Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-08-31 14:16:00

11 potravin, které obsahují probiotika

Probiotika zlepšují zdraví trávicího ústrojí, pomáhají při depresi a účinně působí také v prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Zde je seznam 11 potravin, které jsou největšími přírodními zdroji probiotik a jako bonus jsou taky super zdravé a chutné. Probiotika (neplést s prebiotiky) jsou živé organizmy, které prospívají vašemu zdraví. Patří mezi ně zejména užitečné baktérie, které v těle plní některé důležité funkce a pomáhají udržovat vaše tělo a mozek v dobrém a funkčním stavu.Potraviny, které obsahují probiotika, jsou také velmi zdravé. Podle některých studií navíc dokonce zlepšují zdraví vaší pokožky. Probiotika se často užívají pro zlepšení zdraví střev (například po průjmových onemocněních nebo při zácpě, po užívání antibiotik apod.).  Většina lidí konzumuje probiotika ve formě doplňků stravy, ale probiotické bakterie se vyskytují i v přírodních potravinách, které prošly bakteriálním kvašením (takzvané kvašené nebo fermentované potraviny).Potraviny, které jsou největšími přírodními zdroji probiotikJogurtJogurt je jedním z nejlepších zdrojů probiotik, tedy užitečných a "hodných" baktérií, které mají řadu léčivých účinků na vaše zdraví. Jogurt se vyrábí z mléka kvašením, na kterém se podílí užitečné a zdraví prospěšné baktérie, zejména laktobacily a bifidobakterie. Konzumace jogurtu prospívá vašemu zdraví a pomáhá také zlepšovat zdraví kostí. Jogurt dokonce pomáhá i lidem s vysokým krevním tlakem. U dětí jogurt může pomoci zmírnit projevy průjmů vyvolaných užíváním antibiotik. A ukazuje se, že jogurt může pomoci zmírňovat i projevy syndromu dráždivého tračníku.Pokud trpíte laktózovou intolerancí (nesnášenlivostí mléčného cukru - laktózy), může pro vás být jogurt vhodnější než mléko. Je tomu tak proto, že baktérie mění část laktózy na kyselinu mléčnou, což je také důvod, proč jogurt chutná trochu nakysle. Mějte však na paměti, že ne každý jogurt obsahuje živé probiotické kultury. Někdy se tyto živé baktérie během výroby jogurtu usmrtí a jogurt je pak bez probiotik. Z tohoto důvodu si kupujte jogurty s aktivními nebo živými kulturami. KefírKefír je kvašený mléčný nápoj s vysokým obsahem probiotik. Vyrábí se přidáním kefírových zrn do kravského nebo kozího mléka. Kefírová zrna nejsou cereálie (obilná zrna), ale jedná se v podstatě o bakteriální kultury laktobacilů a kvasinek, které vypadají podobně jako "květák". Kefír je velmi bohatým zdrojem probiotik. Slovo kefír údajně pochází z turečtiny (ze slova keyif, což znamená "dobrý pocit" po jídle). Kefír má řadu kladných účinků na lidské zdraví. Posiluje zdraví kostí, pomáhá léčit zažívací potíže a také chrání před infekčními nemocemi.Ikdyž v našich končinách je nejznámějším zdrojem probiotik jogurt, na kefír bychom neměli zapomínat, protože je dokonce ještě lepším zdrojem probiotik než jogurt. Kefír totiž obsahuje řadu významných kmenů užitečných baktérií a kvasinek a díky tomu má rozmanité a silné probiotické účinky. Stejně jako jogurt, je i kefír obvykle dobře snášen i lidmi, kteří trpí laktózovou intolerancí. Kysané zelíKysané zelí je pokrm vzniklý mléčným kvašením jemně nastrouhaného zelí (tedy kvašením laktobakteriemi). Jedná se o jedno z nejstarších jídel, které je oblíbenou pochoutkou v řadě zemí, a to zejména v Evropě. Kysané zelí se často používá jako příloha k různým pokrmům (asi všichni známe vepřovou s knedlíkem a zelím, cmnudu po kaplicku nebo klobásku s kyselým zelím). Má kyselou, slanou chuť a ve vzduchotěsné nádobě má i dlouhou trvanlivost (několik měsíců). Kromě probiotických vlastností je kysané zelí také bohatým zdrojem vlákniny, vitamínů C, B a K. Navíc obsahuje velké množství sodíku, železa a manganu. Kysané zelí také obsahuje antioxidanty lutein a zeaxantin, které jsou důležité pro zdraví očí.Když si budete kysané zelí kupovat v obchodě, vždy kupujte nepasterizovaný výrobek. Pasterizací se totiž živé a aktivní baktérie zničí.  TempehTempeh (někdy také označován slovem tempe) je kvašený výrobek ze sóji. Tempeh má ořechovou, zemitou chuť podobnou chuti hub. Tempeh je původem z Indonésie, ale postupně se rozšířil do celého světa a dnes ho řada lidí užívá jako náhražku masa pro jeho vysoký obsah bílkovin. Kvašení (fermentace) má překvapující účinky na nutriční profil (obsah živin) potravin. Sojové boby běžně obsahují velké množství kyseliny fytové, což je rostlinná látka, která negativně ovlivňuje vstřebávání důležitých minerálů, jako jsou železo nebo zinek. Tempeh je sójová pochoutka s vysokým obsahem probiotik. Je zajímavé že proces kvašení snižuje množství kyseliny fytové. Díky tomu se zvyšuje množství živin, které se z tempehu vstřebávají. Dalším zajímavým "vedlejším účinkem" procesu fermentace je, že baktérie, které se na kvašení podílí, tvoří vitamín B12, který sójové boby vůbec neobsahují. Vitamin B12 se vyskytuje převážně v potravinách živočišného původu, jako jsou maso, ryby, mléčné výrobky a vejce. Díky tomu je tempeh skvělou volbou pro vegetariány a také pro všechny, kdo chtějí do svého jídelníčku zařadit zdravý zdroj probiotik. KimčchiKimchi je fermentovaný korejský "křupavý" salát. Jeho hlavní složkou je nejčastěji zelí, ale je možné ho připravit také z jiných druhů zeleniny. K dochucení tohoto salátu se používá směs různých koření, například čili papričky, česnek, zázvor, pórek a sůl. Kimčchi obsahuje laktobaktérii s názvem Lactobacillus kimchii a další baktérie kvasící kyselinu mléčnou, které pozitivně působí na zdraví trávicího ústrojí. Kimčchi vyrobené ze zelí je bohatým zdrojem řady vitamínů a minerálů, včetně vitamínu K, vitamínu B2 (riboflavin) a železa. MisoMiso je japonské koření. Je to vlastně sójová pasta vzniklá kvašením sójových bobů, do které se přidá sůl a ušlechtilá plíseň s názvem Koji. Někdy se miso vyrábí také smícháním sójových bobů s obilninami, jako je ječmen, rýže nebo žito. Tato sójová pasta se nejčastěji používá při přípravě miso polévky, která je v Japonsku velmi oblíbeným snídaňovým pokrmem. Miso má obvykle slanou chuť, ale existuje řada různých druhů a můžete si koupit například bílé, žluté, červené nebo hnědé miso. Miso je dobrým zdrojem bílkovin a vlákniny. Obsahuje také hodně vitamínů, minerálů a To je také vysoký obsah různých vitamínů, minerálů a fytonutrientů (živiny rostlinného původu). Zejména obsahuje hodně vitamínu K, manganu a mědi. Miso má také celou řadu kladných účinků na lidské zdraví. Jedna studie zjistila, že častá konzumace polévky Miso snižuje riziko vzniku rakoviny prsu u japonských žen středního věku. Další studie zjistila, že ženy, které hodně jí polévku miso, mají menší riziko, že dostanou cévní mozkovou příhodu. KombuchaKombucha je fermentovaný nápoj z černého nebo zeleného čaje. Tento oblíbený nápoj vzniká tak, že do čaje přidáte kolonii užitečných baktérií a kvasinek. Ty vyvolávají kvašení, díky čemuž získává tento čaj svou specifickou chuť. Čaj z kombuchy se pije v řadě zemích světa a je zejména oblíbený v Asii. Na internetu najdete řadu tvrzení o údajných skvělých účincích čaje z kombuchy na vaše zdraví. Nicméně je potřeba upřímně říci, že kvalitní studie, které by tyto účinky potvrdily, zatím nebyly provedeny. Kombucha obsahuje hodně probiotik. Většina studií s čajem z kombuchy byla provedena na zvířatech nebo v laboratoři a jejich výsledky nelze jednoznačně přenést i na člověka. Přesto lze čaj z kombuchy považovat za zdravý prospěšný nápoj, protože obsahuje živé bakteriální a kvasinkové kultury, díky kterým získává probiotické účinky. Nakládané okurkyNakládané okurky jsou velmi oblíbeným pokrmem nejen v Čechách, ale i dalších zemích. Vyrábí se naložením malých okurek (nakládaček) do nálevu ze soli a vody. Během jejich výroby dochází k jejich kvašení, protože okurky přirozeně obsahují laktobaktérie. Díky fermentaci pak získávají kyselou chuť. Nakládané okurky jsou skvělým zdrojem prospěšných probiotických baktérií, které pomáhají zlepšovat zdraví trávicího ústrojí. Obsahují málo kalorií a jsou dobrým zdrojem vitamínu K, který je důležitý pro srážení krve. Nakládané okurky také obsahují hodně sodíku. Je důležité poznamenat, že nakládané okurky vyráběné s použitím octa, neobsahují žádné živé probiotické kultury. Tradiční podmáslíTermínem podmáslí označujeme zbytkovou tekutinu při stloukání másla. Po zkvašení vzniká kysaný mléčný nápoj. Existují dva druhy podmáslí - tradiční a uměle vyráběné (takzvané kultivované). Tradiční podmáslí je vlastně jenom čistá tekutina, která "zbyla" po výrobě másla. Pouze tradiční podmáslí obsahuje probiotika (tedy živé kultury zdraví prospěšných baktérií). Tradiční podmáslí často pijí lidé v Indii, Nepálu a Pákistánu. Naopak "uměle" vyrobené podmáslí (takzvané kultivované) si můžete koupit například v supermarketu, ale bohužel tento druh podmáslí neobsahuje žádné probiotické kultury, a nemá tak žádné probiotické vlastnosti. Podmáslí dále obsahuje málo tuku a kalorií, ale hodně důležitých vitamínů a minerálů, jako jsou vitamín B12, B2 (riboflavin), vápník nebo fosfor. NattóNattó je další fermentovaný sójový výrobek, podobně jako tempeh a miso. Obsahuje bakteriální kmen s názvem Bacillus subtilis. Nattó se často používá v japonské kuchyni. Nejčastěji se smíchá s rýží a podává k snídani. Má charakteristickou vůni, silnou chuť a gelovitou (slizkou) konzistenci. Nattó je bohatým zdrojem bílkovin a vitamínu K2, který je důležitý pro zdraví kostí a kardiovaskulárního systému. Studie provedená na starších japonských mužích zjistila, že pravidelná konzumace nattó zlepšuje hustotu kostní tkáně (obsah minerálních složek v kosti). Tyto účinky jsou připisovány vysoké koncentraci vitamínu K2 v nattó. Jiné studie také potvrzují, že nattó může pomáhat v prevenci osteoporózy u žen. Některé druhy sýrůPřestože většina sýrů se vyrábí procesem kvašení, neznamená to, že každý sýr nutně obsahuje probiotika. Proto je důležité pečlivě číst informace na obalech sýrů, který si chcete koupit a ujistit se, že je na něm napsáno, že daný výrobek obsahuje živé a aktivní kultury. Některé druhy sýrů (zejména Gouda, Mozzarella, Čedar nebo tvaroh) se vyrábí způsobem, který umožňuje přežití zdraví prospěšných baktérií. Sýry obsahují hodně živin a jsou také velmi dobrým zdrojem bílkovin. Navíc jsou bohatým zdrojem vitamínů a minerálů, zejména vápníku, vitamínu B12, fosforu a selenu. Umírněná konzumace mléčných výrobků, jako jsou například sýry, může snižovat riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění a osteoporózy.

Čas načtení: 2024-12-20 12:34:28

Vliv kultury na lidské zdraví aneb proč si zajít do divadla

Musíte svého partnera nutit k tomu, aby s vámi chodil na kulturní akce? Přesvědčit ho o tom, že to je dobrý nápad, vám pomohou následující argumenty. Lepší nálada Po návštěvě koncertu, divadla, opery či nějaké výstavy budete mít lepší náladu. Umění totiž dokáže s lidským mozkem zázraky. Při účasti na kulturních akcích mimojiné dochází k stimulaci dopaminu a serotoninu, což jsou hormony štěstí. Kreativita Potýkáte se v poslední době s poklesem kreativity? Schválně se zamyslete nad tím, kdy naposledy jste se zúčastnili nějaké kulturní akce. Návštěva muzea, filmu či divadelní hry ve vás probudí kreativitu a stimuluje činnost vašeho mozku. Jestliže se cítíte unavení, vystresovaní a bez kreativní energie, návštěva kulturní akce vaše aktuální rozpoložení pozitivně ovlivní. Boj proti demenci Vyskytují se ve vaší rodině případy demence a Alzheimerovy choroby? Abyste pravděpodobnost nástupu nemoci snížili, navštěvujte pravidelně kulturní instituce a akce. Studie ukazují, že pravidelné návštěvy kulturních událostí mají pozitivní vliv na různá centra v mozku a také podporují správnou funkčnost paměti. Posílení vztahu Když budete se svým partnerem společně navštěvovat filmy, divadelní představení, muzikály, koncerty a další kulturní akce posílíte tím svůj vztah. Sblíží vás totiž společné zážitky, o kterých si budete moci povídat a společně je nejen prožívat, ale také na ně vzpomínat. Lepší pochopení a zpracování vlastních emocí Vrtá vám hlavou, jak kultura může ovlivnit vaše emoce a pomoci vám je lépe pochopit a zpracovat? Při sledování filmů a divadelních představení můžete získat lepší pohled na své vlastní problémy a třeba je konečně vidět i z jiného úhlu. To vám následně pomůže je lépe pochopit a zpracovat emoce, s kterými se momentálně potýkáte. Při poslechu hudby zase můžete své emoce ventilovat, a to jak ty pozitivní tak i ty negativní. Pocity naplnění Toužíte ve svém životě po něčem intenzivnějším? Chybí-li vám pocit naplnění, můžete ho zažít při... Čtěte více Příspěvek Vliv kultury na lidské zdraví aneb proč si zajít do divadla pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2020-07-16 14:56:00

U knihovny s Petrem Bílkem: o záhadném Jozuovi, mírumilovné původní evropské civilizaci a pravěku jako hnízdě vyprávění

Do třetice věnuji Knihovnu starověku a najednou to je úplně jiná písnička. Jozue možná nedobyl Jericho a charakteristika dávné podunajské civilizace od litevské archeoložky podezřele připomíná současné liberální a feministické představy o lidské společnosti.   Zenon Kosidowski: Příběhy Mrtvého moře (Práce 1988/ překlad Josef Vlášek) Tento polský spisovatel (1898–1978) s docela zajímavým životopisem (po druhé světové válce přednášel i v USA) se pustil skepticky do biblických vyprávění a docela zlomyslně je po svém převyprávění vysvětluje a zakotvuje ve známých historických souřadnicích. Tady je příklad: „V historii exodu narazíme velmi často na překvapivé věci. Nesmírně zajímavá je zejména postava Mojžíšova nástupce a dobyvatele Kanaánu Jozua, postava záhadná v každém ohledu. Objevitelé Jericha, jak už víme, tvrdí rozhodně, že toto hrazené město se stalo kořistí jakýchsi nájezdníků ve 14. století př. n. l., tedy zhruba celé století před příchodem egyptských Izraelitů. Proto se biblický Jozue nemohl stát jeho dobyvatelem.“ Vysvětlení hledá autor v diferenciaci Izraelitů, kteří nikdy nebyli v Egyptě, a těch, kteří přišli do Kanaánu později právě z Egypta. Ale tady otazníky nekončí. Přečtěte si to.   Harald Haarmann: Historie potopy světa. Po stopách raných civilizací (Paseka 2010/ překlad Michal Mocek) Pic kozu do vazu, řekl by klasik. Po všech těch mantrách o sumerském a egyptském vynálezu písma na sklonku čtvrtého tisíciletí př. n. l. čtu najednou z pera německého historika a kulturologa (1946), že už skoro dva tisíce let předtím začali používat písmo příslušníci kultury Vinča v Podunají (dnešní Srbsko a Bulharsko, částečně Transylvánie). Kromě toho ustanovuje Haarmann ve shodě s americkými výzkumníky čas potopy na 6 700 let př. n. l. a barvitě líčí, jak se tehdy za obrovitého hukotu valily slané vody Středozemního moře do sladkovodního Euxeinského jezera (dnešního Černého moře). Patrnou matkou vize podunajské minulosti a takto změněného paradigmatu je litevská archeoložka Marija Gimbutasová, která z nálezů indikovala hypotetickou vinařskou kulturu na jihovýchodním Balkáně, nazvala ji protoevropskou a konstatovala, že ji vyvrátili indoevropské kmeny, jež přitrhly z černomořsko-kaspických stepí. Její charakteristika dávné podunajské civilizace v mých očích podezřele připomíná současné liberální a feministické představy o lidské společnosti: šlo o relativně homogenní, mírumilovnou a matrifokální kulturu nehierarchicky uspořádanou, neusilující o mocenskou strukturu, která ovšem podlehla válečnické násilné invazi. Centrálním momentem Haarmannova výkladu o písmu je to, že zatímco v Metopotámii a Egyptě byly motivem jeho vynálezu praktické ekonomické potřeby evidence zboží, v Podunají psali lidé své znaky na rituální sošky zvířat a lidí proto, aby komunikovali s mocnostmi, jimž adresovali své prosby a zaříkávání. Rozluštěno není nic. Zdá se, že tradiční katedrové vědce tohle vše zanechalo chladnými.   Olga Tokarczuková: Pravěk a jiné časy (Host 1999/ překlad Petr Vidlák) Přede dvěma lety se stala autorka (1962) laureátkou Nobelovy ceny, což jen povzbudilo už tak živý český zájem o její knihy. Pravěk je román Polska ve 20. století, rodinná legenda s mytickými prvky, fascinující fikce s vlastními zákony, konkrétní imaginace působivější než skutečnost. Tokarczuková není realistka, Tokarczuková nepsychologizuje, Takarczuková má v sobě vančurovské puzení k bezprostřední modelaci postav, stačí jméno a stojí tu s neodvolatelnou plastičností figura, kterou si už nespletete s jinou. Pravěk je název místa, ale hlavně je to teplé hnízdo vyprávění, v němž se líhnou lidské situace kreslené prostě v každodennosti a sahající přitom před narození i za smrt. Nekonečná je složitost a proměnlivost lidského soužití, a proto je nezbytné hledat smysl. Bez tohoto hledání nemá smysl nic. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 12:42:55

