Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-27 21:37:00

Červenka? Jeden z nejlepších v historii, smeká Radil. Ostrava mu sedí

Když přijel do Ostravy na den přesně před rokem, tehdy mátožné Vítkovice sestřelil hattrickem. Lukáš Radil v dějišti tří mistrovství světa řádil znovu, byť tentokrát kladli domácí daleko větší odpor. Extraligový favorit ještě v 50. minutě prohrával o dva góly, po bleskovém obratu ale tři body nakonec uzmul. „Zrovna tady jsem to měl rád už jako malý, možná to nějakou spojitost má,“ usmívá se střelec dvou pardubických branek po výhře 4:3.

Čas načtení: 2024-04-16 21:59:00

Radil po pádu s Třincem: Jestli chceme pohár, musíme je umět přetlačit

Porážky se z Pardubic na dlouhou dobu vypařily. Hradec je ve čtvrtfinále jednou porazil po nájezdech. Ale jinak? V základní hrací době padli naposledy na začátku února v Olomouci. Po víc jak dvou měsících je v prvním finále převezl Třinec, vyhrál 2:1. „Nepřekvapilo mě, jak hráli. Produkovali svůj hokej, který jim funguje, my dostlali blbý góly. Oni si to pak dovedou pohlídat,“ komentoval nezdar Dynama útočník Lukáš Radil.

Čas načtení: 2024-04-21 21:20:00

Radil byl v šoku z Kacetlova pádu: Tohle jsem viděl v Národním divadle

Emoce planou. Finále hokejové extraligy rozhodně neztrácí náboj. Pardubice navzdory vítězství 6:2 a srovnání série s Třincem řešily po čtvrtém utkání daleko více metr rozhodčích, dle slov kouče Marka Zadiny ovlivněný médii. Ani útočník Lukáš Radil neoplýval spokojeností, a to hlavně z důvodu chování brankáře Ocelářů Ondřeje Kacetla. „Jsme strašně rádi, že jsme dali šest gólů, dokázali ho prostřelit,“ těšilo aspoň autora první trefy.

Čas načtení: 2024-04-24 20:20:00

Pardubice - Třinec 3:0. Dynamo vyhnalo Kacetla z branky. Zazářil Will

V Pardubicích a okolí byste nenašli nikoho, kdo by pochyboval. Kdo vyhrává pátý duel v sérii na čtyři vítězné bitvy, v drtivé většině případů sbírá postup či triumf. V Dynamu cítí, jak blízko jsou vysněné zlaté metě. V pátém extraligovém finále Východočeši skolili Třinec 3:0 a v pátek se na slezské půdě mohou mazlit s Masarykovým pohárem. Oceláři musí dvakrát po sobě vyhrát, jinak skončí sezonu bez obhajoby. „Pokud u nich nastavíme stejný rytmus i tempo, měli bychom je udělat,“ věří útočník Lukáš Radil.

Čas načtení: 2024-09-11 11:53:09

Mareš s Hezuckým řádil v rádiu, odnesl to Fiala a Bartoš

Moderátoři Evropy 2, Leoš Mareš a Patrik Hezucký, se podívali zpátky do minulosti na to, jak to bylo ve skutečnosti s Fialou a Bartošem.... Článek Mareš s Hezuckým řádil v rádiu, odnesl to Fiala a Bartoš se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-25 13:05:07

Zakladatel Pivovarů Lobkowicz dostal za pokus o podvod 5,5 roku, u soudu zkolaboval

Zakladatel Pivovarů Lobkowicz Zdeněk Radil má jít za pokus o podvod s finančními smlouvami do vězení na 5,5 roku. V pondělí o tom rozhodl Krajský soud v Ostravě. Jeho komplic Lukáš Chmel dostal podmíněný trest. Při líčení Radil zkolaboval a soudkyně musela jednání zkrátit.

Čas načtení: 2024-11-25 13:32:00

Zakladatel Pivovarů Lobkowicz dostal za pokus o podvod 5,5 roku, u soudu zkolaboval

Zakladatel Pivovarů Lobkowicz Zdeněk Radil má jít za pokus o podvod s finančními smlouvami do vězení na 5,5 roku. V pondělí o tom rozhodl Krajský soud v Ostravě. Jeho komplic Lukáš Chmel dostal podmíněný trest. Při líčení Radil zkolaboval a soudkyně musela jednání zkrátit.

Čas načtení: 2024-11-26 00:00:00

Zakladatel Pivovarů Lobkowicz má jít na 5,5 roku do vězení

Zakladatel Pivovarů Lobkowicz Zdeněk Radil má jít za pokus o podvod s finančními smlouvami do vězení na 5,5 roku. Rozhodl o tom Krajský soud v Ostravě. Jeho spolupracovník Lukáš Chmel dostal podmíněný trest. Radil se trestnímu stíhání vyhýbal, na...

Čas načtení: 2024-02-18 08:05:00

Vertikála: Poslechněte si magazín Vertikály o novinkách ze světa náboženství

První část Vertikály se zaměří na vliv církví na maďarskou politiku. S kontroverzní milostí odstupující prezidentce totiž radil biskup. Katolická organizace v Salvadoru protestuje proti věznění tisíců lidí bez soudu. A podíváme se na duchovní snímky na festivalu krátkých filmů. Moderuje Adam Šindelář.Všechno z tématu Náboženství můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2011-12-20 00:00:00

Vánoce v internetových obchodech

Vánoce už netrpělivě klepou na dveře, a ač to počasí nechce přiznat, za týden je tu máme v plné parádě. Ten minulý jsem radil s novoročenkami. Objednáno? Rozesláno? Výborně, dnes se podíváme, kde ještě rychle nakoupit poslední potřeby pro ty správné svátky. Dekorace.cz Ať už výzdoba celého domu ja ...

Čas načtení: 2024-02-17 09:30:00

Pražáci, zvykejte si, příště to nemusí být traktory. Na ČT uzavřena dohoda k pondělku

Praha si bude muset zvyknout. Protesty si vyžádali sami zemědělci, žádní dezinformátoři! Předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dudek v pořadu Události, komentáře odmítl, že by šlo o politickou motivovanou akci. První náměstek primátora hl. m. Prahy pro dopravu Zdeněk Hřib varoval před dopravním kolapsem. Pražanům radil zůstat domu na home office. Dufek vmetl Hřibovi, že radnice si neví rady z klimaaktivisty, kteří skutečně blokovali pražskou magistrálu.

