EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || , | Muzeum Českého krasu hledá kolegu nebo kolegyni na pracovní pozici: Uklízeč / uklízečka Požadujeme Minimální vzdělání: základní Zkušenost na obdobné pozici Pečlivost, pracovitost, smysl pro pořádek, samostatnost, časovou flexibilitu, zodpovědnost, občanskou a trestní bezúhonnost (nutné při nástupu předložit výpis z Rejstříku trestů) Nabízíme typ úvazku –...
Čas načtení: 2020-10-31 17:27:53
Tereza Boučková: Psaní je radost i trýzeň
Než se stala spisovatelkou, vystřídala řadu zaměstnání. Za svoji prvotinu Indiánský běh získala cenu Jiřího Ortena. Dnes má na svém kontě Tereza Boučková tituly jako Rok kohouta, Život je nádherný nebo cestopis Bhútán láska má. Je autorkou divadelních her a dvou filmových scénářů. Kromě psaní také zpívá v souboru Mišpacha a působí jako rozhlasová moderátorka Nočního Mikrofóra. V pěti letech jste začala navštěvovat Dismanův dětský rozhlasový soubor. Vaším snem bylo, být herečkou. Proč právě herečkou? Holky přece touží být herečkou nebo zpěvačkou… Já k tomu chtěla být i tanečnicí a zubařkou, abych si mohla sama vrtat zuby, protože jsem se strašné zubaře bála. Jako dcera spisovatele Pavla Kohouta jste to ale neměla lehké, nesměla jste studovat. Na DAMU vás nevzali, přesto jste se nedala a vzdělávala jste se v tzv. bytových univerzitách, jako i zahrála v bytovém divadle Vlasty Chramostové. Vystřídala jste řadu zaměstnání. Jak vás to ovlivnilo? Na jednu stranu bylo užitečné nebýt jen ve své sociální bublině a vidět, jak to chodí v zaměstnáních, o kterých jsem nikdy nesnila, ale trvalo to moc dlouho a výhled byl beznadějný. A to není dobře. Ztratila jsem uklízením nejlepší roky svého života. Psaní jste se začala věnovat již za totality, a to v samizdatu, a za svoji první knihu Indiánský běh jste po revoluci získala Cenu Jiřího Ortena (1990). Co Vás přivedlo k psaní? Touha nějak se umělecky vyjádřit. Psaní bylo „nejjednodušší“. Napsala jste řadu knih, ta poslední je literární cestopis Bhútán má láska (2020). Co pro vás znamená psaní a podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Psaní je radost i trýzeň. Nevím, co převažuje. Někdy mám pocit, že mi dává křídla, častěji, že je moje spisovatelská existence úplně zbytečná. Kromě knih a řady fejetonů jste napsala několik divadelních her a dva filmové scénáře – Smnradi a Zemský ráj to napohled. Za scénář k filmu Smradi jste byla nominována na Českého lva. Jak jste se dostala k psaní her a scénářů? Prostě jsem to téma k vyjádření viděla jako film. Ale proces to byl těžký. Musela jsem se vše naučit sama. A pak taky vydržet nezájem producentů. Anebo jejich tlak na banální změny. Řadu let zpíváte v souboru Mišpacha. Jak jste se dostala ke zpěvu a zkusila jste také psaní textů k písním? Napsala jsem a složila několik písniček, když jsem ještě hrála na kytaru a klavír. A kdysi dávno jsem je zpívala na zkouškách na DAMU. V Mišpaše zpívám ráda a taky ráda zpívám s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. Příležitostí je ale poskrovnu. Od května 2019 si povídáte se zajímavými lidmi v ČRo v pořadu Noční Mikrofórum. Podle čeho si hosty vybíráte a jak se cítíte v roli moderátorky? Moderovat Noční Mikrofórum mě moc baví a stále se mám co učit. Třeba se snažím neskákat hostům do řeči… Výběr hostů je někdy jednoduchý – mám zajímavé přátele nebo kamarády v různých oborech. Ale někdy se ke mně host dostane náhodou – třeba architekt Roman Koucký, který reagoval na jeden z mých fejetonů, které už tři roky píšu do magazínu Reportér. Jiného hosta jsem zase poznala jen na Facebooku. Takže i náhody se dějí – a dějí se pěkně. Jste velice aktivní. Umíte vůbec odpočívat a jak? Asi jsem trochu neklidná a stále musím něco dělat. To mám v povaze a někdy bych si přála být jiná. Jenže nikdo se nikdy nezmění. Odpočívám aktivně, třeba jízdou na kole. To je fajn způsob relaxu, když nejedete s manželem, který chce vyjet každý kopec a nejraději lesem přes kořeny. Tereza Boučková se narodila se 24. května 1957 v Praze jako Tereza Kohoutová, dcera spisovatele Pavla Kohouta a asistentky režie Anny Kohoutové. Má dva sourozence Ondřeje a Kateřinu. Po maturitě na akademickém gymnáziu podepsala Chartu´77. Vystřídala řadu zaměstnání (uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice…). Napsala knihy Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Jen tak si trochu schnít, Rok kohouta, Boží a jiná muka, Šíleně smutné povídky, Život je nádherný, Bhútán láska má. V ČRo je moderátorkou Nočního Mikrofóra. Je vdaná a má tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2019-12-09 16:40:25
Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě. Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)? Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct. „Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás. My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému. A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní? No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký? Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile? Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice? To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky. Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví. Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou. Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému. Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny. Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty. „Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“ Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly. V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie. Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra. Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto: „Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“ Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali… Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele. Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu. „Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí. Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!” Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu. „Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti. Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem. V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“ A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně. Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-09-11 13:00:01
Mařenka z Arabely žila dvojí život. Smutný osud Hany Talpové předpověděla cikánka
V životě Hany Talpové bylo několik lidí, kteří zamávali jejím osudem. Prvním byla bezesporu zmíněná uklízečka, která po druhé světové válce vstoupila do komunistické strany. „Vymyslela si historku, že pan Talpa spolupracoval s fašisty a že není hoden toho, aby učil děti dělníků. Rozjela se neskutečně špinavá kampaň proti celé rodině. Maminka paní Hany se už nedožila toho, jak byl její muž zatčen a skončil u ‚pétépáků‘,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz fotograf a znalec českého showbyznysu Pavel Rousek. Budoucí herečce a operní pěvkyni bylo jedenáct let. Od dětského domova ji zachránilo jen to, že její bratr už byl dospělý. V rámci svých možností se tak o ni mohl starat. Ale možná zde se zrodily důvody, proč to v budoucnu s muži příliš neuměla. Pro Štěpničkovou žádala trest smrti. Antonie Hegerlíková si v důchodu vzala manžela kamarádky Číst více Manželství jí nevyšla Druhou významnou osobou v životě herečky, která ztvárnila například dospělou Mařenku v pohádce Arabela, byla cikánka. Jak Hana Talpová vzpomínala v pořadu 13. komnata, ta za ní jednou přišla po představení a řekla jí „Holka, ty budeš celý život sama.“. Bohužel měla smutnou pravdu. O ctitele nikdy neměla nouzi. „Vždycky byla hodně tvrdohlavá. Když měla s něčím problém, sebrala se a odešla,“ tvrdil Rousek. Nevyšlo tedy první manželství s akademickým malířem Milanem Halaškou, stejně dopadl i druhý pokus s profesionálním tenistou Jaroslavem Hlaváčkem. Z tohoto vztahu vzešel syn David, který byl ve finále tím posledním člověkem, který jí zůstal. Často tak vzpomínala na cikánku, která už kdysi věděla to, co se nakonec stalo osudem Hany Talpové. Upnula se alespoň na práci a jako od přírody optimistická bytost vždy věřila, že se všechno v lepší obrátí. Chybělo ale hodně málo, a přišla i o Davida, který dnes žije s dcerou Ladislava Štaidla, s Karolínou má dceru a syna. Jak Talpová v 13. komnatě přiznala, diagnostikovali mu nádor na mozku. I když operace dopadla dobře, herečka se bojí, že se nemoc jednou vrátí. Jako s malými dětmi: Nový seriál o bachařích je skvělý Číst více Hvězda filmu a operety Není bez zajímavosti, že Talpová od prvních uměleckých krůčků vedla dvojí život. Když se chystala na brněnskou konzervatoř, komunisté konečně propustili jejího tatínka z vězení. „Právě on rozhodl, že jelikož má krásný hlas, bude studovat operní zpěv. Zvládla to a začala vystupovat v libereckém divadle. Byla výborná, dotáhla to až k roli Carmen,“ potvrdil Rousek. Zároveň si ji ale vybral režisér Josef Mach a dal jí šanci v komedii Florenc 13,30. Byl to její první film z mnoha. Objevila se i v seriálech jako Hříšní lidé města pražského nebo Ulice. „Tento dvojí život jí vyhovoval. Na obou scénách byla úspěšná, stala se hvězdou filmu i operety. Dokonce nazpívala několik šansonů, natočila desky. Nutno říct, že ona byla vždycky nepřehlédnutelná. Se svými 180 centimetry zkrátka uměla zaujmout,“ dodal s úsměvem Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Deprese, alkohol, milenky. Langmajera semlela Faltýnová, převychovala až Gondíková.
