Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-01 14:01:59

ŘSD začalo stavět severní spojku v Českých Budějovicích

Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) začalo 28. listopadu stavět na tahu I/20 v Českých Budějovicích severní spojku. Práce na 2,5 kilometru dlouhé stavbě vyjdou téměř na dvě miliardy Kč bez DPH, potrvají tři roky. Severní spojka propojí silnici I/20 s dálnicí D3 a výrazně ulehčí dopravě ve městě, vznikne také 335 metrů dlouhý most přes […]

Čas načtení: 2024-06-25 16:30:00

Spor o reformu plateb za sítě. ERÚ chce změny od ledna 2025, ministerstvo průmyslu žádá odklad

Od ledna 2025 na hladině vysokého a velmi vysokého napětí, od roku 2028 také v případě maloodběratelů elektřiny. Takové načasování tarifní reformy, která by měla zavést spravedlivější dělení nákladů na provoz rozvodných sítí mezi jednotlivé zákazníky, navrhuje Energetický regulační úřad.

Čas načtení: 2024-09-02 16:30:00

ERÚ poodhalil nová pravidla cenové regulace. Ta povedou k růstu plateb za distribuci elektřiny a plynu

Energetický regulační úřad zveřejnil návrh metodiky cenové regulace v energetice pro období let 2026 až 2030. Podle tohoto klíče bude následně počítat regulované platby za sítě a další služby v elektroenergetice a plynárenství. Zatímco regulátor návrh považuje za proinvestiční, z pohledu spotřebitelů energií je rizikový. Otevírá totiž cestu k dalšímu růstu plateb za distribuci energie.

Čas načtení: 2025-01-20 14:30:00

Zákulisní bitka o výši plateb za sítě. Distributoři chtěli víc, ERÚ jejich tlaku odolal

Platby zákazníků za sítě v příštím roce vzrostou, ale ne tak výrazně, jak požadovali distributoři energií. Energetický regulační úřad (ERÚ) se vypořádal s 261 námitkami, které během připomínkování návrhu cenové regulace v letech 2026 až 2030 předložilo 28 společností a oborových sdružení.

Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26

Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti

Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara.   Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho.   Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem.   Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super.   Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo?  Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková.   Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí.    V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně.     Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové.   V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.   Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti.   Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně.    Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích. 

Čas načtení: 2024-07-18 13:10:09

Červenec zakončí v Českých Budějovicích jazzový festival. Láká na legendárního Freda Wesleyho.

 V letošním roce se bude v Českých Budějovicích a okolí konat už 14. ročník Jihočeského jazzového festivalu. Tváří jazzfestu je hudebník Fred Wesley, který v lednu roku 2012 otevíral nový Jazz and blues club Highway 61 v budějovické Slávii. Na Piaristickém náměstí vystoupí 27. července od 21:00 hodin. „Fred Wesley je legendární trombonista, kterého si do kapely vybrali James Brown, Funkadelic i Van Morrison. Dnes je spolu s Jamesem Brownem a Georgem Clintonem jedním z nejvíce samplovaných hudebníků na světě, především […] Zobrazit celý článek Červenec zakončí v Českých Budějovicích jazzový festival. Láká na legendárního Freda Wesleyho.

Čas načtení: 2024-02-22 21:30:57

Kam se vydat v Českých Budějovicích a co rozhodně neminout?

Město České Budějovice leží v Jihočeském kraji na soutoku řek Vltavy a Malše a celoročně vítá návštěvníky s otevřenou náručí. Která místa musíte v Českých Budějovicích navštívit, jaké pokrmy ochutnat a co musíte zažít? Přinášíme vám seznam oblíbených míst, kde se rozhodně nebudete nudit. Náměstí Přemysla Otakara II. Dominantou Českých Budějovic je náměstí Přemysla Otakara II., které patří k největším čtvercovým náměstím nejen v Česku, ale i v celé Evropě. Uprostřed náměstí se nachází nádherná Samsonova kašna a také bludný kámen, ke kterému se váže nejedna pověst. Bludný kámen na náměstí Podle legendy se právě na tomto místě kdysi nacházel popravčí špalek a v 15. století na něm bylo popraveno 10 mladíků obviněných z vraždy rychtáře. Další pověst říká, že když bludný kámen překročteí po deváté hodině večer, do rána budete bloudit městem, protože nenajdete cestu domů. Černá věž Krásný výhled na náměstí a centrum města si budete moci vychutnat z Černé věže. Rozhodně ji nepřehlédnete, protože se rovněž nachází na náměstí. Dříve sloužila jako strážná a hlásná věž se zvonicí, nyní je oblíbenou turistickou atrakcí. Pohled na metropoli zeshora je rozhodně k nezaplacení a na vež vede něco málo přes 200 schodů. Dům umění Na náměstí se nachází také Dům umění, který se právem řadí k špičkovým českým galeriím. Nedáte-li dopustit na současné umění, nastudujte si program plánovaných výstav a při návštěvě města zavítejte i na vernisáž. Návštěva pivovaru Budweiser Budvar Pivaři si při návštěvě Českých Budějovic zcela jistě nenechají ujít prohlídku návštěvnického centra pivovaru Budweiser Budvar. Součástí centra je multimediální expozice, která přibližuje vznik a historii pivovaru a samozřejmě nebude chybět ani ochutnávka. Jihočeské muzeum Máte rádi kulturu a umění? Nenechte si ujít ani návštěvu Jihočeského muzea. Jeho expozice je orientována zejména na jihočesý region, ale pravidelně se zde konají také krátkodobé tématické výstavy, přednášky a dokonce i... Čtěte více Příspěvek Kam se vydat v Českých Budějovicích a co rozhodně neminout? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-03-12 09:30:01