Čas načtení: 2024-02-16 22:01:00

Musk zuří. Sáhli mu do podnikání, SpaceX stěhuje z Delawaru do Texasu. A burcuje další

Vynálezce a podnikatel Elon Musk se rozhodl se svou společností SpaceX, jež se orientuje na vesmírné technologie, přesídlit z amerického Delaware do Texasu. „Doporučuji se co nejdříve přestěhovat do jiného státu,“ radil miliardář při oznámení, že stěhuje registraci SpaceX, také dalším firmám poté, co mu delawarský soud zatrhl bilionovou odměnu v automobilce Tesla coby „nepřiměřenou“. Texas se snaží zacílit i na další firmy.

Čas načtení: 2019-11-10 08:44:24

Pokračování: Kamarádi do útulku nepatří. Mise ještě není u konce

Čtení na pokračování, díl šestý „Do útulku,“ řekla jsem, „ale počkej, zkusíme ještě ta dvě zbylá jména. Víš, co se říká: naděje umírá poslední, tak to nebudeme tak rychle vzdávat, jo? A máme ještě čas!“ Předchozí díl zde Pravda. Jenže si nikdo nepamatoval adresu těch zbylých dvou Kosů, Aleny Kosové a Petra Kose, jelikož zprvu jsme měli všichni obrovskou radost, protože jsme si mysleli, že už jsme našli pravého páníčka. A tak jsme museli zase běžet k nejbližší telefonní budce. Tentokrát jsem začala telefonní seznam pročítat já, zatímco Alča drbala Haryka na bříšku. Mělo to být zase za uchem, ale jezevčík se obratem převalil na záda. „Alena Kosová, ulice 7. Listopadu 1090 a Petr Kos, Rudoarmejců 1335.“ „Tak nejprve navštívíme toho Petra, protože je to odsud blízko. Vrátíme se směrem k náměstí a přes semafory a doleva,“ radil Marek. „Teda Haryku, ty se dneska naběháš, co? Co ty, Šmudlo jeden, kdybys neutekl, tak si pěkně hovíš v teplíčku.“ Alča na něj mluvila vysokým legračním hláskem, že bylo i na jezevčíkovi vidět, jak se směje, až mu vyplazený jazyk sem tam přelepil přes oko jako pirátská páska. „Tak vstávej, ty Šmudlo jeden, vstávej, jdeme na další výlet.“ I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka leckdo nechal jen tak na ulici, ať si poradí sám. Ať si ho páníček najde, když si ho ztratil! Však taky kdo ví, jak dlouho tu ten mrňous pobíhá. A jestlipak jenom dnes? Nebo není snad na ulici už několik dlouhých opuštěných smutných dní? Pohuble nevypadá, to teda ne, a taky je stále veselý a ztřeštěný. Tak jsem usoudila, že se nejspíš zaběhl před krátkou dobou. Marek zazvonil na zvonek se jmenovkou Kos. „Kdo je tam?“ odpověděl nevrlý hlas podle všeho staršího muže. „Dobrý den. My hledáme Martina Kosa,“ řekl Marek. „Víte, my jsme našli psa. Jmenuje se Haryk,“ dodala Alča. „Je to váš pes?“ natahovala jsem zase krk ke zvonku já. „Není!“ vykřikl pán rozzlobeně. „A už neotravujte.“ „To byl teda morous,“ poznamenal Marek. „Tomu bych teda žádného psa ani nedal. Takže teď už zbývá jen ta Alena Kosová. A jinak opravdu nevím.“ Na Markovi bylo vidět, že je z toho druhého neúspěchu už dost smutný, možná až rozladěný. Hodiny ukazovaly za pět minut pět a nejspíš se bál, že to nestihne. „A jak se dostaneme do té ulice Rudoarmejců?“ „Musíme na autobus číslo třináct, sedm nebo pět, tamhle je zastávka. A pak jet tak tři zastávky.“ „Ale my nemáme jízdenky,“ dodala jsem smutně. „A nemáme ani peníze,“ sklopila oči Alča. „Ach jo,“ poznamenal Marek. „Ale co, přece ho tady nenecháme. Tak jsem si myslel, že si za těch deset korun, co mám v kapse, koupím něco dobrého, a nakonec to utratíme za jízdenky.“ „Bude to stačit na tři?“ Koupil jich v trafice na zastávce hned šest. I na zpáteční cestu. První přijel autobus číslo sedm. Lístek se vkládal do takové černé zdířky kovově tmavězeleného přístroje. Za zdířku se zatáhlo, uvnitř strojku to cvaklo a pak jsme mohli lístek vytáhnout. Bylo v něm několik dírek. Moc se mi to líbilo. Sedli jsme si na červené koženkové sedačky a nechali se vést. Autobus vypadal tak suprově. Byl vpředu celý zakulacený, červený a vedly do něho schůdky. Protože jsme seděli na zadních sedadlech, tak jak jel, drncalo to v něm, až to s námi nadskakovalo. „To je psina!“ poznamenala Alča. Skoro se nám ani nechtělo vystoupit. Ale nic naplat, mise musí pokračovat. Z autobusové zastávky jsme zamířili do velkého sídliště. Marek nás přivedl přesně k paneláku Rudoarmejců 1335. Zase tu byla spousta zvonků, protože to byl desetipatrový vysoký dům o třech vchodech. Zvonili jsme docela dlouho. Už to vypadalo, že nikdo není doma, až se ozval hlas nějaké malé holky. „Kdo je tam? To jsi ty, mami?“ „Neztratil se vám pes?“ vyhrkl Marek, aniž by se představil. „Vy máte Haryka? Martine! Martine! Haryk se našel!“ křičela radostně holčička. Ale i my jsme zajásali. Povedlo se! Pak se z reproduktoru u zvonků ozval hlas nějakého kluka. „Kdo je tam?“ „My se neznáme, ale našli jsme vašeho jezevčíka a přivedli jsme ho podle té cedulky, co má na krku.“ „Počkejte, prosím, dole. Hned jsem tam!“ zvolal nadšeně. Po pár krátkých minutách se rychle rozrazily dveře a z nich vyběhl asi patnáctiletý strašně hubený kluk. Jak uviděl Haryka, hned se k němu vrhl, zvedl ho do výšky, začal na něho šišlat a pes ho oblizoval jak o život. Pak se k němu přitulil a pes mu ožužlával ucho. Až když se vydováděli, tak si uvědomil, že tam vlastně není celou dobu sám. „Kde jste ho našli! Mamka s taťkou teď běhají všude po sídlišti a hledají ho. Zatoulal se nám dneska ráno.“ „Byl v centru. Kousek od náměstí,“ řekla jsem. „No, to snad ani není možný! Já jsem fakt tak rád, že je zase doma. Musíme si na něj dát bedlivější pozor. Je to divoch. Jak já bych vám jen mohl poděkovat!“ Pak vyndal z kapes u bundy nějaké čokolády a podal papírovou desetikorunu. Usoudili jsme, že tu si zaslouží hlavně Marek, protože musel ze svého zaplatit za jízdenky. „To bylo něco! My jsme fakt výborná parta!“ poznamenal Marek. „Mohli bychom se takhle vídat častěji! Vždyť dneska jsme tomu psiskovi zachránili život!“ „A udělali jedné rodině opravdovou radost,“ dodala jsem důležitě. „A ty by sis ho chtěla vzít domů,“ podívala jsem se na Alču. „Tak ale musíš uznat, že byl fakt super. Takový ňufan legrační a roztomilý. Kdo by ho nechtěl! Jasně, máš pravdu, je lepší, když našel svůj domov. Ale kdyby ne! Kdyby ne, tak… no přece bys mi v tom, Markét, no…“ „Půjdeme taky ven zítra?“ zeptal se Marek. Sklopily jsme oči dolů. To je situace! Moc rády bychom řekly, že ano, ale ono to není tak jednoduché! Dostat se znovu na stejné místo, to se nemusí už nikdy podařit. A zůstat uvězněné v tomto čase, to by asi taky nebyl právě nejlepší nápad. Každý by měl být tam, kam patří. „Víš, Marku, jak bychom ti to řekly,“ podrbala jsem se na hlavě, jako bych tam hledala nějakou myšlenku. „Vlastně jsem ti to už říkala, ale tys mě nebral vážně,“ dodala jsem. „My nejsme z téhle doby.“ „Jestli nechcete jít se mnou příště ven, tak to stačí říct, ale dělat si ze mě blázny nemusíte, to teda ne.“ Marek nás vážně nebral a dokonce to spíš vypadalo, že se urazil. Další pokračování zde obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2020-10-14 00:00:00

