Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-12 23:01:20

Židovský hřbitov v Mikulově a 2 synagogy

Město Mikulov je unikátním a turisty vyhledávaným místem, na jehož historii se výrazně podepsalo i židovské osídlení. Zdejší synagoga a židovský hřbitov v Mikulově patří mezi ta nejzajímavější místa. Zmínka o mikulovské židovské obci se objevuje v dobových listinách již v roce 1421, kdy byli Židé vypovězeni z Vídně a Dolních Rakous. Hlavní synagoga Mikulov ... Celý článek > Příspěvek Židovský hřbitov v Mikulově a 2 synagogy pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2024-12-12 23:01:20

Židovský hřbitov v Mikulově a 2 synagogy

Město Mikulov je unikátním a turisty vyhledávaným místem, na jehož historii se výrazně podepsalo i židovské osídlení. Zdejší synagoga a židovský hřbitov v Mikulově patří mezi ta nejzajímavější místa. Zmínka o mikulovské židovské obci se objevuje v dobových listinách již v roce 1421, kdy byli Židé vypovězeni z Vídně a Dolních Rakous. Hlavní synagoga Mikulov ... Celý článek > Příspěvek Židovský hřbitov v Mikulově a 2 synagogy pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2024-01-11 04:30:22

Orgasmus coby zbraň? Pornografie jako židovský antifašistický aktivismus a kulturní terorismus, část 2

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Kenneth Vinther  (První část zde) Sexuální revoluce coby židovská obrana proti antisemitismu Už zběžný pohled na intelektuální kořeny sexuální revoluce ukazuje patrný trend vlivných židovských radikálů, prostoupených neutuchajícím a hlubokým nepřátelstvím vůči základním institucím bělošské evropské civilizace: náboženství, zdrženlivosti a pevným tradičním rodinám. Spatřovali v nich totiž „pařeniště“ antisemitismu, tj. zdroj sociálního […] Mohlo by vás zajímat: Adrew Joyce k antisemitismu Harvey Weinstein: Pomsta a dominance jako židovské pohnutky Orgasmus coby zbraň? Pornografie jako židovský… Kevin MacDonald: „Ohledně budoucnosti Západu příliš… Americká neuróza: Láska a nenávist k Židům The post Orgasmus coby zbraň? Pornografie jako židovský antifašistický aktivismus a kulturní terorismus, část 2 appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2012-05-02 00:00:00

