Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-03 09:05:57

Dvojčata na talíři

Dokumentární série Netflixu hravě propojuje přelomovou stanfordskou studii o výživě s televizní show   Rozšíření kulinárních obzorů, cestování za gastronomií po celé zeměkouli, pohled pod pokličku světových šéfkuchařů, inspirace pouličními stánky, cukrářské, kuchařské a pekařské soutěže… A pořád něco nového. Streamovací služby jsou pořadů o gastronomii plné. Dnes jsou jich řádově desítky, ale jeden z této záplavy spolehlivě vyčnívá: čtyřdílná série od Netflixu Jídlo dělá člověka: Experiment s dvojčaty, která měla premiéru začátkem letošního ledna. Svým způsobem jde o přelom. Dílo propojuje prestižní vědecký výživový experiment Stanfordovy univerzity se show, jejímiž hvězdami jsou „rozdováděná“ jednovaječná dvojčata, různě se pošťuchující a skákající si do řeči. Sourozenci se po dobu osmi týdnů stravují rozdílně: jedno dvojče jako „všežravec“, druhé jako přísný vegan. Nutno zdůraznit, že „všežravá“ dieta v tomto experimentu je kvalitní a zdravá: nejde o běžnou americkou stravu zahrnující „mrtvá“, průmyslově zpracovaná jídla, instantní, fastfoodové a zmražené potraviny s absencí čerstvé zeleniny, ovoce, luštěnin a vlákniny. Bez sýru a steaku nepřežiju Důvod, proč experiment „využívá“ sourozeneckou dvojici, v úvodu dokumentu vysvětluje britský profesor genetiky Tim Spector. Jednovaječná dvojčata se zpravidla i v pozdním věku projevují stejně: mají podobné hlasy, stejně se smějí, drží stejně kelímek s kávou nebo hrnek s čajem, mají obdobný vkus a podobně se oblékají. „Jsou jednoznačně dokonalým přírodním experimentem. V každé buňce těla mají totožné geny, takže se dá odlišit, co je vrozené a co získané,“ vysvětluje Spector. A jak dodává vedoucí výzkumu a iniciátor experimentu, profesor medicíny a vědec v oblasti výživy na Stanfordově univerzitě Christopher Gardner, „velkým problémem výživových studií a stravovacích vzorců je, že jsme každý jiný, a různí jedinci reagují na stejné jídlo jinak“. Studie zkoumá celkem dvaadvacet párů jednovaječných dvojčat, hvězdami seriálu jsou pak čtyři z nich. Bratři Michael a Charlie, přezdívaní „sýrová dvojčata“, jsou typičtí Američané, kteří vyrostli na hotdogách, lančmítu a slanině, rádi surfují, a hlavně podnikají v sýrařství. Když na začátku experimentu losují, kdo bude osm týdnů na „všežravé“ a kdo na veganské stravě, Charlie si vylosuje veganskou a bere to jako prohru. Nedat si osm týdnů sýr? Nebo dokonce steak? K nepřežití. Stejně tak další tři páry dvojčat: dvaadvacetiletí bratři John a Jevon, studenti zdravotní školy s láskou k posilování, jejichž jídelníček je díky tomu před experimentem zaměřen na maso a bílkoviny a jejich lednička je plná proteinových nápojů a rychlých instantních jídel. Sestry Pam a Wendy vedou cateringovou firmu a jsou původem z Jihoafrické republiky, ani ony si nedovedou představit život bez pořádného kusu masa. Stejně tak Rosalyn a Carolyn, učitelka a sportovní trenérka původem z Filipín. Obě se od doby, kdy jejich rodina emigrovala do Ameriky, stravují „po americku“ včetně časté konzumace vepřového, v jejich původní vlasti sváteční pochoutky, která přišla na stůl dvakrát třikrát do roka. V dokumentu se střídají odborníci, kteří mluví o výživě, dietních režimech a stravovacích vzorcích z různých úhlů, do toho se dvojčatům v rámci studie sofistikovaně měří váha, břišní tuk, cholesterol, zkoumá se srdce, mozek a metabolismus, ale také biologické stáří, mikrobiom, svalová hmota a chuť k sexu. V tom se dokument tolik neliší od řady podobných pořadů. Série ale nabízí něco navíc. Tím přídavkem je množství odboček: zkoumají historické a sociokulturní souvislosti spojené se stravovacími návyky, lidskou závislost na sýru, která má co dělat s chemickými procesy v mozku, souvislosti stravovacích návyků s velkochovy od skotu přes drůbež po lososy a jejich důsledky pro klima a životní prostředí. Mnohé obrazy se – bez moralizování a zdviženého prstu či vnucování jediné správné stravovací cesty – hluboko vrývají pod kůži. Farmář Craig Watts, který „uteče“ z byznysu s halovým chovem kuřat pro masný gigant Perdue, protože to dále prostě „lidsky neunese“, vystoupí ze systému a přejde na rostlinné metody. Detroit a jeho zmar poté, co kvůli krizi automobilového průmyslu spadl na úplné dno, avšak jeho obyvatelé se nevzdávají a zakládají komunitní zahrady a farmy, na nichž pěstují zeleninu. Nebo „potravinové pouště“ neboli problémový přístup k čerstvému ovoci a zelenině a průmyslově nezpracovaným potravinám milionů Američanů. Dokument srovnává města San Bernardino a Loma Linda v Kalifornii, jež spolu sousedí a jsou oddělena pouze pruhem dálnice. Loma Linda vykazuje průměrný věk o deset let vyšší než sousední San Bernardino, kde byla mimochodem otevřena první provozovna McDonald’s v zemi. Důvod? V Loma Lindě žijí převážně adventisté sedmého nebe, které vede víra k vegetariánství a veganství a jejich přístup k čerstvým potravinám má tím pádem jasnější důvod. Divák též není ušetřen záběrů na obří živočišné farmy, nehumánní „továrny“ na maso o desítkách tisíc krav a prasat, při jejichž budování byly vydrancovány a odlesněny tisíce hektarů volné přírody a jež produkují víc skleníkových plynů než celý globální dopravní sektor. Tyto odbočky jsou v dokumentární sérii – spolu s výsledkem experimentu, který překvapil i samotné vědce faktem, za jak velmi krátkou dobu se strava projeví na našem zdraví (veganská ve většině zkoumaných faktorů vykazuje lepší výsledky) – tím nejzajímavějším a nejobjevnějším. Obvyklou míru lhostejnosti zde nelze „udržet“ a divák (včetně autorky tohoto textu, jednovaječného dvojčete) je jednoduše nucen přemýšlet, co to má vlastně na talíři.  Zdroj: RESPEKT  

