Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-06 20:15:31

Kolik nepovedených fotek máte v mobilu? Nevšední průzkum ukázal překvapivá čísla

Průměrný Evropan má v telefonu 268 nepovedených snímků Mezi ženami se počet špatných fotek pohybuje okolo 330, muži jich v telefonu mají přibližně o 100 méně Pět procent dotázaných dokonce kvůli špatné portrétové fotografii ukončilo se svým protějškem vztah Fotografování je jedna z nejčastějších činností, kterou se svým chytrým telefonem děláme. Od ústupu klasického kinofilmu a přechodu k digitální paměti se nicméně rozmohl trend, kdy už nepřemýšlíme nad kompozicí a ideálním nastavením zařízení pro co nejlepší fotku, ale jednoduše pořídíme sérii snímků a poté si vybereme jen ten nejlepší pro sociální sítě. Ty nepovedené nám nicméně v telefonu už zůstávají a dále s nimi nepracujeme, alespoň to zjistil průzkum, který zadala čínská společnost Honor. Přečtěte si celý článek Kolik nepovedených fotek máte v mobilu? Nevšední průzkum ukázal překvapivá čísla

Čas načtení: 2024-07-07 08:00:51

(13) Testujeme investiční platformy: V pořadí nejlepších platforem nastala překvapivá změna

Druhý kvartál letošního roku dopadl rozporuplně. Zatímco se tři naše investiční portfolia nadále zhodnocovala, dvě vykázala ztrátu. Jak je to možné? Článek (13) Testujeme investiční platformy: V pořadí nejlepších platforem nastala překvapivá změna z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-30 13:09:16

Překvapivá aktualizace hry Enshrouded ztěžuje hru

Nedávno jste si u nás mohli přečíst recenzi předběžného přístupu 3rd person RPG s prvky survivalu jménem Enshrouded. Po svém uvolnění do předběžného přístupu se jednalo doslova o hit, který hrálo desítky tisíc hráčů. Článek Překvapivá aktualizace hry Enshrouded ztěžuje hru se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-10-23 07:04:35

Překvapivá prognóza: Výnosy S&P 500 se propadnou v příští dekádě na pouhá 3 % ročně!

Goldman Sachs varuje investory, že zlaté časy pro index S&P 500 končí. Výnosy mají v příštím desetiletí klesnout na pouhá 3 % ročně. Co to znamená pro vaše investice? Článek Překvapivá prognóza: Výnosy S&P 500 se propadnou v příští dekádě na pouhá 3 % ročně! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-02-17 09:17:00

Harry a Meghan zrušili další tradici: Děti dostaly nová příjmení!

Po skandálu s novým webem vyšla najevo překvapivá skutečnost: Princ Harry (39) a Meghan Markleová (42) změnili svým dětem příjmení! Obě ratolesti přišly na svět se jménem Mountbatten-Windsor. S tím je teď ale konec.

Čas načtení: 2020-09-27 00:00:00

Překvapivý původ zásnubního prstenu!

Dnes je zásnubní prsten považován za symbol lásky, úcty a věrnosti. Nebylo tomu tak, ale vždy. Historie zásnubních prstenů je ve skutečnosti velmi překvapivá. To, co dnes pro nás představuje lásku, nebylo ve starověku nic víc než jen označení vlastnictví. Velká romantika to není, že? Naštěstí se vš ...

Čas načtení: 2018-06-13 00:00:00

Mezinárodní den triček: oslavte to v něm!

Dnešní doba přináší mnohá výročí, mezinárodní a světové dny. Některé jsou zajetá klasika, jiné docela překvapivá. Tím druhým je mezinárodní den triček, který zanedlouho bude. Oslavte jej také! Ve čtvrtek 21. června můžete oslavit mezinárodní den módního fenoménu, který si podrobil celý svět – tričk ...

Čas načtení: 2024-02-17 07:05:00

Odborník a pomoc Ukrajině: V EU jste bohatí, můžete klidně dát dvakrát tolik

Německý Institut pro světovou ekonomiku (IfW) v Kielu spočítal, kolik peněz poslaly na Ukrajinu Spojené státy a kolik členské státy EU. Světlo světa spatřila překvapivá čísla. Zaznělo také, že pokud už USA nepošlou Ukrajincům ani cent, bude na Evropanech, aby svou pomoc Ukrajině zdvojnásobili. Christoph Trebesch, vedoucí Ukrajinského podpůrného sledovače a ředitel výzkumu v kielském institutu má za to, že státy EU jsou natolik bohaté, že zdvojnásobení pomoci je v jejich silách.

Čas načtení: 2021-08-18 11:46:19

Skutečný, avšak hluboce utajovaný cíl pražského jara

Před třiceti lety, když skončila další konference Komise federální vlády pro analýzu událostí v Československu v období 1967-69 a ve strahovském hotelu Spiritka jsme jen volně diskutovali, chtěl profesor Pichoja využít přítomnosti předních československých a zahraničních historiků, právníků, sociologů a politiků, z nichž mnozí tehdy patřili mezi vrcholné aktéry Pražského jara; a dotázal se přítomných zasvěcených, jak si představovali další průběh obrodného procesu v Československu, pokud by ovšem nebyl násilně přerušen vpádem intervenčních vojsk. Omlouval se – spekulativní otázky typu „jak by to bývalo dopadlo, kdyby tehdy nedošlo“ považují historici za nepatřičné; později by si však vyčítal, že nevyužil tak vzácné a neopakovatelné příležitosti. Rudolf Germanovič Pichoja ve funkci ředitele kremelského archivu ruských prezidentů prostudoval řadu sovětských klíčových dokumentů k Pražskému jaru, rozlomil i ty nejutajovanější důkladně zapečetěné „papky“ vyhrazené pouze do rukou členů politbyra apod. Dospěl k přesvědčení, že nejvyšší sovětští představitelé se obávali nejen československých ekonomických experimentů a nepřípustných ideologických odchylek apod., ale také možného  posílení hrozby nacionalismu v mnohonárodnostním SSSR – v důsledku eventuální inspirace původními návrhy na federalizaci ČSSR. Především je však jako noční můra neustále strašila zcela nepřijatelná představa ztráty Československa – pevného článku sovětského bloku ve východní Evropě! Děsila je možnost, že bez včasného zásahu intervenčních armád by v budoucnu Čechoslováci mohli realizovat následující fatální scénář: Na nadcházejícím zářijovém 14. mimořádném sjezdu strany bude zvolen nový ústřední výbor KSČ, do kterého určitě neprojdou „naši“ – tj. dosavadní „věrní stoupenci“ Sovětského svazu, jejichž prostřednictvím se plynule přenášejí pokyny a přání z Moskvy; obdobně „naši“ dopadnou v podzimních volbách do parlamentu, kde jistotně zvítězí také pravičáci a Sověti úplně ztratí své stabilní opory v ČSSR! Nová vláda a nové vedení KSČ se dostane do rukou nepředvídatelné pravice a Sověti přijdou o možnosti cíleně kontrolovat a usměrňovat veškeré dění v Československu. Bez existence sovětské sítě „našich věrných“ spolupracovníků v ČSSR potom už nikdo nezabrání kontrarevoluční pravici, aby například jednoho krásného dne se hned po ránu sešlo plénum ÚV KSČ a vzápětí též parlament, a ještě dopoledne i vláda s prezidentem republiky a aby poté společně oficiálně vyhlásily, že na základě právě přijatých usnesení a zákonů všech vrcholných orgánů ČSSR veřejně deklarují okamžité vystoupení z Varšavské smlouvy a RVHP a proklamují neutralitu Československa! (Tento rozhodující krok by prý bylo vhodné učinit nejlépe v přítomnosti naplánované návštěvy některé hlavy západního státu nebo generálního tajemníka OSN.) Když profesor Pichoja požádal o kvalifikovanou odpověď, rozhlédly se oči přítomných po okolí a beze slov spočinuly na nejpovolanější osobě v sále. Významný chartista a představitel Obrody Věněk Šilhán byl totiž na počátku srpnové okupace zvolen na 14. mimořádném sjezdu ve Vysočanech do čela KSČ; nahradil do Moskvy odvlečeného Alexandra Dubčeka. (Mimochodem, v době normalizace Sověti dlouho považovali profesora Šilhána a Ludvíka Vaculíka za hlavy ilegální opozice v Československu.) Věňkova překvapivá odpověď byla stručná a jednoznačná: „Tak nějak jsme si to představovali, tak nějak vše mohlo tehdy dopadnout. Pokud by vojska nepřišla.“ Později mi můj rektor VŠE vysvětloval: My, mladí komunisté, jsme lásku k Sovětskému svazu sáli už s mateřským mlékem, zejména po válce! Plně jsme mu důvěřovali, byl naším vzorem a starším přítelem. Až do srpnové okupace jsme nebyli antisovětsky naladěni, pouze jsme požadovali větší míru autonomie. K zásadní změně našeho stanoviska jsme byli postupně dotlačeni pro nás nepřijatelnou sovětskou politikou, hrubým nátlakem vyvíjeným na náš obrodný proces po lednu 1968. Rychle jsme dospěli k poznání, že pokud chceme pokračovat v rozvíjení našeho nového modelu uspořádání společnosti – socialismu s lidskou tváří – orientovaného na celkové zlepšení podmínek života všech našich spoluobčanů v ČSSR, musíme prioritně prosadit radikální změnu v našich vztazích se Sověty! Oni často nechtěli chápat naše specifické problémy, rázně odmítali naše způsoby jejich řešení, naopak nám kladli nové překážky a nutili plnit bez diskusí jejich doporučení. Na náročných jednáních jsme překvapeně zjišťovali, že se nalézáme v nesvéprávné podřadné pozici, ve faktickém postavení sovětské kolonie! Klíčovým faktorem dalšího postupu našich reforem se tedy stalo zásadní narovnání našich vzájemných vztahů; nechtěli jsme se proti SSSR a evropským socialistickým zemím negativně vymezovat, pouze jsme vyžadovali právo jednat se Sověty jako rovný s rovným. Sice veřejně nikdy nedeklarovaným, avšak niterně silně pociťovaným cílem se stala snaha obnovit naši narušenou suverenitu, získat pro naši zemi svobodu samostatně rozhodovat o své budoucnosti! V tomto směru se neslo naše teoretické uvažování, které samozřejmě vždy probíhalo jen v přísném soukromí. Ani v relativně svobodných poměrech roku 1968 nebyla veřejná diskuse o těchto otázkách přípustná, okamžitě bychom se dostali do střetu s tehdy platnými zákony. Probírali jsme je pouze na důvěrných schůzkách se známými – ve dvou, ve třech. Vše probíhalo v přísném utajení, žádné záznamy jsme nepořizovali, obávali jsme se předčasného vyzrazení našich záměrů. (Jak vidět stejně se provalily!) Doufali jsme v příznivější ovzduší po sjezdu… Současní mladí historici písemné stopy o těchto i jiných našich radikálních úvahách z období Pražského jara dnes zřejmě asi nenajdou. Aktuálně prezentovaný obraz mimořádně bohatého a pestrého kvasu objevných a nadějeplných představ a názorů (byť často ze známých důvodů nerealizovaných) zůstane proto i nadále poněkud zkreslený a neúplný; může se však stát výzvou k novému přemítání o reálných možnostech malé země v současném globálním světě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-15 16:38:23

