Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-29 20:45:00

ŽIVĚ: Buly – souhrn 23. kola. Sparta utnula sérii proher rázně v Litvínově

Po třech porážkách už další nezdar sparťané nepřipustili. Ve šlágru 23. kola hokejové extraligy vyhrála Sparta přesvědčivě v Litvínově 4:0 a posunula se před něj o skóre na druhou příčku, má ale o zápas víc. Pardubice zvítězily 4:1 v Liberci a na čele tabulky odskočily na rozdíl osmi bodů. Hráčem kola se stali pardubický Lukáš Sedlák a vítkovický Marek Kalus, oba přispěli k výhrám čtyřmi body, gólem a třemi asistencemi. Kalus pomohl Ostravanům zdolat 5:2 Kometu. Třinec po špatném období vyhrál podruhé v řadě a podpořil výhrou 3:2 nad Olomoucí slavnostní den Jiřího Polanského.

Čas načtení: 2024-11-29 20:45:00

SOUHRN 23. KOLA: Sparta utnula sérii proher rázně v Litvínově, Oceláři se zvedají

Po třech porážkách už další nezdar sparťané nepřipustili. Ve šlágru 23. kola hokejové extraligy vyhrála Sparta přesvědčivě v Litvínově 4:0 a posunula se před něj o skóre na druhou příčku, má ale o zápas víc. Pardubice zvítězily 4:1 v Liberci a na čele tabulky odskočily na rozdíl osmi bodů. Hráčem kola se stali pardubický Lukáš Sedlák a vítkovický Marek Kalus, oba přispěli k výhrám čtyřmi body, gólem a třemi asistencemi. Kalus pomohl Ostravanům zdolat 5:2 Kometu. Třinec po špatném období vyhrál podruhé v řadě a podpořil výhrou 3:2 nad Olomoucí slavnostní den Jiřího Polanského.

Čas načtení: 2024-02-12 15:50:00

Liberec zaskočil v pohárovém finále Královo Pole a má vysněný titul. Bronz bere Olymp

Volejbalistky Liberce zvítězily jednoznačně ve finále Českého poháru proti Královu Poli 25:23, 25:18 a 25:11. Obhájkyně titulu z Brna ztrácely od konce první sady a pokusit se o obrat se jim nepodařilo. V zápase o bronz skvělým comebackem sahaly po medailích hráčky Ostravy až do posledního míče. Pražačky z Olympu však druhé hořké překvapení finálového turnaje již nedovolily a v dramatickém tie-breaku zvítězily 25:14, 25:13, 23:25, 20:25 a 15:11. 

Čas načtení: 2024-08-06 18:40:00

Turecké volejbalistky poprvé postoupily na Hrách do semifinále, zvítězily i Brazilky a Američanky

Turecké volejbalistky postoupily poprvé do semifinále olympijského turnaje po výhře nad Čínou, která si poslední ze tří triumfů pod pěti kruhy připsala v Riu. Úřadující mistryně Evropy zvítězily 3:2, přídělem 42 bodů k tomu přispěla nejužitečnější hráčka loňského evropského šampionátu a někdejší opora prostějovského útoku Melissa Vargasová. Zvítězily také obhájkyně zlata z USA a reprezentantky Brazílie.

Čas načtení: 2012-12-12 00:00:00

Barvy Burgundy a Oxblood jsou hitem sezóny

Módní trendy se začínají měnit se stále větší dynamikou. Obměňují se střihy, v popularitě se střídají veškeré materiály a pochopitelně nechybí ani souboj trendy barev. Pro zimu 2012/2013 zvítězily na prvních příčkách barvy Burgundy a Oxblood. Zajisté jste si povšimli, že v módních obchodních domech ...

Čas načtení: 2024-02-14 19:56:00

Slavia veze ze Zlína jen bod. Pardubice vyhrály v Karviné

Pouze jeden bod za remízu 1:1 si ze Zlína odváží pražská Slavia. Sešívaní vedli po gólu Chytila, ve druhé půli však srovnal Ikugar. Zápas kvůli nesportovnímu chování nedohrál vyloučený Jurečka. Slavia se o remízu v závěru strachovala, rozhodčí ale branku Vukadinoviče odvolal kvůli ofsajdu. V druhém ze středečních utkání uspěly Pardubice, které zvítězily v Karviné 3:0.

