Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-03-15 20:41:18

Martina Bittnerová: Všechno zlé si děláme mezi sebou a dobrovolně

„Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina,“ přiznává Martina Bittnerová, autorka několika knih o českých osobnostech 19. století. Napsala také celou řadu povídek, které publikovala v časopisech a ve svých knížkách. Působí jako lektorka, pořádá přednášky a besedy v knihovnách a ve školách a pro děti a mládež dělá příměstské tábory. Coby čtenářka miluje krásnou češtinu předků.   Bylo vám devět let, když jste napsala svůj první příběh o indiánce. Pamatujete si, jak dopadl? Co vás ještě kromě psaní bavilo? Je to tak dávno, že už si jeho závěr přesně nevybavím. Ale vzhledem k tomu, v jak neharmonickém prostředí jsem vyrůstala, předpokládám, že musel dopadnout ve stylu – milovali se až do smrti. Každopádně ti moji indiáni byli určitě stateční, soudržní a pomáhali si. Čímž jsem vyjmenovala ctnosti, nebo chcete-li vlastnosti, které vyznávám dodnes. On se člověk až tak zásadně nemění. Tehdy mě bavilo malovat si, hrát venku vybíjenou, chodit do divadla a jezdit na výlety. Ráda jsem četla přírodovědné knihy a dívala se na filmy o zvířatech. Ale zřejmě největší vášeň jsem měla pro knihy, pořád jsem něco četla.   Tvůrčímu psaní jste se začala věnovat na střední škole. Svými články jste přispívala do různých časopisů. Zúčastnila jste se několika literárních soutěží pro neprofesionální literáty a obdržela několik ocenění. Co vás přivedlo k psaní knížek?   Naprosto klasicky jsem v šestnácti letech začala psát povídky. Na začátku mě hodně ovlivnily texty Petra Štěpána, které zpíval v kapele XIII. století. To bylo pro mě naprosté (a v dobrém slova smyslu) zjevení. Láska k této skupině mě držela hodně let a dodnes mám pro ty staré písničky slabost. Pro můj další vývoj byl ovšem nejdůležitější okamžik, když jsem se dostala do Klubu mladých autorů při Středisku západočeských spisovatelů. Tenkrát jsem si asi poprvé uvědomila, že psaní bude má osudová cesta. A může za to báječný člověk, spisovatel, grafik, vydavatel, jednoduše muž mnoha povolání, František Spurný, který už bohužel není mezi námi. Když jsem mu po letech poslala s rozechvěním dvě knížky, napsal mi, že mi gratuluje, protože mají hloubku a obsah. Chtěla jsem se s ním ještě potkat osobně a znovu mu za vše poděkovat, ale život mi tak naložil, že jsem to nestihla realizovat, což mě velice mrzí. Nicméně první knížku jsem dala dohromady a vydala díky mému již také zesnulému příteli. Ten mi dodal kuráž. Povzbudil mě, abych to zkusila.   První knihu Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen jste vydala až v roce 2011. To vám bylo 36 let, a to jste si již v devíti letech říkala, že chcete být spisovatelkou. Jelikož se dlouhodobě zajímáte o české osobnosti především z 19. století, tak jste jim věnovala několik dalších publikací – Utajené životy slavných Čechů, Utajené životy slavných Češek, Lásky Boženy Němcové nebo Zapomenuté životy. Proč právě 19. století a vy sama máte nějakou oblíbenou osobnost této doby? Devatenácté století si mě asi spíše našlo samo, respektive ty osobnosti. Jsem přece Češka, byť částečně s německými předky. Ale toto je moje vlast, tady jsem se narodila, stejně jako všichni ti úžasní lidé, o nichž jsem mohla psát. Obdivuji na nich ten věčný zápas o český jazyk a kulturu. Obdivuji tu ochotu obětovat se. Zároveň vnímám, že takové odhodlání se nikdy ve společnosti moc neocení. Ale za sebe si našich obrozenců upřímně vážím, byť to zní takto vyřčené jako fráze. Navíc jejich příběhy jsou stále aktuální, protože jsme se za těch téměř 200 let nezměnili, prožíváme podobné radosti i strasti a opakujeme tytéž chyby. Těch osobností nacházím tolik, že se v žádné z mých knih nevěnuji jen jedné, tedy ani v té, která nese Boženu Němcovou v názvu.   Náctiletým jste věnovala fantasy novelu V průšvihu. V povídkových knihách Na nevěru se neumírá a Moje milované tchyně a já jste prozradila něco ze svého života. Za autobiografickou knihu je pokládaný Život s gamblerem a Čas motýlích křídel pokládáte za velice osobní. Připravujete novou knížku?  Ta nesourodost je možná až zarážející, ale mně dává smysl. Zpětně lituji pouze toho, že Život s gamblerem vůbec vyšel a rovněž se nepovedlo ani načasování V průšvihu, stejně jako obálka. Ovšem to se bohužel i v literárním životě stává. Ale abych odpověděla na otázku, tak ano, právě na jedné knize pracuji. Detaily si však zatím ponechám v tajnosti. Určitě ale vyjde u mého posledního nakladatele, s nímž se mi spolupracuje dobře pracovně, ale rozumím si s ním i lidsky.   V jednom rozhovoru jste přiznala, že patříte k autorům vyhledávajícím pestrost a ani v životě nemilujete stereotyp. Kde nacházíte inspiraci, o čem nebo o kom budete ptát? Ráda pozoruji různorodost povah. A mohu asi přitom těžit i z výhody, že se mi lidé obecně dost svěřují. Jejich tajemství ale neprozrazuji, nicméně občas mě inspirují k sepsání nějakého příběhu. Když se však setkám s člověkem naprosto charakterově křivým, skutečným podrazákem, většinou ho dříve či později použiju s gustem do nějaké povídky. Já totiž nevěřím na nějaké imaginární zlo. Vím, že si to zlé děláme mezi sebou a dobrovolně. Jsem idealistka, a proto hledám stále odpověď na otázku, proč se tak děje, ale zatím jsem na to nepřišla a myslím se, že ani nepřijdu. Protože když se nějakého podrazáka zeptáte, proč vlastně druhým ubližuje, nemá na to odpověď a rozhodně necítí žádnou vinu. Chybí mu totiž základní morálka a svědomí. A my ostatní ho nezměníme, protože jakákoliv změna musí vyplynout z jeho vnitřního rozhodnutí.   Věnujete se literární tvorbě, působíte jako lektorka, pořádáte přednášky, besedy v knihovnách a ve školách, pro děti a mládež děláte příměstské tábory. Je z toho něco, co vás baví nejvíce nebo je v tom právě ta pestrost, která vás naplňuje?    Pestrost spolu se svobodou považuji za důležité faktory života. Nicméně ani jako kancelářská síla jsem si nemohla dovolit sedět na jedné židli, protože jsem půlku své mizerné měsíční mzdy dala za střechu nad hlavou. Zvykla jsem si na to, že se prostě musím snažit. Roky mi ale přibývají a začínám pociťovat, že bych asi raději v klidu psala a prokládala to besedami. Nějak mě totiž čím dál méně těší čelit na táborech situacím, kdy mě třeba maminka velice problémového kluka křivě obviní ze lži a chová se tak, jako bych byla její špatně placená služka. To jsou situace, kdy jen upřímně řečeno, němě zírám. Vyrostla jsem totiž v tom, že máme k práci a úsilí druhého přistupovat s úctou. Mimochodem, abych vůbec mohla s dětmi pracovat, musela jsem strávit dost času tím, že jsem si doplňovala kvalifikaci a sbírala zkušenosti. Ty děti mi samozřejmě podobně hořké chvíle svou bezprostředností nahrazují, ale asi se pomalu blíží rozhodný okamžik, kdy tábory pověsím na hřebík a přenechám je mladším.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, relax, terapie? Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina.   Co ráda čtěte? Máte prý ráda Josefa Kainara, Viktora Dyka a S. K. Neumanna. A co současní autoři? Rozhodně nesloužím za dobrý příklad moderního čtenáře, nýbrž jsem spíše názornou ukázkou staré struktury, která miluje krásnou češtinu předků a zaslzí spíše nad Drašarem Terézy Novákové. Momentálně třeba odpočívám u sešitových detektivek z osmdesátých a devadesátých let, protože Hanu Proškovou, Doyla a Christie znám už nazpaměť. Když totiž celý den pátrám v historii, potřebuji se nějak odreagovatA detektivky k tomu slouží ideálně, protože v nich pátrá někdo jiný. Pokud čtu současné autory, většinou jde spíše o odbornější texty z oblasti literatury.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Situace kolem covidu s mým životem hodně zamávala. Každopádně duševně vypnout moc neumím. Pořád něco zjišťuji a pořád se učím. To je vlastně moje obrana před událostmi, které nemohu ovlivnit a které mě zároveň trochu děsí.   Martina Bittnerová se narodila se 8. října 1975 v Novém Městě na Moravě. Publikovala v řadě časopisů. Je spoluzakladatelkou kulturně-společenského web magazínu Rozhledna, který vedla šest let. Napsala knihy Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen, Utajené životy slavných Čechů, Na nevěru se neumírá, V průšvihu, Utajené životy slavných Češek, Moje milovaná tchyně a já, Lásky Boženy Němcové, Můj život s gamblerem, Zapomenuté osudy, Čas motýlích křídel.   

Čas načtení: 2023-12-07 17:38:36

10 tipů pro šťastné partnerství podle Feng Shui

Patříte k těm, co stále hledají tu pravou lásku a nenacházejí? Nebo jste už svou drahou polovičku našli, ale přesto vám vztah s vysněným partnerem neklape úplně podle vašich představ? Nebo sice už stabilní a hezký vztah máte, ovšem přesto pociťujete, že by vaše partnerské soužití sneslo závan čerstvého vzduchu? Jak a kde žijeme i jaké prostředí nás obklopuje, má podle učení Feng Shui rozhodující vliv nejen na naši osobní pohodu, ale i na to, zda si do života přitáhneme správného partnera či na to, jak je vztah se stávajícím partnerem harmonický. Důležitá je už samotná energie, kterou váš domov vyzařuje. V ideálním světě by mělo být vše v rovnováze. Mužský i ženský princip, tedy energie jing a jang v harmonii. Většinou tomu ale tak není. Napadlo vás někdy, že ve vašem příbytku převládá ryze ženská či naopak ryze mužská energie, která od vás může potenciální protějšek odrazovat? Podle nosa, poznáš kosa Nebo v našem případě spíše podle domu poznáš jeho majitele. Skutečně existují domy, u kterých na první pohled poznáte, že jejich majitel bude pravděpodobně single. Když si stoupnete čelem před dům a podíváte se na jeho pravou stranu, máte před očima tzv. „stranu draka“. Opačná, levá strana je zase nazývána tzv. stranou tygra. Důležité je, aby obě strany domu byly na první pohled v harmonii a rovnováze. Pokud je jedna strana dominantnější než druhá, převažuje v domě ženská nebo mužská energie. Jing a jang v rovnováze Pravá strana, strana draka symbolizuje dle Feng Shui mužskou energii. Měla by být chráněna vysokými stromy nebo hustým živým plotem. Pokud vidíte, že je nekrytá, otevřená a nechráněná, značí nám takový dům, že jde o domácnost, ve které dominuje žena. A tato žena, která v daném domě bydlí,  pravděpodobně čeká a může nadále dlouho čekat na svého pohádkového prince. Tohle pravidlo platí i opačně, pro levou stranu tygra. Je-li strana tygra ve vztahu drakovi očividně slabší, naznačuje to dominující mužskou domácnost. Také je možné, že ambiciózní ženy, které jsou kariérně založené a převládají v nich mužské aspekty, podvědomě vyhledávají právě domy s dominantní dračí stranou a tím pádem od sebe mužské protějšky na energetické úrovni odrazují. Chybějící oblast partnerství v mřížce pa-kua Dalším faktorem pro vznik nerovnováhy v oblasti lásky a partnerství je chybějící plocha v půdorysu domu/bytu. Podle Feng Shui se půdorys domu/bytu/místnosti dělí na 8 stejných oblastí, z nichž každá podporuje jinou oblast života. Pokud v půdorysu některá z oblastí chybí, chybí nám automaticky energie této oblasti. Zóna partnerství, manželství a vztahů se dle mřížky nachází v pravém horním rohu. Respektive v nejvzdálenějším pravém rohu směrem od vstupu do místnosti. Jde o oblast, v níž se zrcadlí naše vztahy, ať už partnerství, manželství nebo platonické vztahy, stejně jako vztahy v zaměstnání, ke společníkům či obchodním partnerům. Jestliže v půdorysu tato oblast zcela chybí, bývá obzvlášť pro ženy dost těžké prožívat pocit naplnění v poměru k životnímu partnerovi. Také vztahy se sousedy nebo kolegy jsou často problematické. Jak tedy podpořit partnerství a láskyplné vtahy v našich životech? Zaměřte se hlavně na ložnici, která je nejdůležitější místností z hlediska partnerství a Feng Shui 1. Zatočte s nepořádkem a osvoboďte se od zbytečného harampádí Životadárná energie čchi nemá ráda domácnosti, které připomínají skladiště. Přestává pak proudit a stagnuje. Stejně tak ustrne na mrtvém bodě i náš život, nevyvíjí se. Obzvláště v ložnici je potřeba dbát na to, aby čchi mohla volně proudit. Neskladujte věci pod postelí ani na skříni. Jsou to sice oblíbená místa pro uložení krabic s botami či lyžáků, ale pro tentokrát pro ně najděte raději místo ve skříni. Ložnice má být místem odpočinku, nikoli šatnou a skladištěm. 2. Doplňte chybějící oblast na půdorysu Chybějící zóna partnerství v půdorysu domu je problém, ale ne zas tak neřešitelný. Útulně zařízená terasa, ohraničení chybějícího prostoru květináči nebo založení zimní zahrady jsou dobré možnosti, jak „vtáhnout zpět“ chybějící oblast. 3. Udělejte místo ve skříni Pozvěte svého budoucího partnera do svého života rovnou tím, že mu ve svém bytě uděláte místo. Vykliďte pro něj třeba část skříně nebo mu nechte volný šuplík v komodě. Bude tak mít místo jen pro své věci. Tímto krokem dáváte najevo, že jste na přijetí partnera a lásky do vašeho života více než připraveni. 4. Vytvořte rovnováhu mezi jin a jang Pokud bude v interiéru převažovat ženská energie jin, například ve formě přehnaného množství doplňků a dekorací, polštářů,  tlumeného světla či zaobleného nábytku, nebude se v takovém prostoru muž cítit příliš dobře. Méně je často více. Přiveďte do místnosti více světla a nebojte se použít střízlivě působící nábytek s přímými liniemi. Při nadbytku mužské energie jang, kterou posiluje například  jasné a prudké světlo, zářivé, agresivní barvy, mnoho rohů a ostrých hran, nebo střízlivě a chladně působící prostory se zase nebude dobře cítit žádná žena. Pro zjemnění jangové energie zkuste pověsit záclony nebo závěsy, abyste opticky zmenšili velká okna a vytvořili tlumenější světlo. Nebojte se požít kusové koberce, s nimiž v interiéru vytvoříte ostrůvky pohody. Vsaďte spíše na uklidňující a teplé barevné tóny, agresivní a chladné barvy použijte spíš jen jako výrazný doplněk k rozbourání stereotypu.  Ve Feng Shui více než kde jinde platí „všeho s mírou“. Proto buďte při transformací svého obydlí opatrní, abyste během úprav interiéru nepřepadli do druhého extrému. 5. Ozdobte stěny vhodnými obrazy Zkrášlete si domov vhodnými obrazy a fotografiemi. Zbavte se všech, které vyjadřují smutek a samotu a nahraďte je takovými, které vyjadřují kladné asociace. Vhodné jsou i obrazy s motivem květin a přírody. Třeba fotka páru procházejícího se ruku v ruce po pláži nebo obraz cesty symbolizující společnou cestu životem s partnerem vám přinese do bytu energii lásky a štěstí. 6. Vyhněte se vodě i fotkám dětí v ložnici Pozor na vodu. Ta do ložnice nepatří. Uhasila by vám všechnu vášeň. Do ložnice nedávejte žádné obrazy s vodou či vodopády, neumisťujte sem vodní fontánky ani akvária. Nepatří sem ani fotky dětí či fotografie a obrazy s náboženskými motivy. Pokud zde chcete mít fotografie, tak jedině vaše a partnerovy jako to dělaly naše babičky, které si nad postel věšely velkou svatební fotografii a dobře dělaly. 7. Pořiďte si kvalitní postel I když žijete singl, pořiďte si velkou postel, klasické letiště nebo alespoň širší postel pro dva. Dáváte tak jasně najevo, že jste na příchod partnera do vašeho života připraveni a že bude mít místo ve vaší posteli. Je to podobné jako s místem ve skříni. Postel by měla být kvalitní, zapomeňte na laciné a rozvrzané modely. Ideální je bytelná postel s pevným čelem. Bytelná postel rovná se stabilní vztah. 8. Dobře si promyslete, kam postel umístíte Nejlepší umístění postele je čelem k pevné stěně. Není dobré mít postel v prostoru bez pomyslné energetické opory hlavy. Nestavte postel ani do linie mezi dveře a okno, ani hlavou k oknu, protože byste leželi přímo v dráze čchi. Neměli byste ležet s nohama a hlavou mířícími k oknu či dveřím. Ideální také  je, když z postele vidíte na celou místnost a vstupní dveře máte po straně. Důležité je, aby postel byla přístupná z obou stran oběma partnerům.  Není  dobré, když je z boční strany přiražena ke stěně a je pak přístupná jen z jedné strany, tedy pro jednoho člověka. 9. Vytvořte z ložnice intimní místnost Do ložnice nepatří elektronika, televize, počítač, mobil, žehlicí prkno ani šicí stroj. Pokud můžete, nedělejte si z ložnice pracovnu ani knihovnu. Je to místo, které by mělo samo vyzývat k relaxaci, odpočinku a intimnostem.  Veškeré elektronika vyzařuje elektrosmog a narušuje odpočinek. Velké množství knih nás zase může zahlcovat množstvím informací. A pohled na počítač vám bude pořád připomínat nedokončenou práci. A jestliže opravdu bydlíte v malém bytě a nemáte jinou možnost, zkuste tento pracovní  koutek alespoň oddělit od místa, kde spíte. Třeba přenosným paravánem. Závěsy v oknech zlepší pocit útulnosti v celém prostoru. 10. Vyzkoušejte sílu talismanů a doplňků Feng- Shui Využívejte k povzbuzení energie Feng-Shui harmonizátory energie, talismany a symboly, které podporují lásku a vztahy. Ideální jsou jakékoli obrazy, sošky, figurky, které tvoří pár. Dvě kachničky, dva delfíny, dvojitá spirála atp.Vsaďte také na sílu drahých kamenů a minerálů. Lásku dokáže povzbudit růženín, energii pročistí i lampa ze solného krystalu. Jedná se o drobnosti, které ovšem určitě stojí za to vyzkoušet.