Jan Čep: Meditace (ukázka z knihy)

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a může také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.    Ukázka z knihy: O VYKOUPENÍ Z ÚZKOSTI Žádný člověk nerozhoduje o své existenci před svým narozením; žádný člověk si ji nedává sám. Když si ji začíná uvědomovat, když se nad ní začíná zamýšlet, je pro něho už skutečností, kterou nemůže vzít zpět.             Prvním zdravým hnutím člověka není ostatně obrátit se proti ní, chtít se jí zbavit. Děti jsou takřka vnořeny do života jako do živlu blahodárného, objevují svět a samy sebe v šťastném úžase, i když jejich vůle nebo svévole naráží vzápětí na překážky, které je ponoukají ke vzpouře a ke vzdoru. I když prožívají první zkušenosti lidského hoře, kterému ještě neumějí dát jméno.             Každý z nás se rodí s jistými tělesnými a duševními vlastnostmi, o kterých sám nerozhodl; rodí se do jisté společenské a historické situace, kterou si nezvolil. Jeho osobní bytí však není s těmito zděděnými a danými skutečnostmi zcela ztotožněno, není jimi úplně vyčerpáno a zajato. Jsou mu spíše dány jako látka, z které má něco vytvořit vlastním poznáním a vlastní vůlí. Je ovšem možno více méně podlehnout neblahým přirozeným náklonnostem, dát se jimi nést nebo vléci bez odporu a bez zápasu. Lidé přibližně stejně nadaní – ale jak tady najít nějakou společnou míru? – nevytvoří vždycky dílo stejných rozměrů a stejné hodnoty. Na druhé straně však nejsou odsouzeni ani dva bratří, obdaření nebo obtížení stejným rodovým dědictvím, aby byly jejich život a jejich dílo jenom dvojím vydáním stejného tvaru, nějaké stejné životní formule. Svobodná tvorba každého člověka ovšem předpokládá, že jsme byli nejprve ochotni něco přijmout, a že jsme to přijali s láskou. Sama naše svoboda je darem, závazkem, povoláním. Rozšiřuje se a prohlubuje tím víc, čím zůstává věrnější svému původu, o čím větší účast se dovede podílet na svobodě absolutní, která je totožná s vůlí Tvůrcovou.             Je však zároveň v povaze lidské svobody, že může zaujmout postoj záporný, hledat jakési absolutno sama v sobě. Jakmile jsem sám nerozhodl o tom, chci-li být nebo ne, mohu dojít až k zvrácenému přesvědčení, že zcela projevím a uhájím svou svobodu jenom tehdy, když odmítnu život, který jsem si sám nedal, – když zničím sám sebe z chladného uvážení a rozhodnutí, jako například Kyrilov z Dostojevského Běsů. – Tato sebevražda měla být ovšem zároveň paradoxním vítězstvím nad smrtí, měla osvobodit člověka ze strachu před ní.             Je ovšem až příliš zjevno, že toto je obraz vzpoury, která je pečetí absurdnosti vší existence; která ničí a popírá to, co chtěla obhájit a zachránit. – Není však jinou podobou této sebeničivé vzpoury i postoj těch, kteří se pokoušejí spojit a ztotožnit představu neúchylného hmotného a dějinného determinismu s pojetím lidské autonomie, mající svůj původ, svůj poslední smysl a cíl v sobě samé? –             Odkud pochází lidské utrpení? Je jenom následkem nebo doprovodem nespravedlnosti nebo bídy hmotné, anebo existuje nezávisle na hmotné a společenské situaci člověka? Může člověk duševně trpět, i když se „má dobře“, jak se říká, a proč?             Vyřkneme-li to slovo, může se nám ovšem nejprve vynořit představa nebo vzpomínka hladu, zimy, špíny, nemoci nebo tělesného zranění. Utrpení tělesné je doprovázeno utrpením duševním různého druhu a stupně; pocitem pokoření, zloby, závisti, strachu, zmenšení nebo ochrnutí duševních schopností a sil. Dostoupí-li tělesná bolest a bída jisté prudkosti a tíhy, jsme jimi zaměstnáni natolik, že v nás takřka nezbude ani místa na utrpení duševní: jsme zcela vyčerpáni úsilím odolávat ponížení a bolesti, snášet míjení nekonečného času, které nemůže být ukráceno ani spánkem.             Teprve dodatečně, až tato situace pomine, si možná uvědomíme, že ani tento stav nebyl prost jisté duševní zkušenosti, jistých pocitů, představ, myšlenek, polosnů – třeba horečně překotných, beztvarých, nečlánkovaných. Může se později projevit dokonce jako jisté duševní obohacení, ovšem s podmínkou, že jsme do něho už nevstoupili nebo neupadli duševně zmrzačení, a že se nám potom opět podařilo nabýt duševní síly a rovnováhy.             Slovo „štěstí“ znamená v ústech mnoha lidí málo víc než „mít se dobře“: těšit se tělesnému zdraví, žít aspoň v mírném blahobytu, bavit se co možná nejvíc a nejčastěji. – Mnohem méně je těch, kteří žijí natolik uvědoměle, aby rozuměli slovem štěstí představu duchovní plnosti a intenzity, bohaté zkušenosti vnitřní, plynoucí z naléhavé přítomnosti světa v lidském vědomí, světa viditelného a přístupného smyslům, a ještě více světa, který je smyslovou zkušeností takřka jenom naznačován a symbolizován.   Základní zkušenost člověka ve světě a v čase obsahuje dvojí životní prvek: pocit nevyléčitelné samoty – a touhu po těsném a hlubokém společenství s druhými. Břímě osobní samoty si neuvědomují a nenesou všichni lidé stejně. Nevědí všichni, že se může zkušenost samoty otevřít v propast vnitřní prázdnoty, v nesnesitelný pocit odporu k sobě samému, v závrať zoufalství. Mnozí to nevědí prostě proto, že neměli nikdy odvahu zůstat sami se sebou, pohlédnout v tvář sami sobě. Utíkají pudově do takzvané společnosti, ale nikoli proto, aby poznali druhé, aby vstoupili ve styk s jejich vnitřní samotou, aby ji připojili k své samotě vlastní, přijali ji do svého vnitřního světa; mnohem spíše proto, aby se ztratili sami sobě, aby se otupili a ohlušili, aby v sobě vzbudili klamný pocit, že jsou pro druhé zajímaví.             Jenom ten, kdo byl jednou schopen změřit a zvážit vlastní samotu, je také schopen skutečného společenství s druhými; je schopen vidět je jako druhé, milovat je pro ně samy, a nikoli se jich zmocňovat jako jakési kořisti, sledovat v nich svou vlastní podobu, zhlížet se v nich jako v lichotivém zrcadle.             Láska a přátelství jsou živnou půdou vnitřních dramat, příležitostí k vnitřnímu obohacení, ale také k vážnému sebezáporu, k věrnosti, trpělivosti, ale také k hlubokému utrpení. Musejí být schopny a ochotny přijmout utrpení, které tvoří jednotnou a organickou tkáň s pocitem štěstí. – V přátelství nebo v lásce nesmíme nikdy vymáhat na druhých, aby nás přijali „takové, jací jsme“ – ale my sami musíme být ochotni přijmout je takové, jací jsou, i když zároveň usilujeme, aby se změnili, víme-li najisto, že je to důležité především pro ně samy; že se stanou více sebou samými, jestliže budou s to se změnit. Jaké je tu však třeba šetrnosti a prozíravosti, sebepřemáhání a taktu!             V mnoha situacích – například ve vztahu rodičů k dospívajícím dětem – nezbývá často než bdít z dálky, zasahovat nepřímo, doufat u nich v lepší poznání a porozumění. – Jak by bylo snadné vehnat je do vzdoru a do vzpoury, která by nás od nich odloučila možná nadosmrti! –             A kolik takových dramat mezi dospělými! Víme o skrytém utrpení těch, které milujeme, a nemůžeme způsobit, aby netrpěli. Každé neopatrné nebo příliš vtíravé a hlučné slovo může zjitřit a prohloubit skrytou ránu; může nám ještě více oddálit bytost, kterou jsme si chtěli neobratně přiblížit – ne vždycky zcela z citové nezištnosti. Jsme sami ze sebe neschopni podělit se s druhými třeba o svou víru, otevřít jim úběžníky, které dávají smysl a velikost lidským bolestem, které nás osvobozují z pocitu nepřekročitelné samoty – i když tyto bolesti okamžitě neléčí, i když tuto samotu nezastírají.             Existuje něco většího a trvalejšího než stav často označovaný nedostatečným slovem „štěstí“; existuje samo závratné tajemství života, přítomné v každém okamžiku naší vlastní pozemské existence, živící se jejími tragickými protiklady, vedoucí nás vysoko nad ně, vysoko nad nás samy, vstříc nepředstavitelnému setkání všech ve Všem.             Kdo by se chtěl dobrovolně zříci této strmé cesty za tu cenu, že by byl celý jeho život zploštěně promítnut jenom do roviny společenské funkce a takzvaného blahobytu časného? Kdo by se chtěl vzdát vnitřních lidských dramat a zabezpečit se proti nim nějakou společenskou organizací, byl-li by zároveň nucen vzdát se vnitřního rozměru lidského života?             Spravedlivější rozdělení hmotných statků, technický pokrok vtělený v každodenní život mohou zachránit člověka od hmotné bídy, od fyzické špíny, od mnoha utrpení tělesných; lidská společnost těží čím dál tím víc ze všech těchto vymožeností, a právem. Je však krátkozrakou iluzí, omezenou pověrou – byť je to jakási pověra „vědecká“, – že by se takzvaným zvýšením obecné životní úrovně, hmotným blahobytem a pohodlím vyřešila, ba vymýtila od základu tragika lidského údělu, která má kořeny hlubší než bídu hmotnou. Člověk roste k své pravé velikosti jenom skrze ni – tím, že si ji přizná a že ji přijme, a nikoli tím, že se k ní obrátí zády.             Musíme být schopni setkat se v lásce s pozemskými cestami, s pohledem a osudem druhých; avšak toto setkání se naplní v celé své pravdivosti jenom tehdy, uskuteční-li se v Přítomnosti Toho, který nás vidí a miluje od začátku do konce časů všechny najednou a každého zvlášť; který vykoupil naši úzkost ze smrti tělesné svou vlastní úzkostí a smrtí, dřív než nás předešel zmrtvýchvstalý do věčnosti. Svědectví (Paříž) 8, 1966/67, č. 29, s. 89–92   Jan Čep (1902–1974) byl český prozaik, esejista a překladatel katolické orientace, přední představitel ruralistických tendencí v české literatuře. Narodil se v Myšlichovicích u Litovle, nedokončil studia na FF UK a krátce působil u Josefa Floriana ve Staré Říši. Od svých literárních počátků se soustavně věnoval žánru povídky a vydal řadu povídkových souborů (např. Dvojí domov, Zeměžluč, Děravý plášť, Polní tráva). Systematicky ve své tvorbě rozvíjel témata tradičního venkovanství a nutnosti duchovní opory moderního člověka.   K vydání připravili Petr Komenda a Jan Zatloukal, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-12 20:16:07

Galerie hlavního města Prahy otevírá své prostory a chystá výstavy fotografů Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka

Galerie hlavního města Prahy otevřela 12. května své prostory v tradičních hodinách a dnech, pouze s nově vymezeným časem pro seniory. Ti mohou výstavy a objekty navštěvovat denně (kromě pondělí) mezi 10–12 hodinou. Podle své ředitelky Magdaleny Juříkové se bude galerie snažit realizovat co nejvíce připravovaných projektů, hned tři výstavy mají být věnovány fotografiím. Kromě snímků Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka se snad dočkáme i fotografických potrétů Fridy Kahlo. „Snahou galerie dostát všem úkolům, které nás v letošním roce čekají, bohužel některé z nich jsou závislé na situaci za hranicemi naší země, a tudíž i za hranicemi našich kompetencí,“ říká Magdalena Juříková. Například výstavu Ivana Meštroviće ohrozil nejen koronavirus, ale i zemětřesení na území Chorvatska. „Tamní ministerstvo kultury tudíž řeší jako prvořadou otázku obnovu poškozených muzejních budov a dalších památek, a naše předběžná domluva směřuje k září příštího roku, kdy je pravděpodobná podpora projektu jistější,“ vysvětluje. Výstavu fotografií Fridy Kahlo zatím Juříková považuje za realizovatelnou, nicméně záleží na možnostech a kapacitě transportů z Mexika v druhé polovině roku a na situaci dalších zainteresovaných partnerů. A plánovaná výstava Xiao Quana, čínského umělce, který zaznamenal převratné kulturně-politické události 80. let na čínské scéně, bude možná za podmínek umožňujících transporty uměleckého materiálu z Číny. Všechny výstavy budou otevírány bez vernisáží. „Chystáme proto speciální uvedení katalogů, které k výstavám vyjdou, nebo také „odhalení“ kompletně restaurovaného slavnostního schodiště v Troji. Tato akce patřila spolu se sanací mokrých zdí v konírně, kde byly ohroženy nástropní fresky, k nejrozsáhlejším restaurátorským projektům za posledních pěti let,“ zdůrazňuje Magdalena Juříková. Galerie nyní chystá revitalizaci recepce a toalet v Městské knihovně. „Vznikne moderní vstup s bookshopem, který významně zvýší návštěvnický komfort. Návrh z ateliéru Josef Pleskota je již schválen,“ uvádí Magdalena Juříková. Od zřizovatele dostala Galerie hlavního města Prahy na návrh radní Hany Třeštíkové rozpočet navýšený o 10 milionů korun z programu Umění pro město, které jsou určeny na podporu výtvarného umění. Šest milionů je určeno na přímé akvizice od žijících umělců. Dva miliony budou věnovány na připravovaný festival Mural Art, který vyzve současné umělce k vytvoření nástěnných maleb a graffiti ve veřejném prostoru. Připravované akce budou posíleny částkou jeden milion, další peníze budou směřovat do rozjednaných projektů ve spolupráci s partnerskými institucemi (např. m3 festival, Tranzit apod.). , Připravované výstavy ANTONÍN KRATOCHVÍL termín: 12. 6. – 18. 10. 2020, Dům U Kamenného zvonu kurátorka: Pavlína Vogelová Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godreche, Amanda Lear či Debbie Harry spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vlastní vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Zklamaná naděje: 20 let války ve východní Evropě, 1991). Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, Geo, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Golden Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího, českého uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014.   FEŠANDY Z ŠUPLÍKŮ. SUDEK A SOCHY termín: 23. 6. – 27. 9. 2020, Dům fotografie kurátorky: Hana Buddeus, Katarína Mašterová ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze Josef Sudek (1896–1976) zasvětil významnou část své profesionální kariéry fotografování uměleckých děl. Znovuobjevení této obsáhlé, a přitom téměř neznámé části jeho díla bude pro širokou veřejnost překvapením. Zaměření výstavy na sochy, téma, které bylo Sudkovi blízké, umožní ukázat souvislosti jeho práce na zakázku s volnou tvorbou. Sudek s oblibou gotickým Madonám a světicím říkal „fešandy“ a rád sochy fotografoval i „pro sebe“. Vedle ikonických fotografií ze sv. Víta nebo ze „zahrádky paní sochařové“ výstava představí snímky fotografované pro sochaře, umělecké spolky a nakladatele, uložené doposud v kartotéčních „šuplících“ ve fototéce Ústavu dějin umění, ale i dobové reprodukce v knihách a časopisech. Vybraná díla zpřítomní napětí mezi artefaktem a reprodukcí, mezi potenciálem fotografie přiblížit umění masám a fotografií jako originálním uměleckým dílem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} VE VĚCI UMĚNÍ I BIENÁLE SOUČASNÉHO UMĚNÍ PRAHA termín: 22. 7. – 18. 10. 2020, Městská knihovna, 2. patro kurátoři: Tereza Stejskalová, Vít Havránek ve spolupráci s tranzit.cz a nadací ERSTE První edice Bienále Ve věci umění / Matter of Art se pod titulem Pojď blíž potýká s otázkami soužití ve společnosti, v níž lidé přestali hovořit společným jazykem. Zdržuje se v místech, kde jazyk selhává, zkoumá pohrdání, podráždění, strach, frustraci, zlobu, agresi, únavu. S pocitem, že je nutné najít společné východisko a podmínky pro empatii, se výstava soustředí na pátrání po příčinách emocionálního naladění současné společnosti. Tyto příčiny hledá v minulosti, v přítomnosti, či na ně hledí z perspektivy možných scénářů budoucnosti. Ptá se, jak se intimní prostor mezilidských vztahů a emocionální život váže k širším sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám. Titul výstavy Pojď blíž, poukazující na rozporuplnost intimních vztahů mezi lidmi, a souvislosti mezi uměním a empatií, získal v souvislosti s přítomností viru SARS-CoV-2 v našich životech nečekané množství nových významů. Z něčeho zcela samozřejmého, jako je fyzická blízkost, se náhle stalo něco palčivého a traumatického. Toužíme po ní, protože se nám jí nedostává, ale zároveň se jí hrozíme. Projevem péče o druhého dnes není fyzická blízkost, dotyk, ale naopak vzdálenost, a to větší než jsou dva metry. Fyzická blízkost uměleckého díla v galerijním prostoru získává jiný smysl po měsících, kdy bylo možné současné umění a pocity blízkosti sdílet jen prostřednictvím virtuálních platforem. Bienále je tak příležitostí jinak promýšlet a zažít vzájemný vztah blízkosti, péče a umění. Je to nakonec právě umění, které nám může pomoci najít nový jazyk intimity a blízkosti pro život v tomto novém, (post)koronovém světě.   MONIKA IMMROVÁ termín: 4. 11. 2020 – 7. 3. 2021, Colloredo-Mansfeldský palác kurátorka: Iva Mladičová Monika Immrová je absolventkou ateliéru J. Zeithammla. Je jednou z nevýraznějších sochařských osobností své generace. Jako rodačka z Loun dostala do vínku silnou afinitu k abstraktnímu tvaru. Jako člověk blízký přírodě se však na druhou stranu neubrání ani průnikům geometrie s organickým tvarem. Tato bipolární identita jejích betonových objektů a reliéfů nese v sobě něco z estetiky vybavení meziplanetárních plavidel a historických industrií zároveň. Beton povýšila na sochařský materiál par excelence. Pracuje s ním stejně často jako s dalším netradičním materiálem – kartonem. Tyto svého druhu čistě technické komodity jsou jí oporou při hledání oproštěného a striktně formulovaného prostorového konceptu. Její doménou byla a je socha, ale v posledních letech intenzivně pracuje také v grafice a získala za ni ocenění Grafika roku.   FRIDA KAHLO: JEJÍ FOTOGRAFIE 2. 12. 2020 – 11. 4. 2021, Dům U Kamenného zvonu kurátor: Pablo Ortiz Monasterio Frida Kahlo měla silný vztah k fotografii. Její otec i dědeček byli profesionálními fotografy a ona sama užívala fotografie nejrůznějším způsobem. Sbírala například daguerrotypie a pohlednice z 19. století, snímky, z kterých vystřihovala detaily, psala do nich různé dedikace a zasahovala do nich jako by to byly malby. Obdarovávala jimi své přátele, byly to památky na její předky, studovala na nich vlastní podobu a navíc se staly důležitou inspirací pro její malířské dílo. Výstava Frida Kahlo: Její fotografie představuje řadu snímků, které se zachovaly v její pozůstalosti a byly donedávna zcela neznámé. Nyní jsou uspořádány a rozděleny do šesti tematických sekcí. Výstava se nesnaží o chronologický obraz jejího života, spíše se věnuje jejímu uměleckému zázemí, její rodné zemi a charakteristice celé éry, ve které působila. Je to koláž, která odkrývá nové detaily ze života jedné z ikonických postav 20. století. Pro šest kapitol výstavy bylo vybráno 241 fotografií. Věnují se jejímu původu, tzv. modrému domu – Casa blu, politice, revoluci a Diegu Riverovi, jejímu zraněnému tělu a Fridiným láskám a přátelstvím. Tyto dnes už historické dokumenty doby jsou však také dokladem umění a specifického pohledu dalších umělců, jejichž fotografie jsou rovněž součástí kolekce, jako např. Man Ray, Martin Munkácsi, Edward Weston, Brassaï, Tina Modotti nebo nedávno u nás vystavená Gisèle Freund. Výstava putovala zejména po obou amerických kontinentech a v Evropě byla představena zatím v Portugalsku, Německu a Polsku. Pořádající agentura Terra Esplendida oslovila GHMP díky úspěšné výstavě Sama Shawa, která proběhla v Domě fotografie v letech 2016–2017. Z Prahy výstava odcestuje do Ghentu v Belgii.   Chýnovský dům s ateliérem Františka Bílka od 12. května 2020 v Chýnově u Tábora kurátorka: Hana Larvová V chýnovském ateliéru Františka Bílka bude od začátku sezony 2020 představena menší upoutávka na dlouhodobou výstavu, která bude zahájena ve 3. patře pražské Bílkovy vily v květnu 2021 a která bude zaměřena na Bílkova díla, inspirovaná tvorbou celoživotního přítele, básníka Otokara Březiny.

