Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-25 07:05:52

Kdo všechno chce do Evropy

Na serveru iDnes.cz vyšel článek uvádějící výsledky průzkumu arabské BBC o tom, že polovina mladých Arabů uvažuje o emigraci, nejčastěji do Evropy. je zajímavý, hlavně kvůli pohledu na měnící se sociální poměry v arabských státech. Pro plné pochopení toho, jak velký je potenciál „migrace z nespokojenosti“ v okolí Evropy, ale podle mého názoru nestačí. Abychom docenili, o jak zásadní záležitosti pro naši budoucnost se bavíme, měli bychom k němu doplnit několik důležitých bodů. Bod první. Arabské společnosti jsou „mladé“, jinými slovy, v jejich demografických stromech jsou mladé věkové kategorie mohutnější než v Evropě. To znamená, že mluvíme-li o přání mladých lidí emigrovat, jako právě ve výše zmíněném článku, jde o daleko větší podíl populace (vezměme si příklad Egypta), než kdyby šlo, dejme tomu, o Českou republiku. Celková porodnost měřená počtem dětí na ženu sice v arabských zemích prudce klesá, ale ještě kolem roku 1995 byla vysoko (kolem 4 dětí na ženu, tj. zdvojnásobení v každé generaci), a tehdy narozené děti jsou přesně ti mladíci, kteří aktuálně sní o stěhování do Evropy. Navíc i při současné arabské porodnosti mezi 2-3 dětmi na ženu bude v další generaci minimálně stejný počet mladých, jako v té současné, spíše trochu větší. Tvoří-li „mladí“, tj. lidé v kategorii 15-30 let, třetinu veškerého obyvatelstva, jako je tomu v Egyptě, bude země fungovat či nefungovat jinak, než tvoří-li sotva šestinu (jako v ČR). Vysoký podíl mladých lidí v populaci je často provázen násilnými konflikty, genocidami a jinou nestabilitou (teorie Youth Bulge). Obecně je k vedení války potřeba dostatečné množství mladých mužů, kteří jsou jejím „palivem“, a v zemích arabského světa je v současné době mladých mužů relativní přebytek. To může vysvětlovat dnešní poměry na Blízkém východě daleko lépe, než vnější zásahy mocností. Druhý bod. Absolutní počty obyvatel v arabském světě jsou velmi vysoké. Z toho plyne, že oněch mladých Arabů, o kterých se bavíme, je docela dost. (Povšimněte si v nedávném článku na Lidovkách letmé zmínky o tom, že v egyptské Káhiře aktuálně žije 23 milionů lidí a do půlky století se jich tam má tísnit 40 milionů. To už jsou čísla, která by vyvolala respekt i v Číně a v Indii.) Nebylo tomu tak vždy, arabský svět býval dokonce tradičně málo osídlený. Jedním z důvodů, proč evropská koloniální expanze koncem 19.století proběhla relativně hladce, byla i skutečnost, že Evropanů bylo tehdy daleko, daleko více než Arabů. Například Alžírsko mělo roku 1830, kdy se tam začala usazovat francouzská moc, pouhých 1,5 milionu obyvatel. Irák na přelomu 19. a 20. století čítal něco přes tři miliony lidí. Na té samé stránce zjistíte, že ještě kolem roku 1890 měly české země zhruba stejný počet obyvatel co Egypt. Dnes je to 10:1 v náš neprospěch. Tenhle dramatický vývoj je dán zejména lepší zdravotní péčí a jinými technologiemi, které arabský svět od Evropy přejal. V předvečer koloniální éry šlo o nesmírně technicky a vědecky zaostalou oblast světa, kde se úroveň medicíny či zemědělství od středověku nijak zásadně nepohnula. Porodnost byla obrovská, ale úmrtnost malých dětí také, takže nárůst obyvatelstva byl omezený a větší hladomor či epidemie vedly naopak k poklesu populace. (To jsou poměry typické pro všechny předmoderní společnosti, nejen ty arabské. Prošlo si jimi například i Japonsko. Viz demografický přechod, první fáze.) Se zavedením moderních postupů dětská úmrtnost prudce poklesla, ale společenské normy stále ještě diktovaly manželům, že mají mít co nejvíce dětí. Tím došlo k populační explozi, kvůli které dnes Káhira soutěží počtem obyvatel se Šanghají. Samozřejmě ani ten Egypt nemůže mít miliardu obyvatel, protože vody, potravin a obyvatelné půdy je tam jen omezené množství; navíc sem pomalu, ale jistě pronikají z vyspělejšího světa ekonomické i sociální poměry, které ke zmenšování průměrné rodiny vedou. Ale než se populace v arabském světě stabilizuje a přestane růst, uplyne ještě minimálně další generace, v nejprimitivnějším Jemenu možná i dvě. Absolutní počet obyvatel totiž roste ještě nějakou dobu potom, co porodnost poklesla – tomu se říká demografická setrvačnost. Jinými slovy, ten přetlak daný hustotou lidí na kilometr čtvereční se ještě nějakou dobu bude zvyšovat.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Třetí bod: arabský svět je jen jednou částí rozvojového světa. Je sice blízko, ale demograficky existují v rozvojovém světě i daleko „těžší váhy“ než stomilionový Egypt. Další regiony, které bychom měli brát při studiu hrozícího potenciálu migrace v úvahu, jsou například: subsaharská Afrika, Írán, středoasijské -stány (z nichž Pákistán už dosáhl zhruba poloviny obyvatelstva EU), Indie, Srí Lanka a Bangladéš. Podíváme-li se například na oficiální italskou statistiku žádostí o azyl z let 2017-2018 (soubor PDF), vidíme, že žebříčku vůbec nedominují arabské státy. Příčky vítězů obsadil Pákistán, Nigérie a Bangladéš. A vskutku, nedávný výzkum Pew Research ukazuje, že velká část Nigerijců by se chtěla vystěhovat z vlasti (45 %) a z toho zhruba 19 % by dalo přednost Evropě (a 28 % USA, kde se na ně jistě těší). Co se Pákistánu týče, našel jsem údaje z velkoměsta Karáčí, kde touhu vystěhovat se ze země vyjádřila polovina mladých lidí – tj. zhruba stejně, jako v arabském světě. Ptají se mě občas čtenáři, proč o té migraci tolik píšu. Odpověď je jednoduchá: chci zabránit tomu, abychom neinformovaně udělali špatná rozhodnutí, která už nepůjdou běžnými prostředky zvrátit. Obzvlášť mě v této souvislosti dráždí přístup některých organizací zabývajících se migrací a migranty, který bych shrnul slovy „jen pár Syřanů a Iráčanů tam strčíme a hned zase půjdeme“. Takoví jedinci se běžně ohánějí výroky typu „Tři tisíce lidí se tu ztratí jako nic.“ Ano, kdyby to byl konečný počet, tak ano. Ale vzhledem k těm výše zmíněným demografickým a sociálním poměrům rozvojového světa je přijetí třeba jen tří tisíc lidí zhruba stejně bezpečné, jako koulovat se na lavinovém svahu poté, co nasněžilo. Nemusíte tu lavinu utrhnout, ale můžete. Touží-li polovina mladých v arabském světě či v Pákistánu po vystěhování jinam, nebavíme už se o tisících, ale o desítkách milionů, ne-li stovkách (vezmu-li v úvahu Afriku). I kdyby jich ten záměr realizovalo jen pár procent, byly by to zástupy. I země jako Švédsko, kde dnes žije přes milion lidí narozených mimo Evropu, začaly v 70. letech nějakým malým kontingentem běženců. Jenže každý z nich měl nějaké příbuzné, kamarády či sousedy, a část z nich se vydala na cestu za těmi, kdo už v Evropě byli. V situaci, kdy poptávka obyvatel rozvojového světa po životě v Evropě je taková, jaká je, si prostě v tomto směru nemůžeme dovolit dělat žádné chyby.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-13 09:39:32

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii : V Pákistánu nás doprovázeli samopalníci