Čas načtení: 2024-04-15 16:30:52

10 tipů pro šťastné partnerství podle Feng Shui

Patříte k těm, co stále hledají tu pravou lásku a nenacházejí? Nebo jste už svou drahou polovičku našli, ale přesto vám vztah s vysněným partnerem neklape úplně podle vašich představ? Nebo sice už stabilní a hezký vztah máte, ovšem přesto pociťujete, že by vaše partnerské soužití sneslo závan čerstvého vzduchu? Jak a kde žijeme i jaké prostředí nás obklopuje, má podle učení Feng Shui rozhodující vliv nejen na naši osobní pohodu, ale i na to, zda si do života přitáhneme správného partnera či na to, jak je vztah se stávajícím partnerem harmonický. Důležitá je už samotná energie, kterou váš domov vyzařuje. V ideálním světě by mělo být vše v rovnováze. Mužský i ženský princip, tedy energie jing a jang v harmonii. Většinou tomu ale tak není. Napadlo vás někdy, že ve vašem příbytku převládá ryze ženská či naopak ryze mužská energie, která od vás může potenciální protějšek odrazovat? Podle nosa, poznáš kosa Nebo v našem případě spíše podle domu poznáš jeho majitele. Skutečně existují domy, u kterých na první pohled poznáte, že jejich majitel bude pravděpodobně single. Když si stoupnete čelem před dům a podíváte se na jeho pravou stranu, máte před očima tzv. stranu draka. Opačná, levá strana je zase nazývána tzv. stranou tygra. Důležité je, aby obě strany domu byly na první pohled v harmonii a rovnováze. Pokud je jedna strana dominantnější než druhá, převažuje v domě ženská nebo mužská energie. Jing a jang v rovnováze Pravá strana, strana draka symbolizuje dle Feng Shui mužskou energii. Měla by být chráněna vysokými stromy nebo hustým živým plotem. Pokud vidíte, že je nekrytá, otevřená a nechráněná, značí nám takový dům, že jde o domácnost, ve které dominuje žena. A tato žena, která v daném domě bydlí,  pravděpodobně čeká a může nadále dlouho čekat na svého pohádkového prince. Tohle pravidlo platí i opačně, pro levou stranu tygra: Je-li strana tygra ve vztahu drakovi očividně slabší, naznačuje to dominující mužskou domácnost. Také je možné, že ambiciózní ženy, které jsou kariérně založené a převládají v nich mužské aspekty, podvědomě vyhledávají právě domy s dominantní dračí stranou, a tím pádem od sebe mužské protějšky na energetické úrovni odrazují. Chybějící oblast partnerství v mřížce pa-kua Dalším faktorem pro vznik nerovnováhy v oblasti lásky a partnerství je chybějící plocha v půdorysu domu/bytu. Podle Feng Shui se půdorys domu/bytu/místnosti dělí na 8 stejných oblastí, z nichž každá podporuje jinou oblast života. Pokud v půdorysu některá z oblastí chybí, chybí nám automaticky energie této oblasti. Zóna partnerství, manželství a vztahů se dle mřížky nachází v pravém horním rohu. Respektive v nejvzdálenějším pravém rohu směrem od vstupu do místnosti. Jde o oblast, v níž se zrcadlí naše vztahy, ať už partnerství, manželství nebo platonické vztahy, stejně jako vztahy v zaměstnání, ke společníkům či obchodním partnerům. Jestliže v půdorysu tato oblast zcela chybí, bývá obzvlášť pro ženy dost těžké prožívat pocit naplnění v poměru k životnímu partnerovi. Také vztahy se sousedy nebo kolegy jsou často problematické. Jak tedy podpořit partnerství a láskyplné vtahy v našich životech? Zaměřte se hlavně na ložnici, která je nejdůležitější místností z hlediska partnerství a Feng Shui. Feng Shui harmonizéry pro lásku, partnerství a životní energii: SLUNCE - Feng Shui duhový broušený křišťálHarmonizuje prostředí, udržuje rovnováhu, dodává energii a aktivitu.SRDCE Z DRAČÍHO KAMENE - Feng Shui závěs pro podporu lásky, odvahy, dobré energie a zdokonalení sebe sama.STROM ŽIVOTA - Feng Shui závěs s růženínem a akvamarínem, silný ochranný talisman pro lásku, životní sílu a radost. VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label 1. Zatočte s nepořádkem a osvoboďte se od zbytečného harampádí Životadárná energie čchi nemá ráda domácnosti, které připomínají skladiště. Přestává pak proudit a stagnuje. Stejně tak ustrne na mrtvém bodě i náš život, nevyvíjí se. Obzvláště v ložnici je potřeba dbát na to, aby čchi mohla volně proudit. Neskladujte věci pod postelí ani na skříni. Jsou to sice oblíbená místa pro uložení krabic s botami či lyžáků, ale pro tentokrát pro ně najděte raději místo ve skříni. Ložnice má být místem odpočinku, nikoli šatnou a skladištěm. 2. Doplňte chybějící oblast na půdorysu Chybějící zóna partnerství v půdorysu domu je problém, ale ne zas tak neřešitelný. Útulně zařízená terasa, ohraničení chybějícího prostoru květináči nebo založení zimní zahrady jsou dobré možnosti, jak “vtáhnout zpět” chybějící oblast. 3. Udělejte místo ve skříni Pozvěte svého budoucího partnera do svého života rovnou tím, že mu ve svém bytě uděláte místo. Vykliďte pro něj třeba část skříně nebo mu nechte volný šuplík v komodě. Bude tak mít místo jen pro své věci. Tímto krokem dáváte najevo, že jste na přijetí partnera a lásky do vašeho života více než připraveni. 4. Vytvořte rovnováhu mezi jin a jang Pokud bude v interiéru převažovat ženská energie jin, například ve formě přehnaného množství doplňků a dekorací, polštářů,  tlumeného světla či zaobleného nábytku, nebude se v takovém prostoru muž cítit příliš dobře. Méně je často více. Přiveďte do místnosti více světla a nebojte se použít střízlivě působící nábytek s přímými liniemi. Při nadbytku mužské energie jang, kterou posiluje například  jasné a prudké světlo, zářivé, agresivní barvy, mnoho rohů a ostrých hran, nebo střízlivě a chladně působící prostory se zase nebude dobře cítit žádná žena. Pro zjemnění jangové energie zkuste pověsit záclony nebo závěsy, abyste opticky zmenšili velká okna a vytvořili tlumenější světlo. Nebojte se požít kusové koberce, s nimiž v interiéru vytvoříte ostrůvky pohody. Vsaďte spíše na uklidňující a teplé barevné tóny, agresivní a chladné barvy použijte spíš jen jako výrazný doplněk k rozbourání stereotypu.  Ve Feng Shui více než kde jinde platí „všeho s mírou“. Proto buďte při transformací svého obydlí opatrní, abyste během úprav interiéru nepřepadli do druhého extrému. 5. Ozdobte stěny vhodnými obrazy Zkrášlete si domov vhodnými obrazy a fotografiemi. Zbavte se všech, které vyjadřují smutek a samotu a nahraďte je takovými, které vyjadřují kladné asociace. Vhodné jsou i obrazy s motivem květin a přírody. Třeba fotka páru procházejícího se ruku v ruce po pláži nebo obraz cesty symbolizující společnou cestu životem s partnerem vám přinese do bytu energii lásky a štěstí. 6. Vyhněte se vodě i fotkám dětí v ložnici Pozor na vodu. Ta do ložnice nepatří. Uhasila by vám všechnu vášeň. Do ložnice nedávejte žádné obrazy s vodou či vodopády, neumisťujte sem vodní fontánky ani akvária. Nepatří sem ani fotky dětí či fotografie a obrazy s náboženskými motivy. Pokud zde chcete mít fotografie, tak jedině vaše a partnerovy jako to dělaly naše babičky, které si nad postel věšely velkou svatební fotografii a dobře dělaly. 7. Pořiďte si kvalitní postel I když žijete singl, pořiďte si velkou postel, klasické letiště nebo alespoň širší postel pro dva. Dáváte tak jasně najevo, že jste na příchod partnera do vašeho života připraveni a že bude mít místo ve vaší posteli. Je to podobné jako s místem ve skříni. Postel by měla být kvalitní, zapomeňte na laciné a rozvrzané modely. Ideální je bytelná postel s pevným čelem. Bytelná postel rovná se stabilní vztah. 8. Dobře si promyslete, kam postel umístíte Nejlepší umístění postele je čelem k pevné stěně. Není dobré mít postel v prostoru bez pomyslné energetické opory hlavy. Nestavte postel ani do linie mezi dveře a okno, ani hlavou k oknu, protože byste leželi přímo v dráze čchi. Neměli byste ležet s nohama a hlavou mířícími k oknu či dveřím. Ideální také  je, když z postele vidíte na celou místnost a vstupní dveře máte po straně. Důležité je, aby postel byla přístupná z obou stran oběma partnerům.  Není  dobré, když je z boční strany přiražena ke stěně a je pak přístupná jen z jedné strany, tedy pro jednoho člověka. 9. Vytvořte z ložnice intimní místnost Do ložnice nepatří elektronika, televize, počítač, mobil, žehlicí prkno ani šicí stroj. Pokud můžete, nedělejte si z ložnice pracovnu ani knihovnu. Je to místo, které by mělo samo vyzývat k relaxaci, odpočinku a intimnostem.  Veškeré elektronika vyzařuje elektrosmog a narušuje odpočinek. Velké množství knih nás zase může zahlcovat množstvím informací. A pohled na počítač vám bude pořád připomínat nedokončenou práci. A jestliže opravdu bydlíte v malém bytě a nemáte jinou možnost, zkuste tento pracovní  koutek alespoň oddělit od místa, kde spíte. Třeba přenosným paravánem. Závěsy v oknech zlepší pocit útulnosti v celém prostoru. 10. Vyzkoušejte sílu talismanů a doplňků Feng- Shui Využívejte k povzbuzení energie Feng-Shui harmonizátory energie, talismany a symboly, které podporují lásku a vztahy. Ideální jsou jakékoli obrazy, sošky, figurky, které tvoří pár. Dvě kachničky, dva delfíni, dvojitá spirála atp. Vsaďte také na sílu drahých kamenů a minerálů. Lásku dokáže povzbudit růženín, energii pročistí i lampa ze solného krystalu. Jedná se o drobnosti, které ovšem určitě stojí za to vyzkoušet. Vybrat doplňky Feng-Shui Zdroj.

Čas načtení: 2017-04-05 12:00:00

Jak se rychle a bezbolestně rozejít? Máme pro vás super tipy

Vztahy jsou, byly a vždy budou neuvěřitelně složité a svízelné. Jednou jste bezhlavě zamilovaní, poté máte pocit, že vztahu něco chybí nebo z něho vypršela vášeň. Objevit se mohou také daleko složitější záležitosti, a to fakt, že se z vašeho partnera vyklube někdo úplně jiný, přestanete si rozumět, ...

Čas načtení: 2022-01-22 12:59:00

František Kalenda: Česko je nádherná země, ale místní klid může člověka někdy trochu ukolébat

Má slabost pro záhady a jejich řešení, zajímá ho historie a středověk jej přitahoval od dětských let. A právě do tohoto období zasazuje děje svých knižních příběhů. Na svém kontě má František Kalenda šest knih, a právě připravuje dva romány – jeden pro děti a druhý pro dospělé čtenáře. Psaní jej baví od dětství a k tomu je také velkým čtenářem.      „Psaní je pro mě celoživotní vášeň a nutnost,“ řekl jste v jednom rozhovoru a také jste přiznal, že jste psal odjakživa. Pamatuje si své první dětské „dílko“? Co to bylo? Co vás ještě v dětství bavilo a jaký jste byl kluk? Pamatuju, samozřejmě, že ano! Bylo mi nějakých jedenáct, dvanáct, když jsem strávil celé léto na chatě tím, že jsem na lavičce pod lípou popisoval jeden sešit za druhým. Dohromady možná dvě stě stran. Bylo to fantasy, nepokrytě vykrádající mého milovaného Tolkiena, takže se všemi elfy, trpaslíky a podobně. Takže jak je asi evidentní, bavilo mě v dětství psát. A číst, přečetl jsem všechno, co se dalo sehnat, od dobrodružných klasik od Karla Maye nebo Foglara až po romantické eposy Henryka Sienkiewicze. Nejspíš jsem se hlavně snažil utíkat z našeho světa, protože jsem byl malý, tělnatý a stydlivý kluk, který neměl mezi dětmi svého věku skoro žádné kamarády. Spíš mezi dospělými, a hlavně mezi těmi literárními postavami.   Proč jste si vybral studium na Fakultě humanitních studií UK, kde jste vystudoval humanitní vzdělanost a obecnou antropologii? Bylo to i tím, že vás vždycky zajímala historie? Určitě, do příběhů z historie, a hlavně ze středověku jsem byl zamilovaný odmalička. A na naší FHS se mi líbilo, že mi dovolí věnovat se i dalším zajímavým oborům, jako je sociologie, psychologie nebo právě antropologie. Takže mě lákala ta pestrost a taky jsem se nesmírně těšil na některé doslova legendární vyučující, jako byl pan profesor Sokol nebo můj pozdější školitel Martin C. Putna.   Během studií jste hodně pobýval na stážích v zahraničí v Anglii a v Brazílii. Co vám tyto pobyty daly? Hlavně rozhled. Měl jsem příležitost se seznámit s lidmi z celého světa, s jejich vlastními problémy a pohledy na život, prohlídnout si zblízka způsob, jakým fungují úplně jiné společnosti. To bylo nesmírně obohacující, protože Česko je sice nádherná a třeba oproti Brazílii velmi poklidná země, ale mám pocit, že ten místní klid může člověka někdy trochu ukolébat.   Působíte jako expert na Latinskou Ameriku. Spolupracujete také s Deníkem N, Forum 24 nebo ČRo Plus. Proč právě tato oblast? Do Latinské Ameriky, a především právě do Brazílie jsem se zamiloval už na první cestě v roce 2013. Je to oblast v tolika ohledech neuvěřitelně rozdílná od Česka, všechny prožitky a zkušenosti jsou v ní mnohem intenzivnější, což samozřejmě není vždycky dobře, jako například v případě nesrovnatelně rozšířenější kriminality. Ale miluju portugalštinu a španělštinu, miluju latinskoamerické spisovatele, hudebníky a umělce vůbec. A taky jsem měl vždycky slabost pro baroko, které je v Latinské Americe ještě o něco barevnější a dramatičtější, tak to jsou asi ty počáteční důvody mého okouzlení.   V roce 2011 jste debutoval historickým románem Despota, který se odehrává ve středověkém Řecku. Další román Ordál nás zavádí do středověké Transylvánie. Dětem jste věnoval román Pes, kocour a sirotek a vypráví o putování této podivuhodné trojice ze středověkých Čech skoro až na konec světa. Proč právě středověk? Čím vás toto období tak fascinuje, že se děje vašich knih v něm odehrávají? Jak už jsem naznačil, středověk mě přitahoval od dětských let. Nejdřív v tom bylo asi takové to typické klukovské nadšení pro odvážné rytíře, pak mě ale začaly fascinovat příběhy i všech možných dalších skupin, od mnichů až po kupce nebo právě pronásledované židy. Dnes mě středověk fascinuje hlavně tím, jak byla mentalita tehdejších lidí od té naší zároveň tolik vzdálená, a přesto v mnoha ohledech velmi podobná.   V letech 2016 až 2019 jste vydal trilogii Detektivní příběhy z doby Karla IV. (Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije) s „medikusem“ Siegfriedem z Wölfelsdorfu, jeho židovskou schovankou Rivkou neboli Klárkou a nevypočitatelným anglickým žoldákem Gabrielem z Yorku. Proč právě doba největšího českého panovníka a detektivní žánr? Detektivně laděné byly i moje předchozí příběhy, protože mám slabost pro záhady a jejich řešení, navíc jsem sám vždycky hrozně rád četl o vraždách a politických intrikách, ať už to bylo v historických románech nebo v kronikách popisujících skutečné události. No a období Karla IV. je samozřejmě neuvěřitelně vděčná doba, kdy jsme byli pro jednou tak trochu ve středu světa, kdy byla Praha centrem nejmocnější západokřesťanské říše, a kdy se tu setkávali lidé i myšlenky z celého světa.   Připravujete nový příběh? Píše se vám lépe pro dospělé nebo pro děti?  Připravuji dokonce hned dva – jeden pro dospělé a jeden právě pro o něco mladší publikum, který je inspirovaný starověkou řeckou mytologií. Takže pro jednou nepůjde o středověk. Psaní pro mladší čtenáře mě každopádně baví ještě o něco víc, protože mě u toho těší vidina, že z té knížky budu třeba zase jednou číst v nějaké škole, jako jsem to dělal u Psa, kocoura a sirotka. Asi nic mi nedělalo větší radost než právě číst pro děti a s dětmi.   Od dětství jste rád četl, jak jste někde přiznal, jako kluk jste měl rád Pána prstenů. A co rád čtěte dnes?   Fantasy už mě dnes moc nebaví, i když dodnes nedám dopustit nejen na Tolkiena, ale i na Zaklínače od Sapkowského nebo na úplně všechny knížky od Neila Gaimana. A nebude to asi moc originální, ale v posledních letech čtu ze všeho nejradši historické romány a detektivky. Třeba cokoli od Kena Folleta nebo Olgy Tokarczukové. Baví mě taky latinskoameričtí autoři, z nichž spousta byla přeložena do češtiny, třeba Mario Vargas Llosa píše neuvěřitelně čtivě.   Jak to máte s odpočinkem? Jak trávíte chvíle volna? Jelikož se psaním knížek primárně neživím, tak často právě tím, že buď píšu, nebo aspoň sbírám nějaké materiály a vymýšlím různé příběhové kličky. Pak se snažím co nejvíc číst a snad úplně nejradši v poslední době „čtu ušima“ – tedy poslouchám audioknihy a jsem taky obrovským fanouškem různých podcastů, například podcastu historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana Přepište dějiny. A pokud to jen trochu jde, trávím co nejvíc času někde v přírodě. Na procházkách, projížďkách, výletech… Když jsem byl při prvním „lockdownu“ zavřený uvnitř betonového města, uvědomil jsem si, jak strašně moc mi příroda chybí. Nedokázal bych bez ní žít.   František Kalenda se narodil se 5. února 1990 v Praze. Vystudoval Fakultu humanitních studií UK v Praze (Bc. humanitní vzdělanost, Ph.D. obecná antropologie). Napsal knihy Despota, Ordál, Pes, kocour a sirotek, Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král, Šarlatové zmije. Učí na vysoké škole a pracuje jako redaktor v nakladatelství Bourdon.

