Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-11-15 19:49:26

Vykouzlete si domov podle svých představ, ať už v bytě, nebo rodinném domě

Velice důležité je navázat s rodinným domem, respektive bytem i emocionální kontakt. Pokud se tak nestane, můžete se cítit v obytném prostoru nekomfortně. Pamatujte na to, že samotný domov je i odrazem vaší osobnosti. V [...] Příspěvek Vykouzlete si domov podle svých představ, ať už v bytě, nebo rodinném domě pochází z Harmonie design

Čas načtení: 2021-05-28 18:39:01

Jak dlouho ještě?

Nad státním zastupitelstvím se stahují „těžká mračna“ společenské nevole a zloby, která nemohou rozptýlit ani občasné demonstrace občanů, kteří se bez znalosti podstaty problému snaží hájit údajnou nezávislost justice a státního zastupitelství. Tuto nevoli a zlobu totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, neboť nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat, vymýšlet a křivit důkazy a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je však v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ – a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“ Začalo to zásahem na Úřadu vlády Vraťme se však do nedávné minulosti, kdy to všechno začalo. V roce 2013 došlo s předchozím souhlasem nejvyššího státního zástupce k bezprecedentním a tvrdým zásahům policie na Úřadu vlády i v bytě Jany Nagyové (nyní Nečasové), v důsledku kterého padla vláda tehdejšího premiéra Petra Nečase. Z evidentně obludných představ tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu i vrchního státního zástupce v Olomouci o obrovském a organizovaném zločineckém spiknutí, ohrožujícím samé základy republiky, se od té doby prokázalo jen trapné nezaplacení daně za dary Nečasové a podobně „vyšuměla“ i „nafouknutá“ kauza zneužívání vojenského zpravodajství. Krátce na to následovalo trestní stíhání expremiéra Nečase za údajné uplácení poslanců Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra. Někteří závistiví a záporně emočně „přetlakovaní“ občané i škodolibí, senzacechtiví a práva neznalí novináři si poté zamnuli ruce a zajásali: „Konečně došlo i na něj!“ Státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pak vzápětí toto obvinění veřejně komentovali tak, že „v této trestní věci jde o zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu, (1.) zda v procesu projednávání a schvalování zákonů, které ovlivňují život všech občanů, se mají poslanci ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, nebo (2.) zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod.“ Vrchní státní zástupce v Olomouci pak poukázal na to, že obdobné kauzy se řeší i v jiných zemích EU a jmenovitě poukázal na Itálii a Španělsko. Na těchto komentářích bylo pozoruhodné nejen to, že byly veřejně publikovány a tím tak bylo nevhodně ovlivňováno veřejné mínění, ale především to, že státní zástupci v něm vůbec kategoricky netvrdili, že by byl prokazatelně a jednoznačně porušen zákon v takové míře, aby se evidentně jednalo o naplnění všech zákonných znaků přečinu podplacení (§ 332 odst.1,2 trestního zákona), ale mělo se jednat o pokusné vyřešení otázek, kvůli kterým zřejmě nemohli spát. Proto byly veřejnosti položeny dvě manipulativní a principiálně nepřípustné kapciózní otázky, na které byla předem jasná odpověď „ano, ne“. Těmito zavádějícími otázkami se však nejenže postavili do pozice „blanických rytířů“, kteří v údajně „nejtěžší chvíli republiky, reálně ohrožené zločineckým spiknutím, vyjeli napravit zažité a tíživé společenské zlořády“, ale úmyslně tím odvedli pozornost veřejnosti od pravé podstaty svého počínání, kterou je procesně absolutně nepřípustné právní experimentování, hraničící až s nezodpovědným avanturismem (tj. „hokus pokus“ aneb „zkusíme to, uvidíme, vyjde to anebo nevyjde?“). Státní zástupci prohospodařili důvěru Po těch uplynulých létech je zcela evidentní, že státní zástupci prohospodařili důvěru, kterou v době zahájení trestního stíhání Petra Nečase svojí okázalou rozhodností občanům vnutili. Dnes totiž už téměř nikdo nevěří tomu, že státní zástupci jsou oněmi právními „průkopníky polem neoraným“, kteří s nasazením všech sil zachraňují naši republiku před korupcí, hospodářskou a majetkovou kriminalitou i organizovaným zločinem. Naopak lze stále častěji slyšet hlasy, že jsou to bezcitní a nezřídka i prolhaní „sekerníci“, „likvidátoři“ a právní dobrodruzi (avanturisté), kteří dokonce v trestání jiných lidí nalézají potěšení. Pokud tedy za této situace někdo z nich začne hovořit anebo psát o etice, má to asi takovou váhu, jako kdyby smutně proslulí inkvizitoři Torquemada anebo Vilém Imbert Pařížský hovořili anebo psali o milování bližního svého, lidskosti, laskavosti a soucitu. Nejhorší je, že tímto svým počínáním připravují o zbytek společenské důvěry i ty poctivé a svědomité státní zástupce, kteří ve své profesi spatřují nikoli příležitost ke společenské seberealizaci a šikanování jiných, ale poslání k prosazování práva, spravedlnosti a dobra. Jaké asi mají pocity z kritiky státního zastupitelství, když sami dobře vědí, kdo z jejich kolegů i nadřízených zavdává k této kritice důvod? Důvěra se těžko získává, snadno ztrácí, ale nejhůře se obnovuje. Je jako balvan, který je obtížně vyvalen nahoru, ale snadno se skutálí dolů. Vrátíme-li se ke staré kauze Petra Nečase, lze souhlasit jedině s tím, že jakékoliv politické kupčení s hlasy anebo jakákoliv forma protekcionářství (včetně zaměstnávání rodinných příslušníků jako asistentů) jsou nemravnosti, protože je to nespravedlivé, nepoctivé a neslušné. O tom není nejmenších pochybností, a trestání by bylo na místě, kdyby to jasně stanovil trestní zákon. Před tímto náhlým „mravním probuzením“ policistů a státních zástupců to však byla dlouhodobá (byť nemravná) politická zvyklost (usus), kterou postupně vytvořili nejen poslanci, senátoři a ministři, ale i řadoví členové všech politických stran, kteří za nejrůznější konkrétní výhody anebo pouhý příslib budoucích výhod (stále ještě netrestná korupce pro budoucno - corruptio pro futuro) putovali ze strany do strany (političtí turisté) a hlasovali na objednávku anebo v něčím zájmu. Aura „nedotknutelných“ Tehdy však ani jediného státního zástupce nenapadlo takovou zvykovou politickou korupci stíhat, protože by se jistě „se zlou potázal“. Ostatně i někteří vysoce postavení státní zástupci a soudci nemají čisté svědomí, bydlí v nájemních bytech pro chudé (kdo jim to asi zařídil?) a za své jmenování do svých vysokých funkcí jsou někomu zavázáni. Za těchto okolností bylo pouhé prokázání klíčové subjektivní stránky přečinu podplacení dle § 332 odst.1,2 trestního zákona (tj. přímého či nepřímého úmyslu) zcela nemožné, takže se lze jen podivit nad tímto zarputilým právním i slovním útokem na osobu bývalého premiéra, kterému lze sice vyčítat mnohé mravní poklesky (například manželskou nevěru anebo podíl na účelovém odvolání bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho), avšak konkrétního korupčního jednání se nedopustil. V normálně fungujícím právním státě (a to dokonce i v bývalém totalitním režimu) by však takový útok bez řádného právního krytí musel být označen za nezodpovědný a nutně by skončil okamžitým odvoláním z funkce. Nestalo se tak, protože státní zástupci si kolem sebe úmyslně vytvořili auru „nedotknutelných“, jakoukoliv kritiku označují za politický útok na jejich nezávislost a záludně tak manipulují s veřejným míněním. Jejich mnohdy nezodpovědné „řádění“ proto pokračuje až do současnosti. Stovky podnikatelů, starostů i vedoucích pracovníků státní správy byly profesně i občansky „zlikvidovány“ a mnozí z nich byli i ve vazbě (například i současná eurokomisařka Věra Jourová). Když pak byli po několikaletém soudním projednávání pravomocně zproštěni z obžalob pro svá domnělá a vykonstruovaná provinění (například bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková a její podřízená Jitka Schneiderová), státní zástupci se tvářili, jako by se nic nestalo a že „právo na omyl“ je jejich základním profesním právem. Svoji emoční averzi (podjatost) vůči Vitáskové pak nejvyšší státní zástupce korunoval ještě zcela zbytečným a skutkově i právně křivým dovoláním (úmyslně totiž byly použity nepravdivé údaje), které naštěstí už na jejím definitivním zproštění viny nic nezměnilo. Prosazování „alternativních pravd“ O co tedy státním zástupcům vlastně jde – o pravdu a spravedlnost, anebo o úporné prosazování svých „alternativních pravd“ a utkvělých představ? Kde zůstaly spravedlnost, právo a právní jistota občanů? Samozřejmě nikdy nikdo ze státních zástupců nebyl volán k odpovědnosti za jejich „právní zmetky“ a neetické chování, a nikdo z nich také nezaplatil náhradu škody za svá pochybení, mající nezřídka původ pouze v jejich zkažené a paranoidně uvažující mysli. Mnozí státní zástupci si totiž vůbec neuvědomují, že právo je pouze minimem mravnosti (etiky). Nemravných a přitom netrestných jednání je totiž celá řada, a přitom se až doposud nenalezl natolik filozoficky a mravně vyspělý státní zástupce, který by nejen dokázal precizně definovat pojem mravnost, ale dokázal by i jednotlivé netrestné nemravnosti vyjmenovat, přesně popsat a uvést, které z nich je (bohužel) nutno tolerovat vzhledem k jejich masovému výskytu (například manželskou nevěru, lhaní, nevděčnost, neúctu k rodičům, prarodičům a starým lidem, konflikt zájmů, nedodržování slibů, sexuální nevázanost, rozmařilost, intrikaření, donášení, udavačství apod.) a která by si naproti tomu zasloužila přiměřený trestní postih (například žebrota, příživnictví, prostituce, mobbing, bossing, obcházení zákonů, nevyplácení mezd, úplatkářství pro budoucno, imise, zneužívání práva, vulgární a nemravná „umělecká“ tvorba, hráčská vášeň, neodůvodněné zakazování, podvodná obchodní „šikovnost“, sprostota, slovní a fyzická agresivita, neodůvodněné propouštění anebo odvolávání z funkcí, narušování soukromí známých osobností, sebepoškozování atd.). Některé z těchto nemravností totiž veřejnost natolik obtěžují a oprávněně popuzují, že by si nejen zasloužily náležitou právní úpravu, ale i stanovení přiměřených sankcí. Za celou dobu působení nejvyššího státního zástupce však z Nejvyššího státního zastupitelství nevypadla ani jediná ideová mravní vize, protože „nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“ Exekutivní (výkonná) aplikace trestního zákona a trestního řádu, ke které jsou oprávněni policisté a státní zástupci, nesmí být experimentální aplikace práva. Již jen představa právního experimentování s lidskými osudy totiž vzbuzuje u slušných lidí hrůzu a odpor, protože je neklamným znakem nevypočitatelného, bezohledného a bezcitného pohrdání právem. Veškeré subjektivní právní představy policistů a státních zástupců o trestnosti a způsobu jejího postihu proto musí přísně korespondovat s přesným a objektivním zněním trestního zákona i trestního řádu (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) i se základními pravidly trestního řízení. Nejčastějším pochybením orgánů činných v přípravném řízením trestním je nerespektování zásady materiální pravdy (§ 2 odst.5 trestního řádu), která má zásadní celospolečenský význam. Základem každého smysluplně fungujícího státu jsou totiž pravda, spravedlnost a mír (respektive i společenský smír, který lze nastolit právě jen na základě spravedlnosti, pravdy a rovnosti občanů před zákonem). Bude-li proto jakékoliv trestní řízení založeno na lži (a lží je i manipulace s důkazy a jejich zatajování), otřese to důvěrou občanů ve spravedlnost a právo a tudíž i samotnými základy právního státu. Protože jakýkoliv trestný čin má čtyři zákonné znaky (objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku), jsou orgány činné v trestním řízení povinny spolehlivě prokázat existenci všech čtyř a nesmí se uchýlit k jakýmkoliv důkazně nepodloženým dohadům, spekulacím, fantaziím anebo dokonce paranoidním fabulacím (tj. bájným podezřívavým smyšlenkám) – natož aby v zájmu potvrzení svých představ a verzí důkazy zatajovali, manipulovali s nimi anebo je účelově vyráběli, což se v poslední době stalo několikrát. Jde pocit moci, společenské důležitosti i morální převahy Z praxe by však bylo možno uvést celou řadu právně problematických až fantazijních konstrukcí (hypotéz, verzí), jejichž předpokládaný anebo dokonce smyšlený základ se pak v průběhu i několikaletého vyšetřování a soudního stíhání nepotvrdil. Takové zneužití moci a hrubé porušení trestního řádu přitom prochází téměř bez povšimnutí. To už si občané na zneužívání moci natolik zvykli, že jsou k němu zcela lhostejní? Vždyť příště se to může týkat i jich anebo někoho z jejich blízkých! Každá nespravedlnost, křivda anebo úřední zvůle jsou přece ohrožením samotných základů státu (spravedlnost je základem státu – iustitia regnorum fundamentum est)! Všechny shora uvedené nezbytné podmínky pro trestní postih byly již v roce 2013 před novináři i veřejností úmyslně zatajeny (právní osvětu totiž v televizi nikdo „raději“ neprovádí), skutkový děj byl manifestačně zjednodušen a namísto objektivního, poctivého a zdrženlivého přístupu k vyhodnocení všech dostupných indicií byly zvoleny ony dvě populistické kapciózní otázky. Přitom jakékoliv stíhání kohokoliv „na zkoušku“ („co to udělá?“) je v nejhrubším rozporu s článkem 8 odst.2 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Důvody pro trestní postih si totiž nikdo nesmí vymýšlet a zejména nesmí manipulovat veřejným míněním na podporu svých subjektivních představ o tom, co je a co není trestné. Takový postup (zvláště když se neustále opakuje) poškozuje nejen právní vědomí občanů, ale i celkovou pověst policie, státního zastupitelství i těch poctivých policistů a státních zástupců, kteří nejenže respektují právní normy, ale doposud si zachovali zdravý rozum, uvážlivost, poctivost, slušnost a cit pro spravedlnost a přiměřenost (ekvitu). Lze souhlasit s obecně rozšířenou představou, že naše republika je plná zlořádů (nemravností) a mafiánských praktik, na kterých se výraznou měrou podíleli a stále ještě podílejí mnozí naši politici, formálně i neformálně organizovaní v nejrůznějších „svazech známých“. Manifestačními a důkazně i právně nepodloženými pokusy o trestní represi politiků, generálů, podnikatelů a představitelů státní správy i místní samosprávy však lze nastolit pouze právní nejistotu a strach. Nezřídka lze přitom nabýt dojmu, že vyvolávání právní nejistoty a strachu je hlavním cílem některých státních zástupců, kteří si tak upevňují pocit své moci, společenské důležitosti i morální převahy. Kdyby žil přesvědčený římský republikán Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) a viděl některé naše současné státní zástupce, jak ve vlastní anebo cizí režii lžou, křiví právo a týrají lidi, asi by v hrůze ustrnul a své tři slavné úvodní věty z řeči proti Catilinovi (Quousque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?) by pozměnil takto: „Jak dlouho ještě, státní zástupci, budete zneužívat naší trpělivosti? Jak dlouho si ještě s námi budete v tom vašem pominutí smyslů zahrávat? Kam až vás dožene vaše opovážlivost nemající zábran?“ JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-11 20:58:17

