Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-04 08:49:19

Jaké české filmy si nenechat v prosinci ujít v kině?

Rádi si prosinec zpříjemníte návštěvou svého oblíbeného kina? Jestli máte rádi české filmy, tyto by vám rozhodně neměly uniknout. České filmové premiéry V prosinci míří do kin hned několik zajímavých českých počinů. Vyrazíte na komedii, jež divákům ukazuje skutečně důležité hodnoty, dokument o známém českém malíři, netradičně pojatý životopisný film o Bedřichu Smetanovi nebo snad komedii o manželském páru, který si prochází krizí? V nabídce jsou všechny zmíněné. Vánoční pásmo Život není krásný Český film, který do českých kin vstupuje v prosinci jako první, a to již 5. prosince, nese název Vánoční pásmo Život není krásný. Jedná se o komedii, jejíž režie se ujal Marty Pohl, kterého možná lépe znáte pod jeho přezdívkou Řezník. Tento kontroverzní hudebník, scénárista, režisér a v neposlední řadě také herní tvůrce byl filmovým světem inspirovaný již od raného dětství. Ve filmu Vánoční pásmo Život není krásný se snaží divákům ukázat, co je skutečně důležité. V rámci pásma se můžete těšit hned na tři krátké filmy: Život není krásný, Máma má raka a Párty Hárd. Echt – Film o malíři Janu Mertovi Sledujete tvorbu českého umělce Jana Merty? Od 5. prosince 2024 budete mít speciální příležitost nahlédnout do jeho soukromí, a to v dokumentu, který natočil jeho syn Tomáš Merta. Snímek zachycuje významného českého malíře Jana Mertu ve chvíli, kdy kývne na nabídku nové výstavy, ačkoliv nemá hotový jediný obraz. Následně se diváci stanou svědky toho, jak se snaží Jan Merta hledat všemožné záminky, aby se za každou cenu vyhnul malování. Zároveň ale zjistíte, že i v těch nejčekaněších chvílích se stále nachází v tvůrčím procesu. Snímek je plný vtipných a bizarních situací a poodhaluje běžný život českého umělce, který má na svém kontě mnoho úspěchů. Neslyším ničeho Máte rádi dokumenty, které jsou pojaty s humorem? To vás pak určitě zaujme snímek Neslyším ničeho. Ten totiž... Čtěte více Příspěvek Jaké české filmy si nenechat v prosinci ujít v kině? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-07-10 11:12:08

8 rad, jak si nenechat zkazit dovolenou technickými problémy s autem

Před odjezdem na letní dovolenou většina lidí neví, kde jim hlava stojí. Často si pak v tom shonu neuvědomí, že je čeká tisícikilometrová cesta autem, kterým jsou jindy zvyklí zdolávat spíše jen desítky nebo stovky kilometrů. To s sebou nese nejeden zádrhel, který může následně dovolenou proměnit v noční můru. Další problémy vás pak mohou […]

Čas načtení: 2024-12-04 08:49:19

Jaké české filmy si nenechat v prosinci ujít v kině?

Rádi si prosinec zpříjemníte návštěvou svého oblíbeného kina? Jestli máte rádi české filmy, tyto by vám rozhodně neměly uniknout. České filmové premiéry V prosinci míří do kin hned několik zajímavých českých počinů. Vyrazíte na komedii, jež divákům ukazuje skutečně důležité hodnoty, dokument o známém českém malíři, netradičně pojatý životopisný film o Bedřichu Smetanovi nebo snad komedii o manželském páru, který si prochází krizí? V nabídce jsou všechny zmíněné. Vánoční pásmo Život není krásný Český film, který do českých kin vstupuje v prosinci jako první, a to již 5. prosince, nese název Vánoční pásmo Život není krásný. Jedná se o komedii, jejíž režie se ujal Marty Pohl, kterého možná lépe znáte pod jeho přezdívkou Řezník. Tento kontroverzní hudebník, scénárista, režisér a v neposlední řadě také herní tvůrce byl filmovým světem inspirovaný již od raného dětství. Ve filmu Vánoční pásmo Život není krásný se snaží divákům ukázat, co je skutečně důležité. V rámci pásma se můžete těšit hned na tři krátké filmy: Život není krásný, Máma má raka a Párty Hárd. Echt – Film o malíři Janu Mertovi Sledujete tvorbu českého umělce Jana Merty? Od 5. prosince 2024 budete mít speciální příležitost nahlédnout do jeho soukromí, a to v dokumentu, který natočil jeho syn Tomáš Merta. Snímek zachycuje významného českého malíře Jana Mertu ve chvíli, kdy kývne na nabídku nové výstavy, ačkoliv nemá hotový jediný obraz. Následně se diváci stanou svědky toho, jak se snaží Jan Merta hledat všemožné záminky, aby se za každou cenu vyhnul malování. Zároveň ale zjistíte, že i v těch nejčekaněších chvílích se stále nachází v tvůrčím procesu. Snímek je plný vtipných a bizarních situací a poodhaluje běžný život českého umělce, který má na svém kontě mnoho úspěchů. Neslyším ničeho Máte rádi dokumenty, které jsou pojaty s humorem? To vás pak určitě zaujme snímek Neslyším ničeho. Ten totiž... Čtěte více Příspěvek Jaké české filmy si nenechat v prosinci ujít v kině? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-04-05 19:07:03

