Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-08 11:42:51

Znáte fenomén lazy girl job?

Setkali jste se již někdy s fenoménem lazy girl job? Jestli se chcete cítit v pohodě a v práci se vyhnout stresu, rozhodně pokračujte ve čtení. Co je lazy girl job? Doby, kdy bylo běžné trávit v práce třeba i 12 hodin denně, jsou již dávno pryč. Na sociálních sítích od roku 2023 vzrůstá obliba [...] Příspěvek Znáte fenomén lazy girl job? pochází z Její svět

Čas načtení: 2020-02-13 06:27:05

Veronika Bendová: Milostné vztahy dnes umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem

Ze severu Čech se v posledních letech stal bezmála kulturní fenomén, z něhož tu s větším, tu s menším úspěchem těží filmaři i spisovatelé. Svou novelou s příznačným názvem Vytěženej kraj se k nim na konci loňského roku zařadila také prozaička Veronika Bendová – v jejím případě jde ovšem o plod celoživotního vztahu k danému regionu.    Na vaši druhou knihu jsme čekali sedm let. Kolik času jste nad ní skutečně strávila? Předpokládám, že coby matka pěti dětí jste si každou volnou chvilku musela těžce vybojovat. Nápad na tenhle příběh, včetně vzniku první kapitoly, přišel někdy na pomezí let 2013 a 2014. Trvalo mi skoro 5 let, než jsem ji dokončila, což samozřejmě neznamená, že jsem jí věnovala tolik času. Některé roky, zejména ty, kdy jsem byla zaměstnaná v časově náročné práci, jsem napsala třeba jen dvacet stran. A další pauza přišla kolem narození poslední dcerky, kdy jsem byla zdravotně dost rozhozená, navíc umřel nečekaně můj táta.    Nakonec jste přišla s dvousetstránkovou novelou, která rozsahem jen o málo překonává váš literární debut. V obou případech jste však sáhla po tématu, které by vydalo na pořádně tučný román. Proč právě – teď to velmi zestručním – církev a severní Čechy? Já jsem v případě Nonstopu Eufrat nezamýšlela psát knihu „o církvi“. Původně jsem měla v hlavě takový noirový příběh o novodobém prorokovi, a když jsem přemýšlela o tom, koho by si dnes hypoteticky Bůh povolal, napadlo mě, že bývalý kněz by byl k tomu docela vhodná osoba. K určitému posunu toho příběhu a navěšování dalších témat začalo docházet až postupně. A k severním Čechám mám vztah od dětství, České středohoří dělalo kolorit každých mých letních prázdnin na chalupě na Ústecku, v Krušných horách jsem zase trávila jarní prázdniny a vždycky mi ty hory přišly zvláštně, působivě smutné.    Obě vaše prózy mají společné rovněž to, že jejich stěžejní zápletku tvoří problematický vztah dvojice protagonistů. Všechny tyto hlavní postavy jsou dobře napsané, ovšem když líčíte jejich milostné rošády – mám teď na mysli spíše jednotlivé scény, nikoliv dotyčné vztahy jako celek –, zavání to lehce červenou knihovnou. Zřejmě v sobě máte i kus romantičky? Ano, přiznávám se k té perverzi: v koutku duše ukrývám temné tajemství, kus romantičky. Ale vážně: co přesně znamená pojem červená knihovna? První redakci mého textu dělala má kamarádka Vilma Klímová-Kadlečková, která se před lety, než se renomovala jako drsná sci-fi spisovatelka, živila jako redaktorka edice Harlequin. Ani ta mi neřekla: bacha – už si z toho skoro udělala harlekýnku. Spíš mi přijde, že už dnes milostné vztahy umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem, a to ještě hodně cynickým, zvěcňujícím způsobem. A v případě závěru Vytěženého kraje se jedná o přiznanou hru, nějaký typ polemiky s dobovým územ: vždyť Irena tam sama Hugovi říká: „A jak by sis tu romantiku představoval?“    Ústřední pár vaší novinky tvoří Irena a Hugo, které kromě dřívější několikaleté známosti aktuálně spojuje i pracovní úkol – najít v severních Čechách vhodné lokace pro „severskou detektivku po česku“. Výsledkem je road movie, kde se třetí klíčovou figurou stává titulní „vytěženej kraj“, jenž se i díky řadě nedávných – ve vaší knize hojně citovaných – seriálů a filmů stal novodobým tuzemským fenoménem. Proč jste nesvěřila role průvodců domorodým obyvatelům, nýbrž Pražákům a navíc filmařům? Že budou hlavními hrdiny hledači lokací pro film, to stálo úplně na počátku; a realita je taková, že většina velkých filmových produkcí sídlí v Praze. Já jsem navíc Pražačka jako poleno. Asi bych si netroufla psát z pozice někoho, kdo žije třeba v Chomutově. Kromě toho fakt, že jste se někde narodil, nebo tam dlouho žijete, ještě vůbec neznamená, že to místo dobře znáte. Naopak někdo, kdo přijede zvenčí, často vidí a vnímá víc než vy. Všimne si toho, co vy celá léta míjíte, protože je to pro vás tak samozřejmé jako třicet let otevírané dveře.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pravda, že Hugo ví o dotyčném kraji zřejmě víc než leckterý rodák, ovšem to je způsobeno tím, že jste jej obdařila až nepravděpodobným množstvím znalostí a zájmů. Sama jste si toho ostatně byla vědoma, když jste jej nechala Irenou přirovnat k přechytralému tatínkovi z filmu Na samotě u lesa. Znáte snad osobně podobného dobrodruha a polyhistora?  Znám. A postavu Huga inspiroval. Ve skutečnosti toho dělá a umí ještě daleko víc. To se dotýká vlastně věci, o které hodně přemýšlím: jak naše čtenářské, respektive divácké předporozumění rovnou vylučuje některé věci ve filmu nebo v knize jako nevěrohodné či nepravděpodobné. Přestože víme, že v životě se děje leccos „k neuvěření“, že život je šílený režisér bez dramaturga. Třeba náhoda – náhoda k životu neodmyslitelně patří, ale v umění nebo detektivce ji většinou neakceptujeme. Bereme to jako oslí můstek, porušení pravidel.    Jeho dialogy s Irenou představují vskutku bohatý zdroj různorodých informací o severních Čechách. Jak jste k nim přišla vy? A jaká je vaše osobní zkušenost s tímto regionem?  Já jsem asi podobně nesnesitelná jako Hugo, a když mě něco zaujme, chci o tom vědět co nejvíc. Něco jsem věděla už dávno, k tomu zafungoval takový ten mentální filtr: když se o něco zajímáte, začnou se vám informace samy sbíhat – v knihách, na internetu… Kdybych do té knihy napsala všecko, co jsem se k tématu dozvěděla a přečetla, už by to nebyla beletrie. A k tomu kraji mám navíc vztah od dětství, České středohoří je moje milovaná krajina, kterou jsme měli s rodiči procestovanou, Mostecko jsem objevovala víc až v souvislosti s psaním. V Mostě jsme byli v roce 2015 na týdenní dovolené, na všech místech, která jsou tam jmenovitě zmíněná, jsem byla.   Když už v knize odkazujete k tolika uměleckým pokusům o zachycení genia loci českého Severu, musím se zeptat, které literární či filmové/televizní dílo je vám osobně v tomto směru nejbližší a proč? Asi Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky, který žil v Litvínově. Jinak jsem sledovala pochopitelně všechny související seriály i filmy, nejvíc se podle mne podařila první řada Rapla – na to se dá koukat opakovaně a pořád vás to baví. Svět pod hlavou byl taky dobrý a přiměl mě jet se znovu podívat do Ústí nad Labem, které mám ráda, i když tomu nikdo nerozumí. Vizuálně úžasná byla Pustina, je vidět, že to režíroval kameraman. Ale bylo to fakt tak depresivní, ponuré a sprosté, že jsem to – zrovna těhotná – nedokázala dokoukat.   Eva Klíčová, která se k vaší nové knize vyjádřila – poměrně kriticky – na stránkách Hosta ve své recenzi a následné diskuzi s Klárou Vlasákovou a Vladimírem Stanzelem, si mimo jiné povšimla toho, že ony četné kulturní aluze, neomezující se pouze na současnost, trochu překvapivě opomíjejí samotnou severočeskou literaturu, reprezentovanou především Vladimírem Páralem a jeho prózami, potažmo filmy podle nich natočenými. Ale ono těžiště Páralových próz i jejich adaptací je v tematizování pracovních a vztahových rituálů a stereotypů, erotických rošád, on píše o nějakém typu života v pasti, ve stálém opakování, vnější kulisy mu tam vstupují jen výjimečně, a to ještě hlavně v podobě vnitřního světa fabrik a podniků. Topograficky tam ten sever podle mne nehraje žádnou zvláštní roli. Klidně by se to mohlo odehrávat třeba u Humpolce.   Za vážnější prohřešek ovšem považuje to, že jako hlavní viníci za současný neutěšený stav Severu z vaší knihy vystupují komunisté, ačkoliv za mnohé současné problémy daného regionu může až polistopadová politika (i kdyby jen v tom ohledu, že za třicet let nedokázala jimi spáchané škody napravit). K tomu se ovšem v příběhu vyjadřují na omezeném prostoru spíše okrajové postavy jako polský farář nebo místní starosta. Zkrátka se tu až příliš hraje na anti-komunistickou notu, se kterou si však dnešní literatura usilující o aktuálnost a společensko-kritický přesah už nemůže vystačit. Souhlasím, že polistopadová politika se zrovna v severních Čechách dvakrát nevyznamenala. Ale nemyslím si, že bych to tak úplně pomíjela. Hrozbu opětovného prolomení těžebních limitů zmiňuje poprvé hlavní hrdina, ne okrajové figury, stejně jako osud Libkovic. Oni tam navíc nejedou jako vyslanci lidsko-právní neziskovky, ani jako sociologové. Hledají působivé exteriéry, to, co je vidět. A ten kraj prostě nejvíc a nejviditelněji poznamenaly dvě věci: odsun německého obyvatelstva a příchod nového, v kraji nezakořeněného; a těžba uhlí a uranu s návazným těžkým průmyslem. Jáchymov je dodnes jak město duchů, třetina mosteckého kraje zmizela; povrchová těžba spolu s rozsáhlou likvidací tradičních sídel a devastací přírody prostě spadá na vrub komunistů, ať si o tom říká, kdo chce, co chce. Neslyšela jsem o jiném případu, kdy by kompletně zmizelo celé středověké město. V severních Čechách byly kromě toho nejaktivnější církevní tajemníci z celého státu, prosadili zlikvidování řady kostelů i zcela mimo těžební oblasti, v běžně obydlených obcích... A skoro nikdo neprotestoval – což zase obloukem souvisí s těmi přetrženými kořeny.    Vytěženej kraj ovšem sklidil u tuzemských literárních kritiků i nemálo pozitivních ohlasů. Kupříkladu v rámci První bilance české literatu-ry roku 2019 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (viz reportáž v Bibliu 1/2020) se o ní pochvalně vyjádřil třeba Jan M. Heller nebo Ondřej Horák, který však prý knize dělal redaktora – v tiráži ovšem uveden není. Jak vypadala vaše spolupráce s kritikem (a spisovatelem), který je proslulý svým despektem vůči současné tuzemské literatuře? Naše spolupráce se v tomto případě omezovala na výměnu e-mailů s redakčními poznámkami. Zjednodušeně řečeno, nejvíc jsme se přeli o podobu a míru hovorovosti v řeči, jinak jsme se celkově do žádného konfliktu nedostali, jemu se ta kniha od začátku líbila.    V souvislosti s výraznou dialogičností Vytěženýho kraje bývá často zmiňováno vaše studium scenáristiky (spolu s dramaturgií) na FAMU, nikde jsem se však nedopátral, jaké bylo – či dosud je – vaše působení v tomto oboru? V rovině realizací v podstatě nulové.    Jednu synopsi fiktivního filmu jste musela v rámci zápletky vymyslet i pro své hrdiny a dost jste se při tom odvázala. Vyznívá to skoro jako parodie...  Přemýšlela jsem, jak skloubit ty temné, obsesivní tóny severské krimi s českým prostředím normalizace a zároveň nějak postihnout fakt, že české nátuře je vlastní jistá nedůvěra k velkým činům a ke zbožňování, my každého hrdinu musíme ukázat aspoň jako alkoholika nebo děvkaře, když ne rovnou jako udavače nebo blázna. Ve 40. a 50. letech se točila spousta válečných filmů, které oslavovaly úlohu ruských vojáků nebo českých partyzánů. Vznikl nějaký mýtus a ten mýtus byl v 60. letech po právu relativizován, typicky ve filmech jako Ať žije republika nebo Kočár do Vídně. Jenže u nás po revoluci na kulturní rovině žádný kult lidí, kteří si za komunistů zachovali rovnou páteř nebo proti nim přímo bojovali, nevznikl. Rovnou jsme začali točit filmy, které možná ukazují disent bez přikrášlování, ale vlastně pomíjejí to, proč si ho vážit. A nepopírám, že jsem asi hodně ovlivněná tím, do jaké rodiny jsem se kdysi přivdala. Můj tchán byl několik let zavřený právě v severočeských Libkovicích. To, co o tom napsal, bylo fakt děsné.   A co vás vlastně přivedlo k psaní beletrie? Literatura vám dává prostě větší volnost než psaní scénářů. Já vlastně vždycky chtěla psát prózu. FAMU bylo jen náhradní řešení, nejbližší volba v době, kdy žádné školy tvůrčího psaní nebyly.    Poezie vás nikdy nelákala? Za motto své nové knihy jste zvolila verše Jiřiny Haukové a další pak zazní ve vámi vyprávěném příběhu. Básnické pokusy jsem opustila někdy v dospívání, ale poezii čtu… Jiřinu Haukovou mi přihrála náhoda v podobě mé dcery, která ji měla půjčenou kvůli práci do školy. Otevřela jsem ji náhodně na jedné stránce a verše o krajině a její duši mi přišly jako přesná zkratka mých pracných pokusů dobrat se k tomu pocitu prozaickou cestou.   V jednom starším rozhovoru jste řekla, že vaše další knížka bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita – tou knihou, předpokládám, Vytěženej kraj není. Máte tedy rozepsanou nějakou další prózu? Nebo na čem teď pracujete? Ne, do Vytěženýho kraje jsem si „odskočila“ cestou k tomu výše zmíněnému románu, když už jsem začínala být trochu paralyzovaná tím, jak moc osobní věci ze mne lezou. Leželo to pět let u ledu a teď to pomalu roztává… A do předrevoluční minulosti se hodlám vracet jen minimálně. {/mprestriction}  Veronika Bendová (*1974) se narodila v Praze, kde vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Literárně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat, která byla také přeložena do španělštiny. Na podzim roku 2019 jí v nakladatelství Fra vyšla druhá novela Vytěženej kraj.