Zakázková kovovýroba Pelhřimov vám vyrobí ploty a brány dle vašich představ

V oblasti zajištění bezpečnosti a estetického vzhledu nemovitosti hraje důležitou úlohu také výběr vhodného plotu a brány. Ploty a brány jsou totiž prvními prvky, se kterými přijdou návštěvníci do styku. Chcete-li si nechat vyrobit plot a bránu dle svých představ, pak se obraťte na společnost Kovovýroba – Robert Zábrana. Tato společnost se specializuje na zakázkovou […] The post Zakázková kovovýroba Pelhřimov vám vyrobí ploty a brány dle vašich představ appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2022-06-16 09:07:36

Maďarský poprevratový revizionizmus

Prezidentka Maďarska Katalin Nováková sa po stretnutí s Kelemenom Hunorom, lídrom Demokratického zväzu Maďarov v Rumunsku, vyjadrila, že reprezentovanie všetkých Maďarov považuje za svoju prioritu, pričom pre ňu to, či niekto žije vnútri, či mimo hraníc, nepredstavuje rozdiel. Pripomenula tak smutne slávny 32 rokov starý výrok maďarského premiéra Józsefa Antalla, že ako ministerský predseda krajiny s desiatimi miliónmi obyvateľov by sa chcel vo svojej duši i v pocitoch stať ministerským predsedom 15 miliónov Maďarov. Znamenal symbolické znovuoživenie veľkomaďarského nacionalizmu s jeho trianonskou traumou. V oficiálnej maďarskej poprevratovej politike Antall naštartoval revizionistické tendencie. S odvolaním sa na to, že „tretina maďarstva žije mimo územia Maďarska“ Antallova vláda v roku 1990 formulovala záväzok „presadzovať právo na sebaurčenie Maďarov v susedných štátoch,“ hoci v žiadnom medzinárodnom dohovore nebolo zakotvené právo príslušníkov národnostných menšín „na sebaurčenie“. Zato právo národa na sebaurčenie sa podľa platných medzinárodných dokumentov mohlo presadzovať „až do odtrhnutia“… Nasledovali vyjadrenia predstaviteľov maďarskej vládnej koalície, že treba „uvažovať o vytvorení nového mierového poriadku“ a o opätovnom rokovaní o trianonských dohodách. Aj to, že v roku 1995 sa skončí platnosť Jaltskej dohody a že „sa tým potvrdí niečo, o čom sme vždy hovorili, že je to nespravodlivosť, ktorá nás postihla“. Ešte i to, že maďarské hranice neboli v Trianone uzavreté so Srbskom či Slovenskom a že uzavretie medzištátnej zmluvy medzi Maďarskom a Ukrajinou, ktorá obsahovala garantovanie hranice, nemôže byť precedensom pre zmluvy s ostatnými susednými štátmi. O Slovensku ako o Felvidéku K spochybňovaniu platných hraníc treba pridať požiadavky maďarskej strany na zrušenie tzv. Benešových dekrétov. Mali takisto skrytý revizionistický zámer a ostali „evergreenom“ maďarskej politiky až dodnes. O Maďaroch žijúcich v Slovenskej republike maďarskí politici hovorili a stále hovoria ako o felvidéckych a o Slovensku ako o Felvidéku. Toto označenie sa spolu s ukazovaním máp Veľkého Uhorska a vyjadrovaním nespokojnosti s mierovými zmluvami po prvej a druhej svetovej vojne stalo ich stabilnou politickou výbavou. Predstavme si na chvíľu, že by to isté robili nemeckí politici… Na Slovensku tak zákonite došlo k rôznym obranným reakciám založeným na spomienkach na predvojnové a vojnové obdobie. Veď presadzovanie kolektívnych práv Maďarov a Nemcov pod zámienkou, že sú utláčaní a majú sa vrátiť do Maďarska a do Nemecka, bolo hlavným faktorom rozbitia demokratickej prvej ČSR a prológom druhej svetovej vojny. Slovensko prišlo v dôsledku Viedenskej arbitráže o pätinu svojho územia s 854 217 obyvateľmi, z ktorých vyše 270 tisíc boli Slováci, a bolo pripojené k územiu horthyovského Maďarska. Na Slovensku, kde bol ešte v živej pamäti obrázok vodcu maďarskej menšiny Jánosa Esterházyho, ako víta Miklósa Horthyho v anektovaných Košiciach, preto vyvolalo veľké obavy v roku 1993 pompézne znovupochovanie bývalého vládcu Maďarska do rodnej zeme. Na polooficiálnom pohrebe vysielanom v priamom televíznom prenose sa zúčastnila polovica maďarskej vlády a 50 tisíc priaznivcov Horthyho. Veľkomaďarský nacionalizmus Maďarská politika sa usilovala všetky slovensko-maďarské spory, ktoré kvôli týmto a ďalším revizionistickým tendenciám vznikli, internacionali­zovať. Presviedčala európsku a svetovú verejnosť, že príslušníci maďarskej národnostnej menšiny v SR sú objektom veľkého útlaku a prenasledovania, že na Slovensku zvíťazil nacionalizmus a smeruje na Balkán. O veľkomaďarskom nacionalizme založenom na oživovaní trianonskej traumy, sa, prirodzene, nehovorilo, ani o ťažkej situácii silno asimilovanej slovenskej menšiny v Maďarsku. Predstavitelia Maďarska tvrdili, že SR nechce maďarskej menšine garantovať medzinárodné štandardy ochrany. Medzi tie rátali aj kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie, hoci Rámcový dohovor Rady Európy o ochrane menšín, ktorý SR akceptovala, bol dôsledne založený na rešpektovaní individuálnych práv príslušníkov menšín. Maďarsko sa pokúsilo v decembri 1992 zablokovať automatické nástupníctvo SR po ČSFR v Organizácii pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe a v roku 1993 zabrániť jej vstupu do Rady Európy pod zámienkou, že nerešpektuje menšinová práva. Politickí predstavitelia maďarskej menšiny na Slovensku mali rovnaké predstavy. Ich požiadavky na kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie vyústili do zhromaždenia troch tisícov predstaviteľov miestnych samospráv maďarskej národnosti v komárňanskej športovej hale 8. januára 1994. Požadovali vytvoriť územný celok, v ktorom by bolo garantované, že väčšinu budú mať občania maďarskej národnosti a hlavným úradným jazykom bude maďarčina. Vo výzve Združenia miest a obcí Žitného ostrova 4. januára bol použitý termín tartomány, čo v preklade znamená dŕžava. Reakciou bolo zhromaždenie organizované Maticou slovenskou v Šuranoch, na ktorom maďarské požiadavky odmietli ako útok na mladú samostatnú slovenskú štátnosť, ako hrozbu jej územnej integrite. Veľkomaďarský nacionalizmus tak živil slovenský obranársky, ktorého prejavy sa potom vydávali za ospravedlnenie stupňovania a internacionalizácie maďarských požiadaviek. Duray: Umelý štátny útvar Na IV. zjazde hnutia Spolužitie (Együttélés) 27. februára 1994 jeho predseda Miklós Duray označil Československo za umelý štátny útvar. Vyhlásil, že princíp sebaurčenia je platný i pre národné spoločenstvá žijúce v početnej menšine. To podľa neho znamenalo, že maďarská národná (nie národnostná…) menšina na Slovensku má právo na vlastnú územnú samosprávu a autonómiu osobnú. Dokument schválený na zjazde požadoval spontánne formovanie území etnicky ohraničiteľných regiónov. Slovenskí Maďari označení za „praobyvateľov“, ktorým bolo doteraz „vnútené postavenie národnostnej menšiny“, mali získať svoj „pôvodný, národno-pospolitý status.