Ekonom, buřič a učitel: Ezra Pound – „Přítomen!“

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Vychází jako sedmý svazek bílé edice Metanoia K Ezru Poundovi toho na Délském potápěči během let vyšlo dost. A brněnském nakladatelství Atlantis již před více jak dvaceti lety zahájilo vydávání jeho sebraných spisů, jimž pochopitelně dominují Cantos. Jejich hodnotu a význam naznačí už jen pohled na anglicky psané heslo „Ezra Pound“ z Wikipedie. V tomto […] Mohlo by vás zajímat: „Smrt v Benátkách“: Ohlédnutí za padesátým výročím… Tim Redman a jeho kniha Ezra Pound a italský fašismus Čas nejsou peníze. Ezra Pound a jeho „Abeceda… Nenechat se šidit bankéři (ani divadelníky)! Miguel Serrano: Ezra Pound a anděl The post Ekonom, buřič a učitel: Ezra Pound – „Přítomen!“ appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-05-09 20:30:04

Amy Winehouse již brzy zamíří do kin. Proč si nenechat ujít film Back to Black?

Máte rádi písně britské zpěvačky Amy Winehouse? Pokud byste se chtěli dozvědět více informací o jejím životě, nenechte si ujít snímek Back to Black. Co se v něm dozvíte a kdy dorazí do českých kin? Kdo byla Amy Winehouse? Amy Jade Winehouse se narodila 14. září 1983 v Londýně a již od dětství se zajímala ... The post Amy Winehouse již brzy zamíří do kin. Proč si nenechat ujít film Back to Black? first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2024-04-05 19:07:03

Ekonom, buřič a učitel: Ezra Pound – „Přítomen!“

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Vychází jako sedmý svazek bílé edice Metanoia K Ezru Poundovi toho na Délském potápěči během let vyšlo dost. A brněnském nakladatelství Atlantis již před více jak dvaceti lety zahájilo vydávání jeho sebraných spisů, jimž pochopitelně dominují Cantos. Jejich hodnotu a význam naznačí už jen pohled na anglicky psané heslo „Ezra Pound“ z Wikipedie. V tomto […] Mohlo by vás zajímat: „Smrt v Benátkách“: Ohlédnutí za padesátým výročím… Tim Redman a jeho kniha Ezra Pound a italský fašismus Čas nejsou peníze. Ezra Pound a jeho „Abeceda… Nenechat se šidit bankéři (ani divadelníky)! Miguel Serrano: Ezra Pound a anděl The post Ekonom, buřič a učitel: Ezra Pound – „Přítomen!“ appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-11-05 09:34:44

Jaké filmy si v listopadu nenechat ujít v kině?

Chystáte se v listopadu do kina? Na výběr máte hned z několika atraktivních filmů. Který z nich si vyberete? Love 2 V roce 2011 se v kinech objevil slovenský film Love, který pojednával o dvou kamarádech, Maťovi a Tomášovi, kteří si vydělávali kradením a vykrádáním aut. Matěj se ale zamiloval do studentky Veroniky a chtěl [...] Příspěvek Jaké filmy si v listopadu nenechat ujít v kině? pochází z Její svět

Čas načtení: 2024-11-29 17:00:19

Past jménem Black Friday. Jak výhodně nakoupit a nenechat se napálit?

