Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-15 07:34:33

Abate Berihun & Addis Ken Project přenese dávná kulturní pouta mezi Etiopií a Izraelem do kontextu současného jazzu + soutěž o 3× 2 vstupenky

Není vůbec nelogické, že jedna z nejzajímavějších nových ethiojazzových formací vznikla v Izraeli a s asistencí tamního hvězdného pianisty Roye Mora. Komunikace mezi ethio-jazzem a tím, čemu bychom mohli říkat jazz levantský, je historicky daná a přirozená. Jak se můžeme přesvědčit i 28. května 2024 v historickém sále pražské Novoměstské radnice. Symbolicky pojmenovaný projekt Addis Ken, což v překladu z amharštiny znamená Nový den, vznikl v roce 2018 kolem etiopského zpěváka a saxofonisty Abateho Berihuna. Absolventa Addis Ababa University Music School a hráče, který doprovázel etiopské […] The post Abate Berihun & Addis Ken Project přenese dávná kulturní pouta mezi Etiopií a Izraelem do kontextu současného jazzu + soutěž o 3× 2 vstupenky first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Abate Berihun & Addis Ken Project přenese dávná kulturní pouta mezi Etiopií a Izraelem do kontextu současného jazzu + soutěž o 3× 2 vstupenky

Čas načtení: 2024-01-06 10:00:53

Myšlenky nelze ignorovat a knihy nevydávat. Jenže zásadní knihy u nás často nevycházejí.

Před lety jsem se rozhodl doplnit si vzdělání a číst především knihy, které u nás nevyšly. Zejména o ekonomii a společnosti. Otevřely se mi uplně nové obzory. Jména, která jsem znal okrajově. Takový J. Stiglitz (Nobelova cena za ekonomii 2001). V češtině vyšly 3 knihy. Spíše ty okrajové. Jeho popularizační práce věnované ekonomii nerovnosti a globalizaci česky nejsou. David Harvery: vyšla jedna kniha, stěžejní díla jako Stručná historie neoliberalismu nebo Stav postmoderny nevyšly. Ano, je to moderní marxista, ale česky se nedozvíte, že jeho kritika současného vývoje neoliberální demokracie je zajímavá a pádná. Robert Reich: vyšlo Dílo národů, ale chybí Záchrana kapitalismu. Reichova analýza současného kapitalistického systému a jeho dopadu na nerovnost je často citována v diskusích o ekonomické nerovnosti a sociální spravedlnosti. Je dobré, že od jihokorejského ekonoma Ha-Joon Changa vyšly dvě knihy, ale jeho zásadní Kicking Away the Ladder: Development Strategy in Historical Perspective v češtině nevyšla. Přitom je to Changova kritika tradičních názorů na ekonomický rozvoj a politiku. Od Mariany Mazzucato nevyšlo nic. Její The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths byla pro mě šok. Vyargumentovaná kniha, která ukazuje, jak za řadou ekonomických úspěchů stály pobídky státu. A že role státu ve stimulaci ekonomiky je důležitá. od nobelisty Paula Krugmana naštěstí česky vyšla jeho zásadní Návrat ekonomické krize. Jeho nejnovější Arguing with Zombies vyšla 2020, česky zatím není, ale to zpoždění je běžné. Krugman, i když je do leva, je u nás vcelku populární, asi proto, že je opravdu čtivý. A pojďme na další nobelisty: R. Thaller (nobelovka 2017) má vydané obě knihy, jak Šťouch, tak Neočekávané chování. Cenu dostal za behaviorální ekonomii a knihy jsou super. Pokud vás zajímá ekonomika chování a rozhodování lidí, jděte do nich, ale to už předpokládám máte i Kahnemana (Melvilové ho udělali perfektně). Robert Shiller (Nobelovka 2013 za empirickou analýzu cen aktiv) má česky tři knihy, ale staré, ne Irrational Exuberance a nebo poslední Narrative Economics: How Stories Go Viral and Drive Major Economic Events. Ale je vidět, že cenová analýza se publikuje ráda a dobře. Amartya Sen (Nobelovka 1998 za příspěvky k ekonomii blahobytu a sociální volby) má jednu knihu česky, Etika a ekonomie, což jsou tři přednášky. Její stěžejní díla česky nevyšla. Daren Acemoglu má česky druhou knihu, ta mu právě vychází, Úzký koridor (s J. Robinsonem), který navazuje na Proč státy selhávají. Asi je jasná tematika, jinak se ale v ostatních knihách věnuje teorii růstu a vlivu moderních technologií na růst. Profesor MIT, obojí čtěte. Elinor Ostrom, Nobelovka 2009 za teorii společných zdrojů. Enormně důležitá kniha Governing the Commons. Česky nevyšla žádná její práce. Mohl bych pokračovat. Od autorů, kteří mají Nobelovku za ekonomii toho u nás vyšlo málo. I z tohoto průřezu, natož z mojí tabulky knih je patrné, že vychází především věci věnované chování, trhu, oceňování. Kritcké práce o neoliberalismu podstatně méně i když od Varoufakise třeba 2 knihy a ten už je braný jako silná levice. Jeho stěžejní díla ovšem česky také nejsou. Jeho Hovory k dceři o ekonomii si ovšem dejte. Je to důležité? Je. Uniká nám velký směr ekonomie a společenských věd: nerovnost, chudoba. Neumíme o něm diskutovat, uvažovat. Díky za české “klasiky” žánru Pavla Pospěcha, Ondřeje Prokopa, Tomáše Sedláčka. Myšlenky označujeme za levicové, za fuj, za komunismus. Tak čtěte. Co je za tím? Podle mě hlavní dva důvody jsou, že v českém vnímání jde o okrajová témata (nerovnost, chudoba, rozdělená společnost, to přeci nám nehrozí), takže se tomu nikdo nevěnuje. Ve skutečnosti je to ale naše stěžejní téma pro dalších dvacet let, jenže místo toho, abychom stavěli na tom, co už někde někdo odpracoval, budeme vymýšlet kolo, až si problému všimneme. Takže zase pozdě. Čili čtenáři to nepožadují, autoři to nevydávají. Má to řešení? Má. Nějakou pobídku k vydání. Ať již státní (ano, stát podporuje řadu literatury) nebo soukromou. Pamatuju se, jak jsem nějakým drobným příspěvkem podpořil vydání jedné libertariánské ekonomické knihy a libertariáni mě pak propírali v diskusích, proč jsem to asi udělal. Důvod je pořád stejné: silné myšlenky mají zaznít a máme vědět, jak se k nim vztahujeme, jaké máme vůči nim argumenty, případně zda autor neměl v něčem pravdu. Nelze je ignorovat, neposlouchat je, protože to je právě to, na čem dneska dojíždíme a čím si rozdělujeme společnost.