Čas načtení: 2021-10-06 12:40:13

Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší beletristický překlad uplynulého roku získal Vít Kazmar

Laureátem Jungmannovy ceny za literární překlad vydaný v roce 2020 se stal Vít Kazmar za překlad prózy argentinského spisovatele Juana Filloye Op Oloop. Mimořádnou tvůrčí odměnu získali Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum. Porota ocenila ještě dalších šest překladů. A do pomyslné překladatelské Síně slávy byl uveden Jiří Pechar. Kazmarův překlad, který vyšel v nakladatelství Rubato, ocenil předseda poroty Václav Jamek takto: „Autor je svérázný, filosoficky založený ironik, kterého lze řadit po bok nezařaditelným zjevům jako Jarry nebo u nás Ladislav Klíma. Vlastní je mu také nesmírně rozsáhlý jazykový rejstřík, od artistních poetismů, neologismů, odborného názvosloví či archaismů až po nespisovné pro­středky a svébytné lexikum buenosaireských nižších vrstev. S touto lexikální obžerností jde ruku v ruce mistrné žonglování s různorodými stylovými polohami, i zdánlivě neslučitelnými, které se s brutální samozřejmostí prostupují; tyto stylové mesaliance vedou zpravidla ke grotesknímu či komickému účinku. Román Op Oloop jako by doplňoval Valéryho Pana Testa: také jeho hrdina je tvor určený a řízený výhradně intelektem, ale stane se mu to, co panu Testovi chybí: zachvátí ho vášeň. Vede to k rozpadu jeho pojetí světa, k zmatenému bloudění, a nakonec k sebevraždě. Překladatel se musel vypořádat s mnoha stylovými rovinami, od extrémně vytříbené konverzace, pro niž není v češtině kulturní obdoba, přes náznaky stylu symbolistního, výrazovou zaumnost, styl odborný a filozofický, ba esoterní, až po ustavičné průsaky mluvy sociálně nejnižší, ba argotu. Musel také vést v patrnosti, že autor často chladnokrevně užívá „vysoké“ stylové prostředky k ironizující hře. To všechno zvládl Vít Kazmar výtečně. Postupoval v nejlepším smyslu tvořivě, do češtiny brilantně přenáší všechno mnohotvárné bohatství originálu. Přitom se vyznačuje kázní, svými bujnými nápady se nikdy nenechá unést, což jeho překladu zajišťuje plnou estetickou přiměřenost a účinnost. Příkladem může být pozoruhodná, leč střídmá práce s neologismy. Vít Kazmar se tímto dílem nesporně řadí k našim nejlepším překladatelům.“ Mimořádná tvůrčí odměna Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum (Dybbuk). „Enzensberger je nesporně básník učený, a v tomto duchu vzniklo třicet sedm balad – portrétů, o rozporuplnosti pokroku, jenž se rozvíjí po staletí a jehož významné, tragické, komické i absurdní problémy na nás stále dopadají. Pokrok je zosobněn dlouhou řadou historických postav, průkopníků či vzájemných protivníků: myslitelů, dobrodruhů, vědců a vynálezců, lékařů, umělců, politiků i revolucionářů. Text využívá prostředků vědeckého jazyka a myšlení, aniž se zříká umělecké volnosti, ponechává leccos nedořečeného, nedefinovatel­ného, ba tajemného. U některých fragmentů jde o poezii v próze, většinou o volný rytmizovaný verš. Překlad je stejně inteligentní, vtipný a zvládá veškerá zákoutí básníkovy nesnadné poetiky, zachovávaje přitom střízlivost zkratky, její tempo a intonaci,“ uvedl Václav Jamek. Tvůrčí ocenění získali překladatelé pěti knih * Adéla Gálová za překlad Dopisů z Bihoru Sándora Mándokyho (Radek Ocelák). Václav Jamek k tomu řekl: „Mándoky byl mladý maďarský kaplan působící mezi slovenskou menšinou v Sedmihradsku; dopisy, v nichž mladé slečně barvitě líčí rázovitou, pro něho podivnou skutečnost, a také se snaží předvést jako literát, vynikají jakýmsi insitním půvabem. Adéla Gálová si k překladu vytvořila „starobylý“ jazyk, jehož předností není nějaká snaha o autentičnost, ale to, že se stává adekvátním prostředkem vyjádření celé té pestrosti dojmů, nálad a příhod. Řeč Mándokyho listů jako by stála v uvozovkách, aby nás upozornil na ironii osudu, která ho uvrhla do absurdní situace a ponouká ho k tomu, aby se ať už přímo, nebo použitými stylovými prostředky sám sobě vysmál. Tento autorův postoj Adéla Gálová svým překladem vystihuje s nesmírnou vynalézavostí a kreativitou.“ * Denisa Molčanov za překlad čínského románu Padlá metropol, jehož autorem je Ťia Pching-wa (Dybbuk). „Fikčním světem románu je čínské velkoměsto přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Padlá metropole je ztělesněním korupce, bezuzdnosti, absurdity překotně se proměňujícího světa, absence morálních zábran a nelítostného soupeření o ekonomický i symbolický kapitál. Vyprávění osciluje mezi parodií a jakýmsi archaizujícím podobenstvím, četné jsou narážky na významná díla tradiční čínské literatury, vytvářející jakousi fantaskní až fantastickou poloskutečnost. Překladatel se výborně vyrovnává jak s touto tradicí, tak s podáním čínských reálií; po stylistické stránce se mu daří převod výrazně kompaktní a dynamické promluvy vypravěče a dalších postav i práce s kontrastními stylovými polohami,“ sdělil předseda poroty Jamek. * Jana Pokojová a Jan Janula za překlad básnického výboru z Christiana Morgensterna 77 šibenic (Vyšehrad). Předseda poroty to okomentoval takto: „Po stávajících počinech Hiršala a Grögerové nebo Emanuela Frynty si nové podání této hravé poezie plné krkolomných slovních her a svérázného absurdního humoru jistě žádalo značnou odvahu. Sázka se vyplatila, výsledkem je nová, přesvědčivá, vynalézavá i skotačivá podoba této překladatelsky téměř nemožné poezie.“ * Michaela Škultétyová za překlad románu Nino Haratischwiliové Osmý život (pro Brilku) (Host). „Je to dílo značné epické šíře, které přes spletitý děj plný vzrušujících událostí sleduje jasnou, do dáli se rozbíhající linii. Sága šesti gruzínských generací otevírá před čtenářem panorama propracované do nejmenšího detailu a podává velkolepé svědectví o lidskosti v neúprosných časech. Jazyk a rytmus překladu jsou vyrovnané, čeština si v celém rozsáhlém textu udržuje stejnou vysokou úroveň, dokonale slouží k předestření úchvatného obrazu, který spisovatelka vytvořila,“ zdůraznil Václav Jamek. * Ester Žantovská za překlad románu Anny Burnsové Mlíkař (Argo). „Román podává očima osmnáctileté dívky závažné společensko-politické téma, situaci v neklidných severoirských městech během krize 70. let, vyznačující se nejen násilnostmi všeho druhu, ale také všeobecným napětím, podezíravostí a nejistotou. Jazyk díla se vyznačuje jakousi překotností, vypravěčka ze sebe v dlouhých větách s pozoruhodnou výmluvností chrlí všechno, co se jí vybavuje, jako by to znovu prožívala. Styl má i naivitu a svéráz mládí. Překlad upoutává vynalézavostí, s níž překlada­telka tento bezprostřední projev restituuje: vytvořila idiolekt odpovídající mluvě dospívajícího jedince dané doby a prostředí, zároveň ovlivněný hrdinčinou zálibou v četbě klasiků, takže se originálně mísí generačně příznaková hovorovost s kultivovaností,“ podotkl předseda poroty. Prémie Tomáše Hrácha určená mladším překladatelům Sarah Baroniová za překlad románu Eleny Ferrantové Prolhaný život dospělých (Prostor). Václav Jamek k němu řekl: „Překladatelka se výborně vyrovnala s autorčiným hutným stylem, v němž je příběh, plasticky nasycený skutečností, veden jako konkrétní analýza dívčího dospívání, v níž se spojuje jistá strohost a odstup, jemný psychologismus i citlivá empatie.“ Síň slávy Letos se porota rozhodla jmenovat do pomyslné Síně slávy Jiřího Pechara, „jednoho z našich překladatelů prvořadých, který od šedesátých let minulého století vytvořil více než padesát nenahraditelných překladů nejen literárních a básnických, ale také filozofických a je vzdělaným literárním komentátorem i teoretikem a v neposlední řadě autorem díla filozofického, který oslovil nejen české publikum, ale svými francouzsky psanými pracemi také publikum mezinárodní. Každý zná jeho rozhodující podíl na novém překladu Proustova Hledání ztraceného času, ale jeho dílo zahrnuje mnoho jiných spisovatelů, od Huysmanse a Zoly po autory nového románu a básníky jako Mallarmé nebo Jaccottet. Vděčíme mu však také za českého Lévi-Strausse, Lyotarda, Derridu nebo Freuda. Pozvání do této Síně slávy je malou splátkou uznání, které mu dlužíme,“ zdůraznil Václav Jamek. Další výborné překlady Porota se také pochvalně zmínila o několika dalších překladech, „pro něž k naší lítosti nebyly už vítězné stupně dost velké, ale zaslouží uznání a jejich autoři povzbuzení k další práci,“ řekl Václav Jamek. Jde o překladatele: * Michala Benešová (Szczepan Twardoch: Král, Host); * Zbyněk Černík (Ingmar Bergman: Úsměvy letní noci, Kniha Zlín); * Jiří Holub (Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky, Rubato); * Josef Mlejnek (Józef Czapski: V nelidské zemi, Academia); * Vladimír Piskoř (Rosa Liksomová: Žvit je jen náhoda, Pistorius a Olšanská). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-19 22:06:52

Činoherní klub uvede na podzim tři premiéry, jednou z nich je hra od scénáristy filmu Amadeus