\nČas načtení:
Muzeum Českého krasu hledá kolegu nebo kolegyni na pracovní pozici: Uklízeč / uklízečka
, | Muzeum Českého krasu hledá kolegu nebo kolegyni na pracovní pozici: Uklízeč / uklízečka Požadujeme Minimální vzdělání: základní Zkušenost na obdobné pozici Pečlivost, pracovitost, smysl pro pořádek, samostatnost, časovou flexibilitu, zodpovědnost, občanskou a trestní bezúhonnost (nutné při nástupu předložit výpis z Rejstříku trestů) Nabízíme typ úvazku –...
\nČas načtení: 2024-10-02 19:39:00
Akční uklízečka odhalila drogový gang: Dealeři totiž v pronajatém pokoji zapomněli skrýt stopy
Tři dealeři kokainu skončili v rukou policie kvůli vlastní nedbalosti. Ubytovali se v hotelovém pokoji, kde vážili a rozdělovali své zboží. Protože však před odchodem zapomněli pořádně zahladit stopy, všimla si jejich nelegálního podnikání uklízečka. Ta neváhala a všechno sdělila policii.
Čas načtení: 2024-02-09 17:29:05
Pozoruhodně bystrá stvoření [Shelby Van Pelt / Témbr]
Po manželově smrti začne Tova pracovat jako uklízečka v akváriu. Zaměstnání jí vždy pomáhalo vyrovnat se s těžkostmi, už od chvíle, kdy před více než třiceti roky záhadně zmizel její osmnáctiletý syn Erik.
Čas načtení: 2020-10-31 17:27:53
Tereza Boučková: Psaní je radost i trýzeň
Než se stala spisovatelkou, vystřídala řadu zaměstnání. Za svoji prvotinu Indiánský běh získala cenu Jiřího Ortena. Dnes má na svém kontě Tereza Boučková tituly jako Rok kohouta, Život je nádherný nebo cestopis Bhútán láska má. Je autorkou divadelních her a dvou filmových scénářů. Kromě psaní také zpívá v souboru Mišpacha a působí jako rozhlasová moderátorka Nočního Mikrofóra. V pěti letech jste začala navštěvovat Dismanův dětský rozhlasový soubor. Vaším snem bylo, být herečkou. Proč právě herečkou? Holky přece touží být herečkou nebo zpěvačkou… Já k tomu chtěla být i tanečnicí a zubařkou, abych si mohla sama vrtat zuby, protože jsem se strašné zubaře bála. Jako dcera spisovatele Pavla Kohouta jste to ale neměla lehké, nesměla jste studovat. Na DAMU vás nevzali, přesto jste se nedala a vzdělávala jste se v tzv. bytových univerzitách, jako i zahrála v bytovém divadle Vlasty Chramostové. Vystřídala jste řadu zaměstnání. Jak vás to ovlivnilo? Na jednu stranu bylo užitečné nebýt jen ve své sociální bublině a vidět, jak to chodí v zaměstnáních, o kterých jsem nikdy nesnila, ale trvalo to moc dlouho a výhled byl beznadějný. A to není dobře. Ztratila jsem uklízením nejlepší roky svého života. Psaní jste se začala věnovat již za totality, a to v samizdatu, a za svoji první knihu Indiánský běh jste po revoluci získala Cenu Jiřího Ortena (1990). Co Vás přivedlo k psaní? Touha nějak se umělecky vyjádřit. Psaní bylo „nejjednodušší“. Napsala jste řadu knih, ta poslední je literární cestopis Bhútán má láska (2020). Co pro vás znamená psaní a podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Psaní je radost i trýzeň. Nevím, co převažuje. Někdy mám pocit, že mi dává křídla, častěji, že je moje spisovatelská existence úplně zbytečná. Kromě knih a řady fejetonů jste napsala několik divadelních her a dva filmové scénáře – Smnradi a Zemský ráj to napohled. Za scénář k filmu Smradi jste byla nominována na Českého lva. Jak jste se dostala k psaní her a scénářů? Prostě jsem to téma k vyjádření viděla jako film. Ale proces to byl těžký. Musela jsem se vše naučit sama. A pak taky vydržet nezájem producentů. Anebo jejich tlak na banální změny. Řadu let zpíváte v souboru Mišpacha. Jak jste se dostala ke zpěvu a zkusila jste také psaní textů k písním? Napsala jsem a složila několik písniček, když jsem ještě hrála na kytaru a klavír. A kdysi dávno jsem je zpívala na zkouškách na DAMU. V Mišpaše zpívám ráda a taky ráda zpívám s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. Příležitostí je ale poskrovnu. Od května 2019 si povídáte se zajímavými lidmi v ČRo v pořadu Noční Mikrofórum. Podle čeho si hosty vybíráte a jak se cítíte v roli moderátorky? Moderovat Noční Mikrofórum mě moc baví