Čas načtení: 2024-03-26 17:05:58

Beauty snacking: poznejte blíže jeden z hlavních trendů pro letošní rok!

Fenomén beauty snacking se objevil už během prvních lockdownů; množství jeho příznivců po celém světě ale stále narůstalo, až ho kosmetičtí guru pasovali do role klíčového trendu pro rok 2022. Co tento lákavý termín znamená a jak zapadá do našeho každodenního života? Všechno vám vysvětlíme! Péče o zevnějšek jako způsob, jak zatočit s nudou Znáte […] The post Beauty snacking: poznejte blíže jeden z hlavních trendů pro letošní rok! appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-06-03 12:00:42

Česká detektivka

Detektivka je pro milovníky literatury opravdový fenomén. Znáte však ty české? Pokud ne, možná je pravý čas to změnit. I proto jsme pro vás do pondělních tipů vybrali hned pět ryze českých detektivních příběhů, které by vás mohly zaujmout. Hned v úvodu zamíříme do Havířova, kde se to v poslední době jenom hemží mrtvolami z

Čas načtení: 2024-08-10 16:00:00

Korejská propaganda: 15 nejzábavnějších snímků Kim Čong-una. Víte, proč se „dívá na věci“?

Možná znáte satirický fenomén Kim looking at things – sérii fotografií, kde se Kim Čong-un svým znalým okem dívá na nejrůznější předměty a jeho nohsledi si o tom dělají poznámky. Vůdce je už jen svým vzezřením ideální ke karikaturám a i fotografie v galerii takovou karikaturou jsou. Víte však, jak skutečně funguje propaganda v KLDR a k čemu jsou všechny ty fotografie, kde se Kim „dívá na věci“?

Čas načtení: 2024-12-01 00:00:00

Black Friday vrcholí. Jste experti v nakupování?

Fenomén nákupní horečky zvaný Black Friday neboli Černý pátek má ve Spojených státech a Kanadě téměř stoletou tradici. Úspěšně se zabydlil i u nás. Slevové akce obchodníků trvají zpravidla déle než jen jeden den, a tak se možná právě chystáte nakupovat. Pokud míříte za nákupy do zahraničí, ať už osobně nebo online, ověřte si, jak znáte pojmy spojené s nákupy v angličtině.

Čas načtení: 2024-12-16 15:30:00

Kvíz: Postava geniálního všeuměla Járy Cimrmana. Připomeňte si historii i legendární scénky fenomenálního souboru

Postava geniálního všeuměla Járy Cimrmana je fenomén, který nemá v české kultuře obdobu. Scénky a hlášky z jeho her doslova zlidověly. Jak dobře je znáte? A co víte o vzniku a historii jeho divadla?

Čas načtení: 2024-07-16 17:43:24

Psychologický fenomén doby. Kam se ztrácí naše odolnost?

V dnešní době, kdy tlak na výkon neustále roste a vše se zrychluje, se pojem resilience ve společnosti skloňuje stále častěji a není tak již tento termín znám jen mezi odborníky v psychologii. Resilience představuje schopnost čelit náročným výzvám a stát se odolnější vůči tlakům a stresům našeho okolí. Dnes spoustu lidí vzdá své snažení po první nezdaru. Už po … Psychologický fenomén doby. Kam se ztrácí naše odolnost? Pokračovat ve čtení » The post Psychologický fenomén doby. Kam se ztrácí naše odolnost? first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2023-06-06 07:45:16

Topení v podlaze je současný fenomén

Zhotovit podlahové topení dnes není vůbec složité. Potřebujete pro podlahové topení systémovou desku, cementovláknité pochozí desky a topné potrubí. A ještě rozdělovač, který ovšem musí připojit k topné soustavě odborník. read more... Článek Topení v podlaze je současný fenomén se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2024-08-28 09:23:08

Co je fenomén love-bombing?

Po pevném romantickém vztahu touží každý z nás. Když se ovšem stanete obětí love-bombingu, vezměte nohy na ramena. Jak ho včas rozpoznat? Co je love-bombing Love-bombing je forma psychického a emocionálního týrání, která se skrývá za nadměrnými lichotkami. Zprvu si tedy můžete připadat jako milovaní a zahrnovaní láskou, ale cílem osoby, která vás bombarduje láskou, je vytvořit pocit citové závislosti a převzít nad vámi kontrolu. Jak rozpoznat bombardování láskou od přirozeného zájmu Protože love-bombing je zpočátku maskován nadměrným zájmem o vaši osobu a jeho součástí je nejen dostatek pozornosti od daného člověka, ale také dárky a neustálý přísun lichotek, může být obtížné manipulátora odhalit. Někteří lidé jsou totiž pečující a zahrnují vás láskou ve vztahu od začátku do konce. Jak tedy odhalit, že jste narazili na člověka, který vás bombarduje láskou a ne na milého partnera, s kterým můžete strávit celý život? Jakmile manipulátor získá kontrolu, změní razantně chování Manipulátora, jenž se rozhodl vás pouze využít a omotat si vás kolem prstu, poznáte od skutečného gentlemana snadno. Jakmile totiž nad vámi získá kontrolu a bude mít jistotu toho, že jste jeho kouzlu zcela propadli, rázem se z milého a přehnaně pečujícího partnera stane vaší nejhorší noční můrou. Mezi časté změny chování se řadí přehnaná kritika, snaha vás kontrolovat na každém kroku a třeba i zamezit častému kontaktu s vašimi přáteli a rodinou. Není výjimkou, že manipulátor se uchýlí také k fyzickému násilí. Pocity viny a přebírání odpovědnosti Za normálních okolností byste si tohoto zvláštního partnerova chování ihned všimli a partnera konfrontovali nebo rovnou opustili. Jenomže manipulátor má nad vámi takovou moc, že často si ani neuvědomíte, co se vlastně děje a zažíváte pocity viny a odpovědnosti za něco, co jste vlastně ani neudělali. Dostáváte se tak stále více hlouběji začarovaného kruhu, ze kterého není úniku. Výjimkou nejsou ani pocity zmatenosti... Čtěte více Příspěvek Co je fenomén love-bombing? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-10-31 00:00:00

Fenomén Fatra představí ikony českého designu a hračky, které nadchly generace

Brno, 31. října 2024 – Muzeum města Brna představuje putovní výstavu Fenomén Fatra, která návštěvníkům přináší ikonické české hračky z produkce Fatry Napajedla. Výstava, mapující více než půl století tradice výroby legendárních nafukovacích, gumových a plastových hraček, nabízí unikátní pohled na český design, který si získal generace dětí i dospělých. Výstava bude k vidění v Muzeu města Brna na hradě Špilberku v Galerii Jih od 7. listopadu 2024 do 31. ledna 2025. Celý článek...

