EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Čas načtení: 2024-12-22 13:30:44
Autor: Jiří Tintěra Datum: 22.12.2024 13:30:44 M26 MASS Podvěsná brokovnice, kterou lze umístit pod předpažbí amerických útočných pušek. Přidáním pistolové rukojeti lze tuto zbraň používat samostatně s pažbou, nebo bez pažby. Do výzbroje americké armády byla zavedena v roce 2013 a nahradila brokovnice Mossberg 500. Známé údaje - vývoj: C-More Competition, Warrenton, Virginie, - výrobce: Vertu Corporation, Warrenton, Virginie, Rozměry - hmotnost podvěšené zbraně: 1,588 kg (3.5 lb) - hmotnost samostatné zbraně: 2,404 kg (5.3 lb) - délka podvěšené zbraně: 419 mm (16.5 in) - délka samostatné zbraně: 673 mm (26.5 in) s vysunutou pažbou - délka samostatné zbraně: 610 mm(24 in) se zasunutou pažbou - délka samostatné zbraně: 457 mm (18 in) bez pažby - délka hlavně: 197 mm (7.75 in) Výkony - dostřel: podle druhu použité munice, odhad 60 až 70 m (66 to 77 yd) Střelivo - brokový náboj: 12x76 - zásobník: jednořadý schránkový 3 na náboje, nebo na 5 nábojů Poznámka - obouruční možnost přebíjení a obsluhy - zkratka MASS=Modular Accessory Shotgun System (systém modulárního příslušenství brokovnice) Zdroj: US Patent No. 7,000,345 B1, vydaný 21.02.2006 https://cmorecomp.com/m26-mass www.peosoldier.army.mil https://youtu.be/YppBAkB7GHU (video)
\nČas načtení: 2024-05-16 14:30:00
Nákup plynových zásobníků se státu vyplácí. Gas Storage CZ výrazně navýšil své zisky
Státní nákupy energetických podniků zatím ukazují smíšené výsledky. Zatímco hospodaření provozovatele tranzitních plynovodů NET4GAS se loni výrazně zhoršilo, vlastník podzemních zásobníků plynu Gas Storage CZ hlásí skokový nárůst ziskovosti. Díky mimořádným vlivům vykázal v roce 2023 čistý zisk ve výši 2,6 miliardy korun.
Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56
V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami
Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové! Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem. * * * Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku. * * * Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“ * * * Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“ * * * Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl. * * * Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí. * * * Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo. * * * Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“ * * * Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady. * * * Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně postřílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou. * * * Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím. * * * Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on. * * * Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si. * * * Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo. František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48
Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík
Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“ Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody. Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo. „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil. „Dokud nepojedem dál!“ „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“ „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy. „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku. „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“ Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader. „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný. „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“ „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“ „Ne, pane.“ „Vy jste Polka, co?“ „Ano.“ „Kde jste se naučila německy?“ V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný. Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem. Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla. Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala: „Vemte mě s sebou, prosím!“ A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se. „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala. Mlčel a hleděl na její silné zuby. „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala. Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách. „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl: „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“ „Já nekouřím.“ „Tak si aspoň sedneme.“ Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích. Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy. „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska. „Ano, narodila jsem se tady.“ „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“ „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“ „Už dlouho?“ „Dva roky.“ „Padl ve válce?“ „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“ „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama. „Jste vdaná?“ zeptal se. „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“ „Proč ne?“ Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo. „Chtěla jsem vám číst z čela.“ Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka. „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“ Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“ „Přesně to,“ řekla. „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“ „Wanda.“ „A kolik ti je let?“ „Dvacet sedm. A tobě?“ „Dvacet devět.“ „A jak se jmenuješ?“ „Walter,“ odpověděl. „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála. „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“ Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě. V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou. „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se. Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že… Otočil se a zeptal se: „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“ „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“ „A co by se mohlo stát?“ „Miny,“ řekla s úsměvem. „Jak to víš?“ „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“ „V Provursku?“ „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“ „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“ „Každý den,“ řekla. „Každý den vyletí do povětří vlak?“ „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“ Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její. „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“ „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“ Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč. „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“ Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene. „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“ Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“ „Nevěříš mi?“ Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest. „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“ Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře. „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“ „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“ „To já nevím.“ Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů. „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“ Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra. „Chtěla bych teď spát,“ řekla. „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to. „To mi připadá dost nebezpečné.