPD. Navyšování čísel Vliv organizace vycházel převážně jen z nadhodnocených čísel. Mluvčí HIAG tvrdil, že zastupuje až dva miliony lidí a vábil sociální demokraty na představu „získání milionů německých voličů“. Ve skutečnosti přitom v Západním Německu žilo v té době jen 250 tisíc veteránů Zbraní SS a z nich jich do HIAG vstoupilo jen osm procent – z hlediska perspektivní voličské základny to tedy žádný zázrak nebyl. Trik to byl ale přesto úspěšný. Schumacher své setkání s členy HIAG zdůvodnil tím, že „pro mladou demokracii by nebylo dobré“, aby dopustila, že se zformuje tak velká skupina nespokojených lidí. „Panzer Meyer“, který se po propuštění z vězení stal národním mluvčím HIAG, těchto strachů obratně využil. Při jedné příležitosti charismatický bývalý generál například pohrozil, že pokud SPD nebude prosazovat jejich věc, mohou se jeho muži „z hlouposti“ začít přidávat k extrémní pravici. Tvrdil také, že s ním chtěl navázat kontakt sovětský velvyslanec a že podobné pokusy z Východu mají „určitou naději, pokud bude integrace bývalých členů Zbraní SS do demokratické společnosti narážet na potíže“.  Vedení SPD bylo neuvěřitelně naivní. Schumacher lidem z HIAG uvěřil, když tvrdili, že se většina veteránů Zbraní SS k nacismu otočila zády, a přesto ve společnosti „upadla do postavení páriů“, a proto je třeba jim pomoci zbavit se negativních nálepek. Později v kontaktech s HIAG pokračoval nejen Helmut Schmidt, ale i vojenský expert SPD Fritz Erler, sám někdejší účastník protinacistického odboje. Sociální demokraté se objevovali na akcích HIAG a pomáhali této organizaci stávat se sociálně přijatelnou. V Bundestagu se SPD s vládní CDU shodla, že bývalým členům Zbraní SS budou postupně zaručeny tytéž nároky na penze, jakých se dostalo někdejším příslušníkům wehrmachtu. Mimo dosah většiny členů HIAG tak zůstal alespoň Bundeswehr, německá poválečná armáda, v níž by přitom bývalí důstojníci SS rádi pokračovali v kariéře. Pokračující antisemitismus Navenek se většina členů HIAG tvářila, jako by se napravila. Usvědčený válečný zločinec Meyer například ujišťoval Erlera, že „zločinci nemají v HIAG co pohledávat“. Když se Západním Německem v letech 1959 a 1960 prohnala vlna antisemitských graffiti, nabídl dokonce, že před synagogy a židovské hřbitovy postaví bývalé členy Zbraní SS coby strážné – byl to PR pokus stejně mazaný jako cynický. Nikdy k tomu samozřejmě nedošlo a Meyer sám se od svého nápadu rychle distancoval. Místo toho ale vedení HIAG navázalo kontakty s pravicovými extremisty a Karsten Wilke v projevech členů HIAG objevil „trvalé antidemokratické, rasistické a antisemitské postoje“. V roce 1959 jeden z nich například Meyerovi napsal: „Bohužel, Izraelci ovládají a zásadně ovlivňují takřka vše, co má něco společného s veřejností.“ Jeden bavorský člen HIAG byl ještě otevřenější: „Židé, kteří se znovu stali mocnými, nebudou váhat a politicky zničí jakéhokoli člena parlamentu, který by si dovolit vést kampaň za práva rodinných příslušníků a přeživších členů Zbraní SS.“  Oslava nacistické minulosti V roce 1953 členové HIAG v rámci „oslav slunovratu“ uspořádali pochod s pochodněmi, který mířil k hradu Staufeneck v jihozápadním Německu, přičemž sborově zpívali nacistickou píseň „Toto je stráž, kterou Adolf Hitler miluje“. Kurt Meyer junior, syn „Panzer Meyera“, později napsal, že jeho otec až do konce života na zdi nad psacím stolem uchovával fotografii, na níž pózoval společně s Hitlerem.  V 60. letech, kdy se začalo ukazovat, že pro členy HIAG už nelze získat žádné další zásadní výhody, se organizace otevřeně přiklonila k pravicovému extremismu. Právě v té době HIAG vytiskl i kalendář, který zvýrazňoval důležitá nacistická data. Trvalo přitom ale až do 80. let, než SPD a později i CDU oficiálně upravily své postoje vůči HIAG. A počínaje rokem 1981 už členové HIAG přestali být v řadách SPD vítáni. Od té doby se tato otázka v rámci sociální demokracie vynořila jen jednou. V roce 2006 totiž Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu a dlouholetý člen sociální demokracie, přiznal, že byl příslušníkem Zbraní SS. Členem HIAG však Grass nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-05-08 10:18:45