Poprvé v životě jedu do Pákistánu. Doma se mě ptají,  jestli se nebojím. To jsou takové ty stereotypní předsudky. Po sedmi dnech v Islamabádu musím říci, že zatím jediné město, kde jsem se trochu bála chodit sama po ulicích, byla Bukurešť... Ale vezměme to popořádku. V letadle sedím vedle Pákistánky, ptá se, odkud jsem, a když slyší, že z Česka, povídá: "Jé, zrovna před pár lety tu teroristi zavraždili dva Čechy. Mladý pár na dovolené, a takhle skončili, smutné." Smutné. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) je tentokrát orientovaná na komunikaci národního regulátora, respektive jaderný dozor. Koná se v hlavním sídle Pakistan Nuclear Regulatory Authority a mezi 27 účastníky jsou i zástupci provozovatele jaderných elektráren. Spolu se mnou je tu za experta ještě Swengwong Woo z Koreje (Korean Institute for Nuclear Safety). Vedoucí delegace IAEA je Zia Shah, rodilý Pákistánec, což je výhoda, ale zároveň, protože tu má spoustu přátel, občas tiše zmizí a nechává mne řídit workshop za sebe. Účastníci jsou fajn, dva už znám z dřívějších misí, další se ke mně hlásí, že byli v Praze, Liberci, Plzni, Příbrami, Dukovanech... Opěvují, jak je Česko moc krásná země. Zahájení je nesmírně oficiální a slavnostní. V Iránu zahajovali workshop slovy "Ve jménu Boha", tady to vylepšili: profesionál nám muezínským stylem zazpíval celou modlitbu. Druhý největší muslimský stát na světě Pákistán vznikl v roce 1947 odloučením muslimské části Indie. Hindů z území Pákistánu se stěhovali do Indie, muslimové z Indie se stěhovali do nového Pákistánu, což se neobešlo bez krveprolití. Až do roku 2007 se střílelo a probíhaly teroristické útoky na obou stranách, od té doby je prý pokoj a bezpečno (odhlédneme-li od toho, že o území Kašmíru se dodnes občasně válčí. Na všech mapách, co jsem tu viděla, je území Kašmíru decentně malované tak trochu jako "země nikoho" a hranice je pouze vytečkovaná). Pákistán je asi desetkrát větší než ČR a má zhruba 200 milionů obyvatel, od 90. let se jejich počet zdvojnásobil. Kvůli náboženství odmítají antikoncepci. Ženy jsou tu moc krásné, pokud nechtějí, nemusejí se zahalovat, chodí oblečené většinou v krásných šatech typu sárí. Na koupání mají plavky se sukýnkami – to by spousta Češek potřebovala! Na rozdíl od jiných muslimských zemí pátek není svátek, normálně se pracuje, a sobota a neděle je víkend. Energetický program Pákistán vyrábí 64 % elektřiny z fosilních zdrojů (půl na půl z ropy a plynu), 27 % z vodních, 7 % z  jádra a 2 % z OZE. Na jednoho obyvatele ročně připadá 471 kWh, což je hluboko pod světovým průměrem (3 127 kWh). Čtvrtina obyvatel elektřinu nemá. Kvůli špatnému stavu přenosové soustavy se asi 17 % vyrobené elektřiny ztrácí. Dovoz ropy a plynu silně zatěžuje státní rozpočet, hospodářství v poslední době oslabuje. Celková instalovaná kapacita je přes 29 GWe, ale často je k dispozici sotva polovina (problém je voda, kvůli jejímu nedostatku nelze stavět další vodní elektrárny). Jadernou energetiku zahájili poměrně brzy – první reaktor v Karáčí spustili už v roce 1971. Slouží také k odsolování mořské vody. Palivo z přírodního uranu je domácí provenience. V letech 2000 a 2011 přibyly dva v lokalitě Chashma a další dva pak ještě v letech 2016 a 2017. Obohacený uran se dováží z Číny. Centrifugový obohacovací závod je od roku 1984 v provozu v Kahutě, ale zřejmě ne pro civilní účely. Pákistán má jaderné zbraně, nepodepsal Non-proliferation Treaty, takže kvůli všelijakým mezinárodním omezením a sankcím těžko hledá partnera pro výstavbu jaderných reaktorů. Jediný, komu to nevadí, je Čína; postavila první čtyři reaktory v lokalitě Chashma a nyní u Karáčí staví dva další. Spouštění se předpokládá v roce 2022. Použité palivo se skladuje v bazénech u reaktoru, uvažuje se o suchých skladech v lokalitách jaderné elektrárny. Pákistán také provozuje dva experimentální reaktory, synchrotron na výrobu izotopů  pro lékařské účely a zařízení pro velkou průmyslovou defektoskopii. Pákistánská atomová komise vybrala osm dalších míst pro postavení 32 dalších reaktorů. Předpokládá se desetinásobný růst potřeby elektřiny po roce 2030! Vojenský program V Khushabu, 200 km jižně od Islamabádu, jsou čtyři těžkovodní reaktory pro výrobu vojenského plutonia fungující postupně od roku 1998. V blízkosti je též malá výrobna těžké vody. Přepracování vojenského materiálu se odehrává v blízkosti lokality Chashma. Francouzi zde stavěli závod, v roce 1978 ho opustili, a Pákistánci ho nyní renovují. Program jaderné zbraně zahájili  v roce 1972 a už v roce 1983 uskutečnili první test jaderné bomby. V roce 1998 pak dalších pět  testů v pouštích Balúčistánu, čtyři plutoniové a jeden s obohaceným uranem. Nabízí se tak otázka, proč Američanům nevadí obohacování v Pákistánu a v Iránu ano. Že by šlo o ropu? Islámábád Překvapilo mě, jak je Islámábád zelené město – samé parky, stromy, všude hojně a nahlas zpívají ptáci. Je postavené před asi padesáti až šedesáti lety, moderně urbanisticky konstruované ve čtvercové síti, přiléhající jihem k historickému Rávalpindí. Slouží jako východiště pro turisty směřující na sever do oblasti Karakoram, Nanga-Parbat a osmitisícovek, kterým vévodí K-2. Blíží se monzun, tak se starají, aby byly všechny odtokové kanály volné. Televize ukazuje, jak na severu země už jsou záplavy. Stojí tu druhá největší mešita Asie, moderní Faisal Mosque (nechal ji postavit saudskoarabský král Faisal), krásný národní památník ve tvaru květu a několik muzeí kultury, přírodovědy a historie. Jsou tu uchvacující nálezy z neolitických civilizací údolí Indu i z počátků islámu v 16. století. Vzdělání Celých 44 % dětí neumí číst a psát. Vláda prý velmi podporuje vzdělávání, ale je zde několik zádrhelů: populace roste rychleji než kapacita vzdělávacích zařízení. Pro chudé z odlehlých oblastí je obtížné dojíždět, tedy vůbec se do školy dostat. Přibývají statisíce uprchlíků ze sousedního Afghánistánu – polovinu z nich tvoří děti pod 14 let a těžko se pro ně organizuje a financuje škola. Děti se ve škole učí urdštinu jako první jazyk, angličtinu jako druhý, lokální jazyk podle toho odkud jsou (například pandžábštinu, paštúnštinu apod.), arabštinu kvůli náboženství, aby si mohly číst korán, a fársí (perštinu), protože v něm je napsána většina historických textů. Mají z toho chudinky hrozný guláš, je toho na ně moc, a ve výsledku neumí nic. Volá se po reformě školství. Bezpečnost Jako delegace IAEA jsme tu za VIP a velmi o nás pečují, zejména z hlediska bezpečnosti. Všude, kam se jen hneme, jezdí s námi doprovodné houkající a blikající vozidlo se čtyřmi samopalníky, nebo sedí mladík se samopalem na klíně přímo s námi v autě. Doprovázejí nás i do muzea, obchodního domu, do mešity. V hotelu jsou bezpečnostní rámy, v nichž pípají i moje brýle, takže tam se se samopalem nemůže. Kolegové říkají, že kdybychom byli normální turisté, tak můžeme všude, kam bychom chtěli,  je prý tu nyní bezpečno, útoky byly aktuální do roku 2007 a od té doby se podařilo terorismus soustředěným a nákladným úsilím za mnoha obětí z řad speciálních policistů, kterým se tu říkalo "Taliban Hunters", drasticky snížit. Historickým paradoxem je, že Talibán kdysi podporovala Benazir Bhutová, dřívější premiérka Pákistánu. Služba v armádě už od 80. let není povinná,  ale Pákistánci ji vnímají  jako čest a hrdost. Speciální skupina tajné policie nedávno odhalila za pomoci nejmodernějších elektronických nástrojů skrytý systém financování terorismu. Mezi policií a armádou není moc koordinace, lokální (kmenové) bezpečnostní sbory trpí podfinancováním ze strany centrální vlády. Naše ministerstvo zahraničních věcí označuje za nejnebezpečnější oblast Balúčistán. Když se ptám proč, kolegové vysvětlují, že to je oblast nejbohatší na různé suroviny, uhlí, kovy, drahokamy... Takže tu panují všelijaké zájmy. Balúčistán se chce osamostatnit a to vede k častým ozbrojeným střetům. Až se jim podaří to nějak vyřešit, bude to zlatý důl turistiky – podle fotek je tu čarokrásné mořské pobřeží. Různé "security" útvary a organizace jsou tak důležité, že při komunikačních cvičeních v rámci workshopu je účastníci vždy jmenovali mezi nejdůležitějšími skupinami, s nimiž je potřeba počítat v komunikaci. Zvyky a komunikace Workhop se začíná později a končí dříve, než je time schedule, kolega z IAEA, který je rodilý Pákistánec , říká, že musíme respektovat národní zvyky. Ze svých studentů mám radost, jsou velmi aktivní, dychtiví informací z jiných zemí, hodně se ptají. V praktických cvičeních pracují pilně a s velkým zaujetím. Ze cvičení "Veřejné slyšení" udělali grotesku, když se vehementně vžili do rolí novinářů, farmářů, protijaderných aktivistů. No nevím, jestli by se takhle bavili i tváří v tvář reálné rozčílené veřejnosti. Tvrdí, že většina národa je pro jádro, ale ještě nikdy neudělali žádný skutečný průzkum mínění, ani analýzu médií. Ta jsou z velké části v soukromých rukou. Komunikují většinou jen formálně a oficiálně prostřednictvím tiskových zpráv a technických dokumentů. Vůbec nepracují se sociálními sítěmi, ani nevědí, kolik veřejnosti a jak je používá. Ovšem na ulicích má mobil v ruce každý, takže to očividně podceňují. Když se bavíme o postojích veřejnosti, tak říkají, že tu mají rčení: Kdo má prázdné břicho, není nebezpečný, protože se stará jen o své živobytí a je vděčný. Kdo má plné břicho, je nebezpečný, protože začne vymýšlet blbosti. Myslím, že to je pravda, a že totéž je i příčinou toho, jak dnes vypadá západní společnost. Daří se jí příliš dobře, tak vymýšlí blbosti (politickou korektnost, správně zakřivené banány, apod.). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Obyčejní lidé jsou tu moc hodní. Nejlepší lidi jsou prý na severu, prý bych se tam cítila jako doma, jsou tam modroocí lidé, velmi pohostinní, krásná příroda. Na historických místech jsou rozsáhlé  vykopávky: Mohendžo Daro, Gandhara, místa civilizace z údolí Indu, datované už od sedmého tisíciletí před naším letropočtem. Jsou prý turistům přístupné. Asi by to chtělo jet sem ještě jednou jako turista. K jídlu si užíváme placky čapátí a placky nan, různé pálivé omáčky a smažené nugetky a plněné trojúhelníčky, karí, masové nudličky... Pákistánci prý ze všeho nejvíc milují maso na jakoukoliv úpravu. Krávy u nich nejsou svaté, tak je jedí. Vepřové ne. Ve svých prezentacích představuji zkušenosti z komunikace s veřejností nejen z pohledu operátora jaderných elektráren ČEZ, ale i našeho státního dozoru a dalších jaderných institucí. Mezi kolegy znalými České republiky se těší obzvláštní úctě předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, mluví o ní v superlativech a Zia, co pracuje ve Vídni, míní, že by měla být prezidentkou ČR.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2022-08-15 18:21:20

Napaden psy v Ázerbájdžánu aneb 23 NEJ cestovatele Jakuba Kynčla

V rámci naší ankety cestovatelských NEJ jsme tentokrát oslovili Jakuba Kynčla. Jakub je redaktorem serveru Novinky.cz a zároveň vášnivým cestovatelem a fotografem. Za nejdrsnější zážitek z cest považuje napadení divokými psy v Ázerbájdžánu. Se psy ale nemá jen špatné zkušenosti. Z cesty po Chile si Jakub dovezl parťáka – fenku Norii. Nejen o tomto zážitku … Pokračování textu Napaden psy v Ázerbájdžánu aneb 23 NEJ cestovatele Jakuba Kynčla → Příspěvek Napaden psy v Ázerbájdžánu aneb 23 NEJ cestovatele Jakuba Kynčla pochází z Život na cestách Podobné články: Noclehy v prasečím chlívku aneb 23 NEJ cestovatele Pavla Kadlíčka Dycky Pardubice aneb 23 cestovatelských NEJ Petra Jana Juračky Když netradiční hotelbus v Bolívii doprovází vojáci aneb 21 NEJ cestovatele Boba Stupky

Čas načtení: 2024-11-09 13:10:00

Dozens killed in Pakistan train station suicide blast, as militants claim responsibility - CNN

Dozens killed in Pakistan train station suicide blast, as militants claim responsibility  CNNVideo shows deadly explosion at Pakistan train station  CNNA powerful suicide bombing at a rail station in southwestern Pakistan kills at least 24  The Associated PressTrain Station Suicide Bombing Leaves Dozens Dead or Wounded in Pakistan  The New York TimesAt least 13 killed in Pakistan train station bomb blast, police say  The Jerusalem Post

Čas načtení: 2024-03-18 10:34:39

Pakistan accused of killing eight women and children in Afghanistan air strikes - BBC.com

Pakistan accused of killing eight women and children in Afghanistan air strikes  BBC.comPakistan-Taliban attacks live: Exchange of fire at border after 8 killed  Al Jazeera EnglishEight Killed After Pakistan Air Strikes Hit East Afghanistan  BloombergTaliban says it hit back at Pakistan military after air strikes in Afghanistan kill 8  Reuters

Čas načtení: 2025-01-20 09:41:00

S Pakistan International Airlines z Prahy do Islámábádu. Letenky od 18 490 Kč

Přes 4 roky nemohl národní letecký dopravce Pákistánu Pakistan International AIrlines létat do EU, v letošním roce ale spojil Islámábád s Paříží, kam začal létat 10. ledna 2025. Zpáteční letenky v Executive Economy z Prahy, za pomocí feederu Air France, začínají od 730 EUR Zajímavostí je jejich produkt business třídy, kterou prodávají jako „executive economy“. Ve skutečnosti se ale jedná o jejich starou business třídu. S cenovkou (u letů z Prahy) totožnou jako u economy. Přímé lety z Paříže začínají na částce 624 EUR v economy a 1024 EUR v Executive Economy. Pákistán se stává velice oblíbenou destinací mnoho cestovatelů, především díky krásné přírodě a horám. Třeba uchvátí i Vás, pokud se vydáte na jeden z možných treků. Co dělat v Pákisitánu Víza do Pákistánu