Cenu Jiřího Ortena dostala Hana Lehečková za novelu Svatá hlava

Cenu Jiřího Ortena pro talentované autory obdržela 15, září Hana Lehečková za novelu Svatá hlava. „Novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší „normálnosti“,“ napsala o knize porota v čele s literárním teoretikem Petrem A. Bílkem. Hlavní hrdina novely Svatá hlava nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ říká Hana Lehečková. Hana Lehečková (*1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí, Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. Na Ortenovu cenu bylo přihlášeno 24 knih, do užšího výběru se dostaly tři. Kromě Svaté hlavy šlo o román o hiphopové komunitě Malej NY Přemysla Krejčíka a báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka. Laudatio ke knize od členky poroty Pavly Horákové Knihy mají tu moc přenášet nás do jiných světů, teleportovat do jiných časů, krajin, prostředí, společenských vrstev. A některé nás dovedou uvádět i do cizích duší. Zvláštním zážitkem pak je, když nás vpustí do myslí, které se vymykají obecným představám o normě, do nitra lidí na okraji, vyloučených pro svůj původ, pro svůj hendikep či pro své skutky – lidí, od kterých v životě leckdy raději dáváme ruce pryč, abychom se jejich údělem náhodou nenakazili. Ve Svaté hlavě Hany Lehečkové se ocitáme přímo uvnitř takového člověka a musíme se jeho životem pomyslně umazat celí. Do vínku dostal poruchu intelektu a osobnosti, neúplnou rodinu, bídu, nevraživé sousedy. Nemá společenské brnění v podobě jmění, vztahů nebo postavení, které nám ostatním pomáhá obstát ve vnějším světě, a nezbývá mu než si svůj svět vyztužit zevnitř. Pomocí náboženských dogmat a vlastního mravního kodexu, ritualizace činností, různých výčtů, počtů a pravidelnosti. Bez nich se jeho svět bortí, mysl se cyklí. Ponor do „slabé duše“ autorka zprostředkovává svébytnými výrazovými prostředky. Pomocí jazyka nenapodobuje, nýbrž od základu vytváří uvěřitelný, komplexní a soudržný vnitřní svět vypravěče, do kterého se jen občas prolamuje ten vnější v podobě ozvuků médií, výroků sousedů, vrstevníků, učitelů nebo jiných autorit. Proud vyprávění je až meditativní, text bez interpunkce chvílemi připomíná monotónní žalozpěv, svébytný jazyk vypravěče se zadírá pod kůži, jeho melodie se rozeznívá v čtenářově hlavě, stává se jeho vnitřní řečí, div že nenavozuje změněný stav vědomí. Vypravěč nás svou vemlouvavostí a vtíravostí přesvědčuje o své výjimečnosti, i když racionálně víme, že realita je jiná. Proměňuje se kadence řeči, klidné pasáže střídají běsy a blouznění, jeho mysl se tříští a znovu skládá, myšlení je ulpívavé, nutkavé. To výborně zrcadlí i psychotická grafika, chybějící interpunkce, střídání fontů a velikostí písma, odsazování řádků, užívání kurzívy nebo kaligramů. Cestou z prokletí vyloučenosti je pro hrdinu Svaté hlavy představa vlastní výlučnosti. Stačí nepatrná obměna hlásek a přeskupí se i vlastní sebepojetí. Takto nenápadná může někdy být hranice mezi šílenstvím a genialitou, velikášstvím a vyvoleností, bludem a vnuknutím. Vypravěč osciluje mezi mesiášskou a ďábelskou polohou, skrze něž však prosvítá jistá ryzost. Vidí náš svět skoro jako dítě a díky tomu nám o něm nevědomky přináší překvapivá svědectví, zároveň mluví se sugestivností manipulátorů, kteří dovedou strhnout ostatní díky tomu, že svým bludům sami beze zbytku věří. Autentická víra je totiž chytlavá, charismatická. Díky víře je i obecní blázen ve svém světě král. A je to právě víra, i když jiná než hrdinovo osobité pojetí křesťanství, totiž víra ve stvořitelskou moc slova, co jej nakonec vysvobodí – v závěru je hrdina proměněn právě silou slova. Svatá hlava je kniha jakoby jedním dechem vyprávěná a jedním dechem ji lze i přečíst. Je to kniha výjimečná nejen pozoruhodnou prací s jazykem, ale i prací s psychologií – hrdinovou i čtenářovou. Z objektivního pohledu máloco může vyvolávat sympatie k postavě, které se téměř veškeré její okolí štítí, avšak Haně Lehečkové se podařilo stvořit antihrdinu, s nímž upřímně prožíváme jeho myšlenkové a citové zvraty a cítíme úctu k jemu zraněnému lidství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 20:03:11

Opožděné recenze (VIII): Hemingwayové a Barva mléka

Platilo pro rodinu Hemingwayů rčení „Jaký otec, takový syn“? A co potkalo patnáctiletou Mary, která byla v Anglii předminulého století poslána do služby k místnímu vikáři? Ernesta Hemingwaye zná dnes každý – velký spisovatel a skutečný chlap. Kde však končí mýtus a začíná pravda? A co další nositelé tohoto slavného příjmení? Odpovědi nabízí kniha vnuka této ikony americké literatury, nazvaná Hemingwayové a nesoucí výmluvný podtitul „skrytá tvář jedné rodiny“. Být autorem kdokoliv jiný, skončil by možná před soudem, kdo by však upíral člověku právo vyprávět příběh své vlastní rodiny? Četba je to pro nezasvěceného čtenáře poměrně překvapivá, ba místy až šokující, rozhodně však poutavá a navzdory takřka bulvárnímu námětu psaná očividně z upřímných pohnutek. John Hemingway dokázal na dvoustech stranách shrnout nevšední osud takřka pěti generací své rodiny, hlavními protagonisty jsou ovšem jeho otec Greg a Johnem osobně nepoznaný slavný děd. Bez ohledu na konkrétní povahu vylíčených pikantérií lze konstatovat, že citlivě, avšak barvitě zachycená anamnéza obou jmenovaných i jejich vzájemného vztahu vysvětluje do jisté míry existenci pověstí o rodovém prokletí Hemingwayů. V centru nevšedního příběhu přitom leží téma překvapivě všední – vztah otce se synem, jenž ovšem v případě této rodiny nabývá mnohdy vlastností antické tragédie. John Hemingway: Hemingwayové. Přeložil Šimon Daníček, nakladatelství Paseka, Praha, 2014, 1. vydání, brož., 232 stran.   *   Ke stěžejním tématům britské prozaičky a dramatičky Nell Leyshonové patří nefunkční vztahy uvnitř rodiny. Podobný úděl nachystala v románu Barva mléka i své patnáctileté hrdince Mary, jejíž příběh zasadila do historických kulis anglického venkova 19. století. Autorka využila neotřelého způsobu zápisu textu, který příhodně ilustruje stylizaci celé knihy coby neumělého výtvoru samotné Mary a svou moderností zajímavě kontrastuje se žánrem historického románu. Nezvyklá forma prózy přitom neumenšuje její čtivost a koresponduje s hovorovým jazykem a úsečným stylem vyprávění. Příběh dívky se zmrzačenou nohou a s vlasy barvy mléka, která je poslána do služby k místnímu vikáři, může zavánět červenou knihovnou, svým naturalistickým laděním a umně stupňovaným napětím se však tomuto druhu literatury vymyká. A přestože Leyshonová svůj příběh vystavěla na půdorysu pygmalionského mýtu, Barva mléka je románem zcela svébytným, formálně nápaditým a nadmíru čtivým. Nell Leyshonová: Barva mléka. Přeložila Tereza Límanová, nakladatelství Plus, Praha, 2013, 1. vydání, váz., 184 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 20:45:58

Do Síně slávy českého komiksu vstoupil Ivo Pechar, autor legendárních seriálů v časopise Ohníček

Cenu České akademie komiksu za loňský rok získali Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II. o hrdinech atentátu na Heydricha, nejlepším stripem se staly Opráski sčeskí historje. Do síně slávy byl uveden Ivo Pechar, autor komiksů Pavouk Nephila či Profesor Dugan. To je výsledek třináctého ročníku komiksových cen Muriel.   Síň slávy českého komiksu Ivo Pechar Zdůvodnění poroty: Spisovatel a dlouholetý časopisecký redaktor Ivo Pechar publikoval jako scenárista první komiksové seriály na začátku 70. let v časopise Ohníček a řada z nich se stala legendárními – za všechny lze uvést titul Pavouk Nephila. Ve svých scénářích často atraktivní formou zpracovával a dospívajícím čtenářům zprostředkovával podstatná témata – jako je ochrana zvířat či integrace cizinců a rasismus v komiksech ze začátku 90. let Goro, ochránce makaků či Člověk zvaný Son. Rozvoji domácího komiksu se věnoval i jako nakladatel – jeho nakladatelství vydávalo průlomovou edici Sólo, která v době ekonomické transformace usilovala o ustavení nového publikačního formátu pro český komiks.   Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II.  Zdůvodnění poroty: V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů.   Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Jiří Šimáček za Článek II.  Zdůvodnění poroty: Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Zdůvodnění poroty: Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) jaz za Opráski sčeskí historje   Zdůvodnění poroty: Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme!   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil.   Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.)  Barbora Satranská za Spořilov Zdůvodnění poroty: Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah.   Přínos českému komiksu Galerie Klatovy / Klenová za Faust, 3. česko-německé komiksové sympozium  Již potřetí uspořádala Galerie Klatovy / Klenová česko-německé komiksové sympozium, tentokrát na téma Faust. Akce, která dává příležitost nadějným a zajímavým komiksovým tvůrcům, v sobě spojuje tvůrčí přeshraniční setkání, prostor pro tvorbu vlastního komiksu v rámci komponovaného celku, výstavu výsledných komiksů a na ně navázaných obrazů, a nakonec i trvalý výstup v podobě katalogové publikace.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-23 17:59:42

