Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-24 17:04:00

Sběratel se plácl přes kapsu: Z malby Josefa Šímy učinil jeden z nejdražších českých obrazů!

Obraz Josefa Šímy Země se v neděli v Praze na Žofíně vydražil za 60,48 milionu korun včetně aukční přirážky. Je to světový aukční rekord tohoto autora, uvedla Markéta Horešovská z Galerie Kodl. Monumentální dílo z roku 1960 se zařadilo mezi deset nejdráž prodaných obrazů na aukcích v Česku.

Čas načtení: 2024-11-24 16:25:49

Šímův monumentální obraz Země se na aukci prodal za skoro 60,5 milionu

Obraz Josefa Šímy Země se v neděli v Praze na Žofíně vydražil za 60,48 milionu korun včetně aukční přirážky. Je to světový aukční rekord tohoto autora, uvedla Markéta Horešovská z Galerie Kodl. Monumentální dílo z roku 1960 se zařadilo mezi deset nejdráž prodaných obrazů na aukcích v Česku.

Čas načtení: 2024-11-24 16:31:00

Obraz Země od Josefa Šímy se vydražil za desítky milionů. Podívejte se jak vypadá

Slavný obraz Josefa Šímy Země se v neděli v Praze na Žofíně vydražil za 60,48 milionu korun včetně aukční přirážky. Je to světový aukční rekord tohoto autora, uvedla Markéta Horešovská z Galerie Kodl. Monumentální dílo z roku 1960 se zařadilo mezi deset nejdráž prodaných obrazů na aukcích v Česku.

Čas načtení: 2024-11-24 19:22:00

Padly nové aukční rekordy. Šímův obraz Země se vydražil za více než 60 milionů

Obraz Josefa Šímy Země se v neděli v Praze vydražil za 60,48 milionu korun včetně aukční přirážky. Je to světový aukční rekord tohoto autora, uvedla Markéta Horešovská z Galerie Kodl. Monumentální dílo z roku 1960 se zařadilo mezi deset nejdráž...

Čas načtení: 2019-10-22 08:52:03

Světová aukční síň Sotheby's bude dražit dílo malíře a výtvarníka Patrika Hábla

Slavná londýnská Sotheby's zařadila do své listopadové aukce s názvem 20th Century Art: A Different Perspective dílo malíře Patrika Hábla – diptych s názvem Black Composition I+II. Patrik Hábl se tak stane v porevolučním období pátým žijícím Čechem, který bude po Davidu Černém, Stanislavu Kolíbalovi, Krištofu Kinterovi a Jiřím Sopkovi zařazen do světového výběru nejlepších děl 20. a 21. století. Očekává se, že prodejní cena bude nejvyšší dosaženou částkou za Háblův obraz a pravděpodobně se stane jeho aukčním rekordem. „Jsem velmi poctěn, že mne ze Sotheby's oslovili. Pro mne osobně je diptych Black Composition I+II zásadní dílo a jsem velmi rád, že padla volba právě na něj,“ dodává Patrik Hábl. Diptych byl naposledy viděn na samostatné výstavě v Grazu a je také iniciačním dílem Háblovy nově objevené techniky, kdy používá vrstvenou malbu, kterou fyzicky vytrhává. Aukce se uskuteční od 4. do 12. listopadu online. Diptych bude vystaven v Londýně od 7. do 11. listopadu na aukční výstavě v prostorách Sotheby's. Ve stejné aukci budou dražena například i díla Františka Kupky, Josefa Sudka, Pravoslava Kotíka nebo Václava Špály. Háblovy prostorové instalace se nedávno staly součástí Paláce Drn a Paláce Špork (architekt Stanislav Fiala). Jeho další umělecké vstupy do architektury lze nalézt v realizacích Park Palmovka (Fišer+Aulík architekti, 2018), kde vytvořil monumentální obraz připomínající vodopád, nebo nově ve Vinařství Lahofer ve Znojmě (Chybík+Kryštof Architekti, 2019), kde malby s názvem Vrstvy pokrývají celé klenby. O Háblově letošní výstavě v Galerii Villa Pellé v Praze novinář a kritik umění Petr Volf napsal: „Intenzita, s jakou vstoupil do pražské Pelléovy vily, je výjimečná, opravdu velmi málo vídaná. Jeho výstava je komplexní, přesně vyladěná a postupně graduje. Jako by do ní nainstaloval záhadné čerpadlo energie, které mrazivý den rozpustí v přílivu světla. Můžeme se obdivovat malířskému umění, kdy autor nepoužívá štětec, ale nanáší barvy pomocí válců nebo tyčí na plátno či na dlouhé pásy papíru, jako to dělají malíři třeba v Číně nebo Japonsku“. V současné době probíhají výstavy Patrika Hábla v muzeu MUD Benešov (do 20. ledna 2020), kde vytvořil monumentální instalaci z uhlí a spálených větví Vyhořelá země, v galerii Václava Chada ve Zlíně s názvem S, M, L, XL (do 6. prosince 2019) nebo Bilderklang v mnichovské galerii Kalt (do 31. března 2020). Patrik Hábl má za sebou více než 50 samostatných výstav po celém světě, včetně výstav v Miláně, Kjótu, Grazu, nebo v Mnichově. Jeho práce byla také zařazena do čtvrtého a šestého Pekingského mezinárodního uměleckého bienále a vystupoval na skupinových výstavách v Paříži, New Yorku, Istanbulu a Zürichu. Je držitelem Waldesovy ceny a Europol Art Award a je také zastoupen v J&T art indexu, který pomáhá sběratelům s investicemi do umění. V současné době žije v Praze a pedagogicky působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (Umprum). {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2010-01-10 00:00:00

