Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-01 19:18:51

Děti ohrožené cukrem

"Oni můžou – a já ne,“ shrnuje Marcela podstatu častých stížností svého devítiletého syna Edy. Jeho spolužáci si v bufetu na školním hřišti kupují dle libosti všechno, co mají tak rádi: kolu, fantu, sprite a další sladké nápoje. Ani Eda to nemá zakázané, rodiče ale trvají na tom, aby si nezdravé sladké pití pořizoval z nepříliš vysokého kapesného, takže se musí držet zpátky. Doma se pije hlavně voda, mléko nebo čaj slazený maximálně medem. Eda se zlobí, ale jeho matka přesně ví, čemu se chce vyhnout. „Za posledních třicet let nám nenarůstá podíl dětí s nadváhou, alarmujícím způsobem nám ale narostl podíl dětí s obezitou,“ říká pediatr a obezitolog Jan Boženský. Nezdravý životní styl a nadměrný přísun energie z příliš kalorického jídla a pití tedy nevede k mírnému nárůstu tělesné hmotnosti, ale katapultuje část dětí rovnou na cestu obezity. „Nedávno jsem měl v ordinaci chlapce, který ve svých třinácti letech váží 122 kil,“ přibližuje míru problému Boženský, primář dětského oddělení v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích. Není to novinka: podle časopisu Nature Reviews Endocrinology jsou dnes slazené nápoje globálně vůbec největším zdrojem přidaného cukru v potravě. Řada studií, jejichž výsledky časopis shrnuje, dokládá, že sladké pití vyvolává – ať již prostřednictvím obezity nebo přímo, kvůli změnám metabolismu – choroby od cukrovky druhého typu až po některé druhy rakoviny. „Slazené nápoje nepotřebujeme, nejsou k ničemu dobré. Ze zdravotního hlediska bychom je měli pít jenom ve chvíli, kdy potřebujeme rychle dodat tělu cukry, třeba při sportu,“ shrnuje lékař Martin Haluzík, předseda České obezitologické společnosti. Tohle už si leckde dávno uvědomili – mezi posledními například v Polsku – a slazené nápoje zkoušejí regulovat, případně ty nejrizikovější, energetické nápoje obsahující kofein, dětem (například v Pobaltí) zakazují. Soustředit se v debatě právě na děti má smysl i proto, že jsou nejohroženější skupinou. V dětství se jednak vytvářejí stravovací návyky – včetně návyku na sladké –, jednak se organismus programuje k budoucím onemocněním. Česko se právě v těchto dnech rozhoupává ke konkrétnější cestě k tomu, jak jednu z největších výzev zdravotnictví pro další roky vyřešit. Stačí v této alarmující situaci osvěta, nebo je lepší vzít do hry i legislativními restrikce? Od „pitíčka“ k zánětu Mláďata, ale i dospělí jedinci druhu Homo sapiens jsou evolucí vyladění tak, aby cukry a tuky vyhledávali jako zdroj energie a aby jim jejich konzumace dělala dobře. Cukr uklidňuje a vyvolává příjemné pocity. I mateřské mléko, první nápoj, s nímž se dítě setká, je sladké, takže přejít na obyčejnou vodu nebo jiný nápoj nevýrazné chuti není pro malého člověka jednoduché. Bažení po cukru zkrátka představuje velmi silný hnací impulz. Odborníci jsou opatrní a nemluví přímo o fyzické závislosti srovnatelné s oficiálními drogami, ale faktem je, že návyku na sladké se rozhodně nelze snadno zbavit. Pediatr Boženský u svých dětských pacientů pozoruje sklon k nutkavému pití: sladké nápoje do sebe nelijí kvůli žízni, vede je k tomu právě bažení po cukru. O tom, nakolik se tomu dokážeme vyhnout, rozhodují do značné míry právě návyky získané v dětství. Již citovaná paní Marcela, náhodně vybraná ze vzorku rodičů, kteří se redakci ozvali na výzvu, aby se podělili o své zkušenosti s těmito druhy lákadel a ochotou svých potomků jim podléhat, se vždy snažila svým čtyřem dětem problematiku slazených nápojů a příliš velkého množství cukru vysvětlovat. Má se o přitom o co opřít – vystudovala potravinářskou fakultu na Vysoké škole chemicko-technologické, a problematice tedy rozumí. „Odmalička dětem třeba říkám, že se kvůli sladkým nápojům kazí zuby, že když je v nich ještě kyselina citronová, podporuje to růst bakterií. Děti to chápou, necítí potřebu nechat si zuby zkazit, navíc se bojí zubaře.“ Jan Boženský ale v praxi vidí, že v mnoha rodinách je to úplně jinak. Rodiče více než dvaceti procent českých dětí svým ratolestem sladké pití dopřávají pravidelně a už od druhého roku života. Jde o nejrůznější slazené nápoje vyvinuté speciálně pro děti, „pitíčka“ v barevných obalech s obrázky zvířátek a podobně, které běžně obsahují kolem 10 gramů cukru na 100 mililitrů (litr nápoje tak odpovídá asi 25 kostkám cukru). Lahvička o objemu třetiny litru tak v podstatě vyčerpá denní doporučenou dávku cukru pro pětileté dítě. Časem děti přecházejí na všeobecně oblíbené slazené nápoje, jako je doslazovaná minerálka, kola či fanta, a podle Boženského jich dokážou vypít i tři až čtyři litry denně. Sedmi- až devítileté dítě, které za den vypije tři litry kolového nápoje, tak může překročit doporučený denní limit cukru (44 g, tedy zhruba 11 kostek cukru) asi osmkrát – jen tímto druhem pití. Kromě problémů se zuby bývá výsledkem zmíněná obezita, která vyvolává takzvaný metabolický syndrom: „V těle se rozvíjí chronický zánět. Způsobuje poruchy metabolismu tuků, hypertenzi a další závažné věci, které pak časem vedou k infarktům, mozkovým příhodám a podobným komplikacím,“ varuje lékař. Chronický zánět zároveň mění naši imunitu způsobem, který může vést k rakovině. „Každou hodinu v našem těle vzniká buňka, která je potenciálně nebezpečná, ale náš imunitní systém ji dokáže odhalit a zničit.“ U obézního člověka, jenž se navíc nezdravě stravuje a scházejí mu některé živiny, však imunitní systém tak dobře fungovat nemusí. Nemoci zároveň u obézních lidí postihují mladší jedince. Když se metabolický syndrom rozvine u dítěte, dříve se pak také projeví cukrovka druhého typu, které se dříve říkalo „stařecká“ a byla pokládána za nemoc vyššího věku. „I první infarkty přijdou mnohem dříve, než jsme dnes zvyklí – u čtyřicátníků i mladších lidí,“ vysvětluje Boženský. Což v budoucnu kromě mnoha osobních tragédií může neúnosně zatěžovat zdravotnický systém. Možnost konzumovat nezdravé věci je někdy představována jako věc osobní volby. Faktem je, že důsledky časem zaplatí všichni plátci zdravotního pojištění. V krvi dětského či dospívajícího pacienta s metabolickým syndromem lékaři navíc nacházejí zvýšenou hladinu lipidů nebo cholesterolu, někdy i vyšší hladinu cukru. Dítě může mít i vyšší krevní tlak. „Tohle jsme ještě před deseti lety nevídali vůbec, teď už to není úplně výjimka, zvlášť u adolescentů,“ říká již citovaný Martin Haluzík, který je zároveň přednostou Centra diabetologie v pražském IKEM. „Hodně rodičů může vystrašit, že velká část těchto dětí už má steatózu, ztučnění jater,“ doplňuje pediatr Boženský. „Jde o ukládání tuku do jaterních buněk. Je to první krok k závažným komplikacím v dospělosti.“ Dítě si na nic konkrétního nemusí stěžovat. „Ono totiž ani netuší, jaké to je, cítit se dobře a lehce. Když má chlapec o padesát kilo více, než by při své výšce a věku měl mít, je to, jako by neustále nosil na zádech padesátikilový batoh,“ dodává Boženský. Nejdůležitější je se do tohoto stavu vůbec nedostat a omezení nezdravých nápojů v tom může sehrát velkou roli. „K pitnému režimu patří neslazená voda a slabý ovocný čaj, bez nějakého aditiva. Když se dítě nenaučí pít slazené nápoje do pátého nebo šestého roku života, většinou si k nim pak už cestu nenajde. Když si jednou začas dá v restauraci či na oslavě džus nebo kolový nápoj, není to ideální, ale nic se nestane,“ doporučuje Boženský. Než úzkostlivě počítat gramy cukru, které jejich potomek denně v nápojích zkonzumuje, je pro rodiče jednodušší doma sladké pití zkrátka nenabízet. Mimo domácnost pak stačí volnější pravidla, zvlášť když děti vyrostou a rodiče už nemají nad jejich stravováním absolutní kontrolu. „Teenagerovi nebudete říkat, že si nesmí dát kolu, fantu nebo mirindu. Pokud bude mít zažito, že rodina preferuje neslazené pití, dříve nebo později se beztak vrátí k vodě,“ radí Boženský rodičům a upozorňuje, že také nárůst váhy v dětském věku je nebezpečnější než v pubertě, kdy se v organismu řada věcí radikálně mění a nějaké to kilo navíc se může ztratit. Víc než polovina světa Omezení v rodinách jsou tedy určitě důležitá, ale pohybujeme se v náročném terénu. Na druhé straně barikády jsou silní protivníci, hlavně masivní a dobře promyšlená reklama. Rodiče, které redakce oslovila, se před ní snaží děti chránit, někdy je to ale marný boj. Potíže vznikají třeba v nákupních centrech: „Když už tam jdeme, je vidět, jak jsou děti ze všudypřítomných lákadel a reklam úplně vedle. Mám pocit, že se jim spouští reflex ,chci cokoli!‘,“ píše jedna z matek Andrea Cigánková. Nejsilnější masáž se valí z televize. „Zkuste si ji někdy pustit ráno, když se vysílají pořady pro děti,“ říká pediatr Boženský. Televizní reklamy na slazené nápoje a jiné sladkosti jsou podle něj „milé, úsměvné, plné lásky – většinou je na nich nějaká maminka, dítě, úsměv, štěstí, rodina“. Samostatnou kapitolou jsou pak reklamy na energetické nápoje, s nimiž se pojí kromě cukru i mnoho dalších rizik. Cukr k nim rozhodně patří a jeho vysoký obsah je pro „energeťáky“ zásadní – přebíjí totiž nepříjemnou chuť energetických stimulantů. Slogan „Red Bull vám dává křídla“ skvěle shrnuje fakt, že globálně úspěšná firma ve své době marketingově prakticky ovládla pole adrenalinových sportů, které část dětí přitahují možná ještě víc než samotná „limonáda“. Akrobatické létání, divoké sjezdy na kolech a lyžích nebo krajně nebezpečné lety pomocí obleku nazývaného wingsuit jsou pro ně neodolatelně atraktivní, zvlášť v kritickém věku po desátém roce života, kdy navíc rodiče postupně ztrácejí kontrolu nad jejich stravováním. Děti ke sladkým nápojům svádí také tlak kamarádů a vlastně i celkové nastavení společnosti. „Co rodiče nabízeli dětem, když byly malé? Když se bály jít k doktorovi, když si rozbily koleno, měly úspěch ve škole? Udělali jsme ze sladkosti odměnu, něco jednoznačně pozitivního. Je tady oslava, musí být dort, dětské šampaňské…“ vyjmenovává Boženský. Ve světle těchto úvah se přirozeně nabízí otázka, zda by stát neměl „zdvihnout prst“ a legislativními kroky upozornit, že tenhle přístup většiny společnosti není nejšťastnější. Regulace by mohla vyjít právě z obsahu cukru v daném nápoji. V Česku jej upravuje takzvaná pamlsková vyhláška, která zakazuje prodej nápojů ve školách a školských zařízeních, pokud mají větší obsah cukru než pět gramů na 100 mililitrů. Limitu vyhovují například některé ochucené minerálky, zatímco kokakola, kofola, sprite nebo fanta nikoli. Zajímavé je, že po zavedení vyhlášky v roce 2016 se nárůst obezity menších dětí u nás zastavil – než přišel covid, s ním sociální izolace, a děti znovu začaly více tloustnout. Důležitá proměnná je totiž dostupnost i mimo budovu školy. V Česku se o takové regulaci dlouho debatovalo spíše na odborné úrovni a do reálných politických plánů tlak zdravotnicko-odborné veřejnosti nezasáhl. To až do momentu, kdy Národní ekonomická rada vlády (NERV) v loňském roce přinesla soubor 37 opatření, jak pomoci tuzemskému rozpočtu a ekonomice obecně. Jedním z návrhů pak je i danění slazených nápojů. Při letmém pohledu po světě nejde o žádnou novinku a současně nejsme zásadně pozadu. Daňová opatření vůči slazeným nápojům jsou doménou 21. století a posledních dvou dekád obzvláště. Zajímavý je vývoj ve Francii, která – jak upozorňuje PAQ Research – byla jednou z prvních evropských zemí, která se ke zdanění cukru odhodlala. Tehdy byla hlavní motivací finanční krize a snaha o větší přísun peněz do státního rozpočtu. I když spotřeba slazených nápojů klesla asi o pět procent (a výrazněji u nízkopříjmových domácností), francouzští zákonodárci nastavení daně přehodnotili a místo plošné daně zavedli sazby podle množství cukru. Možných cest, jak nápoje zdanit, je tak více, ale zrovna Češi nemusí pro inspiraci chodit daleko. Vše totiž směřuje k tomu, že ideální model, vhodný k domácí aplikaci, uplatňuje již zmíněné Polsko. „Jejich přístup je nám nejbližší. Jsou jedněmi z posledních, mohli se učit od jiných zemí. A mají podobné spotřebitelské chování,“ říká náměstek ministra zdravotnictví Václav Pláteník (KDU-ČSL). Polské řešení zjednodušeně řečeno nedaní plošně všechny slazené nápoje jednou sazbou, jak to zavedla zmíněná Francie, ale sazbu zvyšuje či snižuje podle množství cukru v daném nápoji. Jinými slovy: čím více cukru je v nápoji, tím větší spotřební daň a tím větší motivace pro výrobce množství cukru ve svých výrobcích snižovat (a naopak menší pro spotřebitele si nápoj koupit). „Ta daň není o příjmech, ale o výdajích,“ shrnuje cíle ekonom Jakub Komárek z výzkumného týmu PAQ Research, který se modely správného zdanění slazených nápojů zabývá. Odhady mluví asi o třech miliardách korun ročně do státní kasy. I tak jde podle Komárka o solidní přínos a do kontextu jej zasazuje srovnáním se stávkami učitelů kvůli loňským škrtům ve školství (učitelům šlo o polovinu této částky). Co se oné podstatnější položky týče, tedy ušetřených výdajů, přesné propočty neexistují. „Víme, že jen samotná obezita, která úzce souvisí s konzumací cukru, stojí 30 miliard korun ročně jen na zdravotních výdajích. Celkově tedy daleko více,“ říká Komárek s tím, že jak se bude měnit spotřebitelské chování a konzumovat méně cukru, pozitivní dopady se v čase projeví. „Je to ale velice dlouhodobá strategie,“ upozorňuje. Epidemioložka Eliška Selinger jej s mírnou nadsázkou doplňuje, že stejně jako se k obezitě trvá projíst 20 let, „odjíst“ se od ní trvá stejně tak dlouho. V současné chvíli má nějakou formu zdanění více než 50 států na světě. Zahraniční zkušenosti ukazují, že tam, kde se daň zavedla, klesá spotřeba slazených nápojů o 15 procent. Dlouhodobé pozitivní dopady lze pro nejbližší roky nahradit těmi skokovějšími: podle dat z Velké Británie například výrazně ubylo zubních kazů u dětí. Češi to milují Ministerstvo zdravotnictví si návrh NERV vzalo za svůj a zadalo Státnímu zdravotnímu ústavu (SZÚ) vypracovat model, podle kterého pak bude možné legislativu nastavit, protlačit vládou a následně i parlamentem. „Jsme zhruba v polovině volebního období, vrcholí doba, kdy se legislativa může pohodlně stihnout,“ říká na dotaz, zda se tohle všechno dá zvládnout, náměstek ministra zdravotnictví Pláteník. „Vymlouvat se na časový limit není namístě.“ Na SZÚ si tvorbu legislativy vzala na starost právě Eliška Selinger – jedna z těch, kdo dlouhodobě apelují na stimulaci lepší životosprávy v Česku. Ta, společně s kolegy z ústavu, analyzuje modely zdanění v ostatních státech a hledá nejlepší možný recept pro Česko. I jí zatím jako ideální vychází polská cesta danění podle množství cukru. Kam vybrané peníze půjdou, tedy jestli rovnou do zdravotnictví, nebo se rozpustí ve státním rozpočtu, zatím není jasné. Jednu z cest nabízí již citovaný lékař Martin Haluzík. V posledních letech totiž došlo k průlomu v léčbě obezity. Objevily se nové léky vycházející z preparátů k léčbě cukrovky, které – s menšími vedlejšími účinky než starší přípravky – u obézních lidí výrazně snižují chuť k jídlu a také krevní tlak, hladinu cholesterolu i riziko kardiovaskulárních chorob. V Česku ale léky založené na účinné látce semaglutid nejsou u léčby obezity hrazené ze zdravotního pojištění, takže si pacienti tyto preparáty, u nichž je podmínkou dlouhodobé užívání a které mohou vyjít zhruba na tři až čtyři tisíce korun měsíčně, musí platit sami. „Máme svázané ruce. U pacienta, který nemá diagnostikovanou cukrovku, není žádná šance úhradu získat. U řady nemocných tak léky prostě nenasadíme, protože je nemá kdo zaplatit,“ kroutí hlavou Haluzík. Postrádá zde společenský tlak na zdravotní pojišťovny – česká veřejnost stále pokládá obezitu nikoli za nemoc, ale spíše za výsledek lenosti a neochoty vést zdravý životní styl. Peníze z nové daně by podle Haluzíka mohly pomoci financovat nejen léky samotné, ale také infrastrukturu, která pacientovi umožní dosažené snížení váhy udržet či prohloubit – poradenská centra, místa pro zdravé trávení volného času a podobně. Příklady z praxe jsou, politická shoda se však zatím hledá. Ambice ministerstva zdravotnictví částečně narážejí na fakt, že ne všechny partaje mají ohledně zdanění slazených nápojů jasno. Řeč je především o občanských demokratech. „Osobně nejsem proti, ale naše strana v tomhle není jednotná,“ říká předsedkyně výboru pro zdravotnictví Zdenka Němečková Crkvenjaš (ODS). S kolegy v mezičase mají shodu „alespoň“ na tom, že regulovat se bude dostupnost energetických nápojů pro děti. Navyšování daní obecně v českém kontextu není příliš populárním nástrojem, právě spotřební daň ale tvoří mírnou výjimku. Tu symbolizují například závislostní opatření vznikající na Úřadu vlády, podle kterých mají nikotinové náhražky podléhat nižší dani, než je tomu třeba v případě cigaret. I tak existuje na politické úrovni částečná rezervovanost. Po dlouhých letech nehybnosti dnes politickými kuloáry putují dva rozdílné návrhy. První je v konečné fázi, a pokud dojde k jeho schválení, znamenal by zákaz prodeje energetických nápojů nezletilým do patnácti, nebo osmnácti let (věková hranice je jednou z posledních položek, nad kterou se diskutuje). Druhým je právě návrh NERV přetavený v akci ministerstva zdravotnictví a SZÚ. Oba modely přitom ukazují škálu přístupů, s níž je potřeba tuto problematiku řešit: energetické nápoje jsou podstatně škodlivější a dětem by se v ideálním světě měly zcela vyhnout. U slazených nápojů (mimo jejich extrémní příklady v podobě energeťáků) stačí mírnější opatření – tedy regulace pomocí ceny. Při pohledu na situaci v Evropě se ale zdá, že právě taková regulace slazených nápojů – například po vzoru zmíněného Polska – je nutným krokem. „S nástrojem se nyní můžeme setkat ve třinácti zemích EU,“ říká ekonom Komárek. To zároveň znamená, že dnes v rámci Evropy nejsme osamoceným ostrůvkem bez jakékoli regulace. Hlavní problém však vězí jinde. „Češi jsou svou životosprávou mezi nejhoršími. Víme, že konzumujeme nejvíc čistého alkoholu na hlavu a hodně cukru. Jsme obézní a netýká se to jen dospělé populace,“ vypočítává tuzemská rizika Komárek. „Nejsme jediní, ale možná by nám to prospělo nejvíc.“ Zdroj: RESPEKT