Čas načtení: 2024-12-18 18:00:43

Bizarní experiment na Antarktidě zpochybnil teorii ploché Země, ověřil ho „přední plochozemec“

Přední zastánce teorie ploché Země, Jeran Campanella, podstoupil experiment na Antarktidě Ten měl definitivně potvrdit, nebo vyvrátit fenomén 24hodinového slunce Po zjištění, že tento přírodní jev opravdu existuje, přiznal, že posledních pár let žil v omylu Jeran Campanella, známý youtuber a jeden z hlasitých zastánců nesmyslné teorie ploché Země, se rozhodl podstoupit neobvyklý experiment. Jeho cesta na Antarktidu měla být důkazem, že fenomén 24hodinového slunce je podvod. Tento jev, kdy slunce zůstává nad obzorem celých 24 hodin, je dobře známý z polárních oblastí během léta a je plně vysvětlen rotací Země a jejím sklonem k ose. Pro stoupence teorie ploché Země je ale tento fenomén tvrdým oříškem, protože v jejich modelu by podobný jev nemohl nikdy nastat. Přečtěte si celý článek Bizarní experiment na Antarktidě zpochybnil teorii ploché Země, ověřil ho „přední plochozemec“

Čas načtení: 2024-02-13 11:12:34

Proč si nepamatujeme první roky života? Toto je fenomén „dětské amnézie“

Většina lidí si nepamatuje události z prvních let svého života, fenomén známý jako „dětská amnézie“. Tento fenomén již dlouho přitahuje vědce a psychology, kteří se snaží pochopit, proč si náš mozek neuchovává vzpomínky z tohoto období. Existuje několik teorií vysvětlujících tento jev a výzkum v této oblasti vrhá světlo na složitost lidské paměti a vývoje mozku. Vývoj […]

Čas načtení: 2021-12-07 12:42:38

Národní muzeum ukazuje hudbu Bedřicha Smetany jako ten nejkrásnější dárek domů

Národní muzeum otevřelo ve svém Muzeu Bedřicha Smetany zcela novou výstavu s názvem Hudba Bedřicha Smetany – nejkrásnější dárek domů. Jedná se o ukázku toho, jaký vliv na věhlas skladatele může mít i fenomén hudebních nosičů. Výstava bude k vidění do konce října příštího roku. Sláva Bedřicha Smetany se ve 20. století umocnila díky rozvoji nahrávání hudby na zvukové nosiče a vzhledem k charakteru hudby, která nepotřebuje tlumočníka, docházelo k jejímu postupnému rozšíření do celého světa. Hudbu bylo tak možné poslouchat nejen na koncertních podiích, ale také, a to opakovaně, v domácím prostředí. Hudební nosiče se proto staly velmi oblíbenou formou, jak obdarovat někoho blízkého, ale také přinesly nový druh sběratelství, v němž lidé měli možnost bezprostředního srovnání nahrávek stejné skladby provedené různými interprety. Gramofonový průmysl, jakožto nově vzniklá oblast obchodu přinesl i další hodnotu, a to výtvarnou.  Výstava Hudba Bedřicha Smetany – nejkrásnější dárek domů prezentuje fenomén hudebních nosičů s nahrávkami děl Bedřicha Smetany, zaměřuje se na světoznámé interprety, dirigenty a hudební tělesa. Představí rovněž design obalů, který zrcadlil výtvarné trendy a dobový vkus doma i v zahraničí. Návštěvníci tak uvidí například nahrávky pocházející již z přelomu 19. a 20. století. Představeny jsou nahrávky takových pěvců, jakými byli Ema Destinnová, Karel Burian, Marie Podvalová, Otakar Mařák či Eduard Haken.

Čas načtení: 2021-05-08 10:41:40

Galerie Jaroslava Fragnera vydává obsáhlou publikaci ke 100 letům vzájemné interakce japonské a české kultury

Galerie Jaroslava Fragnera vydává u příležitosti výstavy 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného stejnojmennou publikaci. Rozsáhlý projekt se věnuje česko-japonskému fenoménu v architektuře z různých úhlů pohledu a v dosud nebývalém rozsahu. Přes dvacet českých i japonských historiků, teoretiků a architektů, kteří kromě architektury sledují také vazby v oblasti volného i užitého umění či krajinářské tvorby. Na 300 stranách je představena architektura v průběhu celého století, od japonských staveb Jana Letzela, Bedřicha Feuersteina a zejména Antonína Raymonda, jenž je označován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku, až po aktuální tvorbu mladé generace. V publikaci se kromě již zmíněných osobností čtenáři seznámí s ohlasy japonské tvorby u české avantgardy, vlivem vily Kacura v poválečném období, urbanistickým vývojem japonských velkoměst, utopickými vizemi superstruktur tyčících se nad městy ze šedesátých let, vztahem k umění nebo postojem k tradiční architektuře, regionalismu či udržitelnosti. Dotýká se významu sklářského umění, reflexe japonských zahrad, ale rovněž estetiky a architektury čajového obřadu, památkové péče nebo specifického pojetí prostoru ma. Vyjmenované tematické okruhy doprovází rovněž řada reprodukcí uměleckých děl a fotografií českých a japonských autorů. Čtenářsky zajímavé může být několik kapitol pojatých formou rozhovoru s architekty i teoretiky, například exkluzivní interview s Fudžimori Terunobuem a Vladimírem Šlapetou. Publikace vychází v češtině a angličtině. Od tohoto týdne jsou otevřeny veřejnosti i vnitřní prostory galerie a je tak přístupná kompletní výstava 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného. Doposud bylo možné navštívit jen její část ve dvorním traktu Betlémské kaple. Výstava atraktivní formou mapuje intenzivní století vzájemného ovlivňování se české a japonské architektury. Najdeme zde desítky modelů, fotografií a uměleckých děl, mezi nimi mnoho unikátů, a celou řadu v Čechách dosud nevystavovaných japonských autorů a zároveň autorů českých, jejichž stavby byly realizovány přímo v Japonsku či jejich tvorbu japonská architektura významně ovlivnila. V galerii jsou vystaveny modely Kostela sv. Pavla v Karuizawě nebo Hudebního centra prefektury Gunma od legendárního architekta českého původu Antonína Raymonda, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku. Najdeme zde i další nové modely: repliku modelu slavného československého pavilonu pro Expo 1970 v Ósace architektů Viktora Rudiše, Vladimíra Pally a Aleše Jenčka, ale také nebo ikonickou Nakagin Capsule Tower (1972) či stavby Fudžimota Sóa nebo Atelieru Bow-Wow. Návštěvníky zaujme i Čajové místnosti Hikusugi-An a Dorobune-An, jejímž autorem je Fudžimori Terunobu. Přestože kontakty mezi Japonskem a Čechami začaly již v předmoderní době a jejich rozkvět významně podpořil mezinárodní fenomén „okouzlení Japonskem“ čili japonismus, intenzivní zájem o architekturu obou zemí začíná ve 20. letech 20. století. Dva roky po vzniku samostatné republiky byly navázány oficiální diplomatické vztahy, jimiž pokračovaly významné kontakty z 19. století (například chargé d´affaires Heinrich Coudenhove-Kalergi, jenž s japonskou manželkou pobýval na poběžovickém zámku). V té době zaznamenáváme systematické zkoumání japonské architektury na straně jedné a mapování české architektonické scény japonskými architekty na straně druhé. Jako mnoho dalších historických genealogií v naší historii, byly i česko-japonské vztahy zpřetrhány a znovu obnovovány. Výstava a zejména publikace přistupuje k tématu kriticky, autoři zachycují vliv jako jev oboustranný; v tomto smyslu může mít výstava i jakýsi dekolonizační charakter, protože exponuje problém stereotypů a dezinformací, a zároveň dává prostor oběma stranám v co nejvyšší možné rovnováze. Koncept výstavy se vědomě odvrátil od sledování lineární chronologie událostí. Časové posloupnosti se v koncepci přidržuje pouze náznakově. Namísto panoramatu dějin problematizuje několik významných témat, jako je japonská estetika nebo fenomén skla. Tento rámec umožnil vybrat a vystavit skupinu avantgardních architektů z minulosti i současnosti. Výstavu doplňují výtvarná díla Patrika Hábla, Jindřicha Zeithammla, Michala Cihláře, Marka Thera, Veroniky Richterové či Epose 257. Jakub Fišer pro výstavu vytvořil site specific instalaci – čajový pavilon. Součástí výstavy, která by ve spolupráci s Českým centrem v Tokiu měla být uvedena také v Japonsku, je rovněž na YouTube kanálu Galerie Jaroslava Fragnera volně dostupný krátký online videodokument představující výstavu a konkrétní díla přímo samotnými autory. Výstava Galerie Jaroslava Fragnera na Betlémské náměstí potrvá do 13. června. Informace o doprovodném programu jsou průběžně aktualizovány na www.gjf.cz a https://www.facebook.com/fragnerka.

Čas načtení: 2020-06-26 15:23:39

Ne mým jménem!