Činoherní klub v divadelně nabitém podzimu uvede tři premiéry, které nazkoušel během vynucené pandemické pauzy. Jedná se o tituly Equus, Ošklivec a Linda Vista. Prvně jmenovanou inscenaci autora Petera Schaffera v režii Martina Čičváka divadlo kompletně nazkoušelo už během loňské kulturní odstávky, dva pokusy o premiéru ale muselo vzhledem k situaci vzdát, svou oficiální premiéru bude mít Equus 7. října. Ošklivce Mariuse von Mayenburga v režii Braňa Holička dokončila pražská scéna letos, premiéru má v plánu 21. září. Inscenace Linda Vista, která vznikla pod režijním vedením Ondřeje Sokola, je z pera Tracyho Lettse a světlo divadelního světa spatří 21. listopadu. „Uplynulou mrtvou sezonu jsme nezaháleli a v těžkých podmínkách, kdy se neustále něco měnilo a rušilo a bortilo, jsme podle plánu alespoň zkoušeli. Teď stojíme na prahu nové sezony, kterou bych nazval 2 v 1. Jednak uvedeme inscenace z loňska, které jsme navzdory zavřeným divadlům připravovali. A samozřejmě začneme zkoušet zbrusu nové kusy. No, raději řeknu, že ‚chceme' uvést a ‚chceme' zkoušet, neboť slibování je v této chvíli pořád ošemetná věc. Ale děláme všechno pro to, abychom divákům měli co nabídnout, když nám bude umožněno hrát a jim bude umožněno přijít do divadla,“ říká umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger. Peter Shaffer: Equus Stal se zločin. Mladík Alan Strang oslepil šest koní kovovým bodcem. Renomovaný psychiatr Martin Dysart je postaven před nelehký úkol pokusit se odhalit a snad i pochopit, co ho k činu vedlo. Přestože je vyhořelý Dysart zvyklý na ledacos, tento případ ho svou znepokojivostí vytrhne z každodenní rutiny a začne ho až nebezpečně zajímat. A dost možná zpochybní vše, čím si byl až dosud jistý.  Co je ještě normální a co už je extrémní? Kdo o tom rozhoduje? Kdy se vášeň mění v posedlost? A je možné ji rozumem vysvětlit? Je lepší vznítit se nebo nikdy nezahořet? Sir Peter Shaffer (1926–2016), britský dramatik a scenárista, získal za svůj život řadu ocenění. Vedle divadelních cen to byl v roce 1985 Oscar za scénář k filmu Amadeus, který režíroval Miloš Forman. Hru Equus napsal v roce 1973. Po úspěšných uvedeních v Národním divadle v Londýně a na newyorské Brodwayi, vznikla v roce 1977 filmová adaptace s Richardem Burtonem a Peterem Firthem v hlavních rolích. „Všechny postavy a události ve hře Equus jsem si vymyslel – až na zločin samotný; a dokonce i ten jsem upravil tak, aby to bylo v divadelních rozměrech přijatelné. Nyní jsem vděčný za to, že se ke mně detaily skutečného příběhu nikdy nedostaly, jelikož jsem se ve svém bádání začal čím dál víc ubírat jiným směrem.“ Titul si vybral režisér Martin Čičvák, který s ním má spojený jeden z prvních zážitků z divadla, když mu bylo patnáct. „Pamatuju si hlavního představitele, jak byl poutavý, jak jsme na něm viseli a šli s ním. Tuhle emoci bych chtěl do inscenace přenést.“ Překlad Pavel Dominik. Hrají: Pavel Kikinčuk, Ondřej Rychlý, Lada Jelínková, Anna Kameníková, Jan Sklenář, Lenka Skopalová. Premiéra 7. října 2021. Marius von Mayenburg: Ošklivec Lette je vedoucí oddělení pro vývoj. Právě vyvinul silnoproudý modulární konektor, který je naprostou senzací. Dozví se ale, že na mezinárodní kongres pojede patent prezentovat jeho kolega. Nikdo však není příliš ochotný vysvětlit mu proč – ani jeho vlastní žena. Co se stane, když zjistíte, že vám nikdo nikdy neřekl, že jste oškliví? Je možné zachovat si svou vlastní tvář, když si necháte změnit obličej? Komedie ostrá jako skalpel o zběsilosti společnosti, v níž víra v mládí, krásu, vědu, pokrok a nepřetržitý růst může vést ke ztrátě jedinečnosti a nakonec i identity. Marius von Mayenburg, německý dramatik, překladatel, dramaturg a režisér je autorem celé řady úspěšných her s výraznými tématy, například Kámen, Mučedník, Mars, Živý obraz. Často a opakovaně se jeho texty objevují také na českých jevištích. Komedii s výjimečným spádem Ošklivec napsal v roce 2007. „Pořád hledám něco, co chybí, nějaké téma, kterého se nedotýkají hry kolem mě, a tak se ty hry snažím napsat sám.“ Text hry Ošklivec zaujal režiséra Braňa Holička hlavně díky tomu, že nabízí nepřeberné množství možností, jak ho inscenovat. „Byla to láska ‚na první přečtení'. Abych byl naprosto upřímný, text mě zaujal především tím, že jsem si nedokázal představit, jak se něco takového dá inscenovat. Ošklivec představuje material ‚k dalšímu zpracování'. Autor nepředepisuje tvůrcům téměř nic. Nenajdeme tam žádnou scénickou poznámku. A vzhledem k tomu, že se věnuji především autorské tvorbě a s pevným textem pracuji velmi zřídka, je tato hra ideálním hřištěm, na kterém si můžeme hrát. “ Překlad Kateřina Bohadlová. Hrají: Vojtěch Kotek, Václav Šanda, Marta Dancingerová, Martin Finger. Premiéra 21. září 2021. Tracy Letts: Linda Vista Wheeler, který se živí opravováním foťáků, i když měl kdysi na víc, se vzpamatovává z těžkého rozchodu. Konečně se rozhoupal a odstěhoval se z dvouletého provizoria garáže své bývalé ženy do dvoupokojového bytu v komplexu s bazénem Linda Vista v San Diegu. V lehké panice středního věku se začíná poohlížet po novém vztahu. A zdá se, že mu štěstí přeje – v obchodě, kde pracuje, se objevila nová kolegyně, jeho přátelé ho chtějí seznámit s naprosto úžasnou ženskou a v baru narazí na mladou sousedku... Nadějné vyhlídky nenapravitelného mizantropa. Stejně jako když se ve svém novém bytě podívá ve správném úhlu z okna – dokonce vidí oceán. Linda Vista má všechno, co potřebujete: je zábavná, lehká – někdy až tolik ne, sexy. Komedie o úskalích a rozporech středního věku a o tom, že některých věcí a zkušeností, které se vám v životě nahromadily, se prostě nemůžete zbavit, ale budete je muset přijmout. Tracy Letts je americký herec, dramatik a scenárista. V Evropě se proslavil hrou Zabiják Joe (českou premiéru měla v Činoherním klubu v roce 1996). Za drama Srpen v zemi indiánů získal Pulitzerovu cenu a cenu Tony za nejlepší hru. Komedii Linda Vista napsal v roce 2017. Vznikla tak jako ještě žádná z jeho her: měl prázdnou stránku a začal volně psát a rozvíjet dialog dvou mužů středního věku. „Nikdy jsem neměl žádnou nejoblíbenější hru. Všechny jsou mé problémové děti. Ale tahle by mohla být nejoblíbenější.“ Režiséra Ondřeje Sokola oslovilo svým tématem několik současných textů, ale každý z nich měl nějaké „ale“. Pak si přečetl hru Linda Vista – a byla to láska na první pohled.  Překlad Jitka Sloupová. Hrají: Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Ondřej Malý, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Ha Thanh Špetlíková. Premiéra 21. listopadu 2021.

Čas načtení: 2021-07-10 10:35:42

Věčnost totalitního myšlení

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př. n. l.). Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat. Současná trestní praxe o nic lepší než ta před rokem 1990 Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – například stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém resortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality. Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. „Sprostým podezřelým“ ničí životy, práci a osobní vztahy Zatímco například v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 tisíc korun stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný. Staří praktici mají s čím srovnávat, a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl. Na lovu „skalpů“ Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (takzvaná profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby například obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“ Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Laik se diví, odborník žasne Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem,“ píše Iosephus Flavius (37-100 n. l.) ve Válce židovské. Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.1989 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné. Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un). Nespravedlnost, krutost, zášť a zloba Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“. Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické. Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-28 18:39:01

Jak dlouho ještě?

Nad státním zastupitelstvím se stahují „těžká mračna“ společenské nevole a zloby, která nemohou rozptýlit ani občasné demonstrace občanů, kteří se bez znalosti podstaty problému snaží hájit údajnou nezávislost justice a státního zastupitelství. Tuto nevoli a zlobu totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, neboť nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat, vymýšlet a křivit důkazy a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je však v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ – a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“ Začalo to zásahem na Úřadu vlády Vraťme se však do nedávné minulosti, kdy to všechno začalo. V roce 2013 došlo s předchozím souhlasem nejvyššího státního zástupce k bezprecedentním a tvrdým zásahům policie na Úřadu vlády i v bytě Jany Nagyové (nyní Nečasové), v důsledku kterého padla vláda tehdejšího premiéra Petra Nečase. Z evidentně obludných představ tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu i vrchního státního zástupce v Olomouci o obrovském a organizovaném zločineckém spiknutí, ohrožujícím samé základy republiky, se od té doby prokázalo jen trapné nezaplacení daně za dary Nečasové a podobně „vyšuměla“ i „nafouknutá“ kauza zneužívání vojenského zpravodajství. Krátce na to následovalo trestní stíhání expremiéra Nečase za údajné uplácení poslanců Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra. Někteří závistiví a záporně emočně „přetlakovaní“ občané i škodolibí, senzacechtiví a práva neznalí novináři si poté zamnuli ruce a zajásali: „Konečně došlo i na něj!“ Státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pak vzápětí toto obvinění veřejně komentovali tak, že „v této trestní věci jde o zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu, (1.) zda v procesu projednávání a schvalování zákonů, které ovlivňují život všech občanů, se mají poslanci ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, nebo (2.) zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod.“ Vrchní státní zástupce v Olomouci pak poukázal na to, že obdobné kauzy se řeší i v jiných zemích EU a jmenovitě poukázal na Itálii a Španělsko. Na těchto komentářích bylo pozoruhodné nejen to, že byly veřejně publikovány a tím tak bylo nevhodně ovlivňováno veřejné mínění, ale především to, že státní zástupci v něm vůbec kategoricky netvrdili, že by byl prokazatelně a jednoznačně porušen zákon v takové míře, aby se evidentně jednalo o naplnění všech zákonných znaků přečinu podplacení (§ 332 odst.1,2 trestního zákona), ale mělo se jednat o pokusné vyřešení otázek, kvůli kterým zřejmě nemohli spát. Proto byly veřejnosti položeny dvě manipulativní a principiálně nepřípustné kapciózní otázky, na které byla předem jasná odpověď „ano, ne“. Těmito zavádějícími otázkami se však nejenže postavili do pozice „blanických rytířů“, kteří v údajně „nejtěžší chvíli republiky, reálně ohrožené zločineckým spiknutím, vyjeli napravit zažité a tíživé společenské zlořády“, ale úmyslně tím odvedli pozornost veřejnosti od pravé podstaty svého počínání, kterou je procesně absolutně nepřípustné právní experimentování, hraničící až s nezodpovědným avanturismem (tj. „hokus pokus“ aneb „zkusíme to, uvidíme, vyjde to anebo nevyjde?“). Státní zástupci prohospodařili důvěru Po těch uplynulých létech je zcela evidentní, že státní zástupci prohospodařili důvěru, kterou v době zahájení trestního stíhání Petra Nečase svojí okázalou rozhodností občanům vnutili. Dnes totiž už téměř nikdo nevěří tomu, že státní zástupci jsou oněmi právními „průkopníky polem neoraným“, kteří s nasazením všech sil zachraňují naši republiku před korupcí, hospodářskou a majetkovou kriminalitou i organizovaným zločinem. Naopak lze stále častěji slyšet hlasy, že jsou to bezcitní a nezřídka i prolhaní „sekerníci“, „likvidátoři“ a právní dobrodruzi (avanturisté), kteří dokonce v trestání jiných lidí nalézají potěšení. Pokud tedy za této situace někdo z nich začne hovořit anebo psát o etice, má to asi takovou váhu, jako kdyby smutně proslulí inkvizitoři Torquemada anebo Vilém Imbert Pařížský hovořili anebo psali o milování bližního svého, lidskosti, laskavosti a soucitu. Nejhorší je, že tímto svým počínáním připravují o zbytek společenské důvěry i ty poctivé a svědomité státní zástupce, kteří ve své profesi spatřují nikoli příležitost ke společenské seberealizaci a šikanování jiných, ale poslání k prosazování práva, spravedlnosti a dobra. Jaké asi mají pocity z kritiky státního zastupitelství, když sami dobře vědí, kdo z jejich kolegů i nadřízených zavdává k této kritice důvod? Důvěra se těžko získává, snadno ztrácí, ale nejhůře se obnovuje. Je jako balvan, který je obtížně vyvalen nahoru, ale snadno se skutálí dolů. Vrátíme-li se ke staré kauze Petra Nečase, lze souhlasit jedině s tím, že jakékoliv politické kupčení s hlasy anebo jakákoliv forma protekcionářství (včetně zaměstnávání rodinných příslušníků jako asistentů) jsou nemravnosti, protože je to nespravedlivé, nepoctivé a neslušné. O tom není nejmenších pochybností, a trestání by bylo na místě, kdyby to jasně stanovil trestní zákon. Před tímto náhlým „mravním probuzením“ policistů a státních zástupců to však byla dlouhodobá (byť nemravná) politická zvyklost (usus), kterou postupně vytvořili nejen poslanci, senátoři a ministři, ale i řadoví členové všech politických stran, kteří za nejrůznější konkrétní výhody anebo pouhý příslib budoucích výhod (stále ještě netrestná korupce pro budoucno - corruptio pro futuro) putovali ze strany do strany (političtí turisté) a hlasovali na objednávku anebo v něčím zájmu. Aura „nedotknutelných“ Tehdy však ani jediného státního zástupce nenapadlo takovou zvykovou politickou korupci stíhat, protože by se jistě „se zlou potázal“. Ostatně i někteří vysoce postavení státní zástupci a soudci nemají čisté svědomí, bydlí v nájemních bytech pro chudé (kdo jim to asi zařídil?) a za své jmenování do svých vysokých funkcí jsou někomu zavázáni. Za těchto okolností bylo pouhé prokázání klíčové subjektivní stránky přečinu podplacení dle § 332 odst.1,2 trestního zákona (tj. přímého či nepřímého úmyslu) zcela nemožné, takže se lze jen podivit nad tímto zarputilým právním i slovním útokem na osobu bývalého premiéra, kterému lze sice vyčítat mnohé mravní poklesky (například manželskou nevěru anebo podíl na účelovém odvolání bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho), avšak konkrétního korupčního jednání se nedopustil. V normálně fungujícím právním státě (a to dokonce i v bývalém totalitním režimu) by však takový útok bez řádného právního krytí musel být označen za nezodpovědný a nutně by skončil okamžitým odvoláním z funkce. Nestalo se tak, protože státní zástupci si kolem sebe úmyslně vytvořili auru „nedotknutelných“, jakoukoliv kritiku označují za politický útok na jejich nezávislost a záludně tak manipulují s veřejným míněním. Jejich mnohdy nezodpovědné „řádění“ proto pokračuje až do současnosti. Stovky podnikatelů, starostů i vedoucích pracovníků státní správy byly profesně i občansky „zlikvidovány“ a mnozí z nich byli i ve vazbě (například i současná eurokomisařka Věra Jourová). Když pak byli po několikaletém soudním projednávání pravomocně zproštěni z obžalob pro svá domnělá a vykonstruovaná provinění (například bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková a její podřízená Jitka Schneiderová), státní zástupci se tvářili, jako by se nic nestalo a že „právo na omyl“ je jejich základním profesním právem. Svoji emoční averzi (podjatost) vůči Vitáskové pak nejvyšší státní zástupce korunoval ještě zcela zbytečným a skutkově i právně křivým dovoláním (úmyslně totiž byly použity nepravdivé údaje), které naštěstí už na jejím definitivním zproštění viny nic nezměnilo. Prosazování „alternativních pravd“ O co tedy státním zástupcům vlastně jde – o pravdu a spravedlnost, anebo o úporné prosazování svých „alternativních pravd“ a utkvělých představ? Kde zůstaly spravedlnost, právo a právní jistota občanů? Samozřejmě nikdy nikdo ze státních zástupců nebyl volán k odpovědnosti za jejich „právní zmetky“ a neetické chování, a nikdo z nich také nezaplatil náhradu škody za svá pochybení, mající nezřídka původ pouze v jejich zkažené a paranoidně uvažující mysli. Mnozí státní zástupci si totiž vůbec neuvědomují, že právo je pouze minimem mravnosti (etiky). Nemravných a přitom netrestných jednání je totiž celá řada, a přitom se až doposud nenalezl natolik filozoficky a mravně vyspělý státní zástupce, který by nejen dokázal precizně definovat pojem mravnost, ale dokázal by i jednotlivé netrestné nemravnosti vyjmenovat, přesně popsat a uvést, které z nich je (bohužel) nutno tolerovat vzhledem k jejich masovému výskytu (například manželskou nevěru, lhaní, nevděčnost, neúctu k rodičům, prarodičům a starým lidem, konflikt zájmů, nedodržování slibů, sexuální nevázanost, rozmařilost, intrikaření, donášení, udavačství apod.) a která by si naproti tomu zasloužila přiměřený trestní postih (například žebrota, příživnictví, prostituce, mobbing, bossing, obcházení zákonů, nevyplácení mezd, úplatkářství pro budoucno, imise, zneužívání práva, vulgární a nemravná „umělecká“ tvorba, hráčská vášeň, neodůvodněné zakazování, podvodná obchodní „šikovnost“, sprostota, slovní a fyzická agresivita, neodůvodněné propouštění anebo odvolávání z funkcí, narušování soukromí známých osobností, sebepoškozování atd.). Některé z těchto nemravností totiž veřejnost natolik obtěžují a oprávněně popuzují, že by si nejen zasloužily náležitou právní úpravu, ale i stanovení přiměřených sankcí. Za celou dobu působení nejvyššího státního zástupce však z Nejvyššího státního zastupitelství nevypadla ani jediná ideová mravní vize, protože „nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“ Exekutivní (výkonná) aplikace trestního zákona a trestního řádu, ke které jsou oprávněni policisté a státní zástupci, nesmí být experimentální aplikace práva. Již jen představa právního experimentování s lidskými osudy totiž vzbuzuje u slušných lidí hrůzu a odpor, protože je neklamným znakem nevypočitatelného, bezohledného a bezcitného pohrdání právem. Veškeré subjektivní právní představy policistů a státních zástupců o trestnosti a způsobu jejího postihu proto musí přísně korespondovat s přesným a objektivním zněním trestního zákona i trestního řádu (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) i se základními pravidly trestního řízení. Nejčastějším pochybením orgánů činných v přípravném řízením trestním je nerespektování zásady materiální pravdy (§ 2 odst.5 trestního řádu), která má zásadní celospolečenský význam. Základem každého smysluplně fungujícího státu jsou totiž pravda, spravedlnost a mír (respektive i společenský smír, který lze nastolit právě jen na základě spravedlnosti, pravdy a rovnosti občanů před zákonem). Bude-li proto jakékoliv trestní řízení založeno na lži (a lží je i manipulace s důkazy a jejich zatajování), otřese to důvěrou občanů ve spravedlnost a právo a tudíž i samotnými základy právního státu. Protože jakýkoliv trestný čin má čtyři zákonné znaky (objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku), jsou orgány činné v trestním řízení povinny spolehlivě prokázat existenci všech čtyř a nesmí se uchýlit k jakýmkoliv důkazně nepodloženým dohadům, spekulacím, fantaziím anebo dokonce paranoidním fabulacím (tj. bájným podezřívavým smyšlenkám) – natož aby v zájmu potvrzení svých představ a verzí důkazy zatajovali, manipulovali s nimi anebo je účelově vyráběli, což se v poslední době stalo několikrát. Jde pocit moci, společenské důležitosti i morální převahy Z praxe by však bylo možno uvést celou řadu právně problematických až fantazijních konstrukcí (hypotéz, verzí), jejichž předpokládaný anebo dokonce smyšlený základ se pak v průběhu i několikaletého vyšetřování a soudního stíhání nepotvrdil. Takové zneužití moci a hrubé porušení trestního řádu přitom prochází téměř bez povšimnutí. To už si občané na zneužívání moci natolik zvykli, že jsou k němu zcela lhostejní? Vždyť příště se to může týkat i jich anebo někoho z jejich blízkých! Každá nespravedlnost, křivda anebo úřední zvůle jsou přece ohrožením samotných základů státu (spravedlnost je základem státu – iustitia regnorum fundamentum est)! Všechny shora uvedené nezbytné podmínky pro trestní postih byly již v roce 2013 před novináři i veřejností úmyslně zatajeny (právní osvětu totiž v televizi nikdo „raději“ neprovádí), skutkový děj byl manifestačně zjednodušen a namísto objektivního, poctivého a zdrženlivého přístupu k vyhodnocení všech dostupných indicií byly zvoleny ony dvě populistické kapciózní otázky. Přitom jakékoliv stíhání kohokoliv „na zkoušku“ („co to udělá?“) je v nejhrubším rozporu s článkem 8 odst.2 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Důvody pro trestní postih si totiž nikdo nesmí vymýšlet a zejména nesmí manipulovat veřejným míněním na podporu svých subjektivních představ o tom, co je a co není trestné. Takový postup (zvláště když se neustále opakuje) poškozuje nejen právní vědomí občanů, ale i celkovou pověst policie, státního zastupitelství i těch poctivých policistů a státních zástupců, kteří nejenže respektují právní normy, ale doposud si zachovali zdravý rozum, uvážlivost, poctivost, slušnost a cit pro spravedlnost a přiměřenost (ekvitu). Lze souhlasit s obecně rozšířenou představou, že naše republika je plná zlořádů (nemravností) a mafiánských praktik, na kterých se výraznou měrou podíleli a stále ještě podílejí mnozí naši politici, formálně i neformálně organizovaní v nejrůznějších „svazech známých“. Manifestačními a důkazně i právně nepodloženými pokusy o trestní represi politiků, generálů, podnikatelů a představitelů státní správy i místní samosprávy však lze nastolit pouze právní nejistotu a strach. Nezřídka lze přitom nabýt dojmu, že vyvolávání právní nejistoty a strachu je hlavním cílem některých státních zástupců, kteří si tak upevňují pocit své moci, společenské důležitosti i morální převahy. Kdyby žil přesvědčený římský republikán Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) a viděl některé naše současné státní zástupce, jak ve vlastní anebo cizí režii lžou, křiví právo a týrají lidi, asi by v hrůze ustrnul a své tři slavné úvodní věty z řeči proti Catilinovi (Quousque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?) by pozměnil takto: „Jak dlouho ještě, státní zástupci, budete zneužívat naší trpělivosti? Jak dlouho si ještě s námi budete v tom vašem pominutí smyslů zahrávat? Kam až vás dožene vaše opovážlivost nemající zábran?“ JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-16 08:50:43