Slevové akce Black Friday jsou v listopadu opravdu všude a člověk aby se bál otevřít lednici, aby na něj nevyskočila výhodná nabídka na novou. Ne vše, co se tváří jako výhodná koupě, ale výhodnou koupí opravdu je a nechat se napálit pod rouškou Black Friday je opravdu snadné. Pojďme si…Přečtěte si celý článek: Past jménem Black Friday. Jak výhodně nakoupit a nenechat se napálit?

Čas načtení: 2024-12-22 08:28:00

Drulák: Nápravu přinese změna režimu. Státu mají patřit klíčové sektory

„Domníváme se, že skutečnou společenskou nápravu nepřinesou jedny volby, ale že je třeba pracovat na změně režimu. A změna režimu se samozřejmě týká základních institucí státu, ale týká se i ekonomického uspořádání.“ Petr Drulák vysvětlil, jak se bránit tlaku z Bruselu, na co se připravit, ale i co mají Václav Havel a Petr Pavel společné. „Je potřeba více se zapojit do opravdové občanské společnosti, do různých spolků, bojovat, nenechat se cenzurovat, nenechat se zastrašovat,“ řekl Drulák.

Čas načtení: 2024-12-30 12:31:22

Co si nenechat ujít v televizi na Silvestra?

Silvestr je za dveřmi a vy nemíříte na žádnou oslavu, ale budete ho trávit v pohodlí domova? Nalaďte si v televizi následující pořady a rozhodně se nudit nebudete. Silvestrovské dopoledne s pohádkami Poslední den roku můžete zahájit snídaní ve společnosti některé z pohádek. Na televizní stanici ČT1 začne ve čtvrt na devět oblíbená pohádka Zdeňka [...] Příspěvek Co si nenechat ujít v televizi na Silvestra? pochází z Její svět

Čas načtení: 2020-04-17 00:00:00

Drobné i větší radosti a příjemnosti u vás doma

I v této těžké době (nebo právě proto) je důležité nenechat se psychicky ani fyzicky srazit a užívat si to, co nám každý den život přináší. Udělejte se prima atmosféru u vás doma s těmi správnými pomocníky. I přesto, že okolnosti nutí většinu z nás držet se stále spíše doma a ven vyrazit jen v nejn ...

Čas načtení: 2015-07-07 00:00:00

Na květen i červen si domů pořiďte květinové dekorace!

Je konec května, příroda se probudila a všechno v přírodě rozkvétá. Proč nenechat rozkvést i váš dům a byt pěknými, milými květinovými dekoracemi? Že je to přežitek a nemoderní? Omyl, květinové dekorace jsou opět v kurzu! Dekorace je, když… Když se řekne dekorace, každý si asi představí cosi troch ...

Čas načtení: 2019-10-29 00:00:00

Luxusní kabelka z druhé ruky - jak koupit originál

Koupě luxusního zboží z druhé ruky je skvělou možností, jak si dopřát exkluzivní zboží s výraznou slevou. Míst, kde takové zboží koupit, je v dnešní době více než dost. Jak se ale nenechat napálit a neutratit peníze za bezcenný padělek? Gucci Soho Chain Shoulder Bag Co všechno se může stát Pokud ...

Čas načtení: 2013-09-07 16:00:00

Liquid Luxury – profesionální péče o vlasy od značky Wella

Suché a roztřepené vlasy mi dělaly společnost dlouhá léta. Zkoušela jsem stále nové šampóny, kondicionéry, olejíčky na konečky, přípravky z lékárny a tak dále a tak dále. Nicméně bez jakéhokoliv efektu. Ať dražší nebo zcela levné, moje vlasy se rozhodly stávkovat a nenechat se tak snadno obalamutit. ...

Čas načtení: 2012-09-21 00:00:00

Kolekce RESERVED: 4x jinak, ale vždy dokonalá

Chcete vypadat vkusně, ale nenechat v obchodě celé jmění za pár oblečků? Máte ráda stylové oblečení, které se dá využít na obyčejné nošení, třeba do školy, na posezení s přáteli, nebo do společnosti? Pak nasměrujte své kroky, právě do obchodu RESERVED. Trendy kolekce RESERVED nabízí oblečení rozděl ...

Čas načtení: 2011-10-24 00:00:00

Módní doplňky, dolaďte se / Kabelky, šály, řetízky

Podzim je roční období plné dešťů, chladu a chmurné nálady. Málokterá z nás tuto období považuje za ideální. Ovšem musíme se mu postavit čelem a nenechat si kazit náladu. Vstanete-li s úsměvem na rtu, pak jistě potěšíte i své blízké okolí. Ale víte vůbec, jak se správně naladit? Odborníci zjistili, ...