Čas načtení: 2020-04-17 17:28:07

Šíření koronaviru v islámském světě

Ze zemí islámského světa zasáhla pandemie v první vlně nejprve Singapur a Írán. Každá z těchto zemí reagovala velmi odlišně a s odlišnými výsledky. V islámském světě byly v polovině dubna nejpostiženějšími zeměmi Írán (73 303 nemocných/4 585 úmrtí) a poté Turecko (61 049/1 296), které se umístily na osmém a devátém místě světového počtu nákaz. Dalšími, méně postiženými zeměmi, avšak s rostoucími počty nakažených, byly Pákistán (5 500/266) a Saúdská Arábie (5 495/472), Spojené arabské emiráty (5 000 nakažených), Katar (3 231/252) a Singapur (2 918/385). K méně nakaženým patřily Egypt (2 190/125), Alžírsko (1 983/69), Maroko (1 763/102), Irák (1 378/26), Bahrajn (1 348/212), Kuvajt (1 300/66), Ázerbájdžán (1 148/50), Kazachstán (1 091/140), Bangladéš (803/182), Omán (727/128), Tunisko (726/19), Afghánistán (665/58), Libanon (632/2). Uvedená čísla je ale nutné brát s rezervou: jen málokterá země masivně testuje a zjištěné počty nakažených i zemřelých se často nezakládají na srovnatelných metodách. Přesto lze říci, že pandemie prostoupila celým islámským světem, přičemž Írán, Singapur a Turecko byly mezi prvními; rovněž lze konstatovat, že veškeré země přijímají ve více či menší míře podobná protipandemická opatření. Odpovědi na pandemii Odpovědi islámských zemí jsou různorodé v závislosti na síle, centralizaci a zdrojích státního aparátu. Výjimečným případem je hypermoderní ostrovní autoritářský stát Singapur, ve kterém se podařilo nákazu rychle a efektivně omezit v samém začátku krize díky kolektivní hygieně, dodržování odstupu, vysoké informovanosti a spolupráci občanů, masivnímu testování a karanténním opatřením. Dalšími oběťmi nákazy jsou dva podobně lidnaté a relativně vyspělé a akceschopné státy. Irán patří k silně zasaženým zemím, a to v druhé vlně, v samém začátku globální pandemie. I kvůli tomuto rychlému šíření přišla reakce státu s určitým zpožděním a nekoherentně: opatření se stupňovala, nedosáhla úrovně restrikcí řady jiných zemí. Přes modernizované zdravotnictví je íránská schopnost reakce silně omezená jednostranným embargem USA, které kriminalizuje obchod s Íránem. Země má tedy potíže vyvážet plyn a ropu – jejichž cena navíc silně klesla – a dovážet zdravotnický materiál. Írán tak zůstává nejvíce nakaženou muslimskou zemí. Afghánští uprchlíci, často žijící v Íránu v ilegalitě, se masivně vracejí domů. Další silně zasažená země, Turecko, postupně přijala řadu striktních protiepidemických opatření jako uzavírání škol, a dokonce i uzavření třiceti jedna měst, zastavení veřejných akcí a nošení státem zajištěných neplacených roušek. I tak se Turecko v první polovině dubna stalo jednou ze zemí s nejrychleji se šířící nákazou. Přes vysoké počty nakažených prohlašují í Írán i Turecko odpověď na nákazu za úspěšnou. Turecko v dubnu snížilo optimismus a přidalo další restrikce, ale snaží se plnit svou roli regionální mocnosti humanitárními gesty (více dole). Naopak Íránu se podle WHO podařilo zpomalit růst nákazy a začíná uvolňovat určité protipandemické restrikce, ale zachovává nařízení sociálního odstupu. Měsíc po oficiálním vypuknutí globální pandemie lze už říct, že sanitární krize je zátěžovým testem pro vládní akceschopnost, ale i příležitostí pro prosazování státních politik. Ropné státy jako Saúdská Arábie a Alžírsko budou muset čelit menším příjmům z důvodu poklesu cen ropy a také oslabené legitimitě stávajících režimů. Írán, Irák, Alžírsko i Súdán se během loňského podzimu staly dějištěm masových protivládních protestů – ty krize sice zastavila, ale naopak uvalila další zkoušku na už tak kritizované vlády. Protipandemická opatření totiž přinášejí krátkodobou stabilitu, ale utlumení ekonomiky a omezení obživy početných chudých může vést k výraznému oslabení vlád – jež zpravidla nedisponují fondy na omezení sociálních dopadů. Proto jsou opatření zpravidla přijímána také až pod tlakem alarmujících čísel. Pákistánský premiér tak v polovině března nebyl ochoten přistoupit na přísný zákaz vycházení, jak to učinila sousední Indie, protože čtvrtina obyvatelstva „by zemřela hladem“. Jiné země jsou naopak schopny vidět v krizi příležitost k vehementnímu prosazování nesouvisejících vládních politik. Turecko využilo krize k humanitární diplomacii. Přes pozastavené diplomatické vztahy mezi ním a Izraelem podpořilo zdravotnickým materiálem palestinskou samosprávu a Velkou Británii, jakož i Itálii, Španělsko a balkánské země. Maroko se zase chystá využít tvrdé restrikce, nabízené kompenzace a chytrou karanténu ke zvýšení informovanosti o vlastním obyvatelstvu a větší kontrole veřejných projevů. V Kosovu opozice s pomocí USA položila vládu a otevřela ústavní krizi v samém začátku epidemie. Všude, i v méně zasažených zemích, jakými jsou Súdán a Alžírsko, vlády postupně přistoupily k omezení pohybu na veřejnosti, letecké dopravy a masových akcí a k zavírání obchodů a škol. Ve všech zemích budou mít restriktivní opatření dopady na ekonomiku, zejména v těch, které nemají finanční zásoby – jako např. Jordánsko. V těch nejméně rozvinutých či zasažených válkou lze očekávat devastující dopady na zdraví a obživu chudých vrstev obyvatelstva a také šíření nákazy mezi těmi, kdo závisejí na šedé ekonomice jako zdroji obživy. Země postižené válkou, nestabilitou nebo chudobou jako Jemen, Sýrie, Afghánistán a Súdán – nedisponují dostatečnou lékařskou péčí, ventilátory, testy a ani finanční rezervou pro financování protipandemických opatření. Právě ve velkém počtu zemí ve válečném stavu lze přes dosavadní pomalý průběh očekávat nezvladatelné vypuknutí epidemie. Náboženství a karanténa Pandemie výrazně omezila a omezí náboženská shromáždění. Islámské instituce s určitým zdráháním přijaly restriktivní opatření. První je byl nucen učinit Írán: nákaza se zřejmě šířila z Qomu, politického centra íránského šíitského islámu. Tam ji v začátku, ještě před vypuknutím otevřené krize, pravděpodobně urychlily hromadné náboženské rituály a koncentrace vysoce mobilních funkcionářů islámské republiky. Irán se tak stal jednou ze zemí, kde nejenže se nakazili vedoucí politici, ale kde jich i řada zemřela. V Pákistánu a v Indii byly podobně jako v Jižní Koreji rané případy šíření nákazy spojené s globální misijní skupinou Tablihi Jamaat, která organizuje masová shromáždění. Centra hnutí v Dilí, v Láhauru v Pákistánu a v Malajsii jsou podezřelá jako ohniska šíření. V Indii se o této skupině a o muslimech obecně šíří poplašné zprávy a existující komunitní napětí mezi většinovými hinduisty a menšinovými muslimy se prohlubuje. Během března muslimové po celém světě omezili nebo zcela zastavili stěžejní islámský rituál a jeden z tzv. pilířů islámu, společnou páteční modlitbu. Pro svou hromadnost a rituální blízkost při řazení se do tzv. saffů, řad, je páteční rituál vysoce riskantní. První zemí, která toto zásadní opatření přijala, byl Írán. Jiné země se pokoušely sloučit páteční modlitby a tzv. sociální odstup, ale neúspěšně. Dnes už žádné páteční modlitby neprobíhají v nejméně dvanácti větších muslimských zemích, které byly nejvíce postiženy nákazou, a další postupně přibývají. Nákaza ukázala i různé formy náboženské organizace neboli tzv. governance of islam. V centralizovaných zemích se silným státem a státním dozorem nad náboženskými organizacemi, jako je Írán, Turecko, Saúdská Arábie a Egypt, bylo toto opatření možné rychle přijmout a vynutit. V Turecku zavření mešit oznámil ministr náboženských záležitostí Ali Erbaš a jeho úřad nechal doplnit tradiční výzvu k modlitbě (tzv. ezán) doporučením modlit se doma. Jinde se modlitba z prázdných mešit přenáší mikrofony či přes internet; imámové vystupují s rouškami. V zemích, kde vládne spíše neoficiální autorita jednotlivých duchovních, dostali věřící doporučení: např. vlivný Ajatolláh Sístání v Iráku vyzval věřící k protiepidemickým opatřením a k vyvarování se náboženských shromáždění. Podobě i v Indonésii se vyslovily organizace islámských duchovních na podporu sociálního odstupu a Jakarta zavřela mešity; v některých místech největšího muslimského státu, rozprostírajícího se na tisíci ostrovů, ale shromáždění pokračovala. V Pákistánu vyjednávala vláda se zástupci náboženských skupin, ale ne všechny dodržují její doporučení. Sama vláda ale v polovině března zastavila pozdě čtvrtmiliónové mezinárodní setkání skupiny Taglihi Jamaat, a umožnila tak šíření právě začínající nákazy.  Další zásadní omezení se bude týkat i dvou z pěti zbývajících rituálů. Na konci dubna začíná postní měsíc ramadán, ve kterém je zvykem po večerech držet společné modlitby v mešitě (taráwíh) a pořádat společná ukončení každodenního půstu v rodinném kruhu či ve společnosti jiných věřících a sousedů. Tento „iftár“ zcela jistě nebude probíhat jako obvykle. Dále pouť do Mekky (hadždž), jejíž rituální sezóna začne v červeni, se nejspíš nebude konat. Už dnes jsou hranice Saúdské Arábie zavřené Íráncům, Kaaba v Mekce nedostupná, což platí i pro mešitu al-Aqsá v Jeruzalémě a ostatní centrální mešity. Pandemie ukázala zcela jednoznačně, že logika osobní a kolektivní bezpečnosti a národního zájmu převládá nad logikou náboženských povinností, jak to ostatně stipuluje i řada šaríatských pravidel. Dnešní situace je ale bez precedentu: ke zrušení hromadných pátečních modliteb nikdy od jejich zavedení v 7. století nedošlo. Negativně pandemii naopak využívají nestátní aktéři pro vlastní agendu: al-Káida tak označila nákazu za boží trest za mravní zkaženost, ale i tato se připojila k protipandemickým opatřením. Tzv. Islámský stát zvýšil svou aktivitu v Sýrii a v Iráku. Stejně jako v jiných zemích se pandemie stala předmětem konspiračních teorií, v Turecku např. spojovaných s protiamerickou a pročínskou propagandou.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-21 07:35:56