Vojna za komunistů: Na sovětská letadla jsme mířili kanony, MiGy na nás nalétávaly, vzpomíná pamětník

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 změnila životy mnoha lidem. Dne 21. srpna tohoto roku se na území suverénního státu nahrnuly desítky tisíc vojáků pěti komunistických armád. Převažovali Sověti, kteří samozřejmě toužili zabrat i strategická letiště. Jedno z nich bylo v Českých Budějovicích, kde zrovna sloužil i Ludvík Michálek. „Narukoval jsem 10. října 1966 do kasáren naproti hospodě U Kanonu do jedné z tamních protiletadlových baterií. Dne 1. května 1967 se ze mě stal po šestiměsíčním školení v kasárnách v Brně-Židenících mechanik elektronkových univerzálních zaměřovačů (počítačů) u protiletadlové baterie. A také svobodník,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz pamětník. Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník Číst více Dostali jsme ostré náboje a čekali Vzpomíná, že v roce 2018 měli s kamarády z vojny sraz v Českých Budějovicích, kam je pozvali ze státního vojenského archivu v Trenčíně. A že bylo o čem mluvit! „Zejména o roce 1968. Zhruba v červenci toho roku jsme z kasáren vytáhli na Švábův Hrádek u budějovického letiště, kde jsme se asi až do 24. srpna 1968 utábořili, postavili a řádně propojili naši protiletadlovou baterii a kde jsme měli za úkol toto letiště hlídat.“ Dnes samozřejmě víme, že nešlo o žádné cvičení. Vojenský konflikt byl blízko. Stačila nepozornost, chyba nebo třeba neudržení nervů na uzdě některého z vojáků jedné či druhé strany a mohlo dojít ke krveprolití. „V srpnu jsme dostali ke každému kanonu několik beden ostrých nábojů. Poté jsme vyfasovali plnou polní, včetně ostré munice do všech zásobníků, a samopal. Měli jsme zalehnout a poslouchat rádia. Důstojníci poté odjeli poslouchat do kasáren,“ popisuje události Ludvík Michálek. Zaměřovali jsme nepřátelská letadla Na místě tedy zůstali jen záklaďáci. „No, a když se ruské letectvo začalo zajímat o budějovické letiště, tak jsme si řekli, že jsme tam asi kvůli ostraze. Tak jsme protiletadlovou baterii přivedli k boji – nastartovali agregáty a radiolokátorem vyhledávali nepřátelská letadla vzdálená 40 kilometrů. Po zavedení meteozpráv do zaměřovače jsme na ně začali mířit kanony.“ Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší Číst více Letouny naopak dávaly signál, že jsou přátelské – z Varšavské smlouvy. „Signály pro daný den znaly perfektně. Když jsme na ně mířili i nadále, tak začaly na nás nalétávat ve výšce padesáti metrů, přičemž na křídlech měly vždy alespoň jednu raketu červenou. Kdo ví, jak by to dopadlo. Každopádně náš velitel nám po telefonu důrazně rozkázal, abychom okamžitě vše zastavili, zakryli plachtami a poklusem (to bylo vícekrát zdůrazněno) se co nejdále od svého postavení vzdálili, což jsme poslechli.“ Také díky tomu nám mohl pan Michálek vyprávět svůj příběh. „Letiště v Českých Budějovicích bylo obsazeno jako vůbec poslední v republice, pár důstojníků bylo vyhozeno. My záklaďáci jsme po oplocení prostoru byli o cca 14 dní dříve urychleně odveleni do civilu. Já jako podporučík. Posléze po nějakých cvičeních jako kapitán,“ dodal pro Čtidoma.cz. Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Baba Vanga věštila katastrofu. Generál Šedivý promluvil o jaderné hrozbě a ukázal na Trumpa.

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2024-03-22 19:25:02

Revoluce v Budějovicích. Místo uhlí čisté energie, inovační hub, podpora mozků a nová destinace

Do roku 2030 by v Českých Budějovicích měl vzniknout projekt Energetický park, který má sloužit široké veřejnosti, inovacím i výrobě čisté energie. Článek Revoluce v Budějovicích. Místo uhlí čisté energie, inovační hub, podpora mozků a nová destinace se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-12-01 14:01:59

ŘSD začalo stavět severní spojku v Českých Budějovicích

Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) začalo 28. listopadu stavět na tahu I/20 v Českých Budějovicích severní spojku. Práce na 2,5 kilometru dlouhé stavbě vyjdou téměř na dvě miliardy Kč bez DPH, potrvají tři roky. Severní spojka propojí silnici I/20 s dálnicí D3 a výrazně ulehčí dopravě ve městě, vznikne také 335 metrů dlouhý most přes […]

Čas načtení: 2024-06-25 16:30:00

Spor o reformu plateb za sítě. ERÚ chce změny od ledna 2025, ministerstvo průmyslu žádá odklad

Od ledna 2025 na hladině vysokého a velmi vysokého napětí, od roku 2028 také v případě maloodběratelů elektřiny. Takové načasování tarifní reformy, která by měla zavést spravedlivější dělení nákladů na provoz rozvodných sítí mezi jednotlivé zákazníky, navrhuje Energetický regulační úřad.

Čas načtení: 2024-09-02 16:30:00

ERÚ poodhalil nová pravidla cenové regulace. Ta povedou k růstu plateb za distribuci elektřiny a plynu

Energetický regulační úřad zveřejnil návrh metodiky cenové regulace v energetice pro období let 2026 až 2030. Podle tohoto klíče bude následně počítat regulované platby za sítě a další služby v elektroenergetice a plynárenství. Zatímco regulátor návrh považuje za proinvestiční, z pohledu spotřebitelů energií je rizikový. Otevírá totiž cestu k dalšímu růstu plateb za distribuci energie.