Nike Air Flight Condor / Luxusní kotníkové tenisky Nike

Tenisky Nike Air Flight Condor jsou nyní k dostání v nové, asi nejlepší colorway, kterou tyto sneakers měly možnost nosit. Luxusní kecky jsou již teď v prodeji u vybraných prodejců v barvách white/grey cement/red, což jsou rozhodně klasické barvy, které se k tomuto modelu nejlépe hodí. Monumentální ...

Čas načtení:

Oheň a voda – souboj živlů na Sicílii

Sicílie je místem plným kontrastů – na jedné straně máte pláže obklopené průzračnými mořskými hlubinami a na straně druhé monumentální sopku Etnu, která...

Čas načtení: 2023-12-21 22:09:58

Výstup na hrad Chojnik - Krásný výstup bukovým lesem

Hrad Chojnik patří mezi největší turistické atrakce široko daleko. Je to nejen tím, že je to opravdu monumentální zřícenina s úžasným výhledem, ale také tím, že i samotné výstupové cesty jsou zde velmi pěkné. Čeká vás bukový les a celá řada skalních útvarů včetně známých Zbójeckie Skały a jeskyně, která se v nich ukrývá Dziurawy Kamień. Většina výstupových tras začíná v městečku Sobieszów a k hradu je to cca 2 kilometry a 270 výškových metrů. 

Čas načtení: 2011-12-06 21:15:00

Letenky do Bruselu – navštivte sídlo evropské unie

Hlavní město Belgie není navštěvováno pro své historické památky či monumentální stavby, ale svůj obdiv si získalo především jako centrum evropské unie. Pokud si nepotrpíte na politiku, nezoufejte a téměř milionovou metropoli stejně navštivte. Zavítejte do místních nákupních center a zón, vyzkoušejt ...

Čas načtení: 2017-08-25 02:01:30

Fotoeditorial : Lodní výtah Niederfinow (Německo)

Monumentální technická památka je stále v provozu. Vodou naplněný žlab váží 4 290 tun a visí na 256 ocelových kabelech ovládaných podpěrami a kladkami. Ocelový kolos PŘEČÍST ČLÁNEK The post Fotoeditorial : Lodní výtah Niederfinow (Německo) appeared first on Exoticky.cz.