Drama v Domažlicích

Předmluva Drama v Domažlicích proběhlo v sobotu 28.4. s celkovým počtem dvanácti účastníků a dvou organizátorů. Byla to jakási jednodušší šifrovačka spojená s pár akčními prvky (které se příliš nepovedly). Hra byla založená na následujícím příběhu. Jediné, co k vyřešení úkolu potřebujete je dobrý nápad a mapa Domažlic. Celá story je trochu upocená - chtěl jsem z toho udělat veledílo, ale trochu jsem nestíhal, málo spal a tak vzniklo, co vzniklo… 1. stanoviště Slunce pomalu klesalo k obzoru a svítilo muži přímo do očí. Příliš to nevnímal, jen bez přemýšlení sáhl po stínítku a pokračoval v rychlé jízdě. Spěchal. Seděl za volantem celý den a pomalu se blížil k cíli své cesty. Vyrazil jakmile obdržel zprávu, zastavil jen párkrát. Ve městě snížil rychlost jen nepatrně, první křižovatkou projel za hlasitého troubení ostatních aut, které jakoby ani neslyšel. Pak přeci jen trochu zpomalil, aby se rozhlédl po názvech ulic. Nic mu neříkaly, nebyl ve městě už pár desítek let. Ulice, které tenkrát znal, se teď patrně jmenovaly docela jinak. Zastavil u chodníku: "Dobrý den," zavolal na pána stojícího na chodníku, "potřeboval bych poradit, jak se dostat…" Zbytek věty se ztratil v hluku projíždějícího kamionu. Patrně neslyšel, pomyslel si a chystal se otázku zopakovat, když tu pán spustil. "V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli," odmlčel se. "Promiňte, ptal jsem se…", zkusil to znovu muž sedící v autě. "Já vím, já vím, vždyť vám to povídám," usmál se člověk se na chodníku, "Teď pozorně poslouchejte, kudy dál: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Na shledanou, " a pokračoval pomalu dál svou cestou. Muž v automobilu procedil mezi zuby něco nepříliš slušného, ale protože v dohledu nebyl nikdo další, koho by se mohl zeptat, seděl a přemýšlel. Pak se podíval na ceduli s názvem ulice, usmál se, pomalu projel pár ulicemi a na konci jedné zastavil a zamířil k vrátnici. Řešení je v poznámkách pod čarou.1 2. stanoviště "Dobsrý den," oslovil muž z automobilu sleečnu za okénkem, "jsem Mareš, Marek Mareš. Přijel jsem…" "Čtvrté patro, pokoj 234," slečna ani nevzhlédla. Marek se chvíli pokoušel najít výtah, po chvíli to ale vzdal a raději vyběhl po schodech. Před pokojem se vzastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. "Tak jsi dorazil," uvítala ho ve dveřích žena, která vypaedala, jako kdyby pár nocí nespala. Tvář měla strhanou, kruhy pod očirma, vlasy se snažila narychlo uhladit. Marka překvapila barva její kůže, připomínala mu starý zežloutlý papír. Příliš nezdržoval a pokračoval rovnou do pokoje. Byl průměrně zařízený a vypadal udržovaně, Marek ale ihned zaznamenal zatuchlý zápach místnosti. Uprostřed stáhla postel. "Jak je mu?" zepřtal se ženy, která mu otebvřela. Neodpověděla, do očí jí vrhkly slzy a ona schovala obličej do dlaní. Marek pokročil blíže k posteli, u které seděl muž držící starce za ruku. "Neměl jsi jezdit," otočil se muž na Marka. "Je to můj otec," odvětil. "Ty jsi svého otce távno ztratil. Zřekl ses ho. Zřekl jsi se nás všech!" Marek neodporoval. Tiše stál a díval se na umírajícího muže na posteli. Ten pomalu otevřel ooči a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. "Už tu je?" zašeptal tiše. "Ano, tati, přijel." odpověděl muiž u postele. "Marku, já ti odpustil," pokračoval tedy pomalu, "usmiřte se s bratrem. Co bylo moje, bude vaše. Buďte zajedno a pokračuvte v mém díle. To je mé poslední přání. A teď běžte, chci být sám." Řešení opět pod čarou.2 3. stanoviště Lidé pomalu procházeli brankou, nasedali do aut a odjížděli. Obloha byla šedá, foukal studený vítr a nikdo proto zbytečně nepostával - i smuteční kondolence byly dnes nezvykle stručné. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal se Marka bratr. Oba stáli před brankou a podávali si ruce s odcházejícími. "Pár dnů, možná týden." "Jestli chceš, můžeš se z hotelu přesunout k nám domů, místa máme dost," navrhl bratr. "Díky, brácho, ale raději ne. Rád se vracívám v nocích pozdě," usmál se Marek, "všiml jsem si, že Vlastě není úplně nejlépe a tak vám raději nechám váš klid." "Dobře, jak chceš," na chvíli se odmlčel. "S Vlastou se to táhne už déle," odkopl kamínek do křoví, "navíc teď pár nocí špatně spala, vždyť víš. Říká mi, že to není nic vážného, ale já už jí moc nevěřím - poslední dobou jezdí čím dál víc do nemocnice. Tak ať mi neříká, že to nic není. Alespoň že Adam je už starší, už se o sebe postará sám." "To je dobře. Kolik už mu vlastně je?" pokračoval Marek v konverzaci, i když bylo na první pohled znát, že si oba povídají jen z povinnosti. "Za měsíc mu bude jedenáct." Chvíli postávali mlčky a vyprovázeli poslední odcházející. Jakmile odešel i poslední, nasedli do auta a vraceli se domů. "Chceš zavést k hotelu?" "Jo." Ze schodů ještě Marek zamával na projíždějící auto a pak vkročil dovnitř. Pomalu vycházel po schodech. Pokoj měl skoro až nahoře a výtah opět nikde nenašel. "To je zvláštní," pomyslel si, když se seshora podíval na točité schody, "asi moderní architektura." Řešení pod čarou.3 4. stanoviště To, že otcovu poslední vůli nedodrží, bylo Markovi jasné od prvního okamžiku. Celé jeho podnikání považoval za ztrátu času. Kdysi to chtěl zkusit. Rozjet obchody podle svých představ. Brzy ale narazil a protože nechtěl ustoupit ani on ani jeho otec, skončilo to dvacetiletým vyhnanstvím. Dodnes si na ten den vzpomínal. Chtěl se svého dědictví co nejdříve zbavit a že se to Lukášovi, jeho bratrovi, nebude líbit, si byl jistý. Vždycky to byl jen tátův poslíček, pomyslel si a nahlas si odfrkl. Ničeho nedosáhl a s jeho vedením půjde podnik do bankrotu. Dříve nebo později. Tím si byl jist. Stačilo pár telefonátů, aby obvolal několik svých známých, sehnal důležité kontakty a pustil se do vyjednávání. To míval nejraději. Když se do toho pustil, dokázal nakupujícího zatlačit tak do kouta, že raději na jeho návrh přistoupil, i když byl pro něho nevýhodný. Tentokrát však doufal, že bude mít celou transakci co nejdříve z krku. První zájemce nebydlel daleko. Marek se rozhodl, že nebude vyjíždět s autem z garáže a raději si udělá po městě kratší procházku. Marek dorazil na místo ještě dříve očekával. Před domem seděl na silnici chlapeček a kreslil si cosi křídou po zemi. Markovi se to na první pohled zdálo jako jakýsi druh skákacího panáka, ale když se na kresbu díval déle, už si tím tolik jistý nebyl. "Zajímavé, hochu, a co to je?" nedalo mu to, aby se nezeptal. "To, to, to nic není. Nic!" odpověděl překvapeně chlapeček a rychle zmizel v domu. Řešení pod čarou.4 5. stanoviště "Tak jsme dohodnuti," seriózně oděný pán vstal a podával Markovi ruku, "pokud chcete, mám již připravenou smlouvu, stačí už jen doplnit drobnosti a můžeme to podepsat, ať to máme z krku, co říkáte?" Radostí téměř zpíval vše, co řekl. Právě mu padla do klína celá konkurence, kterou ve městě ještě vůbec měl. Nečekal, že se bude dědic podniku tak rychle chtít své části zbavit a ještě za takovou nízkou částku. Nezískal sice většinu, ale i se získanou částí měl v podniku velké slovo. "Co kdybychom se na to něčeho napili?" nabízel s úsměvem sklenku. "Rád, proč ne." nenechal se Marek příliš dlouho přemlouvat. Chvíli v tichosti vychutnávali hnědou tekutinu, s rozkoší ji převalovali v ústech a znalecky přikyvovali. "Čím se vůbec vy, pane Mareši, zabýváte?" otázal se pán po chvíli. "Ale to víte, doba je těžká, musím brát, co je. Chvíli pomáhám tam, chvíli onde. Naštěstí mám pár přátel, kteří mi rádi pomohou. Nemohou příliš, jenom občas. Domluvit zakázku, vyjednat kontrakt, uzavřít obchod," odpověděl Marek trochu úlisným tónem. "Chápu, je dobře mít přátele na správných místech," mrkl na něho pán za stolem, "také bych občas ocenil mít pár známých." "Za menší provizi, proč ne…" Pán se hlasitě zachechtal: "Vy se mi líbíte, pane Mareši. Myslím, že spolu budeme moci ještě párkrát dobře spolupracovat." Marek s úsměvem přikývl a chvíli tiše upíjel ze sklenky. "Máte zajímavý kalendář," poznamenal, když jeho zrak utkvěl na předmětu na stěně. "A, ano, čísla, to je moje záliba." "Dávají nějaký smysl, nebo je to pouze umělecký výtvor?" "Jistě, mají smysl. Pro každý měsíc musí být vybrána správná čísla. Jsou čísla krásná a méně krásná, jsou čísla sudá a čísla lichá. Některá čísla mají svůj vlastní význam." "Ach tak," odtušil a raději se už více neptal. 139173957139577917395779173957199937193755319373 131322335791359871359173102113193740202401913997 197392493791734869371937007371734243797395391777 119739283739302960337192837113744039373933937393 133939988933001970239364713939902039173391719939 539173554034491539049489335933350423333915359331 139339935424551955144495757153539102202489191999 139173957139577917395779173957199937193755319373 Srpen Řešení pod čarou.5 6. stanoviště "Nechceš někam hodit?" Žena se překvapeně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni mluví. "To bys byl hodný," odpověděla, jakmile muže v autě poznala, "myslela jsem, že už jsi odjel." "Chtěl jsem, ale obchodní záležitosti mne trochu zdržely. Musel jsem se zbavit dědictví, to víš." Žena ustrnula. "Tys to prodal?" zeptala se po chvíli tiše. "Jo. Nebudu nic předstírat, ale po těch pár dnech si s tvým mužem nerozumím o nic víc než před dvaceti lety. Brácha dokáže spoustu věcí, jen obchodovat ne. A tak se nechci dívat, jak jde podnik od desíti k pěti. Radši ať se s tím trápí někdo jiný." "Bude zuřit, víš to. Nabídl jsi mu vůbec svůj podíl?" Marek se usmál: "A co bych z toho měl? To bych mu ho mohl rovnou darovat. Kam vůbec chceš odvézt?" "Sem," řekla a podala mu mapku: Náhle jí ruka vystřelila k břichu a z úst se jí vydralo bolestné zaskučení. "Jsi v pořádku?" otočil se na ni znepokojeně Marek. "Jsem, jsem. Ale jeď, prosím, jeď rychle…" Řešení pod čarou.6 7. stanoviště "On to udělal! On to udělal!" běhal Lukáš, Markův bratr po pokoji, "jak si to mohl dovolit?" Do cesty mu přišla židle, kterou nasupeně odkopl stranou. Hned za ní letěly všechny papíry, které prudkým pohybem shodil ze stolu. "Uklidni se," řekla Vlasta potichu. "Uklidni se? Jak se můžu uklidnit? Teď, když mi vlastní bratr vrazil kudlu do zad? Mizera! Blbec!" Následovala ještě řada horších označení. Lukáš stále pobíhal po pokoji ode zdi ke zdi. Pak prudce otevřel skleněnou skříňku a nalil si skleničku plnou až po okraj. Vypil ji až do dna. "Debil jeden!" V rychlém sledu následovala ještě druhá a třetí sklenička. "Bude se smažit jako Hus. Bude se topit a neřekne ani slova! Já mu dám, já mu ukážu. Bude se plazit prachem dole po zemi." Náhle mu v očích zasvítilo: "Zastřelím ho!" "Přestaň," ozvala se Vlasta ještě potišeji, ale Lukáš ji neslyšel. "Zastřelím ho!" zařval hlasitěji. Pak se zachechtal a zařval to ještě jednou. Během toho, co se přehraboval v zásuvkách stolu se stále smál. Vyndal na stůl černou krabičku, otevřel ji a potěšeně se usmál. "To bude divadlo!" řekl a vyběhl za dveří. Vlasta pomalu vstala a došla do kuchyně. Tam si vzala hrst prášků a zapila je sklenicí vody. Pak si povzdychla a začala vytáčet číslo na telefonu. Řešení.7 8. stanoviště Dostali jste se až na samý konec dnešního příběhu. Jste překvapeni? Já velice. Nyní máte možnost zahrát si na Hercula Poirota. Zapojte své šedé buňky mozkové a označte vraha. Samozřejmě musíte, stejně jako pan Poirot, poskytnout náležité vysvětlení. Ale to už pro vás bude, po celodenních útrapách a bojováním s šiframi, legrace. Řešení, dole.8 Asi není překvapením, že řešení spočívá v dvou básních, které slyšel pán v autě jako nápovědu k cestě. První je úryvek z Máchova Máje, to by nemělo být až tak těžké poznat. Druhý básník není až tolik profláklý - nicméně pro gymplány z Klatov by to měla být hračka. Jedná se o Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Frýdu. Pokud se podíváte na mapu Domažlic, nalezneta tam sousedící ulice Máchova a Vrchlického. Pokud půjdete nejdříve Máchovou, pokračovat budete až na konec ulice Vrchlického, dojdete až k penzionu pro důchodce. Tam bylo schováno pokračování.  ↩ Druhá šifra byla patrně nejjednodušší. V textu se nacházelo očividně moc překlepů na to, aby to byla náhoda. Stačilo poskládat za sebe všechna písmenka, která byla špatně, aby byla vidět zpráva: "sever hřbitov". Po pohledu do mapy bylo opět jasno - zhruba na severu Domažlic se nachází židovský hřbitov. ↩ Tentokrát to bylo těžší. Všimnout si bylo potřeba několik věcí - zaprvé jsou některá políčka bílá, jiná kostičkovaná. Dále jsou některá oddělená jednoduchou čárou, jiná dvojitou. Pak také schodiště netvoří spirálu, ale soustředné kružnice. A pak už je to jednoduché - první nápad je vždy vyzkoušet morseovku. A kupodivu je to nápad správný. Bílá políčka jsou tečky, tmavá políčka jsou čárky, dvojitá čára odděluje písmena a v každém mezikruží je právě jedno slovo. Po převedení vychází zpráva "hriste 500 metru". ↩ Čísla evokují vzpomínky na staré spojování, kdy vždy vyšel nějaký obrázek. Tady to bylo něco na tento způsob, jen o malinko komplikovanější. Nestačilo spojovat čísla. Musely se spojovat středy příslušných kružnic. Potom se z čmáranice vylouplo "BUS 4". ↩ Opět něco jednoduššího. Na první pohled je převaha lichých čísel. Sudé musíte chvilku hledat. Když si je zabarvíte, vyleze vám z obrázku kód "WC". Co s tím už není těžké domyslet. Srpen ještě napovídá přibližný směr (jihovýchod). ↩ Opět nic složitého, stačilo se dobře podívat na mapu a ulice Domažlic opravdu na jednom místě podobný tvar tvořily. Jen byl trochu jinak otočený. Cílovým místem pak byla nemocnice. ↩ Tentokrát zaujmou slova psaná kurzívou: Hus, topit, dole. Co by mohla znamenat? Opět pomůže pohled do mapy - nedaleko se nachází Husův park. A v něm dva rybníčky, k čemu jinému by mohlo vést "topit"? Poslední slovíčko naznačuje, že se bude jednat o ten jižnější. ↩ S odhalením vraha začneme pěkně od konce. Kdo je oběť? V příběhu se vyskytují celkem tři živí muži. Marek, Lukáš nebo neznámý kupce podílu. Obchodníka z toho vynecháme - Lukáš by sice měl motiv vraždit, ale není zmínka o tom, že by identitu kupce znal, to, že bratr svůj podíl prodal, mu prozradila manželka. Další na pořadí je sám Lukáš. Proč by to nemohl být on? U oběti nebyla nalezena žádná zbraň, alespoň o tom není zmínka. Pistoli by si někdo musel odnést s sebou. To ještě není nic nemožného. Jenže kdo by měl motiv? Marek? Patrně by ničeho nedosáhl. Pak tu kupec podílu, ten by motiv měl, ale slabý - sice by odstranil druhého vlastníka podniku, ale neměl by žádnou jistotu, že podíl získá. Ten tedy také ne. Poslední možností je manželka. A opět chybí motiv. Poslední možnou obětí je Marek. A je to asi možnost nejpravděpodobnější. Lukáš se dokonce vyjadřuje tak, že to vypadá, jako kdyby ho během pár minut měl zastřelit. Jenže oběť není zastřelena, je zabodnuta nožem. Proč by Lukáš měnil zbraň? Navíc vyběhl z domu v celkem silném afektu, patrně by Marka ani neměl šanci najít, možná by z něho dříve naštvání vyprchalo. Kdo může být vrahem dál? Kupec podílu k tomu také žádnou motivaci nemá. Zbývá manželka Lukáše, Vlasta. Z příběhu víme, že je vážně nemocná - má silné bolesti břicha, zežloutlou kůži. Jezdí často do nemocnice. Vypadá unaveně, pohuble. Těžko dohadovat, co za nemoc má, nejvíce to vypadá na rakovinu slinivky břišní, u které není příliš mnoho šancí na přežití. Vlasta tedy patrně ví, že umírá. Vidí manžela, který je silně odhodlán k vraždě, k vraždě vlastního bratra, který je černou ovcí rodiny už dlouhá léta a Lukáš k němu nic necítí. Bratra neměl v lásce, teď ho vyloženě nenávidí. Co by se stalo, pokud by na Marka náhodou narazil a zastřelil ho? Těžko by mohl vraždu zatajit. Jistých by tak měl pár let natvrdo. S manželkou, která umírá, a synem, kterému bude teprve jedenáct. Vlasta se tedy rychle rozhoduje. Zavolá Markovi a domluví si s ním schůzku. Možná se ho nejdříve snaží přesvědčit, aby z města odjel. Kdo ví. Je možné, že Marek nebere hrozbu vážně a Vlasta je donucena okolnostmi ke krajnímu řešení. Zachránit synovi alespoň otce. …to je autorské řešení. Samozřejmě k soudu bychom potřebovali důkazů o něco více. Pokud s řešením nesouhlasíte, ocením alternativní pohled ;) ↩

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32

Šlomo Sand: Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci

Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí.   Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes.   Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům.   To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace…   …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu.   Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém.   Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem!   Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není.   Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji.   Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus.   Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému.   Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael?   Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak.   Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil.   Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé.   Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu…    …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem…  To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická?  Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát?   Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika.    Co to znamená?  Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty?   Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí.    Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana.   To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě.   Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy.   …platí zákon o návratu…  …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit.   Stal se z něj sekulární rasista?  Ano.   To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede.   Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje.   Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven.   Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude.   Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců.   Kam?  Kamkoli.   Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)…    …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“…   …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu.  Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující.   Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction}  Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).