Čas načtení: 2025-01-20 14:30:00

Zákulisní bitka o výši plateb za sítě. Distributoři chtěli víc, ERÚ jejich tlaku odolal

Platby zákazníků za sítě v příštím roce vzrostou, ale ne tak výrazně, jak požadovali distributoři energií. Energetický regulační úřad (ERÚ) se vypořádal s 261 námitkami, které během připomínkování návrhu cenové regulace v letech 2026 až 2030 předložilo 28 společností a oborových sdružení.

Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26

Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti

Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara.   Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho.   Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem.   Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super.   Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo?  Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková.   Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí.    V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně.     Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové.   V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.   Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti.   Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně.    Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích. 

Čas načtení: 2024-07-18 13:10:09

Červenec zakončí v Českých Budějovicích jazzový festival. Láká na legendárního Freda Wesleyho.

 V letošním roce se bude v Českých Budějovicích a okolí konat už 14. ročník Jihočeského jazzového festivalu. Tváří jazzfestu je hudebník Fred Wesley, který v lednu roku 2012 otevíral nový Jazz and blues club Highway 61 v budějovické Slávii. Na Piaristickém náměstí vystoupí 27. července od 21:00 hodin. „Fred Wesley je legendární trombonista, kterého si do kapely vybrali James Brown, Funkadelic i Van Morrison. Dnes je spolu s Jamesem Brownem a Georgem Clintonem jedním z nejvíce samplovaných hudebníků na světě, především […] Zobrazit celý článek Červenec zakončí v Českých Budějovicích jazzový festival. Láká na legendárního Freda Wesleyho.

Čas načtení: 2024-02-22 21:30:57

Kam se vydat v Českých Budějovicích a co rozhodně neminout?

Město České Budějovice leží v Jihočeském kraji na soutoku řek Vltavy a Malše a celoročně vítá návštěvníky s otevřenou náručí. Která místa musíte v Českých Budějovicích navštívit, jaké pokrmy ochutnat a co musíte zažít? Přinášíme vám seznam oblíbených míst, kde se rozhodně nebudete nudit. Náměstí Přemysla Otakara II. Dominantou Českých Budějovic je náměstí Přemysla Otakara II., které patří k největším čtvercovým náměstím nejen v Česku, ale i v celé Evropě. Uprostřed náměstí se nachází nádherná Samsonova kašna a také bludný kámen, ke kterému se váže nejedna pověst. Bludný kámen na náměstí Podle legendy se právě na tomto místě kdysi nacházel popravčí špalek a v 15. století na něm bylo popraveno 10 mladíků obviněných z vraždy rychtáře. Další pověst říká, že když bludný kámen překročteí po deváté hodině večer, do rána budete bloudit městem, protože nenajdete cestu domů. Černá věž Krásný výhled na náměstí a centrum města si budete moci vychutnat z Černé věže. Rozhodně ji nepřehlédnete, protože se rovněž nachází na náměstí. Dříve sloužila jako strážná a hlásná věž se zvonicí, nyní je oblíbenou turistickou atrakcí. Pohled na metropoli zeshora je rozhodně k nezaplacení a na vež vede něco málo přes 200 schodů. Dům umění Na náměstí se nachází také Dům umění, který se právem řadí k špičkovým českým galeriím. Nedáte-li dopustit na současné umění, nastudujte si program plánovaných výstav a při návštěvě města zavítejte i na vernisáž. Návštěva pivovaru Budweiser Budvar Pivaři si při návštěvě Českých Budějovic zcela jistě nenechají ujít prohlídku návštěvnického centra pivovaru Budweiser Budvar. Součástí centra je multimediální expozice, která přibližuje vznik a historii pivovaru a samozřejmě nebude chybět ani ochutnávka. Jihočeské muzeum Máte rádi kulturu a umění? Nenechte si ujít ani návštěvu Jihočeského muzea. Jeho expozice je orientována zejména na jihočesý region, ale pravidelně se zde konají také krátkodobé tématické výstavy, přednášky a dokonce i... Čtěte více Příspěvek Kam se vydat v Českých Budějovicích a co rozhodně neminout? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-03-12 09:30:01

Vojna za komunistů: Na sovětská letadla jsme mířili kanony, MiGy na nás nalétávaly, vzpomíná pamětník

