EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Praha - České fotbalové kluby, které se v této sezoně nedostaly do hlavní fáze evropských pohárů, se mohou těšit na více peněz než dříve. UEFA mezi ně z takzvaných plateb solidarity rozdělí 5,624 milionu...
--=0=--
---===---Čas načtení: 2020-04-10 20:38:36
Koronavirové období a chráněné dílny
Koronavirové období dostihlo jako mnoho dalšího odvětví i chráněné dílny. Velké množství dílen nabízí pohostinství, cukrářské výrobky, keramiku, umělecké produkty apod. A je jasné, že většina z toho není možné provádět na „homeoffice“. Do 24.3. budou uzavřeny také Cukrárna Čistá duše v Hlinsku, Bistro Čistá duše v Havlíčkově Brodě, příjem do opravny bot v Chotěboři [...]číst víceKoronavirové období a chráněné dílny The post Koronavirové období a chráněné dílny appeared first on Chráněné dílny OZP.
Čas načtení: 2020-07-23 07:30:29
Ministryně spravedlnosti na válečné stezce
Dočetl jsem se, že paní ministryně Marie Benešová v roli kárné žalobkyně nabádala kárný senát Nejvyššího správního soudu, aby se nenechal ovlivnit falešnou soudcovskou solidaritou. Přiznala tak existenci těžké choroby, řádící v justici a státním zastupitelství, která nahlodává smysl soudců a státních zástupců pro odpovědný přístup k výkonu úřadu: oprávněně počítají s tím, že nadřízení nebudou mít chuť je kárat za nepřístojnosti, a pokud je přece jen pošlou před kárný soud, dostane se jim ze solidarity vstřícného a laskavého zacházení. Paní ministryně mě překvapila. Na rozdíl od ní, s kterou jsem nikdy nepřišel do osobního styku, jsem míval dobré až velmi dobré vztahy s některými z jejích předchůdců a jejich pohledy na situaci v justici a státním zastupitelství mi byly blízké. Ale nepamatuji si, že by někdo z nich brojil proti falešné solidaritě. Solidární ochrana hříšníků Falešná solidarita se snoubí s vírou, že nezávislost soudců a státních zástupců je oprávněním k ničivým zásahům do lidských životů, a v tomto spojení zaručuje otalárovaným kastám beztrestnost za jakékoli poklesky. Pokud tedy Marie Benešová vstoupila na válečnou stezku potírání těchto nešvarů, zablesklo se na časy a bylo by na místě ji v ušlechtilém úsilí podporovat. Nechvalme ale dne před večerem. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Mohlo jít o náhodný projev, vyvolaný velkým pohoršením nad jednáním kárně žalovaného soudce Alexandra Sotoláře. Její vystoupení nenavazuje na jiné obdobné projevy v minulosti a nemusí mít v budoucnu pokračování. Pokud by Marie Benešová chtěla potírání stavovské solidarity učinit trvalým prvkem své resortní politiky, musela by si zajistit podporu aparátu ministerstva, jenž filtruje jí adresovaná podání a doporučuje řešení. Dosáhnout toho by nebylo snadné, protože by bylo nutné překonat setrvačnost myšlení úředníků, tradičně nepřátelských vůči občanské chátře. Vidí jen odlidštěný trestní spis a nedojímá je utrpení postižených a jejich rodin a přátel. Podle toho nakládají s obviněnými a jejich příznivci. Na řadě příkladů mohu prokázat, že kořenem solidární ochrany provinilců je excesivní pojetí institutu rozhodovací nezávislosti: cokoli soudce nebo státní zástupce dělá, je projevem využití jeho práva na nezávislé rozhodování. Ochrana se vztahuje i na administrativní a správní úkony, u nichž většinou by žádná „lidová tvořivost“ neměla být možná. Kárné agenda je prostorem, v němž se vymezuje ostrá hranice mezi myšlením obětí justičních nešvarů a jejich ochránců na straně jedné a bezcitnou státní mocí na straně druhé. Projevuje se to v téměř naprosté beznadějnosti pokusů o vyvolání kárného řízení proti provinivším se soudcům a státním zástupcům. Úředníci, obklopující kárné žalobce, se téměř vždy solidarizují s napadeným hříšníkem a kární žalobci, pro které je výkon této funkce okrajovou částí jejich pracovní náplně, nemají sílu, zájem, ani čas hradbu solidarity prorazit. Zejména přímí nadřízení provinilců projevují nechuť k situacím, ve kterých by denně potkávali kárně žalované. Ale výše postavení kární žalobci naopak s oblibou postupují kárné návrhy směrem dolů, ač nepochybně jsou věcně i místně přísluší a formulace zákona nepřímo umožňuje překladatelům návrhů, aby si kárného žalobce zvolili. Znám dokonce případy, kdy kární žalobci „úkolovali“ ministra, jenž je pro většinu případů univerzálním a nejvyšším kárným žalobcem. Klasickou ukázkou solidární ochrany hříšníků je mnou často vzpomínaný „znojemský justiční zločin“: případ soudců, kteří nepovolili obnovu procesu odsouzenému, jenž byl prokazatelně odsouzen za čin jiné osoby. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR nakonec obnovu procesu povolit museli a postižený žadatel se po dalších několika letech obnoveného procesu domohl pravomocného zproštění. Nenašel se kárný žalobce, který by je za zjevně zločinné rozhodnutí poslal před kárný senát a po vypršení objektivní procesní lhůty návrh na trestní řízení pro zneužití pravomoci zablokovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. „Nekonečný“ počet provinění Kárného provinění se podle úředníků nedopustila předsedkyně kárného senátu, která nevložila do kárného spisu soubor listin, jejichž obsah by stavěl kárně žalovanou do nepříznivého světla. V soudní síni se pak o ní mluvilo jako o odborně zdatné a navýsost spravedlivé soudkyni, ačkoli právě probíhalo řízení o obnovu procesu odsouzeného, jemuž udělila vysoký trest za skutek jiné osoby. Pod formální záminkou nepoužitelnosti nelegálně pořízeného zvukového záznamu kárný žalobce ušetřil postihu soudkyni, která na poradě senátu mluvila urážlivě o obhájcích a obviněných a používala vulgární výrazy. Její monolog se dostal do veřejného prostoru a vyvolal poměrně velké pohoršení veřejnosti. Kárný žalobce si přisvojil právo předjímat rozhodnutí kárného soudu a návrh odmítl na základě domněnky, že kárný soud by nelegálně pořízený zvukový záznam jako důkaz odmítl. Stejně tak s požehnáním kárných žalobců uplatnil své domněle posvátné právo na libovůli státní zástupce, který s vědomím neprůchodnosti podal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku odsouzené, jež s jeho přičiněním musela strpět osmileté trestní stíhání, dočasně se dostala do vězení a dva poslední roky stále žila v postavení obžalované se všemi nepříjemnostmi, z toho vyplývajícími. Prodloužil zcela zbytečně její cestu ke zprošťujícímu rozsudku o sedm měsíců. Perličkou byl neúspěch návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který na podnět ke kárnému řízení vůbec nijak nereagoval a nechal marně vypršet svou subjektivní procesní lhůtu. Ministerským úředníkům jeho chování nepřipadlo zvláštní: občanská chátra nemá nárok na odpověď. Velkorysým projevem ochrany provinilců bylo zamítnutí návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který opakovaně ocenil jednání různých soudců jako nevhodné, ale k odpovědnosti žádného z nich nepovolal. Jeho přístup tak nabyl povahu systémového selhání. Kárnému stíhání unikl státní zástupce, který zneužil dokumentaci o gynekologickém vyšetření manželky vazebně stíhaného k jejímu ostouzení. Jeho nadřízení