Čas načtení: 2020-05-09 08:25:35

Martin Vopěnka: Hlavní a největší hrozba je přelidnění

Prožíváme chvíle pročištění. Jsme donuceni si přiznat, na kolik zbytečných věcí jsme bez rozmyslu sázeli jako na nezbytnosti. Je čas vyházet ze života haraburdí. Patří do něj i knihy? Zavřely se knihovny i knihkupectví, nemáte-li domácí knihovnu, najednou není co číst. Chybí vám knihy? To je dobře. Patříte tedy k lidem, jimž slovo kultura ještě něco říká. Martin Vopěnka k nim patří také.   Těsně před vydáním se nachází vaše kniha Přežít civilizaci. Tematizujete v ní svých třicet cest po zeměkouli. Jde o cestopis. Nepřipadá vám, že veškerý půvab sebraly tomuto vždy oblíbenému žánru dokumentární filmy a možnosti globalizovaného létání? Máte pravdu, že pro klasický cestopis tady už místo asi není. Však také moje kniha se do této kategorie neřadí: Ze všeho nejvíce je to výpověď o měnící se době a civilizaci. Začíná ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme byli zavření za železnou oponou a svět i cestování tak vnímali jinak. Ovšem přináší i zprávu o vyprázdnění pojmu „cestování“ v éře masivní turistiky. A přináší i zprávu o vnitřním zrání. Je to tedy spíš kronika než cestopis.   Jak byste charakterizoval motivy svého cestovatelského puzení? Poradil byste si se sarkasmem, že cestování a četba odvádějí lidi od vlastních myšlenek? To se těžko vysvětluje. Jak byste vysvětlil sexuální touhu někomu, kdy ji vůbec necítí? Nějak to souvisí s vášní pro život. Mám v sobě velkou touhu po poznání – ať už tom vědeckém a vzdělanostním, anebo prostě poznávat Zemi, na které jsem se narodil, její nejúžasnější místa. Cítím hluboký vděk za to, že jsem na některých těch místech mohl být. Je to jeden z důvodů, proč mám pocit, že žiji plnohodnotný život. A co se týče vlastních myšlenek, tak je to právě naopak: Při horském přechodu bývám sám se svými myšlenkami. Prožívám všechny možné škály emocí. Pro spisovatele je to pak obrovský rezervoár vnitřního materiálu.   Od vaší první cesty do Rumunska v roce 1983 až po Nepál v roce 2018 se rozléhá časová plocha pětatřiceti let. To máte tak dobrou paměť nebo jste si od samého začátku vedl něco na způsob cestovatelského deníku, podle kterého jste nyní postupoval při psaní knihy? Mám tak dobrou paměť. Tedy konkrétně na zážitky, atmosféru, události. A pak ještě na čísla. Na jména nebo na cizí jazyky vůbec. Dodnes si pamatuji téměř každý bivak, každé tábořiště ze všech těch cest. Odvíjí se v mé hlavě jako film. Nevím, jestli z toho budou mít radost moji parťáci na cestách. A jestli se k tomu, co si na ně pamatuji, ještě vůbec budou hlásit.   Jak se díváte na stále sílící volání ekologistů, aby se omezila letecká doprava? Smířil byste se s omezením svých cest do exotických končin ve prospěch zlepšení bilance plynů v naší atmosféře? Aktuální hlášení meteorologů si s gustem pochutnávají na tom, jak celosvětové restrikce kvůli koronaviru vylepšily ovzduší. Nestojíme na začátku obratu ve způsobech cestování? Je to součástí mého „Poselství z Nepálu“, které jsem natočil na mobil na jednom z vrcholů, a mělo pak tisíce zhlédnutí. Zavedl bych ekologické daně, protože jinak planetu zničíme. Letenky by měly mít v ceně započtenu svou ekologickou stopu. Postupoval bych progresivně: aby nějaký počet kilometrů byl zdaněn jen mírně, ale jakmile tento limit překročíte, danil by se každý kilometr víc a víc. Aby si každý uvědomil nadměrnost svého cestování. Já také nepotřebuji létat dvakrát ročně – úplně mi stačí jedna velká cesta za tři roky. Myslím a doufám, že cestování se opět stane něčím svátečním. Alespoň trochu. Je třeba přistupovat ke své spotřebě s pokorou. Problém je, jak ustát ten přechod, kdy kvůli tomu, že přestaneme konzumovat nadměrně, zmizí pracovní místa a vzniknou ekonomické problémy. Osobně vidím jako hlavní a největší hrozbu v přelidnění a s tím související devastaci původního životního prostředí. To je horší hrozba než skleníkové plyny, protože s těmi si naše technologie nakonec poradí. Zato zničené biotopy a celkovou přírodní rovnováhu obnovit tak snadno nedokážeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ze všech stran je slyšet pseudomoudré konstatování, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co dobrého se pro vás osobně i profesně rýsuje jako poučení, zážitek či zkušenost ze současného nouzového stavu? Pokud koronavirus do léta odezní a už se nevrátí, tak to lze brát jako určitou výstrahu a lze se z toho poučit. Pokud se ale bude vracet v nezmenšené síle, může to vést k problémům, které už západní svět přestane zvládat. Pak by se mohlo stát, že se dosavadní hodnoty zhroutí. Nepovažuji to v této chvíli za pravděpodobný scénář, ale zcela vyloučený není. Já osobně jsem několik týdnů pracoval z chalupy v Jizerských horách a užil jsem si tam předjaří jako nikdy předtím. Také jsem pokročil v psaní svého románu Smrt v Hamburku.   Kolik tipujete, že vznikne nových českých „románů z karantény“? V každém případě je mi předem líto všech, kteří se toho tématu chopí. Já jsem svůj román o rozkladu civilizace napsal už na konci devadesátých let a vyšel v roce 2003 pod názvem Konec zákona. Tehdy jej česká kritika i někteří mí přátelé zcela zavrhli. Byl prý příliš sadistický až brutální. Mezitím se mi už někteří omluvili a uznali, že byl vlastně spíš vizionářský. Literární téma by mělo mít nějaký přesah a nějakou hloubku a nemělo by být poplatné momentální situaci. Což neznamená, že nelze i současnou situaci hluboce literárně uchopit.   S výjimkou několika málo let po roce 1990 slýchám od českých nakladatelů stesky. Mnozí věštili zhroucení knižního trhu vždy nejpozději příští rok. Ono se však hroucení nekonalo a některým majitelům nakladatelství se očividně daří dobře. Není ten současný tlak na vládu právě proto neefektivní, protože si všichni zvykli, že tahle branže prostě bez nářků nevyžije? Tak to jste mne překvapil originálním pohledem na situaci. Je pravda, že jsme poměrně nestabilní obor a ty nářky tady byly. Také ovšem nevím, kde bychom dnes byli, kdyby se stalo to, co plánovala Nečasova vláda: totiž zvýšení DPH na knihy na 17,5 procenta. I s těmi deseti procenty je to na hraně. Podle mého názoru by se teď mělo začít uvažovat o osvobození knih od DPH. Vezměte si, že DPH je daň ze spotřeby. Stát na kupujícího uvaluje daň za to, že si něco koupil. Nezdá se vám nemravné, aby si stát bral svůj desátek z toho, že se někdo rozhodl koupit si knihu? Ale zpátky k vaší otázce: Tím DPH jen ilustruji, že my jsme se občas ozvat museli, abychom nedopadli ještě mnohem hůře. A pořád si myslím, že podpora ze strany státu je fatálně nedostatečná. Při obratu knižního trhu přes osm miliard jsou granty na vydávání knih cca 20 milionů. Vedle toho jsou tragicky podfinancované nákupy knihoven, takže obměna knihovního fondu u nás vychází asi na 50 let. Představte si, kde bude svět za 50 let. V posledních letech už bylo velice obtížné vydávat tituly, které bych třeba já osobně vydal rád. Rozvíraly se nůžky mezi úspěchem a neúspěchem a troufám si říct, že většina vydaných knih zůstala ve ztrátě. A teď přišla skutečná pohroma, pokles trhu odhadujeme až na tři miliardy, a to se v dobré kondici přežít prostě nedá. Základem ovšem je udržení sítě knihkupectví. Bez toho se knižní trh nenávratně zmenší co do objemu i pestrosti.   Jste šéfem organizace, která sdružuje knihkupce a nakladatele. Jak se vám daří slaďovat jejich zájmy, když je zřetelné, že zvyšování rabatu jedněm prospívá, druhé ničí? Abychom udrželi jednotu, musíme se zaměřit přednostně na průniková témata. Zásadně neřešíme obchodní vztahy našich členů – to by se Svaz mohl rovnou rozpustit. Ale protichůdné zájmy tu někdy jsou. Nejvíce se to projevuje při diskusi o pevných cenách knih. Zákon o pevných cenách knih by knihkupce chránil před slevami e-shopů, takže by jej většinou vítali. Na druhou stranu se ale řada nakladatelů bojí, že nemožnost poskytování slev u novinek by náš obor učinila nekonkurenceschopným vůči jiným oborům. Že by to prostě uškodilo trhu jako celku. A samozřejmě lze nějaký zákon prosadit jen za předpokladu, že se na něm shodne velká většina trhu. Takže zákon o pevných cenách knih zatím není na stole.   Ve své adrese odpovědným ministrům požadujete miliardu, která by pomohla uchovat knižní trh v chodu. Jak si představujete její rozdělení? Knihkupci, které stát svým nařízením zavřel, často nebudou schopní vydělat ani na odložené nájemné a ani na případné úvěry. Knihkupectví je dnes spíš služba veřejnosti než obchodní model. Často si síť knihkupectví drží distribuce, aby měla kde knihy prodávat, přičemž samotná knihkupectví nevydělávají. Odhadli jsme, že pokud by stát knihkupcům nahradil 100 procent nájmu v době zavření a 50 procent nájmu do konce roku (předpokládáme totiž spíše pomalý náběh tržeb), dělalo by to asi 450 milionů. To by tedy byla potřebná podpora pro knihkupce. Další hrozbou ale je, že vyjde dramaticky méně titulů, což také znamená dramaticky nižší příjmy pro autory, překladatele, redaktory, grafiky… ale také pro české tiskárny. Proto si myslíme, že by stát měl letos podpořit vydání téměř každé knihy – podpořit trh v jeho šíři. Navrhli jsme zastropovat takovou pomoc u každého nakladatele počtem titulů vydaných loni, zprůměrovat i počet stran, aby se nevydávaly dotované tenké brožurky, a dále podporu podmínit členstvím v SČKN, abychom eliminovali vznik účelových firem nebo třeba vydání nějaké neonacistické literatury apod. Svaz by měl roli jakéhosi etického garanta, ale samozřejmě by přijímal automaticky za členy důvěryhodné subjekty, které dosud členy nebyly. Vyšlo nám, že kdyby stát nakladatelům v souhrnu nahradil necelou polovinu jejich ztráty, jednalo by se o částku asi 550 milionů, což by znamenalo podporu na titul 46 tisíc Kč. Ta by byla splatná proti zaslání povinného výtisku a faktuře z tiskárny. Peníze by tak zůstávaly v českém polygrafickém průmyslu. Asi by přes veškerou snahu nevyšlo letos tolik titulů jako loni, takže by se nevyčerpala celá částka, ale nejspíš 400–500 milionů. Připomínám, že v běžném roce odvede knižní trh do státního rozpočtu více než miliardu. A teď, jednou, bychom potřebovali podporu my. A také připomínám, že knihkupci nemohou přežít jen s grantově podpořenými tituly, které navrhuje podpořit Ministerstvo kultury. Takové tituly dělají jen zlomek obratu. Knihkupci potřebují sortiment v celé šíři, stejně jako veřejnost.   Počet vydaných knih v České republice se pohybuje kolem patnácti tisíc titulů. Z toho je jen část beletrie, ale stejně, nepřipadá vám to jako příliš velké množství? Jak vypadá Česká republika v mezinárodním srovnání? Pestrost je na knižním trhu nejcennější. Každý si může vybrat knihu podle svého vzdělání, zájmu, životní situace, rozpoložení… Skoro každá kniha může plnit společenskou funkci. Zúžení sortimentu by znamenalo velké ochuzení pro českou společnost, a protože jako první začnou odpadat ty náročnější a odbornější tituly, odrazilo by se to i v konkurenceschopnosti. Ostatně, když v Německu vyjde 80 000 titulů ročně, tak těch našich 15 000 není číslo, ze kterého by se měla zatočit hlava.   Často se mluví o probíhající centralizaci jak v oblasti nakladatelství, tak v distribuci a knihkupeckém odvětví. Má tento proces negativní důsledky a v čem? Nepřispívá naopak třeba k profesionalizaci práce v redakcích? Ano, centralizace má pozitivní i negativní dopady. Negativními dopady je tlak na efektivitu a pomalé vymírání takových těch individualit – lidí, kteří svůj obor milují a vydávají knihy především z jiných než ekonomických motivací. Na druhou stranu ale opravdu většina těch velkých firem si počíná velmi profesionálně a svým způsobem přibližuje český knižní trh světovým standardům.   Je známo, že už po vzniku republiky nařizoval zákon zřizování obecních či lidových knihoven ve všech správních jednotkách, což síť půjčoven velmi zahustilo a víceméně s potížemi přetrvalo až do dnešní doby. Zájmem nakladatelů a knihkupců by mělo být, aby si lidé knihy více kupovali, než si je půjčovali. Jaký je váš názor na postavení obecních knihoven vůči knižnímu trhu? Je opravdu velmi specifické, když podnikáte na trhu, kde zároveň funguje na 6 000 bezplatných půjčoven. Přesto jsem od nástupu do funkce předsedy Svazu velmi zlepšil naše vztahy se zástupci knihoven. Musíme nalézt vzájemný balanc, protože společenskou prospěšnost knihoven nelze popřít a knihovny nám i vychovávají budoucí generaci čtenářů. I knihovníci si uvědomují, že potřebují fungující vydavatelský trh. Před vypuknutím krize bylo jednou z našich priorit významné navýšení nákupů ze strany státu – řádově o stovky milionů – a dále pak zvýšení náhradních odměn z výpůjček autorům a zavedení náhradních odměn pro nakladatele v rámci novelizace autorského zákona.   Český stát financoval v loňském roce poměrně masivní kampaň na podporu české literatury v zahraničí se speciálním zřetelem na německy mluvící země. Nemyslíte si, že vynaložení podobných prostředků by bylo z hlediska původní tvorby efektivnější, kdyby se představovali čeští spisovatelé domácí veřejnosti a podporovalo se české čtenářství? Jako český autor publikující v zahraničí vím, že bez významné grantové podpory malý jazyk v dnešním světě nemá šanci. Světové ambice si musíme zachovat – i jako stát i jako spisovatelé. Obracet se jen k českému čtenáři by bylo málo, i když mnozí mí kolegové spisovatelé se s tím spokojí. Je ale pravda, že pokud chceme uchovat nezanedbatelné množství autorů, kteří mají psaní alespoň z větší části jako svou profesi, musíme hledat možnosti jejich podpory. Protože český trh je až na výjimky nemůže uživit. A bohužel u nás není tradice placených čtení a besed jako v Německu. Stejně jako jsou u nás poloprázdné tribuny na fotbalové lize, jsou poloprázdné i besední sály při čtení autorů. Srovnání s fotbalem zde uvádím záměrně – je to zřejmě něco v české povaze, že se do toho veřejného prostoru příliš neženeme – lidé se drží v soukromí nebo jdou radši posedět do restaurace.   Týdny komerčního půstu vedou mnohé lidi k úvahám, na které jindy nebývá čas. Co kdyby někoho napadlo zprůsvitnět knižní trh tak, že by se profesionálně nakladatelstvími připravené knihy posílaly bez prostředníků přímo čtenářům a oni si je mohli vytisknout doma. Tisknou se dnes respirátory, proč by to nešlo s knihami? Zájemce by si v katalogu našel svazek, o který má zájem, zaplatil nakladateli on-line a vzápětí by přihlížel, jak se mu na psacím stole rodí kniha. Uvítal byste takový vývoj? Rozhodně by bylo skvělé, kdyby knihkupectví budoucnosti měla dokonalé 3D tiskárny a sloužila jako vzorkovny. Zákazník by si vybraný produkt nechal na místě zhotovit. Mělo by to úžasné pozitivní dopady na životní prostředí: Netiskl by se přebytečný náklad, takže by se šetřila energie i papír. Odpadla by i doprava knihy z tiskárny k nakladatelům, od nakladatelů k distributorům a knihkupcům. Místo hmoty by se posílala jen data. Ušetřily by se velké peníze za skladování. A nakladatelé by neměli peníze uvězněné ve vytištěných knihách. Zásadní otázkou je, jak už to bývá, cena. Toto řešení by mohlo fungovat teprve až by pořízení jedné kopie v 3D tiskárně nevedlo ke zvýšení ceny. Dosud je tomu tak, že čím větší náklad nakladatel vytiskne, tím nižší kusovou cenu u tiskárny dosáhne.   Domnívám se, že jsem poměrně informovaným čtenářem současné české beletrie. Někdy mě nad tím chaosem napadá, jestli má dnes ještě smysl mluvit o národní literatuře. Nevypařil se z tohoto pojmu dnes obsah? Jako spisovatel bych nerad hodnotil současný stav české beletrie. Řeknu ale to, čím jsem tady vždycky provokoval, že totiž se cítím být světovým spisovatele, tak trochu pohřbeným v malých českých literárních poměrech. Ty velké ambice se tady prostě nějak vytratily. Stačí se podívat na český film. {/mprestriction}  Martin Vopěnka (*8. 9. 1963) je spisovatel, nakladatel a od roku 2013 předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze. Své profesní specializaci se však nikdy nevěnoval. Od sklonku osmdesátých let vydal jako autor desítky knih věnovaných dětem i dospělým čtenářům. Jeho vášní je cestování a zaujetí otázkami soudobé civilizace. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně se v médiích prezentuje jako polemický publicista.

Čas načtení: 2024-05-07 13:36:00

1 700 000 lidí má v Česku nízký index digitálního zdraví

Praha 7. května 2024 (PROTEXT) - Ohrožena je zejména mladší generaceTéměř 1/5 populace v Česku má nízký index digitálního zdraví, to znamená, že technologie nevyužívají tak, aby byli dlouhodobě v pohodě.Lidé s nízkým indexem digitálního zdraví tráví na mobilu více než 6 hodin denně. To je skoro o 3 a půl hodiny více, než sami chtějí.Nízký index digitálního zdraví mají častěji mladí lidé, téměř 60 % z nich si uvědomuje, že tráví na mobilu více času, než považuje za přijatelné.Společnost O2 se proto rozhodla zaměřit se na tuto problematiku dlouhodobě – otevřít téma, edukovat společnost a pomáhat nejen svým zákazníkům využívat technologie zdravě a vědomě.Technologie. Dávají nám moc, jakou jsme nikdy předtím neměli. Ovšem jen do té doby, než si neuvědomíme, jak moc nás někdy ovládají. Ovlivňují soustředění, náladu i myšlení. „Skoro 60 % mladých lidí má pocit, že tráví na mobilu až moc času. A přiznávají, že ne vždy používají technologie tak, aby se díky nim cítili v pohodě. Proto se O2 rozhodlo zaměřit dlouhodobě na digitální zdraví, a to nejen svých zákazníků. Tato oblast se stává jedním ze základních pilířů společnosti, které chceme do budoucna rozvíjet,“ vysvětluje ředitel marketingu O2 David Daneš.Na digitální zdraví českého národa se pro společnost O2 v rámci unikátního průzkumu zaměřila i agentura NMS Market Research. Testovala 1900 lidí všech věkových kategorií. „Výzkum ukázal, jak moc je digitální zdraví palčivým, a přesto často opomíjeným tématem. Z výsledků vidíme, že nízký nebo velmi nízký index digitálního zdraví má v Česku 1 700 000 lidí. Hůře jsou na tom mladší ročníky. Mladí do 34 let na mobilu tráví více než 6 hodin denně,“ vysvětluje Tereza Friedrichová z výzkumné agentury NMS Market Research. „To je o 3 hodiny a 20 minut více, než sami chtějí. V on-line prostoru zahánějí nudu, hledají odreagování a zlepšení nálady, nic z toho ovšem často nepřichází. Po delším čase na telefonu trápí téměř 87 % z těchto lidí pocity nervozity a stresu,“ doplňuje.Zásadní roli hraje kvalita využití časuPrvním a nejzásadnějším krokem k nápravě je uvědomění si, jak moc necháváme digitální svět, aby nás ovládal. Digitální rovnováha není jen o tom, kolik hodin strávíme online. Důležitější je kvalita stráveného času a také dostatečně naplňující offline život. „Digitální detox nebo zákaz telefonu či počítače dlouhodobě nefunguje. Základním stavebním kamenem digitálního zdraví a udržitelného přístupu k technologiím zůstává sebereflexe a rovněž uvědomění si toho, jaké pocity v nás online svět vyvolává,“ vysvětluje Jana Klusáková Seďová, ředitelka organizace Replug me Education, která se touto problematikou dlouhodobě zabývá.Také proto se společnost O2 rozhodla toto celospolečenské téma otevřít a ukázat lidem, jak využívat technologie, aby přinášely spokojenost a pozitivní pocity – jak po stránce fyzické, tak i psychické a sociální. Rovnováha, zdravé a efektivní využívání technologií je totiž z dlouhodobého hlediska zásadní. „Technologie nejsou primárně zlé. Mohou nám přinášet i pozitivní prožitky, které k naší životní pohodě výrazně přispívají. Je ale důležité je mít ve své moci a nenechat se jimi ovládat,“ doplňuje Jana Klusáková Seďová.Mějte digitální zdraví ve své mociNa základě odborných poznatků a výzkumu agentury NMS spouští společnost O2 kampaň Mám to ve své moci. Technologie mi nevládnou, já vládnu jim. Ta je podložená i experimenty, které všechna zjištění ověřují v praxi. Na vlastní kůži jimi prošli ambasadoři projektu – Ben Cristovao, Naomi Adachi, Týnka Šlingrová a Petr Švancara, kteří mobil skoro nepustí z ruky. „Přichystali jsme si na ně celou sadu nástrojů, kterými jsme měřili jejich reakce – napojili jsme je na EEG headset, sledovali jejich srdeční rytmus, pohyb očí, reakce zorniček i jejich kůže,“ popisuje experiment neurověděc Petr Adámek z Národního ústavu duševního zdraví, který je jedním z odborných garantů kampaně.„Ukázalo se, že i když si často myslíme, jak s telefonem v ruce odpočíváme, opak je pravdou – mozek pracuje naplno. Viděli jsme, že technologie jsou sice skvělým pomocníkem, jak být s lidmi ve spojení, osobní setkání ale přinášejí mnohem intenzivnější prožitky. Zkoumali jsme i to, jak se srovnáváme s lidmi na sociálních sítích nebo jak pracujeme s produktivitou a multitaskingem – a zda jsme ho vůbec schopni. Zkrátka oblastmi, se kterými občas bojujeme úplně všichni,” doplňuje. Jak dopadli jednotliví ambasadoři? A jak z našich digitálních neřestí ven? To zjistíte z jednotlivých videí, která bude společnost O2 postupně zveřejňovat. První z nich, s Benem Cristovao, najdete už nyní tady.Zajímá vás, jak jste na tom vy sami? Otestovat se můžete jednoduše v aplikaci Moje O2 nebo na webu digitalnizdravi.cz – právě tam najdete sadu otázek, které vás provedou základními oblastmi digitálního zdraví. Po vyplnění se dozvíte, jak jste na tom ve srovnání s průměrem české populace i svými vrstevníky. Zároveň se můžete podívat na jednoduché tipy, jak své digitální zdraví posílit a co dělat, abyste měli technologie ve své moci. Občas stačí malé krůčky – začít využívat správné nástroje pro správu aplikací i času na telefonu, které nám pomohou využívat čas efektivněji a vědoměji.„Chceme, aby lidé bez ohledu na věk používali technologie ke svému prospěchu, aby jim usnadňovaly život a pomáhaly, nikoli, aby se z jejich používání cítili pod tlakem nebo ve stresu. Proto pravidelně pro základní školy i dětské domovy vypisujeme grantové výzvy, které lze čerpat i na projekty, které podporují digitální zdraví,“ vysvětluje ředitelka Nadace O2 Dominika Herdová. V rámci svých aktivit teď navíc Nadace O2 vyvinula i pomůcku pro výuku pro školy i rodiče – vlastní hru, která kromě základů bezpečného chování na internetu nebo problematiky fakenews upozorňuje i na to, jak moc důležité je myslet na digitálního zdraví. Hra NetKnights bude pro širokou veřejnost dostupná v červnu letošního roku. Zdroj:O2  