Čas načtení:

Která místa si rozhodně nenechat ujít v Řecku

která místa si nenechat ujít během dovolené v Řecku?

Čas načtení: 2017-03-20 00:00:00

4 tipy, jak se nenechat “vytočit”

Většina lidí je neustále obklopena řadou dalších lidí, kteří tvoří váš sociální okruh. Jedná se samozřejmě o rodinu a přátelé, ale také o kolegy, lidi v hromadné dopravě, na koncertě, v supermarket, v divadle a takto bychom mohli pokračovat opravdu dlouho. Den co den je okolo vás zkrátka pořád dost ...

Čas načtení: 2021-12-29 21:45:00

Odleťte z Prahy na dovolenou a vůz nechte zaparkovaný na letišti

Dilema, jak se dostat na letiště v Praze, řeší každoročně spousta cestujících. Někdo využije ochoty rodiny, která je dopraví a pak odjede zpět domů. Jet s batožinou autobusem či vlakem je nepohodlné. Proč nejet vlastním vozem, když nemůžete poprosit rodinu, a nenechat auto zaparkované přímo na letiš ...

Čas načtení: 2008-07-10 00:00:00

Tulák

Sedím na nádraží, poslední vlak odjel před malou chvílí, ještě mi zní v uších ten jeho rytmus, slunce už zapadá za hory a já musím vstát a odejít. Zanedlouho by někdo přišel, co tu pohledávám a ať se klidím – tak na to nečekám a raději jdu sám. Lidé se mě straní. Nevím co začalo dříve, jestli já jsem se začal stranit lidí, nebo jestli lidé mne, ale myslím, že jsem byl samotář od narození a je to jen důsledek postupného vývoje. I dnes na tom maloměstském nádraží jsem byl sám. Jen se svým batohem a harmonikou, a také botami, prošoupanými a tisíckrát spravovanými. Jen tyto tři věci se mnou drží v dobrém i zlém. Věřit lidem, pche! To je jak sázka na nejslabšího koně v dostihu – když vyhrajete, získáte majlant, ale jaká je to šance? Takhle k večeru, tady v pustině, začíná pěkně přituhovat.Léto už bude za chvíli za námi a podzim je zde v lesích Kanady krátký – a po něm, tvrdá krutá zima, při které je lepší hřát se v teple ve srubu, než chodit s krosnou na zádech. Čím déle žiji, tím více si svého života zde vážím a ani trochu bych se nechtěl stát další obětí ztracené v blizardu a sněhové vichřici. Vrátím se raději domů, pokud tomu říkat domov smím, do svého srubu uprostřed lesů, tak vzdáleného od lidí, tak klidného, tak teplého z mrazivých zimních večerů, že už myslím jen na to, až se tam zase vrátím. Teď ale najít místo k přespání, nějaké v závětří, zalehnout pod deky a ještě chvíli koukat na hvězdy na jasné pozdně letní obloze. Chvíli si k tomu foukat do harmoniky, ale pak jen vychutnávat ten klid noci. Ráno jsem se probudil zkřehlý, ale než jsem si zabalil věci zpět do krosny, poté co jsem si udělal teplý čaj a něco pojedl, mi zas bylo teplo a byl jsem přichystaný jít dál. Ještě se stavit ve zdejším krámku a dokoupit jídlo na těch pár dní co půjdu divočinou. Prodavač si mne divně prohlížel, ale když jsem dokázal, že mám na zaplacení, rád mi vše prodal. Zákazník, náš pán – inu proč také ne, vydělal na mně to co jistě za dlouhou dobu už ne. V takovémhle malém městečku se tržby nejspíše moc nehýbou. Ale když nad tím přemýšlím, nebyl jsem takový jaký jsem vždycky. To až tvrdé rány osudu, moje pýcha a přílišná sebevíra. Člověk by se mohl poučit po těch tisíciletích, co přivádí pád. Ale ne, jako příklad jsem byl jak tvrdohlavý beran a spoléhal víc na sebe. Pýcha předchází pád, jak dobré to úsloví. Žilo se mi dobře, tenkrát ještě v Evropě. Moje firma až nadmíru dobře prosperovala, ale mně to nestačilo. S jídlem roste chuť a peněz nebylo stále tolik, kolik bych chtěl. Snažit se oblafnout stát, to asi nebyl