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 změnila životy mnoha lidem. Dne 21. srpna tohoto roku se na území suverénního státu nahrnuly desítky tisíc vojáků pěti komunistických armád. Převažovali Sověti, kteří samozřejmě toužili zabrat i strategická letiště. Jedno z nich bylo v Českých Budějovicích, kde zrovna sloužil i Ludvík Michálek. „Narukoval jsem 10. října 1966 do kasáren naproti hospodě U Kanonu do jedné z tamních protiletadlových baterií. Dne 1. května 1967 se ze mě stal po šestiměsíčním školení v kasárnách v Brně-Židenících mechanik elektronkových univerzálních zaměřovačů (počítačů) u protiletadlové baterie. A také svobodník,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz pamětník. Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník Číst více Dostali jsme ostré náboje a čekali Vzpomíná, že v roce 2018 měli s kamarády z vojny sraz v Českých Budějovicích, kam je pozvali ze státního vojenského archivu v Trenčíně. A že bylo o čem mluvit! „Zejména o roce 1968. Zhruba v červenci toho roku jsme z kasáren vytáhli na Švábův Hrádek u budějovického letiště, kde jsme se asi až do 24. srpna 1968 utábořili, postavili a řádně propojili naši protiletadlovou baterii a kde jsme měli za úkol toto letiště hlídat.“ Dnes samozřejmě víme, že nešlo o žádné cvičení. Vojenský konflikt byl blízko. Stačila nepozornost, chyba nebo třeba neudržení nervů na uzdě některého z vojáků jedné či druhé strany a mohlo dojít ke krveprolití. „V srpnu jsme dostali ke každému kanonu několik beden ostrých nábojů. Poté jsme vyfasovali plnou polní, včetně ostré munice do všech zásobníků, a samopal. Měli jsme zalehnout a poslouchat rádia. Důstojníci poté odjeli poslouchat do kasáren,“ popisuje události Ludvík Michálek. Zaměřovali jsme nepřátelská letadla Na místě tedy zůstali jen záklaďáci. „No, a když se ruské letectvo začalo zajímat o budějovické letiště, tak jsme si řekli, že jsme tam asi kvůli ostraze. Tak jsme protiletadlovou baterii přivedli k boji – nastartovali agregáty a radiolokátorem vyhledávali nepřátelská letadla vzdálená 40 kilometrů. Po zavedení meteozpráv do zaměřovače jsme na ně začali mířit kanony.“ Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší Číst více Letouny naopak dávaly signál, že jsou přátelské – z Varšavské smlouvy. „Signály pro daný den znaly perfektně. Když jsme na ně mířili i nadále, tak začaly na nás nalétávat ve výšce padesáti metrů, přičemž na křídlech měly vždy alespoň jednu raketu červenou. Kdo ví, jak by to dopadlo. Každopádně náš velitel nám po telefonu důrazně rozkázal, abychom okamžitě vše zastavili, zakryli plachtami a poklusem (to bylo vícekrát zdůrazněno) se co nejdále od svého postavení vzdálili, což jsme poslechli.“ Také díky tomu nám mohl pan Michálek vyprávět svůj příběh. „Letiště v Českých Budějovicích bylo obsazeno jako vůbec poslední v republice, pár důstojníků bylo vyhozeno. My záklaďáci jsme po oplocení prostoru byli o cca 14 dní dříve urychleně odveleni do civilu. Já jako podporučík. Posléze po nějakých cvičeních jako kapitán,“ dodal pro Čtidoma.cz. Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Baba Vanga věštila katastrofu. Generál Šedivý promluvil o jaderné hrozbě a ukázal na Trumpa.

Čas načtení: 2024-03-22 19:25:02

Revoluce v Budějovicích. Místo uhlí čisté energie, inovační hub, podpora mozků a nová destinace

Do roku 2030 by v Českých Budějovicích měl vzniknout projekt Energetický park, který má sloužit široké veřejnosti, inovacím i výrobě čisté energie. Článek Revoluce v Budějovicích. Místo uhlí čisté energie, inovační hub, podpora mozků a nová destinace se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-14 16:07:20

Vlakové nádraží v Českých Budějovicích se dočkalo kompletní proměny

Generální rekonstrukce českobudějovického vlakového nádraží je v cíli. Návštěvníci mohou využívat opravenou odjezdovou i příjezdovou halu. The post Vlakové nádraží v Českých Budějovicích se dočkalo kompletní proměny first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2020-11-19 09:00:00

Pojeďte na výlet do Českých Budějovic

„V Českých Budějovicích by chtěl žít každý…“ Tato nesmrtelná slova našeho klasika se nám všem vryla do podvědomí, a tak by je měl každý z nás alespoň navštívit. Doba cestování do zahraničí příliš nepřeje, díky vládním opatřením proti šíření koronaviru, tak si o Českých Budějovicích alespoň něco přeč ...