Čas načtení: 2020-04-23 19:43:00

Krize jako nástroj sebepoznání

Moje sociální bublina je specialista na pozitivní vidění současného stavu věcí. Přiznám se, že někdy mě to až trošku štve, jak to někteří prezentují jako na můj vkus až příliš zalité sluncem. A v tomhle článku nemám v úmyslu se vyhýbat negativním aspektům. Ačkoli pozornost v něm chci upřít hlavně na možnosti učení se ze současného dění. Dělala jsem si malý brainstorming, co mě v této souvislosti napadá. Krize nás známkuje jak ve škole. Jsem součástí party „holek“ mezi 33 – 35 lety. Přirozeně spolu vedeme (video) hovory o tom, jak prožíváme současnou situaci. Zdá se mi, jako by nám to každé vystavovalo vysvědčení ve smyslu: „jak jsme ten život doposavad zvládly“ – protože jsou jasně obnažována slabá i silná místa našeho fungování. Zjednodušeně lze shrnout, že silná jsou v tom, co nás teď ukotvuje a přináší spokojenost, slabá v tom, co nás štve a rozesmutňuje, kde naše fungování, jednoduše jak se říká, „drhne“... Vidím tam kategorie jako: A) rodina – 1) rodičovství, 2) partnerský vztah, 3) vztahy s širší rodinou. Hodnocení ukazuje, zda a jaký partnerský vztah jsme utvořily, jestli teď zažíváme ponorku nebo si spíš užíváme, že jsme spolu více... Vnímáme reakce našeho partnera na nás a naše zvládací strategie, jak moc je ve vztahu přítomná vzájemná (ne)podpora... Zrcadlí se nám také úroveň, s jakou se nám v dlouhodobém horizontu daří budovat vztahy s vlastními rodiči a (případnými) tchánovci, všímáme si ještě více než obvykle, jaké jsou naše děti – co se nám výchovně podařilo či daří, kde selháváme... B) finance – 1) práce, 2) celkové finanční zabezpečení a rezervy. Chování zaměstnavatele k nám nyní jasně ukazuje, nakolik si naší práce váží, jak moc nás vidí jako nahraditelné, obor a místo s jakou stabilitou jsme si zvolili, a samozřejmě z celé situace vystupuje, jak moc důležitá je naše práce pro společnost jako takovou. Na našich vlastních reakcích zase můžeme dobře pozorovat, které části naší činnosti vidíme jako prioritní, které máme tendenci zanedbávat či se jim vyhýbat, jak loajální jako zaměstnanci jsme, či jak přistupujeme k péči o svůj byznys... Také sklízíme ovoce toho, nakolik chytře jsme byli schopní starat se o své peníze, jestli máme rezervy či dluhy, případně v jak dobře zvolených hodnotách – docela to dle mého názoru koreluje s mírou aktuálně zažívaného stresu. C) „volitelné“ – 1) volný čas 2) přátelské vazby. Dostáváme informace o tom, které koníčky nám chybí či nás naopak „drží nad vodou“, dle způsobů, jakými nakládáme s volným časem, si můžeme snadno udělat hierarchii toho, co reálně upřednostňujeme a o čem jsme si to doposavad jen myslely... Je evidentní, kdo se ozve, komu se ozvete vy a s kým vztah holt tak intenzivní není... „Inventuru“ výše uvedeného si jde samozřejmě udělat i za normálního stavu, ale ve ztíženém se to (alespoň mně) rýsuje jasněji. Taky si silněji uvědomuji, jak na mě působí jednotlivé tři mé pracovní činnosti – co jsem ochotná jim dávat, co mě stojí a co přinášejí... Snad mi to pomůže se lépe orientovat při zvažování aktuální otázky, kudy, jak a kam dál v tomhle měnícím se světě... I Vám k těmto úvahám hodně štěstí a tvořivosti ;-)

Čas načtení: 2024-02-10 11:00:36

Agresivní jelen a jiné úzkosti. Výstava KAFKAesque odráží kafkovskou dobu

Pražské Centrum současného umění DOX připomíná Franze Kafku. Výstava KAFKAesque, která tam trvá až do září, ale nenabízí historický pohled na tvorbu tohoto autora. Prostřednictvím děl tří desítek domácích i zahraničních umělců předkládá jejich vlastní „kafkovské“ pojetí současného světa.