Čas načtení: 2024-02-16 22:06:00

Vedoucí čtyřka ligy basketbalistek vyučovala soupeřky

Favorizované týmy basketbalistek školily soupeřky v 17. ligovém kole. Vedoucí USK Praha deklasoval Chomutov v jeho hale 108:37, Levhartice daly nejméně bodů v sezoně. Druhé Žabiny zvítězily v Trutnově 78:57 a další brněnský celek Tany porazil Slovanku 100:82. Čtvrtá Slavia vyhrála na palubovce ligového nováčka Brandýsa nad Labem 84:71.

Čas načtení: 2024-02-11 21:49:00

Florbaloví mistři ze Střešovic deklasovali Pardubice a dotáhli se na Ml. Boleslav

Na špici superligy florbalistů dohnaly mistrovské Střešovice vedoucí Mladou Boleslav. Ve 23. kole porazily Střešovice poslední Pardubice 10:1 a bodově se dotáhly na vedoucí Mladou Boleslav, oproti které má navíc Tatran zápas k dobru. Třetí Vítkovice zvítězily v Liberci 6:5 v prodloužení a drží se už jen o skóre před čtvrtým Chodovem, který v Karlových Varech vyhrál vysoko 14:4.

Čas načtení: 2014-04-20 21:57:00

Chomutov i Kladno v závěru baráže zvítězily

Praha – Alespoň trochu sladkou tečku za velmi hořkým extraligovým koncem si připsal jak Chomutov, tak Kladno. Oba týmy zvítězily nad čerstvými nováčky Mladou Boleslaví, respektive Olomoucí.

Čas načtení: 2014-04-15 20:48:00

Triumf patří volejbalistkám Prostějova, Olympu nedaly šanci

Praha – Volejbalistky Prostějova slaví šestý extraligový titul v řadě. Po dvou finálových vítězstvích na domácí půdě nezaváhaly Moravanky ani na palubovce Olympu Praha, kde zvítězily 3:0 na sety a stejným poměrem ovládly i celou sérii. Trenér Miroslav Čada tak má v extralize už jedenáctý titul, před prostějovským angažmá pětkrát triumfoval s Brnem. 

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-13 12:43:35

Do boje o Oscara vyrazí film Šarlatán režisérky Agnieszky Holland

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která stojí za udílením cen Český lev, každoročně vybírá i kandidáta na Oscara za Českou republiku. Letos do boje o nejprestižnější filmovou cenu vysílá drama Šarlatán. Svůj poslední snímek, inspirovaný skutečnými osudy léčitele Jana Mikoláška, natočila režisérka Agnieszka Holland podle scénáře Marka Epsteina a do hlavní role obsadila Ivana Trojana a jeho syna Josefa Trojana. Film byl uveden v premiéře na letošním 70. ročníku Berlínského mezinárodního filmového festivalu – Berlinale. Film Šarlatán vznikl v česko-irsko-polsko-slovenské koprodukci a nabízí životopisné drama výjimečného muže obdařeného léčitelskými schopnostmi na pozadí dobových událostí. Příběh je inspirován skutečnými osudy léčitele Jana Mikoláška, na kterého se v průběhu několika desetiletí obracely s prosbou o pomoc tisíce lidí ze všech společenských vrstev včetně nejvýznamnějších osobností politického i kulturního života. Mikolášek je člověk bez odborného lékařského vzdělání, ale s nadáním diagnostikovat a pomocí bylinek léčit nemoci, se kterými si ani doktoři nevědí rady. Jeho mimořádné schopnosti jsou však vykoupeny bojem s vlastními démony. Léčitelství je jeho vnitřní spásou a ochranou před sebou samým… „Bylo mi potěšením a ctí po Hořícím keři točit opět v Česku, které je mému srdci nejbližší,“ říká režisérka Agnieszka Holland. Ta po boku Ivana a Josefa Trojanových obsadila například herce Juraje Loje, Jaroslavu Pokornou, Martina Myšičku, Miroslava Hanuše, Jiřího Černého, Tomáše Jeřábka nebo Jana Budaře. Film nese rukopis kameramana Martina Štrby a kostýmní výtvarnice Kataríny Štrbové-Bielikové. Polská režisérka a scenáristka Agnieszka Holland je absolventkou pražské FAMU. V roce 2017 získala na Berlinale Stříbrného medvěda za film Přes kosti mrtvých a v roce 2019 byla nominována se snímkem Pan Jones na Zlatého medvěda za nejlepší film. Je držitelkou Českého lva za drama Hořící keř a na svém kontě má i tři nominace na Oscara. Jako asistentka režie na začátku své filmové dráhy spolupracovala s Andrzejem Wajdou a Krzysztofem Zanussim. Debutovala psychologickým dramatem Provinční herci (1980), metaforou na tehdejší politickou situaci v Polsku oceněnou na festivalu v Cannes Cenou mezinárodní kritiky. Z její pestré filmografie, kterou Agnieszka Holland natáčí v USA, Polsku, ale i u nás, stojí za pozornost životopisná dramata Úplné zatmění s Leonardem DiCapriem (1995) a Ve stínu Beethovena (2006) nebo oceňovaná televizní série Hořící keř (2013). Ceny americké Akademie filmového umění a věd, které jsou udělovány od roku 1929, jsou považovány za nejprestižnější ocenění v oblasti filmu. Oscarový shortlist bude zveřejněn 9. února 2021 a nominace budou zveřejněny 15. března 2021. Slavnostní ceremoniál pak proběhne 25. dubna 2021 v Los Angeles. V loňském roce byl do boje na Oscara vyslán film Václava Marhoula Nabarvené ptáče, který se probojoval mezi nejlepších deset filmů. Za téměř stoletou historii „Oscarů“ se podařilo cenu za nejlepší cizojazyčný film získat dvěma československým a jednomu českému filmu. V roce 1965 to byl Obchod na korze Jána Kádára a Elmara Klose. O dva roky později zvítězily Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela a v roce 1996 Kolja Jana Svěráka. Šest dalších českých filmů pak postoupilo do neužších nominací: Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana v roce 1966 a Hoří má panenko téhož režiséra o dva roky později. Po druhé šel do boje o Oscara Jiří Menzel roku 1986 s filmem Vesničko má středisková, naopak svoji první nominaci získal Jan Svěrák za Obecnou školu v roce 1991. Roku 2000 vyjel do Los Angeles Jan Hřebejk s nominovaným filmem Musíme si pomáhat a roku 2003 zaujaly akademiky Želary Ondřeje Trojana. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2019-09-16 08:25:23