Čas načtení: 2019-11-07 20:19:19

Carmen Kornová: Dcery nové doby (ukázka z knihy)

Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už třicet let, ale teprve před třemi roky se stala slavnou – když opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na románovou fresku Dcery nové doby, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Jde o ságu čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu století. Kornová je dnes označována za „německou Ferrante“. Rok 1900 se v Německu vyznačoval mimořádně vysokou porodností. Jako by to množství předznamenalo, že přijdou ztráty. Henny Godhusenová je jednou z oněch dětí narozených na přelomu století. Bylo jí teprve osmnáct, když přišel mír. Nyní je přesvědčena, že válečné hrůzy jsou navždy pryč. Na jaře 1919 se plna elánu začne školit jako porodní asistentka na klinice v hamburské čtvrti Uhlenhorst. Mísí se zde střední třída s dělníky, bohatí i chudí. Avšak lidé, kteří se pro Henny stanou v životě nejdůležitějšími, jsou její vrstevnice – Käthe, Ida a Lina. Slova písně Beatles „You gotta carry that weight for a long time“ vystihují úděl Dcer nové doby. Všechny ženy jsou limitovány konvenčními hranicemi své doby. Lina, jež touží stát se učitelkou, musí zůstat svobodná. Naproti tomu Ida se kvůli půjčce svého otce snaží vydržet v manželství s nemilovaným věřitelem. Vzpurná Käthe, otevřená socialistickým myšlenkám, se provdá, aby se svým partnerem získali byt. A Henny se vdává, protože je těhotná... První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do prosince 1948. Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje.   Ukázka z knihy DUBEN 1933 Henny nadzvedla dětský kočárek, aby zdolala vysoký schod do obchodu s textilem. SA-man ji sice zachytil jen koutkem oka, ale pokročil kupředu a pokusil se jí postavit do cesty.      „Víte, že tohle je židovský obchod?“      Pohlédla do téměř dětského obličeje, který jí připadal známý.      „K dnešnímu dni vyzval vůdce k bojkotu židovských obchodů. Nenakupujte u Židů.“      Hlas mladého muže se důležitostí přímo chvěl. Teď ho poznala. Syn Lüderových. „Pusť mě dál, Gustave. Co má tenhle žvást znamenat?“      Gustav zaváhal. „Henny Godhusenová,“ řekl pak. Už dávno ne. Teď se z ní stala Henny Lührová. Jak nechávala ta jména za sebou. Jen zvuk a kouř.      „Ví tvá matka, že jsi tady?“ Gustav zvedl hlavu tak prudce, že mu málem spadla čepice uniformy. „Tohle si vyprošuju.“      „Tak mě pusť dovnitř k Simonovi. Potřebuju nové povlaky na polštáře.“      Gustav Lüder se rozhlédl. Nablízku nebyl žádný další nacista. V Herderově ulici bylo jen málo židovských obchodů. Nejbližší byl obchod Moritze Jaffeho poblíž Humboldtovy ulice.      Gustav pohnul bradou a naznačil, aby si pospíšila a co nejrychleji zmizela v Simonově obchodu s textilem.      „Mohl bys mi podržet dveře,“ řekla Henny, „abych se tam dostala s kočárkem.“      Ohromilo ho to natolik, že to, oč ho požádala, doopravdy udělal.      Simonovi sotva mohli uvěřit tomu, že esaman podrží zákaznici dveře. Nejraději by byli vyběhli Henny vstříc, ale netroufali si vyjít zpoza pultu. Gustav však už zmizel, jako by se mohl v krámu, který znal od dětství, nakazit dýmějovým morem.      Paní Simonová měla uplakané oči a popotahovala, když vystupovala po žebříku, aby mohla vytáhnout zásuvku s povlaky na polštáře. „Máme je taky lemované krajkou,“ řekla.      „Vezmu si dva z těch obyčejných.“ V kočárku se začal vrtět Klaus, který scénu přede dveřmi prospal, a posadil se.      „Ten už bude brzy na kočárek příliš velký,“ prohodil Simon.      Henny přikývla. Chlapec rostl a rostl, a přitom mu ještě ani nebylo půldruhého roku. Marike byla v tomhle věku ještě trpaslíček. Zase jednou šlo v jejím životě všechno příliš rychle. Sňatek. Těhotenství.      A teď tedy ještě Hitler, který vyhrál březnové volby. Henny volila SPD a pocítila přitom velkou touhu po Ludovi. Nechtěla vědět, komu dal Ernst svůj hlas, doufala, že to byla alespoň nacionální DVP.      Paní Simonová zabalila povlaky a Henny zaplatila. Pan Simon byl rozpačitý, když jí předával malý balíček. „Je to jen šáteček,“ řekl, „ale ta nejlepší bavlna.“      „Za co?“ divila se Henny.      „Že jste byla tak laskavá a přišla dnes do krámu.“      Henny pocítila horkost v obličeji. „To nemůžu přijmout,“ řekla. „To je přece samozřejmost. Kupuju u vás už celá léta.“      „Vezměte si to jako poděkování za ta léta věrnosti.“      „Vy jste přece paní Petersová,“ ozvala se paní Simonová.      „To ano, ale už dva roky se jmenuju Lührová. Jak to půjde dál s vaším obchodem?“      „Ten blázinec přece nemůže trvat dlouho. Můj muž chce k příbuzným do Holandska, ale pak budeme sedět v Maastrichtu, zatímco Hitler už bude za horama. Vždyť bychom se toho obchodu vzdali docela zadarmo.“      „Heleno,“ zarazil ji přísně Simon.      „Já vaší zákaznicí zůstanu.“      Tentokrát to byla Helene Simonová, kdo jí podržel dveře. Gustav jako by se rozplynul. Ale onoho 1. dubna 1933 to nemělo být tak jednoduché všude.   Den před svou svatbou si Henny stáhla z prstu granátový prsten a uložila jej do krabičky z třešňového dřeva. Nebylo to v oněch dnech jediné loučení, Ernst totiž prohlásil, že nechce žít v Canalstrasse, ale chce vstoupit na neprobádané území.      To pak našli v jednom z pětiposchoďových domů v ulici Mundsburger Damm. Čtyři velké pokoje. Světlé. Ve třetím poschodí. S jedním balkonem vpředu a jedním vzadu. Takřka velkoměšťácké. Blízko k Lině a ke klinice Finkenau, jen pro Ernsta se cesta ke škole do Bachovy ulice prodloužila.      Henny tlačila kočárek z Herderovy ulice na Winterhuder Weg a pocítila lítost, když míjela svůj starý byt. Sama vlastně život nežila, ale život žil ji. A přitom měla už v devatenácti vlastní plán.      Chlapec v kočárku se pokoušel vstát, dobře, že ho drží popruhy, jinak by spadl po hlavě na cestu.      Přála si vůbec tohle dítě? Ne. Ale milovala je, stejně jako milovala Marike. Osud se jí zvrátil.      Všechno se obrátilo. Käthe měla starost, že Rudiho plně pohltil vír KPD. Nepodporovala to vlastně ona sama, když být komunistou ještě nebylo životu nebezpečné?      Na rohu Hamburské ulice zašla Henny k Mordhorstovi, koupila žemli pro Klause a franzbrötchen pro Ernsta a Marike. Malý natahoval ručky po sáčku, to dítě mělo pořád hlad. K Elsinu potěšení, protože o Marike stále říkala, že je mlsná.      Za půl hodiny přijde Marike z Lerchenfeldu, kde byla právě zapsána do sexty, ne však do třídy k její tetě, neboť Lina učila na nejvyšším stupni.      Ernst by už měl být doma, v sobotu učil jen čtyři hodiny, a to pak mohl převzít Klause, když Henny odcházela do služby do Finkenau. V ostatních případech hlídala dítě její matka, stejně jako předtím hlídala vnučku.      Dvě děti. Jeden manžel. Velký byt. Důvěrně známá práce. Daří se jí dobře? Henny nevěděla. Možná věřila tomu, že by mohla politiku ze svého života vytěsnit, ale měla dojem, že se jí to nedaří. Henny se nových časů bála.   „Chtěl bych vám říct, že je to pro mě těžké, milý kolego Landmanne. Není tajemstvím, že si vás velice vážím. Ale mám svázané ruce. Včera vstoupil v platnost nový zákon.“      „Hned si sbalím své věci,“ řekl Kurt Landmann.      Jeho šéf však zvedl odmítavě ruku. „Prosím vás, abyste zůstal do konce dubna. Neměli bychom uskutečňovat to, co si noví pánové vymysleli, ještě rychleji, a je tu navíc pár věcí, které musíme vyřídit.“      Landmann váhal. Proč by se měl potulovat pod gilotinou?      „Vy sám jste v listopadu navrhoval, abychom přijali dva nové kolegy. Doktor Kolb z Marburgu je bohužel také mojžíšovského vyznání, takže už ani on nepřichází v úvahu. Kolega z Bonnu může nastoupit až k 1. červnu.“      Pohled Kurta Landmanna přednostu kliniky míjel, lékař se díval velkým oknem ven do ulice Finkenau. Zdálo se, že se ničím rušit nenechá.      „Možná bychom si mohli společně promluvit o nových kandidátech ještě před Velikonocemi.“      Landmann zvedl zrak. Těch jemnocitných pět minut už asi uplynulo. Měl by snad hledat svého nástupce?      „Máte nějaký plán B? Leccos se přece dalo tušit už od třicátého ledna.“      Landmann zavrtěl hlavou. Už řadu let měl temné tušení, ale že za pár měsíců po Hitlerově nástupu k moci přijde o své místo vedoucího lékaře na Finkenau, ho nikdy nenapadlo.      Jeho šéf se zvedl. Bylo načase udělat totéž.      Kurt Landmann se chopil napřažené ruky.   Theo Unger seděl na studeném kameni okenní římsy. Nepomáhá snad vyhledávat nová místa, když se člověku děje něco nepříjemného? Jako kdyby vysoká římsa zaručovala perspektivu toho, co se přihodilo, perspektivu, kterou židle před Landmannovým psacím stolem nemohla poskytnout. Vzpomněl si, jak Elisabeth strávila polovinu noci opřená o topení 232 v salonu, když přišla zpráva o smrtelném onemocnění jejího otce.      „Zákon na znovuobnovení profesionálního úřednického povolání,“ řekl Landmann, jako kdyby si mumlal formulku pro namíchání jedu.      „Tenhle název je jen hanebné zastírání,“ prohodil Unger. „Právě vidíš, že jsem budoucnost neviděl dostatečně černě.“      „Co teď uděláš?“      Landmann pokrčil rameny. Unger se na římse protáhl. „Platí tenhle zákaz zaměstnání taky pro samostatné lékaře?“ zeptal se.      „Ještě ne. Jen pro ty na klinikách.“      „Dovedl by sis představit, že bys ordinoval jako venkovský lékař v Duvenstedtu?“      Kurt Landmann na něj překvapeně pohlédl.       „Víš přece, že mému otci docházejí síly. Uvítal by, kdybych přišel k němu do ordinace. Ale já jsem pevně rozhodnutý, že to neudělám.“      „A ty si myslíš, že si tvůj otec vezme v těchhle časech do své ordinace židovského lékaře a nechá ho ošetřovat své pacienty?“      Teď jen neváhat. Unger si právě uvědomil, že už jednou otec důvěřivě přijal židovskou snachu. Vše bylo v pořádku a jeho rodiče měli Elisabeth opravdu rádi.      „Promluvím s ním, pokud si to dokážeš představit. Nebo bys radši odešel do zahraničí? Do Curychu nebo do Vídně?“      „Letos mi bude jedenapadesát a začínám být domácky založený,“ odpověděl Landmann. „Radost z cestování se ztrácí.“      „Tak já tedy se starým pánem promluvím,“ slíbil Unger.   Käthe ani nic jiného nečekala. Místo brože Spolku německých porodních asistentek teď blůzu Hildegard Dunkhaseové zdobil odznak strany. Ovzduší se od nástupu Dunkhaseové sotva zlepšilo, jen málokdo s ní spolupracoval rád, ale od chvíle, kdy Hitler zcela a dokonale ovládl národ, byla ve vrcholné formě.      V sesterně rozdávala přihlášky do Říšského spolku německých porodních asistentek, který byl po sjednocování odborových svazů nyní jedinou stavovskou organizací a ohlašoval školení k otázkám průzkumu dědičnosti a k rasovým otázkám.      S doktorem Landmannem přestala komunikovat hned při uchopení moci v lednu, ale zvěst o jeho propuštění, která se nyní šířila chodbami i sály kliniky, v ní vyvolala jízlivý smích. „Dobře, že se už nedotkne žádného německého chlapce ani děvčete,“ prohlásila, když Henny v posledním okamžiku zadržela Käthinu ruku, která se ji chystala uhodit. Výraz triumfu ve tváři Dunkhaseové jí neunikl.      „Dostáváš se do velkého nebezpečí, Käthe,“ varovala ji Henny, když stály samy před svými skříňkami. „Oni tě už určitě mají v merku. Od požáru Říšského sněmu jsou úplně bez sebe.“      „Přece nemůžu být zticha.“      „Dunkhaseová tě rozkrájí na kousky, osolí si tě, opepří a zbaští k snídani, jakmile jí k tomu dáš příležitost.“      „Rudi dostal dnes v noci nové instrukce z Moskvy. Všichni pracují na tom, aby Hitlera svrhli. Nemůže to dlouho trvat.“      Henny s ukazovákem na rtech varovala, jako kdyby poslouchaly i stěny.      „Strkají taky u vás pod dveře letáky?“ zeptala se tiše.      „Poslouchá moskevský rozhlas. Tam dávají kódované instrukce. Podle nich se pak tvoří a rozdávají letáky.“ Käthe šeptala.      „V Městském domě už došlo k ošklivému týrání. Obchodníci v ulici Am Neuen Wall si stěžovali na křik.“      Henny nechtěla vědět, odkud o tom Käthe ví. Vlastně chtěla, aby Käthe mlčela, jako by pak ty hrůzy neexistovaly.      „Přijď třeba někdy k nám,“ navrhla Käthe. „To si pak můžeme zase otevřeně promluvit. U tebe doma asi nejsem příliš vítaná. Když si pomyslím, jak báječně nám kdysi bývalo ve čtyřech. Ty a já. Rudi a Lud.“      Člověk si štěstí uvědomí většinou až příliš pozdě.      „Jak to tady půjde dále bez Landmanna?“ uvažovala Käthe. Ten nad ní držel svou ochrannou ruku. Ale nejen proto jí bude chybět. Byl to duchovní bratr, jehož teď ztratila.      „U Friedländera už jsou nějaké problémy?“ zajímala se Henny. „Nemyslíš, že budou muset podnik zavřít a že Rudi přijde o práci?“      „Zatím ještě všechno běží. Nejvíc se ho dotklo, že zakázali noviny Hamburger Echo. Tam se totiž vyučil.“      „Do jakých časů jsem to jen Klause porodila? Možná to od tebe bylo chytré, žes neměla děti.“      „Svěřím ti tajemství, ale nech si je pro sebe, Henny.“ Käthe se obrátila a podívala se přítelkyni do tváře. „Já děti mít nemůžu. Zprasila mě jedna andělíčkářka.“      Čtrnáct let o tom mlčela, ale náhle cítila potřebu se někomu svěřit. Jako kdyby chtěla mít čistý stůl.      „Ty jsi byla u andělíčkářky? A kdy to bylo?“      „Poté co jsem se poprvé vyspala s Rudim. To jsme samým vzrušením nedávali pozor. Potom už si bral kondomy. Ty si pak klidně mohl odpustit, jenže já jsem se to dozvěděla, až když jsme se o dítě pokoušeli. Ale Rudi o tom neví.“      „Nechala ses vyšetřit Landmannem?“      Käthe zavrtěla hlavou. „Byla jsem jinde.“      Henny myslela na ordinaci v Emilienstrasse a na pesar, který Ludovi zamlčela. Byla to nově získaná moc, kterou tu ženy využívaly. Vedla ta moc nutně ke zneužití?        „Andělíčkářku by mi Rudi nikdy neodpustil,“ přiznala Käthe, „to, že jsem se našeho dítěte zbavila. On by se býval nejradši oženil, hned jak jsme se seznámili.“       „Mělas mu to říct.“      Käthe zavrtěla hlavou. „Ty jsi svému Ludovi taky hned nenalila čistého vína.“      „A mám kvůli tomu dodnes moc špatné svědomí,“ přiznala Henny.      Dveře se otevřely a do jejich napjatých tváří hleděla Hildegard Dunkhaseová. „To se tedy trápíte jaksepatří,“ řekla. „A vás, paní Odefeyová, vás se taky ještě zbavíme.“   Louise zatajila dech. „Přece ne kvůli mně?“ zeptala se, když se konečně nadechla.      „Proč kvůli tobě?“      „Protože jsem teď jako malomocná.“      „Blbost. To nemá s tebou vůbec nic společného,“ ujistila ji Lina.      „Nedávno mi řekl jeden z jevištních dělníků, že vypadám židovsky,“ řekla Louise. „Nenamlouvej si tedy, že tu žiju se svou blonďatou nevěstou inkognito.“      „Vypadáš, jako bys svému otci z oka vypadla.“      „Tady aspoň vidíš, jak je to všechno k zbláznění. Proč jsi musela opustit Lerchenfeld?“      Teď to byla zase Lina, kdo se zhluboka nadechl. „Podle nového zákona smějí na gymnáziích učit jen pedagogové s univerzitním vzděláním, a já jsem absolvovala pouze vyšší učitelský seminář. Tím je postižena polovina vyučujících.“      „Vždyť v září budeš v tomhle podniku už třetí rok.“      „Jenže teď jsou tady náckové a přijímají nové zákony.“      Louise se posadila na korálově červenou pohovku, založila si ruce a podepřela jimi bradu. Byla to její myslitelská pozice. „Člověče!“ řekla.      Že by nové heslo?      „Můžu se pokusit o návrat na školu v Telemannově ulici. Nebo na školu v Lichtwarku. Jenže o to usiluje hodně lidí. Tím zákonem totiž není postižen jen Lerchenfeld.“      „A co kdybychom odešly do Londýna? Možná by pro nás Hugh a Tom ve svém nakladatelství něco měli.“      „Představuješ si to jednodušší, než to je. A vůbec. Ty se v Thalii přece cítíš dobře.“      „Kdo ví, jak dlouho ještě. V uměleckých kruzích se hodně emigruje.“      Lina vrtěla hlavou. Emigrace, to pro ni nebylo. Pro ni znamenalo všechno zdejší až příliš mnoho. Henny, Marike a Klaus, které pořád považovala za svou rodinu. Tenhle finančně únosný byt s výhledem na kanál. A Louise navíc nepatřila mezi ohrožené. Vždyť jeden z rodičů byl árijského původu. Ach, s jakou samozřejmostí už uvažuje v těchto pitomých termínech.      „Pozvala jsem Kurta na Zelený čtvrtek,“ oznámila Louise. „Řekla jsem si, že by to byl vhodný den na společné setkání. Ježíš si sedá se svými učedníky ke stolu a tak.“      „Ale k poslední večeři. Je snad tohle dobré znamení?“      „Ale co. Obstarám pochutiny a něco dobrého k pití.“      „Hodně ho to vzalo?“      „Znáš Kurta. Ten všechno odbude posměchem.“      „Přežije tvá matka tyhle časy dobře?“      „Doufám. Má mého otce.“ Louisin hlas zazněl drsně. To všechno bylo absurdní divadlo.   Všechny ty zajíčky a pestrá vajíčka chtěla Guste o Velikonocích schovat na zahradě. Spolu s ní koupil Bunge ty sladkosti v cukrárně v ulici Eppendorfer Baum. Uvnitř dvě staré Židovky, pořád ještě vyděšené z příslušníků SS, kteří 1. dubna stáli před jejich obchodem. Aby se lidem nahnal strach. Bunge vždycky zastával názor, že je třeba být velkorysý, a to ve všech oblastech. Co by pak člověku zbylo jiného než se uchýlit do soukromí? Tady venku už to všechno nemělo žádný šarm.      Guste se dala do práce. Jako vždy. Ne že by nové pány na sebe nevhodně upozorňovala. Ve srovnání s tím byl císař ještě velikán. Vždyť mnohé z toho, co člověk považoval už za překonané, by se v těchto dnech mohlo pokládat za užitečné.      V podkrovním pokojíku, nejmenším v domě, žil mladík, který na sebe hloupě upoutal pozornost hnědých pánů v Berlíně. „Guste, Guste,“ říkal Bunge, „aby nám nakonec nešlo o krk, jako tomu chudákovi Marinusovi.“ Mladý Holanďan, kterého obvinili ze založení požáru Říšského sněmu. Tam se jistě ušpinilo taky hodně dalších rukou.      Carl Christian Bunge ochutnal několik z těch čokoládových vajíček, která Guste skladovala v dubové kredenci v jídelně, ale ta mohl ještě nahradit, vždyť Velikonoce měly být až příští neděli. Nejlepší byla ta plněná koňakem.      Ida by koupila velké pralinkové vejce u Hübnera v ulici Am Neuen Wall. Jejich vztah však ještě nebyl pochován, i když ona a Campmann, jak se zdálo, žili oddělení od stolu i lože. Milý zeť byl na nejlepší cestě udělat ještě větší kariéru. Pohřben byl dosud pouze jeho vztah s Veverkou.      Ach, tohle krokantové vejce ale bylo dobré. Hned zítra zajde do cukrárny v ulici Eppendorfer Baum, aby si nikdo téhle jeho chtivosti během postní doby nevšiml. Pak by mohl navštívit Mommeho u Heymanna. Jen ať chlapec ví, že má o něm dobré mínění. Jako jeho mecenáš nebo patriarcha. V těchto rolích se cítil dobře, i když byl spíše nemajetným mecenášem. Skutečnou vůdkyní zůstávala Guste. Matka rodu, líp by se ani nedala charakterizovat.   Myslí si Ida snad, že on si peníze tiskne? Campmann nechápal, kolik jich dokáže utratit. Možná to bere jako odškodnění za to, že má milenku, tak jako jiné ženy vyžadují šperky a kožešiny. Ida chce hotové peníze a říká tomu apanáž.      Nejprve si myslel, že je strká tomu zkrachovanci Bungemu. Ale ten žil, jak se zdálo, především díky majitelce penzionu. Gramofonová deska, kterou vyprodukoval, stála v její skříňce s deskami, ale dozněla jako všechno, s čím jeho tchán po válce začal.      Campmann čekal u páté koleje na hlavním nádraží a díval se na hodiny. Právě ohlásili, že vlak má dvouminutové zpoždění. Pokud bude od příštího měsíce Létající Holanďan jezdit podle jízdního řádu, bylo by to od Lehrtského nádraží už jen 142 minut a Joan by byla u něho ještě rychleji, právě tak jako on v Berlíně.      Včera večer ho Ida doprovázela na slavnostní večeři do hotelu Vier Jahreszeiten. To dělala, když pozvánka zněla na Dr. Friedricha Campmanna s chotí. Ida vysokou společnost milovala, bez ohledu na to, co říkala. Tato vystoupení plná lesku jí jistě seděla víc než postávání v chudobné obývací kuchyni a přebalování kojenců. Vždyť také manželky dalších bankéřů a hospodářských veličin se ujímaly charitativních úkolů. Jen ať Ida koupá kojence, na okolí to působí příznivě. Už ho kvůli tomu oslovilo několik pánů.      Ohlásili příjezd vlaku z Berlína a Joan vzápětí vystupovala z jídelního vozu. Seděla většinou tam, nikoli v kupé, byl to prostě její vrtoch. Ty její vrtochy a rozmary mu imponovaly ještě i po třech letech, třebaže ho Joanina touha bavit se, která cílila především na noční kluby v okolí ulice Reeperbahn, začínala unavovat. Nové pruderní ohlašování, že nahota a dokonce prostituce se mohou provozovat už jen v plném utajení, bylo skutečně ryzím pokrytectvím.      Včera večer mu jeden z rejdařů podstrčil adresu. Nejlepší striptýz. Ne to pošetilé lovení karet, při němž se udicí lovily hrací karty, které měla tanečnice připevněné na těle drobnými magnetky, až tu nakonec stála nahá.      Jako první krok si nechal rezervovat jednu z oddělených místností v ústřicovém baru Cölln’s. Joan ústřice milovala. On ostatně vícekrát zaslechl, že si ženy ústřic cení. Pravděpodobně si v některém z ilustrovaných magazínů přečetly, že vysoký obsah bílkovin dopomůže k zářivé pleti. Jinak si tu vášeň pro tu slizkost nedokázal vysvětlit a sám dával přednost kaviáru.      Dnes večer se však na své oblíbené jídlo v Cölln’s těšil. Biftek z prostředku svíčkové se světlou cibulkou a opečenými bramborami. Dodávalo to sílu, kterou mohl potřebovat pro noci v hotelu Jacob v ulici Elbchaussee. Dost daleko od Hofwegu a promenády Jungfernstieg.      Pak ho Joan svlékne a bude mu říkat můj sladký nácku. Od té doby, co byl Hitler u moci, se její němčina zhoršila. Možná se tak chtěla distancovat.      Ach. A už byla tady. Ve svém přiléhavém kostýmku vypadala úchvatně. Campmann jí zamával a přidržel si krempu svého měkkého klobouku.   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka časopisu Stern, později také týdeníku Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Töchter einer neuen Zeit, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2016, přeložila Zlata Kufnerová, 416 stran, nakladatelství PROSTOR 2019, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-10 00:00:01