Sedm lekcí z koronaviru

Pandemie koronaviru se v mnoha bodech zásadně liší od předcházejících krizí, které Evropská unie překonala. Virus změní společenství států a před jednotlivé země postaví jednu tragickou otázku. „V jakých zvláštních časech žijeme,“ napsal mi můj španělský přítel. Ano, zvláštní jsou skutečně. Nevíme, kdy pandemie skončí, nevíme, jak skončí, a nyní můžeme jen spekulovat o dlouhodobých politických a hospodářských důsledcích. V čase krize jsme infikováni nejistotou. Ale tato krize má přinejmenším sedm lekcí, kterými se odlišuje od předchozích. 1. Tou první, kterou můžeme už nyní určit, je skutečnost, že koronavirus si na rozdíl od finanční krize v letech 2008/2009 vynutí návrat silného státu. Po krachu Lehman Brothers věřili mnozí pozorovatelé, že nedůvěra v trh vyvolaná krizí povede k větší důvěře v stát. Nebyla to žádná nová koncepce. 1929 po vypuknutí světové hospodářské krize požadovali lidé silné státní zásahy, aby se vyrovnalo selhání trhu. V sedmdesátých letech minulého století tomu bylo naopak: Lidé byli zklamáni ze státních zásahů a věřili znova trhu. Paradoxem 2008–2009 je, že nedůvěra v trh nevedla k volání po větších státních zásazích. Nyní ale koronavirus přivede stát ve velkém rozsahu zpět. Lidé spoléhají na vládu, že organizuje kolektivní obranu proti pandemii, a spoléhají se na vládu, i když jde o záchranu narušeného hospodářství. Efektivita vlády bude nyní měřena podle její schopnosti změnit denní návyky lidí. 2. Druhou lekcí je, že koronavirus nechá znovu obnovit mýtus hranice a přispěje k tomu, že role národního státu uvnitř Evropské unie opět posílí. Je to už vidět na uzavření mnoha hranic a na tom, že všechny vlády v Evropě se nyní koncentrují na vlastní obyvatelstvo. Za normálních poměrů by členské státy nerozlišovaly mezi národnostmi pacientů v jejich zdravotním systému, ale v této krizi dostávají pravděpodobně přednost před ostatními vlastní občané (vztaženo nejen na přistěhovalce z jiných regionů světa, ale také na Evropany s pasy EU). Koronavirus tedy posílí nejenom nacionalismus jako takový, ale i etnický nacionalismus. Aby přežili, budou vlády vyzývat občany stavět zdi nejenom mezi státy, ale také mezi jednotlivými osobami, protože nebezpečí infekce vychází z lidí, kteří se nejčastěji potkávají. Největší riziko představuje ne ten cizí, ale ten nejbližší.  3. Třetí lekcí, kterou nám epidemie koronaviru poskytuje, se vztahuje k důvěře v odborné znalosti. Finanční krize a imigrační krize v roce 2015 vyvolala v obyvatelstvu velkou nespokojenost s experty. Tento stav, který v uplynulých deseti letech byl velkým úspěchem populistických politiků, se mění. Mnoho lidí je velmi ochotno věřit expertům a naslouchat vědě, když se jedná o jejich vlastní život. Dá se to už poznat na rostoucí legitimitě, kterou krize propůjčila odborníkům, bojujícím proti viru. Profesionalita je opět v módě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 4. Čtvrtá lekce je záležitostí interpretace, ale je přesto velmi důležitá. Bohužel umožnil koronavirus zvýšit atraktivitu autoritářství velkých dat, která používala čínská vláda. Jistě je možné čínské vedení vinit z nedostatečné transparentnosti, protože pomalu reagovalo na šíření viru. Ale schopnost a efektivita čínského státu, s jakou reagoval na pohyby a chování občanů, je ohromující. V současné krizi občané stále srovnávají opatření vlastní vlády a jejich účinnost s opatřeními jiných vlád. Neměli bychom se divit, když Čína vyjde z této krize jako vítěz a USA jako poražený. 5. Pátá lekce se týká krizového managementu. Vlády se v zacházení s hospodářskými krizemi, utečeneckou krizí a s teroristickými útoky naučily, že jejich největším nepřítelem je panika. Pokud by lidé po teroristickém útoku museli dlouhé měsíce měnit svoje denní zvyky a nemohli opouštět svoje domovy, dosáhli by tím teroristé svých cílů. Totéž platí o finanční krizi 2008/2009: Pokud by občané tehdy změnili svoje chování, byly by náklady krize ve většině případů vyšší. Poselství těch, kteří rozhodují, proto bylo: Zachovejte klid! Žijte dále! Ignorujte riziko! A nepřehánějte! V dnešní krizi ale musí vlády svoje občany vyzvat ke změně chování tím, že mají zůstat doma. Úspěch vlád do značné míry závisí na jejich schopnosti přesvědčit občany, aby dodržovali pokyny. „Žádnou paniku!