usoudili, že s čímkoli, co někdo vloží do spisu, může státní zástupce činit, cokoli mu je libo a na ponižování těhotné ženy má svaté právo. Ochrany ze strany kárného žalobce se dostalo státnímu zástupci, který se pokusil uvalit předběžnou vazbu na obviněného, jenž právě vyšel z vazby po složení rekordní kauce. Kárný žalobce přitom jeho postup označil za vadný. Ministerští úředníci vzali pod ochranu soudce, který rozdal státnímu zástupci a obhájcům nosiče dat, na kterých kromě kopií dokumentů ze spisu byly intimní fotografie manželky obžalovaného. Ve vyjádření pro navrhovatele sofistikovaně obhajovali právo soudce na zpřístupnění kopií listin ze spisu nepovolaným osobám, ale k hanebnému zacházení se soukromými fotografiemi se vůbec nevyjádřili. V tomto případě podala kárný návrh i Česká advokátní komora. Ani její autorita neprolomila hradbu solidárního přístupu k soudcům. Takto bych mohl ještě dosti dlouho pokračovat. Spokojím se připomenutím, že nositelé falešné solidarity téměř vždy argumentují právem soudců a státních zástupců na nezávislé rozhodování. Upřímnost kritického postoje Marie Benešové ke stavovské solidaritě prověří až její další rozhodování o kárných návrzích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-22 09:00:00
Pochod solidarity s Gazou, neděle 13:00, Praha-Klárov
Třetí celostátní pochod solidarity s Gazou – ke studentstvu se přidávají umělci TZ Ne naším jménem! Na neděli 24. března svolávají občanské iniciativy další velký Pochod solidarity s Palestinou v Praze, který začne v 13:00 na Klárově na Malé Straně. Pochod projde městem přes Mánesův most, Náměstí Jana Palacha, Staroměstským náměstím a bude ukončen na Náměstí Republiky. Velké lednové a únorové protesty pokořily hranici tisíc účastníků a poukazují na narůstající vlnu solidarity české společnosti s palestinským lidem, zejména s obyvateli pásma Gazy, kde lidé čelí brutální, bezprecedentní a neomluvitelné agresi ze strany státu Izrael. Počet civilních obětí v Pásmu Gazy už překročil 31 700 lidí, z toho více než 14 000 jsou děti.
Čas načtení: 2022-01-06 10:18:23
Novoroční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila
Vážení a milí spoluobčané, jsem velmi rád, že vás dnes, 1. ledna, mohu pozdravit z českého Senátu a popřát vám šťastný rok 2022. Obvykle na Nový rok přemýšlíme o tom, co nás v tom roce minulém potkalo, co nám přinesl, co nám naopak vzal. A také přemýšlíme o tom, co nás čeká v tom roce, který právě začal. Pokud bych já měl rychle říci tři slova, která se mi vybaví, když přemýšlím o tom roce uplynulém, pak jsou to slova tornádo, solidarita a pomoc. Na úvod bych proto znovu chtěl vyjádřit velkou solidaritu, lítost a bolest nad tím, co postihlo za katastrofu a neštěstí část území jižní Moravy, zejména obyvatele obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a také město Hodonín. Chtěl bych zároveň projevit velkou úctu a obdiv těmto obyvatelům, jak se s tou prvotní katastrofou a jejími důsledky vypořádali. Také chci velmi poděkovat, chci poděkovat všem, kteří pomáhali, záchranářům, hasičům, policistům, dobrovolníkům, samosprávám, institucím, úřadům a všem dalším, také všem dárcům, jak hmotných, tak finančních prostředků. Byla to úžasná vlna solidarity a pomoci. Je to naše velké bohatství, že v době, kdy nám zejména teče do bot, takto si dokážeme pomoci a prokázat takovou velkorysost a nezištnost. Přesto mi k tomu ještě dovolte dvě dle mého názoru důležité poznámky. Tou první poznámkou je, že to neštěstí a ta katastrofa pro mnohé lidi, obyvatele té části jižní Moravy, trvá, a proto, prosím, na to nezapomínejme. Nezapomínejme na tu každodenní solidaritu a každodenní pomoc, kterou oni i dnes potřebují. Já vím, je to určitě záležitost zejména orgánů státní správy, veřejné správy. Ale i vy, co můžete pomáhat, i dnes, tak, prosím, pomáhejte. Ta situace i dnes pro ty obyvatele tam není lehká. Ta moje druhá poznámka říká, že je zajímavé, že my v době, kdy nám tzv. teče do bot, si dokážeme pomoci, chováme se k sobě velmi hezky a slušně. Bylo by velmi dobré, přál bych si to moc, kdybychom i do našeho běžného života v roce 2022 trochu té slušnosti a solidarity a nezištnosti přenesli, protože se nám všem bude žít mnohem spokojeněji a lépe. Významnou událostí roku 2021 také byly volby do Poslanecké sněmovny. Přiznávám, že jsem měl trochu obavy, když jsem sledoval to volební zápolení, tu nesmiřitelnost někdy až na hraně toho, co považuji za přípustné, jak to bude vypadat po volbách. Co nastane, až budou vyhlášeny volební výsledky. Jsem velmi rád, že dnes mohu říci, že to vše dopadlo velmi dobře. Chci ocenit představitele všech volebních stran za to, že v uvozovkách to pomyslné předání moci proběhlo kultivovaně, bez napadání, bez mediálních přestřelek. Chci za to velmi poděkovat. V této souvislosti zmíním i to, že jsem Andreje Babiše za jeho kroky, za jeho vyjádření kritizoval, ale chtěl bych ocenit, chtěl bych ocenit to, jak odešel z pozice premiéra, jak přijal výsledek voleb. Považuji to za odpovědné a profesionální. Také bych chtěl říci a ocenit, že považuji za velmi důležité a pro naši společnost přínosné, jak se k povolebním vyjednáváním postavil Petr Fiala, současný premiér. Jsem přesvědčený, a věřím tomu, že právě jeho slušnost, korektnost, vystupování a neústupnost přispěly k tomu, že nakonec prezident České republiky Miloš Zeman akceptoval v plné podobě návrh na složení vlády tak, jak jej premiér Petr Fiala navrhl. Prezident Zeman tím naplnil ústavu a přispěl k důstojnému jmenování nové vlády. I to bych chtěl nyní a dnes ocenit. Zde bych také si dovolil stručnou poznámku k uplynulým diskusím o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana. Je mojí povinností respektovat Ústavu, je mojí povinností hájit právo veřejnosti na informace. Je mojí povinností, abych jako člověk, abych jako ústavní činitel, neuhýbal a neohýbal své povinnosti. Proto je nutné a je mojí povinností, abych se choval správně, bez ohledu na to, zda jsem za to kritizován nebo naopak chválen. Panu prezidentovi bych potom chtěl popřát, aby se jeho zdravotní stav nadále zlepšoval a aby mohl naplno plnit své pracovní povinnosti. Výsledek voleb byl nakročením ke změně, ke změně v politické kultuře. Já bych byl rád, kdyby v roce 2022 tato změna politické kultury pokračovala. Pokud tomu tak má být, tak je důležité, abychom si zachovali slušnost, sebevědomou slušnost. Například prezident Václav Havel je vnímán jako slušný člověk, přesto Václav Havel nikdy neuhnul, a pokud bojoval za svobodu, tak byl ochoten obětovat i tu svobodu vlastní. Rovněž tak naši hrdinové, členové paravýsadku Anthropoid, byli ochotni riskovat svůj život za svobodu. Nezapomínejme na to, zkusme v tom roce 2022 nejen na to vzpomínat, ale také na to navázat svými vyjádřeními a třeba i svými činy nebo skutky. Pojďme ale dál, pojďme k současnosti, pojďme k našim současným problémům. Je velmi důležité, abychom udělali všechno pro to, abychom zkrotili to rychlé zadlužování naší země. Neměli bychom se chovat tak, že zachováme takové nepěkné dědictví našim dětem nebo třeba i