Nabarvené ptáče Václava Marhoula poletí do Los Angeles bojovat o nominaci na Oscara

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která každoročně stojí za udílením cen Český lev, vybrala Nabarvené ptáče scenáristy, režiséra a producenta Václava Marhoula jako kandidáta na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Akademici vybírali z 10 českých hraných a dokumentárních filmů, přihlášených jejich producenty. S větším počtem bodů skončily dále filmy Na střeše a Zlatý podraz. Film Nabarvené ptáče byl ve světové premiéře uveden před dvěma týdny na filmovém festivalu v Benátkách, kde získal značnou pozornost zahraničních médií i odborné veřejnosti a jeho tvůrci si odnesli ocenění od studentské poroty Film pro UNICEF. Snímek na motivy stejnojmenné knihy Jerzyho Kosińského nyní dostává příležitost reprezentovat českou kinematografii na v pořadí 92. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd, který se uskuteční 9. února 2020 v Los Angeles. Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zabývající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Přestože samotné dílo od svého vydání v roce 1965 způsobovalo a stále způsobuje silné kontroverze, dostalo se mu světového ohlasu i mnoha prestižních literárních cen. Kontroverze vyvolává i Marhoulova filmová adaptace. „Jakmile jsem knihu v roce 2006 přečetl, věděl jsem, že ji chci natočit. Od roku 2008 jsem tomu pak podřídil veškeré úsilí,” říká Václav Marhoul, který napsal scénář, film režíroval i produkoval, a dodává: „Stojím si za každou vteřinou filmu, nejsou tam žádné kompromisy. A jsem rád, že touto cestou se mnou prošli bez zaváhání všichni, kdo na něm mají podíl. Od geniálního kameramana Vladimíra Smutného až po Harveyho Keitela či Stellana Skarsgårda.” Natáčení filmu Nabarvené ptáče probíhalo průběžně po dobu 16 měsíců na celkem 43 lokacích na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a Česku. Obnášelo přesně 100 filmovacích dnů s realizací 263 scénářových obrazů s 1520 záběry, na jejichž obsahové naplnění padlo celkem 3531 klapek. Hlavní dětskou roli ztvárnil Petr Kotlár. V mezinárodním obsazení pak najdeme herce jako Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands, Júlia Valentová, Aleksej Kravčenko, Barry Pepper a další. Stěžejní je i role kameramana Vladimíra Smutného, který snímek natočil na 35milimetrový černobílý filmový materiál. Dosud se podařilo cenu za nejlepší cizojazyčný film získat dvěma československým a jednomu českému filmu. V roce 1965 to byl Obchod na korze Jána Kádára a Elmara Klose, roku 1967 zvítězily Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela a v roce 1996 Kolja Jana Svěráka. Šest dalších filmů získalo nominace americké Akademie filmového umění a věd: Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana v roce 1966 a Hoří má panenko téhož režiséra o dva roky později. Po druhé šel do boje o Oskara Jiří Menzel roku 1986 s filmem Vesničko má středisková, naopak svoji první nominaci získal Jan Svěrák za Obecnou školu v roce 1991. Roku 2000 vyjel do Los Angeles Jan Hřebejk s nominovaným filmem Musíme si pomáhat a roku 2003 zaujaly akademiky Želary Ondřeje Trojana. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 21:18:22

