Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-11-18 13:00:00

Disturbia! Nová kolekce britského oblečení na Rockit.cz

Jméno Francis J. Mayor, předpokládáme, převážná většina z vás nikdy neslyšela. Název Disturbia už patrně mnohým z vás něco řekne. Pokud ale zmíníme Rockit.cz, dáme si dvě a dvě dohromady a jsme doma. Týden se s týdnem sešel a tento přední český e-shop, který se specializuje na originální street wea ...

Čas načtení: 2019-01-30 00:00:00

Zvlhčovač Kamome: stylovka jež ladí s mnohým stylem bydlení

Zvlhčovače se stále častěji stávají nedílnou součástí interiérů našich domovů. Je to dáno současným životním stylem, nedostatkem zeleně, často přetechnizovaných domácností a tím vzniku minima vlhkosti v příbytcích. Ale všimli jste si, že převážná většina zvlhčovačů nabízených všude okolo v obchodec ...

Čas načtení: 2009-11-21 00:00:00

Interiér oživí barvy a nábytek od Car Möbel

Při zařizování interiéru se můžete nechat inspirovat německou společností Car Möbel, která se zaměřuje na výrobu nábytku a interiérových doplňků. Originalita kolekce spočívá především v kvalitě zpracování a kvalitě použitých materiálů při výrobě, kterými jsou především dřevo. Převážná část kolekce ...

Čas načtení: 2015-06-27 00:00:00

I ve sportu existuje móda

Být šik i u sportovních aktivit, to je přání, které má převážná většina sportovců (a nejen žen) bez rozdílu věku. I sportovní oděvy mají svoji módu a také ve sporty oděvech móda existuje. Šik a sportovně Sportovní oděvy, co si pod tímto pojmem představíte? Ano, je to oblečení pro volný čas a sport ...

Čas načtení: 2009-11-30 00:00:00

Dámské peněženky: Která je ta pravá?

Každá žena ukrývá v kabelce nejen rtěnku, make-up a zrcátko, ale také peněženku. Peněženka je bezesporu velice důležitá a potřebná. Může také o vás ledaco vypovědět. Převážná většina žen preferuje peněženku s velkým množstvím kapes. Kapsy jsou velice praktické, zejména pokud jsou na zip. Pevné uzav ...

Čas načtení: 2009-08-02 00:00:00

Kabelky do ruky i přes rameno, představujeme kabelky Miu Miu

Kabelky patří mezi nejžádanější módní doplňky. Snad každá žena či slečna vlastní alespoň dvě kabelky. Převážná většina schovává v šatníku kabelku černé barvy. Černá barva je elegantní, nenápadná a sexy. Kabelky do ruky jsou známkou luxusu a elegance. Ruční kabelky můžete na večírku držet v ruce a n ...

Čas načtení: 2016-02-18 23:45:00

Neplacení alimentů - jak postupovat?

Po rozpadu vztahu řeší převážná část rodičů svěření dítěte nebo dětí do péče jednoho z nich. Druhému rodiči je pak soudem stanoveno výživné. Placení výživného představuje v České republice výrazný problém. Až 40 % rodičů v ČR, kteří mají platit alimenty na svoje děti, na ně neplatí vůbec nebo jen sp ...

Čas načtení: 2021-09-05 09:20:07

Boj o koryta

Řečtí filozofové Sókratés (469–399 př. n. l.) a Platón (427–347 př. n. l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filozofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filozofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem. Pomineme-li národy, ve kterých nemá demokracie tradici a které ani za tisíc let demokracii nepochopí (zejména v tradičních totalitách a teokraciích), základní demokratické principy se ani za tisíce let nezměnily – pouze nabyly nových forem, které by mnohdy svojí obludností překvapily i Sókrata, Platóna a Aristotela. Zmanipulovaná demokracie totiž umožnila totalitní vládu komunistů, fašistů, nacistů i islamistů, kteří sice demokracií pohrdali, avšak dokázali ji účelně využít k nastolení „demokratické“ hrůzovlády. Zištná služba sobě Po všech dosavadních historických zkušenostech (včetně našich) by tedy pouze homo dementus mohl uvěřit tomu, že všichni „demokratičtí“ uchazeči o politické funkce jsou moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí a zdrženliví, neboť tučné tváře i konta mnohých z nich hovoří o pravém opaku. Jejich dominantní snahou totiž není nezištná a vysoce kvalifikovaná služba občanům, ale zištná (byť nekvalifikovaná) služba sobě a případně i zainteresovanému „svazu přátel“, kteří je ve vlastním zájmu do významné politické funkce protlačuje. Skrytou podstatou volebního boje je tedy nelítostný „boj o koryta“. Kdyby existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila povahové vlastnosti všech uchazečů o politické funkce, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají. „Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice,“ napsal ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov (1930–1995). Pokud si přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a požitcích, bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života, a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli. Existují sice politici, kteří se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit, avšak na druhé straně existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, hulvátstvím, opileckým výstupem anebo korupční aférou. Nepoučitelní voliči Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost, důvěřivost anebo i lhostejnost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filozofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé (například notoricky používaný slib o potlačení korupce). Ono totiž stále platí latinské úsloví „Fide, sed cui fidas, vide!“ (Věř, ale komu věříš, měř!) „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ psal už Sókratés. Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem ještě fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné a okoukané tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem,“ tvrdil Hérakleitos z Efesu, asi 544–484 př. n. l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, nezodpovědně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí. Napříč „politickým spektrem“ se politici dokážou bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova je v tomto státě dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané očekávají a o kterých snili Sókratés i Platón. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit, a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí. Lidé volí politiky, kteří jen slibují Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, podle Platónovy předpovědi se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády. Mravná politika má směřovat k dosažení společenské stability a upevnění mravních hodnot. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis). Politici však povětšinou občany klamou a ačkoliv předstírají, že mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní, podle mravních hodnot se nechovají a mnohdy jimi dokonce okázale pohrdají jako přežitkem minulosti. Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli. Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, * neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, * existující problémy zveličují anebo zlehčují, * podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují, * intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, * navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí, * neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, * politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, * s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí, * politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí, * oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat, * lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy, * lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách atd. Poctivá politická činnost je nevděčná služba Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli. Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, je ostatními mravně vyhaslými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a spíše by měl očekávat nevděk než ocenění či slávu. Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo. Naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou). Nemůžeme proto spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž nikdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů zanechala nesmazatelné stopy. Každý uchazeč o politickou funkci, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, by se proto měl inspirovat touto poučkou z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra (5. stol. n. l.): „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem! Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí, ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.