Psychologie je obor, ke kterému je hodně lidí z oblasti “tvrdých věd” skeptických a znám i takové, kteří jej zavrhují úplně. Myslím si, že je to moc zjednodušené vidění. Ano, z principu nejde o příliš exaktní oblast bádání, ale některé výsledky jsou prozkoumány lépe než jiné. Patří mezi ně Milgramův experiment, který studoval lidskou poslušnost. V Milgramově experimentu měli studenti v roli „vyučujících“ dávat trestné elektrické šoky neviditelnému člověku za plentou, když udělal v nějakém jednoduchém pokusu chybu. Šoky se pozvolna zesilovaly až k hranici, která byla jasným ohrožením života. Výsledek experimentu zděsil veřejnost V místnosti s nimi seděl i experimentátor, který v případě váhání pronášel věty jako „Je naprosto nezbytné, abyste pokračoval!“ a „Nemáte žádnou jinou volbu, než pokračovat!“, ale zásadně bez konkrétních výhrůžek. Ani snížením odměny jim nehrozil, natož pak něčím závažnějším. V základním uspořádání pokusu většina experimentujících pokračovala s grilováním neviditelného subjektu až po maximální možné napětí 450 voltů, a to i přesto, že jejich oběť za zástěnou křičela, naříkala, prosila a sténala bolestí. Lidi jsou poslušní. (Oběť ovšem žádné šoky nedostávala, byl to herec.) Výsledek Milgramova experimentu poněkud zděsil tehdejší veřejnost, ale různé jeho varianty, vyzkoušené v průběhu let, dávaly podobné výsledky. Lidi jsou poslušní, ať už pouštějí elektřinu do člověka nebo do roztomilého štěňátka (slabý a neškodný proud, což ale účastníci pokusu nevěděli). Jako cokoliv kontroverzního v psychologii, i Milgramův experiment si vysloužil kritiku ze všech stran – v měkkých vědách není nic dokázáno „natvrdo“ – ale řekl bych, že pro člověka, který se nad tím zamyslí, jeho výsledek takové překvapení není. Použijeme-li klišé, na holokaustu se podílela spousta vzorných tátů od rodiny. O tom, co japonská armáda zvládla napáchat při dobytí Nankingu, by si citlivější povahy neměly ani číst. Přitom to nebyly žádné jednotky sestavené speciálně z psychopatů, ale převážně běžní branci odvedení od maminky. Dočasně tam zavládla nová norma a najednou šlo veškeré zdvořilé japonské vychování stranou. Tahle vlastnost ale není jenom negativní. Bez ní bychom nejspíš nedokázali koexistovat v milionových mraveništích, která jsou pro savce našeho typu naprosto nepřirozená. To, že ráno může tramvaj plná nevyspaných a vystresovaných lidí, kteří se navzájem pošťuchují a zasahují si do osobního prostoru, přejet z konečné na konečnou, aniž by se její osazenstvo servalo, je vlastně malý zázrak. U našich nejbližších žijících příbuzných, šimpanzů obecných, bych na to rozhodně nevsadil. (Zajímavé je uvědomit si, že malé děti, které toto zažito ještě nemají, sahají při frustraci k fyzické agresi daleko snáz. Viz: každé pískoviště.) Kdo není s námi, je proti nám Fenomén digitálního lynče je nebezpečný tím, že tuhle naši zabudovanou konformitu jaksi hackuje. Ve stejném slova smyslu, jako když skutečný hacker útočí na počítačový systém za pomoci slabiny, kterou objevil. Tlupa agresorů, která se seběhne kolem jedné oběti, vytvoří svým jednáním jakousi novou normu, vůči které máme tendenci zapadnout – ustrašeně a nervózně, se špatným pocitem v břiše, ale přeci jen – do mlčícího davu v pozadí. Leckdy nás ani nenapadne ptát se, jestli náhodou nejsme s těmi svými pochybnostmi a nesouhlasem ve většině. Přitom je klidně možné, že jednoho dne nebude ani stačit pouhé mlčení. Dnešnímu virtuálnímu Molochovi většinou stačí, když mu nikdo neodporuje, ale občas situace zajde až k aktivnímu sepisování a podepisování různých petic za něčí postih a osobně si myslím, že k tomu bude docházet čím dál častěji – zvlášť když se dívám na to, jaké popularity dosáhlo za mořem heslo „Silence is Violence“, které neznamená nic jiného než „Kdo není s námi, je proti nám.“ To není nic nového, tahle kniha mapuje různé rezoluce školních a pracovních kolektivů k případu Milady Horákové. Nepříliš povzbudivé čtení, zvlášť když si uvědomíte, že většina těch lidí to tak nemyslela a proti Horákové nic neměli. Milgramův experiment byl uspořádán bez výhrůžek. V případě Milady Horákové byl ovšem zatraceně dobrý důvod se bát následků, což efekt samozřejmě umocňovalo. A je potřeba si uvědomit, že i když ten současný virtuální dav nemá v rukou pušky a oprátky, přesto také hrozí svým obětem vážnými problémy. Jejich cílem není jen se vyzuřit, ale dosáhnout konkrétního postihu, třeba ztráty zaměstnání, a ideálně i nemožnosti sehnat zaměstnání nové (aspoň v oboru). To není malá škoda, to je docela průšvih. Totéž se týká vymazání ze sociálních sítí, kde sice samozřejmě přítomen být nemusíte, ale které zejména podnikatelé a různé veřejně činné osobnosti využívají ke kontaktu se svými zákazníky, čtenáři atd. Pokud si někdo vybudoval určitou sociální strukturu online, její ztráta znamená ztrátu velkého množství času a práce, případně osobních dat, jako jsou dokumenty a fotky. Přitom ani nevíme, jestli to jednoho dne nedojde tak daleko, že vám zruší také platební kartu a bankovní účet… Nakonec na nic z toho není právní nárok. (Kdo má deset minut čas – zde hovoří Jordan Peterson o tom, jak mu svého času Google obstavil účet. Naštěstí jej po vzpouře fanoušků dostal zase zpátky.) No dobrá, co s tím? Člověk napadený online davem nesmí zůstat sám Zajímavé je pozorování, které také vyplynulo z jedné varianty Milgramova experimentu. Ochota lidí dávat šoky svým bližním prudce klesá, pokud je jich v té místnosti víc a někteří otevřeně odmítnou spolupracovat. V takovém případě pokračovalo v dávání šoků jen 10 procent účastníků. No, upřímně, to není zas tak málo, ale podstatně, podstatně méně než většina. Toto zase při bližším zamyšlení nepůsobí tak překvapivě. Dějiny jsou plné převratů a revolucí, při kterých se autoritářské režimy sesypaly během pár dnů jako domečky z karet, protože se z nějaké zdánlivě banální vzpoury několika jedinců stala lavina. Tenhle potenciál pro skokovou změnu je tam vždycky, pokud s nějakým druhem politiky nesouhlasí většina lidí. Jenže pokud ta většina mlčí, může si každý z nich připadat jako osamělý králíček skrčený v jamce, zatímco nebe nad ním je plné kroužících orlů s nemilosrdnýma očima, kteří by si jej při prvním pohybu všimli. Princip izolace oběti fungoval už před dobou internetu. Saul Alinsky, levicový aktivista z 60.let 20.století, píše ve své knize Pravidla pro radikály: „Pravidlo 11: Vyberte si terč, zaměřte se na něj, udělejte věc osobní, vyhroťte situaci. Nesnažte se útočit na abstraktní firmy nebo úřady. Vyberte si zodpovědného jedince. Nevšímejte si pokusů o přesun nebo rozprostření viny.“ Z toho plyne jednoduchá, nebo aspoň jednoduše znějící věc: člověk napadený online davem nesmí zůstat sám. Někdo se musí postavit na jeho obhajobu, a to i přesto, že to s sebou nese nějaká rizika. Samozřejmě je na místě uvažovat takticky. Pro některé lidi je riskantnější být prvními protestujícími než pro jiné. Obzvlášť zranitelní jsou lidi, které lze snadno nahradit jinými, nebo kteří nemají vysokou institucionální reputaci. Ti by asi s odporem neměli začínat jako první, ale na druhou stranu by také nebylo správné, aby tyhle spory úplně vyseděli stranou. Ideálně by v té bitvě měli tvořit nějaký „druhý až třetí sled“, takový ten, který se po půl hodině líté řeže objeví na obzoru a způsobí, že protivníkovi spadne srdce do kaťat. Zodpovědnost za to, být prvním, kdo se postaví na něčí obranu, leží hlavně na těch, kteří jsou ve stabilnějším postavení nebo nad sebou nemají vysloveného pána. Důchodci, živnostníci, nenahraditelní veteráni oboru. Zvlášť ten poslední typ, říkejme mu třeba „starý profesor“, může strhnout k odvaze řadu svých mladších kolegů, absolventů atd., které svého času dovedl k úspěchu a kteří jej mají v úctě. Totéž platí pro příslušníky společenských skupin, které jsou v progresivním žebříčku útlaku zařazovány na vyšší příčky. Pokud se třeba ženy-kolegyně veřejně postaví za svého spolupracovníka šikanovaného nějakou genderovou úderkou, značně tím naruší její vnější (a hodně falešné) pozlátko bojovníků za spravedlnost. Lynčovací mentalita Historicky vzato se taková hnutí vždycky ráda tvářila jako reprezentanti obrovských skupin lidí (komunisté dělníků atd.), aniž by k tomu většinou měla nějaký mandát. Ani ti současní internetoví Urválkové jej nemají. Narušit jim tenhle veřejně kultivovaný sebeobraz je pro kvalitu diskuse docela podstatné. Vzpomenu-li si na jeden hodně výrazný příklad, somálská ex-muslimka Ayaan Hirsi Ali udělala pro kritickou diskusi o islámu opravdu hodně. Její příspěvky a názory se nedaly tak snadno odpálkovat jako rasisticko-xenofobní nářky starých bílých mužů, tím spíš, že interní poměry v holandské islámské komunitě znala velmi dobře. Včetně věcí, které by různí imámové rádi zametli pod kobereček. Malá poznámka na závěr: zatím máme veškeré vyhlídky na to, že tenhle fenomén aspoň v České republice dokážeme zkrotit. Ještě se tu stále drží v úctě svoboda projevu a mechanismus „Řekl, co neměl => zničte mu život!!!“ tu není zaběhanou rutinou. To také znamená, že lidé mají menší strach se postavit na něčí obranu. Aby se tady ale ten mechanismus rutinou nestal, k tomu je potřeba dávat pozor na „první pokusné balonky“. Myšlenky dnes překračují hranice snadno, což znamená, že k pokusům o to, importovat tenhle druh jednání do našich poměrů, bude průběžně docházet. A stačí se podívat na běžnou diskusi na internetu, aby člověk viděl, že někteří naši spoluobčané v sobě tu  opravdu mají. Zatím můžu s potěšením konstatovat, že v případě profesora Tomáše Hudlického se lidé opravdu začínají stavět na jeho stranu, a to jak v Kanadě, tak i u nás. Články o jeho situaci přineslo Echo 24 i Novinky. Zas tak jednoduché to ti novodobí inkvizitoři mít nebudou. Ale hodně to záleží i na tobě, čtenáři. Daleko víc, než se zdá. Proti decentralizované diktatuře je potřeba decentralizované obrany.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-20 15:34:29