“ je v krizi s koronavirem falešné poselství. Aby se podařilo pandemii utlumit, měli by lidé propadnout panice – a změnit drasticky svůj životní způsob. 6. Šestou lekcí je, že koronavirus bude mít silný vliv na mezigenerační konflikty. V souvislosti s debatami o klimatické změně a riziky s ní spojenými vyčítala mladší generace starším, že jsou příliš egoističtí a neuvažují vážně o budoucnosti. Koronavisus tuto dynamiku obrací: Starší občané jsou mnohem náchylnější k této infekci a cítí se ohroženi mladšími generacemi, aby změnili svůj životní způsob. Tento mezigenerační konflikt by se mohl přiostřit, pokud by krize trvala dlouho. 7. Sedmou lekcí je, že vlády budou v určitém okamžiku nuceny k rozhodnutí, zda zabrání pandemii a zničí ekonomiku, anebo akceptují ztrátu mnoha lidských životů, ale zachrání hospodářství. Krize ovšem zdánlivě potvrdila obavy antiglobalistů: Uzavřená letiště a lidé v izolaci by mohli znamenat konec globalizace. Paradoxním způsobem by ale mohla nová antiglobalistická hybnost oslabit ty populistické aktéry, kteří – i když mají v mnohém pravdu – nenabízejí žádná řešení. Krize s koronavirem také dramaticky změní reakci Evropské unie i na všechny krize, se kterými byla v uplynulém desetiletí konfrontována. Rozpočtová disciplína už není ani v Berlíně ekonomická mantra a neexistuje žádná evropská vláda, která by se nyní zasazovala za otevření hranic pro uprchlíky.  Je nutné vyčkat, jak přesně se tato krize projeví na budoucnosti evropského projektu. Už teď je ale jasné, že koronavirus zpochybnil některé základní předpoklady, na kterých Evropská unie stojí. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel z měsíčníku Cicero. Původně vyšel text na ecfr.eu, což je European Council on Foreign Relations (ECFR). Ivan Krastev se narodil 1. 1. 1965 v bulharské Lukovici. Vystudoval univerzitu v Sofii. V současnosti řídí Centrum pro liberální stra-tegii v Sofii a je také členem vídeňského Ústavu pro vědu o lidech. Zde vede výzkum budoucnosti demokracie. Působil ještě v řadě dalších vědeckých institucí v Evropě. Od roku 2015 píše pravidelně sloupky pro mezinárodní vydání New York Times. Letos v březnu obdržel cenu Jeana Améryho za evropskou esejistiku. Jeho hlavním dílem z poslední doby je esej After Europe (Soumrak Evropy), kterou vydal v roce 2017 a zabývá se především rozdělením Evropy nejen na Sever a Jih, ale také na Západ a Východ, což by podle jeho názoru mohlo evropský kontinent politicky roztrhnout. Zodpovědné jsou za to podle něj elity, které se odtrhly od přání a názorů většinové společnosti, především v otázce migrace.  Krastev patří k nejvlivnějším veřejným intelektuálům současné Evropy a jeho brilantně formulované paradoxy nacházejí ohlas také ve Spojených státech. V přístupu k hodnocení současné západní společnosti nepřestává upozorňovat na dvojznačnost revolucí, které proběhly ve druhé polovině dvacátého století a vytvářely dnešek. Zaprvé upozorňuje, že lidskoprávní problematika nastolená v šedesátých letech má v důrazu na osvobozené individuum vliv na sociální soudržnost a negativně ovlivňuje takové entity, jako jsou národ, stát nebo rodina. Zadruhé ukazuje, jak liberalismus osmdesátých let měl kromě zjištění, že stát neví všechno líp, také negativní důsledky v růstu ekonomické nerovnosti. Zatřetí se snaží doložit, že konec studené války znamenal kromě obrovské úlevy a nadějných očekávání také konec strachu politických elit, které ke svému vládnutí už nepotřebují občany, jejichž tlaku se předtím obávaly kvůli udržení vnitřní stability tváří v tvář komunismu. Pokud jde o krizi demokracie, vidí rizika v tom, že až dosud vždy znamenalo rozšíření demokracie také snížení majetkové nerovnosti, což probíhá v současné době přesně naopak. K volání po větší transparentnosti jako záchraně demokracie podotýká, že i tady je proces dvojznačný: větší světlo způsobuje také větší stín. Moderní vládnutí je podle něj managementem nedůvěry. 