a stále se mám co učit. Třeba se snažím neskákat hostům do řeči… Výběr hostů je někdy jednoduchý – mám zajímavé přátele nebo kamarády v různých oborech. Ale někdy se ke mně host dostane náhodou – třeba architekt Roman Koucký, který reagoval na jeden z mých fejetonů, které už tři roky píšu do magazínu Reportér. Jiného hosta jsem zase poznala jen na Facebooku. Takže i náhody se dějí – a dějí se pěkně. Jste velice aktivní. Umíte vůbec odpočívat a jak? Asi jsem trochu neklidná a stále musím něco dělat. To mám v povaze a někdy bych si přála být jiná. Jenže nikdo se nikdy nezmění. Odpočívám aktivně, třeba jízdou na kole. To je fajn způsob relaxu, když nejedete s manželem, který chce vyjet každý kopec a nejraději lesem přes kořeny. Tereza Boučková se narodila se 24. května 1957 v Praze jako Tereza Kohoutová, dcera spisovatele Pavla Kohouta a asistentky režie Anny Kohoutové. Má dva sourozence Ondřeje a Kateřinu. Po maturitě na akademickém gymnáziu podepsala Chartu´77. Vystřídala řadu zaměstnání (uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice…). Napsala knihy Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Jen tak si trochu schnít, Rok kohouta, Boží a jiná muka, Šíleně smutné povídky, Život je nádherný, Bhútán láska má. V ČRo je moderátorkou Nočního Mikrofóra. Je vdaná a má tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-09 16:40:25
Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě. Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)? Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct. „Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás. My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému. A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní? No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký? Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile? Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice? To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky. Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví. Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou. Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému. Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny. Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty. „Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“ Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly. V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie. Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra. Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto: „Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“ Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali… Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele. Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu. „Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí. Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!” Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu. „Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti. Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem. V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“ A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně. Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-18 11:32:00
MŘ Ostrava - Kancelářský postrach, uklízečka měla uklízet i tam, kde neměla.
Čas načtení: 2024-03-18 11:43:00
VIDEO: Vagina jako skrýš pro peníze. Uklízečka kradla ve firmě na Ostravsku
Hodně nezvyklý případ s ještě nezvyklejším úkrytem v podobě vaginy řešili v těchto dnech ostravští policisté. Dopadli ženu (39 let), která jako uklízečka kradla v kancelářích firmy na Ostravsku. Při poslední výpravě spadla klec…
Čas načtení: 2024-03-18 15:24:00
Uklízečka sebrala ve firmě peníze: Šest tisíc si strčila do vagíny!
Takovou uklízečku (39) byl firmě z Ostravy čert dlužen. Místo koberců vysávala spíš peněženky zaměstnanců. Proto na ni nachystali past. Protřelá recidivistka ukradla cizí peníze přímo před kamerou. Kam ale schovala peníze, překvapilo i na všelicos zvyklé policisty!