Stačí zatáhnout za správnou niť

Loutka sice není živou bytostí, dokáže v sobě ale probudit život. Díky druhým. Je osobností, jíž může ten, který ji vodí, vdechnout duši. Nejen o tom jsme hovořili s pedagogy Vyšší odborné školy herecké v Praze, a především známými loutkoherci Divadla Spejbla a Hurvínka Květoslavou Plachetkovou a Richardem Maškou.   Vedete studijní obor Herectví s loutkou. Proč by si studenti měli vybrat právě ten? Většina lidí, kteří mají umělecké vlohy a vybírají si studium na uměleckých školách, spíše inklinuje k oboru herectví... Chtějí být vidět. Tento obor umožní každému, kdo jej bude studovat, hrát si po celý život, jak my říkáme. S loutkou nezestárnete. Během studia naši žáci zjistí, jak rozmanitý a zajímavý a pestrý obor objevili a budou po celou dobu své profesní dráhy objevovat. Naším cílem je studenty seznámit s různými druhy loutek, s jejich výrazovými prostředky a ovládáním.   Loutkové divadlo je u nás vnímáno jako obor věnovaný především dětem. Není to škoda? V žádném případě. Vždyť všichni jsme byli dětmi, a to, co jsme se v dětství naučili, vnímali, nás posouvalo a neseme si to sebou i v pozdějším věku. Avšak loutkové divadlo je záležitostí i pro dospělé – a rozhodně tím nemyslíme jen fakt, že na představení chodí spolu s dětmi. V našem oboru se studenti naučí nejen s loutkou a jejími typy, ale získají i základy technologie, výroby, scénografie, pracují s výtvarnými návrhy. Naučí se připravit si své malé představení. A třeba tak i pokračovat v rukodělném dědictví a umu našich předků. Nakonec, od roku 2016 je české a slovenské loutkářství součástí nehmotného světového dědictví UNESCO.   Z čeho všeho může být taková loutka vyrobena? A jaké druhy existují? To je na dlouhé povídání. Kromě dřeva se loutky vyrábějí třeba z molitanu, polystyrenu, vymodelují se z hlíny, ze sádry... Existuje nepřeberně možností. Na našich hodinách zkoušíme s různými typy loutek, učíme se oživit nejrůznější předměty, třeba rukavici. Loutkou nakonec může být i obyčejný kapesník.   Jaké jsou druhy loutek? Například maňásek, mapeta, javajka, maska, marioneta...   Musejí být vaši studenti výtvarně nadaní? Je to výhoda, ale nikoli podmínka. Je ale dobré vědět, jak na to. A to i pro to, aby jednou budoucí absolvent, který si u někoho nechá loutku třeba vyrobit, věděl, co přesně potřebuje. Představte si, že chcete, aby loutka dokázala žonglovat s míčkem, nebo dělala provazochodkyni. Musíte tedy vědět, jak má být vyrobena, aby to fungovalo a říct to profesionálnímu řezbáři. Jinak můžete prodělat, protože taková marioneta stojí až patnáct tisíc korun. To samozřejmě neplatí, pokud bude absolvent pracovat v divadle, tam dostane do rukou loutku hotovou.   Když už jste naznačili finanční náklady, lze se tímto oborem v Česku uživit? Pokud člověk nemá přehnané nároky na život, tak určitě ano. Loutky lze navíc využít i ve zcela jiných oborech – například ve zdravotnictví, protože nemocný člověk se mnohem snadněji svěří loutce. Nakonec, všichni známe, jak dobře fungují zdravotní klauni. Samozřejmě nesmíme zapomenout na využití v pedagogické činností, také zde loutky pomáhají komunikaci, sebepoznání, otevření se druhým. A konečně v umění – divadelním i televizním.   Máte úspěšné absolventy? Jistě! Jeden z našich studentů pracuje jako umělecký šéf jednoho divadla, má svůj soubor. Jiná ze studentek hostuje v kladenském divadle i v činohře, máme absolventy VOŠH i v Divadle Spejbla a Hurvínka... Prostě stačí jen zatáhnout za správnou niť a rozpovídat třeba i Golema.   Květoslava Plachetková (základy pedagogiky, psychologie, základy loutkoherectví, školní psycholožka a výchovná poradkyně) – Po absolutoriu vystudovala na FFUK v Praze obor pedagogika – psychologie. Od 1960 do 1974 byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. Od roku 1974 až dosud působí v Divadle Spejbla a Hurvínka jako loutkoherečka (rozmanité role, od roku 1982 se věnuje zejména vodění Máničky). Spolupráce s rozhlasem, televizí, nahrává pro Supraphon aj, ve VOŠH spolupracovala na řadě her a loutkových inscenacích.   Richard Maška (základy technologie loutky) – Po absolvování oboru typograf studoval v letech 1976–1978 činohru na DAMU, poté působil v divadle Spejbla a Hurvínka (v současnosti je hlavním „hybatelem“ postavy Spejbla a dalších postav), dále působil ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně, kde byl tři roky šéfem výpravy. Jako loutkoherec a výtvarník pracoval na řadě projektů, například na výpravě pro balet Národního divadla Zpěvy země, spolupracoval s divadly Ta Fantastika, Palace, Divadlo AHA, Novou scénu ND a řadu dalších.   České loutkářství Loutkářství je nás celou dobu své existence uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. Přinesli jej kočovní loutkáři ze zahraničí a následně se v českém prostředí rozšířilo. Této tradici významně napomohl fakt, že se čeští marionetáři, hrající česky, stali součástí národně uvědomovacího procesu. Marionetové divadlo je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou zahrnující řezbu, omalování, kostýmování loutek, malbu dekorací apod. Fenoménem od 20.let 19.století se stalo tzv. rodinné loutkové divadlo. Byly sériově vydávány repertoárové sešity, divadla a loutky, které navrhovali uznávání čeští malíři a spisovatelé. Po druhé světové válce se rozšířilo hraní s maňásky a vzniká další český fenomén – černé divadlo. Od roku 2016 je české a slovenské loutkářství součástí nehmotného světového dědictví UNESCO.   Zaujal vás náš článek? Chcete loutkám vdechnout život? Vyšší odborná škola herecká Praha vyhlašuje na 29. a 30. června termín druhého kola přijímacího řízení oboru Herectví s loutkou. Přihlášku lze zaslat či doručit do 23. června na adresu Vyšší odborná škola herecká, Hadovitá 1023/7, 141 00 Praha 4 nebo elektronicky na vosherecka@vosherecka.cz Pomůžeme vám splnit vaše sny!

Čas načtení: 2020-05-28 13:15:50

Nejkrásnější knihy loňského roku: Možnosti milostného románu, To je metro, čéče! či katalog Vrchovina, krabatina, mrchovina