Čas načtení: 2022-07-29 08:48:52

Kristýna Freiová: Jde o to, aby pro nás příběh neskončil dočtením knihy

„Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy,“ přiznává Kristýna Freiová, kterou psaní okouzlilo již v dětském věku a během gymnaziálních studií psala povídky a básničky. Na psaní ji baví možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco ze svého vidění světa. A letos se čtenáři můžou těšit na její novou knížku nazvanou Temnota, která uzavírá románovou sérii Galilejec.      Narodila jste se v Českých Budějovicích, vyrůstala v Praze a již na ZŠ jste díky své bujné fantazii začala psát. Co vás ještě bavilo a jak jste požívala svá dětská léta? Bavilo mě chození do kina a videopůjčovny. Takže jednoduše řečeno filmy. A to mi vlastně zůstalo. Dětství jsem z podstatné části trávila v Jindřichově Hradci u babičky. Do dnes se tam ráda vracím.    Během studia na Gymnáziu Josefa Škvoreckého jste se intenzivně věnovala psaní povídek i básniček. Pak jste chtěla studovat historii, ale nevyšlo to. Nakonec jste vystudovala FF UK v Praze kulturologii a na Literární akademii Josefa Škvoreckého tvůrčí psaní a publicistiku. Někde jste řekla, že po škole jste vůbec nepsala. Nakonec jste se v psaní ale našla. Co vás na psaní baví a kdy přišel nápad napsat knihu? O napsání knihy jsem snila léta. Po absolvování literární akademie jsem ten sen nicméně vzdala. Věčně nás tam někdo ujišťoval o tom, že spisovatelů je spousta a na nás nikdo nečeká. Svým způsobem měli pravdu. Přesto nám to alespoň nemuseli tak často opakovat, ale asi se báli, že pak budeme chtít vrátit školné, když neuspějeme, tak se jistili. Pravda je, že o dráze spisovatele moc mých spolužáků stejně nesnilo, jen chtěli něco vystudovat. Ale mně se to nakonec podařilo, za což jsem nesmírně vděčná. A občas tomu stále nemůžu uvěřit. A co mě vlastně na psaní baví? Možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco z mého vidění světa. Věřím, že mé romány neobsahují jen dobrodružné příběhy, ale i určitý návod, nebo cestu k překonání daností a hranic, které nás brzdí a poutají ke všemu naučenému a vrozenému — včetně odsouzení k smrti.   Vyzkoušela jste si práci novinářky. Co vám novinářská praxe dala? Asi rok jsem psala články pro časopis Bulletin Slovo, který vydává nezisková organizace Slovo 21. Je to časopis o cizincích a pro cizince žijící v České republice. Takže jsem se podívala na různé kulturní akce pořádané jednotlivými komunitami, na které bych se jinak nedostala. A vůbec jsem poznala z blízka, jak u nás cizinci žijí a jak moc se chtějí integrovat, ale přitom nezapomínají udržovat vlastní tradice, protože přece Češi z nich nikdy nebudou a ani se to po nich nechce. Což je v pořádku.   V roce 2017 jste se coby spisovatelka představila prvotinou Galilejec, která hned zaujala. Pak přišel Nesmrtelný hrabě, poté Lucifer a Markétka a letos vychází Temnota. Jelikož jste se vždycky zajímala o mystické příběhy z historie lidstva a ve svých dílech hledáte odpovědi na zásadní otázky lidského bytí a našeho osudu. Proč právě tato témata? Už jako dítě na základní škole, která pro mě nebyla jednoduchá, jsem se ptala sama sebe, proč jsou věci také, jaké jsou? Proč to či ono musíme? A zda je správné všechno to, co se od nás očekává? Odpovědí se mi moc nedostalo, a tak jsem se snažila smířit se světem, jaký pro mě tehdy byl. Myslela jsem, že to je jediná cesta. Nakonec jsem se ale nevzdala, což je zásluhou mých rodičů, ve kterých jsem vždycky měla oporu. Konečně, nevyrůstala jsem v prostředí, kde by se věci braly tak jak jsou bez jakékoliv pochybnosti. Kdyby ve mě nevěřili, kdyby nevěřili v to, co píšu, těžko bych napsala a publikovala čtyři romány. Ale to jsem možná trochu odbočila, i když to s vaší otázkou souvisí. Věřím, že se dá lidský život zlepšovat, že můžeme být jako hrdinové z mých knih — všemocní. Základem každého dobrého příběhu je cesta hrdiny a vlastně jde o cestu hrdiny v každém z nás. Jinak bychom příběhy tolik nepotřebovali. My to přece víme, nebo tušíme, když se s takovým hrdinou ztotožníme. Jde ale o to, aby pro nás daný příběh neskončil dočtením knihy, nebo závěrečnými titulky v kinosále, ale abychom si ho nesli dál a dál a naplňovali ho tak v sobě a každý sám pro sebe. Milujeme hrdiny, kteří dokáží víc než my, kteří dokáží změnit svůj osud. Proč tomu tak je, je jasné. Přejeme si být jako oni. Byť jen v těch nejtajnějších zákoutích srdce.   Příběhy vašich knih zasazené v historických kulisách, v nich se odehrávají nadpřirozené věci, a jak jsem se dočetla v jednom vašem rozhovoru, jste řekla: „Usedám k psaní a nevím, jak se postavy zachovají, žijí svým vlastním životem.“ Máte oblíbeného hrdinu ze svých knih? Každý je jiný, ale zároveň jsou si podobní — usilují o to samé, ať jde o Ješuu Nazaretského, nesmrtelného hraběte de Saint-Germain, Lucifera nebo Usira. Chtějí změnit svět. Ale koho z nich mám nejraději? Snad právě Lucifera. Náš vztah se budoval postupně a je to patrné i v mých knihách. Nějak se stalo, že se objevuje v každé z nich. Je to průvodce a učitel ostatních postav, ale zároveň on sám má před sebou ještě dlouhou cestu a problémů nad hlavu.   Pracujete na novém příběhu? Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Pracuji a nepracuji. Za poslední dva roky jsem začala psát několik příběhů. Uzavřela jsem teď vlastně tetralogii, začínám proto od nuly. Takže se dostávají ke slovu nová témata a nějak se nemohou dohodnout, komu bych měla dát přednost. Zda mé vášni z mládí pro upíry a hraběte Draculu, nebo dlouholetému zájmu o vojenskou historii a duchařské příběhy.   „Psaní je pro mě vším, je to cesta, způsob života…“ Jsou vaše slova a platí stále? Ano, platí to stále, a to i když zrovna nic nepíšu. Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Zaujal vás někdo v poslední době? Jinak řečeno, ovlivnila mě Smrt v Benátkách Thomase Manna, Mistr a Markétka Michaila Bulgakova, Čarodějův učeň Otfrieda Preusslera a Dracula Brama Stokera. V poslední době čtu s nadšením duchařské novely od Darcy Coates a vrátila jsem se k detektivním příběhům Borise Akunina.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Odpočívat umím, a to doslova. Jen bych upravila slova Jana Nerudy: Sotva lehne; sotva usne, sen se zvedne — na Jen si sedne, sen se zvedne. Ve vhodné poloze usnu v jakoukoliv denní dobu. Ale chodím i ven třeba na procházky se psem. Vlastně i volné chvíle jsou pro mě pracovní, když vyřizuje reklamace v jedné firmě. To je opravdu změna. Tehdy nejsem kreativní já, ale lidé, co reklamace posílají. (smích) Jinak samozřejmě čtu, chodím ven s přáteli a sleduji seriály nebo filmy.   Kristýna Freiová se narodila 17. srpna 1988 v Českých Budějovicích, ale vyrůstala v Praze. Vystudovala FF UK v Praze a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Napsala sérii Galilejec (Galilejec, Nesmrtelný hrabě, Lucifer a Markétka, Temnota (2022). Většinu jejích knih už nejde koupit v knihkupectvích, a tak je autorka sama prodává přes e-shop. Více se dozvíte na www.kristynafreiova.cz.