Čas načtení: 2024-03-28 15:57:15
Kromě klasických filmů na nové stanici Warner Bros. Discovery uvidíte i seriály Smallville, Hranice nemožného, Super drbna nebo Uklízečka. Článek Víme, co bude v Česku vysílat Warner TV: Čeká vás Beetlejuice, Vesmírná odysea i Batman se Supermanem se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-04-02 09:53:44
Warner TV je tady. Ode dneška ji v Česku naladíte zadarmo, začíná Blade Runnerem a Vesmírnou odyseou
A co seriály? Čeká vás Uklízečka, Super drbna, Smallville, Hranice nemožného, Policajti z L. A., Restaurant Impossible či Jak to dělají. Článek Warner TV je tady. Ode dneška ji v Česku naladíte zadarmo, začíná Blade Runnerem a Vesmírnou odyseou se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-04-06 09:12:08
Finanční pomoc pro ženy/muže z ČR
Finanční pomoc pro ženy/muže z ČR Dobrý den paní/pane Potřebujete půjčku? Pokud ano, nabízíme půjčky mezi jednotlivci od 50 000 Kč do 100 000 Kč pro všechny lidi na celém území uklízečka, obchodník, důchodce, státní úředník, zaměstnanec, zkrátka vám pomůžeme Read More Finanční pomoc pro ženy/muže z ČR The post Finanční pomoc pro ženy/muže z ČR first appeared on Radírna - Internetová online poradna.
Čas načtení: 2024-04-10 13:00:01
Romská babička dělá drahoty. V azylovém domě se cítí lépe než u dětí
Pro paní Boženu jsou děti všechno. Ačkoliv porodila šest dětí a kromě vnoučat má již dvacet pravnoučat, žije v bruntálském azylovém domě. Důvod je prostý. Chce mít klid. „Já mám ráda klid, ticho. Přitom bych mohla být u dětí. Ale nechci, protože mám ráda svůj klid,“ vysvětluje pro ČtiDoma.cz. Prý by dělala ostudu Božena je romské národnosti a celý život zasvětila rodině. Jelikož je jí víc než sedmdesát let, nabízí se možnost pobývat v domově důchodců. Děti a vnoučata o tom však nechtějí slyšet, i když tuto alternativu také zvažovala. „Děti nechtějí o domově důchodců slyšet. Uvažovala jsem, že bych tam šla, ale děti to nechtějí. Prý bych dělala ostudu. Proto jsem v azylu.“ Luník IX: Honosná chlouba Košic se změnila v největší romské ghetto Evropy Číst více Miluje své děti nadevše Pracovala sice jako dělnice nebo uklízečka, její nejdůležitější povolání ale bylo a je povolání matky. Co se pamatuje, nezná nic jiného než mateřství. Pozastavuje se nad holým faktem, že existují krkavčí matky, které své dítě odloží nebo zavrhnou. Za takový čin by se hanbila. „Možná, že jsou všechny matky takové jako já. Já nevím, ale svoje děti miluju. Já je zbožňuju. Já, kdybych mohla, tak bych pro ně dýchala. A děti milují mě.“ V Praze bude centrum Romů a Sintů za víc než 25 milionů korun Číst více Potíže s penězi tu byly vždy Svým dětem a vnoučatům se snaží všemožně pomáhat z toho mála, co má. Vždycky měli málo. Dnes je to ale mnohem horší. Nakonec azylový dům vyjde laciněji než nějaký podnájem. „Kdybych měla být v bytě sama a platit elektriku, plyn a bydlení, nevím, jak bych to zvládala jako důchodkyně.“ Její děti samozřejmě mají své bydlení. Zpočátku bydlela u nich, ale nelíbilo se jí, jak se hádali. A proto odešla. Bydlení bez hádek Po smrti manžela přijala nabídku svého syna, aby šla bydlet k němu. Nesnesla však jejich neshody a hádky a přijala možnost pobytu v azylovém domě. „Protože, jak říkám, já mám ráda svůj klid. Víte, jak to bývá mezi manželi. Někdy jsou hádky. Někdy jsou děti bity. Já to nemám ráda, když se hádají.“ Nevadilo by jí mít nějakou garsonku na náměstí, kde je hodně lidí. Hlavně ne žádné hádky. Mohla by si zajít do restaurace na kávu nebo vzít vnoučata do cukrárny. „Kdyby mi sociálka nedoplácela, tak bych to nezvládla.“ Paní Božena postřehla, že v Bruntále funguje dům s pečovatelskou službou. Uvažuje o tom, že by šla tam. Hrozí se ale jedné věci. A to hromadných návštěv její rodiny. Rodinné návštěvy V průběhu roku jsou návštěvy v pohodě. Chodí za ní vnoučata a pravnoučata cestou ze školy. A sem tam zajdou syn nebo dcery. Ale když jsou svátky, tak je to šrumec. Do azylového domu přijde celá její rodina a není divu, že se do skromného pokoje nevejdou. „O vánočních svátcích za mnou přišly všechny děti. A to byl poprask na azylu. Bylo jich hodně. Toho 1. ledna to byl poprask, jak za mnou všichni přišli.“ Zásadní v životě paní Boženy je absence zdravého a jistého bydlení. V azylovém domě žije na střídačku již třetím rokem. Jsou tu ale nějaká pravidla a limit pro pobyt zde. Když vyprší povolená doba bydlení v azylu, vrátí se vždy na čtyři měsíce k dětem. Tento koloběh se neustále opakuje. „Vždycky odejdu na čtyři měsíce. Jsem tu rok a zase odejdu k dětem a po čtyřech měsících se znovu vrátím. Takže celé vedení už mě zná dobře.“ Děti by ji měly rády u sebe, ale ona nechce. Tento případ romské matky v azylovém domě není ojedinělý a s případy podobného ražení se setkáváme více, než je zdrávo. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Sociálně slabší maminky omezily pití alkoholu a začaly vařit doma. Díky projektu Společně.
