Aktuální Zprávy

Spřátelené země kvůli pádu rublu ruší Rusku dodávky ovoce a zeleniny, píše server

Rušení dohodnutých dodávek se týká vývozců z Turecka, Egypta a Íránu, kteří požadují, aby byla do cen zahrnuta rostoucí měnová rizika.

---=1=---

Čas načtení: 2024-11-28 06:53:00

Spřátelené země kvůli pádu rublu ruší Rusku dodávky ovoce, píše server

Moskva - Dodavatelé ovoce a zeleniny ze zemí, které Kreml označuje za "spřátelené", zrušili řadu smluv na vývoz do Ruska kvůli hroutícímu se kurzu rublu, napsal server The Moscow Times, zakázaný...

Čas načtení: 2024-11-28 06:53:00

Spřátelené země kvůli pádu rublu ruší Rusku dodávky ovoce, píše server

Čas načtení: 2024-11-28 09:51:00

Rusku hrozí nedostatek ovoce a zeleniny, dovozci kvůli pádu rublu ruší dodávky

Dodavatelé ovoce a zeleniny ze zemí, které Kreml označuje za „spřátelené“, zrušili řadu smluv na vývoz do Ruska kvůli hroutícímu se kurzu rublu, napsal server The Moscow Times, zakázaný ruskými úřady. Rušení dohodnutých dodávek se týká vývozců z Turecka, Egypta a Íránu, kteří požadují, aby byla do cen zahrnuta rostoucí měnová rizika.

Čas načtení: 2024-11-28 09:51:00

Rusku hrozí nedostatek ovoce a zeleniny, dovozci kvůli pádu rublu ruší dodávky

---===---

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)

Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázka z knihy – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku). Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu. Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát. * * * Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně. Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití). A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka. * * * Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky. Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program. Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače. * * * – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že. – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík. – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace. Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat. Mezitím už Burmester zahájil školení: – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera. Nasiletti si poslušně zapisoval. – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok. Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu: – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod. Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli. Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel. – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele. Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně. Alsas začínal toho kluka mít rád. – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo. – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků. Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi. Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce. Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít. Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější. Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid. Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se. I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec). Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády. Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo. – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš. Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní. Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven. A do toho ta přiblblá Adéla. Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel. * * * Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky. Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění. Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu. Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas. – Nazdar, profesorskej. – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer? – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák? Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem. – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič. – Vždyť je to taky čurák prvního řádu. – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat. Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno. Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou. Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou. – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič. Otočila se. To je zas trapas, pomyslel si Alsas. A usmála se. Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval. – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně. Dodal: – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární. Pokračoval: – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat. – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas. – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu… – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel. – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost. – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli. – Myslíš? No něco na tom je… – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“. – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou! Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas. – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili. – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku. – To je fakt, řekl Alsas. Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím. Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku. – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas. – To spíš Doboj, odtušil Banatovič. – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou. – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou. – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku. – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si. – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas. – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky. Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák. – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič. – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas. – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič. – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba. Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče. – Kecáš, vole, co tam děláš? – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba. To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín. – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem. Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.

