Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-04 15:18:01

Výběr místa: Kombinace na třetího v trojúhelníku

Kombinačním cvičením zaměřeným na kombinaci na třetího, výběr místa od hráčů aktivně i pasivně zapojených do kombinace, technice přijmutí a převzetí míče, komunikaci a spolupráci jsme se věnovali v cvičeních Kombinace na třetího s rotací, ve kterém se zaměřujeme na nácvik časování přihrávek, náběhů a uvolnění při kombinaci po zemi a výměny místa se spoluhráči nebo cvičení Nahraj na třetího a uvolni se do prostoru, ve kterém je cílem nácvik jednoduché kombinace pomocí přízemních přihrávek na krátkou a střední vzdálenost, s důrazem na výběr místa před zapojením se do kombinace. Herní cvičení s názvem Kombinace na třetího v trojúhelníku navozuje zápasovou situaci 4:3 ve středu hrací plochy, ve kterém má tým v držení míče početní výhodu 4:3 a cílem je udržet míč pod svou kontrolou, pomocí přízemní kombinace a kombinace na třetího. Po hráčích, kteří nejsou v aktuálním držení míče požadujeme pohyb, správný výběr místa a snahu aktivně se zapojit do kombinace.

Čas načtení: 2025-01-04 15:18:01

Výběr místa: Kombinace na třetího v trojúhelníku

Kombinačním cvičením zaměřeným na kombinaci na třetího, výběr místa od hráčů aktivně i pasivně zapojených do kombinace, technice přijmutí a převzetí míče, komunikaci a spolupráci jsme se věnovali v cvičeních Kombinace na třetího s rotací, ve kterém se zaměřujeme na nácvik časování přihrávek, náběhů a uvolnění při kombinaci po zemi a výměny místa se spoluhráči nebo cvičení Nahraj na třetího a uvolni se do prostoru, ve kterém je cílem nácvik jednoduché kombinace pomocí přízemních přihrávek na krátkou a střední vzdálenost, s důrazem na výběr místa před zapojením se do kombinace. Herní cvičení s názvem Kombinace na třetího v trojúhelníku navozuje zápasovou situaci 4:3 ve středu hrací plochy, ve kterém má tým v držení míče početní výhodu 4:3 a cílem je udržet míč pod svou kontrolou, pomocí přízemní kombinace a kombinace na třetího. Po hráčích, kteří nejsou v aktuálním držení míče požadujeme pohyb, správný výběr místa a snahu aktivně se zapojit do kombinace.

Čas načtení: 2024-09-03 15:51:32

AC Sparta Praha: Předzápasové rozcvičení pro 5 hráčů

Kombinačním cvičením, které jsou určené pro 5 hráčů, jsme se věnovali v cvičeních Fotbalová kombinace na malém prostoru na jeden dotek, ve kterém se zaměřujeme na techniku přihrávek, jednodotekovou kombinaci, rotaci a výměnu pozic hráčů, která je zakončena přihrávkou do malé přenosné branky nebo Plynulé narážečky v trojúhelníku, ve kterém je cílem provádění opakovaného a plynulého naražení na malém prostoru, včetně správného načasování přihrávek i náběhů.       Cvičení Předzápasové rozcvičení pro 5 hráčů je inspirováno předzápasovým rozcvičením AC Sparta Praha, pod vedením trenérského triumvirátu Lars Friis, Jens Askou a Tim Sparv, v sezóně 2024/25, před utkáním AC Sparta Praha - FK Dukla Praha. V průběhu cvičení se zaměřujeme na techniku, dobrou práci s míčem, zapojení se do hry po odehrání míče. Během rozcvičení, stejně jako během utkání dbáme také na správné postavení těla při přijmutí i při jedno, dvoudotekovém odehrání míče.  

Čas načtení: 2024-09-03 15:51:32

AC Sparta Praha: Předzápasové rozcvičení pro 5 hráčů

Kombinačním cvičením, které jsou určené pro 5 hráčů, jsme se věnovali v cvičeních Fotbalová kombinace na malém prostoru na jeden dotek, ve kterém se zaměřujeme na techniku přihrávek, jednodotekovou kombinaci, rotaci a výměnu pozic hráčů, která je zakončena přihrávkou do malé přenosné branky nebo Plynulé narážečky v trojúhelníku, ve kterém je cílem provádění opakovaného a plynulého naražení na malém prostoru, včetně správného načasování přihrávek i náběhů.       Cvičení Předzápasové rozcvičení pro 5 hráčů je inspirováno předzápasovým rozcvičením AC Sparta Praha, pod vedením trenérského triumvirátu Lars Friis, Jens Askou a Tim Sparv, v sezóně 2024/25, před utkáním AC Sparta Praha - FK Dukla Praha. V průběhu cvičení se zaměřujeme na techniku, dobrou práci s míčem, zapojení se do hry po odehrání míče. Během rozcvičení, stejně jako během utkání dbáme také na správné postavení těla při přijmutí i při jedno, dvoudotekovém odehrání míče.  

Čas načtení: 2024-09-14 09:12:40

Manchester City: Tréninková poziční hra 5:5+1 na branky

Průpravným hrám zaměřeným na poziční hru, schopnost týmu udržet míč pod svou kontrolou a vyrovnat se s napadajícími obránci jsme se věnovali v hrách Rohy místo branek, klade u týmu s míče důraz na vytváření herních situací, kdy je možné kombinovat do trojúhelníku, na třetího hráče, tak aby bylo eliminováno vytvoření situace, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak nebo 4:4 + 4 pohybliví nahrávači ve čtvercích, ve které je cílem vypěstovat schopnost držet míč pod svou kontrolou kombinací s omezeným počtem doteků a vytvářet početně výhodné situace 2:1 a 3:2. Poziční hra s názvem Tréninková poziční hra 5:5+1 na branky je inspirována tréninkem Manchesteru City, který vede Pep Guardiola. Cílena na nácvik kombinace v přehuštěném prostoru a schopnost měnit těžiště hry pomocí přízemní kombinace pro tým, který je v držení míče a útočí. Bránící tým tlakem na míč se pokouší o konstruktivní odebrání míče a zakončení do jedné ze čtyř branek.

Čas načtení: 2024-09-14 09:12:40

Manchester City: Tréninková poziční hra 5:5+1 na branky

Průpravným hrám zaměřeným na poziční hru, schopnost týmu udržet míč pod svou kontrolou a vyrovnat se s napadajícími obránci jsme se věnovali v hrách Rohy místo branek, klade u týmu s míče důraz na vytváření herních situací, kdy je možné kombinovat do trojúhelníku, na třetího hráče, tak aby bylo eliminováno vytvoření situace, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak nebo 4:4 + 4 pohybliví nahrávači ve čtvercích, ve které je cílem vypěstovat schopnost držet míč pod svou kontrolou kombinací s omezeným počtem doteků a vytvářet početně výhodné situace 2:1 a 3:2. Poziční hra s názvem Tréninková poziční hra 5:5+1 na branky je inspirována tréninkem Manchesteru City, který vede Pep Guardiola. Cílena na nácvik kombinace v přehuštěném prostoru a schopnost měnit těžiště hry pomocí přízemní kombinace pro tým, který je v držení míče a útočí. Bránící tým tlakem na míč se pokouší o konstruktivní odebrání míče a zakončení do jedné ze čtyř branek.

Čas načtení: 2024-02-11 21:44:00

Průpravná hra: Rohy místo branek

Průpravným hrám, ve kterých bylo cílem vytvářet presinkové situace, jsme se věnovali ve hře 4:4 + 4 pohybliví nahrávači ve čtvercích, ve které je cílem vypěstovat u hráčů schopnost držet míč pod svou kontrolou kombinací s omezeným počtem doteků a vytvářet početně výhodné situace 2:1 a 3:2 a vyhnout se tak situacím, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak nebo Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci, ve které je cílem nácvik kombinace, spolupráce a držení míče útočícím týmem.  Tréninková průpravná hra s názvem Rohy místo branek klade u týmu s míče důraz na vytváření herních situací, kdy je možné kombinovat do trojúhelníku, na třetího hráče, tak aby bylo eliminováno vytvoření situace, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak napadajících hráčů. Bránící hráči naopak se poziční hrou, rychlým dostupováním a napadáním pokouší o konstruktivní zisk míče. 

Čas načtení: 2024-02-11 21:44:00

Průpravná hra: Rohy místo branek

Průpravným hrám, ve kterých bylo cílem vytvářet presinkové situace, jsme se věnovali ve hře 4:4 + 4 pohybliví nahrávači ve čtvercích, ve které je cílem vypěstovat u hráčů schopnost držet míč pod svou kontrolou kombinací s omezeným počtem doteků a vytvářet početně výhodné situace 2:1 a 3:2 a vyhnout se tak situacím, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak nebo Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci, ve které je cílem nácvik kombinace, spolupráce a držení míče útočícím týmem.  Tréninková průpravná hra s názvem Rohy místo branek klade u týmu s míče důraz na vytváření herních situací, kdy je možné kombinovat do trojúhelníku, na třetího hráče, tak aby bylo eliminováno vytvoření situace, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak napadajících hráčů. Bránící hráči naopak se poziční hrou, rychlým dostupováním a napadáním pokouší o konstruktivní zisk míče. 

Čas načtení: 2021-07-24 17:05:18

Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO

Jedenáct předních lázeňských měst Evropy, mezi nimiž jsou i Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, získalo titul světového dědictví UNESCO. Rozhodl o tom 24. července mezivládní Výbor světového dědictví na svém 44. zasedání ve městě Fu-čou v Číně. Kromě západočeského lázeňského trojúhelníku bylo na Seznam světového dědictví UNESCO zapsáno i dalších osm lázeňských měst – Baden-Baden, Bad Ems a Bad Kissingen v Německu, Spa v Belgii, Vichy ve Francii, Montecatini Terme v Itálii, Baden u Vídně v Rakousku a City of Bath v Anglii. Všech 11 lázeňských měst tak společně představuje jednu položku na Seznamu světového dědictví. Počet památek, které má Česká republika na tomto seznamu, tak stoupl na patnáct. Žádost o zápis nominace Slavných lázeňských měst Evropy mezi památky světového dědictví UNESCO připravily společně Belgie, Francie, Itálie, Německo, Rakousko, Velká Británie a Česká republika, která celý projekt zaštítila a od počátku koordinovala. Nominaci doporučila k zápisu Mezinárodní rada pro památky a sídla ICOMOS, která se zabývá ochranou kulturního dědictví po celém světě. V posudku ICOMOS vyzdvihl především dvě kritéria, a sice výjimečnou architekturu lázeňských měst a fenomén lázeňských pobytů včetně procedur a balneologických postupů, které přispívají ke zdraví lázeňských hostů. „Projekt je vynikajícím příkladem mezinárodní spolupráce resortů a institucí a odborníků v sedmi zemích Evropy. Velmi si vážím podpory starostů a primátorů dotyčných měst, kteří neúnavně tento projekt podporovali i finančně zajišťovali po dlouhou dobu jeho náročné přípravy. Jsem hrdý, že se Česká republika stala koordinátorem celého projektu a dovedla jej úspěšně k zápisu jako lídr zúčastněných evropských zemí,“ řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Slavná lázeňská města Evropy, která vesměs vznikla kolem přírodních minerálních pramenů, podávají společně výjimečné svědectví o fenoménu evropského lázeňství, které vzkvétalo zejména od počátku 18. století do první třetiny 20. století. Charakteristickým rysem tohoto fenoménu je kombinace lázeňských/léčebných procedur v interiéru i exteriéru s pestrou nabídkou možností k trávení volného času, což se odrazilo i ve specifické podobě lázeňských měst a jejich architektuře. Soubory lázeňských budov zahrnující lázeňské domy, zřídelní pavilony, pitné haly či kolonády doplňují společenské domy, kasina, divadla a další kulturní zařízení, přičemž vše je začleněno do pečlivě udržovaného krajinného prostředí s vývěry minerálních pramenů, s parky, zahradami, promenádami a sportovišti. Okolní upravená krajina je využívána k pohybovým aktivitám v rámci léčebné terapie, pro relaxaci a zábavu. Lázeňská města byla v Evropě jedinými místy, která kulturně konkurovala velkým metropolím, a která se stala zdrojem intelektuální, umělecké, sociální a politické inspirace, čímž přispěla k demokratizaci evropské společnosti. Zápis na seznam světového dědictví přinese lázeňským městům nejen potvrzení jejich výjimečných hodnot, ale i lepší ochranu a posílení spolupráce na poli památkové péče, balneologie/zdraví, turistického ruchu či propagace. Je ale i velkým závazkem. Všechny zúčastněné země jsou si vědomy důležitosti udržitelné ochrany a prezentace tohoto světového kulturního dědictví a jeho uchování pro budoucí generace.