“ Dokument požadoval inštitucionali­zovanú rovnocennosť slovenského národa a maďarského národného spoločenstva. Miklós Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. To sa nedalo vykladať inak ako snaha o federalizáciu SR. Najmä keď Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. Navzdory tomu, že slovenská ústava bola plne akceptovaná i Radou Európy ako štandardný dokument, podľa Duraya nebola v súlade s novým európskym hodnotovým usporiadaním. Pre svoje ciele požadoval hľadať medzinárodnú podporu na jej zmenu, najmä v Rade Európy. SR staval do svetla, že to ona odmietaním predstáv jeho strany vedie konfrontačnú a protieurópsku politiku. Od začiatku sa totiž všetky podobné maďarské požiadavky vydávali za naplňovanie európskych hodnôt a každé ich odmietanie za protieurópsky postoj a prejav nacionalizmu. Prelom v podobe zmluvy Hoci Maďarsko so skúsenou diplomaciou dobre ovládalo „hru na obeť“, jeho pokus na začiatku 90. rokov presadiť, aby veľmoci akceptovali „maďarský pohľad“ na národnostný problém v strednej Európe, neuspel. Francúzsky premiér Édouard Balladur s cieľom podporiť stabilizáciu stredoeurópskeho regiónu a jeho perspektívy v európskej integrácii inicioval Pakt stability. Jeho súčasťou sa stala aj Zmluva o priateľstve a dobrých susedských vzťahoch medzi Slovenskou republikou a Maďarskou republikou, podpísaná po zložitých vyjednávaniach premiérmi Gyulom Hornom a Vladimírom Mečiarom 19. marca 1995. Vystavila stop všetkým špekuláciám o eventuálnej úprave slovensko-maďarských hraníc v článku 3: „Zmluvné strany v súlade s princípmi a normami medzinárodného práva potvrdzujú, že rešpektujú neporušiteľnosť spoločných hraníc a vzájomnú územnú integritu. Potvrdzujú, že nemajú a ani v budúcnosti nevznesú voči sebe územné požiadavky.“ Prvýkrát v histórii maďarská vláda a maďarský parlament akceptovali hranice stanovené Trianonskou zmluvou a potvrdené Parížskou mierovou dohodou z roku 1947. Maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Zmluva tiež vytvorila inštitucionálny mechanizmus na riešenie eventuálnych problémov a sporov štandardným vyjednávaním. V jej rámci funguje nielen zmiešaná komisia pre menšinové otázky, ale i ďalších 11 komisií, ktoré sa majú schádzať a riešiť aktuálne problémy. Základná zmluva mala nepochybne stabilizujúci účinok na naše bilaterálne vzťahy i pre celý stredoeurópsky región. Niekedy však dochádzalo k paradoxu – na multilaterálnych fórach sme vystupovali identicky alebo podobne, a v bilaterálnych vzťahoch to medzi nami iskrilo, lebo maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Napríklad pravidelne sa 4. júna konali v Budapešti pochody maďarských extrémistov pred veľvyslanectvami Rumunska, Srbska a Slovenska, na ktorých sa otvorene požadovala nápravu údajnej trianonskej krivdy a vykrikovali sa rôzne urážky. Vrcholom bolo vystúpenie Mádla Maďarská diplomacia naďalej podliehala pokušeniu, že partnera je možné premeniť na „svoj obraz“ a „dokopať“ ho k zmene jeho stanovísk organizovaním medzinárodných nátlakových kampaní. Tie sa týkali predovšetkým postavenia maďarskej menšiny. Maďarsko neustávalo v úsilí zaviesť kolektíve práva príslušníkov maďarskej národnostnej menšiny. Vrcholom bolo vystúpenie maďarského prezidenta Ferenca Mádla v Európskom parlamente 22. októbra 2002, v ktorom povedal: „Želáme si udržať a posilniť vzťahy s Maďarmi žijúcimi v susedných krajinách. Kodanské kritériá stanovené pre kandidátske krajiny obsahujú rešpektovanie menšinových práv. Zistili sme, že Charta základných práv EÚ nedefinuje kolektívne práva menšín. Je potrebné, aby sa kolektívne práva garantovali relevantnými nástrojmi.“ Mádl požiadal o revíziu celého európskeho systému ochrany ľudských práv, ktorý vychádza najmä z Rámcového dohovoru Rady Európy na ochranu národnostných menšín, ktorý patrí k jej najkomplexnejším dohovorom. Pokúsil sa svoje ojedinelé prístupy k ochrane práv príslušníkov národnostných menšín vyplývajúce zo stále oživovanej trianonskej traumy univerzalizovať a nenápadne ich pretlačiť do celoeurópskej praxe. Počas prvej Orbánovej vlády v rokoch 1998 – 2002 došlo ku koncepčnej zmene v maďarskej „národnej politike“, ktorá bola od začiatku odpoveďou na nespracovanú históriu. Už v roku 1996 expert strany Fidesz na zahraničnú politiku Zsolt Németh vychádzajúc z idey nedeliteľnosti maďarského národa, ktorú treba všetkými prostriedkami revitalizovať, v lete 2000 napísal: „Keďže hranice maďarského štátu a maďarského národa nie sú totožné, pojem národného záujmu zastrešuje spoločné záujmy maďarského štátu a maďarských spoločenstiev za hranicami.“ Németh konštatoval, že k pôrodu smerujúci inštitucionálny dialóg „nemôže zrodiť nič iné než politickú reintegráciu maďarského národa bez zmeny hraníc.“ Tento blízky spolupracovník premiéra Viktora Orbána neskôr v septembri v televíznej diskusii vyhlásil: „Boli by sme radi, keby sme vedeli spracovať aj maďarskú trianonskú traumu. Nejestvuje iba menšinová trauma, ale celé maďarstvo má traumu Trianonu.“ Vyslovil nádej, že „by Slovensko mohlo byť reláciou, na ktorej možno dokázať, že jestvuje riešenie“. Za takéto riešenie vyhlásil „Európsku úniu, v ktorej sa hranice stanú imaginárnymi, v ktorej si prihraničné spoločenstvá kultúrne, jazykovo a z hľadiska regionálneho rozvoja vyjdú znovu v ústrety. Tomu hovoríme národné zjednotenie bez hraníc.“ Várhegy: Orbán už prekročil rubikon O necelý rok neskôr, 20. augusta 2001 (Deň sv. Štefana) zašiel Orbán v riešení trianonskej traumy ešte ďalej: „Dosiaľ znamenalo narodiť sa v Karpatskej kotline za hranicami Maďarska pre Maďarov trpký osud. Druhoradosť, opovrhnutie, vysmiatie. Teraz vykonáme znovuzjednotenie maďarského národa ponad hranice. Budúcnosť sa začala.“ Toto zavŕšenie národnej agendy a terapie trianonského komplexu, ktorú vniesol do maďarskej politiky Antall, vysvetlil vtedajší štátny tajomník ministerstva kultúrneho dedičstva a poslanec Fideszu Atilla Várhegyi v auguste 2001: „Tento proces sa zavŕši, keď každý Maďarský občan, ktorý žije mimo Karpatskej kotliny, dostane maďarské štátne občianstvo a keď každý maďarský občan dostane volebné právo.“ Rozdiel medzi Antallovou a Orbánovou politikou Várhegyi vysvetli tým, že Antall ešte nepokladal Maďarsko za dostatočne silné na vytvorenie inštitucionalizovaného 15milónového spoločenstva. Podľa neho Orbán už prekročil rubikon: „Dnes je celá národná politika o budovaní inštitucionalizovaného národného spoločenstva. Každý Maďar sa dostane (ak chce) do inštitucionalizovaného osobného vzťahu s maďarským štátom. Už to teda nebude otázkou duševného zväzku a pocitov, že čo má maďarský ministerský predseda spoločné s piatimi miliónmi Maďarov. Bude to inštitucionali­zovaný vzťah.“ Európa podľa Orbána Idea spájania národa ponad hranice, ktorá v okolitých štátoch vzbudzovala rôzne výhrady a reminiscencie, bola produktom širšej maďarskej koncepcie budúcnosti Európy. Podľa názoru Orbána z júla 2021 kým niekdajší francúzsky prezident Charles de Gaulle hovoril o Európe štátov a bývalý nemecký kancelár Helmut Kohl o Európe regiónov, „teraz my Maďari predkladáme na európsku diskusiu myšlienku, že budúca Európa má byť Európou spoločenstiev, zaznamenajúc pod tým i národné spoločenstvo. O tom hovorí zákon o Maďaroch žijúcich v susedných štátoch. To, čo je v zákone, patrí k hlavným európskym tendenciám.“ Pozadím týchto predstáv bolo presvedčenie o výnimočnom postavení Maďarska v Európe. Opozičný socialistický poslanec Csaba Sándor Tabajdi v apríli 2001 povedal, že „bez maďarských menšinových organizácií susedia Maďarska nemajú šance na integráciu.“ A veľavravne dodal: „To je taká situácia, po ktorej Maďarsko tak dlho túžilo.“ Orbán v júli 2001 označil Maďarsko „za súčasť hlavného európskeho prúdu“, čím dal najavo, že existujú krajiny, ktoré jeho súčasťou nie sú.“ Podľa Németha veci sa zmenili: „Nie my musíme vysvetľovať v Bruseli, ale tí, ktorí s nami nesúhlasia, musia zdôvodňovať svoje názory.“   Autor je bývalý politik a diplomat. Převzato z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2020-10-27 19:12:08