“ „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“ „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“ „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala. „Spíš už?“ zeptal se po chvíli. „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“ „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“ „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“ „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“ Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář. „Děkuju pěkně,“ zašeptala. Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy. Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal. Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima. Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka. Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla: „Na ústa ne.“ „Myslel jsem, že spíš,“ řekl. „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“ „Opravdu?“ „Dávej si pozor!“ „To mi nevadí. I s tím rizikem – “ „Nedělej to,“ řekla a zasmála se. Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila. „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“ „Tys ten džbán zakryl.“ „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“ „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“ Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal: „Veverko?“ „Cože?“ zeptala se. „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“ „To jsi ty.“ „Co že jsem?“ zeptala se malátně. „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“ „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla. „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se. „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se. „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“ „Varovala jsem tě – “ „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“ Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník. „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala. „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník. „Kolik je v něm nábojů?“ „Dost.“ Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru. „Co tam vidíš?“ zeptala se. „Stmívání.“ „Je možné je vidět?“ „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“ „Proč to chceš vědět?“ „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu. „Co nevidět se na nás vrhnou.“ Přistoupil těsně k ní. „Vstaň,“ řekl. Zůstala ležet. „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“ „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni: „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“ Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil. „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“ „Dřív to bylo jiné,“ řekla. „Já vím,“ řekl. Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku. „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“ „To bych řekl,“ poznamenal. „Nejspíš to každou chvíli začne.“ Vlak teď jel už jen krokem. „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“ „Koho myslíš?“ zeptala se. „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“ „Copak to nesmějí dělat?“ „Hele, buď radši zticha.“ Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl: „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“ Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím. „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale. Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky. „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“ Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho. Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy. Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět! Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník. „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“ Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír. „Kam máš namířeno?“ „Kousek od Kyjeva.“ „A odkud jedeš?“ „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“ „Kde je to hnízdo?“ „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“ „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“ „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“ „Padl?“ „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“ „Kdy to bylo?“ „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“ „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“ „Co v něm je?“ „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“ „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“ „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“ Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“ „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“ „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel. Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi. Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“ Vlak nabíral rychlost. „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“ Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se. Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám. Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává. „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“ Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu. Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu. Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak. Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír. Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal. „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent. Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny. Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony! Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009). Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-11-13 06:00:00
Vaporecenze: Arizer Solo 3 – Nečekaná extratřída
Zdravím všechny vapíkáře, inhalátory a odpařovače u dalšího dílu seriálu o vaporizérech, které vám zajistí tu nejbohatší páru! Novinka od kanadského Arizeru zaujme v první řadě milovníky bongů či jiných vodních filtrů a bubblerů. Jedná se o pokračování úspěšné řady Solo se zásadními vylepšeními, a na ty se dnes zaměříme. Pára všude, kam se podíváš Výrobce není v oboru žádný nováček a na trh dodává skvělé a kvalitní přístroje už nějaký ten pátek. Jmenujme za všechny stolní přístroje V-Tower, Extreme Q či nejnovější XQ2 nebo přenosné Air 2, Air Se, AirMax, Argo, Solo 2 a nyní asi nejlepší vaporizér, který tvoří nejvíce páry, co jsem kdy viděl – Solo 3! Za svou vaporizační kariéru jsem měl tu čest plnohodnotně vyzkoušet a přidat do sbírky všechny přístroje od společnosti Arizer. Solo 3 je sice mezi nimi naprostým unikátem, ale všechny je spojuje úžasná kvalita zpracování včetně použitých materiálů. Třetí Solo sice není sice úplný drobeček (velikost je na hraně stolního), ale na pohodlné venkovní užívání to nemá vliv. Díky svému robustnímu tělu – připomínajícímu posilovací činku – nabízí oproti konkurenci a předchůdcům mnoho vylepšení. Jednoduchá a efektivní údržba Srdcem celého přístroje je zásobník na bylinku a zahřívací jednotka. S tím souvisí fakt, že značka Arizer má nejlepší vapíky, pokud jde o údržbu. Zásobník na bylinku představuje skleněný borosilikátový náustek, díky ... The post Vaporecenze: Arizer Solo 3 – Nečekaná extratřída appeared first on Magazín Konopí.