Nejvíce nominací na komiksovou cenu Muriel získal příběh o atentátu na Heydricha a následných represích

Nejvíce nominací (tři) v třináctém ročníku komiksových cen Muriel posbíral komiks spisovatele Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského Článek II, který vypráví o atentátu na Heydricha a následných represích. Zaměřuje se přitom na trochu opomíjeného hrdinu té doby – kaplana Vladimíra Petřeka, který poskytl parašutistům útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a zaplatil za to životem. Po dvou nominacích má nostalgický pastiš Pavla Čecha O Červenáčkovi, který s melancholií i humorem nachází titulního hrdinu v situaci, kdy jeho kamarádi z Rychlých šípů dospěli a už o klukovské hry nemají zájem, či černobílý thriller Traum, který jeho autor Tomáš Motal vydává jako nepravidelnou sérii ve vlastním nakladatelství. V loni zavedené kategorii nejlepších komiksů pro děti se opět objevuje seriál Petra Kopla Morgavsa & Morgana z časopisu Čtyřlístek, který loni dostal i knižní podobu, nominaci má také loňský vítěz této kategorie Honza Smolík, tentokrát za knižní komiks Liška Kuliška. Začínajícím tvůrcům je určena kategorie Cena Magnesia za nejlepší studentský komiks: zde jsou zastoupeny práce studentů pražské VŠUP (Jakub Plachý za fiktivní komiksovou reportáž Jak žijí dnes a Barbora Satranská za Spořilov)) a od studentky plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Alice Břečkové za osobně laděný vzpomínkový příběh Děda. ¨ Kromě dalších kategorií jako nejlepší krátký či překladový komiks bude vyhlášena také kategorie přínos českému komiksu a nový člen komiksové síně slávy. Tím se stane Ivo Pechar, významný scenárista komiksových seriálů v 70. a 80. letech, mimo jiné autor ke scénářům sci-fi komiksů Profesor Dugan a Pavouk Nephila a klukovských příběhů Havraní doga či Stopař. Cenu České akademie komiksu pro nejlepší komiks roku svým hlasováním vyberou členové tohoto profesního spolku, v němž jsou sdruženi komiksoví tvůrci, teoretici a nakladatelé. ČAK byla založena v červnu roku 2018, aktuálně má 76 členů a jejím předsedou je literární a komiksový historik Pavel Kořínek. Ceny Muriel se udílejí pod tímto názvem od roku 2007. Vítěze oznámí moderátorky Ester Geislerová a Johana Švarcová 6. února v pražském kině Bio Oko.   Nominace se zdůvodněním Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Pavel Čech za O Červenáčkovi  Pavel Čech se ve své tvorbě často a rád vrací do světa Rychlých šípů, poprvé tak ale učinil na větší ploše celé komiksové knihy. Podařilo se mu využít mezery v kánonu, která dlouho provokovala k vlastnímu domýšlení, a nabízí svěží nostalgickou výpravu do minulosti, a to jak v rovině jednotlivce, tak i domácího komiksu jako celku. Ondřej Kavalír, Vojtěch Mašek a Karel Osoha za Návrat Krále Šumavy 2: Agent-chodec Druhý díl trilogie je pro hodnocení vždycky složitý, protože neotevírá, ani neuzavírá příběh. Agent-chodec přesto ukazuje, že Ondřej Kavalír a Vojtěch Mašek se v Návratu Krále Šumavy osvobozují od adaptované předlohy a k velkému finále se snaží dospět vlastní cestou. Karel Osoha je jim v tom svým filmovým viděním a znalostí komiksové řeči zdatným pomocníkem. Jiří Šimáček a Ján Lastomirský za Článek II.  V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Ján Lastomirský za Článek II.  Ján Lastomirský dává v Článku II. vyniknout vlastní expresivní práci s figurou, kresba ale zcela slouží příběhu a umocňuje jeho dopad. Není jen ilustrací bez názoru, ale nese v sobě svébytnou a sebevědomou sílu výpovědi. Sugestivně na čtenáře přenáší znepokojivé lidské drama, jehož obrazy ve čtenáři doznívají dlouho po přečtení komiksu.  Tomáš Motal za Traum Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Ticho762 za Trikolora             Ticho762 střídá v Trikoloře několik výtvarných poloh, pohybuje se od dětské roztomilosti přes realistický dokument s jistou formou nadsázky až k expresivnímu podání. Vždy hledá způsob, jakým docílit, aby dějová linka měla v kresbě sebevědomého partnera. Výsledný koktejl je vizuálně zábavný a umožňuje přitáhnout čtenáře k historickému tématu.    Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Loňský sborník krátkých příběhů k poctě Rychlým šípům ukázal, že navazovat na Foglarův odkaz dnes vůbec není snadné. Pavel Čech zvolil formu nostalgického příběhu o konci jedné éry a dokázal pocit posledních návratů do mizejícího světa působivě evokovat tím, že se pohybuje na hraně foglarovské stylizace a jejího nostalgického reflektování. Taťána Rubášová za William & Meriwether 2: Neočekávaný robotí exodus  Knihy o Williamovi a Meriwetherovi jsou v rámci současného českého komiksu pozoruhodným formátem, kde text vystupuje vůči obrazu samostatněji, než je obvyklé. Přesto Rubášová a Janíček vytváří kompaktní celek. Rubášová přitom v jednoduchém vyprávění vtipně pracuje se stylizací a pozicí vypravěče, který bezděčně odkazuje k našemu světu. Jiří Šimáček za Článek II. Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Marek Berger za Octobriana – Hadí plémě Kult polobožské bojovnice proti patriarchátu osvěžil svým komiksem Octobriana – Hadí Plémě Marek Berger. Příběh postavený na akci si často vystačí bez bublin a nezapře autorovu animátorskou profesi. Dynamická práce se střihem, cit pro scenérie společně s osobitě tónovanými barvami jsou hlavními klady dvaatřicetistránkového komiksu. Tomáš Motal za Traum  Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Václav Šlajch za Lulenka a poslední přání S aluzí na světoznámé knihy o dětech (ale ne nutně pro děti) ve svém třístránkovém komiksu Lulenka a poslední přání suverénně pracuje Václav Šlajch. Alenka v říši divů nebo Cínový vojáček rezonují v panelech, které jsou surrealistickým snem těžícím z autorovy hravé imaginace. Retrostyl posunuje celý komiks k mnohovrstevnatosti významů a připomíná autorovy začátky, kdy kreslil především tuší.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Petr Kopl za Morgavsa & Morgana Dobrodružství zkušené čarodějky a její nadané malé učednice od Petra Kopla jsou dětským čtenářům dobře známá ze stránek časopisu Čtyřlístek. V souborných knihách Dračí chůvy a Živelné měňavice se ukazuje, že zdánlivě epizodické příběhy jsou rozvrženy tak, aby rozvíjely poutavé vyprávění i na větší ploše. Ocenit lze suverénní dynamickou kresbu, sympatické hrdinky a humor, který dětského čtenáře v žádném případě nepodceňuje. Honza Smolík za Liška Kuliška  Příhody lišky Kulišky a jejího kamaráda mývala Zívala mají švih a spád. Svou krátkostí a nekomplikovaností cílí na menší děti a bodují jak přehlednou, výraznou kresbou, tak jazykovou hravostí a vděčnými členicími předěly v podobě úkolů a hádanek po každé kapitole. Liška Kuliška je dobrým příkladem toho, že ani knížka pro nejmenší čtenáře nemusí být infantilní.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) Lukáš Fibrich za Mourrison  Kocour Mourrison dosáhl plnoletosti! Tedy, hrdina je sice pořád stejně ztřeštěný, ale seriál ve kterém vystupuje, vychází v časopise ABC už 19. rokem. Za tu dobu vyrostl i formátově a patří mu celá stránka, přesto nepřestává být v prvé řadě anekdotou. Lukáš Fibrich stále nemá nouzi o vtipné nápady a neztrácí ani hravost ve vztahu k samotné komiksové formě. jaz za Opráski sčeskí historje  Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Jan Pomykač za Pas faux pas  Přestože web Komiksárium, kde strip Jana Pomykače čtyři roky hostoval, ukončil činnost, Pas faux pas pokračuje dál, alespoň na Facebooku. Nepřestává těšit svými vyladěnými kresbami a bavit osobitým humorem, který dokáže být slovní i situační, ale především neotřelý a subtilně vtipný.   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa  Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Paseka za Essex County Grafický román Essex County Jeffa Lemirea je velkou splátkou dluhu domácím čtenářům. Komiks, který přepsal kanadské literární dějiny, když zvítězil v anketě o román desetiletí, vypráví o obyčejných Kanaďanech. Ti si život komplikují hlavně nekomunikováním, potlačováním citů a násilím. Lemire neomlouvá životní prohry a kotrmelce svých hrdinů, naopak je čtenářům představuje s porozuměním, které jim je přibližuje. Trystero za Sabrina  Sabrina je jedním z nejzásadnějších komiksů současnosti, vstupující navíc na český trh již s nominací na prestižní literární Bookerovu cenu. Kniha do komiksového formátu působivě absorbuje současná média i společenské frustrace. U českého vydání je navíc třeba ocenit odvahu tento náročný kus u nás prakticky neznámého autora vydat tak brzy po původním vydání.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Martina Knápková za Mrtvej svět Enid a Rebecca se těsně po střední bezcílně potloukají rodným maloměstem, čekají, co jim život přinese, a čas si krátí vyhlašováním drobných válek namachrovaným čůzám a trapáckým pozérům všeho druhu. Komiks Daniela Clowese Mrtvej svět, který se stal předlohou slavného filmu, přetéká cynickou adolescentní chandrou a nabízí překladatelskou výzvu, které se Martina Knápková, zejména prostřednictvím sarkasticky přezíravého slovníku obou hrdinek, zhostila výtečně.  Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Richard Podaný za Kosmo knedlíci Violet je obyčejná holka z obyčejné vesmírné přívěsové kolonie, jejíž táta je obyčejný vesmírný těžař velrybího trusu a máma obyčejná módní návrhářka. Violetčina mise za záchranou otce z velrybího žaludku je po jazykové stránce hotovou záplavou slovních hříček, mluvících jmen a zvukových i jiných efektů. Překlad Richarda Podaného činí z díla Craiga Thompsona hutnou pastvu pro oči a pobízí čtenáře k luštění i těch nejdrobnějších nápisů, aby mu z mimořádně vtipného a invenčního převodu neuniklo ani písmenko.    Cena Magnesia za Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Alice Břečková za Děda  Alice Břečková dokázala ve svém komiksu Děda citlivě a více než důstojně uchopit náročné téma odcházení člověka. S formální stránkou komiksu přitom autorka pracuje suverénně a její komiksová řeč umocňuje uvěřitelné a v neposlední řadě lidsky intimní vyprávění. Jakub Plachý za Jak žijí dnes Jakub Plachý ve svém komiksu Jak žijí dnes nastavuje vtipnou dokumentární formou zrcadlo různým postavičkám z domácí komiksové historie. Staví je do polohy stárnoucích hvězd, se kterými si život často tragicky pohrál. Mimořádně svěží dílko svým námětem vyvolává ve čtenáři pocit, že by chtěl v této fikci pokračovat dál.   Barbora Satranská za Spořilov Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-11 11:05:08