Čas načtení: 2021-05-05 13:48:42

Projekt Piombo vyvede umění ven z výstavních sálů

Vrátit se časem o pět set let zpátky do dílny věhlasného malíře Sebastiana del Piomba, který zrovna vytváří obraz Madona s rouškou. To umožní divákům nový animovaný klip Davida Ševčíka a lektorky Hany Lamatové. Ale zmíněný videoklip je jen jedním střípkem z Projektu Piombo: Madona bez roušky, který zájemce během května a června seznámí s malířovým dílem a také by mohl inspirovat jejich vlastní tvorbu. Muzejní pedagogové k tomu využijí zkušenosti s tvorbou programů distribuovaných především v on-line prostředí a na sociálních sítích, ale počítají také s přítomností živého publika. Výběrem tématu navíc připomenou sbírky Arcidiecézního muzea Olomouc, které zůstane po celý rok 2021 kvůli rekonstrukci uzavřené. „Původně měli návštěvníci vidět klip přímo u malby ve stálé expozici, ale vzhledem k dlouhodobému uzavření Arcidiecézního muzea jsme se rozhodli zprostředkovat veřejnosti toto půvabné animované dílo netradiční, a snad i zajímavou, cestou. Nejprve jej spatří diváci na on-line vernisáži 13. května, ale bude mít i Open Air premiéru – velkou projekci na průčelí katedrály sv. Václava na Václavském náměstí během Olomoucké muzejní noci 18. června,“ prozradila lektorka Hana Lamatová, která je autorkou scénáře. Vizuální podobu edukačnímu videu pak vtiskl animátor Radim Ševčík. Projekt Piombo se neodehrává v květnu náhodou. Právě tento měsíc je v křesťanské tradici zasvěcený Panně Marii, která je společně s Ježíškem ústřední postavou Piombova obrazu. Původně se veřejná projekce animovaného snímku měla konat o Muzejní noci v polovině května, ale nakonec se uskuteční o měsíc později. „Doba na pořádání veřejných akcí zřejmě ještě nenazrála. Olomoucká muzejní noc bude až 18. června, a proto posouváme i naši projekci. Věříme, že tato změna je opravdu už tou poslední,“ dodává vedoucí edukačního oddělení Muzea umění Olomouc Marek Šobáň s tím, že červnovou projekci klipu obohatí také speciální akustické a vizuální prvky rozehrávající děj i na fasádu dómu. Květen ale o své propojení s Projektem Piombo nepřijde. „Piombův obraz chceme představit v různých rovinách, a proto se do projektu zapojili kromě lektorů i další odborní pracovníci muzea a společně tak vznikla promyšleně komponovaná série programů. Na své si přijdou děti, dospělí, odborné i laické publikum. Převážná část programů se odehraje on-line. Kromě slavnostního uvedení klipu z prostoru aktuálně nepřístupné Obrazárny olomouckých biskupů a arcibiskupů se mohou zájemci těšit na doprovodnou on-line výstavu, tematická videa, bonusovou přednášku profesora Ladislava Daniela z cyklu Umělec & člověk, výtvarnou video lekci či pracovní listy,“ vyjmenovává Šobáň. Všechny informace jsou přehledně k dispozici na speciálně vytvořené stránce www.projektpiombo.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-31 10:36:02

Výstava Sluneční králové v Národním muzeu ukazuje předměty starověkého Egypta, které tuto zemi dosud nikdy neopustily