Politické dostihy Čechů a Němců vyvrcholily 28. října 1918

Koronavirová vánice úplně zastínila, že 28. října si budeme připomínat vznik samostatného státu. Ale i bez koronaviru by kolem státního svátku byla vůně nezájmu. Již při stoletém výročí v roce 2018 jsme se dozvěděli z průzkumu, že pětina Čechů dnes neví, kdy vzniklo Československo, a třetina nemá povědomí ani o únoru 1948. Je dávno zapomenuto 10 milionů mrtvých z Velké války, pomníky padlých jsou sice respektovanou, ale jenom běžnou součástí architektury místa. Rok 1918 byl doslova vyvrcholením karnevalu války a míru. O slavném dnu vyhlášení nezávislosti 28. říjnu 1918 napsal J. S. Machar: „…A kradlo se, kradlo se znamenitě. Kradl kde kdo, neboť to byl karneval, kde je vše dovoleno…“ (J. S. Machar, Při sklence vína, 1929, Aventinum Praha) Je možné hovořit o ideálech, hrdinství, vlastenectví, humanismu. Ale důležitější pro formování událostí té doby byly síla zbraní, nouze, hlad, zima, bezvýchodnost a malá šance na dobré kšefty. To platilo též o 28. říjnu 1918. Vznik Československa nastartovali Němci Z nadhledu více než sta let je čas zrodu Československa plný paradoxů. K českým státotvorným tendencím vyprovokovali české politiky více méně Němci. Rakouští Němci již v září 1914 začali pracovat na programu „německé přestavby Rakouska“. Jejich vize v roce 1916 uváděla: Halič, Bukovina a Dalmácie měly mít zvláštní statut jako méně důležitá část císařství. Měly být mimo správní celek nazývaný Předlitavsko. Pojem „Předlitavsko“ neoficiálně označoval země pod Rakouskem, které nepatřily do Uher(ska). Druhá část zvaná Zalitavsko byla pod správou Uherska. Obě části říše symbolicky oddělovala řeka Litava. Podle představ velkoněmeckého nacionalismu v Rakousku z roku 1916 mělo Předlitavsko představovat jakési tvrdé jádro císařství: německy hovořící oblasti, tedy klasické Rakousko a Čechy s Moravou, kde by měli Němci zcela dominantní pozici v krajích s německou většinou. České politické strany v tom viděly protičeský útok. Proto byl 19. listopadu 1916 ustanoven Český svaz poslanců na říšské radě a Národní výbor. Důsledkem bylo v květnu 1917 státoprávní prohlášení: Požadavek na přeměnu monarchie na „spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států“. Když zemřel císař František Josef a nastoupil mladý Karel I., situace se ještě zhoršila, ačkoliv s Karlem I. byly spojeny nemalé naděje. Spisovatel Pavel Kosatík (v relaci Jak to vidí, ČRo Dvojka, 19. ledna 2018) to popsal v zajímavých souvislostech: Poslední císař Karel I. byl propagátorem federalizace, ale pro český národ byla jeho vize nebezpečná. Státy federace neměly vycházet z historických hranic, ale z hranic podle oblastí tehdy obývaných jednotlivými národy. Kosatík zdůraznil: „V případě Čechů to mělo logický důsledek, že v novém federálním soustátí by zanikly hranice Čech a Moravy, jak je známe. Vznikly by nové hranice podle toho, kde bydlí Češi a kde bydlí Němci. Čili podobalo by se to spíše tomu bastardu, který byl vytvořen na podzim 1938 obsazením takzvaných Sudet. Už tehdy se počítalo s tímhle plánem. Ale aktivistická politika v Tříkrálové deklaraci se velmi odvážně a nečekaně přihlásila k exilovému Masarykovi. Byl to v té chvíli až hrdinský čin. A čím to ještě bylo senzační? Oni to opřeli o právo sebeurčení… Je to zajímavá myšlenka, která má často až kruté konsekvence, protože tehdy, když to začal propagovat americký prezident Wilson, logicky se toho chopily mladé slovanské národy, ale chopili se toho také Němci. I oni v Sudetech chtěli právo na sebeurčení, takže například v Jihlavě, Brně nebo v Olomouci měly vzniknout také jakési samostatné státečky…“ Poté, co 6. ledna 1918 v Praze v Obecním domě čeští poslanci přijali Tříkrálovou deklaraci, se další manifestace odehrála 13. dubna, kdy Alois Jirásek přednesl text Národní přísahy. Zanedlouho proběhl monumentální 1. máj a 16. května 1918 se v panteonu Národního muzea sešlo slavnostní shromáždění při příležitosti 50. výročí položení základního kamene Národního divadla. Byla to zjevná česká národní demonstrace.  Poslední habsburská naděje rychle zvadla Potom se zmátořila habsburská administrativa, když svitla naděje, že německá ofenzíva v roce 1918 zvrátí stav na frontě. Národní hnutí muselo ustoupit od pořádání veřejných oslav a organizování manifestací. Jenže, německá válečná naděje zkrachovala. Nakonec 13. července 1918 došlo k slavnému vyhlášení Národního výboru československého za nejvyšší orgán národa. V srpnu vznikly komise a tajná konsorcia připravující se na dobu převratu. Porážku Bulharska v září 1918 Češi slavili na řadě míst téměř veřejně. Na startovní čáře čekal Hanz i Pepa Pikantní je, že téměř ve stejném okamžiku na území Čecha a Moravy vyhlašovali svůj suverénní stát Němci i Češi. Nemá ale smysl pátrat po tom, kdo chtěl v roce 1918 vyhlásit samostatný stát jako první. V průběhu války byli sice Němci aktivnější, ale nakonec vytvářeli neoficiálně své správní struktury Češi i Němci. Ty byly legitimizovány 16. října 1918 v manifestu císaře Karla I., v němž vyzval národy císařství k vytvoření národních vlád. Jenže, nakonec nedošlo k federalizaci podle císařových představ. Český národní výbor byl založen již 18. listopadu 1916 českými politiky na obranu české politiky. Až 14. července 1918 se stal nejvyšším politickým orgánem domácího národního hnutí. Severočeský příběh Podobně se připravovali na převzetí moci němečtí nacionalisté. Chtěli, aby v rámci federace vznikly v českém prostoru kraje pod ryze německou správou. Dne 21. října němečtí poslanci říšské rady vytvořili Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska nárokující si tzv. německé oblasti v českých zemích, ale ještě v rámci federalizovaného císařství. A 23. října 1918 shromáždění německých poslanců z Čech navrhlo vytvoření jako prvního samostatného útvaru, vznik země Deutschböhmen na severu Čech. Na papíře všechno vypadalo pěkně, ale když 30. října vznikla německo-rakouská Státní rada, byla v patové situaci, protože 28. října vzniklo Československo. Šlo jenom o snahu zachránit to, co se již v den vzniku rady hroutilo. Neboť v ten den již čeští vojáci jako novopečení českoslovenští vojáci ovládali vojensky důležité body v Rumburku, České Lípě či Terezíně uvnitř „ryze německých“ území na severu Čech. K tomu je třeba poznamenat, že císař Karel I. zprostil 1. listopadu 1918 úředníky i vojsko přísahy monarchii. Vojáci mohli vstoupit do národních ozbrojených sil, což čeští vojáci spontánně provedli již během 28. a 29. října. Němci se dali do státotvorného sprintu. Se slávou měla být vyhlášena provincie Deutschböhmen 4. listopadu 1918 v Ústí nad Labem. Vzhledem k vyhlášení samostatnosti Československa 28. října, se již 29. října urychleně sešli poslanci říšského sněmu zvolení za převážně německé okresy v Čechách, aby provolali Deutschböhmen za nedílnou součást Německého Rakouska. Potom se slavnostně přetahovali o to, které město bude prohlášeno zemským hlavním městem Deutschböhmen. V užším výběru bylo Ústí nad Labem, Teplice a Liberec. Tepličtí se přiklonili k libereckým, a tak byl hlavním městem odhlasován Liberec. Tehdy netušili, že za dva týdny bude oblast Liberce téměř obklíčena československými dobrovolnickými oddíly… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-24 11:58:08

