Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-28 21:45:05

Jen pár dní po premiéře je v Karlových Varech. Nové BMW M5 si můžete prohlédnout naživo vedle staršího M5 a nové X3

V rámci 58. ročníku karlovarského filmového festivalu se BMW po dvou letech vrací zpět na tradiční místo před Císařské lázně na adresu Mariánskolázeňská 2 v Karlových Varech. V expozici budou k vidění hned dvě novinky – nová generace BMW X3 a sportovní manažerský sedan BMW M5 – které se během filmového festivalu představí jen několik […]

Čas načtení: 2020-06-06 18:12:28

Chvála pochybnosti III aneb „Kdo ohlídá hlídače“

Zpráva od našich západních sousedů: případ fact-checkingu na Facebooku prošel dvěma stupni soudního řízení. Pravicově konzervativní server Tichys Einblick nebyl spokojen s tím, že společnost Correctiv, která v Německu pro Facebook vyhodnocuje pravdivost příspěvků, označila jeden z jejich textů za „částečně nepravdivý“. V řízení před soudem prvního stupně vyhrál Correctiv, u odvolacího soudu naopak Tichys Einblick. Podle rozsudku mohlo být hodnocení Correctivu čtenáři špatně pochopeno (der verknüpfte Hinweis der Faktenchecker missverstanden werden könnte). Pěkné uzavření kruhu, což? Nicméně tím celý problém jenom začíná. Vlastně bych jako vystudovaný matematik měl fact-checkingu fandit. Pěkná čistá fakta proti lžím, to přeci zní tak dobře. Nefandím. Matematika je abstraktní věda. Na ulici kuželosečku ani integrál nepotkáte. V reálném světě lidí, zvířat a věcí jsou poměry trochu komplikovanější a podstatně méně přímočaré. Jsme produkty, nikoliv zákazníci Tak tedy, co mám proti oslavování fact-checkingu coby řešení, v jednotlivých bodech. Problém první: demokratičnost, respektive v případě Facebooku a Twitteru její absence. Toto není fundamentální slabina celého principu fact-checkingu, spíš jejich konkrétní implementace v případě těchto dvou sociálních sítí. Jenže právě tyhle dvě implementace jsou důležité. Existuje bonmot, že je-li nějaká služba zadarmo, pak vy jste produkt, nikoliv zákazník. U sociálních sítí, které si budují detailní profily svých uživatelů, aby jim mohly následně ukazovat reklamu ušitou na míru, je to dost evidentní. Skuteční zákazníci jsou samozřejmě ti, kdo za tu reklamu platí a kdo tím pádem zajišťují příslušným firmám přísun peněz. To, že uživatelé jsou v případě Facebooku či Twitteru produkty (produkti? produktové?), je dost patrné i z toho, že se jich na zavedení a užívání fact-checkingu, natož pak na výběr konkrétního dodavatele těchto služeb, nikdo neptal. Prostě bylo nadekretováno shůry a hotovo. Nepochybně na to Zuckerberg a spol. mají právo, ale v takovém případě bych byl extrémně skeptický vůči jakékoliv jejich snaze takový krok prezentovat jako péči o dobro komunity, uživatelů, projev společenské zodpovědnosti atd. Chcete-li něčí dobro, neměl byste mu jej nařídit jednostranným rozhodnutím. Ke zjištění, čemu dává nějaká komunita přednost, existují nějaké po staletí známé mechanismy, vesměs se točící kolem hlasování a voleb. Nebyly využity ani v omezeném rozsahu; přirovnání uživatelů k produktu sedí jak gluteus maximus na hrnci. S tímto se bohužel dají dělat jen dvě věci. Buď nějaká legislativa myšlenkově navazující na protikartelové zákony – problém dominantní tržní síly už se v kapitalistickém světě vynořil mnohokrát – nebo se k těm sítím obrátit zády a jít pryč. To druhé se dá realizovat hned. Mimochodem, 30. července to bude rok, co jsem smazal svůj účet na Facebooku. A nelituji toho. Otázka je, zda to může udělat každý. Zaznamenal jsem například stížnost jednoho rodiče, že škola, kam chodí jejich děti, umisťuje novinky – včetně těch důležitých – zásadně a pouze na svoji Facebookovou stránku. Pečlivý Petr, nebo Blbý Bořivoj? Problém druhý: transparentnost. Slabina velkých organizací obecně. Jinde, třeba ve veřejné správě, jsme se časem naučili, že pod každým rozhodnutím musí být podepsaný konkrétní člověk. Představa, že by vás u soudu žaloval anonymní státní zástupce v masce, nebo že by identita ministrů tvořících vládu byla utajovaná, nám přijde divná až absurdní. Facebook, Twitter, ale i Google a další velké společnosti jsou notoricky skrývavé. Formulace pravidel jsou vágní, o jejich aplikaci často rozhodují neznámí lidé, ne-li roboti. To je velký kontrast vůči řadě jiných