Národní muzeum otevřelo výstavu nazvanou Sluneční králové, která návštěvníky zavede do nejstaršího období egyptské říše, do doby dávných stavitelů pyramid. Prostřednictvím ještě nikdy ve světě nevystaveného souboru téměř 300 vzácných předmětů, starých takřka pět tisíc let, za pomoci moderních multimediálních technologií přenese své návštěvníky do nejstarších časů staroegyptské civilizace a umožní jim zažít atmosféru doby velkých egyptských králů. Po mnoha letech příprav se v Národním muzeu podařilo uskutečnit výstavu, která je unikátní nejen stářím a hodnotou vystavovaných předmětů, ale i zemí jejich původu. Ještě nikdy nebylo z Egypta do zahraničí zapůjčeno takové množství významných artefaktů jako právě na výstavu Sluneční králové. „Výstava je nejen splněným snem Národního muzea i několika generací českých egyptologů, ale též jednou z nejvýznamnějších výstav, kterou Národní muzeum za dobu své existence uspořádalo. Návštěvníci budou mít možnost téměř půl roku obdivovat světově unikátní soubor tisíce let starých egyptských památek,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Starý Egypt doby Staré říše obecně představuje první teritoriální stát v historii naší planety. Právě tehdy, v době mezi 27. a 22. století před naším letopočtem došlo k nevídanému rozmachu této civilizace, která nás dodnes ohromuje svou vyspělostí, umem i záhadami. Lokalita Abúsír je součástí pyramidových polí táhnoucích se od dnešní Káhiry v délce několika desítek kilometrů na jih až k Fájúmské oáze. V průběhu Staré a Střední říše právě v této oblasti vznikaly největší pyramidové komplexy panovníků a pohřebiště příslušníků jejich rodin stejně jako vysokých hodnostářů země ale i obyčejných obyvatel. Abúsír společně se sousední Sakkárou představuje samý střed této oblasti, kde se nachází převážná většina královských i nekrálovských památek, které se dochovaly do současnosti. Sluneční králové je označení odkazující k panovníkům 5. dynastie, kteří uctívali jako hlavní božstvo staroegyptského panteonu slunečního boha Rea. Čtyři z těchto panovníků si postavili své zádušní komplexy právě v Abúsíru. Architektura, umění nebo filozofie, stejně jako řízení státu dosáhly za jejich vlády vrcholu. Na výstavě upoutají největší poklady z doby 3. až 1. tisíciletí před naším letopočtem v čele s naprosto unikátními královskými sochami panovníka Raneferefa, které představují jeden z největších dochovaných souborů královské plastiky doby Staré říše. Nechybí ani rozsáhlý soubor soch princezny Šeretnebtej a písaře Nefera. K vidění ale jsou také například kamenné nádoby, keramika, texty nebo reliéfy z královských komplexů panovníků z Abúsíru. Celková pojistná hodnota předmětů je miliarda korun. Návštěvníkům se představí zápůjčky z mnoha světových muzeí – z Egyptského muzea v Káhiře, z Velkého egyptského muzea v Gíze, z muzeí v Berlíně, Lipsku, Hannoveru, Heidelbergu, Hildesheimu a Frankfurtu nad Mohanem. K vidění budou rovněž předměty, které Národní muzeum získalo jako československý podíl na nálezech učiněných expedicí Univerzity Karlovy v Abúsíru. „Výstava Sluneční králové představuje poprvé mimo území Egypta ty největší světové objevy, které na pyramidovém poli v Abúsíru prakticky každý rok uskutečňuje expedice Českého egyptologického ústavu. V Praze jsou tak k vidění desítky unikátních artefaktů vyprávějících ojedinělý příběh staroegyptské civilizace stavitelů pyramid,“ říká ředitel českých archeologických výzkumů v Egyptě a prorektor Univerzity Karlovy Miroslav Bárta. „Expedice Českého egyptologického ústavu je největší českou vědeckou expedicí pracující soustavně mimo území naší republiky. Její výsledky a objevy – a tato unikátní výstava – je toho dokladem, snesou srovnání s těmi nejvyššími světovými měřítky,“ dodává k práci českých egyptologů rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima. Výstava je unikátní nejen díky ve světě doposud nevystaveným vzácným předmětům, ale i svým moderním pojetím a designem. Jejím cílem je též přenést návštěvníky do doby staré egyptské říše.  Využití moderních multimediálních technologií a působivé architektury umožní návštěvníkům zažít originální atmosféru královského Abusíru. Národní muzeum připravuje po celou dobu trvání výstavy doprovodný program: Přednášky českých egyptologů, filmové večery na téma Egypta, programy pro děti, speciální komentované prohlídky i egyptologickou noc v muzeu. Informace o výstavě, která je pro veřejnost otevřena do 7. února 2021, a o doprovodných akcích naleznete na webových stránkách Národního muzea www.nm.cz nebo na webových stránkách www.slunecnikralove.cz/www.kingsofthesun.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-08-01 11:39:29