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2020-06-11 14:44:13

V Domě U Kamenného zvonu začíná výstava fotografií Antonína Kratochvíla

Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla Fotoeseje představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Pražská výstava začíná 12. června a potrvá do 18. října. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností, jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godrèche, Amanda Lear či Debbie Harry, spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (* 1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe. Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, GEO, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Gold Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014.   Autorka je kurátorkou výstavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-02 09:00:01

Tihle lidé prý byli vlkodlaky. Jim podobní mohou být i dnes mezi námi

V každé části světa mají nejstarší známé kultury jeden společný typ legendy – o mužích, ženách a dětech, kteří se proměňují ve zvířata. Naši předkové byli ustrašení lidé, a často je proto považovali za vážnou hrozbu. „Vlk byl po stovky let hojně rozšířené zvíře, ze kterého šel strach. Evropský folklór i proto připouštěl, že člověk se může ve vlka proměnit. A hodně lidí by přísahalo, že takovou proměnu vidělo na vlastní oči,“ vysvětlil Čtidoma.cz Petr Horáček, který se už téměř dvacet let zabývá dávnými mýty a záhadami. Ať to je s existencí vlkodlaka jakkoli, jisté je jedno – od slavného příběhu římského autora Gaia Petronia z prvního století až po moderní filmy, jako je Americký vlkodlak v Londýně, je toto stvoření oblíbeným fiktivním monstrem. Ale opravdu je fiktivní? Nebo existovali skuteční vlkodlaci? Pět níže uvedených příkladů lidí se prý ve vlka dokázalo proměnit. Kdo vzal život chlapci, jehož tělo našli nacpané v krabici? Číst více Král Jan (1166–1216) Spisovatel Gervasius z Tilbury ve 13. století prohlásil, že vlkodlaci byli v jeho době v Anglii běžní. „Je jisté, že existují muži, kteří se v určité fázi přibývajícího měsíce mění ve vlky,“ napsal ve své encyklopedii Otia imperialia. Může být poněkud zvláštní, že své dílo napsal v době krále Jana, který byl podle legendy sám vlkodlakem. „V roce 1185 cestoval budoucí král do Ossory, království středověkého Irska. Tehdy se tradovalo, že jde o zemi vlkodlaků. Kronikář Gerald z Walesu, který Jana doprovázel, dokonce toto setkání zaznamenal,“ tvrdil Horáček. Zřejmě právě proto se následně předpokládalo, že král je s vlkodlaky „kámoš“, protože je jedním z nich. Walter Keating Kelly ve své knize o folklóru z roku 1863 napsal: „Anglický král John prý po své smrti žil jako vlkodlak.“ Vlkodlak z Dole (zemřel 1574) V lednu 1574 byl Gilles Garnier usvědčen z lykantropie a čarodějnictví a upálen zaživa na hranici. Garnier, vrah a kanibal, se stal známým jako „Vlkodlak z Dole“, podle svého rodného města Dole ve východní Francii. „Několik let před jeho popravou město sužovala záhadná úmrtí a mizely místní děti. Garnier byl hlavní podezřelý, protože žil sám v domě za městem. Když byl zatčen, hodně lidí vyděsil, protože tvrdil, že mu jakýsi lesní duch dal lektvar, díky němuž se může přeměnit ve vlka.“ Garnier se následně přiznal, že jako vlkodlak lovil a napadal malé děti, přičemž zabil a snědl nejméně čtyři. Více než padesát obyvatel města Dole svědčilo u soudu a přísahalo, že opravdu lidi jedl a že se mnohokrát před jejich očima proměnil ve zvíře. Bestie z Bedburgu (asi 1535–1589) Pravděpodobně nejznámějším „skutečným“ vlkodlakem v historii je Peter Stumpp, narozený kolem roku 1535 ve městě Bedburg nedaleko Kolína nad Rýnem. Právě za to a za zločin vraždy byl v roce 1589 mučen a nakonec umučen. „Byl obviněn z toho, že celý život praktikoval čarodějnictví a nekromancii. Údajně měl také incest se svou sestrou, která pak porodila dítě,“ uvedl Horáček. Stumpp prý vyvolal ďábla, který mu dal speciální mast a opasek, který ho proměnil v obrovského vlka velikosti medvěda. Když byl šelmou, měl pak lovit, zabíjet a hodovat na mužích, ženách a dětech. Zavraždil prý nejméně 16 lidí. „Když se chtěl vrátit do lidské podoby, prostě jen odepnul pásek. Tradovalo se, že si nepochutnával pouze na lidech, ale ostrými drápy a zuby útočil na ovce a kozy.“ Démonický krejčí (zemřel 1598) Asi 20 let po hrůzovládě Gillese Garniera byl na lovu další vlkodlak, kupodivu jen pár stovek kilometrů od města Dole. Nicholas Damont byl známý jako „Démonický krejčí z Châlons“ a nakonec byl popraven za to, že byl vlkodlakem. Měl nalákal své mladé oběti do své krejčovské dílny, napadnout je a podřezat jim hrdla. „Také se věřilo, že vraždil a požíral lidi v lesích kolem Châlons. Jeho obchod byl nakonec zkontrolován městskými úředníky a v jeho sklepě byly nalezeny lidské ostatky.“ Člověk vlkodlak, jeruzalémský syndrom: Prazvláštní choroby a jejich projevy Číst více Jeho příšerná doznání a soudní svědectví vyvolala ve Francii vlnu hrůzy. „Případ zůstává jedním z nejslavnějších procesů s vlkodlaky, kterými se to v Evropě v 16. a 17. století jen hemžilo. Stejně jako Garnier byl i krejčí odsouzen a v roce 1598 upálen zaživa.“ Velšský vlkodlak (1790) V 90. letech 18. století terorizovala krajinu severního Walesu divoká šelma – vlkodlak. První zpráva se týkala kočáru taženého koňmi, který jel jedné noci po silnici mezi městy Denbigh a Wrexham, přičemž osamělou cestu osvětloval měsíc v úplňku. „Najednou na kočár zaútočilo monstrum, popisované jako obrovské černé zvíře, a rozsápalo jednoho z koní. V zimě roku 1791 našel farmář ve stejné oblasti scénu přímo z hororového filmu – hromadu mrtvých ovcí, které byly roztrhány. K tělům ovcí vedly mohutné otisky tlap, které zřejmě patřily nějakému obrovskému zvířeti,“ popsal Horáček. Tento farmář byl následně vlkodlakem pronásledován. Vyprávěl, jak šelma chodila po zadních nohách a koukala na něj okny jeho domu a mlátila na dveře. Podle jeho slov měla stvůra lidské oči. „Kolem roku 1798 byl vlkodlak údajně znovu spatřen, měl zavraždit dva muže. Poté pozorování vlkodlaka v oblasti skončilo. Ale místní lidé stále chodili kolem vřesovišť a lesů u Denbighu s obavami, že se bestie vrátí,“ dodal pro Čtidoma.cz Horáček. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Generál Šedivý varuje před střetem USA a Číny. Předpověď temné budoucnosti.

Čas načtení: 2023-08-31 11:52:00

Chronická onemocnění nejsou nevyhnutelná ani přirozená

Je nezbytné vyřešit problém, který stojí za nemocí. Věda dostatečně prokázala, co rozhoduje. Jak žijeme, jak se hýbeme a neméně také to, co jíme. Léčit chronické nemoci tak, že potlačíte jejich projev účinným lékem, funguje bohužel jen částečně. Léčba symptomů zpravidla přináší velká rizika. Co opravdu léčí? Hydrochlorothiazid na vysoký krevní tlak, sulfonylmočoviny pro léčbu diabetu 2. typu, statiny na srdeční choroby... tato léčiva skutečně fungují a zachraňují životy. Lidské tělo je však vyladěný, delikátní komplexní systém, zatímco tato léčiva bouracím kladivem. Jaké vedlejší škody způsobujeme lidskému tělu léky?Možná větší, než si myslíme. Hydrochlorothiazid, široce rozšířený lék na vysoký krevní tlak, zvyšuje hemoglobin A1C a zhoršuje glukózovou toleranci. Existují také spojitosti s inzulínovou rezistencí, která je spojena s diabetem, obezitou, kardiovaskulárními onemocněními a demencí. Hydrochlorothiazid zvyšuje LDL cholesterol a triglyceridy a snižuje HDL cholesterol, což je vzorec, o kterém je známo, že zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění. Riziko kardiovaskulárních onemocnění zvyšují rovněž sulfonylmočoviny. A statiny? U některých z nejčastěji předepisovaných léčiv ve Spojených státech bylo zjištěno, že vedou ke zhoršení glukózové tolerance a zvyšují riziko vzniku cukrovky. Ač není pochyb o tom, že kolektivní přínos těchto léčiv v současné době převažuje nad negativy, je s podivem, kolik léků, kterými se snažíme léčit chronická onemocnění, vlastně riziko vzniku chronických onemocnění zvyšují. To vše hovoří o složitosti biologie lidského těla a také hrubosti i těch nejpokročilejších léčiv. Cílem akademické medicíny je výzkum, který nás zachrání. S tím, jak se blížíme uchopení prchavých elementárních příčin chorob, dokážeme vyvíjet stále přesněji cílená léčiva, či dokonce i skutečné léky. Avšak namísto získání léků, které by skutečně chronická onemocnění vyléčily, desítky let základního vědeckého výzkumu přinesly něco jiného – poznání, že lidské tělo je až ďábelsky složitý systém. Čím hlouběji kopneme, tím vzdálenější se patofyziologie chronického onemocnění zdá. To, co je zřejmé, je, že chronické nemoci – vysoký krevní tlak, diabetes, kardiovaskulární onemocnění – jsou projevy nenormálního metabolismu, spíše než důsledky porouchaných součástek kdesi v našich buňkách. Příčina leží ve způsobu životaUkazuje se, že tradiční kultury po celém světě, od lovců a sběračů, přes pastevce po první zemědělce, vykazují jen malé známky chronických onemocnění. Není to proto, že by nežili dostatečně dlouho – nedávná analýza ukázala, že 78 let byla mezi lovci a sběrači běžná délka života, pomineme-li vysokou úmrtnost v dětství a raném mládí. Geny za to taky nemohou, jelikož mnozí z těchto skupin lidí jsou dokonce geneticky náchylnější ke chronickým onemocněním než moderní člověk. Důkazy nasvědčují tomu, že příčina leží ve způsobu života. Ačkoli tradiční kultury zahrnují nesmírně rozmanitou škálu životních stylů, jedno mají společné, a to absenci moderních nešvarů: zpracované potraviny, sedavý způsob života a pravděpodobně také chronické stresory.Západní strava vede k nemocemStrava se jeví jako hlavní hnací motor – globální osvojení západní stravy bohaté na zpracované potraviny způsobilo rozšíření chronických onemocnění po celém světě, přičemž výhledové studie se zdravými subjekty a diabetiky ukazují prstem na zásadní vliv potravin na zdraví. Tělesná aktivita, dlouho nabízená jako pouhý prostředek k likvidaci kalorií, se najednou ukazuje jako zdroj komplexních endokrinních a metabolických účinků na inzulinové signalizace, stresovou odezvu, spánek, duševní zdraví, a dokonce neuronální funkce mozku. Věda tedy říká, že prastarý způsob života byl, co se týče zdraví, ve větším souladu s naším metabolismem. Zdá se tedy, že naše těla skutečně nejsou s postupujícím věkem neodvratně odsouzena k chronickým onemocněním a že bychom spíše měli vinit prostředí, které tělu sami vytváříme.Máme-li zastavit příliv chronických chorob, musíme změnit prvky v prostředí, které chronická onemocnění podporují.