Sliby koalice Spolu jsou z říše fantazie

Blíží se volby a jako obvykle propuká boj o hlasy voličů. Všechny politické strany se začínají předhánět ve slibech, slibují i to, co už slíbily mnohokrát a nikoli bezdůvodně spoléhají na to, že mnozí občané rychle zapomínají. Přestože tisíciletá zkušenost praví Věř, ale komu věříš, měř! (Fide, sed cui fidas, vide!), opět lze proto předpokládat, že mnoho voličů namísto myšlení a uvážlivého věření bude věřit nekriticky a opět zvolí takové poslance, kteří dříve anebo později vzbudí úžas, pohoršení anebo i zděšení. Protože při obecné historické a filozofické nevzdělanosti politiků není mnoho prostoru pro originální a tvůrčí fantazii, jsou si mnohé politické programy nejen velice podobné, ale někdy udivují svojí prostoduchostí. Je tomu tak i v justiční části programu koalice Spolu, který byl zveřejněn na webu České justice. O neutěšeném stavu zákonů, justice, státního zastupitelství i policie však vědí představitelé i členové politických stran sdružených v tomto seskupení již více jak dvacet let, protože k tomu stačilo pouze pozorně se dívat kolem sebe a poslouchat stesky ukřivděných občanů (stěží lze předpokládat, že četli i odborný právnický tisk). Začněme tedy od počátku těchto slibů. Ústava Pokud autor justiční části programu považuje za nutné definovat některé zásadní mantinely pro jednání státu i občanů, mohl se inspirovat v Dicta et regulae iuris od doc. JUDr. Jaromíra Kincla. Jistě by v této knize nalezl celou řadu podnětných myšlenek, včetně této poučky římského právníka Domitia Ulpiana, která by se i v současnosti mohla stát mantinelem a základním výkladovým pravidlem: „Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“ (Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere) Nejasně je také proklamovaná obrana svobody projevu v kontextu s rozmáhajícími se verbálními trestnými činy. Ztotožňuje se snad autor justiční části programu Spolu s tímto nechvalně známým výrokem poslance KSČM Leo Luzara „Lidé mají právo šířit i lži!“? Autor tohoto programu si patrně neuvědomuje, co dokážou způsobit zlá slova a pomluvy, že s každou lží je nutno zacházet s nejvyšší přísností (autor snad dokáže odlišit lež od omylu) a že jakákoliv tolerance vůči lidské špatnosti, zákeřnosti a sprostotě přinese dříve anebo později hořké plody. Jak napsal římský právník Publius Iuventius Celsus: „K zlomyslnostem nelze být shovívavý.“ (Malitiis non est indulgendum) Minimalizace legislativních změn Již samotný úvod justiční části programu Spolu stojí za pozornost: „Prosekáme právní džungli (!), zrušíme zbytečné zákony a úřady (!!), prosadíme zásadu: za jednu novou povinnost zrušíme dvě stávající (!!!). Budeme klást důraz na jasnost a přehlednost legislativy. Ke každému právnímu předpisu budeme vyžadovat tabulku práv a povinností. Zavedeme pravidlo, že každý nový zákon a každá vyhláška musí být po pěti letech vyhodnoceny z hlediska jejich praktických dopadů a případně zrušeny.“ Ještě chybělo říci: „Vyhrnem si rukávy!“ Nehledě na to, že tyto „budovatelské“ věty zní jako z říše fantazie anebo jako z doby dávno minulé, co dělali autor justiční části programu Spolu i ostatní politici těchto sdružených stran v dobách, kdy se i za jejich příčinění rodil tento právní moloch? Co prosekávali a co zrušili? Existuje jediné vysvětlení těchto „revolučních“ myšlenek – nezkušenost a právní i filozofická nedovzdělanost. Stačí připomenout výrok Tacitův: „Nejzkaženější stát – nejvíce zákonů.“ (Corruptissima re publica, plurimae leges) Dále: „Posílíme centralizaci legislativní činnosti pro její lepší provázanost včetně přístupů k evropské normotvorbě.“ Je pravdou, že například § 2 odst. 3 občanského zákoníka by měl mít odpovídající ustanovení i v trestním zákoně, protože státním zástupcům ani soudcům by rozhodně neuškodilo, kdyby své pozitivistické myšlení obohatili o „dobré mravy“ a „obyčejné lidské cítění“. Pokud se však jedná o provázanost s evropskou normotvorbou, pak snad máme v Evropském parlamentu takové poslance, kteří na této provázanosti již dávno usilovně pracují – nebo snad pracují málo anebo vůbec ne? Dokončení nových moderních procesních předpisů (tj. občanského soudního řádu a trestního řádu) Na novelizaci těchto norem se již pracuje a zvýraznění této nutnosti proto nemá opodstatnění. Mnohem důležitější je dbát na to, aby tato modernizace nezpůsobila chaos anebo nevytvořila „skulinky“, které by mohly být zneužity ke křivení práva. Dokážou to nejen lidé nepoctiví, ale i mnozí soudci. Bylo by totiž možno uvést nejen judikáty podivuhodné, ale i nezákonné anebo „(mimo)právní názory“ soudců, neopírající se o platné právo. Také „nový a moderní trestní řád“ musí být funkční, protože tyto pokusy byly již učiněny několikrát a nejvíce problémů způsobily hlavně řadovým policistům. Jakékoliv změny trestního řádu totiž snižují akceschopnost policistů, dlouhodobě zvyklých na určité procesní předpisy. Pamětníci to mohou potvrdit. I když na to justiční část programu Spolu nepamatuje, změny jsou nutné i v občanském zákoníku a v trestním zákoně. Jistě by to mnozí soudci, státní zástupci i advokáti potvrdili. Ohledně trestního zákona poukazuji například na článek Kulhající trestní zákon (Trestněprávní revue 6/2014). Pokud autor (navíc dlouholetý člen ODS) uvádí, že „i v oblasti práva musí platit, že soudní moc je v první řadě službou spravedlnosti a občanům“, pak si patrně nepamatuje na výrok jednoho z bývalých ministrů spravedlnosti (též člena ODS), který počátkem devadesátých let prohlásil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo.“ Tento názor později potvrdil i předseda Ústavního soudu výrokem, že „k soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky“. Také patrně nezohlednil nejen vysoké procento zprošťujících rozsudků v trestním řízení, ale i řadu rozsudků pochybných anebo dokonce nezákonných, jejichž účinnost přitom stále ještě probíhá. Délku soudního řízení i mnohaleté přehazování kauz mezi soudy všech stupňů tedy nezmění jakákoliv legislativní úprava, ale pouze změna myšlení, kterou však v programu Spolu také nenalezneme (viz článek Reforma justice vyžaduje reformu myšlení – Právní rádce 3/2008). Pokud by měla koalice Spolu opravdu přinést něco objevného, nebylo by snad lépe působit prostřednictvím našich europoslanců (pokud ovšem mají takové právnické znalosti, zkušenosti a schopnost argumentace), aby v této nelehké době (zejména při vysokém ohrožení organizovaným zločinem a islámským terorismem) byl přijat jednotný celoevropský trestní zákon i trestní řád, a to alespoň rámcově s respektováním národních zvyklostí? Tento námět byl přitom použit již počátkem devadesátých let v souvislosti s vraždou holandské turistky a zmrzačením jejího manžela v Rakousku, kdy bylo velmi náročné provádět procesní úkony v zahraničí a poté je učinit platnými podle našeho trestního řádu. Odpovědnost státního zástupce za zachovávání práva a principu presumpce neviny Tato část programu Spolu vzbuzuje nevěřící údiv, protože tuto povinnost mají státní zástupci ze zákona a bezpodmínečně ji musí dodržovat (zejména zásadu materiální pravdy, se kterou si však mnohdy hlavu nelámou). Spíše chybí program na vyvození osobní hmotné odpovědnosti za porušení této povinnosti anebo i nově zavedené trestní odpovědnosti za nedbalostní omezení jiného na svobodě. Totéž by ovšem mělo platit i pro soudce, protože i ti tyto povinnosti mnohdy porušují. Až tak odvážný však tento program není a proto současnou mnohdy nezodpovědnou činnost státních zástupců i soudců politická proklamace nezmění. Ostatně o potřebě nového zákona o státním zastupitelství anebo i nového zákona o soudech a soudcích se v tomto programu ani nehovoří. Alternativní tresty Statistické údaje o stále se snižující kriminalitě jsou zavádějící, neboť vycházejí pouze ze statisticky podchycené kriminality zjevné (manifestované), a to objasněné i neobjasněné. Statisticky však není vyhodnocena kriminalita skrytá (latentní), jejíž skutečný stav i odborníci odhadují až na zhruba 50 procent kriminality celkové. O zhruba polovině skutečné kriminality (například o krádežích, loupežích, podvodech, znásilněních apod.) se tedy neví vůbec nic, protože lidé tyto zločiny raději ani nehlásí. Přesto i statisticky vykazovaná kriminalita a množství odsouzených ve věznicích vzbuzují u politiků neklid, takže pomoci má na jedné straně změkčení podmínek pro trestní postih (například zvýšení finanční hranice, od kdy je krádež považována za trestný čin), anebo alternativní tresty, o jejichž účinnosti pochybují však i právní teoretici a praktici. V justiční části programu Spolu pak není vůbec pamatováno na to, jak by mělo být působeno ke snižování recidivy, která je rovněž tíživým problémem. Rychlejší a lepší vracení vězňů do života je totiž možné pouze u pachatelů prvotrestaných, zejména pak u pachatelů mladistvých, kterým k nápravě mohou přispět zejména krátkodobé tresty odnětí svobody, neboť je to dost dlouhá doba na to, aby si tento trest zapamatovali, ale příliš krátká na to, aby se ve vězení zkazili. Exekuční systém Autor justiční části programu Spolu sice připouští, že existují problematická i nezákonná exekuční řízení, avšak jím prezentovaný slib Spolu zní nikoli na řešení této situace, ale na snahu o její řešení. Nejvyšší soud i Ústavní soud však tvrdí, že nápravou vzniklých nezákonností a křivd by byla ohrožena právní jistota podvodníků (podvedení totiž podle jejich názoru nedbali „náležité ostražitosti“) a tudíž je otázkou, jakým právním prostředkem by bylo možno zrušit pravomocné a přitom nezákonné rozsudky a současně i pravomocně a přitom nezákonně nařízené exekuce. Takže snaha bude marná. Korupce Boj proti korupci je oblíbeným tématem programu všech politických stran před každými volbami. Nikdy se ji však vymýtit nepodaří, neboť zištnost a chamtivost jsou mnohem silnější než hrozba trestem. Proklamovaný princip 3P (prevence, průhlednost, postih) je tedy při současných zkušenostech s korupcí směšný a skryté i zjevně zištné chování mnohých politiků i poslanců je toho chmurným důkazem. V této souvislosti ych připomněl citát z Války židovské: „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“                           Rodina Zákonná úprava postavení rodiny je dostačují. Poškození rodiče si totiž nestěžují na špatné zákony, ale na postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a opatrovnických soudů. Mnohá pochybení těchto orgánů tedy nejsou způsobena špatnou legislativou, ale špatnými lidmi, kteří se chovají arogantně, lhostejně a bezcitně, nedokáží se vcítit do psychiky dětí a vůbec nechápou význam svého postavení. Zákonná úprava postavení rodiny tedy nepotřebuje změny – zásadní změnu však vyžaduje personální složení a myšlení orgánů sociálně-právní ochrany dětí a opatrovnických soudců. Program koalice Spolu má jistě mnoho podnětných míst, avšak nepatří k nim jeho justiční část, která je evidentně odtržena od reality. Jistě jsou v Ústavě, Listině základních práv a svobod i v rozličných zákonech četné nedostatky, avšak společně s odstraňováním starých nedostatků zpravidla vznikají nedostatky nové, které jsou poté napravovány různými vsuvkami a někdy i problematickou judikaturou.     Autor je právník a člen spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2024-02-17 14:14:35

Asociace STK radí mít u sebe na kontrole velký techničák. V systému stále chybí některá data

S velkou pompou už před několika týdny ministerstvo dopravy oznámilo, že ruší velké techničáky, mění podobu a obsah těch malých, a k tomu všechny potřebné informace nabídne v on-line prostředí. Jak to tak ale bývá, má to mnoho háčků. Především ten, že v systému, ať už v portálu dopravy nebo v aplikaci eTechničák, může chybět … Asociace STK radí mít u sebe na kontrole velký techničák. V systému stále chybí některá data Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-08-15 12:00:13

Novým Pixelům 9 něco chybí. Google to omlouvá a nabízí pouzdro za tisícovku

Pixel 9 nabízí drátové i bezdrátové nabíjení, chybí mu však podpora protokolu Qi 2. generace Google tvrdí, že to není potřeba, protože Qi 2 nepřináší žádné hmatatelné výhody Zákazníkům, kteří po magnetech touží, tak alespoň nabízí pouzdro za necelou tisícikorunu Jestli se v něčem nová řada Pixel 9 zrovna nepředvedla, je to rychlost nabíjení. Základní modely Pixel 9 a 9 Pro slibují až 27W nabíjecí výkon, prémiový model Pixel 9 Pro XL maximálně 37W výkon. A přestože všechny modely podporují bezdrátové nabíjení Qi, chybí jim magnetický protokol Qi 2, který je již plně k dispozici. Přečtěte si celý článek Novým Pixelům 9 něco chybí. Google to omlouvá a nabízí pouzdro za tisícovku

Čas načtení: 2024-09-09 21:04:04

Rodrygo o své pozici v Realu Madrid: Někdo vám někde chybí? Dejte tam Rodryga

Brazilský křídelník Realu Madrid Rodrygo v rozhovoru pro ESPN vysvětlil, jak vnímá svou současnou roli ve španělském hlavním městě. „Často jen vyplňuji prázdná místa. Chybí tam někdo? Dejte tam Rodryga. Chybí tam někdo na pravé straně? Rodrygo. Chybí tam někdo jako číslo 9? Rodrygo. To je to. Možná mě to trochu trápí, ale jsem týmový hráč," řekl.