Čas načtení: 2021-11-03 14:55:08

FOK zahraje s Ivo Kahánkem a Lubomírem Kovaříkem koncert plný kontrastů

Symfonický orchestr hl m. Prahy FOK odehraje pod vedením dirigenta Petra Popelky odehraje koncert nazvaný Symfonie – Koncert – Idyla. Název nebyl vybrán náhodou. Na programu bude Siegfriedova idyla z pera Richarda Wagnera, Symfonie d moll Césara Francka a Šostakovičův Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr, ve kterém vystoupí klavírista Ivo Kahánek a trumpetista FOK Lubomír Kovařík. Večer bude plný kontrastů. Je složený z hudebních skvostů od intimní drobné Wagnerovy skladby přes neobarokní Šostakovičův koncert až po monumentální Franckovu symfonii. V Šostakovičově Koncertu pro klavír, trubku a smyčcový orchestr vystoupí klavírista Ivo Kahánek.„Je to nesmírně pianisticky vděčný kus, nejen že je velmi efektní a že trubka tomu dodává ještě více sugestivity, ale je to také skvěle napsané. Je vidět, že Šostakovič uměl na klavír velice dobře hrát. Skladba je zároveň velice invenční a působí to dojmem, že místy i přes určitou melancholičnost si skladatel sám užíval nápady, které mu přicházely, když koncert psal,“ říká Kahánek. Jedná se o Šostakovičův první klavírní koncert, který napsal v roce 1933. Oproti jeho ostatním skladbám je posluchači asi nejlépe přijímán. Je srozumitelný, s jasnou melodickou linkou. Skladba si navíc hraje s mnoha prvky, je protkána veselostí a hravostí. Siegfriedova idyla patří k Wagnerovým menším skladbám. Autor ji považoval za své jediné zdařilé orchestrální dílo. Příležitostí, která k němu zavdala podnět, byly narozeniny manželky Cosimy Wagnerové 25. prosince 1870. Název Siegfriedova idyla odkazuje nejen k jejich synovi, také k hudebnímu dramatu Siegfried, na němž tehdy Wagner pracoval, a k rodinné idyle, kterou si v Tribschenu s Cosimou vytvořil. Symfonie d moll je Franckova jediná symfonie. Dokončil ji ve svých 66 letech a patří k velmi oblíbeným skladbám. Věnoval ji svému žáku Henrimu Duparcovi. Orchestr FOK povede dirigent Petr Popelka, který v této sezóně Pražských symfoniků vedl již komorní koncert k poctě Mozartu a Haydnovi. V současné době je šéfdirigentem Norského rozhlasového orchestru v Oslu a hlavním hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Koncerty se uskuteční ve středu 10. listopadu a ve čtvrtek 11. listopadu, vždy od 19:30 ve Smetanově síni Obecního domu.

Čas načtení: 2021-08-13 17:36:50

Šílenství je stráž noci. Erika Bornová vystavuje v Colloredo-Mansfeldském paláci

Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy v Galerii Václava Špály prezentuje nové práce Erika Bornová (1964). Název výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci (GHMP) Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Maria Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka. Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. Bornová tak na výstavě na jedné straně navazuje na své předchozí práce na pomezí sochařství a malby věnované významným, avšak často rozporuplným a rozpolceným historickým osobnostem. Skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou, závislostí a zničující posedlostí a že nepříčetnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit. Stěžejní částí výstavy Šílenství je stráž noci jsou ale práce na papíře: více než 60 akrylových autoportrétů malovaných s obsedantní náruživostí v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku a fantaskní, velkoformátové „portréty“ podmořských rostlin a živočichů, které ukazují bizarní krásu lidským okem neviditelného světa. Ve výrazně imaginativních velkoformátových kresbách, z nichž nejdelší dosahuje sedmi metrů, se Bornová nechala volně inspirovat rostlinami a roztodivnými těly bezobratlých vodních živočichů, skrytých lidskému oku v hlubinách moří a oceánů anebo viditelných pouze pod mikroskopem. Výstava v Galerii hlavního města Prahy ukazuje Eriku Bornovou jako vypravěčku silných, mnohoznačných příběhů, která s groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samotnému i k přírodě. Jak sama uvádí, v případě jejího aktuálního zájmu o přírodu jde – částečně i o environmentální – reakci na klimatické změny postihující každého z nás a celou planetu, o „únik z betonu a virů do přírody a do světa, který je pro člověka neuchopitelný.“ Erika Bornová (1964) studovala malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (1983–1988). Její rané práce byly ovlivněny neoexpresionismem „nových divokých“ a postmodernou; jimi se v době pozdní normalizace prezentovala na neoficiálních výstavách Konfrontace. Od devadesátých let se věnovala výhradně sochařství (od drobných objektů až po monumentální figurální plastiky), a to v materiálu, který byl v umění v podstatě nevyužitý – polystyrenu. Zároveň začala využívat jiné, veskrze nesochařské a často kýčovité materiály (kožešiny, šupiny, peří, celofán, bižuterní kamínky), které jejímu dílu vtiskávají subverzní pop(art)ově ironický podtón. Bornová ve svém díle dlouhodobě tematizuje mezilidské vztahy, ženskou identitu, fetišizaci ženského těla stejně jako osamocení člověka uprostřed moderní společnosti. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie, Galerie Klatovy – Klenová, Muzea umění a designu v Benešově a v řadě soukromých sbírek v České republice i v zahraničí, včetně Collett Prague – Munich a. s. a Wanniek Gallery. Retrospektivní česko-anglickou monografii Křehké monumenty, která shrnuje vývoj tvorby Eriky Bornové a její výstavní aktivity, vydalo v roce 2016 nakladatelství KANT. Jeho péčí nyní vychází rovněž dvojjazyčná publikace Šílenství je stráž noci ke stejnojmenné výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci s texty Martiny Pachmanové a Otto M. Urbana. Výstava v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze potrvá do 31. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-15 17:00:21