U knihovny s Petrem Bílkem: O bourání vlastních předsudků, zpytování bělošského svědomí a stále novém vyprávění dějin

Omezené možnosti výměny informací vedou k vytváření mýtů a falešných představ, což platilo před tisíciletím stejně jako dnes. A nejsou jediné skutečné dějiny, protože si je vyprávíme stále znovu a jinak.   Josef Kolmaš: Pojednání o věcech čínských (Vyšehrad 2015) Bezkonkurenční náš znalec Tibetu (1933) nemohl na své vědecké cestě minout Čínu. V této publikaci se věnuje především historii evropských styků se vzdáleným čínským prostředím. Jeho znalosti jsou udivující a stojí za to překonat potíže, které čtenáři klade do cesty malá autorova schopnost strhnout písemným projevem. Protagonisty Kolmašových pojednání jsou jezuité, Marco Polo a ruští sinologové Bičurin a Kafarov, ke kterým pocítíme obdiv, když si uvědomíme obtíže, které na ně kladlo těžko dnes představitelné cestování. Už jen skutečnost, že se císař a papež korespondenčně dohadují o čínských ritech ve vztahu ke křesťanským obřadům, je fascinující. Omezené možnosti výměny informací vedou k vytváření mýtů a falešných představ, což platilo před tisíciletím stejně jako dnes. Mít vůli nechat si bourat vlastní předsudky je znakem růstu poznání.   Lubomír Martínek: Muškátový oříšek (Revolver revue 2012) Nemám rád cestopisy. Autor (1954) píše o tom, jak strávil dva měsíce na Bandských ostrovech. A donutil mne změnit názor. Zaprvé jsem si užitečně ozřejmil na mapě topografii příslušného regionu, který jsem znal jen matně. Zadruhé jsem ocenil, že víc než o tom, co Martínek snídal a s kým, jsem se dověděl, co si myslí o současné naší civilizaci. Zatřetí jsem zavzpomínal, co o své cestě na Jávu napsal Konstantin Biebl, a uvědomil si, jak vzdálené mohou být spisovatelské vesmíry. Začtvrté jsem seznal, že muškátový oříšek není oříšek, a připojil ke svým chabým vědomostem o námořních objevech počátku novověku další pozoruhodné nuance. Zapáté stojí za údiv, jak autor předjímá nálady dnešních dní, kdy sledujeme zpytování bělošského svědomí a bourání soch otrokářů.   Dušan Třeštík: Češi a dějiny v postmoderním očistci (Lidové noviny 2005) Tento brilantní historik (1933–2007) nejen věděl, že jednou z jeho základních povinností jako intelektuála je oslovovat současnou společnost, ale s přirozeným šarmem tak i činil. Soubor statí z odborných periodik a příležitostných článků z mainstreamových médií nabízí i vnímavému čtenáři, jenž je četl už ve své době, stále nové intelektuální inspirace a vyplatí se mít tuto knížku po ruce a čas od času si v ní zalistovat. Hlavně stojí za nepřetržitou repetici, že dějiny nejsou minulost a že nikde nejsou jediné skutečné dějiny, protože si je vyprávíme stále znovu a jinak. Kromě toho ve spodním proudu textů zaslécháme znovu a znovu hrdost na to, co Češi dokázali, a výzvu, aby se nepropadalo malomyslnosti, aby nová aktivita myšlenková rozvíjela staré činy. „Příběh je totiž vždy mnohoznačný, jinak by to nebyl příběh.“

Čas načtení: 2020-07-08 05:06:29

U knihovny s Petrem Bílkem: O tom, co zbylo po našich předcích v Mezopotámii a co zbude po nás

Když vám provedou vitrektomii, jste na několik týdnů odsouzeni zírat zbylým okem do země, ať stojíte, sedíte nebo ležíte. Ša nagba ímuru, ten, jenž hlubinu zřel. Tak si po několika dnech začnete připadat. Tento akkadský začátek Eposu o Gilgamešovi se vám bude vtírat tak dlouho, dokud nevyhovíte své perseveraci a nevezmete si jej znovu do ruky a nezačnete se do hlubin věků nořit i myslí.   Epos o Gilgamešovi. Z akkadských, sumerských a chetitských originálů přeložili a úvodními studiemi opatřili Jiří Prosecký, Blahoslav Hruška a Marek Rychtařík (Nakladatelství Lidové noviny 2003) „Gilgameš otevřel ústa svá a říká,/ Enkiduovi praví:“ Hieratické uvozovací věty rozhovorů dvou přátel na život a na smrt rytmují text na části dvanácti tabulek standardní babylonské verze. V sumerských praverzích se podobná figura nevyskytuje, ani v chetitštině nezazní, zatímco v dochovaných zlomcích starobabylónských ji nacházíme také. Dva tisíce let křesťanského letopočtu jsou lidé posedlí pokrokem. Tři tisíce let předtím přežívali v civilizaci, která lpěla na opakování kruhového času a zachovávání tradice pokud možno beze změn. Přitom o světě a sobě věděli prakticky totéž co my. Trápili se nesmyslností smrti a snažili se překonat ji slavnými činy. Marně. Jako my. „To je on, Šamchat, odhal svoje ňadra,/ rozevři svůj klín, nechť půvabu tvého se zmocní,/ neboj se a dechu ho zbav!...“ Kromě soulože polidšťovaly divochy a do civilizace je včleňovaly chléb a pivo.   Adolf Leo Oppenheim: Starověká Mezopotámie. Portrét zaniklé civilizace (Academia 2001/ překlad Jana Pečírková a Jiří Prosecký) Standardní dílo asyriologie chicagského profesora (1904–1974) je naprosto nezbytnou druhou knihou po Eposu o Gilgamešovi, lepší je dokonce, když je knihou první a iniciační. Oppenheim je natolik seriózní, že nepíše dějiny plné letopočtů a jmen vládců, jak býváme zvyklí v podobných případech. Kultivovaně nahmatává obrysy toho, co nám ze čtyř tisíců let před naším letopočtem zachovaly klínopisné zlomky na hliněných tabulkách a kamenných stélách. Odmítá kategorické soudy a přiznává s potěšením, kolik toho nevíme a nikdy vědět nebudeme. K mezopotamským pláním času nepřikládá naše hektická měřítka. Když vyjmenovává, co tehdejší lidé znali, co pěstovali za plodiny a co chovali v domácnostech za zvířata, nejsme dál. A pověrčiví byli, horoskopy milujeme dodnes. Smutné je, že z našich myšlenek, snů, tuh a věr nezbudou stopy tak trvalé jako ty tabulky. Naše virtualita vyzáří do kosmu beze zbytku. Bezodpadové hospodářství. Pravý konec lidstva. Vesmírná potopa.     Jean Bottéro: Nejstarší náboženství Mezopotámie (Academie 2005/ překlad Jiří Prosecký) Oppenheim ve své knize tvrdí, že by se nikdo neměl pokoušet psát přehled náboženství Mezopotámie, protože mu nikdo ze současníků není schopen porozumět. Francouzský asyriolog Bottéro (1914–2007) se proti tomu ohradil, protože prý nikdo nemá právo stavět hranice poznání. Probírat se světem náboženských představ od Sumerů přes Akkaďany, Asyřany a Babylóňany je svůdná procházka, protože míří k bibli, na kterou my západní lidé nedáme dopustit. Zvlášť svůdné je to při rozboru představ o stvoření světa, potopě nebo o posmrtném životě. Když někdo přemýšlí o začátku světa, logicky dospěje k názoru, že musí přijít i jeho konec. Podle mezopotamských úvah Bottéro píše, že nám zbývá „o něco více než dvanáct ‚sarů‘ let, tj. čtyřicet tři tisíce dvě stě let existence“. To jsem si oddechl! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 09:01:07