Starý a Nový židovský hřbitov v Praze

Starý židovský hřbitov nacházející se na pražském Josefově fungoval od roku 1439 do roku 1787 a je na něm pohřbena řada významných osobností židovské komunity. Poté, co byl uzavřen, využívala židovská komunita k pohřbívání až do roku 1890 původně morový hřbitov na Žižkově. Ten však později nahradil Nový židovský hřbitov, jenž je součástí Olšanských hřbitovů.

Čas načtení: 2024-04-14 10:00:00

Írán odpálil na Izrael stovky bezpilotních letounů a řízených střel v bezprecedentním útoku

 Při vůbec prvním přímém útoku  islámské republiky na židovský stát odpálil Írán na Izrael více než 300 bezpilotních letounů a raket a zvýšil riziko širšího regionálního konfliktuÍrán v noci na sobotu odpálil na Izrael více než 300 bezpilotních letounů a raket. Islámská republika poprvé v historii přímo zaútočila na židovský stát.

Čas načtení: 2024-07-29 00:58:37

Brtnice

Autor: Standa Datum: 29.07.2024 00:58:37 Název:Name:BrtniceBrtniceOriginální název:Original Name:BrtniceDalší názvy:Other Names:Trhová BrtnicePirnitzNižší územní celek:Lower Administrative Area: okres Jihlava Jihlava DistrictGPS souřadnice:GPS Coordinates:Místní části:Local Municipalities:BrtniceDolní SmrčnéJestřebí (k. ú. Jestřebí u Brtnice)Komárovice (k. ú. Komárovice u Jihlavy)Malé (k. ú. Panská Lhota)Panská LhotaPřímělkovPřísekaStřížovUhřínovice (k. ú. Uhřínovice u Jihlavy)První písemná zmínka:First Written Reference:1234Vojenské objekty:Military Objects:--Památky:Historical Sights, Places of Interest:Hrad a zámek BrtnicePaulanský klášter s kostelem blahoslavené Juliány CollaltoKostel sv. Jakuba VětšíhoHřbitov – horní a dolníStarý a nový židovský hřbitovVýklenková kaplička sv. Františka Serafinského Boží mukaBarokní sloupy s postavami světců (socha sv. Antonína; socha sv. Leopolda; socha sv. Rocha; socha sv. Josefa; socha sv. Tomáše Aquinského; socha Madony) Židovský most Barokní mostRenesanční cihlový mostFara Dům Valdštejnů Památník obětem první světové válkyPomník obětem druhé světové válkyMuzea:Museums:Regionální muzeum Horního PooslavíMuzeum a rodný dům Josefa HoffmannaValdštejnský dům-Osobnosti:Personalities:-Dislokované jednotky:Garrisoned Units:-Průmyslové podniky:Industry:-Vlajka:Banner:Znak:Coat of Arms:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:https://cs.wikipedia.org/wiki/Brtnicecommons.wikimedia.orgcommons.wikimedia.org

Čas načtení: 2024-10-16 06:17:06

USA hrozí přerušením vojenské pomoci Izraeli

Izraelská armáda dopadla na jihu Libanonu tři členy zvláštních jednotek teroristického hnutí Hizballáh Radván, uvedla izraelská média. Hizballáh znovu vyslal na židovský stát až padesát raket. Spojené státy vyvíjejí tlak na Jeruzalém, aby jednal o příměří a přerušil útoky na Libanon. Washington vyzval také k urychlenému zlepšení situace v Pásmu Gazy, kde židovský stát válčí už rok s palestinským Hamásem. Pokud se humanitární krize nezlepší, hrozí USA svému přednímu spojenci v regionu přerušením vojenské pomoci.

Čas načtení: 2016-01-10 23:19:00

Pomazánka z kuřecích jater

500 gramů kuřecích jater, 3 cibule, 5 vajec, husí sádlo (olej), pepř, sůl Recept jak se dělá pomazánka z dušených kuřecích jater Cibuli nahrubo nakrájíme, játra rozdělíme na kousky. V rendlíku si rozpálíme husí sádlo, necháme na něm zesklovatět cibulku, pak přidáme játra a za občasného promíchávání vše usmažíme. V mezičase si v druhém hrnci v osolené vodě uvaříme všechna vajíčka na tvrdo. Oloupeme je, přidáme k játrům, všechno opepříme a osolíme a rozmixujeme na naprosto hladkou pomazánku. Podáváme ji s bílým pečivem jemně potřeným máslem.

Čas načtení: 2024-02-08 17:44:27

Vyřaďte kvůli válce Izrael. Je to stejná písnička jako Rusko, žádají kritici pořadatele Eurovize

Izrael bude v letošním ročníku Eurovize reprezentovat Eden Golanová. Zatímco dvacetiletá zpěvačka se na mezinárodní písňovou soutěž těší, ne všichni jsou z její účasti nadšení. Kvůli dění v Pásmu Gazy by pěvecké klání měl židovský stát podle kritiků ze severských zemí, včetně Švédska, které letošní ročník pořádá, opustit. Argumentují vyřazením Ruska kvůli agresi vůči Ukrajině. Podle pořádající Evropské vysílací unie (EBU) je takové srovnání ale složité a odvolává se na to, že není politickou organizací.

Čas načtení: 2014-04-28 05:53:00

Jména obětí holocaustu zazněla napříč Českem

Praha - Lidé v Česku si připomněli památku obětí holokaustu, židovský svátek Jom ha-šoa. Při něm se čte seznam stovky lidí, kteří genocidu nepřežili. Stalo se tak například v Terezíně, v Praze na náměstí Míru, Brně či Liberci. 

Čas načtení: 2014-05-05 00:00:00

40 hodin z telegrafu

Osobní vypravěč. Silně subjektivní a nespolehlivý. #TeorieLiteratury Vstávám. Ve škole myšlenky daleko. Ani Krásnooká je neuhlídá. Pátá. Utíkám z práce. Dokupuji energetickou stravu a promrzám při čekání na autobus. Melancholie šedivého dne. Nikam se mi nechce. V Strakonicích na čas. Jde i Vašek. Pavlův kamarád se nepřidává. Vyrážíme ve čtyřech. Prší. Cesta se ztrácí za stěrači. Start ve Vimperku. Spousta vojáků a maskovaných civilistů. Nemají mne seznamu. Prý jestli poručík Kaleta. Start. Uprostřed brigády. Průvod se trhá. Za Vimperkem už skoro sami. Mlha. Neprší. Na Veselce se svítí. Známou cestou k Boubínu. Koštujeme erární energiťák. Chemickej sajrajt. Přelézáme ohradu obory. Poprvé. Ztrácíme se a jdeme azimutem. Máme špatný směr. Vašek vyndavá buzolu. Jdeme na jih. Během pár set metrů otočka o sto osmdesát stupňů. Nechápu. Jdeme na jih. Přelézáme ohradu obory. Podruhé. Prodíráme se hustníkem. Mokřiny, smrčky, potůčky. Přelézáme ohradu obory. Potřetí. Přelézáme plůtek do lesní školky. Přelézáme ven ze školky. Světla baterek v dálce. Přelézáme ohradu obory. Počtvrté. Jsme na červené. Řešíme s Jirkou teologii a českou reformaci. Chvíli tápeme pod Bobíkem. Objevuji nové svaly v koleni. Jde se ale překvapivě dobře. Mám krásně čisto v hlavě. Předbíháme pár zelenáčů. Teda, těch v zeleném. Vylézáme z lesů. Zima a mlha. Neprší. První čekpojnt. Židovský hřbitov Volary. Svítá. Ženu dopředu. Fůra kilometrů před námi. Začínáme potkávat lidi z druhé strany. Nejsme ještě za půlkou. Zvláštní jak to v člověku je. Staré vzpomínky, šrámy, síly, jizvy. Blanice, hrad Hus. Snídaně. Stoupání na odpočatých svalech. Objevuji nové části kotníků. Jde se ale překvapivě dobře. Prší. Křišťanovický rybník. Nepříjemná sedmnáctka na ukazateli. Šlapeme po asfaltu. Pavel začíná pokulhávat. Možná to nebyl dobrej vtip, tu štreku pěšky jít. 1 Neprší pořád stejně. Občas prší víc. Přecházíme přes Blanici a stoupáme. Pavel přemýšlí o konci. Vylézáme před Husincem. Přestalo pršet. Husinec a druhá kontrola. Prej jsme borci. Pavel dává oraz, pokračujeme ve třech. Po státovce na Vimperk. Poslední třetina. Ženu vepředu. Jde se pořád ještě dobře. Suchá lavička na autobusové zastávce a voják vynořivší se odnikud. Pořád po státovce. Zlom. Už se nejde dobře. Mlha. Auta se objevují pár metrů před námi. Řidiči mají radost. Chodidla na odpis. Nejenom moje. Uhybáme ze státovky na Buk. Z Vyšovatky chceme po polňačce do Pravětína. Věřím si a když cesta zmizí, pokračuji podle intuice. První les. Sníh. Pole a hustá mlha. Druhý les. Vylézáme před Veselkou. Nálada pod bodem mrazu. Klesáme. Nohy trpí. Vimperk. Už jen cílové stoupání. Narovnat se, nasadit úsměv a nekulhat. Dostáváme medaili. Zalézáme do auta a čekáme. Přichází Pavel. Nečekaně brzo. Oklepal se a málem nás dohnal. Směr Strakonice, cesta utíká. Loučíme se jako skupinka invalidů. Odkulhávám do Billy pro večeři. Koukám, že stíhám dřívější autobus. Rychle nastupuju a žjištuju, že jede na druhou stranu. Přebíhám! ke správnému autobusu. Vypadám patrně zoufale. Paní mi vedle sebe uvolňuje místo bez požádání. V blaženosti podřimuju. Snažím se rozhýbat nohy a dostat se do metra. Povedlo se. Asi přemístili kolej nebo stanici metra. Cesta je třikrát delší. Moje nohy bych vám nepřál mít. Natožpak mýt. I bambusové ponožky mohou smrdět. Nemůžu chodit. Buším to zahorka do počítače. Číst to po sobě nebudu, na chyby a překlepy vám kašlu. Dobrou noc. Cestou za tebou, Marien, CD Folk žije! 2013. ↩

Čas načtení: 2022-03-11 10:00:50

V Národním muzeu ožily dějiny. Nová expozice poprvé ukáže naši historii od středověku až po 19. století