Čas načtení: 2024-12-02 08:26:44

Fitness pro rodiny: jak cvičit společně a motivovat děti ke zdravému životnímu stylu

Fitness pro rodiny: jak cvičit společně a motivovat děti ke zdravému životnímu stylu redakce Po, 12/02/2024 - 08:26 Sporty Klíčová slova: fitness centru fitness centrum Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Význam společného cvičení Cvičení jako rodina má mnoho výhod. Pomáhá nejen fyzickému zdraví, ale také emocionální pohodě. Společný čas strávený aktivním pohybem posiluje rodinné pouto, podporuje vzájemnou komunikaci a vytváří pozitivní vzpomínky. Navíc děti, které vidí své rodiče jako aktivní vzory, mají větší pravděpodobnost, že si zdravý životní styl osvojí i do budoucna. Pohybová aktivita zlepšuje náladu, snižuje stres a podporuje zdravý spánek. Pro děti může být cvičení formou zábavy a hry, což jim pomáhá rozvíjet motoriku, rovnováhu a celkovou fyzickou zdatnost. Dospělí zároveň mohou využít rodinné cvičení jako příležitost k udržení nebo zlepšení vlastní kondice. Jak začít společně cvičit? Začít s rodinným cvičením nemusí být složité. Nejdůležitější je najít aktivity, které budou bavit všechny členy rodiny. Zde je několik tipů, jak na to: Plánujte společný čas na cvičení – Vyhraďte si konkrétní čas v týdnu, který věnujete společným aktivitám. Může to být sobotní odpoledne nebo každodenní krátká aktivita po večeři. Pravidelnost pomáhá vytvořit zdravý návyk. Začněte jednoduše – Nemusíte hned investovat do drahého vybavení nebo členství ve fitness centru. Začněte s jednoduchými aktivitami, jako jsou procházky, jízda na kole nebo domácí cvičení s vlastní vahou. Zapojte hry – Hry jako honička, skákání přes švihadlo nebo fotbal jsou skvělým způsobem, jak děti motivovat k pohybu, aniž by měly pocit, že „cvičí“. Najděte společné zájmy – Pokud vaše děti milují tanec, zorganizujte rodinnou taneční soutěž. Pokud mají rády přírodu, vyrazte na turistiku nebo do parku. Motivace dětí k pohybu Motivovat děti k pravidelné fyzické aktivitě může být někdy výzva, zvláště pokud jsou zvyklé na sedavý životní styl. Klíčem je ukázat, že pohyb může být zábavný a není jen povinností. Zde je několik způsobů, jak děti motivovat: Buďte dobrým příkladem – Děti se učí nápodobou. Pokud uvidí, že cvičení baví vás, budou vás chtít následovat. Sdílejte s nimi své nadšení a ukazujte, že pohyb je přirozenou součástí života. Stanovte si společné cíle – Mějte společné výzvy, jako je dosažení určitého počtu kroků za den, uběhnutí určité vzdálenosti nebo zvládnutí nového cviku. Když děti uvidí, že dosahují úspěchů, budou se cítit motivované. Zpestřete aktivity – Děti rychle ztrácí zájem, pokud se aktivity opakují. Střídejte různé druhy cvičení a zapojujte nové hry nebo výzvy. Odměňujte úspěchy – Odměny mohou být skvělým motivačním nástrojem. Nemusí jít o sladkosti, ale třeba o výlet, společnou večeři nebo nový sportovní doplněk. Nejlepší aktivity pro rodinu Rodinné cvičení by mělo být přizpůsobeno věku a schopnostem jednotlivých členů. Některé aktivity jsou univerzální a baví jak děti, tak dospělé: Společné procházky nebo túry – Vyrazte na delší procházku nebo do přírody. Můžete zvolit naučné stezky nebo sbírat zajímavé předměty, což děti zabaví. Kolektivní sporty – Hraní fotbalu, basketbalu nebo volejbalu je skvělý způsob, jak spojit pohyb s týmovou spoluprací. Cvičení doma – Vyzkoušejte rodinné kruhové tréninky, při kterých každý člen plní jiné úkoly, nebo cvičte podle online videí. Aktivity v přírodě – Piknik spojený s frisbee, běhání po lese nebo stavění překážkových drah z přírodních materiálů. Plavání – Návštěva bazénu nebo přírodního koupaliště je ideální nejen pro zlepšení kondice, ale také pro relaxaci. Vytvořte tradici, na kterou se budete těšit Rodinné cvičení není jen o pohybu, ale také o vytváření společných zážitků, které vás sblíží. Pravidelně plánované aktivity, jako je nedělní rodinná túra nebo sobotní turnaj v badmintonu, se mohou stát tradicí, na kterou se budou všichni těšit. Děti budou mít pocit, že jsou součástí něčeho významného, a navíc si vytvoří pozitivní vztah k pohybu. Pohyb by neměl být jen povinností, ale radostí a přirozenou součástí života celé rodiny. Pokud se vám podaří zapojit všechny členy rodiny do aktivit, které je baví, posílíte nejen zdraví, ale i rodinné pouto. Společně strávený čas je k nezaplacení – a co může být lepší než ho využít k tomu, abyste se cítili dobře a byli zdraví? Přidat komentář FOTO Pixabay.com V dnešní době, kdy většinu času trávíme u počítačů, televizí a chytrých telefonů, je pohyb důležitější než kdy dříve. Zvláště u dětí, které často tráví mnoho hodin ve školních lavicích nebo doma u obrazovek, může nedostatek fyzické aktivity vést k problémům, jako je obezita, nízká výkonnost nebo špatné držení těla. Zapojit celou rodinu do pravidelné pohybové aktivity je skvělý způsob, jak nejen zlepšit zdraví, ale také posílit vzájemné vztahy. V tomto článku se podíváme na to, jak začít cvičit společně jako rodina a jak motivovat děti ke zdravému životnímu stylu.

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-08 18:14:04

U knihovny s Petrem Bílkem: O placatém románu, nekonečném literárním seriálu a rekviem za starým mocnářstvím

Prolhaný život dospělých od Eleny Ferrante byste měli číst jen tehdy, nemáte-li nic jiného na práci. Konec starých časů od Carmen Kornová je německé Vyprávěj! A čtení Felix Austria od Sofije Andruchovyč nemusí být marně prožitým časem.   Elena Ferrante: Prolhaný život dospělých (Prostor 2020/ překlad Sarah Baroni) Kromě jejích sloupků z Guardianu jsem od Ferrante nic nečetl. Ale když jsem chtěl pochopit, v čem spočívá fenomén, který její knihy vyvolaly nejen u nás, musel jsem se do téhle novinky pustit. Odkud tedy po mém soudu pramení to, čím je text pro mnohé tak lepivý? Přehledné, chronologicky zřetelné vyprávění příběhu. Konfrontace životního stylu vyšších a nižších vrstev současné neapolské společnosti. Erotika a sex dávkované tak, aby nepobuřovaly extrémy. Životní horizont vypravěčky na prahu dospívání neobtěžuje čtenáře přílišnými intelektuálními nároky ani psychologickou komplikovaností. Věty plynou bez poskoku. Děj se odvíjí bez autorských komentářů a neopouští pásmo pravděpodobnosti. Postavy patří do jasných rámců svých širších rodin a kniha tak nabízí něco jako pohled klíčovou dírkou do obvykle skrývaného soukromí. A celé to zastřešuje nápadný morální apel vyjádřený nedvojznačně už titulem. Placatý román bez přesahu. Číst jenom když nemáte nic jiného na práci!   Carmen Kornová: Konec starých časů (Prostor 2020/ překlad Zlata Kufnerová) Prý se jí říká „německá Ferrante“. Její Sága jednoho století bude mít tři díly. Po vloni česky vydaných Dcerách nové doby vychází u nás tento druhý díl. Kornová (1952) je zkušená novinářka a autorka řady knih. Ve svém aktuálním projektu se rozhodla rozvinout před svými krajany pásmo pokreslené ději odehrávajícími se většinou v Hamburku během dvacátého století. Technikou nekonečného televizního seriálu sází jednu epizodu za druhou, přičemž ústředním příběhovým krystalem je kvarteto přítelkyň narozených zhruba kolem roku 1900. Ve většině scén navlečených na nit času hrdinové konzumují jídlo nebo nápoje a nechybí u toho informace, jaké jsou kvality a jakého druhu. Postavy nejezdí v autech, ale vždy třeba v mercedesu nebo alfě romeo. Reálie jsou autorce zkrátka velmi drahé, takže druhý díl ságy se mění v nostalgické preludium o poválečném znovuzrození Německa a jeho hospodářském boomu. Tohle německé Vyprávěj! se ovšem pohybuje v prostředí náležitě atraktivním, kde jednu z klíčových rolí plní známá porodnice, kromě zazobaného porodníka čtenář na stránkách může potkat i světovou modelku nebo populárního jazzmena či rozhlasového moderátora. Na návštěvu vstupují do autorčiny fikce skutečné historické události, jako je třeba atentát na Kennedyho či pražské jaro. Kornová se nezdržuje psychologií, pustí-li se do ní, je trapná. Kdo se zajímá o to, jak se žilo v západním Německu tře desetiletí po druhé světové válce, má to zde v zábavné formě. Kdo má rád literaturu, měl by jít jinam.       Sofija Andruchovyč: Felix Austria (Větrné mlýny 2017/ překlad Petr Ch. Kalina) Ukrajinská autorka (1982) vstoupila do řeky, která má mnoho literárních pramenů a možná ten nejvydatnější se jmenuje Pochod Radeckého. Joseph Roth dal v tomto románu průchod židovské nostalgii za rozpadlou rakousko-uherskou monarchií a Andruchovyč zahrála své rekviem za starým mocnářstvím na západoukrajinskou notu s příměsí huculskou, německou i židovskou. Ocitáme se v roce 1900 ve městě Stanislavov, což je dnešní Ivano-Frankivsk, a sledujeme pokojné, až idylické soužití různých etnik pod licousy císařovými a kocháme se rozlohou říše sahající téměř od jednoho oceánu ke druhému. Náruč Evropy nechce nic slyšet o světě na východě a žije si v unikátní náboženské toleranci. Nostalgii v měřítku společenském ovšem autorka destruuje v rovině psychologie postav. Záludnosti falešné harmonie není její hrdinka schopna zvládat a její osud končí neodvratným požárem. V současné nevlídné ukrajinské každodennosti vibrují významové vlny tohoto románu nepochybně citelněji než v našem kontextu, nicméně kultivované připomenutí světa, ke kterému kdysi patřila i naše země, nemusí být marně prožitým časem.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15

Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně

Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera.   Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat.   Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá.   A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti.   Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici.    Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností.   Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné.   Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost.   Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur.   Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické.   Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu.   Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo.   Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal.   Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti.   Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany.   Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu.   Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat.    Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak.   Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme.   Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo.   Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie.   Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média.   Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům.   Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky.    Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice.   Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá.   Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují.   Někdy je třeba skutečně velkého pochopení.  Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu.   Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost.   Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction}  Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).