Několikanásobné ocenění si za originální zpracování knih odnesla nakladatelství Host, Arbor Vitae a Nadační fond 8smička. Výsledky soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2019, kterou pořádá Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury ČR, byly vyhlášeny netradičně online.    Krásná literatura 1. místo Jan Němec: Možnosti milostného románu. Grafický desing Martin Pecina. Host. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Esteticky silný a funkční přístup k vizuálnímu řešení úpravy mainstreamové beletrie. Jednotlivé stavební prvky knihy: písmo, sazba, papír dělají přesně to, co mají – tedy přibližují příběh čtenáři. Jednoduché grafické metafory souzní a srozumitelně zrcadlí obsah: prolínání barev kruhů na obálce, barevná ořízka, podtržené litery v názvu titulu, barevné kruhy ve vstupu a černé u tiráže i odvážně vysazená anotace na zadní straně obálky. Na zajímavý výtvarný celek stačila typografova zkušenost a invence, obešel se bez ilustrací i fotografií. Péče o knihu a pozornost jí věnovaná jsou viditelné v každém detailu. Kniha jako celek baví, vytváří příjemný objekt, obyčejně neobyčejná grafická úprava.“   2. místo Ivan Motýl, Petr Szyroki: Struska. Grafický desing Jan Čumlivski. Větrné mlýny. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „Struska má soudržný design. Forma a obsah spolu úzce souvisejí. Drsný materiál přebalu skýtá hmatový vjem. Zářivá oranžová skrytá v klopě obálky evokuje stejně jako paleta tlumených barev hnědé, černé a bílé výrobu oceli, což je námětem této knihy. Uvnitř se ilustrace a typografické provedení rovným dílem kombinují překvapivým a buřičským způsobem. Ilustrace nemají jednotný styl, ale tvoří jeden útvar. Jejich spektrum má rozsah od rychlého tahu po plošný akvarel. Sazba užívá stejnou velikost písma a (téměř) bez teček nebo čárek proudí a poskakuje stránkami. I když se umístění grafiky jeví nahodilé, je velice přesné. Nákresy na přebalu odkazují na návod k použití a naznačují, jak se má publikace číst. Text představuje návod, jak v našem životě přeměnit plevel na pozitivní energii.“   3. místo: Jiří Hájiček: Muž na pokraji vzplanutí. Ilustrace Matěj Lipavský, grafický desing Lucie Zajíčková Kaňová. Host. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Útlý svazek komorní poezie Jiřího Hájíčka, oděný v růžovém pauzáku, na první pohled vypovídá o kultivovaném a vkusném grafickém pojetí Lucie Zajíčkové Kaňové. Minimalistický formát korespondující s celkovým charakterem knihy nabízí velkorysý prostor pro soubor krátkých zvukomalebných trojverší, která reflektují drobné imprese z autorových dnů. Vše doplněné o sfumatické ilustrace Matěje Lipavského v šedavých odstínech tvoří harmonické, komplexní dílo.“   Literatura pro děti a mládež 1. místo Milada Rezková: To je metro, čéče! Ilustrace Jan Šrámek, Veronika Vlková, grafický desing Anymade Studio. Paseka. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Skvělé a originální téma, poutavý příběh, spousta zajímavostí, ilustrací a komiksových vsuvek. Rafinovaně, přitom civilně upravená kniha je na první pohled poměrně nenápadná. Jakmile se ale začtete, objevíte kouzlo příběhu a přitažlivost tématu, oceníte vtipné použití infografiky z metra pro předěly kapitol, citlivou sazbu, příjemný papír i formát. Tato kniha je skutečně z mnoha úhlů pohledu výjimečná a svou nadčasovostí bude jistě oslovovat i další generace.“   2. místo Robin Král: Tonča a krasojezdec. Ilustrace Aneta Františka Holasová, grafický desing Toman Desing. Běžíliška. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Titul Tonča a krasojezdec je leporelo v nezvykle velkém formátu o čtrnácti stranách. Je velice vkusně a precizně provedeno. Na každé straně se odvíjí děj z cirkusového prostředí, jenž je dítěti velmi blízký. Krásné ilustrace na více než dvou třetinách stránky doplňují jednoduché verše vyjadřující děj. Leporelo je zhotoveno z velmi kvalitní lepenky, na kterou jsou nakašírovány jednotlivé tisky. Listy jsou spojeny plátnem. Leporelo je velice zajímavé a použitý odolný materiál odpovídá tomu, že bude dětmi neustále používáno.“   3. místo Pera Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová, grafický desing Martin Pecina. Host. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „V novele Klub divných dětí se příběh dělí do dvou částí, což se odráží v barvě knihy. Předsádky mají rozdílnou barvu, přední je modrá a zadní zelená, kdežto na stuhu záložky byla zvolena jako třetí barva žlutá. Titulní strany obou částí k těmto barvám odkazují a ilustrace obou částí knihy se k nim propracovaným způsobem vztahují také. Ilustrace jsou svěže mnohostranné, představují působivé spojení postav a abstraktních prvků. Rozvržení ilustrací probíhá v zajímavém rytmu: drobné kreslené prvky jsou rozptýlené a střídají se s kresbami celých stran. V typografické úpravě se dobře čitelná antikva vhodně kombinuje s velkými písmeny grotesk okrouhlého vzhledu. Toto písmo je využito v titulu, číslech stran a jako jediná iniciála v příběhu označující jedno z dětí, jedno z ‚divných dětí‘.“   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky 1. místo Michal Konečný: Jak to ruplo. Ilustrace Barbora Straková, grafický desing Petr Škobrtal. TIC BRNO. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Vysvětlit mladé generaci složitost společenských a politických aspektů historických událostí je skutečně těžký úkol. Obzvlášť to platí v kontextu časově vzdálenější, ale nejdůležitější události v dějinách střední Evropy. Autoři (textu a projektu) Jak to ruplo vytvořili velmi zajímavý styl sdělení, jehož obsah nemá nic společného s typickými učebnicemi a jehož vizuální jazyk má daleko do bombastického tónu, a zároveň vybízí uživatele k přečtení. Dokumentární fotografie (často dramatické) se kombinují s typografií neformálních hodnot (např. neobvyklými a nekonvenčními druhy písma), humornými komiksy (které připomínají plakáty K. Rosmanyho, J. Votruby) a výraznou kompozicí. Konečně projekt Jak to ruplo otevírá prostor pro různé strategie čtení a díky tomu zvyšuje šanci, že se mladí dozvědí o soudobé historii České republiky.“   2. místo Anna Babanová: Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Grafický desing Jan Šiller. Gender Studies. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Tento titul můžeme považovat spíše za metodickou pomůcku. Vznikla na základě ročního výzkumu skupiny šestnácti učitelek prvního stupně základních škol. Originálně popisuje, jaké metody vedou k ověřování učitelských kompetencí, které podporují vzájemný respekt a principy rovnosti mezi dětmi a vzájemné sdílení informací a názorů mezi učiteli. Dále popisuje, jak děti učit, jak se stavět k tomu, že některé jsou jedinečné – méně nebo více schopné. Máme na mysli děti, které mají své specifické potřeby, pocházejí z různého rodinného a kulturního prostředí, cítí se v něčem jistě a v něčem nejistě. Kniha mapuje různé oblasti pedagogického působení na děti a představuje nové metody učení i postřehy ze zahraničí. Kniha je polygraficky zpracována jednoduše do twinové vazby. Velice dobře se dají otvírat jednotlivé listy a vzhledem k použité vazbě je můžeme otáčet až o 180 stupňů. S knihou se pracuje opravdu dobře. Obálka je zajímavě graficky zpracovaná, potažená laminovací folií a má zakulacené rohy.“   3. místo Jana Marešová: Proč umění? Ilustrace: David Kalika (Kakalík), grafický desing Klára Zápotocká (Studio Breisky). Máš umělecké střevo? Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Naučná publikace Proč umění? Odpovědi na nejčastější otázky kladené v galeriích je důkazem, že vizualita musí být brána vážně a nese s sebou názorový generační diskurz. Chytře promyšlená koncepce je v souladu s grafickou úpravou. Pomocí kontrastů v typografii, výraznou barevností se zajímavým doprovodným obrazovým materiálem v kombinaci s komiksovými stripy na dané téma odlehčuje a doplňuje tato publikace již tak dost teoreticky zatížené dějiny umění. Je jí vlastní pocit jednoduchosti a lehkosti. Při zevrubnějším ohledání divák však zjistí, že je mnohovrstevnatá a nechává prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Pokud si tento ‚manuál‘ při návštěvě galerie nezapomenete doma, pomůže zodpovědět spoustu nevyjasněných otázek nejen teenagerům, ale i jedincům starším a pokročilým.