Letní slavnosti staré hudby zahájí příští týden německý vokální soubor Calmus Ensemble

Zahájení 22. ročníku festivalu Letní slavnosti staré hudby bude 20. července pod monumentální klenbou kostela Panny Marie Na Slovanech patřit nejstaršímu a nejúžasnějšímu hudebnímu nástroji – lidskému hlasu. Renomovaný německý soubor Calmus Ensemble provede posluchače pozoruhodnou duchovní meditací prostřednictvím děl mistrů 16. století Orlanda di Lassa, Thomase Stoltzera a Leonarda Lechnera. Hluboce kontemplativní, mystické biblické texty, zhudebněné třemi mistry renesanční vokální polyfonie tak přednese jeden z nejlepších středoevropských vokálních souborů současnosti. Festival Letní slavnosti staré hudby zve letos mezi 20. červencem a 5. srpnem především na hudbu šlechtických dvorů – od středověku přes renesanci a baroko až po období rokoka. Láká do inspirativního světa, jež je neodmyslitelně spjat se vznikem mnoha mimořádných děl i specifických hudebních forem. Právě při dvorech působila celá řada špičkových skladatelů. V podání předních zahraničních ansámblů a tuzemského souboru Collegium Marianum zazní například díla zkomponovaná pro španělské krále, dvory jeho francouzských kolegů Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. nebo britskou princeznu Annu Hannoverskou. Vedle nejstaršího hudebního nástroje, tedy lidského hlasu, mohou posluchači obdivovat i netradiční a mnohdy pozapomenuté hudební nástroje, jako jsou středověká loutna, fidula, irská harfa či vihuela de arco. Fidulu a středověkou loutnu rozezní italský ansámbl la fonte musica, belgičtí A nocte temporis zavedou posluchače do irských zahrad a hudbu zpoza Pyrenejí představí proslulé španělské soubory La Ritirata a Capella de Ministrers. V programu nechybí ani rezidenční ansámbl festivalu Collegium Marianum. Ten spolu se septetem francouzských pěvců uzavře 22. ročník Letních slavností staré hudby novodobou světovou premiérou divertissement Le Retour des dieux sur la terre Françoise Colina de Blamont, složeného pro francouzský královský dvůr. Podtitulem 22. ročníku festivalu je „NOBILITAS“, koncerty tak budou sledovat urozenost, ušlechtilost, „nobilitu“ a její podoby v širokém slova smyslu, a také jak se měnila v průběhu času ve vazbě k evropské hudební kultuře. Koncerty se budou konat v sakrálních i světských historických prostorách hlavního města; v jednom případě festival využije i atmosféru zámecké zahrady a nově se s festivalem návštěvníci podívají do nově zrekonstruovaného prostoru tzv. Šlechtovky ve Stromovce. Spojení šlechty a hudby v sobě zahrnuje nejen rovinu dvorské zábavy, ale také velice důležitou potřebu reprezentace a symbol ukotvení pozice v dobové společnosti. Tím se hudební produkce stávaly na jedné straně estetickou zálibou či projevem více či méně zapáleného hudebního mecenášství, na straně druhé nepřímým nástrojem politiky a vítaným prostředkem ke zviditelnění panovnického či aristokratického majestátu a jeho nedotknutelnosti. Tato rovina se promítá nejen do šlechtické hudební kultury raného novověku jako takové, ale také do námětů provozovaných děl. Festivalový program zavítá na královské, místodržitelské, vévodské, papežské, dóžecí a další dvory vysoké aristokracie. Program festivalu doprovodí také mezinárodní mistrovské interpretační kurzy Akademie Versailles a interpretační semináře se členy souborů Calmus Ensemble a La Ritirata. On-line rezervace a předprodej vstupenek na všechny festivalové koncerty a více informací na www.letnislavnosti.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-20 18:52:15