Čas načtení: 2019-08-01 05:46:38

Nevyčnívat z jednotné společnosti

Vždy, když čtu o tom, že za komunistů zas tak špatně nebylo, nebo že bylo dokonce líp než dneska, vzpomenu si na soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. Když slyším, jak ten či onen mluví za všechny, za lidi, za lid, za národ, za nás, myslím na soudruha Hůrku. Když každou chvíli někdo hořekuje nad tím, jak jsme nejednotná společnost, jak jsme rozděleni a jak třeba nás spojit, vybaví se mi soudruh Kindl. Nikdo je dnes už asi nezná, ale jsou dokladem toho, že za toho jejich vysněného komunismu, se kolikrát dobře nežilo ani komunistům samotným.  Sedět v archivu a číst desítky let staré zprávy ze schůzí, to může vypadat jako ta nejnudnější věc na světě. Kdo to ale zažil, potvrdí, že to může být nejen napínavé, ale i poučné. Ale taky vás nad těmi texty může přepadnout pocit studu za jiné.  Nebyly jen slavné a velké a dodnes připomínané oběti totality. A jejich velikost jistě nezmenší několik osudů běžných lidí, které v padesátých letech také postihl režim, který sami budovali. Sice ne fatálně, ale možná i tak dost bolestně. Minimálně tím, že na věky do zápisů ze schůzí zaklel jejich selhání, jejich malost, hloupost, směšnost. Něco, co bychom asi nikdo za sebe nechtěli.  Poměr, co nezůstal bez následků Nevěra je ošemetná věc, může v mnohém a mnohým ublížit. A nemusí se ani provalit tak jako v roce 1953 v Liberci na jistého soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. V říjnu toho roku projednával tamní okresní výbor jejich "případ" – provinili se tím, "že ač ona vdaná a on ženat, udržovali spolu poměr, který nezůstal bez následků. Došlo to tak daleko, že to budilo veřejné pohoršení a bylo nutno tento případ stranicky řešit." Každý nevěrník mezi námi ať si to prosím představí. Jako by nestačilo vlastní svědomí, jako by nestačily nepříjemnosti a tragédie doma, ještě vás vytáhnou na schůzi, "stranicky to řeší" a řádně to properou přede všemi. "Disciplinární komise vyšetřila tento případ a dává návrh na stranický trest III. a IV. stupně s. Jonášovi, tj. veřejnou důtku a odvolání z veřejných funkcí. Přítomní členové OV tento návrh schválili a s. Jonáš po připomínkách, které k tomu měl, stranický trest přijal a slíbil, že svou prací a poměrem dokáže znovu získat důvěru strany. S. Havelka uzavřel tento případ a zdůraznil, že toto bude poučením i pro ostatní. Potom s. Jonáš opustil zasedání." Ten režim, za kterého přece nebylo zas tak zle, že, nejen že vraždil a zavíral za jiné názory do vězení, ale ještě lezl lidem do ložnice a nadšeně kádroval i tam. Nikdo si nemohl být jistý. Ani komunisté sami. Vždy se našel někdo, kdo mohl zaškodit tak, že šlo nejméně o ostudu, ne-li o více.  Jediný udavač V roce 1954 také v Liberci řešili až na kraji případ, kdy na hranicích ústeckého a libereckého kraje vyskytl se "agent zahraniční rozvědky." Kdo ví, kdo to byl, a jak dopadl. Zůstal po něm zápis, který říká, že v obci, kde se ukrýval, "žije 50 % komunistů a všichni věděli o tom, že se tam skrývá agent zahraniční rozvědky, a z těchto 50 % komunistů ani jeden nedokázal přijít na SNB. Nyní se konečně jeden komunista po dvou letech odvážil a vyzvědač byl realisován." U té "realisace" bychom asi nikdo být nechtěli. Ale ani mezi tou půlkou lidí ve vsi, kteří sice měli partajní knížku, ale – pokud opravdu o tom věděli – asi dobře věděli, proč to dva roky nehlásit. Až na jednoho.  Vždy se v takových režimech najde jeden, který ví lépe než ostatní, co je třeba. Bývalo na to úsloví, že "agilní blbec je horší než třídní nepřítel." Jeden nemusí být ani nevěrník, ani špion, ani komunista. Kolikrát stačilo chodit normálně do práce, aby vám režim ukázal, jak prima je žít ve světě, kde vládne jen malá část společnosti vybavená patřičnou průkazkou a potřebnou mocí. Rok 1953 a stále Liberecký okres – ať se držíme jediného příkladu – na schůzi tamního okresního výboru jistý soudruh Zvára kritizuje agitaci v továrně Totex v Chrastavě: Soudruzi tam mají "velmi pěkně technicky provedenou bleskovku. Je tam v podstatě znázorněn diagram, jak závod od začátku roku plnil plán. Kde jde křivka plnění dolů, tam je namalována opice, která má na prsou nápis Absence, jinde je to Fluktuace. Je to velmi pěkně provedené, avšak to hlavní bleskovce chybí. To je útočnost a konkrétnost. Takto se nad tím pracující pozastaví, pokoukají, pochválí, zasmějí, avšak účel to nesplnilo. Jak jinak by bleskovka působila, kdyby místo jedné opice s nápisem absence bylo tam vyobrazeno hejno opičáků a na prsou bylo napsáno jejich jméno." To by byla přece krása. Přijdete jednou do práce pozdě, nebo se dokonce rozhodnete, že chcete pracovat jinde, a odpoledne je vaše jméno na nástěnce napsané na nějaké opici. Nebo ho dokonce vytroubí po celé továrně z rádia. "Soudruzi v ČSAO Hrádek každý den o svačině ironickým způsobem hlásili v závodním rozhlase všechny zaměstnance, kteří ten den přišli pozdě. Jistěže to pomáhalo a soudruzi v hlavním výboru konkrétně vyprávěli, jak to na lajdáky působilo a jak většina z nich se změnila. Je však třeba toto hlášení provádět bez ohledu na osoby." Ano, bez ohledu na osoby, pěkně rovnostářsky. Jenže toho se ani soudruzi sami nedrželi, ani na ÚV, ani v Hrádku: "Jednou přišel také ředitel s. Hůrka pozdě. Ten den závodní rozhlas mlčel a mlčel celý týden. Jistěže toho si pracující všimli, ztrácí důvěru k závodnímu rozhlasu, závodní rozhlas přestává působit. Připouštím, že s. Hůrka nepřišel pozdě do zaměstnání z lajdáctví, je možné, že měl služební jednání či jinou práci, přesto se však tím měl závodní rozhlas zabývat. Tím by autorita ředitele nijak neutrpěla." Šimůnci zasahují Tady už je vyloženě jen krůček k pravé soudružské kritice. A i tu měl soudruh Zvára ve svém referátu. Třeba v kalírně v Hrádku nebyla tehdy dobrá politická situace (dělníci si asi mysleli, co chtěli, nebo si nemysleli radši nic) a také nedobrá pracovní morálka. Ale našel se soudruh Šimůnek a ten "si vytkl úkol situaci změnit. Dříve při svačině dělníci seděli zvlášť, neměli zájem o jakoukoli besedu. Postupně se s. Šimůnkovi podařilo dostat je dohromady a to při svačině debatovali o fotbale, o tancovačce a často i o holkách, mezi takovou diskusí soudruh Šimůnek nadhodil různou politickou otázku. Postupně se dostal k tomu, že dnes jiná diskuse o svačině se nevede, než o politické situaci." Otázka je, jestli to dělali dobrovolně, nebo se báli Šimůnka.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} A když se nebáli, tak se bát začali. Po měnové reformě roku 1953, která okradla velkou část společnosti o veškeré úspory, a po zrušení přídělového systému, se také na Liberecku našel jistý soudruh Kindl, kterému se leccos nelíbilo. Archiv o něm mluví jako o "bouřlivákovi, politicky nejslabším, který má výhrady k tomu i onomu." A tento Kindl přišel s názorem, že teď už není třeba platit příspěvky ROH, když jsou zrušeny jakékoli poukazy.  Padl ale na téhož Šimůnka a ten mu to přede všemi soudružsky vysvětlil. O svačině přivedl na to besedu a říká: "Víš, Kindle, ono to ÚRO není jenom pro poukazy. Přídavky na děti, skvělé sociální pojištění, organizování rekreace pracujících, vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň pracujících, to všechno je práce ROH. A postavit se mimo ROH by nebylo správné, byli bychom sami proti sobě." A výsledek? Podle zápisu OV KSČ teď "soudruh Kindl sám vybírá příspěvky ROH a vybírá je důsledně a rád." Mohli jinak?  To mne vždy v tom archivu nad starými zápisy napadá – opravdu soudruh Kindl rád vybíral příspěvky na ROH, nebo to dělal, aby měl pokoj? Nebo si ho Šimůnek opravdu koupil těmi rekracemi a pojištěním? Opravdu si soudruh Jonáš svým dalším mravným životem získal důvěru strany? Začal ředitel Hůrka chodit včas, protože tím pomohl hospodářství, nebo se nechtěl slyšet nikdy v závodním rozhlase, aby nebyl pro švandu králíkům? Nebo aby vůbec zůstal soudruhem ředitelem?  Všichni byli členy strany. Ale žilo se jim dobře? Nemá to být jejich omluva, ani žaloba. To bychom se daleko od jejich myšlení nedostali. Vždy nakonec dojdu k tomu, že si za to mohli sami, protože to připustili. Jenže nemohli jinak, protože to sami způsobili. Sami se chytli do vlastních kleští a možná se i divili, jak je v nich nepříjemně, nedůstojně a nebezpečno. Příliš často mysleli na to, že je správné, aby měli všichni stejně, tedy nic. Příliš často věděli sami nejlíp, co všichni chtějí a jak by všichni měli žít. Příliš chtěli, aby společnost byla jednotná a jednolitá. Jenže začali vyčnívat.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2022-03-11 08:43:12