Prapodivné rozsudky

Ve veřejnosti probublává pohoršení nad prapodivnými rozsudky nad provinilci z okraje společnosti, kteří se dostali do vazby nebo byli odsouzeni za krádeže se škodou téměř nulovou. V různých článcích na toto téma lze vytušit nevoli nad přehnanou přísností soudů: je pravomocný nepodmíněný trest jeden a půl roku vězení přiměřený krádeži pěti housek? Kam dali soudci rozum a cit? V žádném článku jsem ale nenašel popis struktury uloženého trestu, tedy kolik skutečně připadá na zmíněný zanedbatelný skutek a kolik má původ v předchozím „nedosezeném“ podmíněném trestu. Jsem si jist, že převážná část trestu se vztahuje k dřívější trestné činnosti, takže humbuk kolem těchto rozsudků je celkem zbytečný. Nikdo se ale nezlobí nad tím, že lidé, kteří by nebýt tohoto odsouzení asi kradli dál, budou dočasně zaopatřeni státem za peníze daňových poplatníků, takže soud jim v jistém smyslu pomohl. Nežertuji: potkal jsem se s odsouzenými, kteří se po krátkém pobytu na svobodě cíleně dopustili bagatelního trestného činu, aby se dostali zpět tam, kde o ně bylo postaráno. Pro některé občany svoboda není tak důležitá jako spolehlivé zajištění jejich existenčních potřeb. A není to vynález dnešní doby. Věc má ale ještě jinou stránku. Soud nesoudí sám od sebe, ale na základě obžaloby, kterou podává státní zastupitelství. A nabízí se otázka, zda v této mimořádně obtížné době museli žalobci v těchto případech bezpodmínečně žalovat. Trestným činem je v zásadě vědomý a úmyslný skutek, jímž vznikne dostatečně velká škoda a jednání musí být společensky nebezpečné. V daných případech je škoda téměř nulová a společenská nebezpečnost přiměřeně tomu malá. Předvedená přísnost je v rozporu se smířlivostí v jiných případech. Například vydírání redakce regionálních novin vícenásobným recidivistou pohrůžkou uveřejnění intimností ze života zesnulého šéfredaktora, pokud nedostane 350 tisíc korun, se řešilo jako přestupek proti občanskému soužití. V kauze vydírání s použitím násilí a omezení na osobní svobodě, páchaným zločineckou tlupou na oběti, se žalobce spokojil s předvedením hlavního pachatele před soud a nad pronásledováním dalších pachatelů mávl rukou. Samozřejmě, odsouzeni k vysokým trestům jsou recidivisté, takže jejich obžalováním státní zástupci neporušili zákon. Přesto: vypuklo by zemětřesení, kdyby s ohledem na mimořádnou situaci je předali do přestupkového řízení? Jistě by nevypuklo, ovšem státní zástupci většinou netrpí sklonem k měkčení tvrdosti zákona, naopak spíše se snaží postup proti obviněnému hnát do krajnosti. Jejich rozhodnutí často chybí „lidský rozměr“. To umožňuje státní zástupkyni, aby se odvolala proti rozhodnutí soudu o propuštění matky tří malých dětí na svobodu, byť z věznice dostala vynikající vysvědčení. Stejná vada poznamenala jednání státního zástupce Radka Mezlíka, který se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku ve věci nevinné Michaely Schneidrové, za jejíž výchozí nespravedlivé odsouzení k vysokému trestu a dočasné uvěznění je spoluodpovědný. Odvoláním jí prodloužil život v nepříjemném postavení obžalované o sedm měsíců, ač musel vědět, že jeho odvolání nemá naději na úspěch (pokud to skutečně netušil, měl by svléknout talár a najít si zaměstnání, v němž by neměl možnost z ješitnosti škodit lidem). Jeho nadřízení mu ale tleskají. Vedení státního zastupitelství se s počínáním výše zmíněných žalobců jistě ztotožní, protože „lidský rozměr“ do uvažování státních zástupců nepatří a při bezohledném plnění svých povinností a při uplatňování práva na ničení lidských životů žalobci pouze naplňují zákon. Nezaslouží si výtky veřejnosti, ani když škodí nadbytečně. V krajním případě stát rád z peněz daňových poplatníků vyplatí jejich obětem odškodné, jež v současnosti dosahuje řádově několik desítek milionů korun za rok. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-01 17:35:04

2020 – Bod obratu?!