WWE 2K Battlegrounds – zábavná hříčka plná mlácení

Wrestling je jedním z nejpopulárnějších sportů ve Spojených státech a o herní adaptaci se poslední dobou stará studio 2K, s jejich sérií WWE 2K. Poslední díl se ale příliš nevyvedl a řadil se mezi nejhorší hry daného roku, proto si nyní vývojáři dali i tuto menší odbočku s názvem WWE 2K Battleground ...

Čas načtení: 2020-12-28 19:09:58

Dynamo AJL

Při předvánočním úklidu na mě vyplavala pozvánka. Tamás Katona, politický tajemník na ministerstvu zahraničních věcí Maďarské republiky, mě zval na recepci u příležitosti regionální konference PEN klubu, která se konala v Budapešti. Dne 16. března 1991 jsem tam tak měl příležitost poprvé potkat živého A. J. Liehma. Ten průvan energie se kolem mne zvedl ve vzpomínce, právě když média oznamovala odchod tohoto legendárního neposedy. Konkrétní absurdita náhod. Breton i Jung na mě vědoucně pokyvují hlavou. Přívětivý ovál Liehmovy tváře se tehdy míhal místností, zářil optimismem, střídal jazyky, němčinu s Györgym Konrádem vyměnil lehce za angličtinu s Litevci a s československým velvyslancem Rudo Chmelem spočinul konečně v mateřštině. Lekce kulturní diplomacie v přímém přenosu. Liehm nejen věděl, co by se mělo dělat v nových evropských poměrech, on to také dělal. Jeho revue Lettre internationale v několika národních mutacích představovala rozměr jeho přemýšlení. Překračoval úzké horizonty státních hranic, těsná mu byla zatuchlost nacionální sebestřednosti, zvídavost neznala konce. Technika a styl interview se na fakultě učily na Liehmově knize Generace, kde vyzpovídal celou plejádu svých souputníků družně pracujících na plástvi pražského jara. Sledovali jsme ho v emigraci a přes tu vzdálenost vyrůstal do rozměru legendy. AJL byl pojem. Nyní se zjevil v rozpačité atmosféře budapešťské vily a okamžitě dával konverzaci praktický činorodý směr. Valil se z něj neutuchající proud rad a doporučení, až to některým bylo nepříjemné. On ale nemohl jinak. Podruhé jsme se setkali o mnoho let později v pražském hotelu Paříž. Nastoupil jsem tehdy do redakce Literárních novin a vydavatel zprostředkoval schůzku, protože Liehma dobře znal a protože byl toho přesvědčení, že názory jednoho z tvůrců Literárek jako mýtu šedesátých let je užitečné si poslechnout. To bylo ještě předtím, než se AJL definitivně přesunul z Paříže do Prahy, tou projížděl jen jaksi mimochodem cestou z lipského knižního veletrhu, kde zasedal v porotě jejich ceny. Pán s hůlkou už nepobíhal čiperně po místnosti, seděl a vzpomínal. Co jiného muži mezi osmdesátkou a devadesátkou tak dělávají? Pak jsme za ním na pár dní odjeli do Paříže. Ptal jsem se, Liehm odpovídal a kolegové nahrávali video. Jen zlomek rozhovoru jsme pak publikovali v Literárních novinách.    Na pražských setkáních, kam mohl většinou už jen v pojízdném křesle, nás tepal za dlouhé články, doporučoval nové externisty, radil, jak donutit spisovatele, aby psali do novin, postrádal v Literárkách básně a hlavně pořád opakoval, že Česká republika nemá jinou možnost jak přispět světu, než je kultura, což tady nikdo nechápe. Sám psát už nechtěl. Říkal, že člověk po osmdesátce by něco takového dělat neměl. Uměl dělat noviny, vyznal se ve filmu a v literatuře, překládal. A přitom neprožil život zašedlého katedrového bubáka. Komu se něco takového podaří? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-26 13:45:28

Muriel Blaive: Demokracie se musí vyvíjet (z archivu LtN)