vnukům. Také je velmi důležité, abychom zkrotili růst cen, zejména potom cen energií, protože by bylo velmi špatné, kdyby se některé vrstvy obyvatelstva dostaly do energetické chudoby. To vůbec nejdůležitější potom je, abychom zkrotili pandemii, protože pokud nezkrotíme pandemii, tak bude velmi těžké zastavit zadlužení a velmi těžké zastavit růst cen. Na tomto místě bych chtěl znovu poděkovat všem zdravotníkům a vůbec všem, kteří se starají o naši bezpečnost, o ochranu a pečují o naše zdraví. Zatímco dnes někteří mají volno, naši zdravotníci se starají o nemocné v našich nemocnicích. Je pro mě naprosto nepochopitelné a odsuzuji to, že někteří pacienti dokáží přesto být agresivní, jsou tu i další jedinci, kteří se nechovají tolerantně a správně k našim zdravotníkům. Velmi to odsuzuji a vyzývám všechny, aby to odsoudili společně se mnou, abychom toto chování nepřipustili. Pro nás všechny je nyní důležité, abychom se chovali odpovědně a vstřícně. Já jsem velmi rád, že jsem mohl již dostat třetí dávku vakcíny, považuji to za velmi důležité. Zároveň ale vyzývám k toleranci a respektu. Bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii. V roce 2022 je před námi ještě jeden velký a odpovědný úkol. Česká republika bude předsednickou zemí Evropské unie. K Evropské unii se upínají velké naděje a mnohé se od ní očekává. Očekává se od ní, že bude zdrojem prosperity, očekává se od ní, že bude lídrem v boji proti klimatickým změnám, očekává se od ní, že bude schopna i mimo své území podporovat demokracii a svobodu. Česká republika bude tím, kdo bude v druhém pololetí roku 2022 vystupování Evropské unie a její jednání organizovat. Je to velká odpovědnost, je to velká příležitost. Máme šanci dokázat, že jsme sebevědomou zemí, která dokáže být i konstruktivní a tvůrčí, dokáže udělat věc, která je nezbytně nutná z důvodů politických, hospodářských, společenských. Dokáže, že se změníme.
Čas načtení: 2020-04-16 13:10:09
Epidemie má v českých zemích zatím relativně mírný průběh a co je důležitější, poměrně málo se u nás na COVID-19 umírá. Nesporně se pozitivně projevila dlouhodobá tradice všeobecného zdravotního a nemocenského pojištění, díky které máme solidní kapacity nemocnic včetně intenzivní péče a plicních ventilátorů, ale také rovněž napříč sociální stratifikací společnosti podchycené chronické nemoci zvyšující riziko vážného průběhu nemoci COVID-19. Česká republika patří mezi ty země Evropské unie, které poměrně rychle omezily volný pohyb obyvatel, zavřely obchody, divadla, knihovny a školy a zavedly povinné nošení roušek mimo vlastní domácnost. Zřejmě jsme si tím koupili čas, aby se mohlo připravit zdravotnictví, a můžeme dosti odůvodněně doufat, že čeští lékaři proto nezažijí strašlivé rozhodování svých italských, španělských a francouzských kolegů, koho léčit a koho uspat, protože pro všechny není dost přístrojů, ochranného materiálu a sil. Zvolili jsme tak pustošivé ekonomické ztráty, abychom ochránili ty, které COVID-19 zabíjí: staré lidi a lidi chronicky nemocné. Volbu sice formálně učinila vláda a politická reprezentace, ale jejich rozhodnutí by neznamenalo téměř nic bez masivního souhlasu společnosti; tak masivního, že před ním v prvních dvou týdnech zmlkli i ideologičtí fanatici volného trhu. Působivý symbol – domácí šití roušek Protiepidemická opatření by do značné míry zůstala na papíře, kdyby je naprostá většina obyvatel České republiky dobrovolně a pečlivě nedodržovala. Policie by je nedokázala při masivním porušování vynucovat. Ovšem, je zde ve hře strach o sebe a své nejbližší, ale mnohem více působí odpovědnost vůči druhým. Byl bych v pokušení hledat kořeny této dobrovolné disciplíny v přežívající středoevropské úctě k vědeckým autoritám, těm lékařským zvláště, dokonce i v českém ambivalentním vztahu k byrokracii, v oné překvapivé směsi posměšného odstupu a nevykořenitelného očekávání odborné způsobilosti vyšší byrokracie. V prvních dnech epidemie se lidé spontánně organizovali, dobrovolnická pomoc zajistila ohroženým seniorům, že nemuseli zbytečně riskovat a vycházet na ulici, ve většině měst a obcí najednou efektivně fungovala bezkonfliktní spolupráce ad hoc iniciativ a místních samospráv. Dělo se to všude v Evropě, české země ale dodaly jeden působivý symbol – domácí šití roušek. Trochu ve stínu tohoto symbolu zůstal mnohem zajímavější fenomén: v zemi, ze které po desetiletí mizí s výjimkou několika segmentů průmyslová výroba, se aktualizovala industriální tradice a začaly se vyvíjet a vyrábět chytré přístroje a ochranné pomůcky, někdy doslova na koleně, jindy v průmyslovém poloprovozu. Bylo by krásné uvěřit, že procitnutí potenciálu solidarity a vynalézavosti přežije. Krásné a pošetilé. Katastrofa jen na chvíli oslabila imperativy trhu a administrativně-politického systému. Brzy přijde normalizace, ostatně je dnes už vlastně v běhu. Trh určí, že se výroba v Česku nevyplácí, a když, pak ji nemohou organizovat slabé české firmy, ale jen dostatečně mocné nadnárodní korporace, a státní i samosprávná byrokracie začne opět pohlížet na spontánní iniciativy jako na potížisty. Obávám se, že se nevyhneme ani obvyklé reakci těch, kteří, protože je zklamala iluze o příslibu nové solidarity, popřou jako iluzi i onen obrovský význam, který měla spontánní solidarita v první fázi boje s pandemií. Jedno zlo, které dost často provází epidemie, COVID-19 do Čech a na Moravu nepřinesl. Nedošlo ke stigmatizaci některé z menšin jako nebezpečného nositele nákazy. Ve veřejném prostoru zašla v tomto ohledu zřejmě nejdál reportáž ČT, která spíše z hlouposti než zlého záměru překřtila COVID-19 na „čínskou nemoc“. Obecně xenofobové a rasisti v prvním měsíci epidemie spíše mlčeli, a pokud se strach z nemoci lokálně přetavoval do nenávisti, zaměřovala se zvláště v menších sídlech vůči lidem v cestovatelské karanténě a obyvatelům hlavního města. Vysoké riziko pro Evropskou unii Evropské systémy solidárních pojištění, státem iniciovaná územní struktura nemocnic a zdravotnických zařízení, relativně masivní a obvykle značně centralizovaný administrativní hygienický systém jednotlivých národních států, tato typicky evropská kombinace působí dokonce i při zohlednění nejpostiženějších evropských států (Italie, Španělska a Francie) jako nejvhodnější forma organizace umožňující minimalizovat ničivé dopady epidemií. Zvláště pokud ji doplní spontánní solidarita jednotlivých národních společenství. Přes uvedené sympatické rysy, respektive právě pro ně přináší současné evropské řešení vysoké riziko pro Evropskou unii. Vždyť to trvalo jen dva krátké březnové týdny a unijní státy oddělily téměř nepropustné hranice. Evropská komise se sice na chvíli pokusila trendu vzdorovat, ale jaksi nevýrazně a rezignovaně. A ovšem zbytečně, vždyť ty hranice vytvořila právě výše popsaná efektivní organizace zdravotnictví a administrativních prostředků, která začala potlačovat epidemii. Tato organizace se vždy plně váže na příslušný národní stát a také ona tak významná spontánní solidarita rostla z národně-občanského principu. Státy Evropské unie přijímaly