můj nejlepší nápad. Říkal jsem si, tolik přede mnou to udělalo, tolik po mně to udělá, věru proč ne já? Geniální finta se ze začátku dařila – o tolika penězích se mi nikdy nezdálo. Ale čím je člověk bohatší, tím víc nepřátel má. Naštěstí se mi i díky svému majetku podařilo vyváznout, podplatit tam, podplatit sem a už se tu vícekrát neukazovat. I s manželkou jsem emigroval na západ. Nejdřív jsme živořili v pár evropských zemích a když bylo dost peněz, sedli jsme na parník a vydali se do Nového světa. Sny o těch co se stali milionáři přes noc se zdáli skutečností, ale opak byl pravdou. Museli jsme pracovat tvrději než předtím, život stál za lejno. A když už se zdálo, že konečně, konečně se blýská na lepší časy, přišla další rána osudu. Manželku jsem pohřbil vlastníma rukama, na nic víc jsem neměl a ztratil chuť do života. Potloukal jsem se po světě, když bylo nejhůře i práci jsem si našel a přáním osudu jsem se dostal až nahoru na sever – do Kanady. Našel jsem si místo kde jsem se rozhodl usadit, postavil jsem srub, zateplil a zútulnil. Ale ta touha byla silnější než já. Jaro co jaro, znovu se vydat na cestu a jít. Ten kdo tohle pozná, ví, že cesta zpět už nevede. A znovu po půl roce se vracím. Cesta mi trvá od vlaku asi něco přes týden, jdu si svým krokem a vím, že chvátat nikam nemusím. To už poznávám krajinu, kudy jsem šel loni a předloni a stejně jako na jaře přichází touha jít až na samý konec světa, teď zas přichází její sestra – touha vrátit se domů. Poslední dny se zdá být míle delší než obyčejně, nohy chtějí skákat a přitom se jenom vlečou, batoh na zádech připadá lehounký, ale na rychlosti to nepřidá. Každé trápení má svůj konec a i já už viděl pomyslnou poslední rovinku. Ještě jeden kopec, jeden les, jeden potůček a jsem doma. Tam na kraji paseky stojí můj srub. Přicházím z druhé strany a napínám oči, abych ho už zahlédl. Vycházím z lesa a už ho vidím stát na druhé straně paseky. Ne, ještě chvíli, les ještě kousek pokračuje. A už jsem tu. Ne, nejsem. To nemůže být pravda. Stojím na konci paseky a na druhém můj srub. To co z něj zbylo. Další rána osudu, musím se opřít o strom abych nepadl. Bože proč? Proč zrovna sem musel blesk zasáhnout a nenechat nic, jen černé oharky. Celý den mi trvá než se odvážím jít se k němu podívat. To co jsem důvěrně znal, to co jsem stavěl vlastníma rukama, to co ještě na jaře dýchalo životem, bylo dnes jen vzpomínkou a hromadou popela. Než mi dojde, že to není zlý sen, uplynou tři dni. Už tři dni jsem nic nejedl ani nepil a sotva se doploužím k láhvi, abych se zesláblý mohl napít. Pomalu se mi vrací rozum. Musím rychle zpět. A i tak to bude těžké. Zima je na spadnutí, pokud se nestihnu vrátit do města umrznu tu. Na to, že ve městě to nebude o moc lepší, zatím raději nemyslím. Za pět dní začnou padat první vločky. Ještě zrychlím svoje již teď šílené tempo. Chvátám. Další den už je na zemi pěkná pokrývka a sníh pořád padá. V noci jsem zimou neusnul, jen jsem se klepal. Musím jít dál. Docházejí mi zásoby jídla, dnes jsem skousnul jen pár keksů. Na pozítří se probíjím sněhem. Není to daleko, doufám a víc než doufám zoufám. Sešeřilo se, ale já jdu dál, stejně bych neusnul přes zimu. Mráz přituhuje a já myšlenku na spánek musím čím dál tím častěji vytlačovat z mysli. Ještě krok. Další. V dálce plápolá světlo, městečko již není daleko. Ne nemá to cenu. Zastavím se a koukám na tu naději v dálce. Příliš vzdálenou. Sednu si. Ulehám, batoh pod hlavu. A město v dálce tiše září nocí.