Čas načtení: 2024-06-26 10:57:42

Mikrobiom ovlivňuje i duševní zdraví, moderní život a strava ho ničí, vysvětluje biolog Petr Ryšávka

Hostem FirstClass podcastu je RNDr. Petr Ryšávka, Ph.D., odborník na genetiku a molekulární biologii. Petr Ryšávka vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde získal titul RNDr. Pracoval ve společnosti Bioveta, kde se věnoval výrobě a vývoji bakteriálních vakcín. Zároveň se intenzivně zabýval využitím mikrobiálních lyzátů pro podporu imunitního systému u lidí. Titul Ph.D. získal … Mikrobiom ovlivňuje i duševní zdraví, moderní život a strava ho ničí, vysvětluje biolog Petr Ryšávka Pokračovat ve čtení » The post Mikrobiom ovlivňuje i duševní zdraví, moderní život a strava ho ničí, vysvětluje biolog Petr Ryšávka first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-09-08 23:45:12

Hádky jsou zbytečné a nikam nevedou. Mediace šetří čas, nervy i peníze vysvětluje Lucie Lamačová

Profese mediátora je možná pro mnoho lidí neznámá, ale její význam je v dnešním světě nezastupitelný. Mediace představuje alternativu k zdlouhavým a finančně náročným soudním sporům. Mediátor je odborník na mezilidskou komunikaci a vyjednávání, který pomáhá stranám najít vzájemné řešení bez toho, aby za ně rozhodoval. Jak sama mediátorka Lucie Lamačová říká: „Mediátor není ten, … Hádky jsou zbytečné a nikam nevedou. Mediace šetří čas, nervy i peníze vysvětluje Lucie Lamačová Pokračovat ve čtení » The post Hádky jsou zbytečné a nikam nevedou. Mediace šetří čas, nervy i peníze vysvětluje Lucie Lamačová first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Kvalitní spánek je důležitější, než si myslíme

Světová spánková společnost zvyšuje povědomí o poruchách spánku a prevenci těchto poruch a usiluje o snížení dopadu problémů se spánkem, jehož význam zejména v současné době koronavirové pandemie, kterou provází i vyšší incidence duševních poruch, narůstá. Problémy se spánkem ohrožují zdraví nebo kvalitu života až 45 procent světové populace. Projevy špatného spánku jsou široké, od únavy, svalového napětí, palpitací, bolesti hlavy až po poruchy nálad, podrážděnost, poruchy sociálních profesních aktivit a celkové snížení kvality života. V dětství jsou pak typické poruchy školní výkonnosti, pozornosti a behaviorální poruchy. Ačkoli pravidla správné spánkové hygieny jsou většině populace známa, zdaleka ne každý, kdo trpí problémy se spánkem, je dodržuje. Přitom důsledky mají jednak dopad zdravotní (kardiovaskulární, metabolická a psychiatrická onemocnění), jednak sociálně‑ekonomický, který je spojen s nižší pracovní produktivitou a třikrát až pětkrát delší rekonvalescencí. Např. v USA jde 20 procent dopravních nehod na vrub právě špatného spánku. Přes to všechno, jak ukazují průzkumy, zejména v mladším věku zhruba polovina populace doporučený čas spánku nedodržuje. „Podle výsledků vědeckých studií bychom měli spát ideálně sedm až osm hodin denně. Spíme‑li výrazně méně nebo více, je většinou něco špatně. Prováděné studie dokazují, že lidé, kteří spí pravidelně mezi sedmi a osmi hodinami denně, mají podstatně nižší riziko výskytu onemocnění, která nám zkracují věk (hlavně kardiovaskulární a metabolická onemocnění). Naopak ve vyšším riziku jsou ti, kteří spali méně než šest hodin, ale i ti, kteří spali déle než osm hodin denně. Nejdůležitější ale je spát tak dlouho, abychom byli odpočatí a vyspalí,“ uvedl ve své přednášce neurolog MUDr. Martin Pretl, CSc., z Neurologické ambulance a Spánkové poradny Inspamed v Praze. Jak vysvětluje, chronická nevyspalost např. zvyšuje chuť na jídlo, zejména sladkosti, což je spojeno s vyšším kalorickým příjmem a narůstajícím rizikem obezity, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. V souvislosti se zdravým spánkem odborníci zdůrazňují pravidla spánkové hygieny. Pokud ani jejich dodržování problémy s nespavostí nevyřeší, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být v první linii praktický lékař, poté somnolog, ev. jiný specialista. Poruchy dýchání ve spánku Jak vysvětluje MUDr. Samuel Genzor z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FN Olomouc, za zásadní narušení kvality spánku může být zodpovědná i některá z poruch dýchání ve spánku. K nejčastějším patří syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA), kdy dochází k přerušení toku vydechovaného vzduchu na více než deset sekund. Je‑li počet zástav dechu mezi pěti a patnácti za hodinu, jedná se o lehkou OSA, při 15–30 jde o středně těžké onemocnění vyžadující léčbu např. přetlakovou ventilací. Překročení 30 a více zástav dechu za hodinu spánku znamená těžký syndrom OSA. Jak lékař varuje, toto onemocnění má vliv na téměř celý organismus, ovlivňuje srážlivost krve, krvetvorbu, fungování CNS, kardiovaskulárního systému, metabolismu, urogenitálního systému a samozřejmě s sebou nese i sociální důsledky. Spánková apnoe výrazně narušuje strukturu spánku, který, ač může být i poměrně dlouhý, není dostatečný. Nedostatek spánku, obezita a spánková apnoe jsou rizikové faktory pro: 1. Poruchy CNS Repetitivní hypoxémie a četná mikroprobuzení, ke kterým při OSA dochází, vedou ke zvýšené spavosti a únavě, což má za následek více úrazů, zejména dopravních nehod. Důsledkem je také zvýšená incidence cévních mozkových příhod, častější a časnější nástup demence a zvýšená prevalence deprese. 2. Kardiovaskulární systém Většina pacientů s OSA má arteriální hypertenzi, častá je ale také farmakorezistentní hypertenze, vyšší je i incidence ischemické choroby srdeční a arytmií, např. fibrilace síní. 3. Metabolismus Častěji dochází k hyperglykémii (a diabetu 2. typu), hyperlipidémii a hyperurikémii. 4. Urogenitální systém Vyšší je prevalence nykturie (noční močení), častěji dochází ke snížení libida a erektilní dysfunkci. Počet pacientů se spánkovou apnoe se odhaduje na dvě až čtyři procenta dospělé populace. Tomu bohužel neodpovídá počet spánkových laboratoří v ČR, kde se tímto problémem primárně zabývají. Proto je snahou posílat na tato pracoviště jen takové pacienty, u nichž se OSA velmi pravděpodobně vyskytuje. K tomu pomáhá screening a zaměření se na cílové skupiny, kde typickým pacientem je starší obézní muž. Využíván je mezinárodní dotazník Epworthské škály spavosti (hodnotí pouze spavost) nebo dotazník STOP‑BANG, hodnotící typické příznaky a faktory spojené se zvýšenou incidencí OSA (chrápání, únava, pozorovaná zástava dechu, vysoký TK, vysoké BMI, vyšší věk, široký krk a mužské pohlaví). Další možností screeningu je limitovaná ambulantní noční monitorace spánku. Ve spánkové laboratoři je pak diagnostika upřesněna za pomoci např. polygrafie nebo polysomnografie, kdy je současně měřena i aktivita mozku. „Nejčastěji indikujeme konzervativní léčbu, kdy na prvním místě pacienty s nadváhou povzbuzujeme ke snížení hmotnosti a úpravě životního stylu, zejména omezení alkoholu a hypnotik. V neposlední řadě je zde ale i léčba pozitivním přetlakem, kdy je vzduch vháněn do dýchacích cest. Přetlaková ventilace zlepšuje kvalitu spánku, denní pozornost a celkovou kvalitu života. Zároveň snižuje krevní tlak a některé studie potvrzují i snížení kardiovaskulárního rizika,“ popisuje MUDr. Genzor. Jak však dodává, nedojde‑li zejména u obézních pacientů k výrazné redukci hmotnosti, tuto léčbu, která podstatu problému neléčí, jen v době užívání odstraňuje zástavy dechu, je nutno považovat za celoživotní. Kolem deseti procent pacientů tuto terapii ale netoleruje. V případě neobézních pacientů při anatomické překážce v dýchacích cestách je někdy možná i chirurgická léčba (septoplastika, adenotomie nebo uvuloplastika). Častým problémem je i chrápání, které je způsobeno zúžením dýchacích cest. Více se objevuje u obézních, zhoršuje se s věkem a negativní vliv má např. požití alkoholu. Chrápání může nejen obtěžovat okolí, ale časem se může zhoršit až do obstrukční spánkové apnoe. Prevencí je i zde správná spánková hygiena a v případě nadváhy redukce hmotnosti. Při obtěžujícím chrápání je vždy vhodné doplnit i ORL vyšetření. MĚLI BYSTE VĚDĚT... Pravidla spánkové hygieny Nepít kávu, černý, zelený čaj, kolu apod. nejlépe 4–6 hodin před ulehnutím Večer vynechat těžká jídla, poslední jídlo konzumovat optimálně 3–4 hodiny před ulehnutím Po večeři neřešit důležité věci, zaměřit se na příjemnou, relaxační činnost Lehká procházka po večeři může přispět k usínání, náročnější cvičení zařadit již před večeří a vyhnout se mu 3–4 hodiny před spánkem Nepít večer alkohol, sice usnadní usnutí, ale zabraňuje hlubokému spánku Před usnutím nekouřit, nikotin stimuluje V místnosti na spaní minimalizovat hluk a světlo a upravit teplotu na 18–20 °C Uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu, u toho, kdo má potíže se spánkem, by se doba neměla lišit o více než 15 minut Postel a ložnici užívat pouze ke spánku a pohlavnímu životu, odstranit z ložnice televizi, v posteli nejíst atd. Pobyt v posteli omezit na nezbytně nutnou dobu, v posteli se zbytečně nepřevalovat, postel neslouží k přemýšlení   Nespavost očima psychiatra I podle MUDr. Jakuba Vaňka z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc je spánek nezbytný pro lidský organismus, který jej potřebuje k integraci všech procesů mozku. Z pohledu somnologa se toho totiž ve spánku děje více než v průběhu celého dne. Dochází během něj nejen ke kontrole tělesných funkcí a systémů, ale také k ukládání paměťové stopy. Přesto jeho průměrná doba klesá. Zatímco ještě v 60. letech jsme spali v průměru 7,5–8 hodin, dnes je to 6,5–7 hodin. „Podílejí se na tom různé sociologické a psychologické fenomény. Jedna z jednodušších teorií je, že dnes máme mnohem více podnětů, kterým se můžeme věnovat, a tudíž často aktivně odkládáme spánek a snažíme se víc vyplnit čas a žít život naplno. To ale často vede k tomu, že si můžeme poškodit zdraví,“ varuje MUDr. Vaněk. Spánek je aktivně řízen dvěma procesy, cirkadiánním rytmem a homeostatickým procesem. U průměrného českého člověka, který vstává cca mezi šestou a osmou hodinou, se tyto dva procesy setkávají mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v tu dobu bychom měli být schopni přirozeně usnout. Jak MUDr. Vaněk vysvětluje, u jižních národů zvyklých na polední siestu se homeostatický proces přeruší, dojde k doplnění části energie během dne a následně se pak posouvá i doba nočního spánku. V lidské kultuře je typický monofázický spánek, dvou‑ nebo trojfázový spánek je běžný spíše pro vývoj, tedy dětství a dospívání. Současné výzkumy ukazují, že mozek v průběhu spánku, zejména v REM fázi, cíleně prochází veškeré informace uplynulého dne a z nich selektivně vybere cca 25 procent, které uloží. Co a proč si pamatujeme, je cílem dalšího bádání. Jisté však je, že v průběhu spánku klesá koncentrace odpadních látek v mozku, což je dáno např. tím, že se zvětšují prostory mezi buňkami, což umožňuje plynulejší odstranění odpadních látek z mozkomíšního moku a jejich vylučování např. močí. V průběhu spánku dochází i u dospělého člověka k nárůstu koncentrace růstového hormonu, což má vliv na svalovou a buněčnou regeneraci. Spánek také podporuje neuroplasticitu mozku a tvorbu learning synapsí. V průběhu roku zažije epizodu přechodné nespavosti na 50 procent populace, přitom primární nespavostí bez vazby na jiné onemocnění trpí cca šest procent lidí. Častější je nespavost u lidí starších 65 let, i když pro přibývající věk je typický kratší a přerušovaný spánek. K příznakům nespavosti patří: únava, nedostatek energie, poruchy paměti, zpomalenost, snížená pozornost, napětí, úzkost, podrážděnost, pozdní usínání, brzké probouzení, mikrospánky, usínání při jednotvárných činnostech. Objektivní známky nespavosti lékař určuje na základě anamnézy, spánkového deníku, dotazníkového šetření a polysomnografie. Nejčastější příčiny nespavosti: stres, nadměrná psychická zátěž, nepravidelný spánkový režim, změna přirozeného biologického rytmu, psychické poruchy, špatné prostředí pro spánek, léky a návykové látky, nemoc a zvláště bolest, nedostatek pohybu během dne, naučená psychofyziologická nespavost, paradoxní nespavost. Léčba nespavosti spočívá vždy především v odstranění její příčiny, tedy tlumení bolesti, úpravě návyku, léčbě duševního onemocnění (úzkost, deprese). Důležité je naučit se pracovat se stresem (relaxace), upravit životosprávu, životní styl a omezit konzumaci stimulujících a návykových látek. Léky jsou až na výjimky pouze přechodné řešení a pomoc k překonání nejakutnějších obtíží. Jak doporučují i odborné guidelines Psychiatrické společnosti ČLS JEP pro léčbu insomnie, první léčebnou modalitou je kognitivně behaviorální terapie (KBT). „Například i britský NICE (National Institute for Health and Care Excellence) doporučuje v první linii léčby jednoznačně KBT. Praktický lékař pošle pacienta k psychologovi nebo doporučí aplikaci se státem garantovaným kursem pro nespavost. Teprve pokud nic z toho nezabere, jsou předepisovány léky,“ říká MUDr. Vaněk s tím, že KBT je zaměřena na chování a pracuje s návyky a zlozvyky jedince. Psychoterapeutické postupy jsou účinné u 70–80 procent pacientů v péči praktického lékaře. Ve farmakoterapii se k léčbě nespavosti předepisují hypnotika 3. generace, jejichž užívání je ale přechodné (max. 4 týdny), mají řadu nežádoucích účinků a jsou spojena se vznikem závislosti. Další možností jsou anxiolytika a antihistaminika 1. generace, která jsou předepisována především u nespavosti s úzkostnou složkou. „Lepší volbou, která je zvláště v psychiatrii preferována, je léčba antidepresivy, kde pro nespavost stačí velmi nízká, a tudíž bezpečná dávka. Výhodou je, že zde nevzniká závislost a je možné jejich dlouhodobé užívání, včetně užívání podle potřeby. Předepisována mohou být i praktickým lékařem,“ říká MUDr. Vaněk. Alternativní možností je i léčba melatoninem, syntetickým hormonem účastnícím se cirkadiánních rytmů, který je vhodný zejména u lidí nad 55 let, je nenávykový a velmi bezpečný i u pacientů s dalšími civilizačními chorobami. Hodnocení efektu této terapie ale nastává až po 13 týdnech léčby. Jak se odborníci shodují, správný spánek je nedílnou součástí zdravého fungování našeho organismu a podle toho by mu měla být věnována i patřičná pozornost.   K VĚCI... Co možná o spánku nevíte Po 16 hodinách vzhůru je reakční doba a funkčnost mozku rovna 0,5 promile v krvi. 12 % lidí sní černobíle. Před vynálezem televize byl poměr opačný, jen 1/3 lidí snila barevně. Žirafa spí necelé dvě hodiny denně, oproti tomu netopýr hnědý téměř 20 hodin. Delfíni a velryby spí jen napůl – jedna hemisféra je vždy vzhůru. Organismus dříve zemře na spánkovou deprivaci než nedostatkem jídla. Člověk je jediný savec, který vědomě oddaluje spánek. Zdroj: MT