rozhodnutí o uzavření svých hranic s rozpaky, donuceny mocí faktického. Pokud tu a tam někdo vyslovil obavu z xenofobie, s níž šovinističtí populisté demonstrují uzavíráním hranic nutnost chránit „naše“ před „cizáky“, pak se to levicovým a liberálním publicistům přihodilo spíše jako podmíněný ideologický reflex; a v souvislosti s EU působila tato obava nepřípadně, téměř směšně. Teprve Trumpovo populisticko-šovinistické hledání viníka toho, proč USA v boji s epidemií tak selhaly, a jeho výčet Číny, nezodpovědných Evropanů a nakonec „pročínské“ Světové zdravotnické organizace připomněly, že figura vytváření nepřítele zůstává nadmíru nebezpečná. Většina Evropanů považuje dočasné pozastavení volného přeshraničního pohybu osob za dobře odůvodněnou nezbytnost. Přes racionalitu rozhodnutí a jeho konsenzuální uznání je ovšem uzavření hranic vše, jen ne nevinné. V malé České republice postihlo zavření hranic přinejmenším desítky tisíc lidí – pendlerů dojíždějících za prací přes hranice. Nemáme ani tušení, o kolik lidí se jednalo v celé Evropské unii. Jde přitom jen o špičku ledovce; Evropu dnes pokrývá hustá síť nejrůznějších forem, ve kterých jednotlivci nacházejí obživu a odbornou realizaci, a tato síť se nedokáže z měsíce na měsíc přizpůsobit realitě tvrdých státních hranic. Totéž se týká zásobování a služeb. Tak jako u napadených jedinců posiluje nebezpečnost koronaviru předchozí chronické onemocnění, v případě Evropské unie dodává ataku pandemie smrtící potenciál chronicky neřešený problém prohlubování integrace. A právě jako přesvědčený stoupenec Evropské unie musím přiznat, že se jedná o smrtící kombinaci. Nejvíce postižené jsou nejzadluženější země Až přejde epidemie, zůstane nejistota, všichni budeme vědět, že se kdykoli může objevit nový vir a hranice se opět uzavřou. Tato nejistota nebude mimo jiné dobrá pro byznys, a proto zůstává otevřená šance, že by vznikla dostatečně silná evropská hygienická služba, unijní hmotné zásoby a krizový epidemický fond, snad i dohoda o vzájemné kooperaci při epidemii v některých zemích Evropské unie. Šance nevysoká, ale existuje. Lze dodat, že v USA zachytily statisticky významně vyšší podíl Afroameričanů a nejchudších vrstev mezi oběťmi epidemie, různé evropské systémy solidárního pojištění obdobnou distribuci dopadů nemoci do značné míry úspěšně eliminovaly. Mnohem beznadějněji vypadá jiný malér, který epidemie nemoci COVID-19 aktualizovala. Itálii, Španělsko a Francii postihla epidemii mimořádně ničivě a shodou okolností se zároveň jedná o tři v rámci Evropské unie mimořádně zadlužené země. Rozhodně nelze očekávat, že by v příštích letech mohly plnit maastrichtská kritéria. Itálie proto zcela racionálně obnovila diskusi o eurobondech, unijních dluhopisech. Jedná se o tržně zcela konformní řešení, které by dalo zemím Jihu možnost financovat svůj dluh za příznivějších podmínek, aniž by jim přitom poskytlo prostor pro nějaké nezodpovědné plýtvání. Itálie ovšem narazila na tvrdé odmítnutí. Uvažuje se sice o Marshallově plánu 2, ale podmínky, které se pro jeho využití zatím rýsují, by zahnaly Itálii pod podobnou kuratelu, pod kterou se před deseti lety ocitlo Řecko. Výčet trhlin v Evropské unii, které epidemie nemoci COVID-19 nemilosrdně nasvítila, by mohl pokračovat ještě dlouho bod za bodem. Působil by stále beznadějněji. Vnucovala by se otázka: Proč by Evropská unie v době strmého propadu světového hospodářství měla dokázat to, co nevyřešila v těch nejoptimálnějších podmínkách? Kupodivu, ta otázka vede k poměrně optimistické odpovědi: Protože ta řešení se mohla v Evropské unii v optimálních podmínkách odkládat. Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-10-12 17:09:32
Šúsaku Endó: Hluboká řeka (ukázka z knihy)
Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus. Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce. Ukázka z knihy: Kapitola sedmá BOHYNĚ Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost. „Miloval jsem svou ženu vůbec?“ Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska. Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky. V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou. Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“ Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali. „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“ Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila. Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná. A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou. Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl. {loadmodule mod_tags_similar,Související} ~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné. Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem. Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“ „A proč?“ „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“ „Jaký asi má být takový ideální otec?“ „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“ Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku. „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“ Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“ Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou. Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil. Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů. Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země… Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury. Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.
Čas načtení: 2024-02-26 09:00:00
„Cítím zodpovědnost udělat stejně!“ Prohlášení iniciativy Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě k pokusu o sebeupálení na propalestinské demonstraci Ve středu 14. února se před izraelskou ambasádou v Praze pokusil během demonstrace solidarity s Gazou „Hands off Rafah“ upálit na protest proti izraelským válečným zločinům a proti bezmezné české podpoře Izraeli mladý člověk. Událost se dostala do médií jen minimálně, zcela v souladu s mediálním pokrytím demonstrací solidarity s Gazou, které v Praze, ale i na jiných místech republiky, jakož i ve světě probíhají již čtvrtý měsíc.
Čas načtení: 2024-05-22 08:24:42
Zemřela známá slovenská hudebnice. Zdravotní pojišťovna jí odmítla uhradit lék
Začátkem letošního roku se slovenská hudebnice Stanka Apfelová, známá z kapel Zlokot a Toddler Punk, potýkala s třetím návratem rakoviny. Zdravotní pojišťovna jí však odmítla uhradit lék Trodelvy, který potřebovala k léčbě rakoviny prsu. Vlna solidarity a boj za spravedlnost Zpráva o Stankině zdravotním stavu a odmítnutí úhrady léku vyvolala velkou vlnu solidarity. Kulturní kruhy […]
Čas načtení: 2024-09-07 10:00:00
Foto: Jsme všichni lidé. Žádný prostor pro nenávist! Imigranti tvoří naše zdravotnictví! Vítáme uprchlíky! Tisíce demonstrantů na shromáždění proti rasismu v Glasgowě „Fenomenální projev“ solidarity na centrálním náměstí George Square zastínil malou protiimigrační demonstraci Bojovníci proti rasismu uvítali „fenomenální projev“ solidarity poté, co protiimigrační shromáždění, které původně propagoval Tommy Robinson, zastínili protestující na glasgowském náměstí George Square.