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2020-02-19 07:46:52

Jak bude vypadat svět po koronavirové infekci?

Epidemie koronaviru není ještě zdaleka za námi. Zajímavé je ale zamyslet se nad jejími dlouhodobými efekty. V současné chvíli podléhá v Číně nějaké formě omezení pohybu zhruba 500 milionů lidí. (Pomalu začíná dávat smysl počítat to na procenta z celého lidstva, což?) Jedna věc je ovšem epidemie sama – té se v dnešním článku věnovat nechci. Druhá její následky v dnešním propojeném světě. Jaké můžou být? Hrozí nedostatek důležitého zboží Ekonomicky tvoří Čína 12 procent globálního exportu, i když v posledních letech už tento podíl neroste. Jenom země EU dovezly roku 2018 z Číny zboží za 400 miliard eur. Jakýkoliv výpadek v produkci čínských továren nebo v práci přístavů se tedy musí poměrně rychle projevit nedostatkem určitých druhů zboží. Řekněme v řádu týdnů. V e-mailu z Číny, který jsem zachytil na Redditu a nemohu garantovat jeho pravdivost ani úplnost, se píše: „Prosím vezměte na vědomí, že současná situace v Číně povede k prodloužení našich dodacích lhůt a dostupnosti produktů. V tuto chvíli nemůžeme potvrdit žádné nové objednávky na rok 2020. Dodávky již sjednané budou opožděny o 10 až 12 týdnů, případně déle, v závislosti na tom, jak se bude vyvíjet současná situace s koronavirem.“ Už loni se ve Spojených státech – EU o tom moc slyšet nechtěla – dost často skloňovalo slovo decoupling, neboli opětovné oddělování zásobovacích řetězců od čínských výrobců. (A Forbes před tím varoval.) Pro Trumpovu administrativu je to politicky zajímavý projekt, protože případný přesun výrobních kapacit zpátky na americký kontinent by jistě jeho voliči z rust beltu ocenili. Druhá, z hlediska Washingtonu minimálně stejně důležitá motivace, je zkomplikovat Čínanům jejich mocenské ambice ve zbytku světa. Pro decoupling udělal koronavirus nejspíš daleko více než hlasité pošťuchování na nejvyšší úrovni, při kterém ani Čína, ani USA nechtěly zajít moc daleko. Poprvé za mnoho let hladkého fungování globální obchodní výměny existuje reálná možnost, že zavládne nedostatek důležitého zboží, například chemických surovin pro výrobu léčiv. I firma Apple pochybuje o tom, že se jí po výpadku výroby iPhonů v čínské továrně Foxconn podaří dosáhnout plánovaných tržeb. A někteří výrobci aut jsou nuceni se popasovat se skutečností, že jejich továrny stojí právě v „zavřeném“ velkoměstě Wu-chanu. Otázka je, k jakému druhu evolučního tlaku na trhu to povede. Lépe se budou mít ty firmy, které se stihly aspoň trochu předzásobit. Kdo příliš spoléhal na just-in-time delivery, může toho zpětně litovat. Tenhle druh optimalizace až na hranu často tlačí manažeři kvůli „katování kostů“, aby se mohli pochlubit před akcionáři, že nikde nic zbytečně neleží ve skladech. Jenže v nouzi je lepší, když máte rezervy, než když fungujete jako průtokový ohřívač. Výroba samotná je dnes hodně automatizovaná, hodně produktů projde výrobní linkou bez toho, aby se jich dotkla lidská ruka. Kdyby šlo jenom o výrobu, hodně továren by mohlo fungovat skoro bez lidí. Lidská pracovní síla se koncentruje spíš na samotném konci – kontrola kvality, balení, logistika. Tam se ta současná čínská karanténa projeví největšími problémy. Kdo tyhle procesy dokáže aspoň trochu automatizovat, bude mít zase výhodu. Je možné, že uvidíme tlak na to, nasadit roboty i do balení a expedice. No a konečně tu máme téma cestování a vůbec toho, co všechno se odehrává v reálném světě a co virtuálně. Letecký provoz v Číně prudce poklesl a doufám, že se jednoho dne dočkáme vyčíslení, jestli epidemie koronaviru měla na počet pasažérů větší účinky než aktivity příznivců Grety Thunbergové zvané flygskam. (Snad se v tom nikdo neinspiruje!) Obchodní setkání se přesouvají online, školní vyučování také. Je možné, že už tam zůstanou i po odeznění epidemie. Zajímavá historická paralela – nic nebránilo kolem roku 1900 nějakému masivnějšímu nástupu žen do moderního pracovního procesu. Vzdělání měly, ruce a nohy měly, jen jít do kanceláře (nebo i do fabriky). Jediná skutečně silná bariéra byla ta, že se to nikdy nedělalo, zvlášť v hodně konzervativních společnostech, jako byla ta britská. Ale když vypukla první světová válka, začal být v bojujících státech takový nedostatek mužů, že společenské tabu padlo skoro přes noc. Válka skončila za čtyři roky, ale od sociálních změn, které způsobila, už nebylo cesty zpět. Podobně bych čekal, že i dnešní situace přinutí některé firmy, školy atd. uvažovat nad tím, jak maximum své činnosti realizovat na dálku, po internetu. Nejvíc samozřejmě v Číně, ale odtamtud se to bude šířit. Nevím ale, jestli z toho mám mít radost. Dlouhé dojíždění je sice ubíjející, ale na druhou stranu, pokud se i škola nebo práce postupně přestěhují do virtuálního prostoru, kdy a kde ještě potkáte živého člověka? Nepovyšujme zaslepenost na společenskou normu Na začátek druhého tématu, kterého bych se chtěl dnes dotknout, se ještě musím vrátit na Twitter. Můj poslední článek narazil na nesouhlas Ivana Pilipa, který se vyjádřil k „článkům tohoto typu“ ještě o něco obecněji. Pominu-li formulaci podrývání důvěry, která mi trochu nahání husí kůži (vnímám ji totiž dost podobně jako podvracení republiky z totalitních dob), mám za to, že jde o zásadní nepochopení toho, jak demokracie a svobodná společnost obecně fungují. Respektive toho, co je jejich skutečně silnou stránkou. Demokracie sama o sobě neprodukuje nijak důvěryhodné politiky ani instituce. Zvolit lze libovolného pablba, ten si s sebou do úřadu může přivést další pablby jako věrné podřízené; a v různých vězeních světa sedí dost politiků, kteří byli do své funkce řádně zvoleni a následně se začali věnovat kriminální činnosti. Demokracie není dokonce ani garantem hospodářské prosperity. Taková Itálie je demokratický stát a stagnuje, Čína nikoliv a rostla nonstop po celou generaci. Co ale demokracie má a autoritářské režimy nemají, je právě ta možnost projevit veřejně nedůvěru vůči mocným lidem, institucím i různým rádoby svatým principům, aniž by vás za to stihl trest. Nebo by aspoň měla mít. A tím pojmem trest nemyslím jenom trest podle trestního zákoníku, ale i různé jiné tresty, třeba vyhození z práce. Kverulanti všeho druhu fungují v demokraciích jako imunitní systém, který se snaží zabránit tomu, aby průseroví jedinci, struktury či ideologie zatáhli zemi někam, odkud už není návratu. Čím více bude jejich činnost omezována, tím větší riziko, že další generace bude nucena řešit neřešitelné problémy – kterým se přitom dalo předejít, kdyby se zaslepenost nepovýšila na žádoucí společenskou normu. I demokratické státy mají někdy tendenci zabíhat nepříjemně blízko ke hraně represe vůči nežádoucím myšlenkám. Abychom nechodili na jiný kontinent, tak současný nepotěšující stav Švédska je dán mj. tím, že kolem kritiků azylové a migrační politiky byl svého času zbytkem tzv. slušné společnosti vybudován sanitární kordon – nikdo se s nimi nebavil, protože Švédsko je přeci vstřícná, světu otevřená humanitární velmoc (pojem hlásaný tehdejším ministrem zahraničí Carlem Bildtem). Teprve tlak reality přiměl švédskou vládu na konci roku 2015 k tomu, aby prudce zařadila zpátečku. I potom trvalo zbytku politické scény ještě pět let, než se začali se Švédskými demokraty aspoň opatrně bavit. Nemohli si aspoň část těch dnešních problémů ušetřit, kdyby nenechali svoje kritiky dlouhá léta mluvit do hluché zdi? Toť se ví, že mohli. (Ejhle, článek z Respektu na podobné téma.) Sousední Dánsko si taková šílená tabu neukládalo a dnes je na tom o dost líp. Ono, když už to rozebíráme, na tento druh krátkozrakého myšlení se dá dost běžně narazit i mimo státní sféru, u soukromníků. Je to obecně lidský problém: snaha zachovat si tvář i v situacích, které