Literární vyhlídky (11. až 17. listopadu)

Pozvánek na literární akce pořádané v nadcházejícím týdnu jsme pro vás připravili nemalé množství, a přesto jsme jejich bohatou nabídku ani zdaleka nevyčerpali. V neděli 10. listopadu totiž začal další ročník festivalu Den poezie, pod jehož záštitou se během následujících dvou týdnů odehraje celá řada větších i menších literárních akcí ve všech koutech České republiky. Jejich úplný přehled naleznete na webu www.denpoezie.cz. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY 11. 11. Praha / V 15 hodin zavítá do Ústřední pobočky MKP spisovatelka, básnířka a literární vědkyně Zuzana Říhová, která od roku 2007 pracuje v Ústavu pro českou literaturu AVČR a v letech 2014–2017 vedla katedru české literatury na Oxfordské univerzitě. Dlouhodobě se věnuje avantgardě a modernismu. V roce 2016 vydala svou první básnickou sbírku Pustím si tě do domu a v loňském roce nevšední novelu Evička (ukázka ZDE). Olomouc / Od 15 hodin nabídne katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (učebna p31) setkání s básníkem, literárním kritikem, překladatelem a signatářem Charty 77 Josefem Mlejnkem. Praha / V 18 hodin začne v pražském Goethe-Institutu čtení německé spisovatelky Dörte Hansenové, autorky románů Starý kraj (česky 2016) a Polední hodina (česky 2019), po níž bude následovat diskuse moderovaná její českou překladatelkou (a taktéž spisovatelkou) Viktorií Hanišovou. Svá díla, která tematizují zápas s individuálním původem a vymanění ze závislosti na individuálním původu, vnímá autorka jako „romány o původu“. Patrné je to zejména na zacházení s jazykem, který v jejích knihách osciluje mezi dolnoněmčinou a spisovnou němčinou. Praha / Od 19 hodin proběhne v Rakouském kulturním fóru debata, jíž se zúčastní spisovatelka Radka Denemarková, která využila nabídky roční rezidence v rakouském městě Graz, ředitel kulturního oddělení Magistrátu města Graz Michael A. Grossmann a Luise Grinschgl z Kulturvermittlung Steiermark. Jak funguje celý projekt a jaká je jeho historie? Podle jakých kritérií jsou vybíráni autoři? Jaké nové literární možnosti se autorovi díky projektu otevírají? Moderuje Jitka Nešporová. Praha / V 19 hodin se na palubě (A)VOID Floating Gallery uskuteční autorský večer Kamila Marcela Hodáčka (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Davida Cajthamla. Básník, prozaik, editor a příležitostný výtvarník K. M. Hodáček vydal mimo jiné knihy Trnová koruna nejsou zuby (2015, 2. vydání 2016, 3. vydání 2016), Cxehxio (2016) nebo Až úzko pomyslet (2019). David Cajthaml je malířem, grafikem, spisovatelem, básníkem, výtvarným deníkářem a v neposlední řadě svébytným muzikantem. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla číst Libuška Šafránková ze vzpomínkové knihy Beatrice Landovské Nikdy není pozdě (na šťastné dětství) (Garamond 2019), v níž autorka bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. S Beatricí Landovskou pak promluví Jáchym Topol. Uvádí Petr Himmel, editor knihy. Praha / V 19 hodin nabídne Knihovna na Vinohradech autorské čtení poezie, kde svou tvorbu představí básnířka a perfomerka Jana Orlová, autorka sbírek Čichat oheň a Újedě, a básník a šachista Vojtěch Kallai, autor sbírky Žahour. Uvádí Robert Wudy.   12.11. Ostrava / Od 16 hodin proběhne v Domě knihy Knihcentrum setkání se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, po němž následovaly druhá próza Hotýlek (2015), její dosud nejúspěšnější román Hana (2017), kniha pro děti Strašidýlko Stráša (2018) a nejnovější román Tiché roky (2019). Písek / V 17 hodin bude v Městské knihovně Písek představena kniha Exil pod římským nebem (Trinitas 2019), dílo píseckého historika Ondřeje Blažka o českém, křesťansky orientovaném exilu v Itálii po roce 1948. Jako hosté večera vystoupí křesťanský teolog prof. Karel Skalický a historik doc. Jaroslav Šebek. Moderuje křesťanský teolog dr. Zdeněk A. Eminger. Olomouc / Od 18 hodin se v Mozarteu uskuteční literární večer. Vysočinu kdysi na Krabatinu přiléhavě přejmenoval tulák a spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj. Jako svébytný region na pomezí Čech a Moravy vstoupila do díla řady českých malířů, hudebních skladatelů a básníků. Nikoli jako sentimentální „vonička“, ale jako obraz dramat nitra i intimního domovského zátiší. Texty Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka, Ivana M. Jirouse jsou plné konkrétních odkazů na tento region. Příběhy Babic a Číhošťského zázraku zase výraznými dějinnými mezníky. O Krabatině pohovoří a ze svých textů budou číst Igor Fic, Miloš Doležal a Josef Mlejnek. Praha / V 18 hodin zavítá do pražského Knihkupectví ArtMap Ladislav Čumba s přednáškou „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / Od 18 hodin nabídne Institut Cervantes v Praze besedu o novém vydání Cortázarova románu Nebe, peklo, ráj, jež obsahuje poznámky autora, které si dělal při psaní románu. O tomto díle, jehož vydání znamenalo v roce 1963 revoluci v literatuře, přijdou diskutovat překladatelka Anežka Charvátová a argentinský spisovatel Juan Pablo Bertazza. Po skončení besedy bude následovat vernisáž výstavy fotografií Huga Passarella Luny nazvaná Překvapivá reportáž o Juliovi Cortázarovi, Paříži a jeho čtenářích. Tlumočeno do češtiny, vstup volný. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Šárka Tobrmanová s přednáškou na téma Milton a Ztracený ráj. Praha / V 19 hodin proběhne v Café Clubu Míšeňská křest nové sbírky Štěpána Noska Penumbra (Argo 2019), která přináší básně o nepravděpodobných andělech a jízdě po slovenské dálnici, o dítěti běžícím po hraně bazénu a astronautech rotujících ve volném prostoru, o písku osychajícím po vlně a bezvětří vylidněného kampusu na severoirské hranici, básně o měsíčním světle na hladině rybníka připomínajícím slavnou fotografii, o tom, co se děje během zatmění, nebo o tom, že se nikdo nikdy nikam neztratí. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Hollar již sedmý literární večer, kde svou právě vydanou knihu Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019) představí a ukázky z ní přečte Robert Janda. Svazek graficky doprovodil výtvarník Martin Mulač, jenž bude na večeru také přítomen, stejně jako nakladatel a spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Praha / V 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pořad nazvaný „Jakub Deml píše (a my o něm) před sametem i po něm“, další z večerů o spisovateli Jakubu Demlovi, jeho díle a díle o něm. Účinkují Alena Blažejovská, Xavier Galmiche, Anna Gnot, Petr Landman, Petra Loučová, Martin Machovec, Jakub Vaníček a Alexander Wöll. Připomenuti budou Jaroslav Erik Frič a Petr Holman. Moderuje Barbora Čiháková, připravila Daniela Iwashita a tým pro výzkum korespondence Jakuba Demla. Praha / Od 19.30 budou v kavárně Fra nad literárním dílem loni zesnulého surrealistického básníka a prozaika Pavla Řezníčka debatovat Petr Král, Jan Gabriel, Petr Motýl, Jakub Řehák a Viki Shock. „Byl prazdrojem nezřízeného smíchu imaginace. Díky jeho knížkám – od Stropu přes Vedro, Hvězdy kvelbu či Zvířata až po básně Mizející ve voliéře – to tak i zůstane,“ napsal v nekrologu pro Literární noviny Bruno Solařík.   13. 11. Praha / V 17 hodin představí ve Slovenském domě v Praze svůj nový román Aplikace a knihu povídek Ještěrka spisovatel Roman Ráž. Večerem bude provázet Kateřina Ferlesová, o autorově tvorbě promluví Miloš Horanský, ukázky z knih přečtou Kateřina Seidlová a Libor Hruška. Brno / Od 18 hodin nabídne brněnské Knihkupectví ArtMap přednášku Ladislava Čumby „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) básnířka a dramatička Maria Uhrinová, která zde bude vyprávět o svých cestách po západní Francii a přečte básně inspirované pobyty v Bretani. Praha / Od 19 hodin proběhne v Café Montmartre pracovně-diskusní setkání ze série Spektrum, věnované dějinám a výzvám edičního zpřístupňování díla Richarda Weinera. Hosty budou Erika Abrams, Josef Hrdlička a Eva Vrabcová, rolí moderátorů se ujmou Jiří Flaišman a Michal Kosák. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Petra Borkovce. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami pro dospělé čtenáře jsou sbírka povídek Lido di Dante (2017), básnická sbírka Herbář k čemusi horšímu (2018). Uvádí Robert Wudy.   14. 11. Ostrava / Od 16 hodin bude v Domě knihy Knihcentrum uvedena nová kniha publicisty, novináře a divadelního kritika Ladislava Vrchovského Kdy na slzy není čas (Protimluv 2019) – rozsáhlý román o muži, který nedobrovolně podepsal spolupráci s StB. Praha / V 17 hodin proběhne v Knihkupectví Luxor na Václavském náměstí křest audioknihy Raději zešílet v divočině (Tympanum 2019) spojený s představením nové knihy Aleše Palána Návrat do divočiny. Hosty budou Vilma Cibulková, Leoš Noha, Igor Bareš, režisér audioknihy Tomáš Soldán a další. Praha / Od 18 hodin bude na palubě (A)VOID Floating Gallery uvedena nová próza Marka Tomana s názvem Nutrie (Kniha Zlín 2019), která vypráví příběh o tom, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla. Knihu spolu s autorem pokřtí ilustrátorka a autorka koláží Jitka Kopejtkova a redaktorka Jitka Hanušová. Praha / V 18 hodin nabídne Francouzský institut v Praze setkání se spisovatelem Petrem Králem, laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie. K jeho posledním česky vydaným knihám patří Láska k Benátkám (20017), Konec imaginárna (2017), Vynálezci nových omylů (2018) či Šíření (2019). Nakladatelství Větrné mlýny vydává jeho Sebrané básně, zatím vyšly první dva svazky. Moderátorem tohoto setkání bude Guillaume Basset, dramaturg festivalu Svět knihy Praha. Praha / Od 18 hodin proběhne v Malé vile Památníku národního písemnictví večer věnovaný tvorbě experimentálního básníka a výtvarníka Josefa Honyse (1919–1969). Večerem bude provázet autorova dcera Daniela Radecký. Těšit se můžete na přednášku a seznámení s dílem Josefa Honyse, čtení ukázek poezie i rozbor výtvarného díla. Praha / V 18 hodin představí v Café Kolíbka svou tvorbu básnířka Jitka N. Srbová, autorka sbírek Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013), Les (2016) a Svět: (2019). Praha / Od 18 hodin se v Ústřední pobočce MKP uskuteční večer věnovaný současné romské poezii. Svou tvorbu zde budou prezentovat Renáta Berkyová, Mária Hušová, Iveta Kokyová a Janko Horváth. Ať už publikovaní nebo začínající básníci přednesou své romské, slovenské a české texty, které jsou živeny tradicí romské písňové tvorby, ale svými intimními, romantizujícími i politickými motivy postihují valéry současného života. Praha / V 19 hodin nabídne pražský Goethe-Institut další večer z cyklu Překladatelských čtvrtků, tentokrát s překladatelkou Kateřinou Klabanovou a Terezou Semotamovou coby moderátorkou. Kdo píše pro děti, musí brát děti vážně. Děti, které příběhy čtou i děti, které v příbězích vystupují. Finn-Ole Heinrich rozhodně takovým autorem je. Jeho třídílná Nevídaná dobrodružství Svéhlavíny S. jsou vážnou a smutnou, zároveň ale i lehounkou a radostnou dětskou knihou jako málokterá jiná. Kromě pohnutého příběhu, skurilních postaviček a originálního jazyka plného fantazie jsou na knize pozoruhodné také ilustrace Ràn Flygenring, které příběh spoluvyprávějí. Za svou oblibu vděčí trilogie i autorovu stylu plnému jazykových hříček, vtípků a nejrůznějších zvláštností. V tomto směru měla překladatelka Kateřina Klabanová velmi nesnadný úkol, nápaditost jejího českého textu je hodna obdivu a je více než rovnocenným ekvivalentem německého originálu. Hostem večera bude psycholožka a psychoanalytická psychoterapeutka Mirka Chmelíčková.   16. 11. Praha / Od 11 hodin proběhne v Národní knihovně ČR křest knihy Jak maminka vyprávěla o Československu (Verzone 2019). Reportážní pohádky napsala Michaela Vetešková a ilustrovala Lenka Jasanska. Za přítomnosti obou autorek knížku pokřtí novinářka Nora Fridrichová. Křest moderuje Regina Květoňová.   17. 11. Praha / V 19 hodin se bude na palubě (A)VOID Floating Gallery konat mezinárodní večer autorských čtení, na němž vystoupí básníci Tatev Chakhian (Arménie), Zofia Baldyga (Polsko), Michael Vandebril (Belgie) a John Mateer (Austrálie). {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Reportér Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha Slon na Zemplíně (Absynt 2019), vycházející v českém překladu Miroslava Zelinského, je intimním svědectvím o zemi i lidech žijících své životy daleko za horizontem všeobecné pozornosti. Přináší pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji možná ze všech nejméně. Čtvrtou básnickou sbírku Daniela Hradeckého s názvem Přibližování dřeva (Perplex 2019) tvoří tři samostatně stojící skladby. V úvodní „Redakci dokonalé básně“ autor konfrontuje řeč poezie s hantýrkou literárního provozu a odhaluje proces zrodu básně, během nějž se pohled tvůrce střetává s pohledem editora. Titulní skladba „Přibližování dřeva“ evokuje autorova setkání s různými lidmi, jejichž výroky se mu vryly do paměti, a naznačuje tak, že naše životní zkušenost je vždy do nějaké míry převzatá nebo opřená o zkušenost druhých. Závěrečný text „Raussig“ (odkazující k německému názvu Ústí nad Labem – Aussig) lze vnímat jako jakési hořké soukromé urbi et orbi, v němž básník litanicky spílá nenáviděnému městu, světu i době. Sametová revoluce pronikla až na farmu podnikavého Milana. Jeho nutrie ji nadšenecky přijmou za svou s nadějí, že už se nebudou nosit kožešiny, ale samet! To se tak úplně nestane a stejně jako lidé čelí náhle i nutrie rozhodnutí: kam dál? Jakou roli v tom bude hrát tango a nutrioterapie? Příběh, který ukazuje, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla, vypráví ve svém novém románu Nutrie (Kniha Zlín 2019) spisovatel Marek Toman. Nová kniha Martina Ryšavého, mimo jiné autora próz Cesty na Sibiř a Vrač, která nese název Zlaté vidění (Revolver Revue 2019) je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání; kniha však neobsahuje žádnou jeho odpověď. Zlaté vidění tak můžeme číst jako nejednoznačným interpretacím otevřenou zprávu ze života současné hrdinky opakovaně zklamávané při hledání trvalejších jistot, například prostřednictvím alternativního životního stylu. Na místě adresáta se ocitá čtenář, který kromě jiného stojí před otázkou, zda protagonistka trpí fatální nezakotveností pro svou zásadovost a hrdý vzdor vůči autoritám a běžným očekáváním, anebo zda on sám se nakonec nestává obětí její manipulativní hry. Nezvykle tradicionalistické veršotepectví archaických forem (alexandríny, akrostichy, rispety, sonety…) na jedné straně, a přidrzle krátké vypointované veršovánky s humorem černějším než uhelné sklady na straně druhé tvoří nezřený manželský pár, který vás rád pozve do své italské domácnosti. Nebojíte-li se otevřít Pandořinu skříňku s nadšením dítěte rozbalujícího svůj vánoční dárek a chcete-li si potykat s resuscitovanou literární dekadencí, která právě probuzena ze své klinické smrti opětovně hárá, pak můžete sáhnout po nové sbírce básníka Kamila Prince s názvem Nožem učím rybu křičet (Kampe 2019). Kniha Pavla Kosatíka 100 x TGM z roku 2017 obsahuje 100 moudrých i vtipných, slavných i neznámých, ale vždy zajímavých výroků T. G. Masaryka, které mohou být užitečné a posloužit k zamyšlení i v současnosti. Malou čítanku Masarykových výroků s komentářem a výkladem, která TGM přibližuje dnešním čtenářům, nyní vydal Radioservis jako audioknihu, kterou načetli Petr Čtvrtníček a Dana Černá. Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě, nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v úsporně načrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami o budoucnosti. Jeho Ostny a oprátky nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu, kterou načetla Vanda Hybnerová.