Čas načtení: 2024-09-10 10:00:00
„Jsem solidární s palestinským lidem a jeho bojem za osvobození.“ Americká režisérka židovského původu Sarah Friedlandová vyjadřuje solidaritu s palestinským lidem v 336. den izraelské genocidy v Gaze a 76. rok okupace, když přebírá cenu Luigiho de Laurentiise za nejlepší první film za snímek Familiar Touch. “I stand in solidarity with the people of Palestine and their struggle for liberation”Jewish American filmmaker Sarah Friedland speaks in solidarity with the Palestinian people on the 336th day of Israel’s genocide in Gaza, and 76th year of occupation as she accepts the Luigi… pic.twitter.com/UjQGPc0L6y— Quds News Network (@QudsNen) September 8, 2024
Čas načtení: 2024-09-17 10:00:00
Lživé a manipulativní usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy
Za solidaritu s Palestinou: proti výhrůžkám a manipulacím Prohlášení Iniciativy Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě k usnesení Zastupitelstva hl. města Prahy Zastupitelstvo hlavního města Prahy na svém zasedání ve dne 12. 9. přijalo usnesení, ve kterém odsoudilo účast aktivistů solidarity s Palestinou a s Palestinci na letošním ročníku Prague Pride a požadovalo přijetí systémových opatření, která by odňala finanční dotaci těm programům spolufinancovaným z rozpočtu hlavního města, na kterých by se aktivisté propalestinské solidarity podíleli.
Čas načtení: 2024-09-17 10:00:00
TZ Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě Na demonstraci svolané na středu 18. 9. od 17:00 před budovu Magistrátu na Mariánské náměstí v Praze chtějí aktivisté propalestinské solidarity vyjádřit zásadní odmítnutí usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 12. 9. To odsoudilo účast aktivistů z iniciativy Prague4Palestine na letošním Prague Pride a přijalo rozhodnutí odejmout do budoucna finanční dotaci těch magistrátem financovaným událostem, na kterých by tematicky vystoupili aktivisté propalestinské solidarity.
Čas načtení: 2024-10-22 09:32:00
Maminka dvojčátek zemřela krátce po porodu: Voják Jakub zůstal na holčičky sám
Obrovská tragédie nedávno potkala rotmistra Jakuba Cimermana z 532. praporu elektronického boje. Jeho malé dcerky se narodily předčasně, statečně vše ale zvládly a byly propuštěny domů. A pak přišla strašlivá rána. Maminka miminek nečekaně zemřela na embolii a Jakub zůstal na holčičky sám. Pomohl mu Vojenský fond solidarity a jeho příběh sdílela i ministryně obrany Jana Černochová (ODS).
Čas načtení: 2024-11-29 15:54:00
Jak mohou mladí lidé změnit svět kolem sebe? Získejte podporu pro své projekty s Evropským sborem solidarity v roce 2025 DZS_Admin Pá, 11/29/2024 - 15:53 Program Evropský sbor solidarity nabízí řadu příležitostí pro mladé lidi
Čas načtení: 2024-02-16 07:41:00
Zelenskyj blokády hranice polskými rolníky označil za porušení zásady solidarity
Kyjev - Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj situaci na polsko-ukrajinské hranici, kde klíčové hraniční přechody blokují protestující polští zemědělci, označil za porušení principů solidarity....
Čas načtení: 2024-02-15 09:00:00
Pochod solidarity s Gazou - neděle 18. února 2024
Na neděli 18. února od 13:00 svolávají občanské iniciativy na náměstí Míru v Praze 2 další pochod solidarity s Gazou. Pochod se vydá Václavským náměstím a bude ukončen na Náměstí Republiky. Minulý lednový pochod dosáhl počtu tisícovky účastníků a ukázal na rostoucí sílu propalestinského hnutí i v České republice. V reakci na nekončící brutální a neomluvitelnou izraelskou vojenskou agresi v Pásmu Gazy, která si vyžádala na 30 tisíc mrtvých Palestinců, včetně 13 tisíc dětí, sledujeme, že i v České republice vznikají iniciativy a ozývají se hlasy, které podobně jako my požadují ukončení tohoto nesmyslného vraždění a ničení. Tyto iniciativy vítáme a nabízíme jim spolupráci.
Čas načtení: 2020-10-28 06:00:00
FESTIVAL BRIKCIUS - http://Festival.Brikcius.com
Jste zváni na FESTIVAL BRIKCIUS - 9. ročník cyklu koncertů komorní hudby v Praze (1. - 30. listopad 2020) ONLINE. Letošní dramaturgie připomene 335. výročí narození Johanna Sebastiana Bacha, 120. výročí narození židovského spisovatele Jiřího Weila a 22. ročník festivalu Den poezie (210. výročí narození básníka Karla Hynka Máchy). V rámci 9. ročníku vystoupí český violoncellista František Brikcius, violoncellistka a básnířka Anna Brikciusová, varhanice a skladatelka Irena Kosíková a sourozenecké violoncellové Duo Brikcius. Více informací na webových stránkách https://www.Brikcius.com/Festival . Koncerty Festivalu Brikcius se každoročně konají v listopadu v Praze. Vzhledem k současné situaci se letos budou všechny pořady konat pouze online. Vstup na většinu akcí je volný. Rezervace via Eventbrite https://FestivalBrikcius.eventbrite.com . Součástí festivalu je online streaming filmového hudebního dokumentu MAKANNA (čtvrtek 5. listopad), varhanního kompletu 18 LIPSKÝCH CHORÁLŮ (čtvrtek 12. listopadu), básnického čtení DEN POEZIE - ČAS VYPRŠEL (pondělí 16. listopadu), záznamu z koncertu PRAHA - BRNO: 6 SOUDOBÝCH SKLADEB PRO VIOLONCELLO SÓLO s vizuálním doprovodem z hvězdárny (čtvrtek 19. listopadu) a závěrečného uvedení mezinárodního projektu MUSICAL SOLIDARITY / COVID-19 (čtvrtek 26. listopadu). Včetně online violoncellových kurzů CELLO ACADEMY PRAGUE (1. - 30. listopad) via Zoom. Změna programu vyhrazena. Více informací o Festivalu Brikcius je k dispozici na https://www.Brikcius.com/Festival a http://www.FaceBook.com/FestivalBrikcius .
Čas načtení: 2024-01-30 08:00:00
Další ročník Tříkrálové sbírky v Havlíčkově Brodě opět ukázal, jaký má tento projekt smysl. Koledníci, kteří navštívili mnoho domácností, nejen že roznesli novoroční požehnání, ale také přinesli radost a pohodu do srdcí lidí. Sbírka je důkazem štědrosti a solidarity obyvatel Havlíčkova Brodu.
Čas načtení: 2022-06-20 15:09:10
Proč vlajky? A proč ukrajinské?