Čas načtení: 2024-02-07 12:56:00

Unicorn Systems pomohl Pluxee s přechodem do cloudu: „Definitivně tím změnil způsob naší práce“

Praha 7. února 2024 (PROTEXT) - Softwarová firma Unicorn Systems pomohla společnosti Pluxee (dříve Sodexo Benefity), která se specializuje na oblast zaměstnaneckých benefitů a angažovanost zaměstnanců na pracovišti, s úspěšným přechodem do cloudu. Důvodem této náročné digitální transformace byla snaha modernizovat IT infrastrukturu společnosti a zvýšit celkovou efektivitu jejího podnikání. Pluxee se tím zařadila mezi digitální a inovativní společnosti využívající nejmodernější cloudové technologie.Důvodem digitální transformace ve společnosti Pluxee, především kvůli jejímu organickému růstu, byla nutnost přejít z on-premise systémů, tedy těch, které si společnost provozuje na vlastních serverech a počítačích, na software, který provozuje a spravuje externí firma.„Pro migraci do cloudu jsme si stanovili jasnou vizi, abychom zajistili, že všichni naši zaměstnanci rozumí důvodům, proč jsme se pustili do tohoto projektu. Všichni v organizaci si uvědomovali přínosy projektu, což je velmi důležité, pokud chcete získat jejich podporu,“ vysvětluje Eleni Kelly, členka představenstva v oblasti informačních technologií, Pluxee UK.Zodpovědnost za DevOps týmy, které pro Pluxee celý tento IT projekt v řadě evropských zemí jako je Belgie, Bulharsko, Česko, Francie, Německo, Itálie, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Španělsko, realizovaly, měl Daniel Rajčan, globální cloudový architekt ze společnosti Unicorn Systems. Podle něj je k úspěchu projektu migrace do cloudu důležitá především komunikace mezi lidmi a spolupráce. „DevOps je především o spolupráci a komunikaci mezi různými týmy, není to primárně o automatizaci, jak si spousta firem myslí. Při takovém procesu vždy dochází ke změně firemní kultury, která je pro úspěch podstatnější než nejmodernější IT technologie,“ vysvětluje Daniel Rajčan a upozorňuje, že na začátku těchto procesů je důležité definovat potřeby každé společnosti.Martin Filo, obchodní ředitel produkčního streamu Unicorn Systems, vysvětluje, na co se mají firmy při migraci do cloudových platforem soustředit: „Očekáváte od cloudu rychlejší software, lepší spolupráci mezi týmy, nebo optimalizaci výdajů? Pak je důležité vybrat druh cloudové platformy: privátní, veřejnou nebo hybridní. Dalším důležitým krokem je výběr dodavatele a technologií v cloudu, které by měly poskytovat rozumný poměr mezi obchodním přínosem a technickým zlepšením. V Unicorn Systems proto našim klientům nabízíme katalog služeb, který je vytvořen na základě našich dlouholetých zkušeností.“Pluxee se po úspěšné migraci stala výkonnější a efektivnější společností, která nyní plně využívá výhody cloudového řešení. „Unicorn Systems nám v tomto procesu významně pomohl. Přestože jsme na naší cestě do cloudu čelili mnoha výzvám, například obavám, co pro mě změna znamená, společnost Unicorn Systems pro nás byla více než jen dodavatelem, stala se partnerem. Sdílíme podobný étos a hodnoty, které nás nakonec dovedly k úspěchu. To byl také ten hlavní důvod, proč si společnost Pluxee pro tento náročný projekt vybrala právě Unicorn Systems,“ uzavírá úspěšnou spolupráci Eleni Kelly.Unicorn Systems poskytl společnosti Pluxee díky odborně implementovaným cloudovým řešením bezkonkurenční škálovatelnost, což jí umožňuje snadno se přizpůsobovat měnícím se obchodním potřebám. Robustní bezpečnostní protokoly společnosti Unicorn Systems výrazně zvýšily ochranu digitálních aktiv proti potenciálním hrozbám. Pokročilé šifrování a vícevrstvé bezpečnostní prvky nyní zajistily, že Pluxee pracuje ve vysoce zabezpečeném cloudovém prostředí, chránícím citlivé informace zajišťujícím soulad s předpisy.Migrace do cloudu rovněž zefektivnila interní komunikaci a procesy. Integrace nástrojů a platforem usnadnila sdílení informací v reálném čase, což přispělo k lepší týmové práci a zvýšení produktivity napříč odděleními. Díky strategickému přístupu Unicorn Systems k migraci do cloudu dosáhla Pluxee významných úspor nákladů, a díky efektivnímu přidělování zdrojů a modelům „pay-as-you-go“ nyní disponuje nákladově efektivnější IT infrastrukturou.V polovině ledna 2024 uspořádaly firmy Pluxee a Unicorn Systems na toto téma společný webinář, kde vystoupila za Pluxee Eleni Kelly a za Unicorn Systems Daniel Rajčan. Jeho celý záznam si můžete objednat přes tento ODKAZ.Unicorn je renomovaná evropská společnost poskytující ty největší informační systémy a řešení z oblasti informačních technologií. Dlouhodobě se soustředíme na vysokou přidanou hodnotu a konkurenční výhodu přinášenou našim zákazníkům. Působíme na trhu již od roku 1990 a za tu dobu jsme vytvořili řadu špičkových a rozsáhlých řešení, která jsou rozšířena a užívána mezi těmi nejvýznamnějšími podniky z různých odvětví. Zároveň vyvíjíme Unicorn Universe – Digital Twin Construction Kit. Tento produkt využívá internetová služba Plus4U k poskytování rozsáhlého portfolia služeb založených na robustních softwarových řešeních pro malé a střední podniky a koncové uživatele. Náš software pomáhá efektivnímu a šetrnému zacházení s přírodními zdroji a ohleduplnému chování k životnímu prostředí.Naším cílem je vzdělávat lidi a také společnost. Proto jsme v roce 2007 založili Unicorn University, která zároveň provozuje Unicorn Top Gun Academy – komplexní vzdělávací systém pro naše spolupracovníky, tedy pro všechny z nás.Společnost Pluxee je globální lídr v oblasti zaměstnaneckých výhod a angažovanosti, který působí v 31 zemích. Společnost Pluxee pomáhá firmám přilákat a udržet si talentované zaměstnance díky široké škále řešení v oblasti benefitů a angažovanosti v oblastech stravování a potravin, dobré pohody, životního stylu, odměn a uznání a veřejných výhod. Díky špičkovým technologiím a více než 5 000 angažovaných členů týmu působí společnost Pluxee jako důvěryhodný partner v rámci vysoce propojeného ekosystému B2B2C, který tvoří více než 500 000 klientů, 36 milionů spotřebitelů a 1,7 milionu obchodníků. Společnost Pluxee, která provádí svou činnost jako důvěryhodný partner již více než 45 let, se zavázala vytvářet pozitivní dopad na všechny své zúčastněné strany, od podpory podnikání v místních komunitách až po podporu pohody v práci pro zaměstnance a zároveň ochranu planety. Ve Velké Británii nabízí společnost Pluxee oceňované zaměstnanecké výhody, odměny a uznání, které jsou navrženy tak, aby lidem přinášely větší hodnotu. Společnost Pluxee se zavázala zvýšit svůj vliv jako lídr v oblasti CSR tím, že svým klientům, partnerům a spotřebitelům poskytne prostředky, které jim umožní činit každodenní udržitelnější rozhodnutí. Více informací: www.pluxee.uk  

Čas načtení: 2024-04-05 11:00:33

Peněženka Google vysvětluje změny týkající se plateb

V posledních týdnech Google do Peněženky zavedl dvě změny související s odemykáním telefonu pro ověření plateb (viz zde a zde). Aplikace nyní tyto změny vysvětluje. Výzva nad seznamem vašich digitálních položek vysvětluje, jak je „každá platba bezpečná“. Klepnutím na „Další informace“ se dostanete na stránku Secure by design, která vysvětluje dvě změny, které Peněženka Google v posledních týdnech provedla. První změnou je, jak „z vašich kreditních a […]

Čas načtení: 2024-04-12 08:00:01

Češi v habsburském otroctví. Zrození temna v českých dějinách

Bělohorská bitva byla velké divadlo založené na řadě lží a mýtů. A to, co následovalo jako doba temna, nemuselo být, kdyby… Kdyby nebyly zrady a neshody mezi českými pány, vše mohlo dopadnout úplně jinak. Bylo za pět minut dvanáct a česká šlechta se snažila zachránit před katolickými Habsburky, co se dalo. Česká zbabělost a špatná organizovanost se jim ovšem staly osudnými. Kde je pravda o Bílé hoře Nové milénium vnáší do lží a dezinformací týkajících se bitvy na Bílé hoře trochu jasno. Podle dochovaných pramenů nešlo o opravdovou bitvu, ale o zinscenovaný podvod. „Údajná bitva nebyla bitvou, ale divadlem, v jehož scénáři byla zakomponována snaha utajit velezradu spáchanou Fridrichem V. Falckým. To je jádro bělohorské lži a s ní spojeného monstrózního podvodu,“ vysvětluje Vladimír Čermák v knize Bělohorský podvod.  Největší porážka české historie, která mohla skončit úplně jinak. Bílá hora jako národní trauma Číst více Bitva byla jedno velké divadlo Po staletí učebnice dějepisu a historické publikace vysvětlovaly bělohorskou bitvu převráceně jako apokalyptický den pro český národ. Údajně proti sobě bojovala armáda českých stavů v čele s vrchním velitelem Kristiánem z Anhaltu a katolická armáda habsburského vladaře, jak uvádí Vlastimil Vondruška v knize Slavné bitvy českých panovníků. České vojsko to prohrálo na plné čáře. Netrvalo dlouho a „… jednotky českého levého křídla se pokládaly jedna za druhou jako kostky domina“, jak vypráví Dušan Uhlíř v publikaci Drama Bílé hory.  Češi skoro ani nebojovali a katolická armáda zvítězila rychle a „nečekaně“. „Celá podivná bitva trvala asi dvě hodiny. Katolická armáda v ní musela nasadit jen asi osm tisíc mužů z celkového počtu. Ostatní se do bitvy nedostali,“ dokumentuje Uhlíř. Kromě skutečnosti, že k vítězství pomohla zrada, za úspěchem katolické armády stála tzv. nizozemská taktika. Některé prameny tvrdí, že císařské vojsko bylo více profesionální a v české armádě to zavánělo anarchií a fušerstvím. Kde je ale pravda a kde lež? Místo, kde se necítíte jako v Praze. Letohrádek Hvězda nabízí oázu klidu v uspěchaném městě Číst více Jak zimní král zradil Za všemi zradami a prohrami české strany stál nepochybně Fridrich V. Falcký. Nejenže sledoval výhradně své vlastní zájmy, ale usiloval pro sebe i o další výhody. Podle některých pramenů byl hlavním aktérem jednání s císařskou stranou, která vyústila v dohodu, „… která by na jedné straně umožnila zimnímu králi vládnout ve Falci a na straně druhé by umožnila Ferdinandovi II. a jeho jezuitskému zázemí zmocnit se Českého království bez ohledu na to, že při tom porušili platné zákony kodifikované předtím samotnými Habsburky“, jak uvádí Čermák. Proto Fridrich V. Falcký naoko prohrál bitvu, což mělo dalekosáhlé důsledky pro celé další pokolení. Stoleté důsledky  Po bitvě se katolická armáda přesunula do Prahy, kterou začali vojáci drancovat. A v roce 1621 se udála poprava českých pánů na Staroměstském náměstí, kdy slavný kat Jan Mydlář završil dílo zkázy. „Dochoval se Mydlářův účet, který za popravu předložil pražské radnici. Kat v něm účtuje nejen práce spojené s vlastní popravou, ale také zařízení a výzdobu popraviště, které měl na starosti,“ vysvětluje Vondruška. To byl ovšem jen začátek.  To, co následovalo, se dlouhá staletí označovalo jako barokní temno, i když v posledních letech se někdy uvádí pojem černý totalismus. Bílá hora byla vlastně vítězstvím katolíků a důsledky vidíme dodnes. Týká se to hlavně zmatků ohledně církevních restitucí, které logicky nastaly po sametové revoluci.  Pravda o bělohorské bitvě bude někde mezi. Faktem zůstává, že u letohrádku Hvězda se přece jenom nějaká akce odehrála. Někdy se hovoří o zázracích spojených s bitvou. „Tvrzení o zázračném vítězství katolíků na Bílé hoře a o vlivu nadpřirozených sil na celé dění zjevně nemůže mít nic společného s tehdejšími reáliemi,“ vysvětluje Čermák. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Architektura Prahy pod vlivem Habsburků. Za krásné město vděčíme odvržené monarchii.