oblastí lidské činnosti, kde víte docela přesně, kdo za čím stojí. Dnes je v novinářském a publicistickém světě běžné podepisovat vlastní články. Zajdete-li dejme tomu na Echo 24, vidíte, co napsal Petr Holub, co Jiří Peňás a co Marian Kechlibar. Čtenářům to umožňuje udělat si o jednotlivých autorech nějaký úsudek a obrázek. Kdyby byly v nějakém médiu texty podepsány jenom slovem „redakce“, patrně by se to projevilo na jeho reputaci v tom negativním slova smyslu. To vůbec není banální věc, protože jasné autorství je zároveň zdrojem osobní zodpovědnosti. Pár chyb udělá každý, to je normální lidský standard. Ale pokud nějaká jedna konkrétní osoba píše dlouhodobě kraviny, začne to být časem nepřehlédnutelné a buď to skončí polepšením, nebo padákem. To samé bych čekal od fact-checkingových společností, ale vypadá to, že ony to samy od sebe neočekávají. Podíváte-li se na mezinárodní kodex fact-checkingových organizací, požadavků je tam hodně, ale podpis autora/autorů u konkrétních příspěvků se nevyžaduje. A některé to vskutku také nedělají, třeba Demagog.cz (na druhou stranu jim musíme přiznat, že mají transparentní účet, což je chvályhodné). Běžné redakci by taková anonymita byla reputačně na škodu. Jenže tady je to přesně naopak. Tím, že dotyčná organizace byla povýšena na kontrolora ostatních, nám Facebook či Twitter sdělují, že výsledky její práce jsou lepší než u těch ostatních organizací, které kontrolují. Jak říká Thomas Sowell: jakými skutečnostmi to máte podložené? Opravdu všichni zaměstnanci podávají stejný výkon o stejné kvalitě? Jak jako čtenář můžu vědět, který posudek napsal Pečlivý Petr a který Líná Lydie, případně Blbý Bořivoj, Bc.? Není moc pravděpodobné, že by se komukoliv kdekoliv podařilo dát dohromady tým ze zcela stejně schopných lidí. V každém lidském pracovním kolektivu jsou slabší a silnější členové. Ale pokud vystupuje tým pod jedním jménem, nedokážete zvenčí posoudit, kdo je kdo. Jste odkázáni na úsudek několika málo viditelných šéfů, kteří svoje lidi znají. Čtyři koruny správně, tři koruny lež Problém třetí: dokonce i tvrdá fakta se dají podat způsobem, u kterého si nejste jisti, zda je autor hodnocení člověk nebo robot. Příklad, který jsem našel (původní zdroj). Toto mi přijde jako naprosto fantastické nepochopení toho, co chtěl Výborný svým posluchačům sdělit. Možná někde píšou písemky na to, kolik stojí aktuální jízdné z bodu A do bodu B. V takové písemce by 4 Kč byly správně, kdežto 2 nebo 3 Kč špatně. Ale tady přeci hraje roli to, že jde o mizivou částku. Výborný se zabýval efektivitou státního sociálního systému, který přiřkne významnou slevu i jeho vlastním dětem, ač rodina poslance bývá dobře zabezpečená. Další na to navazující problém: kategorie NEPRAVDA pokryje jak to, že se někdo sekl o jednu korunu českou, tak tvrzení, že mimozemšťani obsadili Strakovu akademii a chystají se nás namlít do hamburgerů. Nebo snad humanburgerů. (Znáte tenhle film? Těžko uvěřit, že ten samý režisér o několik let později natočil Pána prstenů.) Opravdu má takto široká kategorie smysl, tedy kromě světa abstraktní booleovské logiky? Toto přeci nejsou stejné stupně provinění proti pravdě. To první bych dokonce vůbec za hřích neoznačil. Oběšení brejlatého hubeného staršího pána Problém čtvrtý: co je zavádějící a co ne. Podle mého názoru je tato kategorie snad ještě horší než obecná NEPRAVDA, protože jako zavádějící výrok vesměs bereme takový, který je uváděn mimo kontext, vynechává nějaké důležité detaily atd. Jenže politika je převážně utvářena tím, které detaily kdo za důležité bere. Zkoušel jsem přemýšlet nad nějakým příkladem, který by to ilustroval, a napadlo mě následující. Odpůrce trestu smrti může například říct, že roku 1962 pověsil krutý stát jednoho brejlatého hubeného staršího pána a následně jeho popel rozprášil do moře, aby se nikdo nemohl scházet u jeho hrobu. Děsné, dokud se nedozvíte, že je řeč o Adolfu Eichmannovi. To by pro mě osobně byl zavádějící výrok, protože Eichmann je v mém světě jedinec, který si ten provaz plně zasloužil. A vynechat jeho identitu z celého popisu situace vypadá dost manipulativně. Jenomže ono to tam možná úplně není. Lidé, kteří skutečně zcela důsledně oponují trestu smrti, by nechali žít i toho Eichmanna. Třeba v doživotní cele, ale nechali. Šibenici ve