Limity ministryně spravedlnosti

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 5. května (stojí za poslech ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odškodnění. Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je připravena reagovat a poradila by si hravě. Odškodnění by mělo být spravedlivě přiměřené Novináři přepsali zúženě její představu řešení takto: „Já bych soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili tyto škody, nové bych nenabírala.“ „Jednoduché“ řešení opřela o upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem „na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila. Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje agenda. Problematika proti sobě jdoucích názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná. Především její obecný postoj o nepřípustnosti uplatnění nároku na náhradu škody neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale koronavirus, skutečně navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože koronavirus nelze žalovat. Vláda ale velmi dobře ví, že z nezbytí škody způsobila a průběžně přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Například pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli. Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod. Samozřejmě, každý občan bez výjimky bude doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou situaci. Máme příliš mnoho soudců? S paní ministryní souhlasím, že nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci v resortu, a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně na tři pražské obvodní soudy. Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu přidělení agend jednotlivých soudců v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes jednání s předsedy postižených soudů. Marie Benešová se ale dotkla i otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů v Evropě proběhlo již v době, kdy v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě počtu soudců na 100 tisíc obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel. Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo, že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců s náznakem úvah, že by případně mohlo dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí. Hranice soudcovské nezávislosti Závažnějším problémem, přesahujícím rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla, jsou hranice soudcovské nezávislosti. Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o vlastní pravomoci, ale současně má racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy soudů a předsedové soudů jsou mu jako úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni, že jakékoli jednání soudce lze podřadit pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční. Paradoxní ovšem je skutečnost, že i ministerstvo vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností, a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou příznivé, vyhodnocení kárné žaloby. V daném případě jsem v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil. Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem. Strany ovšem možnost k vyjádření názoru vůbec nedostaly. Projev přátelství z moci úřední Do podkladů pro posouzení žaloby soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované čili šlo o projev přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité, svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný někým úplně jiným, a postižený část trestu odpykal. Na rozhodování kárného senátu se vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování. Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu. Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě z pověření paní ministryně vyrozuměla, že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní postup, je ve skutečnosti procesním postupem soudce ve věci a „…ani podnětem k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé rozhodovací pravomoci“. Paradoxně právě v této době leží na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení, ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat, že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání. Beztrestná libovůle Běda obviněným, které budou soudit soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při provádění pomocných úkonů správní povahy. Kritici záměru ministryně spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení. Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší představené státní správy justice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-04 10:40:29

To musíte vidět: umělá inteligence Sora vygenerovala dechberoucí videoklip

Neuronová síť Sora od OpenAI vytvořila surreálný videoklip k písni Představuje zcela nové využití – zhmotnění abstraktních představ umělce V polovině února americká společnost OpenAI představila svou novou neuronovou síť Sora, která se specializuje na generování videí. Ta již zaujala širokou veřejnost záběry zasněženého Tokia nebo upoutávkou na neexistující film o kosmonautovi. Nový počin vytvořený pomocí této umělé inteligence je však spíše ze surreálné říše snů a představ. Přečtěte si celý článek To musíte vidět: umělá inteligence Sora vygenerovala dechberoucí videoklip

Čas načtení: 2024-06-18 10:50:00

Letní osvěžení přesně podle vašich představ? Mezi Čechy roste zájem o domácí výrobníky sody a zmrzlinovače

Zlín 18. června 2024 (PROTEXT) - V letních měsících se řada z nás snaží hledat cesty, jak se osvěžit a naplno si užít horké dny. S rostoucími teplotami stále více Čechů sahá po domácích přístrojích, které jim pomohou letní vedra lépe zvládat. Mezi ty úplně nejpopulárnější se řadí výrobníky sody a zmrzlinovače, jejichž obliba v posledních letech výrazně roste. Kromě letního osvěžení přispívají zdravějšímu životnímu stylu a šetří peníze i přírodní zdroje.Osvěžení na dosah rukyVýrobníky sody umožňující snadnou výrobu perlivých nápojů se staly hitem v českých domácnostech. Potvrzuje to i maloobchodní prodejce DATART, který mezi svými zákazníky v posledních letech zaznamenává stabilně vysoký zájem o tyto přístroje. Ptáte se proč? Lidé si díky nim mohou připravit domácí limonádu přesně podle svých představ, kdykoliv chtějí. To vše za zlomek ceny běžných balených nápojů. Kromě peněženky navíc šetří i přírodu.„Výrobníky sody jsou skvělým řešením pro ty, kteří chtějí omezit odpad v podobě plastových lahví a zároveň si dopřát osvěžující nápoje. Díky těmto přístrojům si lidé mohou v pohodlí domova připravit litry kvalitní limonády za zlomek ceny. Co je ovšem nejlepší, mají plnou kontrolu nad tím, co si do limonády dají a jak bude chutnat,“ říká Tomáš Zezula, manažer produktového marketingu DATART.Domácí zmrzlina podle vlastních recepturV horkých letních dnech je zmrzlina, která poskytuje sladkou úlevu od vysokých teplot, téměř neodolatelným lákadlem. Není tak žádným překvapením, že české kuchyně postupně dobývají přístroje umožňující přípravu tohoto lahodného dezertu – domácí zmrzlinovače. Jen v první polovině letošního roku stouply jejich prodeje meziročně o desetinu.A co je vlastně na těchto přístrojích tak neodolatelného? S jejich pomocí si doma může úplně každý připravit zmrzlinu z čerstvých, zdravých surovin – bez jakýchkoliv nežádoucích látek, jako jsou konzervanty nebo umělá barviva. Vám i vašim ratolestem navíc během letní sezóny přinese zmrzlinovač nekonečnou dávku radosti.„Domácí zmrzlina je podobně jako v případě domácí limonády zdravější variantou oproti průmyslově vyráběným produktům. Rostoucí prodeje zmrzlinovačů potvrzují, že spotřebitelé oceňují možnost experimentovat s různými recepturami a připravit si zmrzlinu přesně podle svých představ,“ uvádí Tomáš Zezula. Zdroj: Insighters  

Čas načtení: 2024-08-20 09:47:21

Jak na pořízení moderní sedací soupravy podle vašich představ?