“   Knihy o výtvarném umění 1. místo Michaela Pejčochová Posel z Dálného východu. Grafický desing Adéla Svobodová. Národní galerie Praha. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Život významného sběratele a propagátora asijského umění Vojtěcha Chytila přibližuje kniha Posel z Dálného východu, vázaná v plátně s čínskými motivy květin a ptáků v duchu tradičních dřevořezových alb. Po rozevření se kniha rozdělí na dva samostatné celky – fotografický blok rekonstruující Chytilovu sbírku a textový blok několikaletého výzkumu autorky Michaely Pejčochové. Kniha je ukázkou perfektního technického i grafického zpracování vytvářejícího přehledný celek, zároveň nabízí neokoukanou hru s materiálem, díky které odkazuje na knižní tradici mimoevropské kultury. Grafička Adéla Svobodová vždy dokáže vyextrahovat smysl projektu a proměnit jej do decentní, přitom však atraktivní vizuální podoby. Čtenář si tak uvědomuje, že v ruce skutečně drží exotický poklad.“   2. místo Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času. Grafický desing Jan Matoušek. Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Národní filmový archiv dbá nejen na kvalitu celuloidových pásků uložených v depozitářích, dává si záležet také na finální podobě publikací, které pod svou hlavičkou vydává. Obálka i vnitřní zpracování knihy plující na vlně televizního RGB spektra popisuje historii a fenomén Laterny magiky. Zcela se liší od české knižní produkce za poslední rok a publikace tak vyčnívá svou jednoduchou syntézou. Bohatý fotografický layout skvěle tlumočí, jak by měl vypadat onen legendární polyekran na papíře.“   3. místo Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho. Grafický desing Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Marek Šmidrkal (Toman Desing). Nadační fond 8smička. Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Souborné dílo Josefa Čapka s podtitulem Pracoval jsem mnoho I. Kresba je prvním ze čtyř dílů projektu Pracoval jsem mnoho, oeuvre-katalogu, celkového soupisu všech originálních výtvarných prací Josefa Čapka. Pokaždé, když vyjde publikace podobného typu, musí přející odborné i laické veřejnosti přejít mráz po těle, uvědomí-li si, jaké množství obrazového a textového materiálu, ale i spoustu odkazů, popisek a poznámek pod čarou muselo být zpracováno a zorganizováno do jednoho celku a kolik rozhodnutí musel grafik udělat pro to, aby kniha měla rytmus, kultivovanost, dobře uspořádanou vnitřní strukturu, byla čitelná a hlavně, aby dobře vypadala… Tento dvousvazkový katalog raisonné všechny výše zmíněné parametry s přehledem a jistotou splňuje a bezpochyby si zaslouží být oceněn.”   Katalogy 1. místo Vrchovina, krabatina, mrchovina (editor Miloš Doležal). Grafický desing Štěpán Malovec, Martin Odehnal. Nadační fond 8smička. Richard Jaroš, člen výtvarné komise: „Vrchovina, krabatina, mrchovina je dokonalým příkladem katalogu, který svojí formou maximálně koresponduje s obsahem výstavy. Materiálové řešení, volba typografie, ale i zušlechtění obálky velkoplošnou termoražbou kontrastující se zemitým kartónem, to vše dokonale a strukturovaně propojuje různorodý obsah poezie, rozhovorů, cestopisu a v neposlední řadě samotná umělecká díla.“   2. místo Alena Pomajzlová a kol.: Devětsil 1920–1931. Grafický desing Adéla Svobodová, Tereza Hejmová. Galerie hlavního města Prahy. Martin Mulač, člen výtvarné komise: „Katalog ke stejnojmenné výstavě zaujme již obálkou – modré plátno s čistou obrysovou devítkou, kde černý kruh působí jako oko a vtahuje nás jako pozorovatele do avantgardního světa. Dojem je podtržen ještě dvojím vydáním české a anglické verze. Intermediální síla knihy je výborná! Stejně jako výstava zaujme jak textovými studiemi, tak četnými reprodukcemi rozmanité tvorby Devětsilu (architektura, film, divadlo, scénografie, fotografie, kombinované techniky koláže, typografie, časopisy, …). Je to živý kabaret!“   3. místo Petr Nedoma: A Cool Breeze (editorky Martina Freitagová, Zuzana Kosařová). Fotografie Martin Polák, grafický desing Petr Bosák, Robert Jansa (20YY Designers). Galerie Rudolfinum. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Katalog se snadno přehlédnutelnou chladnou obálkou je suverénním a řemeslným dílem zkušených designérů. Připomíná, že je potřeba umět proměňovat ony desítky menších či větších designérských rozhodnutí, která stojí za vznikem jakékoliv knihy, ve svrchovanou demonstraci řemesla knižního úpravce, a to bez potřeby za každou cenu volit okázalá materiálová či formální řešení.“   Bibliofilie a autorské knihy 1. místo Petr Pazdera Payne: Malíř a mor / Le peintre et la peste. Ilustrace Jiří Šťourač, fotografie 4MAT Tábor, grafický desing Jiří Lammel. Arbor Vitae. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Patnáct celostránkových kreseb přírodním uhlem, založených na sugestivním podání valérů šedé, inspirovaných slavným románem Alberta Camuse Mor. Jejich autor Jiří Štourač jimi znovu potvrdil nejen svůj mimořádný výtvarný talent, ale v estetické rovině dokázal zakotvit i stále platné varovné memento, které právě dnes, v souvislosti s novou světovou epidemií, získalo nečekaně na aktuálnosti.“   2. místo Václav Jirásek: Auta. Ilustrace a fotografie Václav Jirásek, grafický desing Mikuláš Macháček. Artmap, Eastern Front. Emma Hanzlíková, člen výtvarné komise: „Václav Jirásek je fotografem, který si užívá pozici voyeura. Jeho soubor Auta je deníkem, sbírkou i archivem zároveň. Téměř tisíc vraků z celého světa roztříděných do osmnácti sešitů s poetickými názvy Floristi, Torza, Dřeváky, Noir, ... Výrazná typografie, surové fotografie i možnost variability vytvářejí zábavnou jednotku, která je ojedinělým a dotaženým autorským projektem. Očekávejme vol. 2, protože vraky bude Jirásek jistě lovit i nadále.   3. místo Vladimir Nabokov: Lolita. Grafický desing Nikola Janíčková (Take Take Take). Paseka. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Redaktorská a typografická kvalita Lolity dokazuje, že takzvaná bibliofilská vydání a autorské knihy mohou být nejen krásné, ale i k užitku Knižní desky, vazba, papír – a samozřejmě mikro- a makrotypografie – mají velmi dobrou designovou úpravu, provázanou s obsahem textu (slavný švýcarský typograf Jan Tschihold to nazýval „kongeniální typografií“).  To všechno potěší čtenáře tohoto Nabokovova díla.“   Odborná literatura 1. místo Tomáš Winter, Pavla Michalíková: Jdi na venkov! Grafický desing Tereza Hejmová, Adéla Svobodová. Arbor Vitae Societas, Artefactum – Nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Tato kniha je skvělým příkladem zpracování komplexního a rozsáhlého obsahu edukativního a odborného charakteru. Designérka si je vědoma výtvarného jazyka folkloru a tradicí lidové kultury. Z tohoto dokáže vytěžit a nacházet spoustu inspirace, kterou formálně převádí do drobných, hravých a líbivých detailů, které tuto knihu posunují od konvenční odborné publikace ke krásné knize. Číst a listovat o lidové tradici a výtvarné kultuře venkovského lidu nebyla nikdy větší radost. Ano, jdu na venkov!“   2. místo Petra Dočekalová a kol.: Jaroslav Benda 1882–1970, Grafický desing Radek Siduna. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Masarykova univerzita v Brně. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Dosud nezpracované téma písmové tvorby Jaroslava Bendy představuje zdařilá kolektivní monografie vznikající pod vedením Petry Dočekalové. Vhodně zvolená grafická úprava Radka Siduna nechává vyniknout charakteru Bendova typografického díla i grafického designu v jeho úplnosti. Publikace těší příznivce písmové tvorby na každé straně množstvím ukázek v modrých tónech i v originální barevnosti.“   3. místo Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Umění loutky. Fotografie Karel Poneš, grafický desing: Redesing – Klára Kvízová, Petr Krejzek, Nakladatelství Karel Kerlický – KANT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Výpravná kniha trvalé hodnoty jak po stránce textové, tak jedinečné obrazové dokumentace. Dílo, které poprvé v úplnosti pojímá svérázný fenomén české loutky, její výroby, typologických proměn i jevištního provozu, a to od 19. století až do 50. let století minulého.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-28 10:48:33