Čas načtení: 2019-12-05 18:09:52

Film Havel je dotočený. Landovského hraje Martin Hofman proslavený seriálem Most

Na konci listopadu skončilo několikaměsíční natáčení filmu Havel inspirovaného disidentskými léty Václava Havla. „Státníka Havla a prezidentský portrét nečekejte,“ vzkazuje divákům režisér Slávek Horák, který se díky svému předchozímu snímku Domácí péče dostal do výběru časopisu Variety „10 Directors to Watch“. „Náš film je o tom, co se dělo před tím, o méně známém období a méně popsaném životě. Je to drama, ale je tam tolik vtipných a absurdních situací, že se často prolíná s komedií,“ popisuje Horák.  „Čeká nás ještě denní dotáčka jedné scény, ale jinak je film kompletně natočený a máme už dokonce i první hrubý střih,“ doplňuje režisér. Štáb začal točit v srpnu, film vznikal převážně v Praze, v Ruzyňské věznici, tvůrci využili i pivovar Tupadly nebo Dolní Kalnou v Podkrkonoší. Legendární Hrádeček zastoupila podkrkonošská chalupa v Chotěvicích. Příběh filmu je lemován srpnem 1968 a listopadem 1989, dějiny jsou ale pouze pozadím pro vztahy hlavních postav a jejich osobní život, někdy divoký a nečekaný. Během filmu se mění postava i vzhled Viktora Dvořáka v roli Václava Havla, od lehkovážného a úspěšného dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vězně a pak i vůdčí osobnost sametové revoluce let osmdesátých. Podobně se v průběhu mění i styl filmu, černobíle natočená 60. léta přejdou do barvy 70. let a poté do stylu let 80. „Povedlo se nám získat skvělé herce a nejlepší bylo natáčení soukromých scén se dvěma nebo třemi herci. V pohledech, náznacích a maličkostech pak vznikalo napětí i humor a další emoce. Noční můrou byly ovšem davové scény v interiérech. Když točíte dvacet lidí na malém prostoru, všichni jsou vidět a všichni musí být zkoordinovaní a bez chybičky,“ vzpomíná na natáčení Horák „Nechal jsme si pro roli narůst delší vlasy,“ říká představitel Havla Viktor Dvořák. „Musím ale říct, že už to pak na mě bylo moc, zvlášť když se k tomu přidalo letní počasí, začali jsme totiž točit už v srpnu. Děkuji Václavu Havlovi, že šel pro své přesvědčení do vězení a já se díky tomu musel nechat ostříhat,“ vypráví s nadsázkou Viktor Dvořák. Nepostradatelnou rekvizitou pro většinu postav se stala cigareta, což byla pro Dvořáka další veliká zkouška. „Jsem odnaučený kuřák a číslo vykouřených cigaret během natáčení bude asi děsivé. Pamatuju si na dva dny, kdy se mi sešly silně kuřácké obrazy, a troufnu si říct, že jsem si za celý den zapálil kolem padesáti cigaret, možná i víc.“ Středem filmu je silný a současně netradiční vztah Václava Havla a jeho ženy Olgy, kterou hraje Anna Geislerová: „Byla to pro mě výjimečná role, je to jiné, když hrajete skutečného člověka, navíc člověka, kterého si vážíte. Olga je žena, ke které cítím obrovskou úctu, a pak najednou stojím v županu s cigárkem v ruce. Bylo to zvláštní a měla jsem z toho trochu husí kůži.“   Výraznou a nepřehlédnutelnou postavou filmu je Havlův kamarád, buřič a živel Pavel Landovský neboli Lanďák, kterého ztvárnil Martin Hofmann. „Temperamentní, odvážný a opravdový,“ popisuje Martin Hofmann svou roli, na níž se stejně jako ostatní herci před natáčením poctivě chystal. „Přípravy byly příjemné – nakoukával jsem Pavla Landovského, vytvářel jsem si nějaký celistvější obraz jeho osobnosti. No a on byl cokoli jen ne nudný, průměrný a zaměnitelný. Byl to fajny čas s Pavlem,“ dodává herec, jenž je svým projevem legendárnímu herci a bouřlivákovi podobný. „Bohužel jsem se s Pavlem Landovským nikdy osobně nesetkal. A dost by se mi to teď líbilo. Mně 41let, jemu 41 let – a jsme venku v noční Praze. Asi by nebyla nuda.“ S postavou „Lanďáka“ je spojena řada vtipných situací filmu a z kombinace zdrženlivého Havla a hlučného Landovského byl režisér Slávek Horák nadšený už během prací. „Jejich konflikty nás bavily už na place a chceme tuhle energii z natáčení co nejvíc přenést do filmu. Chemie mezi herci fungovala skvěle, milý a slušný Viktor Dvořák tvoří s nevypočitatelným a divokým Martinem Hofmannem perfektní pár.“ Kompliment svému hereckému parťákovi skládá i Viktor Dvořák. „Martin Hofmann dokáže využít každý moment a prostor, který mu jeho role nabízí. A když mu dáte volnou ruku, stane se z něho renesanční básník širokého gesta a planoucího srdce. Žádná náhoda, že hraje Cyrana v Divadle v Celetné. To je pro mě Martin.“ V dalších důležitých rolích hrají Bára Seidlová, Stanislav Majer nebo Jiří Bartoška. Bára Seidlová představuje jeden z vrcholů ústředního milostného trojúhelníku a na natáčení strávila hodně času s Viktorem Dvořákem v roli Havla. „V roli Václava Havla je pro mě Viktor přesný. Laskavý, spravedlivý, okouzlující, nesnesitelně nerozhodný. Viktor stejně jako Havel jsou zosobněním lidskosti a pokory,“ říká Bára Seidlová. Sama ses Václavem Havlem setkala během práce na filmu Odcházení režírovaný právě Havlem. „To byl zážitek naprosto neobyčejný. Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky, a najednou se před vámi otevře lidská bytost, se svými lidskými vlastnostmi. To odhalení, že to není nadpřirozené monstrum, ale prostě člověk,“ vzpomíná Seidlová. „Bára Seidlová je pro mě jedno z největších překvapení. Byla ještě lepší, než jsem doufal a tušil, že bude. Neznali jsme se před tím a nikdy spolu nepracovali a musím říct, že byla naprosto senzační,“ dodává Slávek Horák. Scénář k filmu vznikal tři roky, řada dramatických momentů vychází ze skutečných situací a faktů. Některé postavy a děj už ale vznikly v autorské licenci a jde o fikci. „Havel je hraný film, dramatizace, Jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘, nebo často zjednodušeně ‚Nejdřív příběh, potom fakta‘,“ zdůrazňuje režisér Horák, jenž je společně s Rudolfem Suchánkem i autorem scénáře. Premiéra v kinech je v plánu na léto 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-01-07 00:04:49

Dietrich Eckart a rudý Berlín

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Václav Jan (Předchozí část zde) Na hřbitově v Berchtesgadenu zapřádám hovor s domorodcem na téma zde pohřbených exponentů Třetí říše. Muž ve středních letech je velice ochotný, ale nepoznám, nakolik ho téma samotné interesuje a nakolik jde z jeho strany o typicky německou vstřícnost k cizincům. Vedeme opatrný dialog a rozpaky rostou, jak se dostáváme k jádru […] Mohlo by vás zajímat: Dietrich Eckart – zaváto sněhem Kouzlo magického trojúhelníku Možnosti mužnosti Ex Deo - Romulus Pátý sešit Edice Fascikly: Hitlerismus a hinduismus The post Dietrich Eckart a rudý Berlín appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-04-01 14:00:19

Na co koukat v dubnu? Fallout bude bomba, druhý Rebel Moon špatný, Zendaya v milostném trojúhelníku

Tipy na filmy a seriály na streamovacích službách Netflix, Disney+, Amazon Prime, SkyShowtime, Apple TV+ a HBO Max pro duben 2024. A taky v kinech. Článek Na co koukat v dubnu? Fallout bude bomba, druhý Rebel Moon špatný, Zendaya v milostném trojúhelníku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-20 00:01:22

Naučná stezka Kladská

Naučná stezka Kladská se nachází přibližně deset kilometrů severně od Mariánských Lázní u stejnojmenné osady. Historie lidské činnosti se zde začala psát již v první polovině šestnáctého století, kdy zde byla vybudována soustava rybníků a na ni navazující Dlouhá stoka. Historie Kladské V devatenáctém století se z Lázní Kynžvart vydal do hlubokých lesů v okolí ... Celý článek > Příspěvek Naučná stezka Kladská pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2024-09-03 15:51:32

AC Sparta Praha: Předzápasové rozcvičení pro 5 hráčů

Kombinačním cvičením, které jsou určené pro 5 hráčů, jsme se věnovali v cvičeních Fotbalová kombinace na malém prostoru na jeden dotek, ve kterém se zaměřujeme na techniku přihrávek, jednodotekovou kombinaci, rotaci a výměnu pozic hráčů, která je zakončena přihrávkou do malé přenosné branky nebo Plynulé narážečky v trojúhelníku, ve kterém je cílem provádění opakovaného a plynulého naražení na malém prostoru, včetně správného načasování přihrávek i náběhů.       Cvičení Předzápasové rozcvičení pro 5 hráčů je inspirováno předzápasovým rozcvičením AC Sparta Praha, pod vedením trenérského triumvirátu Lars Friis, Jens Askou a Tim Sparv, v sezóně 2024/25, před utkáním AC Sparta Praha - FK Dukla Praha. V průběhu cvičení se zaměřujeme na techniku, dobrou práci s míčem, zapojení se do hry po odehrání míče. Během rozcvičení, stejně jako během utkání dbáme také na správné postavení těla při přijmutí i při jedno, dvoudotekovém odehrání míče.  

Čas načtení: 2024-09-03 15:51:32

AC Sparta Praha: Předzápasové rozcvičení pro 5 hráčů

Kombinačním cvičením, které jsou určené pro 5 hráčů, jsme se věnovali v cvičeních Fotbalová kombinace na malém prostoru na jeden dotek, ve kterém se zaměřujeme na techniku přihrávek, jednodotekovou kombinaci, rotaci a výměnu pozic hráčů, která je zakončena přihrávkou do malé přenosné branky nebo Plynulé narážečky v trojúhelníku, ve kterém je cílem provádění opakovaného a plynulého naražení na malém prostoru, včetně správného načasování přihrávek i náběhů.       Cvičení Předzápasové rozcvičení pro 5 hráčů je inspirováno předzápasovým rozcvičením AC Sparta Praha, pod vedením trenérského triumvirátu Lars Friis, Jens Askou a Tim Sparv, v sezóně 2024/25, před utkáním AC Sparta Praha - FK Dukla Praha. V průběhu cvičení se zaměřujeme na techniku, dobrou práci s míčem, zapojení se do hry po odehrání míče. Během rozcvičení, stejně jako během utkání dbáme také na správné postavení těla při přijmutí i při jedno, dvoudotekovém odehrání míče.  

Čas načtení: 2024-02-11 21:44:00

Průpravná hra: Rohy místo branek

Průpravným hrám, ve kterých bylo cílem vytvářet presinkové situace, jsme se věnovali ve hře 4:4 + 4 pohybliví nahrávači ve čtvercích, ve které je cílem vypěstovat u hráčů schopnost držet míč pod svou kontrolou kombinací s omezeným počtem doteků a vytvářet početně výhodné situace 2:1 a 3:2 a vyhnout se tak situacím, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak nebo Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci, ve které je cílem nácvik kombinace, spolupráce a držení míče útočícím týmem.  Tréninková průpravná hra s názvem Rohy místo branek klade u týmu s míče důraz na vytváření herních situací, kdy je možné kombinovat do trojúhelníku, na třetího hráče, tak aby bylo eliminováno vytvoření situace, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak napadajících hráčů. Bránící hráči naopak se poziční hrou, rychlým dostupováním a napadáním pokouší o konstruktivní zisk míče. 

Čas načtení: 2024-02-17 18:00:00

Jefim Fištejn: Putin s Bidenem proti Trumpovi. Kdo se plete a s kým Ukrajina vyhraje válku?

Asi nejsem sám, kdo má pocit, že mu někdo otevřel lebku a promíchává mozek velkou vařečkou. I když svět obecně je čím dál tím méně srozumitelný, mezinárodní instituce přestávají fungovat a jízdní řády sotva platí, aspoň v geopolitickém trojúhelníku Spojené státy–Rusko–Ukrajina se zdálo být všechno víceméně jasné.

Čas načtení: 2024-02-11 21:44:00

Průpravná hra: Rohy místo branek

Průpravným hrám, ve kterých bylo cílem vytvářet presinkové situace, jsme se věnovali ve hře 4:4 + 4 pohybliví nahrávači ve čtvercích, ve které je cílem vypěstovat u hráčů schopnost držet míč pod svou kontrolou kombinací s omezeným počtem doteků a vytvářet početně výhodné situace 2:1 a 3:2 a vyhnout se tak situacím, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak nebo Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci, ve které je cílem nácvik kombinace, spolupráce a držení míče útočícím týmem.  Tréninková průpravná hra s názvem Rohy místo branek klade u týmu s míče důraz na vytváření herních situací, kdy je možné kombinovat do trojúhelníku, na třetího hráče, tak aby bylo eliminováno vytvoření situace, kdy se hráč s míčem dostane pod tlak napadajících hráčů. Bránící hráči naopak se poziční hrou, rychlým dostupováním a napadáním pokouší o konstruktivní zisk míče. 

Čas načtení: 2010-01-10 06:00:00

Dark Void – S jetpackem na cestách...

Střílení, střílení a neustále jen samé střílení. Každá nová myšlenka se cení. První titul s nějakou tou inovací často útočí na vysoká čísla hodnocení a přesně stejnou pozici zastává i hra Dark Void, který vás zavede do vzdálených končin Bermudského trojúhelníku. Z rádoby běžného příběhu se však brzy ...