Čas načtení: 2023-12-07 17:38:36

10 tipů pro šťastné partnerství podle Feng Shui

Patříte k těm, co stále hledají tu pravou lásku a nenacházejí? Nebo jste už svou drahou polovičku našli, ale přesto vám vztah s vysněným partnerem neklape úplně podle vašich představ? Nebo sice už stabilní a hezký vztah máte, ovšem přesto pociťujete, že by vaše partnerské soužití sneslo závan čerstvého vzduchu? Jak a kde žijeme i jaké prostředí nás obklopuje, má podle učení Feng Shui rozhodující vliv nejen na naši osobní pohodu, ale i na to, zda si do života přitáhneme správného partnera či na to, jak je vztah se stávajícím partnerem harmonický. Důležitá je už samotná energie, kterou váš domov vyzařuje. V ideálním světě by mělo být vše v rovnováze. Mužský i ženský princip, tedy energie jing a jang v harmonii. Většinou tomu ale tak není. Napadlo vás někdy, že ve vašem příbytku převládá ryze ženská či naopak ryze mužská energie, která od vás může potenciální protějšek odrazovat? Podle nosa, poznáš kosa Nebo v našem případě spíše podle domu poznáš jeho majitele. Skutečně existují domy, u kterých na první pohled poznáte, že jejich majitel bude pravděpodobně single. Když si stoupnete čelem před dům a podíváte se na jeho pravou stranu, máte před očima tzv. „stranu draka“. Opačná, levá strana je zase nazývána tzv. stranou tygra. Důležité je, aby obě strany domu byly na první pohled v harmonii a rovnováze. Pokud je jedna strana dominantnější než druhá, převažuje v domě ženská nebo mužská energie. Jing a jang v rovnováze Pravá strana, strana draka symbolizuje dle Feng Shui mužskou energii. Měla by být chráněna vysokými stromy nebo hustým živým plotem. Pokud vidíte, že je nekrytá, otevřená a nechráněná, značí nám takový dům, že jde o domácnost, ve které dominuje žena. A tato žena, která v daném domě bydlí,  pravděpodobně čeká a může nadále dlouho čekat na svého pohádkového prince. Tohle pravidlo platí i opačně, pro levou stranu tygra. Je-li strana tygra ve vztahu drakovi očividně slabší, naznačuje to dominující mužskou domácnost. Také je možné, že ambiciózní ženy, které jsou kariérně založené a převládají v nich mužské aspekty, podvědomě vyhledávají právě domy s dominantní dračí stranou a tím pádem od sebe mužské protějšky na energetické úrovni odrazují. Chybějící oblast partnerství v mřížce pa-kua Dalším faktorem pro vznik nerovnováhy v oblasti lásky a partnerství je chybějící plocha v půdorysu domu/bytu. Podle Feng Shui se půdorys domu/bytu/místnosti dělí na 8 stejných oblastí, z nichž každá podporuje jinou oblast života. Pokud v půdorysu některá z oblastí chybí, chybí nám automaticky energie této oblasti. Zóna partnerství, manželství a vztahů se dle mřížky nachází v pravém horním rohu. Respektive v nejvzdálenějším pravém rohu směrem od vstupu do místnosti. Jde o oblast, v níž se zrcadlí naše vztahy, ať už partnerství, manželství nebo platonické vztahy, stejně jako vztahy v zaměstnání, ke společníkům či obchodním partnerům. Jestliže v půdorysu tato oblast zcela chybí, bývá obzvlášť pro ženy dost těžké prožívat pocit naplnění v poměru k životnímu partnerovi. Také vztahy se sousedy nebo kolegy jsou často problematické. Jak tedy podpořit partnerství a láskyplné vtahy v našich životech? Zaměřte se hlavně na ložnici, která je nejdůležitější místností z hlediska partnerství a Feng Shui 1. Zatočte s nepořádkem a osvoboďte se od zbytečného harampádí Životadárná energie čchi nemá ráda domácnosti, které připomínají skladiště. Přestává pak proudit a stagnuje. Stejně tak ustrne na mrtvém bodě i náš život, nevyvíjí se. Obzvláště v ložnici je potřeba dbát na to, aby čchi mohla volně proudit. Neskladujte věci pod postelí ani na skříni. Jsou to sice oblíbená místa pro uložení krabic s botami či lyžáků, ale pro tentokrát pro ně najděte raději místo ve skříni. Ložnice má být místem odpočinku, nikoli šatnou a skladištěm. 2. Doplňte chybějící oblast na půdorysu Chybějící zóna partnerství v půdorysu domu je problém, ale ne zas tak neřešitelný. Útulně zařízená terasa, ohraničení chybějícího prostoru květináči nebo založení zimní zahrady jsou dobré možnosti, jak „vtáhnout zpět“ chybějící oblast. 3. Udělejte místo ve skříni Pozvěte svého budoucího partnera do svého života rovnou tím, že mu ve svém bytě uděláte místo. Vykliďte pro něj třeba část skříně nebo mu nechte volný šuplík v komodě. Bude tak mít místo jen pro své věci. Tímto krokem dáváte najevo, že jste na přijetí partnera a lásky do vašeho života více než připraveni. 4. Vytvořte rovnováhu mezi jin a jang Pokud bude v interiéru převažovat ženská energie jin, například ve formě přehnaného množství doplňků a dekorací, polštářů,  tlumeného světla či zaobleného nábytku, nebude se v takovém prostoru muž cítit příliš dobře. Méně je často více. Přiveďte do místnosti více světla a nebojte se použít střízlivě působící nábytek s přímými liniemi. Při nadbytku mužské energie jang, kterou posiluje například  jasné a prudké světlo, zářivé, agresivní barvy, mnoho rohů a ostrých hran, nebo střízlivě a chladně působící prostory se zase nebude dobře cítit žádná žena. Pro zjemnění jangové energie zkuste pověsit záclony nebo závěsy, abyste opticky zmenšili velká okna a vytvořili tlumenější světlo. Nebojte se požít kusové koberce, s nimiž v interiéru vytvoříte ostrůvky pohody. Vsaďte spíše na uklidňující a teplé barevné tóny, agresivní a chladné barvy použijte spíš jen jako výrazný doplněk k rozbourání stereotypu.  Ve Feng Shui více než kde jinde platí „všeho s mírou“. Proto buďte při transformací svého obydlí opatrní, abyste během úprav interiéru nepřepadli do druhého extrému. 5. Ozdobte stěny vhodnými obrazy Zkrášlete si domov vhodnými obrazy a fotografiemi. Zbavte se všech, které vyjadřují smutek a samotu a nahraďte je takovými, které vyjadřují kladné asociace. Vhodné jsou i obrazy s motivem květin a přírody. Třeba fotka páru procházejícího se ruku v ruce po pláži nebo obraz cesty symbolizující společnou cestu životem s partnerem vám přinese do bytu energii lásky a štěstí. 6. Vyhněte se vodě i fotkám dětí v ložnici Pozor na vodu. Ta do ložnice nepatří. Uhasila by vám všechnu vášeň. Do ložnice nedávejte žádné obrazy s vodou či vodopády, neumisťujte sem vodní fontánky ani akvária. Nepatří sem ani fotky dětí či fotografie a obrazy s náboženskými motivy. Pokud zde chcete mít fotografie, tak jedině vaše a partnerovy jako to dělaly naše babičky, které si nad postel věšely velkou svatební fotografii a dobře dělaly. 7. Pořiďte si kvalitní postel I když žijete singl, pořiďte si velkou postel, klasické letiště nebo alespoň širší postel pro dva. Dáváte tak jasně najevo, že jste na příchod partnera do vašeho života připraveni a že bude mít místo ve vaší posteli. Je to podobné jako s místem ve skříni. Postel by měla být kvalitní, zapomeňte na laciné a rozvrzané modely. Ideální je bytelná postel s pevným čelem. Bytelná postel rovná se stabilní vztah. 8. Dobře si promyslete, kam postel umístíte Nejlepší umístění postele je čelem k pevné stěně. Není dobré mít postel v prostoru bez pomyslné energetické opory hlavy. Nestavte postel ani do linie mezi dveře a okno, ani hlavou k oknu, protože byste leželi přímo v dráze čchi. Neměli byste ležet s nohama a hlavou mířícími k oknu či dveřím. Ideální také  je, když z postele vidíte na celou místnost a vstupní dveře máte po straně. Důležité je, aby postel byla přístupná z obou stran oběma partnerům.  Není  dobré, když je z boční strany přiražena ke stěně a je pak přístupná jen z jedné strany, tedy pro jednoho člověka. 9. Vytvořte z ložnice intimní místnost Do ložnice nepatří elektronika, televize, počítač, mobil, žehlicí prkno ani šicí stroj. Pokud můžete, nedělejte si z ložnice pracovnu ani knihovnu. Je to místo, které by mělo samo vyzývat k relaxaci, odpočinku a intimnostem.  Veškeré elektronika vyzařuje elektrosmog a narušuje odpočinek. Velké množství knih nás zase může zahlcovat množstvím informací. A pohled na počítač vám bude pořád připomínat nedokončenou práci. A jestliže opravdu bydlíte v malém bytě a nemáte jinou možnost, zkuste tento pracovní  koutek alespoň oddělit od místa, kde spíte. Třeba přenosným paravánem. Závěsy v oknech zlepší pocit útulnosti v celém prostoru. 10. Vyzkoušejte sílu talismanů a doplňků Feng- Shui Využívejte k povzbuzení energie Feng-Shui harmonizátory energie, talismany a symboly, které podporují lásku a vztahy. Ideální jsou jakékoli obrazy, sošky, figurky, které tvoří pár. Dvě kachničky, dva delfíny, dvojitá spirála atp.Vsaďte také na sílu drahých kamenů a minerálů. Lásku dokáže povzbudit růženín, energii pročistí i lampa ze solného krystalu. Jedná se o drobnosti, které ovšem určitě stojí za to vyzkoušet.

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-30 16:49:06

Jakub Dotlačil: V devadesátkách jako by se zastavily dějiny

Ve svém prvním románu Jiné životy Hynka Harra provedl Jakub Dotlačil čtenáře Prahou i Berlínem 60. let 19. století a zavedl jej mezi spiritisty a parapsychology, české vlastence, pruské dělníky i rakouské vojáky. Děj jeho nového románu Až zhasneme (Host 2019) se odehrává v českém masokombinátu koncem 90. let 20. století – a vlastně už je to také svého druhu historická próza.    Když před pěti lety vyšla vaše prvotina, žil jste i s rodinou v Nizozemsku, kde jste vyučoval jazykovědu. Kdy a kde jste psal svůj druhý román? Pořád v Nizozemsku. Stále tady žiju s rodinou a učím na univerzitě jazykovědu, jen posluchači se proměnili. Dřív jsem učil studenty jazykovědy a nederlandistiky, dneska především na bakalářském a magisterském programu Umělé inteligence.   Navzdory veskrze pozitivním ohlasům svého fantaskně historického románu Jiné životy Hynka Harra přicházíte nyní s prózou značně odlišného ražení. Co vás přimělo vyprávět zrovna příběh ilustrující divoký průběh české ekonomické transformace po roce 1989? Už když vyšly Jiné životy Hynka Harra, které se odehrávají v 60. letech 19. století, věděl jsem, že se příště nechci držet stejného období. Chtěl jsem psát o době porevoluční, a přitom ne o současnosti. Takže devadesátá léta, což je období v české literatuře v podstatě nereflektované. Výhoda byla, že jsem i tak mohl zůstat u stejného žánru jako v Hynku Harrovi. Devadesátá léta jsou skoro třicet let zpátky, takže román o nich už je dneska historická próza.     A našel byste mezi oběma svými knihami nějaké tematické paralely? Nevím, jestli mezi knihami, ale určitě mezi oběma obdobími. Obě epochy jsou literárně trochu zapomenuté. Ne že by o devadesátých letech nikdo nepsal, ale psalo se o nich hlavně, když tu byly. Takový ten bezprostřední záznam toho, co se kolem děje, například v prózách Jáchyma Topola, ale později nic, až na pár výjimek tu neexistuje reflexe oné doby. Totéž platí o druhé polovině 19. století, v níž se odehrávají Jiné životy Hynka Harra, i když nad absencí reflexe této doby se asi sotva někdo kromě mě dneska rmoutí. A ještě něco mají ta období společného, v obou jako by se zastavily dějiny. Chybí v nich touha vybudovat nějakou společenskou ideologii. Devadesátky jsou často vnímány jako vítězství liberální demokracie, tak výrazné, že už po něm v historii ideologií nemá nic přijít. Fukuyamův „konec dějin“. Ale podobný pocit byl živý už dřív. Je pro nás těžké smířit se s životem v současném společenském pořádku, ale ještě těžší představit si jiný společenský pořádek. Tohle zní jako něco, co jsme si mohli myslet v devadesátkách nebo co si myslíme dneska, ale jsou to slova Hugo von Hofmannstahla, rakouského spisovatele konce 19. a začátku 20. století.   Zápletka vašeho románu se točí kolem vytunelování fiktivních Oxfordských fondů a neskrývaně tak odkazuje k nechvalně proslulé kauze kolem Viktora Koženého a Harvardských investičních fondů. Je to pro vás natolik emblematický fenomén českých „devadesátek“, nebo se vám to spíše takříkajíc hodilo do krámu? Vidíte, nejste první, kdo v souvislosti s mojí knížkou zmiňuje Harvardské investiční fondy a Koženého, přitom příběh těch fondů v románu není inspirován Harvardskými fondy, ale CS fondy. Na Harvardské fondy odkazuje jen jedna drobnost v románu a pak samozřejmě ten Oxford v názvu, i když ten jsem tam chtěl mít hlavně proto, aby se ty fondy daly zkrátit na OF a abych zachytil to devadesátkové nadšení ze všeho západního a akademického. Toho druhého dobře využil Kožený u názvu svých fondů, které neměly s Harvardem nic společného. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když jsem román začal psát, tak jsem si nemyslel, že jsou Harvardské fondy tak silným symbolem vykradených devadesátek. Vlastně jsem se o ně ani nijak nezajímal, díval jsem se na historii jiných podniků. Ale vzhledem k tomu, že jste už několikátý čtenář, který si příběh o krachu CS fondů spojil s Koženým, tak asi ano, HF a Kožený se skutečně stal zástupcem toho špatného, co na českých devadesátkách je.   Protagonistou bezmála detektivního příběhu jste učinil studenta bohemistiky na FF UK, který se ocitne na brigádě v masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Proč právě masokombinát? Tamní prostředí jste vylíčil nadmíru věrohodně a poměrně nelichotivě – máte s ním i nějakou osobní zkušenost? V roce 1996 nebo 1997 jsem byl na velmi krátké brigádě v masokombinátu. Nedávno jsem se potkal s jednou spolužačkou, která tam tehdy byla se mnou, a ta mi začala vyprávět nějakou příhodu o tom, jak jsme cpali do střívek párkovou směs. Vůbec nic mi to neříkalo. Nepamatoval jsem si z toho ani ň. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla vzpomínka na jídelnu. Bylo úplně jedno, co tam vařili, ať už jste jedli ovocné knedlíky nebo buchtičky se šódó, všechno bylo neustále nacucané pachem po zpracovávaném masu. Takže jsem mohl použít vzpomínku na jídelnu, ale jinak jsem začínal víceméně od nuly. Když jsem se rozhodl, o čem román bude, navštívil jsem pár masokombinátů a setkal se s veterinářem ze Státní veterinární správy. S ním jsem pak probíral i konkrétní scény poté, co byly napsané. Četl jsem literaturu faktu, zhlédl videa. Ale spíš než detaily ve výrobě jsem chtěl zachytit dynamiku v takovém prostředí a pozici brigádníka, a k tomu jsem lovil ve vlastních vzpomínkách z jiných brigád, které jsem jako student absolvoval. Ne že bych se za svých studentských let zrovna předřel, ale odněkud se dalo brát: výkup lahví v hypermarketu, pytlování mouky v pražských pekárnách… K té první otázce, proč zrovna masokombinát. Chtěl jsem ho v románu mít, protože v masném průmyslu je přítomné morální dilema, které třeba v pekárnách nebo ve výkupu lahví chybí. Byznys je postavený na zabíjení zvířat. Je správné vydělávat na smrti? Není to nepřekonatelné dilema, spousta lidí nemá problém říci si, že jim masný průmysl nevadí, protože chtějí jíst maso a tak dále. Ale důležité pro mě je, že hodně lidí dříve nebo později musí dojít k nějakému vnitřnímu ospravedlnění, k zaujetí postoje. Protože ten román, ne v prvním plánu, ale pod povrchem, má jako téma vinu a zbavování se viny.   Těch několik červnových dní roku 1997, během nichž se hlavní děj románu odehrává, převrátí život vašeho hrdiny naruby, přesto se s ním loučíte víceméně happy endem. Odráží se v tom pověstný optimismus „devadesátek“? Ano, rozhodně. Už od začátku jsem věděl, že přes všechny peripetie chci příběh dotáhnout k šťastnému konci, protože ta doba happy-endová byla. Zároveň, i když je to šťastný konec, tak je dost nepravděpodobný, závěr je víc a víc přitažený za vlasy. Teoreticky se něco takového mohlo stát, když CS fondy zkrachovaly, tak spustily lavinu dalších krachů, které mohly mít takový absurdní důsledek, jak je popsáno v románu. Ale je to strašlivě nepravděpodobné! Je to dobrý konec, o jakém jsme si mohli snít, když jsme v té době žili a než jsme se srazili s realitou. Všimněte si taky, že ten dobrý konec nastane nezávisle na činech hlavního hrdiny. Kdyby nic nedělal, tak by to takhle dopadlo taky a nejspíš i líp. To, myslím, je pro spoustu lidí dneska taky takový pocit z devadesátek: kdybychom na některé věci radši nesahali, tak by to bylo snad lepší.   A jak vlastně na 90. léta vzpomínáte vy sám? Jako na dobu strávenou v České republice. Pro mě jsou devadesátky zvláštní tím, že je to moje poslední období v Čechách. Na jejich konci jsem odešel z Česka, nejdřív abych vystudoval v Norsku na magistra, potom jsem se odstěhoval do Nizozemí. Samozřejmě, že pořád od té doby sleduju, co se v České republice děje, čtu noviny, jezdím sem s dětmi na dovolenou. Ale už je to něco jiného. Česká republika, moje vlast, pro mě není jen prostor, je to i čas, země, která už teď neexistuje, ze které jsem odešel právě na konci devadesátek.   Ačkoliv se jedná v podstatě o „historickou“ prózu, zobrazený konflikt těch nahoře a těch dole se ukazuje být až nepříjemně aktuálním. V naší společnosti pořád vládne antagonismus a příkopy mezi jednotlivými tábory se stále prohlubují. Jak se díváte na sedmnáctý listopad, z něhož se „devadesátky“ zrodily a o němž ve své knize rovněž pojednáváte, ve světle jeho letošního třicátého výročí? To jsem rád, že jste tohle téma z románu vytáhl. Antagonismus a polarizaci jsem chtěl mít v textu tak trochu vypravěči navzdory. Myslím, že si ani on sám neuvědomuje, že je tady sám trochu vinen. Tím, jak třeba vnímá nebo spíš nevnímá své spolupracovníky v masokombinátu. Nejen, že jim nedokáže moc naslouchat, že jim nerozumí, navíc si svoji neschopnost ani neuvědomuje. Jen v několika momentech jako by se to zlomilo. Ale jsou to vždycky jen okamžiky, není to něco, co by hrálo dominantní roli v příběhu, co by vypravěče měnilo. Na sedmnáctý listopad se dívám jako na něco, co po vývoji v Maďarsku a Polsku a východním Německu muselo přijít a díkybohu přišlo a díkybohu v téhle podobě, a ne jako v Rumunsku. V tom románu je jedna pasáž, ve které hrdina rozebírá heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Dojde tam i k interpretaci toho hesla, nevím, jestli to je interpretace, kterou Havel myslel, ale ta interpretace pro mě není nesmyslná. Vypravěč dojde k závěru, že za tím heslem, i když se to na první pohled nezdá, stojí odmítnutí polarizace a antagonismu. Ta interpretace je můj pohled na sametovou revoluci a sedmnáctý listopad.   „Rok osmdesát devět byl revolučním rokem, kdy jsme znovuobjevili kouzlo buržoazie,“ říká váš hrdina a dodává, že hrdiny už nadále neměli být básníci, ale lidé, kteří chtěli vrátit zemi ztracenou střední třídu. Dnes nám – alespoň ve veřejném prostoru – zase citelně chybí básníci, nemyslíte? Ta hrdinova úvaha se dá číst sama o sobě, ale pro mě osobně byla myšlena jako kontrast s Kunderovým představením komunistické revoluce a padesátých let v knize Život je jinde. V Kunderově románu zosobňují revoluci právě básníci. Nemyslím si, že bych zrovna takové básníky potřeboval ve veřejném prostoru. Když už jsme ale u nějakých přání a nesplnitelných tužeb: asi by mi stačilo, kdyby se ve veřejném prostoru víc pohybovali lidé, kteří jsou empatičtí.   Proč jste se rozhodl podobně jako ve svém románovém debutu narušovat iluzi retrospektivního vyprávění replikami odkazujícími k budoucímu vývoji událostí? Líbí se mi, když vypravěč zaujme určitý odstup od svého vyprávění, hlavně ironický odstup, když je shozena třeba i dramatická linka příběhu a na moment se odhalí konstrukce stavby. Jsem velkým milovníkem například Ishiguroa a asi jsem v tomhle od něho trochu opisoval. Ale tohle samozřejmě není objev postmoderny. Je výborné, když E. T. A. Hoffman přeruší naprosto úžasnou, děsivou povídku Pískař skoro v nejpochmurnějším okamžiku, aby nám podstrčil interpretaci celé povídky a shrnul budoucí kariéru šíleného profesora a jeho vynálezu roky poté, co se uzavře příběh celé povídky.   Jak se vám na knize spolupracovalo s literární kritičkou formátu Evy Klíčové? Co jsem slyšel, roli odpovědné redaktorky knih z nakladatelství Host se spíše vyhýbá... Spolupracovalo se mi s ní velmi dobře. Byla konstruktivní, otevřená. Možná byla na mě až moc hodná. Ale ještě bych rád dodal, že i když byla v pozici odpovědné redaktorky, není jediná z Hostu, kdo mi hodně pomohl s konstrukcí románu. Mirek Balaštík má asi srovnatelný podíl.   Píšete už něco dalšího? Ano, píšu. Je to poprvé, kdy se snažím téma vymezit víc abstraktně. Mělo by to být o vztahu mezi pravdou a literární fikcí. Bude to moje elegie za postmodernismem v literatuře. {/mprestriction}  Jakub Dotlačil (*1979) vyrůstal v Roudnici nad Labem. Studoval bohemistiku a slovenistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti žije v Nizozemsku, kde vyučuje jazykovědu na univerzitě v Utrechtu. Je ženatý a má dvě děti. V roce 2014 debutoval prózou Jiné životy Hynka Harra, fantaskně historickým románem o První české parapsychologické společnosti a učiteli matematiky Hynku Harrovi. Nyní mu v nakladatelství Host vyšel druhý román Až zhasneme.