státních rukou považují za tu horší věc. To je prostě způsob vidění světa. Z pohledu takového člověka je skutečnost, že šlo o nacistického masového vraha, naprosto irelevantní a není potřeba ji uvádět. A teď si představte nějakou opravdu vyhrocenou situaci, třeba aktuální nepokoje v amerických městech. Ta situace je natolik komplexní, že její přesný obrázek nikdo podat nedokáže. Někteří budou zdůrazňovat skutečnost, že americká policie za sebou zanechává daleko více mrtvých než třeba australská, jiní zase, že rabující psychopati to rozhodně nezlepší. (Apple zrovna upozornil lupiče, že ukradené iPhony jsou sledovány.) Tahle kategorie má asi největší potenciál pro kontroverze. Jsou fact-checkeři lepší než lékaři? Problém pátý: kapacita a z toho plynoucí otázka, kdo dostane v rámci fact-checkingu pozornost a kdo ne. Na tohle mezinárodní kodex fact-checkerů myslí: „Žadatel nekoncentruje svoji kontrolu neúměrně na žádnou stranu, bere v úvahu dosah a důležitost tvrzení, která kontroluje, a na svých stránkách uveřejní krátkou informaci o tom, jak si tvrzení ke kontrole vybírá.“ Ač toto je ušlechtilý cíl, nevěřím tomu, že se mu běžné lidské bytosti dokážou byť jen přiblížit. Na to jsme moc emocionálně zainvestovaní v každodenní politice. Je důležitější Babiš nebo Zeman? Morawiecki nebo Kaczyński? Kolik procent fact-checkerů by volilo kterou stranu, když se koncentrují v nějaké konkrétní sociální bublině? Opravdu to na jejich práci nebude mít žádný vliv? A když vykročíme z našeho rybníčku: mají v Americe více fact-checkovat Trumpa než Bidena, když Trump je u moci, ale Biden jej chce vystřídat? Co když toho jeden kandidát veřejně nakecá daleko více než jiný, jak potom spravedlivě pokrýt oba? Co výroky nějakých čínských představitelů, nejsou náhodou pro budoucnost zbytku světa docela důležité? A jak je dokážeme posoudit, schází-li nám kulturní znalost kontextu v tak odlišné civilizaci a systému? Tady se v podstatě po lidech chce, aby utvářeli pokud možno neutrální organizace z nikoliv neutrálních jedinců, kteří se přitom sešli sami a nejsou nijak voleni, aby tvořili reprezentativní vzorek společnosti. To je podle mého názoru sebeklam. Podíváte-li se na to, jak intenzivně rozdělila společnost třeba prezidentská volba, opravdu věříte tomu, že její pokrytí bude nestranné? V tomto názoru se můžeme lišit, ale já to považuji za utopii, která ignoruje lidskou povahu. Existuje poněkud optimistický názor, že profesionálové musejí umět při práci odložit svoje názory stranou. Bylo by to fajn, ale ve světě medicíny a biologie dávno zvítězil koncept dvojitě slepého pokusu, ve kterém ani profesionál neví, který pacient dostává placebo a který lék. Právě proto, že jiným způsobem se lidské předsudky nedaly z celého procesu odstranit. Z čehož plyne otázka: proč by na tom měli být fact-checkeři lépe než lékaři a biologové? Nemají náhodou ty samé lidské vlastnosti a slabosti?¨ "Definitivně správné" rady Problém šestý: příliš velké zbožštění statu quo. Toto bylo krásně vidět na Covidu-19, kde se názorům a výrokům Světové zdravotnické organizace přikládala nadmíru velká váha, místy ještě přikládá. Jenže ona ta organizace není neomylná a tváří v tvář zcela nové chorobě by nedokázala poskytovat spolehlivé informace ani tehdy, kdyby byla čistě a stoprocentně profesionální a apolitická, o čemž lze pochybovat. Věda takhle nefunguje, ta připomíná spíše tápání ve tmavém pokoji, kde si každou chvíli natlučete holeň o další kus nábytku. U nových jevů je to extra zřetelné. Samozřejmě, v té záplavě informací, která se vyvalila na web, byla valná většina bezcenné hlušiny, jenže sem-tam je v takové hlušině zrnko zlata, kvůli kterému stojí za to tu hlušinu zkoumat. A ne vždycky s tím zrnkem zlata přijde velká instituce. Spousta objevů, které změnily svět, začala u jednoho člověka v malé laboratoři, který si při hledění do mikroskopu všiml něčeho podivného. Tady mají určitou výhodu čtyřicátníci a starší, protože ti už vesměs za život párkrát viděli, jak moc se může oficiální názor na nějakou problematiku během pár let převrátit. Chcete-li příklad, který se týká nás všech, je to zdravá strava. Za poslední generaci se doporučení ze strany vědeckých autorit několikrát změnila a pochybuji, že současný stav je ten definitivně správný. Jednak je lidský metabolismus