Čas načtení: 2021-09-13 09:14:40

Festival DIVADLO zahájí pět a půl hodinová inscenace režiséra Lupy. A nebude chybět slovenská dálnice D1

Celkem 64 představení a doprovodných akcí nabídne letošní ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO, který začne v Plzni ve středu 15. září a potrvá do 23. září. Přijedou soubory z Belgie, Francie, Itálie, Litvy, Polska, Slovenska a České republiky. Ze zahraničního programu představují největší lákadlo výjimečné inscenace tří režisérských hvězd evropského divadla.  Litevské Divadlo mladých přiveze dějinnou fresku Austerlitz polského režiséra Krystiana Lupy podle stejnojmenného románu německého spisovatele W. G. Sebalda. Jeho hrdina, pražský rodák Austerlitz, prochází Evropou a nachází „stopy bolesti“, zřetelné v celé její historii. „Působivý jazyk Sebaldova románu přetavuje Lupa ve stejně úchvatné sdělení divadelní. Za pomoci vzpomínek, analogií a představ přenáší diváky v prostoru i čase, zabývá se i největším traumatem 20. století – holokaustem,” líčí dramaturgyně Kamila Černá. V inscenaci účinkuje šest herců, scénografie využívá projekce i velmi výtvarné pojetí. „Lupa se na festival vrací po pěti letech a letošní inscenaci by si neměl žádný příznivce divadla nechat ujít, půjde o vrchol sezóny,” zdůrazňuje Kamila Černá. Spojené soubory TR Varšava a Narodowy Stary Teatr z Krakova nabídnou moderní zpracování Čechovovy klasiky 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala, jehož dílo se v Plzni představí vůbec poprvé. „Perceval v této moderní verzi Čechovovy klasické hry představuje vizi stárnoucí Evropy, která se nechce poddat plynoucímu času. Inscenace se vyznačuje krásnou scénou s obrovským zrcadlem a podmanivě pomalou atmosférou,” říká dramaturgyně Jitka Sloupová. Belgické divadlo NTGent uvede inscenaci Rodina švýcarského režiséra Milo Raua dle skutečné tragické události. V roce 2007 byla čtyřčlenná rodina na severu Francie v Calais nalezena mrtvá, bez vysvětlení, bez jasného motivu, pouze dopis na rozloučenou zněl: „Zašli jsme příliš daleko, omlouváme se.“ Jejich příběh tlumočí Rau prostřednictvím skutečného hereckého manželského páru, jeho dvou dcer a psů. „Inscenace s maximální autentičností zachycuje každodenní rodinný život, který ústí do tragického finále. Tento intimní vhled do života rodiny, který kombinuje realitu s fikcí, je strhující podívanou, naplněnou smutkem a deziluzí,” zdůrazňuje dramaturgyně Dora Viceníková. Vedle samotného představení poznají festivaloví diváci Raua i jako filmového režiséra díky projekci snímku Nové evangelium. Slovenské komorné divadlo z Martina představí v Plzni inscenaci D1 (pracovní název) o nekonečném budování klíčové slovenské dálnice. Inscenace režiséra a dramatika Lukáše Brutovského se ohlíží za nekonečným budováním klíčové dopravní stavby. „Je to ohlédnutí překvapivé, poetické, vtipné i mystické, plné výtvarných metafor,” uvádí dramaturg Michal Zahálka. Tuzemský program bude tradičně složen z výběru toho nejlepšího, co se urodilo na domácích jevištích za uplynulou, koronavirem poznamenanou, sezonu. V Plzni se tak sjedou divadla z Brna, Hradce Králové, Liberce, Olomouce, Ostravy a Prahy. „Vzhledem k tomu, že se velkou část sezóny nehrálo, více než polovina inscenací bude u nás uvedena těsně po své premiéře. To se odráží i na větší produkční náročnosti,“ zdůrazňuje dramaturg Jan Kerbr. „Půjde o velmi široký a pestrý výběr – stylově, žánrově i z hlediska velikosti inscenací,” dodává Kerbr. „Sestavování programu letošního ročníku v období koronavirové nejistoty bylo mimořádně obtížné. Proto považuji za malý zázrak, jaké výjimečné zahraniční soubory s významnými evropskými režiséry se nám podařilo domluvit,” zdůrazňuje ředitel festivalu Jan Burian. „Zároveň letos pokračujeme ve snaze dát co největší prostor českým souborům včetně těch studentských, které neměly v uplynulé sezóně mnoho příležitostí hrát naživo pro diváky,” dodává Burian. Festival také v rámci doprovodného programu ukáže nejzajímavější aktivity, které reagovaly na nemožnost hraní před diváky v době koronavirové pandemie. Pražské Dejvické divadlo přiveze dramatickou inscenaci Vina? (režie Ivan Trojan) Daniela Majlinga, odehrávající se v divadelním prostředí a dotýkající se smyslu divadla, lásky i lidské existence. Spolek JEDL uvede v Plzni dvě inscenace v režii Jana Nebeského: Manželskou historii podle Augusta Strindberga o manželském trojúhelníku, s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Annou Fialovou, a jedovatě vtipnou a zároveň laskavou féerii Malý stvořitel / Der kleine Fratz s Karlem Dobrým, který byl za svůj výkon odměněn Cenou za mužský herecký výkon v anketě kritiků za rok 2020. MeetFactory se představí s dramatizací románu Serotonin Michela Houellebecqa (režie Natália Deáková) s Honzou Hájkem v hlavní roli. Divadlo Na zábradlí přiveze v překvapivé dramatizaci Balzacova románu Ztracené iluze (režie Jan Mikulášek) téměř celý herecký soubor v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Režisér Tomáš Dianiška bude na festivalu zastoupen dvěma inscenacemi z Prahy a Ostravy: prvním je dokumentární fikce 294 statečných Divadla pod Palmovkou o zákulisí jednoho z největších hrdinských činů našich dějin, atentátu na říšského protektora Heydricha. Mrazivý „dokument“ Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka) o masakru nevinných civilistů v roce 1945 na Přerovsku získal kvůli pandemickým omezením jinou podobu, než jaká byla původně v plánu: svědectví jednotliví herci pronášejí na kameru a touto formou se představil téměř celý činoherní soubor divadla. Inscenace Digitální podzemí (režie Eva Salzmannová) absolventského ročníku Katedry činoherního divadla DAMU v produkci Městských divadel pražských zavede diváky do horského penzionu, kam přijíždějí zaměstnanci startupu na teambuilding – nebo spíše na oslavu úspěchu. Brněnské Národní divadlo uvede v Plzni jednu z nejlepších her Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus v inscenaci Štěpána Pácla. Brněnské JAMU – Studio Marta uvede Havlovo Vyrozumění (režie Martina Frejová Krátká), absolventskou inscenaci 4. ročníku činoherního herectví. Divadlo Drak z Hradce Králové překvapí maňáskovou groteskou Šípková Růženka (režie Jakub Vašíček) s nově řešenými dramatickými situacemi i svébytným humorem. Liberecké Naivní divadlo přiveze inscenaci Kabinet zázraků neboli Orbis pictus (režie Michaela Homolová), která se inspiruje v učebnici Jana Amose Komenského a která známé artefakty rozžívá pomocí těch nejstarších a nejtradičnějších loutkářských triků. Divadlo F. X. Šaldy také z Liberce představí inscenaci Sylva, dramatizaci Vesnického románu Karoliny Světlé v režii Martina Františáka. Žánr opery v Plzni zastoupí tragická a zároveň rozverná inscenace L’Arianna olomouckého souboru Ensemble Damian, který za ni získal na pražském bienále Opera 2020 Cenu diváků. Po loňském úspěchu inscenace Transky, body, vteřiny přijíždí ostravské Divadlo Petra Bezruče do Plzně s další životopisnou hrou v originálním pojetí Tomáše Dianišky – „dokumentární fikcí“ Špinarka o legendární rockové zpěvačce s jejími písněmi a živým bigbítem. Domácí Plzeň budou na festivalu reprezentovat Divadlo J. K. Tyla s českou premiérou muzikálu Green Day’s American Idiot, vytvořeného podle stejnojmenného alba americké punkrockové kapely Green Day (režie Steve Josephson), a Divadlo Alfa s variacemi na klasické loutkářské tituly Jenovéfa, Don Šajn (režie Tomáš Dvořák). V rámci tradičního epilogu uvidí plzeňští diváci novou inscenaci Runners (režie Rosťa Novák ml. a Vít Neznal) souboru Cirk La Putyka, která spojuje nový cirkus a pohybové divadlo s obrovským běhacím pásem, a z loňska přesunuté uvedení nejslavnější „americké tragédie“ Smrt obchodního cestujícího (režie Michal Dočekal) Městských divadel pražských – Divadla ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Bohatý program nabídne sekce Johan uvádí, která proběhne nejen v prostoru Moving Station, ale třeba i v Borském parku nebo v supermarketu na Borských polích. Prolog festivalu obstará plzeňský soubor Žongléros Ansámbl s původní pohybovou a akrobatickou show Vpřed. Uvědomit si věci méně nápadné a pozapomínané pomůže brněnská proklimatická platforma co2kolektiv v čele s režisérem a dramaturgem Jiřím Honzírkem s téměř bytovým divadlem nazvaným Odvaha k beznaději. „Letos jsme pozvali do naší programové sekce inscenace, které důsledně pracují s performativitou jako prostředkem velmi osobních setkávání člověka s člověkem,” zdůrazňuje umělecký ředitel Moving Station Roman Černík. Jde o sólové performance The Walk with the Unknowns Zuzany Šklíbové pro jednoho diváka a třicet diapozitivů a The Dream in the Supermarket polského performera Michała Salwińského pro jednoho diváka s mobilním telefonem. Intimní osobní zážitek také nabídne multisenzorické představení pro tři účastníky Lžička pod nos od Nitish Jain & collective, kde hlavní roli „hraje” páska přes oči, sluchátka a teplé dlaně. Soustředěná, až magická vizualita je také klíčovou charakteristikou inscenace Hic Sunt Dracones jihočeského nezávislého Divadla Continuo. Program sekce Johan uvádí završí opulentní společensky kritická show Cthulhucén z produkce Divadla DISK. V ulicích Plzně nebudou chybět ani open-air představení přístupná zdarma. Šampion a komár italského souboru Faber Teater je určené pro diváky všeho věku na kolech a bicyklech. Postavy jsou Průvodci časem, na sobě mají balijské masky a diváky provedou životem a dobou jednoho neobyčejného cyklistického šampiona jménem Fausto Coppi. V pouliční show Turisté francouzského souboru Les Grandes Personnes vtrhne do ulic skupina obrů, neboli velkých, až čtyřmetrových loutek, která začne objevovat město a seznamovat se s jeho obyvateli a pamětihodnostmi. Do světa prvních aeroplánů zavede diváky v ulicích v představení Letkyně soubor Holektiv. Speciálně pro letošní festival vzniká představení Bajka souboru V.O.S.A. Theatre, kde se diváci spolu s obřími loutkami stanou součástí příběhů ze světa zvířat. Více informací na www.festivaldivadlo.cz.

Čas načtení: 2021-07-24 17:05:18

Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO

Jedenáct předních lázeňských měst Evropy, mezi nimiž jsou i Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, získalo titul světového dědictví UNESCO. Rozhodl o tom 24. července mezivládní Výbor světového dědictví na svém 44. zasedání ve městě Fu-čou v Číně. Kromě západočeského lázeňského trojúhelníku bylo na Seznam světového dědictví UNESCO zapsáno i dalších osm lázeňských měst – Baden-Baden, Bad Ems a Bad Kissingen v Německu, Spa v Belgii, Vichy ve Francii, Montecatini Terme v Itálii, Baden u Vídně v Rakousku a City of Bath v Anglii. Všech 11 lázeňských měst tak společně představuje jednu položku na Seznamu světového dědictví. Počet památek, které má Česká republika na tomto seznamu, tak stoupl na patnáct. Žádost o zápis nominace Slavných lázeňských měst Evropy mezi památky světového dědictví UNESCO připravily společně Belgie, Francie, Itálie, Německo, Rakousko, Velká Británie a Česká republika, která celý projekt zaštítila a od počátku koordinovala. Nominaci doporučila k zápisu Mezinárodní rada pro památky a sídla ICOMOS, která se zabývá ochranou kulturního dědictví po celém světě. V posudku ICOMOS vyzdvihl především dvě kritéria, a sice výjimečnou architekturu lázeňských měst a fenomén lázeňských pobytů včetně procedur a balneologických postupů, které přispívají ke zdraví lázeňských hostů. „Projekt je vynikajícím příkladem mezinárodní spolupráce resortů a institucí a odborníků v sedmi zemích Evropy. Velmi si vážím podpory starostů a primátorů dotyčných měst, kteří neúnavně tento projekt podporovali i finančně zajišťovali po dlouhou dobu jeho náročné přípravy. Jsem hrdý, že se Česká republika stala koordinátorem celého projektu a dovedla jej úspěšně k zápisu jako lídr zúčastněných evropských zemí,“ řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Slavná lázeňská města Evropy, která vesměs vznikla kolem přírodních minerálních pramenů, podávají společně výjimečné svědectví o fenoménu evropského lázeňství, které vzkvétalo zejména od počátku 18. století do první třetiny 20. století. Charakteristickým rysem tohoto fenoménu je kombinace lázeňských/léčebných procedur v interiéru i exteriéru s pestrou nabídkou možností k trávení volného času, což se odrazilo i ve specifické podobě lázeňských měst a jejich architektuře. Soubory lázeňských budov zahrnující lázeňské domy, zřídelní pavilony, pitné haly či kolonády doplňují společenské domy, kasina, divadla a další kulturní zařízení, přičemž vše je začleněno do pečlivě udržovaného krajinného prostředí s vývěry minerálních pramenů, s parky, zahradami, promenádami a sportovišti. Okolní upravená krajina je využívána k pohybovým aktivitám v rámci léčebné terapie, pro relaxaci a zábavu. Lázeňská města byla v Evropě jedinými místy, která kulturně konkurovala velkým metropolím, a která se stala zdrojem intelektuální, umělecké, sociální a politické inspirace, čímž přispěla k demokratizaci evropské společnosti. Zápis na seznam světového dědictví přinese lázeňským městům nejen potvrzení jejich výjimečných hodnot, ale i lepší ochranu a posílení spolupráce na poli památkové péče, balneologie/zdraví, turistického ruchu či propagace. Je ale i velkým závazkem. Všechny zúčastněné země jsou si vědomy důležitosti udržitelné ochrany a prezentace tohoto světového kulturního dědictví a jeho uchování pro budoucí generace.

