Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-01-09 12:52:21

Filmová přehlídka ÍRÁN:CI nabídne snímky, které se promítaly na prestižních světových festivalech

Mladý muž ztracený v přístavním městě hledá cestu k lepšímu životu. Cílevědomé sportovkyni brání žárlivý manžel v odjezdu ze země. Afghánský uprchlík se potácí mezi úsilím udržet pohromadě rodinu a péčí o nemocnou matku… Příběhy mužů a žen snažících se najít východisko ze svízelné situace budou tématem 9. ročník festivalu ÍRÁN:CI. Letošní ročník festivalu nabídne 24 snímků íránské a afgánské kinematografie, z nichž většina byla premiérově uvedena v Berlíně, Benátkách, Londýně a na dalších prestižních světových festivalech. Pražská část festivalu se koná od 15. do 19. ledna, poté se festival přesune do Brna (21.—22. 1.), následují Košice (23.—25. 1.) a na závěr Bratislava (30.—31. 1.). Festival otevře 15. ledna v kině Světozor film Zámek snů (Castle of Dreams), příběh muže, který se po letech mlčení znovu setkává se svými dětmi. V autě bývalé manželky s dětmi objevuje smyšlený svět stvořený jako způsob, jak se mohou vyrovnat s jeho nepřítomností. Za pozornost stojí i film Dozorce (The Warden): Při stěhování ze staré věznice vedené přísným plukovníkem Jahedem záhadně zmizí jeden z vězňů. Plukovník, muž středního věku, má obavy, že by ho chybějící vězeň mohl připravit o dlouho očekávané povýšení, které již má na dosah. Zapojí proto všechny dozorce do intenzivního pátrání. Čím víc však neviditelného vězně hledá, tím méně si je jistý sám sebou. Ve filmu Studený pot (Cold Sweat) zjistí po odjezdu na finále Asijského poháru energická kapitánka íránského národního týmu sálové kopané, že jí manžel, moderátor televizní show a miláček celého národa, soudně zakázal opustit zemi. Čím víc se snaží svého „pána a vládce“ získat na svou stranu, tím tvrdší jsou jeho kroky. Napjaté soužití v nepovedeném manželství, neloajální spoluhráčky a domácí politikaření nedávají rozhořčené kapitánce jinou možnost než nechat celý příběh vyjít najevo. Další snímek Rona, Azímova matka (Rona, Azim's Mother) vypráví o uprchlíkovi z Afghánistánu, který se horko těžko protlouká a za mizerný plat pracuje pro městské služby. Současně se potácí mezi snahou udržet pohromadě rodinu a péčí o stárnoucí nemocnou matku. Ve chvíli, kdy tlak rodiny, lékařů, práce a zoufale nespravedlivých životních podmínek v Íránu dosáhne neúnosné míry, přestává dbát na své zásady. Ocitne se na křižovatce a je nucen přijmout nejtěžší rozhodnutí svého života. Na festivalu budou k vidění i starší snímky, například Hra s ohněm (Fireworks Wednesday) - příběh mladé služky, která nastoupí do rodiny vyšší střední třídy a ocitne se uprostřed hysterického sporu mezi rozlíceným manželským párem. Služka se snaží situaci nějak zlepšit, ale zamotá se do změti tajemství opřádajících život jejích zaměstnavatelů. Další starší film Ženy bez mužů (Women wihout Men) přibližuje osudy čtyř žen, které hledají nezávislost, útěchu a lidskou společnost. I přes odlišnou minulost se jejich životy spojí, aby dokázaly čelit společnosti ovládané muži. Jde o výrazný, tajemný, feministický příběh lásky a naděje v době národního zoufalství při státním převratu v Íránu v roce 1953. Festival představí i dokumentární filmy. Írán je známý po celém světě coby jedna z nejvýznamnějších líhní mimořádných artových filmů. Snímek Filmfarsí ovšem ukazuje, že to platí pouze částečně. Před revolucí v roce 1979 vznikaly v Íránu naprosto bizarní, mimoděk legrační a naprosto příšerné filmy, v nichž nebyla nouze o absurdní repliky, sex, drogy a války vedené na záchranu cti. Film provádí diváky zapomenutým dědictvím íránského filmu a nahlíží na revoluci, která navždy změnila osud Íránců. Afghánský dokumentární film Kábul, větrné město (Kabul, City in the Wind) sleduje příběh muže středního věku, který projíždí v rozkodrcaném autobusu chaosem města a snaží se smířit sám se sebou. K vidění budou i krátké filmy, například Megrelen (Magralen), o kterém anotace píše: „Vynalézavý chlapec a jeho nevidomá mladší sestra předstírají při hrách na bezútěšném vrakovišti, na kterém bydlí, že se prohánějí závodními vozy Formule 1. Chlapec vymýšlí, jak zpestřit sestře život a uniknout narůstajícímu odcizení rodičů.“ A snímek Opar (Zóna) je zase příběhem muže obviněného z toho, že přivedl ženu do jiného stavu; u soudu musí prokázat svou nevinu prostřednictvím testu DNA. Výsledky otřesou samotnými základy jeho existence a vyvolají sérii nešťastných událostí. Celý program najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-09 09:05:00