zatraceně složitý, jednak je v něm mnoho individuálních odchylek (každý známe někoho, kdo žere jak hladový kojot a přitom váží šedesát kilo), ale ještě navíc do toho zasahují různé komerční zájmy. Prozkoumáte-li otázku toho, kolik vědeckých studií o výživě sponzoruje třeba Coca-Cola, nebo kolik investují do vědců velké farmaceutické firmy, začne se vaše důvěra v jejich výsledky trochu viklat. Kdybych měl shrnout tenhle bod: status quo není svatý a bez disentu neexistuje mechanismus, jak napravit jeho chyby. Je nebezpečné označovat informace z velkých institucí jako principiálně důvěryhodné. To je zas jednou starý problém v nové podobě. Na ten svého času naráželi už Jan Hus a Martin Luther. Naučená pasivita Problém sedmý a podle mého názoru nejhorší: kultivace pasivity čtenářů. Máte rádi předžvýkaný steak? Tohle je předžvýkaný steak. Jste naváděni na myšlenku, že kontrolní práci někdo udělá za vás. Chyba, ale je mi patrné, kde se vzala. Je to důsledek další chyby, která vznikla už tak před dvaceti – třiceti lety. Tehdy se hodně hlásalo, že není potřeba se „biflovat hromadu skutečností“, že vzdělání pro budoucnost zahrnuje hlavně to, jak si informace najít. No jo, tak se teď ukázalo, že si lidi odvykli držet v hlavě fakta, že na internetu se dá najít spousta naprostých kravin. Vlna nadšení pro fact-checking je asi dána i tím, že si od něj někteří fandové slibují, že toto napraví. Myslím si, že to nebude fungovat, protože kořen problému je právě ta naučená pasivita, při které se ze čtenáře stává spíše konzument. Řekne se mu, že kontrolní práci už odvedl někdo jiný a zde jsou její výsledky. To jej ale nemotivuje k samostatné, skeptické práci. „Kdo ohlídá hlídače?“ Tak zní věčná otázka civilizovaných společností. Zaváděním nových hlídačů se její akutní naléhavost jedině posiluje. Měli jsme média coby hlídače politiků. Teď bychom měli mít fact-checkery jako hlídače médií. Kdo si myslí, že se tam ten vývoj zastaví? Velká moc bez kontroly Krátká poznámka na závěr. Vzhledem k tomu, že se nám pěkně rozjíždí mocenské soupeření mezi Čínou a USA, považuji za pravděpodobné, že v dohledné době zažijeme informační a propagandistickou válku naprosto neskutečných rozměrů. Kam se na to hrabe brexitové referendum a kampaň před ním. Jde o řádově větší hodnoty, rozpočty a globální publikum. Například si myslím, že Čína bude velmi silně šířit myšlenku toho, že v Americe a na Západě obecně funguje systémový, nenapravitelný, ničivý rasismus. Ne proto, že by tomu skutečně věřili (Čína má v tomhle směru sama dost másla na hlavě), ale proto, že vidí, že je to již existující slabina, kterou můžou využít k oslabení či úplnému rozložení našich společností. Zkuste pak takovou vlnu propagandy nějak fact-checkovat; s dostatkem chytré selektivity dosáhne přesně toho obrázku, kterého chce. V téhle situaci bude osobní skepticismus důležitější než dřív. Vést boje na internetu je levnější a zejména podstatně bezpečnější než pouštět se do skutečných fyzických válek. Obě strany jsou zranitelné. Demokratické státy mají volby, do kterých se dá zasahovat, a moc se navenek netají se svými problémy. (Leckdy se naopak oddávají sebemrskačství.) Autoritářské státy zase mají hromadu kostlivců ve skříni, jejichž odhalení by je mohlo zničit. Přemýšlejte, kontrolujte, buďte skeptičtí. Tohle se nedá outsourcovat na vnější autority, ne bez následků. Princip svobody slova a tisku kdysi neprosazovali klasičtí liberálové izolovaně, ale „v balíčku“ s nějakými jinými principy, se kterými tvoří přirozený celek. Jedním z těch dalších principů byla rovnost lidí. Nikdo neměl být lepší než jiný jen proto, že jej pomazali v katedrále a nasadili mu korunu. Každý si měl svoji pověst budovat sám. Způsob, jakým sociální sítě volí své fact-checkery, mi jako vnějšímu pozorovateli přijde právě jako moderní ekvivalent korunovace, při které dostávají noví králové nejen titul, ale i docela velkou moc bez kontroly zezdola. On vůbec ten Twitter, Facebook a spol. připomínají digitální feudalismus, ve kterém běžný uživatel je spíš poddaným než občanem a kde většina moci spočívá v rukou urozené šlechty a jejich drábů. Ale tenhle model fungování se dlouhodobě neosvědčil. Dost možná se neosvědčí ani v téhle nové podobě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-28 04:55:15