O armádě, která bojuje stejně, jako cvičí

Současné nepříliš velké úspěchy ruské invaze na Ukrajině vzbuzují v mnoha lidech otázku. Je ta ruská armáda opravdu v tak žalostném stavu, nebo jde jen o elaborátní strategii, při které jdou nejdřív na jatka ty nejhorší jednotky a teprve pak bude následovat opravdová ofenziva tvrdých chlapů a nejlepšího vybavení? Tu druhou spekulaci jsem v poslední době slyšel asi osmkrát. Hodně lidí si nechce připustit možnost, že by velká ruská armáda byla takový papírový tygr. Nuže, myslím si, že situaci lépe pochopíme, půjčíme-li si k uvažování dva poznatky, které se neustále opakují na blogu ACOUP, což je jednomužný projekt profesora vojenské historie Breta Devereauxe. Jeho autor se specializuje na Římany, ale rozsah má očividně široký a ony se ostatně také některé ty věci opakují už od doby faraónů. První Devereauxova lekce: každá armáda odráží společnost, ze které vznikla V podstatě to ani nejde jinak. Jestliže jde o mnohonárodnostní říši (Rakousko-Uhersko), bude i její vojsko mluvit mnoha jazyky a velení s tím musí počítat. Jestliže jde o zemi s vysokým procentem negramotných (Afghánistán), nemůžete předpokládat, že si vojáci za domácí úkol přečtou manuál. Chudé země budou mít hůře vybavenou armádu než bohaté, výjimky jako trestuhodně zanedbaný Bundeswehr jen potvrzují pravidlo. Italští vojáci budou určitě víc pít víno a zpívat, od Finů se to čekat nedá, ale jako národ osamělých lovců budou mít zase skvělé snajpry (a vskutku). Británie coby mořeplavecký stát má silné námořnictvo. Japonci, poslušní do roztrhání těla, bojovali za druhé světové války (i předtím) až suicidálním způsobem. Decentralizovaní Švýcaři si dodnes udržují miliční model armády. A ruský voják bude nepochybně tolerovat nedostatek jídla a zimu lépe než jeho kolegové ze západu, ale zase asi zažil od svých spolubojovníků dost šikany na to, aby pak některé z nich třeba s chutí nechal ve štychu, nastane-li k tomu příležitost. No, a teď se tedy podívejme na Rusko. Putinovo Rusko je stát, ve kterém byli oligarchové politicky tvrdě zkroceni, ale ekonomicky se jim stále daří. Dokud jsou poslušní, můžou si hrabat, jak se jim zachce. Ruská ekonomika z velké části stojí a leží na vývozu nerostných surovin, což je obor, který má tendenci přitahovat spíš mafiány než mozky – všude na světě. Propast mezi tím, jak bohaté je Rusko na všechny možné druhy přírodních surovin, a mezi životní úrovní běžného Rusa, je také docela dramatická. Jiné státy založené na podobném principu (ropná království) sice taky mají tisíce princů a boháčů, ale snaží se aspoň přerozdělit zisky z prodeje ropy mezi zbytek svých občanů natolik, aby byla jejich životní úroveň uspokojivá a nelákalo je to k nějakému džihádu apod. To v Rusku neplatí, tam je mezi vládnoucí vrstvou a řadovým Rusem poměrně značná propast a vždycky byla. Takže taková propast bude i v armádě. Může být armáda funkční, když zbytek státní struktury je zkorumpovaný? Proč by měla tvořit nějakou ojedinělou výjimku? Koneckonců těch peněz, které se v ní točí, je hodně – ideální terč pro to, pořádně ji vytunelovat a nějak to zakamuflovat před carem, který sedí daleko, předaleko a do provincií zas tak dobře nedohlédne. Druhá Devereauxova lekce: každá armáda bojuje tak, jak předtím cvičila Zase, v podstatě to nejde jinak. Ve vysoce stresové situaci upadají lidi do zajetých postupů (je to pořád lepší než zpanikařit). Před pár dny vyšel velmi dlouhý článek na serveru RUSI, který rozpitvává záhadně slabou přítomnost ruského letectva na bojišti. Jeho gró zní, že Rusové cvičí svoje piloty v podstatně menším rozsahu než NATO, které vydává za cvičení obrovská množství peněz. Žádné desítky letadel ve vzduchu naráz, které by musely koordinovat svoji činnost s pozemním vojskem a námořnictvem, žádné realistické nasazení protileteckých zbraní, ale jen daleko jednodušší úkoly typu „leťte někam ve dvou a svrhněte bombu na označený cíl”. Pak ale samozřejmě v ostrém boji nemůže to letectvo předvádět stejné výkony, jako když koaliční jednotky rozbily roku 1991 Husajnovu armádu napadrť. Cvičení jsou drahá. Chcete-li simulovat opravdu velké operace, nemůže to být nějak řádově levnější než vést tu válku pár dní doopravdy. Množství vystřílené munice a spáleného paliva je fantastické, stejně tak opotřebení strojů; jedna letová hodina vrtulníku nebo stíhačky vyjde na statisíce korun. Aspoň vám v rámci cvičení nikdo tu techniku skutečně neničí, ale i tak je to velmi drahý špás. A Rusko má přitom HDP srovnatelné s Itálií čili poměrně malou mocností. Respektive před sankcemi mělo. Itálie si už dávno nemůže dovolit vést velké pozemní války sama, leda v rámci NATO. (Ano, na paritu kupní síly je Rusko bohatší než Itálie, ale zas takový drastický rozdíl to není.) Pak ale ta ruská armáda nemůže být moc dobře vycvičená. Z principu, nejsou na to peníze a ta armáda je přitom poměrně velká, tudíž se ty peníze ještě rozřeďují. Klidně je možné, že by se teď Rusům na Ukrajině dařilo lépe, kdyby svého času tu armádu osekali třeba na třetinu její současné velikosti, ale dopřáli té zbylé třetině prvotřídní výcvik a vybavení. Tanková dopravní zácpa Když jsem napsal článek, ve kterém byla fotka tlustého pilota ze sestřeleného Suchoje, dostal jsem od řady čtenářů verbální výprask, že je to povrchní, stupidní, podle jednoho člověka nelze soudit celou armádu atd. Nuže, ano, mohl jsem si to odpustit, ale některé věci by se neměly stát ani jednou nebo sporadicky, a taková obezita v kokpitu stíhačky patří mezi ně. Pokud třeba potkáte elektrikáře, který olizuje dráty v otevřené zásuvce, nesvěřujte mu proboha svůj dům, i kdyby vás ujišťoval, že to dělá jen každého 1. srpna a zbylých 364 dnů v roce se chová normálně. Takové věci se prostě nemají stávat vůbec. Ukážeme si nyní dvě videa obsahující chyby, na které člověk nemusí být žádný Guderian, von Clausewitz ani Devereaux, aby je viděl. První z nich, tanková kolona na předměstí Kyjeva napadená Ukrajinci. (Zvuk je z hovoru, který údajně Ukrajinci odposlechli.)   Vidíte tu „dopravní zácpu” zhruba patnácti vozidel v čase 0:20 a dále? To by se vůbec nemělo stávat. Nikdy. Toto je zastavěné území, poměrně nepřehledné, z každé boudy na vás může vylézt nějaký ten zahradní skřítek se sv. Javelinem na rameni a udělat z vás sekanou. Nikdy nevíte, čím vším nepřítel disponuje a co se proti vám chystá použít. A základní zásada je, že si ta vozidla v takové situaci mají udržovat určitý odstup. Jinak by se mohlo stát i to, že jeden zásah z nějaké těžší zbraně poškodí nebo zničí ne jedno, ale dvě či více vozidel naráz. Toto by správně měli mít ti tankisté nadrilováno až do podvědomých reflexů. Nemají. Ještě si navíc v takové skrumáži navzájem překážejí a ze čtvrtého či pátého vozidla nemají moc šanci vidět, co se děje před nimi, přitom v relativně malé vzdálenosti kolem 50 metrů. Z tanků se obecně kouká dost blbě a správně by je v zastavěném území měla doprovázet početná pěchota, sledující právě to, jestli z těch zahradních bud nevylézají nepřátelští skřítkové. Není tam. Kde je? Jak se chytit do pasti Další video, nejspíš od doněckých nebo luhanských separatistů. Rusové vesměs sebrali svým vojákům mobily, takže většina videí z druhé strany je od separatistů. Nakonec ale prašť jako uhoď, ti separatisté bojují po ruském způsobu a jsou vycvičeni Rusy. Video je pěkně chaotické a hodně skáče, málokdo by dokázal držet rovně mobil, když se po něm střílí. Ale stejně chvílemi uvidíte, že ta silnice je v některých úsecích lemovaná zátarasem z ostnatého drátu. To není běžný prvek ukrajinského venkova. To tam ten nepřítel nachystal, aby vám v daném místě znemožnil z té silnice utéct a rozptýlit se po okolní krajině. Takovým místům, připraveným k nemožnosti úniku, se v anglické hantýrce říká kill zone, a překlad snad ani není potřeba. Žádný kompetentní velitel do něčeho takového dobrovolně nevleze, leda by měl superjistotu, že už žádný nepřítel v okolí nezbyl. Tato jednotka vpochodovala do celkem zjevné kill zone za bílého dne a taky to předvídatelným způsobem schytává. No nic, konec videí. Armády odrážejí společnosti, ve kterých vznikly, a bojují tak, jak jsou vycvičeny. A současná válka na Ukrajině z toho není žádnou výjimkou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2020-04-25 07:11:44

Jak společnost rozděluje nedostatkové statky v době pandemie

Současná epidemie koronaviru zvýraznila důležitou otázku: jak přidělovat zdravotní péči a zdravotnický materiál. Jaká jsou tedy kritéria rozdělování? Tento problém je součástí širší problematiky, před kterou stojí společnost: jakými mechanismy rozdělovat mezi svými občany nedostatkové zdroje a na jakých principech by mělo toto rozdělování stát. Ekonomie se zabývá alokací nedostatkových zdrojů nekoordinovaným způsobem (trhem), zatímco politologie se zaměřuje na rozdělování státem, která probíhá skrze daňový systém záměrně a koordinovaně. Přesto ve společnosti existuje oblast institucí, která zůstala do velké míry mimo pozornost obou zmíněných věd a v níž alokaci důležitých statků provádí relativně autonomní, tzv. lokální instituce. Ty mohou být omezeny směrnicemi z centra (státu), přesto mají autonomii stanovit si vlastní preferovaný systém rozdělování. Příklady typů statků, které tyto instituce rozdělují a otázky ohledně principů rozdělování, které si tyto instituce v době pandemie a v jiných situacích kladou, jsou následující: Kdo a na základě jakých principů dostane nejdříve roušky a respirátory? Kdo a na základě jakých principů dostane ledvinu k transplantaci? Kdo a na základě jakých principů bude přijat na výběrovou školu? Kdo a na základě jakých principů bude propuštěn? Komu a na základě jakých principů bude přiznána adopce dětí? Je třeba se zorientovat ve velmi spletité síti rozličných principů rozdělování těchto statků. Životní šance občanů v moderních společnostech nezávisí pouze na rozhodnutích trhů nebo státu (vlády), ale také na alokacích, které provádí relativně autonomní instituce (od přijímání do mateřské školky až do domova důchodců). Život občana se tak dá popsat jako „setkávání se“ s institucemi, které mají moc mu přidělit či odmítnout statky, o které žádá. Některá rozhodnutí jsou pro občana bezvýznamná (zda dostane od univerzity přidělené parkovací místo), některá jsou však zásadní (zda obdrží nedostatkové zdravotní statky či povolání do armády v době války). Při slově „životní šance“ by měl sociální a politický vědec zbystřit pozornost. Sociální a politické vědy v rámci výzkumu sociální stratifikace zkoumají s odkazem na Maxe Webera životní šance jedinců v závislosti na jejich postavení na trhu. Je třeba si ale být vědom důležitého faktu, že životní šance lidí v moderní společnosti nejsou dané jen jejich postavením na trhu, ale jsou v nemalé míře ovlivněny i rozhodováním lokálních institucí. Domnívám se, že tento aspekt by neměl být ve výzkumech opomíjen. Principy lokálního rozdělování V rámci principů lokálního rozdělování můžeme rozlišit šest kategorií, které instituce používají (spravedlivě i nespravedlivě) při rozdělování nedostatkových statků. A/ První kategorii tvoří čtyři rovnostářské principy. 1/ Absolutní rovnost. Někteří filozofové ji vidí jako výchozí bod pro rozdělování: pokud není důvod proti, statky by se měly dělit rovným dílem. I když neexistuje shoda ohledně toho, zda rovnost je spravedlivá, je často opěrným bodem pro řešení konfliktů. Tyto rovnostářské principy však mohou být podpořeny i utilitárně. Když je celkový užitek maximalizován rovným rozdělením statku. Rovné rozdělování nedělitelného statku může být dosažena také tím, že se nedá nikomu. 2/ Lepší řešení je však rozdělovat zdroje na základě loterie, která dá každému občanu stejnou šanci statek získat. V dnešních společnostech se loterie používá například při výběru občanů do poroty a při povolávání do armády. Je však zajímavé, že dnes se obecně tento princip používá velmi málo a v souvislosti s alokací nedostatkových zdravotních statků se zavedení tohoto principu, pokud je mi známo, nediskutovalo. Přitom je v něm obsažena silná morální hodnota – rovnost všech lidí – jelikož rozděluje statky nestranně (nezaujatě). 3/ Rotace je princip, kdy každý dostane přidělený statek či závazek na určitou dobu podle předem daného řádu. Uplatňuje se při svěřování dětí do péče rozvedených rodičů nebo v podnicích při přidělování žádaných termínů dovolených. 4/ Rovné odchýlení od určité hranice. Mnoho otázek lokálního rozdělování se týká potřeby omezit celkovou produkci nějakého statku, např. mléka a s tím související mléčné kvóty, emise plynů apod. B/ Druhou kategorii tvoří principy časové 1/ Čekání ve frontě se používá při přidělování širokého množství statků (od spotřebního zboží, přes zdravotní péči až po přijímání na vysoké školy). Oproti pořadníku je ztrátou času, protože tam stačí jen poslat nebo ohlásit svůj požadavek. Přes tuto svoji zjevnou neefektivnost je přesto vysoce ceněno co do principu férovosti. Obětování času čekáním ve frontě je nahlíženo jako zásluha a ochota čekat jako míra potřebnosti daného statku. Tento princip, v souvislosti s dnešní koronavirovou krizí, však nevypadá však příliš atraktivně, protože se používá jen v těch případech, kdy neexistuje zásadní (životní) rozdíl mezi vyšší a nižší potřebností příjemců daného statku 2/ Pořadník se používá jako princip rozdělování např. operací nebo místa v mateřské školce. Přijetí k vyšetření u lékařů-specialistů je často řešeno zapsáním se do pořadníku, zatímco přístup k vyšetření u praktických lékařů se řeší čekáním ve frontě. Stejně jako při čekání ve frontě, doba čekání je znamením zdravotní potřebnosti (nemoc se časem zhoršuje). Pořadník nevyžaduje nákladné a kontraverzní rozhodování. 3/ Seniorita je kritérium při rozdělování statků a závazků, které se vztahující k práci: povýšení (nejstarších) a propuštění (nejmladších). C/ Třetí kategorii tvoří principy definované statusem: věk, pohlaví, rasa, občanství, místo residence, povolání. Věk se často bere jako pozitivní i negativní kritérium. Staří si zaslouží vyšší prioritu při rozdělování životně důležitých zdravotních statků kvůli tomu, co dali společnosti. Argument zní: úsilí předchozí generace nám umožnilo těšit se z mnohem většího životního standartu, než měla sama tato generace. Na druhé straně je zde však i protiargument: staří lidé by měli mít nižší prioritu, protože více života zachráníme tím, když přidělíme nedostatkový zdravotní statek mladým. V současné situaci se při rozdělování zdravotní péče (statků) bere věk jako negativní kritérium – za podmínky, že příjemci mají stejnou potřebu dané péče (k tomuto kritériu se dostaneme později). Gender – ženy nebyly dříve povolávány do armády, při evakuacích v případě katastrof měly přednost a také se jim i přednostně přidělovaly děti při rozvodu apod. Naopak zase nesměly volit, děti dostával přednostně do opatrování otec a byly vyloučeny z některých druhů povolání apod. Sexuální orientace – praktikuje se jako vyloučení v rozmanitých kontextech (například v některých zemích nemohou být homosexuálové přijati do armády) apod. Etnický status – různým minoritním skupinám bylo často upíráno právo volit, vstoupit do armády, zapsat se na školu či ucházet se o určité povolání apod.  Občanství, rodinný status, místo bydliště a povolání dokumentuje například to, že v 80. letech mělo mnoho transplantačních center v USA limity na počet transplantací ledvin, které bylo možné provést cizincům. D/ Jedná se pravděpodobně o nejdůležitější kategorii principů rozdělování, ale schází nám obecné jméno pro tuto kategorii. Patří sem potřeba, efektivnost a dřívější přispění. a/ Potřeba je dána nízkou úrovní, definovanou nějakým kritériem. Říká nám například, že bydlení by se mělo přidělit těm, kteří žijí v nejhorších podmínkách, lékařská péče je přednostně směřována k těm, kteří jsou na tom zdravotně nejhůře. Tento princip je dnes v souvislosti epidemií koronaviru výrazně prosazován jako první kritérium při rozhodování o distribucí lékařské péče. b/ Efektivnost nám říká, že statek by se měl alokovat těm, kterým nejvíce zvýší užitek, definovaný nějakým kritériem. Někdy jde stejným směrem jako předchozí (tj. potřeba) - nejvíce se blaho zvýší u nejhůře postižených. Někdy však jde i proti – potřební jsou na tom tak špatně, že nezískají ze statků nejvíce užitku. Měly by být ledviny transplantovány nejtěžším případům anebo těm, kteří s největší pravděpodobností přežijí? Právě toto druhé kritérium se v dnešní krizi aplikuje. Obecně se uvádí, že většinou jsou jednotlivé principy upřednostňovány různými kategoriemi aktérů. Aktéři prvního řádu (v tomto případě nemocniční úředníci) se starají především o efektivní využití zdrojů, zatímco aktéři druhého řádu (v tomto případě lékaři) dávají přednost nejakutnějším pacientům. Domnívám se, že v současné situaci však obě kategorie aktérů postupují stejně – jde jim o efektivitu alokace, kterou je pravděpodobnost přežití pacienta. c/ Někdy jsou statky alokována podle toho, zda aktér nějakým způsobem dříve přispěl k tvorbě společensky ceněných cílů. Například po druhé světové válce byli demobilizováni přednostně ti vojáci, kteří na tom byli v bodovém ohodnocení za válečné zásluhy nejlépe. E/ Další kategorií jsou principy založené na moci – a to buď peněz (kupce) nebo vlivu. Zde je třeba si však uvědomit, že pokud bohatí získají statek úplatkem, není to klasifikováno jako tento princip rozdělení, protože v tomto případě došlo k porušení oficiálních principů, které byly zavedeny institucí k alokaci daného statku.  Na závěr je třeba konstatovat, že zkoumání principů lokální spravedlnosti se vzpírá generalizaci – ty jsou do velké míře vytvářeny na základě výjimek, kompromisů a jedinečných rysů, kterým se dá porozumět jen odkazem na specifický historický kontext jejich vzniku. Bude proto zajímavé sledovat, které principy rozdělování prvků zdravotních péče se objevují a budou objevovat, a to nejen u nás, ale v různých zemích a kulturách, v kontextu současné koronavirové pandemie.    Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o rozdělování nedostatkových zdrojů z evropské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-29 10:00:00