Kometa neuspěla ve Vítkovicích, Pardubice zvýšily náskok před Spartou

Hokejová extraliga pokračuje dvěma dohrávkami čtyřiadvacátého kola. V té první zvítězily Vítkovice nad Kometou Brno 4:0. Vedoucí Pardubice díky třem gólům v poslední třetině porazily Karlovy Vary 5:2 a v čele tabulky mají už sedmibodový náskok před Spartou.

Čas načtení: 2024-02-21 21:18:22

Kometa neuspěla ve Vítkovicích, Pardubice zvýšily náskok před Spartou

Hokejová extraliga pokračuje dvěma dohrávkami čtyřiadvacátého kola. V té první zvítězily Vítkovice nad Kometou Brno 4:0. Vedoucí Pardubice díky třem gólům v poslední třetině porazily Karlovy Vary 5:2 a v čele tabulky mají už sedmibodový náskok před Spartou.

Čas načtení: 2024-02-22 17:05:00

ANALÝZA: Lakatoš nehraje. Může přidat, být na tribuně si ale nezaslouží

Dva zápasy v řadě proseděl kapitán Vítkovic pouze mezi zdravými náhradníky. Luxus, který by si většina týmů v extralize nemohla dovolit. Absence nejproduktivnějšího a nejlépe placeného hráče ale nebyla příliš znát. Vítkovice v obou zápasech zvítězily. Byl Lakatoš posazen čistě z výkonnostních důvodů?

Čas načtení: 2024-02-22 22:09:57

Šelmy oplatily volejbalistkám Olympu lednové porážky

Vedoucí tým extraligy volejbalistek Šelmy Brno zvítězily v 23. kole 3:0 na hřišti Olympu Praha, který je v tomto kalendářním roce dokázal jako jediný porazit, a to nejen v nejvyšší soutěži, ale i v poháru. Tentokrát mu ale úřadující vicemistryně nenechaly ani set a protáhly svou vítěznou šňůru na šest utkání. V čele tabulky mají dál už sedmibodový náskok.

Čas načtení: 2024-02-24 17:22:00

Ragbisté se po pauze vrátili na hřiště. Říčany se strachovaly proti Spartě o vítězství

Ragbisté Říčan slaví první triumf v letošní sezoně. Proti Spartě hráli zprvu dominantně, o triumf se ale nakonec museli strachovat. Říčany si ale nakonec situaci pohlídaly a zvítězily 31:26.

Čas načtení: 2024-02-24 20:47:00

Liberecké volejbalistky přehrály Olymp v tiebreaku, přišly o druhé místo

Liberecké volejbalistky otočily v extralize zápas s pražským Olympem a zvítězily 3:2. Držitelky Českého poháru nicméně přišly o druhé místo, na kterém je díky lepšímu poměru setů vystřídal Prostějov. Odstup v čele o další bod zvýšily Šelmy Brno, které doma porazily Ostravu hladce 3:0 a mají k dobru už osmibodový náskok.

Čas načtení: 2024-03-01 15:40:00

ŽIVĚ: Týmový sprint lyžařů v Lahti. Janatová s Beranovou dojely dvanácté

Kateřina Janatová s Terezou Beranovou jsou jedinými českými zástupci v závodě týmových sprintů v Lahti. V silné konkurenci obsadily dvanáctou příčku. Na finské půdě suverénně zvítězily Švédky s výrazným náskokem před Finskem a Německem. Adam Fellner s Michalem Novákem nenastoupili do kvalifikace. Přímý přenos sledujte na ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-03-01 15:40:00

Týmový sprint lyžařů skončil vítězstvím Švédek a Norů. Janatová s Beranovou dojely dvanácté

Kateřina Janatová s Terezou Beranovou byly jedinými českými zástupci v závodě týmových sprintů v Lahti. V silné konkurenci obsadily dvanáctou příčku. Na finské půdě suverénně zvítězily Švédky Jonna Sundlingová s Linn Svahnovou s výrazným náskokem před Finskem a Německem. Adam Fellner s Michalem Novákem nenastoupili do kvalifikace. Mužský závod vyhrálo Norsko s Paalem Golbergem a Johannesem Klaebem.