Čas načtení: 2021-06-07 20:55:06

Hledání Zemanova nástupce jako řetěz trapasů

Hledání nástupce Pavla Zemana provázejí od počátku menší nebo větší trapasy. Prvním byl požadavek opozičních stran, aby jej vyhledala a jmenovala až vláda, vzešlá z podzimních voleb. Projevily tím nepotlačitelnou chuť podřídit obsazení funkce stranickopolitickým zájmům, jejichž uplatnění je ale v tomto případě absolutně nežádoucí. Prokázaly současně neznalost problematiky řízení soustavy státního zastupitelství, jejíž správa náměstkem-dočasným správcem by mohla způsobit snížení její výkonnosti. Je to další důkaz toho, že předáci opozičních stran jsou až na pár čestných výjimek zaslepeni touhou po moci, ale nemají jasnou představu o úkolech, jež by v případě získání vládní moci museli řešit a ani je to příliš nezajímá: důležité je dostat hračku-stát do rukou, a pak už se ukáže, co s tím. Většina z nich nemůže prokázat na významném díle z minulosti, že nebude vládnout hůře než Andrej Babiš a jeho lidé. Tvrzení, že vládnout hůře než Andrej Babiš ani nejde, a je tedy v podstatě jedno, kdo přijde na jeho místo, je ničím nepodložený volební slogan. Úloha nejvyššího státního zástupce se nesmyslně démonizuje Trapné je i odůvodnění požadavku úvahou o možném účinkování nového nejvyššího státního v kauze Čapí hnízdo. Jako by tím opozice chtěla říci, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný Babišovou vládou, bude zkorumpovaný a půjde panu obviněnému na ruku. Proti tomu můžeme namítnout, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný po volbách vládou bez Babiše bude zkorumpovaný a bude panu obviněnému škodit ze všech sil. Úloha nejvyššího státního zástupce se zde nesmyslně démonizuje. Politikům uniká, že je nadřízeným pouze pro zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Jeho pravomoc zasáhnout do tohoto případu je omezena na přezkum usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Nikdo neví, zda státní zástupce Jaroslav Šaroch opět řízení zastaví. Podá-li obžalobu, nejvyšší státní zástupce ztratí šanci a nabyde ji znova až po právní moci zprošťujícího rozsudku, kdy by mohl podat dovolání v neprospěch. Poněkud komicky působí počínání ministryně spravedlnosti Marie Benešové, které nenadálé uvolnění místa nejvyššího státního zástupce poskytlo příležitost, aby se nadmula důležitostí a začala hledat náhradu. Zmatení novináři podlehli dojmu, že je nejdůležitější osobou v řešení úkolu, a vlastně jen na ní záleží, kdo usedne na uvolněný trůn. Skutečnost, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda, zůstala ve stínu medializace jejích představ, jimiž se při hledání hodlá řídit: bude vybírat z kariérních státních zástupců pouze zkušené a odborně zdatné jedince a při výběru se bude radit pouze s vrchními státními zástupci. O mínění krajských státních zástupců nestojí, protože to jsou „mlaďoši“. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení Současná muzeální právní úprava skutečně staví ministryni spravedlnosti do postavení monopolního navrhovatele jmenování nejvyššího státního zástupce, aniž by určila postup, podle něhož má při výběru vhodného uchazeče postupovat. Neříká také nic o tom, zda vláda může její návrh nepřijmout. Dává tím Benešové možnost postupovat výše uvedeným způsobem, ač zdravý selský rozum říká, že při výběru uchazeče o tak významnou státní funkci je vypsání výběrového řízení naprosto nezbytné. Přitom paní ministryně osobně je spoluvinicí ztroskotání pokusů o modernizaci zákona o státním zastupitelství, která mohla povinné vyhlašování výběrového řízení zavést. Ponechání výběru nového nejvyššího státního zástupce pouze v rukou ministryně, zmítané animozitami a náklonnostmi k jednotlivcům, je tak dalším trapasem. Názor Benešové, že funkce nejvyššího státního zástupce má být obsazena co nejdříve, vychází z povahy soustavy státního zastupitelství a je opodstatněný. Státní zastupitelství je nestranický orgán, který se řídí zákonem stanovenými pravidly a na politické názory účastníků trestního řízení a jejich stranickopolitickou příslušnost nemá brát zřetel. Ale to je vše, co dobrého lze o jejím přístupu k úkolu říci. Spěch je zde na místě, ale vedle toho platí přísloví „práce kvapná málo platná“. Rychlost postupu by neměla jít na úkor objektivity. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení. Jeho vypsání v tomto případě by bylo zvlášť prospěšné vzhledem k mimořádnému významu funkce, ale také s přihlédnutím k osobnostním vlastnostem paní ministryně. Výběr nového nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení je dle mého laického názoru další trapas. Podle mediálních neověřitelných zpráv měl být jejím favoritem Zemanův první náměstek Igor Stříž, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, pronásledovatel odpíračů služby se zbraní v ruce, což je samo o sobě další trapas. Favorité prezidenta nejsou státní zástupci S náklonností ke Střížovi měla ale podle Lidových novin ze 4. června Benešová narazit u prezidenta republiky. Lidovky o tom přinesly téhož dne článek Martina Shabu. Na základě osobní zkušenosti nepovažuji novináře Shabu za důvěryhodný zdroj informací. Pokud by ovšem jeho článek nedopatřením přinesl pravdivou zprávu, byl by svědectvím dalšího trapasu. Prezident republiky nemá zákonnou pravomoc zasahovat do výběru nejvyššího státního zástupce a dle mého laického úsudku nerozumí problematice trestního řízení obecně a chodu státního zastupitelství zvlášť, takže by se k dané problematice neměl vůbec vyjadřovat ani neformálně. Toto konstatuji, ač shodou okolností by pan prezident vyhověl mým laickým názorům na nezpůsobilost Igora Stříže k výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Miloš Zeman by údajně viděl rád v čele státního zastupitelství Jeronýma Tejce, současného náměstka ministryně spravedlnosti. Jde tím přímo proti zásadě své poradkyně Benešové, která chce nového nejvyššího státního zástupce vybrat z kariérních státních zástupců. Jiný trapas spočívá v tom, že mediální fronta nebere rámusení Benešové úplně vážně a spekuluje o možném jmenování uchazečů, stojících mimo státní zastupitelství. Vyskytují se v té souvislosti nejčastěji dvě jména. Jednoho z nich, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka, novináři hned „vykádrovali“ jako bývalého náměstka Benešové. Ale Volák ve skutečnosti postupně a nikoli špatně sloužil třem ministrům a ze své svobodné vůle odešel do advokacie až po nástupu Heleny Válkové. Považovat jej za „blížence“ Benešové je zřejmý nesmysl. Dalším citovaným jménem je bona fide prezidentův favorit Jeroným Tejc, náměstek na ministerstvu spravedlnosti od ledna 2018, jinak zkušený legislativec a politik. Oba jsou odborně zdatní a dle mého soukromého poznání slušní lidé, ale mají společnou zásadní vadu: nejsou a nikdy nebyli státními zástupci. Co by měla udělat ministryně Myšlenka, že zlepšení poměrů ve státním zastupitelství má přinést nejvyšší státní zástupce, který do soustavy přichází zvenčí, není nová. Již na Pavla Zemana padla volba mimo jiné proto, že působil v Eurojustu a nebyl „spřízněný“ s různými „bratrstvy kočičí pracky“ uvnitř státního zastupitelství. Přiměřeně se myšlenka uplatnila také při hledání nového ředitele GIBS, kam ze řad státních zástupců přišel Radim Dragoun. Domnívám se, že v obou případech dosazení „příchozího zvenčí“ nepřineslo významné zlepšení ve fungování svěřených úřadů. Podle mého laického názoru při zachování současného postupu výběru nového nejvyššího státního zástupce hrozí výsledný trapas. Ministryně spravedlnosti by měla bez průtahů vypsat výběrové řízení. Kromě ní by členy výběrové komise měli být vedle vrchních státních zástupců také vrcholní představitelé soudnictví, advokacie a specializovaných zájmových organizací občanů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2019-11-13 15:38:07