Čas načtení: 2020-05-29 20:13:04

Hector Tizón: Strasserova žena (ukázka z knihy)

Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin severní Argentiny. Má zde řídit stavbu mostu, který spojí dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Se svou ženou Hilde, která ho doprovází, oba prchají z Evropy zmítané válkou ničící svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, kterým nerozumí a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná ke smyslné touze a stesku a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Pak je tu Janos, Strasserův maďarský pomocník, pohybující se v těsné Hildeině blízkosti, který do jejich trojúhelníku vnáší napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit hledaným smyslem. Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, nám Tizón s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota   Ukázka z knihy: V tom tak vleklém podvečeru kráčela po stezce vedoucí mezi lapachy. Muži se ještě nevrátili od řeky. Na konci verandy kdosi umístil svítilnu, aby přivábila hmyz poletující v rozsvíceném domě. Zaslechla Tilovu harmoniku a bezmyšlenkovitě vykročila k baráku. Vypadal opuštěně. Přiblížila se k malému oknu vedoucímu do zanedbané zahrady se suchým révovým loubím a chlebovou pecí. I uvnitř baráku se svítilo, mdlé světlo stěží prozařovalo bledý podvečer panující venku. Naklonila se do okna a spatřila ho, jak s harmonikou v klíně sedí shrbený u stolu. Zpíval nebo si tiše pobrukoval píseň, kterou buď dobře neuměl, nebo se teprve začínala rodit, opakoval její první sloky stále dokola a doprovázel je sténavými tóny nástroje. Tilo měl za uchem karafiát a na čele přilepený černý, lesklý pramen vlasů. Když jej tak pozorovala, najednou znovu cítila, že je sama sebou i jinou zároveň, a že to byla ta druhá, kdo šel až k baráku a potají se dívá, a když si to uvědomila, rovněž cítila, že jí to dělá dobře. Odjakživa snila o tom být sama sebou i jinou současně. Být dvěma, jednou, která bude dělat to, co se ona sama v hloubi duše necítí s to udělat, jednou, která bude trpět a užívat si za tu druhou, oběma dvěma najednou: jednou, která bude zbabělá, a druhou, odvážnou, aby ten druh vnitřní lži fungoval bez výčitek. Být jednou a současně i druhou pro intimní alibi rozkoše a bolesti a paměti a zapomnění. Tóny harmoniky hned v zárodku utichaly, někdy zněly tlumeně dál, a on pak na papír, který měl na stole, zapisoval verše, jež podle všeho skládal. Viděla světlo jeho očí upřeně zírajících do lampy, které záhy přivíral, zatímco si jakoby pro sebe zpíval, ale ona ničemu z toho nerozuměla, třebaže to znělo povědomě a libě. Chtěla na něj zavolat, ale když se pokusila více vzpřímit, stín, překrývající ten její, ji přiměl se přihrbit. Byla to stařena, která mlčky přistoupila k oknu a pomalu, leč rozhodně je zavřela, jakoby z ostychu či ze strachu. Hilde, tímto gestem udivená a ponížená, se chtěla rozběhnout pryč, ale stařena ji chytila za ruku a křikla: „Pojď!“ Když pak vedle sebe seděly na suchém kmeni mezi fíkovníky, stařena mlčela a nedívala se na ni, ale pak řekla:      „Však vím, jak ženy při poslechu hudby jihnou.“       Najednou měla pocit, jako by se do toho okamžiku vměstnal celý její dosavadní život, všechny její vzpomínky, představy a sny, věci smyšlené i skutečné, její obavy, zoufalství, její samota a její opuštěnost se vmžiku spojily v cosi nejasného a nezvyklého, co bylo všemi věcmi a všemi pocity najednou, jako promíchaný, živý a nepoužitelný obsah kufru dávno zapomenutého na půdě, a také cítila, že celý její život byl jakýmsi nutkáním, jakousi neurčitou a nezadržitelnou touhou stát se tím, kým zřejmě není.      A stařena ještě řekla: „My ženy se díváme na muže tak, jako se dívá do plamenů.“      Doposud ji držela za ruku, a když si to uvědomila, vylekaně či zahanbeně ji pustila.      „Chci jít,“ hlesla.      „Ano i ne,“ prohlásila stařena. „Jako lišáci.“       Teď Hilde plakala, ale necítila tíseň ani bolest. Obě nadále seděly na kmeni stromu a už byla noc.      „Co se to se mnou děje?“ chtěla vědět, a možná ani nečekala na odpověď.      Stařena řekla:      „Jazyk tvé hlavy a tvého srdce nejsou v souladu. Ale nejsi svéhlavá. Tažný kůň nemůže být lišák.“      Stařena se zdála být veselá, ačkoli její gesta a jemné posunky byly vážné a pomalé. Vzápětí dodala:      „Žena je vždycky hospodyní. Přistupuje k ohni, aby ho oživila, ne ho uhasila.“      „Chci už jít,“ řekla Hilde. „Je pozdě a je mi zima.“       Najednou se vrátil onen obraz padajícího sněhu za oknem. Její niterná samota tváří v tvář jiné stařeně, neurčitá bolest vidět, cítit, zapomenout, vzpomínat uprostřed mlhavého šumu světa, kde ji v jednom takovém podvečeru nemohlo nic zranit, skrytá, jakoby zemdlelá, během zlomku svého života chráněná a sebejistá, zatímco venku bylo všechno šedé, chladné a bouřlivé, třebaže se tu a tam ozývaly přerývané tóny harmoniky připomínající melodické chrčení, aby záhy utichly.      „Nesmíš poslouchat,“ řekla ta druhá.      Už se na ni nedívala, ani ji nedržela za ruku a vypadala starší a ubožejší či bezbrannější a bázlivější. Hilde zdálky viděla, jak se na verandě domu rozsvítila lampa, jako rodící se noc, jako uklidňující představa důvěrně známého břehu, kde je vše povědomé a pochopitelné, ale zároveň cítila potřebu tento okamžik završit, nenechat ho otevřený a bez odpovědi. Už byla noc, sotva na sebe viděly. A ona, která vždycky odmítala být chápána, kterou projevovaná shovívavost ostatních ponižovala, která pro sebe ubránila slast z vědomí své vlastní osamocenosti a odlišnosti, se teď naopak jaksi nepochopitelně cítila neúplná a osiřelá, a znovu vzala do rukou stařeninu dlaň, chladnou a tvrdou jako suchý hrozen, a zeptala se:      „Matko, co se to se mnou děje?“      Harmonika už nehrála. Noc byla bledá a zlověstná a stařena pravila:      „Nic. Přebývá ti to, co by ti mělo scházet. Jako všem ženám.“      Pak už ji nespatřila. Hilde nejprve vykročila směrem k světlu lampy v domě, a pak se k němu rozběhla.   Strasser se možná poprvé cítí zmatený. Začíná se domnívat, že ztrácí kontrolu nad situací a že nastávají další, nepředvídané okolnosti, které se snaží překonat provokací. Chce hrát vabank, buď všechno, nebo nic, i když v jádru touží možná prohrát, a právě v tom spočívá jeho slabost a netrpělivost. Necítí žádný klid.      Rozhodli se vytáhnout stůl a jíst ve stínu palem, naproti verandě obrácené na východ. U stolu seděli jen oni tři. Polévka byla jako obvykle první chod, s druhým chodem otálí. Kolem se potlouká a zdánlivě lhostejně slídí hubený tmavý kocour, který se k nim co chvíli připlíží, aby se hned zase vzdálil. Strasser sedí v čele stolu, příliš velkého pro tři osoby, Hilde a Janos každý z jedné strany, vedle něj. Kocour se přišourá a Janos hodí na zem kus chleba namočený v polévce. Když se jej kocour chystá sežrat, Strasser na něj dupne, kocour slabě zamňouká a odběhne. Tato gesta se dvakrát, třikrát zopakují. Hilde pozoruje s hlubokým zájmem oba muže, kteří se na sebe nedívají, třebaže se jeden před druhým mají na pozoru. Strasser stahuje rty do přihlouplého, otupělého úšklebku. Janos hodil na zem další kus chleba, ale kocour už k němu nepřiběhl, a tak zvíře zvedl ze země, položil je na stůl a strčil mu čumák do svého vlastního talíře, aby se napil polévky. Strasser se hlasitě zasmál a nepřestal se smát ani poté, co Hilde za Janosovými zády proklouzla pryč.   Jeden ze zedníků, kteří pracovali na nejvyšším pažení stavby mostu, spadl mezi kameny na břehu a zůstal nehybně ležet na zádech, s otevřenýma očima a vyděšeným pohledem, aniž ze sebe vydal bolestný výkřik či pronesl jedinou hlásku. Poté co byl na narychlo zhotovených nosítkách přenesen do baráku pro nádeníky, v podvečer zemřel. Ihned po skonání, když o tom ještě nikdo nevěděl, k němu přistoupila stará Eduviges a na boční straně krku mu otevřela malou ránu, dříve než by bylo pozdě a on už nemohl krvácet. Malý rudý pramínek mu skropil košili. To však stačilo. Věděla, že nejmilovanější mrtví jsou ti, kteří zemřou na vykrvácení, ti – chtěla říct –, z nichž život odplývá jako řeka, bez násilí a hádek, a kteří začínají umírat jakoby ve spánku či snění.      Znali jen jeho přezdívku, nikoli jeho jméno, a bděli u něj celou noc, kdy ležel na stole, dokud jeho kolegové nevyrobili rakev z téhož dřeva, jež používali pro výdřevu.      Chladné zimní sluneční světlo zaplavovalo podvečerní hřbitov. Průvod se šine po pěšině a nese rakev. Noc, kdy u něj bděli, byla jasná a studená, doprovázená lahvemi ginu, které si tito muži, pro něž je smrt jen běžnou událostí lidského života, podávali z ruky do ruky. Mrtvolu umyli vodou z řeky a rakev pak vyplnili květinami. Neměli jich dostatek, a tak je nahradili papírovými, které vyrobily ženy. Květiny a smrt, vždy smíšené, a papír, stejně tak pomíjivý jako život. Průvod byl všemi následován – na železniční stanici vyzváněly zvony – až k okraji jámy. A když se rakev pokoušeli spustit dolů, provazy se zpřetrhaly a rakev spadla prudce na dno a rozbila se. Nikdo nedokázal potlačit smích. Běželi pro hřebíky a nářadí a mrtvolu opět vytáhli nahoru. Znovu ji uzavřeli do rakve spolu s roztroušenými květinami a pak ji pomalu spustili do jámy. Někteří se pokřižovali. Hrob byl zaházen a pokryt kameny. Smrt coby podívaná zmizela.   Hector Tizón (1929–2012) byl argentinský advokát a diplomat, na sklonku života soudce ve své rodné provincii. Patřil mezi nejvýznamnější španělsky píšící romanopisce, jeho dílo bylo přeloženo do hlavních světových jazyků. V roce 1996 obdržel z rukou francouzského premiéra vyznamenání Rytíř řádu umění a literatury. Jeho román Luz de las crueles provincias (Světlo krutých provincií) obdržel roku 1999 cenu Dva oceány, jež se ve Francii udílí nejlepšímu latinskoamerickému románu. V češtině doposud vyšly jeho knihy Krásy světa, Dům a vítr, Muž odjinud, Starý voják a U kolejí.   Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2020, 1. vydání, 110 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 11:00:01

Literární vyhlídky (9. až 15. března)