Čas načtení: 2024-11-28 08:01:00

Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Příběhy pozitivního světa viděné okem fotografa

Šen-čen (Čína) 28. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - 27. listopadu se v kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World konalo každoroční slavnostní udělování cen A Heartwarming World -- HUAWEI XMAGE Awards 2024, spojené s výstavou oceněných děl. Slavnostního vyhlášení vítězných prací soutěže se zúčastnila celá řada fotografů, zástupců médií, vítězů, tvůrců i fanoušků.He Gang, generální ředitel Huawei Consumer Business Group, ve svém projevu řekl: „Chtěl bych vřele poblahopřát dnešním vítězům a poděkovat všem tvůrcům v éře mobilní fotografie. Rád bych také velice poděkoval všem uživatelům služby HUAWEI XMAGE – každý z vás má svůj podíl na tom, že HUAWEI XMAGE není jen pouhým dokumentačním nástrojem, ale stává se prostředkem pro emocionální komunikaci mezi lidmi."Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Pocta éře mobilní fotografieCeny XMAGE jsou každoročně udělovány již po osm let od roku 2017. Soutěže se účastní uživatelé z více než 170 zemí a regionů. Za dobu konání soutěže do ní uživatelé přihlásili téměř 5 milionů fotografií. V současné době se jedná o jednu z nejvlivnějších soutěží mobilní fotografie na světě. Soutěž HUAWEI XMAGE v roce 2024 trvala celkem 131 dní, zúčastnili se jí uživatelé z celkem 86 zemí a regionů a zaslali do ní více než 650 tisíc fotografií. Mezi země s největším počtem příspěvků patří kromě Číny také: Malajsie, Turecko, Filipíny, SAE a Saúdská Arábie. Mezi nejoblíbenější modely chytrých telefonů, které fotografové v soutěži XMAGE používají, patří: modely řady HUAWEI Pura 70, řady P60, řady P40 a řady Mate 60.V rámci slavnostního udělování cen bylo vyhlášeno celkem 66 vítězných fotografií, včetně trojice vítězů hlavní ceny, 18 vítězů ceny Nejlepší v kategorii, 38 ocenění pro druhé místo, tří čestných ocenění, dvou vítězů z kategorie Nejlepší v řadě Pura a dvou vítězů v kategorii Nejlepší v řadě Mate. Oceněná díla svou rozmanitou tvůrčí perspektivou a technikami vyjádření poukazovala na vřelost, poklid a pozitivitu ve všech koutech světa a zprostředkovala zcela upřímné emoce a sílu obyčejných lidí.Fotograf roku: Významné ocenění mezinárodní porotyVítězi hlavní ceny se stali Chen Yong, technik z Číny, Justin Mendoza, účetní manažer z Filipín, a Kinga Choińska, úřednice z Polska. Každý z nich obdržel také finanční výhru ve výši 10.000 USD, kterou poskytl fond Huawei Creation Fund. Jejich díla zachycují s ojedinělou nápaditostí a tvořivostí pozoruhodné životní chvíle, které promlouvají k lidské duši.Komentář poroty: „Dívka, která stoupá po žebříku, symbolizuje sílu, pohyb, krásu, vitalitu a jedinečnost. Stoupá jako letící pták a pozoruje slunce, jehož světlo prostupuje mezi mraky. Každý z nás má možnost náš společný svět zlepšit. Právě takový je tvůj příběh, děvče." – Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů.Komentář poroty: „Když fotograf přiměje své publikum se nad jeho snímkem zamyslet, setká se to zaručeně s úspěchem. Tato fotografie je ztělesněním humoru i skvělého citu pro zprostředkování proporcí. Umožňuje nám zamyslet se nad tím, jak velký pták na snímku doopravdy je a zda ho rybář skutečně na svou udici ulovil. Síla tohoto snímku spočívá v kouzlu náhody, promyšlené kompozici a netradiční perspektivě záběru." – Keith Ladzinski, fotograf National Geographic a na cenu Emmy nominovaný režisér.Komentář poroty: „V tomto snímku se krásným způsobem doplňují jeho teplé tóny, k sobě ladící doplňky ve vlasech a měkké světlo. Výsledkem je velice poklidné pojetí chvíle, sdílené dvěma sestrami. Příjemná barevná paleta celé scéně dodává na přátelské a vstřícné atmosféře a divák tak velice snadno dokáže vnímat pouto, které obě sestry spojuje. Jde o velice hezkou připomínku nenápadných situací, které nás propojují." – James Perolls, módní fotograf a režisér.V kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World bude vystaveno více než 300 pozoruhodných děl. Výstava je pečlivě rozdělena do celkem sedmi sekcí, mezi které patří například „Chvíle", „Tváře", „Tak daleko, a přesto tak blízko", „Ahoj, živote" a další, jejichž cílem je přimět návštěvníky k objevování nekonečného kouzla fotografie. Výstava proběhne ve dnech od 27. do 30. listopadu a pro milovníky umění bude tato oslava vizuálních umění představovat možnost prohlédnout si výjimečná soutěžní díla na vlastní oči zblízka a zažít tak naplno emoce a příběhy, které v sobě každá z fotografií ukrývá.Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů, k tomu řekl: „Mobilní fotografie nepředstavuje pouhé dokumentování každodenního života, ale měla by divákovi zprostředkovávat také hlubší postřehy a osobnější filozofické myšlenky. Každý fotograf se stává součástí vašeho vlastního intimního dialogu se světem."HUAWEI XMAGE: Značka, jejíž podstatou jsou lidské vztahy, značka, která podporuje rozvoj kultury mobilní fotografieSpolečnost Huawei je již řadu let pravidelným organizátorem celosvětových fotografických turné, který pravidelně vydává zprávy o trendech v oblasti mobilní fotografie, organizuje komunitní aktivity a pořádá vzdělávací kurzy pro fotografy. Jde o značku, která se vždy zaměřovala na intenzivní interakci s fotografy, vytrvale podporovala rozvoj kultury mobilní fotografie a neustále usiluje o to, aby byla ztělesněním přátelské a vstřícné komunity, ve které se může cítit dobře skutečně každý. Prostřednictvím své globální platformy ocenění HUAWEI XMAGE Awards vytvořila společnost Huawei prostor pro detailní komunikaci mezi spotřebiteli, která překonává omezení daná regiony, kulturami či jazyky. Současně tato platforma podporuje také aktivní navazování mezilidských vztahů a vliv pozitivních emocí, které prostřednictvím umění fotografie šíří po celém světě.Kompletní seznam oceněných fotografií naleznete na oficiálních stránkách soutěže HUAWEI XMAGE Awards 2024: https://consumer.huawei.com/en/campaign/xmage/Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2568670/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2568671/2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2565386/Chen_Yong__China_____Catching_a_Cloud__HUAWEI_Pura_70.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565387/Justin_Mendoza_Philippines_____Pick_a_Beak__HUAWEI_P30_Pro.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565389/Kinga_Choi_ska_Poland____Sisters__HUAWEI_P60_Pro.jpg KONTAKT: Danying Ye, yedanying@h-partners.com 

Čas načtení: 2020-09-16 19:54:46

Ministři Zaorálek a Petříček podepsali memorandum o prezentaci českého kulturního bohatství v zahraničí

Ministr kultury Lubomír Zaorálek a ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček ve středu 16. září podepsali memorandum o spolupráci obou resortů při podpoře a koordinaci prezentace české kultury v zahraničí. Podle mluvčí ministerstva zahraničí Zuzany Štíchové potvrdili ministři podpisem memoranda potvrdili důležitost role kultury v politice vnějších vztahů České republiky a zavázali se k zefektivnění spolupráce českých institucí na projektech v zahraničí.  Nově deklarovaná spolupráce ministerstev kultury a zahraničních věcí má rozvíjet kulturní diplomacii ve všech jejích aspektech se zájmem nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí.  „Od začátku mého působení na ministerstvu kultury mluvím o nutnosti posílit prezentaci naší kultury v zahraniční. Pravda, aktuální situace způsobena pandemii covid-19 nám kulturní výměnu značně znemožnila. Nicméně je nutné si stanovit parametry pro budoucí prezentaci, jakmile pandemie odezní a my se budeme moci vrátit k normálu“, řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek. Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček dodal: „Je nepochybné, že česká kultura patří k našim nejlepším vývozním artiklům. Ministerstvo zahraničních věcí se prostřednictvím své sítě zastupitelských úřadů a ve spolupráci s příspěvkovou organizací Česká centra snaží co nejlépe využívat svých možností při prosazování národních zájmů. Pevně věřím, že podpis tohoto memoranda o spolupráci povede k ještě lepší koordinaci a větší efektivitě při zahraniční prezentaci jak české kultury, tak i České republiky jako celku.“ Memorandum vytyčuje oblasti spolupráce zejména v rámci kulturních a kreativních průmyslů, které již nyní přispívají k rozvoji ekonomiky a v budoucnosti budou získávat na významu. Oba resorty se proto v memorandu zavazují mj. k propagaci Česka jako destinace vhodné k natáčení filmů a podpoře české literatury v překladu v zahraničí. Ministerstva budou podporovat prezentaci českých umělců na významných mezinárodních veletrzích, stejně jako propagovat české památky a tradiční umění i řemeslo. Oba ministři si od podepsání memoranda slibují ucelenější působení České republiky při prezentaci kultury v zahraničí.   Text memoranda Preambule Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo kultury, vědomy si mimořádného významu kultury jako nezastupitelného faktoru posilování dobrého jména a mezinárodní vážnosti ČR pokládají za žádoucí nadále rozvíjet společnou podporu prezentace našeho kulturního bohatství v zahraničí včetně prezentace českého kulturního a kreativního průmyslu, a to též v zájmu posilování vazeb mezi českou společností a Evropou a světem. Obě ministerstva jsou připravena naplňovat strategii kulturní diplomacie, rozvíjející podporu a prezentaci české kultury v zahraničí v zájmu dalšího zefektivnění mezikulturního dialogu a dalšího posilování role kultury v politice vnějších vztahů České republiky.   Článek I – Vytvoření a nastavení činnosti společné Pracovní komise pro českou kulturní diplomacii Hlavním úkolem Komise bude vypracování budoucího akčního plánu kulturní prezentace ČR v zahraničí, který stanoví prioritní oblasti a sektory podpory české kultury ve světě, a to vždy na roční období s výhledem na další dva roky. Ve své práci bude Komise vycházet jednak z vládou schválené Koncepce české zahraniční politiky, jednak z principů vytyčených Ministerstvem kultury, jimiž se řídí státní kulturní politika, a také z priorit stanovených Komisí pro jednotnou prezentaci ČR. K účasti v uvedené Pracovní komisi budou vedle příslušných zástupců obou ministerstev a jejich příspěvkových organizací přizváni veřejně ustavení aktéři v oblasti kulturního exportu a zahraniční kulturní výměny. Akční plány budou předkládány ke schválení ministrům kultury a zahraničních věcí.   Článek II – Účinná spolupráce a koordinace mezi ministerstvy Obě ministerstva a jejich příspěvkové organizace budou usilovat o zvyšování efektivity řízení realizovaných zahraničních aktivit, o uzavírání společných dohod podle rozsahu či charakteru konkrétních akcí, či o participaci při exportu kulturních služeb, na jejichž základě budou moci vznikat společné kulturní projekty v zahraničí. Tyto činnosti budou vykonávat v souladu se svými kompetencemi dle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných úředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s vládou schválenými relevantními dokumenty, zejména se Státní kulturní politikou na léta 2015-2020 (s výhledem do roku 2025), Inovační strategií ČR 2019-2030 a Koncepcí jednotné zahraniční prezentace ČR. Obě strany potvrzují svoji vůli k úzké a efektivní spolupráci a koordinaci v zájmu nejlepšího možného uplatnění české kultury v zahraničí a šíření dobrého jména České republiky obecně.   Článek III – Oblasti spolupráce Kulturní a kreativní průmysly Kulturní a kreativní průmysly jsou klíčovým nástrojem prezentace ČR v zahraničí, a to díky specifickému potenciálu pro tvorbu vysoké přidané hodnoty, a díky možnosti využívat ve světě dobré jméno českých tvůrců, produktů či podniků při dlouhodobém budování značky České republiky a jejích součástí – obcí, krajů, podniků či institucí. MZV a MK, ve spolupráci s MPO, proto budou v rámci meziresortní Komise pro jednotnou zahraniční prezentaci ČR spolupracovat při péči o dobré jméno České republiky, při strategickém plánování národních výstav, expozic a dalších aktivit na zahraničních trzích a při posilování kulturní diplomacie.   Literatura Ministerstvo kultury bude, zejména prostřednictvím Českého literárního centra/Moravské zemské knihovny, podporovat prezentaci české literatury na významných knižních veletrzích prostřednictvím národních stánků a podporou vysílání autorů na autorská čtení, a to ve spolupráci se zastupitelskými úřady, s Českými centry. ZÚ a ČC pak budou, rovněž ve spolupráci s MK, podporovat šíření české literatury v překladu v zahraničí: tj. napomáhat koordinaci aktivit na ose autor/literární agent-překladatel-nakladatel a napomáhat účinné medializaci konkrétních knižních titulů vydaných v překladu.   Film Oba resorty se zasadí o prohloubení spolupráce se Státním fondem kinematografie, a to ve věci prezentace a propagace českých filmů a propagace České republiky jako destinace vhodné k natáčení. Spolupráce bude reflektovat principy audiovizuální v oblasti výroby, monetizace a distribuce v oblasti audiovize. Dále bude uzavřeno separátní memorandum o spolupráci mezi Státním fondem kinematografie, Národním filmovým archivem a Českými centry týkající se podpory prezentace českého filmu v zahraničí.   Neprofesionální umění a nemateriální kulturní dědictví Ministerstvo kultury podpoří ve svém dotačním programu účast amatérských těles na prestižních evropských a celosvětových festivalech a soutěžích. Obě ministerstva budou usilovat o hlubší spolupráci mezi Českými centry a organizacemi zabývajícími se touto částí kulturního dědictví. ¨ Obě ministerstva zintenzivní spolupráci v oblasti prezentace nehmotného kulturního dědictví ČR.   Výstavy a veletrhy Ministerstvo kultury bude podporovat národní prezentace na významných mezinárodních veletrzích tzv. „performing arts“, dále i v oblasti kulturních a kreativních průmyslů. Ministerstvo zahraničních věcí se v mezích svých možností bude podílet na podpoře českých prezentací a bude prostřednictvím zastupitelských úřadů a Českých center usilovat o smysluplné propojení s dalšími aktivitami v dotyčné destinaci. Ministerstvo kultury bude i nadále ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí podporovat prezentace českého umění a českých uměleckých sbírek, mimo jiné prostřednictvím národní prezentace v česko-slovenském pavilonu na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách.   Muzea Ministerstvo kultury bude podporovat ještě užší spolupráci mezi muzejními organizacemi Ministerstva kultury a Ministerstvem zahraničí, včetně Českých center, při podpoře českého kulturního dědictví v zahraničí s důrazem na postavení české kulturní identity a kulturního dědictví v evropském i celosvětovém kontextu.   Památky Oba resorty, jejich orgány a věcně příslušné příspěvkové organizace budou podporovat spolupráci v oblasti prezentace hmotného kulturního dědictví České republiky v zahraničí. Dané subjekty zváží podobu a míru využití hmotného kulturního dědictví pro propagaci České republiky a bohatosti jejího památkového fondu v zahraničí.   Krajanské spolky Obě strany budou usilovat o spolupráci s krajanskými spolky na úrovni kulturních aktivit, které přispívají k pozitivnímu obrazu České republiky. Ministerstvo kultury se bude podílet na metodické podpoře kulturních aktivit krajanských spolků, jakožto významné součásti našeho kulturního dědictví.   Spolupráce v oblasti rozvojové spolupráce Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury bude i nadále věnovat pozornost ochraně a obnově kulturního dědictví ve vládou stanovených cílových zemích humanitární, stabilizační a rozvojové spolupráce, a to bilaterální i v součinnosti s příslušnými mezinárodními organizacemi.   Spolupráce v oblasti ekonomické diplomacie Ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury budou společně podporovat „vývoz“ české kultury a kreativního průmyslu jako nástroje pro posilování vnějších ekonomických vztahů ČR s pozitivními hospodářskými dopady pro ČR. Zapojení do Společného nástroje financování ekonomické diplomacie se formou cílených služeb a prezentace příležitostí v zahraničí zefektivní prezentaci české kultury a kreativního průmyslu v zahraničí. Zapojení kapacit zastupitelských úřadů a využití synergií ve formě společné mezirezortní spolupráce umožní aktivní a přitom finančně hospodárný přístup k podpoře české produkce výrobků a služeb spojených s daným odvětvím, zejména s přihlédnutím na cílenou podporu rozvoje jednotlivých regionů ČR.   Článek IV - Plány činnosti a kontaktní osoby Do konce kalendářního roku sjednají pověření zástupci obou ministerstev plán aktivit, v němž se stanoví úkoly, termíny a zodpovědné osoby. V prvním čtvrtletí dalšího roku proběhne vyhodnocení výsledků spolupráce v předešlém roce a výhled aktuálních projektů na daný rok. Za Ministerstvo zahraničních věcí se zmocňuje jednáním ředitel odboru veřejné diplomacie a krajanů. Za Ministerstvo kultury se zmocňuje jednáním ředitel odboru mezinárodních vztahů.   Článek V – Obecné závěry a podoba naplňování dohody Toto memorandum se uzavírá na dobu neurčitou. Změny a doplnění jsou možné ve formě číslovaných písemných dodatků podepsaných oběma stranami. Pro platnost dodatku se vyžaduje dohoda obou smluvních stran o celém jeho obsahu {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.   Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci  Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice   Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.   Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice   Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

Čas načtení: 2024-10-28 21:58:40

28.10.2024 - Prezident ČR Petr Pavel udelil štátne vyznamenania

Autor: Janko PALIGA Datum: 28.10.2024 21:58:40 Prezident republiky Petr Pavel se rozhodl podle článku 63 odstavce 1 písmena h) ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky, a paragrafu 7 zákona č. 157/1994 Sb. o státních vyznamenáních České republiky u příležitosti řádového dne 28. října 2024 ocenit udělením nebo propůjčením státních vyznamenání občanské zásluhy a výsledky práce významných osobností.  Prezident republiky propůjčil: Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy:- in memoriam panu arm. gen. Sergěji Janu Ingrovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva vojenské skupiny 2. třídy:- in memoriam panu brig. gen. Františku Moravcovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva občanské skupiny 3. třídy:- panu Jiřímu Kyliánovi za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- paní prof. Ing. arch. Evě Jiřičné, dr. h. c za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy:- panu Karlu Kovandovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy:- panu Mgr. Danielu Kroupovi, Ph.D. za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - paní Mgr. Anně Šabatové za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - in memoriam panu Mgr. Pavlu Pecháčkovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 4. třídy:- Mons. Josefu Suchárovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy:- in memoriam Jeho Svatosti papeži Janu Pavlu II., občanským jménem Karolu Józefu Wojtylovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Medaili za hrdinství:- panu Bc. Lukáši Dudíkovi za hrdinství při záchraně lidských životů- panu prap. Lukáši Hirkovi za hrdinství v boji- panu Romanu Juřenovi za hrdinství při záchraně lidských životů- in memoriam panu plk. Josefu Keprtovi za hrdinství v boji- in memoriam panu Karlu Kučerovi za hrdinství v boji. - paní Mgr. Kateřině Laluhové za hrdinství při záchraně lidských životů - in memoriam panu št. kpt. i. m. Oldřichu Pechalovi za hrdinství v boji Prezident republiky udělil Medaili za zásluhy 1. stupně:- in memoriam panu Danielu Anýžovi za zásluhy o stát v oblasti kultury - panu Romanu Červenkovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní PhDr. et Mgr. Radce Denemarkové, Ph.D. za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu PhDr. Martinu Doktorovi za zásluhy o stát v oblasti sportu. - panu Ing. Petru Dvořákovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Mustafovi Džemilevovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní RNDr. Yvonně Gaillyové, CSc. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ing. Janu Gruntorádovi, CSc. za zásluhy o stát v oblasti techniky- paní Štěpánce Hilgertové za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní prof. Janě Hlaváčové za zásluhy o stát v oblasti umění, výchovy a školství- paní Agnieszce Holland za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Ditě Horochovské za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Lucii Hyblerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Petru Jandovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Daniele Kolářové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu JUDr. Pavlu Kosatíkovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu prof. PhDr. Ladislavu Krištoufkovi, PhD. za zásluhy o stát v oblasti vědy- paní Karin Lednické za zásluhy o stát v oblasti kultury- in memoriam panu Luďku Munzarovi za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Jiřímu Netíkovi za zásluhy o stát v oblasti hospodářské- paní Dagmar Peckové za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Zdeňce Prokopové za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu Marku Riederovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní Marii Rottrové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Mgr. Jaroslavu Rudišovi za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu prof. MgA. Vladimíru Smutnému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu akad. mal. Jiřímu Sozanskému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Petru Sýkorovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní MUDr. Kateřině Šédové za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Zdeňku Štybarovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- panu prof. Janu Švejnarovi, PhD., M. A., dr. h. c. mult. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ivanu Trojanovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní prof. MgA. Heleně Třeštíkové, dr. h. c. za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Emilii Vallové za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Mgr. Radce Vernerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Ondřeji Vetchému za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu Jaroslavu Vildovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu prof. Jaroslavu Vostrému za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství- panu Alexanderu Wiegandovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanůZdroj:www.hrad.cz