Čas načtení: 2024-06-04 06:00:01

Důsledky kyberšikany: Od vydírání k nenormálnímu sexuálnímu chování

„Kyberšikana je pojem, který je velmi často zmiňován, ale nemá oporu v trestním právu,“ říká pro Čtidoma kpt. Jakub Vinčálek, tiskový mluvčí Policie ČR. Jedním typem virtuálního vydírání je tzv. sextorion. V tomto případě chlapec nebo dospělý muž poskytne fiktivní osobě intimní materiály a ta se jej snaží pod pohrůžkou zveřejnění oškubat. Tito vyděrači, kterým se přezdívá „catfish“, si vytvoří falešný profil, na kterém jsou ve svém živlu a využívají své anonymity. Poškozených mužů bylo více než 78 %, žen bylo oproti tomu pouze 22 %, jak uvádí e-bezpeci.cz. Patnáctiletý chlapec (16. května 2024): „Dobrý den, posledních pár dní jsem si psal s někým, kdo se vydával za dívku. Po sdílení intimních fotografií začal útočník požadovat peníze výměnou za jejich nezveřejnění.“ (e-bezpeci.cz) Důsledky virtuální šikany Průzkum týkající se sextingu u dospívajících chlapců je důkazem, kam až může virtuální tlak vést. Podle výzkumného šetření „je hlavním zdrojem informací o sexu pro chlapce internet“, potvrzuje e-bezpeci.cz. Po roce 2000 se na internetu objevil nespočet erotických a pornografických portálů. Bohužel tento jev přinesl i negativní dopady v tom smyslu, že je snadné se dostat k transsexuálnímu nebo sadomasochistickému pornu, k zoofilní pornografii nebo k záznamům swingers party. Pokud nezletilý chlapec náhodou objeví porno tohoto ražení, může se mu to v hlavě pomotat a vybuduje si nenormální vzorce sexuálního chování. E-šmejdi nakradli za loňský rok více než miliardu korun, pomáhá jim i umělá inteligence Číst více Časté jsou seznamky na internetu, které využívají zvláště muži, když si třeba hledají milenku nebo krátkodobé povyražení. Stane se, že mají smůlu a stanou se terčem vydírání. „Fiktivní žena“ využije citlivé údaje a pod pohrůžkou vyžaduje, aby hříšník poslal na účet nemalé peníze. „Pachatelé, kteří s nimi navázali kontakt, pak od nich získali řadu citlivých materiálů a s jejich pomocí začali pisatele vydírat,“ tvrdí Kamil Kopecký z e-bezpeci.cz. Dvacetiletý muž (15. května 2024): „Dobrý den, stal jsem se obětí catfishe. Jedna osoba se vydávala za atraktivní ženu, navázala se mnou vztah a po získání intimních materiálů mě začala vydírat.“ (e-bezpeci.cz) Před agresorem není úniku V České republice je dětských obětí kyberšikany 8 % (podle EU Kids Online II) Agresi nelze spojovat s určitým časem nebo místem, jak je typické pro trestné činy. Kromě toho je tu holý fakt, že oběť nemá kam uniknout. „Ta nebezpečnost šikany je v tom, že před ní není úniku, protože všichni mladí lidé včetně dětí mají nějaké elektronické zařízení, které nosí stále u sebe, a v případě, že je někdo šikanován, tak se to stane mnohem většímu okruhu lidí,“ vysvětluje kpt. Vinčálek. Typickým příkladem je kauza Modrá velryba, která do Evropy přicestovala po sociálních sítích z Ruska. Jedná se o sebevražednou hru pro děti, v níž se plnily různé destruktivní úkoly – „píchej se do ruky“ nebo „pořež se žiletkou“. Iniciátor potvrdil, „že na základě sebevraždy Iriny Palenkové vymyslel s přáteli mýtus o sebevražedné sektě, která dětem zadává úkoly,“ jak uvádí e-bezpeci.cz. E-šmejdi nakradli za loňský rok více než miliardu korun, pomáhá jim i umělá inteligence Číst více Případ samozřejmě prošetřovala policie, která nakonec zjistila, že šlo o marketingový trik, který měl přitáhnout nové lidi na sociální sítě. Celá hra se však zvrhla do masového sebepoškozování a sebeničení. Viníka v roce 2016 zatkli a obvinili za podněcování k sebevraždě. Podle e-bezpeci.cz existuje také tzv. kybergrooming, jehož cílem je vzbudit v protihráči různými způsoby důvěru a poté využít příležitosti a začít sexuální nátlak. Ve Velké Británii prostřednictvím počítačové hry zmanipuloval, sexuálně zneužil a následně zavraždil čtrnáctiletý Lewis Daynes svoji vytipovanou oběť Brecka Brednara. V dalším případě rovněž ve Velké Británii pachatel Adam Isaac činil na oběti sexuální nátlak. Policie jej naštěstí včas dopadla, pobyl si dva roky ve vězení a nyní je doživotně v registru sexuálních útočníků. Cesty od šikany ke kyberšikaně Šikanu v její čisté podobě dnes doplňuje kyberšikana, která ji plně nenahrazuje, ale pouze doplňuje. Oba tyto jevy mají společné rysy, souvisejí spolu a nadále se vyvíjejí. „Nějaké nevhodné, obtěžující chování tady bylo vždy a předpokládám, že celou historii lidstva někdo oblíbený byl a někdo nebyl. A souvisí to s tím, jak se jako lidi chováme. A to, že se to přesunulo do toho online prostředí, ve kterém se teď pohybujeme více než dříve, tak je to asi očekávatelné,“ vysvětluje kpt. Vinčálek. Jedna z prvních kauz v kyberprostoru se týkala klonování profilů. Hlavní myšlenkou celého podvodu je, že „útočník naklonuje profil vybrané osoby a pošle do jejího seznamu přátel žádost o přátelství. Oběť útoku pak obdrží zprávu s prosbou o telefonní číslo a uvedení kódu ze zaslané SMS zprávy“, jak uvádí e-bezpeci.cz. Na tento podvod se nachytali děti i dospělí a v online světě se s tím setkáváme pořád. „Internetový přítel“ s naklonovaným profilem může vnutit třeba odkaz na infikované webovky, zavirované fotografie nebo videa. V případě virtuálního násilí hraje významnou úlohu prevence. Zvláště je vždy zapotřebí komunikace mezi obětí a okolím a informovanost o rizicích v online prostředí. Mimo jiné potenciálním obětem neuškodí seznámení s bezpečností na internetu a pravidly chování v tomto prostoru. Důsledky a prevencí internetové kriminality se zabývá řada programů a projektů, mezi nimiž jmenujme e-bezpeci.cz nebo ncbi.cz (Národní centrum bezpečnějšího internetu), kde najdou dospělí i děti návod, jak jednat. „Dětem se snažíme především vysvětlit, jak kyberšikana probíhá, jaké jsou její příčiny a následky, jak mají postupovat v situaci, kdy kyberšikanu zažívají, ale také jak kyberšikaně předcházet a jak zajistit, aby byl její dopad co nejmenší,“ vysvětluje Kopecký. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Když si polijete počítač, jeho záchrana záleží na každé vteřině.

Čas načtení: 2024-10-08 11:44:00

Jihočeští vědci vyvinuli sondu, která pomůže chránit lesy před kůrovcem

Praha 8. října 2024 (PROTEXT) - Česko musí rychle inovovat, aby zachránilo alespoň nejcennější lesní porosty před kůrovcem. Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity a společnost Greativity Group vyvinuly speciální kamerovou sondu, která pomůže odhalit zárodky možných kalamit a zabránit tak plošnému kácení lesů. Sonda je nyní dostupná pod názvem TreeInsp prostřednictvím společnosti NeraAgro Technology. Další vývoj se zaměří na využití umělé inteligence pro analýzu dat a predikci šíření kůrovce.Bezdrátová kamera TreeInsp, určená k odhalování škůdců lesních dřevin, je výsledkem více než roční spolupráce mezi Jihočeskou univerzitou a skupinou Greativity Group podnikatele Jana Vyskočila. Toto spojení vědy a praxe vedlo ke vzniku spin-off společnosti NeraAgro Technology, která se zaměřuje na komercializaci výsledků výzkumu a inovací.Využití sondy TreeInsp není omezeno jen na kůrovce. „Arboristé ji mohou využít při ochraně městské zeleně či parků. Lze ji využít i k odhalení dalších škůdců, jako jsou houbové patogeny nebo invazivní druhy napadající listnaté stromy,“ dodává Jaroslav Křtěn, ředitel společnosti NeraAgro Technology.S pomocí sondy lze zachránit 30–60 % stromůPodle rektora Jihočeské univerzity Pavla Kozáka má tento přístroj k odhalování škůdců velký potenciál, protože klimatická změna působí v lesích obrovské škody: „Ty vznikají především tím, že šíření kůrovce není odhaleno včas, což vede k rozsáhlému a často zbytečnému kácení i zdravých stromů.“Včasným odhalením kůrovce pomocí sondy TreeInsp lze zachránit 30–60 % stromů, které ještě napadené nejsou. „Během jedné hodiny jsme schopni prohlédnout desítky stromů a k pokácení označit jen ty napadené. Bez kamery lesníci a arboristé používají dalekohledy nebo žebříky, což je zdlouhavé a nepřesné,“ vysvětluje praktické zkušenosti entomolog Petr Doležal z Biologického centra AV ČR.Často vyvstává otázka, proč lesníci k odhalování kůrovce nevyužívají drony. Ty je sice také možné využít ke sledování stavu lesních porostů, ale jejich nasazení má řadu omezení, hlavně technická a administrativní. „Drony jsou v hustém porostu nepraktické, nedostanou se snadno ke kmeni, a lesník by tak místo kůrovce musel sledovat let dronu. Potřebujeme snadno ovladatelnou bezdrátovou kameru, která rychle a přesně odhalí závrty a drtinky, což TreeInsp přesně splňuje. Navíc dokáže pořídit GPS záznamy a umožňuje přisvícení či inverzní zobrazení povrchu. Nasbíraná data je navíc snadné dále vyhodnocovat,“ vysvětluje technický autor sondy Milan Novák z katedry informatiky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.Nejdůležitější součástí dronu jsou jeho senzory a následné zpracování získaných dat, které zatím vyžaduje odborně vyškolený personál. Nemalou roli hraje i cena dronů vybavených těmito senzory. „V tuto chvíli lesníci potřebují zařízení, kterým si ověří na solitérním porostu jeho kvalitu, odhalí závrty. TreeInsp toto plně splňuje s minimální investicí. Vznikl jako přímá reakce na požadavky lesnické komunity,“ dodává Milan Novák.Šíření kůrovce pomůže zpomalit umělá inteligence a dronyDalším krokem ve vývoji sondy TreeInsp je využití umělé inteligence (AI) pro zlepšení analýzy dat a efektivnější detekci napadených stromů. „Umělá inteligence bude klíčovým nástrojem pro analýzu velkého množství dat nasbíraných pomocí sondy. Strojové učení by mohlo umožnit rozpoznávání vzorců šíření kůrovce a dalších škůdců,“ shrnuje Jaroslav Křtěn.Rovněž drony s multispektrálními senzory, popřípadě analýza satelitních multispektrálních dat, by mohly hrát důležitou roli při plošném monitoringu lesů, což by doplnilo lokální nálezy sondy TreeInsp. „Drony mohou analyzovat změny ve vegetaci pomocí vegetačních indexů či jiných indikátorů získaných z multispektrálních senzorů. To by signalizovalo napadení škůdci a následný průzkum pomocí TreeInsp by byl přesnější,“ vysvětluje autor sondy Milan Novák.Jihočeští vědci chtějí expandovat s TreeInsp do zahraničíNový technologický spin-off NeraAgro Technology plánuje pilotní prodej sondy v Česku a expanzi do zahraničí, zejména do Německa a Rakouska, kde se rovněž potýkají s rozsáhlou kůrovcovou kalamitou. Zástupci společnosti jsou již v kontaktu s odborníky z Národního parku Bavorský les v bavorské části Šumavy.Technologie sondy nabízí mnohem širší uplatnění než jen v boji proti kůrovci. „Vidíme obrovský potenciál pro její využití v arboristice, botanice a dalších oborech. Otevírají se možnosti spolupráce i v jiných oblastech, například hydroponii a aquaponii, kde by univerzita mohla spolupracovat na vývoji systémů pro pěstování rostlin ve vodě s minimální spotřebou chemických prostředků,“ uzavírá Jan Vyskočil, majitel Greativity Group, která poskytla investici pro založení spin-offu NeroAgro Technology. Autor: Greativity Group ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-10-18 18:00:01

Když obchod odmítne reklamaci: Soudit se je drahé, jsou i jiné cesty

Stalo se to snad každému. Je to nepříjemný pocit, když si vyberete a zaplatíte zboží a nedostanete, co chcete, nebo nic nefunguje. Nejčastěji se tento problém řeší jednoduše reklamací. Někdy to jde a jindy není jiná možnost než zvolit složitou cestu a obrátit se na soud. V takovém případě je dobrý každý doklad. Vyplatí se řešit reklamaci u soudu? Možné důkazy: účtenka nebo faktura, záruční list, znalecký posudek, fotografie nebo video svědčící o vadnosti zboží, reklamační list a dokumentace o komunikaci s prodávajícím.  V případě soudu lze polemizovat, zdali se nám to vyplatí. Jednak advokát něco stojí a jednak jsou tu i další výdaje. A to se týká obou stran, nejen toho, kdo soudní při prohraje. „V závislosti od konkrétního sporu mohou tyto náklady šplhat od několika tisíc do několika desítek tisíc,“ vysvětluje Mgr. Klára Bortlíková z advokátní kanceláře Cisek. Nešťastný zákazník vždy riskuje, že při prohraje, ale pokud dojde k úspěchu, kupující dostane vrácenou celou částku. Advokáta si ale zaplatí sám a ten za hodinu bere 1000–4000 Kč. „Pokud si najme špičkového advokáta, který mu vyúčtuje odměnu 50 tisíc Kč za vedení sporu, je možné, že podle výpočtu mu soud na náhradě přizná částku násobně menší,“ tvrdí Bortlíková. S některými advokáty se lze ale domluvit tak, že budou klienta zastupovat zdarma a odměnu dostanou pouze při soudní výhře.  Pro soud je dobré opatřit si dostatek důkazů. „Nejvyšší sílu však jistě bude mít znalecký posudek vyhotovený znalcem. Jeho provedení může nařídit i soud v průběhu řízení. V takovém případě bude většinou náklady za jeho provedení hradit ta strana, která bude ve sporu neúspěšná,“ vysvětluje Bortlíková. Znalecký posudek je tedy jeden z důkazů pro soud, jehož účelem je informovat o věci ve všem podstatném. Vyhotovuje jej soudní znalec nebo znalecký ústav. Jak přežít reklamaci zboží z e-shopu a nezbláznit se? Jde to i bez soudu Číst více Kdo chce moc, nemusí mít nakonec nic Co všechno platí při soudu ohledně reklamace spotřebitel? Soudní poplatek (poplatek za běžný spotřebitelský spor se pohybuje ve výši 1000 Kč),  odměnu advokáta (může být jako hodinová nebo úkolová, sazba se liší podle zaměření, lokality, velikosti kanceláře, někteří mají cenu včetně DPH a jiní nejsou plátci DPH) a další výdaje (jízdné, znalecký posudek, jazykové překlady). Pan Jeřábek si koupil prostřednictvím e-shopu nový a drahý mobil. Neuměl s ním však zacházet, a když do něj vkládal paměťovou kartu, přístroj poškodil. Rozhodl se, že výrobek bude reklamovat, ale firma, od které ho kupoval, mu na to neskočila. Běžná reklamace mu nevyšla a ani mimosoudní řešení sporu.  Došlo tedy na soud. A byl to soud nekonečný a neskončil pro pana Jeřábka dobře. Vzal si sice renomovaného advokáta, který jej zastupoval, jeho honorář se však vyšplhal až na 100 tisíc Kč. Důkazy dosvědčily, že si vadu zboží způsobil sám. A tak nejenže přišel o balík peněz, ale utržil si také ohromnou ostudu.  Mimosoudní řešení sporů Je moc dobře, když se reklamace vyřeší smírnou cestou. Říká se tomu „mimosoudní řešení sporů“ neboli „řízení ADR“. To má na starosti Česká obchodní inspekce. Nejčastější spory se týkají reklamace spotřebního zboží a nedodání zboží či nevrácení peněz po odstoupení od smlouvy, další spory souvisí se smlouvou o dílo, různými službami, přepravami a zájezdy. „Důvodem pro řešení sporů soudní cestou je velmi často neúspěch ADR řízení nebo nestihnutí lhůty na zahájení ADR řízení, která je stanovena na jeden rok od doby, kdy se spotřebiteli nepovedlo vyřešit reklamaci,“ vysvětluje Bortlíková. Rozjezd e-shopu: Co nechat plavat a na co se zaměřit Číst více Je dobré mít na paměti, že v případě soudu se obě strany ocitnou pod tlakem a má to i svoje právnická a psychologická rizika. „Zejména v případě nedorozumění a špatné komunikace může hrát psychologická stránka obrovskou roli,“ zmiňuje Bortlíková. Každopádně spotřebiteli se více vyplatí ADR, neboť je podání návrhu na zahájení bezplatné. Obě strany hradí pouze náhrady na řízení. Důležitá je v tomto případě oboustranná dohoda, protože Česká obchodní inspekce nemá v kompetenci vydat rozsudek.  Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (coi.cz, akcisek.cz) KAM DÁL: Svatební slib u notáře. Láska je slepá, ale i ta má svůj rozpočet.