Nadcházející týden nabídne literární akce především v české metropoli, kde mimo jiné odstartuje série čtení autorů a autorek nominovaných letos v některé kategorii na cenu Magnesia Litera. V Praze se také bude diskutovat o rakouské literatuře roku 2019 a nevšední zážitek slibuje i francouzsko-český večer současné poezie. Na závěr jako obvykle připojujeme několik aktuálních knižních tipů.   POZVÁNKY 9. 3. Praha / 17.30, Cafe Jedna Křest knihy Mariky Pecháčkové Kdo chytá v síti (BizBooks 2020). Dokumentární knihu o zneužívání dětí na internetu pokřtí režisér a dramaturg Jan Gogola ml. a nakladatelka a dokumentaristka Barbora Baronová. V prostorách Cafe Jedna, kde se natáčela většina schůzek s predátory ve filmu V síti, se budete moci potkat s autorkou knihy Marikou Pecháčkovou, režisérem Vítem Klusákem nebo jednou z obsazených hereček. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech V Shakespearových hrách je próza něco jako zapomnění na Boha. Pro pozvané hosty – filozofku, herečku a režisérku Annu Luňákovou, spisovatele Ondřeje Macla a knižního redaktora a básníka Jana Grabce – je příznačné, že se sice zapletli s „posvátnou“ poezií, ale mnohem bezhlavěji se vrhají do vyhaslých kráterů prózy. Uslyšíte ukázky z rukopisů, jejichž společným jmenovatelem by mohla být nemoc (ale také experimentování, složitost či hrůza ze světla). Jana Grabce nepředstavitelně bolí zub, Anna Luňáková se mimo jiné inspiruje psychoterapií, Ondřej Macl zas rozvíjí zkušenost práce v chráněném bydlení na Černém mostě. Vstupte do světa, jehož nejnesnesitelnější nemocí je láska... Praha / 19.00, Kavárna Liberál Oskar Georg Siebert, respektovaný amatérský filmař, autor autobiografického románu Einmal ein Fremder, immer ein Fremder a jeho českého překladu Jednou cizincem, provždy cizincem, se narodil v roce 1942 v Berlíně. Od roku 1944 až do svého vystěhování v červenci 1976 žil s matkou a sourozenci v Československu. Ve své knize popisuje těžký úděl dítěte německého původu, chlapce bez otce, který postupně dospívá v aktivního cílevědomého muže usilujícího o návrat do svého rodiště, aby si zde vybudoval nový život. Pestrý, místy dobrodružný a politicky angažovaný život zvláště po srpnu 1968 učinil z Oskara Georga Sieberta protivníka totalitního režimu, „disidenta a nepřítele socialismu“. V červenci 1976 se za podpory Organizace pro lidská práva OSN natrvalo vystěhoval do Západního Německa. V Československu ale zůstala jeho matka i sourozenci, a tak své vazby na rodinu a na přátele ve „staré vlasti“ nepřetrhal. Při svých návštěvách Československa je však jako každý cizinec povinen hlásit se na oddělení pasů a víz, kde je často vyslýchán bezpečnostními orgány v civilu. Aby bylo „vytěžení“, jak zní hantýrka StB, dostatečné, byli na něj nasazeni nejen samotní příslušníci StB, špionážní služba z Mnichova, přátelé a kamarádi ze sportovního prostředí, kde se pohyboval, ale i jeho tehdejší manželka, která se stala aktivní informátorkou StB. Když tento zvýšený zájem StB o svou osobu prohlédl, ukončil okamžitě své cesty do ČSSR a přerušil i styky s dřívějšími kamarády. Teprve v listopadu 2018 se seznámil s tajnými spisy StB z Archivu bezpečnostních složek vedenými na jeho osobu. A rozhodl se, že i tuto etapu svého života literárně zpracuje. S nadhledem, ironií a suchým humorem líčí své zážitky a skutečné události jako příhody fiktivní postavy českého Němce či německého Čecha, Bruna Schwarze.   10. 3. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum Jaké reakce vyvolalo udělení Nobelovy ceny za literaturu Peteru Handkemu? Kdo obdržel Rakouskou knižní cenu za rok 2019? Už jste četli Hlavní město? Zeď? Tylla? Lásku za časů Mahlstadtského dítěte? O uplynulém roce rakouské literární scény budou diskutovat germanistka Dana Pfeiferová, překladatelka a literární publicistka Marie Voslářová a germanista a knihovník rakouské knihovny v Brně Richard Guniš. Diskusi moderuje překladatelka a literární kritička Jitka Nešporová.   11. 3. Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – pobočka Žižkov Setkání se spisovatelkou Simonou Bohatou, autorkou prózy Máňa a ti druzí (2017), která ve své nové knize Všichni sou trapný (Host 2019) sleduje životní útrapy dospívajících dětí z jedné žižkovské třídy na pozadí normalizačních osmdesátých let. Praha / 18.30, Francouzský institut v Praze Francouzsko-český večer současné poezie představí šest francouzských a českých básníků, spjatých svou tvorbou s Prahou, ať už se v Praze narodili, žijí zde nebo se do Prahy aspoň načas vrací. Své verše přečtou Guillaume Basset, Sylva Fischerová, Benoit Meunier, Jean-Gaspard Páleníček, Bertrand Schmitt, texty nedávno zesnulého Stanislava Dvorského bude číst básník Jakub Řehák. Básně zazní vždy v originále a budou promítnuty v českém, respektive francouzském překladu. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla V rámci prvního ze čtyř plánovaných autorských čtení tvůrců nominovaných letos v některé ze sedmi kategorií výročních knižních cen Magnesia Litera se představí David Böhm (A jako Antarktida – Litera za knihu pro děti a mládež), Daniel Hradecký (Přibližování dřeva – Moleskine Litera za poezii), Jan Němec (Možnosti milostného románu – Litera za prózu) a David Zábranský (Logoz – Litera za prózu). Uvádí Pavel Mandys z pořádajícího spolku Litera.   12. 3. Praha / 18.30, Excelsior Pub Autorské čtení teoretičky umění a spisovatelky Mileny Slavické z knihy Povídky jamrtálské (2010) a debata o Nuslích a jejich duši. Nusle jsou čtvrť, ze které není úniku. Je ohraničená železnicemi, skřípnutá v údolí a z Nuselského mostu její obyvatelé vidí jen syrové betonové břicho. Depresivní a melancholická povaha čtvrti se odráží ve vyprávění o milostném trojúhelníku Anny, Bavora a Aki Kakaby.   14. 3. Praha / 10.00–19.00, Knihovna Václava Havla Hospic Dobrého Pastýře pořádá v KVH velký charitativní knižní bazar, kterému předcházela celostátní sbírka knih, proto se můžete těšit na fantastický výběr knižních novinek i hodnotných klasických děl. Najdete zde českou i světovou beletrii, bestsellery, severské drama, dětskou literaturu, sci-fi, poezii, učebnice, životopisy, cestopisy, detektivky, kuchařky i esoteriku. Na své si přijde opravdu každý. Jednotlivé tituly pořídíte za 50 / 100 /150 korun, některé i za dobrovolný příspěvek, za nákup vám bude vystaveno potvrzení o daru.   15. 3. Hradec Králové / 13.00–18.00, Labyrint Divadla Drak „Veletrh“ dětských knih kvalitních českých nakladatelů: Baobab, Meander a Labyrint. Dílny, tvůrčí atrakce a čtení z nových knih v podání herců Divadla Drak. Hosty Dračtení budou spisovatelka Petra Soukupová (Klub divných dětí, Kdo zabil Snížka?) – ze své nové knihy bude číst od 17 hodin – a grafička Petra Jiroušková (Povíhádky z Bílé a Černé vody).   NOVÉ KNIHY Jan Štifter: Světlo z Pauliny (Vyšehrad 2020) Povídková sbírka o pohnutých osudech z jižních Čech. Tohle je svět, tak žij! Není na co čekat – co nechytneš, uteče, k čemu nepřivoníš, zvadne. I půvabnou jihočeskou osadu Paulinu pohltil les, místo komínů ční k nebi stromy a všude je hrobové ticho. Ze starého světa však přece jen něco přetrvalo: příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost.   Heinrich Heine: Cesta Harcem (přeložili Kamila Jiroudková a František Hrubín, Academia 2020) Na podzim 1824 se student práv Heinrich Heine vymanil z nezáživného univerzitního provozu v Göttingenu a podnikl pěší putování po středoněmeckém pohoří Harz. Z něj později vzešla první Heinova publikovaná próza a jeden z nejslavnějších cestopisných textů německé literatury, Cesta Harcem. Nadšení z pěší cesty divokou přírodou, společenská kritika a objevování radosti ze „skutečného“ života z ní čiší dodnes. Nevelké dílo mladého básníka v mnoha rysech předznamenává jeho pozdější tvorbu, vyznačuje se takřka impresionistickou bezprostředností a subjektivitou, je moderní v propojení polohy osobní a politické, romantické i realistické, ironické i poetické. Text, v němž se snoubí styl novinářský se svrchovaně literárním, významně ovlivnil podobu moderního fejetonu.   Milan Děžinský: Hotel po sezóně (Host 2020) Oceňovaný básník a překladatel střední generace získal za svou poslední sbírku Obcházení ostrova (2017) Magnesii Literu za poezii. Nyní přichází s netypickou novinkou, sbírkou dle vlastních slov „stvořenou z radosti i piety“, a dále pokračuje: „Při četbě těch skvělých básníků z první půle dvacátého století být uhranut a vlečen rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Psát anachronické básně a vědět, že patří do jiného století, a přitom je nedokázat oslyšet. Nechat se inspirovat a z názvuků tvořit ohlasové básně, ba si i radostně a beztrestně plagiovat. Pustit si, pustit si svou bláznivou volnoběžku.“   John Boyne: Můj brácha se jmenuje Jessica (přeložila Anežka Mann, #booklab 2020) Na svého staršího bratra Jasona se Sam Waver mohl vždycky ve všem spolehnout. Sam ho zbožňuje, zdá se totiž, že Jasonův život je perfektní – je přátelský, oblíbený, skvěle hraje fotbal a holky se můžou přetrhnout, aby s ním mohly chodit. Ale jednoho večera svolá Jason celou rodinu a svěří se jim s tajemstvím, se kterým se potýká už nějakou dobu. Tajemstvím, které hrozí je všechny rozdělit. Jeho rodiče si před tím zacpávají uši a Sam to nedokáže pochopit. Protože co byste dělali vy, kdyby vám váš bratr řekl, že ve skutečnosti vůbec není vaším bratrem? Že je ve skutečnosti... vaší sestrou? Nový román od autora bestselleru Chlapec v pruhovaném pyžamu.   Ondřej Hložek: Na vratkých nohou / Trautes Heim (do němčiny přeložil Ondřej Cikán, Kétos 2020) Co je to vlastně „Útulný domov“, ptá se Ondřej Hložek ve svých cituplných, v rakouském Slezsku usídlených básních. Je to místo, kde nás málem zasáhl blesk? Vzpomínka na otce v ztrouchnivělé chatě uprostřed lesa? Nebo vila ve tvaru motýla na pískových základech? Svazek obsahuje dvě nové sbírky mladého opavského básníka, „Trautes Heim“ a „Řečí srn“, které vycházejí rovnou dvojjazyčně: česky a v německém překladu Ondřeje Cikána. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-08 09:29:38

Bruno Maçães: Čína vytváří nový světový pořádek – síť založenou na hospodářském tlaku