Vary, den šestý: Bulharský film Otec mohl klidně natočit průměrný český režisér

I renomovaní tvůrci letos na karlovarský festival nepřivážejí zásadnější filmy. A litevských filmařů vám prostě musí být líto. Bulharští režiséři (a manželé) Kristina Grozevová a Petar Valčanov, kteří v uplynulých letech zaujali snímky Lekce a Sláva, přivezli na karlovarský festival svůj nejnovější film Otec (Bulharsko / Řecko, 2019). Jeho začátek je opravdu slibný: po pohřbu ženy Vasila a matky jeho syna Pavla se odehraje absurdní debata na esoterická témata, která skončí zpěvem písně z filmu o komunistických partyzánech, ve kterém hrála ona zesnulá žena. A je to doprovázeno hláškou, že kdo nevěří na esoterické věci, je komunista. Když Vasil mluvil se svou ženou naposledy telefonem před operací, která skončila její smrtí, chtěla mu cosi důležitého říci. Posedle se proto nyní snaží zjistit, co by to mohlo být, k čemuž mu má posloužit jakýsi šarlatán sídlící v bývalém komunistickém muzeu. A tato posedlost vytváří další a další situace, ve kterých nedokáže syn (hraje ho Ivan Barnev, který ztvárnil hlavní roli v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále) od otce odjet, ačkoliv to ohrožuje jeho práci i partnerství. Jde o celkem příjemný film, ovšem diváka v něm čekají už jen dvě tři scény, které vypovídají o něčem podstatném a ilustrují nejen dosud neukončené vyrovnávání se s minulostí, ale i komplikovanost vztahů. Ve zbytku sledujeme Pavlovu snahu zachránit otce od sebedestruktivního chování. Ne že by tvůrci diváka nudili, ale vyplňují většinu času pseudodramatickými situacemi, které klouzají po povrchu. Skoro jako by tento bulharský film natočil nějaký průměrný český režisér, protože ti jsou na toto specialisté. Film Otec je ovšem mnohem lepší než jiný balkánský snímek rovněž s rodinnou tematikou Nevlastní sestry(režie Damjan Kozole, Slovinsko / Makedonie /Srbsko, 2019). Dvě sestry, které mají stejného otce a jiné matky a které se prakticky nestýkají, jsou najednou okolnostmi nuceny bydlet v jednom bytě. Jedna je drsnačka, druhá se celou dobu tváří tak umrle, že vůbec nevíme, coje vlastně zač a možná to netuší ani samotní scénáristé. Tenhle film snad nevynechá žádné klišé, které lze u snímku o rodinných poměrech využít. Drsná sestra je opravdu drsná ("jsem vlk samotář"), takže nemá ani partnera, aby snad nebylo toto drsňáctví nějak narušeno, otec se s druhou dcerou roky nestýkal, ale najednou je to jeho holčička, a partner, se kterým se tato sestra rozchází, je samozřejmě ukázkový debil. Roky trvající nenávisti dané tím, že otec odešel od jedné matky ke druhé, se po opakujících se - a ne moc přesvědčivých půtkách -, postupně rozplývají a film plyne k happy endu, protože jsou přece jedné krve. V realitě by to bylo pěkné, ve filmu je taková přehlídka instantních situací k nesnesení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Autora těchto řádek dost mrzelo, že nezaujme ani černobílý