Vynikajúci tematický špeciál Centra globálních studií, interdisciplinárneho pracoviska Filozofického ústavu Akadémie vied ČR, obsahuje desať článkov o koronavírusovej pandémii zameraných na globálnu komparáciu, pokrývajúcich všetky makroregióny dnešného sveta. Na prvý pohľad, prečo „filozofi“ a nie lekári resp. virológovia? (podotýkam, že autori okrem filozofickej majú širšiu orientáciu v humanitných vedách). Zámerom bolo popísať, „ako pandémia komplikuje život spoločnosti a politiky“, teda aspekty sociologické, ekonomické, politologické, filozoficko-etické a sociálno-psychologické. Nijako nechcem znevažovať vážnosť odborníkov na vírus, čím dlhšie však mimoriadne obmedzenia trvajú, tým viac nadobúdajú na naliehavosti práve uvedené aspekty, teda spoločenské dopady prijatých opatrení. Dostatok argumentov v prospech tejto tézy nájdeme v uvedenom špeciáli CGS Globální pandemie, lokální přístupy. Na Slovensku máme hysterické (v zmysle nezvládnutých emócií) tlačové konferencie na dennom poriadku. Nechce sa mi veriť, že by psychológovia alebo sociológovia nevedeli, aké dlhodobé riziko predstavuje provokovanie generačného konfliktu prostredníctvom zmätočných úsudkov a rozhodnutí. Nemal by v médiách zaznieť terapeutický hlas predmetných odborníkov? Snáď sa oslabí presadzovanie extrémneho individualizmu, ako bude narastať uvedomenie, že každý jednotlivec je závislý od druhých a spoločenstvo nereprezentuje len fikciu. Keď som ešte prednášal futurológiu, upozorňoval som na riziko pandémií popri iných možných globálnych katastrofách. Upozornil som, že nemusia mať nevyhnutne prírodný pôvod, že by sa mohli šíriť únikom z laboratórií alebo v horšom prípade ide o biologické zbrane. Podľa niektorých odborníkov sú víry SARS a Sars-cov2 geneticky modifikovanými organizmami, prinajmenšom sa to nedá vylúčiť. Už dlhší čas sa uvažuje o riziku geneticky modifikovaných plodín a potravín z dlhodobého hľadiska; keď sa pripravovala dohoda TTIP, išlo o kontroverzný bod vo vzťahu k praxi v USA. Génové inžinierstvo aktuálne poskytuje „nožnice“ (kit) CRISPR, nástroj, ktorým sa dá presne jeden konkrétny gén vystrihnúť a nahradiť iným. Domáce laboratórium si môže kúpiť hocikto za dvetisíc dolárov na stránke The Odin. Génové inžinierstvo je v súčasnosti väčším rizikom ako svojho času atómová bomba. Historik Y. Harari vo svojich knihách varuje pred možnosťou, aby sa nesmrteľnosť stala tovarom. V kontexte aktuálnej krízy si pripomíname finančnú krízu 2008. Je všeobecne známe, že masívnym dotovaním súkromných bánk z verejných zdrojov si vlády iba kupovali čas, systémové príčiny krízy zostali nedotknuté. Ďalšia ekonomická kríza by preto nastala okolo roku 2020 aj bez výbuchu pandémie, ktorý bol v tomto prípade akcelerátorom. Marek Hrubec vo svojom príspevku vystihol, že sa pred našimi očami odohráva „test lokálnych prístupov a globálnej koordinácie“. Popredný ekonóm Milan Zelený v predstihu akcentoval deglobalizáciu a relokalizáciu. Jeho názory napriek nespornej akademickej autorite (Fordham University New York) zostávali často nevypočuté. Okrem súčasnej situácie, ktorá nahráva jeho hypotézam, uvediem jeden zásadný argument. Ide o technologický bod obratu alebo štvrtú priemyselnú revolúciu. Napríklad 3D tlačiarne v zásade môžu vyrobiť hocičo, nielen rúšky, pokiaľ máme zodpovedajúci software. A vyrábajú celý produkt naraz, nie jednotlivé súčiastky, a to namieste, netreba subdodávateľov z druhého konca planéty. Takže deglobalizácia nie je iba dočasným trendom, bude organickou súčasťou globalizácie (znalosti sú globálne) a bude sa prehlbovať. Tým je daná šanca zbaviť sa financializované dominance globálnych korporácií. Pokiaľ ide o zamestnanosť, bude mať nová priemyselná revolúcia rovnako katastrofálne dôsledky ako tá prvá. Rozdiel spočíva v tom, že disponujeme spoločenskovedným poznaním a môžeme sa poučiť z histórie. Správne predpokladal, že presun pracovnej sily ako v devätnástom storočí z poľnohospodárstva do priemyslu, resp. v druhej polovici dvadsiateho storočia z priemyslu do služieb, nie je možný, pretože jednoducho niet kam pracovníkov presunúť. Takže pracovná povinnosť prestane byť ekonomickou nevyhnutnosťou. O nepodmienenom základnom príjme sa začalo seriózne diskutovať a dokonca zaznel hlas pápeža Františka. Systémovú príčinu krízy predstavuje neobmedzený ekonomický rast. Tlačiarne chrlia ničím nekryté bankovky, ktoré musia byť v obehu, hoci nesúvisia s reálnou ekonomikou. Výrobcovia musia vyrábať a spotrebitelia musia konzumovať a to bez ohľadu na reálne potreby, napokon kvázipotreby sú manipulatívne prostredníctvom reklamy. Keď sa tento šialený mechanizmus zastaví, nasleduje krach. Politici, závislí od verejnej mienky, musia tento mechanizmus podporovať, pretože ich úspech závisí od tempa rastu resp. veličiny HDP na obyvateľa. Projekt neoliberálnej globalizácie spätý s totálnou unifikáciou ľudstva má práve zabezpečiť neobmedzený rast, hoci tento objektívne narazil na ekologické limity planéty. Keď nebude dosť pre všetkých, nastáva boj o čierneho Petra, ktorý môže ľahko skončiť vojnou. Ide o to, na koho úkor prebehne nová priemyselná revolúcia, pričom efektívnym riešením je likvidácia prebytočnej populácie až na hranicu jednej miliardy. Existuje alternatíva? Niektorí autori rozpracovali koncepciu nonrastu (degrowth), inšpirovaní N. G. Roegenom. Zámerom nie je zastavenia rastu, ale dosiahnutie homeostázy. Teda optimalizácie ekonomiky prostredníctvom fungujúcej negatívnej spätnej väzby, ktorá bráni rastu entropie, na spoločnosť dlhodobej udržateľnosti nonrastu. Českí kolegovia vo svojom tematickom špeciály predkladajú dostatok impulzov na zamyslenie. V našich slovenských pomeroch ide o riziká ekonomické a politické. Presvedčil som sa, že poukazovať na riziká monokultúry automobilového priemyslu je hlasom volajúcim na púšti. Dnes vidíme, že stavať na jednu kartu je neprezieravé a riskantné bez ohľadu na to, či sa bude výroba obmedzovať s ľudskou pracovnou silou alebo nastúpi robotizácia. V čase slovenského predsedníctva v Rade EU (2016) Futurologická spoločnosť Slovenska predložila návrh vodnej stratégie, ktorá by mohla byť alternatívnym rozvojovým impulzom z domácich zdrojov. Kríza v podobe pandémie teda urýchlila situáciu civilizačného bodu obratu, v ktorom sa tak či onak nachádzame, len to prevažná väčšina ľudí nielen v našej krajine jednoducho nie je schopná alebo nechce vidieť.   Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem ze slovenské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 15:50:22