Čas načtení: 2025-01-12 14:50:30
Zasažený sklad leteckého petroleje hoří pátý den, Rusové rezignovali na hašení
Sklad leteckého petroleje u ruské letecké základny Engles-2 hoří už pátý den. Gubernátor Saratovské oblasti Romna Busarin v neděli přiznal, že nechají zásobník vyhořet a nebudou ho hasit. Rozsah plochy zasažené požárem se Rusům podařilo zmenšit na pětinu. Zásobník v kombinátu Kristall byl zasažen 8. ledna ráno ukrajinským dronem.
Čas načtení: 2024-03-07 04:50:00
Koblasa uvolnil zásobník Litvínova: Všechny naše lajny mohou dát góly
Ten puk se šoural do branky snad půl dne. Ale prošel! Střela Petra Koblasy ve třetí třetině úvodního zápasu předkola play off mezi Litvínovem a Plzní znamenala klíčové domácí srovnání na 2:2. Propadla brankáři Západočechů Samueli Hlavajovi, pomalu se dostala za čáru. Zásobník Vervy se rázem uvolnil, během tří minut a tří sekund vypálila další dva přesné náboje a uspěla 4:2. „První zápas, výhra doma, je to hrozně cenné. Jsme rádi,“ pochvaloval si Koblasa po závěrečném hvizdu.
Čas načtení: 2024-03-07 04:50:00
Koblasa uvolnil zásobník Litvínova: Všechny naše lajny mohou dát góly
Ten puk se šoural do branky snad půl dne. Ale prošel! Střela Petra Koblasy ve třetí třetině úvodního zápasu předkola play off mezi Litvínovem a Plzní znamenala klíčové domácí srovnání na 2:2. Propadla brankáři Západočechů Samueli Hlavajovi, pomalu se dostala za čáru. Zásobník Vervy se rázem uvolnil, během tří minut a tří sekund vypálila další dva přesné náboje a uspěla 4:2. „První zápas, výhra doma, je to hrozně cenné. Jsme rádi,“ pochvaloval si Koblasa po závěrečném hvizdu.
Čas načtení: 2024-03-08 05:30:00
Dokázal do Prahy na Pražský hrad dostat exprezidenta USA Billa Clintona. Na Vysočině chtěl stavět velkokapacitní zásobník plynu v uranovém dole. Nevyšlo mu to, dodnes za to dluží peníze. Loni na jaře, v době války na Ukrajině a nedostatku plynu, nabízel České republice plyn z Norska. To mu také nevyšlo.
Čas načtení: 2024-03-22 09:57:00
Teaneck (New Jersey)/Sunnyvale (Kalifornie) 22. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Cognizant přijme Gemini pro Google Cloud za účelem zrychlení práce svých softwarových vývojářů. Navíc tak chce umožnit více než 70.000 spolupracovníkům využívat nejnovější technologie umělé inteligence Google CloudSpolečnosti Cognizant (NASDAQ: CTSH) a Google Cloud dnes oznámily rozšíření svého partnerství s cílem zlepšit životní cyklus dodávek softwaru a urychlit produktivitu vývojářů.Společnost Cognizant přijme Gemini pro Google Cloud dvěma způsoby: jednak zaškolením spolupracovníků společnosti Cognizant, kteří tak budou moci využívat Gemini pro asistenci při vývoji softwaru, a jednak integrací pokročilé funkce Gemini do svých interních operací a platforem. Vývojáři společnosti Cognizant budou moci prostřednictvím Gemini pro Google Cloud psát, testovat a nasazovat kód rychleji a efektivněji s pomocí nástrojů využívajících umělou inteligenci, což zvýší spolehlivost a nákladovou efektivitu při vytváření a správě klientských aplikací.Potenciální dopad zvýšené produktivity vývoje podtrhují výsledky nedávné studie New Work, New World společností Cognizant a Oxford Economics, která odhalila, že generativní umělá inteligence by mohla do roku 2032 přinést do americké ekonomiky až jeden bilion dolarů. Díky této spolupráci budou společnosti Cognizant a Google Cloud využívat Gemini k poskytování široké škály výhod podnikovým klientům napříč