Čas načtení: 2022-02-01 23:32:50

Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra

Milí čtenáři, tento týden jsem jako obvykle měl napsat úterní sloupek pro Echo24, a když jsem uvažoval nad tím, jaké téma zvolit, padlo mi do oka padesátileté výročí takzvané „Krvavé neděle“ v Londonderry. Nebo jenom Derry, protože Severní Irsko je dodnes tak šíleně rozpolcené, že dokonce i při pouhém vyslovení jména toho města ve skutečnosti zaujímáte nějaký postoj: Derry je název používaný irskými katolíky a Londonderry mu říkají protestantští loajalisté. Nazval jsem ten sloupek „Kulky, které nezajistily mír“. Oni tam sice žijí křesťané, ale vztahy mezi nimi si zas tak moc nezadají s nějakým sunnitsko-šíitským konfliktem v Iráku. No, a v téhle souvislosti jsem se odhodlal napsat něco na téma, které mi už nějakou dobu vrtá hlavou. Mám pocit, že příliš mnoho lidí má o válkách představu, která naprosto neodpovídá realitě. Nechci se sám tvářit jako nějaký veterán od Passchendaele nebo od Saigonu, ale o historii mám určité ponětí a myslím si, že tenhle článek je potřeba jak sůl. Občanskou válku chtějí lidé, kteří v životě nezabili ani rybičku Nebudu jmenovat žádná konkrétní jména, abych z toho nedělal ještě navíc osobní spor; ale ono si stačí vzít celkem libovolnou diskusi týkající se francouzských či jiných no-go zón (článek na iDnes na příbuzné téma), aby se v ní mluvilo o nadcházející občanské válce, a jak to tak čtete, tak máte dojem, že se na takovou událost někteří lidi přímo těší a mají pocit, že by se tím něco vyřešilo. Podobný sentiment jsem více než jednou slyšel v osobním rozhovoru i z úst intelektuálů, kteří jsou o něco opatrnější než běžný Franta Diskutér a většinou nic takového nikam nenapíšou (nebo aspoň nepodepíšou), aby si nezkomplikovali život. Ale sami jsou to lidé středního věku s bříškem, kteří v životě nezabili ani akvarijní rybičku. Trochu mi tohle uvažování připomíná jinou skupinu intelektuálů ze Sorbonny, kteří svého času ovládli Kambodžu a bohužel dostali příležitost ty svoje radikální knižní představy realizovat prostřednictvím jiných lidí, kterým už to zabíjení rybiček (a nejen rybiček) šlo celkem od ruky. Naopak jsem nikdy tenhle druh přání neslyšel od vojáků, kteří si odbyli nějaké ty mise v Iráku či Afghánistánu. Nemůžu říci, že bych takových vojáků znal desítky či stovky, ale pár jsem jich potkal a vesměs říkali, že něco takového se tu nikdy nesmí stát. Prosím vás, já jsem sám napsal Krvavé levandule, přičemž v některých detailech jsem čerpal z výpovědí svědků bosenské války, aby ta historická věrohodnost byla dostatečná. Ale ta kniha není žádný návod, to je dystopie, snaha varovat před scénářem, kterému se ještě v naší zemi určitě vyhnout můžeme. Všimněte si, že ta knížka končí dnem dobytí Nice a nic dalšího už nenásleduje, protože jsem popravdě řečeno nevěděl, jaký scénář bych tam mohl popsat, aby nebyl ještě depresivnější než všechny ty povídky předtím. „A pak žili všichni co nejdál od sebe a nenáviděli se až do smrti a do smrti svých vnuků a pravnuků”, to není moc příjemné zakončení knihy. Moderním mocnostem záleží na reputaci V zájmu historické přesnosti je nutno konstatovat, že staří Římané, Mongolové atd. občas vedli vysloveně genocidální druh válek, po kterých nezbyl z druhé strany nikdo, kdo by si mohl stěžovat, leda otroci, které vesměs nečekal nijak dlouhý život ani příležitost mít potomky. Váleční zajatci se v takových říších posílali do dolů apod., kde byli víceméně spotřebním materiálem s krátkou životností. Takhle skončilo třeba Kartágo, podobným způsobem válčil i Caesar v Galii nebo Iberii. Součástí standardu římského vedení války byl princip „Murum aries attigit“, který znamenal, že obležené město mělo šanci se vzdát přesně do okamžiku, než se první obléhací beran dotkl zdi, a pokud tu příležitost nevyužilo, bylo pak po svém dobytí zdevastováno