Jak se dělá podvod

K obědu jsem měl žemlovku, výbornou. Dovoz z restaurace, kterou teď rozvoz jídel drží nad vodou. Zaměstnanci už druhý týden nechodí do práce, všichni jsou ohrožená skupina, a pro klid vlastní i rodiny jsou doma. Takže si po obědě můžu dát nohy na stůl a s pohledem z okna na pomalý příchod jara si užívám malou siestu. Z příjemného rozpoložení mne vyruší zvonění mobilu. No, tyto dny volá málo lidí, co když to je objednávka. Obětuji siestu, v očekávání nějakého obchodu. Jak mi totiž před lety řekl prodavač v OBI, když jsem kupoval jeden metr kabelu „lepší malý kšeft než velká práce“. Z mobilu slyším „Dobrý den, jmenuji se doktor Kalousek“. V tu chvíli zbystřím. Že bych se stal obětí nějakého žertu? Nebo, že by to byl skutečně on? TEN Kalousek? Výrazný slovanský přízvuk volajícího doktora ale spíš svědčí o chybě imitátora, nebo to je jiný Kalousek. Hlas v telefonu pokračuje „Mluvím s panem Pavlem Tomášem?“ Automaticky potvrzuji, že ano, a stejně automaticky se mi vybaví moje dávná myšlenka na žádost o dotaci na výzkum toho, proč si převážná většina lidí myslí, že Tomáš je příjmení. Mám z toho celoživotní deformaci, představuji se celým jménem, a hned preventivně hlásím, že Pavel je příjmení. Doktor mi s vážným hlasem oznamuje, že dlužím od roku 2018 za provedené reklamní práce 5 800 Kč. A když je zaplatím ještě dnes, nebude to vymáhat exekutor. No bomba, siesta je definitivně v háji. Zase jsem něco zasilážoval a tady je zasloužený trest! Ale požadavek na okamžité uhrazení probouzí obranářské reflexy. A kolik právníků se představuje „jmenuji se doktor…“? Energie ze žemlovky pohání můj mozek, a tak požaduji zaslání dotyčné faktury mailem s tím, že pokud je požadavek oprávněný, dluh samozřejmě uhradím. Pan Kalousek slibuje poslání dokladu, a neopomene připojit výhrůžku s exekutorem. Do mailu skutečně dorazí kýžená faktura. Mám docela fotografickou paměť, ale i tak mi faktura nic neříká. V účetním systému také nic, žádná korespondence v mailu. A jak kdysi řekl pan Paroubek „Dámy a pánové, řekněme si upřímně, kdo z vás si to pamatuje“, nebo to bylo jinak? Působení žemlovky asi už slábne. No nic, klasická lustrace dostupných údajů. Doktor Kalousek a jeho číslo nic. Eseróčko už je zajímavější, sídlí na pražské adrese společně s mnoha dalšími, a pan jednatel je vskutku přičinlivý, aniž bych to počítal, jeho firmy zabírají víc řádků, než dokáže zobrazit můj monitor. Předmět činnosti „věřitele“ je pronájem bytových a nebytových prostor, fakturovaná reklamní činnost. Pražská firma a účet na faktuře slovenský. To mě uklidnilo, nohy mám zpátky na stole a rozjímám co s tím. Vzhledem k tomu, že je pátek odpoledne, nechám vše na pondělí. V pondělí mi skutečně opět volá pan doktor. Jestli prý už jsem zaplatil. Odpovídám že ne, a žádám o zaslání kopie objednávky, případně printscreen uveřejněné inzerce. Myslel jsem si, že už jsem obchodním světem docela zocelený, ale argument, že podklady obdržím až po zaplacení, jsem fakt nečekal. A zase ten exekutor. Placení odmítám do doby, než bude prokázaná oprávněnost pohledávky. Hovor se za podivuhodného šumění ztratí. Ne tak pan Kalousek. Asi za hodinu mi v mailu přistane páteční faktura doplněná o řádek s položkou „omeškani“ za slušných 2 000 Kč. Dmu se pýchou, že já, jehož vysvědčení v kolonce Český jazyk neslo několikrát číslici 4, ba dokonce ještě hrozivěji působící „dostatečný“, by takovou blbost nenapsal. A jako účetní amatér rozjímám, kde vznikl pojem „kreativní účetnictví“ a jestli náhodou autorem nebude doktor Kalousek. Jak lze do dva roky staré faktury napsat novou položku? Oproti mým zvyklostem vše poctivě zapíšu na kus papíru a společně s jednou fakturou na dvě různé částky zakládám. Doktor Kalousek se už neozval. Dnes před obědem mi ale ze slovenského čísla volala paní, a titulovala mě pane Tomášku. Tomášku, a ze Slovenska? Nevzpomínám si. A to se pořád ujišťuji, že po padesátce je vše lepší, zejména paměť! V rozrušení jsem přeslechl jméno, tak prosím o zopakování. Jmenuji se Ju … Dr. Nováková a volám vám ohledně neuhrazené faktury za reklamu. Reakce je i bez žemlovky okamžitá. Ptám se, jestli je Ju jméno. Paní trochu zaskočeně řekne opět, že se jmenuje Ju … Dr. Nováková, a jestli hned nezaplatím, bude dluh vymáhat Vymáhací komora. Jméno věřitele i doktora je jiné, model stejný. Žádám o zaslání dokladů s tím, že už je druhá v pořadí. Zatím nic, tak čekám. Nemusíte nutně jíst žemlovku, určitě to zvládnete i bez ní. Ale třeba vám ušetřím narušení odpolední siesty. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2019-10-06 13:49:36