Kamil Lhoták neměl rád auta a televizi, vzpomíná jeho syn

Publikace Můj otec Kamil Lhoták (2019), jejímž autorem i vypravěčem je Kamil Lhoták mladší (*1941), má jen čtyři díly, ale ty se dostatečně věnují vztahu syna a otce-výtvarníka, partnerkám Lhotáka staršího, jeho přátelům a konečně i milovaným „strojům“. Mezi nimi nechybí ani bicykly, především však motorky. Jen syn pamatuje otcových motocyklů asi patnáct, přičemž jednou vlastnil čtyři současně. Vztah k nim měl možná dost podobný, jako mají jiní lidé domácím zvířatům-mazlíčkům, ale do značné míry se podobal i vztahu k ženám. Ať tak či onak, rychlá a svobodná jízda otevřenou krajinou a obzvlášť přírodou (spíš než městem) naplňovala Lhotáka euforií. Vyhledával ji. Učil tomu i syna a posléze ony emoce vnucoval některým vlastním obrazům. Oproti tomu auta tak rád neměl! A také je to znát na obsahu jeho výtvarných prací. Automobilový vývoj je jimi totiž zachycen jen do třicátých let, zatímco u motocyklů se věnoval jejich znázorňování i v čase mnoha modernějších modifikací. Je nesporné, že byl Kamil Lhoták až jakýmsi „básníkem puberty“, a syn ho tak výslovně nazval ve zbrusu novém úvodu knihy (již jednou vyšla). Nejedná se ovšem o pubertu chlapeckou, nýbrž o globální pubertu technického vývoje počátku dvacátého století. A motocykl nikdy neztvárňoval Lhoták „jen tak“. On vždy dělal „portrét“. Nežil samozřejmě jen technikou a měl rád i lidi. Byl družný a kupříkladu televizi vnímal jako lupiče času. To raději chodil do kaváren, například do Slavie, a měl mnoho přátel. Od dětství znal pozdějšího skladatele Jana Rychlíka (1916–1964), který složil mimo jiné hudbu k filmu Limonádový Joe a který ovládal vícero jazyků, ba literárně tvořil, byť se ona díla nemohla za jeho života zveřejnit. Rychlíkovým koníčkem byla science fiction a Lhoták mladší doslova píše: „Vzpomínám na jednu povídku, kterou napsal a předčítal nám na jednom z výletů, jež jsme v padesátých letech společně s otcem podnikali, tehdy na Okoř. Děj se odehrával v daleké budoucnosti – po celosvětovém vítězství komunismu – a formálně to byl dialog mezi dědečkem a vnukem. Vnuk se jmenoval Lenínek. A vzpomínám, že v příběhu šli společně po Václavském náměstí, kde lidé vylévali splašky na chodník, protože nefungovala kanalizace. Dědeček to Lenínkovi ukazoval a stýskal si, že to za starých časů tak nebývalo. Všichni jsme se tím výborně bavili, neboť jsme nečekali světové vítězství komunismu, nýbrž jeho brzký pád,“ vzpomíná Lhoták mladší. „Nenastalo však ještě dlouho ani jedno, ani druhé.“ Až do smrti se Lhoták starší takřka každý měsíc scházel také s věrnými spolužáky z gymnázia Vnoučkem a Strnadem a od roku 1961 do smrti se přátelil manželi Lemežovými, povoláním lékaři. A měl také rád manžela sestry své první ženy, pozitivistického vědce Ivana Rubeše. Jistěže znal i řadu figur Skupiny 42. Náležel k nim malíř František Hudeček, byť to byl permanentní morous, anebo Jan Smetana, velký obdivovatel Francie. A jistěže sem patřil autor Lhotákových monografií František Dvořák (1920–2015) s rodinou. Jiří Kolář (1914–2002) ovšem vyvolával občas konflikty, takže proběhla období, kdy s Lhotákem nekomunikoval, dokonce v roce 1952 dostal Kamil Lhoták infarkt právě