V Národním muzeu se právě otevřela další zcela nová expozice s názvem Dějiny, která atraktivním způsobem zachycuje minulost českých zemí od 8. století až do první světové války. Na celkové ploše 1300 m2 je vystaveno na dva tisíce exponátů, které společně vypráví příběh naší historie. Jedná se tak o u nás zcela ojedinělý muzejní projekt jak rozsahem, tak i množstvím sbírkových předmětů ilustrujících tak dlouhý časový úsek. Od nejmenších předmětů středověkých šperků nebo drobných artefaktů dokumentujících každodenní život lidí až po největší exponát v podobě arcibiskupského kočáru z 18. století, který lze s trochou nadsázky označit za Mercedes své doby. Za posledních osm měsíců tak Národní muzeum otevírá čtvrtou rozsáhlou stálou expozici. Expozice Dějiny nabízí v celkem sedmi sálech domácím i zahraničním návštěvníkům zcela jedinečnou možnost zorientovat se v dějinách na našem území natolik, aby pochopili nejen události jako takové, ale i souvislosti mezi nimi a mohli si utvořit celistvý obrázek naší minulosti. Středověk s raným novověkem propojuje téma náboženské víry, raný novověk s moderním 19. stoletím a jeho hlavním mottem pokroku zase téma objevování a poznávání světa pomocí vědy. Příběh dějin spojuje několik rovin informací. Hlavní snahou autorů bylo poukázat na souvislosti a připomenout vztah našich předků k tomuto území. Začínáme sice již v 9. století a končíme stoletím 19., ale mnohé z témat jsou ryze aktuální i dnes a budou i nadále. Expozice poukazuje na téma hranic a budování státu, na téma identity – ať již náboženské, zemské či národní – jazykové. Významnou roli hraje i fenomén střetu způsobeného touhou po vlivu a moci – tak často končícímu ve válečných událostech. V mikropohledu dějin tak návštěvník může sledovat středověké dobývání Křivoklátu, stejně jako velké dějiny v případě turecké expanze v 16. století nebo širší souvislosti bitvy u Kolína v 18. století. Naše území se velmi brzy na počátku středověkých dějin dostalo do dlouhodobě stabilních hranic, uvnitř kterých se odvíjí bouřlivý náboženský vývoj a později i stejně tak bouřlivý vývoj národní. Je to silný příběh vztahu k místu, k půdě, k vlasti. Ať již jde později o uvědomělý příběh český, německý či židovský. Všechny tyto odstíny a rozdíly expozice postihuje. Zdůrazňuje i souvislosti vztahu k sousedním územím a celkům, včetně staleté spolupatřičnosti našeho území k širším státním celkům. „Národní muzeum během několika málo měsíců otevírá již svou čtvrtou stálou expozici. Tentokrát jednu z nejdůležitějších, nejvýznamnějších a dnes také z nejaktuálnějších. Expozice Dějiny návštěvníka provede našimi složitými dějinami od vzniku českého státu až do počátku první světové války. Ukáže zlomové, významné, ale i tragické okamžiky naší historie, na které bychom neměli zapomínat a seznámí s důležitými souvislostmi. Muzeum ji otevírá ve své Historické budově na Václavském náměstí, která se stala nejen jedním ze symbolů naší státnosti, ale též svědkem brutální okupace v roce 1968,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. V jednotlivých sálech expozice návštěvník rozhodně nepřehlédne jejich architektonické dominanty. Po vstupu do prvního sálu uvidí velkou obrannou zeď středověkého hradiště, do jejíž druhé strany jsou zabudovány vitríny s ukázkami impozantního bohatství středověkých archeologických nálezů z českého území. Ve stejném prostoru se pak nachází také stavba rotundy s tématem příchodu křesťanství. V dalším sále je dominantní kompozice obrovského kříže demonstrujícího náboženský konflikt mezi katolictvím a protestantstvím. Pro navození atmosféry baroka byla v následujícím sále vytvořena stylizovaná kaple s ukázkami sochařského umění své doby. V dalším prostoru je zcela nepřehlédnutelný kočár pražského arcibiskupa Viléma Florentina ze Salm-Salmu znázorňující symbol tehdejší technické vyspělosti a dynamiky. Vrchol této práce s architektonickými prvky pak návštěvník nalezne v poslednímu sálu 19. století, kterému dominuje velký model budovy Národního muzea, instituce, která sehrála významnou roli v našich dějinách a ovlivnila jejich vývoj. Z něj pak návštěvník vejde do monumentálního Panteonu Národního muzea, aby se rozloučil s obdobím monarchie a vykročil do 20. století, jehož expozici najde v Nové budově Národního muzea. Jednotlivá historická období do jednoho příběhu propojují velkoformátová videa, která nejen vytváří dobovou atmosféru a líčí souvislosti, ale též návštěvníka vtahují do jednotlivých historických událostí. Prožije tak například průběh staroměstské exekuce roku 1621 nebo se ocitne uprostřed bitvy u Kolína roku 1757. Pro velké i malé návštěvníky je připravena i celá řada interaktivit. Potěžkají si tak například středověký meč či palcát, vyzkouší si, jak by jim slušela přilba nebo si prohlédnou nejrůznější štíty s vyobrazenými erby. V expozici se nachází i množství vzácných předmětů. Mezi takové patří například nejstarší dochovaná soška hlavy Jana Žižky z roku 1515, unikátní soubor obrazů ze slavnostní dekorace u příležitostí svatořečení Jana Nepomuckého v Římě a v Praze roku 1729, keramická zdobná dlaždice s vůbec prvním vyobrazením Českého lva z 13. století, horoskop Albrechta z Valdštějna, Slavnostní uniforma rakousko-uherského polního maršála z majetku císaře Františka Josefa I., cestovní kufříkový klavír Emy Destinnové nebo sádrový odlitek lebky Karla Hynka Máchy.

Čas načtení: 2022-01-13 23:05:21

„Doba“ není člověk a nemá žádné svědomí

Ještě, než se pustím do konkrétních bodů článku Petra Bittnera v Deníku Referendum Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso: dost mě fascinuje, jak se část našich intelektuálů snaží urputně až otrocky importovat do zdejší kotlinky pojmosloví z americké kulturní války, což je například ten „bílý heterosexuální muž“. Nedělá to jenom progresivní levice, i když s tím začala. Na pravici se začínají ty samé pojmy používat sice ironicky, ale přece. To je podle mého názoru zásadní chyba. Akceptací slovníku protivníka akceptujete i základní princip schovaný za ním, což je v tomto případě rozdělení populace do těsných identitárních škatulek, jejichž hranice je verboten překračovat. To je přitom asi vůbec nejzhoubnější atribut „woke“ levice, která se jinak ráda zaštiťuje individuálním sebeurčením – samozřejmě jen do chvíle, kdy jako gay, muslim nebo černoch začnete podporovat nějakou tu nesprávnou politickou myšlenku. Zrovna Deník Referendum občas pojem „bílý muž“ používá, i když ne systematicky; Google na vás vysype nějaký ten tucet odkazů. Deník Referendum byl svého času vnímán jako médium pro mladé intelektuály blízké ČSSD. Jestli je občasné rýpání do „bílých mužů“ součástí nějaké strategie, jak pro ČSSD dosáhnout stejných volebních úspěchů, jaké slaví Strana zelených, dá se říci, že je to strategie úspěšná. Z hlediska Středoevropana středního věku je tento import zajímavý hlavně proto, že jej nezažívá poprvé. Když v polovině osmdesátých let nastoupil Gorbačov a tehdejší silně zkostnatělá KSČ shledala, že poměry v bloku se změnily, televize a noviny se náhle zaplnily slovy jako perestrojka, chozrasčot a glasnost. („Perestrojka“ se překládala jako „přestavba“, druhé dva pojmy se ani nepřekládaly.) Běžné obyvatelstvo z toho mělo tichou srandu, protože bylo patrné, že staří soudruzi se snaží navléknout nový kabát, aby zůstali u koryta a podrželi si nějakou relevanci. Naštěstí se doba změnila, což znamená, že něčím takovým určitě nebudou přispěvatelé Deníku Referendum motivováni, že ano. Křiklouni bez mandátu Tím se volně dostáváme k prvnímu bodu, což je celé zarámování článku ve stylu „menšiny versus (nechápavý a plačtivý) heterosexuální bílý muž“. Echo24, kam také píšu, je prezentováno jako médium mužů (není to pravda), snaha o osekávání svobody projevu je požadavkem mladých, kterému se staví zpátečnická a ignorantská střední a starší generace. Milý čtenáři, ať jsi gay, žena, černoch nebo muslim: toto zarámování je manipulace, jejímž cílem je použít tě jako kanónenfutr v kulturní válce, které by ses třeba nejradši ani neúčastnil. Na tlak ve stylu „ženy a mladí si myslí X, takže ty musíš taky“ se dá odpovědět třeba tak, že jsi svobodný člověk a budeš si myslet a říkat, co chceš. Na myšlence svobody projevu a otevřeného souboje myšlenek na veřejné scéně bez nějakého „vylučování“ není nic mužského, starého ani bělošského, a budeš-li chvíli hledat, najdeš protipříkladů dost. Jednou z největších osobností v boji za svobodu slova je například černá somálská ex-muslimka Ayaan Hirsi Ali, která kvůli svým názorům dlouhodobě riskuje život, což se o většině veřejně činných intelektuálů říci nedá (ti mají leckdy strach riskovat i dotace). A ve vězeních celého světa sedí novináři, karikaturisté a komici všech barev, věků a vyznání, které tam dovedl nějaký ten pokus vysmát se místním politickým či společenským tabu. Povšimni si, že základní slabinou, kterou všichni ti křiklouni mluvící jménem „mladých“, „žen“ či kohokoliv jiného, trpí, je ta, že k tomu nemají žádný mandát. Takový druh voleb se prostě nekoná a doporučil bych brát s rezervou každého, kdo se snaží mluvit jménem jiných lidí, než je on sám, aniž by měl v ruce jejich souhlas. Mlčení může být zbabělost Druhý bod: článek přistupuje k odpůrcům jako k lidem, kterým ujel vlak dějin a nechápou, proti čemu protestují. Jejich námitky jsou „pláč“ nedůstojný chlapů (najednou se ten pojem hodí). To je zase zarámování s nějakým cílem; má vzbudit ve čtenáři jakousi pohrdavou lítost nad těmi ubožáky a rovněž vágní obavu, aby si někdo něco takového náhodou nepomyslel o něm samotném. Tudíž: držet hubu. Dovolím si přistoupit k věci z jiné strany. Prezentovat odpůrce jako nechápavé, novým vývojem zmatené a rozčilené lidi, je podpásovka prozrazující značné množství arogance. Naštěstí je svým způsobem sebepoškozující, protože při téhle nadutosti začnete nutně dělat chyby. (On tuto chybu ovšem dělá kdekdo, nejen progresivci. Mnohokrát jsem se například mezi odpůrci islámu setkal s názorem, že ten systém je hloupý, i když přitom samotný fakt, že dokázal ovládnout pořádný kus planety a drží si jej pod kontrolou dodnes i přes těžké vojenské porážky v 19. století, naznačuje, že je ve skutečnosti docela dobře vymyšlen. Podobně si například lidi myslí, že Ruholláh Chomejní byl nějaký negramotný fanatik, i když to v reálu byl vysoce vzdělaný a inteligentní fanatik – právě proto se mu podařilo ten Írán v chaosu protišáhovské revoluce strhnout na svoji stranu.) Konkurenční perspektivou k onomu pohrdavému pohledu na „pláč v médiích“ je ta, že mlčet k něčemu, co považuji za nesprávné, je v podstatě zbabělost, a upozorňovat na problém dříve, než se rozroste do nezvladatelných rozměrů, je naopak celkem prozíravé jednání. Pokud vám v nějakém kancelářském domě hoří „jenom“ místnost 201, je to důvod volat hasiče a nečekat, až budou v plamenech aspoň tři patra, aby snad člověk nebyl za plačtivce. V České republice skutečně zatím není situace tak hrozná, ale záleží na nás, jestli si tento stav dokážeme udržet, a to se nedá dělat pasivně. Zároveň je znalost angličtiny dost rozšířená na to, aby mnozí z nás dokázali posoudit, jak daleko už to v anglosféře zašlo, a že třeba takové poměry importovat nechtějí. Máte-li chuť si prostudovat konkrétní příklad, můžete se pokochat například tímto soudním rozsudkem (PDF) z kanadského státu Ontario, který zrušil povinnost budoucích učitelů podrobit se standardizovanému testu z matematiky, protože v něm rasové menšiny (patrně ne východoasiati; ti tento druh problémů nemívají ani tady, ani tam) byly disproporčně neúspěšné. Nahlédnete-li do rozsudku, najdete v něm výroky jako „rasově odlišným žákům je prospěšné, když mají rasově odlišné učitele“, prezentované jako zjevná a samozřejmá pravda. (Opravdu to platí i v případě, že ti učitelé nedokáží složit standardizovanou zkoušku?) No, tak nechcete-li, aby podobná neorasistická ideologie jednoho dne pronikla i do našeho práva a k našim soudům, nabyla váhu zákona a naše instituce byly povinny se jí řídit, musíte „plakat“ v médiích včas a neohlížet se příliš na to, že se vás za to někdo snaží zesměšnit. Doba je nástroj tyranů Poslední bod. Následující Bittnerova věta by mohla být perfektním manifestem autoritářství v praxi: „Máte-li názory, které doba překonala a v otevřené diskusi rozpoznala jako represivní, pak není nic nemístného, jste-li s nimi vykázáni mimo veřejný prostor.“ Doba ve smyslu inteligentní bytosti, která by dokázala něco rozpoznat, překonat a měla právo vynášet rozsudky vyhnanství, vůbec neexistuje. Existují jenom konkrétní jedinci, kteří se takovým aktivitám věnují a kteří se „dobou” zaštiťují, částečně možná proto, aby nebylo vidět, jak málo jich ve skutečnosti je. Ono zní daleko mocněji, říci „Drž hubu, protože ti to přikazuje doba“, než „Drž hubu, protože ti to přikazuje Bc. Franta Vokurka, který by případě tvého nesouhlasu dokázal svolat demonstraci skoro třiceti lidí“. Doba ve smyslu trendů pošťuchovaných konkrétními osobami, ta, pravda, existuje, ale zato nemá žádné svědomí. Taková „doba“ je dokonalý psychopat podléhající aktuální módě a politickým potřebám. Posuďme například různé doby 20. století a jejich napojení na mládež. Doba roku 1914 diktovala, že musíte poslat své syny do blátivých zákopů a na cestu jim popřát, ať zabijí co nejvíc friců nebo žabožroutů, se kterými ještě před pár lety házeli žabky do rybníka na letním táboře. Pacifisti byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký. Doba roku 1939 diktovala, že budoucnost Evropy má podobu naleštěných holínek a zástupů mužů oblečených ve stejnokrojích, mašírujících ve jménu Velkého Něčeho (Polska, Německa, SSSR, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Itálie…) do sousední země. Demokracie byl přežitek předválečné doby, případně židovský vynález, a anomálie typu ČSR neměly v novém uspořádání Evropy místo. Zastánci míru a diplomacie byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký. Doba roku 1950 si žádala věšet kapitalisty a jejich přisluhovače, doktorku Horákovou nevyjímaje. Podepisovaly se petice, kdo všechno má jít na šibenici, a připojovaly se k nim celé pracovní kolektivy. Hrdinná mládež budovala za Ostravou Novou huť Klementa Gottwalda a buržousti byli vykázáni mimo veřejný prostor, často i do velmi neveřejných prostorů jménem gulag. A z doby roku 1995 by Deník Referendum měl noční můru. Tam byla aktivní „nová kapitalistická“ mládež, která s velkou radostí demontovala dílo předešlých socialistických mládeží a po nevyhnutelném zbohatnutí si stavěla takové ty zvláštní domy, kterým se dnes říká podnikatelské baroko. Proti předešlým třem dobám byla o hodně benignější a nevykazovala lidi rutinně mimo veřejný prostor, ale stejně jste z toho zápalu některých jedinců museli mít bžundu, hlavně když jste věděli, že jejich otecko byl prominentním členem KSČ. (A syn je možná dneska v Bruselu, tak to u těch přizpůsobivých rodin chodí.) Zkrátka: nikomu, kdo si chce zachovat aspoň špetku osobní integrity, bych nedoporučoval řídit se dobou. Doba je nástroj tyranů a výborné prostředí pro ohebné páteře, v socialismu i v korporátní sféře. Všichni ostatní by si od ní měli držet skeptický distanc.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-09 08:25:08