Nevím, proč se v textu na svých stránkách dívá „při reflexi dnešních věcí“ pan Žantovský „přes rameno“ (ve skutečnosti hledí na obrázku, který jeho text doprovází, někam napravo dopředu, kreslířka Katřina Kotíková ovšem nemohla vědět, kam se ve své úvaze podívá), když chce „vzít v úvahu věci minulé a nabídnout z nich poučení“. Vlastně ani to úplně nesouhlasí, neboť se v uvedeném textu věnuje aktuálnímu vyvěšování ukrajinských vlajek v naší zemi. Při tom cituje jakousi blíže neurčenou (odvolání veškeré žádné), ale zřejmě existující „podrobnou studii“. Ta se prý týká pravidel vyvěšování státních vlajek. Podle ní (cituji) „není vhodné vyvěšovat samostatně vlajku cizího státu na vlastním území, aniž by byla společně s tím vyvěšena domácí státní vlajka. Cizí vlajka totiž značí dobyté území. Na dobytém území jsou vždy vyvěšeny jen vlajky dobyvatele. Vyvěšení pouze cizí státní vlajky se de facto považuje za označení exteritoriality“. Takže je vyvěšování ukrajinských vlajek na různých budovách v Česku podle Žantovského nepřípadné. Ale ono to jde ještě dál, při práci na mém PC na mne vyskočila zpráva, která mne opravdu zarazila ještě více, než právě zmíněný článek: Demonstranty proti vládě rozohnila ukrajinská vlajka. Snažili se ji srazit svými prapory. Jak se ji vlastně pokoušeli tito lidé strhnout? Zřejmě nejspíš vlajkou českou(!). Prý je, čtu v e-mailu osoby, která mně Žantovského článek přeposlala „vyvěšování ukrajinských vlajek věru poněkud nepochopitelná česká zábava“! Reaguji nesouhlasně – vlající ukrajinskou vlajku jsem viděl po útoku na Ukrajinu například i na radnici v rakouském Bregenzu – a dostanu tuto ráznou odpověď: „Nevím, nevzpomínám si, kam a co psal Ž. před více než třiceti lety..., ale to neznamená, že jeho (nejen jeho) podivení nad vlajícími ukrajinskými vlajkami nesdílím...“ Je zjevné, že panu Žantovskému a dalším, kteří se podivují nad vyvěšenými vlajkami našich hostů, schází utečenecká zkušenost! Když jsem v šedesátém osmém roce utíkal před sovětskými útočníky s jedním kabátem a několika dalšími svršky v kufru (a musím podotknout, díky tomu, že se Čechoslováci agresorovi nebránili, měli jsme to mnohem, mnohem a nesrovnatelně lehčí než Ukrajinci), byly československé vlajky, které vlály v zemích, kam jsme přicházeli, pro mne a nás všechny opravdu velkým povzbuzením. Byly znamením, že se lidé v těchto zemích (konkrétně v mém případě Rakousko a Švýcarsko) s námi solidarizují a že jsou ochotni nám pomoci. Že nejsme sami! Nikoho z nás určitě nenapadlo ve vyvěšené československé vlajce vidět a hledat znak toho, že jsme dotyčnou budovu či dům dobyli, nebo že se jedná o československé exteritoriální území, či že by nás napadla další podobná pitomost, jaké uvádí pan Žantovský! Bylo to ono okřídlené: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ A nesetkali jsme se na štěstí nikdy nikde s ostudným strháváním našich vlajek! Je pravda, že si zde někteří lidé docela zvykli před časem na vyvěšené vlajky sovětské. Ovšem je taky pravda, že se tehdy o dobyté území jednalo... Dovolím si být osobnější. Před několika dny jsem vyprávěl v dobré společnosti, jak jsem přišel o svůj dětský památníček, do kterého mi nakreslil obrázky Lada, Španiel, Švabinský, Kodeti atd. Tu se podivila inteligentní paní a zeptala se mne: „To jste si ho nevzal sebou?“ Ne, nevzal, byl jsem rád, že mne v rozhlase, kde jsem během jeho obsazování i po něm pracoval, sovětští (ruští) vojáci nezastřelili. Kdykoliv o nich mluvím, zdůrazním, že byli vlastně slušní, ani by po nás „pes neštěk“, kdyby nás, když nás přistihli při práci ve studiu, rozstříleli na hadry. A byl jsem rád, že se mi podařilo dostat se z dosahu těchto „osvoboditelů“. A potěšilo mne – opakuji se – že mne v zemi, do níž se mně podařilo dostat, vítaly československé vlajky dokonce na kolech a autech místních lidí! Je totiž rozdíl mezi spořádanou cestou, vystěhováním se do zahraničí, třeba po svatbě, a útěkem. Mimochodem: cizí vlajky se vyvěšují rovněž při státních návštěvách. To, pravda, většinou s vlajkou domácí. A tak mne napadá, že by skutečně nebylo od věci, kdyby na veřejných budovách (a v tom s Žantovským souhlasím, i když on tak nejspíš svou připomínku nemyslí) vlály vedle ukrajinských vlajek i vlajky české jako další zdůraznění solidarity s ukrajinským národem – tak jako tomu bylo při nedávném izraelsko-palestinském konfliktu. Utečenci jsou v podstatě státní návštěva! I když ne ta oficiální, vítaná s poctami, chlebem a solí vrcholnými představiteli země, do které přicházejí. I toho jsme si byli, alespoň ve své většině, vždy vědomi; vědomi toho, že bychom měli naši zemi slušně reprezentovat. A opravdu, podle všeho, co o nás, o našich krajanech vím, se to docela povedlo a pro země, ve kterých jsme žili nebo žijeme, jsme se stali spíše obohacením než přítěží. Alespoň většina z nás se velice úspěšně zapojila v zemích, které nás přijaly, do pracovního procesu. Myslím, že to tak bude i s Ukrajinci. Píšu to pro ty, kteří se domnívají, že co utečenec to lump a příživník a z toho důvodu se, speciálně pokud jde o Ukrajince, obávají, že zde dojde k „poukrajinštění“, k civilizačnímu kolapsu, vržení někam na „necivilizovaný“ východ! Zvláštní, že přítomnost (podivných) ruských zbohatlíků v této zemi stejným lidem tak moc nevadila. Douška: „Zcela oprávněné emoce“ rozbouřil podle pana Žantovského „fakt, že se ukrajinská státní vlajka ocitla i na Národním památníku Terezín“. Že „terezínská pevnost sehrála tragickou roli za druhé světové války“, víme snad všichni. Jistě do ní nebudou směřovat kroky ukrajinských utečenců. To ovšem ani Žantovský nepředpokládá. Důvodem jeho pobouření je mu osoba Stepana Bandery, jehož sochy skutečně na Ukrajině existují. Mimochodem minulý měsíc se objevila na internetu zjevná fotomontáž, na níž byl znázorněn starosta Prahy 6, jak na dejvickém Vítězném náměstí – „Kulaťáku“ – vztyčuje před samozřejmě ve skutečnosti tam neexistující sochou Bandery ukrajinskou vlajku. Fotomontáž, kterou jsem dostal já, byla doprovázena textem: „Přiložená fotografie vysvětluje vše. Smích dějin, o kterém píše Kundera, je věru až příliš hlučný, je však třeskutou předzvěstí věcí příštích...“ Bandera je skutečně velice kontroverzní osobnost – podle jedněch hrdina, dle druhých terorista, „roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého“, píše správně Žantovský. Byl tedy od tohoto roku ve vězení, ze kterého se dostal až po napadení Polska nacistickým Německem. Po pokusu v čtyřicátém prvním roce založit samostatný ukrajinský stát byl spolu se svými spolupracovníky německými okupanty zatčen a vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Cituji opět pana Žantovského: „Bandera také inspiroval vznik Ukrajinské povstalecké armády (UPA)... UPA brutálně vyháněla či zabíjela také Židy.“ Je pobouření tedy oprávněné? „Příslušníci UPA byli označováni jako banderovci. Spíše tomu, než jeho (Banderovu) skutečnému působení, lze přičíst onu podnes silnou polarizaci,“ napsal soukromý docent Univerzity Martina Luthera Kai Struve v Süddeutsche Zeitung 3. června. Banderovcům, kteří bojovali ještě po ukončení druhé světové války až do počátku padesátých let jako partyzáni proti SSSR, je přikládána řada zločinů (podle Wikipedie „brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila ani Židy“). Celá problematika je ale natolik obsáhlá, že není možno ji zde zkráceně vyložit či tak krátit, jak to provedl pan Žantovský. Podle Struveho vychází většina informací o Banderovi a banderovcích ze sovětských pramenů. K obdobným závěrům docházejí i například Jindra Rosenbaumová-Viezelová či Petruška Šustrová. Navíc Bandera sám nebojoval. Víme, že Sovětský svaz oslavoval snad každého povstalce – pokud ovšem nepovstal proti němu. Pak to byl pochopitelně nacista, respektive nacistický zločinec. A tak je tomu, jak vidíme, dodnes. Ve Wikipedii čteme: „Když byl Bandera v konfliktu s Němci, UPA pod jeho pravomocí chránila Židy, a dokonce zahrnovala některé židovské bojovníky a lékařský personál. V oficiálním orgánu vedení OUN-B naléhalo na skupiny svých bojovníků, aby ‚likvidovaly projevy škodlivého zahraničního vlivu, zejména německé rasistické koncepty a praktiky'. Několik Židů se zúčastnilo Banderova podzemního hnutí, včetně jednoho z Banderových blízkých spolupracovníků...“ Vzhledem k tomu, že jeden z Putinových blízkých spolupracovníků politolog Timofej Sergejcev požaduje krom „převýchovy“ Ukrajinců i dokonce jejich přímé vraždění, je vyvěšení vlajky nad Terezínem dokonce velmi případné!