Čas načtení: 2019-09-30 08:49:33

Agrofertizace Sýrie

Je přece docela normální „nepřátelsky převzít“ něco, co není moje. Stačí třeba neplatit faktury či poštvat na konkurenci finanční úřad, případně spřátelené policisty a řádně na ni „zakleknout“. Komu to připomíná uvažování beneficiáře holdingu Agrofert Andreje Babiše (ANO), toho času premiéra české vlády, není daleko do pravdy. Když se ovšem tyto praktiky zcela veřejně přenesou na pole mezinárodní politiky, působí to strašidelně. Přesně tohle se chystá udělat turecký prezident Recep Erdogan (AKP) v případě severní Sýrie. A náš premiér jej v tom na půdě Valného shromáždění OSN veřejně podpořil. Ne, že by se to v praxi nedělo, ale přece jen, pojmenovat to takto bez obalu je docela „chucpe“. Andrej Babiš veřejně před zástupci všech zemí světa podpořil plán tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana na vytvoření „bezpečné zóny pro uprchlíky“ na severovýchodě Sýrie. Ta země není Erdoganova a není ani neobydlená. „Zakleknout“ na ni Erdogan ale hodlá určitě. Už drahně let hovoří o tom, že teroristy ze severní Sýrie, tedy Kurdy vedené Svobodné demokratické síly (SDF), je třeba eliminovat, tedy zlikvidovat. Staví je tak prakticky stejnou úroveň jako ty, proti nimž Kurdové a jejich vojenské jednotky, kromě kurdsko-arabsko-křesťanských SDF především jejich hlavní Lidové obranné jednotky (YPG/YPJ), od vzniku Islámského státu (IS) bojovali. Turecko rozšiřuje své požadavky Naposledy předvedl eliminaci kurdského živlu v syrské enklávě Afrín, kterou loni v březnu zhruba po tříměsíčních bojích dobyla jeho armáda spolu spolu s protureckými džihádisty z fronty an-Nusra a vojáků kdysi protiasadovské opoziční Svobodné syrské armády (FSA), z nichž se mezitím stali kovaní džihádisté těžko rozeznatelní od pravověrných příslušníků IS. Zpráva OSN, zastíněná na Valném shromáždění klimatickou krizí a syndromem Gréta, zkonstatovala, že v Afrínu dodnes dochází k četným válečným zločinům a zločinům proti lidskosti, jako jsou únosy, znásilňování, mučení a vraždy. A to s jediným účelem: vyhnat kurdské obyvatelstvo, které tam ještě zůstalo poté, co z kantonu Afrín uprchlo 150 tisíc lidí! Ve své řeči na půdě OSN minulý týden, z níž části cituje Thomas Pany ve svém článku „Erdogan chce bezpečnostní zónu v Sýrii až po Deir ez-Zor“ na webu Telepolis, Erdogan své požadavky zřetelně rozšířil. Je známo, že žádá 30 kilometrů hlubokou bezpečnostní zónu, která by podle jeho představ musela pokrýt více než 480 kilometrů čtverečních podél hranice s Tureckem, aby tam mohly být přesídleno jeden až dva miliony syrských uprchlíků z Turecka. Ve svém projevu se však ohledně své vize značně „rozpřáhl“. Řekl, že rozšíření bezpečnostní zóny až po Deir ez-Zor by umožnilo návrat až tří milionů syrských uprchlíků do vlasti. Dokonce mával před kamerami fotografií utopeného chlapečka Aylana Kurdího, která v roce 2015 spustila soucit západního světa, a přitom tvrdil, že jeho plán dalším takovým tragédiím může zabránit. Thomas Pany píše: „Politický záměr za touto bombastickou předehrou odhalil až poté, co připravil své publikum na odvážný požadavek, tedy mimořádnou pomoc Turecku. Dvanáct milionů Syřanů prý bylo válkou vyhnáno ze svých domovů, šest milionů uprchlo do jiných zemí a Turecko bylo touto krizí podle Erdogana postiženo nejvíce. Země přijala celkem pět milionů uprchlíků, z nichž 3,6 milionů pochází hlavně ze Sýrie. Turecko investovalo do pomoci uprchlíkům údajně již 40 miliard dolarů, tvrdí Erdogan. Evropské země podle něj zaplatily jen zlomek této ceny. Takto to nemůže jít dál, Turecko potřebuje podporu, finanční i pomoc s vyvořením „bezpečné zóny“, jinak mu nezbyde nic jiného než poslat uprchlíky dál do Evropy.“ Erdogan ovšem decentně zamlčel, že se jedná o kus Sýrie, který je bohatý na vodu, ropu a cement a kde se produkuje hodně obilí a potravin. Rojava, jak této části říkají Kurdové, nyní oblast pod kurdskou správou, by se mu velmi hodila, obzvláště poté, co už Turecko nemůže obchodovat s ropou kradenou Islámským státem, jak činilo po celou dobu jeho existence. Erdoganovy sliby nemají žádnou váhu Tvrzení, že se jedná o jedinou cestu, jak zastavit příliv uprchlíků do Evropy a zmírnit jejich utrpení, může uvěřit jen ten, kdo se na poli mezinárodní politiky ocitl včera nebo se rozhodl Erdogana podporovat s nadějí, že Turecko se nějak „odvděčí“. Třeba že vrátí alespoň něco z miliardového tureckého dluhu za nedokončenou elektrárnu Adularya. Kdo pozoruje