po telefonické hádce s Kolářem. K rozporům docházelo i ve vztazích s přítelem Janem Hančem (1916–1963), který měl tendenci utíkat do samoty, ale Lhoták si jej velmi vážil. Z básníků měl Lhoták dosti rád Konstantina Biebla a také Kamila Bednáře, v sedmdesátých letech se spřátelil s mladým Karlem Sýsem, z naopak starších umělců akceptoval s úctou Zrzavého či Šímu. Také Františka Muziku, byť s výhradami k jeho práci. Syn také zmiňuje řadu žen, které Lhoták více i méně miloval, ale podstatné byly nakonec zřejmě jen čtyři. Tou první se stala matka autora knihy Hertha, kterou si Lhoták vzal také proto, aby ji zachránil před koncentračním táborem, ve kterém nakonec zahynuli její rodiče. Po osvobození Československa se ale začali odcizovat a od svých dvanácti let už junior žil výhradně s otcem. Vše praktické v domácnosti obstarávala až do počátku let šedesátých matka Kamila Lhotáka staršího. Hertha začala po válce trpět tím, co bylo později odborně popsáno jako syndrom z odbřemenění, a syn i manžel vnímali především její egoismus. Docházelo k hádkám a mladý Kamil ztratil k matce původní, ryzí vztah. O to výrazněji přilnul k otci. S Herthou se Lhoták starší rozvedl roku 1953, kdy už žila v Bohnicích, a navždy ji ze svého života vytěsnil. Objevil v sobě síly, aby ji podržel za války, v míru však došlo k úplnému rozvratu soucitného vztahu. Na rozdíl od otce začal syn maminku asi po pěti letech v ústavu navštěvovat, byť i jen to se stalo až poté, co ho důtklivě přesvědčila její sestra. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Od roku 1945 byl Lhoták starší zamilován do jisté Manky, dámy o patnáct let mladší, která mu byla (poněkud nedostupnou) inspirací, a v letech 1954–55 zažil silný vztah s vdanou Květou K. z Roudnice nad Labem. Manžel této dámy vše toleroval, ale když se Květa pokusila o sebevraždu, sám Lhoták dostal strach a zvolna ze vztahu vycouval. Našel pak definitivní zakotvení u dětské lásky Anny a s ní již zůstal, zemřela roku 1989. Také Lhoták mladší líčí své rodinné poměry a není pochyb, že se od otce odpoutával těžko. Rodinu sice nakonec založil, ale až díky inzerátu a manželství se zcela nevydařilo. V jeho šedesáti letech se ovšem stal téměř zázrak. Podobně jako kdysi otec znovu potkal svou dětskou lásku. K tomuto novému setkání došlo až po 46 letech, neboť jej poprvé omámila už v jeho čtrnácti. Otce junior odmalička vnímal i pod vlivem okolí jako bytost takřka posvátnou. V dětství je přitom nejvíc spojila paleontologie, později vážná hudba. A otec v synovi podporoval veškeré talenty vyjma výtvarného. Finále knihy tvoří kapitola o ilustrovaných denících a hlavní je zde reprodukce kresleného deníku Paříž 47. Lhotákovi toto město navštívili již koncem třicátých let, deník byl vytvořen deset let poté, když se tam vrátili. Jde o čtrnáct kreseb, ovšem v knize najdeme i další reprodukce Lhotákových prací. A co víc, kniha je plna úchvatných fotografií Václava Chocholy. Jde o rozšířené a upravené vydání; původní text byl knižně zveřejněn již roku 2008. Kamil Lhoták mladší: Můj otec Kamil Lhoták. K vydání připravili Robert Hédervári a Kateřina Tučková. Vydalo nakladatelství Vltavín. Druhé, rozšířené a upravené vydání. Praha 2019. 144 stran