Česká veřejnost francouzskou historičku Muriel Blaive objevila až ve chvíli, kdy se ucházela o místo ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů. V odborných kruzích ovšem byla už známa, neboť se o dějiny Československa i o Českou republiku zajímala dlouho předtím. Na téma komunismus a naše země, případně střední Evropa, publikovala řadu odborných prací. Následující rozhovor vyšel v Literárních novinách kocem roku 2014, ale aktuální je i dnes.   Jak se studentka Institutu politických studií v Paříži vlastně dostane k tomu, že se začne zajímat o české novodobé dějiny? Shodou okolností jsem se dostala do třídy Jacquese Rupnika, který přednášel o střední Evropě, a zrovna všude probíhala revoluce. Fascinovalo nás, že náš profesor radil Václavu Havlovi a účastnil se veškerého dění. A nám o tom pochopitelně vykládal. Dějiny komunismu nám přednášel také profesor Malia (Martin Edward Malia, 1924–2004, profesor na University of California, Berkeley, jeden z největších historiků sovětské éry – pozn. red.). Shodou okolností vyšel v té době, tedy koncem roku 1989, ve Francii také deník Ludvíka Vaculíka Český snář ve fantastickém překladu Jana Rubeše. A přes Vaculíka jsem se absolutně zamilovala do Prahy, Československa i do české kultury. Jako třída jsme organizovali cestu do Prahy a já se stejným úžasem objevovala život na Východě, tak jako vy jste objevovali život na Západě. Začala jsem se o celou historii komunismu v Československu vášnivě zajímat. A konečně v červnu 1990 jsem četla Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého. Tu knihu mi půjčil právě prof. Rupnik a udělala na mě tak vzrušující dojem, že jsem flákala zkoušky a musela jsem celý školní rok opakovat! O několik let později jsem to vyprávěla Josefu Škvoreckému, který se pěkně zasmál.    Pokračujete v tradici. Francouzští historikové, počínaje Ernestem Denisem a konče Olivierem Chalinem, se velmi zajímali o naši historii. Čím to je, že se vědci velkého národa zajímají o historii malého národa ve střední Evropě? Myslím si, že je to proto, že naše kultury jsou si velmi blízké, navzájem srozumitelné. V Praze jsem byla hned doma, zvláště proto, že miluji český smysl pro humor. Nyní žiji už deset let ve Vídni a vůbec se tu doma necítím. Rakouská kultura není blízká kultuře francouzské. Pro mě je to zásadní rozdíl. Způsob uvažování je úplně jiný, humor je jiný, všechno je jiné. V Německu to samé.    Věnujete se moderním novodobým dějinám, především historii komunismu v naší zemi. V roce 1989 se v ČR komunismus zhroutil. Přestože už vyrostla celá jedna generace v kapitalismu, když jsou nějaké problémy, tak slyšíme, že je to dědictví komunismu. Je to pravda? Myslím si, že nemusíme za vším hledat politizaci. To je přesně to, co dělali komunisté, vše politizovali a hledali viníky, místo aby problémy vyřešili sami. Právě v tom lze dodnes najít jejich největší dědictví: ve způsobu, jak lidé – a v první řadě politici – nadále hledají viníky (třeba novináře), místo toho, aby problémy řešili sami. Je to poněkud ironické.   Dobře. Tak mají tedy něco společného s komunismem? Ty problémy? V tomto smyslu, ano.    Budu dělat ďáblova advokáta. Dnešní střední generace čtyřicátníků toho komunismu moc nezažila. Vyrůstali v kapitalismu a neměli by být tak zasaženi komunistickou mentalitou. Vždyť oni už tolik zasaženi nejsou. Myslím si, že se společnost a společenské vědomí stále zlepšují. V Československu lidé i za komunismu věděli, jak má vypadat demokracie, třebaže ji nezažili. A všem bylo po roce 1989 jasné, že to, co máme, není ideální demokracie, že se musí ještě hodně zlepšit, že je třeba ještě hodně pracovat na tom, aby politická kultura měla dostatečnou úroveň, aby se změnila mentalita lidí. Úroveň demokracie, to není nic zafixovaného, neměnného. Vyvíjí se. Možná pomaleji, než by si řada lidí přála, ale vyvíjí.   Jenže lidé už nemají trpělivost. Naše společnost je rozklížená, lidé nevěří politikům ani politickým stranám, vládne „blbá nálada“.  Co se podle vás stalo, že se od toho prvotního nadšení dostala společnost až do takové tristního stavu? Je to několik faktorů najednou. Za prvé je to proto, že lidé mají krátkou paměť.  Minulost si začali idealizovat a velmi rychle zapomněli, jak byli šťastni, když to skončilo. Za druhé, to nejsou jenom Češi, kdo má špatnou náladu. Třeba Francouzi mají náladu ještě horší než Češi, a to Francie nikdy nebyla komunistická země. Třetím faktorem je ekonomická situace. Krize je faktem a lidí se velmi dotýká. Dalším faktorem jsou politické instituce. Z mého pohledu, tak jak byly založeny po roce 1989, nejsou ideální. Byly budovány podle vzoru francouzské III. republiky a jako Francouzka mohu říci, že to rozhodně nebyl dobrý nápad. Tento politický systém vytváří hodně problémů a jeho zavedení byl politický omyl. Chápu, že se chtělo navázat na tradice, ale to pozvednutí politické sféry nijak nepomohlo.   Těžko jsme to mohli budovat na základě V. francouzské republiky, poněvadž nám chyběl de Gaulle. Pokud vím, tak prezident Havel se o něco podobného pokoušel, jenže se mu to nepodařilo. Netvrdím, že jste se měli inspirovat ve Francii. Třeba v Německu mají institucionální systém, který zaručuje poměrně slušnou politickou stabilitu. Byly možné různé modely. Mě překvapilo, že bylo tak málo imaginace.   Nový politický systém se musel zavést poměrně rychle, takže na tu imaginaci nebyl čas. No to je sice pravda, ale stejně je škoda, že se to zavedlo, tak jak se to zavedlo.   Takže jsme podle vás promarnili příležitost? Vím, že jste kritizovala, že jsme ji promarnili už v roce 1956, kdy u nás na rozdíl od jiných socialistických zemí neproběhla destalinizace. Já jsem to nekritizovala, já jsem to konstatovala. Jsem historička, nikoliv politická komentátorka. A v roce 1989 už byla úplně jiná situace, to se nedá srovnávat.   