Čas načtení: 2022-01-14 10:18:42
Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno
Nová vláda zdědila schodek ve státním rozpočtu ve výši 419 miliard Kč. Tato částka je natolik vysoká, že ani nejlepší tým vyšetřovatelů by nemohl spolehlivě prokázat, kolik peněz z této ohromné sumy bylo rozkradeno, kolik neúčelně utraceno za nesmyslné projekty a soudní spory a kolik lidí rozličného sociálního postavení se na účet státu bezostyšně přiživovalo a stále ještě přiživuje. Dostupné důkazy totiž nestačí k obvinění anebo dokonce k odsouzení někoho z těch, kteří přímo kradli, podváděli anebo nějaké miliony „odkláněli“. Po dosavadních zkušenostech lze proto předpokládat, že podobné sebeobohacovací metody se budou opakovat i v příštích letech, aniž by proti nim kdokoliv účinně zasáhl. Nová vláda nyní stojí nad prázdnou státní pokladnou, avšak její zamýšlená úsporná opatření jsou poněkud chaotická a vzbuzují obavy. Chystá sice šetřit na slevách jízdného pro důchodce, studenty a žáky, avšak současně chce důchody valorizovat. V rámci úvah o zvýšení některých daní se musí také vypořádat s hlubokomyslným návrhem prezidenta republiky na zdanění všech důchodců, přestože on sám má nulové praktické zkušenosti s inflací a jeho příjem mnohonásobně převyšuje množství i kvalitu jím vykonané „práce“. Na hlasech voličů mu sice už nezáleží, avšak svým nápadem zřejmě způsobil takové zděšení, že tato „moudrost přesahující naše chápání“ byla z internetu raději vymazána, aby nezvyšovala zlost lidu, včetně jeho dosud věrných přívrženců. Vláda dále hodlá zmrazit platy státních zaměstnanců, avšak s perspektivou jejich opětovného budoucího zvýšení a nikoli snížení odpovídajícímu skutečně vykonané práci. Současně zvyšuje počty úředníků a zavedla i tři nová ministerstva, což také stěží povede k úsporám. Kromě toho je již nyní vydírána soudci a státními zástupci, kteří zmrazení svých platů kategoricky odmítají, vyhrožují soudními spory a stejně jako v minulých letech se domáhají jejich zvýšení s poukazem na to, že jinak bude ohrožena jejich nezávislost (že by to snad mohlo ospravedlnit braní úplatků?). Projevy slušnosti, skromnosti a společenské solidarity jsou jim totiž dlouhodobě zcela cizí. Nikoho ze současné vlády také nenapadlo, že by snad podobně jako v Dánsku bylo možno iniciovat zrušení senátu, zvláště když Dánsko je územně i počtem obyvatel přibližně stejně veliké jako Česko. A že by se snad dokonce uvažovalo o snížení počtu poslanců na polovinu a nahražení té druhé poloviny potřebným počtem tříčlenných odborných rad? Vždyť mnozí poslanci stejně o projednávaných záležitostech nic nevědí a spoléhají se na své draze placené asistenty a externí spolupracovníky. O míře zodpovědnosti některých poslanců k plnění svých povinností pak svědčí zejména přístup nově zvoleného poslance Farského, který v zájmu své budoucí kariéry (příští zvolení totiž zjevně neočekává) upřednostnil půlroční studijní stáž v USA, přičemž si poslanecký mandát hodlá ponechat a z USA prý přiletí pouze na důležitá hlasování (cožpak jiná hlasování jsou nedůležitá nebo dokonce zbytečná?). Zatímco tedy na jedné straně opět vyletí miliony a miliardy oknem, tíha šetření bude (jako obvykle) spíše přenesena na ty, kteří sami mají málo anebo nic, což je zejména době pandemie covidu a energetické krize zvláště bolestivé. Jak tedy chce vláda přesvědčit či dokonce přinutit občany k respektování úsporných opatření (včetně případného zvýšení daní), když k tomu nedokáže přinutit ani sama sebe, prezidenta republiky, senátory, poslance, soudce a státní zástupce? Úsporná opatření totiž musí začít především u těch, kteří žijí „nad poměry“ – nikoli u těch, kteří žijí v nouzi anebo na jejím samém pokraji. Jak se píše v Evangeliu svatého Lukáše: „A on řekl: I vám učeným v zákoně běda, neboť obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými, a sami se těch břemen jedním prstem svým nedotýkáte.“ Již v roce 1990 byl tehdejší generální prokurátor ČR upozorněn, že zamýšlené zvyšování platů prokurátorů je za dané situace nevhodné. Níže připojená argumentace byla sice tehdy přijata s krajní nelibostí, avšak nepozbyla aktuálnosti: * Je třeba si uvědomit, že současná ekonomická situace tohoto skutečně zuboženého státu není taková, aby se mohly radikálně zlepšít podmínky v rezortu, který sám o sobě nemůže ovlivnit budoucí zlepšení ekonomické situace. * V dnešní době jsou především naprosto nutné investice do perspektivního výzkumu a perspektivní výroby, do školství a do zdravotnictví. I když to není příjemné a populární, lze očekávat, že ostatní rezorty takové finanční zdroje mít nebudou. * Jsme v přechodném období a současná situace si vyžaduje od opravdu ukázněných občanů větší skromnost (i když je pravda, že velká většina občanů je skromná již až dost). Samozřejmě je však nutno zajistit, aby tato skromnost postihla všechny, kteří momentálně nemohou nijak ke zlepšení ekonomické situace státu přispět. V tehdejší době, těžce poznamenané politickou propagací chamtivosti a kořistnictví („peníze nesmrdí!“), nemohla tato slova padnout na úrodnou půdu. Dnes však snad všichni rozumní, slušní a perspektivně uvažující občané konečně pochopili, že ze všeho nejvíce potřebujeme národ zdravý, vzdělaný a vědomostně, dovednostně i technicky vyspělý. To je největší bohatství každého národa a ekonomický prospěch se poté dříve anebo později dostaví (někde to již pochopili a výsledky jejich cíleného úsilí vzbuzují obdiv). Vize o moudře řízené, spravedlivé a mravně vyspělé společnosti je přitom stará již tisíce let, avšak zištní vládci opojení pocitem moci ji nikdy nebyli a ani nebudou schopni realizovat. Středem jejich úsilí jsou totiž pouze oni sami. Konfuciánský filosof Sün-c´ napsal: „Touha po zisku a nenasytnost – to jsou vrozené vlastnosti člověka. Jestliže z tohoto zorného úhlu pohledu zkoumáme přirozenost člověka, stává se nám zřejmým, že člověk je od přírody zlý a jeho ctnosti se rodí teprve praktickou činností.