Britští patnáctiletí jsou nejzdeprimovanější v Evropě, ale Česko je na pátém nejhorším místě

Foto: Grafika Children's Society.  V levém sloupci je všeobecná občanská spokojenost v jednotlivých evropských zemích (na škále  10 bodů, desítka je nejlepší, Česko je na šestém nejhorším místě), v pravém sloupci je procento zdeprimovaných patnáctiletých. „Recese pocitu štěstí": Britští patnáctiletí jsou na konci evropského žebříčku spokojenosti, čeští jsou pátí nejhoršíČtvrtina britských patnáctiletých uvádí nízkou životní spokojenost, v Česku je zdeprimováno 20,7 procent patnáctiletých. Nejlépe je na tom Nizozemsko, kde je zdeprimováno jen 7 procent patnáctiletých.  Ve Spojeném království hlásí nízkou životní spokojenost více patnáctiletých než kdekoli jinde v Evropě.Analýza společnosti Children's Society ukazuje, že tato skupina je na konci evropského žebříčku životní spokojenosti v rámci 27 zemí. Ve Spojeném království uvedlo nízkou životní spokojenost 25 % patnáctiletých dětí, v Česku 20,7 procent, zatímco v Nizozemsku je to 7 % dětí stejného věku, což je nejnižší úroveň ze všech zkoumaných zemí.Obzvláště postiženy jsou britské dívky a děti ze znevýhodněného prostředí, přičemž jako klíčový důvod špatné životní pohody je uváděna potravinová chudoba.

Čas načtení: 2020-07-09 20:34:00

Poselství lásky z protektorátu - 2. díl

Poselství lásky z protektorátu - 1. díl 3) Hlavně měj holka rozum! Nebo budeš hrozně nešťastná... Tohle životní naučení jsem slýchala od babičky v dětství často. Zjevně jde o moudro podložené životní zkušeností. Babička nelitovala své tehdy rozumové volby partnera (alespoň tak, jak to vidím) zejména proto, že se do něho později zamilovala. V jejich korespondenci je postupně rostoucí blízkost hodně vidět. Jak se tak stalo? Dovozuji, že děda měl prostě pravdu. Skutečně měli dobré předpoklady tvořit harmonický pár. A závazek a intimita vedly nakonec i k vášni. Důležitý byl společný čas, chuť si naslouchat a vztah budovat – a také společné překonávání protivenství, které mladému páru do cesty stavěla doba. Dokonce z Reichu děda babičce na podzim 1943 píše, že vnímá, jak odloučení jejich vztah utužilo. ale že už by to opravdu mohlo stačit. I na romantiku konečně dochází, když si píší, jak se jim o sobě navzájem zdá a touží po sobě. 4) Žijeme spolu v klidném souladu... Vzájemné zalíbení a podpora přetrvaly i po dědečkově návratu domů, sňatku a poté, co se jim v roce 1944 narodil syn. Vyčíst je můžeme z dopisů z druhé poloviny roku 1946, kdy si děda odbývá vojenskou službu na druhé straně republiky (opravdu kroutím hlavou nad tím, jak se k nim chovala republika – po válce ještě vojenskou službu... – co jsou ve srovnání s tím stesky naší generace?). Konkrétně větu s manželkou spolu žijeme v klidném souladu pak napsal dědeček do svého životopisu v roce 1970. A vzhledem k tónu dopisů rodiny i fotografií ze sedmdesátých let nešlo o žádnou lež. Ostatně já je tak pamatuji i v letech devadesátých, kdy jsem s nimi pobývala. Pevný řád a laskavost byly v jejich domácnosti mile vyvážené. A jejich vztah díky vzájemnému pošťuchování i objetím na pohled radostný a živý. 5) Životní bilance? 80 let, z toho cca 60 spolu... Dědeček a babička oba zemřeli krátce po dosažení svého osmdesátiletého jubilea. Zanechali na planetě dva syny, pět vnoučat a zatím nedokončený počet pravnoučat (dosud 9, brzy snad deset :-) ). Celou rodinu dokázali stmelovat dohromady díky tomu, jak investovali svou energii. Tvořili srdce rodiny, která se scházela v prostorách společné chalupy a ukazovali nám všem příklad, jak se dá společně žít. Zemřeli v mém dospívání (děda, když mi bylo dvanáct a babička v mých šestnácti). Strašně mi chyběli. Později jsem měla dojem, že jsem je hodně idealizovala. Tohle připomenutí jejich životní cesty mi ale ukazuje, že ta idealizace zas tak velká nebyla. Tedy klobouk dolů a dej vám pánbůh věčnou slávu. A babi, měla jsi pravdu i se svým však vy si jednou vzpomenete... Jak vše začalo? Krabice s dopisy

Čas načtení: 2023-06-28 13:08:24

Jak si správně nastavit životní pojištění

Řada Čechů stále považuje životní pojištění za zbytečné. Ve většině případů podceňují reálně hrozící rizika jako je smrt, invalidita či trvalé následky úrazu. Tyto nepříznivé životní události mohou potkat každého a vždy mají zásadní a okamžitý dopad na rodinný rozpočet. Sjednání životního pojištění by neměli příliš dlouho odkládat zejména živitelé rodiny. Čím nižší je totiž vstupní [...] Příspěvek Jak si správně nastavit životní pojištění pochází z Rodinné finance

Čas načtení: 2010-09-10 00:00:00

Kapitálové životní pojištění

Chcete myslet na své blízké a zajistit je pro případ nešťastné události? A zároveň se připravovat na léta, kdy se vám budou hodit nějaké úspory? Přečtěte si něco o kapitálovém životním pojištění. Životní pojištění a kapitálové životní pojištění Oba pojmy si jsou velmi blízké. Kapitálové životní po ...

Čas načtení: 2021-11-26 13:43:05

O hledání a nalézání

Život je cesta, na které se lidé potkávají, ale často i míjejí. To jsou slova autorů knížky s titulem O hledání a nalézání Olgy Nytrové a Bohumila Ždichynce, která se právě teď objevila na pultech našich knihkupectví. Srdce se podobá nejmenšímu světýlku, které spojeno s Láskou nikdy nezhasíná, vyslovila v básni Prosincové ticho spisovatelka, básnířka, esejistka, publicistka, dramaturgyně, vysokoškolská pedagožka a předsedkyně Pražského klubu spisovatelů a vedoucí literárně dramatického klubu Dialog na cestě, Olga Nytrová, působící v duchovenské službě Církve československé husitské. Podstata lidské existence tkví v životním přesahu sama sebe a najít cestu k sobě znamená i najít cestu k druhým, jít za světlem a stát se světlonošem– to jsou slova lékaře-internisty, vědeckého pracovníka, spisovatele, básníka a esejisty Bohumila Ždichynce. Kniha je rozdělena do dvou částí. První s názvem Světlo v srdci představuje básně a eseje, v nichž se odrážejí přírodní, historické, společenské a teologické souvislosti světa a lidského vědomí. Použiji slova z doslovu docenta Miloše Kodejšky: básně a eseje zachycují odvěkou touhu člověka chodit po světle, vnímat životodárnou sílu vyplývající z Kristových biblických slov – Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Olga Nytrová říká, že teprve prožitkem víry vstupujeme do věčnosti. Je přesvědčena o tom, že umění, zvláště slovesné, může hrát významnou roli v duchovní kultivaci. Základním projevem víry je podle autorky postupná nezávislost člověka na tradičních vzorcích víry, od kterých je třeba se odpoutávat a přibližovat svou víru ke stále hlubším hodnotám. Tou pravou hodnotou je pravda jako projev bytí. Bohumil Ždichynec má názorově hodně společného s uměleckými životními náhledy Olgy Nytrové. Je přesvědčen, že víra umožňuje nacházet vnitřní svobodu, chápat děje nejenom v exaktních ale i duchovních souvislostech, kterými se zabývají vědy teologické, sociální i přírodní. Víra podle něj vychází ze zkušeností a moudrostí minulých generací, které představují tolik potřebnou názorovou stabilitu. Druhou část knihy nazvali Stezkami světla a je tvořena mozaikou uměleckých náhledů na člověka v průběhu jeho životní cesty. Oba básníci se uměleckými prostředky snaží, aby lidé procitli a vnitřně spatřili stezky světla i určité životní nástrahy a aby pochopili, že představují jejich vlastní cesty ke štěstí. Každý z autorů se s tématem hledání a nalézání v lidském bytí popasoval po svém. Láska, kamarádství, poctivost, dobro se nám vracejí zase jinde, jindy a odjinud, sděluje doktor Ždichynec. Životní mezníky vyznačují lidskou pouť na tomto světě, vytyčují cestu, kterou si lze představit také jako hledání smyslu narození a smrti, životních jistot, jako konfrontaci s pravdou, jež činí člověka lepším a dává v něm vyniknout tomu podstatnému. Olga Nytrová dochází k poznání, že hledáme svoji celistvost a totožnost, snažíme se chápat vlastní generaci a její směřování. Těší nás, když se čas od času setkáme s někým, jehož otázky jsou blízké těm našim. Cítíme přitom nepříliš častý souzvuk a zároveň nás provokuje jistá odlišnost. Napadají nás nové souvislosti, odhalujeme potřebu nenahraditelného mezigeneračního dialogu. Autoři se shodují v otázce, jak naložit s hodnotami v naší příliš sebestředné době. S přáním Miloše Kodejšky bych si dovolila rovněž souhlasit: Kéž je posláním tohoto díla vnést lidem do srdcí světlo a prozářit jejich správné životní cesty, ať v naší zemi dojde k duchovnímu probuzení, které by přineslo tolik potřebnou společenskou proměnu!   UKÁZKY Z KNIHY Člověk a svět Bohumil Ždichynec Náš život se s rozvojem technologií zrelativizoval a stále rychleji se proměňuje. Nevíme, kam až dojde takto se vyvíjející svět i jak se projeví na člověku. Pusťme si pozpátku příběh světa, jako přetáčený film. Civilizace nás přehlušila, ztratili jsme schopnost vnímat ticho. Tak probíhá prožívání osudového obrazu genese a bytí. Pozbýváme schopnosti přetavit minulost ve zkušenost, jako poznání sebe sama, jako poodkrývání tajemství, které před nás staví svět, v němž žijeme. Vezeme se na energetické vlně, technika nás očarovala, ale co náš vnitřní svět? (...) Uvolnili jsme díky internetu svůj mozek k tomu, abychom hledali pro sebe nejlepší alternativu z možných cest, anebo jen k tomu, abychom podlehli jakési digitální demenci? Zkusme se dívat na zevní svět z perspektivy vnitřní zkušenosti. Aniž si to uvědomujeme, život je ve své relativitě krásným dramatem, které prožíváme každý sám, ve svém nitru. Jak s ním v dalších generacích naložíme? Třeba si osvojíme úplně jinou řeč ve stavech změněného vědomí. Myslím ale, že souvislostí se dobereme, jestliže obsah světa začneme vnímat jako vlastní myšlenkový obsah. To, co trvá, co se vrací, co odchází.   Křest poezie Bohumil Ždichynec V jedné pražské kavárně nad ránem, padal z oblohy červenožlutý písek Sahary. V oáze poezie zjevil se mi Saint-Exupéry, Malý princ s kvítkem prchavé krásy. Rosa metafor měla pomněnkovou barvu, rozpíjela se v očích. Vzal jsem rosu do dlaně, křtil poezii. Noc odvál vítr, začínal den. Kvítek pouštní chvíle zůstal pro herbář v mém srdci, ukládám sem verše, jako závaží krásy. Jsou extraktem víry, která léčí. Vyvěrají na cestě, po které jdu.   Hlas je svědectvím Olga Nytrová Hlas je jako holá dlaň jako oči s přimhouřenými víčky Hlas odtajňuje barvu srdce odhaluje výmoly na cestě prozrazuje ukryté nášlapné miny zaznívá v něm skřípění zlomů Hlas dává najevo omyly propady zlomy Nese v sobě trýzeň propastí touhu výšek nesdělitelnost proměny Hlas odhaluje pravou radost je intuitivním klíčem k hlubině srdce   Cesta Olga Nytrová Každý má svou stezku houštím života, pěšinu parkem, cestu pláněmi i roklinami. Jeden jde rozvážným krokem, má svůj rytmus, druhý poskakuje jako kůzle, třetí se vleče obtížen starostmi. Někdo se dívá radostně dopředu, jiný pohlíží na cestu s nedůvěrou a úzkostí, bojí se nemoci, stáří a opuštěnosti. (...) Před nedávnem jsem šla večer úzkou pražskou uličkou Liliovou do Jindřišské a potkala jsem drobného fousatého šedovlasého člověka v zimníku. Vypadal dost ošuměle a zanedbaně, tvář strhanou a vyžilou, nebylo by divu, kdyby si ho někdo spletl s bezdomovcem. Zvolna se ploužil, mobil přitisknutý k uchu a povídá do mluvítka roztřeseným hlasem: „Jo, před chvilkou mi volal syn. Byl právě na schůdcích do letadla, letí do New Yorku.“ Vnímala jsem přitom protiklad nemohoucnosti stáří, v kombinaci se vzdáleností a rozmachem mládí plného sil, jež se vydává na cestu na jiný kontinent. Byl to pocit zvláštně zprostředkované blízkosti. Cesty mnohých z nás se s narůstajícím věkem zužují. Propukne nemoc páteře, projeví se vetchost a opotřebovanost brání vycházení z bytu. Je tu náhle větší možnost věnovat se soustředěné cestě do vlastního nitra. Ježíš je cesta, on jde s námi. Přijde nechtěné asketické omezení. Ale to naopak všechno může vést k intenzivnější cestě dovnitř, do svého nitra.   Hledejme v sobě, co bude dál… Bohumil Ždichynec Vnést zkušenost do vědomí znamená uvědomit si ji a prožít ji. Tím docházíme k sebepoznání. Využití představivosti, imaginace, je pramenem přirozených tvůrčích sil. Má uzdravující vliv na duši, dochází-li během ní k dialogu mezi člověkem a jeho nevědomím. Celostní pojetí lidské existence není něčím, co je dáno a priori samo o sobě, je to vždy odpověď na výzvu. Opět to ticho visící tíživě a hmatatelně nad pozemskou krajinou, z něhož nyní zaznívá čísi fotogenický hlas. A srdce se ptá: „Lze myslet na život, na který nemáme čas?“ Staré latinské přísloví praví: „Beata est vita conveniens naturae suae“ – „Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností“. Technokratickou civilizací zbavováni tíže ozvěny, přestanou posléze zpívat i ptáci. Ti jsou posledními potomky dinosaurů na naší planetě, ale nejsou svým zpěvem náhodou také prvními básníky? Život je idea zhmotnělá do uměleckého díla. Hledejme v sobě, co bude dál.   O hledání a nalézání, nakladatelství Bondy, Praha 2021