odvětvími, kterým budou navíc pomáhat s rychlým vytvářením aplikací, důsledným testováním kódu a rychlým odstraňováním problémů za účelem optimalizace výkonu v průběhu celého životního cyklu dodávek softwaru."Vývoj softwaru je jednou z profesí, které budou pravděpodobně nejvíce profitovat z toho, jak generativní umělá inteligence mění anatomii práce," prohlásil Ravi Kumar S, generální ředitel společnosti Cognizant. "Společnost Cognizant se zavázala investovat během tří let 1 miliardu dolarů do generativní umělé inteligence, protože věříme, že je to mocný nástroj pro posílení lidského potenciálu, a naše partnerství se společností Google Cloud je pro tento závazek a realizaci zmíněné vize klíčové."Během příštích 12 měsíců a v souladu s iniciativou Synapse, jejímž cílem je do roku 2026 celosvětově zvýšit kvalifikaci jednoho milionu osob, bude společnost Cognizant investovat do toho, aby více než 70.000 zaměstnanců v různých funkcích společnosti Cognizant mohlo využívat nabídky Google Cloud v oblasti umělé inteligence. Kromě toho bude společnost Cognizant pracovat na integraci Gemini do své sady automatizovaných platforem a akcelerátorů, počínaje nedávno oznámenou platformou Cognizant Flowsource™️ pro vývojáře."Generativní umělá inteligence má potenciál výrazně zlepšit každou fázi životního cyklu dodávání softwaru a pomáhá vývojářům rychle generovat kód, řešit problémy a automatizovat procesy," vysvětluje Thomas Kurian, generální ředitel Google Cloud. "Školením a zprostředkováním práce svým zaměstnancům na platformě Gemini pro Google Cloud může společnost Cognizant urychlit a zkvalitnit projekty vývoje softwaru pro společné zákazníky."Zapojení funkcí generativní umělé inteligence do vlastních interních operací a platforem společnosti Cognizant pomůže poradenské firmě bezpečně a odpovědně prohloubit znalosti, optimalizovat procesy a zlepšit uživatelské zkušenosti. Očekávané hlavní přínosy:• Zlepšení schopnosti společnosti Cognizant analyzovat hlášení o incidentech, rychle identifikovat jejich příčiny a implementovat řešení napříč platformami.• Nové funkce chatu s umělou inteligencí v rámci služby Cognizant Flowsource™️, které uživatelům umožňují urychlit vývoj kódu, automatizovat testy i dokumentaci a zvýšit samoobslužnou automatizaci pro podnikové uživatele.• Intuitivnější a personalizovanější uživatelské prostředí pro podnikové uživatele i IT týmy, které využívá rozhraní přirozeného jazyka Gemini pro Cognizant Neuro® AI a Cognizant Neuro® IT Operations, takže uživatelé mohou snadno požadovat aktualizace týkající se stavu operací a žádat o nové služby.• Rychlejší vyhledávání a analýza informací v rámci systému Cognizant Neuro® IT Operations, což uživatelům umožňuje rychle získávat informace potřebné pro jejich každodenní práci. Uživatelé mohou pomocí přirozeného chatovacího rozhraní rychle vyhledávat články znalostní báze, příručky, osvědčené postupy a další informace.V souladu s plány společnosti Cognizant investovat do hlubokých kompetencí souvisejících s umělou inteligencí společnost zřídí Gemini Studio v rámci každého ze svých cloudových inovačních center umělé inteligence v Bangalore, Londýně a texaském Planu, aby pomohla podnikovým zákazníkům při vytváření, architektuře a rozšiřování řešení souvisejících s umělou inteligencí. Společnost Cognizant také zřídí centra Gemini Centers of Excellence v rámci svých nových specializovaných center pro poskytování služeb Google Cloud v Mexiku a