Košer je košer. V Olomouci začínají v pondělí Dny židovské kultury

Pravidla kašrutu určující, co je a není košer, se netýkají jen rituální porážky zvířat či toho, co mají Židé povoleno jíst. Jde o široký koncept etiky stravování a přístupu k životu obecně, který zdaleka přesahuje hranice judaismu. Právě proto se letošní již čtrnáctý ročník Dnů židovské kultury Olomouc, které se uskuteční 11. – 22. října, nese v duchu motta Košer je košer. „Akci po celá léta budujeme v naději, že židovská minulost a přítomnost je důležitou součástí našeho města. Snažíme se ji přibližovat divákům ve všech možných odstínech a spektrech, protože židovský kulturní okruh je stále nesmírně inspirativní jak z hlediska duchovního, tak kulturně-historického,“ vysvětluje dramaturg festivalu Alexandr Jeništa. Festival se však nebude zabývat pouze gastronomickou rovinou tématu, nýbrž se pokusí sledovat obecnější rozměr „života podle pravidel“. Nabídne tak výstavu fotografií, sérii divadelních představení, scénických a autorských čtení, filmové projekce i ochutnávku tradičních pokrmů gefilte fiš a šoulet. „Přehlídku zahájí v pondělí 11. října vernisáž fotografií Jindřicha Buxbauma v Uměleckém centru UP,“ říká Alexandr Jeništa. Výstava Sedmero požehnání zachycuje setkání Židů nejrůznějších směrů u hrobů sedmi významných učenců, rabínů a cadiků při příležitosti takzvaných járcajtů (výročí smrti). „Na vernisáž naváže v Divadelním sále scénické čtení ze stejnojmenné fotografické knihy, již judaista a historik Daniel Soukup doplnil příběhy jednotlivých významných osobností. V režii Tomáše Soldána účinkují Jaroslav Achab Haidler, Petr Kubes a Michal Bumbálek.“ O den později program přinese přednášku dvou rabínů na téma kašrut v České republice, ve světě a v Izraeli. Rozhovor spolu následně povedou brněnský rabín Menaše Kliment a jeho protějšek Eiran Davies z Londýna. Gastronomii se věnuje i další přednáška o Aškenázské kuchyni, při níž budou diváci moci ve středu 13. října v sále Mozartea v Arcidiecézním muzeu ochutnat i tradiční pokrmy haličské kuchyně gefilte fiš a šoulet. Autorka přednášky Karolina Kašeová pak ještě večer vystoupí v Divadelním sále Uměleckého centra UP s kapelou Mi Martef a repertoárem složeným z moudrých i rozverných židovských písniček.  Tématu košer se věnuje i filmová sekce. Dokument Košer pláž se zabývá speciální pláží pro ženy z ortodoxních židovských rodin, která splňuje košer pravidla. Snímek Lámání chleba zase přináší pohled na jídlo a gastronomii jako na nástroj překonávání sociálních a náboženských bariér. Ve spolupráci s festivalem Divadelní Flora pak přehlídka představí Divadelní spolek JEDL a jeho expresivní miniaturu Malý stvořitel v hlavní roli s Karlem Dobrým. „Tvůrci se inspirovali životem a dílem Franze Kafky a Karel Dobrý za jeho ztvárnění obdržel Cenu kritiky 2020 za nejlepší herecký výkon,“ doplňuje Jeništa. Součástí Dnů židovské kultury jsou i autorská čtení. Při prvním z nich mohou diváci zažít autentickou recitaci současné izraelské básnířky Orit Gidali. Festival zakončí v pátek 22. 10. autorské čtení vrchního zemského rabína Karola Sidona, který představí svůj nový překlad výkladu Tóry s názvem Kapitoly rabiho Eliezera. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-28 20:30:52

Pavel Smutný: Význam svaté Ludmily je stále nedoceněn

Pavel Smutný, český právník, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory a mecenáš umění poskytl rozhovor u příležitosti premiéry oratoria Nádech věčnosti zkomponovaného českým skladatelem Janem Zástěrou. Uvedení tohoto díla podpořil Bohemia Heritage Fund, fond sloužící podpoře českého umění, který Pavel Smutný založil.   Než se dotkneme otázek souvisejících s českou historií, dalšímu směřování a odpovědi na otázku jací jsme a jací bychom měli být, pojďme se nejprve vrátit k nedávnému výročí 1100 let od násilné smrti svaté Ludmily. U této příležitosti proběhla světová premiéra oratoria Nádech věčnosti, zkomponovaného mladým autorem Janem Zástěrou, který je autorem jak hudby, tak libreta a zároveň i dílo dirigoval. Význam svaté Ludmily je stále nedoceněn. Byla to první historicky známá žena, která se ocitla v čele nejstaršího českého státu v dějinách, a to nejenom v roli manželky, tchyně a babičky, ale v roli panovnice nejvyšší a regentky. Po smrti jejích synů jí byla svěřena výchova následníků i správa území, které se postupně proměnilo z knížectví na království a po první světové válce v novodobou republiku. Jsem nesmírně rád, že u této příležitosti zazněla tak krásná, výpravná, optimistická a povzbudivá hudba. Libreto odkazuje nejen na náboženské prvky, ale skrývá i jedinečný český humor. Moc děkuji za podporu a záštitu prezidenta Miloše Zemana, protože samotné provedení díla ve Vladislavském sále Pražského hradu zásadně přispělo k symbolice a státnosti. V hlavní postavě Ludmily, kněžny a světice, zazářila Soňa Červená. Málokdo ví, že nové oratorium je po Janáčkově Osudu v Národním divadle a inscenaci 1914 ve Stavovském divadle již třetím dílem, kterým se tato naše velká umělkyně inspirovala.      Během slavnostního večera jste řekl, že jsou časy, kdy se daří a jsou časy, kdy se nedaří. Mám pocit, že navzdory loňskému těžkému covidovému roku se nám celkově daří dobře, jen si to neuvědomujeme. V uplynulých 30 letech jsme byli svědky poměrně ojedinělého jevu, kdy se toho hodně podařilo nejen v oblasti politické a ekonomické, ale hlavně v povznesení národa z poddaných, pracující inteligence a družstevních rolníků, starší generace si jistě na tuto definici národa vzpomenou. Z této trapné pozice jsme se pozvedli. Nedařilo se nám v otázkách duchovních či v oblasti vysoké kultury. Stáli jsme daleko za Čapkem a za Smetanou a kladli jsme si otázku, zda se všichni věnují businessu či zda národ nezhloupnul. Čekali jsme na osobnosti, které opět národ povedou a budou rozvíjet kulturní identitu. Konečně máme tu svobodu, za kterou tolik lidí a padlo a zemřelo. My ceněnou svobodu máme, ale jak s ní zacházíme? Stačí využití svobody k redukování na ekonomické zabezpečení rodiny a každoroční dovolenou u moře?   Jste Čech, ale nikoliv nacionalista. A vždy dodáváte, že jste přesvědčeným Evropanem.  A vaším třetím rysem je věčný optimismus. Jsem přesvědčen, že český národ má stále co říct. Potřebujeme dějiny, potřebujeme je znát a potřebujeme se jimi kochat. My i naše děti. Na druhou stranu pohled do minulosti nestačí. Česká minulost nedává jednoznačnou odpověď na to, co bychom měli být. Doba Karla IV. je neopakovatelná, husitské hnutí bylo velmi polarizující a národní obrození splnilo svůj účel, ale bylo nacionalistické. Za zásadní považuji Masarykův humanismus, který ovšem navazuje na humanismus 16. století. Pár odkazů tedy najdeme, ale není jich dost. Zároveň se ovšem profilovaly významné rysy českého národa, na kterých můžeme stavět. Jmenoval bych zejména technické nadání a schopnosti, kreativitu, specifický humor. Pojďme stavět moderní identitu na těchto unikátních pozitivních vlastnostech. Staňme se moderními Čechy, máme za sebou velkou minulost a máme i nadané talentované lidi, kteří nás můžou vést do další doby. Talentovaný umělec a autor oratoria Nádech věčnosti, Jan Zástěra, je pouze jedním z nich. Myslím, že dobrá doba opět přichází.   Jak tedy vnímáte současné přelomové období v globálním kontextu? Přicházíme do období, kdy budeme muset sami definovat české téma. Vliv supervelmocí na každodenní dění v naší zemi oslabuje. Posledních 30 let se debata často redukovala na názory prezentované dvěma nesmiřitelnými tábory, „proamerickým“ a „proruským“. A dále jsme se upnuli k myšlence, že řešení naší otázky lze redukovat na rovnici Evropská unie plus kapitalismus. K těmto dvěma cílům jsme primárně směřovali. Nyní shledáváme, že problémy má jak EU, tak kapitalismus samotný. Teorie o konci dějin či vítězství liberalismu jsou dávno překonané. Tato situace může být nazírána jako ohrožení, já a mnozí ostatní v ní vidíme příležitost, jak přemýšlet o moderním českém údělu. Není to o tupém nacionalismu či o izolacionismu a uzavírání v české kotlině. Stále opakuji, že Česká republika má světu co nabídnout. Z Izraele si můžeme vzít příklad, jak lépe naše dovednosti a schopnosti světu nabízet. Vždyť dnes už se mluví s velkým respektem o České republice jako evropském lídrovi v oblasti AI (umělé inteligence), v budoucnu se s námi počítá jako líhní pro špičkové IT odborníky. Naše různá řešení v oblasti technologií patří k nejlepším na světě. Pojďme tedy stavět novodobou českou identitu na vlastnostech, které chceme podporovat.    Jakými Čechy tedy máme být? Pojďme si zachovat svébytný smysl pro humor, kritické myšlení, kreativitu a určitý odstup od velkých mocenských center, ať už jsou kdekoliv. Pojďme využít našich znalostí a svést se na vlně moderního, inovativního a ekologického přístupu k řešení výzev, které jsou před námi. A inspirujme se od Izraele a využijeme všech příležitostí, které nám tento vzájemný blízký vztah nabízí. Vždyť židovský národ byl součástí české kultury od samého prvopočátku české státnosti a nyní díky úzkému spojení s Izraelem stále zůstává naší součástí. Opravdu máme na čem stavět.   Autorka je členkou výkonné rady Česko-izraelské smíšené obchodní komory, kde vede sekci Věda, výzkum a inovace. Působí jako koučka a lektorka. Je rovněž členkou Rady pro komercializaci Univerzity Karlovy. Již více než 10 let se věnuje podpoře žen a propojování akademické sféry a businessu. Jejím nejnovějším koníčkem šíření izraelského konceptu Sebevědomé sebeobrany v České republice.