Čas načtení: 2019-09-27 07:42:46

Amazonský prales se rabuje pro naše pohodlí

Houpám se v hamace pod moskytiérou v centru peruánské Amazonie na řece Madre de Dios mezi svými přáteli indiány Ece´je, ke kterým jsem přijel po 46 letech. Byli z mého návratu nadšení, i když to neprezentují tak emocionálně jako my. Cítil jsem však, že jsem mezi svými, nezapomněli na mne ani po tolika letech a měl jsem slzy v očích, když třeba čtyřiaosmdesátiletý Mateo Biaeja si na mne vzpomněl a s úsměvem bezzubých úst mne objal.  Tím největším zadostiučiněním pro mne však bylo, že moji diplomovou práci o jejich kultuře a o jejich způsobu života, kterou Univerzita Karlova nechala v roce 1974 přeložit do španělštiny, mají a používají jako návod, jak pokračovat ve svých tradicích. A když mi César Jojaje Eriney, současný představitel komunity Palmareal, kde jsem v roce 1973 strávil sedm měsíců, ukázal svoji kuzmu, tuniku vyrobenou z lýka podle mého návodu, byl jsem dojatý. Nepotřebuji být ověšen tituly, neprahnu po členství ve významné světové organizaci na záchranu indiánů a jejich lesů. Jsem v jejich lesích každý rok, vdechuji s nimi jejich svěží vzduch, jím s nimi zdravé ryby a zvěř, piji zdravou čistou vodu z amazonských řek a svou přítomností bojuji za jejich kulturu, za jejich přežití, za jejich lesy. Jsou stále lovci, rybáři a někteří kopaničáři pěstují banány a maniok. Stále žijí v harmonii s okolní přírodou, i když pod tlakem naší technologie přijímají naše sofistikované hračky. Svět a jeho proces samolikvidace vnímám a pozoruji každoročně ze zorného úhlu amazonských indiánů v peruánské, brazilské, venezuelské a ekvádorské Amazonii. Oni a právě jen oni jsou nositeli toho správného, pozitivního posvátného vztahu vůči naší Zemi. Nejde o žádná velká slova, indiáni ostatně moc nemluví. U nich tiše pozoruji a vciťuji se do jejich harmonie se světem, s kosmem. To je jejich hlavní cíl života. Žádné materiální výnosy, zisky, zvyšování životní úrovně. Jen oni vědí, jak se chovat k matce přírodě již po několik tisíc let, jak se jí mají přizpůsobovat, jak se jí mají věnovat, jak jí mají děkovat a symbolicky ji obdarovávat za možnost žít a existovat. My Zemi nikdy za nic neděkujeme, jen ji dobýváme a drancujeme jako predátoři pro naše pohodlí, pro naši moc, proto, abychom byli stále bohatší a mocnější. Výsledkem je, že oni jsou podle nás chudí a my bohatí. Jenže oni jsou šťastní a my štěstí jen nekonečně hledáme cestou ničení Země a sami sebe. Užiteční idioti A nyní jsem svědkem, jak k nim přicházejí mladí aktivisté s jiskrou v oku a s visačkou Ekologická policie. Přicházejí jim dirigovat, nařizovat, kdy mohou a kdy ne lovit, rybařit či sbírat želví vejce. Tato mládež, musí přece vybudovat lepší zítřky pro Amazonii. Podobně jako kdysi ti mladí s jiskrou v oku a s rudými knížkami velkého Maa přišli budovat nový svět, teď jsou tu ti, kteří po celém světě burcují, revoltují za záchranu světa. Jsou mladí, mají na to právo a je to i jejich povinnost, ale zapomínají na jedno. Na to, že z toho drancování přírody i lesů Amazonie již desítky a desítky let pohodlně žijí a vůbec jim to do nedávna nevadilo. Amazonie se kácí a vypaluje desítky let a všichni z toho tyjí. Ty lesy a tamější přírodní zdroje se totiž rabují pro nás, pro naše pohodlí, pro naše sofistikované technologie vyráběné především pro mladší generace. Tedy i pro ty, kteří se teď bouří. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} My jsme totiž ti odběratelé brazilské sóji, brazilské kukuřice, brazilského hovězího, brazilských drahokamů, brazilského vzácného dřeva, brazilských nerostů – jako niobia – nutných pro naši elektroniku, brazilské bavlny, brazilského textilního a obuvního průmyslu. Já o tom bouřím desítky let, ale nedělám z toho politiku ani nevedu demonstrace. Demonstrace nikam nevedou. To je jen šalebná hra, klam pro veřejnost, hra na vysokou politiku. Je to „in“, zatímco někde jinde se zas rozdávají karty. Také jsme jako mladí cinkali klíči a jiní v pozadí si rozdávali pozice. Byli jsme jen ti užiteční idioti a hra se jen opakuje na jiné úrovni. Ze záchrany Země a amazonských lesů se stalo politikum a revoltující aktivističtí ochránci přírody jsou křiklouni, kteří potřebují být viděni. Potřebují se prezentovat, hledají možná i své politické cíle a vůbec nechápou, že ty hořící lesy Amazonie hoří hlavně pro ně. Pro jejich nadspotřebu technologií, v jejímž pevném sevření se dusí, aniž to tuší, a jsou tak dirigováni jejich výrobci v nadnárodních korporacích. Stali se z nich ekologičtí policajti, jaké jsem viděl na vlastní oči právě na řece Sonene, na hraniční řece mezi Peru a Bolívií, jak přijeli „mým“ indiánům Ece’ je dirigovat, jak a co a kdy mají lovit a rybařit. Mladíci z peruánských měst, kteří Amazonii znají z publikací a knížek asi tak jako ta naše revoltující mládež, která v Amazonii nikdy nebyla. Jímá mě z toho hrůza. Rozzlobení aktivisté vedení šestnáctiletou dívenkou! Bůh ví, jaké je pozadí a záměr. Hlavně, že tak zvaně chrání životní prostředí a ostentativně, místo aby na nějaké shromáždění letěla letadlem, jede, tedy plaví se, jachtou! Plíce planety? Někdo naivně horuje pro mezinárodní kontrolu Amazonie. Jistě, srdce mi trne nad likvidací pralesa, kterou pozoruji na vlastní oči. Jenže to není reálná cesta, vážená aktivistko Michaelo Pixová. Zkusila jste si ji ověřit v Brazílii? Víte, co by vám řekli? Odpověděli by snad všichni: „Co vy Evropané nám máte co říkat! Vy jste si své lesy vykáceli a vypálili již v 19. století, a tím jste dali zelenou své průmyslové revoluci a svému bohatství, z kterého dosud žijete. Nikdo vás tehdy neomezoval, ani nechtěl lesy dostat pod mezinárodní kontrolu. Takže nyní nechte nám si své lesy vykácet ve prospěch našeho pokroku a zvýšení naší životní úrovně.“ Jste bojovná aktivistka mluvící z teplého hnízdečka v líbivých heslech a zaštiťující se desítkami firem, trustů a nadací. Kolik času jste sama prožila v Amazonii, že o ní tak zasvěceně mluvíte? Že požáry v Amazonii nejsou běžné? Zavádějící nesmysl! Ale jsou! To byste zjistila, kdybyste tam žila. Indiáni své lesy vypalují tisíce let. Je to běžný proces při jejich zemědělské aktivitě, jen pochopitelně nesmí přesahovat jisté hranice. Ostatně lesní požáry či požáry savan a stepí byly v minulosti vždy součástí očisty a znovuoplodnění přírody Země. Některé stromy, jako blahovičníky,  dokonce milují požáry tak, že je potřebují k svému rozmnožování. Jinak užívání takových dětinských, i když hezky vypadajících floskulí, jako že amazonské lesy jsou plícemi Země, je poněkud zavádějící. Amazonské lesy pro nás žádný kyslík nevyrábějí, ani těch 20 %, které uvádíte. Zeptejte se odborníků, třeba botaniků. Jde o letitě používaný nesmysl. Jako heslo vypadá dobře. A stále opakovaná lež se stává pravdou… Téměř veškerý kyslík „vyrobený“ amazonským pralesem je zase spotřebován na rozklad dřeva, které tam vyrostlo. Bolestné řešení Jediná možnost, jak likvidaci lesů a nyní těch amazonských nějak zastavit, je omezení naší spotřeby. A protože zcela přirozeně a logicky největší spotřebu, zejména technologických vymožeností, mají na svědomí mladí, kteří stále potřebují inovace, moderní hračky, je na nich začít se skromností a snižováním spotřeby. Jejich současné nesmyslné ambice nás vedou do pekel. Brazilský prezident Bolsonaro jako správný kapitalistický politik otevřel stavidla ochrany Amazonie kvůli zvyšování životní úrovně Brazilců a zisku brazilských firem bez ohledu na přírodu, na flóru, faunu i na původní obyvatele. Vůbec jej nemusím, ale bohužel, přesvědčivě vyhrál demokratické volby s 55 %, když zastavil éru socialistických prezidentů, kteří rozkrádali zemi. Ale není žádný fašista, slečno Pixová, jak jej nálepkujete, to by byli všichni na světě. Je jen demokrat. A to je přece ta naše slavná demokracie, že? K čertu s ní! Přesně tak jako chilští a peruánští politici bez ohledu na přírodu chilských a peruánských And otevřeli cestu k těžbě mědi a zlata. Přesně tak jako kolumbijští politici otevřeli cestu k těžbě nafty a antracitu bez ohledu na kolumbijskou přírodu. Přesně tak, jak to dělají politici a vůdci na celé naší Zemi, aby se zalíbili většině voličů. Jsou to především konzumní společnosti, které jsou odpovědné za nekontrolovatelné ničení životního prostředí na Zemi. Společnosti, které koncentrují 20 % světové populace a konzumují například 2/3 kovů planety či 3/4 energie, která se na zemi vyrábí. Chceme-li opravdu zachránit Zemi, je zřejmé, že musíme výrazně nejen snížit obecně jakoukoliv spotřebu, ale také změnit systémy vlády. A to přece ta naše slavná demokracie schopna není, že? K čertu s ní! {/mprestriction}  Autor je etnolog, diplomat a publicista. 

Čas načtení: 2023-08-02 17:31:34

Short post: Životní období a fáze

Short post: Životní období a fáze V životě lidským přicházejí fáze různé. :) A tak to má být, že. Tak se to děje po staletí.Přečíst celé Příspěvek Short post: Životní období a fáze pochází z Jsem žena

Čas načtení: 2024-03-19 08:00:01

Nestačí vám důchod na ucházející život? O výživné můžete žádat své děti

Nízký důchod a stoupající životní náklady – pokud nemáte vlastní bydlení, možná už teď nejste schopni vyjít s penězi do konce měsíce. Nebo vlastní bydlení máte, ale stoupající náklady na plyn či elektřinu vás ničí. Nebo vám nezbývá na jídlo. Situací můžou nastat desítky. A děti někdy nepomohou. V takovém případě se můžete obrátit na soud, aby rozhodl za vás. Rozhodnutí je pak vymahatelné a nejde o žádnou laxní domluvu u nedělního oběda. Nejdřív se ale podívejte, zda přece jen splňujete podmínky. Darovali jste dětem dům a teď se k vám chovají nevděčně? Svou velkorysost můžete vzít zpátky Číst více Pro flákače zákon nic nemá Možná to pro vaše potomky bude novinka, o které se obvykle málo ví, ale děti, které jsou už schopny se samy živit, mají vyživovací povinnost také vůči svým rodičům. A to tehdy, pokud jejich rodiče nejsou schopni se sami zabezpečit. Musí jim zajistit slušné bydlení, stravu i životní úroveň. Ale pozor! Pokud by rodič takového svého práva zneužil a dožadoval se například zaplacení dovolené u moře, u soudu pravděpodobně neobstojí. Stejně tak pokud by se do finanční tísně dostal úmyslně – například by nechodil do práce bez opodstatněného důvodu, práci by si aktivně nehledal nebo žil nezřízeným životem, hrál automaty apod. Navíc se v případě vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům neuplatňuje požadavek na zásadně shodnou životní úroveň, která je bez výhrad požadována například u manželů nebo potomků. Pokud rodič dospělého dítěte žije odlišně od svého potomka, zákon to umožňuje. Výživné přichází na řadu až při vážnějších problémech, nikoliv při potřebě zvolit si ke konzumaci archivní víno namísto obyčejného. Navíc je nutné předpokládat, že výživné mezi manžely a výživné mezi registrovanými partnery mají přednost před vyživovací povinností dětí vůči rodičům. Soud nárok nepřizná automaticky V případě, že se s dítětem nedomluvíte na měsíční částce, můžete se obrátit na soud. Ten bude zkoumat nejen životní úroveň rodičů, dítěte, případně sourozenců, ale také kvalitu rodinných vztahů. O tom svědčí mimo jiné ustálená judikatura Ústavního soudu, který například v roce 2005 řešil spor otce s dcerou, který chtěl, aby na něj platila výživné 500 Kč měsíčně. Nezdá se to jako vysoká částka, ale její mzda a jeho důchod byly tou dobou takřka totožné. Navíc dcera nabízela, že za něj zaplatí dluh ve výši několika tisíc v domově důchodců. To muž odmítl, ale vyšlo najevo, že vlastní část nemovitosti ve výši skoro dvou milionů korun.  K tomu soud přihlédl, stejně tak zohlednil dlouhodobé konflikty mezi dvojicí – otec dceru už dříve vydědil, neplatil na ni výživné a vzájemně se nenavštěvovali. Výživné tak otci nepřiznal. V tom lze spatřovat rozdíl oproti výživnému, ke kterému jsou povinni rodiče vůči svým dětem. Tam totiž soud kvalitu vztahu nezkoumá a i v případě, že dítě nemá s jedním z rodičů vztah, nárok na výživné mu zůstává. Nejste schopni se po rozvodu sami živit? Máte nárok na výživné od bývalého manžela Číst více Od kdy můžete žádat? Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, je tak rozdíl oproti výživnému pro dítě, které lze přiznat i zpětně. Platí se v pravidelných dávkách a je splatné vždy měsíc dopředu. Dítě, které je výživným povinné, si však může dohodnout s rodičem jinou splatnost.  Také soud zohlední, zda je dítě jedináček, nebo má sourozence. V takovém případě se totiž povinnost platit výživné mezi sourozence rozdělí. A to dílem, který odpovídá poměru jejich schopností, možností a majetkových poměrů.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Uzavírejte předmanželskou smlouvu, radí Hanychová. Rozvod vás pak vyjde levněji.  