S již druhým fórem o Pásmu a stezce chtěl Peking dále posunout svoji velkou zahraniční a hospodářskou iniciativu Pásmo a stezka. Není to ale jen infrastrukturní projekt, domnívá se politolog Bruno Maçães, bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti.    Pane Maçãesi, máme se čínské inciativy Pásmo a stezka obávat? Iniciativa Pásmo a stezka mění svět. Na Západě musíme být připraveni na zlomy a změny. A na to, že ve světě ztrácíme vliv. Projekt Pásmo a stezka je projektem, který rozšiřuje moc Číny.    Chce Čína dominovat světu? Je to čínský plán, jak vytvořit nový světový pořádek. Nebude to koloniální říše podle evropského stylu. Lepší srovnání je americký světový pořádek: síť moci, která je založena na hospodářských vztazích a hospodářském tlaku. Nejedná se proto jen o jakousi iniciativu, ale nový politický a světový pořádek.   Proč je tedy Pásmo a stezka označována za iniciativu?  Slovo „Iniciativa“ se v čínském popisu neobjevuje. Myslím, že ho Číňané v angličtině používají proto, aby celá záležitost dostala spíše technický a hospodářský charakter. Politické a kulturní souvislosti mají být spíše v pozadí. Ale v poslední době jsem při rozhovorech s úředníky a politiky v Pekingu zjistil, že v angličtině stále častěji mluví jen o Pásmu a stezce a výraz iniciativa vynechávají.   Nápadné je, že Peking má prakticky pro každou zemi ve světě místo v Pásmu a stezce – kromě USA. Je to plán, který je zaměřen proti USA? Čínské úřady by to nikdy neřekly, ale mně se to zdá zřejmé. Pásmo a stezka sice není jako takové zaměřeno proti USA, ale proti americké moci a světovému pořádku, který je formován USA. Peking chce dosáhnout toho, že do poloviny tohoto století bude svět veden Čínou a USA jako stejně silnými mocnostmi.   Co to znamená pro západní demokracie, pro Švýcarsko, pro Evropu? Všechno to směřuje ke světu, ve kterém Evropa bude silněji navázána na Čínu než na USA. Možná se Amerika stane stále více ostrovem, který si pochvaluje svoji suverenitu, aniž by přitom musela brát ohledy na ostatní. To se například ukazuje, jak Washington nechce být závislý v telekomunikační oblasti 5G na Číně. Na rozdíl od toho Evropa může s větší závislostí na Číně žít. A doufat, že Čína jako protislužbou bude do určité míry závislá na Evropě. Neboť Evropa je částí stejného superkontinentu jako Čína: Eurasie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V Evropské unii se ovšem objevují obavy, že Čína se bude pokoušet členské země proti sobě rozehrávat. Jedná Peking podle známé formule Rozděl a panuj? Čínskou strategii bych spíše popsal jako rozdělit a připoutat. Čína se obává silné Evropy, která je stejně jako USA geopolitickým rivalem. Pekingu je proto rozdělená Evropa, se kterou může navazovat různé hospodářské vztahy, milejší.   Může se vůbec demokratická Evropa se svými dlouhotrvajícími rozhodovacími procesy postavit Číně, která je centrálně autokraticky řízena? Čína by se mohla stát podnětem pro evropskou integraci. Poprvé po sedmdesáti letech po skončení druhé světové války je Evropa konfrontována s ohrožením, které by ji mohlo donutit stát se politickou unií nebo federativním státem.    Je tedy Čína společným nepřítelem, který dovede Evropany k tomu, že se sjednotí? Přesně. Možná právě proto nemáme v Evropě doposud politickou unii, protože neexistovalo žádné existenční ohrožení. Ani Sovětský svaz nebyl takovým ohrožením, protože jsme měli vždy USA jako bezpečnostního garanta v zádech. Třeba budeme jednou Číně vděčni za to, že nás donutila semknout se. Už nyní se obraz Číny v Evropě silně změnil.   Jaké změny zaznamenáváte? Je to vědomí toho, že Čína je ekonomické ohrožení. Čína se posunula do technologických oblastí, ve kterých by měla být Evropa vedoucí. Najednou mají evropské firmy problémy uzavírat obchody v třetích zemích v těch oblastech, kde byly dosud dominantní. Když se dříve v Africe jednalo o to, kdo postaví továrnu, elektrárnu nebo železnici, dostávaly zakázky většinou evropské firmy…   …a teď jim to seberou Číňané. Ano, Evropa pochopila, že konkurence se stala tvrdší a Čína už proniká do oblastí, které byly dříve vyhrazené Evropě. Zejména pro Německo to nebylo příjemné probuzení. Ukazuje se také, že Peking mění v Evropě politiku. Například země jako Maďarsko nebo Řecko už v otázkách lidských práv podporují čínskou pozici, která se výrazně odlišuje od evropské. To je skutečný šok. V poslední době bylo takových šoků více.   Mluvíte o lidských právech. Ta vidí Čínská lidová republika úplně jinak než Evropa. Pozoruji, že se Evropa stále méně zajímá o lidská práva v Číně. Když evropští diplomaté při jednání s čínskými protějšky předkládají svoje požadavky, nemluví už o lidských právech tak jako třeba před deseti lety. Mluví o hospodářském přístupu, anebo o roli čínského státu v ekonomice. Už nevěříme tomu, že můžeme udělat Čínu „západní“. Stačí nám, když Čína dodržuje určitá základní pravidla hospodářské soutěže.   Při pohledu na mapu Eurasie vás nevyhnutelně napadne Rusko. Jakou roli hraje Rusko v novém Čínou prosazovaném světovém pořádku? Rusko se musí rozhodnout. Může se stát mostem mezi Čínou a Evropou, anebo velkým prázdným prostorem. Někteří ruští politici a intelektuálové se obávají, že západní část Ruska absorbuje Evropa a východní – tedy části Sibiře a Dálného východu – Čína. Sice ne politicky, ale hospodářsky. V energetických otázkách už dnes vidím, jak Rusko rozehrává svoji pozici uprostřed: Pokouší se vybudovat trh s energiemi, kde je hlavním producentem a Čína a Evropa jsou hlavními spotřebiteli. Na tomto trhu má Rusko kvazi monopol a může oba spotřebitele proti sobě rozehrávat.   Ale vztah Ruska k Evropě je zatížen… Myslím si, že bude záležet na nástupci Putina, aby ty vztahy zlepšil. Současně musí Moskva prohlubovat i vztahy s Pekingem. Tak by se mohlo Rusko stát zemí, která bude z nového světového pořádku nejvíce profitovat.   Po ruské anexi Krymu Evropa uvalila na Rusko sankce – a to se okamžitě posunulo blíže k Pekingu a začalo se zajímat o Pásmo a stezku. Jak se má Evropa v tomto trojúhelníku s Čínou a Ruskem chovat? Musíme se s našimi sousedy Čínou a Ruskem nějak dohodnout. Evropa nemůže jednoduše říci: „Nemáme tyto oba režimy rádi a nechceme s nimi nic mít.“ To je americká pozice. Evropa naproti tomu musí být pragmatičtější, dosahovat kompromisů a nezbytně zabránit tomu, aby došlo k alianci mezi Čínou a Ruskem.   Označujete Čínu a Rusko jako sousedy Evropy. Tak to ale v Evropě nevidí mnoho lidí… To je nový euroasijský svět. Naši sousedé nejsou Německo nebo Francie, nýbrž Rusko a Čína, ale také Indie a dokonce Indonésie. Proto by se evropští diplomaté neměli učit jen francouzsky nebo německy, ale nezbytně také rusky a čínsky. Evropa nemůže v žádném případě přerušit vztah s Čínou, i když nás Amerika k tomu bude nutit. Potom by se Čína spojila s Ruskem a bude tady opět mentalita studené války. Je v našem zájmu tomu zabránit.   Čína hovoří v souvislosti s Pásmem a stezkou stále o tom, že pro zúčastněné země se jedná o win-win situaci. Je to více než jen krásná rétorika? Snažme se být féroví. Je pro mne těžké najít zemi, které by se kvůli Pásmu a stezce vedlo hůř než před pěti lety. Jistě, určité země jsou zadlužené, ale to byly už předtím. Pákistán potřeboval doposud už 21 programů Mezinárodního měnového fondu, a není to vinou Pásma a stezky, že teď potřebuje další. Džibuti se zatížilo dluhy, ale má teď nejlepší přístav v Africe. Přirozeně je mnoho zemí, které profitovaly málo. A Čína profitovala více než přijímající země. Ale to vyplývá z logiky procesu.   Není příliš brzy chtít rozhodovat o úspěchu nebo neúspěchu Pásma a stezky? K velkému testu dojde zhruba za deset let. Pak se budeme moci ohlédnout a říci, zda tady jsou úspěchy. Západní rozvojový model na mnoha místech selhal. Na jiných místech, například v Jižní Koreji, ukázal ohromující výsledky. Čína musí v příštích deseti letech předvést podobný úspěch. Ne 20 zemí, ale jeden nebo dva jasné úspěchy jsou potřeba.   Které země mohou posloužit jako takové úspěchy? Myslím, že Etiopie je na dobré cestě. Je ovšem nutné říci, že je to především díky Etiopii samotné. Ale Čína se na tom podílí, na rozdíl od Evropanů a Američanů, kteří jsou tam nepřítomni. Vidím také Kazachstán jako křižovatku a už zmíněné Džibuti. A Pákistán je také malým krokem k úspěchu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bruno Maçães (*1974) je politolog a bývalý ministr pro evropské otázky v portugalské vládě. Nyní pracuje jako autor v Pekingu. Jeho knihy „The Dawn of Eurasia – on Trail of the New World Order“ a „Belt and Road – a Chinese World Order“ se zabývají geopolitickými změnami, které jsou vyvolány čínským vzestupem.

Čas načtení: 2019-12-05 18:09:52

Film Havel je dotočený. Landovského hraje Martin Hofman proslavený seriálem Most

Na konci listopadu skončilo několikaměsíční natáčení filmu Havel inspirovaného disidentskými léty Václava Havla. „Státníka Havla a prezidentský portrét nečekejte,“ vzkazuje divákům režisér Slávek Horák, který se díky svému předchozímu snímku Domácí péče dostal do výběru časopisu Variety „10 Directors to Watch“. „Náš film je o tom, co se dělo před tím, o méně známém období a méně popsaném životě. Je to drama, ale je tam tolik vtipných a absurdních situací, že se často prolíná s komedií,“ popisuje Horák.  „Čeká nás ještě denní dotáčka jedné scény, ale jinak je film kompletně natočený a máme už dokonce i první hrubý střih,“ doplňuje režisér. Štáb začal točit v srpnu, film vznikal převážně v Praze, v Ruzyňské věznici, tvůrci využili i pivovar Tupadly nebo Dolní Kalnou v Podkrkonoší. Legendární Hrádeček zastoupila podkrkonošská chalupa v Chotěvicích. Příběh filmu je lemován srpnem 1968 a listopadem 1989, dějiny jsou ale pouze pozadím pro vztahy hlavních postav a jejich osobní život, někdy divoký a nečekaný. Během filmu se mění postava i vzhled Viktora Dvořáka v roli Václava Havla, od lehkovážného a úspěšného dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vězně a pak i vůdčí osobnost sametové revoluce let osmdesátých. Podobně se v průběhu mění i styl filmu, černobíle natočená 60. léta přejdou do barvy 70. let a poté do stylu let 80. „Povedlo se nám získat skvělé herce a nejlepší bylo natáčení soukromých scén se dvěma nebo třemi herci. V pohledech, náznacích a maličkostech pak vznikalo napětí i humor a další emoce. Noční můrou byly ovšem davové scény v interiérech. Když točíte dvacet lidí na malém prostoru, všichni jsou vidět a všichni musí být zkoordinovaní a bez chybičky,“ vzpomíná na natáčení Horák „Nechal jsme si pro roli narůst delší vlasy,“ říká představitel Havla Viktor Dvořák. „Musím ale říct, že už to pak na mě bylo moc, zvlášť když se k tomu přidalo letní počasí, začali jsme totiž točit už v srpnu. Děkuji Václavu Havlovi, že šel pro své přesvědčení do vězení a já se díky tomu musel nechat ostříhat,“ vypráví s nadsázkou Viktor Dvořák. Nepostradatelnou rekvizitou pro většinu postav se stala cigareta, což byla pro Dvořáka další veliká zkouška. „Jsem odnaučený kuřák a číslo vykouřených cigaret během natáčení bude asi děsivé. Pamatuju si na dva dny, kdy se mi sešly silně kuřácké obrazy, a troufnu si říct, že jsem si za celý den zapálil kolem padesáti cigaret, možná i víc.“ Středem filmu je silný a současně netradiční vztah Václava Havla a jeho ženy Olgy, kterou hraje Anna Geislerová: „Byla to pro mě výjimečná role, je to jiné, když hrajete skutečného člověka, navíc člověka, kterého si vážíte. Olga je žena, ke které cítím obrovskou úctu, a pak najednou stojím v županu s cigárkem v ruce. Bylo to zvláštní a měla jsem z toho trochu husí kůži.“   Výraznou a nepřehlédnutelnou postavou filmu je Havlův kamarád, buřič a živel Pavel Landovský neboli Lanďák, kterého ztvárnil Martin Hofmann. „Temperamentní, odvážný a opravdový,“ popisuje Martin Hofmann svou roli, na níž se stejně jako ostatní herci před natáčením poctivě chystal. „Přípravy byly příjemné – nakoukával jsem Pavla Landovského, vytvářel jsem si nějaký celistvější obraz jeho osobnosti. No a on byl cokoli jen ne nudný, průměrný a zaměnitelný. Byl to fajny čas s Pavlem,“ dodává herec, jenž je svým projevem legendárnímu herci a bouřlivákovi podobný. „Bohužel jsem se s Pavlem Landovským nikdy osobně nesetkal. A dost by se mi to teď líbilo. Mně 41let, jemu 41 let – a jsme venku v noční Praze. Asi by nebyla nuda.“ S postavou „Lanďáka“ je spojena řada vtipných situací filmu a z kombinace zdrženlivého Havla a hlučného Landovského byl režisér Slávek Horák nadšený už během prací. „Jejich konflikty nás bavily už na place a chceme tuhle energii z natáčení co nejvíc přenést do filmu. Chemie mezi herci fungovala skvěle, milý a slušný Viktor Dvořák tvoří s nevypočitatelným a divokým Martinem Hofmannem perfektní pár.“ Kompliment svému hereckému parťákovi skládá i Viktor Dvořák. „Martin Hofmann dokáže využít každý moment a prostor, který mu jeho role nabízí. A když mu dáte volnou ruku, stane se z něho renesanční básník širokého gesta a planoucího srdce. Žádná náhoda, že hraje Cyrana v Divadle v Celetné. To je pro mě Martin.“ V dalších důležitých rolích hrají Bára Seidlová, Stanislav Majer nebo Jiří Bartoška. Bára Seidlová představuje jeden z vrcholů ústředního milostného trojúhelníku a na natáčení strávila hodně času s Viktorem Dvořákem v roli Havla. „V roli Václava Havla je pro mě Viktor přesný. Laskavý, spravedlivý, okouzlující, nesnesitelně nerozhodný. Viktor stejně jako Havel jsou zosobněním lidskosti a pokory,“ říká Bára Seidlová. Sama ses Václavem Havlem setkala během práce na filmu Odcházení režírovaný právě Havlem. „To byl zážitek naprosto neobyčejný. Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky, a najednou se před vámi otevře lidská bytost, se svými lidskými vlastnostmi. To odhalení, že to není nadpřirozené monstrum, ale prostě člověk,“ vzpomíná Seidlová. „Bára Seidlová je pro mě jedno z největších překvapení. Byla ještě lepší, než jsem doufal a tušil, že bude. Neznali jsme se před tím a nikdy spolu nepracovali a musím říct, že byla naprosto senzační,“ dodává Slávek Horák. Scénář k filmu vznikal tři roky, řada dramatických momentů vychází ze skutečných situací a faktů. Některé postavy a děj už ale vznikly v autorské licenci a jde o fikci. „Havel je hraný film, dramatizace, Jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘, nebo často zjednodušeně ‚Nejdřív příběh, potom fakta‘,“ zdůrazňuje režisér Horák, jenž je společně s Rudolfem Suchánkem i autorem scénáře. Premiéra v kinech je v plánu na léto 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-25 09:36:13