Čas načtení: 2024-05-05 11:55:23
Vraždy pražských prostitutek: Zabíjelo záhadné monstrum?
Málokdo zřejmě ví, že Praha se v polovině 19. století děsila vraždícího přízraku pražských prostitutek, jenž původně ani nebyl považován za člověka… K první vraždě došlo na podzim roku 1836 v nevěstinci „U Zlaté Rozálie“ v Konviktské ulici. Když ráno uklízečka vešla do jednoho z pokojů, našla zde bez známek života ležet jednu z mladých prostitutek.
Čas načtení: 2024-06-13 10:51:15
Holčičku vyhodila ze třetího patra věžáku v Berlíně její vlastní matka
Ostřílené vyšetřovatele šokoval vývoj pondělního případu, kdy žena, která v Berlíně rozváží pizzu, uslyšela ránu a vzápětí našla přepravní box pro kočky, ve kterém byla nacpaná 21měsíční holčička. Dítě podle aktuálního zjištění vyhodila z okna bytu ve třetím patře vlastní matka, jednačtyřicetiletá uklízečka Nicola K. Dívenka pád z 11metrové výšky přežila, je ale těžce zraněná.
Čas načtení: 2024-06-16 16:15:00
Šokující odhalení: Holčičku v Berlíně měla z 11 metrů vyhodit vlastní matka
Pondělní případ, kdy v Berlíně někdo vyhodil ze třetího patra bytového domu 21měsíční holčičku, nabral na obrátkách. Dívenku měla totiž podle policie z okna vyhodit její vlastní matka, 41letá uklízečka Nicola K. Ačkoliv batole jako zázrakem pád z 11metrové výšky přežilo, utrpělo vážná zranění.
Čas načtení: 2024-07-20 07:00:49
Paní Harrisová jede do Paříže V Londýně 50. let se ovdovělá uklízečka bláznivě zamiluje do módních šatů od Diora a rozhodne se, že musí mít své vlastní. Poté, co se snaží získat prostředky na splnění svého snu, se vydává na dobrodružnou cestu do Paříže, která změní nejen její vlastní pohled na svět – ale i samotnou budoucnost domu Dior. 199,- zakoupení, 79,- vypůjčení Angličtina, čeština
Čas načtení: 2024-07-23 19:40:05
Muž se v mosteckém baru pokusil na toaletě znásilnit uklízečku, na pomoc přišly servírky
Z pokusu o znásilnění obvinili policisté 25letého muže z Ústí nad Labem, který se o uplynulém víkendu vydal do Mostu za zábavou. V jednom z barů, kde popíjel, se mu zalíbila uklízečka. Na toaletě ji pak napadl, násilím si chtěl vymoci sex.
Čas načtení: 2024-07-24 10:37:00
Muže v baru v Mostě vzrušila uklízečka: Před znásilněním ji zachránily servírky!
Do Mostu za zábavou vyrazil muž (25) z Ústí nad Labem. V jednom z barů mu padla do oka uklízečka. Ta byla k jeho svodům hluchá, a tak se rozhodl dosáhnout svého proti její vůli a na záchodcích se ji pokusil přimět k sexu. Nebožačku zachránily servírky. Muži za pokus o znásilnění hrozí až pět let v base...