Kauza H-System pokračuje: taková skvělá justiční loupež

Zveřejnění usnesení Ústavního soudu z 30. září 2019, podle něhož se mají vystěhovat členové SBD Svatopluk žijící v bytovém komplexu v Horoměřicích, vyvolalo skandál. Převážná část reakcí veřejnosti byla odmítavá. Předseda vlády Andrej Babiš se vyjádřil, že došlo k selhání justice. Postižení obyvatelé projevovali zoufalství. Usnesení je příznačné pro stav justice, z velké části stále ještě ovládané pohrobky normalizace, a proto poplatné předlistopadovému právnímu myšlení. Mimo to mnozí soudci a státní zástupci žijí v přesvědčení, že nezávislost justice je totožná s právem na beztrestné poškozování občanů. Usnesení potvrdilo správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27. června 2018, vydaného senátem předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška. Senát Ústavního soudu předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) shodně s nimi nevzal na vědomí nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zakotvenou v Ústavě. Těmito rozhodnutími byla do konkurzní podstaty zkrachovalého H-Systemu zahrnuta přidaná hodnota, kterou vytvořili členové družstva Svatopluk jednak vložením finančních prostředků, ale také svou nehonorovanou prací. Ve skutečnosti spáchali páni soudci vyvlastňovací akt, za který by se nemuseli stydět ani jejich vzory z padesátých let minulého století. Schválili i bezohledné chování konkurzního správce, bývalého předlistopadového prokurátora Josefa Monsporta, který od roku 2001 trýzní obyvatele hrozbou vystěhování. Členové SBD Svatopluk, kteří se rozhodli dostavět své domy, zachránili rozestavěné objekty před zchátráním. Vložili finanční prostředky a práci a vytvořili dílo, jehož odhadní cena je dle znaleckého posudku, obstaraného konkurzním správcem, přibližně 230 milionů korun. Hodnota nemovitostí v době, kdy družstevníci začali stavět, je jen zlomkem té současné. Soudci svým rozhodnutím bezohledně ukradli přidanou hodnotu, vytvořenou družstevníky. A leckdo se těší, že podílem na lupu obdaruje klienty H-Systemu, kteří na krach projektu reagovali jen pláčem a čekáním na zázrak. Všichni jsou si přece rovni a iniciativu jednotlivců je třeba trestat. To je ryze socialistický přístup k věci. Kritici postupu členů SPD jim vyčítají, že k dostavění domků neměli souhlas konkurzního správce. Slovutná právnička Eliška Wagnerová ale v článku v časopisu Týden 32/2018 upozornila, že povinnost souhlasu konkurzního správce byla uzákoněna až v roce 2006. Spolu s ní se k počínání soudců Nejvyššího soudu ČR negativně vyjádřil také prof. Aleš Gerloch. Pozoruhodná je závěrečná část usnesení Ústavního soudu, v které soudci vyzývají bývalého prokurátora Josefa Monsporta k nalezení rozumného východiska z neúnosné situace, kterou spolu se soudci Nejvyššího soudu navodili. Prozradili tím špatné svědomí, bezmoc napravit své selhání a naivitu. Žádat po Josefu Monsportovi ohleduplnost je totéž jako žádat po lvu, aby se stal vegetariánem. Josef Monsport je nepochybně skvělý právník a vynikající obhájce ve věcech trestních, bohužel obdařený povahou predátora. Víme, jak se choval po celou dobu výkonu funkce. Rozprodal část majetku z konkurzní podstaty za podezřele nízkou cenu a pomohl nabyvatelům k levnému zisku. Když rozprodával pozemky a základy domů, které dostavěli členové SBD Svatopluk ve Velkých Přílepech, začal s cenou jeden milion Kč/dům a postupně zvyšoval. Když rodina Sýkorova nechtěla dát dva miliony, prodal jim střechu nad hlavou. Nabyvatel je z domu vyhnal a obratem jej prodal za 5,7 milionu Kč. Nenarazí-li Josef Monsport na moc státu, bude se chovat stejně i dále. Rozumné řešení je ale již od začátku jasné: nechť bývalý prokurátor prodá horoměřický komplex SBD Svatopluk za rozumnou cenu obyvatelům a problém zanikne. Zdá se dokonce, že mu to začíná docházet. V sobotu 5. října 2019 se objevil na televizní obrazovce s úlisným výrazem vlka, převlečeného za babičku a lákajícího Červenou Karkulku a rozumné řešení nabízel, včetně stažení žaloby proti SBD Svatopluk o 22 milionů Kč za nájemné. Takto se ale mohl chovat již od převzetí úřadu konkurzního správce. Měl by veřejnosti vysvětlit, co mu v tom bránilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Podle mého názoru nestačí konstatovat selhání justice a politovat jeho oběti, ale jsou nutné činy k nápravě křivdy. Je-li vláda skutečně vládou, měla by ze skandálu vyvodit důsledky. Počínání výše zmíněných soudců Nejvyššího a Ústavního soudu je excesem, který by se nikdy v budoucnosti neměl opakovat. Vláda by měla přijmout účinná opatření k zastavení bezpráví a dvacetiletého týrání obyvatel horoměřického obytného komplexu a měla by se postarat, aby původci skandálu nedostali druhou možnost škodit, a to nejen soudci, ale i konkurzní správce a soudkyně, která vypudila SBD z věřitelského výboru. Podle § 132 zákona o Ústavním soudu je soudce kárně odpovědný za kárné provinění. Podle § 133 téhož zákona je kárným proviněním „jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu…“ Soudím, že skandálním jednáním soudců obou vysokých soudů byla skutková podstata kárného provinění naplněna vrchovatě, až přes míru. Tato ustanovení ukazují cestu k uzavření skandálu.

Čas načtení: 2019-08-22 16:00:25

Srpen 1968: Chtěli jsme do spolku s Titem a Ceaușescem

Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory.  S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po okupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal.  Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. V zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná.  Dubček politická superstar Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.” Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat: 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem uklidněni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje.  Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka a 86 % Národnímu shromáždění.  Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.
 A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. Celkem 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo. V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu: 95 % řeklo, že ano, 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci. S Titem a Ceaușescem na věčné časy  Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé dohody.  Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacet let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby.  Celkem 29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie), 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení. 
Pesimisté do roka z pěti na sto Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.” Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoucí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2024-03-20 09:00:00