Cenu Empatie získaly umělecké projekty dotýkající se stáří a recyklace

Soutěž o Cenu Empatie, kterou v srpnu vyhlásila Národní galerie Praha společně s Komerční bankou, má své vítěze – jsou jimi umělkyně Lenka Záhorková a Romana Drdová. Podle poroty jejich projekty přesahují pole výtvarného umění, originálním způsobem se dotýkají aktuálních společenských problémů a současně slouží k aktivizaci společnosti. Do Ceny Empatie se mohli hlásit umělci a umělkyně působící na české výtvarné scéně, a to bez ohledu na věk a národnost. Během října pak nezávislá porota ve složení Michal Novotný (ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP), Kateřina Šedá (výtvarnice), Jiří Kovanda (umělec), Pavlína Morganová (historička umění a kurátorka) a Soňa Jelínková (KB) vybrala vítězné projekty. Lenka Záhorková představuje sociálně-umělecký projekt „TAK TO BYLO…“ vybízející seniory, aby prostřednictvím ilustrací na porcelánovém nádobí dokumentovali své životní vzpomínky a zážitky. Porcelán, který se běžně dědí z pokolení na pokolení, zde slouží jako médium pro mezigenerační komunikaci. Ilustrace jsou doplněny o texty a videa, díky kterým projekt vzbuzuje emoce, klade otázky a upozorňuje na problémy spojené se stářím. Autorka projektu dává seniorům příležitost podělit se o jejich životní příběhy s dalšími generacemi a nabízí jim aktivitu, díky které podporuje i jejich aktivizaci. Důležitou součástí projektu je i ekologicky šetrná upcyklace porcelánového nádobí, jež nesplňuje standardy stanovené výrobcem a které by tedy jinak skončilo v kontejneru. Na téma recyklace a zužitkování věcí se ve svém vítězném projektu zaměřuje Romana Drdová. Jejím záměrem je navázat komunikaci s firmami (tiskárny, instalační firmy, módní a kosmetické řetězce aj.), které při výrobě produkují velké množství materiálu, a nabídnout tak tento materiál ke kreativnímu zpracování umělcům, designérům, architektům a dalším. Širšímu publiku projekt představí prostřednictvím workshopů na téma, jak zpracovávat odpad, jak šetřit na materiálech a jaké výhody tkví v darování a sdílení zdánlivě nepotřebných věcí. Inspiraci pro svůj projekt získala Drdová během svého pobytu v New Yorku, kde sledovala místní kreativní centrum Material for the Arts věnující se opětovnému použití materiálů, které poskytuje školám, umělcům i neziskovým organizacím. „Naším cílem bylo najít a podpořit projekt, který se originálním a aktivním způsobem bude věnovat některému ze současných palčivých společenských problémů. Projekty Lenky Záhorkové a Romany Drdové se svým zaměřením porotu nejvíce oslovily, také díky tomu, že přesahují čistě umělecké aktivity, operují nejen na umělecké ale i na širší společenské úrovni. Jsem tak rád, že napomáháme jejich uskutečnění,“ komentuje výsledek Michal Novotný, ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-16 15:10:08

Svaz knihovníků a informačních pracovníků sepsal petici proti odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady

Profesní organizace Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR /SKIP/  protestuje "proti nezdůvodněnému odvolání dlouholetého předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR) PhDr. Víta Richtera". Sepsala kvůli tomu dokonce petici, kterou zveřejňujeme v plném znění. Ministr kultury Antonín Staněk odvolal 31. července z funkce předsedu Ústřední knihovnice rady Víta Richtera, respektive rozhodl, že tímto předsedou bude vždy generální ředitel Národní knihovny (Vít Richter členem komise zůstává). "Jsme přesvědčeni, že koncepční změna, kdy v čele rady má stát generální ředitel Národní knihovny, která je ze zákona odpovědná za formulování metodik a koncepcí pro veřejné knihovny, je správná," sdělila mluvčí resortu Martha Häckl České televizi. Doporučení rady je navíc výsledkem hlasování všech členů. jejím předsedou je nyní ředitel Národní knihovny Martin Kocanda. „Z mého pohledu to přišlo zčistajasna, byl to velmi nečekaný krok. Jsem přesvědčen, že ministr Staněk problematiku knihoven vůbec neřešil, na jednání Ústřední knihovnické rady vůbec nechodil. Nechápeme, proč došlo k tomuto odvolání,“ řekl Českému rozhlasu Plus předseda Svazu knihovníků a informačních pracovníků Roman Giebisch.  Nyní už exministr Staněk ale tvrdí, že nešlo o "blesk z čistého nebe". „Tuto koncepční změnu jsem chystal delší dobu, ale bohužel vzhledem ke všeobecně známým okolnostem jsem několik koncepčních rozhodnutí musel zprocesovat v posledních dnech mého úřadu,“ napsal na svém twitterovém účtu. Jeho krok podpořilo České centrum mezinárodního PEN klubu. "Je logické a vhodné, aby v čele Ústřední knihovnické rady, hlavní poradní orgán ministra kultury, stálý představitel instituce, která má ze zákona povinnost metodicky využívat ostatní knihovny v naší zemi. S příchodem současného generálního ředitele Martina Kocandy Národní knihovny ožila, má vlastní zkušenosti, kteří mají ústní knihovníky, výborně a PEN klub v něm najdu partnera a podporují své činnosti. Proto se rozhodli, že změna v principu řízení Ústřední knihovnické rady generálního ředitele Národní knihovny vede k lepším výsledkům. Jsme organizace, která sdružuje tvůrce knih, proto si je velmi přáli, aby se utišila zjitřená atmosféra kolem těchto změn. Věříme, že ÚKR je možné, že máte k dispozici poradní orgán ministra a jeho členy s bývalým předsedou. Vítem Richtrem budou moci a můžete využít své nápady a zkušenosti," sdělil za PEN Klub jeho předseda Jiří Dědeček.  Vít Richter v médiích uvedl, že radu vedl dvacet let a už několikrát říkal, že by už předsedou měl být někdo jiný. Měl by to ale podle něj být odborník a nikoliv manažer, jakým je i Martin Kocanda. Navíc by podle něj nemělo jít ani o ředitele Národní knihovny. Rada v minulosti několikrát kritizovala rekonstrukci Klementina, což podle Richtera mohlo způsobit jeho odvolání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Petice SKIP ČR proti odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady PhDr. Víta Richtera Nezdůvodněné odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR je poradní orgán ministra zřízený ze zákona a MK ČR vydává jeho statut a jednací řád) dne 31. 7. 2019 ministrem kultury Antonínem Staňkem, způsob jeho provedení a účelovou změnu Stanov ÚKR považujeme za porušení základních principů profesionality, etického chování a zároveň za manažerské selhání ze strany pana ministra. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) poslední den ve funkci odvolal předsedu ÚKR Víta Richtera, který tento ministrův poradní orgán dlouhodobě vedl. Ministr kultury Antonín Staněk z našeho pohledu účelově změnil statut Ústřední knihovnické rady. PhDr. Vít Richter je jedna z nejvýznamnějších osobností současného českého knihovnictví. Profesně je téměř celoživotně spjat s Národní knihovnou ČR (NK). Byl hlavním iniciátorem vzniku grantového programu MK ČR  -  VISK (Veřejné informační služby knihoven); zcela mimořádné je jeho úsilí o internetizaci českých veřejných knihoven. Jako předseda SKIP a ÚKR prosazoval zájmy knihoven při přípravě nové podoby Knihovního zákona, Autorského zákona, Katalogu prací, Standardu VKIS atd. Vít Richter permanentně jedná s autorskými ochrannými svazy, vydavateli a producenty, ministerstvy, knihovnami ad. Věnuje se organizační a řídící činnosti ve SKIPu, mimořádná je jeho činnost přednášková a publikační v České republice i zahraničí, věnuje se výzkumné činnosti, mimořádné jsou jeho aktivity na podporu spolupráce mezi knihovnami a dalšími paměťovými institucemi, byl dosud předsedou ÚKR. Nedovedeme si vysvětlit, jaké důvody mohly vést ministra kultury k těmto náhlým koncepčním změnám. My, níže podepsaní knihovníci a informační pracovníci, vyjadřujeme zásadní nesouhlas se způsobem a formou odvolání pana Víta Richtera z funkce předsedy Ústřední knihovnické rady /ÚKR/. Za petiční výbor: Mgr. Roman Giebisch, Ph.D., předseda SKIP Petici lze podepsat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52

Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.

Čas načtení: 2024-02-07 16:07:41

Komentář: Přijetí eura Česku prospěje jen za „příznivého počasí“. Za současného stavu ekonomické integrace převažují nevýhody

V posledních týdnech se opět rozvířila debata o přechodu Česka na společnou evropskou měnu. Podporovatelé věří, že zavedení eura pomůže zvýšit konkurenceschopnost českých exportérů. Za současného stavu evropské integrace je to však sporné. Ekonomická politika celé eurozóny se tříští pod vlivem…Read more →

Čas načtení: 2024-03-26 17:03:16

Přicházejí o miliardy dolarů. Kdo jsou největší oběti současného růstu trhů?

Sázky na pokles akcií informačních technologií a komunikačních služeb zaznamenaly výrazný nárůst, navzdory tomu, že akciový trh pokračuje ve své rallye. Spekulanti sázející proti těmto sektorům tak logicky čelí výrazným ztrátám. Článek Přicházejí o miliardy dolarů. Kdo jsou největší oběti současného růstu trhů? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-03-27 11:17:00

Černý kašel, zkorumpované vlády a lékařské krysy. Havrda tvrdě o stavu českého zdravotnictví

Vzduch zdravotnictví České republiky je prosycen nejistotou a očekáváním. Potvrzuje to alespoň rozhovor s lékařem a místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, ve kterém poukazuje na hluboké strukturální problémy, které podle něj ohrožují kvalitu zdravotní péče v zemi. Havrda se nezdráhá zpochybňovat nejen politická rozhodnutí, ale i samotný stav současného systému, čímž nabízí provokativní pohled na situaci, který vyžaduje okamžitou reakci. Jeho slova nejen o černém kašli, ale i o nedostatku lékařů a neefektivním financování zdravotnictví, současného ministra zdravotnictví Vlastimila Válka i celý kabinet Petra Fialy ani za mák nepotěší.

Čas načtení: 2024-08-18 01:22:20

Kritika současného stavu světa

Pokud toužíme marně po lásce a pravdě, tak příčinou je to že jsme si cizí, láska a pravda mezi cizími lidmi je jenom obchod, který musí být pro obě strany výhodný, jinak zanikne. Všechny svaté ideologie jsou následkem toho že zde není láska a pravda, tam kde je láska a pravda tam není potřeba svatá… Číst dále »Kritika současného stavu světa

Čas načtení: 2024-09-24 09:52:00

Jak se připravit na NIS2 a nový zákon o kybernetické bezpečnosti? Poradí odborníci z aliance All4Cyber