Samozřejmě. Mnozí kritici sametové revoluce tvrdí, že jsme měli být tvrdší, že jsme měli zrušit komunistickou stranu, lépe se vypořádat s minulostí. Co si o tom myslíte jako příslušnice národa, kde po léta byla jedna z nejsilnějších, ale také nejrigidnějších komunistických stran v Evropě? Má komunistická strana svůj raison d´etre? Zakázat komunistickou stranu byl nápad, o kterém se mluvilo. Připomínám ovšem, že ještě v červnu 1990 bylo přes 700 tisíc členů KSČ. Chcete zakázat politickou stranu, která má tolik členů? Navíc, mně se to zdá docela zbytečné. Není to dokonce ani morální otázka. Co se stane, když podobnou masovou stranu zakážete? Myslíte si, že se lidé promění, že najednou budou morálnější? Nic se nezmění, stejně tak jako nezměníte, že Československo mělo nejsilnější komunistickou stranu ze všech „bratrských“ zemí. A pak ji najednou zrušíte? Tím ničeho nedosáhnete. Spíše se musíte ptát, proč tomu tak bylo a jaké důsledky z toho musíme vyvodit. Jednoduše zakázat, to spíše odpovídá komunistickému mentálnímu světu. Je to pokušení, které naopak poukazuje na další přežitek, na jejich dědictví.  Francouzská komunistická strana byla v jiné situaci. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla u moci, chovala by se stejně jako českoslovenští komunisté. Ale protože nikdy neměla absolutní moc, i když měla občas ministry, ale nikdy premiéra, tak komunismus se ve Francii spíše rýmuje se sociálním bojem proti kapitalismu, s podporou dělníků a chudých, s hodnotami, které v Československu naprosto vymizely. Proto nelze tyto dvě komunistické strany srovnávat.   V poslední době se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Nemůže tato flagrantní nerovnost vést k tomu, že se lidé začnou zase obracet zpět ke komunistické ideologii? Říkala jste, že mají špatnou paměť. To, že se dnes v komunistické straně angažují mladí lidé, je jenom další důkaz, že její zákaz by nic nevyřešil. Jenže víra v určitou egalitářskou ideu, to není jen komunistická ideologie. Vždyť na tom, aby se všem lidem vedlo dobře, byla postavena základní idea Evropské unie. My Evropané takto uvažujeme, to je naše představa, jak má vypadat společnost. V řadě evropských států se tato egalitární idea uplatňuje a nemá nic společného s komunismem.   Evropská idea se ovšem v poslední době také dostává do krize. Asi těžko nahradí nějakou ideologii. Už proto, že politici v celé Evropě mají tendenci svádět všechna nepopulární opatření na to, že „to chce Brusel“, a přisvojovat si vše populární, i když to není jejich zásluha. Bohužel politická úroveň klesla úplně všude. Ve Francii už nejméně dvacet let nejsou politické strany schopny řešit ekonomickou situaci a mají také tendenci tvrdit, že nebýt Bruselu, bylo by to lepší. A pak se diví, že jim za dvacet let vyrostla protievropská strana, která má 25 procent voličů. Nemám pocit, že je to chyba „Bruselu“, je to spíš chyba populistických politiků, populismu, který se nám objevuje naprosto všude a který nabízí jednoduchá řešení. Dnes hrají prim populisté, ne komunisté. Nejinak je tomu i v Česku. Je to smutné. Myslím, že jde především o nízkou politickou kulturu.    Není mi jasné, jak by se dala zvýšit vše-obecně upadající politická kultura. To je samozřejmě problém. Ideálně přes občanské vzdělání, rozvojem občanské společnosti, výchovou už od školy. Ideálně by to měl dělat stát prostřednictvím politiků. Politici by měli začít sami u sebe, ale to vyžaduje politiky, kteří mají morální kvality, politiky, kteří skutečně dbají o společné dobro více než o své vlastní. Jenomže takoví politici se vytrácejí, a tak nezbývá, než aby si to občanská společnost zařídila sama. Velkou odpovědnost mají i média.   Jak se podle vás vyvíjela v České republice občanská společnost? Zdá se mi, že ne tak špatně, když si uvědomíte, odkud vše začalo. Úroveň občanské společnosti v roce 1989 byla reálně nízká. Dnes je společnost rozvrstvená a občanská společnost dělá skutečně velké pokroky.    S občanskou společností souvisí i občanská angažovanost. Zdá se vám, že jsme se dostali už na úroveň našich sousedů? To záleží na tom, jaké sousedy máte na mysli.   Sedíme ve vídeňské kavárně. Porovnávejte tedy s Rakušany. V poslední době pendluji mezi Prahou, kde pracuji, a Vídní, kde žiji. Kladu si hodně otázek. Před dvaceti lety byla česká společnost mnohem tvrdší než ta rakouská. Teď se mi zdá, že je to opačně.   Proč? Lidé jsou hodnější, uctivější, příjemnější, aktivnější. Přitom v Rakousku se nic nezměnilo, ta změna nastala v Česku. Proto nejsem pesimistická. Vidím pokroky, poněvadž jsem zároveň tam i tady.   To je docela překvapivé hodnocení. Mnoho lidí si u nás stále říká, že na Západě jsou lidé příjemnější a ochotnější, dokážou se ozvat. Záleží na tom, kde.    Není podobný přístup také rysem českého sebemrskačství? Je to možné. Češi mají dvě tendence – vidět se buď jako pupek světa, nebo vámi zmíněné sebemrskačství. A to se v Češích sváří. Ale to je rysem i jiných národů.   To se mně nezdá. Porovnám-li hrdost Francouzů nebo Britů. Francouzi a Angličané mají samozřejmě jistou aroganci, ale svoji aroganci má každý národ. Češi ji mají také. Podle nich všechno, co je kulturní a demokratické, musí být české.   Trošku jste mě překvapila. Nezdá se mi, že si myslíme, že vše, co je demokratické, pochází od nás. Češi se vždy považovali za demokratický a civilizovaný národ, zvláště ve střední Evropě. Trošku pravdy na tom je, poněvadž Československo bylo mezi dvěma válkami jediný demokratický stát v této oblasti. Stal se z toho ale stereotyp.   Každý národ přece potřebuje mít o sobě pozitivní obraz. To určitě.   Nemůžete být součástí národa, který se vnímá negativně. Samozřejmě. Je stále lepší mít o sobě vysoké mínění, jaký jste demokratický národ, než mít třeba militaristické myšlení a obsadit sousední země. Mně je to spíše sympatické, ale je to stereotyp, který lze napadnout.   Jak je to tedy s tou demokracií u nás? V Listopadu 89 byla představa, že stačí mít svobodné volby, svobodu slova, svobodu tisku atd. a už máte demokracii. Lidé si nyní začínají uvědomovat, že to je základ demokracie, ale že to nestačí. Ke skutečné demokracii potřebujete občanskou angažovanost, potřebujete občany, kteří jsou ochotni pro tu zemi něco dělat, kteří jsou schopni tu společnost obhájit. To nejde nadiktovat shora. Jen komunisté si mysleli, že shora změní společnost. To musí být iniciativa zdola, každodenní iniciativa, nikdy nekončící. Nedá se nikdy zastavit, musí stále pokračovat. To není tak snadné, jak si to lidé představovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-13 18:34:56