Čas načtení: 2022-02-07 23:09:34

Pavel Smutný: Kultura je symbolem moderní české identity

Kultura patří mezi základní atributy každého vyspělého národa. Nejinak tomu je i v České republice. Někdy se ale zdá, že kultuře, a zejména jejímu rozvoji, není ze strany státu a politiků věnována pozornost, kterou by si zasloužila. Pomoci k rozvoji kultury může významně i soukromý sektor nebo podpora ze strany mecenášů. Mezi podporovatele tradičního českého živého umění patří i Bohemian Heritage Fund (BHM), ve kterém je sdruženo kolem 60 mecenášů. Fond podporuje a v minulosti podpořil řadu projektů, jako jsou například oratorium k poctě svaté Ludmily, Smetanova výtvarná Litomyšl a Národní sbírka na svatovítské varhany. Podpora a rozvoj kultury by měly patřit mezi základní priority celé společnosti, vždyť je to právě kultura, která buduje českou národní identitu. „Do kultury, zejména do té živé, musí proudit investice,“ říká Pavel Smutný, prezident Bohemian Heritage Fund (BHM). Bohemian Heritage Fund je jediným mecenášským uskupením v republice se zaměřením na podporu těch nejlepších uměleckých projektů reprezentujících národní a kulturní dědictví České republiky. V současnosti tvoří BHM přibližně 60 mecenášů a není vyloučeno, že se bude dále rozšiřovat. „Myslím, že bychom přivítali ještě pár desítek dalších,“ říká Pavel Smutný. Pro efektivní podporu kultury a motivování mecenášů je nevyhnutná i komunikace a spolupráce s ministerstvem kultury, které je tím hlavním článkem udržování, rozvíjení a podpory kultury v České republice. Bývalé vedení resortu kultury ale spolupráci se soukromým sektorem nepreferovalo a nevnímalo ho jako partnera, co je podle Pavla Smutného škoda. „Předtím aspoň ministři mecenášům děkovali a byli schopni morálního ocenění ze strany státu,“ dodává Pavel Smutný. Přestože podle slov prezidenta BHM fond funguje velmi dobře a je respektovanou soukromou institucí pro podporu kulturních projektů, bude do budoucna potřeba, aby se fond otevřel kooperaci s institucionálními sponzory. Tito sponzoři by mohli spolufinancovat velké kulturní projekty. V souvislosti s korporacemi je ve srovnání s obdobím před 15 lety vidět velký posun. Zatímco na začátku tisíciletí firmy nebyly obzvlášť nakloněny podpoře kultury, dnes je situace jiná a společnosti si uvědomují, že podpora kultury zlepšuje jejich pověst a podporuje dobré jméno. Na rozvoj kultury v České republice by měly podle Pavla Smutného přispívat i zahraniční firmy, které v zemi za pomoci českých pracovníků vytvářejí významnou přidanou hodnotu. Funguje to tak například v Německu, Švýcarsku, nebo i ve Francii. Výčet projektů, které BHM za svou 12letou historii podpořil, je vskutku bohatý. Nejnověji fond podpořil například premiéru oratoria k poctě svaté Ludmily, která se uskutečnila v září na počest 1100. výročí jejího úmrtí. Premiéra představení by se bez prostředků, které věnovali mecenáši z BHM, neuskutečnila. „Vnímali jsme, že se toto duchovní a politicko-kulturní výročí blíží, ale nechtěli jsme původně nic podnikat,“ vysvětluje Pavel Smutný. Impulsem se stal nápad operní zpěvačky a herečky Soni Červené, která v inscenaci ztvárnila právě svatou Ludmilu. Na její výkon reagoval slovy chvály i sám prezident BHM Pavel Smutný, který deklaroval snahu toto dílo dostat do všech krajů. Významnou stopu má Bohemian Heritage Fund také v Litomyšli, kde podporuje výstavu Smetanova výtvarná Litomyšl. Dokonce i v době velkých restrikcí, způsobených pandemii koronaviru, se podařilo fondu podpořit v Litomyšli organizaci dvou výstav, přičemž obě měly obrovský úspěch, a jak dodává prezident BHM, jednalo se o největší počiny na podporu výtvarného umění v historii Bohemia Heritage Fund. I když fond výtvarnou část Smetanovy Litomyšle významně podporuje, Pavel Smutný upozorňuje, že je pořád na čem pracovat. Podle prezidenta BHF by bylo vhodné ustavit subjekt, jehož úkolem by bylo bohatý výtvarný život Litomyšle vzájemně propojit a řídit výstavní aktivity. Za zmínku podle Pavla Smutného určitě stojí i výrazná proměna celého festivalu Smetanova Litomyšl, na kterou aktivita BHM neměla přímý vliv. Došlo k vytříbení programu, navýšení rozpočtu, zlepšila se atmosféra a vstřícnost vůči „spotřebitelům“ umění a mimo jiné se zvýšil i počet sponzorů. „Je neuvěřitelné, že to vše se stalo za působení stále stejného organizačního týmu. Lidi, kteří kdysi jeli stovkou, jedou dnes stoosmdesátkou,“ dodává Pavel Smutný v souvislosti se zvyšující se úrovní festivalu. K dalším významným projektům, do kterého se kulturní mecenáši z BHM zapojili, patří i Národní sbírka svatovítské varhany. Jedná se o pořízení nových varhan do Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, kdy BHF sehrál roli spoluorganizátora celé sbírky a angažoval se v její propagaci. Cena nových varhan přesáhne 100 milionů korun a podle odhadu Pavla Smutného by mohly být varhany nainstalovány a posléze představeny veřejnosti v první polovině roku 2023. „Za sebe dodávám osobní přání, aby to bylo 15. června na svátek sv. Víta,“ říká Pavel Smutný. Projektů, které BHM podporuje, je kromě výše zmíněných celá řada. Fond v minulosti podpořil například i projekt 1914, barokní orchestr Collegium 1704, festival Lípa Musica, Českou filharmonii či Národní divadlo.

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2020-04-07 19:08:05

Svaz českých knihkupců a nakladatelů chce miliardu na záchranu knižního trhu. Ministr Zaorálek by ale místo toho co nejdříve otevřel knihkupectví

Záchranu knižního trhu by stálo zhruba jednu miliardu korun, tedy ne víc, než knižní trh obvykle do rozpočtu přispívá, uvedl ve svém prohlášení 7. dubna Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). Tato částka je podle svazu minimem, které zásadně zvýší šanci na záchranu knihkupecké i nakladatelské části knižního trhu. Ministr Lubomír Zaorálek k tomu uvedl, usiluje o otevření knihkupectví co nejdříve a velcí knihkupci „místo toho, aby usilovali o obnovení prodeje a minimalizaci ztrát, požadují nyní po státu jednu miliardu Kč náhrad. Obě prohlášení zveřejňujeme v plném znění.   SČKN: Nechá ministr kultury padnout knižní trh? Skončí knihkupci, překladatelé, redaktoři, autoři, grafici… na úřadech práce? Udrží se vzdělanost a čtenářská gramotnost, když nebude co číst? Je to už deset dní, co jsme jako zástupci téměř 90 procent objemu knižního trhu seznámili předsedu vlády Andreje Babiše, ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka a následně i ministra kultury Lubomíra Zaorálka s hrozícím nevratným zhroucením knižního trhu. První dva jmenovaní nahlédli vážnost situace, uznali naše argumenty i výši požadované pomoci. Ministr kultury nás vyslechl, avšak jeho následné výstupy do médií i chybějící komunikace v nás vzbuzují vážné obavy, zda vzal naše argumenty dostatečně vážně. Knižní trh je specifická oblast kultury – je zároveň součástí průmyslu. Tvoří významné společenské hodnoty s dopadem na vzdělanost a čtenářskou gramotnost, zároveň je ale významným zaměstnavatelem a producentem, který dává práci navazujícímu polygrafickému průmyslu. Granty na podporu vydávání knih tvoří méně než půl procenta objemu knižního trhu, naopak knižní trh dodává do státního rozpočtu ročně více než jednu miliardu korun. Avšak právě proto, že knižní trh stojí z devadesáti devíti procent na vlastních nohách, je v nynější situaci ohrožen mnohem víc než většina ostatních oblastí kultury. V knižním trhu nejsou žádní zřizovatelé, nespadá pod stát, pod kraje ani pod města – za vším je třeba vidět firmy, živnostníky a nezávislé tvůrce. A ti všichni jsou teď na pokraji kolapsu. Zcela zásadně je ohrožena existence maloobchodní sítě. Knihkupectví v posledních letech nejen že neprosperovala, ona bojovala o přežití. Knihkupectví dnes není klasickým podnikáním za účelem dosažení zisku, je to spíš služba. Distribuce i nakladatelé je nutně potřebují ke své vlastní existenci, proto některé knihkupecké řetězce samotné distribuční firmy provozují. Bez rychlé a podstatné podpory státu nemůže knihkupecká síť současnou situaci přežít. Nemožnost knihkupectví platit závazky, stejně jako zastavení prodeje a finančních toků, přímo existenčně ohrožuje distribuce a většinu nakladatelů. Knižní trh nebyl natolik silný, aby měl vytvořené rezervy na podobnou mimořádnou událost, jaká nastala. Hrozí proto redukce počtu vydaných titulů za rok ze současných 15 tisíc až na pouhou třetinu. Dále hrozí snížení počtu vydávaných kusů od titulu, což vyvolá tlak na cenu. V důsledku toho přijdou o práci nejen zaměstnanci nakladatelství, ale i navazující profese jako redaktoři, překladatelé, grafici, sazeči… a další tisíce pracovníků polygrafického průmyslu. Očekáváme pokles knižního trhu v letošním roce nejméně o 30 procent, pravděpodobně však ještě propastnější. Knižní trh ztratí až tři miliardy obratu. Nabídli jsme vládě transparentní, funkční a realistické řešení na záchranu knižního trhu, které by stálo cca jednu miliardu korun, tedy ne víc, než knižní trh obvykle do rozpočtu přispívá. Tato částka je minimem, které zásadně zvýší šanci na záchranu knihkupecké i nakladatelské části knižního trhu. Knižnímu trhu je zároveň nutné pomoci i systémově a do budoucna. Aby byl knižní trh odolnější vůči podobným otřesům, bylo by potřeba – stejně jako je tomu v řadě dalších vyspělých zemí – osvobodit knihy od DPH. Díky tomu zároveň udržíme dostupné ceny knih i v době klesající koupěschopnosti a tlaku na zvýšení cen kvůli klesajícím počtům vydaných kusů knih. Obdobně tíživá situace platí pro vydavatele audioknih na fyzických nosičích, jejichž prodej je z velké části závislý na knihkupecké síti a jejichž ediční plány se od knižní produkce odvíjejí. Jsme připraveni spolupracovat s Ministerstvem kultury a vytvořit etickou komisi, která bude dohlížet na správnost čerpání dotace. Stojí knižní trh za jednorázovou podporu ve výši jedné miliardy? Myslíme, že se to vyplatí. A jsme přesvědčení, že už od příštího roku budeme do rozpočtu znovu přispívat. Je třeba jednat rychle a razantně. Dosavadní postup ministra kultury pana Lubomíra Zaorálka nás nepřesvědčil, že si to uvědomuje.   Reakce ministra kultury Lubomíra Zaorálka Se zástupci českých knihkupců a nakladatelů jsem mluvil opakovaně. Na vládu předkládám balíček pro záchranu kultury, jehož součástí je i podpora MALÝCH nakladatelů, jak jsem uvedl již několikrát. Vládní prioritou je pomoci především těm, za kterými nestojí velcí, silní vlastníci. Na ty velké a ziskové už myslí vládou přijatá opatření MPO (COVID, odklad nájmů pro firmy) a MPSV (kurzarbeit neboli program Antivirus). Usiluji o to, aby knihkupectví byla otevřena co nejdříve, ideálně po Velikonocích. Mrzí mě, že mi po jednání velcí knihkupci sdělili, že o brzké otevření svých knihkupectví nestojí, protože by to pro ně byl danajský dar. Místo toho, aby usilovali o obnovení prodeje a minimalizaci ztrát, požadují nyní po státu jednu miliardu Kč náhrad. Jako milovníkovi knih mi nesmírně záleží na udržení knižního trhu v České republice, ale tento způsob vymáhání mimořádných dotací silnými hráči na státu mi připadá přes čáru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-28 14:42:31

Státní cenu za literaturu obdržel Michal Ajvaz

Ministerstvo kultury udělilo k 28. říjnu Státní ceny a Ceny Ministerstva kultury pro rok 2020. Letošní porota jmenovaná ministrem kultury ocenila celkem osm osobností české kulturní scény; cena in memoriam za přínos v oblasti kinematografie a audiovize byla udělena Miloši Formanovi. Státní cena za literaturu byla udělena Michalu Ajvazovi za dosavadní literární tvorbu. Státní cena za překladatelské dílo byla udělena Blance Stárkové za dosavadní překladatelské dílo v oblasti překladu literárních děl. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla byla udělena Tomáši Dvořákovi za osobitý celoživotní přínos rozvoji českého loutkového divadla a jeho reprezentaci v zahraničí. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby byla udělena Jiřímu Tichotovi za působení v čele souboru Spirituál kvintet, jenž v době nesvobody pomáhal několika generacím posluchačů nacházet cestu k odvážným občanským postojům, a za muzikologický výzkum v oblastní loutnového repertoáru renesance a baroka.   Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění byla udělena Květě Pacovské za celoživotní uměleckou a edukační činnost v oblasti knižní ilustrace, designu a volného umění, která dotváří úplnost obrazu umělkyně světového významu. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury byla udělena Viktoru Rudišovi za morální postoje a celoživotní dílo, kterým inspiroval další generace architektů a propojil brněnskou architektonickou scénu se scénou pražskou a libereckou. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize byla udělena Evě Zaoralové za dlouholeté umělecké vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a celoživotní propagaci českých filmů a filmařů v zahraničí a Miloši Formanovi, in memoriam, za filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie. Letos se vzhledem k celosvětové pandemii koronaviru neuskutečnilo slavnostní předání cen na Nové scéně Národního divadla. Ceny byly laureátům předány individuálně a Česká televize připravila seriál medailonků všech oceněných, které postupně odvysílá na programu ČT Art v termínu od 1. do 8. listopadu, vždy v čase od 20:13 a v tomto pořadí: Michal Ajvaz Blanka Stárková Jiří Tichota Viktor Rudiš Květa Pacovská Tomáš Dvořák Eva Zaoralová Miloš Forman

Čas načtení: 2020-05-05 17:26:10

Stát se omluvil bývalému řediteli Národní galerie Jiřímu Fajtovi

Ministerstvo kultury uznalo, že Jiřímu Fajtovi byla způsobena újma na profesní a osobní cti a omluvilo se za jeho odvolání z funkce ředitele Národní galerie. Reagovalo tím na skutečnost, že trestní stíhání podaná na Fajta předchozím vedením ministerstva policie odložila. Dvě trestní oznámení na Jiřího Fajta podal někdejší ministr kultury Antonín Staněk kvůli autorské smlouvě na 1,2 milionu korun a nájemním smlouvám uzavíraným Národní galerií. Ze stejného důvodu ho i 18. dubna odvolal. Policie ovšem nyní obě trestní oznámení odložila. Ministerstvo kultury na svém webu 5. května uvedlo: „Jako důvody tohoto odvolání uvedl tehdejší ministr kultury informace, které neměly oporu ve skutkovém stavu věci. Policie České republiky po provedení všech potřebných šetření odložila obě trestní oznámení (…) z rozhodnutí tehdejšího ministra kultury v souvislosti s odvoláním pana Jiřího Fajta z funkce generálního ředitele Národní galerie Praha jako nedůvodná. Ministerstvo kultury České republiky uznává, že tím byla způsobena újma na profesní a osobní pověsti a cti pana Jiřího Fajta, jakož i na jeho dobrém jménu. Česká republika – Ministerstvo kultury České republiky se tímto panu doc. Dr. et PD Dr. et Ing. Jiřímu Fajtovi, Ph.D., za svá výše uvedená rozhodnutí učiněná tehdejším ministrem kultury omlouvá.“ Bývalý ministr Staněk se k tomu stručně vyjádřil na své twitterovém účtu: „Nepřísluší mi hodnotit práci policie. O vině a trestu rozhoduje soud ne média. Odložení věci neznamená překážku věci rozhodnuté a trestní stíhání lze v budoucnu kdykoli v průběhu promlčecí lhůty zahájit. Odložení věci je oproti zastavení trestního stíhání Pyrhovo vítězství.“ Policie už loni odložila jiná trestní oznámení podané Staňkovým ministerstvem, a to na bývalé ředitele Muzea umění Olomouc Pavla Zatloukala a Michala Soukupa, Ministr tvrdil, že pochybili v případě nákupu pozemků pro Středoevropské fórum Olomouc, policie ovšem dospěla k názoru, že se žádný trestný čin nestal.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-16 15:10:08