jsou ve skutečnosti ztracené. Dovolte mi zde ocitovat něco z dosud nevydaných Zapomenutých příběhů 3, které právě procházejí sazbou. Perfektně se to sem hodí. „Vedení firmy nechtělo o možné souvislosti se svítící barvou ani slyšet. Když vnitřní vyšetřování potvrdilo, že problém je skutečně v radiu, založil předseda představenstva výslednou zprávu do šuplíku. K jeho smůle se ovšem radioaktivita samotná uložit do šuplíku nedala a případů tedy přibývalo. V roce 1928 zemřel předčasně sám dr. von Sochocky, vynálezce svítícího ciferníku a jeden ze zakladatelů firmy. Ten sice nikdy žádné štětce neolizoval, ale dost často bral sloučeniny radia do rukou. Když jej záření udolalo, bylo mu 45 let.“ Změní koronavirus Čínu? Zpátky ke koronaviru. Čína je na tom z hlediska svobodného šíření informací mnohonásobně hůř než nějaké Švédsko nebo Německo. Co se zpráv týče, jsou tam nějaké ty oficiální kanály, a kromě nich už jenom divoká šeptanda na sociálních sítích. Jejich uživatelé přitom musejí počítat i s možností, že teď v krizi jim leccos projde, ale že někdy za půl roku, až bude po epidemii, si policie zmapuje jejich příspěvky zpětně a došlápne si na každého, kdo se moc odchýlil od stranické linie. Nebo aspoň na každého desátého, aby si to všichni ostatní v nějaké budoucí podobné situaci rozmysleli. Uživatelé tedy mají motivaci zůstat pokud možno anonymní – jenže anonymové zase nemají reputaci, kterou by mohli ztratit, tudíž můžou šířit úplně cokoliv. Nic moc situace, pravdy se nedoberete. Je přitom možné, že epidemii v dnešním rozsahu by se bývalo dalo zabránit, kdyby úřady nestrávily první měsíc a půl snahou problém udržet pod mediální pokličkou (dokonce i starosta Wu-chanu přiznal, že to byla chyba). Což je něco, co by se jim v zemi s nějakou kulturou svobody slova rozhodně nepodařilo. Teď je tedy skoro půlka národa pod různými formami úřední karantény, letadla přestávají létat a továrny vyrábět. Jste-li Číňan a pozorujete-li to všechno na vlastní oči a na vlastní riziko, dost možná vás napadne, že ten státní informační monopol může být ve svých důsledcích taky docela destruktivní. Zvlášť pokud jste vzdělaný Číňan, který už párkrát navštívil cizinu a zjistil, že jsou i jiné systémy. Samozřejmě zcela jiná věc je, jestli vám taková myšlenka k něčemu bude. Čínský státní aparát je dost silný na to, aby nepřipustil nějaké její rozsáhlejší rozvíjení. Ale malinko, malinko by to jeho postavení mezi lidmi přeci jenom nahlodat mohlo. Koneckonců i ten současný prezident je jenom smrtelník a nemá zatím absolutní moc. Třeba jej jednou vyhodí ze sedla nějaký větší pragmatik a třeba k tomu přispěje i koronavirus, malý kousíček dědičné informace, kterému je úplně jedno, kdo sedí na vrcholu mocenské pyramidy v Pekingu. Kéž by. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-07 07:37:44

Facebook ohrožuje svobodu slova

Komentář s titulkem S náhubkem politické korektnosti. Němci se bojí mluvit svobodně, který vyšel na serveru iDnes 3. srpna 2019, mě vysloveně překvapil. Málokdy chválím česká média, ale tentokrát se to výjimečně stane. O průzkumu veřejného mínění, jenž odhalil neochotu Němců bavit se o kontroverzních otázkách, jsem už psal také. Co mě ale zaskočilo, je ochota velkého mainstreamového serveru se tohoto tématu vůbec dotknout a přiznat, že tabuizace určitých společenských problémů je sama o sobě problémem. Asi nejsem překvapen sám; stačí se podívat do komentářů pod článkem, kolik lidí tam vyjadřuje údiv nad tím, že něco takového mohlo vyjít. Tedy: díky, Ladislave Henku a díky, iDnes! Najít takové zamyšlení v novinách skutečně bohužel není zrovna běžné. Ještě tak můžete očekávat věcnou zprávu o tom, že někoho někde rozsekali mečem, ale tahle kritická perspektiva v názorové sekci velkých novin, to už je vzácnost. Ne zase taková jako v Německu, ale přeci jen vzácnost. Daleko běžnější je „rádiové ticho“ provázené