Čas načtení: 2019-09-27 13:22:05

Film Tajemství hradu v Karpatech byl ve své době přijat rozpačitě, ale dnes už je kultem

Z „trilogie“ scenáristy Jiřího Brdečky (1917–1982) Limonádový Joe (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1983) doposud nevyšel scénář prostřední z nich, Limonádový Joe se v této formě objevil jako komentovaná publikace už v roce 1990 a loni jej následoval film Tajemství hradu v Karpatech. V knize je před scénář předsunut poutavý text spisovatelky Terezy Brdečkové o okolnostech vzniku snímku a následují tři dobové rozhovory s autory. Pointou publikace je studie Lukáše Skupy Rozesmát je málo! o české filmové komedii v etapě „oživení“ normalizační kinematografie. Autor si zde vytkl věru nelehký úkol definovat „základní situace“ někdejší veseloherní produkce a to, jak si stála ve „vnitřních strukturách kinematografie“, proč byla vnímána jako důležitá a jakou roli jí přisuzovala tehdejší dramaturgie a distribuce. Poté, co Skupa analyzuje předpoklady pro zintenzivnění komediální produkce těch let, pokouší se odhalit, jaké nároky byly na tvorbu kladeny a který typ komedií se dlouhodoběji preferoval. Až nás konečně zavede i na exkurzi do obou barrandovských dramaturgických skupin a na příkladu tvorby Petra Schulhoffa a Oldřicha Lipského představí dva typy veseloher, které v daném období zažily svůj vrchol a z nichž se dají vyvodit obecnější závěry o žánru české komedie druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Historie je to místy až kuriózní a překvapivá. Spatříme i faksimile textu o cílech nové dramaturgie. Ten je datován 7. červnem 1971 a jeho autorem je ústřední dramaturg a ředitel Filmového studia Barrandov Ludvík Toman, muž disponující širokou škálou pravomocí (ba dnes až neuvěřitelnou). Zasahoval do skladby dramaturgických skupin, schvaloval scénáře, schvaloval i filmové kopie před jejich dokončením, kontroloval také složení filmových štábů, a to od režisérů až po herecké představitele a... Zkrátka a dobře, měl neomezenou moc. Přesto či právě proto i on občas vyslovil až neuvěřitelný soud: tak například zcela smetl hornickou komedii Parta hic. První díl Brdečkovy „parodické“ trilogie tuto éru předcházel, oba následující filmy už do Tomanova času spadají a ledacos je spojuje. Tereza Brdečková konstatuje, že humorná adaptace Vernova románu byla ve své době spíše zklamáním, a to zvlášť ve srovnání s Adélou, nicméně dnes je Tajemství hradu v Karpatech dokonce už kultem. Sama Tereza Brdečková to poprvé intenzivně zažila během promítání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti roku 2004. Mladí diváci se smáli už předem, uměli „svůj“ film zpaměti, a jak se ukazovalo, mnozí jej viděli už nesčetněkrát. „Co se v roce 1980 jevilo jako toporné, bylo najednou k popukání;“ píše dcera tvůrce. „Co bylo dřív přehnané, bylo přesně tak akorát; pimprlový charakter postav, který v roce 1981 působil rozpačitě, byl najednou uměleckým výrazem.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z materiálů na lezených v „Archivu Barrandov Studia“ plyne, že záměr adaptovat Vernův román Tajemný hrad v Karpatech studio pojalo už roku 1966, ale zůstal jen záložním, spícím projektem, a teprve když se – koncem roku 1979 – na Barrandově uvolnila kapacita (který film „na rok 1980“ tenkrát vypadl z plánu výroby, se však od Terezy Brdečkové nedozvíme), bylo možné, ne-li nutné proluku zaplnit, a to co nejrychleji. Není přitom vyloučeno, že s nápadem udělat z pochmurného až „gotického“ příběhu komedii přišel dramaturg Vladimír Bor, proslulý to recesista. Anebo to napadlo Brdečku? Kdo ví. Ale prokazatelně litoval. Když si totiž román přečetl, s hrůzou zjistil, že nenáleží k nejlepším Vernovým dílům a neskýtá příliš materiálu pro únosný scénář. Ale bylo pozdě. Brdečka přesto dělal, co mohl, a vyhrál si například s lidovým dialektem. Avšak byla to již úplně jiná práce, než když byl v týmu s Karlem Zemanem při výrobě Vynálezu zkázy, kde pracoval jako spoluscenárista i autor komentáře. Film o hradu v Karpatech vznikal na podzim 1980 na mnohých místech: na Čachtickém hradě, na Lietavském hradě, pod Spišským Hradem, ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, na Kosti, na Valdštejně a Frýdštejně, na Petříně i na Vyšehradě, ve Stromovce, na Malé Straně i na Starém Městě, v Letohrádku Kinských a v Kinského zahradě, ve Státní opeře a v interiérech na Barrandově (to ještě začátkem roku 1981). Jen málokoho přitom napadlo, že Brdečka tvořil tuto komedii v depresi, která byla, pravda, způsobena i jeho zhoršeným zdravotním stavem. Zemřel jen devět měsíců po premiéře. Problém filmu je také v tom, že autor pouze přenesl do verneovky model z „nickcarterovky“. A nezměnil mnoho. Je tu výkonný a dokonale sebestředný seladon, pevně přesvědčený o vlastní ušlechtilosti (stejně jako v Adéle ho opět hraje Michal Dočolomanský), je tu i jeho plebejský komorník, který za něj hodně věcí vyřeší, je zde také padouch raněný vlastní minulostí (opět Miloš Kopecký), jsou tu technické vynálezy, je zde romance, oba filmy mají prvky grotesky a jen kulisy jsou jiné. Kniha přináší množství fotografií z filmu a faksimile Brdečkových poznámek. Za pozornost v té souvislosti stojí, že Tereza Brdečková poskytla pro vydání svou vlastní verzi scénáře, která se liší od té z archivů, a včlenila do textu ony otcem ručně psané poznámky. V oddíle Z dobového tisku přináší svazek reportážní rozhovor Alexandry Prosnicové s Brdečkou (z časopisu Kino 13/1981), interview Ladislavy Vydrové s Oldřichem Lipským ze Záběru 2/1981 a rozhovor Mileny Nyklové s Brdečkou ze Záběru 12/1981. Tereza Brdečková, Lukáš Skupa a Jiří Brdečka: Tajemství hradu v Karpatech a Jiří Brdečka. Fotografický portrét Jiřího Brdečky Václav Chochola. Rekonstrukce plakátů z filmu Adam Hoffmeister. Vydalo nakladatelství Limonádový Joe. Praha 2018. 232 stran