politiku tureckého autokrata delší dobu, ale dobře ví, že s Erdoganem lze jednat jen z pozice síly. Jeho sliby nemají váhu ani papíru, na který jsou protokolárně zapsány. Sliby českému premiérovi nebudou výjimkou. Tady bude spíše platit rčení, že „každý najde svého mistra“. Tentokrát ohledně metod, jak s naprostou bezohledností dosáhnout svého. Vznik zóny, do které mají být přesídleni syrští uprchlíci, už má Erdogan domluvený s Ruskem a s Íránem. Kdo zatím pořád překáží, jsou američtí vojáci, kteří jsou v Rojavě i po ukončení přímých bojů s Islámským státem a dobytí jeho poslední bašty v oblasti Deir ez-Zor. Tíhu pozemních bojů ale nesli převážně Kurdové. Oni přinesli nejvíc obětí. Bránili svou vlast a své místo pro život. Do turecké zóny by spadla i města, která ubránili před IS, jako je Kobání a další velká města, například Kamišlí a Derik. Na hřbitově v Kobání jsou tisíce hrobů obránců města. Stačí pohled na mapu, kterou Erdogan v OSN mával, a každému je jasné, k jak obrovským demografickým změnám by to vedlo. K vyhnání dalších milionů lidí, k dalším etnickým čistkám, mučení a vraždám. Sami uprchlíci by se v zóně ocitli ve velmi nezáviděníhodném postavení. Není pochyb, že stejně jako v Afrínu by značnou část „nových obyvatel Rojavy“ tvořili džihádisté, promíchaní s civilisty. Tedy ti, kteří v současné době prchají před Asadovou armádou z Idlíbu. Teror by tedy nepochybně dopadl i na skutečné uprchlíky. Znamenalo by to i naprostou arabizaci oblasti a konec projektu Rojavy jakožto samosprávného celku s demokratickou, i když jistě ne dokonalou správou. Konec projektu Rojavy jako území, kde jsou jako v jednom z mála míst na Středním východě ženy rovnoprávné s muži a kde mají při správě území zastoupení i místní Arabové a asyrští křesťané. Kde má každý národ právo na vzdělání ve svém jazyce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mimochodem, kurdská samospráva se přijetí lidí, kteří z oblasti pocházejí, nijak nebrání, naopak. Těch je mezi uprchlíky ale asi pouze deset procent. Ostatní se nechtějí vrátit na území pod správou syrského režimu z politických, pokud jsou známí odpůrci Asada, ale i z jiných důvodů. Aby nemuseli nastoupit do armády, mnozí z nich pak mají jistě na svědomí i jiné než „politické“ zločiny. Jak už jsem napsala výše, původní protiasadovskou opozici prakticky ovládli džihádisté. Erdogan možná i kvůli přítomnosti koaličních sil v severní Sýrii přehodnotil své hrozby vojenským útokem. Místo toho se hodlá zaštítit podporou evropských států, aby dosáhl prakticky téhož. Nutně se potřebuje zbavit syrských uprchlíků, kteří už jsou majoritní tureckou většinou přijímáni s nelibostí, i proto, že jsou ochotni pracovat za nižší mzdy. Ekonomická situace země je všechno jen ne dobrá. Vládnoucí turecká strana AKP se štěpí poté, co z ní odešel bývalý premiér Ahmet Davutoglu, který zakládá vlastní novou stranu. Opoziční republikánská strana CHP získala starosty velkých měst včetně Istanbulu a Ankary. Blíží se doba, kdy bude po opakovaných rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) z vězení propuštěn bývalý předseda prokurdské levicové strany HDP Selahattin Demirtas. A Erdogan nutně potřebuje úspěch v zahraniční politice. Podpoříme rozhodování "o nás bez nás"? „Podruhé ve dvou dnech jsem se viděl s tureckým prezidentem Erdoganem a potvrdil mu, že země V4 podporují výstavbu bezpečnostní zóny v severní Sýrii,“ napsal Babiš na twitteru po bilaterální schůzce s odkazem na další země visegrádské čtyřky, kterými jsou vedle Česka také Slovensko, Polsko a Maďarsko. Nevím, zda může mluvit za všechny země V4 a doufám, že ne všechny přijmou podporu Erdogana a jeho péči o blaho uprchlíků a Evropy za svou. Hlavně proto, že jeho plánovaná „bezpečná zóna“ žádnou bezpečnou zónou nebude. Pokud vznikne, bude to jen další ohnisko války a bojů mezi Kurdy a tureckou armádou, místo, odkud budou lidé prchat ve velkém. Zastavení uprchlické vlny to nepřinese, přímo naopak. Pokud tedy Babiš cílí na své voliče s tím, že „zachrání Evropu před uprchlickou vlnou“, doufám, že se mine cílem. Měl by si uvědomit, že zrovna naše země se svou historií a smlouvami, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, by nemusela být mezi těmi, které posvětí „etnické vyčištění“ národa s historií ještě daleko tragičtější. Ani kdyby se nám vrátilo pár miliard, které stejně umíme báječně prošustrovat, „nepřátelské převzetí“ Rojavy bychom podporovat neměli. Navíc se tím zhola nic nevyřeší.