řešením jiných témat. Převážně těch vnitrostátních. A přitom, i když odhlédneme od samotného tématu migrace a jejích dlouhodobých následků, a podíváme se na tu hlubší úroveň – svobodu slova – je to naprosto zásadní bod pro existenci moderní západní civilizace, jak ji známe. Hlavní síla demokracie není v tom, že by přiváděla k moci zodpovědné, čestné a šlechetné anděly (či dokonce Angely). Stačí se podívat na aktuální panoptikum u nás, abyste si přáli nahradit je náhodně vybranou množinou jmen z telefonního seznamu. Hlavní síla demokracie je v možnosti ty politiky od moci zase odstavit mírovými prostředky – aniž k tomu by byl potřeba vojenský převrat nebo krvavá revoluce. Ballots are better than bullets. Jenže nezbytnou součástí takového samokorekčního procesu je právě svoboda slova. Všechno to začíná u možnosti formulovat své názory veřejně, z toho pak plyne možnost zakládat politické organizace s lidmi podobně naladěnými, kandidovat za ně, volit je apod. Celý tenhle demokratický strom vyrůstá právě z možnosti se svobodně projevit, bez ní uschne. Protože i kdyby si devadesát lidí ze sta myslelo totéž, tak pokud se budou bát to projevit na veřejnosti, nebudou vědět jeden o druhém, a už vůbec nebudou vědět, že tvoří většinu. Klasickým nebezpečím pro svobodu slova jsou totalitní státy, ale po dvou horkých válkách a jedné studené jsme si vůči nim už vyvinuli jistou rezistenci. Například neumožňujeme politickým stranám, aby měly svoje ozbrojené složky. Dlouho se zanedbával násilný potenciál náboženství, zejména toho islámského, ale i v tomhle směru už se začaly jednotlivé státy pomaličku vzpamatovávat. Co ale zatím neumíme řešit, je ohrožení svobody slova ze strany malých nátlakových skupinek, které si našly jiný způsob, jak zavírat lidem ústa – verbální šikanu a nátlak na zaměstnavatele, školy apod. To není tak násilný proces, ale následky může mít v dlouhé perspektivě ty samé. Místo toho, aby tenkou skořápku demokracie rozšlápla okovaná bota nějakého oficíra, ji rozhlodá tisíc malých neúnavných červíků. Vůči téhle metodě zatím rezistenci nemáme, o čemž svědčí sílící pocit veřejnosti (zachycený například v onom průzkumu veřejného mínění v Německu), že o zásadních otázkách se dá mluvit už jen v soukromí. Demokracie, ve které se o některých věcech nediskutuje, je stejný fejk jako zaručeně pravá kabelka Prada z tržiště v Šen-čou. Podstatou demokratického uspořádání je právě to, že nic není alternativlos. (Tenhle pojem a s ním spojený způsob myšlení nám ještě přinese hodně problémů.) Toto je jeden z důvodů, proč jsem teď opustil Facebook a proč obecně lidem říkám, aby si dávali pozor na sociální sítě. I když je to jen jeden soukromý hráč mezi mnoha jinými, má reálně vzato na společenské poměry obrovský vliv a tento vliv využívá k tomu, aby proces zužování „přípustného názorového spektra“ dále posiloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vidím minimálně dvě věci, kterými chování Facebooku svobodu slova ohrožuje. Ta první: jeho uživatelé jsou navykáni na myšlenku, že cokoliv, co napíšou, může být použito proti nim, a to podle záhadných a neprůhledných úradků kohosi (nebo snad čehosi, protože zdaleka ne o všem rozhodují v útrobách firmy živí lidé), koho ani okem nespatří. Pro nás čtyřicátníky to není tak zásadní, vyrostli jsme ve svobodnějším prostředí a nikdy tu myšlenku vnitřně neakceptujeme a nesmíříme se s ní. Ale pro mládež, která je těmto „pravidlům moštárny“ exponována od okamžiku, kdy začala rozum brát, se takový stav věcí může stát druhou přirozeností a připravit ji na nějaký budoucí čínský model politiky, ve kterém si s nimi jakési záhadné síly shora pohrávají dle libosti. Pak se budou zcela automaticky cenzurovat sami a učit tomu i svoje děti. Ta druhá: vznik organizovaných skupin udavačů, kteří společnými silami pochopitelně zvládnou více, než každý zvlášť. Dokud působí jen tam, je