Iva Procházková: Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel bych do-poručila každému

Literární tvorba pro dětské čtenáře vynesla spisovatelce Ivě Procházkové řadu literárních ocenění jak doma, tak v zahraničí. Již několik let se věnuje detektivní tvorbě. Začalo to scénářem k seriálu Vraždy v kruhu, kde se poprvé objevil komisař Holina, který se později stal i hrdinou románů Muž na dně, Dívky nalehko a Doteky zabitých (vyjdou v roce 2021).   Narodila jste se v Olomouci, ale od tří let vyrůstala v Praze v rodině spisovatele a scenáristy Jana Procházky. Jak vás to ovlivnilo a co vás přivedlo k psaní? Pamatujete svůj první literární výtvor?  Samozřejmě, že to byl tatínek, kdo mě přivedl k psaní. Už tím, že rád mluvil o literatuře, měl velkou, neustále doplňovanou knihovnu a radil mi, co mám číst. Když jsem ve třinácti začala psát básničky a krátké povídky, dávala jsem mu je k posouzení. Vyjadřoval se k nim, nijak mě nešetřil a tím mi pomáhal zbavovat se chyb začátečníka. Bohužel to netrvalo dlouho – zemřel, než jsem dosáhla plnoletosti.   Po gymnáziu jste dál studovat nemohla, takže jste prošla řadou zaměstnání a přitom sporadicky publikovala. A v roce 1980 vydala knížku Komu chybí kolečko?. Proč jste si vybrala psaní knížek pro děti? A kde jste nacházela inspiraci? Literatura pro děti byla v době totality trochu v závětří. Spisovatelé, kterým nebylo dovoleno publikovat pro dospělé, směli tu a tam vydat dětskou knížku. Vládnoucí garnitura tím chtěla zmenšit jejich vliv na společnost a paradoxně jim tím umožnila působit na nejmladší generaci a podílet se na jejím formování. Já jsem mezi psaním pro tu či onu čtenářskou skupinu nerozlišovala. Bylo mi dvaadvacet, dětství a dospívání teprve nedávno odeznělo, pořád jsem z něj hodně čerpala. Komu chybí kolečko? je knížka plná mých vlastních zážitků. Psala jsem ji s velkou chutí. Uvědomila jsem si přitom, že mě tvorba pro děti baví a umožňuje mi otevírat ve vlastním nitru šuplíčky, které by jinak zůstaly zavřené. Inspiraci jsem nacházela nejen ve svém dětství, ale později především u svých dvou dcer a syna. Každá dětská knížka, kterou jsem napsala, je spojena s někým z nich a s tématy, která se v jejich životě vyskytla. Později mi inspiraci dodávala vnoučata.   Šestkrát jste obdržela cenu Zlatá Stuha a sedmou za přínos dětské literatuře. Knížky Nazí a Myši patří do nebe získaly Magnesii Literu, v Německu jste dostala za Čas tajných přání Deutscher Jugendliteraturpreis. Máte také nominaci na Cenu Astrid Lindgrenové a dvě nominace na Cenu Hanse Christiana Andersena. Co to pro vás znamená? V době, kdy jsem ty ceny dostávala, to pro mne bylo něco jako pochvalné poklepání na rameno, viktorka nebo zdvižený palec. Spisovatelské povolání je dost osamělé a někdy i doprovázené pochybnostmi. Člověk se bojí, že neobstojí. Každá pochvala znamená povzbuzení a důležitou motivaci. Některé z těch cen byly spojené s finanční dotací, ta má u mladých či začínajících autorů samozřejmě také význam.   Již nějakou dobu se věnujete psaní pro dospělé – Penzion na rozcestí, Otcové a bastardi, už zmíněné krimi romány nebo loni vydaný thriller Nekompromisně. Proč jste si vybrala detektivní žánr? A co další kniha? Dá se říct, že detektivní žánr si vybral mě. Před několika lety mi přišla nabídka z televize napsat detektivní seriál. Mám detektivky ráda. Odjakživa. V pubertě jsem – často na úkor školních povinností – z toho žánru přečetla všechno, co bylo k mání. Jeden z mých nejoblíbenějších autorů byl George Simenon, jehož příběhy jsou vlastně odrůdou společenských a psychologických románů. V podobném duchu píše i řada skandinávských autorů. Je mi to blízké. Vymyslela jsem si komisaře Holinu, vybavila jsem ho nevšedním rodokmenem a rozporuplnými vlastnostmi, na nichž se dají budovat zápletky, a protože se sama už třicet let věnuji astrologii, vnukla jsem mu zájem o tuhle prastarou vědu. Výsledkem je osobnost, se kterou mě těší trávit čas.   A co kniha Tanec trosečníků (v Německu dostala cenu Friedricha Gerstäckera), která vám před pár měsíci vyšla ve druhém vydání? Netýká se náhodou pandemie? Opravdu je to náhoda, i když jsem ten příběh napsala už v roce 2006. Měla jsem tehdy takovou utkvělou představu, možná to byla dokonce vize, že celosvětová pohroma v podobě nakažlivé nemoci musí přijít. Bylo to temné a zároveň vzrušující pomyšlení: svět na pokraji zkázy, všeobecně uznávané hodnoty a instituce se hroutí, nic nefunguje, lidé se začínají chovat jako zvířata. Ozbrojená zvířata. Přežije jen hrstka jedinců. Jaký bude jejich život po kolapsu civilizace? To byly myšlenky, které mi při psaní seděly v zátylku. S dnešní epidemií korony to na první pohled nemá nic společného, ale v některých bodech se moje fantazie zkřížila s realitou. Hlavně v tom, jak se člověk staví k extrémním situacím, jak na ně reaguje mocenský systém a jakým psychickým stavům nás různé zákazy a příkazy vystavují. I to, jak se v tom těžkém období spousta lidí vrátila sama k sobě a přiklonila k nekonzumním radostem.   