Čas načtení: 2024-03-05 10:30:01

Vojna za komunistů: Srpen 1968 byl drsný, mířily na nás raketomety i tanky, říká pamětník

Účet za čtyřicet let komunistické diktatury není příjemné čtení. Zhruba 70 tisíc lidí se ocitlo v pracovních táborech, podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dostalo zhruba 200 tisíc lidí nepodmíněný trest vězení z politických důvodů. Nejméně 4 500 lidí zemřelo v lágrech a věznicích, kde často čelili bití a ponižování. Celkem 248 osob bylo komunisty popraveno, kolem 150 lidí bylo zastřeleno při pokusu dostat se přes státní hranici z Československa, jak uvádí web hlidacipes.org. I další čísla jsou hrůzostrašná. Modrá knížka byla blízko Na druhou stranu život šel dál, režim se snažil navodit atmosféru klidu a pohody. Takže je jasné, že mnoho z nás vzpomíná na skvělé chvíle s kamarády apod. Nebo třeba na základní vojenskou službu. „Sloužil jsem v letech 1967–69. U odvodu jsem málem dostal modrou knížku, ale nakonec mne k mé nelibosti poslali na dva roky do uniformy. Měl jsem 67 kg, na svoji výšku 183 cm jaksi hodně málo,“ řekl Čtidoma.cz Petr. Dovolená za socialismu: Ostnaté dráty, výjezdní doložky. Soudruzi i dnes nostalgicky vzpomínají Číst více Vzpomíná, že u útvaru, do kterého narukoval, byli mazáky jen Slováci. „Začátky byly hodně náročné, ale jen díky těm přiblblým mazákům. Když měli třístovku, tak nám s plnou polní naordinovali 40 kilometrů.“ Je logické, že to někteří mladíci nemuseli zvládnout, což by se však samozřejmě klidně mohlo stát i dnes. Dostali jsme samopal a zásobníky s ostrými První srpnový den roku 1968 Petrovi zbytek základní vojenské služby změnil. „Byl jsem poslán asi jako jediný chemik u útvaru na PŠ chemickou do Liberce. Absolvoval jsem velmi náročný výcvik. Jen pro názornost – ranní rozcvička v minus dvaceti stupních Celsia pouze v košili.“ Kdo někdy musel v zimě třeba pro pár polínek dřeva na dvorek jen v pyžamu, možná tuší, o čem je zhruba řeč. Legrace většinu československých vojáků přešla v srpnu roku 1968, kdy nás obsadily „spřátelené“ armády Varšavské smlouvy. „Kasárna byla obklíčena. Z okolních kopců na ně mířily raketomety, před branou stály tanky. Nevěděli jsme, co bude, každý měl samopal a čtyři zásobníky s ostrými náboji.“ Naštěstí se vše obešlo bez velkého krveprolití. Krutý osud legendy: Se Štěpničkou se komunisté nemazali, ztráta manželky ho málem zabila Číst více Na vojně jsem přibral I přes tento zážitek Petr vzpomíná na vojnu rád. „Nikdy jsem si nestěžoval, stejně jako ani moji kamarádi. Myslíme si, že z nás vojna udělala chlapy. Mimochodem, pokud jde o jídlo, tak když jsem odcházel do civilu, měl jsem 84 kilo. Takže jsem sedmnáct kilogramů přibral. Takže jestli dnes někdo tvrdí, že měl na vojně hlad, tak na tom podle mě není písmeno pravdy, spíš naopak,“ uzavřel pro Čtidoma.cz bývalý voják. Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nejvlivnější čeští politici: V Bruselu nejlépe tahají za zákulisní nitky.