Čas načtení: 2024-10-29 07:00:01

Střídavá péče. Co se stane, když jeden z rodičů přestane fungovat?

Když se matka s otcem rozumně nedohodnou, je na řadě soud. „Tehdy rozhoduje, jak aktivní bude druhý rodič. Hlavní roli zde hrají lékařské zprávy,“ tvrdí advokát Mgr. Michal Benčok. V tomto případě je namístě, aby rodič, který se nemůže nebo nechce o děti starat, poctivě platil výživné. Jak to vidí právník Prvotní je vždy zájem dítěte a v případě neschopnosti jednoho z rodičů se musí na tento zájem vždy brát zřetel. Podle zákona „změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu“. Když pak spolu matka s otcem nekomunikují a nespolupracují, má to vliv na vývoj dítěte. Rodič, který spolupracuje, je právě ten, komu soud dá zpravidla přednost pro výlučnou péči.  Není co zvažovat a je třeba jednat. „V takovém případě by se ale soud měl snažit zachovat dětem aspoň kontakt s rodičem formou styku, který bude v rámci možností co nejširší. Stát by se měl o situaci zajímat už před soudním řízením a hledat způsoby, jak rodiči pomoci, aby se dále mohl o své děti starat, než jej péče zbavovat,“ vysvětluje Ing. Aleš Hodina, dr. h. c. Někdy stačí pouze podpora psychologa nebo materiální pomoc. Pokud tedy nastane v životě jednoho z rodičů nějaká tragická situace nebo událost, která naruší vztahy s dětmi, druhá strana, která je na tom lépe, se pak ujme příležitosti, což je třeba ošetřit právnickou cestou. „Druhý rodič musí podat návrh k soudu na změnu péče – a to na výhradní. Soud jako takový přihlíží ke stanovisku OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) a také může přihlédnout i k názoru nezletilého. Problém ale bude stanovení výše výživného. Při střídavé péči je totiž nastavena tak, že si rodiče prakticky nic neplatí,“ vysvětluje Mgr. Benčok.   Romská babička dělá drahoty. V azylovém domě se cítí lépe než u dětí Číst více Sebevražda maminky Příběh maminky, která spáchala sebevraždu, je dobrý příklad toho, jak člověk může přijít o své děti. Zpočátku vše šlo jak na drátkách. Po rozvodu se oba rodiče rozumně domluvili na střídavé péči a vše dokonale fungovalo. Jeden týden byly děti u matky a druhý týden u otce. V životě maminky však jednoho dne nastala osudová tragédie.  V létě ubytovala ve svém velkém domě cizince z Brazílie, kteří k nám přicestovali poznávat památky a krásnou českou přírodu. Bohužel s nimi v kufrech doputovaly i štěnice. Když Brazilci odjeli, bylo všude ticho po pěšině. Na podzim si matka všimla, že po posteli leze nějaký hmyz, ale nepřikládala tomu větší význam. Radek Ptáček. Když odborník na duši spáchá sebevraždu Číst více Po roce v létě se s dětmi vrátila z dovolené, ulehla do postele, a když zhasla, pocítila, že po ní lezou nějaké potvory. Rozsvítila a zhrozila se. Štěnice! Došlo to tak daleko, že se rozlezly po celém baráku. Zavolala na pomoc odborníka, ale byl to podvodník, který hmyz po domě roznesl ještě víc a jenom z ženy tahal peníze. Po půl roce si objednala dezinsekční firmu a ta jí s politováním oznámila, že dřevěný dům musí zbourat. Žena se totálně zhroutila a spáchala sebevraždu, i když neúspěšnou. Nejenže přišla o střechu nad hlavou, ale ze žalu se dala na pití a děti logicky přešly do péče otce.  Tatínek se stal závislým na kokainu Druhý příběh se týká tragédie tatínka, který začal fetovat. Byl velmi pracovně vytížený, protože chtěl vydělat hodně peněz, aby se jeho děti měly dobře a dostaly, co si zamanou. Pracoval ve dne i v noci a kolikrát i 24 hodin. Někdy i několik dní nespal a relaxace pro něj byla neznámý pojem. Ani do hospody na pivko nechodil.  Měl jednoho rádoby kamaráda, který ho jednou pozval do jakéhosi pochybného baru. Ten kamarád byl drogový dealer, o čemž onen tatínek neměl zprvu ani tušení. Tenkrát v baru si spolu trochu přihnuli kořalky a tu se kamarádíček vybarvil. „Ty seš nějakej suchar. Nic s tebou není. Měl bych tady něco lepšího, než je tahleta whisky,“ řekl mu ten dealer. A ukázal mu igelitový pytlíček s bílým práškem. Unavený a nešťastný tatínek už na tom byl tak, že jej následoval na záchod a kokain si tam s ním šňupnul. Od té doby nastal v jeho životě kolotoč bez návratu. Nejprve pracoval a vydělával ještě víc než dřív. Ale zrádná droga si brzy vybrala svoji daň. Časem už to nezvládal a musel na léčení. To byl však pro matku dětí impuls, aby k sobě přetáhla své děti. „Stále přetrvává v té soudní judikatuře taková pověra, že tím vhodnějším a lepším pro výchovu, zejména dětí útlého věku, je zásadně matka. Zákon a mezinárodní úmluvy však říkají něco jiného. Říkají: Oba rodiče mají stejná rodičovská práva, jsou si rovni. Není možné jednoho z nich, dokonce jenom kvůli pohlaví, preferovat,“ vysvětluje JUDr. Pavel Rychetský, dr. h. c., předseda Ústavního soudu ČR. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (občanský zákoník, stridavka.cz) KAM DÁL: Svatební slib u notáře. Láska je slepá, ale i ta má svůj rozpočet.

Čas načtení: 2024-12-19 06:47:01

Pouliční prostituce. Co všechno je žena schopná udělat, když ji život postaví do kouta

Na ženy, které prodávají své tělo na ulici, se nezřídka pohlíží skrz prsty. Prý roznášejí pohlavní choroby, jsou to narkomanky a špatné matky. Svůj osud si prý zaslouží a žádná slušná žena by se takto neživila. Pro článek vypovídaly ženy bez domova, jejichž identitu redakce zná. Sexbyznys a ulice Nejčastěji se živí pouliční prostitucí ženy ve věku 20–50 let. Na ulici je typický jev „survival sex“, kdy ženy nevidí jiné východisko než vyhledat pomoc muže a být sexuálně k dispozici. „Když je ženská sama na ulici, každý si na ni dělá nároky,“ stěžuje si Dana z ulice. Někdy to dojde tak daleko, že se bezdomovkyně začne živit prostitucí. Je to taková berlička, která na čas zažene hlad a umožní důstojnější bydlení. „Potkáváme ženy, které vydělávají na základní potřeby typu jídlo, oblečení a bydlení pro sebe nebo svou rodinu,“ vysvětluje Pavel Ubrankowicz, PR manažer z organizace Rozkoš bez rizika. Prostituce u žen z ulice není tak vzácná jako u mužů. U mladších žen je tento jev častější než u těch starších, protože když ženy žijí na ulici již delší dobu, obvykle si najdou jiný zdroj obživy. Často seknou s prodejem svého těla z důvodu poklesu atraktivity, ať už kvůli dlouhému pobytu na ulici, užívání návykových látek, nebo z jiných příčin, jak se dočteme v knize od Marie Vágnerové Bezdomovectví ve středním věku. Je nemocná a prodává své tělo Nejčastější drogy u žen, které žijí na ulici a živí se prostitucí: marihuana a pervitin. To, že je někdo duševně nemocný, ho neochrání před prostitucí. Za vše mluví příběh Terezy, která v průběhu studia na ČVUT (České vysoké učení technické) přišla o maminku a postupně ztratila domov. Stala se z ní narkomanka a musí se živit prostitucí. „Také někdy dělám prostituci, ale není mi to moc příjemné. Je velmi nemilé potkat člověka, který má dva metry a sto kilo. Takového člověka nemohu odmítat. To je pak problém, protože takový člověk vás může zamknout doma a může si s vámi hrát donekonečna. Naštěstí to, že mě někdo uvěznil doma a vzal mi svobodu, se mi stalo jenom jednou,“ svěřuje se Tereza, která žije jako bezdomovkyně. Život v poválečném Londýně: Špína, bída, prostituce, ale i láska a štěstí Číst více Tereza měla velké štěstí, že se ocitla v komunitním centru v pražské Žitné ulici, které provozuje farní charita. Ačkoliv je na tom zdravotně dost špatně, svítá jí naděje na lepší zítřky. Trpí úzkostí a traumatem, má hraniční poruchu osobnosti a k tomu si dopřává alkohol a pervitin. Díky nízkoprahovému centru absolvovala léčebný pobyt v bohnické psychiatrické léčebně a doufá, že se uvolní místo v azylovém domě. Stále ještě cítí naději, že její život nabere lepší směr. „Chtěla bych zázemí. Normálně bych platila nájem a chodila do práce. Nic velkého neočekávám. Obvyklý komfort,“ vysvětluje Tereza. Odborně se pouliční prostituci říká „outdoor“ neboli „venku“ – sexuální služby na ulici, silnici, parkovištích či nádražích. Pouliční rusalky mají své útočiště Prostitucí nejen žen bez domova se zabývá organizace Rozkoš bez rizika. Pomoc této skupině žen probíhá jednak v poradenských centrech, jednak prostřednictvím terénních programů. Organizace Rozkoš bez rizika bojuje proti předsudkům a snaží se těmto ženám pomáhat, jak se dočteme na rozkosbezrizika.cz. Poskytuje jim zdravotní, sociální a právní služby nebo psychoterapii. „V praxi to znamená vyšetření na pohlavně přenosné infekce, informace a rady v tématech zdraví, vztahů, bezpečí, násilí, rodičovských kompetencí, ale týká se to i práv a povinností. Nejúčinnější je navázat partnerské a důvěrné vztahy, nesoudit a nehodnotit. Být jim nablízku a slyšet, co říkají. Vycházet z jejich potřeb a pomalu plánovat i drobné změny v jejich životech,“ vysvětluje Pavel Ubrankowicz. Donutil manželku k prostituci, pak ho přemohla žárlivost. Geniální nápad přinesl smrt Číst více Česká legislativa sexuální práci ani nezakazuje, ani nepovoluje. I když nejde o trestnou činnost, nejedná se o legální příjem. Pokud chce mít žena živící se prostitucí svoji živnost ošetřenou jako osoba samostatně výdělečně činná, je to možné díky živnosti volné, jak se dočteme na rozkosbezrizika.cz. Největším rizikem při sexuální práci nejen na ulici je jo-jo efekt, protože když už se jednou začne a nabídky stále jsou, je pak těžké s tím přestat. Ale na druhou stranu, když má žena bez domova peníze, třeba získané prodejem vlastního těla, může si platit nájem na ubytovně a je pak snazší udělat ten mílový krok a říct si jednou provždy dost. Nejlepší cestou, jak bojovat s pouliční prostitucí, je prevence. Díky přednáškám na školách a přítomnosti sociálních pedagogů ve školství se může předejít životní tragédii již v zárodku. „Prevence je základní metoda a jedná se o soustavu opatření, která mají bránit výskytu nežádoucího jevu a snižovat pravděpodobnost jeho vzniku,“ tvrdí Pavel Ubrankowicz. Předsudky vůči sexuální práci nezmizely a asi tu budou pořád. Alarmující je fakt, že pokud žena bez domova živící se sexuální prací zemře, lidé s ní zpravidla neznají slitování. Komentují to slovy: „Dobře jí tak, co čekala?“ nebo „Nic jiného si nezaslouží.“. Uniká tu však princip věci, že umřel člověk z masa a kostí. Ta žena byla něčí dcera, matka, kamarádka nebo partnerka. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: LSD a terapie tripem. Má řadu zásadních rizik, ačkoliv rozšiřuje duševní obzory. 