Čas načtení: 2024-03-27 17:33:00

Houpačky: Je lepší znát svou těžkou minulost, než žít v mlze, říká autorka projektu Život v kufříku

„Do tří let si děti nic nepamatují. A když jim nikdo vzpomínky neuchová, tak jim pak chybí celý začátek jejich života. Chybí pocit, že je někdo měl rád, chybí vědomí toho, co s nimi bylo. A když tohle nevíme, jdeme v životě podle slepé mapy,“ říká Martina Wojtylová Opava, zakladatelka projektu Život v kufříku.

Čas načtení: 2024-04-15 16:30:52

10 tipů pro šťastné partnerství podle Feng Shui

Patříte k těm, co stále hledají tu pravou lásku a nenacházejí? Nebo jste už svou drahou polovičku našli, ale přesto vám vztah s vysněným partnerem neklape úplně podle vašich představ? Nebo sice už stabilní a hezký vztah máte, ovšem přesto pociťujete, že by vaše partnerské soužití sneslo závan čerstvého vzduchu? Jak a kde žijeme i jaké prostředí nás obklopuje, má podle učení Feng Shui rozhodující vliv nejen na naši osobní pohodu, ale i na to, zda si do života přitáhneme správného partnera či na to, jak je vztah se stávajícím partnerem harmonický. Důležitá je už samotná energie, kterou váš domov vyzařuje. V ideálním světě by mělo být vše v rovnováze. Mužský i ženský princip, tedy energie jing a jang v harmonii. Většinou tomu ale tak není. Napadlo vás někdy, že ve vašem příbytku převládá ryze ženská či naopak ryze mužská energie, která od vás může potenciální protějšek odrazovat? Podle nosa, poznáš kosa Nebo v našem případě spíše podle domu poznáš jeho majitele. Skutečně existují domy, u kterých na první pohled poznáte, že jejich majitel bude pravděpodobně single. Když si stoupnete čelem před dům a podíváte se na jeho pravou stranu, máte před očima tzv. stranu draka. Opačná, levá strana je zase nazývána tzv. stranou tygra. Důležité je, aby obě strany domu byly na první pohled v harmonii a rovnováze. Pokud je jedna strana dominantnější než druhá, převažuje v domě ženská nebo mužská energie. Jing a jang v rovnováze Pravá strana, strana draka symbolizuje dle Feng Shui mužskou energii. Měla by být chráněna vysokými stromy nebo hustým živým plotem. Pokud vidíte, že je nekrytá, otevřená a nechráněná, značí nám takový dům, že jde o domácnost, ve které dominuje žena. A tato žena, která v daném domě bydlí,  pravděpodobně čeká a může nadále dlouho čekat na svého pohádkového prince. Tohle pravidlo platí i opačně, pro levou stranu tygra: Je-li strana tygra ve vztahu drakovi očividně slabší, naznačuje to dominující mužskou domácnost. Také je možné, že ambiciózní ženy, které jsou kariérně založené a převládají v nich mužské aspekty, podvědomě vyhledávají právě domy s dominantní dračí stranou, a tím pádem od sebe mužské protějšky na energetické úrovni odrazují. Chybějící oblast partnerství v mřížce pa-kua Dalším faktorem pro vznik nerovnováhy v oblasti lásky a partnerství je chybějící plocha v půdorysu domu/bytu. Podle Feng Shui se půdorys domu/bytu/místnosti dělí na 8 stejných oblastí, z nichž každá podporuje jinou oblast života. Pokud v půdorysu některá z oblastí chybí, chybí nám automaticky energie této oblasti. Zóna partnerství, manželství a vztahů se dle mřížky nachází v pravém horním rohu. Respektive v nejvzdálenějším pravém rohu směrem od vstupu do místnosti. Jde o oblast, v níž se zrcadlí naše vztahy, ať už partnerství, manželství nebo platonické vztahy, stejně jako vztahy v zaměstnání, ke společníkům či obchodním partnerům. Jestliže v půdorysu tato oblast zcela chybí, bývá obzvlášť pro ženy dost těžké prožívat pocit naplnění v poměru k životnímu partnerovi. Také vztahy se sousedy nebo kolegy jsou často problematické. Jak tedy podpořit partnerství a láskyplné vtahy v našich životech? Zaměřte se hlavně na ložnici, která je nejdůležitější místností z hlediska partnerství a Feng Shui. Feng Shui harmonizéry pro lásku, partnerství a životní energii: SLUNCE - Feng Shui duhový broušený křišťálHarmonizuje prostředí, udržuje rovnováhu, dodává energii a aktivitu.SRDCE Z DRAČÍHO KAMENE - Feng Shui závěs pro podporu lásky, odvahy, dobré energie a zdokonalení sebe sama.STROM ŽIVOTA - Feng Shui závěs s růženínem a akvamarínem, silný ochranný talisman pro lásku, životní sílu a radost. VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label 1. Zatočte s nepořádkem a osvoboďte se od zbytečného harampádí Životadárná energie čchi nemá ráda domácnosti, které připomínají skladiště. Přestává pak proudit a stagnuje. Stejně tak ustrne na mrtvém bodě i náš život, nevyvíjí se. Obzvláště v ložnici je potřeba dbát na to, aby čchi mohla volně proudit. Neskladujte věci pod postelí ani na skříni. Jsou to sice oblíbená místa pro uložení krabic s botami či lyžáků, ale pro tentokrát pro ně najděte raději místo ve skříni. Ložnice má být místem odpočinku, nikoli šatnou a skladištěm. 2. Doplňte chybějící oblast na půdorysu Chybějící zóna partnerství v půdorysu domu je problém, ale ne zas tak neřešitelný. Útulně zařízená terasa, ohraničení chybějícího prostoru květináči nebo založení zimní zahrady jsou dobré možnosti, jak “vtáhnout zpět” chybějící oblast. 3. Udělejte místo ve skříni Pozvěte svého budoucího partnera do svého života rovnou tím, že mu ve svém bytě uděláte místo. Vykliďte pro něj třeba část skříně nebo mu nechte volný šuplík v komodě. Bude tak mít místo jen pro své věci. Tímto krokem dáváte najevo, že jste na přijetí partnera a lásky do vašeho života více než připraveni. 4. Vytvořte rovnováhu mezi jin a jang Pokud bude v interiéru převažovat ženská energie jin, například ve formě přehnaného množství doplňků a dekorací, polštářů,  tlumeného světla či zaobleného nábytku, nebude se v takovém prostoru muž cítit příliš dobře. Méně je často více. Přiveďte do místnosti více světla a nebojte se použít střízlivě působící nábytek s přímými liniemi. Při nadbytku mužské energie jang, kterou posiluje například  jasné a prudké světlo, zářivé, agresivní barvy, mnoho rohů a ostrých hran, nebo střízlivě a chladně působící prostory se zase nebude dobře cítit žádná žena. Pro zjemnění jangové energie zkuste pověsit záclony nebo závěsy, abyste opticky zmenšili velká okna a vytvořili tlumenější světlo. Nebojte se požít kusové koberce, s nimiž v interiéru vytvoříte ostrůvky pohody. Vsaďte spíše na uklidňující a teplé barevné tóny, agresivní a chladné barvy použijte spíš jen jako výrazný doplněk k rozbourání stereotypu.  Ve Feng Shui více než kde jinde platí „všeho s mírou“. Proto buďte při transformací svého obydlí opatrní, abyste během úprav interiéru nepřepadli do druhého extrému. 5. Ozdobte stěny vhodnými obrazy Zkrášlete si domov vhodnými obrazy a fotografiemi. Zbavte se všech, které vyjadřují smutek a samotu a nahraďte je takovými, které vyjadřují kladné asociace. Vhodné jsou i obrazy s motivem květin a přírody. Třeba fotka páru procházejícího se ruku v ruce po pláži nebo obraz cesty symbolizující společnou cestu životem s partnerem vám přinese do bytu energii lásky a štěstí. 6. Vyhněte se vodě i fotkám dětí v ložnici Pozor na vodu. Ta do ložnice nepatří. Uhasila by vám všechnu vášeň. Do ložnice nedávejte žádné obrazy s vodou či vodopády, neumisťujte sem vodní fontánky ani akvária. Nepatří sem ani fotky dětí či fotografie a obrazy s náboženskými motivy. Pokud zde chcete mít fotografie, tak jedině vaše a partnerovy jako to dělaly naše babičky, které si nad postel věšely velkou svatební fotografii a dobře dělaly. 7. Pořiďte si kvalitní postel I když žijete singl, pořiďte si velkou postel, klasické letiště nebo alespoň širší postel pro dva. Dáváte tak jasně najevo, že jste na příchod partnera do vašeho života připraveni a že bude mít místo ve vaší posteli. Je to podobné jako s místem ve skříni. Postel by měla být kvalitní, zapomeňte na laciné a rozvrzané modely. Ideální je bytelná postel s pevným čelem. Bytelná postel rovná se stabilní vztah. 8. Dobře si promyslete, kam postel umístíte Nejlepší umístění postele je čelem k pevné stěně. Není dobré mít postel v prostoru bez pomyslné energetické opory hlavy. Nestavte postel ani do linie mezi dveře a okno, ani hlavou k oknu, protože byste leželi přímo v dráze čchi. Neměli byste ležet s nohama a hlavou mířícími k oknu či dveřím. Ideální také  je, když z postele vidíte na celou místnost a vstupní dveře máte po straně. Důležité je, aby postel byla přístupná z obou stran oběma partnerům.  Není  dobré, když je z boční strany přiražena ke stěně a je pak přístupná jen z jedné strany, tedy pro jednoho člověka. 9. Vytvořte z ložnice intimní místnost Do ložnice nepatří elektronika, televize, počítač, mobil, žehlicí prkno ani šicí stroj. Pokud můžete, nedělejte si z ložnice pracovnu ani knihovnu. Je to místo, které by mělo samo vyzývat k relaxaci, odpočinku a intimnostem.  Veškeré elektronika vyzařuje elektrosmog a narušuje odpočinek. Velké množství knih nás zase může zahlcovat množstvím informací. A pohled na počítač vám bude pořád připomínat nedokončenou práci. A jestliže opravdu bydlíte v malém bytě a nemáte jinou možnost, zkuste tento pracovní  koutek alespoň oddělit od místa, kde spíte. Třeba přenosným paravánem. Závěsy v oknech zlepší pocit útulnosti v celém prostoru. 10. Vyzkoušejte sílu talismanů a doplňků Feng- Shui Využívejte k povzbuzení energie Feng-Shui harmonizátory energie, talismany a symboly, které podporují lásku a vztahy. Ideální jsou jakékoli obrazy, sošky, figurky, které tvoří pár. Dvě kachničky, dva delfíni, dvojitá spirála atp. Vsaďte také na sílu drahých kamenů a minerálů. Lásku dokáže povzbudit růženín, energii pročistí i lampa ze solného krystalu. Jedná se o drobnosti, které ovšem určitě stojí za to vyzkoušet. Vybrat doplňky Feng-Shui Zdroj.

Čas načtení: 2024-05-04 00:01:15

Chybí požadovaný ovladač zařízení jednotky CD/DVD

Pokud při instalaci Windows z USB flash disku nebo DVD obdržíte chybovou zprávu, že chybí požadovaný ovladač zařízení jednotky CD/DVD, může to být způsobeno několika problémy. Zde je několik kroků, které můžete podniknout k vyřešení

Čas načtení: 2024-06-08 12:46:17

Chybí ti možnost upravit poslanou zprávu na iPhonu? Nově to jde!