Svaz knihovníků a informačních pracovníků sepsal petici proti odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady

Profesní organizace Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR /SKIP/  protestuje "proti nezdůvodněnému odvolání dlouholetého předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR) PhDr. Víta Richtera". Sepsala kvůli tomu dokonce petici, kterou zveřejňujeme v plném znění. Ministr kultury Antonín Staněk odvolal 31. července z funkce předsedu Ústřední knihovnice rady Víta Richtera, respektive rozhodl, že tímto předsedou bude vždy generální ředitel Národní knihovny (Vít Richter členem komise zůstává). "Jsme přesvědčeni, že koncepční změna, kdy v čele rady má stát generální ředitel Národní knihovny, která je ze zákona odpovědná za formulování metodik a koncepcí pro veřejné knihovny, je správná," sdělila mluvčí resortu Martha Häckl České televizi. Doporučení rady je navíc výsledkem hlasování všech členů. jejím předsedou je nyní ředitel Národní knihovny Martin Kocanda. „Z mého pohledu to přišlo zčistajasna, byl to velmi nečekaný krok. Jsem přesvědčen, že ministr Staněk problematiku knihoven vůbec neřešil, na jednání Ústřední knihovnické rady vůbec nechodil. Nechápeme, proč došlo k tomuto odvolání,“ řekl Českému rozhlasu Plus předseda Svazu knihovníků a informačních pracovníků Roman Giebisch.  Nyní už exministr Staněk ale tvrdí, že nešlo o "blesk z čistého nebe". „Tuto koncepční změnu jsem chystal delší dobu, ale bohužel vzhledem ke všeobecně známým okolnostem jsem několik koncepčních rozhodnutí musel zprocesovat v posledních dnech mého úřadu,“ napsal na svém twitterovém účtu. Jeho krok podpořilo České centrum mezinárodního PEN klubu. "Je logické a vhodné, aby v čele Ústřední knihovnické rady, hlavní poradní orgán ministra kultury, stálý představitel instituce, která má ze zákona povinnost metodicky využívat ostatní knihovny v naší zemi. S příchodem současného generálního ředitele Martina Kocandy Národní knihovny ožila, má vlastní zkušenosti, kteří mají ústní knihovníky, výborně a PEN klub v něm najdu partnera a podporují své činnosti. Proto se rozhodli, že změna v principu řízení Ústřední knihovnické rady generálního ředitele Národní knihovny vede k lepším výsledkům. Jsme organizace, která sdružuje tvůrce knih, proto si je velmi přáli, aby se utišila zjitřená atmosféra kolem těchto změn. Věříme, že ÚKR je možné, že máte k dispozici poradní orgán ministra a jeho členy s bývalým předsedou. Vítem Richtrem budou moci a můžete využít své nápady a zkušenosti," sdělil za PEN Klub jeho předseda Jiří Dědeček.  Vít Richter v médiích uvedl, že radu vedl dvacet let a už několikrát říkal, že by už předsedou měl být někdo jiný. Měl by to ale podle něj být odborník a nikoliv manažer, jakým je i Martin Kocanda. Navíc by podle něj nemělo jít ani o ředitele Národní knihovny. Rada v minulosti několikrát kritizovala rekonstrukci Klementina, což podle Richtera mohlo způsobit jeho odvolání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Petice SKIP ČR proti odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady PhDr. Víta Richtera Nezdůvodněné odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR je poradní orgán ministra zřízený ze zákona a MK ČR vydává jeho statut a jednací řád) dne 31. 7. 2019 ministrem kultury Antonínem Staňkem, způsob jeho provedení a účelovou změnu Stanov ÚKR považujeme za porušení základních principů profesionality, etického chování a zároveň za manažerské selhání ze strany pana ministra. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) poslední den ve funkci odvolal předsedu ÚKR Víta Richtera, který tento ministrův poradní orgán dlouhodobě vedl. Ministr kultury Antonín Staněk z našeho pohledu účelově změnil statut Ústřední knihovnické rady. PhDr. Vít Richter je jedna z nejvýznamnějších osobností současného českého knihovnictví. Profesně je téměř celoživotně spjat s Národní knihovnou ČR (NK). Byl hlavním iniciátorem vzniku grantového programu MK ČR  -  VISK (Veřejné informační služby knihoven); zcela mimořádné je jeho úsilí o internetizaci českých veřejných knihoven. Jako předseda SKIP a ÚKR prosazoval zájmy knihoven při přípravě nové podoby Knihovního zákona, Autorského zákona, Katalogu prací, Standardu VKIS atd. Vít Richter permanentně jedná s autorskými ochrannými svazy, vydavateli a producenty, ministerstvy, knihovnami ad. Věnuje se organizační a řídící činnosti ve SKIPu, mimořádná je jeho činnost přednášková a publikační v České republice i zahraničí, věnuje se výzkumné činnosti, mimořádné jsou jeho aktivity na podporu spolupráce mezi knihovnami a dalšími paměťovými institucemi, byl dosud předsedou ÚKR. Nedovedeme si vysvětlit, jaké důvody mohly vést ministra kultury k těmto náhlým koncepčním změnám. My, níže podepsaní knihovníci a informační pracovníci, vyjadřujeme zásadní nesouhlas se způsobem a formou odvolání pana Víta Richtera z funkce předsedy Ústřední knihovnické rady /ÚKR/. Za petiční výbor: Mgr. Roman Giebisch, Ph.D., předseda SKIP Petici lze podepsat ZDE.

Čas načtení: 2022-06-11 08:13:34

Seznamte se v Národopisném muzeu s romskou kulturou

Národní muzeum společně s brněnským Muzeem romské kultury otevírá od 3. června novou výstavu s názvem Otevřená cesta. Ta je k vidění v Národopisném muzeu Národního muzea. Jejím realizátorem je brněnské Muzeum romské kultury, konkrétně specializované pracoviště Centrum Romů a Sintů v Praze. Výstava Otevřená cesta / The road is open / Phundrado drom představuje hlavně výtvarné sbírky Muzea romské kultury a podtrhuje význam samotného muzea jakožto unikátní instituce, jediné svého druhu v širším evropském kontextu. K vidění jsou také například kromě obrazů i malované talíře, dřevořezby, ručně vyráběné hudební nástroje, nejrůznější nádoby či dokonce originální sošky a plastiky vyrobené ze zátek od piva. Projekt Phundrado drom kombinuje galerijní prezentaci s muzejním konceptem takzvaného otevřeného depozitáře. Výstava představuje prostřednictvím vybraných sbírkových předmětů několik nejpozoruhodnějších umělců s osobitým stylem. K vidění jsou například díla Jána Berkyho, Rudolfa Dzurka, Daniela Kováče, Júlia Lakatoše nebo Markéty Šestákové. Výstavní projekt je součástí budování Centra Romů a Sintů v Praze, jež je finančně podpořeno Norskými fondy. V současné době ještě nemá zpřístupněno sídlo (vila ve Velvarské ulici čeká na rekonstrukci), přesto už nyní nabízí široké veřejnosti spektrum vzdělávacích a kulturních aktivit včetně výstavy Otevřená cesta / The Road is Open / Phundrado Drom. „Jedná se o jedinečnou příležitost nahlédnout do vzorku z obsáhlých výtvarných sbírek Muzea romské kultury, seznámit se s pozoruhodnými příběhy vesměs neškolených umělců – Romů a Romek – stejně jako představit jejich díla v kontextu současnosti,“ říká o výstavě ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Celá výstava je výsledkem tvůrčí spolupráce dvou výjimečných osobností uměleckého světa, hostujících kurátorek Petry Hanákové a Emílie Rigové – držitelka prestižní slovenské ceny Oskara Čepana, v roce 2021 získala také Cenu Muzea romské kultury za reflexi romské identity a komplexní kritiku stereotypizace Romů prostřednictvím špičkové a široce oceňované umělecké tvorby stejně jako za dlouhodobou spolupráci a účast na projektech Muzea romské kultury. Výstava bude k vidění do 31. května 2024.

Čas načtení: 2020-07-22 13:04:49

Ministr kultury odvolal ředitele Národní knihovny, ten ale jeho výtky vyvrací

Ministr kultury Lubomír Zaorálek odvolal 21. července z funkce generálního ředitele Národní knihovny ČR Martina Kocandu. Dočasným generálním ředitelem zároveň jmenoval Víta Richtera, který povede Národní knihovnu ČR do doby vyhlášení vítěze otevřeného výběrového řízení na pozici nového generálního ředitele. To vypíše ministerstvo kultury v nadcházejících týdnech. Ministr kultury se k odvolání současného ředitele M. Kocandy rozhodl zejména v souvislosti s velmi netransparentními veřejnými zakázkami na IT. Šlo především o IT projekt e-knihovna, který by stál 130 miliónů Kč a byl podle Zaorálka těsně před podpisem. Tento projekt měl být podle ministerstva realizován stejnou IT firmou a prosazovali ho stejní lidé jako projekt Czechiana, který byl ministrem kultury Zaorálkem zrušen již v únoru 2020. Garanční rada Národní knihovny nedoporučila ministru kultury projekt e-knihovna podepsat, protože byl podle ní předražený. Touto zakázkou se v současné době zabývají podle ministra i bezpečnostní složky ČR. Kocanda ale webu Lidovky.cz řekl, že projet už sám na základě doporučení Garanční rady pozastavil. „Cíle, kterých měl dosáhnout projekt e-knihovny, jsou naprosto zásadní a důležité. Měl přinést možnosti vzdálené registrace, měl umožnit, aby služby, které v dnešní době musí naši uživatelé fyzicky vyřizovat zde v hale služeb, mohly být poskytovány na dálku. To, nad čím jsem měl otazníky, byla otázka ceny za projekt a zvolených technických řešení,“ řsdělil Kocanda.  Dalším důvodem pro odvolání M. Kocandy byla podle ministra i nedostatečně postupující třetí fáze revitalizace Klementina či nejasnosti kolem komerčních pronájmů a využití prostor Národní knihovny ČR. Martin Kocanda k tomu pro Lidovky.cz uvedl, že se střetávaly dva pohledy na celou věc: knihovníci chtěli, aby revitalizace umožnila existenci živé instituce v barokním areálu, památkáři zase především usilovali zachovat památku v co nejautentičtější podobě. „Po celou dobu jsme hledali kompromis. V současné době ho schválily orgány památkové péče. Revitalizace Klementina způsobí to, že areál bude krásný. Poskytování služeb Národní knihovny ale revitalizace neposune ani o centimetr dopředu,“ řekl webu Lidovky.cz Kocanda. „Alarmující pro mě byl již nákup středověkého notářského zápisu v roce 2019, který Národní knihovna vydražila za 18, 2 miliónů korun. Tehdy naštěstí zasáhla policie s podezřením, že je kradený. Po aukci jej zabavila a Národní knihovna ho díky zásahu policie platit nemusela. Po nástupu do funkce ministra kultury jsem chtěl po panu Kocandovi doložit znalecký posudek, podle kterého se při nákupu zápisu NK řídila. Bohužel mi nebyl schopen takový posudek předložit,“ řekl ministr Zaorálek. Podle Kocandy byl ale nákup doporučen odborníky knihovny na staré tisky: „Ministerstvo na všech úrovních řízení ho doporučilo nakoupit za cenu, kterou určilo a tehdejší ministr Antonín Staněk (ČSSD) záměr schválil.“ Nově jmenovaný generální ředitel Národní knihovny Vít Richter je předsedou Ústřední knihovnické rady od roku 1998 (s krátkým přerušením v roce 2019, kdy ho z této funkce odvolal tehdejší ministr kultury A. Staněk), je ředitelem Knihovnického institutu Národní knihovny (odbor NK, který metodicky řídí veřejné knihovny).  „Vít Richter patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého knihovnictví, těžko bychom tady hledali někoho s tak výjimečnou erudicí v oboru. Jsem rád, že mou nabídku přijal a pomůže situaci v Národní knihovně stabilizovat do výběru nového generálního ředitele,“ dodal ministr Zaorálek.   „Mým úkolem je především stabilizovat činnost Národní knihovny, připravit její rozpočet na rok 2021 a zpracovat zprávu o současném stavu knihovny, která bude východiskem pro aktivity nového ředitele, který vzejde z výběrového řízení,“ řekl ke svému jmenování Richter. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 10:31:23

Majitel pražského Divadla Brodway vyzval ministra kultury k odstoupení. Byznys útočí, odpověděl Zaorálek

„Nebývalým způsobem doslova rozhazujete veřejně prostředky mezi již beztak nabobtnalé instituce a mezi své protekční oblíbence,“ napsal Lubomíru Zaorálkovi producent a majitel pražského Divadla Broadway Oldřich Lichtenberg. Reagoval tím na fakt, že záchranný balíček na kulturu nepočítá se soukromými organizacemi. Ministr mu odpověděl, že ve druhém kole se bude diskutovat o možnosti podpory i pro podnikatele v kultuře. "Nepřekvapuje mě, že nejvíce křičí ti, kteří mají z kultury byznys a útočí na odborné komise, že nejsou schopny ocenit jejich umělecké kvality," napsal. Lichtenberg to oznámil ve vysílání rozhlasové stanice Frekvence 1 s tím, že se k výzvě připojují majitelé dalších pražských soukromých divadel. Výzvu i odpověď ministra zveřejňujeme v plném znění.   Velikonoční výzva k odstoupení ministra kultury Zaorálka. Zachraňte nedotovanou kulturu!!! Pane ministře, vyzýváme vás k okamžitému odstoupení z funkce ministra kultury, protože jste svými včerejšími kroky (a nejen jimi) rozhodl, že z částky 1.070.000.000 Kč určené vládou na záchranu české kultury zasažené koronavirem nepůjde do nedotovanou sektoru ani jediná koruna. Tímto krokem, když se vám to nedařilo svým mocensko cenzorským způsobem, zajišťujete úplnou likvidaci toho segmentu kultury. Zničíte mnoho divadel, festivalů, uměleckých agentur, pořadatelů, producentů a hlavně desítky tisíc herců, zpěváků a všech dalších profesí, které jsou na tyto subjekty navázány. Přitom všichni, na rozdíl od vás, v této nelehké situaci aktivně pomáhají v boji s koronavirem. Vy jen nebývalým způsobem doslova rozhazujete veřejně prostředky mezi již beztak nabobtnalé instituce a mezi své protekční oblíbence. Proto, prosím, okamžitě odstupte, ať se někdo může pokusit napravit škody, které jste napáchal. Ale ještě před tím složte účty veřejnosti, ať ví, kam tyto prostředky posíláte a kolik jich dostali dosud. A pak, prosím, rychle odejdete. Nikomu chybět nebudete.   Odpověď ministra Lubomíra Zaorálka Nepřekvapuje mě, že nejvíce křičí ti, kteří mají z kultury byznys a útočí na odborné komise, že nejsou schopny ocenit jejich umělecké kvality. Nikdy jsem neřekl, že nechci pomoci těm, kteří v kultuře podnikají, provozují muzikálová divadla, hudební kluby nebo třeba rockové festivaly. V první vlně se mi podařilo získat finance pro neziskovou část kultury, pro subjekty, které to v tuto chvíli nejvíce potřebují, protože nemohou generovat zisk, na rozdíl třeba od pana Lichtenberga, protože musejí mít vyrovnaný rozpočet a případný zisk tak vždy vkládají zpět do svých projektů. Nemohou tak mít žádné finanční rezervy pro období krizí jako je toto. Tvrzení pana Lichtenberga, že pomáhám nějakým svým oblíbencům, je nesmyslné a nepravdivé. Balíček pomůže stovkám kulturních subjektů jak v Praze, tak i v regionech. Jsem samozřejmě v kontaktu s těmi, kteří se pro pomoc včera vládou přijatého balíčku nekvalifikují a průběžně je žádám o přesné zmapování jejich ztrát. Na vládě pak budeme v druhém kole diskutovat o možnosti podpory i pro podnikatele v kultuře, samozřejmě s ohledem na to, jak rychle se budeme moci vrátit ke kulturnímu životu, na který jsme byli zvyklí před koronavirovou pandemií. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2019-08-19 14:35:50

Ministerstvo kultury: Do konce roku chceme mít měřitelné cíle kulturních aktivit

Ministerstvo kultury tvrdí, že nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve své kontrole peněz rozdělovaných na kulturu pomíjí skutečnost, že "kulturní a umělecké obory jsou v systému státní správy velmi specifickou oblastí". "Pokud se má podpora cílit efektivně, k potřebám každého oboru, je třeba nadefinovat podrobně specifika tohoto oboru, což bude do jisté míry vždy znamenat roztříštěnost požadavků na jednotlivé dotační okruhy a obtížnost při stanovení společných cílů," píše se v tiskové zprávě ministerstva kultury reagující na kontrolní závěry týkající se dotací na kulturu (více o kontrole ZDE). Ministerstvo upozorňuje, že již začátkem roku 2015 zahájilo "systémové změny a změny vedoucí k vyšší transparentnosti", a to v reakci na předchozí kontrolu v roce 2014: "Konkrétně rozhodnutím o vzniku jednotného informačního systému a postupnou kompletní úpravou kritérií pro hodnocení žádostí o dotaci, v jejichž případě nyní neshledal NKÚ žádná pochybení. Byla parametrizována kritéria nová, navzájem souměřitelná, porovnatelná, zavedla se bodová a slovní hodnocení projektů." Pracovní skupina má do konce letošního roku navrhnout systém měřitelných, konkrétních cílů, kterých chce ministerstvo kultury dosáhnout podporou kulturních aktivit. Informace o dotacích jsou podle ministerstva pro žadatele nově na internetových stránkách logicky strukturované, jednoznačné a srozumitelné. "Na některých odborech probíhá pravidelná závěrečná evaluace dotačních výběrových řízení a taktéž byla jednotlivá dotační výběrová řízení provázána s cíli aktuální státní kulturní politiky," píše ministerstvo v tiskové zprávě s tím, že v blízké době bude celý tento systém převeden do elektronizované podoby. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  "Od 12 dubna 2019 také platí příkaz ministra sjednotil a podrobně upravil systém dotací napříč jednotlivými sekcemi ministerstva kultury, zejména: Základní oblasti podpory, jejichž financování je zajišťováno dotacemi z rozpočtové kapitoly 334 – Ministerstvo kultury Výzvy k podávání žádostí o poskytnutí dotace; náležitosti žádostí o poskytnutí dotace a řízení o ní Proces hodnocení žádostí Rozhodnutí o poskytnutí dotace a jeho změny; jeho náležitosti Rozhodnutí o zamítnutí žádosti Použití dotace; vyplacení dotace příjemci; hodnocení poskytnutých dotací Stanovení podmínek finančního vypořádání a vyúčtování dotace včetně kontroly použití Založil povinnost součinnosti s novým oddělením dotací, upravuje řízení o odnětí dotace, postup při neoprávněném použití peněžních prostředků nebo náležitosti spisu o řízení Zavedl jednotný formulář, který bude s účinností od letošního příjmu žádostí o dotaci na rok 2020 v elektronické a uživatelsky přívětivé podobě Přijetí tohoto předpisu ve velké míře eliminovalo roztříštěnost, složitost, administrativní zátěž a neefektivitu dotačních výběrových řízení administrovaných ministerstvem kultury," dodává tisková zpráva.