Afghánistán bude dříve nebo později obsazen islamistickým Tálibánem

Počátkem srpna vyšel v Respektu článek Kudy z Afghánistánu, ve kterém Fareed Zakaria navzdory své reputaci píše opakuje nepravdivá tvrzení, třeba že "existují náznaky, že se mění také pákistánský pohled na Afghánistán. Pákistánská vláda údajně pomohla zahájit zmíněné rozhovory mezi Spojenými státy a Tálibánem." Ve skutečnosti neoficiální oťukávání Tálibánu a USA probíhá již řadu let. Pákistán se z toho jenom pokouší vytěžit, co se dá, zvláště, když k tomu vyzval Trump. Pro Pákistán by byl nejpřijatelnější Afghánistán s režimem podobným pákistánskému, čili tálibánský bez tvrdých islamistických excesů popuzující veřejné mínění. Pákistán v tom podporuje i Čína, ale jenom do té míry, že potřebuje přes Afghánistán ve směru do Evropy prorvat svou hedvábnou dopravní dálnici. "Mizející" afghánští vojáci Politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem lze uskutečnit jenom tak, že se jedna strana (současná západem dotovaná vláda) vzdá budoucnosti. Přijme kompromis, o kterém ví, že bude fungovat omezeně a psychologickou výhodu budou mít povstalečtí islamisté. Ostatně Tálibán už delší dobu získává moc opotřebovací válkou a mocenským "kapilárním vzlínáním". Vojenský a policejní rozpočet afghánských sil platí USA, spolu s dalšími dárcovskými státy se podílí i na financování afghánské státní administrativy. Síla bezpečnostních sborů (armády a policie) čili ANDSF se snížila (ke květnu 2019) o 41 777 zaměstnanců oproti přibližně stejnému období v roce 2018, a dokonce o 50 277 ve srovnání se stejným obdobím v roce 2017. Letos je náhle o 9 554 méně vojáků a o 24 788 méně policistů, než kolik bylo evidováno začátkem roku. Ne, že ozbrojené složky měly tak strašlivé ztráty: ozbrojené síly Afghánistánu přišly o 34 342 osob kvůli chybám v evidenci mužstva, kromě toho vládní úředníci se snaží bagatelizovat vykazování takzvaných mrtvých duší. K tomu je třeba dodat, že Američané sami upozorňují, že nejsou schopni ověřit přesnost údajů o síle ANDSF. I v afghánském tisku se píše o denních ztrátách "mladých lidí" kolem 200 denně, jak uvedl 5. srpna 2019 Mohammad Karim Khalili, předseda Vysoké rady míru (Chairman of the High Peace Council), pro deník Afghan Times. Bez USA se afghánská armáda a policie zhroutí Zakaria se bojí, aby odchod Američané neodbyli. Píše: "Záleží na tom, jakým způsobem Trump odchod uskuteční. Správně by se měl zaměřit na politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem. Takový postup by mohl zachovat úspěchy reálně dosažené od vypuknutí konfliktu. Pokud však odchod Američané odbudou, může to znovu rozpoutat afghánskou občanskou válku, dodat odvahu teroristickým skupinám a uvrhnout zemi do další dekády všeobecného rozvratu – což může nakonec donutit Spojené státy k nějaké formě návratu." Ale co mohou Američané odbýt? Bez intenzivních leteckých útoků amerického letectva, bez technické a štábní podpory a bez pomoci amerických komand by afghánské ozbrojené síly nebyly schopné dlouhodobě odolat náporu partyzánů. Tato fakta si lze přečíst ve zprávách oficiální americké organizace (agentury) Special Inspector General for Afghanistan Reconstruction – SIGAR. Poslední vydala 30. července. V jiných textech publikovaných v rámci SIGAR je uvedeno, že podle vyšších amerických vojenských funkcionářů bude ANDSF (afghánské bezpečnostní síly) v dohledné budoucnosti vyžadovat podporu USA, i když se americké bojové síly stáhnou. USA pravděpodobně budou i nadále nasazovat poradce pro podporu armády a policie a radit afghánským velitelům a úředníkům. Kromě toho bude ANDSF nadále vyžadovat finanční podporu a další vojenské vybavení z USA. Bez této podpory ANDSF hrozí zhroucení. Budoucnost předznamenává i sdělení ze 17. srpna o tom, že kulturní komise pro pořádání 100. výročí Dne nezávislosti Afghánistánu uvedla v sobotu, že kvůli bezpečnostním výzvám v celé zemi se bude oslava o dva dny později konat pouze v Kábulu. "Plánovali jsme oslavit 100. výročí Den nezávislosti v sedmi zónách země a chtěli jsme vytvořit zábavné tábory pro děti a otevřít výstavy. Oslavy měly trvat tři dny," povzdechl si Feraidoon Ilham, člen výboru. Fascinace Vietnamem Fareed Zakaria stejně jako řada jiných vztahuje afghánský ústup k Vietnamu. Podobně titulek v Právu (6. srpna) zněl Bude Afghánistán druhý Vietnam? Spíše by měli autoři ptát, zda bude Afghánistán druhým Afghánistánem, protože odjezd a odlet sovětských jednotek z divokého Afghánistánu provázely podobné diplomatické tanečky a dohody o dohodách atp. (tehdy za mírné asistence OSN). Tálibán má výhodu institucionální paměti. Řada starých mužů s ním spojených (samozřejmě i v nejvyšších pozicích Tálibánu) si pamatuje, co se na skryté politické, oficiálně diplomatické i prakticky vojenské scéně dělo při vyštvávání sovětské branné moci z Afghánistánu od druhé poloviny 80. let. Do značné míry je to dnešní situaci podobné. Sovětům také šlo o zachování tváře, tehdy i dnes se básní o přechodové či prozatímní vládě jakési národní jednoty atp. Tálibán se stává součástí oficiální moci Tálibán již "přiměřeně" infiltroval afghánskou společnost: v rámci korupce, kmenového a mafiánského domlouvání musí každý předvídavý politik počítat s čímkoliv. Během 18 let po svržení Tálibánu se zvýšila značně míra vzdělání Afghánců, nemalá část mladších Afghánců nemá radost z toho, že bigotní Tálibán opět vstoupí do afghánské politiky. Ale vyšší vzdělání také zvyšuje schopnost mnohaúrovňové vyčůranosti v rámci spolupráce každého s každým, tedy i s Tálibánem. Ani o demokratizaci Afghánistánu není třea mít velké iluze. Zhruba 3200 delegátů mírového poradního sboru (džirgy) jednajících o míru možnostech a jednání mezi prozápadní vládou s Tálibánem uvedlo v bodě 7 dokumentu o tom, jak by měl mír vypadat: "Základní práva všech Afghánců, včetně práv žen a jejich práv na vzdělání, by měla být v mírovém procesu zachována." Ovšem 2. května v jednom článku zaznělo varování, že někteří členové výborů poradního sboru „trvají na omezení práv žen“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  K tomu dodejme, že již dnes mocenským "kapilárním vzlínáním" se stává Tálibán součástí oficiální moci i v oblastech, které nemá plně pod kontrolou. Na stále větším území uplatňuje čím dál silněji vliv na poskytování veřejných služeb afghánskou vládou. S Tálibánem musí spolupracovat sponzoři, neziskové organizace a nic jiného nezbývá ani afghánským vládním službám, pokud v některých oblastech chtějí zachovat zdravotnické služby a školský systém. Tálibán například hrozil útokem na afghánskou vládní elektrickou infrastrukturu, pokud nezajistí stát elektrickou energii i vesnicím pod jeho kontrolou. Ve více okresech Tálibán údajně přebral různé vládní služby a zdanění poskytovatelů služeb. Také o tom si může Zakaria přečíst v poslední zprávě SIGAR. Trump by měl být spokojen Zakaria radí: "Dalším krokem by mělo být rozšíření rozhovorů tak, aby zahrnuly i afghánskou vládu. Konečným výsledkem by byla vláda národní jednoty, jejíž součástí by byla dnešní afghánská vláda i Tálibán. Zdá se to být nepředstavitelné, časem a postupnými kroky toho ale dosáhnout lze." Jenže Tálibán začne jednat s afghánskou vládou teprve v okamžiku, když dohoda s USA bude jistá. A Trumpovi jistě slíbí všechno možné, neboť platí, že slibem nezarmoutíš. Tálibán předpokládá, že bude dále probíhat rozklad vládní struktury kvůli vzrůstající nejistotě jako po odchodu sovětské armády. Vláda se bude držet v omezené míře při životě, dokud budou přicházet sponzorské miliardy. Lze očekávat, že Tálibán nadělí před volbami Trumpovi na první pohled líbivou dohodu o ukončení války v Afghánistánu. Dokonce ji zpočátku bude více méně dodržovat, protože mu zajistí počáteční pomalé oficiální prorůstání do politických a vládních struktur. Mezitím přitvrdí při kapilárním vzlínání tálibánského vlivu, když budou Tálibánci různé činovníky poučovat, proč je zdraví škodlivé být oddaný současné vládní struktuře. Prioritní bude pro Tálibán (jako v době odchodu sovětských vojsk) nenápadně získat ve vybraných oblastech na svou stranu vojenské jednotky a místní policejní útvary. Současná vláda je odsouzena k zániku V knize Bombardovat nemocnice je normální v roce 2017 jsem uvedl: "Padne kolem roku 2020 prozápadní vláda v Afghánistánu? Autor knihy to předpokládá." Dnes na otázku, zda se Tálibán zmocní opět vlády v Afghánistánu, lze odpovědět, že k tomu dojde zhruba po dvou letech od odletu posledního amerického vojáka. Zakaria se mýlí, když píše: "Washington by mohl něčemu podobnému (pozn.: jako obsazení Jižního Vietnamu vojsky komunistického Severního Vietnamu) v Afghánistánu zabránit tak, že by odložil stažení až do chvíle, kdy bude dosaženo hmatatelného pokroku ve sdílení moci a národním usmíření." Tálibán (podobně jako protisovětští povstalci koncem 80. let) odpor neukončí, dokud cizinci v uniformách nezmizí z Afghánistánu. S vojáky USA (a s mírnou podporou vojáků NATO) je vláda nepopiratelně silnější a může vůči Tálibánu vystupovat více z pozice síly. Pokud by Tálibánci polevili v ozbrojené aktivitě, využila by situace automaticky oficiální afghánská armáda. Americké ministerstvo obrany uvedlo, že s podporou USA a koalice se afghánská ANDSF "stále více zaměřovala na Tálibán vojenským tlakem přes zimu a na jaře s cílem přesvědčit Taliban, že nemohou dosáhnout svých cílů prodloužením konfliktu a vyžadováním podmínek za urovnání." (DOD, Enhancing Security and Stability in Afghanistan, 6/2019.) Zvýšení počtu ofenzivních operací bylo především řízené afghánskými speciálními bezpečnostními silami (ASSF) zaměřenými na narušení pohybu Tálibánu a obranu "klíčových oblastí", jako jsou velká populační centra, kritická infrastruktura a silnice. V západních zemích se psalo jednostranně o ofenzívě Tálibánu, přitom ale jde o vzájemné boje. Obě strany si jdou stále po krku a z hlediska Tálibánu pokračuje opotřebovací válka. Zakaria nepochopil, že dokud nebude afghánská vláda odkázána jenom sama na sebe (bez přímé americké, byť omezené, infuze), boje neskončí. Po dvou třech letech většinu Afghánistánu bohužel obsadí islamistický Tálibán, ale taková je "objektivní realita" mocenské krutosti. Nelze vyloučit chronické lokální ozbrojené střety. Současná vláda snažící se zachovat zdání prozápadních demokratických postupů, je ale odsouzena k zániku, protože žádný ze sousedních států nemá zájem aktivně podporovat proamerické směřování Afghánistánu.

Čas načtení: 2024-06-08 05:40:50

Saurabh Netravalkar: USA cricket champion and Oracle software engineer - KTVU FOX 2 San Francisco

Saurabh Netravalkar: USA cricket champion and Oracle software engineer  KTVU FOX 2 San FranciscoHow the USA’s shock cricket triumph reflects a global sporting and geopolitical transformation  CNNPakistan thought it was playing USA, turned out to be Team India H-1B  The Indian ExpressPakistan's 'Gala Dinner' Postponed Day After Disastrous T20 World Cup Loss vs USA. Ex-Captain Reveal..  NDTV SportsUSA cricket team, filled with office workers, pulls off huge upset over Pakistan  Fox News

Čas načtení: 2025-01-09 19:37:00

Konečné řešení: Sestry upálily otce, který je obě znásilňoval

Dvě dívky z Pákistánu se přiznaly k upálení svého otce. Popsaly, jak muže ve spánku svázaly, polily benzínem z jeho motorky a následně zapálily. Svým zraněním nakonec podlehl. Motivem dívek měla být obrana před znásilňováním, kterého se na nich jejich otec dlouhodobě dopouštěl.