Čas načtení: 2024-03-06 11:00:01

Manžele popravili za špionáž proti USA. Další špion se ukryl v Československu

Odsouzení manželů Rosenbergových bylo pokračováním událostí, které odstartovalo zatčení britského fyzika Klause Fuchse ve Velké Británii v únoru 1950. Britské úřady s pomocí amerického Federálního úřadu pro vyšetřování shromáždily důkazy, že Klaus Fuchs, který během druhé světové války pracoval na vývoji atomové bomby v Anglii i ve Spojených státech, předal přísně tajné informace Sovětskému svazu. Fuchs téměř okamžitě přiznal svou roli a poskytl další podrobnosti. Fuchs označil své společníky Podle serveru history.com Klaus Fuchs přiznal, že Američan Harry Gold sloužil jako kurýr pro sovětské agenty, kterým Fuchs své informace předával. Americké úřady na základě výpovědi zatkly Golda, který poté ukázal prstem na Davida Greenglasse. Šlo o mladého muže, který pracoval v laboratoři, kde byla vyvinuta atomová bomba. Gold tvrdil, že Greenglass byl ještě více zapojen do špionáže než Fuchs. Po zatčení se Greenglass ochotně přiznal a poté obvinil svou sestru a švagra Ethel a Julia Rosenbergovy, že byli špioni, kteří celou operaci řídili. Ethel i Julius měli silné levicové sklony a na přelomu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století se ve Spojených státech intenzivně angažovali v pracovních a politických otázkách. Julius byl zatčen v červenci a Ethel v srpnu 1950. Plukovník František Altman: Pilotem Winstona Churchilla i Jana Masaryka Číst více Tajemství atomové bomby Američané nedokázali ochránit V roce 1949 obdržela FBI informaci, že tajemství atomové bomby bylo vyzrazeno. Vyšetřování ukázalo mimo jiné na Julia Rosenberga a jeho manželku Ethel. V roce 1950 byli zatčeni FBI. Během procesu v roce 1951 vláda Rosenbergovy obvinila, že přesvědčili Ethelina bratra Davida Greenglasse, strojníka z Los Alamos National Laboratories v Novém Mexiku, abych jim a třetí osobě – Harrymu Goldovi – poskytl informace o jaderných zbraních. Hlavní důkazy proti manželům Rosenbergovým poskytl právě Greenglass a jeho manželka. Rosenbergovi byli odsouzeni za špionáž pro Sovětský svaz. Harry Gold dostal 30 let vězení, stejně jako Morton Sobell, spoluobžalovaný v procesu. Proces v době mccarthismu Proces s Rosenbergovými se odehrál v době velké úzkosti vyvolané studenou válkou, mccarthismem a rudým strašením. Případ byl kontroverzní, protože mnoho lidí věřilo, že uprostřed silné antikomunistické politické atmosféry pro ně nebylo možné dosáhnout spravedlivého soudu. Podle současných standardů byl proces pozoruhodně rychlý. Začalo to 6. března a porota oba usvědčila ze spiknutí za účelem spáchání špionáže do 29. března. Rosenbergovým nepomohla ani obhajoba, kterou v té době mnozí označili za nekompetentní. Svědectví, které rozhodlo Škodlivější však bylo především svědectví Greenglasse a Golda. Ti prohlásili, že Julius Rosenberg uspořádal schůzku, během níž Greenglass předal Goldovi plány na atomovou bombu. Gold podpořil Greenglassovo obvinění a připustil, že pak plány předal sovětskému agentovi. Toto svědectví zpečetilo Juliův osud, a přestože existovalo jen málo důkazů, které by Ethel přímo spojovaly se zločinem, žalobci tvrdili, že ona byla mozkem celého plánu. Porota oba shledala vinnými. O pár dní později byli odsouzeni k smrti. Byli popraveni 19. června 1953 ve věznici Sing Sing v New Yorku. Oba trvali na své nevině až dokonce. Společenský lynč soudců za mírné trestání znásilnění nemá reálný důvod Číst více Bylo to selhání tajných služeb srovnatelné s 11. zářím Později Národní komise pro teroristické útoky na Spojené státy, také známá jako Komise 11. září, dospěla k závěru, že tehdy došlo k podobnému selhání jako v případě vojenské a průmyslové špionáže na konci čtyřicátých let devatenáctého století. Steven Usdin ve svém článku „Sledování méně známých společníků Julia Rosenberga“ dovozuje, že tehdy došlo k selhání tajných služeb, které způsobilo, že Amerika byla zranitelná vůči útoku. Americké tajné služby neměly dostatečnou představivost. FBI sice identifikovala komunisty, kteří drželi citlivé pozice ve vládě, včetně pracovních míst, která umožňovala rutinní přístup k utajovaným vojenským informacím, ale úřad a armáda jednaly s komunisty jako s potenciálními podvratníky, nikoli jako možnými špiony Sovětského svazu. Docházelo také k nedostatečné koordinaci mezi jednotlivými státními složkami. Případ Rosenbergových se týkal zhroucení komunikace, především mezi armádou a FBI na jedné straně a civilními dodavateli obrany na straně druhé. Do Sovětského svazu uniklo obrovské množství dat o vysoce citlivých technologiích. K tomu by nedošlo, kdyby kontrarozvědky měly představivost o masivní sovětské špionáži proti průmyslovým cílům. Rosenbergův spolupracovník Joel Barr se ukryl v Československu Manželé Rosenbergovi nebyli rozhodně jediní, kteří se věnovali špionáži pro Sovětský svaz. Jedním ze spolupracovníků Rosenberga byl i Joel Barr. Ten byl zaměstnancem soukromé společnosti Western Electric, která se zabývala technologickými dodávkami pro armádu. Joel Barr tak mohl Sovětům předat mnoho informací o amerických technologiích. Ve svém bytě v Greenwich Village se svými komplici zkopírovali a předali sovětskému zpravodajství více než 9 000 stran tajných dokumentů týkajících se přes 100 zbrojních programů z období druhé světové války. V době zatýkání se Barr nacházel v Paříži. Den poté, co bylo Greenglassovo zatčení oznámeno v novinách, poslali Sověti Barra z Paříže do Prahy. Při jeho příchodu do Prahy KGB Barrovi vytvořila novou identitu. Na další čtyři desetiletí byl známý jako „Joseph Berg“, syn židovských přistěhovalců z Jižní Afriky. I když se ale nacházel ve spřátelené zemi, Rusové se nadále chovali, jako by se Barr nacházel v nepřátelském prostředí, a scházeli se s ním tajně a drželi české úřady v nevědomosti o jeho skutečné identitě. Manželka patrně o špionáži věděla, ale nepodílela se na ní Až v roce 2008 jeden ze spoluobviněných přiznal, že spolu s Juliem Rosenbergem ukradli tajné dokumenty týkající se amerického jaderného programu a předali je Sovětům. Na základě této výpovědi připustili vinu otce i jeho dva synové Michael a Robert Rosenbergovi (používají jméno adoptivních rodičů Meeropol), kteří se do té doby snažili prokázat nevinu rodičů. Vyšlo také najevo, že Ethel Rosenbergová o manželově špionážní činnosti nejspíš věděla, ale aktivně se na ní nepodílela. Potvrdilo se tak, že u ní byl trest smrti zřejmě více než sporným. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hitlerův špičkový špion. Chtěl zavraždit svého vůdce