Rumunsku, přičemž bude pokračovat v expanzi v Indii, aby urychlila úspěch zákazníků s řešeními generativní umělé inteligence.Google Cloud podpoří společnost Cognizant v dalším rozvoji osvědčených postupů softwarového inženýrství založených na umělé inteligenci a pomůže univerzitě Cognizant Google Cloud AI University zahájit pokročilé kurzy o případech použití umělé inteligence.Společnost Cognizant je partnerem pro globální systémovou integraci služby Google Cloud a sponzorem konference Google Cloud Next '24. V květnu 2023 společnost Cognizant oznámila významné partnerství se službou Google Cloud v oblasti generativní umělé inteligence. Toto partnerství se dále rozšířilo v srpnu 2023, aby vytvořilo řešení velkých jazykových modelů pro zdravotnictví a využilo potenciál generativní umělé inteligence při řešení řady obchodních problémů ve zdravotnictví.O společnosti CognizantSpolečnost Cognizant (Nasdaq: CTSH) buduje moderní podniky. Našim klientům pomáháme s modernizací technologií, změnami interních procesů i transformací zkušeností, aby si v rychle se měnícím světě dokázali udržet náskok. Společně zlepšujeme každodenní život. Více se dozvíte na stránce www.cognizant.com nebo @cognizant.O službě Google CloudGoogle Cloud je nová cesta ke cloudu, která poskytuje nástroje pro umělou inteligenci, infrastrukturu, vývoj, data, zabezpečení a spolupráci vytvořené pro dnešek i budoucnost. Google Cloud nabízí výkonný, plně integrovaný a optimalizovaný zásobník pro umělou inteligenci s vlastní infrastrukturou v planetárním měřítku, čipy na míru, generativními modely umělé inteligence a vývojovou platformou, stejně jako aplikace využívající umělou inteligenci, které pomáhají organizacím při transformaci. Zákazníci ve více než 200 zemích a oblastech se obracejí na službu Google Cloud jako na důvěryhodného technologického partnera.Pro další informace kontaktujte:USA:Jméno: Ben GorelickE-mail:benjamin.gorelick@cognizant.com Evropa / Asie a TichomoříJméno: Christina SchneiderováE-mail:christina.schneider@cognizant.com IndieJméno: Rashmi VasishtováE-mail:rashmi.vasisht@cognizant.com Logo – https://mma.prnewswire.com/media/1794711/Cognizant_Logo.jpg PROTEXT
Čas načtení: 2024-03-28 11:00:00
Komárkovo MND zcela ovládlo plynový zásobník na Moravě, zbavilo se ruských manažerů
Karel Komárek má pověst rázného, možná až drsného byznysmena. Dokládá to i způsob, jakým „zametl“ s ruským Gazpromem. Díky navýšení kapitálu ovládl společnosti Moravia Gas Storage, která vlastní velký plynový zásobník v Dambořicích. Před několika dny nechal z představenstva a dozorčí rady odvolat ruské manažery a nahradil je svými lidmi.
Čas načtení: 2024-05-16 09:42:00
Brzděme, jinak můžeme dopadnout jako Slováci. Zodpovědnost má Babiš, ale i vládní politici
Sáhnout po pistoli a vysypat zásobník do těla premiéra nebo jiného vysoce postaveného politika může kdejaký magor kdekoliv, tedy i v té sebevíc harmonické zemi. Ojedinělý čin zločince nebo pomatence prostě nikdy nelze vyloučit a sám o sobě ještě...
Čas načtení: 2024-05-18 01:06:00
Povodí Ohře opravuje památkově chráněnou vodní nádrž Jezeří v Krušných horách
Povodí Ohře opravuje vodní nádrž nedaleko zámku Jezeří v Krušných horách. Stavba, která dnes slouží jako záložní zásobník pitné vody, byla zprovozněna v roce 1904. Odborníci staví některé konstrukce nově, historickou kamennou věžičku vrátí zpátky. Práce budou stát 82,5 milionu korun, řekla mluvčí Povodí Ohře Dana Zikešová.