Čas načtení: 2021-11-17 13:10:30

Teď už máme na pašeráky aneb Jak může prosperita posilovat migraci

Jedna z věcí, která poněkud zamořuje debatu o imigraci do Evropy, je tendence příznivců Willkommenskultur prezentovat ty nově příchozí lidi jako oběti chudoby, války, násilí, diskriminace, zotročování a následně morálně odsuzovat každého, kdo jim nechce automaticky přispěchat na pomoc. K tomu občas uslyšíte průpovídku o tom, že kdyby Evropa pomáhala řešit problémy přímo na místě, třeba bychom dnes nebyli tak obohacováni. Částečně tomu nahrává skutečnost, že po několika nocích strávených někde v lese bude víceméně každý vypadat jako bezdomovec, i kdyby to před týdnem byl ředitel Živnobanky. Tím se bezprostřední vizuální dojem, že přece musí jít o ubožáky, posiluje. Kdyby dotyční přestali aspoň na chvíli házet kameny po Polácích a tvářili se adekvátně sklesle, videonahrávky by byly jednoznačně na jejich straně. To je ovšem poněkud v rozporu se skutečností, že cena za „běloruskou cestu“ se odhaduje mezi 12 a 15 tisíci eur na osobu (Deutsche Welle) a turecké „šedé pasy“ vycházely na pět až osm tisíc eur, než policie příslušný úřednický kartel rozbila (RTL). I kdyby se na to skládala celá rodina, je to dost peněz. Výrazně více, než co si v souvislosti s rozvojovým světem představujeme. Mám opačnou hypotézu: chudáky u hranic nevidíme víceméně vůbec. Ti opravdu musejí utíkat pěšky nebo na rezavém náklaďáku, což znamená, že dorazí nanejvýš do sousedního státu. K tomu, zaplatit si letenku přes čtvrt světa a následně služby pašeráků (ať státních či soukromých), potřebujete být docela ve vatě. A logický důsledek této hypotézy, velice nepříjemný, je ten, že jak bude životní úroveň v rozvojovém světě růst, bude si tuhle službu moci dovolit podstatně více lidí. Jinými slovy, ne chudoba, ale umírněná prosperita bude hybatelem další migrace. A vůbec, pojďme se podívat na Bangladéš. Je to zajímavý studijní případ. Jak se žije v Bangladéši? Bangladéšané tvoří významné procento v některých migračních proudech směřujících do Evropy. Podle zpráv OSN (například PDF zde) je jich na africko-italské cestě mezi 16 až 18 procenty, takže jsou tam buď vůbec nejčastější nebo druhou nejčastější státní příslušností. Řecko nedávno označilo Bangladéš za bezpečnou zemi a oznámilo záměr vracet Bangladéšany připlouvající z Turecka takříkajíc šmahem. Přitom podíváte-li se na mapu nebo glóbus, z Bangladéše je to do Evropy zatraceně daleko. Tak co se vůbec děje v Bangladéši? To dost záleží na tom, jakou sadu fakt si vyberete k prezentaci. Vypravěč hlubokých lidských příběhů bude líčit situaci asi takto: „Bangladéš začal svoji existenci jako jedna z nejchudších zemí světa, navíc značně poničená brutální osvobozovací válkou proti Pákistánu. V bývalé britské kolonii žije přes 160 milionů lidí, jejich domovy jsou ohroženy budoucím stoupáním mořské hladiny a častým výskytem tornád. Dělníci a dělnice jsou vykořisťováni. Politicky je země nestabilní a trpí i kriminalitou, jsme tedy povinni jim otevřít náruč bez ptaní.“ Fakticky se tomu líčení nedá nic vytknout, ale existují i jiná fakta, která se do obrázku trpící země tolik nehodí. Bangladéš silně investoval do vzdělání mladé generace a daří se mu poměrně radikálně snižovat negramotnost (mezi lety 2007 a 2019 spadla z téměř poloviny obyvatelstva na čtvrtinu). Celkem 98 procent bangladéšských dětí dnes dokončí základní školu. V redukci hmotné bídy jde o jednu z nejúspěšnějších zemí na světě. Průměrná doba dožití vzrostla na 73 let a průměrný počet dětí na ženu klesl letos konečně pod dvě, což už jsou víceméně evropské hodnoty. Ekonomický růst Bangladéše je setrvale vysoký a předhání i Čínu, HDP na hlavu se během posledních deseti let více než zdvojnásobilo. Stát není – na rozdíl třeba od Pákistánu – vysloveně zamořen islámským fundamentalismem, i když svoje problémy v tomto směru také má. Dívky mají otevřený přístup ke vzdělání včetně vysokého a na středních školách už dokonce tvoří mírnou většinu. Šaríjské principy se udržují v rodinném právu, ale brutální tělesné tresty typu sekání rukou a kamenování jsou dávno zakázány. Země má velmi silný textilní průmysl, což historicky bývá první průmyslové odvětví, které zahajuje celkovou industrializaci ekonomiky (tahle závislost už funguje od 18. století, první byl Manchester). Vzhledem k tomu, že leží hned u moře, a to na půl cesty mezi Evropou a Čínou a nedaleko od miliardové Indie, je o snadnou dopravu a odbyt tamních výrobků postaráno. Dosud celkem nízké mzdy a skutečnost, že Bangladéš nemá žádné mocenské ambice na světové scéně, znamenají, že země bude mít při stěhování levné výroby z Číny (která začíná být příliš drahá, a navíc strategicky riskantní) značnou výhodu. Pokušení migrace Tohle všechno už nezní tak pesimisticky, což? Z hlediska vývoje v rozvojovém světě je Bangladéš vlastně vzorný žák. V případě zlepšování tamních podmínek nejde o náhodný výkyv, ale o dlouhodobý trend udržující se minimálně od roku 2000. Pokud se něco nestane a Bangladéš se bude vyvíjet stejným způsobem jako dosud, někdy kolem roku 2060 to bude země se stejnou životní úrovní jako Tchaj-wan nebo Jižní Korea. Ty taky začaly extrémně nízko a šly nahoru po velmi podobné trajektorii. Dnes jsou to průmyslové a vědeckotechnické velmoci, které musíme prosit o to, aby vyráběly pokud možno ještě více čipů. Nicméně Bangladéšané nám stejně zaplňují čluny do Evropy, kdežto Korejci a Tchaj-wanci tak v roce 1970 nečinili. Co to? Moje vysvětlení zní, že důvodem je právě kombinace relativně levné a frekventované letecké dopravy se snadnou dostupností informací o tom, jak je jinde skvěle. To dřív nefungovalo a mladí Korejci či Tchaj-wanci neměli možnost tak snadno migrovat jinam. Leč jste-li dnes dvacetiletý Mohamed z Dháky, stačí vám chvíle surfení na smartphonu k tomu, abyste docela dobře věděl, že Dháka má k Mnichovu, co se životní úrovně týče, pořád ještě daleko. A v tu chvíli si buď můžete vybrat, zda a) dalších čtyřicet let strávíte budováním prosperity ve své zemi a užijete si lepšího životního standardu jako stařešina (možná, pokud se nic nezvrhne), nebo b) si zaplatíte ty pašerácké služby a budete žít ve vyspělé a bohaté zemi hned. A vzhledem k tomu, že vaše vlast už není tak chudá, jako dřív bývala, si všechny ty poplatky a úplatky můžete dovolit. V takové situaci by bylo divné, kdyby si všichni vybrali možnost a). A vzhledem k tomu, že Bangladéšanů je opravdu 160 milionů, tak i relativně malé procento těch, kdo zvolí b), znamená početné zástupy zájemců o život v Evropě. Netvrdím, že bychom měli sabotovat ekonomický rozvoj třetího světa. Naopak, jen ať se jim daří a ať rostou. Ale čekat od toho, že migrační tlaky oslábnou, to mi přijde jako naivní myšlenka. Naše hranice budeme muset zabezpečit tak jako tak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-27 09:19:06

Středověk versus koronavirus

Nejlepším spojencem infekce je stupidita. Dva krátké postřehy z asijského bojiště. Jižní Korea má poměrně dost nakažených, aktuální číslo zní 1595. Případy nejsou ovšem rovnoměrně rozloženy v populaci. Největší množství je jich koncentrováno ve městě Daegu, centru oné náboženské sekty, ze které se infekce rozšířila (Shincheonji Church of Jesus). U tisícovky členů, u kterých byly už testy provedeny a výsledky jsou hotové, je jich na virus pozitivních 82 procent. Tvoří tedy více než polovinu všech známých nakažených Jihokorejců. Naštěstí aspoň lídr sekty svolil k tomu, že předá úřadům utajované seznamy všech členů, kterých je podstatně více, než jsme se dříve dočetli – asi dvě stě tisíc. Vláda nyní bude prioritně testovat právě je. Írán hlásí dost divná čísla (celkový nepříliš vysoký počet nakažených, ale hodně úmrtí), která vzbuzují nejen u regionálních sousedů značné pochybnosti. Libanon, Kuvajt, Omán, Bahrajn, Irák, Pákistán, Afghánistán a Gruzie už dohromady zaznamenaly pár desítek případů importovaných právě z Íránu, což by napovídalo tomu, že rozšíření infekce v islámské republice je daleko větší, než její úřady přiznávají. Pracovníci univerzity v kanadském Torontu zpracovali statistický model na základě infekcí v sousedních státech (preprint zde, PDF), ze kterého jim vychází značně široký pravděpodobný rozsah 3770 až 53 470 nakažených Íránců, tedy mnohonásobně více než oficiálně přiznaných 139. Infekce v Íránu propukla ve svatém městě Kúm (Qom), což je jedno ze středisek masivní šíitské náboženské turistiky a bývalé sídlo ajatolláha Chomejního, dokud byl jen prostým vousáčem bez politické moci. Do íránských posvátných měst dorážejí ročně desítky milionů lidí a vláda je zatím odmítá zavřít. (Saúdská Arábie poněkud racionálněji přestala vydávat víza cizozemským poutníkům do Mekky.) Tudíž raději sousední státy zavírají hranice proti Íránu. Poutníci mimo jiné věří v léčivé působení svatých míst a součástí praktik je i hromadné líbání různých povrchů. Aspoň v tom už íránské úřady něco udělaly a na nejexponovanějších místech vztyčily mříže. Jinak má ale režim založený na islámu samozřejmě problém s tím, sdělovat lidem, že posvátné rituály mohou být nebezpečné. (Trochu mi to připomíná prvomájové průvody po explozi v Černobylu. Tehdy mi bylo necelých osm let a šeptanda se šířila, každý už tušil, že něco není v pořádku.) Ale nezoufejte, přátelé! Kúmský ajatolláh Tabrizian pro nás má řešení, se kterým se podělil na síti Telegram se stovkou tisíc svých fanoušků (jeho tipy pro zdraví můžete sledovat i pomocí placené aplikace na Androidu). Co tedy tento ctihodný učenec doporučuje široké veřejnosti? Pro boj s koronavirem je podle svatého muže důležitá cibule, jablka, řádné česání vlasů, a především pak potírat si řitní otvor fialkovým olejem. (Že jde o fialkový olej, upřesňují jiné zdroje.) Co bychom bez téhle moudrosti dělali. Teď se určitě vyprodá vata a fialkový olej. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-08 09:29:38

Bruno Maçães: Čína vytváří nový světový pořádek – síť založenou na hospodářském tlaku