V roce 1983 jste s manželem a dvěma dětmi emigrovala do Rakouska. V 1986 jste přesídlili do západoněmecké Kostnice, založili autorské divadlo Schlauer Kater a v roce 1988 jste se usadili v Brémách a spolupracovali s divadlem Theater im Packhaus. Psala jste divadelní hry a knížky pro děti. Jak vzpomínáte na toto období? Byla to pro mě klíčová doba. Jak v osobním životě, tak i v tvorbě. Emigrací jsem si uvědomila, kdo vlastně jsem. Vytržená ze svého domácího prostředí jsem v sobě začala objevovat rysy, o nichž jsem předtím neměla tušení. Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel do takzvané ciziny bych doporučila každému. Je to životní lekce k nezaplacení. Člověk se zbaví starých myšlenkových vzorců a chtě nechtě opustí mnoho zvyků, které si myslel, že potřebuje, ale ve skutečnosti ho omezovaly. V novém prostředí se musí nově definovat. Často se nemá o co opřít a musí se spolehnout jen sám na sebe. Moje tehdejší psaní bylo intenzivní. Když jsem například psala drama o A. P. Čechovovi, byl pevně stanovený termín premiéry, ačkoli jsem ještě neměla ani řádek a věděla jsem, že za pět týdnů musím provést nezbytné rešerše, hru vymyslet, napsat v němčině a včas skladateli dodat texty šansonů, aby k nim mohl zkomponovat hudbu. Na váhání a pochybnosti nezbýval čas. Nevím, jestli to bylo na úkor kvality, ale člověk si tím budoval nezbytnou sebedůvěru – tu jsem předchozím životem v totalitním Československu nezískala.   Po návratu do Čech jste napsala kromě Vražd v kruhu řadu dalších scénářů – Doktor pro zvláštní případy, Komu šplouchá na maják, Město bez dechu, Naše děti… Jak se vám psal scénář podle vaší knížky Uzly a pomeranče? Byl to jeden ze scénářů, do kterých jsem se pustila, třebaže jsem ještě neměla producenta. V duchu jsem ten příběh jasně viděla a cítila jsem, že se hodí pro filmové plátno. Můj muž, režisér Ivan Pokorný, mě v mém pocitu podporoval. Strávila jsem nad scénářem „Uzlů“ jedny letní prázdniny a užila jsem si je stejně, jako bych místo za psacím stolem seděla v sedle a spolu s hlavním hrdinou divoce jezdila na koni po loukách Lužických hor. Asi ta moje nespoutaná nálada do scénáře prosákla, protože nakonec se našel producent a můj muž film, podle mě s velkým citem pro protagonisty příběhu, natočil. Loni si z filmového festivalu v Bruselu odnesl zvláštní cenu mladých diváků, kteří nám v besedě po promítání svěřili, že jsou to hlavně silné emoce, kterými si je náš snímek získal.   „Kdo čte, nenudí se, protože má vždycky o čem přemýšlet,“ říkala vaše babička Marie. Řídila jste se tím? Jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbené autory nebo žánr? Čím jsem starší, tím víc čtu literaturu faktu. Někdy mi pomáhá při sběru materiálu pro vlastní práci, jindy si doplňuji znalosti hlavně z historie a geopolitiky. Beletrii čtu vedle toho permanentně jak českou, tak světovou. Právě jsem dočetla Cenu facky od Josefa Holcmana. Oč je ta knížka tenčí, o to má její výpověď větší sílu. Totéž platí o útlém románu Jmenuji se Maryte litevského autora Alvydase Šlepikase, který jsem zhltla předtím. Je to místy velmi smutná četba, ale silná. Nemohla jsem se odtrhnout.   A co čas na odpočinek? Je vám práce také koníčkem? Někdy je pro mě psaní povinnost, někdy koníček. Sem tam se u ní trápím, ale často se bavím tak, že zapomenu na únavu. Je to ten nejlepší mentální trénink. Dokud mi mozek bude sloužit, tak nepřestanu psát.    Iva Procházková se narodila 13. června 1953 v Olomouci, dětství a dospívání strávila v Praze. Její otec byl spisovatel a scenáristka Jan Procházka, je sestrou spisovatelky Lenka Procházková. Napsala knihy pro děti a mládež: Červenec má oslí uši, Eliáš a babička z vajíčka, Hlavní výhra, Jožin jede do Afriky, Kam zmizela Rebarbora?, Karolína, Tanec trosečníků… Dostala šest Zlatých stuh za beletristické knihy pro děti a mládež (Čas tajných přání, Pět minut před večeří, Soví zpěv, Kryštofe, neblbni a slez dolů!, Myši patří do nebe, Uzly a pomeranče) a v roce 2019 Zlatou stuhu za celoživotní přínos dětské literatuře. S manželem režisérem Ivanem Pokorným vychovali tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-20 16:22:28