Praha 24. září 2024 (PROTEXT) - Komplexní průvodce implementací NIS2 pro firmy a organizace v ČR: 7 kroků k posílení kybernetické bezpečnosti a souladu s legislativouV éře rostoucích digitálních hrozeb přináší Evropská unie aktualizovanou směrnici NIS2, jejímž cílem je významně posílit kybernetickou odolnost napříč členskými státy. V reakci na novou regulaci EU, Česká republika vytváří zcela nový zákon o kybernetické bezpečnosti (dále jen „nZKB“) včetně prováděcích právních předpisů.Pro firmy v České republice představuje nZKB novou etapu v přístupu k zabezpečení jejich digitálních aktiv a procesů. Komplexní průvodce, vytvořený aliancí All4Cyber, vás provede celým procesem implementace nZKB, od počátečního sebeurčení až po kontinuální zlepšování stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Garantem tématu je Petr Samek, spolumajitel české IT společnosti CNS, která je členem aliance All4Cyber.Úvod do NIS2: Revoluce v evropské kybernetické bezpečnostiNIS2 představuje revoluční krok v ochraně kritické infrastruktury a důležitých služeb před kybernetickými hrozbami. Oproti své předchůdkyni výrazně rozšiřuje působnost, zavádí přísnější bezpečnostní požadavky a klade důraz na proaktivní přístup k řízení kybernetických rizik. Cílem směrnice je zlepšit odolnost veřejných a soukromých subjektů v oblasti kybernetické bezpečnosti a vytvořit robustní a harmonizovaný rámec kybernetické bezpečnosti napříč EU.Klíčové aspekty NIS2 zahrnují:rozšíření působnosti na více odvětví a subjektů,zavedení dvoustupňového systému klasifikace subjektů (základní a důležité),posílení schopnosti reagovat na kybernetické incidenty,zvýšení odpovědnosti managementu za kybernetickou bezpečnosta zpřísnění sankcí za nedodržení směrnice.Pro firmy v Česku to znamená nutnost důkladně přehodnotit své současné přístupy ke kybernetické bezpečnosti a implementovat komplexní bezpečnostní opatření.Krok 1: Sebeurčení - Spadáte pod nZKB?První zásadní krok spočívá v důkladném posouzení, zda vaše organizace spadá do působnosti nZKB.Regulované subjekty jsou definovány na základě kritérií pro identifikaci regulovaných služeb. Jedná se o subjekty, které poskytují služby např. v odvětvích veřejné správy, výrobního průmyslu, zdravotnictví, energetiky, finančních trhů apod. Tyto subjekty mohou být podrobeny dvěma režimům, tj. vyšší režim pro základní subjekty a nižší režim pro důležité subjekty, které stanovují míru povinností uložených nZKB.Nový ZKB zavádí sofistikovaná kritéria kombinující sektorovou příslušnost s velikostními parametry.Středním podnikem jsou takové podniky, kterézaměstnávají více než 50 osoba jejich roční obrat přesahuje 10 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 10 milionů EUR.Velký podnikem jsou pak takové podniky, kterézaměstnávají více než 250 osoba jejich roční obrat přesahuje 50 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 43 milionů EUR.Při určování velikosti organizace je třeba brát v úvahu tzv. partnerské (dceřiné) či propojené podniky (koncern, holding) a přičíst jejich velikosti. Je také důležité poznamenat, že i menší subjekty mohou spadat pod nZKB, pokud jsou identifikovány jako klíčové pro své odvětví.Pro efektivní sebeurčení proveďte důkladnou sektorovou analýzu, velikostní posouzení a zvažte kritičnost vašich služeb. V případě nejasností konzultujte s odborníky a pečlivě dokumentujte celý proces sebeurčení.Krok 2: Detailní analýza současného stavuPo úspěšném sebeurčení následuje detailní analýza současného stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Tento krok je zásadní pro pochopení vaší pozice ve vztahu k požadavkům NIS2 a identifikaci oblastí vyžadujících zlepšení.Začněte komplexním auditem stávajících bezpečnostních opatření. Ten by měl zahrnovat analýzu síťové architektury, přezkoumání bezpečnostních politik a posouzení stavu nastavených procesů (např. řízení přístupů, řízení patch managementu, řízení incidentů, …), evaluaci bezpečnostních technologií, posouzení bezpečnostního povědomí zaměstnanců a evaluaci procesů reakce na incidenty.Pomocí analýzy identifikujete kritická místa v zabezpečení společnosti a získáte přehled o aktuálním stavu KB. Současný stav porovnejte s požadavky nZKB, vypracujte detailní přehled identifikovaných mezer a prioritizujte oblasti pro zlepšení.Krok 3: Vytvoření implementačního plánuNa základě výstupu z analýzy by měla být vytvořena strategie implementace, která bude zahrnovat harmonogram úkolů, určení odpovědných osob za jednotlivé úkoly, termíny plnění a výběr vhodných technologií a řešení.Začněte stanovením jasných a měřitelných cílů pro implementaci nZKB. Definujte krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé priority na základě identifikovaných mezer. Zajistěte, aby tyto cíle byly v souladu s celkovou strategií a cíli vaší organizace.Na implementaci požadavků nZKB je třeba pohlížet jako na projekt. Stanovte odpovědnou osobu za implementaci (projektového manažera), rozdělte projekt do menších, zvládnutelných, úkolů, a vytvořte logickou posloupnost implementace. Definujte rozsah, cíle, časový rámec a potřebné zdroje.Vypracujte strategii pro řízení organizačních změn spojených s implementací nZKB. Připravte plán komunikace pro informování všech zainteresovaných stran o změnách a navrhněte programy školení a zvyšování povědomí pro zaměstnance.Definujte klíčové ukazatele výkonnosti (KPI) pro měření postupu implementace a stanovte metriky pro hodnocení efektivity implementovaných bezpečnostních opatření. Nastavte procesy pro pravidelné reportování a přezkoumávání pokroku.Krok 4: Implementace organizačních opatřeníS plánem v ruce přichází čas na implementaci bezpečnostních opatření. Prvním krokem je určení zodpovědné osoby za kybernetickou bezpečnost. Sestavte tým pro kybernetickou bezpečnost a zajistěte, aby měl potřebné kompetence, nástroje a autoritu k efektivnímu řízení kybernetické bezpečnosti napříč organizací Následně je nezbytné zmapovat a identifikovat všechna aktiva společnosti a posoudit, jaké rizika jim hrozí.Zaveďte formální proces řízení rizik. Tento proces by měl zahrnovat pravidelné hodnocení potencionálních hrozeb, implementaci opatření pro zmírnění rizik a kontinuální monitorování efektivity těchto opatření. Ačkoli zákon tuto povinnost pro poskytovatele v režimu nižších povinností přímo nestanovuje, doporučujeme tento krok nepodcenit. Zavedení toho procesu Vám umožní lépe reagovat na neustále se vyvíjející kybernetické hrozby a zajistit kontinuitu vašeho podnikání.Implementace organizačních opatření jde ruku v ruce s implementací technických opatření. Zavádění nových procesů a technologií má být vždy doprovázeno vytvářením, příp. aktualizací, bezpečnostní dokumentace a bezpečnostních politik. Tyto dokumenty by měly pokrývat všechny aspekty kybernetické bezpečnosti od používání zařízení a správy hesel až po reakci na incidenty a správu dodavatelů.I přes nejlepší bezpečnostní opatření se kybernetické bezpečnostní incidenty často vyskytují v důsledku nedbalosti a nedostatečného bezpečnostního povědomí uživatelů. Proto je nutné všechny uživatele pravidelně školit. Zajistěte, aby všichni zaměstnanci od vedení až po řadové pracovníky, prošli pravidelným školením o kybernetických hrozbách a bezpečných praktikách. Dále uživatele seznamte s interní dokumentací, která jim definují pravidla a povinnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti. Též zvažte implementaci programu simulovaných phishingových útoků pro testování a zlepšování povědomí zaměstnanců.Na základě analýzy dopadů na business (BIA – business impact analysis) vytvořte a pravidelně testujte plány kontinuity podnikání a obnovy po havárii. Tyto