Čas načtení: 2024-03-20 10:20:00

Vyděrači skončili ve vazbě

ŠUMPERK - Pět osob se podílelo na vydírání staršího muže.  Do vazby poslal soud pětičlennou skupinu vyděračů z Ostravy, která od ledna letošního roku vydírala staršího muže ze Šumperska a připravila ho o statisíce. Případ…

Čas načtení: 2024-04-11 14:00:01

Slavná herečka Dana Medřická přišla o syna. Láska se šlechticem jí zachránila život, ne na dlouho

Herečka, která svoji profesi brala jako službu těm, kteří toužili po kulturním zážitku. Bylo to pro ni poslání, ne obyčejná práce. „Rozdala by se, často i na úkor sebe samé. Přesto jí osud hodně ošklivě ‚naložil‘. Ze všeho nejvíc toužila po rodině, po miminku. Měla v sobě tolik lásky, že ji potřebovala někomu dát, s někým ji sdílet,“ uvedl pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Smrt syna ji nezlomila Když si Dana Medřická v roce 1945 brala výrazně staršího Václava Vydru, byla to obrovská událost. Lidé chtěli zapomenout na válečné útrapy, takže se radovali a veselili spolu se sympatickým a oblíbeným párem. Milovala ho celým svým srdcem. „Ona to ani jinak neuměla. Prostě byla taková.“ Radost ale netrvala dlouho. Krásná Češka okouzlila Redforda i Newmana. Podívejte, jak naivní Winnifred poznamenal čas Číst více V roce 1946 totiž manželům zemřel vytoužený syn Vašík. Klučík bohužel od narození trpěl nemocemi, nedožil se ani jednoho roku. Herečka byla zoufalá, přesto v den odchodu milovaného dítěte na věčnost odehrála divadelní představení. Tenkrát se Medřická zařekla, že už nikdy nebude mít děti. Což se ale samozřejmě nestalo, o několik let později se jí narodil syn a dala mu také jméno Václav. Dnes je také známým hercem. Mimochodem, Medřická nevěřila, že je znovu těhotná. Divné jí však bylo, že má tak velkou chuť na citróny. Proto malému hochovi dlouho říkali Citrónek. Její manžel umíral pomalu Jen pár let po narození syna se stala členkou Národního divadla a její sláva stoupala. Objevovala se ve velkých projektech té doby, jako byl seriál Taková normální rodinka, F. L. Věk a řada dalších. „Ona ale nikdy nezanedbávala rodinu, vždycky mohla vzít syna do školky, pohrát si s ním. Na nic si nehrála, byla prostě máma, která je náhodou herečkou. Nic víc, nic méně,“ vzpomínal na legendu Rousek. Problém však byl v tom, že Václav Vydra starší nemládl. Postupem věku se z něj stával tak trochu morous. „Na manželku také žárlil, respektive na její úspěchy. Nakonec vážně onemocněl a paní Medřická měla na starost svým způsobem další dítě, její manžel totiž skoro nevycházel z domu,“ nastínil situaci Rousek. Jeho slova před časem potvrdil i Václav Vydra mladší: „Táta umíral pomalu.“ Herec zemřel v roce 1979 po pětatřiceti společných letech. Medřická se vrhla naplno do pracovního procesu, potřebovala zapomenout. „Přesto, že se o něj musela starat a ‚užila‘ si s ním své, manžela vždycky velmi milovala. Smířit se s jeho odchodem tak nebylo snadné,“ měl jasno Rousek. Předávkování melounem: Tohle se stane, když to přeženete Číst více Láska jako z románu Medřické bylo téměř šedesát let a asi ani ona nedoufala, že se ještě dočká lásky. Přišla a byla jako vystřižená z románu. Dlouho se znala s potomkem španělského šlechtického rodu Artemiem Preciosem Ugartem, který ji chodil tajně okukovat do divadla. Jejich vztah byl ale pouze platonický, ani jeden z nich nechtěl podvádět svého partnera. Když přijala jeho pozvání na návštěvu Španělska, „trefila“ se do chvíle, kdy šlechtic nečekaně ovdověl. Jejich lásce už tedy v cestě nestálo vůbec nic. Kromě času, kterého aniž by to tušili, měli velmi málo. Ugarte sice Medřické svým způsobem zachránil život, protože stále bojovala se smrtí Vydry staršího, jejich štěstí ale netrvalo dlouho. Když Medřickou v roce 1983 nečekaně zradilo srdce, její partner byl zrovna na Pyrenejském poloostrově. I když okamžitě vyrazil do Prahy, se svou láskou už se rozloučit nestihl. Nakonec ji přežil o čtyřiadvacet let. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Legendární Laďka Kozderková otěhotněla se slavným alkoholikem. Před smrtí si uklidila vlastní hrob.

Čas načtení: 2024-07-23 18:03:11

Tato technologická akcie drtí svého staršího konkurenta: Intel vs. Super Micro Computer

V tomto článku se podíváme na srovnání akcií Intel a Super Micro Computer, které má možná neočekávaného, ale jasného vítěze. Článek Tato technologická akcie drtí svého staršího konkurenta: Intel vs. Super Micro Computer z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-09-06 07:08:11

Renault představil restomod R17 x Ora Ïto. Vychází ze staršího sportovního kupé Renault 17

Od roku 2021 představil Renault řadu jedinečných kreativních projektů, které přinášejí nový pohled na jeho výjimečné dědictví a ikonické modely, které jsou dnes součástí pop-kultury. Tyto projekty svědčí o schopnosti značky spojovat dědictví, design a inovace a zároveň vytvářet jedinečné hřiště s obrovským prostorem pro vyjádření současných designérů. Renault nyní vyzval tvůrčí talent Ora Ïto, jednoho […]

Čas načtení: 2024-09-08 12:10:00

Krvavé incidenty v Německu: Teenager (15) probodl mladíkovi plíci, náctiletý (16) vrazil kamarádovi nůž zad

Měla to být zábavná narozeninová oslava, skončila ale hádkou na nože. V dolnosaském Braunschweigu napadl teprve patnáctiletý teenager nožem o dva roky staršího chlapce a velmi vážně jej zranil. Později se přihlásil policii i další pobodaný mladistvý (15). Proč se spor mezi omladinou tak vyhrotil, je zatím otázkou. Obdobný incident se odehrál i v sobotu večer v Hesensku, kde bodl teenager (16) o rok staršího kamaráda.

Čas načtení: 2024-02-17 16:04:00

Osudové ženy: Claire Becková-Loosová: Talent ve stínu velkého architekta

Třetí manželka o 34 let staršího architekta Adolfa Loose. Bilingvní spisovatelka, nadějná fotografka. Manželovi vzdorovala, ve svých pamětech mu ale vystavěla pomník. V dokudramatu účinkují Jiří Čapka, Václav Vašák, Kamila Trnková, Tereza Vilišová. Hovoří plzeňský publicista David Růžička.

Čas načtení: 2024-02-07 11:06:28

Unikají rendery iPhone 16 - vrací se telefon ke kořenům předchůdce?