Čas načtení: 2021-05-04 13:46:55

Kolben: velkopodnikatel, který vsadil na střídavý proud

Spolupracoval s Edisonem i Teslou, v Praze soupeřil s Křižíkem a místo jednosměrného vsadil na střídavý proud. To je Emil Kolben, elektrotechnik, podnikatel, zakladatel a dlouholetý ředitel světoznámých továren značky ČKD. Dokument režisérky Libuše Rudinské přibližuje jeho profesní dráhu i život, krutě ukončený v koncentračním táboře. Film Kolben uvede ČT2 v premiéře v úterý 11. května od 20.55 hodin. Stejně jako Baťa nebo Škoda byl strůjcem velkolepého podnikání, které ovlivnilo hospodářský vývoj v českých zemích na celá desetiletí. „Historicky stojí trochu ve stínu Tesly a Křižíka, přitom Emil Kolben byl nejen špičkový vědec, ale především fenomenální podnikatel. Sám nejprve nasbíral spoustu zkušeností v Americe, kde pracoval přímo pro Edisona i v Evropě, kde pracoval v Curychu pro firmu Oerlikon. Nakonec se ale vrátil do Prahy a založil elektrotechnickou továrnu, později Českomoravská-Kolben–Daněk. S více jak čtrnácti tisíci zaměstnanci mohl tento podnik směle konkurovat i Škodovým závodům. O to smutnější je, že Kolben byl sám nakonec deportován do Terezína, kde dva roky před koncem války zemřel,“ říká Martina Šantavá, v jejíž tvůrčí producentské skupině dokumentární film vznikl. „Byla to velká osobnost a vizionář. Vědec, který si uměl vše dobře spočítat. Postavil fabriku, jež vyrobila sama sebe,“ doplňuje režisérka Libuše Rudinská, která zmapovala také současný osud jeho továren. Hlavní linie snímku se věnuje konfliktu mezi vynálezci, kteří se mezi sebou přeli o výhody a nevýhody jednosměrného a střídavého proudu. Technologický rozvoj dal nakonec za pravdu Teslovi s Kolbenem. A právě sázka na střídavý proud pak byla základem jeho celoživotního podnikatelského úspěchu. Druhá linie příběhu sleduje životní osud Emila Kolbena, jehož židovský původ dostal až do koncentračního tábora. Neochránily ho podnikatelské úspěchy, rozmach továren, a dokonce ani angažovanost v německých spolcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-21 13:54:32

Místo „bonzování“ potřebujeme racionální mysl a britsko-německou disciplínu

 „Nejhorší, čeho se můžete bát, je strach sám,“ řekl Ronald Reagan, herec a čtyřicátý prezident Spojených států. Šito i na současnou světovou, potažmo českou krizi. Přehršel občanů přesto mohla prodělat úzkostné průjmy; mozky těch dalších zase řetězí asociace. Často nemístné: „Uzavření“ obcí připomene někdejší obklíčení Lidic, po kterém všichni víme, co následovalo, a když si šofér ČSAD odhradí vodorovnou tyčí prostor nějakých čtyř-šesti předních sedadel ve voze, připadá si (pokašlávající) cestující za jeho zády a onou zábranou hned jako ostrakizovaný židovský občan Protektorátu; panikáři totiž ani takový nesmysl nevymluvíte. Naopak. Rozpláče se vám na rameni: „Uzavřeli jsme hranice, ačkoli jsou Němci poslušnější a preciznější než smějící se bestie. Ačkoli, kdo ví, již třeba za chvíli vyvinou vakcínu; ačkoli spolu s Rakouskem potřou koronavirus první. Doma vysmýčí – a zas oni nám odmítnout otevřít hraniční přechody a nechci přehánět, ale nechají nás „vychcípat“, i kdyby to mělo trvat roky.“ Namítl jsem. „Jaké roky? A hranice je uzamčena stejně od nich jako od nás. Všechny státy světa uzavírají hranice.“ „Přesto je tu český pendler,“ odpověděl, „a má nezadatelné právo zajíždět do Němec i do hloubky jednoho sta kilometrů. Česko je akorát méněcennou podmnožinou unie, které uzavírání hranic nijak nejde pod nos (co si budeme povídat). Ursula von der Leyen před izolacionismem varovala. Ačkoli virus chřipky mutuje a...“ S korano-horory to již přeháněl, i povídám: „Tady chybí už jen konspirační teorie, že byl virus léta opečováván ve vojenských laboratořích jako strategický čert, co může být vypuštěn z krabičky. Podle vás je asi celá ta krize celozemský pandemiální test, ne? Zkoušky, co genus toho kterého národa vydrží. Ale hlavně, co snesou ti nad pětašedesát.“ A v skrytu jsem si říkal, že bychom události opravdu měli jako test brát. Jako test na jakoukoli ještě „válečnější“ epidemii. A sýček? Řekl, že už roku 1981 zveřejnil „slavný americký autor Dean Koontz“ prorocký román Oči temnoty, kde se vynořuje virus jménem Wu-chan-400. Ověřil jsem si tu informaci. Ouha. S výjimkou toho, že jméno oblasti Wu-chan se vynořilo až ve vydání té samé knihy z konce 90. let, byla pravdivá. Pentagon si v této knize nechává v této oblasti připravovat laboratorně viry, z nichž se jeden vymkl kontrole. Jenže, víte, podobných románů bylo napsáno... Jde o náhodu. I prosil jsem sýčka, aby nul kormidlem do českých luhů. „Co podle vás děláme blbě?“ A již to jelo. V momentě, kdy směli naši důchodci nakupovat od 10 do 12, viděl to jako příčinu, pro kterou mohou ve všech ostatních časech dostat vynadáno. Zkrátka a dobře, nemístně dramatizoval. Na fatálním rozhraní desáté hodiny dojde prý k takovému prolínání staré a mladé populace (i včetně dětí), že to těm starším nepřispěje, a přešel do přednášky o rouškách. Nosíme je špatně, mladým vykukují nosy a... „Copak chceme, aby se kontroly a vymáhání práva ujaly ozbrojené síly?“ Filozofoval i na téma osahávání vnější, viry atakované strany respirátoru, o bezděčném smrkání do roušky a o lidech, kteří ji doma opomenou převařit. Zkrátka i dobře, už jsem toho měl po krk. A jelikož jsme nejenom národ smějících se bestií, ale také udavačů, obvinil jsem jej z šíření osmi poplašných zpráv. A bylo to? Co vás nemá. Aniž mu sklaplo, odstartoval proslov týkající se tři čtvrtě století od osvobození. Prý „to načasovali dobře“. Aby se i tento fejeton nevyvrbil v poplašnou jobovku, ujistím vás závěrem, že situaci na frontě i ve frontách této války nepodceňuji. Určité obavy jsou nepochybně na místě a také víme, že část ekonomiky přinejmenším přibrzdí, takže nakonec budeme rádi, až nás Němci zachrání. Ale proč sýčkovat, jako on? Proč se epidemii nestavět pozitivně a (zakrytým) čelem? Co s vášněmi, když je dirigovala úzkost? Místo „bonzování“ potřebujeme racionální mysl a britsko-německou disciplínu, místo bujné fantazie jen počet pravděpodobnosti. A jistě, ono je teoreticky možné, že potkáme infikované individuum, které o své nemoci ještě nemá ani páru, a že tento gentleman nejprve zakašle, načež odskočí někam stranou do křoví, načež budeme nevědomky procházet jím uvolněnou zónou, přičemž hrůzu generující kapénky počkají v houfu, jímž prokráčíme, a brzy nato nakazíme starou tetu, jíž jsme byli pro paralen. Ne, neříkám: „To se nemůže stát.“ Ale... Budete-li tak uvažovat, nedostaneme se nikam. Určitá míra rizika je nutná a musíme s ní počítat. Jen víra, že se nám nemůže nic stát, protože jsme (neinformovaní) optimisti a vsugerujeme si nesmrtelnost, nestačí; zrovna tak ale je na místě vyloučit extrémy i minimálně pravděpodobné zápletky. Ty si nechte do románu „jako od Koontze“, zatímco v reálu stačí neprskat. A dodržet i zbylé instrukce. Vesměs jsou rozumné. Člověk míní, epidemiolog mění. Pan doktor Pirk to, uznávám, přehání, když vám poví, že koronavirus vyleží do týdne, ale je to místný pohled na věc. A můžete si klidně do nekonečna opakovat, že je rouška spíše „jednosměrná“ a jen jí chráníte jiné (ne sebe), ale ti JINÍ, co ji také nosí, zachrání vás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}