Čas načtení: 2019-09-19 08:28:08

Takový normální soud

„Velká daňová kauza“, vedená od jara 2015 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného, se po obvyklé prázdninové přestávce probudila k životu. Účastníci řízení vstoupili 9. září 2019 do soudní síně, kterou opustili 25. června 2019. Pokračování hlavního líčení propuklo s dříve nevídanou intenzitou pětidenním blokem. Předseda senátu se zřejmě rozhodl zrychlit tempo, aby se konečně zbavil neúnosně dlouhého procesu, jehož konec je v tuto chvíli stále ještě v nedohlednu. Přes dobré úmysly se ale zrychlení příliš nevydařilo. Naplno zapůsobila jako brzda nekázeň předvolaných svědků, z nichž se dostavili jen někteří. Mezery v čase, způsobené nepřítomností svědků nebo zkrácením jejich výpovědi proti předpokladu zaplňovalo přehrávání záznamů odposlechů. Ty byly převládající složkou výplně času za celých pět dní. Jejich obsah se týkal provozních záležitostí firem obžalovaných. Nepostřehl jsem žádný rozhovor, jenž by se mohl týkat páchání jakýchkoli podvodů. Ani přehrávání odposlechů nezabránilo neúplnému využití úředních hodin soudu. V úterý 10. zpestřil program obžalovaný Shahram Zadeh vysvětlením, že v rámci sjednocování příjmení členů jeho rodiny matriční úřady vypustily z jeho jména slovo Abdullah. Před soud pak předstoupil svědek T. K., právník a daňový poradce, který zastupoval společnosti Ecoll Invest a Biodiesel Trade v jednání s celní a finanční správou, připravoval smlouvy a dohlížel na úkony, vyplývající z povinností oprávněného příjemce pohonných hmot. Jméno Shahram Zadeh mu nic neříkalo, ale znal obžalované, kteří byli vedoucími pracovníky výše zmíněných obchodních společností. Neznal nikoho ze spodního patra pyramidy obžalovaných. S firmami byl ve styku prakticky denně. Tvrdil, že obě společnosti vedly řádně účetnictví a plnily pečlivě povinnosti vůči finanční a celní správě. Nepozoroval, že by prováděly nějaké neobvyklé nebo dokonce nezákonné či podvodné transakce. Nedocházelo k zadržování hlášení o dani z přidané hodnoty. Pro každého klienta se vedla samostatná složka, do které se ukládaly dokumenty o jeho obchodním případu. Do firem přicházely časté kontroly z celní správy, jejichž výsledky byly vesměs kladné. Ecoll Invest měl zvláštní povolení pro výkon služby oprávněného příjemce, k jehož získání bylo potřebné potvrzení o bezdlužnosti. Celkově příznivý obraz činnosti společností Ecoll Invest a Biodiesel Trade vyplynul zčásti z jeho volného výkladu, ale převážně jako výsledek odpovědí na všetečné otázky předsedy senátu, obhájců a obžalovaných. Svědka T.K. vystřídal V. V., externí účetní společnosti Biodiesel Trade, který se hlásil pouze k obžalovaným, kteří v ní zastávali vedoucí postavení. Zajišťoval zpracování účetní evidence na základě prvotních dokladů, připravovaných zaměstnanci společnosti. Pracovní kontakty probíhaly přibližně ve dvoutýdenních intervalech. Podklady pro přiznání DPH dostával v pořádku. V době, kdy navázal spolupráci, firma již delší dobu fungovala. Uvedl, že se financovala z vlastních zdrojů. Nemohl potvrdit, že by prováděla utajené nebo nestandardní či falešné operace. Soudce Aleš Novotný po něm žádal vysvětlení k přepisům odposlechů jeho hovorů s obžalovaným Petrem Moštěkem z roku 2013, ale svědkovi záznamy nic neříkaly. Kromě vedoucích pracovníků společnosti Biodiesel neznal nikoho dalšího z obžalovaných. Jeho výpověď doplnil obžalovaný Petr Moštěk vysvětlením k odposlechům a k cizím zdrojům, které užívala společnost Biodiesel. Ve středu 11. září předseda senátu konstatoval nedostupnost slovenského svědka, který se odstěhoval a místo jeho pobytu se tamním orgánům nepodařilo vypátrat. Dále informoval o doručení lékařského potvrzení, podle něhož svědek J. R. není způsobilý účasti na hlavním líčení a není naděje, že by se situace v dohledné době zlepšila. Přečetl proto jeho výpověď z přípravného řízení. Obsahovala údaje o jeho obchodování s pohonnými hmotami. V té souvislosti přišel do styku s obžalovaným Petrem Moštěkem jako představitelem společnosti Ecoll Invest, která poskytovala službu oprávněného příjemce. V Ecoll Investu se jednou letmo potkal s obžalovaným Petrem Dokládalem. Ve vlastních přímých obchodech měl co do činění s obžalovanými Vojtěchem Kudláčem, Jiřím Eliášem a Ladislavem Mazurou. K této výpovědi se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk. Zdůraznil, že proběhlo několik schůzek se svědkem J. R., na kterých se neprojednávaly žádné daňové podvody a žádné z nich se nezúčastnili obžalovaní Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura. Svědek tak vyvrátil nepravdivá tvrzení obžalovaného Jiřího Eliáše. Se svědkem J. R. proběhla pouze náhodná standardní obchodní jednání. Následně předstoupil před soud svědek E. N. Především uvedl, že vzhledem k odstupu času si mnoho nepamatuje a žádal o otázky. Soudce Aleš Novotný mu za účelem posílení poměti přečetl protokol z jeho vystoupení v přípravném řízení. Shrneme-li jeho svědectví, pak jeho obsah se překrýval s výpovědí svědka J. R., který byl zaměstnancem jeho firmy a jeho hlavním pomocníkem. Shodně s ním popsal jejich obchodování s pohonnými hmotami, které nakupovali od různých dodavatelů. Měli ojedinělé kontakty se společností Ecoll Invest jako s oprávněným příjemcem PHM, kde s nimi jednal obžalovaný Petr Moštěk. Jejich schůzek se kromě něj a svědka J.R. nikdo další nezúčastňoval. Významně se na jejich vlastních obchodech podíleli obžalovaný Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura, ale na schůzkách s obžalovaným Petrem Moštěkem nikdy nebyli. Ve vyjádření k jeho vystoupení obžalovaný Petr Moštěk upozornil na rozpor mezi výpovědí obžalovaných Vojtěcha Kudláček a Jiřího Eliáše před soudem a svědectvím svědků J. R. a E. N. co do schůzek v Ecoll Investu, jichž se zúčastňovali pouze obžalovaný Petr Moštěk a svědci J. R. a E. N. Dopolední část jednání doplnil výslech svědka O.P., jehož vyjadřování bylo nápadně kusé. Jeho výkon mohly ale ovlivnit zdravotní potíže, které se pak projevily během výslechu. Svědek uvedl, že o stíhané trestné činnosti nemá povědomí a z obžalovaných zná pouze Ladislava Mazuru, a to asi 10 let. Předseda senátu ale namítl, že někteří z těch, k nimž se nehlásí, jej ve svých výpovědích zmiňovali. „Zkoušel“ ho pak také na jména jiných osob než obžalovaných, například výše zmíněného svědka J. R. Předestřel mu jména některých společností, zapletených do nekalých obchodů, ale ani ta svědkovi nic neříkala. Předseda senátu mu pak vysvětlil, že podle některých obžalovaných se měl podílet na výkonu trestné činnosti. Konkrétně měl spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš vypovědět, že se podílel na trestné činnosti společně s obžalovaným Ladislavem Mazurou. Uvedl při tom několik společností. Předseda senátu pak žádal vysvětlení, v čem spočívala jeho součinnost s Ladislavem Mazurou a zda zná určité společnosti včetně zahraničních. Nic podstatného se ale nedověděl. Svědek nechtěl nic vědět ani o tom, že měl přenášet peněžní částky. Aleše Novotného zajímala také úloha jeho sestry v některých zájmových společnostech. Při zkoumání svědkovy znalosti zájmových společností nebyl šťastnější ani státní zástupce.  