Unikají obrázky a výkresy nadcházejícího iPhone 16. Telefon přinese změnu designu zadních fotoaparátů, inspiruje se u staršího bráchy, iPhonu X. Obstojí design i letos?

Čas načtení: 2023-09-06 16:30:00

Test Gigabyte Radeon RX 7800 XT Gaming OC: jako RX 6800 XT po faceliftu

AMD dnes uvádí dlouho očekávané Radeony RX 7800 XT a RX 7700 XT. To, že jde spíše o náhradu RX 6800 XT než o jejího pokořitele, už se nějaký čas šeptá. Dá se říct, že znamená mírné vylepšení staršího modelu doplněné o sadu technologií, které přišly s architekturou RDNA3.

Čas načtení: 2020-11-02 00:00:00

Zateplení střechy a stěn: Investice, která vám dovede ušetřit nemalé peníze

Dnes je provedení zateplení novostaveb prakticky samozřejmostí. Jste-li však vlastníkem nemovitosti staršího data výstavby, je možné, že zde důkladná izolace pláště domu a střechy chybí. A to je chyba: každá nezateplená plocha zbytečně zvyšuje náklady na vytápění a také míru negativního vlivu na živ ...

Čas načtení: 2009-12-17 00:00:00

Recyklované stoly: Mo Man Tai si dala záležet

Mo Man Tai znamená v kantonské čínštině „bez problému“, nicméně zároveň se jedná o název holandské společnosti, která se specializuje na úpravu staršího nábytku, a to pomocí rozmanitých technik, jimž vévodí recyklace. Jak je patrné, Mo Man Tai se zabývá úpravou použitého materiálu, přičemž usiluje o ...

Čas načtení: 2016-09-27 19:04:56

Něco o benzínových motorech, řízení jejich chodu a základní diagnostice

Mám to štěstí, že se autu nemusím příliš věnovat a povětšinou řeším jenom různé drobnosti, které s provozem staršího vozu tak nějak samozřejmě souvisí. Mám tu smůlu, že když už náhodou musím řešit něco, co není drobnost, jedná se o nějakou podivnou záludnost, na jejíž diagnostice si vylámou zuby i lidé, kteří by měli být […]

Čas načtení: 2017-01-01 05:00:00

Operační systém pro starý počítač - Kdy je nutný upgrade PC?

Žádný uživatel se čas od času nevyhne reinstalaci operačního systému, obzvláště v případě staršího počítače, kdy si to často sama situace vyžaduje. Jaký operační systém ale pro vzkříšení zastaralejšího počítače vybrat? V dnešním článku se zaměříme na nejpoužívanější operační systém – Windows. Jak mo ...

Čas načtení: 2021-06-02 00:00:00

Jak si vybrat nejlepší obal na iPhone?

Ať už máte zbrusu nový iPhone, nebo jablečný telefon staršího data, určitě se vyplatí ho ochránit před poškrábáním a pádem. Rozhodně si zaslouží nějaký pěkný kryt, který jen podtrhne dokonalý minimalistický design. Podle čeho ho vybírat? Je zvykem, že někteří výrobci začínají prodávat obaly na iPho ...

Čas načtení: 2014-02-20 00:00:00

Zara Men spring/summer kampaň

Zara je mezi milovníky módy velmi populární značkou. Milují ji adolescenti, ale také ženy a muži středního věku. Lidé staršího věku, kteří nepostrádají dávku vkusu, na ni rovněž nedají dopustit. Zara je totiž perfektním řetězcem nejnovějších modelů a trendů z přehlídek high fashion za dostupné ceny. ...

Čas načtení: 2021-02-15 00:00:00

Jaké budou průměrné ceny za metr čtvereční bytu v roce 2021

Rok 2020 byl pro realitní trh rokem rekordního růstu. Nejvyšší nárůst cen zaznamenala Praha (tady kupec na konci roku 2020 průměrně zaplatil za metr čtvereční staršího bytu přes 100 000 Kč), hned za ní následuje Brno, kde průměrná cena překročila 80 000 Kč za m². Následují Plzeň, Kolín, Kladno a Čes ...

Čas načtení: 2021-02-14 00:00:00

Reality v kovidovém roce 2020? Nepotěšíme vás - starší domy a byty zdražily

Koronavirový rok 2020 s sebou přinesl několik zásadních trendů. I přes pokračující růst cen nemovitostí, který zejména v Praze přiblížil průměrnou cenu staršího bytu k bytu z novostavby, nepoklesla chuť Čechů do nemovitostí investovat – a to především do menších bytů a starších domů s dobrým spojení ...

Čas načtení: 2024-02-06 13:36:10

Májky a totemy [Michal Šamko / KHER]

Jak přeprat o dva roky staršího Slamáka a stát se členem kmene Apačů?Čím si získat respekt spolužáků?Lze odpustit zradu a obnovit přátelství?Jak zachránit kámošku před běsnícím psem, a přitom se nezrakvit?Kvůli čemu má smysl obětovat háro?