Nad uzavřenou tvorbou Aleše Navrátila

Doc. Ing. arch. Aleš Navrátil, Ph.D., grafik, malíř, sochař, vysokoškolský pedagog, narozený v Brně 17. června 1946, zemřel v Brně 9. září 2019. K Navrátilově grafické a malířské tvorbě si zde můžete přečíst texty vzniklé v letech 1987 až 2016. Když jsem je nyní korigoval, nebyl jsem s to přemoci smutek. Byli jsme přáteli. Nevídali jsme se často, ale když, tak důsažně, v Brně stejně jako v Třebíči. Zařazené texty obepínají tři desetiletí Navrátilovy umělecké práce. Ne však celé. Také vymodeloval v sádře řadu závěsných figurálních reliéfů expresívního charakteru. Zpětně mě rmoutí, že o nich jsem nikdy nic nenapsal, nemám k nim ani žádný autorův specifikující text. Grafické listy I (červenec 1987) Navrátil se věnuje především grafice a malbě. V grafice, zásadně figurální, do jisté míry evokuje staré barokní a klasicistní tisky. I obsahy těchto listů, které se často jakoby obsedantně opakují, se vypořádávají s tématy zaměstnávajícími malíře a grafiky už četná staletí – nekonečné bitvy, biblické náměty ad. Středem Navrátilova tvůrčího zájmu je člověk. Nejedná se však o objektivní díla zprostředkující popis lidské postavy či poznaných lidských situací. Navrátilovy grafické listy jsou emotivně zabarvenými figurálními kompozicemi se zdůrazněnou subjektivní výrazovou stránkou. Aspekt formy sám o sobě ovšem není rozhodujícím měřítkem kvality výtvarného díla. Je nezbytné, aby jeho vnější vzhled rezonoval s obsahem, a hovoříme-li o tvorbě interpretující zájem o člověka, stává se podstatným, aby to byl zájem podmíněný humánností, vedoucí k uchopení a vyzvednutí pozitivních stránek existence člověka a k odsudku jakýchkoli projevů negace lidství. Figurální kompozice bitev a útoků, stojící myšlenkově i z hlediska vlastního technického zpracování v popředí Navrátilovy grafické práce, jsou výrazem autorova zneklidněného vnitřního života, jeho schopnosti plně vnímat, široce poznávat, hluboce cítit a rozhodně chtít. Kompozičně proměňovány a rozvíjeny, zůstávají vyslovením stále téže grafikovy lapidární myšlenky, že člověk je ve své složité existenci neustále vybízen a nucen k zápasu za svoji plně prožitou přítomnost. Bitvy a útoky zpodobené na Navrátilových technicky mistrovských hlubotiscích (příkladně spojují akvatintu s čárovým leptem) jsou nabité dynamickou akcí. Postavy bez konkrétní fyziognomie, zobecněné lidské bytosti, se valí pozemským i kosmickým prostorem jako hrůzná živá lavina a střetají se s protivníkem. Avšak neobjevíme oběti. Je to boj, nikoliv válka. Úděsně dlouhá kopí jsou symbolem, ne vražedným nástrojem, z kompozičního hlediska přejímají významnou funkci harmonizátora obrazové plochy. Zatímco na jednotně stylizovaných postavách, koních a na zpracování prostoru vyniká spíše Navrátilova svrchovanost v ovládání valérové bohatosti akvatintové plochy a leptané linie, na komponovaném krajinném prostředí některých listů se setkáváme především s autorovou průkaznou schopností objektivního kreslíře. Grafické listy II (červenec 2004) Středem Navrátilova tvůrčího zájmu je stále člověk. Bez podstatné změny zůstává i jeho grafická interpretace. Pořád je to subjektivně podaná syntéza a zobecnění. Křížová cesta a ukřižování jsou ovšem docela jinou látkou. Navrátil ji sice nepercipuje výslovně novozákonně, stroze religiózně, sleduje spíše abstrahovanou nejvyšší míru lidského utrpení a oběti, jejíž velikost je bez mezí, nemůže ovšem být bez vědomí východisek a vzájemných vztahů. Pozorujeme-li Navrátilovy hlubotisky dlouze a dbale, naše mysl a naše emoce nemohou být nezasaženy. Ba jsme výjimečnou měrou fascinováni. Dva spolupůsobící jevy jsou toho příčinou: sama drásavá látka a krajně vzrušená metoda jejího podání. V Navrátilových listech cítěné ohlasy barokní exaltace (pohyb, ruch, gesto, adorace, živly) nemají ovšem nic společného s postupy protireformace. Navrátilova zjitřenost nemá žádných ideových pohnutek, je především produktem tvůrčí fascinace. S tím souvisí těsně (ba přímo fundamentálně) odpověď na otázku, proč i teď, v době zvané postmoderní, Navrátil setrvává u figurativního způsobu projevu. Figurativním je možné stavět výmluvné symboly, jež lze umocňovat rozličnými způsoby stylizace, vnímatel je naráz vtržen do děje, kdežto nefigurativní (nezobrazující, abstraktní, subjektivistické) usiluje o jednoduchost a čistotu, symboly překážejí. Po sedmnácti letech setkávám se opět s grafikem, jehož tvorba, vyrůstající jako mohutný obelisk z myšlenkového bohatství, perfektní kresby a z dokonalého ovládání hlubotiskových technik leptu a akvatinty (iluzivní prostor dosažený postupným zeslabováním leptových kontur na blednoucím akvatintovém pozadí), obrací se ke svému divákovi onou obsahovou závažností, jež není pro efekt přidušeného dechu, neulpívá na povrchu, nýbrž vstupuje, má-li otevřeno, do těch oblastí nitra, kde může být ne pouze poslouchána, ale i slyšena. Obrazy (dialog, Brno, 24. září 2009) Rozvíjíš grafické struktury. Posouváš je v ploše, vykrýváš nebo kladeš vedle „prázdné“ plochy, násobíš, otáčíš. Je to hodně tvořivé. Nadsazeně se dá říct, že to vlastně začalo jako z nouze ctnost, jako zaplňování prázdného prostoru. Ale i tak se jednalo o zaplňování s určitým smyslem. Prázdný prostor malíře děsí. Je nutné jej obsadit, učinit ústrojnou součástí obrazu. Na starších grafikách mám třetinu, někdy jen čtvrtinu plochy zalidněnou. Ovšem i zbývající část je stejně důležitá. Musela být oživena, a to s pevnou vazbou na literární část listu. Vyšel jsem tedy ze situace v hlavní části kompozice, s cílem dosáhnout úhrnného smyslu těch grafických listů. Pro doplňující obrazce jsem vybral určité polohy figur. Začal jsem je ornamentálně rozšiřovat opakováním a zrcadlením. Tak pronikaly do volného obrazového prostoru. Brzy jsem si všiml, že ty ornamentální znaky s figurálním východiskem mají svoji energii, jsou schopny žít vlastním životem. Zjednodušoval jsem dál. Ze značně stylizovaných původních postav se stala neurčitá maska, symbol, mandala členící plochu. Je jistým ornamentem, v pohybu proměn má zvláštní sílu. Vymanila se z prostého řazení v principu opakování. Stalo se to narušením pravidelnosti, zprvu spíše nezáměrnou, ale viditelnou chybou ve vedení linií, nedokončeností, barevnými změnami. Lineární symboly ukázaly novou grafickou kvalitu. Ano. Vyzkoušel jsem to už před mnoha roky ve starších grafikách, ale teprve teď, ve velké obrazové ploše, v mnohonásobně zvětšené formě, se dostavil toho všeho patřičný účinek. Následovala potřeba nové velké tvary prolomit barevně a v jejich řazení a v cílených nepřesnostech vytvářet další nové grafické struktury, prvky nezávislé skladby. Spojení násobených tvarů jsem začal lineárně rozrušovat, jakoby trhat, dostávaly vzhled připomínající útržky textilií. A viděl jsem cosi jako ránu, rytmický systém vykázal defekt, dostal se do jiné myšlenkové polohy, kterou docela opustil východisko v dřívějších grafických listech. V dalších krocích se dají menší díly z celkového přediva uvolnit rušením vazeb s okolím, nebo radikálněji prostým mnohonásobným zvětšením. Uniknou tak z předchozího kontextu a začnou žít svébytný a jedinečný život. To už jsem si začal myslet, že stojím na cestě k svébytným malbám. V obraze je možné abstraktní text linie ozvláštnit příslušnými barvami k naprosté jedinečnosti. Ne vše se daří a něco jde jinam, než jsem původně zamýšlel, než jaká byla moje původní představa. Ale slyším toho řeč a cítím, že tak to může být. V grafické práci jsem tento pocit, silný a naplňující, v takové míře nemíval. Tvary a barvy ukázaly cestu k abstrakci… Fenomén barvy se mně dostal tak pod kůži, že jsem měl potřebu jít dál. Objevovaly se další alternativy práce s ornamenty. Zcela opustily původní figurální východisko, vznikaly esence pravé abstrakce. Ne abstrakce bezhlavé, kterou lze svým způsobem rafinovaně vymyslet nebo k ní dospět naprostou náhodou, ale abstrakce, ke které jsem postupně došel skrze svoji vlastní práci, v níž je snad původní myšlenkové tkanivo. Jeden obraz nabízí mnoho dalších cest…    Dodatek Aleše Navrátila k německým názvům obrazů (18. října 2009) Dovoluji si, poslat ti názvy obrazů – definitivní, věřím. Začal jsem o tom přemýšlet poté, co mně dovolili pověsit několik kusů do auly školy (škola slavila výročí, a tak se zdobilo…) a ukázala se potřeba titulky doplnit. Napadl mně způsob, co znám z ilustrací ve starší literatuře, kde se uvádí věta, kterou obrázek ilustruje. Třeba pod jedním obrázkem Zdeňka Buriana bylo, vzpomínám si: „Nedbaje nebezpečí hrozící mu býkem, vetkl oštěp v bok tuřice“. Ta literární vazba textu k obrazu má své kouzlo, jak vidět. Já ji jen napodobuji. K abstraktnímu obrazu text nutně zůstává inertní, vzbudí snad jen vzdálenou asociaci, nebo spíš jakési znepokojení svojí nespojitostí. A okouzlila mě němčina se svým napětím, které z ní pro nás čiší (a text ještě více vzdaluje obrazu). Tak jsem vytrhal něco z Franze Kafky a něco z Ringu Richarda Wagnerova. Zatím mě to baví a je to lepší, myslím si, než dosud užívané pomocné orientační věty. „Moderní“ ornamenty (listopad 2009) Moderní ornament nemá ani rodičů ani potomstva, ani minulosti ani budoucnosti.(…) My, isolováni, aristokraté, máme své moderní umění, umění, které nahradilo ornament. (…) Člověk dneška užívá nebo zahazuje, podle své libovůle, ornamenty kultur starých nebo exotických. Nevynalézá již nových. Šetří a soustřeďuje svou schopnost vynalézavosti pro vyšší věci. (Adolf Loos, Řeči do prázdna, 1929).         Navrátil je otcem nových ornamentů. Jsou podstatnou složkou jeho práce, dosaženou vnuknutími na cestě účelného vývoje od originálně přetvořených figurálních kompozic k lineární abstrakci, jež je před ním stále otevřena, ukazujíc k novým možnostem. V souvislostech života a tvorby je to pro Navrátila, myslím si, věc nejvyšší. S nadhledem v mírném žertu (červen 2016)                            Aleš Navrátil pobývá v malbě dílem v abstrakci (ornamentální a geometrické), dílem v subjektivním parabolickém realismu. Dvě desítky Navrátilových obrazů uvádí v přítomné době Městské muzeum v Bystřici nad Pernštejnem pod titulem Napravujeme chyby starých mistrů. V doprovodných tiskovinách je coby spolupořadatel uveden Ústav pro napravování chyb starých mistrů. A autor vystavených obrazů je označen onoho ústavu výkonným ředitelem. Vše je správně. Leč jen s nadhledem v mírném žertu. Z dopisu autorovi článku (červen 2016) Všechno mé výtvarné snažení je navázáno na starší umělecké vzory. Byl jsem uchvácen světem především renesanční malby a grafiky a jsem vlastně stále. Měl jsem pocit, že si s milovanými mistry mimořádně rozumím. Samozřejmě nikdy nešlo jen o virtuozitu jejich děl, která byla vždycky jakoby mimochodem dokonalá. Dovolovaly mi dostat se jim pod kůži, markantněji v dílech grafických, při kterých odpadá jedna z proměnných výtvarného díla – barva. V mé grafické praxi mě také barva příliš nezajímala a i nyní, kdy více pracuji na obrazech, ji užívám poměrně střídmě, bojácně. Mám-li zmínit některého umělce, tedy Dürera. Především jeho dřevořezy a suché jehly. Pokud bych jednal jinak, dejme tomu výhradně pomocí introspekce, měl bych pocit, že přetínám vlastní pupeční šňůru či vlastní kořeny táhnoucí se až do dávných věků. A pak, abstrakce a experimentů šedesátých let, jistě velmi zajímavých, bylo všude spousta, až jsem se tím dusil. V obrazech se často ohlížím za sebe, i když ne tak důsledně. Je tady ale sada abstraktních variací na Pisanellovu fresku artušovské bitvy z Mantovy (nedalo se na ni nereagovat), varianta na Giotta s centrálním obrazem a dvěma křídly. Dalším případem je reliéf podle Tintoretta, se stejným názvem Nalezení těla sv. Marka. Na posledních obrazech je nově důsledné sledování stavby tématu podle vzoru. Důvodem je jednak hold geniální výtvarné kompozici, jednak snaha neporušit magii vztahů v obraze. Variování se omezuje jen na změnu charakteru výtvarného zpracování a zkoumání jeho účinku. Významnou roli hraje často prostá proměna velikosti formátu, obraz se prudce zvětší, nebo opačně. „Lezu“ do minulých století a umělci z těch dob zase ke mně do současnosti. Nedokážu se brát zcela vážně a nechci, aby mě zcela vážně bral kdokoliv jiný (možnost úniku?). Samozřejmě je to jen pouhý vnější znak věci. S nadhledem v mírném žertu (červen 2016)                            Druhou částí výstavy jsou ony obrazy monumentálních rozměrů, k nimž se váže již uvedená Navrátilova konfese. Formu, kterou jsou provedeny, jsem si dovolil označit jako subjektivní parabolický realismus. A třetí skupinou v aktuálně představené bystřické kolekci je arcimboldovský cyklus. Původně nesl souhrnný titul Význam symbolu. Spočíval v geometrické abstraktní kompozici založené na rytmických plošných vazbách trojúhelníků. Evokují podoby lidské tváře. Tam vytanula myšlenka připsat onen cyklus Giuseppu Arcimboldovi. Věcnost italského tvůrce nahrazují lapidární geometrické hry ve střízlivé barevnosti. S Alešem Navrátilem jsme se naposledy rozloučili ve středu 18. září 2019 odpoledne v brněnském krematoriu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-21 09:12:02