Čas načtení: 2021-01-27 05:00:00

Slovní hodnocení na vysvědčení se píše těžko, školy jsou zvyklé na známky

Ve školách stále suverénně vedou známky. Ryze slovní hodnocení používá na vysvědčeních jen zhruba 7 procent základních škol. Podle dat České školní inspekce se ale slovní hodnocení do žil českého školství pomalu dostává. V kombinaci se známkami ho využívá na 30 procent základních škol v Česku. Reportáž přináší iDNES. „V kontextu dlouhodobé distanční výuky může být slovní hodnocení mnohem více vypovídající a mnohem více využitelné a nakonec také mnohem spravedlivější,“ vysvětluje náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys. s tím, že je takové hodnocení mnohem náročnější na čas, obsahovou i formální přesnost. Jednoduše je pracnější, což může být problém pro školy, kde jsou žáků stovky. Učitel se na slovní hodnocení potřebuje připravit. Nejen tím, že ho chce používat, ale jde také o určité podklady k němu. „Pro řadu pedagogů bude v této chvíli složité si slovní hodnocení připravit, protože je k němu třeba mít naplánované cíle, dostatek podkladů, vědět na čem ho stavět a v neposlední řadě mít také odbornou oporu, aby mělo ten správný efekt,“ vysvětluje Pavlína Loňková, učitelka z brněnské základní školy Labyrinth. Důvodů, proč učitelé slovní hodnocení tolik nevyužívají, je podle Loňkové více. Jednak je to stále neznámá, protože to doposud není běžná součást hodnocení. Rodiče i učitelé prošli systémem, kde byly jen známky, které jsou pro ně srozumitelné. A napsat vypovídající slovní hodnocení je i časové náročné.  Celý text naleznete zde

Čas načtení: 2020-10-30 19:34:08

Ukázka z knihy Benjamina Kurase Malá paměť

Humorná, poučná, zajímavá i provokující – taková je kniha memoárů Benjamina Kurase Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného „uvěznění“ v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“ Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“ Ukázka, strana 95: KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející.         V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující.         Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi.         Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta.         V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši.         A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků.         Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže.         V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise (jemuž se na Hané říkávalo Honza Mařas), jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier.         Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu.         Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil.         Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova: Půjdeme se posadit do zahrady. Ano, rád se do vaší zahrady podívám. Mám tam spoustu záhonů. Pěstujete něco? Ano, tady mi roste salát. Pěkný hlávkový. A tady kvetou růže. Já mám rád dobrý salát. Já dávám přednost růžím. S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína. Tisková zpráva

Čas načtení: 2019-12-01 18:43:59

Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?

Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers (Proč zebry nemají žaludeční vředy, 1994) fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM (2017), na níž pracoval deset let.   Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti primáta, 2002). Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru, bratra, strýčka a tak dále). A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po cizího člověka (26 procent). Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození (emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí, kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ

Čas načtení: 2024-02-09 11:24:00

Red Monster "hravě" připraví vaše děti na přijímačky

Praha 9. února 2024 (PROTEXT) - Termín přijímacích zkoušek na střední školy a gymnázia se nezadržitelně blíží. Rodiče a především jejich děti proto začínají pociťovat vzrůstající tlak a nervozitu. Školáci si musí zapamatovat obrovské množství informací, což je samozřejmě velmi stresující. Díky moderním metodám vzdělávání se ale příprava na přijímací zkoušky nemusí rovnat utrpení v podobě nekonečných hodin biflování. Na scénu totiž přichází sympatická červená příšerka Red Monster, která školákům pomůže se na přijímačky hravě a zároveň kvalitně připravit.Red Monster je online vzdělávací platforma, která žákům základních a středních škol nabízí kurzy českého jazyka a literatury, matematiky a řady dalších předmětů. "Naše online platforma v podobě červené příšerky žákům nabízí opravdu širokou škálu studijních materiálů, které jsou navrženy tak, aby učení bylo efektivní, ale zároveň zábavné a motivující," vysvětluje Jakub Haláček, ředitel Unicorn Publishing, online nakladatelství pod které spadají i vzdělávací kurzy Red Monster.Děti se tak ve společnosti červené příšerky mohou těšit na dobrodružství plné poznání, kde každý předmět je prezentován prostřednictvím hravých aktivit a příběhů, které vedou k lepšímu porozumění. "Příprava na přijímačky s Red Monster není pouze o učení, je to cesta plná zábavy. A co je za nás nejdůležitější, děti se mohou naučit, že vzdělávání může být vzrušující a obohacující zážitek, a to nejen před zkouškami, ale po celý život," vysvětluje Jakub Haláček a doplňuje, že všechny dostupné online kurzy jsou v souladu s tuzemskými osnovami školního vzdělávání. "Vytváříme je ve spolupráci s kvalifikovanými učiteli a odborníky, čímž zajišťujeme, že obsah kurzů odpovídá požadavkům Rámcového vzdělávacího programu stanoveného ministerstvem školství a díky tomu jsou naše kurzy nejen zábavné a interaktivní, ale také plně kompatibilní se vzdělávacími standardy v České republice."Příprava na přijímačky bez stresuTakto připraveni budou žáci čelit přijímacím zkouškám s mnohem větší jistotou a klidem, online kurzy je totiž perfektně připraví na stěžejní předměty, jako jsou čeština a matematika, ale také na další obory včetně biologie, dějepisu, zeměpisu, občanské nauky, chemie a fyziky. "Naše online studijní materiály jsou navrženy tak, aby žáky motivovaly a udržely jejich pozornost. Děti se proto učí prostřednictvím her a zajímavých aktivit, což zvyšuje jejich koncentraci a zájem o učivo," popisuje způsob studia formou online kurzů Jakub Haláček.Kurzy jsou nejen zábavné a interaktivní, ale jsou zároveň variabilní a přístupné pro každého. "Dobře si uvědomujeme, že každý se učí jiným tempem a má odlišné potřeby, a proto jsou naše kurzy přizpůsobené individuálním požadavkům. Všechny kurzy jsou online, studenti se tak mohou učit odkudkoliv a kdykoliv, kde mají přístup k internetu, a v případě, že něčemu nerozumí, mohou si lekce přehrávat do té doby, dokud učivo plně nepochopí," jmenuje výhody online kurzů Jakub Haláček.Interaktivní vzdělávání pro všechny"Matematika byla pro moji dceru silnější stránkou, proto jsem jí zajistil kurzy českého jazyka, aby si jej lépe osvojila. Vzdělávala se zábavnou formou a bylo to na ní opravdu znát. Rychle se zlepšila v oblastech, ve kterých do té doby často chybovala," popisuje své zkušenosti s Red Monster Radek Dolejš, tatínek žákyně, která si online kurzy vyzkoušela.Unicorn Publishing nabízí své vzdělávací online kurzy Red Monster v ukrajinštině zdarma, čímž se snaží usnadnit adaptaci ukrajinských dětí, které se ocitly v České republice po útěku před válečným konfliktem ve své vlasti.Studijní materiály od Unicorn Publishing vzdělávají společnost prakticky ve všech věkových kategoriích - od dětí formou online kurzů Red Monster, přes dospělé na Unicorn University, až po zaměstnance v rámci programu Top Gun Academy. Všechny tyto vzdělávací aktivity jsou dlouhodobě podporovány největší českou softwarovou společností Unicorn.ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2022-02-21 08:58:08

První lásky, šikana a sociální sítě. Česká televize natočila první hraný webseriál TBH o životě středoškoláků

Na brněnské střední škole se život točí kolem florbalu, mejdanů s levným alkoholem, počtu sledujících na Instagramu nebo prvních lásek. Studenty Máju, Nessu a Lukyho by nikdy nenapadlo, že na ně jejich spolužák může vytáhnout zbraň. Útok, který zásluhou sociálních sítí odkryje i jejich slabiny, je expozicí prvního hraného webseriálu z produkce České televize. Všech deset dílů série TBH mohou diváci zhlédnout v iVysílání. „Na TBH mě zaujalo, že se zabývá vztahy a pocity teenagerů, lidí v tom zvláštním období mezi dětstvím a dospělostí, kdy se zapojují do společnosti a jejích institucí, hledají a vymezují své společenské postavení, ale také duševně dozrávají, uvědomují si, jací jsou, a uvědomují si i svou sexuální identitu. Z námětu bylo zřejmé, že se na svět budeme dívat jejich očima. Pro mě je to v mém věku vzdálený svět, ale zároveň si sama toto období hodně pamatuji včetně toho, jak moc mě formovalo,“ říká kreativní producentka Alena Müllerová. TBH se obrací k teenagerům a jejich rodičům s citlivými tématy, jakým je například šikana. Vyprávění sleduje události z různých pohledů hlavních postav po dobu jednoho měsíce po střeleckém útoku. Vrací se ovšem i do doby před incidentem a vysvětluje tak příčiny změn v jejich životech. „Klíčová pro nás byla autenticita a empatie, se kterou zobrazujeme postavy, z nichž každá má svůj pohled na situace i vztahy, a dáváme tak zaznít různým hlasům a přístupům. A díváme se pod povrch, proto jsou různé epizody z perspektivy různých postav, abychom mohli vnímat často kontrast mezi tím, jak působí navenek, a tím, jak vše prožívají v soukromí. K tomu odkazuje i název – TBH je zkratka z internetového slangu ‚to be honest‘ aneb ‚upřímně‘ a naše postavy se různým způsobem musí postavit k pravdě o sobě samých, najít se a rozhodnout se, jestli být samy sebou – a za jakou cenu,“ vysvětluje režisérka a autorka námětu Lucia Kajánková. Dívčími hrdinkami vyprávění jsou aktivistická Mája, jež se díky živému vysílání ze střeleckého útoku mění z outsiderky ve školní hvězdu, a její spolužačka Nessa, jejíž vysoký sociální kredit naopak utrpí vinou jejího nevlastního bratra – dlouhodobě šikanovaného Tondy. „Je mi blízká v neschopnosti vyjadřovat ve velkém něžné a obecně kladné emoce, jako je láska nebo vděk. I když něco takového cítím, je pro mě těžké to vyjádřit, cítím se trapně, jako kdyby to byla spíš slabost,“ svěřuje se představitelka Nessy Martina Jindrová. Z chlapců je největší pozornost věnována traumatizovanému Lukymu, jehož bezpečný svět rozvrátí problémy s vlastní sexuální identitou, a jeho dlouholetému kamarádovi Pavlovi, jenž se po útoku stává ve florbalovém týmu přirozenou autoritou. „Doba šla sice dopředu, ale pořád ne dostatečně. Stále si kladu otázku, jak bych já sám mohl osobně přispět k tomu, aby to pro společnost obecně nebylo natolik palčivé. TBH je určitě jedním z těchto kroků,“ komentuje seriálový Pavel, student herectví Jiří Hába, dějovou linku o sexuálních a genderových menšinách. Roli sociálních sítí a moderních technologií sleduje webová série s kritickým odstupem. V rámci projektu na nich čas trávili samotní scenáristé, kteří spolu komunikovali v rolích konkrétních postav. Kajánková na scénářích spolupracovala s šesti autory, svými studenty na katedře dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU. „Texty vznikaly ve formátu writers’ room. To znamená, že jsme pracovali společně – stavěli linky, rozpracovávali postavy, prohazovali si mezi sebou scénáře epizod, které jsme si dramaturgovali a přepisovali. Vzhledem k tomu, že část práce probíhala během covidové uzávěry, tak jsme se částečně virtuálně odstěhovali do světa našich postav, dělali jsme si tematické improvizace, kdy jsme si psali do skupinových nebo soukromých konverzací na sítích právě za postavy,“ popisuje Kajánková. Autentičnost projektu zajistily také rešerše prováděné pomocí speciálních dotazníků přímo mezi cílovým publikem na vybraných školách. Na mezinárodním festivalu Serial Killer 2021 získal projekt Cenu za nejlepší webový seriál. Tento úspěch odstartoval zájem dalších mezinárodních festivalů a přehlídek. Už před svou premiérou tak bylo TBH uvedeno na festivalech Mezipatra, Juniorfest, Tallinn Black Nights či na Berlinale Series Marketu. V červnu pak bude soutěžit na Prix Jeunesse v Mnichově.

Čas načtení: 2021-10-26 14:38:16

Příběhy okamžiků, které znamenaly víc než roky, představuje nový podcast Hi.storky