Čas načtení: 2023-08-31 14:16:00

11 potravin, které obsahují probiotika

Probiotika zlepšují zdraví trávicího ústrojí, pomáhají při depresi a účinně působí také v prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Zde je seznam 11 potravin, které jsou největšími přírodními zdroji probiotik a jako bonus jsou taky super zdravé a chutné. Probiotika (neplést s prebiotiky) jsou živé organizmy, které prospívají vašemu zdraví. Patří mezi ně zejména užitečné baktérie, které v těle plní některé důležité funkce a pomáhají udržovat vaše tělo a mozek v dobrém a funkčním stavu.Potraviny, které obsahují probiotika, jsou také velmi zdravé. Podle některých studií navíc dokonce zlepšují zdraví vaší pokožky. Probiotika se často užívají pro zlepšení zdraví střev (například po průjmových onemocněních nebo při zácpě, po užívání antibiotik apod.).  Většina lidí konzumuje probiotika ve formě doplňků stravy, ale probiotické bakterie se vyskytují i v přírodních potravinách, které prošly bakteriálním kvašením (takzvané kvašené nebo fermentované potraviny).Potraviny, které jsou největšími přírodními zdroji probiotikJogurtJogurt je jedním z nejlepších zdrojů probiotik, tedy užitečných a "hodných" baktérií, které mají řadu léčivých účinků na vaše zdraví. Jogurt se vyrábí z mléka kvašením, na kterém se podílí užitečné a zdraví prospěšné baktérie, zejména laktobacily a bifidobakterie. Konzumace jogurtu prospívá vašemu zdraví a pomáhá také zlepšovat zdraví kostí. Jogurt dokonce pomáhá i lidem s vysokým krevním tlakem. U dětí jogurt může pomoci zmírnit projevy průjmů vyvolaných užíváním antibiotik. A ukazuje se, že jogurt může pomoci zmírňovat i projevy syndromu dráždivého tračníku.Pokud trpíte laktózovou intolerancí (nesnášenlivostí mléčného cukru - laktózy), může pro vás být jogurt vhodnější než mléko. Je tomu tak proto, že baktérie mění část laktózy na kyselinu mléčnou, což je také důvod, proč jogurt chutná trochu nakysle. Mějte však na paměti, že ne každý jogurt obsahuje živé probiotické kultury. Někdy se tyto živé baktérie během výroby jogurtu usmrtí a jogurt je pak bez probiotik. Z tohoto důvodu si kupujte jogurty s aktivními nebo živými kulturami. KefírKefír je kvašený mléčný nápoj s vysokým obsahem probiotik. Vyrábí se přidáním kefírových zrn do kravského nebo kozího mléka. Kefírová zrna nejsou cereálie (obilná zrna), ale jedná se v podstatě o bakteriální kultury laktobacilů a kvasinek, které vypadají podobně jako "květák". Kefír je velmi bohatým zdrojem probiotik. Slovo kefír údajně pochází z turečtiny (ze slova keyif, což znamená "dobrý pocit" po jídle). Kefír má řadu kladných účinků na lidské zdraví. Posiluje zdraví kostí, pomáhá léčit zažívací potíže a také chrání před infekčními nemocemi.Ikdyž v našich končinách je nejznámějším zdrojem probiotik jogurt, na kefír bychom neměli zapomínat, protože je dokonce ještě lepším zdrojem probiotik než jogurt. Kefír totiž obsahuje řadu významných kmenů užitečných baktérií a kvasinek a díky tomu má rozmanité a silné probiotické účinky. Stejně jako jogurt, je i kefír obvykle dobře snášen i lidmi, kteří trpí laktózovou intolerancí. Kysané zelíKysané zelí je pokrm vzniklý mléčným kvašením jemně nastrouhaného zelí (tedy kvašením laktobakteriemi). Jedná se o jedno z nejstarších jídel, které je oblíbenou pochoutkou v řadě zemí, a to zejména v Evropě. Kysané zelí se často používá jako příloha k různým pokrmům (asi všichni známe vepřovou s knedlíkem a zelím, cmnudu po kaplicku nebo klobásku s kyselým zelím). Má kyselou, slanou chuť a ve vzduchotěsné nádobě má i dlouhou trvanlivost (několik měsíců). Kromě probiotických vlastností je kysané zelí také bohatým zdrojem vlákniny, vitamínů C, B a K. Navíc obsahuje velké množství sodíku, železa a manganu. Kysané zelí také obsahuje antioxidanty lutein a zeaxantin, které jsou důležité pro zdraví očí.Když si budete kysané zelí kupovat v obchodě, vždy kupujte nepasterizovaný výrobek. Pasterizací se totiž živé a aktivní baktérie zničí.  TempehTempeh (někdy také označován slovem tempe) je kvašený výrobek ze sóji. Tempeh má ořechovou, zemitou chuť podobnou chuti hub. Tempeh je původem z Indonésie, ale postupně se rozšířil do celého světa a dnes ho řada lidí užívá jako náhražku masa pro jeho vysoký obsah bílkovin. Kvašení (fermentace) má překvapující účinky na nutriční profil (obsah živin) potravin. Sojové boby běžně obsahují velké množství kyseliny fytové, což je rostlinná látka, která negativně ovlivňuje vstřebávání důležitých minerálů, jako jsou železo nebo zinek. Tempeh je sójová pochoutka s vysokým obsahem probiotik. Je zajímavé že proces kvašení snižuje množství kyseliny fytové. Díky tomu se zvyšuje množství živin, které se z tempehu vstřebávají. Dalším zajímavým "vedlejším účinkem" procesu fermentace je, že baktérie, které se na kvašení podílí, tvoří vitamín B12, který sójové boby vůbec neobsahují. Vitamin B12 se vyskytuje převážně v potravinách živočišného původu, jako jsou maso, ryby, mléčné výrobky a vejce. Díky tomu je tempeh skvělou volbou pro vegetariány a také pro všechny, kdo chtějí do svého jídelníčku zařadit zdravý zdroj probiotik. KimčchiKimchi je fermentovaný korejský "křupavý" salát. Jeho hlavní složkou je nejčastěji zelí, ale je možné ho připravit také z jiných druhů zeleniny. K dochucení tohoto salátu se používá směs různých koření, například čili papričky, česnek, zázvor, pórek a sůl. Kimčchi obsahuje laktobaktérii s názvem Lactobacillus kimchii a další baktérie kvasící kyselinu mléčnou, které pozitivně působí na zdraví trávicího ústrojí. Kimčchi vyrobené ze zelí je bohatým zdrojem řady vitamínů a minerálů, včetně vitamínu K, vitamínu B2 (riboflavin) a železa. MisoMiso je japonské koření. Je to vlastně sójová pasta vzniklá kvašením sójových bobů, do které se přidá sůl a ušlechtilá plíseň s názvem Koji. Někdy se miso vyrábí také smícháním sójových bobů s obilninami, jako je ječmen, rýže nebo žito. Tato sójová pasta se nejčastěji používá při přípravě miso polévky, která je v Japonsku velmi oblíbeným snídaňovým pokrmem. Miso má obvykle slanou chuť, ale existuje řada různých druhů a můžete si koupit například bílé, žluté, červené nebo hnědé miso. Miso je dobrým zdrojem bílkovin a vlákniny. Obsahuje také hodně vitamínů, minerálů a To je také vysoký obsah různých vitamínů, minerálů a fytonutrientů (živiny rostlinného původu). Zejména obsahuje hodně vitamínu K, manganu a mědi. Miso má také celou řadu kladných účinků na lidské zdraví. Jedna studie zjistila, že častá konzumace polévky Miso snižuje riziko vzniku rakoviny prsu u japonských žen středního věku. Další studie zjistila, že ženy, které hodně jí polévku miso, mají menší riziko, že dostanou cévní mozkovou příhodu. KombuchaKombucha je fermentovaný nápoj z černého nebo zeleného čaje. Tento oblíbený nápoj vzniká tak, že do čaje přidáte kolonii užitečných baktérií a kvasinek. Ty vyvolávají kvašení, díky čemuž získává tento čaj svou specifickou chuť. Čaj z kombuchy se pije v řadě zemích světa a je zejména oblíbený v Asii. Na internetu najdete řadu tvrzení o údajných skvělých účincích čaje z kombuchy na vaše zdraví. Nicméně je potřeba upřímně říci, že kvalitní studie, které by tyto účinky potvrdily, zatím nebyly provedeny. Kombucha obsahuje hodně probiotik. Většina studií s čajem z kombuchy byla provedena na zvířatech nebo v laboratoři a jejich výsledky nelze jednoznačně přenést i na člověka. Přesto lze čaj z kombuchy považovat za zdravý prospěšný nápoj, protože obsahuje živé bakteriální a kvasinkové kultury, díky kterým získává probiotické účinky. Nakládané okurkyNakládané okurky jsou velmi oblíbeným pokrmem nejen v Čechách, ale i dalších zemích. Vyrábí se naložením malých okurek (nakládaček) do nálevu ze soli a vody. Během jejich výroby dochází k jejich kvašení, protože okurky přirozeně obsahují laktobaktérie. Díky fermentaci pak získávají kyselou chuť. Nakládané okurky jsou skvělým zdrojem prospěšných probiotických baktérií, které pomáhají zlepšovat zdraví trávicího ústrojí. Obsahují málo kalorií a jsou dobrým zdrojem vitamínu K, který je důležitý pro srážení krve. Nakládané okurky také obsahují hodně sodíku. Je důležité poznamenat, že nakládané okurky vyráběné s použitím octa, neobsahují žádné živé probiotické kultury. Tradiční podmáslíTermínem podmáslí označujeme zbytkovou tekutinu při stloukání másla. Po zkvašení vzniká kysaný mléčný nápoj. Existují dva druhy podmáslí - tradiční a uměle vyráběné (takzvané kultivované). Tradiční podmáslí je vlastně jenom čistá tekutina, která "zbyla" po výrobě másla. Pouze tradiční podmáslí obsahuje probiotika (tedy živé kultury zdraví prospěšných baktérií). Tradiční podmáslí často pijí lidé v Indii, Nepálu a Pákistánu. Naopak "uměle" vyrobené podmáslí (takzvané kultivované) si můžete koupit například v supermarketu, ale bohužel tento druh podmáslí neobsahuje žádné probiotické kultury, a nemá tak žádné probiotické vlastnosti. Podmáslí dále obsahuje málo tuku a kalorií, ale hodně důležitých vitamínů a minerálů, jako jsou vitamín B12, B2 (riboflavin), vápník nebo fosfor. NattóNattó je další fermentovaný sójový výrobek, podobně jako tempeh a miso. Obsahuje bakteriální kmen s názvem Bacillus subtilis. Nattó se často používá v japonské kuchyni. Nejčastěji se smíchá s rýží a podává k snídani. Má charakteristickou vůni, silnou chuť a gelovitou (slizkou) konzistenci. Nattó je bohatým zdrojem bílkovin a vitamínu K2, který je důležitý pro zdraví kostí a kardiovaskulárního systému. Studie provedená na starších japonských mužích zjistila, že pravidelná konzumace nattó zlepšuje hustotu kostní tkáně (obsah minerálních složek v kosti). Tyto účinky jsou připisovány vysoké koncentraci vitamínu K2 v nattó. Jiné studie také potvrzují, že nattó může pomáhat v prevenci osteoporózy u žen. Některé druhy sýrůPřestože většina sýrů se vyrábí procesem kvašení, neznamená to, že každý sýr nutně obsahuje probiotika. Proto je důležité pečlivě číst informace na obalech sýrů, který si chcete koupit a ujistit se, že je na něm napsáno, že daný výrobek obsahuje živé a aktivní kultury. Některé druhy sýrů (zejména Gouda, Mozzarella, Čedar nebo tvaroh) se vyrábí způsobem, který umožňuje přežití zdraví prospěšných baktérií. Sýry obsahují hodně živin a jsou také velmi dobrým zdrojem bílkovin. Navíc jsou bohatým zdrojem vitamínů a minerálů, zejména vápníku, vitamínu B12, fosforu a selenu. Umírněná konzumace mléčných výrobků, jako jsou například sýry, může snižovat riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění a osteoporózy.

Čas načtení: 2020-10-30 19:16:21

Otevřený dopis ministru kultury ČR Lubomíru Zaorálkovi, zaslaný Cechem malých nakladatelů.

Vážený pane ministře, stejně jako většina občanů – zaměstnanců i podnikatelů v různých odvětvích, jsme i my, zástupci Cechu malých nakladatelů, znepokojeni současnou situací v české společnosti, způsobenou virovou pandemií. Je nám jasné, že česká ekonomika se letos už podruhé dostává do komplikované situace a vláda i parlament se snaží pomoci těm nejpostiženějším. Nehodláme se uchýlit k laciné kritice politiků, ani ukazovat prstem a obviňovat kohokoliv ze zanedbání povinností. Nechceme na nikoho za vzniklou situaci svalovat vinu. Chceme Vás jen požádat, vážený pane ministře, abyste při sanaci škod myslel i na nás, malé nakladatele. Po uzavření knihkupectví se dostáváme do obdobné situace, ve které jsme se octli na jaře letošního roku. S tím rozdílem, že nyní je vážně ohrožen prodej našich knih určených pro předvánoční trh, díky němuž je většina z nás schopna přežít. Naše tržby přes e-shopy jsou minimální a nemožnost přímého prodeje znatelně pociťujeme. Obáváme se, že pokles tržeb bude stejně alarmující jako při první covidové vlně, což považujeme za devastující pro celý okruh nakladatelů, již produkují takzvaně nekomerční a malonákladovou literaturu. Pomalu se tak vytratí určitý segment kultury, který ji činí pestřejší a snaží se být vyvažujícím protipólem projektů orientovaných převážně na zisk. Malí nakladatelé mají ztíženou existenci už ze samé podstaty své činnosti. Zatímco na jaře nám ministerstvo kultury výrazně pomohlo prostřednictvím rozšíření grantů, nyní na nás a vůbec na knižní trh v podpůrných programech nevzpomnělo. I když se na obohacování kultury podílíme obdobnou měrou jako výkonní umělci, kteří mají na finanční podporu nárok, my nakladatelé se do stanovených kritérií nevejdeme a nemůžeme je splnit. Proto Vás žádáme, pane ministře, abyste při záchraně rozmanitosti české kultury mysleli na ministerstvu kultury i na knižní trh a na nás nakladatele a pomohli nám udržet náš provoz například jednorázovou dotací i opětovným rozšířením grantové politiky, obdobně, jako jste to udělali při posledním dotačním řízení. K další podpoře, již by si knižní oblast jistě zasloužila, jistě pomůže i část evropské dotace určené pro kulturu, kterou bude ministerstvo kultury administrovat v rámci „Národního plánu obnovy“. Vážený pane ministře, držíme Vám při hájení zájmů všech českých, moravských a slezských kulturních subjektů palce a doufáme, že naši prosbu vyslyšíte. Jsme rovněž připraveni na konzultaci s Vámi, jakmile to situace dovolí. S pozdravem                                                                           za Cech malých nakladatelů                                                                                                Iva Pecháčková Jiří Fiedor Daniel Podhradský Tisková zpráva

Čas načtení: 2020-06-09 18:03:28

Nový památník na místě koncentračního tábora pro Romy v Letech bude otevřen v roce 2023