K jeho vystoupení se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk, který upozornil na skutečnost, že všichni svědci, které označil za účastníky trestné činnosti spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš, nezávisle na sobě vylučují pravdivost jeho tvrzení. Pan obžalovaný kritizoval nepřítomnost obžalovaného Jiřího Eliáše, která znemožnila jeho konfrontaci se svědky. V odpolední části jednání vystoupil svědek R. M., který neznal nikoho z obžalovaných, jež mu vyjmenoval předseda senátu. Nezná ani obsah obžaloby. Jednalo se o dalšího obchodníka se společnostmi, jehož jméno prochází spisem. Stejně jako ostatní obchodníci se společnostmi, kteří vystoupili před soudem již dříve, neposkytl žádné užitečné informace: nepamatoval si, nemá již žádné písemné podklady. Ve čtvrtek 12. září na začátku hlavního líčení předseda senátu rozhodl o předvedení policií svědka, který se opakovaně nedostavuje, a uložil mu pokutu. Naproti tomu s pochopením posoudil omluvy dalších dvou svědků, kteří se omluvili pro zdravotní potíže, jež doložili lékařským dobrozdáním. Proběhl pak výslech svědka D. Z., bývalého pracovníka banky, předvolaného na žádost obhajoby. Soud si vyžádal od jeho bývalého zaměstnavatele zproštění mlčenlivosti. Svědek zná obžalované vedoucí pracovníky společnosti Ecoll Invest, ví o existenci společnosti P.P.S., Ecoll Invest a Biodiesel Trade. Ví zhruba, čeho se týká obžaloba. Předseda senátu předal vedení jeho výslechu obhájcům. Odpověděl pak záporně na otázku obhájce, zda pozoroval na straně obžalovaných snahu o takové nakládání s bankovním účtem, aby byl zastřen skutečný majitel peněz. Podle svědkova názoru takový zásah by vůbec nebyl možný. Podobně se vyjádřil k otázce, zda se u obžalovaného Dokládala setkal se zájmem o poskytnutí nějakých nestandardních služeb. Sdělil dále, že až do zahájení úkonů trestního řízení nedošlo nikdy k blokování účtů, odmítnutí příkazu k platbě nebo jiným vnějším zásahům do funkce účtů předmětných společností. Nezaznamenal žádné nestandardní nebo podezřelé operace na účtech. Popřel možnost nakládání s účty neoprávněnou osobou. Všechny společnosti vyhovovaly požadavkům banky při zakládání účtů. V jeho podání vycházejí společnosti obžalovaných jako jednoznačně bezproblémoví, důvěryhodní klienti. V myšlení trestních soudců bývá obvykle pevně zakotvena nedůvěra k zdánlivě nezpochybnitelným kladným obrazům obviněných v podání svědků obhajoby. Soudce Aleš Novotný se od svých kolegů nijak neliší, spíše je nedůvěřivý více než jiní. A nelze mu upřít obratnost při vedení výslechů. Vždy se snaží z vyslýchaných vyždímat informace do poslední maličkosti a kladná svědectví se snaží zpochybnit. Projevilo se to i v jeho reakci na výpověď svědka D. Z. Zkoumal především, s kým z obžalovaných, a za jakých okolností se seznámil jako s prvním. Svědek označil pobočku banky, na které došlo k prvnímu kontaktu a uvedl, že se tam dostavil obžalovaný Petr Dokládal. Předseda senátu chtěl ovšem vědět více. Dověděl se tedy, že svědek vnímal obžalovaného Petra Dokládala jako fyzickou osobu, advokáta a poradce, jednajícího v zájmu společnosti Ecoll Invest. Setkal se také s Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou, které považoval za statutární zástupce zmíněné společnosti. Seznámil se také s obžalovaným Petrem Moštěkem, jednajícím za společnost Biodiesel Trade. Aleše Novotného také zajímalo, zda svědek věděl něco o náplni činností obsluhovaných společností. Svědek potvrdil rámcovou znalost. K dotazu předsedy senátu svědek popřel znalost ostatních obžalovaných, nevyjímaje obžalovaného Shahrama Zadeha. Soudce se také zajímal o jeho schůzky s obžalovanými a jejich účelu, což svědek vysvětlil zájmem na zajištění hladkého průběhu operací včetně převodů cizích měn. Vyloučil, že by banka poskytla informace o předmětných společnostech komukoli jinému. Aleš Novotný položil také otázku po současném stavu jeho vztahů s kýmkoli ze čtyř jemu známých obžalovaných. Svědek zdůraznil čistě profesionální vztah, navázaný prostřednictvím jeho kamaráda Daniela Rudzana a sloužícího výlučně k odborným konzultacím. Popřel, že by obžalovanému Petru Moštěkovi poskytoval bankovní informace týkající se společnosti Ecoll Invest. Aleš Novotný zřejmě části svědkova výkladu nedůvěřoval, proto mu nechal přehrát prostorové odposlechy. Svědek pak uznal, že pravděpodobně v odposlechu zněl hlas jeho a obžalovaného Moštěka. Předseda senátu projevil nelibost nad tím, že zřejmě s obžalovaným Moštěkem hovořil i o záležitostech společnosti Ecoll Invest a tázal se, zda pan obžalovaný měl pověření takové informace získávat. Zaujalo ho také, že se mluvilo o Anně Fridman, nové spolumajitelce společnosti Ecoll Invest a zkoumal, zda svědek poskytoval obžalovanému Petrovi Moštěkovi také informace, týkající se společnosti P.P.S. Ptal se jej také na osobu Tomáš Sedláček a jeho kontakty. Netroufám si hodnotit, zda se zdařil záměr zpochybnit svědkovu důvěryhodnost, nicméně snaha zde byla. Podotýkám, že z celého dokazování je zřejmé, že obžalovaný Petr Moštěk byl činný ve všech třech zmiňovaných společnostech a měl samozřejmě oprávněný přístup k jejich důvěrným informacím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Důvěryhodnost svědka podpořil svým vyjádřením obžalovaný Petr Moštěk, který v této souvislosti upozornil na vyvedení 1,5 miliardy Kč z účtů společnosti Ecoll Invest do zahraničí jejími novými anglickými majiteli Annou Fridman a Michaelem Wyldem. Pozastavil se nad tím, že chování nových majitelů a této jejich transakci trpně přihlížely příslušné státní orgány, které ji mohly znemožnit. O této záležitosti, která se stala již v roce 2012, se skutečně dříve příliš nemluvilo a je velmi divná: Anna Fridman a Michael Wyld koupili společnost Ecoll Invest, vyměnili v ní personál, rozšířili obchody a když měli na účtech 1,5 miliardy Kč, vyvedli je neznámo kam a bez rozloučení se zaměstnanci zmizeli z České republiky. Celní správu a PČR to začalo zajímat až po jejich odjezdu. Výtečníci nejsou v seznamu obžalovaných a nevěřím, že po sedmi letech od činu je spravedlnost dohoní. Je to velmi zvláštní ukázka liknavosti státních orgánů, ale není úplně překvapivá. Dne 18.června 2003 podal Finančně analytický útvar MF trestní oznámení na uskupení několika firem, seskupených kolem společnosti Czech Petrol Distribution kvůli krácení daně z přidané hodnoty při dovozu PHM se škodou cca 1,5 miliardy Kč. Zdá se, že prověřování tohoto oznámení neprobíhá a pouze soudce Aleš Novotný se pokusil vyslechnout v tomto řízení několik osob, zmíněných v trestním oznámení. Není bez zajímavosti, že někteří spolupracovníci společnosti Czech Petrol Distribution vystupují v obou kauzách Shahrama Zadeha proti němu a někteří z nich současně jako spolupracovníci PČR. V této souvislosti se vnucuje otázka, podle jakého klíče orgány činné v trestním řízení rozhodují, koho budou stíhat a koho nechají běžet. Jednací den pátek 13.září ozvláštnil pokus o konfrontaci dvou svědků, z nichž svědka M. G. přivedla eskorta z věznice. Tento svědek projevil ochotu vypovídat, ale byl mimořádně skoupý na slovo. Tvrdil, že nezná nikoho z obžalovaných, neví nic o jejich trestné činnosti. Předseda senátu se jej ptal i na další osoby, ale bylo to bezvýsledné. Proto Aleš Novotný jeho výslech po chvíli přerušil a nechal jej vyvést ze soudní síně s tím, že jej možná předvolá znova za účelem konfrontace se svědkem J. P. Soud se pak věnoval výslechu svědka J. P., který nikoho z obžalovaných neznal. Vypověděl, že pod příslibem odměny, kterou pak nedostal, se nechal vtáhnout do úlohy „bílého koně“. Stal se jednatelem společnosti. Posloužil zřízením bankovních účtů, nákupem mobilních telefonů a vystavením generální plné moci někomu z lidí, kteří jej vtáhli do hry. Jejich jména nezná. Podepsal nějaké listiny, o jejichž obsahu a účelu nic nevěděl a společníci mu je odebrali. Hlavní úlohu v jednáních, jichž se zúčastnil, hrál svědek, s nímž se setkal v soudní síni. Od roku 2014 se s nikým z účastníků jednání nesetkal. Předseda senátu pak nechal znova přivést do soudní síně svědka M. G., který připustil, že se mu svědek J. P. vybavuje někde na benzince. Přestože jej Aleš Novotný poučil o možných nepříjemných důsledcích uvádění nepravdivých informací a utajování skutečností, tvrdil, že si na okolnosti dřívějšího setkání nepamatuje. Svědek J. P. jej pak usvědčoval, že jej vedl při zakládání společnost Tondela a slíbil mu odměnu ve výši 200 tisíc Kč. Zakládali spolu bankovní účty a nakoupili mobilní telefony a SIM karty. Svědek M. G. ale odmítl pravdivost jeho sdělení. Nezměnil postoj, ani když mu předseda senátu přečetl výpověď svědka J. P. z přípravného řízení, která obsahuje popis jeho úlohy při vtažení svědka J. P. do akce. Svědek J. P. potvrdil, že se nikdy nesetkal s obžalovaným Petrem Moštěkem ani s obžalovaným Petrem Dokládalem. A obžalovaný Petr Moštěk ve vyjádření k výpovědím svědka M. G. sdělil, že se s ním nikdy nesetkal a upozornil, že svědek podle fotografie ztotožnil obžalovaného Vojtěcha Kudláče jako jednoho z lidí, kteří se podíleli na jeho naverbování jako bílého koně. V této souvislosti projevil politování nad nepřítomností obžalovaného Vojtěcha Kudláče. Hlavní líčení bude pokračovat 7. října 2019 opět pětidenním blokem.