Čas načtení: 2022-05-24 08:55:36

Markéta Lukášková: Mám velkou představivost, což mi v běžném životě škodí

Svoji kariéru zahájila jako novinářka a jak přiznává, byla to taková horská dráha. Pak v roce 2017 vydala Markéta Lukášková svůj první román Losos v kaluži. Přišly další tituly a nejnověji připravuje knihu Co vás v dějáku nenaučili, která vychází z jejího podcastu Příběh, který se opravdu stal.   V dětství, které jste prožila v rodných Českých Budějovicích, jste dělala balet, tanec, volejbal. V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste psát začala již na základní škole a snila o kariéře novinářky. Co vás ještě bavilo a jaká jste byla holčička? Existuje spousta videozáznamů toho, jak se jako čtyřletá někde předvádím, recituju nebo zpívám. Uměla jsem brzo mluvit a číst, a asi se mnou bylo trochu k nevydržení. S nástupem do školy jsem ale takovou spontaneitu trochu ztratila, ten exhibicionismus zmizel a já se spíš styděla. Z klavírních večírků mi bylo špatně a vystupování před lidmi jsem nesnášela. Trvalo mi roky, než jsem se odhodlala to přiznat v základní umělecké škole. Jinak jsem žila ve světě, kde bylo nemyslitelné nemít koníčky. Já i většina spolužáků jsme každé odpoledne trávili na kroužcích a myslím, že jsme ani tolik nepřemýšleli o tom, jestli nás to baví. Prostě se to tak dělalo. Ze všeho nejvíc mě bavilo tancování, do dneška mě ten pohyb fascinuje.   Sen jste si začala plnit a v Brně jste začala studovat na Masarykově univerzitě žurnalistiku, ale studia jste po dvou letech zanechala a odjela do Prahy, kde jste pracovala v televizi Z1. Pak jste postupně vystřídala řadu redakcí (Týden, Maxim nebo Faktor 5), byla jste šéfredaktorkou webu Reflex.cz. Pracovala jste v PR agentuře, dělala copywriterku, psala blog. Jak vzpomínáte na svoji novinářku kariéru? Byla to taková horská dráha. Chvíli psaní kravinek na nevážný web a najednou hození do vody a práce v Reflexu. Pak zas na chvilku trochu bulvár, poté agentura… zpětně jsem ráda, že jsem si zkusila snad kromě rádia úplně všechno a můžu z toho dnes čerpat. A bylo dobře, že se to odehrávalo mezi mými dvacátinami a třicátinami, v období, kdy se člověk hledá a potřebuje zažívat pořád něco nového. Dneska už bych ten tlak novinářské práce a nutnost „být pořád u toho“ asi nezvládala tak lehce.   Jak k tomu došlo, že vás oslovila redakce nakladatelství Motto k psaní knih? Jednoho dne mi napsala šéfredaktorka Motta zprávu na Facebooku. Znala moji práci a líbilo se jí, jak píšu články a statusy a cítila ve mně potenciál. Nebýt toho, asi bych nikdy nesebrala odvahu a motivaci napsat knihu. Přitom to absolutně dává smysl, psaní mi jde a mám velkou představivost, což mi v běžném životě spíš škodí (smích).   První knížka Losos v kaluži vám vyšla v roce 2017 a byla velice úspěšná a jako audio verzi ji načetly Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková. Napsala jste k ní také filmový scénář. Pamatujete si na ten pocit, když jste svoje první knižní dítko držela v rukou? Stejně jako u všech událostí v životě, které mi připadaly až moc dobré. Pocit, že se to neděje mně, ale někomu jinému, že je to jen nějaký film, na který koukám. S odstupem můžu říct, že emocionálně mnohem silnější je moment, kdy knížku dopíšu. Když to ze mě spadne, kruh se uzavře a já vydechnu. Když ji pak o měsíce později držím v ruce, je to proti téhle extázi už jen takové šimrání.   Přišly další tituly jako Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Připravujete další příběh? Je to trochu závislé na tom, co zrovna řeším v životě, taky se často stane, že mě námět prostě napadne zničehonic, poté, co někdo řekne větu, nebo si přečtu titulek v novinách. A když je námět, vím, že zbytek už vymyslím. Přijde mi, že náměty si vybírají mě, než že já bych si vybírala z nich. Nestalo se mi, že bych před sebou měla deset témat a říkala si, hmm, tak co zpracuju? Vždy je jen jedno téma a nic jiného neexistuje. Další příběh se mi honí v hlavě, mám napsanou úvodní stranu, časem se k tomu dostanu a dopíšu zbytek.   Během pandemie covidu jste začala dělat podcasty s názvem Příběh, který se opravdu stal. Uvažujete o tom, že by z toho mohla vzniknout také knížka? Já o tom ani neuvažovala, ale Motto ano, navrhli mi to jako možnost, a nakonec taková kniha opravdu vznikne, vlastně zrovna vzniká. Bude se jmenovat Co vás v dějáku nenaučili a já o tom říkám, že to bude taková sranda učebnice.   Čím vás psaní naplňuje? Který z toho tvůrčího procesu je vám bližší? Psaní je pro mě terapie, i když se třeba nevypisuju z toho, co mě konkrétně trápí. Ta možnost formulovat myšlenky, udělat si ve věcech pořádek, vysvětlit sama sobě dění okolo nás skrz postavy a jejich příběhy, najít pointu tam, kde zdánlivě není. Pomáhá mi to popasovat se se světem. Obecně mám potřebu všechno nějak napasovat do příběhů. Dát všemu nějaký začátek, konec, rozuzlení, smysl. I proto jsem začala s podcastem, to je vlastně totéž, co dělám v knihách. Vyprávím.   Co ráda čtěte? Zaujala vás nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení?        Nemám nějaký vyhraněný žánr, vím, že pozornost nejvíc udržím u něčeho napínavého. Mám s udržením pozornosti docela problém a začíst se mi trvá. V posledních letech se mě hodně dotkly knihy Fredrika Backmana, hlavně Medvědín. Neuvěřitelně lidské, opravdové, a přitom vlastně zdánlivě banální.   Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek? Když odpočívám pasivně, mívám špatné svědomí. To není dobře, vím to. Ale větší pocit uspokojení mám, když se jdu proběhnout, nebo na procházku se psem. Chtěla bych si umět dopřát válecí den, aniž by mi můj vnitřní přísný kantor říkal: neflákej se a běž něco dělat.   Markéta Lukášková se narodila19. července 1988 v Českých Budějovicích. Pracovala jako novinářka, copywriterka, fitness trenérka. Napsala knihy Losos v kaluži (vyšla také jako audiokniha a načetly ji Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková), Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Provozuje podcast Příběh, který se skutečně stal. Je držitelkou Čestného uznání Ceny Miroslava Švandrlíka za knihu InTyMně.