Čas načtení: 2024-04-15 12:34:32

TAROT: Magické slovo s tajemným původem

Pojem tarot asi pro většinu z nás není neznámým. Zvláště v dnešní době, kdy čím dál více lidí hledá životní cestu či útěchu v krizové životní situaci ve světě esoteriky, nadpřirozena a nahlížení do budoucnosti. Najdeme toho správného partnera, dobrou práci, budeme se těšit pevnému zdraví? Nebo se jen chceme raději dopředu připravit na případné překážky a životní nástrahy plně v duchu hesla „kdo je připraven, není překvapen“? Odpovědi na své otázky a skrytá poselství pak často hledáme právě v tarotových kartách, které si vyložíme sami, nebo se svěříme do služeb zkušených věštců a věštkyň. Věděli jste ale, že tarotové karty se na svém počátku používaly pouze k prachobyčejnému karbanu a ke spiritualitě měly na hony daleko? Ano, alespoň tak vyplývá z dobových záznamů. Nádech pravého okultismu a symboliku vykládání budoucnosti totiž tarot získal až v průběhu 18. století. Kam sahají kořeny tarotu? Vznik tarotu je dodnes zahalen tajemstvím. Tarotové karty jsou prastaré, ale názory, kdo byl původcem tarotu, se rozcházejí.  Není známo, ani kdy, ani kde přesně tarot vznikl. Jedno je ale jisté, s každou historkou a legendou sílí v tarotu jeho mystérium a logicky možná až nepochopitelná přitažlivost těchto obrázkových karet. Legendárně se jako místo jeho původu označuje Blízký východ, Indie, ale i starověký Egypt. Ukazují se také  souvislosti (avšak neprokazatelné) s kabalistickým/ hebrejským učením. 60 karet na stole V Evropě se první zmínka o tarotu objevila v souvislosti s hazardní hrou a jejím zákazem. Historicky doložený název „tarot“ byl totiž objeven v bernském kantonu ve 14. století ve Švýcarsku. Dochovala se textace, která tarot jako karetní hru zakazovala.  V roce 1550 se pak tarot objevil také v Itálii pod názvem „tarocci“ a rovněž  ve Francii pod jménem „taraux“. Všem zemím je společný tehdejší negativní postoj církve k této hazardní karetní hře. Karty byly považovány za kacířské a za dílo ďáblovo. Obliba tarotových karet však mezi lidmi i přes odpor církve vzrostla natolik, že ani nejvyšší mocnost nebyla schopna tento nevídaný rozmach popularity zastavit. Poptávka po kartách prostě náboženskou opozici naprosto zahlušila.  Během  15. století tak v Itálii, Francii, Belgii i Německu vzniklo množství dílen, kde se karty vyráběly. Zajímavé je, že tarotových karet v původním balíčku tenkrát bylo jen 60. První tarot v podobě, jaké ho známe dnes, tj. se 78 kartami, přišel až o něco později. Pravděpodobně se vyvinul počátkem 16. století. Na tento první tarot postupně navázal dodnes velice známý Marseillský tarot, který je na trhu stále dostupný.. Naprostý boom zažívá tarot během 18. století. Hraje se už ve všech koutech Evropy. VYBRAT TAROTOVÉ KARTY Od karbanu k okultismu V průběhu 18. století proniknul tarot i do centra zájmu ezoterických kruhů. Okultisté se zajímali nejen o původ karet, ale domnívali se také, že prostřednictvím karet odhalí tajná vědění zaniklých kultur. Jedním z nejpopulárnějších tarotových okultistů 19. století byl Aleister Crowley, který nám po sobě zanechal tzv. Crowleyho tarot. Tento se také díky svému barevnému až hravému vyobrazení se surrealistickými prvky dodnes těší velké oblibě. KAPESNÍ ZÁKLADNÍ TAROT78 tarotových karet v praktickém malém formátu + srozumitelný návod k vykládání. Vhodné pro začátečníky.GAIA TAROTKrásné ručně malované vykládací karty. 78 karet + výkladová kniha. Karty vám pomohou nalézt životní směr a cestu.OSHO ZEN TAROTKrásně ilustrované vykládací karty založené na zenové moudrosti + doprovodná výkladová knížka . Vhodné i pro začátečníky. VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label A jak je to se samotným slovem tarot? I tady se názory historiků různí.  Chybí nám stroj času, abychom se přesvědčili, jak to bylo s tarotem doopravdy. V některých pramenech se dočtete, že slovo pochází z výrazu Ta-rosh, což ve starém Egyptě  znamenalo „královská cesta“. Nemohl být ale tarot spíše jen hravým anagramem latinského výrazu „rota“ (v překladu kolo) a vyjadřovat tak symboliku koloběhu život a smrti? Tarotu podezřele blízké je však také hebrejské slovo Torah (v překladu zákon). Jednalo se tedy hlavně o spojení s kabalou? Možné je všechno, jisté téměř nic. Jedno ale tarotu upřít nelze. Tarot se v průběhu doby vyvinul z obyčejné karetní hry v „umění“ zcela zvláštního druhu. Chápeme ho jako prastarou metodu sebepoznání, promlouvá k nám pomocí obrazů, symbolů a číslic, jejichž pochopení nás může dovést k vyšším způsobům duchovního poznání. Tarot dnes V současnosti existuje odhadem neuvěřitelných asi 600 různých druhů tarotových balíčků od různých autorů. Mezi nejznámější patří univerzální Marseillský tarot a Rider-Waite tarot. Oba jsou uživatelskými favority. Některé specifické druhy se zase hodí spíše pro potěšení, ale již jsou méně vhodné k učení se a k seriózním výkladům. Jedná se např. o kouzelný kočičí tarot, gotický tarot nebo egyptský tarot. Andělský, vílí, kytičkový tarot, tarot s pohádkovými postavičkami nebo s vyobrazením gumových medvídků. Ano, i takové série existují a jsou určeny zejména pro skutečné nadšence. Díky svému zpracování se takové druhy balíčků často řadí k oblíbeným sběratelským kouskům. A jak jste na tom vy? Také jste už symbolice tarotu podlehli? Máte doma svůj oblíbený balíček tarotových karet nebo se ho právě chystáte pořídit. VYBRAT TAROTOVÉ KARTY Zdroj článku zde.

Čas načtení: 2024-08-16 16:52:31

Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky

Jen tak sedět a být. Umíme to ještě? Být sami se sebou, jen tak hledět do dálky, prožívat vděčnost za to, kým jsem, a mít radost ze života bez ohledu na veškeré okolnosti. Pro mnoho lidí je to větší výzva, než se může na první pohled zdát. V moderním světě máme většinou potřebu neustále něco … Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky Pokračovat ve čtení » The post Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-09-19 16:52:31

Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky

Jen tak sedět a být. Umíme to ještě? Být sami se sebou, jen tak hledět do dálky, prožívat vděčnost za to, kým jsem, a mít radost ze života bez ohledu na veškeré okolnosti. Pro mnoho lidí je to větší výzva, než se může na první pohled zdát. V moderním světě máme většinou potřebu neustále něco … Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky Pokračovat ve čtení » The post Jak najít zdroje pro životní restart a zvládat všechny překážky first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2020-11-02 12:37:31

Tipy na cvičení a pohybovou aktivitu nejen pro tanečníky

Pohybové aktivity jsou nutné pro zdravý životní styl. Jaká cvičení jsou vhodná pro tanečníky, pokud zrovna netancují? Cvičení pro tanečníky udržující zdravý životní styl Pandemie koronaviru COVID-19 poznamenala velmi výrazně celý rok 2020. Týká se to samozřejmě také tanečníků a tanečních škol. Proto je nejen v tomto období nutné dodržovat zdravý životní styl, abychom předcházeli…Pokračovat ve čteníTipy na cvičení a pohybovou aktivitu nejen pro tanečníky Článek Tipy na cvičení a pohybovou aktivitu nejen pro tanečníky vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2020-04-13 15:36:32

Životní restart aneb Otevřená zpověď bývalého lenochoda

Úvodem přiznávám, že jsem si nadpis „Životní restart“ pro dnešní „ublognutí“ půjčil z jiného článku. Bloger a kačer eLKa v něm v únoru roku 2016 popisoval svou cestu za zdravějším životem. Článek byl vysloveně motivační a končil slovy: „Přátelé, ono to jde a ne že ne.“ Ten článek mnou rezonuje […] The post Životní restart aneb Otevřená zpověď bývalého lenochoda appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2019-04-26 10:27:48

Daňově uznatelné náklady

Podnikáte a nejste si jistí, co vše se dá považovat na daňově uznatelné náklady? Trošku vám v tom pomůžeme. Co je vlastně daňově uznatelný náklad? Jedná se o výdaj, který je vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Je nutné prokázat, že takový náklad opravdu vznikl a to nejčastěji  fakturou, smlouvou apod. Samozřejmě tento náklad musí souviset s příslušným účetním obdobím. Bohužel zákon některé výdaje neuznává jako daňově uznatelné náklady. Jako daňově neuznatelné jsou např. náklady na reprezentaci. Výdaje/náklady daňově neúčinné můžeme rozdělit do 4 základních skupin. 1. skupina – náklady, které jsou vždy daňově neuznatelné -reprezentace -nesmluvní pokuty a penále -dary -ostatní sociální náklady -účetní opravné položky -účetní rezervy apod. 2. skupina – náklady daňově uznatelné pouze do výše souvisejícího příjmu Manka a škody, které jsou daňovým nákladem do výše náhrady (náklad na škodu může být plně daňově uznatelným v případě poškození živelnou pohromou nebo škody způsobené neznámým pachatelem). Hodnota neodpisovaného hmotného majetku (pozemku) při jeho prodeji fyzickou osobou. 3. skupina – náklady daňově uznatelné podle podmínek v zákoně o daních z příjmu - Výdaje na pracovní a sociální podmínky zaměstnanců - Odpisy dlouhodobého majetku - Finanční leasing. 4. skupina – náklady, které jsou daňově uznatelné, pokud byly i zaplaceny - Pokud má být pojistné na sociální a zdravotní pojištění daňově uznatelným nákladem, musí být zaměstnavatelem i uhrazeno, a to nejpozději do konce následujícího měsíce po uplynutí zdaňovacího období. - Daň z nemovitých věcí. - Smluvní pokuty a úroky z prodlení (platí jenom pro pokuty, penále, úroky a poplatky z prodlení vyplývající ze závazkového vztahu). Vybrali jsme několik příkladů, které podnikatelé nejvíce řeší. Firemní oblečení Dalším velkým problémem pro podnikatele je, zda a případně jak je možné si uplatnit oblečení jako daňově uznatelný náklad. Takový náklad mohou do svého účetnictví promítnout pouze v případě, že dané oblečení používají pouze k výkonu své pracovní činnosti, v některých případech by mělo být opatřeno logem společnosti a některé firmy k tomu mají i interní směrnice. Náklady na reprezentaci Pohoštění, občerstvení, dary jsou daňově neúčinné. Reklamní nebo propagační předmět Musí být označen názvem obchodní firmy nebo ochrannou známkou poskytovatele tohoto předmětu. Zároveň nesmí hodnota tohoto předmětu přesáhnout hranici 500 korun bez DPH a nesmí být s výjimkou tichého vína předmětem spotřební daně. Firemní stravování zaměstnanců a nápoje pro zaměstnance Příspěvky na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů a poskytované až do výše 55 % ceny jednoho jídla za jednu směnu, maximálně však do výše 70 % stravného vymezeného pro zaměstnance při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin za směnu, která trvá min. 3 hodiny. Nealkoholické nápoje Hodnota nealkoholických nápojů poskytovaných zaměstnavatelem zaměstnancům na pracovišti je osvobozena od daně z příjmu u zaměstnanců. U zaměstnavatele je daňovým nákladem pouze voda (a to i balená). Náklady na pracovní oblečení a jeho údržbu Jedná se pouze o oblečení, které zaměstnanec může nosit pouze v průběhu pracovního výkonu. Částky za opotřebení nářadí zaměstnance i příspěvek na udržování oblečení je možné paušalizovat. Náklady na zabezpečení přechodného ubytování Pokud obec trvalého bydliště není shodná s obcí přechodného ubytování, nepeněžní plnění poskytnuté zaměstnavatelem ve formě přechodného ubytování je osvobozeno od daně z příjmu maximálně do hodnoty 3500 Kč měsíčně. Doprava, přeprava a cestovní náhrady zaměstnancům Práva zaměstnanců vyplývající z kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu zaměstnavatele, pracovní nebo jiné smlouvy, pokud zákon nestanoví jinak, jsou pro zaměstnavatele daňově účinné. U zaměstnance jde o zdanitelný příjem, a to ve výši obvyklého jízdného. Cestovní náhrady na tuzemskou a zahraniční pracovní cestu Zaměstnanci vzniká nárok na stravné, ubytování, dopravu, náklady spojené se služební cestou, kapesné (pouze u zahraniční pracovní cesty). Odborný rozvoj a rekvalifikace zaměstnanců Aby se pro zaměstnavatele jednalo o daňově účinný náklad a zároveň u zaměstnance o příjem osvobozený od daně z příjmů, musí to být nepeněžní forma úhrady zaměstnanci (zaměstnavatel zasílá peněžní prostředky rovnou vzdělávacímu zařízení, ne na účet zaměstnance) a vzdělání/rekvalifikace musí souviset s předmětem činnosti zaměstnavatele. Kultura, rekreace, tělovýchova Vždy se jedná o daňově neúčinný náklad pro zaměstnavatele. Nepeněžní plnění poskytnuté zaměstnavatelem zaměstnanci za účelem benefitu rekreace je od daně z příjmu osvobozeno do částky 20 000 Kč za rok vč. rekreace pro rodinného příslušníka. Pojistné na penzijní a životní pojištění Do 50 000 korun za rok dohromady pro penzijní (důchodové) připojištění a životní pojištění při splnění podmínek je osvobozeno od daně z příjmů a neodvádí se z něj ani sociální a zdravotní pojištění (daňový odečet pro zaměstnance na penzijní spoření a taky na životní pojištění v rámci daňových úlev je 24 000 Kč).