Čas načtení: 2019-09-08 14:45:44

Jana Rychterová: písně, zpěv, šanson atd.

Je skvělé, jak se mi s přibývajícím věkem zlepšuje paměť. Cítím to každý den. Tak třeba: S Janou Rychterovou jsme se poprvé viděli v Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, byl to večer poezie a šansonů v sále Boženy Němcové a pořadatelem byl Vráťa Ebr. Potom jsme se viděli několikrát na večerech, které organizoval (a platil!) Josef Hudera v Mladé Boleslavi (také s Václavem Větvičkou) a pak jsem u nějakého pouličního prodejce narazil na CD – Festival autorského šansonu (Městská část Prahy 5 uvádí), na němž měla Jana tři písně… U žánru, v kterém je Jana tak dobrá, je potřeba důvěra. Já věřím, že ona zrovna tohle chce zpívat, tady a teď. Nejsem jako ten pán v písni o baletkách, abych hodnotil části jejího těla, ale když zpívá třeba Na zastávce tramvaje, nechám si taky ujet tramvaj. Jejím možná nejznámějším nápadem a neváhám říci přímo úderným je zřejmě Two voices, dva hlasy. Představte si hodně známou melodii z klasiky, doprovázenou na kytaru, někdy s empatickými houslemi, s textem naprosto nečekaným a taky nepřípadným, zpívanou. Zpívanou – ale jak! Jednak způsobem, který jsme zvyklí slyšet běžně, ale vedle toho ještě jedním hlasem, hlasem po léta školeným, operním, na který někteří posluchači zvyklí nejsou. Dohromady je to opravdu překvapivá novinka, zvlášť když v Badinerii J. S. Bacha se zpívá o pitomé navigaci. Ano, čtete dobře. Ve slavném (A. Chačaturjan) Šavlovém tanci se zase dvě holky domlouvají, že seberou kasu (čti pokladnu alias trezor). Nechybí ani Ragtime, Boccheriniho menuet, a – světe drž se – Beethovenova Pátá! (symfonie) to je Betonu káď. Je to sranda, když v muzice přes sto let klasické najednou vystupuje Jágr. Víte, kdo, přece ten Jaromír, ten, co hraje tak dobře hokej! Je možné, že tento způsob prezentace té staré báječné hudby narazí u kulturních bdíčů na tvrdou vodu, to jistě už narazil. Mně se to líbí. Je to vtipné a zvlášť a zejména se mi zamlouvá představa hokejových fanoušků, kteří najednou přestali skákat (kdo neskáče, není Čech – sancta simplicitas!) a jali se s potěšením poslouchat Mozarta. …Víte vy, kdo to byla Mozarta? Ptal se druhdy Šlitr Suchého. A Suchý o řadu let později vyzpíval svůj sen: a skinhedi dennodenně sledujou/ poezii v televizi Nova… Od Jany s velkým J mám zatím(!) nejraději CD Po stopách soumraku. Tahle deska je výborně koncipovaná, jako by její části spojovala tenká nit, abychom se my naslouchající někam daleko nerozeběhli, možná. Psal jsem na začátku o důvěře, víře. A pokud se proměníte a jste to na chvíli vy, komu zpěvačka zpívá Když tě večer čekám a ty nepřicházíš (doprovázená krásným hlasem houslí), něco se změnilo, viďte! Zařídila to ona, nebo vy? {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nejraději bych vás vzal na malou procházku tím jejím uhrančivým i obyčejným soumrakem, na procházku verbální, ale bez muziky to nejde. Ne, nejsem anděl, to vím. Jemná nostalgie o starých časech, Dáma, připomene Skoumalova Starého pána, jak sedí a poslouchá jazz či Nohavicova Vazače knih. (Kdybych se narodil před sto lety…) Co nás to mámí v časech, které jsme nemohli zažít? Nějaké zvláštní nostalgie, za oknem se záclonkami v domě se světlou omítkou a růžovou růží u branky? Před závěrem desky je song No tak si běž!, o tom to přesně je. A přidej do kroku, dodávám já. Potom přijde dívčí stud, ale i slib ženy: O lásce se mi špatně zpívá. A na konci se trochu jinak (Anděl z Atlantidy) obloukem či kruhem vrátíte na začátek. Zase jste to vy, ten muž s tváří anděla a říkáte – ne, píšete Janě zpěvačce dopis (ne email, sakra!), že tu tvář anděla možná vidí jen ona… Zase vám k tomu pomůžou krásné housle. Celé tohle CD je příběh. O čem? Inu, o nás, lidech, o tom, proč štěstí, když už je, tak málo trvá. Ford Madox Ford to popisuje v knize Nejsmutnější příběh: Je to podivný a fantastický svět. Proč lidé nemohou mít co chtějí? Vy se v tom třeba vyznáte, mému chápání to uniká. Existuje nějaký pozemský ráj, kde uprostřed šepotu listoví mohou lidé být s tím s kým být chtějí a pohovět si ve stínu a v chládku? Ale zpěvačka soumraku, radosti, two voices, ona a její spoluhráči vás dlouho smutnit nenechají. Někde po kapsách mají vždycky naději. A velikou a někdy veselou či dravou chuť do života. Víte, s tou pamětí… Já myslím, že jednu věc máme společnou všichni. Totiž – že na některé věci bychom nejraději zapomněli, viďte? Taky to tak mám. Ale Janu Rychterovou, tu si pamatovat chci.

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2024-02-20 13:41:00

Nejsilnější okamžik cen BAFTA: Nemocný Fox na vozíčku dojal k slzám

Překvapivá účast původem kanadského herce Michaela J. Foxe (62) na předávání cen BAFTA byla po právu oceněna ohlušujícím potleskem vestoje. Herec, jehož proslavila sci-fi trilogie Návrat do budoucnosti, i přes zdravotní obtíže vystoupil na pódiu a předal cenu...  

Čas načtení: 2024-02-21 09:15:00

Nečekané přiznání Jágrovy (52) Dominiky (29): Proč odmítá dítě s Jardou!

Kdy se dočkáme potomka Jaromíra Jágra (52)? Na to už ani bookmakeři sázky neberou, ale překvapivá zpráva přišla před časem od jeho partnerky Dominiky Branišové (29). Přiznala, že se na miminko ještě necítí!