plány by měly pokrývat různé scénáře kybernetických incidentů a zajistit, že vaše organizace může rychle obnovit kritické operace v případě vážného narušení.Implementujte proces řízení dodavatelů z hlediska kybernetické bezpečnosti. Proveďte hodnocení rizik spojených s klíčovými dodavateli, zahrňte bezpečnostní požadavky do smluv s dodavateli a pravidelně monitorujte a auditujte jejich bezpečnostní praktiky.Krok 5: Implementace technických opatřeníImplementace technických opatření je klíčová pro posílení vaší technické infrastruktury v souladu s požadavky nZKB.Začněte modernizací síťové bezpečnosti. Implementujte nebo aktualizujte firewally nové generace, proveďte segmentaci sítě pro omezení potenciálního šíření útoků a nasaďte pokročilé systémy detekce a prevence průniků (IDS/IPS). Pokud vaši zaměstnanci pracují z domova, zajistěte, aby se do firemní sítě připojovali výhradně přes VPN. Zajistěte, aby vaše síťová architektura odpovídala nejnovějším bezpečnostním standardům.Základem kybernetické bezpečnosti je efektivní systém pro řízení přístupů a identit. Implementujte vícefaktorovou autentizaci pro kritické systémy a účty s vysokými privilegii. Zaveďte princip nejmenších privilegií, tzn. že každý uživatel bude mít pouze ty přístupy, které nezbytně potřebuje pro svou práci, a zajistěte pravidelné přezkoumávání a audit přístupových práv.Posilte zabezpečení koncových bodů a mobilních zařízení nasazením komplexního řešení pro ochranu koncových bodů (EPP) a pokročilou detekci a reakci na hrozby (EDR). Implementujte politiky pro bezpečné používání mobilních zařízení a řešení pro správu mobilních zařízení (MDM).Implementujte komplexní systém pro šifrování dat jak v klidu (např. na discích, v databázích aj.), tak při přenosu. Zajistěte, aby všechna citlivá data byla chráněna silnými šifrovacími algoritmy doporučených NÚKIB a aby byly klíče bezpečně spravovány.Zaveďte centralizovaný systém pro správu logů a bezpečnostních událostí (SIEM), čímž získáte komplexní přehled o všech aktivitách ve vaší IT infrastruktuře. Tento systém vám umožní efektivně monitorovat a analyzovat data z různých zdrojů. Díky tomu můžete včas detekovat bezpečnostní incidenty, identifikovat anomálie a rychle reagovat na potenciální hrozby.Nastavte proces zálohování a obnovy dat. Zálohy ukládejte offline na bezpečném a odděleném místě, ideálně mimo budovu. Zajistěte, aby byly zálohy pravidelně testovány a aby byl k dispozici plán obnovy po havárii, který umožní rychlé obnovení kritických systémů v případě incidentu.Nezapomeňte na pravidelné penetrační testování a hodnocení zranitelností. Naplánujte pravidelné externí i interní penetrační testy a implementujte proces průběžného skenování a řešení zranitelností. Dalším důležitým aspektem je pravidelná aktualizace softwaru, aktualizace přináší nejen nové funkce, ale také opravy bezpečnostních děr a chyb v programech.Krok 6: Nastavení procesů pro hlášení incidentůNový ZKB klade velký důraz na včasné hlášení kybernetických bezpečnostních incidentů. Abychom tomuto požadavku vyhověli, je nezbytné implementovat efektivní procesy pro detekci, analýzu a hlášení incidentů.Vytvořte jasné postupy pro identifikaci, klasifikaci a hlášení incidentů. Definujte, co představuje incident podléhající hlášení podle nZKB, a zajistěte, aby všichni relevantní zaměstnanci byli s těmito definicemi seznámeni.Určete osobu, která bude odpovídat za řízení incidentů ve společnosti, komunikovat s NÚKIB, resp. národním CERT, a jinými relevantními externími stranami, o průběhu řešení incidentu povede záznamy apod. Zajistěte, aby tato osoba byla dobře obeznámena s požadavky nZKB. V rámci interních školení seznamujte zaměstnance s možnými typy incidentů a o způsobu jejich předcházení.Nastavte procesy pro pravidelné testování a aktualizaci postupů hlášení. Provádějte simulace incidentů a cvičení typu „tabletop", abyste ověřili efektivitu vašich procesů a identifikovali oblasti pro zlepšení. Zajistěte, aby tyto procesy byly pravidelně revidovány a aktualizovány v reakci na změny v regulacích nebo ve vašem prostředí.Implementujte technologická řešení pro detekci a analýzu incidentů. To může zahrnovat nasazení SIEM systému, nástrojů pro forenzní analýzu a platforem pro orchestraci bezpečnostních operací (SOAR).Krok 7: Kontinuální zlepšování a udržování souladuImplementace požadavků nZKB není jednorázovým projektem, ale kontinuálním procesem. Je nezbytné nastavit mechanismy pro průběžné zlepšování a udržování souladu s měnícími se požadavky a hrozbami.Pravidelně přezkoumávejte a aktualizujte vaši strategii kybernetické bezpečnosti. Minimálně jednou ročně, nebo při významných změnách ve vašem prostředí, proveďte komplexní bezpečnostní audit, který zohlední nové hrozby, technologie a legislativní požadavky.Sledujte vývoj hrozeb a nové technologické trendy v oblasti kybernetické bezpečnosti. Zapojte se do odborných sektorových fór a programů pro sdílení informací o hrozbách. Využívejte zpravodajské informace o kybernetických hrozbách pro identifikaci potenciálních rizik.Investujte do kontinuálního vzdělávání a rozvoje kompetencí vašeho bezpečnostního týmu. Podporujte získávání relevantních certifikací a účast na odborných konferencích a workshopech. Udržujte tým informovaný o nejnovějších technikách útočníků a metodách obrany.Provádějte pravidelné interní a externí audity vašeho bezpečnostního programu. Využívejte nezávislé auditory pro získání objektivního pohledu na vaši bezpečnostní pozici a soulad s nZKB. Aktivně reagujte na zjištění z auditů a implementujte doporučená opatření.Implementujte proces řízení změn, který zajistí, že všechny významné změny ve vaší IT infrastruktuře nebo procesech budou posouzeny z hlediska jejich dopadu na bezpečnost a soulad s nZKB. Tento proces by měl zahrnovat bezpečnostní posouzení před implementací změn a následné ověření po implementaci.Udržujte aktivní komunikaci s NÚKIB, účastněte se konzultací a workshopů pořádaných regulátory, abyste měli přehled o očekáváních a best practices v oblasti kybernetické bezpečnosti dle nZKB.Budování odolnosti v digitálním věkuImplementace nZKB představuje významnou výzvu, ale zároveň příležitost pro posílení kybernetické odolnosti vaší organizace. Tím, že přijmete principy nZKB a budete je důsledně aplikovat, nejen splníte regulatorní požadavky, ale také významně posílíte svou schopnost čelit stále sofistikovanějším kybernetickým hrozbám.Kybernetická bezpečnost je kontinuální proces, nikoli cílový stav. S evolucí hrozeb a technologií se budou vyvíjet i požadavky na zabezpečení. Buďte připraveni se adaptovat, kontinuálně učit a zlepšovat své bezpečnostní postupy.Investice do kybernetické bezpečnosti v souladu není dnes jen otázkou regulatorního souladu, ale především strategickou nutností. Kybernetická bezpečnost se stává klíčovým faktorem konkurenceschopnosti, důvěryhodnosti a dlouhodobé udržitelnosti vašeho podnikání.Jako odborníci na implementaci požadavků nZKB v alianci All4Cyber jsme připraveni vás na této cestě podpořit. Nabízíme expertní konzultace, technickou asistenci a průběžnou podporu pro zajištění úspěšné implementace nZKB a dlouhodobé kybernetické odolnosti vaší organizace. Se správným přístupem, odhodláním a odbornými znalostmi můžete z výzvy nZKB učinit příležitost k významnému posílení vaší organizace v digitálním věku.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách, řešeních a nadcházejících aktivitách, navštivte http://www.all4cyber.cz, LinkedIn, X, FCB nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti.   Kontakt: Mariana PohlováPR & mediaE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.czwww.all4cyber.cz  