Čas načtení: 2024-04-18 15:04:00

Požár v Plzni. Česká premiéra německé hry, která rozdělí scénu i publikum

Dvě původně spřátelené vesnice. Když ale jednu z nich postihne série pohrom a druhá naopak vzkvétá, je po vzájemné pospolitosti rázem veta. A nastupuje nevraživost. Tak by se dal shrnout děj hry Požár nejuváděnějšího současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. Českou premiéru bude mít na plzeňské Malé scéně v sobotu 20. dubna.

Čas načtení: 2024-05-03 19:13:00

Izrael začne po tureckém zákazu hledat nové dodavatele, zvažuje i ČR

Tel Aviv/Ankara - Izrael po rozhodnutí turecké vlády zastavit vzájemné obchodování začne hledat nové zahraniční dodavatele. Volba by mohla padnout na spřátelené země, jako jsou Německo, Česko, Británie,...

Čas načtení: 2024-05-03 19:13:00

Izrael začne po tureckém zákazu hledat nové dodavatele, zvažuje i ČR

Čas načtení: 2024-05-28 22:12:08

Obcí Zlatníky hýbe kauza starosty. Čelí podezření z tunelování rozpočtu

Středočeskou obcí Zlatníky hýbe kauza tamního starosty, který čelí podezření z tunelování obecního rozpočtu. Podle zjištění některých zastupitelů mělo jít loni zhruba o jedenáct milionů korun, které měly fakturovat spřátelené firmy, a to buď za předražené, nebo fiktivní zakázky. Případem se zabývá i policie.

Čas načtení: 2024-06-14 08:26:24

Eliminační ocelový mrak proti UAV. BAE reaguje nadějným Tridon Mk2 na Ukrajinu

Válka na Ukrajině otevřela zcela jiné obzory pro vojensko průmyslový komplex. Ani jedna strana nemá dostatečně účinnou obranu proti UAV. Situace vyžaduje úzce specializované systémy, které dokáží chránit spřátelené jednotky proti dronům.

Čas načtení: 2024-06-21 20:30:00

TMBK: Kim vzal Vladimira na vyjížďku. Ani jeden na to nezapomene

Návštěva ruského cara Vladimira ve spřátelené komunistické monarchii Severní Koreji dopadla na jedničku. Až na jednu drobnou nehodu. Koláž TMBK pro Seznam Zprávy.

Čas načtení: 2024-07-19 09:45:00

Bývalá mluvčí na vnitru, teď novinářka. Napíše článek o Babišovi, Rakušan nasdílí. Objednáno?

Objednal si ministr Rakušan v Bruselu článek proti Andreji Babišovi? Sám expremiér to naznačuje a mediální analytička Irena Ryšánková pro ParlamentníListy.cz tuto možnost připouští. Článek na serveru Politico totiž napsala Rakušanova bývalá mluvčí. „Vypadá to, jako by si Rakušan ten článek objednal. Oni takhle fungují normálně, přes svoje spřátelené novináře v západních médiích nás v minulosti opakovaně pomlouvali,“ sdělil PL Babiš.

Čas načtení: 2024-08-19 18:10:00

Zírání v metru, dlouhé a lascivní. Neziskovka vás poučí. Klasická pirátská malá domů, zní z opozice

Nezisková organizace Konsent rozjíždí v pražské veřejné dopravě osvětovou kampaň, která má zabránit obtěžování. Kromě vulgárních gest a nevyžádaných doteků jde i o nepříjemné zírání. Kampaň, kterou propaguje i Česká televize je ale podle některých klasickou pirátskou „malou domů“ spřátelené neziskovce.