V životě nejde o roky, ale o vteřiny. Změní toho mnohem víc. Krátké podcastové divadelní hry Hi.storky takové chvíle zaznamenávají. Některé čerpají z historických událostí, jiné z vyprávění blízkých a přátel tvůrců podcastu. Propojují dějiny všedního dne se zlomovými okamžiky. Hry namlouvají Hana Drozdová, Šimon Bilina a další herci. Dialogy píše Matouš Hartman. Nápad na podcastové hry s příběhy, které se vejdou do pár minut, vznikl jeden večer v době lockdownu. Šlo o momentální ideu, která se objevila, když novinář Matouš Hartman (spoluautor knihy Ten den: 17. listopad 1989) poslouchal svou známou vyprávět, co se jí ten den přihodilo. Během chvíle na stole ležel příběh, který nepotřeboval kulisy nebo zdlouhavé popisy. Byl dostatečně dramatický a stačily mu k tomu dialogy. Přesto nezabral víc než pár minut rozhovoru a odehrával se na jednom místě. Příběhy se inspirují událostmi z českých a světových dějin, vrací se k důležitým okamžikům 20. století, ale občas se vypraví i na cestu do středověku či novověku. Některé hry zaznamenávají rozhovory lidí, kteří se dostali do soukolí velkých dějin, aniž by o to stáli. Další dialogy odkazují na zdánlivě banální okamžiky, které ovlivnily svět do budoucna, třeba jako setkání Evy Duartové s Juanem Domingem Perónem. Právě představa o tom, jak mohlo probíhat jejich seznámení, se odráží ve druhém dialogu podcastové série. Ve hře Výhled z okna zase autoři rozpracovávají pravdivý příběh Češky, která přežila holokaust. Podcast Hi.storky sice neslouží jako historický zdroj, ale z dějin čerpá. Ukazuje události v osobnějším světle – zajímá se o účastníky, nevypráví dějiny jako kniha, nechává postavy, aby mluvily. „Chceme upozornit na to, že i jeden okamžik dokáže hodně. Změnit lidský osud nebo rovnou chod dějin,“ vysvětluje Matouš Hartman. „Mnohdy k tomu stačí jedno slovo, nebo pár minut trvající rozhovor,“ dodává. „Chceme vytvořit formát, který by vznikal napříč žánry a propojoval mladé herce.“ V připravovaných dílech podcastu se dále objeví například Daniel Mišák (Západočeské divadlo v Chebu), Eliška Vocelová (DJKT Plzeň, A Studio Rubín), Tomáš Weisser (DAMU) a Daniel Krejčík (Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo v Řeznické)," vysvětluje Noemi Krausová. Zatím natočené podcasty Jak Evita potkala Peróna Bylo tam volno. Eva Duartová si 22. ledna 1944 přisedla k ministru práce Juanu Domingu Perónovi. Zatímco pódium patřilo benefičnímu vystoupení, v prezidentské loži se dával dohromady jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších párů 20. století. Oslava covidu Kolik chyb jsme minulý rok udělali a kolika se ještě dopustíme? Jeden přešlap, jeden výdech, jeden nádech, cesta na JIP a konec. Doufejme, že dialog mezi dvěma příbuznými z podcastové hry je už historií. Postavy jsou anonymní, ale ocitají se v situaci, kterou zažilo mnoho českých rodin.   Výhled z okna Nebylo to zbytečné sebetrýznění. Byla to poslední možnost, jak se rozloučit. Podívat se z okna na příbuzné, kteří odcházejí do transportu. Veletržní palác sloužil jako shromaždiště pražských Židů před cestou do Terezína. Jedna žena zaplatí za okno s výhledem na palác, aby mohla naposledy vidět svou matku. Příběh je inspirován skutečnou událostí, ale postavy jsou anonymizované. Neodsunutí Někteří Němci zůstali. Přišli ale o domov. Sudety se proměnily v cizí místo plné cizích lidí. Jsme v odstaveném železničním voze někde u Plzně, kde žije německá rodina. Na základě Benešových dekretů přišla o všechno, ale Německa nedojela. Otec byl horník a ti se hodili. Hra je inspirovaná rodinnou historií autora dialogů. Srdce v dlaních Je to nejslavnější příběh portugalských dějin. Tři nájemní vrazi podřezali 7. ledna 1355 Inés de Castro, milenku portugalského korunního prince Pedra I. Vraždu si objednal jeho otec. Když se Pedro stal králem, začal se mstít. Byl krutým vládcem poznamenaným ztrátou jediné ženy, kterou kdy miloval. Pro vrahy Inés vymyslel speciální trest. Zelená pro Havla Pár piv udělá disidenta z každé máničky. Stačí podepsat petici, která koluje hospodou. Pak je ale potřeba počítat s následky, zvlášť pokud na vás doma čeká manželka, která chce dostudovat... Vzala jsem si arcivraha Život jí zhořknul, ale ničeho nelitovala. Viděla toho přespříliš a dělala, že je slepá. Veronika Eichmannová se narodila v Českých Budějovicích, válku prožila v Praze a pak unikla do Argentiny. Skrývala se tam se svým mužem Adolfem, organizátorem holokaustu. Když ho 11. května 1960 unesl Mosad, Veronika zůstala sama. Právo na ni nemohlo, ale nevinná nebyla. S flintou v trní Setkání, které trvalo jen chvíli, udělalo ze zabijáka osvíceného bojovníka za mír. Christian Bethelson se zúčastnil obou liberijských občanských válek a když skončily, vydal se do Pobřeží slonoviny, aby tam válčil jako žoldnéř. Před hranicemi potkal skupinu aktivistů z neziskové organizace Everyday Gandhis, dal se s nimi do řeči, a nakonec se k nim přidal. Buď můj král Netušil, že zachraňuje princeznu. Americký mariňák Faustin Wirkus, který sloužil na Haiti, byl v roce 1926 svědkem podivného incidentu. Haitští vojáci zatkli ženu jménem Ti Memenne, která o sobě tvrdila, že je vládkyní ostrova Gonáve nedaleko haitských břehů. Wirkus jí uvěřil a ona v něm uzřela reinkarnaci haitského císaře Faustina. Podivné setkání, chvíle prozření a bláznovství, položily základy pro tři roky trvající Gonavské království, kterému Ti Memenne a Wirkus společně vládli. Kolumbus ukazuje domů Snáz se odchází, než zůstává. Pokud tím nepoděláte život svým blízkým. Ukrajinští zaměstnanci zaoceánského parníku Maxim Gorkij se do sebe zamilovali, chtějí na Západ, ale vědí, že je Východ jen tak nepustí. Jsou na povolené vycházce v barcelonském přístavu a musí se rozhodnout, zda dají přednost svobodě nebo rozumu. Příběh je inspirovaný reálnou situací na ukrajinských lodích těsně před pádem Sovětského svazu. Zloději křížů Rok 1991, dva zloději se vydávají na sudetský hřbitov, aby ho oholili o pár křížů. Nechtějí je šoupnout do sběru, plánují je prodat. Jenže co když se zbaví nejen starého kovu, ale taky něčeho mnohem osobnějšího? Hi.storka je založená na historce, že Češi chodili po sametové revoluci krást na opuštěné německé hřbitovy… Vždyť ty kříže už nikomu nepatřily! Čarodějnice se zabíjejí V roce 1953 se v horách u Valdivie našla mrtvola indiánské šamanky s rozmlácenou hlavou. K vraždě se doznala její vnučka Juana, která se dokonce napila babiččiny krve... Prý aby se vyléčila. Kuriózní případ postavil soudkyni Maríu Mardonesovou před nelehké rozhodování. Musí se právem, které vymysleli bílí kolonizátoři, řídit i původní obyvatelé? Je Juana opravdu vinná, nebo při zabíjení vlastně dělala dobrý skutek? V hi.storce jsou použité překlady Juaniny výpovědi a hra zaznamenává zlomový moment, kdy se musí soudkyně Mardonesová rozhodnout. Připravované díly Zapišme se do dějin Dá se jen hádat, co si mohli říct, když se viděli naposled. Sňatek Anny Marie Toskánské a Giana Gastona Medicejského nepřinesl dědice a brzy zhořknul. Anna Marie odmítala odejít z Čech do Florencie, protože by ztratila postavení suverénní paní a proměnila by se v pouhou manželku. Gian Gaston byl zase gay, který se svou manželkou nechtěl spát a užíval si v Praze bujarý, ale tajný život. Partneři se musejí rozloučit a oběma je jasné, že se už nesetkají. Gianem Gastonem navíc vymírá rod Medicejů. Hi.storka ukazuje vztah dvou lidí, které dala dohromady říšská politika Habsburků a ambice Medicejských a kteří se do doby, v níž žili, vůbec nehodili.  Námořnické námluvy Po tom, co loď vypluje z Virginie, potkává Olaudah Equiano na palubě Richarda Bakera. Zatímco Equiano je otrok unesený z Afriky a prodaný v Karibiku, Baker je o něco starší svobodný muž, který se přidal ke královskému námořnictvu. Pochází z absolutně odlišných poměrů, ale nachází k sobě cestu. Nakonec uzavírají námořnickou formu svazku. Říkalo se jí matelotage a vstupovali do ní dva muži spíše z praktických důvodů. Občas se ale tvrdí, že matelotage byla předchůdkyní dnešního rovnoprávného svazku, který v Česku pořád nemáme… Hi.storka čerpá z pamětí, které Equiano napsal koncem života v Londýně, a zaznamenává, jak mohlo vypadat první setkání dvou námořníků. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-18 16:46:07

Německo zadržuje pomůcky proti koronaviru aneb Kdo u nás manipuluje s informacemi

Zadržuje Německo (a další země) život zachraňující podmínky dalším zemím? O tom běží bouřlivé diskuse. Ačkoliv o tom existuje řada článků v evropských i světových periodicích, zařadili Manipulátoři.cz tuto zprávu do seznamu dezinformací. Už nejméně tři dny postuji na fcb různé odkazy na to, že Německo zadržuje okolním zemím zdravotnické pomůcky, typicky roušky a respirátory. A to na základě zákazu vývozu, což by se jistě dalo v čase nouze pochopit. Ale Německo je pro naprostou většinu tohoto materiálu pouze tranzitní zemí, nikoli výrobcem. Přesto zabavují, či chceme-li slovíčkařit, zadržují kamióny se zmíněnými pomůckami.  První si stěžovali Švýcaři: „Jak zjistil NZZ am Sonntag, německé celní orgány v současnosti brání v cestě do Švýcarska kamionu švýcarské společnosti. Ve vozidle je 240 tisíc ochranných masek. Je blokován na státní hranici. SECO – (tedy státní sekretariát pro hospodářství) na vyžádání odpovídá, že je v kontaktu s dotyčnou společností. Úřad zdůrazňuje, že se nejedná o jediný případ. „Máme informace, že další přepravy jsou blokovány,“ vysvětluje mluvčí Fabian Maienfisch.“ To bylo 7. března. Švýcaři protestovali na vysoké úrovni, jak stojí v článku, a NZZ, tedy Neue Zürchner Zeitung, mohly 13. března napsat že: „Po zásahu ministra hospodářství Guye Parmelina povoluje Německo výjimky ze zákazu vývozu zdravotnických prostředků. Ve Francii a Itálii však celní orgány nadále blokují dodávky určené pro Švýcarsko.“ Čili Němci v tom nebyli sami, podle více zdrojů s tím začali Francouzi. Píše to Spiegel.de v článku s příznačným názvem Keiner für alle, alle für einen (Nikdo pro všechny, všichni pro jednoho): „Koronakrize brutálně odhaluje, jak daleko jde tzv. solidarita v EU, když se situace stane vážnou: až do příštího průšvihu. Zatímco šíření epidemie v Číně se v poslední době významně zpomalilo, zdá se, že v Evropě se teprve pořádně začíná. A v této situaci je zřejmé, že každá členská země „jede sama za sebe“.“ Nejdříve prý začali Francouzi, pak se přidalo Německo a nakonec Česko, píše se na Spiegel.de. Tyto země zakázaly vývoz zdravotnického materiálu. Na to se také odvolávají čeští obhájci německého postupu – že na to mají Němci právo. Ostatně i nebohá Itálie si stěžuje, kam se poděla evropská solidarita. Roušky jim přivezli až Číňani. Zdá se, že celkově mnoho lidí nevnímá rozdíl mezi „vývozem“ a „tranzitem“. Když něco vyrábím a zakážu v době nouze vývoz, je to pochopitelné. To se týká zejména nás a těch pár provozů, kde se roušky vyrábějí. Německo je ale především tranzitní zemí. To znamená, že v čase nouze „zadržuje“ to, co si objednaly a zaplatily jiné státy. Protože může. A protože spoléhá na to, že některé země, jako například my, se ani neozvou. Švýcaři se ovšem ozvali, a to hodně hlasitě. Stejně jako Rakušané: „Zákaz vývozu zdravotnických pomůcek ze strany Německa rovněž způsobuje problémy s následnými dodávkami do Rakouska. Jak uvádí zpráva Kurieru, nákladní automobil plný respirátorů stojí na německé hranici a je mu bráněno ve vstupu do Horního Rakouska. Rakousko je v otevřeném sporu s Německem. V Horním Rakousku jsou masky v nemocnicích naléhavě potřeba. Například operace v nemocnici v Linci jsou již z důvodu materiálních nedostatků omezené, vysvětluje mluvčí hornorakoského hejtmana Gerhard Hasenöhrl. Věc byla postoupena odpovědným ministerstvům zahraničí, hospodářství a zdravotnictví.“ To bylo 8. března. To znamená: 1. Německo skutečně zadržovalo a zadržuje potřebný materiál na hranicích pod rouškou boje proti „černému trhu“ a roušky a další se nedostanou k lidem. 2. Příslušné úřady příslušných států proti tomu protestují. Ne tak my. Když byl podle webu Náš region zadržen na německých hranicích kamion s rouškami pro středočeské nemocnice, jak potvrdila hejtmanka Jermanová, bylo opatrně řečeno, že ve shodě s platnými nařízeními. Žádný protest. I na tiskovkách vlády se hovořilo o tom, že roušky nejsou mimo jiné i proto, že „jedna země EU zakázala vývoz“. Opět: vývoz a tranzit jsou dvě různé věci. Jak si to která země udělá, tak to má. My neprotestujeme a musíme čekat, až nám potřebné pomůcky, už jednou zaplacené, koupí PPF. Až ty ostatní Němci „uvolní“, bude možná už příliš pozdě. To, že roušky nejsou v potřebném počtu ve státních hmotných rezervách, je jiná věc. A že se pozdě vyskladňují, to také. A ještě si ti, kteří o skutečnosti, že Německo pomůcky „zadržuje“, píšou, musí nechat nadávat od Manipulátorů do manipulátorů.  Jsem germanistka, a přesto jsem byla nařčena, že neumím německy a že nic takového, z čeho jsme citovala i zde, v článcích není. Že Náš region si zprávu o zadrženém kamiónu vymyslel a hejtmanka nejspíš také. Ale jak napsal i Benešovský deník: „Jak v Benešově, tak v pondělí na hejtmanství si také posteskla, že kraj měl zajištěné vlastní dodávky, objednané v dostatečném množství a včas (ještě před tím, než si stát nákupy nejúčinnějších respirátorů FFP3 vyhradil pro sebe). Bohužel tuto zásilku nedostal: kamion s nákladem byl zadržen v Německu. „Ne všechny státy jsou solidární,“ poznamenala k tomu Jermanová. Kraj nicméně samostatně shání dál – a v současné době se zařizuje dodávka 20 tisíc respirátorů FFP2.“ Obraz nechť si udělá každý sám. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-13 14:27:05

Výuka v čase koronaviru. Česká televize dočasně nahradí učitele

Česká televize spouští od pondělí 16. března projekt nazvaný UčíTelka. Každý den čeká na programu ČT2 na žáky prvního stupně základních škol vyučování prostřednictvím televizní obrazovky. V úterý a ve čtvrtek pak pomůže v pořadu Škola doma s přípravou na přijímací zkoušky. „V době mimořádných opatření a uzavření škol v celé České republice chceme nabídnout dětem alternativu ke klasickému školnímu vzdělávání, které může doplnit jejich samostudium. A také ulehčit rodičům. Proto jsme připravili živě vysílané výukové bloky vedené vystudovanými pedagogy. Nový projekt UčíTelka je primárně určen pro žáky prvního stupně základních škol. Kromě toho chystáme pro starší žáky také přípravu na přijímačky a plánujeme spuštění specializovaného edukativního webu s více než třemi tisíci vzdělávacími videi z pořadů ČT,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Projekt UčíTelka aneb Když děti učí telka, vzniká s odbornou garancí ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Česká televize jej spustí prozatím na dobu jednoho měsíce. Provázet jím budou moderátorky Petra Křížková a Kateřina Bílková. „Každý všední den od devíti startuje vyučování. Každý učební blok bude trvat třicet minut a bude určen vždy pro jeden ročník prvního stupně s krátkou přestávkou v podobě vzdělávacích pořadů z produkce Déčka. Vysílání bude pravidelné, abychom i rodičům umožnili přizpůsobit podle něj denní program. Výukovou hodinu v kulisách školní třídy, povede vždy jeden učitel, vyučování se zúčastní také tři děti,“ vysvětluje vedoucí projektu Luboš Rosí. Na vzdělávací pásmo navážou od 12 do 15 hodin další vzdělávací pořady určené pro starší děti. Druhým z formátů, které pro posílení samostudia Česká televize připravila, bude specializovaný web, jenž nabídne až tři tisíce vzdělávacích videí z pořadů ČT. Rozděleny budou podle stupňů vzdělávání, předmětových oblastí i jednotlivých látek. Učitelé na ně budou moci žáky odkazovat při vzdělávání na dálku a rodiče na něm najdou materiály pro domácí přípravu svých dětí. Česká televize myslí také na starší žáky, kteří se doma připravují na přijímací zkoušky. Vždy v úterý a ve čtvrtek od 14 hodin, po skončení pořadu Sama doma, pomůže na programu ČT1 studentům, na něž čekají přijímací zkoušky na střední školy a víceletá gymnázia. Pořad Škola doma bude trvat 45 minut. V úterý se bude procvičovat čeština a ve čtvrtek matematika. Na postech moderátorek se budou střídat Lenny Trčková, vždy v úterý a Alena Zárybnická, ve čtvrtek.  „Půjde o interaktivní formát, žáci se budou prostřednictvím chatu ptát na to, co je zajímá a čemu nerozumí, zároveň ale budou probírat s učiteli, zajímavou a interaktivní formou, i vybraná témata z daných oblastí. Opakovat si mohou i dospělí, budeme se zaměřovat na obecně problematičtější jevy, jako jsou například slovní úlohy nebo psaní velkých a malých písmen,“ vysvětluje vedoucí projektu Radomír Šofr. Řadu edukativních aplikací mohou děti najít také na webu www.decko.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}