Chybí ti možnost upravit poslanou zprávu na iPhonu? Nově to jde! iOS 16 přináší funkci úprav odeslaných zpráv, která vám umožní zpětně opravit chyby. Než se ponoříte do paniky, pojďme... The post Chybí ti možnost upravit poslanou zprávu na iPhonu? Nově to jde! first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-09-16 20:15:59

iPhone 16 a iOS 18 uživatelům v Evropě přinese minimum novinek, chybí hlavně umělá inteligence

iPhone 16, potažmo systém iOS 18, v Evropě oproti USA působí jako chudí příbuzní V Evropě kvůli regulacím z Bruselu (DMA a DSA) chybí podpora Apple Intelligence a několika dalších funkcí Zájem o předobjednávky je o 13 % nižší než vloni, může to být právě tím Letos poprvé více než kdy předtím hrozí, že nové iPhony budou v Evropě na rozdíl od USA úplně odlišná zařízení. A nejde jen o řadu iPhone 16, ale také o loňskou generaci, která má funkce spojené s umělou inteligencí také dostat. Pravděpodobně už jste o tom slyšeli – chybět bude kompletní sada funkcí Apple Intelligence, ale třeba také zrcadlení iPhonu na Mac a další funkce. Jaký tedy bude iPhone 16, potažmo systém iOS 18, pro uživatele v Evropě? Přečtěte si celý článek iPhone 16 a iOS 18 uživatelům v Evropě přinese minimum novinek, chybí hlavně umělá inteligence

Čas načtení: 2024-09-25 20:15:58

Velký displej není vše. Zákazníkům u Apple Watch Series 10 chybí základní věc

Uživatelům velkých Apple Watch Series 10 chybí ciferníky, které jsou exkluzivní pro model Ultra Spílají tak Applu za to, že neumožňuje komunitní instalaci ciferníků třetích stran Apple letos učinil velký krok v segmentu chytrých hodinek. Výrazně zvětšil úhlopříčku displeje základního modelu Apple Watch Series 10, vlivem čehož je de facto větší než robustní model Ultra. Ani to ale nestačí mnoha zákazníkům ke štěstí. Ti si totiž stěžují na to, že nemají k dispozici ciferníky určené právě pro velký displej Apple Watch Ultra. Přečtěte si celý článek Velký displej není vše. Zákazníkům u Apple Watch Series 10 chybí základní věc

Čas načtení: 2024-10-09 10:11:52

PODZIM PŘINÁŠÍ LÁSKU A PENÍZE: TOTO znamení pozná PRAVOU LÁSKU ŠTĚSTÍ, TOHLE si bude užívat PENÍZE!

Díky těmto konstelacím přinese podzim pozitivní změnu, která v každé z nich chybí. Členové této konstelace si uvědomí, co je to štěstí v lásce a co jim nejvíce chybí. Pro příslušníky druhého znamení přináší to, co jim skutečně chybí, a to jsou peníze. Peněžní zisk, který je následuje, bude obrovský a vyřeší všechny finanční problémy, […]

Čas načtení: 2024-11-15 11:35:00

AI mění pravidla hry: Kyberútoky jsou sofistikovanější než kdy dřív

Praha 15. listopadu 2024 (PROTEXT) - Nedávná studie společnosti Kaspersky odhalila, že firmy se stále více obávají rostoucího využívání umělé inteligence (AI) při kybernetických útocích. Bylo zjištěno, že 76 % dotázaných firem zaznamenalo v uplynulém roce nárůst kybernetických incidentů, přičemž téměř polovina respondentů (46 %) uvedla, že mnohé z těchto útoků byly pravděpodobně vedeny pomocí AI. Studie zdůrazňuje skutečnost, že umělá inteligence, která způsobila revoluci v řadě průmyslových odvětví, nyní posiluje také kyberzločince a přidává další vrstvu složitosti obrany vůči hrozbám, kterým firmy čelí.Společnost Kaspersky ve svojí nejnovější studii nazvané Cyber defense & AI: Are you ready to protect your organization? (Kybernetická obrana a umělá inteligence: Jste připraveni chránit svoji organizaci?) shromáždila názory odborníků, kteří se zabývají bezpečností IT a ochranou dat v mnoha různých firmách, ohledně nových potíží při obraně před kybernetickými útoky zahrnujícími použití umělé inteligence. Většina účastníků průzkumu (76 %) uvedla, že počet kybernetických útoků na jejich organizace v posledních 12 měsících vzrostl, a 46 % se zároveň domnívá, že většina těchto kybernetických útoků byla vedena pomocí AI.Využití AI kyberzločinci je vážným problémem pro 72 % respondentů. Tlak této výzvy nutí firmy, aby přehodnotily svoje strategie kybernetické bezpečnosti a hledaly proaktivní a komplexní řešení. Za nejdůležitější faktory pro účinnější obranu proti hrozbám podporovaným AI považují pravidelná školení k rozvíjení interních odborných znalostí (92 %), vysoce kvalifikovaný personál (91 %) a využívání příslušných externích odborných znalostí v oblasti kybernetické bezpečnosti (90 %). Uvědomují si také, že je důležité mít dostatek zaměstnanců v IT týmech (80 %) a používat kvalitní bezpečnostní řešení třetích stran (86 %).Navzdory rostoucímu povědomí o problémech spojených s AI odhaluje studie znepokojující nedostatky v připravenosti mnoha firem. Více než polovině dotazovaných organizací chybí klíčové zdroje potřebné k řešení těchto sofistikovaných hrozeb – 57 % nemá přístup k potřebným externím odborným znalostem v oblasti kybernetické bezpečnosti, 54 % uvádí, že jejich IT týmy nejsou dostatečně početné, 49 % chybí vysoce kvalifikovaní pracovníci a 52 % se málo věnuje pravidelným školením. Kromě toho si 53 % respondentů myslí, že jejich bezpečnostní opatření neodpovídají aktuální složité situaci, což je vystavuje potenciálním zranitelnostem. Většina respondentů sice tvrdí, že ví, jak tento nedostatek zdrojů řešit, faktem však zůstává, že je zatím nemají.„Situace v oblasti kyberbezpečnosti čelí narůstajícím hrozbám, přičemž ransomware opět nabývá na síle. AI sice přináší nové možnosti, například při vytváření přesvědčivých phishingových zpráv, hlavní hrozbou jsou však rostoucí organizovanost a inovace kyberzločinců. Ti nabízejí nástroje usnadňující útoky i méně zkušeným hackerům. Firmy by měly zabezpečit IT infrastrukturu robustními vícevrstvými řešeními a využívat ekosystémy XDR s expertní podporou. Klíčovou obranou zůstávají také školení zaměstnanců o základech kybernetické bezpečnosti a bezpečném využívání AI,“ říká Oleg Gorobets, odborník na ochranu podnikové infrastruktury ve společnosti Kaspersky.Celá zpráva s dalšími zjištěními je k dispozici zde.K ochraně firem před kybernetickými hrozbami s podporou AI společnost Kaspersky doporučuje:Zajistěte, aby každá úroveň a součást vaší IT sítě byly chráněny spolehlivými vícevrstvými ochrannými řešeními. Všechna řešení společnosti Kaspersky, počínaje produktovou řadou Kaspersky Next, obsahují velmi pokročilé technologie umělé inteligence určené k automatickému blokování nových hrozeb. Její vícevrstvá ochrana zahrnuje nejen detekci a blokování hrozeb, ale také zmenšování prostoru pro útoky prostřednictvím dalších opatření pro posílení bezpečnosti, jako je kontrola aplikací, kontrola webu a správa zranitelností a záplat. Ujistěte se, že tato bezpečnostní řešení podporují vzájemnou kompatibilitu, aby váš tým měl jednotný dohled nad firemním zabezpečením. Zde vstupuje do hry XDR – implementace organického ekosystému XDR od jednoho dodavatele je vždy lepší volbou, a proto se přirozeně nabízí Kaspersky Next XDR Expert. Získejte nejlepší odborné znalosti v oblasti kybernetické bezpečnosti, abyste dokázali odhalit a potlačit komplexní hrozby, které jsou stále sofistikovanější, protože nástroje AI pomáhají útočníkům provádět přesněji cílené útoky. Pokud vám chybí interní odborné znalosti, můžete využít službu Kaspersky Managed Detection & Response a online nebo živá školení Kaspersky Cybersecurity, které posílí vaše interní dovednosti. Zapojte svoje zaměstnance v kanceláři jako další vrstvu obrany pomocí platformy Kaspersky Automated Security Awareness Platform, která jim vštípí zásady bezpečného chování v kyberprostoru. Zahrnuje specializované sekce věnované hrozbám s podporou AI a bezpečnému používání nástrojů AI, které pomáhají předcházet rizikům spojeným s rostoucím rozšířením těchto hrozeb.Zdroj: Kaspersky   

Čas načtení: 2024-12-10 11:15:18

Vánoční pařba ANO: Babiš nikde, Schillerová se asi připravuje, že bude reprezentovat voliče ANO ve StarDance

O tom, že nejsilnější opoziční hnutí mělo vánoční večírek, jsme se tentokrát nedozvěděli díky rozjuchanému videu Andreje Babiše, ale díky první dámě hnutí a nové tiktokové influencerce Aleně Schillerové. Ta na svůj profil umístila video, které zachycuje, že rozhodně nešlo o žádné klidné posezení, ale o party se vším všudy. Nechyběla živá hudba ani divoké taneční kreace od lidí, od kterých byste to možná ani nečekali. Babiš, Schillerová i Havlíček jako hollywoodské hvězdy. Setkání zalitá sluncem? Realita je jinde Číst více Schillerová do StarDance Na videu, které začíná citátem z filmu Tři oříšky pro Popelku, je vidět, že se politici rozhodně nedrželi zpátky. O divoké taneční kreace tu není nouze a kromě Aleny Schillerové, která tančí s předsedou Mladého ANO Adamem Knedlhansem. Jejich výkon je natolik zapálený a procítěný, že by se klidně mohli stát soutěžní dvojicí další řady StarDance. Schillerové by to šéf Babiš jistě nemusel navrhovat dvakrát, když je schopná dobrovolně se převléct i za krabici hranolek. Tančí ale i další důležité postavy hnutí. Bývalý multiministr Karel Havlíček, pražská spojka Patrik Nacher, z europarlamentu dorazila Klára Dostálová. V jednom hloučku s nimi křepčí třeba i Margita Balaštíková, která proslula svým svérázným bojem proti drahému máslu či hejtmanka a zároveň senátorka Jana Vildumetzová. Kde je Aneta a Viki? Mnoho lidí ale na videu chybí.  Vzhledem k současné strategii na sociálních sítích nám tu chybí i dvě stranické influencerky - Aneta Zicklerová, která měla mít s Babišem dokonce poměr a Viktorie Kalivodová přezdívaná Viki, kterou Andrej Babiš nedávno představil veřejnosti jako zástupkyni generace Z. A hlavně: Kde je předseda Andrej Babiš, který většinou na žádném podobném videu nechybí? To, že se při tanci umí odvázat, ukázal už několikrát, naposledy na Oktoberfestu. Babišovi nebylo do tance Ačkoliv se tím na svých sociálních sítích nepochlubil, Andrej Babiš ale na večírek zřejmě zavítal. Ukazuje na to video o kryptoměnách, které s Havlíčkem, Nacherem a Schillerovou natočili ve stejném prostředí, kde se pak odehrává party. „Dneska podpoříme lepší podnikatelské prostředí pro kryptoměny v České republice," zvolává nadšeně Babiš. „Jo," přitakává mu se zdviženým palcem výše zmíněná trojice. Možná tak jen předsedovi nebylo narozdíl od jeho podřízených do tance.  Balaštíková z ANO chce regulovat ceny másla. Mlékař Babiš by ji nepochválil Číst více Tiktok Schillerovou miluje „Paní Alenko, jste nejlepší, jedině ANO," píše Schillerové na TikToku podporovatelka Jitka. „Jste skvělá, jen pan Babiš tam chybí. Věřím, že vyhraje volby a povede nás do lepší budoucnosti," píše Helča. Negativně laděné poznámky se tu sice také najdou, ale jsou v menšině. „Koukám, že politické opoziční dno stále nenalezeno," píše Petr. KAM DÁL: Učitelka bije studenty, dívka se staví desítkám policistů. Nejsilnější okamžiky gruzínského boje za svobodu      

Čas načtení: 2024-12-12 00:01:00

Vinohradská 12: „Pasťáky” v krizi. Trpká česká realita

„Pasťáky“ na obtíž. Chybí jim peníze, chybí jim zaměstnanci, chybí jim podpora. Proč jsou výchovné ústavy v Česku nad propastí? Je vůbec fér jim říkat „pasťáky“? A má stát plán, jak se postarat o děti, se kterými si systém neví rady? Zajímal se o to Miroslav Harant ze serveru iRozhlas.cz. Ptá se Matěj Skalický.

Čas načtení: 2020-06-25 21:38:00

Krabice s dopisy

V rámci dědictví po smrti strýce vyklízíme byt, kde žili moji prarodiče. Ten byl po jejich smrti na přelomu tisíciletí prakticky zakonzervovaný. A tak se teď dostávám k pokladům, které tam tolik let čekaly. Je zvláštní se dívat, jaké věci měly pro mou babičku a dědu hodnotu. Vnímat ten jejich mikrosvět, zázemí... Poschovávané pohlednice, co během života dostávali, vedle mých keramických výrobků z doby, kdy mi bylo devět. Starodávný dědův psací stroj ještě z první republiky a stejně starý šicí, na němž babička za komunistů i v devadesátých letech vytvářela oblečení pro širokou rodinu... Nejvíc mě ale zaujala krabice s dopisy, které si psali babička s dědečkem v době ještě před sňatkem i později v dobách, kdy byli souhrou historických skutečností rozděleni. Část historie jedné lásky a pozdějšího víc než padesátiletého soužití... V momentě, kdy jsem tu krabici spatřila poprvé, bylo mi stydno se do ní podívat. Nechtělo se mi narušovat něčí soukromí, přesto ale zvědavost převážila, a já se začetla do babiččina přehledného rukopisu bez pravopisných chyb (což by jí leckteří současní žáci mohli leda tak závidět – přestože měla jen základní a rodinnou školu). Do ruky mi padl jako první dopis z roku 1943 adresovaný dědovi do Německa, kde byl nasazený na práci – stejně jako další čeští muži jeho populačního ročníku. Četla jsem o české vesnici válečných let - těžké práci na poli, drobných rodinných událostech, programu kina, dění v obci včetně postupného ničení statku dědovy rodiny... Také o pocitech babičky, která psala o osamělosti a o tom, jak jí chybí její milý – někdo, na koho by se mohla spolehnout... Ten typ osamělosti, který můžeme překlenout jen zamilovaností či láskou k jiné bytosti. Těch pár řádků mě vtáhlo. Snad budu mít příležitost přečíst dopisy postupně všechny a dozvídat se tak o mých prarodičích – kteří v mém životě hráli velkou roli – více. Už teď ale vnímám hlubokou oddanost, jíž byli schopni. Oddanost, s kterou utvářeli společný život desítky a desítky let, přičemž se spíš jaksi mimochodem vyrovnávali s požadavky doby. Uvědomuji si, že jim závidím a smekám. Fascinuje mě jejich disciplinovanost – ve věcech víry, vztahování se k blízkým lidem – ve smyslu možná na to doplatím, ale teď to pro ni udělám... Žili prostě hodnoty, kterým věřili. Měli jakýsi morální kompas nebo strukturu. A taky pokoru, nebyli přesvědčení, že svět se točí kolem nich... Smířenost a zároveň ochotu se nevzdávat... Takové něco, co v naší relativizující době alespoň mně chybí... možná je to něco, co souvisí s generací sněhových vloček... Nebo je to v praxi naše vyprázdněnost, o které se někdy mluví? A zaměřenost na umělé, marketingem vygenerované cíle? Při porovnávání svého pohledu na svět s těmi, které na mě vykukují z těchto starých dopisů, si všímám, jak málo stabilní jsem a kolik mám na sobě ještě práce, abych se mohla stát takovým pevným sloupem pro svoji rodinu... Nicméně, nevzdávám to. Děkuji za inspiraci, moji milí. Je krásné mít před sebou takové příklady. Věřím, že tohle prohloubení vašeho poselství, které jsem vnímala kdysi dávno jako malá holka, přichází pro mě – před narozením druhého dítěte - ve správný čas. Znovu a znovu děkuji!

Čas načtení: 2011-04-12 00:00:00

Jarní kolekce Lindex 2011

Vysvitlo sluníčko a všichni s velkou radostí odložili zimní bundy. V tom ale bohužel následovalo neradostné zjištění, že ve skříni chybí jarní trendy, bez kterých v žádném případě nemůžeme obejít. Pokud vám ve skříni chybí romantické blůzy s výšivkami a volánky, maxi šaty ze 70. Let, kalhoty s vysok ...