Čas načtení: 2024-10-22 17:06:16

Rakouský prezident pověřil sestavením vlády kancléře Nehammera, FPÖ obešel

Rakouský prezident Alexander Van der Bellen v úterý pověřil sestavením vlády současného kancléře Karla Nehammera, lídra Rakouské strany lidové (ÖVP), která skončila v zářijových volbách druhá. Hlava státu požádala současného kancléře, aby zahájil jednání s třetí nejsilnější stranou rakouských parlamentních voleb – Sociálnědemokratickou stranou Rakouska (SPÖ).

Čas načtení: 2024-10-30 06:00:00

Myslivostudržitelně.cz: Mají vlastníci již dnes veškerá práva, jak ovlivňovat myslivecké hospodaření na svých pozemcích? Teoreticky ano, prakticky jen ti hodně velcí

Vedení Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) opakovaně prohlašuje (viz např. zde), že již za současného zákona mají vlastníci plné právo rozhodovat o stavech zvěře v honitbě a že můžou v honitbě sami hospodařit. Ano, podle současného zákona mají vlastníci určitá práva, ale prakticky mohou stavy zvěře v honitbě ovlivnit jen ti velcí.

Čas načtení: 2024-11-05 17:30:00

Akcent: Na bienále v Benátkách obdivuji víc pavilony než současné výstavy, říká kurátor

Saša Michailidis se ptá architektky a teoretičky architektury Pavly Melkové a kurátora Galerie současného umění a architektury v Domě umění České Budějovice Michala Škody. Ještě do 24. listopadu si můžete udělat výlet na benátské bienále. Letos se Česko na mezinárodní přehlídce současného umění prezentuje instalací Evy Koťátkové, a to v provizorně otevřeném Českém a Slovenském pavilonu. Jaká je architektonická úroveň dalších pavilonů?Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-02-12 10:00:00

20jádrový Arrow Lake „Core i7 15700K“ zachycen. Bez HT a bez AVX-512

Intel již ve svých testovacích systémech provozuje 20jádrovou i 24jádrovou konfiguraci Arrow Lake. Tyto procesory by se koncem roku měly objevit v prodeji jako nástupce současného Raptor Lake-refresh…

Čas načtení: 2024-02-15 14:49:00

Mozaika: Patetická eko moralitka jako od začínajícího tvůrce, hodnotí film Sucho Alice Aronová

Bohdan Sláma nám předkládá alegorii na Romea a Julii zasazenou do současného moravského venkova. Jedná se o příběh tří generací farmářů – bezohledných dědů, dominantních a snaživých otců a jejich synů. Sledujeme dva sousedské klany, dva rozdílné přístupy k životu – a to až do chvíle, kdy do života střední generace zasáhne láska jejich dětí. Poslechněte si celou recenzi Alice Aronové. Co ji na filmu pozitivně zaujalo? A co se naopak vůbec nepovedlo?