Soutěž vyhlášenou Muzeem romské kultury na památník v Letech vyhrál návrh Atelieru Terra Florida a Atelieru Světlík. Předpokládané náklady na jeho výstavbu činí 31,5 milionů korun, přičemž hlavní část rozpočtu bude hrazena z Fondů Evropského hospodářského prostoru a Norska. Projekt byl vybrán ze 41 návrhů z celého světa, hotov by měl být v roce 2023. Krajinářsko – architektonickou soutěž vyhlásilo Muzeum romské kultury v říjnu 2019. Odborná porota složená ze zástupců muzea, ministerstva kultury, architektů, univerzitních odborníků a zástupců pozůstalých vybírala vítěze ze sedmi finalistů. Návrhy posuzovala podle architektonické a umělecké kvality řešení, zohledňovala hledisko zasazení památníku do krajiny, a také míru vyjádření námětu a zpracování tématu památníku. Klíčovým faktorem se podle mluvčí ministerstva kultury Michaela Lagronové stala míra respektu ke kultuře českých Romů a Sintů.  Vítězným projektem je návrh Jana Sulzera a Lucie Vogelové z ateliéru Terra Florida v.o.s. a Jana Světlíka, Vojtěcha Šedého a Filipa Šefla z Ateliéru Světlík. Na návrhu dále spolupracovali Roman Černohous a Petr Karlík. Záměr vykoupit areál velkovýkrmny prasat v Letech u Písku, kde se od srpna 1942 do srpna 1943 nacházel jeden ze dvou „Cikánských táborů“ v Protektorátu Čechy a Morava, schválila vláda ČR v srpnu 2017. „Tento krok umožnil, aby Muzeum romské kultury mohlo vybudovat nový památník uctění obětí romského holokaustu,“ uvádí Michaela Lagronová. „Málokteré místo v České republice vypráví příběh o utrpení Romů a Sintů během druhé světové války tak naléhavě jako Lety u Písku. Stejně jako byl letský tábor překryt vrstvami půdy, bylo i téma romského holokaustu mnohými marginalizováno a odsunuto mimo zájem většinové společnosti. Naším úkolem je splatit Romům a Sintům historický dluh. Nový památník by měl informovat nejen o historii holokaustu Romů a Sintů, ale přiblížit i samotné místo, jehož osud dokládá, jak se vyvíjelo a vyvíjí soužití Romů a většinové společnosti,“ říká k novému památníku ministr kultury Lubomír Zaorálek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-22 15:25:52

V Lidicích odehrává boj za nezávislost vědeckých organizací, tvrdí zaměstnanci Památníku Lidice. Za jeho ředitelku se postavila i poslední lidická žena

Vynucená rezignace ředitelky Památníku Lidic rozhořčila její podřízené. Podle nich nemohla odsoudit práci historika Vojtěcha Kyncla, který objevil dokument, že jedna z lidických žen nahlásila četníkům židovskou podnájemnici, protože by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Za ředitelku se v dopise ministrovi kultury postavila i poslední přeživší lidická žena Jaroslava Skleničková. „Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány,“ napsala mu. Zveřejňujeme stanovisko zaměstnanců i dopis Jaroslavy Skleničkové.   Výzva k podpoře nezávislosti vědy a kultury V Lidicích se teď odehrává boj o nezávislost. Týká se nejen této paměťové instituce, ale i všech ostatních vědeckých organizací. Právě proto se na vás obracíme s prosbou o vyjádření podpory. Paní ředitelka Lehmannová byla donucena ze svého místa odejít, a to za velkého nátlaku ze strany zástupce zřizovatele organizace, ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Odmítla totiž odsoudit a distancovat se od kvalifikované odborné práce a jejího autora, zaměstnance Historického ústavu Akademie věd Vojtěcha Kyncla jen proto, že jím zjištěné poznatky nezapadají do černobílé interpretace dějin Lidic. Odmítla to udělat proto, poněvadž by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Jako zaměstnanci si velmi dobře uvědomujeme, že lidický památník je značně specifickou institucí tím, že se věnuje živým dějinám. Je to pro nás všechny vědomý závazek a privilegium, které nebereme na lehkou váhu. A právě to je předmětem situace, v níž se nacházíme. Součástí výše uvedené vědecké práce je i informace o tom, že jedna z lidických žen krátce před tragédií měla nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Dcera této lidické ženy je jedním z přeživších lidických dětí. Je pochopitelné, že informace týkající se její maminky, která byla prezentována v červnu 2019 v reportáži České televize, se jí osobně hluboce dotkla. Máme pochopení pro to, že v listopadu 2019 sepsala otevřený dopis, kterým se spolu se sedmi dalšími přeživšími lidickými dětmi obrátila mimo jiné na ministerstvo kultury a kterým oznámila ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Musíme se však bránit falešnému obvinění ředitelky Lehmannové a celého památníku z překrucování faktů o lidické historii. Jakkoli chápeme bolest, kterou bádání přineslo, jsme povinni bránit se nařčení, že se jedná o dehonestaci lidických žen a dětí. Autoři dopisu podali kvůli uvedené reportáži České televize stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta podnět po projednání odložila s tím, že zdroje použité v reportáži jsou doložené a spor je na úrovni historicko-vědeckého zkoumání. Následně se autoři dopisu vyjádřili médiím, že chtějí, aby ústavní činitelé „zjednali ve státní organizaci Památník Lidice nápravu.“ Tento bezprecedentní nátlak navíc přichází v situaci, kdy jsme zcela nově svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války, a kdy se objevují cílené snahy o politické zneužití Památníku Lidice. Problematické je i to, že jeden z osmi přeživších na otevřeném dopise podepsaných nám potvrdil, že uvedený dopis nepodepsal a že se od něj distancuje. Ředitelka Lehmannová se opakovaně pokoušela vzniklou situaci řešit, a to i přesto, že byla zprvu odmítána. Nevzdala se a kýžené schůzky se jí dostalo. Ve chvíli, kdy už bylo řešení na spadnutí, oznámila starostka obce Lidice Veronika Kellerová, která se jednání účastnila, že paní Marie Šupíková, které se celá věc dotýká osobně, potřebuje čas na rozmyšlenou a schůzku ukončila. Následně sama oznámila do médií, že dohoda se nekoná. Namísto urovnání napětí se tak paní starostka zasadila o jeho pokračování. Situace vyústila 20. ledna 2020, kdy byla Martina Lehmannová ministrem kultury postavena před volbu rezignovat, nebo být odvolána. Ministr Zaorálek se následně během tiskové konference vyjádřil, že mu jde o to „…jak vystupuje památník, nejde mi o zkoumání odborných věcí“. Je zcela nepřijatelné, aby se v takovéto situaci ministr nepostavil za svou příspěvkovou organizaci a nehájil její nestrannost. Rovněž je absurdní, když svůj tlak na odchod ředitelky nejen nepopírá, ale ještě jej vysvětluje jejím údajným nedostatkem empatie. Jako nejsmutnější na celé záležitosti vnímáme to, že Jana Bobošíková, předsedkyně místního Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a starostka Veronika Kellerová ve svém tažení proti ředitelce Lehmannové zneužily přeživší lidické děti, které použily jako štít, proti kterému si nikdo se základy slušného vychování nedovolí vystoupit. Ministr Zaorálek bez ohledu na skutečnou podstatu celé záležitosti vyhověl tlaku ČSBS a obce Lidice a v zájmu vlastního klidu obětoval nejen ředitelku Lehmannovou, ale i nezávislost celého Památníku Lidice a jeho odbornou pověst. Z tohoto důvodu my, zaměstnanci Památníku Lidice, nechceme mlčet a přihlížet tomu, jak je role vědeckých a paměťových institucí relativizována, jak je historie a věda politizována a jak se pod tlakem určité skupiny lidí vytváří „Historie na přání“. Vyzýváme tedy všechny, kterým není vytrácení se svobody z veřejných institucí lhostejné, aby se připojili k našemu Vyjádření podpory ředitelce Památníku Lidice. Zároveň přikládáme vyjádření paní Jaroslavy Skleničkové, poslední žijící lidické ženy, abychom rozptýlili mylný dojem o tom, že všichni přeživší lidické tragédie jsou proti paní ředitelce. Naopak, z celkem 12 dosud žijících svědků lidické tragédie jich několik zcela jasně podpořilo právě lidický památník i s jeho odstupující ředitelkou. Filip Petlička, jménem zaměstnanců Památníku Lidice   Dopis Jaroslavy Skleničkové ministrovi kultury Vážený pane ministře, jsem poslední žijící lidická žena. Zažila jsem onu osudnou tragédii, ale také jsem v koncentračním táboře Ravensbrück poznala soudržnost lidických pozůstalých. S lítostí proto vnímám rozkol nás, posledních pamětníků těch událostí. Záleží mi na tom, jak jsou Lidice a historické události kolem nich prezentovány, záleží mi na hledání pravdy. Napsala jsem dvě knihy vzpomínek (první byla přeložena do němčiny a angličtiny), přes svůj věk spolupracuji s Památníkem, kdykoliv jsem požádána, a absolvuji besedy a přednášky. V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.  Proto mě velmi znepokojila zpráva o rezignaci ředitelky Památníku paní Martiny Lehmannové. Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní Bobošíková. Byla zvolená na schůzi, kam jsem já ani další dvě tehdy ještě žijící „poslední ženy“ nebyly pozvány. Ze svazu jsme poté na protest proti tomuto způsobu volby vystoupily. Od té doby byl náš (nyní už jen můj) hlas svazem ignorován. Situace se vyostřila vloni v červnu po odvysílání kontroverzní reportáže České televize, která vzbudila nelibost některých pamětníků a vyvolala ostrou kritiku nejen vůči autorům, ale i vůči ředitelce Památníku, která v reportáži také neutrálně vystoupila. Spolupráce skupiny „lidických dětí“ s Památníkem zcela ustala. Účastnila jsem se schůzky, kde se paní ředitelka Lehmannová pokoušela situaci zklidnit, a také jsem apelovala na smíření ostatních pamětníků. Zůstala jsem však osamocená. Nevhodně načasovaná reportáž ČT, kterou ředitelka nemohla ovlivnit, posloužila k diskreditaci její osoby i její práce.  Já si však na činnost Památníku nemohu stěžovat. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány. Proto se také obracím na Vás, pane ministře, abych Vás o tom, co si o tom myslím já, poslední přeživší žena informovala. Velmi bych si proto přála, abyste rezignaci paní ředitelky nepřijal. S pozdravem, Jaroslava Skleničková {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-30 07:59:24

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Tomáš, Kubíček, Třeštíková, Fischerová, Klíma, Fučíková, Janovic

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Kniha Kateřiny Hlouškové F. T. M = Futurismus: Malý „bedekr“ futuristické avantgardy. Erudovaná studie z dějin italské kultury, věnovaná zejména futurismu a jeho protagonistům. Přináší neobyčejné množství poznatků, u nás mnohdy publikovaných vůbec poprvé, s využitím řady málo známých dokumentů, především italské provenience. Předností knihy je i při vysoké odbornosti její čtivost, které napomáhá autorčina orientovanost v problematice a nápaditá práce s detaily jak z osobního, tak i uměleckého života těchto italských buřičů a bohémů. Připomíná mj. i působení české malířky Růženy Zátkové, autorky hojně citovaného Marinettiho portrétu, stejně jako jeho vztahy k fašismu či široký kontext italského futurismu na mezinárodní scéně. Každopádně by nevšední kniha K. Hlouškové, doplněná také bohatým obrazovým materiálem, neměla být v záplavě kvazi odborné literatury přehlédnuta.  Jiří Tomáš, nakladatel   Domnívám se, že jednou z nejvýznamnějších událostí uplynulého roku bylo hostování České republiky na knižním veletrhu v Lipsku, které bylo zarámováno do Českého roku v německojazyčných zemích. Prostřednictvím 380 akcí, které představily nejenom českou literaturu a její tvůrce, ale i český film, současný design, společensko-politická témata jako Charta 77 či Václav Havel, aktuální podobu českého dramatu, výtvarnou scénu a další oblasti současné české kultury se podařilo koncentrovat pozornost německého publika na české téma. Výsledkem je osmdesátka nových literárních překladů, tři tisíce ohlasů v německojazyčných médiích a vznik celé řady dlouhodobých partnerských projektů, které snad stabilizují postavení české kultury v německojazyčných zemích. A přidejme k tomu třeba i ocenění Jaroslava Rudiše prestižní německou Cenou literárních domů či v září anoncované ocenění za Winterbergovu poslední cestu (Winterbergs letzte Reise) literární cenou Chamisso-Preis/Hellerau, označení románu Jáchyma Topola Citlivý člověk v Die Zeit za jeden z klíčových románů světové literatury uplynulého roku a konečně třeba článek významného politického a kulturního redaktora Mirko Schwanitze o románech Jáchyma Topola Citlivý člověk, Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti a Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, který vyšel v květnu s titulem Tyto tři české romány musíte číst.  Stejně důležité se mi zdá i ocenění festivalu Janáček Brno International Opera Award, což znamená zařazení festivalu mezi nejprestižnější operní podniky současnosti. Dlouholetá koncepční práce brněnské opery a pořadatelů festivalu dokázala, že světové události se mohou odehrávat i u nás. Samozřejmě je za tím obrovská práce a profesionalita celé řady lidí, především ale oceňuji nasazení ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana, kterým se rovněž za poslední roky podařilo nově nastudovat téměř celého Janáčka, a to v podobě, která vyžaduje respekt. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny a literární teoretik   Letos mne nejvíce zasáhly dvě divadelní inscenace. Jedna starší a jedna byla premiérou. První je představení Korespondence V+W v Divadle Na zábradlí režiséra Jana Mikuláška. Již dlouho se mi nestalo, aby ve mně divadlo vyvolalo takovou bouřlivou reakci v podobě dojetí, smutku a radosti. Dalším velkým zážitkem bylo zpracování komorního muzikálu Lazarus v Divadle Komedie, kde mne velice překvapily pěvecké výkony hlavních představitelů, především Eriky Stárkové, a byla jsem unesená ze scénografie Juraje Kuchárka.  Hana Třeštíková, radní pro oblast kultury, památkové péče, výstavnictví a cestovního ruchu pražského magistrátu   Televizní seriál Most! podle scénáře Petra Kolečka a v režii Jana Prušinovského. Měl ty nejlepší rysy žánru: byl dost zábavný a napínavý pro diváky prosté a dost přemýšlivý pro diváky intelektuální. V nejsložitějších tématech se vyhnul zjednodušování. A byl výtečně režírovaný i hraný. Co chtít víc?  Daniela Fischerová, spisovatelka a dramatička   Největší můj zájem a ocenění získala kniha, jejímž vypravěčem je „pan Wellington“ – britský letoun, který zažil boje druhé světové války, ukrývání ve stodole u sedláka za komunismu a nyní v hangáru, kde sdílí společnost menších současných letadel – a ta s úctou naslouchají jeho příběhům. Dva kluci, synové pilotů, se s panem Wellingtonem domluví morseovkou. Rozhodnou se nalézt členy někdejší posádky a zažívají přitom nečekaná dobrodružství. Vypadá to, že už ale nikdo nežije… a tu literární fikce je překonána zcela nečekanou realitou. Ta je pak součástí vydání druhého... Knížku čtou s chutí, dojetím a respektem také dospělí a často potom píší autorce: vnímají mravní étos, fantazii a vtip. Název knížky je Dobrodružství pana Wellingtona, autorkou textu a ilustrací je Hana Bergmannová-Klímová. Je to moje dcera, ale já bych tu knížku jmenoval i nebýt toho.  Ivan Klíma, spisovatel   Pohybuji se hlavně v knižním prostředí, proto pro mě byla asi nejzásadnější událostí naše účast na knižním veletrhu v Lipsku. Směla jsem se ho zúčastnit už v předstihu, společnou výstavou s dalšími českými ilustrátory. České literární centrum rozprostřelo akce do mnoha měsíců, pokračují i teď, tři čtvrtě roku od veletrhu. Hlavní veletržní týden byl pak mimořádným zážitkem. Děkuji všem, kdo se za Českou republiku postarali o náročnou organizaci, o všechny výstavy, besedy, setkání a děkuji za velké AHOJ na lipském nádraží. A z jiné umělecké sféry: Ráda bych poděkovala Plzeňské filharmonii za nezvyklý hudební zážitek, kterým byl podzimní koncert na oslavu třicetileté svobody. Konal se na půdě Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, kde působím. Budova školy se na jeden večer proměnila ve velkou koncertní síň. Orchestr vedl dirigent Chuhei Iwasaki, zazněla hudba Ludwiga van Beethovena, ale i skladby opomíjeného českého skladatele Jana Hanuše. Drobný, ale pravidelný výtvarný zážitek mi od jara připravují dva naši studenti ilustrace, Tomáš Staněk a Lukáš Komárek, kteří dostali příležitost ilustrovat titulní stranu Literárních novin. Renáta Fučíková, výtvarnice a spisovatelka   Za největší kulturní událost roku 2019 pro sebe považuji výstavu Umění doby Václava IV. na Pražském hradě. Ta úžasná kolekce gotických obrazů, soch, knih, iluminací, tkanin a tepaných předmětů ze zlata a stříbra – slovem umění krásného slohu kolem roku1400 – vyvolává otázku Kdo byl Václav IV.? Byl to slaboch, nepovedený syn velkého císaře, gurmán, záletník, estét, mstivý politik, který nechal v březnu 1393 surově zavraždit Johana z Pomuku, generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna, aby omezil arcibiskupovu moc? Tím vším Václav IV. pro své současníky pravděpodobně byl, v skrytu duše se však možná cítil jako dekadent, který ze skutečného světa papežského schizmatu, odpustků, odbojné šlechty, morové hlízy a blížících se husitských válek touží uprchnout do samoty a vysněných krajin krásy a umění. Jeho doba nenávratně minula, velké umění zůstalo. Když jsem z výstavy odcházel, vzpomněl jsem si na brilantní paradox irského básníka Williama Butlera Yeatse: Když je svět v rozkladu, poezie jásá. Další významnou i radostnou událostí byl pro mne fakt, že Filosofický ústav AV ČR začal vydávat Sebrané spisy Karla Kosíka. Jako první vyšel 4. svazek s titulem Dialektika, kultura a politika. Eseje a články z let 1955–1969 (editor Jan Mervart). Najdeme tu nejen slavné eseje Hašek a Kafka neboli groteskní svět a Švejk a Bugulma neboli zrození velkého humoru, ale i řadu podnětných článků jako Gramsci o kultuře, Rousseauova kritika kultury nebo Brechtově dramatice věnovaná úvaha Všední život a dějiny. Znovu jsem si při četbě těchto juvenilií uvědomil, že Kosík je nejen pronikavý myslitel, ale i mistr krásného stylu. Vladimír Janovic, básník a esejista {loadmodule mod_tags_similar,Související}