Čas načtení: 2021-11-17 13:10:30

Teď už máme na pašeráky aneb Jak může prosperita posilovat migraci

Jedna z věcí, která poněkud zamořuje debatu o imigraci do Evropy, je tendence příznivců Willkommenskultur prezentovat ty nově příchozí lidi jako oběti chudoby, války, násilí, diskriminace, zotročování a následně morálně odsuzovat každého, kdo jim nechce automaticky přispěchat na pomoc. K tomu občas uslyšíte průpovídku o tom, že kdyby Evropa pomáhala řešit problémy přímo na místě, třeba bychom dnes nebyli tak obohacováni. Částečně tomu nahrává skutečnost, že po několika nocích strávených někde v lese bude víceméně každý vypadat jako bezdomovec, i kdyby to před týdnem byl ředitel Živnobanky. Tím se bezprostřední vizuální dojem, že přece musí jít o ubožáky, posiluje. Kdyby dotyční přestali aspoň na chvíli házet kameny po Polácích a tvářili se adekvátně sklesle, videonahrávky by byly jednoznačně na jejich straně. To je ovšem poněkud v rozporu se skutečností, že cena za „běloruskou cestu“ se odhaduje mezi 12 a 15 tisíci eur na osobu (Deutsche Welle) a turecké „šedé pasy“ vycházely na pět až osm tisíc eur, než policie příslušný úřednický kartel rozbila (RTL). I kdyby se na to skládala celá rodina, je to dost peněz. Výrazně více, než co si v souvislosti s rozvojovým světem představujeme. Mám opačnou hypotézu: chudáky u hranic nevidíme víceméně vůbec. Ti opravdu musejí utíkat pěšky nebo na rezavém náklaďáku, což znamená, že dorazí nanejvýš do sousedního státu. K tomu, zaplatit si letenku přes čtvrt světa a následně služby pašeráků (ať státních či soukromých), potřebujete být docela ve vatě. A logický důsledek této hypotézy, velice nepříjemný, je ten, že jak bude životní úroveň v rozvojovém světě růst, bude si tuhle službu moci dovolit podstatně více lidí. Jinými slovy, ne chudoba, ale umírněná prosperita bude hybatelem další migrace. A vůbec, pojďme se podívat na Bangladéš. Je to zajímavý studijní případ. Jak se žije v Bangladéši? Bangladéšané tvoří významné procento v některých migračních proudech směřujících do Evropy. Podle zpráv OSN (například PDF zde) je jich na africko-italské cestě mezi 16 až 18 procenty, takže jsou tam buď vůbec nejčastější nebo druhou nejčastější státní příslušností. Řecko nedávno označilo Bangladéš za bezpečnou zemi a oznámilo záměr vracet Bangladéšany připlouvající z Turecka takříkajíc šmahem. Přitom podíváte-li se na mapu nebo glóbus, z Bangladéše je to do Evropy zatraceně daleko. Tak co se vůbec děje v Bangladéši? To dost záleží na tom, jakou sadu fakt si vyberete k prezentaci. Vypravěč hlubokých lidských příběhů bude líčit situaci asi takto: „Bangladéš začal svoji existenci jako jedna z nejchudších zemí světa, navíc značně poničená brutální osvobozovací válkou proti Pákistánu. V bývalé britské kolonii žije přes 160 milionů lidí, jejich domovy jsou ohroženy budoucím stoupáním mořské hladiny a častým výskytem tornád. Dělníci a dělnice jsou vykořisťováni. Politicky je země nestabilní a trpí i kriminalitou, jsme tedy povinni jim otevřít náruč bez ptaní.“ Fakticky se tomu líčení nedá nic vytknout, ale existují i jiná fakta, která se do obrázku trpící země tolik nehodí. Bangladéš silně investoval do vzdělání mladé generace a daří se mu poměrně radikálně snižovat negramotnost (mezi lety 2007 a 2019 spadla z téměř poloviny obyvatelstva na čtvrtinu). Celkem 98 procent bangladéšských dětí dnes dokončí základní školu. V redukci hmotné bídy jde o jednu z nejúspěšnějších zemí na světě. Průměrná doba dožití vzrostla na 73 let a průměrný počet dětí na ženu klesl letos konečně pod dvě, což už jsou víceméně evropské hodnoty. Ekonomický růst Bangladéše je setrvale vysoký a předhání i Čínu, HDP na hlavu se během posledních deseti let více než zdvojnásobilo. Stát není – na rozdíl třeba od Pákistánu – vysloveně zamořen islámským fundamentalismem, i když svoje problémy v tomto směru také má. Dívky mají otevřený přístup ke vzdělání včetně vysokého a na středních školách už dokonce tvoří mírnou většinu. Šaríjské principy se udržují v rodinném právu, ale brutální tělesné tresty typu sekání rukou a kamenování jsou dávno zakázány. Země má velmi silný textilní průmysl, což historicky bývá první průmyslové odvětví, které zahajuje celkovou industrializaci ekonomiky (tahle závislost už funguje od 18. století, první byl Manchester). Vzhledem k tomu, že leží hned u moře, a to na půl cesty mezi Evropou a Čínou a nedaleko od miliardové Indie, je o snadnou dopravu a odbyt tamních výrobků postaráno. Dosud celkem nízké mzdy a skutečnost, že Bangladéš nemá žádné mocenské ambice na světové scéně, znamenají, že země bude mít při stěhování levné výroby z Číny (která začíná být příliš drahá, a navíc strategicky riskantní) značnou výhodu. Pokušení migrace Tohle všechno už nezní tak pesimisticky, což? Z hlediska vývoje v rozvojovém světě je Bangladéš vlastně vzorný žák. V případě zlepšování tamních podmínek nejde o náhodný výkyv, ale o dlouhodobý trend udržující se minimálně od roku 2000. Pokud se něco nestane a Bangladéš se bude vyvíjet stejným způsobem jako dosud, někdy kolem roku 2060 to bude země se stejnou životní úrovní jako Tchaj-wan nebo Jižní Korea. Ty taky začaly extrémně nízko a šly nahoru po velmi podobné trajektorii. Dnes jsou to průmyslové a vědeckotechnické velmoci, které musíme prosit o to, aby vyráběly pokud možno ještě více čipů. Nicméně Bangladéšané nám stejně zaplňují čluny do Evropy, kdežto Korejci a Tchaj-wanci tak v roce 1970 nečinili. Co to? Moje vysvětlení zní, že důvodem je právě kombinace relativně levné a frekventované letecké dopravy se snadnou dostupností informací o tom, jak je jinde skvěle. To dřív nefungovalo a mladí Korejci či Tchaj-wanci neměli možnost tak snadno migrovat jinam. Leč jste-li dnes dvacetiletý Mohamed z Dháky, stačí vám chvíle surfení na smartphonu k tomu, abyste docela dobře věděl, že Dháka má k Mnichovu, co se životní úrovně týče, pořád ještě daleko. A v tu chvíli si buď můžete vybrat, zda a) dalších čtyřicet let strávíte budováním prosperity ve své zemi a užijete si lepšího životního standardu jako stařešina (možná, pokud se nic nezvrhne), nebo b) si zaplatíte ty pašerácké služby a budete žít ve vyspělé a bohaté zemi hned. A vzhledem k tomu, že vaše vlast už není tak chudá, jako dřív bývala, si všechny ty poplatky a úplatky můžete dovolit. V takové situaci by bylo divné, kdyby si všichni vybrali možnost a). A vzhledem k tomu, že Bangladéšanů je opravdu 160 milionů, tak i relativně malé procento těch, kdo zvolí b), znamená početné zástupy zájemců o život v Evropě. Netvrdím, že bychom měli sabotovat ekonomický rozvoj třetího světa. Naopak, jen ať se jim daří a ať rostou. Ale čekat od toho, že migrační tlaky oslábnou, to mi přijde jako naivní myšlenka. Naše hranice budeme muset zabezpečit tak jako tak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-25 14:07:21

Vánoce jako ekologická katastrofa (z archivu LtN)

V naší tekuté době ztrácejí věci svůj obvyklý pevný tvar a rozmlžuje se jejich smysl. Ani Vánocům se to nevyhnulo. Kdo dnes věří na Ježíška? Vypařil se z nich důvod, pokora i skromnost. Staly se z nich především hektické svátky konzumu a vlastností konzumu je, že nezná míru. Plýtvání tvoří jeho páteř. Plýtváme vším, jídlem, penězi, časem, energií i přírodními zdroji. Latinské slovo „profusio", tedy plýtvání, znamená v češtině také marnotratnost a mrhání, anglické „profusion“ se pak dá přeložit mimo jiné jako hojnost a nadbytek. Dává to smysl, plýtvat lze skutečně pouze, je-li něčeho víc než dost. Zažíváme tedy krizi z nadbytku? Psychologové tvrdí, že pocit štěstí a naplnění je s vlastnictvím spojen jen do určité míry.  Co nás tedy pudí hromadit, nečiní-li nás to šťastnějšími? Dalo by se odkázat na známé „Máme se tak dobře, až to špatně snášíme“. To by snad vysvětlovalo i, pro naše prostředí tak typickou, věčnou nespokojenost. Radost a uspokojení totiž předpokládají, že jsme schopni reflektovat svou situaci. Evidentně si tedy pohodlí a kvalitu života v české kotlině příliš neuvědomujeme. Angličtina zde opět disponuje krásně jednoduchým slovem „waste“, které v překladu znamená odpad, v přeneseném smyslu se ale užívá pro všechno, co je užité nebo vynaložené bezúčelně a bez rozmyslu. Neboli odpad jako produkt plýtvání vzniká naším neuvědoměním si, že ho vytváříme – vzniká jakoby mimoděk. Jan Patočka napsal, že „žádné hnutí životní, které na svůj prapor nenasadí myšlenku, rozum a pochopení, nevede k ničemu jinému než primitivismu“. S čím především dnes nakládáme primitivně? Blížící se Vánoce nás vhánějí do situace pro naši současnost nejtypičtější – plýtváme potravinami, tedy přírodními zdroji, ale také duchovními statky. Společně s nespotřebovaným jídlem vyhazujeme do koše vodu, půdu, hnojiva, energii a lidskou práci vynaloženou na jeho vypěstování a zpracování. Máte rádi na štědrovečerní tabuli bramborový salát? Na vypěstování kilogramu brambor je potřeba skoro tři sta litrů vody. Na kilo masa je to pak už patnáct tisíc litrů a na kilo čokolády dokonce sedmnáct tisíc litrů vody. Dokážete si to představit? Od stolu nevstaneš, dokud to nesníš! Většinová česká společnost si svůj životní standard zvykla automaticky považovat za samozřejmost. Příznivá ekonomická situace nás nenutí šetřit. Nakupujeme očima, oči jsou k žaludku bezohledné. Kocháme se hromadami jídla, které nemůžeme sníst. Celá jedna třetina produkce potravin končí v odpadkovém koši. Podle organizace Zachraň jídlo by vyplýtvané potraviny nakrmily všechny hladovějící lidi světa, a to hned několikrát. To, že dnes většinu potravin kupujeme navíc zabalenou, převážně v plastu, je další hřích proti planetě Zemi. Naše rouhání nezná míru. I naše blasfémie je opulentní. Víme a nevadí nám to, že až tři čtvrtiny ztrát vyprodukovaného jídla vznikají celosvětově ještě „před kuchyňským stolem“. V bohatém světě se klade důraz na svádění zákazníka. Spotřebitel nemá rád problémy, miluje vstřícnost a pohodlí. Velké problémy je proto třeba zamaskovat. Ty, které přímo nevidí, jako by se ho netýkaly. U těch menších, kterým každodenně čelí, mívá pocit, že jim rozumí a může je ovlivnit. Pocit, že má vliv na změnu, mu skýtá dokonce jistou míru uspokojení a vlastní důležitosti. Tento moment má pak šanci oslovit i širší společnost a následně i systém. Otázka „Skutečně to všechno sníme?“ by tak mohla zaznít před každým vstupem do supermarketu. Od marketérů ji však neuslyšíme. Příroda disponuje svou vlastní autonomií, kterou jako lidstvo, zdá se, začínáme už pomalu chápat. Od reflexe k činu vede ovšem dlouhá cesta. Na jejím počátku se po nás chce pokora, protože globální procesy neovládáme, naopak jsme jim podřízeni a musíme to plně respektovat. Příroda sama neplýtvá ničím, něco jako nepotřebný odpad v ní nenajdeme. Vyhazování jídla přitom není jen neúcta k potravě jakožto daru, ať už přírody nebo od Boha. Je to také neúcta k ostatním lidem, ke krajině a potažmo k planetě. Má obrovský negativní vliv na životní prostředí. Téměř 8 % uhlíkových emisí vypouštěných do atmosféry pochází z vyhozených potravin a jejich zpracování. V Evropské unii samotné jde o 170 milionů tun CO2 emisí. Skleníkové plyny přitom vznikají samozřejmě už při produkci samotné. Když jídlo vyhodíme, všechny tyto plyny jsme vyprodukovali naprosto zbytečně. Nad takovým plýtváním se tají dech. Nevyhazovat jídlo je tak jedna ze zaručených cest v boji proti změně klimatu, po které se můžeme navíc vydat úplně všichni, a to okamžitě.  Na půlnoční mši nepatří ekologické kázání, o půlnoci je pozdě, vše je nakoupeno. Svou ekologickou míru si v sobě nosíme každý den. Průzkumníci kontejnerů a popelnic by o její kvalitě mohli podat relevantní zprávu. A řekli by, že jedině bída by vyléčila naši slepotu a bezohlednost.  Více té něhy! V teple nadbytku se dobře zapomíná na soucit a solidaritu. Zvykli jsme si pokládat štěstí za privátní záležitost. Všeobsáhlá privatizace je znamením doby a nevyhnula se ani základním civilizačním hodnotám. Vánoce jsou dnes vlastně jediným časem, kdy se pokládá za povinnost vzpomenout na potřebné. Charita patří k dobrým zvykům a je celkem jedno, že se přitom hodně zpívá. Show uspokojí dobrodince, být ušlechtilý je snazší, když vás při tom někdo vidí. Zviditelněný dárce je spokojený dárce. Bible v knize Přísloví chválí „znamenitou ženu“, která „štědře otvírá svou dlaň ubohým a pomocnou ruku chudým nabízí“. City a soucitem se nedá plýtvat a nelze je tedy ani na někoho vyplýtvat. Nejblíže jsme si s druhými, když si uvědomíme, jak osudově nás spojuje možnost ponížení. City jsou skutečně „sustainable“, tedy udržitelné, schopny trvat po určitou dobu. V trvalé citové exaltaci by byl život nesnesitelný, ale stejně vražedná je i trvalá lhostejnost. T. G. Masaryk řekl, „humanita může být zkušeností potvrzena, nikoliv však vyvrácena“. Jde o důkaz mravní zralosti jedince, je-li schopen se starat a pečovat i o své okolí.  Vrátíme-li se ke vztahu přebytku a spokojenosti – není tedy rozumné hledat štěstí a naplnění právě ve sdílení? V soucitu a solidaritě? A třeba i v ohleduplném zacházení s přírodou a jejími zdroji? Vše nasvědčuje tomu, že i Vánoce a jejich skutečný smysl by měly projít důkladnou recyklací. Dá se ale sladit kouzlo mýtu se světem virtuálních realit? Neztratili jsme nenávratně schopnost zažít tajemství zrození člověka jako unikátní mystérium vesmíru? Nezavalili jsme toto jitřní okouzlení hromadou zbytečností, skládkou marného odpadu?    Text vyšel v Literárních novinách 12/2018. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}