Čas načtení: 2024-05-21 10:00:00
Více než třetina amazonského deštného pralesa se nedokáže zotavit z následků sucha, zjistila studie
„Kritické zpomalení“ obnovy vyvolává obavy o odolnost pralesa a možnost kolapsu ekosystémuPodle nové studie, která varuje před „kritickým zpomalením“ tohoto celosvětově významného ekosystému, se více než třetina amazonského deštného pralesa potýká se suchem.Známky slábnoucí odolnosti vyvolávají obavy, že největší tropický les na světě - a největší suchozemský zásobník uhlíku - degraduje směrem k bodu, z něhož už není návratu.Je to po čtyřech rekordně suchých období během méně než 20 let, která dokazují, jak člověkem narušené klima neobvykle intenzivně zatěžuje stromy a další rostliny, z nichž mnohé umírají na dehydrataci.
Čas načtení: 2024-05-30 10:44:00
MND ovládne moravský zásobník plynu Dambořice, vytlačí ruský Gazprom
Praha - Energetická společnost MND podnikatele Karla Komárka v červnu ovládne celý zásobník plynu Moravia Gas Storage (MGS) v Dambořicích. V něm dosud držela podíl ruská státní plynárenská firma Gazprom....
Čas načtení: 2024-05-30 11:37:48
MND vytlačí Gazprom a plně ovládne zásobník plynu Dambořice
Energetická společnost MND podnikatele Karla Komárka v červnu ovládne celý zásobník plynu Moravia Gas Storage (MGS) v Dambořicích. V něm dosud držela podíl ruská státní plynárenská firma Gazprom. Vytlačení ruského podniku v minulém týdnu schválila valná hromada společnosti. Upozornil na to server E15.cz.
Čas načtení: 2024-05-30 11:20:00
Komárkova MND ovládne zásobník plynu v Dambořicích, vytěsní ruský Gazprom
Energetická společnost Moravské naftové doly (MND) podnikatele Karla Komárka v červnu ovládne celý zásobník plynu Moravia Gas Storage (MGS) v Dambořicích. V něm dosud držela podíl ruská státní plynárenská firma Gazprom. Vytěsnění ruského podniku v minulém týdnu schválila valná hromada společnosti. Upozornil na to portál E15.cz.
Čas načtení: 2024-06-19 19:44:10
Sklad pohonných hmot v ruském Azovu hoří už dva dny, požár se rozšířil na další zásobník
Ruští hasiči zatím marně bojují s plameny, které v noci na úterý po ukrajinském dronovém útoku pohltily sklad pohonných hmot ve městě Azov v Rostovské oblasti. Ve středu odpoledne začal hořet další zásobník, čímž se plocha požáru prakticky zdvojnásobila, uvedl gubernátor Rostovské oblasti Vasilij Golubev.
Čas načtení: 2024-06-21 05:30:00
Testy v autoškole budou opět těžší. Od července přibudou desítky otázek
Žáci autoškol mířící v polovině letních prázdnin k závěrečným testům se budou muset lépe a především zodpovědněji připravit. Od neděle 29. července se totiž rozšíří zásobník testovacích otázek o čtyřicet nových úloh, a to včetně těch dynamických. Tedy reálných videí i počítačových simulací zaměřených na vnímání rizika v silničním provozu a vyhodnocení reálné situace. Ministerstvo dopravy chce v rozšiřování počtu otázek nadále pokračovat. V příštích letech by měly přibýt stovky nových. Mohou se studenti s otázkami seznámit už nyní? Nebo jsou nedostupné? Na které téma jsou nové otázky zaměřené? Deník připravil odpovědi na nejdůležitější otázky.
Čas načtení: 2024-06-21 16:52:47
Data EIA ukazují na vyšší zásoby zemního plynu
16:30 , Spojené státy americké – Údaje EIA: Zásobník zemního plynu: skutečných 71B; předpověď 69B; předchozí 74B; Volatilita po zveřejnění je omezená. NATGAS získává 0,88 % na denním intervalu. Tento materiál je marketingovou komunikací ve smyslu čl. 2...
Čas načtení: 2024-06-24 07:03:00
KVÍZ: Zvládli byste zbrusu nové otázky v autoškole? Zkuste si je
Od neděle 29. července se žákům autoškol rozšíří zásobník testovacích otázek o čtyřicet nových úloh, a to včetně těch dynamických. Tedy reálných videí i počítačových simulací zaměřených na vnímání rizika v silničním provozu a vyhodnocení reálné situace. Zvládli byste nové testovací otázky? Vyzkoušet si to můžete v kvízu Deníku.