Každý interiér je odlišný a jeho zařízení je vizitkou majitele. Moderní trendy jsou stále kupředu a čím dál více je oceňována hlavně kvalita. Zařízení obývacího pokoje se přitom dá přirovnat k přemýšlení o výbavě v samotném srdci celého bytu. Už jen z toho důvodu je správná volba sedací soupravy natolik důležitá. V tomto článku vám […] The post Jak na pořízení moderní sedací soupravy podle vašich představ? appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-08-28 19:35:51

NASA má další problém k řešení. Skafandry posádky Starlineru nejsou kompatibilní s lodí Crew Dragon

Americký Úřad pro Letectví a vesmír (NASA) o víkendu oznámil, že kosmická loď Starliner se vrátí na Zemi sama a dvojice astronautů zůstane na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) do příštího roku. Domů je dopraví vesmírné plavidlo Crew Dragon od SpaceX. Má to ale háček – zřejmě poletí bez svých skafandrů. Dvojice amerických astronautů Butch Wilmore a Suni Williamsová zůstane na palubě stanice až do února 2025. Na Zemi se nevrátí v lodi Starliner, ale Crew Dragon od společnosti SpaceX vlastněné miliardářem Elonem Muskem. Starliner se vrátí na Zemi bez posádky v září. Wilmore s Williamsovou dorazili na ISS začátkem června. Jejich osmidenní

Čas načtení: 2024-09-22 19:32:19

Čo všetko môže ovplyvňovať rýchlosť nabíjania mobilu? Alebo prečo sa ti smartfón nenabíja podľa predstáv?!

Batérie našich telefónov sú najviac skúšaným komponentom. Väčšina dnešných mobilov vydrží na jedno nabitie fungovať približne jeden deň. Potom ho musíme nabiť. Ak ... The post Čo všetko môže ovplyvňovať rýchlosť nabíjania mobilu? Alebo prečo sa ti smartfón nenabíja podľa predstáv?! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-11-04 21:52:08

Ako si vyrobiť domáci parfum podľa svojich predstáv?

Miešanie parfumov môže byť hotová veda. Avšak skôr pre vaše nosy ako ruky. Samotná činnosť nie je vôbec zložitá, zvládne ju naozaj každý. Príspevok Ako si vyrobiť domáci parfum podľa svojich predstáv? zobrazený najskôr ZN.SK.

Čas načtení: 2024-12-07 08:00:58

4 tipy a triky pro ještě lepší přizpůsobení vašeho iPhonu

Ještě lepší personalizace plochy S iOS 18 si můžete konečně upravit plochu podle svých představ. Můžete měnit barvy ikon, jejich velikost a libovolně je přesouvat. Dokonce si můžete ikonky rovnou přetvořit na widgety pro rychlý přístup k oblíbeným funkcím. Stačí dlouze stisknout prstem domovskou obrazovku, dokud se v levém horním rohu nezobrazí možnost Upravit. Klepněte na ni, poté klepněte na Přizpůsobit a můžete začít přizpůsobovat si domovskou obrazovku podle svých představ. […]

Čas načtení: 2025-01-08 12:55:00

Host Lucie Výborné: Psycholog: „Ptát se sebe, kde jsem a co potřebuji.“ Smysly a pocity nás kotví v realitě

Svět představ virtuální reality, ve kterém trávíme stále více času, nás odvádí od tělesného prožívání. „Klíčové je umět vyvažovat a vědomě volit, kdy budu v přítomnosti a kdy naopak potřebuji utéct do konstruktů mysli,“ říká Miroslav Světlák, klinický psycholog, který na Instagramu radí, že Chill je skill. Kdy mysl začíná odbíhat v čase a jak se z tlaku neuvědomovaných představ vymanit? „Zaměřím se na to, co vidím, co slyším, co cítím nosem,“ nastiňuje první krok psycholog.

Čas načtení: 2022-03-03 14:06:14

Lukáš Behúň (Zboží.cz): Zboží už není otloukánek. Od roku 2018 se posunulo výrazně dopředu

K mikrofonu jsme si pozvali Lukáše Behúňe, který v Seznamu řídí divizi e-commerce. S moderátorem Martinem Jandorou si povídali třeba o komplexitě segmentu online nakupování, jaké výhody mají cenové srovnávače pro e-shopy nebo jak se změnilo chování uživatelů za poslední roky. Dokázal bys nám přiblížit, jak složité jsou vlastně procesy za celým fungováním Zboží? Zboží je obrovská mašinérie. Například za produktovou databází stojí velká část týmu, aby zabezpečila zakládání a škálování databáze produktů v dostatečné kvalitě i kvantitě. Hodně věcí se týká zpracování nabídek, které na Zboží proudí. V současné chvíli jich je 200 milionů, přes robot proteče denně miliarda nabídek, proto v současné chvíli spoléháme na strojové učení a vytváření modelů. Mají cenové srovnávače na internetu své pevné místo? Srovnávače už nejsou jen o tom, že srovnají zákazníkovi cenu. Tvoří mentální zkratku během nakupování. Snaží se agregovat nabídky z celého internetu, dávají systém a pomáhají orientovat se v produktech. A tím nákup lidem ulehčují. Proč bych jako e-shop měl chtít být součástí cenového srovnávače? Cenový srovnávač je velmi konverzní marketingový nástroj. Je to forma, jak se propagovat a zvýšit si obrat. Z pohledu nákladů se hodně vyplácí. Jaké jsou rozdíly mezi srovnávači na trhu?  Největší rozdíl je v přístupu na lokálním trhu. Zboží a Heuréka jdou do hloubky v kvalitě dat, Google nákupy jdou spíše do šířky, aby oslovily co největší počet uživatelů.  Představ nám Zboží v číslech, jak se Zboží daří? Ve srovnání s rokem 2018 jsme se výnosově zdvojnásobili, v listopadu 2021 jsme atakovali hranici 4 mil. RU měsíčně. Celkem máme 30 000 obchodů a samotných nabídek, které nám tyto obchody posílají, je 200 mil. Ty zpracováváme každý den, a měsíčně vyrábíme desítky tisíc produktových karet. Co se týká párovače, ten je založený na strojovém učení a velká většina nabídek se páruje na produktovou kartu automaticky, zbytek řešíme ručně. Primární úkol administrátorů je vytvářet produktové karty. Jak se vás dotkla novela zákona o elektronické komunikaci? Je pravda, že dat máme k dispozici velké množství a novela zákona o elektronické komunikaci přístup k nim částečně omezil. V současné chvíli je pro mnoho inzerentů těžší měřit výkon kampaní. My jsme v důsledku toho museli změnit nastavení několika procesů. Například pracujeme na modelování konverzí tak, aby inzerenti dostali co nejpřesnější odhadovaný výkon.  Co dále uslyšíte: Jak se osvědčily nové formáty v poslední kampaniJak ve Zboží.cz pracují s uživatelskými datyJaké jsou plány pro další měsíce

Čas načtení: 2024-02-09 07:00:41

Novoluní ve Vodnáři přeje přátelství i osobnímu růstu

Toto je krásné novoluní, které ti může přinést mnoho nových přátel do tvého života. Rozhodně se dnes nevyplatí být doma sama. Zavolej své staré přítelkyni nebo příteli a jděte do společnosti. Je velmi pravděpodobné, že večer potkáš někoho, kdo ti bude velmi sympatický. Uvědom si svůj společenský život a postarej se o jeho oživení. Pokud se bavíš až příliš, zaměř se spíš na kvalitu a hloubku tvých vztahů, než na jejich rozšíření. Večer si představ všechny lidi, se kterými bys chtěla v budoucnosti být častěji a s touto představou usni.

Čas načtení: 2023-12-03 12:00:00

Nolan: Věděl jsem, že atomový výbuch musí být krásný a děsivý zároveň

S režisérem filmu Oppenheimer o nejdůležitějším člověku, který kdy žil, přistání na Měsíci i bludišti vlastních představ