S již druhým fórem o Pásmu a stezce chtěl Peking dále posunout svoji velkou zahraniční a hospodářskou iniciativu Pásmo a stezka. Není to ale jen infrastrukturní projekt, domnívá se politolog Bruno Maçães, bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti.    Pane Maçãesi, máme se čínské inciativy Pásmo a stezka obávat? Iniciativa Pásmo a stezka mění svět. Na Západě musíme být připraveni na zlomy a změny. A na to, že ve světě ztrácíme vliv. Projekt Pásmo a stezka je projektem, který rozšiřuje moc Číny.    Chce Čína dominovat světu? Je to čínský plán, jak vytvořit nový světový pořádek. Nebude to koloniální říše podle evropského stylu. Lepší srovnání je americký světový pořádek: síť moci, která je založena na hospodářských vztazích a hospodářském tlaku. Nejedná se proto jen o jakousi iniciativu, ale nový politický a světový pořádek.   Proč je tedy Pásmo a stezka označována za iniciativu?  Slovo „Iniciativa“ se v čínském popisu neobjevuje. Myslím, že ho Číňané v angličtině používají proto, aby celá záležitost dostala spíše technický a hospodářský charakter. Politické a kulturní souvislosti mají být spíše v pozadí. Ale v poslední době jsem při rozhovorech s úředníky a politiky v Pekingu zjistil, že v angličtině stále častěji mluví jen o Pásmu a stezce a výraz iniciativa vynechávají.   Nápadné je, že Peking má prakticky pro každou zemi ve světě místo v Pásmu a stezce – kromě USA. Je to plán, který je zaměřen proti USA? Čínské úřady by to nikdy neřekly, ale mně se to zdá zřejmé. Pásmo a stezka sice není jako takové zaměřeno proti USA, ale proti americké moci a světovému pořádku, který je formován USA. Peking chce dosáhnout toho, že do poloviny tohoto století bude svět veden Čínou a USA jako stejně silnými mocnostmi.   Co to znamená pro západní demokracie, pro Švýcarsko, pro Evropu? Všechno to směřuje ke světu, ve kterém Evropa bude silněji navázána na Čínu než na USA. Možná se Amerika stane stále více ostrovem, který si pochvaluje svoji suverenitu, aniž by přitom musela brát ohledy na ostatní. To se například ukazuje, jak Washington nechce být závislý v telekomunikační oblasti 5G na Číně. Na rozdíl od toho Evropa může s větší závislostí na Číně žít. A doufat, že Čína jako protislužbou bude do určité míry závislá na Evropě. Neboť Evropa je částí stejného superkontinentu jako Čína: Eurasie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V Evropské unii se ovšem objevují obavy, že Čína se bude pokoušet členské země proti sobě rozehrávat. Jedná Peking podle známé formule Rozděl a panuj? Čínskou strategii bych spíše popsal jako rozdělit a připoutat. Čína se obává silné Evropy, která je stejně jako USA geopolitickým rivalem. Pekingu je proto rozdělená Evropa, se kterou může navazovat různé hospodářské vztahy, milejší.   Může se vůbec demokratická Evropa se svými dlouhotrvajícími rozhodovacími procesy postavit Číně, která je centrálně autokraticky řízena? Čína by se mohla stát podnětem pro evropskou integraci. Poprvé po sedmdesáti letech po skončení druhé světové války je Evropa konfrontována s ohrožením, které by ji mohlo donutit stát se politickou unií nebo federativním státem.    Je tedy Čína společným nepřítelem, který dovede Evropany k tomu, že se sjednotí? Přesně. Možná právě proto nemáme v Evropě doposud politickou unii, protože neexistovalo žádné existenční ohrožení. Ani Sovětský svaz nebyl takovým ohrožením, protože jsme měli vždy USA jako bezpečnostního garanta v zádech. Třeba budeme jednou Číně vděčni za to, že nás donutila semknout se. Už nyní se obraz Číny v Evropě silně změnil.   Jaké změny zaznamenáváte? Je to vědomí toho, že Čína je ekonomické ohrožení. Čína se posunula do technologických oblastí, ve kterých by měla být Evropa vedoucí. Najednou mají evropské firmy problémy uzavírat obchody v třetích zemích v těch oblastech, kde byly dosud dominantní. Když se dříve v Africe jednalo o to, kdo postaví továrnu, elektrárnu nebo železnici, dostávaly zakázky většinou evropské firmy…   …a teď jim to seberou Číňané. Ano, Evropa pochopila, že konkurence se stala tvrdší a Čína už proniká do oblastí, které byly dříve vyhrazené Evropě. Zejména pro Německo to nebylo příjemné probuzení. Ukazuje se také, že Peking mění v Evropě politiku. Například země jako Maďarsko nebo Řecko už v otázkách lidských práv podporují čínskou pozici, která se výrazně odlišuje od evropské. To je skutečný šok. V poslední době bylo takových šoků více.   Mluvíte o lidských právech. Ta vidí Čínská lidová republika úplně jinak než Evropa. Pozoruji, že se Evropa stále méně zajímá o lidská práva v Číně. Když evropští diplomaté při jednání s čínskými protějšky předkládají svoje požadavky, nemluví už o lidských právech tak jako třeba před deseti lety. Mluví o hospodářském přístupu, anebo o roli čínského státu v ekonomice. Už nevěříme tomu, že můžeme udělat Čínu „západní“. Stačí nám, když Čína dodržuje určitá základní pravidla hospodářské soutěže.   Při pohledu na mapu Eurasie vás nevyhnutelně napadne Rusko. Jakou roli hraje Rusko v novém Čínou prosazovaném světovém pořádku? Rusko se musí rozhodnout. Může se stát mostem mezi Čínou a Evropou, anebo velkým prázdným prostorem. Někteří ruští politici a intelektuálové se obávají, že západní část Ruska absorbuje Evropa a východní – tedy části Sibiře a Dálného východu – Čína. Sice ne politicky, ale hospodářsky. V energetických otázkách už dnes vidím, jak Rusko rozehrává svoji pozici uprostřed: Pokouší se vybudovat trh s energiemi, kde je hlavním producentem a Čína a Evropa jsou hlavními spotřebiteli. Na tomto trhu má Rusko kvazi monopol a může oba spotřebitele proti sobě rozehrávat.   Ale vztah Ruska k Evropě je zatížen… Myslím si, že bude záležet na nástupci Putina, aby ty vztahy zlepšil. Současně musí Moskva prohlubovat i vztahy s Pekingem. Tak by se mohlo Rusko stát zemí, která bude z nového světového pořádku nejvíce profitovat.   Po ruské anexi Krymu Evropa uvalila na Rusko sankce – a to se okamžitě posunulo blíže k Pekingu a začalo se zajímat o Pásmo a stezku. Jak se má Evropa v tomto trojúhelníku s Čínou a Ruskem chovat? Musíme se s našimi sousedy Čínou a Ruskem nějak dohodnout. Evropa nemůže jednoduše říci: „Nemáme tyto oba režimy rádi a nechceme s nimi nic mít.“ To je americká pozice. Evropa naproti tomu musí být pragmatičtější, dosahovat kompromisů a nezbytně zabránit tomu, aby došlo k alianci mezi Čínou a Ruskem.   Označujete Čínu a Rusko jako sousedy Evropy. Tak to ale v Evropě nevidí mnoho lidí… To je nový euroasijský svět. Naši sousedé nejsou Německo nebo Francie, nýbrž Rusko a Čína, ale také Indie a dokonce Indonésie. Proto by se evropští diplomaté neměli učit jen francouzsky nebo německy, ale nezbytně také rusky a čínsky. Evropa nemůže v žádném případě přerušit vztah s Čínou, i když nás Amerika k tomu bude nutit. Potom by se Čína spojila s Ruskem a bude tady opět mentalita studené války. Je v našem zájmu tomu zabránit.   Čína hovoří v souvislosti s Pásmem a stezkou stále o tom, že pro zúčastněné země se jedná o win-win situaci. Je to více než jen krásná rétorika? Snažme se být féroví. Je pro mne těžké najít zemi, které by se kvůli Pásmu a stezce vedlo hůř než před pěti lety. Jistě, určité země jsou zadlužené, ale to byly už předtím. Pákistán potřeboval doposud už 21 programů Mezinárodního měnového fondu, a není to vinou Pásma a stezky, že teď potřebuje další. Džibuti se zatížilo dluhy, ale má teď nejlepší přístav v Africe. Přirozeně je mnoho zemí, které profitovaly málo. A Čína profitovala více než přijímající země. Ale to vyplývá z logiky procesu.   Není příliš brzy chtít rozhodovat o úspěchu nebo neúspěchu Pásma a stezky? K velkému testu dojde zhruba za deset let. Pak se budeme moci ohlédnout a říci, zda tady jsou úspěchy. Západní rozvojový model na mnoha místech selhal. Na jiných místech, například v Jižní Koreji, ukázal ohromující výsledky. Čína musí v příštích deseti letech předvést podobný úspěch. Ne 20 zemí, ale jeden nebo dva jasné úspěchy jsou potřeba.   Které země mohou posloužit jako takové úspěchy? Myslím, že Etiopie je na dobré cestě. Je ovšem nutné říci, že je to především díky Etiopii samotné. Ale Čína se na tom podílí, na rozdíl od Evropanů a Američanů, kteří jsou tam nepřítomni. Vidím také Kazachstán jako křižovatku a už zmíněné Džibuti. A Pákistán je také malým krokem k úspěchu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bruno Maçães (*1974) je politolog a bývalý ministr pro evropské otázky v portugalské vládě. Nyní pracuje jako autor v Pekingu. Jeho knihy „The Dawn of Eurasia – on Trail of the New World Order“ a „Belt and Road – a Chinese World Order“ se zabývají geopolitickými změnami, které jsou vyvolány čínským vzestupem.

Čas načtení: 2019-07-25 07:05:52

Kdo všechno chce do Evropy

Na serveru iDnes.cz vyšel článek uvádějící výsledky průzkumu arabské BBC o tom, že polovina mladých Arabů uvažuje o emigraci, nejčastěji do Evropy. je zajímavý, hlavně kvůli pohledu na měnící se sociální poměry v arabských státech. Pro plné pochopení toho, jak velký je potenciál „migrace z nespokojenosti“ v okolí Evropy, ale podle mého názoru nestačí. Abychom docenili, o jak zásadní záležitosti pro naši budoucnost se bavíme, měli bychom k němu doplnit několik důležitých bodů. Bod první. Arabské společnosti jsou „mladé“, jinými slovy, v jejich demografických stromech jsou mladé věkové kategorie mohutnější než v Evropě. To znamená, že mluvíme-li o přání mladých lidí emigrovat, jako právě ve výše zmíněném článku, jde o daleko větší podíl populace (vezměme si příklad Egypta), než kdyby šlo, dejme tomu, o Českou republiku. Celková porodnost měřená počtem dětí na ženu sice v arabských zemích prudce klesá, ale ještě kolem roku 1995 byla vysoko (kolem 4 dětí na ženu, tj. zdvojnásobení v každé generaci), a tehdy narozené děti jsou přesně ti mladíci, kteří aktuálně sní o stěhování do Evropy. Navíc i při současné arabské porodnosti mezi 2-3 dětmi na ženu bude v další generaci minimálně stejný počet mladých, jako v té současné, spíše trochu větší. Tvoří-li „mladí“, tj. lidé v kategorii 15-30 let, třetinu veškerého obyvatelstva, jako je tomu v Egyptě, bude země fungovat či nefungovat jinak, než tvoří-li sotva šestinu (jako v ČR). Vysoký podíl mladých lidí v populaci je často provázen násilnými konflikty, genocidami a jinou nestabilitou (teorie Youth Bulge). Obecně je k vedení války potřeba dostatečné množství mladých mužů, kteří jsou jejím „palivem“, a v zemích arabského světa je v současné době mladých mužů relativní přebytek. To může vysvětlovat dnešní poměry na Blízkém východě daleko lépe, než vnější zásahy mocností. Druhý bod. Absolutní počty obyvatel v arabském světě jsou velmi vysoké. Z toho plyne, že oněch mladých Arabů, o kterých se bavíme, je docela dost. (Povšimněte si v nedávném článku na Lidovkách letmé zmínky o tom, že v egyptské Káhiře aktuálně žije 23 milionů lidí a do půlky století se jich tam má tísnit 40 milionů. To už jsou čísla, která by vyvolala respekt i v Číně a v Indii.) Nebylo tomu tak vždy, arabský svět býval dokonce tradičně málo osídlený. Jedním z důvodů, proč evropská koloniální expanze koncem 19.století proběhla relativně hladce, byla i skutečnost, že Evropanů bylo tehdy daleko, daleko více než Arabů. Například Alžírsko mělo roku 1830, kdy se tam začala usazovat francouzská moc, pouhých 1,5 milionu obyvatel. Irák na přelomu 19. a 20. století čítal něco přes tři miliony lidí. Na té samé stránce zjistíte, že ještě kolem roku 1890 měly české země zhruba stejný počet obyvatel co Egypt. Dnes je to 10:1 v náš neprospěch. Tenhle dramatický vývoj je dán zejména lepší zdravotní péčí a jinými technologiemi, které arabský svět od Evropy přejal. V předvečer koloniální éry šlo o nesmírně technicky a vědecky zaostalou oblast světa, kde se úroveň medicíny či zemědělství od středověku nijak zásadně nepohnula. Porodnost byla obrovská, ale úmrtnost malých dětí také, takže nárůst obyvatelstva byl omezený a větší hladomor či epidemie vedly naopak k poklesu populace. (To jsou poměry typické pro všechny předmoderní společnosti, nejen ty arabské. Prošlo si jimi například i Japonsko. Viz demografický přechod, první fáze.) Se zavedením moderních postupů dětská úmrtnost prudce poklesla, ale společenské normy stále ještě diktovaly manželům, že mají mít co nejvíce dětí. Tím došlo k populační explozi, kvůli které dnes Káhira soutěží počtem obyvatel se Šanghají. Samozřejmě ani ten Egypt nemůže mít miliardu obyvatel, protože vody, potravin a obyvatelné půdy je tam jen omezené množství; navíc sem pomalu, ale jistě pronikají z vyspělejšího světa ekonomické i sociální poměry, které ke zmenšování průměrné rodiny vedou. Ale než se populace v arabském světě stabilizuje a přestane růst, uplyne ještě minimálně další generace, v nejprimitivnějším Jemenu možná i dvě. Absolutní počet obyvatel totiž roste ještě nějakou dobu potom, co porodnost poklesla – tomu se říká demografická setrvačnost. Jinými slovy, ten přetlak daný hustotou lidí na kilometr čtvereční se ještě nějakou dobu bude zvyšovat.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Třetí bod: arabský svět je jen jednou částí rozvojového světa. Je sice blízko, ale demograficky existují v rozvojovém světě i daleko „těžší váhy“ než stomilionový Egypt. Další regiony, které bychom měli brát při studiu hrozícího potenciálu migrace v úvahu, jsou například: subsaharská Afrika, Írán, středoasijské -stány (z nichž Pákistán už dosáhl zhruba poloviny obyvatelstva EU), Indie, Srí Lanka a Bangladéš. Podíváme-li se například na oficiální italskou statistiku žádostí o azyl z let 2017-2018 (soubor PDF), vidíme, že žebříčku vůbec nedominují arabské státy. Příčky vítězů obsadil Pákistán, Nigérie a Bangladéš. A vskutku, nedávný výzkum Pew Research ukazuje, že velká část Nigerijců by se chtěla vystěhovat z vlasti (45 %) a z toho zhruba 19 % by dalo přednost Evropě (a 28 % USA, kde se na ně jistě těší). Co se Pákistánu týče, našel jsem údaje z velkoměsta Karáčí, kde touhu vystěhovat se ze země vyjádřila polovina mladých lidí – tj. zhruba stejně, jako v arabském světě. Ptají se mě občas čtenáři, proč o té migraci tolik píšu. Odpověď je jednoduchá: chci zabránit tomu, abychom neinformovaně udělali špatná rozhodnutí, která už nepůjdou běžnými prostředky zvrátit. Obzvlášť mě v této souvislosti dráždí přístup některých organizací zabývajících se migrací a migranty, který bych shrnul slovy „jen pár Syřanů a Iráčanů tam strčíme a hned zase půjdeme“. Takoví jedinci se běžně ohánějí výroky typu „Tři tisíce lidí se tu ztratí jako nic.“ Ano, kdyby to byl konečný počet, tak ano. Ale vzhledem k těm výše zmíněným demografickým a sociálním poměrům rozvojového světa je přijetí třeba jen tří tisíc lidí zhruba stejně bezpečné, jako koulovat se na lavinovém svahu poté, co nasněžilo. Nemusíte tu lavinu utrhnout, ale můžete. Touží-li polovina mladých v arabském světě či v Pákistánu po vystěhování jinam, nebavíme už se o tisících, ale o desítkách milionů, ne-li stovkách (vezmu-li v úvahu Afriku). I kdyby jich ten záměr realizovalo jen pár procent, byly by to zástupy. I země jako Švédsko, kde dnes žije přes milion lidí narozených mimo Evropu, začaly v 70. letech nějakým malým kontingentem běženců. Jenže každý z nich měl nějaké příbuzné, kamarády či sousedy, a část z nich se vydala na cestu za těmi, kdo už v Evropě byli. V situaci, kdy poptávka obyvatel rozvojového světa po životě v Evropě je taková, jaká je, si prostě v tomto směru nemůžeme dovolit dělat žádné chyby.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-03-03 13:24:00