mystifikační film Nova Lituania (režie Karolis Kaupinis, Litva, 2019), protože jeho námět je skvělý. Píše se rok 1938 a profesor geografie Feliksas Gruodis se snaží politikům předestřít svůj plán odstěhovat litevskou elitu do Afriky a tam vytvořit jakousi "záložní Litvu", kde se znovu vybuduje národní stát. To je skvělý výchozí nápad, na kterém by šlo vybudovat celý nový fikční svět, který by chytře využíval skutečných historických postav. Jenže tvůrci filmu ho nijak dále nerozvíjejí, takže o něm pouze nechají hlavního hrdinu mluvit a narážet na nepochopení. Zasazují sice všechny situace do dobového kontextu, ale je to spíše mechanická práce. Ano, Nova Lituania zprostředkovává zkušenost, kterou nemáme: zkušenost národa, který čekal, že ho nějaká velmoc spolkne, jen nebylo jasné, která to bude. Ale nic víc. Tedy: možná samotní Litevci v něm mohou nacházet třeba ironické narážky či dějinné výklady, které lidem neseznámenými s historií této země unikají. Škoda, ze scénáře je cítit, že byl důkladně promyšlen, ale zároveň je dílem jakéhosi národního autismu, který "cizáci" prostě nechápou a ani chápat nemohou. Do jisté míry lze něco podobného říci o filmu Zabíjení (režie Shinya Tsukamoto, Japonsko, 2018), ovšem v tomto případě jde o autismus mezinárodní, fanouškovský. Abyste totiž mohli tento film vychutnat, musíte být milovníci samurajských filmů a hysterického herectví (a v tomto případě i neustále se třepající kamery).  Dočkáte se mnoha soubojů, nejprve klacky a pak i skutečnými meči, olizování prstů, tryskající krve a filozofického poselství, že první vražda je nejsložitější. To vše snímáno televizními kamerami v několika málo lokacích, takže natáčení jistě nezabralo příliš času. Autorovi těchto řádek nebyla tvorba tohoto autora nikdy blízká jako ostatně celý tento druh japonské kinematografie. Je to excentrická a přesto do sebe zahleděná tvorba, jejímž musíte být fanouškem a pak donekonečna můžete rozebírat drobné "posuny v poetice". Ale pokud její východiska nepřijmete, mohou vám sebevětší dramata prostě přijít legrační. Zlatý Kurosawa, tohle je jen odvar. A protože svět se globalizuje a fanouškovská základna se tím pádem rozrůstá, úspěch takových počinů je zaručený, ať se nám to líbí, či ne.

Čas načtení: 2024-04-03 06:00:00

Vyzpovídali jsme Petra Zvěřinu z Václaváku! Jak žije nezapomenutelný účastník VyVolených?

Kdo by si nepamatoval první řadu VyVolených, konkurenci Big Brothera a zároveň jednu z prvních reality show, které se objevily na českých obrazovkách? Okolo VyVolených se tehdy strhlo televizní šílenství – v přímém přenosu jsme několik měsíců sledovali život obyvatel vily. Třeba dlouhovlasého a hysterického Vladka Dobrovodského, prostořeké Reginy Holáskové, horníka Emila Zajace nebo Petra Zvěřiny z Václaváku, který se proslavil hláškou, že rozhodně nepřijel do Prahy na babetě. A právě jeho jsme se ve videu zeptali, jak vzpomíná na VyVolené a čím se dnes živí.