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2021-01-05 17:37:03

Jiří Březina: Detektivka nabízí široký prostor pro zkoumání morálních témat

Psát začal v sedmi letech. Pak jej uchvátila hudba, která jej opět přivedla k psaní a dnes patří Jiří Březina mezi oblíbené autory detektivní tvorby a jeho knížky mu vynesly již dvě Ceny Jiřího Marka. Kniha Promlčení, která je první ze série se svérázným policistou Tomášem Volfem, vyšla také jako audiokniha a na čtvrté právě pracuje.    Pocházíte z Českých Budějovic a svůj první román o pravěkých lovcích jste začal psát v sedmi letech, ale nedokončil jste jej. Uchvátila vás hudba. Jak jste prožíval svá klukovská léta, co vás bavilo? Jako kluk jsem hodně četl. Rodiče nás obklopovali knihami a já je louskal jednu za druhou. Že jsem toho přečetl tolik, jsem si uvědomil až zpětně, při semináři z dětské anglické literatury. Znal jsem většinu titulů, které přednášející zmiňovala. Přečetl jsem snad všechno od Karla Maye nebo třeba Eduarda Štorcha, díky kterému jsem začal psát svůj první pokus o knihu. Z té doby si asi nesu také fascinaci pravěkem. Během dospívání mě okouzlila elektronická muzika. S kamarády jsme začali kupovat vinylové singly, učili se DJingu na gramofonech, začali jsme hudbu vytvářet na počítači. Tahle vášeň na dlouhou dobu upozadila knížky. I když číst jsem nikdy nepřestal, nebyl jsem ten typ, který v pubertě píše básničky.   K psaní jste se vrátil až v roce 2010, když jste stál u zrodu českého vydání knihy Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Co vás k tomu přivedlo? Byla to vlastně taková oklika přes hudbu. Můj iniciační moment v hudbě přinesl projekt KLF. Bylo to první CD, které jsem vlastnil. Vůbec jsem tenkrát netušil, že ty geniální hitové tracky jsou jen špičkou ledovce bláznivých nápadů ústředních postav KLF, Billa Drummonda a Jimmy Cautyho. Že ještě před vznikem KLF napsali tihle dva ironický a subversivní Manuál. A já jsem na ten text v roce 2009 narazil a uchvátil mě. A protože je to vlastně taková příručka o tom, jak se nebát vlastní kreativity, rozhodl jsem se, že se spojím s Billem Drummondem, koupím od něj práva na vydání a pustím ji do světa. Zkušenost s přípravou knížky mi pak asi dodala odvahu pustit se do psaní.   V roce 2013 jste debutoval na poli detektivní tvorby knihou Na kopci. Někde jste přiznal, že to byla sázka, že dokážete napsat podobně silnou detektivku jako severští spisovatelé Stieg Larsson nebo Jo Nesbo. A podařilo se, kniha měla kladné ohlasy a vynesla vám Cenu Jiřího Marka. Proč jste si vybral právě detektivku? Vlastně to bylo proto, že jsem v té době detektivky hodně četl a že právě tento žánr byl součástí zmíněné sázky. Detektivka je hodně zajímavý žánr, kdybych ji měl přirovnat k hudbě, nabízí se metal: v rámci jedné škatulky se nabízí barevná škála nálad a přístupů. Detektivka nabízí široký prostor pro zkoumání morálních témat, která mě vždycky v literatuře přitahovala. Ale činí tak přístupným způsobem, klade důraz na příběh, na dějový oblouk. Měl jsem také pocit, že žánrové mantinely mi nedovolí příliš se do psaní zamotat.   V roce 2015 vám vyšla druhá kniha Promlčení, v níž se poprvé setkáváme se svérázným policistou Tomášem Volfem, který řeší zapeklité kriminální případy i v Polednici a ve Vzplanutí. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace přichází sama. Většinou je to útržek z novin, historka, pocit nebo místo, jakýkoli vjem, který se mi v hlavě začíná přetvářet v zápletku. Nápadů je hodně. Těžké je se s nimi poprat a pokusit se na nich vystavět fungující příběh.   Kniha Vzplanutí se stala českou detektivkou roku 2019 a získala Cenu Jiřího Marka. Tehdy jste řekl: „Je to radost a velká čest. A ohromná motivace pro další psaní!“ Pracujete na dalším případu s Tomášem Volfem? Pracuji. Podepsal jsem smlouvu na novou knížku. Tomáš Volf se opět setká s těžkým případem. A pokud vše dopadne tak, jak to mám vymyšlené, protne se jeho cesta i s bývalou parťačkou Evou Černou, se kterou pracoval na případu Polednice.   Kniha Promlčení vyšla také jako audiokniha a načetl ji Jakub Saic. Vyjdou i další knihy jako audio? To je spíše otázka na nakladatelství Motto. Vím, že na audioknihu jsou dobré ohlasy, tak doufám, že v tomto formátu vyjdou i další knížky.   Vystudoval jste Pedagogickou fakultu UK a po studiích pracoval jako úředník. Řadu let se věnujete textování webových stránek. Zpracováváte reklamní a marketingové články. A vlastně se psaní věnujete stále. Co vás na práci baví a co pro vás znamená psaní knížek? Na první pohled to vypadá jednotvárně, ale pro mě není psaní jako psaní. Při práci na webovém obsahu řeším úplně jiné cíle než při psaní prózy. Nevím, jestli teď nerozesměji nějakého neurologa, ale mám pocit, že vždy zaměstnávám jinou část mozku.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory? V posledních letech jsem špatný čtenář. Moc toho nenačtu, spíš bych řekl, že doháním resty. Také mám teď takové neprozaické období, čtu naučné knížky hlavně o lidském druhu a jeho vývoji, o pravěku a přírodních národech. Oblíbené autory bych vyjmenovával asi dlouho, ale co se týče detektivek, tak z těch českých už dlouhá léta jmenuji vždy Michaelu Klevisovou. Nedávno jsem dočetl její novinku Drak spí a opět v mých očích potvrdila své mistrovství. Její postavy jsou živé, mají své touhy, tajná přání – a také dost zřejmý motiv vraždit.   Jak trávíte chvíle volna? Někde jste přiznal, že rád chodíte po lese, po horách… Od té doby, co mám rodinu, moc volna nemám. Na dlouhé toulky není čas, musel jsem tedy zrychlit. Teď po lesích spíš běhám anebo vyrážím na vyjížďky na kole, když to vyjde, tak někde venku přespím. Prostě když to jde, chci být v přírodě.   Jiří Březina se narodil se 3. října 1980 v Českých Budějovicích. Vystudoval PedF UK a pracuje jako copywriter webových stránek. Je dvojnásobným držitelem Ceny Jiřího Marka (za knihy Na kopci a Vzplanutí). Přeložil knihu Jimmyho Cautyho Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Je ženatý, má dva syny a s rodinou žije v Českých Budějovicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-04 08:55:00