Zemřel filozof Ladislav Hejdánek. Jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá, psal

Ve věku 92 let zemřel význačný český filozof Ladislav Hejdánek, signatář a mluvčí Charty 77, který patřil mezi žáky Jana Patočky. Byl výrazným představitelem křesťanského myšlení, v 80. letech pořádal bytové semináře, na které jezdili filozofové ze zahraničí.  Po roce 1989 působil jako profesor na Evangelické teologické fakultě a Filozofické fakultě UK v Praze. Zveřejňujeme text, který napsal pro Literární noviny v roce 2003 a který reagoval na výzvu s „Komunisty se nemluví“.   Náš vztah ke komunismu Na první kritiky reagoval Jáchym Topol obranou, že signatářům šlo o „morální apel“. O tom, zda lze provolání „S komunisty se nemluví“ chápat jako apel morální či spíše nemorální, by bylo možno diskutovat, ale asi by to nepřineslo žádný užitek. Rozhodnutí s někým nemluvit lze chápat jen jako výraz odporu slabého proti přesile – anebo jako dětinství. Lze však uvítat, že díky této inspiraci a zásluhou Literárních novin vznikla a byla uveřejněna řada příspěvků k souboru otázek mnohem širších, týkajících se komunistů a komunismu v rozsáhlejším kontextu; možná však nebyl ještě dost rozsáhlý. Bylo toho už řečeno dost, a nemám v úmyslu vyslovené znovu opakovat, leda v náznaku, bude-li třeba.  Po mém soudu není v současné a nejblíže budoucí době nebezpečí, vyplývající z existence KSČM v naší zemi, nikterak reálné. Situace těsně po válce byla jistě nebezpečnější, ale nebýt tvrdé, dobře připravené – a i později nadále trvající – mocenské intervence ze strany Sovětského svazu, o kterou se únorový puč opíral (a nebýt již existujících příkladů takového intervenčního tlaku i v jiných zemích), nebyly by bývaly pomohly ani milice (a to měli všichni v zádech strach, přetrvávající ještě z doby německé okupace). Dnes za komunisty žádná velmocenská intervence nestojí a přinejmenším v nejbližších desetiletích stát nebude. Budoucnost komunistů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je proto problémem především pro ně samé. Zatím mohou získávat body jen v důsledku omylů a chyb ostatních politických subjektů – a těch chyb nebylo málo – a čekat na další. KSČM už nikdy nebude mít v zádech Velkého Bratra (ani v čínském nebo jiném vydání) a nestane se pouhým nástrojem v jeho velmocenské politice. Za současné mezinárodní situace nebyl u nás až dosud vůbec myslitelný žádný nový Gottwald (natož nějaký Enver Hodža apod.), a po vstupu do Unie je něco takového už naprosto vyloučeno. Pokud se naši organizovaní komunisté nebudou chtít proměnit ve stranu podobnou svým západoevropským sestrám, zahynou na úbytě. Jediné, co by takovou agonii mohlo prodloužit, by byla nějaká forma ostrakizace. To by byla ovšem hrubá chyba „těch druhých“ (teprve tímto ,činem‘ skutečných anti-komunistů), a je na našem rozumném politickém rozhodnutí se od takových omylů rázně distancovat. (Nebýt americké arogance – a mnoha dalších chyb v celé latinské Americe –, Kuba mohla už dávno vypadat jinak.) Hlavním problémem však přece nejsou členové KSČM ani jejich neorganizovaní podporovatelé ve volbách. Nejde totiž vůbec jen o naše místní a pouze aktuální záležitosti. Komunismus jako historický fenomén je mnohem rozsáhlejší a také starší; necháme-li stranou ideové kořeny komunismu jako radikální reformy mezilidských vztahů především v majetkových záležitostech (v prvních křesťanských společenstvích a pak v některých heretických komunitách), můžeme počátky politického komunismu vidět ve francouzské revoluci a výrazně v pařížské Komuně. Právě tyto zkušenosti podrobilo pak reflexi a analýze několik významných teoretiků, a to z různých pozic. Největší význam a vliv měl Karel Marx; na jeho a Engelsových myšlenkách byl pak založen tzv. vědecký komunismus, jinak také historický materialismus, resp. všeobecně marxismus (který byl ovšem převážně spíše engelsismem, příbuzným populárnímu pozitivismu); ten se po některých úpravách (revizích) stal základní a jedinou politickou ideologií všech tzv. socialistických států. Ten však daleko přesahoval oblast politickou a s politickou podporou intervenoval všude, dokonce i v přírodních vědách. V další úpravě se pak stal oficiální ideologií také v Čínské lidové republice (a tam oficiálně žije dodnes). Že se zhroutilo sovětské impérium, nemá většího významu než porážka francouzské revoluce intervencí ostatní Evropy (bolševici vydrželi u moci rozhodně déle než komunardi). Tak jako se devatenácté (a ovšem ani dvacáté) století nevracelo navzdory všem restauracím do poměrů předrevolučních (mj. též zásluhou Napoleonovou), tak se nebude moci vrátit ani Evropa, ani ostatní svět (především Spojené státy) do situace zejména před druhou a už dokonce ne před první světovou válkou, a to bez ohledu na to, jak jednu nebo druhou revoluci budeme hodnotit. Součástí této změněné situace je v případě komunismu skutečnost, že na světě jsou stamiliony komunistů (i „komunistů“), které nikdo nemůže poslat nikam do mimozemského vyhnanství, ale zejména s nimiž prostě nemůžeme přestat mluvit. Naopak: musíme se s nimi (i s mnoha dalšími) nějak domluvit na tom, jak třeba nedevastovat a nezlikvidovat rozsáhlé části a vrstvy biosféry.  Mluvit s někým ovšem smysl mít může, ale také nemusí. Půjde zejména o to, co těm druhým chceme říci a co jsme připraveni od nich vyslechnout – a „těmi druhými“ v globálním měřítku už zdaleka nejsou a nebudou jen komunisté, jak už dnes musí být každému jasné. „Těch druhých“ a „jiných“ je mnohem víc. A my s nimi musíme – ať chceme nebo nechceme – najít aspoň společný jazyk. Teprve pak může jít také o konfrontaci myšlenek a eventuální sbližování (nebo také ostřejší vyhraňování) postojů. Ještě se možná ukáže, že tam, kam aspoň trochu pronikl marxismus, bude rozhovor o něco snadnější (marxismus i komunismus jsou evropského původu). Předpokladem aspoň trochu perspektivního rozhovoru (dialogu) nejen jednotlivců a politických směrů, ale různých kulturních a duchovních orientací bude ovšem zejména to, když si každý z účastníků co nejlépe vyjasní svou vlastní situaci, to nejen geopolitickou, ale především kulturní a duchovní. Tak jako francouzská revoluce navzdory všem extravagancím a anomáliím vrhla dost ostré světlo na Evropu své doby, ale i dob pozdějších, tak vrhá světlo na situaci nejen Evropy, ale celého světa komunismus a také sovětský komunismus, tzv. bolševismus. Když čtu úvahy a projevy našich dnešních politiků (zvláště po Havlově odchodu z funkce prezidenta a s výjimkou posledního Špidlova interview), mám dojem, že se ani nezamýšlejí nad tím, co se to vlastně na sklonku osmdesátých a počátku devadesátých let stalo, a to nejen u nás a nejen se Sovětským svazem a „socialistickým táborem“, ale vůbec se světem, a kam to všechno povede. Jak chceme rozhodovat, co s komunismem a s komunisty, když nevíme pořádně ani to, jak tomu je a bude s námi a co máme dělat sami se sebou? Už bylo řečeno, že je třeba rozlišovat: jsou komunisté, s nimiž se dalo a dá mluvit, a jsou nekomunisté či antikomunisté, s nimiž se mluvit nedá. Kromě toho je známo, že jedním z nejlepších prostředků, jak porozumět druhému člověku, je dostat se s ním do sporu, do křížku. A tady je důležitý rozdíl mezi různými typy a rovinami sporů a zápasů. Osvojil jsem si jednu zásadu, na kterou upozorňoval opakovaně můj učitel: ve fyzickém nebo válečném atd. zápase je důležité rozpoznat protivníkovy vady a nedostatky a co nejlépe jich využít; naproti tomu v zápase duchovním a myšlenkovém je třeba překonat protivníka tam, kde je nejsilnější – jinak ho nelze překonat vůbec. Proto místo „nemluvení s komunisty“ je třeba s nimi nejenom mluvit, ale je třeba jim rozumět – a co možná lépe, než si rozumějí oni sami. A především je třeba rozumět, odkud se bere jejich komunismus a z čeho čerpá, čím se živí a čím posiluje, eventuelně čím by se mohl vskutku posilovat, kdyby si lépe rozuměl. Kdo ví, zda by se tam nenašly nějaké zdroje i pro nás ostatní. Každá snadná difamace a degradace protivníka snižuje toho, kdo ji podniká. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat marxismu a zejména myšlenkám mladého Marxe. V době, kdy u nás vládl oficiální „marxismus“, který s Marxem neměl doopravdy mnoho společného, byly některé Marxovy texty považovány za potenciální nebezpečí (např. Ekonomicko-filosofické rukopisy byly vytištěny a dlouho se nesměly prodávat a ležely ve skladech). V té době také samozřejmě unikalo zdejší pozornosti mnoho z intelektuálního úsilí západních „marxologů“. Dnešní mladí lidé Marxe prakticky neznají. To se mi zdá být důvodem k varování: je silně pravděpodobné, že jeho myšlenky budou v nějaké nové interpretaci zase oživeny (jak už to s velkými myšlenkami, dobrými nebo špatnými, bývá), a pak by se mohly setkat nejen s neznalostí, ale také s neschopností rezistence. Bylo už také řečeno, že jsou potíže s vymezením toho, co je a co není komunistické, a to zejména proto, že jsme za těch čtyřicet let (nepočítáme-li ještě delší období) komunismem nasákli tak, že jej udržujeme při životě i my sami, prý především způsobem svého myšlení (Jiří Pehe to specifikoval jako myšlení ,bolševické‘). To je jistě pravda, ale nejde jen o myšlení, ale o chování a jednání, o celý způsob života. Masaryk v prvních letech republiky mnohokrát a při nejrůznějších příležitostech opakoval, že musíme „odrakouštět“; dnes to platí docela obdobně, i když to nezní našim uším o nic příjemněji. Kdopak si je dnes ochoten připustit, že se chová, jedná a myslí jako za komunismu? Pokud si to nepřiznáme, přežívá ten komunismus (a bolševismus) v některých rysech ještě i v nás a s naší pomocí dodnes, a přežíval by, i kdyby našich komunistů nebylo. „Nemluvit s komunisty“ je ta nejlacinější náhražka za to, zbavovat se bolševických návyků sami. Vždyť co patřilo k výbavě takového kovaného bolševika? Právě to, že s ,námi‘, kdo jsme nebyli kovaní bolševici jako on, prostě nemluvil. Výzva „S komunisty se nemluví“ je vlastně v tomto smyslu „komunistická“ a „bolševická“. (Podobně jako jakékoli deklasování jiných protivníků, opozičníků či kritiků, ať jsou za ně nelegitimní generalizací vydáváni ti či oni, např. novináři apod.) Jak jsem už řekl, komunismus má staré kořeny a dlouhou historii. Proto je také třeba se tázat, proč se ta myšlenka v různých podobách vrací. Původně to je křesťanská hereze. Ve srovnání se socialismem je komunismus vlastně okleštěním myšlenky, že lidé si jsou navzájem bratry a sestrami, druhy či soudruhy (socius = druh, soudruh, přítel), na věc zdánlivě okrajovou, totiž na rovnost hospodářskou, majetkovou (vše má být commune = společné). Je v tom ovšem kus správného rozpoznání: majetek s člověkem opravdu něco udělá, anebo aspoň ve většině případů, stejně jako chudoba. A platí to nejen pro jednotlivce, ale pro společenské vrstvy, a také pro celé národy a kultury. Proto je komunismus memento. Za jeho jednotlivými historickými formami je cosi všem těm podobám společného, na co reagovaly a co je zapotřebí brát vážně. Nemá mnoho smyslu se upínat na to, co se stalo, pokud to neslouží lepšímu vidění aktuální situace a také větší vnímavosti vůči tomu, co může přijít a co možná už přichází. Zločinné stránky komunistických systémů bývalého sovětského impéria nelze vidět izolovaně od dějinných kontextů, ale je třeba je důkladně analyzovat, už jen proto, aby k něčemu podobnému už nikdy nemohlo docházet za netečného přihlížení a dokonce nezájmu ostatního světa (zejména tzv. civilizovaného). Nejrůznější zvěrstva, k nimž bohužel až dosud docházelo v dějinách, byla motivována většinou jinak než komunisticky, a je dobré si to připomínat. (Vzpomeňme třeba jen na americké Indiány.) Komunismus a specielně „bolševismus“ ostatně ještě neskončil, protože je to komplikovaný fenomén, jehož jednotlivé stránky či složky mohou přežívat anebo se vracet v jiných podobách a pod jinými názvy a zaštítěny jinými ideologiemi. Je třeba včas vidět skutečná nebezpečí – a pak hlavně neutíkat od konfrontací. V těch však bude vždycky na prvním místě platit, ve jménu čeho do konfrontace půjdeme; výzvy k tomu, aby s protivníkem (zejména s údajným nebo karikovaným protivníkem) nikdo nemluvil, jsou směšné. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 16:40:25

Změníme klima?

Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě. Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)? Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct.   „Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás. My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému. A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní? No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký?   Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile? Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice? To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky.   Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví. Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou. Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému. Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny. Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty. „Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“   Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly. V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie. Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra. Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto: „Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“ Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali…   Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele. Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu. „Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí. Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!” Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu.   „Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti. Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem. V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“ A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně.   Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2024-02-28 08:34:05

Co je fenomén uklízecí metody döstädning. Aneb jak si doma uklidit jednou provždy?

Rádi se při zařizování svého domova a jeho úklidu inspirujete v zahraničí? Líbí se vám dánské hygge, japonská metoda KonMari či skandinávský styl bydlení? Do podvědomí stále více lidí se dostává také kontroverzní metoda uklízení zvaná döstädning. V čem tkví její hlavní myšlenka a proč může mít pro nějaké lidi příliš razantní? Kniha Životní úklid ... The post Co je fenomén uklízecí metody döstädning. Aneb jak si doma uklidit jednou provždy? first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2024-03-19 07:18:23

Influenceři a experti se spojili a sestavili návod pro učitele i mládež, jak pochopit fenomén AI

Projekt GeneraceAI chce interaktivní a hravou formou seznámit mladé lidi s tím, co to je a jak fungují nástroje jako ChatGPT a čeho se vyvarovat. Článek Influenceři a experti se spojili a sestavili návod pro učitele i mládež, jak pochopit fenomén AI se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-17 06:00:00

Pamatujete na Esmeraldu? Před 25 lety způsobila davové šílenství!

Devadesátá léta byla dobou ikonických seriálů a sitcomů, na které vzpomínáme dodnes. Davové šílenství však způsobila mexická telenovela Esmeralda, která se stala v roce 1997 naprostým fenoménem. Vzpomínáte si ještě v detailu na tento příběh o nespravedlnosti života, který skončil naprosto sladkým a předvídatelným happy endem?

Čas načtení: 2024-07-29 10:32:00

Vesmír Star Treku nemá hranice: Nové seriály a filmy

Star Trek je sci-fi fenomén, který nemá hranice stejně jako vesmír, kde se odehrávají příběhy z jeho filmů a seriálů. Po více než 50 letech od premiéry prvního dílu vznikají další nové seriály a filmy: Discovery, Podivné nové světy (Strange New Worlds), Picard, Fenomén (Prodigy), Lower Decks, Section 31, Starfleet Academy - sleduj trailery, prohlížej foto a zjišťuj novinky i data premiér!

Čas načtení: 2024-08-01 12:35:28

Nový fenomén: Takto fungujú podvodné e-shopy, ktoré nepýtajú platbu dopredu. Na túto fintu nenaleť, inak neskôr prídeš o peniaze!

Natrafiť na online podvodníkov na internet, nie je ničím náročným. Aj za regulárnym profilom na sociálnych sieťach sa môže schovávať útočník. Častokrát, bohužiaľ, ... The post Nový fenomén: Takto fungujú podvodné e-shopy, ktoré nepýtajú platbu dopredu. Na túto fintu nenaleť, inak neskôr prídeš o peniaze! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-08-07 06:00:00

Sámer Issa: Náš vztah s Agátou měl být naoko, ale pak jsme se do sebe zabouchli

V pořadu Prostě fenomén! se Sámer Issa otevřeně rozpovídal nejen o svém vztahu s Agátou Hanychovou, ale i o svých pocitech po vypadnutí v SuperStar. „Náš vztah s Agátou měl být jen naoko, ale pak jsme se do sebe opravdu zabouchli. Miloval jsem ji, byla to má první láska,” přiznal Sámer v rozhovoru. Co dalšího prozradil?