nevýslovným způsobem. A jelikož Římani byli v dobývání různých opevnění nesrovnatelní mistři, protože dobře ovládali všelijaké ženijní práce, znamenalo to, že zavřít před nimi brány města byla v podstatě jistá smrt (daleko efektivnější byla guerilla někde v lese, tam mohly i slavné legie dostat ponižující výprask). O mnoho staletí později dával obleženým městům podobný druh ultimáta Čingischán a jeho mongolští kolegové. Tohle ale moderní mocnosti dělat nebudou, protože jim záleží na vlastní reputaci. Propaganda je dneska stejně důležitá jako zbraně a peníze, možná ještě důležitější. Dokonce i těm Číňanům záleží na jejich reputaci a v tom nadcházejícím velmocenském zápolení s USA se budou snažit přesvědčit neutrální země o tom, že ten jejich model je lepší než ten americký. I ten Írán nebo Severní Korea se snaží sama sebe navenek nějak přikrášlit. Jediná entita státního rozsahu a moci, která se rozhodla, že si bude kultivovat vnější image naprostých krvavých psychopatů, byl Islámský stát, a ten už taky není; jednotlivci nebo tlupy po něm sice zůstaly, ale ten polostátní útvar kontrolující území větší než ČR a s několika miliony původních obyvatel už zanikl. Podobně existuje i u jiných států snaha tak trochu zahrávat do autu špinavé okamžiky z vlastní historie. Existují sice takoví ti stereotypní sebemrskači, hlavně v akademické sféře, ale jinak se i bývalé koloniální mocnosti snaží v oficiální komunikaci tak trochu vyhnout tomu, aby se o těch nejhorších „Krvavých nedělích” z jejich dějin mluvilo. Žádné impérium světa, ani britské, ani portugalské, ani japonské, ani turecké, ani aztécké, nevzniklo tak, že by silnější zvali slabší na šálek horké čokolády a přesvědčovali je o tom, že pod novou vlajkou půjde všechno líp. Ale raději se to moc nerozmazává. Takže tento extrémní scénář není moc pravděpodobný. To by muselo dojít k opravdu hlubokému rozvratu civilizace, aby se evropské mocnosti ve velkém vrátily ke způsobům Caesara a Čingischána a přestalo jim úplně záležet na tom, jaké krvárny napáchané jejich jednotkami kolují někde po YouTube. Žádný Frankistán v Evropě nebude Pak jsou další možné scénáře, které jsou i v dnešním světě realističtější, ale od těch se taktéž nedá čekat žádný kladný konec. Scénář rozpadu na de facto dva státy, které mají organizované a funkční armády, je asi ten horší, ale zase o něco kratší. To byla americká nebo španělská občanská válka, kde na obou stranách sloužili profesionálové a obě strany si dokázaly sehnat adekvátní zbraně a vybavení. Tam se dá aspoň čekat, že dříve nebo později jeden druhého rozhodujícím způsobem porazí. (Co nastane potom, to je jiná věc. Jižanská rasová segregace se udržela dalších sto let a Ku-Klux-Klan taky, a spousta toho dnešního progresivismu v USA je pozdní křečovitá reakce na vývoj, který nastal až po občanské válce.) Tenhle scénář má hlavní nevýhodu v tom, že je opravdu extrémně devastující, protože moderní zbraně, i ty konvenční, jsou schopné proměnit libovolný kus krajiny v krajinu měsíční, a to během několika desítek minut. Úmrtnost na bojišti tomu odpovídá. Už za druhé světové války to bylo dost špatné a od té doby se ničivost zbraní ještě podstatně zvýšila. Osobně si myslím, že ten hlavní důvod, proč proti sobě velmoci přestaly válčit, není v tom, že by se k moci dostali lepší lidé (haha), dokonce za to nemůže ani svatý mírotvorný Brusel, který se tím rád chlubí; ale že hlavním důvodem je to, že dneska v podstatě nemáte co vyhrát. Potenciální vítěz dnešního konvenčního konfliktu získá hromadu trosek a popela, na které se nedá zbohatnout, a vynaloží na to dost peněz i úsilí. (Možné výjimky by mohly být u mimořádně cenných nalezišť nerostných surovin, ale i ty je většinou jednodušší si prostě koupit na světovém trhu. Další specifickou výjimkou mohou být náhradní konflikty velmocí v rozvojovém světě, kde hlavní škody nese místní