Dm uvádí v Českých Budějovicích první samoobslužný box

Dm představuje v Českých Budějovicích v prodejně na Strakonické ulici první samoobslužný Dm box. 

Čas načtení: 2024-04-09 09:20:00

Dopolední host: Výhled na Kleť, Hlubokou, nebo Černou věž automaticky zvyšuje cenu nemovitosti na Českobudějovicku

Průměrný nový dům o užitkové ploše 120 až 140 metrů čtverečních prodáte, respektive koupíte dnes v Českých Budějovicích za 10 až 11 milionů korun. Starší dům, který vyžaduje renovaci, se bude pohybovat mezi 6,5 a 7,5 miliony. Co se týče bytů, pak starší, ale rekonstruovaný byt o rozloze zhruba 70 metrů čtverečních v Českých Budějovicích vyjde na jaře 2024 na 4,5 až 5 milionů korun. To jsou aktuální údaje, které uvádí realitní makléř Tadeáš Vaverka.

Čas načtení: 2024-04-18 15:24:21

České hokejové hry uspořádají v letech 2026 a 2028 České Budějovice

České hokejové hry, které jsou součástí série Euro Hockey Tour, se v letech 2026 a 2028 odehrají v Českých Budějovicích. V rámci čtyřleté spolupráce se na tom dohodli zástupci Českého svazu ledního hokeje (ČSLH), města a Jihočeského kraje. Dnes o tom informovali na tiskové konferenci u příležitosti pořádání mistrovství světa žen v roce 2025 právě v Českých Budějovicích.

Čas načtení: 2024-04-18 15:48:00

V letech 2026 a 2028 v Budějovicích. České hokejové hry se vrátí na jih

České hokejové hry, které jsou součástí série Euro Hockey Tour, se v letech 2026 a 2028 odehrají v Českých Budějovicích. V rámci čtyřleté spolupráce se na tom dohodli zástupci Českého svazu ledního hokeje (ČSLH), města a Jihočeského kraje. Dnes o tom informovali na tiskové konferenci u příležitosti pořádání mistrovství světa žen v roce 2025 právě v Českých Budějovicích.

Čas načtení: 2024-04-18 15:48:00

V letech 2026 a 2028 v Budějovicích. České hokejové hry se vrátí na jih

České hokejové hry, které jsou součástí série Euro Hockey Tour, se v letech 2026 a 2028 odehrají v Českých Budějovicích. V rámci čtyřleté spolupráce se na tom dohodli zástupci Českého svazu ledního hokeje (ČSLH), města a Jihočeského kraje. Dnes o tom informovali na tiskové konferenci u příležitosti pořádání mistrovství světa žen v roce 2025 právě v Českých Budějovicích.