jejich moc nad ostatními omezená. Ale vždycky se může stát, že se k moci (a nejen na celostátní, třeba i na městské) úrovni dostane nějaká garnitura, pro niž jsou nějaké moderní kauzy ve stylu inkluze za každou cenu důležitější než svoboda slova, a která tyhle dosud neformální organizace kooptuje k prosazení svých cílů, zejména pak potlačení opozice. Pak mají najednou v ruce jak úřední moc, tak know-how získané svojí dřívější činností, a mohou utiskovat své protivníky daleko širší paletou způsobů než dříve. Musíme s tím, přátelé, něco dělat. Dříve se mi zdálo, že základní principy fungování svobodné společnosti jsou zajištěny naší právní strukturou, ale nejsou. To riziko, že červíci budou hlodat, hlodat a hlodat, až se jednoho dne vzbudíme v zemi, kde ústava formálně chrání všechny možné svobody, ale prakticky se každý ustrašeně ohlíží přes rameno, než řekne vtip, je reálné. Netvrdím, že je to jistota, ale platí princip prevence: čím vážněji to riziko budeme brát, tím méně pravděpodobně se skutečně naplní. Nakonec některé státy jsou tomuto stavu podstatně blíže než ČR samotná. No dobrá, co s tím? Stará otázka, že? Už J.R.R.Tolkien ji řešil, v jiných časech a jiném světě. „Pomoc!“ vykřikl pan Máselník a zbledl; bylo vidět, že to jméno zná. „To je nejhorší zpráva, jaká přišla do Hůrky za celý můj život.“ „To ano,“ řekl Frodo. „Pořád mi ještě chcete pomáhat?“ „Chci!“ řekl pan Máselnik. „Tím spíš. I když nevím, co může člověk jako já dokázat proti – proti –“ hlas mu selhal. „Proti Stínu na Východě,“ řekl Chodec pokojně, „moc ne, Ječmínku, ale každá troška je dobrá. Můžete tu nechat pana Podhorského přespat a zapomeňte jméno Pytlík, dokud nebude hodně daleko.“ Ano, každá troška je dobrá. Pro začátek můžeme dávat pozor na situace, kdy se někdo ocitne právě pod palbou „vyhodit – nepřipustit – zavřít ústa“, čili pokusu o deplatforming. To je začátek šikmé plochy, která končí u nohou Saurona Velikého. Lidem, kteří budou vystaveni nátlaku odvolat hosta, vyhodit zaměstnance, potrestat studenta, patří podpora, aspoň obyčejným e-mailem; většina z nich, když už tomu nátlaku podlehne, to totiž neudělá dobrovolně, ale ze strachu. Sledujte tyhle kauzy a občas se do nich zapojte na straně svobody, ať to soudruzi vyděrači nemají zas tak lehké. (Ale s rozumem: nadávky, natož dokonce výhrůžky, jsou totálně kontraproduktivní. Zdvořile a klidně, to je jediný postup důstojný obhájce svobody slova, a to i přesto, že jej před chvílí někdo vytočil doruda. Je lepší si dát pět minut pauzu a vydýchat se, než v afektu napsat něco, co se vám pak dalších deset let bude vracet jako bumerang.) Je dobré si uvědomit, že tahle taktika má mnoho podob, třeba tu, že se na nějakou firmu slétnou organizovaní škodiči a dávají jí ve veřejných hodnoceních „jednu hvězdičku“, ač třeba její služby nikdy nečerpali. Zkrátka: lidé, bděte. I ten jeden podpůrný e-mail či jedna výprava do kavárny, na kterou právě organizovaná klika prudičů podnikla dehonestační nálet, může něco změnit. Pak je tu druhá věc, a to jsou právě ty sociální sítě. Používejte je jako nástroj, ale nenechávejte se využívat jako nástroj od nich. Udržujte si alternativní strukturu vztahů, které nebudou ovlivněny tím, transformuje-li se ta či ona síť do myšlenkového žaláře. Potkávejte se osobně a dbejte na to, aby i vaše děti věděly, že život se neodehrává online. Sociální sítě mohou být dobrý sluha, ale velmi zřetelně jsou špatný pán. (Zajímavý článek na toto téma v magazínu The Atlantic.) Tyhle dvě věci podle mého názoru úplně stačí k tomu, aby se atmosféra citelně zlepšila. Sám se o ně snažím; bude-li nás více, něco dokážeme. Protože minimálně jedna věc je důvodem k optimismu: ono těch lidí, kteří si předsevzali zúžit přípustné názorové spektrum do úzké chodbičky, je docela málo. Mnohem míň, než by se podle jejich křiku zdálo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.