Čas načtení: 2024-08-20 11:48:00

Audiovizuální výchova - nutná odpověď na záplavu filmů a videí

Praha 20. srpna 2024 (PROTEXT) - Každodenně jsme vystaveni rostoucí záplavě videoobsahu, který stále intenzivněji proniká do našich životů a formuje naše vnímání reality. Tento tlak nejvíce doléhá na děti a mladistvé, kteří konzumují obrovské množství obsahu bez dostatečných nástrojů pro jeho kritické zhodnocení. Podle údajů vědců z Masarykovy univerzity tráví adolescenti v České republice denně téměř hodinu přímou konzumací videoobsahu na platformách jako YouTube a Netflix (z celkového času čtyř hodin denně strávených na mobilních telefonech, kde dále konzumují videoobsah na sociálních sítích, přičemž se k těmto sítím a dalším aplikacím vrací až 78krát denně). Tento trend vyvolává vážné otázky ohledně jejich schopnosti soustředění, kritického přístupu k audiovizuálním podnětům, a také ohledně jejich duševní pohody, která se v posledních letech jeví jako výrazně ohrožená. Audiovizuální výchova jako klíčové řešení Audiovizuální výchova se v posledních letech stává jedním z nejdůležitějších světových trendů, protože reaguje na obrovský vliv audiovizuálních médií na mladé generace i na společnost jako celek. Tento přístup podporuje rozvoj kritického myšlení, estetického vnímání, respektu k názorové pestrosti, odolnosti vůči manipulaci a zároveň podněcuje demokratické procesy. Klade důraz také na nové možnosti osobního vyjádření a kreativity, které jsou zásadní pro budoucnost naší společnosti. Aktuální situace ve školách: nutnost posílení audiovizuální výchovy Školy dnes často postrádají dostatečné kapacity a kvalifikované odborníky, kteří by byli schopni efektivně reagovat na rostoucí vliv audiovizuálního obsahu na děti a mladistvé. Učitelé jsou přetíženi množstvím úkolů a povinností, což vede k tomu, že se audiovizuální výchova ocitá na okraji zájmu. Tento přístup však představuje zásadní riziko, kterému bychom měli věnovat více pozornosti. Právě nyní je klíčové tuto oblast výrazně posílit, aby byly naše děti lépe připraveny čelit výzvám moderního světa. „Proto jsme se rozhodli od nového školního roku výrazně rozšířit naši činnost v oblasti audiovizuální výchovy a realizovat řadu nových programů pro děti, mladé lidi, rodiče a učitele v mnohem větším rozsahu. Více informací naleznete na webu www.kinokavalirka.cz,“ říká Adéla Lachoutová, vedoucí nového oddělení audiovizuální výchovy Kina Kavalírka v Praze. Dodává také: „Ve světě audiovizuální výchovy nejsme sami; existuje řada organizací, které se tomuto tématu věnují, a považujeme za klíčové nejen podporovat aktivity kolem Kina Kavalírka, ale také spolupracovat s dalšími organizacemi na celostátní úrovni, aby se audiovizuální výchova stala nedílnou součástí vzdělávání a výchovy.“ Nové projekty na podporu audiovizuální výchovy Kino Kavalírka a spřátelené projekty přicházejí do nového školního roku s několika novými iniciativami, jejichž cílem je posílit význam audiovizuální výchovy a prohloubit spolupráci mezi současnými aktéry v České republice i na mezinárodní scéně. Pro učitele a ředitele nabízí Kino Kavalírka od nového školního roku vzdělávací program Filmová akademie: Učit (s) filmem, která od 26. srpna představí různé principy filmové řeči prostřednictvím přednášek a workshopů s filmovými profesionály. Mezi lektory patří Barbora Chalupová, spolurežisérka filmu V Síti, která se zaměří na manipulaci v dokumentárním filmu. Projekt FilmED přináší projektové dny pro děti a v příštím roce tento mezinárodní projekt přinese i metodický online rozcestník pro lektory a učitele. Audiovizuální HUB v Kině Kavalírka, který běží v pilotním režimu od 1. srpna 2024, poskytuje celoroční podporu pedagogům při práci s filmem a propojování s dalšími odborníky v této oblasti. „Rádi poradíme učitelům i lektorům v práci s filmem a propojíme je s dalšími experty v této oblasti,“ dodává Lachoutová. Začátek školního roku s audiovizuální výchovou a s festivalem Young Film Fest Ideálním začátkem školního roku s audiovizuální výchovou je plánovaný 8. mezinárodní filmový festival Young Film Fest, který proběhne v Centru současného umění DOX a v Kině Kavalírka od 25. do 29. září 2024. Festival přivítá nejrozsáhlejší program audiovizuální výchovy ve střední Evropě, zahrnující hosty jako je ředitelka největšího filmového a mediálního festivalu pro děti a mládež Cinekid, Heleen Rouw, a Anne Schultku z lobbistické iniciativy pro kvalitní evropské dětské filmy KIDS Regio. Inspirativním hostem bude také vedoucí projektu školního vzdělávání filmového festivalu Berlinale, Martin Ganguly. Další, téměř dvě desítky odborníků, představí festivaloví organizátoři postupně. Festival nabídne řadu mezinárodních programů, od předškolního vzdělávání Cinemini s výběrem nejlepších filmů pro nejmenší, až po Young & Short, což je distribuční pásmo nejlepších evropských kraťasů vybraných samotnými adolescenty. Ti pod vedením odborníků vytvářejí metodické materiály a diskusní otázky, což dále rozvíjí jejich kritické myšlení a kreativitu. „V době, kdy jsou děti a mládež stále více vystavovány videoobsahu, je nezbytné, abychom jim poskytli nástroje a dovednosti, které jim umožní tento obsah zodpovědně konzumovat a tvořit. Audiovizuální výchova není jen trendem, ale nutností, která může výrazně přispět k formování zdravější a kriticky myslící společnosti, nejen v Česku, ale i na Slovensku, kde také působíme,“ vysvětluje vedoucí industry oddělení festivalu Young Film Fest Radka Hoffmanová. Spolek krutón, který stojí za všemi zmíněnými aktivitami, je organizace specializující se na audiovizuální výchovu, organizaci filmových festivalů a provoz Kina Kavalírka. Spolek se aktivně zapojuje do českých i evropských projektů zaměřených na audiovizuální výchovu a systematicky řeší výzvy v oblasti audiovizuální výchovy v českém i středoevropském kontextu. Odkaz na výzkum Masarykovy univerzity: https://www.muni.cz/pro-media/tiskove-zpravy/adolescenti-v-prumeru-travi-na-mobilu-pres-4-hodiny-denne-nejcasteji-na-socialnich-sitich Partneři: Kino Kavalírka podpořili: Hlavní město Praha, MČ Praha 5 Cinemini podpořili: Ministerstvo kultury ČR, MČ Praha 5 Young & Short byl podpořen Státním fondem kinematografie Young Film Fest a Visegrad Young Film Days podpořili: Visegrádský fond, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kinematografie, Hlavní město Praha, MČ Praha 5, Kancelář Kreativní Evropa FilmED byl podpořen: Financováno Evropskou unií. Názory vyjádřené jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost. Partneři projektu FilmED: Goethe-Institut e.V., Centrum Kultury Filmovej im Andrzeja Wajdy, krutón, z. s., National Film Institute Hungary, Kino Úsmev, National Institution Cinematheque Of Republic Of North Macedonia Kontakt Mgr. Karolína Šteflíčková prrr@krutonfilm.cz www.kinokavalirka.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-10-23 06:00:00