Čas načtení: 2024-09-11 13:00:01
Mařenka z Arabely žila dvojí život. Smutný osud Hany Talpové předpověděla cikánka
V životě Hany Talpové bylo několik lidí, kteří zamávali jejím osudem. Prvním byla bezesporu zmíněná uklízečka, která po druhé světové válce vstoupila do komunistické strany. „Vymyslela si historku, že pan Talpa spolupracoval s fašisty a že není hoden toho, aby učil děti dělníků. Rozjela se neskutečně špinavá kampaň proti celé rodině. Maminka paní Hany se už nedožila toho, jak byl její muž zatčen a skončil u ‚pétépáků‘,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz fotograf a znalec českého showbyznysu Pavel Rousek. Budoucí herečce a operní pěvkyni bylo jedenáct let. Od dětského domova ji zachránilo jen to, že její bratr už byl dospělý. V rámci svých možností se tak o ni mohl starat. Ale možná zde se zrodily důvody, proč to v budoucnu s muži příliš neuměla. Pro Štěpničkovou žádala trest smrti. Antonie Hegerlíková si v důchodu vzala manžela kamarádky Číst více Manželství jí nevyšla Druhou významnou osobou v životě herečky, která ztvárnila například dospělou Mařenku v pohádce Arabela, byla cikánka. Jak Hana Talpová vzpomínala v pořadu 13. komnata, ta za ní jednou přišla po představení a řekla jí „Holka, ty budeš celý život sama.“. Bohužel měla smutnou pravdu. O ctitele nikdy neměla nouzi. „Vždycky byla hodně tvrdohlavá. Když měla s něčím problém, sebrala se a odešla,“ tvrdil Rousek. Nevyšlo tedy první manželství s akademickým malířem Milanem Halaškou, stejně dopadl i druhý pokus s profesionálním tenistou Jaroslavem Hlaváčkem. Z tohoto vztahu vzešel syn David, který byl ve finále tím posledním člověkem, který jí zůstal. Často tak vzpomínala na cikánku, která už kdysi věděla to, co se nakonec stalo osudem Hany Talpové. Upnula se alespoň na práci a jako od přírody optimistická bytost vždy věřila, že se všechno v lepší obrátí. Chybělo ale hodně málo, a přišla i o Davida, který dnes žije s dcerou Ladislava Štaidla, s Karolínou má dceru a syna. Jak Talpová v 13. komnatě přiznala, diagnostikovali mu nádor na mozku. I když operace dopadla dobře, herečka se bojí, že se nemoc jednou vrátí. Jako s malými dětmi: Nový seriál o bachařích je skvělý Číst více Hvězda filmu a operety Není bez zajímavosti, že Talpová od prvních uměleckých krůčků vedla dvojí život. Když se chystala na brněnskou konzervatoř, komunisté konečně propustili jejího tatínka z vězení. „Právě on rozhodl, že jelikož má krásný hlas, bude studovat operní zpěv. Zvládla to a začala vystupovat v libereckém divadle. Byla výborná, dotáhla to až k roli Carmen,“ potvrdil Rousek. Zároveň si ji ale vybral režisér Josef Mach a dal jí šanci v komedii Florenc 13,30. Byl to její první film z mnoha. Objevila se i v seriálech jako Hříšní lidé města pražského nebo Ulice. „Tento dvojí život jí vyhovoval. Na obou scénách byla úspěšná, stala se hvězdou filmu i operety. Dokonce nazpívala několik šansonů, natočila desky. Nutno říct, že ona byla vždycky nepřehlédnutelná. Se svými 180 centimetry zkrátka uměla zaujmout,“ dodal s úsměvem Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Deprese, alkohol, milenky. Langmajera semlela Faltýnová, převychovala až Gondíková.
Čas načtení: 2024-09-17 13:00:00
Mám pocit, že v kancelářích Netflixu našla uklízečka klíče od skříně, do níž se nikdo nemohl deset let dostat, nechala je ležet na stole nějakého manažera a my kvůli tomu teď musíme trpět. Protože v té skříni našli scénář k Ošklivým, adaptaci prý populární knižní série, které byly na pultech knih...
Čas načtení: 2024-09-23 13:11:15
Maria je skvělá uklízečka. Uklízí pro Elsie, která má příšerného manžela, pro Briana, milého muže s příšerným šéfem.