Autobiografický román Mazl tov ukazuje nepřístupný svět ortodoxních Židů

Mondénní současné Antverpy ukrývají ve svém středu ostrůvek starých časů. Za rabínem vysvěceným kabelem eruv žijí v židovské čtvrti, která nemá žádné oficiální hranice, ale všichni neomylně poznají, kde se nachází, jedna z největších komunit ortodoxních Židů hned po New Yorku a Jeruzalémě. Je to svět dlouhých černých kabátů, pejzů a štrajmů ze sobolí kožešiny, kde vdané ženy nosí paruky a život se ve dne v noci řídí 613 přikázáními. Mladá Margot Vanderstraeten si potřebuje při studiu na vysoké škole přivydělat, a tak kývne na nabídku moderně ortodoxní rodiny, aby jejich děti, které chodí do židovské školy, doučovala laické předměty. Na vysokých podpatcích, v upnutých džínách s motivy umrlčí lebky, ateistickými názory a íránským přítelem je tato mladá žena jako pěst na oko tradicím, které si tamní židovská komunita už odnepaměti pěstuje: zbožnost, poslušnost, nenápadnost. Přesto se jí postupem let podaří navázat úzký vztah s židovskou rodinou Schneiderů, které svými postoji konfrontuje s jejich tolik upjatým a uzavřeným světem, jež se zároveň učí chápat. Tento svět totiž po staletích strádání a pronásledování o další konfrontace ani publicitu nestojí – ostatně, jak v knize praví dohazovačka židovských sňatků: „Čím méně lidí o našem způsobu života bude vědět, tím lépe.“ Margot Vanderstraeten, která se po studiích dala na novinářskou a spisovatelskou dráhu, se v autobiografickém románu Mazl tov: Má léta u ortodoxní židovské rodiny rozhodla popsat zážitky a postřehy z období stráveného v židovské čtvrti. V knize se nevyhýbá svým pocitům nevěřícnosti a rozhořčení při konfrontaci s mnoha přísnými a nesmlouvavými zákony, jež řídí život rodiny Schneiderů, u nichž pracuje, ale zároveň dává prostor i jejím členům, aby ji zasvětili do zákonitostí, protivenství, ale i zkušeností a obav vyplývajících z jejich světa. Román získal cenu E. du Perronprijs a v Belgii a Nizozemsku figuroval mezi 10 nejvíce prodávanými tituly roku 2017. Deník De Standaard jej vyhlásil za nejlepší non-fiction roku a byl doposud přeložen do pěti jazyků. Belgická královna Mathilde Mazl tov označila za jednu z nejdůležitějších knih, které jí otevřely oči.    Ukázka z knihy  Jakoby se nebe roku 1991 už tak dost nezatáhlo, sdělila mi Elzira jednoho večera jen tak mezi řečí, když jsme se skláněly nad jejími učebnicemi, že měli na návštěvě šadchen.             „Kdo je to šadchen?“             „Dohazovač. Nebo teda v tomhle případě dohazovačka.“             „A co dělá?“             „Zprostředkovává sňatky.“ A potom mi vyprávěla, že šadchen požívají v ortodoxní židovské komunitě velké úcty, že znají židovské rodiny po celém světě a že mají v kartotéce ke každému všechny potřebné údaje o rodokmenu a rodinné historii a poznámky ohledně charakteru a genetiky.             „To ti nevadí?“             „Co?“             „Že toho o tobě ví tolik?“             „Je to naše tradice.“             „A oni ti vyberou ženicha?“             „Je tu jeden nápadník.“             „Oni ti vyberou ženicha?“ zopakovala jsem. Srdce mi bušilo.             „Muži, kteří o mě mají zájem, se mně a mojí rodině představí prostřednictvím dohazovačky.“             „Takže ti vyberou ženicha.“             „Ne, mám na výběr.“             „Na výběr ze dvou mužů?“             „Ano. Ne. Sama můžu navrhnout kandidáty. I moji bratři je můžou navrhnout. Každý může.“             „A když se ti nápadník nebude líbit, můžeš ho poslat k vodě?“             „Ano.“             „I třeba tisíckrát po sobě, když budeš chtít?“                       „To se nestane.“             „A co když se zakoukáš do někoho jiného? Do někoho, s kým se seznámíš náhodou?“             „To se nestane.“   (…)   Měli americkou lednici se dvěma dveřmi vedle sebe, uprostřed byl kohoutek na vodu a strojek, z nějž se řinuly kostičky ledu. Maso se dávalo do levé poloviny, mléčné výrobky do pravé. Teprve když jsem tu lednici viděla, jsem si dala dohromady celkový obrázek: dlouhý výběžek kuchyně ve tvaru do L byla vlastně dvojitá kuchyně: jedna strana byla zrcadlovým obrazem té druhé. Schneiderovi měli dvě trouby, dva dřezy, dvě myčky, dvě kuchyňské linky. Přesně jak mi to kdysi vyprávěla Elzira.             „Kdo nemá dva dřezy, používá například červený a modrý lavor. A kdo nemá dvojitou lednici, může v lednici vyhradit planches nebo tiroirs na maso a mléčné výrobky. Ale nic nesmí kapat: maso na sýr, mléko na krůtu a tak. A do takové jednoduché lednice nikdy nesmíš dát nic teplého: všechno, co je teplé, dýchá, a celá lednice by kvůli tomu teplému vzduchu nebyla košer.“             Na každé straně kuchyně bylo oddělené nádobí, příbory, kuchyňské potřeby, mixéry, utěrky a ubrusy a všechno možné, co bylo potřeba separovat. Všechno, co už samo o sobě nebylo modré nebo červené, bylo označené nálepkou dané barvy. Maso se peklo na jiných pánvích než palačinky. Steak se podával na jiném talíři a jedl se jiným příborem než chřest po vlámsku. Na stejném ubrusu nebo prostírání člověk nikdy nemohl jíst jak biftek, tak sýr.             „A na čem teda pečete kuře?“ zeptala jsem se, protože stejně jako Nima jsem měla ve zvyku péct drůbež na másle, které masu dodávalo plnější chuť.             „Na husím sádle, bien sûr,“ odpověděla Elzira a já jsem měla pocit, že jsem jí položila opravdu hloupou otázku.             „A co třeba po večeři obložený sýrový talíř?“             „Zbožní Židé si po jídle nikdy nedají sýrový talíř. Ani kávu nebo čaj s mlékem. To nejde, když člověk právě jedl maso. Nebo teda, jde to, ale musí mezi tím být šestihodinový odstup. Nebo tříhodinový. Zbožní Židé v Nizozemsku, které je bohaté na mléčné výrobky, čekají jen hodinu. Tout est relatif, to se nedá nic dělat. Ale naopak to jde. Po mléku můžeme jíst maso, aniž bychom museli čekat. Má to spojitost se žvýkáním. Je to složité, je sais.“             Na pořadu dne, jak jsem pochopila, bylo připravit nejenom večerní menu, ale i část snídaně a oběda na sobotu. „V sobotu jíme teplé jídlo. Naprogramuje troubu, aby se v určitém okamžiku sama vypla. Ale ne každý to tak dělá. Ve spoustě tradičních rodin se trouby a sporáky zapnou před začátkem šabatu a jsou zapnuté až do sobotního večera.   (…)   Všichni znali příhody, kdy reflex Židům radil nevyčnívat. Všichni tahali z rukávu příklady, jak v takových okamžicích bleskurychle zakrývají nápadné znaky svého oblečení. Otcové, kteří z jakéhokoliv důvodu musejí udělat při řízení prudký manévr, si jedním pohybem strhávají jarmulku z hlavy ze strachu, aby je ostatní řidiči nečastovali urážkami špinavých židáků. Muži, kteří se na pozvání Vrchní rady diamantu účastní recepce, kde jsou i nežidé, se pro jistotu oblékají do gójských obleků nebo se snaží své kabáty a klobouky odložit v šatně – jen aby si někdo nestěžoval, že na opěradle židle visí dlouhý kabát až na zem. Prostě cokoliv, jen aby se vyhnuli pomyslnému či skutečnému výroku „Zase žid.“ Jak se ukázalo, zejména na nádražích si chlapci dávali pozor. Dva z nich se v zimě o rok dříve dostali na Severním nádraží v Paříži do obklíčení skupinky svých vrstevníků, možná ti násilníci byli i mladší. Zatlačili je do kouta, strhli jim z hlavy jarmulku a jednu jim před očima spálili: cvaknutí zapalovače, k tomu Allahu akbar. Chlapci si pak ve čtvrti Marais koupili novou. Od té doby si na nádraží vždycky dávali přes hlavu kapuci nebo svou pokrývku hlavy schovávali pod basebalovou kšiltovku.             „Doufám, že takové nepříjemné incidenty hlásíte na policii?“ vložil se do toho jeden z učitelů.             „Policie nám nepomůže,“ odpověděli, „spousta policajtů nás nemá ráda. Ne že by nám hned ukazovali dveře, ale tu antipatii člověk okamžitě vycítí.“   Belgická spisovatelka a novinářka Margot Vanderstraeten (*1967) vystudovala tlumočnictví a překladatelství francouzština-španělština. Zájem o dění kolem sebe ji přivedl k novinařině. Psala reportáže a rozhovory pro renomované belgické deníky De Standaard a De Morgen, působila v porotě literární ceny Librisprijs, vyučovala novinařinu na univerzitě v Gentu. Je autorkou šesti knih, z nichž dvě získaly ocenění. Margot Vanderstraeten je vdaná, žije v Antverpách. Garamond, 2020, 296 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}