Shehbaz Sharif elected Pakistan's prime minister for second term - Reuters

Shehbaz Sharif elected Pakistan's prime minister for second term  ReutersShehbaz Sharif elected Pakistani prime minister for a second time after controversial elections  CNNPakistan’s New Leader, Shehbaz Sharif, Installed  The New York Times

Čas načtení:

Prezident republiky zaslal telegram pákistánskému prezidentovi 

Prezident republiky Petr Pavel zaslal ve čtvrtek dne 14. března 2024 telegram Asifovi Ali Zardarimu, prezidentovi Islámské republiky Pákistán.Vaše Excelence,  dovolte mi, abych Vám srdečně pogratuloval k Vašemu zvolení 14. prezidentem Islámské republiky Pákistán. Těší mě, že vzájemné vztahy mezi našimi zeměmi jsou výborné, a pevně věřím, že se i do budoucna budou dále rozvíjet. Vaše Excellence, přeji Vám pevné zdraví a mnoho úspěchů a štěstí ve Vaší náročné funkci i v osob…

Čas načtení: 2024-07-29 17:04:10

Brownrigg, Henry John Studholme

Autor: FiBe Datum: 29.07.2024 17:04:10 Příjmení:Surname:BrownriggBrownriggJméno:Given Name:Henry John StudholmeHenry John StudholmeJméno v originále:Original Name:Henry John Studholme BrownriggFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:admirálAdmiralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:??Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:03.09.1882 Murree / 03.09.1882 Murree / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:24.01.1943 SS Ville de Tamatave 24.01.1943 SS Ville de Tamatave Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Velitelství Nore- velitel 3. eskadry křižníků- velitel HMS Courageous- Commander: Nore Command- Commander: 3rd Cruiser Squadron- Commander: HMS CourageousJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.dreadnoughtproject.orghttps://en.wikipedia.org/wiki/Studholme_Brownriggwww.unithistories.com

Čas načtení: 2024-11-21 11:45:12

KKG - Ada

Autor: FiBe Datum: 21.11.2024 11:45:12 Název:Name:AdaAda classOriginální název:Original Name:Ada sınıfıKategorie:Category:korveta s řízenými střelamiGuided Missile CorvetteObdobí výroby:Production Period:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Přehled vyrobených plavidel:Summary of Built Boats:TCG Heybeliada (F-511)TCG Büyükada (F-512)TCG Burgazada (F-513)TCG Kınalıada (F-514)TCG Ufuk (A-591) [*1*]Hetman Ivan Mazepa (F211)Hetman Ivan Vyhovskyj (F212)BaburUživatelské státy:User states: Poznámka:Note:[~1~] zpravodajská, výcviková a zkušební loďAda - ostrov[~1~] Intelligence, Training and Test ShipAda - IslandZdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Ada-class_corvette

Čas načtení: 2023-10-01 09:01:11

GINGER SHOT: Funguje, nebo lejete prachy do kanálu?

Co jsou ty módní ginger shoty, tedy zázvorové panáky, vlastně zač? V podstatě jde o koncentrované nápoje vyrobené z čerstvé zázvorové šťávy. Protože zázvor může být sám o sobě dost ostrý, často se do samotných panáků přidává citronová nebo jiná šťáva, aby byly o něco chutnější. A našly si své místo na trhu, malé lahvičky vidět jsou v obchodech i eshopech ze zdravou výživou. Vyplatí se do nich investovat, nebo jde o vyhozené peníze? Myšlenka používat zázvor pro jeho povzbuzující účinky není nic nového, to se řešilo už v Číně a Indii před více než 5 000 lety. Dnes je to jen v jiném hávu a na ginger shots přísahají TikTokeři a známé osobnosti jako Selena Gomez, u nás například herci Jakub Štáfek nebo David Novotný. Ale funguje to? Tady je názor experta: "Zázvor má protizánětlivé a antioxidační vlastnosti, které se připisují látkám jako je gingerol," říká Clarissa Lenherr, londýnská odbornice na výživu, která se posledních několik let věnuje převýchově a odstraňování stigmat a předsudků týkajících se zdraví a wellness. "Ginger shoty tak skutečně mohou pomoci podpořit zdravý imunitní systém." "Zázvor obsahuje určité enzymy, které mohou pomoci při nadýmání, snižování plynatosti a zácpě, takže může pomoci těm, kteří trpí syndromem dráždivého tračníku," říká Lenherr. "Má také vazodilatační účinky, což znamená, že může pomoci uvolnit cévy a potenciálně zlepšit krevní oběh. Jedním z hlavních důvodů, proč tolik lidí začalo pít zázvorové panáky, je však to, že se ukázalo, že má pozitivní účinky na řízení hladiny glukózy a citlivost na inzulín." To v podstatě znamená, že dokáže vyrovnat hladinu cukru v krvi, dodat vám příliv energie a zlepšit náladu. V 30denní studii vydané v časopisu Pakistan Journal of Biological Sciences z roku 2009 bylo zjištěno, že zázvor může zvýšit hladinu dvou nejdůležitějších neurotransmiterů, které zlepšují náladu: serotoninu a dopaminu. Serotonin je známý jako "molekula štěstí" a dopamin se nazývá "molekula motivace", takže i když vás ginger shoty nevyléčí z úplně všech bolestí, mohou vám skutečně trochu pomoci. A fungují i na hubnutí, jak se často dočteme? "Zatím nejsou k dispozici vědecké poznatky, které by to plně potvrzovaly," říká Lenherr. "Podstatná část výzkumu se opírá o studie na zvířatech nebo o pokusy in vitro s použitím lidských buněk v kontrolovaném prostředí, a proto potřebujeme další rozsáhlý výzkum, než účinnost ginger shotů na hubnutí bude možné potvrdit." Takže na to nespoléhat. A jsou v pití zázvorových panáků nějaká rizika? "Pokud trpíte refluxem nebo máte citlivý žaludek, doporučuji zázvorový shot naředit ve vodě," říká Lenherr. Další otázkou je bezpečnost během těhotenství. "O tom, zda je bezpečné užívat zázvor během kojení, toho není mnoho známo, ale byla bych raději opatrná," říká expertka. "Navíc zázvor obsahuje něco, co se nazývá salicylát, což je přírodní prostředek na ředění krve. Pokud tedy užíváte léky na ředění krve jako je warfarin, nemusí být užívání zázvoru dobrý nápad." Takže pokud právě nekojíte nebo neberete léky na ředění krve, směle do toho! A klidně zkombinujte do koktejlu s dalšími složkami s potvrzeným účinkem, jako je kurkuma, citronová šťáva, kajenský pepř a jablečný ocet.     Images by Jaqueline Pelzer, Farsai Chaikulngamdee, Åsa Pålsson and Caglar Araz from Unsplash  