Jana Bendová: Podle Babiše je Fiala směšný a trpí halucinacemi, jeho poslanec Novák je blb. A co je Babiš?

Andrej Babiš má notorickou zálibu v nadávání a přisprostlém vyjadřování. O premiéru Fialovi naposledy napsal, že je směšný a trpí halucinacemi, o svém poslanci Novákovi, že je blb. Asi se doma nenaučil způsobům, tak s tím chodí i ven. Otázku, co je tedy on, když takto a mnohdy mnohem hůř častuje své oponenty i oddané podpůrce, nechť si zodpoví každý sám. Ale přinejmenším už prý není spolupracovníkem StB, bumážku mu na to dalo slovenské ministerstvo vnitra spřátelené Ficovy vlády, může si ji pověsit ve zlatém rámečku nad krb.

Čas načtení: 2024-11-06 09:00:00

Rusko po nejsilnějším cenovém skoku za posledních 17 let shání máslo ze Spojených arabských emirátů a Turecka

Ruské úřady se obrátily o pomoc na "spřátelené země" kvůli krizi na trhu s máslem, kde ceny od začátku roku vzrostly o téměř 26 %.

Čas načtení: 2024-11-14 20:36:50

Je to otravné. Lavrov si postěžoval, že mu i spřátelené země odmítají natankovat letadlo

Problémy kvůli sankcím uvaleným kvůli válce na Ukrajině přiznal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Postěžoval si, že i „spřátelené“ země odmítají doplňovat palivo do jeho letadla, uvedl na svém telegramovém účtu list The Moscow Times. Mluvčí Kremlu dokonce připustil, že případné problémy s tankováním prezidentského letadla v cizině ovlivňují i rozhodování o zahraničních návštěvách Vladimira Putina.

Čas načtení: 2024-11-28 06:53:00

Spřátelené země kvůli pádu rublu ruší Rusku dodávky ovoce, píše server

Čas načtení: 2024-11-28 06:53:00

Spřátelené země kvůli pádu rublu ruší Rusku dodávky ovoce, píše server

Čas načtení: 2024-11-28 09:51:00

Rusku hrozí nedostatek ovoce a zeleniny, dovozci kvůli pádu rublu ruší dodávky