Sidonie Nádherná – múza několika mužů

Poslední majitelka zámku Vrchotovy Janovice Sidonie Nádherná z Borutína jen těžko zapadá do škatulek typů žen své doby. Aristokratka, která celý život toužila po harmonii a lásce, překračovala genderové normy věku, v němž se narodila. Díky svým finančním možnostem si mohla žít, jak sama chtěla, nicméně je otázkou, zda skutečně někdy byla šťastná. V životě Sidonie Nádherné hráli velkou roli muži. Prvním z nich byl bezpochyby spisovatel Karl Kraus, s nímž udržovala kontakt po celý život. On ji také přivedl k řízení automobilu, což nebyla v první polovině 20. století činnost obvyklá pro ženu. S Karlem Krausem se však stýkala i přítelkyně a častá návštěvnice Vrchotových Janovic Mechtilde Lichnowsky. Taktéž šlechtična a podobně jako Kraus spisovatelka. Není jasné, jakou úlohu v tomto trojúhelníku hrála láska a jakou přátelství. Mechtilde byla vdaná a se svým manželem Karlem Maxem Lichnowským leccos sdílela, což dokládá jejich obsáhlá a velmi důvěrná korespondence. Společně také budovali sbírku asijského umění. Mechtilde Lichnowsky však byla ženou velmi nekonvenční, ráda se oblékala jako muž a vůči ostatním ženám se pro své tvůrčí nadání cítila nadřazena. Sidonii považovala za bytost mnohému nerozumějící a ve své povídce Kreslíř svou přítelkyni nikterak nešetří. Do Vrchotových Janovic zajížděl též spisovatel a sekretář věhlasného sochaře Augusta Rodina Rainer Maria Rilke, který přirozeně žárlil na Sidoniina stálého souputníka Krause a snažil se jí ho zprotivit poukazováním na jeho židovský původ. Rilke byl však ženatý a jeho žena Clara Westhoff Rilke dokonce v Paříži vymodelovala bustu Sidonie Nádherné, jež byla později vytesána do mramoru a převezena do Vrchotových Janovic. Zde pro ni vybral umístění další muž Sidoniina života – uznávaný portrétista Max Švabinský. Ten ji navíc ozdobil vlastnoručně batikovaným šátkem. Bustu lze aktuálně spatřit na výstavě Vlastním hlasem v sekci věnované Sidonii Nádherné. Max Švabinský patřil ve své době k vyhledávaným malířům a jeho dílo je ceněno i dnes. Obraz zobrazující Sidonii namaloval začátkem roku 1908, krátce po Vánocích. Předcházela tomu zdlouhavá jednání, které vedl bratr Sidonie Jan. Umělec práci na podobizně odkládal, až osobní setkání se zajímavou aristokratkou ho přesvědčilo k vytvoření podobizny v jeho ateliéru v Praze u Prašné brány. Právě během práce na portrétu se šlechtična sblížila s umělcem a později se údajně stali milenci, což je však některými badateli zpochybňováno. Vztah patrně trval do roku 1912. Za hotový obraz bylo Švabinskému vyplaceno 400 zlatých a vystaven byl pouze jednou, a to na výstavě S.V.U. Mánes roku 1908. Dílo vzbudilo zájem širokého publika. Na první pohled na něm upoutá oduševnělý obličej mladé baronky oděné do přepychových krajkových šatů. Celou kompozici pak ovládá postava zasazená do stylizovaného interiéru s menším stolkem, na němž se objevuje sbírka čínských básní. Ty Sidonie později nechala Švabinskému na památku spolu s přípisem Milovanému ateliéru. Na dlouhá léta obraz upadl v zapomnění, patrně byl uchováván na zámku Vrchotovy Janovice. Roku 1949 před útěkem z Československa ho aristokratka ukryla na nizozemském velvyslanectví, odkud se ho však již nepodařilo odeslat do zahraničí a kde zůstal až do roku 1997, kdy byl předán do sbírek Národního muzea. Dnes lze portrét spatřit ve stálé expozici na zámku Vrchotovy Janovice. Další památkou, jež ilustruje vztah s Maxem Švabinským, je litografie, kterou malíř věnoval Sidonii k jejím jmeninám. Faksimile této překrásné grafiky zohledňující půvab aristokratky je vystavena v dočasné expozici představující emancipované ženy v Náprstkově muzeu. Během života obdržela Sidonie několik nabídek k sňatku. Ucházel se o ni například italský šlechtic Carlo Guicciardini, jehož dvoření nemohlo nechat Sidonii chladnou, a i když ho nemilovala, zasnoubila se ním. Svatba byla na spadnutí, nicméně se neuskutečnila a Sidonie prchla z Itálie zpět na své sídlo do Vrchotových Janovic. Léta plynula a ona stále udržovala kontakt s Karlem Krausem, kterého též podporovala její další přítelkyně Mary Dobřenská. Ta Krausovi také několikrát poskytla finanční podporu pro vydávání jeho časopisu Die Fackel. Mary Dobřenská z Potštejna však byla vdaná a na svém zámku ve východních Čechách pořádala salon, kde se scházely uznávané osobnosti tehdejšího kulturního i politického života. I Sidonie Nádherná uvažovala o sňatku a možná na truc Karlu Krausovi si nakonec roku 1920 vzala hraběte Maxe Thuna-Hohensteina, který jí byl roven svým stavem. Svého manžela si však nemohla vybrat hůře. Excentrický a nesnesitelný aristokrat to neměl v hlavě v pořádku. Sidonie ho po několika měsících opustila a uchýlila se zpět na svůj zámek do Vrchotových Janovic. On nakonec skončil v zařízení pro duševně nemocné. Manželství bylo rozvedeno až roku 1933. Čas šel dál, a i když Sidonie toužila po dítěti, zůstala bezdětná. Svůj život zasvětila péči o Janovický zámek a jeho park. Přečkala druhou světovou válku, nicméně dějinné okolnosti ji přinutily chvatně opustit roku 1949 nové Československo a ona se s několika kufry věcí vypravila do Londýna, kde se setkala se svými přítelkyněmi z mládí, a nakonec zde i zemřela. Zámek Vrchotovy Janovice je dnes ve správě Národního muzea a od dubna do října je zde možné navštívit stálou expozici věnovanou Sidonii Nádherné a také společnosti 19. století. Za Sidonií Nádhernou se v těchto dnech až do konce roku 2019 lze vypravit do Náprstkova muzea, kde je jí věnována pozornost na výstavě o ženské emancipaci, jakožto ženě vybočující z řady. V rámci exhibice se lze zúčastnit také komentované prohlídky s kurátorkou výstavy, která se koná 8. října v 17 hodin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-26 06:53:13

Marhoulovo Nabarvené ptáče se uchází o Zlatého lva v Benátkách, soutěží i český animovaný snímek Sh_t Happens

Na nejstarším a jednom ze tří nejprestižnějších mezinárodních filmových festivalů bude mít zastoupení i česká kinematografie, a to díky filmu Nabarvené ptáče, které bylo vybráno mezi 20 filmů do hlavní soutěže 76. ročníku festivalu v Benátkách, a to z více než patnácti set přihlášeních snímků. Dalším úspěchem je fakt, že poprvé bude v sekci Orizzonti soutěžit český animovaný snímek, konkrétně film Sh_t Happens. Film vznikl na základě stejnojmenné knihy spisovatele polského původu Jerzyho Kosińského, který ji napsal v roce 1965 v USA, kam emigroval. Je z části autobiografická a stala se světovým bestsellerem. Václav Marhoul získal v roce 2013 za práci na scénáři k filmu prestižní zvláštní uznání poroty "Kieslowski Scrip Teast Award". Samotný velkofilm se začal natáčet v roce 2017 na Ukrajině, poté se točilo v lokacích v České republice a také na Slovensku. V hlavní dětské roli se představí Petr Kotlár, součástí mezinárodního obsazení jsou hvězdy jako Harvey Keitel, Stellan Skarsgård, Julian Sands, Udo Kier nebo Barry Pepper, z českých herců například Jitka Čvančarová nebo Petr Vaněk. Hvězdně obsazený snímek vznikl i díky podpoře Státního fondu kinematografie, který podpořil Nabarvené ptáče celkovou částkou 25,8 milionu Kč, přičemž celkový rozpočet filmu se pohybuje okolo 175 milionů Kč. "Filmy podpořené fondem sbírají ceny na řadě mezinárodních festivalů. Animované, krátké, dokumentární nebo studentské a teď se konečně prosadil i celovečerní hraný film, a to rovnou v Benátkách," uvádí Helena Bezděk Fraňková, ředitelka Státního fondu kinematografie. Marhoul se s Nabarvenýmptáčetemutká v soutěži o Zlatéholvas filmy světově uznávaných režisérů, jakými jsou Roman Polanski, Steven Soderbergh, Noah Baumbach nebo Hirokazu Koreeda. Na podobný úspěch čekal český film od roku 1994, kdy byl v hlavní soutěži uveden Život a neuvěřitelná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina režiséra Jiřího Menzela. "Dalším velkým úspěchem je uvedení Nabarveného ptáčete na podzimním festivalu v Torontu, který je pomyslnou vstupní branou na filmový a distribuční trh v Severní Americe," dodává Helena Bezděk Fraňková. V Benátkách bude k vidění i krátký animovaný snímek Sh_t Happens  režisérské dvojice z FAMU Michaely Mihályi a Davida Štumpfa soutěží v sekci Orizzonti. Český film se do této sekce dostal poprvé v historii. Státní fond kinematografie jej podpořil částkou 570 tisíc korun. Sh_t Happens  je volnou adaptací biblického příběhu a ukazuje s velkou dávkou ironie, jak svět někdy funguje. Vypraví příběh vyčerpaného údržbáře a jeho frustrované ženy. Třetí postavou je ovdovělý jelen, který svůj zármutek utápí v alkoholu. Při pokusu vypořádat se s osobními problémy se ocitnou v obtížně řešitelném vztahovém trojúhelníku. Nabízejí se jen absurdní a iracionální řešení situace. Režisér David Štumpf je známý díky svému studentskému filmu Země kovbojů (Cowboyland), krátké animované grotesce, která se dostala do výběru na festivalech v Annecy, Stuttgartu nebo japonské Hirošimě. Režisérka Michaela Mihályi je autorkou například krátkého animovaného filmu Food z roku 2017, pracuje s různými technikami animace od ruční ilustrace, přes ploškovou animaci až po loutkovou tvorbu. Orizzonti je soutěžní sekce zaměřená na celovečerní i krátké filmy uváděné v mezinárodní premiéře, které jsou inovativní, nové a uměleckým ztvárněním reprezentují nejnovější formy filmového vyjádření {loadmodule mod_tags_similar,Související} MFF Benátky je nejstarší filmový festival na světě, spolu s festivalem v Cannes a v Berlíně tvoří trojici nejvýznamnějších filmových festivalů na světě. Byl založen roku 1932, od roku 1949 je nejlepšímu filmu udělováno ocenění Zlatý lev. V roce 2019 se koná již 76. ročník festivalu, který začíná 28. srpna a končí 7.září.   Zahájí jej digitálně restaurovaná Extase režiséra Gustava Machatého, která se do Benátek vrací po 85 letech. Film o milostném vzplanutí mezi vdanou ženou a jejím milencem způsobil při svém promítání na festivalu v roce 1934 velký skandál, do kterého byl zapojen i tehdejší papež Pius IX. Snímek byl digitálně restaurován Národním filmovým archivem.

Čas načtení: 2024-02-19 22:23:51

Polsko pod Tuskovým vedením obnovuje Výmarský trojúhelník s Francií a Německem

Nový polský premiér Donald Tusk vyhlásil změnu v zahraničněpolitickém kurzu. Nově se bude země soustředit na posílení trojúhelníku Berlín–Paříž–Varšava. Oslabení naopak čekají vazby na Visegrádskou čtyřku a Spojené státy, na které se orientovala předchozí vláda.