Čas načtení: 2022-03-11 08:26:44

Sekundární efekty této války

Milí čtenáři, první dny ruské invaze na Ukrajinu panovalo v mém okolí celkem univerzální depresivní temno. Když pak začalo být patrné, že Rusům se v jejich agresi zase tolik nedaří, nálada se změnila. I mírumilovným otcům rodin, jejichž nejostřejším pracovním nástrojem je C++ debugger, se najednou nějak lesknou oči a rozrušeně si vyprávějí o tom, jak to ten a ten nepřátelský konvoj u Charkiva schytal. Chlapi v sobě zkrátka nějaký ten válečný „podprogram“ nosí i v roce 2022, jenom nebyl dlouho vidět. (Připomíná mi to jednu písničku od Landy, která je přesně o tomhle, a ta také bude tvořit dnešní hudební epilog.) Taky v tom jedu, marná práce, a právě proto se v tomto článku pokusím odtrhnout oči od té neuvěřitelné řeže, jejíž záběry na mě neustále vyplouvají na monitoru, a podívat se někam jinam. Jaké budou, případně už jsou, nějaké jiné následky této války? Aspoň čtyři, ať to není neúměrně dlouhé. Následek první: nejisté zásobování pšenicí Ukrajina a Rusko dohromady produkují zhruba 30 procent pšenice prodávané na mezinárodním trhu. Ve světě, který narostl na zhruba osm miliard obyvatel a stále ještě roste, jsou na dovozu této pšenice závislé i státy jako Egypt, které po valnou většinu své existence obilí naopak vyvážely. Významná část této ukrajinské a ruské pšenice končí právě v islámském světě, který to s tím rozmnožováním zkrátka vzal až moc „hopem”. Vzhledem k současné situaci není jasné, o kolik se tato zemědělská a vývozní kapacita smrskne. Ukrajinští farmáři sice během posledních 14 dní nasbírali úctyhodnou sbírku porouchaných či opuštěných ruských tanků, ale ta jim v setí a sklízení nepomůže. Přístav Mariupol je poničený. Rusové nejspíš nebudou schopni sehnat náhradní díly k traktorům a dalšímu vybavení. A nikde jsem se pořádně nedozvěděl, jak je to v případě Ukrajiny a Ruska s osivem. I osivo se totiž dnes běžně dováží z ciziny (a ve velkém!), dávno to není tak, že by si každá farma prostě nechala část sklizně na zasetí. Zatím jsou k dispozici zásoby z minulého roku, ale tahle situace se bude muset nějak řešit. Vysoké ceny chleba by mohly destabilizovat Egypt, což by nám tak ještě scházelo. Tam drží současná generálská junta betonovou pokličku na pěkné sbírce salafistických radikálů. Následek druhý: velké míšení obyvatel Z Ukrajiny aktuálně utekly zhruba dva miliony lidí, ještě daleko více se jich pohybuje uvnitř země. Na takovém útěku dochází k promíšení etnik i společenských tříd. Dcera profesora z Kyjeva a syn instalatéra z nějakého maloměsta nocují v téže tělocvičně a jedí ze stejných esšálků. V Británii za druhé světové války evakuovali děti z měst ohrožených nálety na venkov. Vedlo to ke značnému rozhlodání dřívějších společenských bariér. Ukrajina není až tak třídně stratifikovaná jako Británie, ale v menším měřítku tam tenhle proces proběhne taky. Co se lidí uprchlých do ciziny týče, nějaká část jich tam zůstane. Budou z toho mezinárodní sňatky i přestěhování celých rodin. Dá se čekat, že v ČR nám natrvalo přibydou nějaké nižší desítky tisíc obyvatel. Jelikož jsou s námi Ukrajinci celkem kulturně kompatibilní a neklanějí se žádnému pouštnímu bůžkovi, neměly by z toho být zásadní konflikty. Následek třetí: ruský IT sektor víceméně skončil Ne tedy úplně, ale škody vzniklé odlivem mozků budou ohromné. Až dosud býval dost běžný model, kdy programátoři, administrátoři atd. pracovali v Rusku buď jako OSVČ nebo malé firmy a fakturovali západním zákazníkům v dolarech nebo v eurech. Při kupní síle rublu to znamenalo, že jste si tam mohl žít jak král. Ne zase jako oligarchové, to je úplně jiný level bohatství, ale rozhodně ve vrchních dvou třech procentech společnosti. Tento model měl před sebou nadějnou budoucnost, protože za covidu se práce z domova stala normou a hodně interních IT činností se outsourcovalo „ven” z holé nutnosti. Teď jej ale kombinace sankcí, omezení platebního styku, hrozby státního bankrotu (který může být předcházen nějakými těmi konfiskacemi západních měn ze soukromých účtů), státních plánů na odstřižení Ruska od světového internetu a také toho, že muži ve vojenském věku se obávají možné mobilizace, naprosto zabila. Kdo mohl, sbalil rodinu a utekl za kopečky, dokud nejsou hranice zavřené. Peníze na to mají, jsou to IŤáci dříve placení v tvrdé měně. Na programátorských diskusích to jenom kvasí a lidé si vyměňují tipy, kde získat co nejrychleji a nejlevněji pracovní vízum. (Jedna ze zemí, která prý zareagovala téměř obratem, je Argentina.) Rychlovlaku Sankt Petěrburg-Helsinky, který v posledních dvou týdnech jezdí jedním směrem úplně plný a ve druhém víceméně jen s personálem, prý se neoficiálně začalo říkat „IT expres”. Kolik z nich se po tom všem vrátí? Málo. Nejde jenom o ekonomický rozměr věci. IŤáci vesměs umějí anglicky a jsou v každodenním kontaktu se západním světem. Kremelská linie „jedeme osvobozovat Ukrajinu od nacistů a narkomanů” je nepřesvědčí. Vědí docela přesně, že Rusko vede agresivní válku, že písmeno Z se stalo novou svastikou, a že pokud by zůstali doma, svázali by svůj osud se státem, který bude „tam venku” nenáviděn. Následek čtvrtý: Indie nejspíš přehodnotí svoji dosavadní vyzbrojovací politiku Indie je už od sovětských časů „soft” spojenec Moskvy a i když se nikdy nestala členem sovětského bloku, vzájemné sympatie byly silné. Indická armáda patří mezi přední odběratele ruských zbraní. I v současné válce se mnozí indičtí uživatelé sociálních sítí hlasitě kloní na stranu Ruska. Módího vláda udržuje opatrnou neutrální linii. Ale zároveň údajně Indie zrušila zakázku na odběr MiGů-29, vrtulníků a dalšího vybavení, kterou schválila roku 2020. Vzájemné sympatie jsou totiž jedna věc a praktické ohledy druhá. Nakupujete-li od někoho takové vybavení, zároveň se tím spoléháte na to, že dalších 20 až 30 let vám bude schopen dodávat náhradní díly a poskytovat různý odborný servis. A to teď v případě silně embargovaného Ruska prostě není jisté. Změnit dodavatele zbraní znamená zároveň přeškolit svoje vojáky na nové modely. Nelehký to proces, takže pustíte-li se do něj jednou, není v podstatě cesty zpět; takové převraty nechcete dělat během krátké doby dvakrát. Jsem zvědav, koho si vyberou. Nedá se vyloučit, že se rozhodnou vybudovat vlastní zbrojní sektor dokonce sami, ale Indie nemá v přesném strojírenství moc velkou tradici, takže to by trvalo zhruba do roku 2050. Mezitím musejí najít nějaké partnery, kterým budou věřit. Čína to nebude, s Čínou mají špatné vztahy kvůli problémové hranici v Himálaji. Američani zásobují Pákistán, takže tím pádem mají také smůlu. Ale mohlo by to být třeba Německo nebo Izrael.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-02-14 17:55:00

Sekularizace ve světě islámu: námitky čtenářů

Milí čtenáři, když jsem dopsal poslední článek pojednávající o tom, že islámský svět se modernizuje zevnitř, pravil jsem ke své ženě: „A teď uvidíš, jakou dostanu od některých čtenářů čočku!“ Byla to trefa. Čočky jsem dostal dost na to, abych mohl doma uspořádat čočkové hody, i když mě zároveň překvapilo, kolik lidí se mnou vyjádřilo souhlas. Nicméně mezi obecnou čočkou se nacházelo i mnoho kvalitních protiargumentů, u kterých stojí za to se zastavit. Vybral jsem z nich pro účely dnešního článku čtyři a připravil k nim svoje odpovědi. Aby vladař mohl klidně spát Námitka: Fanatici zabrání jakékoliv modernizaci. Nesnášenlivá, agresivní menšina si vynutí svoje, však to vidíme i jinde. Stačí zabít pár reformátorů a proces modernizace se zastaví. Toto je naprosto reálný scénář v Íránu, kde ti plesniví ajatolláhové raději utopí celá města v krvi, než aby se vzdali moci. Současná Íránská islámská republika vypadá bohužel životaschopně. Ono jí ani nic jiného nezbývá, protože její vládci dobře vědí, jaké má na ně obyvatelstvo pifku a co by s nimi udělalo, kdyby je nechránily dostatečně silné jednotky typu Revolučních gard. Tam už těch zastřelených, pověšených a umučených lidí bylo trochu příliš na to, aby mohlo dojít k nějaké nenásilné transformaci režimu, po které by „staré struktury“ v klidu a nenápadně dožily někde stranou ve vilách zakoupených z nakradených peněz. Tam by spíš úřadoval soudce Lynč. Nejsem si tedy jist, zda za svého života uvidím zcela jiný Írán. Současní bossové v turbanech mají hodně co ztratit a budou se držet svých křesel jako klíšťata. Dost realistický je tento scénář i v „rozbordelených“ zemích, jako je Pákistán, kde tamní vláda nemá zdaleka všechno pod kontrolou, nebo její složky netáhnou za jeden provaz. Tam ti vousáči berou věci do svých rukou celkem běžně a stát pak řeší následky až ex post, jestli vůbec, což nikoho neodradí. Naproti tomu v ropných královstvích v Perském zálivu toto asi nehrozí. Tamní struktura moci je úplně jiná a orientovaná na naprostý „řád a pořádek“, aby vladař mohl klidně spát. Problémoví jedinci jsou vesměs identifikováni ještě předtím, než stihnou něco spáchat, často za pomoci vyspělé západní techniky. Ona by tam ta princátka jinak dávno nevládla. To není nutně vždycky kladný jev, ale ve věci modernizace a sekularizace těchto států to kladný jev je. Degradace Erdoğanovy chobotnice na Západě by byla výhrou Námitka: Erdoğan se nevzdá moci ani omylem. Nepříjemný strýček E. skutečně působí dojmem, že by v tom megalomanském prezidentském paláci, který si postavil, nejradši i umřel. Je možné, že se mu to podaří, i když tento plán se může naplnit různými způsoby… Erdoğan má nicméně dokonce i mezi konzervativními voliči nějaké konkurenty, kteří se odštípli od jeho strany AKP (bývalý ministr Ali Babacan a bývalý premiér Ahmet Davutoğlu si založili vlastní partaje), a hlavně nemá pod kontrolou samotný proces počítání hlasů, který sice asi může ovlivnit, ale ne v dostatečném rozsahu k tomu, aby měl výsledek „v kapse”. Na to jsou konkurenční strany příliš dobře organizované. Jenom díky tomu se opozici podařilo převzít moc v důležitých městech. Pokud Erdoğan skutečně prohraje volby, bude se muset udržet u moci otevřeným pučem. To je nebezpečná hra, na jejímž konci by mohlo být doživotní vězení. Jestli se mu to může podařit, pámbuví. To je spíš otázka na nějaké turkology, tak hluboko do současného Turecka nevidím. Turecké prezidentské a parlamentní volby v létě 2023 jsou asi nejdůležitější událostí v krátkodobém horizontu, aspoň co se fungování islámu v Evropě týče. Případná destrukce nebo aspoň degradace Erdoğanovy vlivové chobotnice v západních státech by byla velkou výhrou. „Woke“ aktivisté nemusí vyhrát Námitka: Západní kultura infikovaná „wokismem“ nemá co nabídnout, do něčeho takového se muslimům chtít nebude. Proces kulturního přebírání bývá nekompletní, málokdy se přes jazykové a kulturní hranice přenese 100 procent všeho. Osobně bych tipoval, že snáze se budou přenášet ta méně zpolitizovaná díla. Největší slabinou „woke“ kulturních děl je skutečnost, že pro obecenstvo jsou asi stejně přitažlivé jako ony sovětské filmy neblahé paměti, kam se muselo chodit povinně, jinak by ta kina byla prázdná. Udělat politickou agitku tak, aby se lidi ještě navíc bavili, to je vzácná schopnost, a drtivá většina těch aktivistů ji nemá. Samozřejmě nevíme, jestli se naše kultura během pár let náhodou „nezwokizuje” totálně, to by bylo špatné, ale každý z nás proti tomu může něco malého udělat. I kdyby šlo jen o symbolické gesto ve stylu „dám svému synovci přečíst nekorektní knihu”. Každá drobnost se počítá – zapřemýšlej prosím, čtenáři, co konkrétně uděláš ty, kromě tichého nadávání na poměry, které nikdy ničemu nepomohlo. Snaha o převýchovu tankem a bajonetem má svoje meze Námitka: Ve střední Asii probíhá pravý opak, náboženství posiluje. Turecko je bezvýznamný příklad, to už se sekularizovalo dávno. Tyto dvě námitky patří k sobě, i když to tak na první pohled nevypadá. On je totiž výrazný rozdíl mezi sekularizací shora a sekularizací zdola. Tu první prováděl Atatürk, perský šáh Pahlaví, tuniský diktátor Bourguiba nebo sovětské úřady. Konala se formou státního nátlaku (ne-li přímo násilím) na dosud věřící obyvatelstvo, které si podobný vývoj nepřálo. Takové akce mají vždycky tendenci vyvolávat reakci, a to nejpozději po smrti té politické osobnosti, která je rozjela. Podstatnou částí náboženské tradice jsou mučedníci, kteří inspirují další věřící, a úřední sekularizace vyrábí mučedníky poměrně spolehlivě. Takže nárůst náboženských projevů v postsovětských republikách, kde bylo náboženství dlouho podrobeno nepřátelskému dohledu až represím, se dá jedině čekat. Někde v Saúdské Arábii jsou ovšem poměry právě opačné, tam je to náboženství dlouhodobě etablovaným represivním prvkem a „mučedníky“ v podobě různých pronásledovaných blogerů apod. mají spíš ti sekularisti. Koncept mučedníka vůbec zasahuje skoro všechny subkultury, nejenom ty náboženské. Vlnky reakce byly vidět i v Turecku po Atatürkovi. Turecko zažilo během 20. století hned několik vojenských pučů, které měly zabránit reislamizaci země. (Poslední proběhl roku 1997.) Dnešnímu prezidentovi Erdoğanovi musíme v tomto přiznat mimořádné politické schopnosti: podařilo se mu nastaveným systémem “provléci” tak, že sekulární armádu úplně vykleštil a následně v ní provedl personální čistky. On je to mimochodem dobrý příklad toho, že snaha o převýchovu obyvatelstva tankem a bajonetem má svoje meze. Ale sekularizace zdola, ve formě rostoucí neochoty lidí k praktikování organizované víry, to je trochu jiný jev. Nestává se, že by dominantní náboženství po takové ztrátě vlivu nabralo druhý dech a vrátilo se na politickou scénu jako významný činitel. Jediná výjimka, která mě napadá, jsou rostoucí počty ultraortodoxních Židů v Izraeli. To je dáno hlavně jejich fantastickou plodností, mnohem větší, než u běžných muslimů (natož křesťanů), a překonávající i standardy zemí jako Čad a Burkina Faso. Ale tato porodnost je de facto subvencována jejich spoluobčany a moc nevěřím, že toto uspořádání dlouhodobě vydrží. Čistě finančně na to prostě nebudou peníze.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.