obyvatelstvo.) Toto nicméně není v Evropě scénář moc reálný, protože i kdyby nějací džihádisti vyhlásili nakrásně emirát Frankistán, nebudou mít adekvátní zbraňové vybavení k tomu, aby se udrželi třeba rok nebo dva. Pro začátek nebudou mít asi žádné letectvo, možná tak pár dronů, a převaha ve vzduchu bývá v takových konfliktech rozhodující. Nezapomeňme také, že mládež vyrostlá někde na sídlišti a zvyklá odmalička na život financovaný sociálním systémem většinou nemá předpoklady k tomu, sama od sebe vytvořit kohezivní a disciplinované vojenské jednotky, které snesou i takové nepříjemnosti, jako je třeba hlad. Gangy jsou něco jiného, jejich jednotliví členové se můžou dopouštět velkých krutostí, ale k vedení skutečné války jsou potřeba skuteční vojáci, a udělat z řadových rekrutů skutečné vojáky, to je úkol na pár let i v zemích, které na to mají víceméně dokonalé systémy (třeba Izrael). Takže to bych v Evropě taky moc nečekal. Neřešitelný problém Co tedy ale skutečně zažít můžeme, je scénář zvaný „trable”, podle eufemismu, který se používal pro situaci v Severním Irsku asi třicet let (The Troubles). Endemické násilí, chvilka klidu, pak zase vyletí do vzduchu auto nebo pizzerie, sem-tam někoho pokropí ze samopalu na ulici, sem-tam někdo jiný záhadně zmizí a o pár let později se najde jenom hlava atd. Nízkoúrovňový konflikt, ale strašně vyčerpávající. Takový ten druh občanské války, která nikdy nevzplane podobně jako tehdy za Severu proti Jihu, ale neustále nějak doutná. Za celých těch třicet let problémů v Severním Irsku bylo „jenom” asi 3 500 obětí na životech čili v průměru dvě až tři týdně. Oblíbenou činností hlupáků je přepočítávat oběti terorismu na autonehody apod.; jenomže cílená vražda není autonehoda a žít v takovém permanentním stresu je peklo, protože víte, že ti vrahové chodí mezi vámi a možná si vybírají další oběť. A že ty vrahy někdo další podporuje, chrání, poskytuje jim úkryt a pomoc atd., protože je rád, že zabíjejí zrovna vás. V podobném stavu žije Stát Izrael, kde to sice mají pod kontrolou, ale stejně to nevypadá, že by situace mohla kdy mít nějaké rozuzlení. V podobném, o trochu míň intenzivním konfliktu, se nacházejí země jako Francie a Belgie s jejich „problémovými” čtvrtěmi typu Molenbeeku; připomínám, že po útocích v Bataclanu byl ve Francii vyhlášen výjimečný stav na dobré dva roky a nové protiteroristické zákony zafixovaly některá tvrdá opatření z výjimečného stavu natrvalo, i ve stavu takzvaně normálním. Tohoto druhu doutnajícího konfliktu se tedy můžeme dočkat v míře hojné, ale jestli se na to někdo těší nebo si od toho něco slibuje, tak … to nechápu. Ani ti Izraelci, kteří jsou v bezpečnostních věcech celkem pragmatičtí a netrpí iluzemi o krásách multikultury, nepřišli až dodnes na žádný způsob, jak takový chronický konflikt ukončit. Dokážou se od něj jakžtakž fyzicky izolovat, ale za cenu vysokých nákladů na bezpečnostní složky a také ztráty možnosti nějak hospodářsky využívat kus teritoria, které by jinak patřilo buď jim, nebo nějakému spřátelenému, neškodnému sousedovi. Taková Gaza by v lepším světě mohla být docela užitečný civilní přístav. Teď je to hnízdo teroristů z Hamásu a hnízdem teroristů z Hamásu taky patrně dlouho zůstane. Nemám žádný recept na problémy Francie, ale případná občanská válka jim nejspíš nijak nepomůže. Klidně je možné, že ten jejich stav je prostě v dnešním politickém a společenském kontextu neřešitelný, ať už se letos stane novým prezidentem kdokoliv. I kdyby se rozhodli k nějakým deportacím, kdo si ty deportované dobrovolně vezme? O další náboženské extremisty přece nestojí ani v tom Alžírsku, které je nejblíž. A co se České republiky týče, tak jediné, co mě napadá, je důsledná, důsledná prevence. Nenechat takové podmínky vůbec vzniknout. Vidíme, jak se to vyvinulo jinde.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.