Pouze sedm zemí splňuje normu WHO pro kvalitu ovzduší, zjistil výzkum

Podívejte, se, jaký je vzduch v Praze!! ZDETéměř všechny země světa nesplňují normu pro PM2,5, drobné částice vypouštěné vozidly a průmyslem, které způsobují zdravotní problémySvětová zdravotnická organizace snížila v roce 2021 svou směrnici pro "bezpečné" hodnoty PM2,5 na pět mikrogramů na metr krychlový a podle tohoto měřítka mnoho zemí, například v Evropě, které v posledních 20 letech výrazně vyčistily své ovzduší, nedosahujeAle ani tato přísnější směrnice nemusí plně vystihnout riziko zákeřného znečištění ovzduší. Výzkum, který minulý měsíc zveřejnili američtí vědci, ukázal, že neexistuje žádná bezpečná úroveň PM2,5 Podle nové zprávy pouze sedm zemí splňuje mezinárodní normu kvality ovzduší, přičemž místy se znečištění ovzduší smrtelnými částicemi zhoršuje v důsledku oživení hospodářské činnosti a toxického dopadu kouře z lesních požárů.Ze 134 zemí a regionů, které zpráva zkoumala, pouze sedm - Austrálie, Estonsko, Finsko, Grenada, Island, Mauricius a Nový Zéland - splňuje doporučený limit Světové zdravotnické organizace (WHO) pro malé částice vypouštěné do ovzduší osobními a nákladními automobily a průmyslovými procesy.Podle zprávy švýcarské organizace IQAir, která čerpá údaje z více než 30 000 monitorovacích stanic po celém světě, převážná většina zemí tuto normu pro částice PM2,5, což je typ mikroskopického zrnka sazí menšího než šířka lidského vlasu, které mohou při vdechnutí způsobit nesčetné zdravotní problémy a úmrtí, nesplňuje. Belgická zdravotní pojišťovna: Znečištění vzduchu partikuláty má drastický dopad na zdravotnictví Hlavní zdroj partikulátů, které způsobují předčasná úmrtí, je vedle automobilismu zemědělství Partikuláty ze znečištěného vzduchu nalezené v mozku dětí působí později Alzheimerovu chorobu Partikuláty automobilových zplodin se dostávají do placent nenarozených dětí Rozhovor Britských listů 593. Radní pro dopravu Ryvola: Zpoplatníme vjezd auty do Prahy 1 - copak se s tímto příslibem stalo?

Čas načtení: 2024-03-21 09:42:00

Portál Spa.cz v loňském roce odbavil poptávky za 1,6 miliardy korun

Praha 21. března 2024 (PROTEXT) - Portál Spa.cz nabízející téměř čtyři tisíce lázeňských, wellness a dalších rekreačních pobytů odbavil v roce 2023 poptávky v hodnotě 1,6 miliardy korun. Největší zájem je o tuzemské pobyty, avšak postupně roste zájem i o Polsko a Maďarsko.Během roku 2023 zpracoval portál Spa.cz přibližně 140 tisíc poptávek po lázeňských a wellness pobytech, jejichž celková hodnota dosáhla hodnoty 1,6 miliardy korun. Již v prvních dvou měsících letošního roku zaznamenal portál meziroční nárůst poptávek o 20 %. Co však zůstává prozatím téměř neměnné, je průměrná hodnota objednávky, tedy okolo 11 500 korun.Délka pobytů se liší v závislosti na jejich typu. U wellness pobytů se jedná o kratší dobu, tedy průměrně 2,5 noci, neboť tento druh odpočinku si lidé oblíbili na víkendy. V případě lázeňských pobytů pak vzroste v průměru na 4,5 noci. Asi nikterak překvapivá není skutečnost, že převážná většina objednávek pobytů spadá do období červenec až říjen, jedná se až o 40 % všech rezervací. „Našim klientům vždy doporučujeme, aby si svůj pobyt rezervovali v dostatečném předstihu, a to jak pro letní, tak i zimní období. V nejvíce exponované měsíce kapacity rychle mizí, především od začátku června.“ uvádí Ing. Lukáš Václavek, Marketing Manager Spa.cz. Největšímu zájmu se během léta těší rodinné pobyty s dětmi.Ačkoliv by se mohlo zdát, že Češi rádi vyrážejí především do zahraničí, v segmentu, na který se Spa.cz zaměřuje, toto příliš neplatí. „Zaznamenali jsme rostoucí zájem o lázeňské a wellness pobyty v Polsku nebo Maďarsku, nicméně prozatím zahraniční pobyty tvoří pouze 3,3 % všech poptávek,“ dodává Václavek. Tradiční české a moravské lázně tak zůstávají stálicemi. Lidé se rádi vrací do Luhačovic, Františkových Lázní, Mariánských Lázní, Karlových Varů. Stranou zájmu nezůstávají ani horské oblasti jako Špindlerův Mlýn či Harrachov, za wellness se ovšem jezdí i do Liberce.Blížící se Velikonoce řada lidí rovněž využívá k návštěvě některého wellness či lázeňského zařízení, což se projevuje také na hodnotě objednávek, která v tento čas stoupla přibližně o 14,5 %. Nikterak se ovšem nemění délka pobytu, tedy zhruba 2 noci, ani lokality. K výše uvedeným tradičním lázním pouze ještě přibyly Lázně Třeboň.Spa.czSpa.cz je online portál založený v roce 2008, který se specializuje na vyhledávání a doporučení lázní a wellness zařízení. Hlavním cílem je poskytnout zákazníkům ten nejlepší odpočinek a zážitky spojené s wellness dovolenou. Portál nabízí přehledné kategorie českých i zahraničních lázní a hotelů, což usnadňuje uživatelům výběr. Kromě toho, že se zaměřuje na lázeňské služby, také poskytuje ubytovací, turistické a rezervační služby. Společnost dále provozuje sesterské portály jako hotel.cz, penzion.cz, hotely.cz a previo.cz. Spa.cz tedy funguje jako prostředník mezi zájemci o wellness a lázeňské služby a příslušnými poskytovateli těchto služeb. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-04-15 00:00:00

Východné Slovensko, Bukovské vrchy I. – putovanie divočinou

Bukovské vrchy je nevysoké pohorie ležiace na úplnom východe Slovenska s presahom do susedného Poľska zo severu a do Ukrajiny na východe. Prevažná časť územia je pod záštitou UNESCO a spadá do oblasti národného parku Poloniny, ktorý tu bol vyhlásený v roku 1997.