“ Správně odhadl, že lidé budou vždycky stále stejní – tj. chamtiví, žraví a spíše ke zlu než k dobru naklonění. Mravní, právní i ekonomickou obrodu této společnosti proto nedokáží uskutečnit nejen naši politici, ale ani soudci a státní zástupci, zvláště když mnozí z nich destabilizují právní i mravní vědomí občanů a způsobují i mnohamilionové škody na vyplácených odškodněních za jejich nezákonná rozhodnutí. Jestliže tedy známe společenskou situaci i naše uctívače „zlatého telete“, je politická vize o účinném šetření podobná Platónově Utopii. Po dosavadních zkušenostech je totiž jasné, že ti, kteří si zvykli žít na „vysoké noze“, se nikdy dobrovolně neuskrovní a vždycky si najdou způsob, jak i sebemenší díru ve svém náročném rozpočtu vyplnit. Nebo snad nějaký občan opravdu věří tomu, že současní politici jsou schopni nastolit nejen rovný a spravedlivý společenský řád, ale i kázeň, skromnost, střídmost a zdrženlivost pro všechny? Vždyť tomu nevěří ani oni sami a nejenže by takto žít nedokázali, ale ani nechtěli! „Žádná vada není ošklivější než lakota, zvláště u předních mužů a správců obce. Neboť pokládat obec za pramen výdělku je nejen hanebné, ale i zločinné a bezbožné,“ psal již Marcus Tullius Cicero. Že by se snad naši vzdělaní a sečtělí politici spokojili pouze s četbou Machiavelliho pragmatického „Vladaře“ a nečetli politické a státotvorné úvahy Konfucia, Meng-c´, Sün-c´, Sókrata, Platóna, Aristotela, Cicerona, Seneky, Marka Aurelia, Kautilji, Ašóky anebo Nezámolmolka? To ještě nepochopili, že chce-li být politik poctivě úspěšný, musí být pro všechny své spoluobčany následováníhodným vzorem chování? Pokud však mnohým našim občanům stále ještě nevadí nemravná politická úspěšnost ani nemravné chování politiků, svědčí to nejen o dlouhodobé nepoctivé a zákeřné manipulaci s jejich myšlením, ale i o cíleném zanedbávání jejich mravní výchovy. Bez individuální i kolektivní skromnosti a přísné sebekázně se totiž nehneme z místa, budeme se stále více mravně, právně i ekonomicky propadat a záporný přetlak ve společnosti se bude zvyšovat. Nikdo ze současných politiků totiž není schopen realizovat prastarou vizi o skromnosti a sebekázni, protože peníze a moc jim zaslepily zrak a náš stát (obec) stále pokládají za svůj pramen výdělku (Cicero jejich budoucí chování odhadl správně). Jak tedy chtějí přesvědčit občany, aby byli skromní, střídmí a zdrženliví, když oni sami takoví nebudou? Jsou ale vůbec schopni být jiní? Kdo po dosavadních zkušenostech jejich slovům uvěří? „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!) Obliba populistických politiků vždycky rychle pominula, ale škodlivé důsledky jejich činnosti mohou přetrvat celá desetiletí. Důkazem jsou zejména naše „promyšleně zištné“ ekonomické i právní reformy z devadesátých let minulého století, které lze považovat za kořeny současné ekonomické, právní i mravní krize. Tehdy to všechno začalo, tehdy se „zhaslo“, aby se mohlo krást potichu a „potmě“, tehdy přestalo platit právo a nepoctivě získané peníze přestaly „smrdět“, tehdy vznikly zájmové „svazy známých“ s mafiánskými praktikami i vrstva zbohatlíků s vazbami na politiky, a tehdy se rozbujela i korupce a všechny ostatní nešvary provázející chamtivost. Ve skryté formě to všechno to přetrvalo dodnes, včetně lidí, kteří to všechno způsobili a nyní v klidu užívají výsledky své „práce“. Tento celospolečenský úpadek by sice mohly zvrátit naše děti, avšak musely by být cíleně vychovávány k takovým mravním hodnotám, aby jednou mohly úspěšně převzít kormidlo naší společnosti. Všichni však víme, že tomu tak není, protože už i děti propadly mámivému kouzlu peněz, za které si mohou koupit všechny ty nesmysly, které považují za nezbytné, ačkoliv ve skutečnosti jsou zcela zbytečné a mnohdy i zdraví škodlivé. Základní mravní hodnoty (včetně poctivosti, slušnosti, skromnosti a střídmosti) se totiž na žádné škole nevyučují (nejsou v osnovách), protože podle názoru politiků je mravnost přežitkem minulosti odtrženým od reality a racionálně i mravně myslící občané jsou pro ně největším nebezpečím. Důsledky takové (ne)výchovy přitom vidíme téměř denně – hrubost, sprostota, arogance, násilí, brutalita a navíc se mládeži nechce pracovat, protože všude kolem sebe vidí mnoho těch, kteří si i bez práce velice dobře žijí. A najednou se politici diví, jak je to možné, že naše mládež takhle zvlčela. Kdo za to asi může? Kdo poskytoval mládeži následováníhodné vzory chování? Dokáže ji snad někdo za takové situace přimět ke skromnosti a sebekázni, když je všude kolem ní tolik lákadel a mravné chování (včetně poctivosti, slušnosti a skromnosti) nevidí ani u politiků a představitelů státu? „Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů, pořádek a harmonii jejich dokonalý nadbytek,“ psal Sün-c´. Správná životní cesta jednotlivů i celých společností byla vytyčena již před zhruba před 4400 lety (Naučení egyptského prvního ministra Ptahhotepa) a desítky filosofů napříč věky i státy ji neustále oživovaly. Ve které dnešní škole se ale jejich učení vyučuje? Tato cesta je sice jasná, ale pro nepřipravené lidi je i extrémně obtížná – proto se jí tolik lidí vyhýbá. Ti však, kteří její podstatu pochopili a jsou rozumní, uvážliví, spravedliví, poctiví, skromní, střídmí, ukáznění, zdrženliví a trénovaní nouzí, zvládnou svoji pouť životem mnohem snadněji, než změkčilí rozmařilci, kteří jsou obtíženi penězi a majetkem. Takoví lidé totiž na cestě životem snadno zabloudí a zůstanou utopení „v bahně majetku“ (pravil Seneca) až do té doby, než je ta bažina pohltí a stráví – zvláště vydají-li se cestou lži, nepoctivosti, podvodu a zločinu. Budou-li však ti majetnější svým chováním a stále se zvyšujícími nároky popuzovat ty méně majetné anebo přímo chudé, budou se rozdíly mezi lidmi stále prohlubovat a vzroste i závist, zloba a nenávist. Výsledkem takového kolektivního záporného emočního přetlaku pak mohou být i sociální bouře, ohrožující i jejich původce. V minulosti se to stalo již mnohokráte a stát se to může znovu. Pokud by tedy k takové situaci došlo, byla by budoucnost tohoto národa i státu velice smutná. Budou tedy naši politici i přes vidinu všech těchto rizik stále provokovat občany svou rozmařilostí, trýznit je břemeny nesnesitelnými a lpět za zásadě římských císařů „Rozděl a panuj! (Divide et impera!)? Nebo snad takovou rozdělenou a frustrovanou společnost opravdu chceme? Snad by už naši politici při přípravě úsporných opatření mohli konečně začít myslet, protože „bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“ „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!“, píše se již v indické učebnice moudrosti pro královské syny, zvaná Paňčatantra z asi 3. století našeho letopočtu. JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. Titulek je výrokem římského státníka Marca Tullia Cicerona (106-43 př. n. l.).