Nakladatelství Dokořán letos slaví dvacetiny. Vydalo už před tisíc titulů

„Vždy jsme měli redakci ve sklepě, jsme takové undergroundové nakladatelství,“ říkají zakladatelé Dokořánu, matematik Zdeněk Kárník a historik a bohemista Marek Pečenka. Nakladatelství, jehož specialitou jsou náročné překladové počiny, letos na jaře slaví dvacáté výročí vzniku. Od počátku se zaměřuje na populárně-naučnou a odbornou literaturu s výběrovými přesahy do beletrie a poezie. V roce 2001, po sedmi letech spolupráce, opustili Zdeněk Kárník a Marek Pečenka své kolegy z nakladatelství Libri a založili si nakladatelství Dokořán. „Libri se zaměřovalo výhradně na české autory s převahou encyklopedických titulů. Tušili jsme, že budoucnost knižních encyklopedií ohrozí internet. Zajímala nás naučná literatura zejména z oblasti přírodních věd, překladová i tuzemská,“ vysvětluje Kárník. „Prvním naším titulem byla Nová civilizace amerických badatelů Alvina a Heidi Tofflerových. Na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě jsme prodali všeho všudy dva kusy. Přesto jsme nepochybovali, že se to rozjede,“ vzpomíná Pečenka. Knihu pak skutečně dotiskovali. O rok později Pečenku zaujal v Respektu článek geologa Václava Cílka. Oslovil autora, zda by pro Dokořán napsal knihu. „Už ji mám napsanou,“ odpověděl Cílek. Následně vyšly v Dokořánu Cílkovy Krajiny vnitřní a vnější, které se staly bestsellerem. „Už 19 let ji stále dotiskujeme,“ prohlašuje Pečenka. Cílkových knih nakladatelství prodalo více než 200 tisíc výtisků. K dalším mnohaletým spolupracovníkům Dokořánu náleží nakladatelství Argo a Jaroslava Jiskrová – Máj. „Jarka Jiskrová zprostředkovala, že jsme mohli v roce 2003 vydat románovou podobu Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Titul byl trochu mimo náš záběr, ale prodalo se 40 tisíc výtisků, což nebylo finančně nezajímavé,“ prozrazuje Pečenka. Jaroslava Jiskrová rovněž objevila knihu Mariusze Szczygieła Gottland, kterou polský reportér vytěžil ze svých pobytů v Čechách. „Z hlediska prodeje jí nedávala mnoho šancí, tak jsme ji vydali společně. Stala se naším absolutním bestsellerem, prodali jsme už téměř 50 tisíc výtisků a vydáváme ji stále znovu,“ říká Pečenka. „Szczygieł je dnes u nás hvězdou, každá jeho nová kniha je netrpělivě vyhlížena. Díky němu jsme se začali víc zajímat o polské literární reportáže a vydali jsme i díla Witolda Szabłowského, Pawła Smoleńského či Margo Rejmer.“ Přes Jaroslavu Jiskrovou se Kárník s Pečenkou seznámili i s Ludvíkem Vaculíkem a začali vydávat jeho fejetony. Řadu překladových děl připravuje Dokořán s již zmíněným Argem. Nakladatelství společně založila populárně-naučnou edici Aliter a ZIP zabývající se texty zejména z oblasti fyziky a matematiky, v menší míře biologie, ekonomie a dalších společenských věd. Obě má na starost matematik Zdeněk Kárník. „Pokud jde o Aliter, značný ohlas měly vždy tituly Stephena Hawkinga a další díla o kosmologii a kvantové fyzice. Mezi čtenáři je také velký zájem o matematiku, některé z našich knih o matematice se staly skutečnými bestsellery. Pozoruhodná je obliba díla Keitha Devlina Jazyk matematiky, jež vydáváme a dotiskujeme víc než 15 let a prodali jsme skoro 20 tisíc výtisků,“ upřesňuje Kárník. „Z edice ZIP mohu uvést například monumentální knihy světoznámého matematika Douglase R. Hofstadtera Gödel, Escher, Bach, biologa Roberta M. Sapolského Chování či novinku českého popularizátora Jaroslava Petra Desatero smyslů.“ „Proti aktuálním vizím konce světa, se snažíme přispět i trochou technooptimismu – vydáváme díla Matta Ridleyho, Bjørna Lomborga nebo Ayn Randové, z tohoto soudku je i úspěšná kniha Modrá, nikoli zelená planeta Václava Klause,“ dodává Pečenka. Díky Dokořánu u nás zdomácněla i řada prozaiků. „Mohl za to tlak našich redaktorek, náš původní záměr byl věnovat se pouze literatuře faktu. Upřednostňujeme exaktní vědecký postoj,“ říkají Pečenka s Kárníkem. V jejich edičním plánu lze nalézt například díla Patti Smith, Itala Calvina, Carlose Ruize Zafóna, Jerzyho Kosinského, Juana Rulfa, Julia Cortázara a dalších. V tomto roce chystá Dokořán kromě nových knih Václava Cílka nebo Matta Ridleyho i další tituly Itala Calvina, Witolda Szabłowského nebo finské autorky Leeny Krohn. „Dosud jsme vydali víc než tisíc titulů v nákladu 1,7 milionu výtisků,“ bilancují Kárník s Pečenkou. Zhruba třetinu tvoří překlady z patnácti jazyků, včetně exotické bengálštiny, staroegyptštiny či provensálštiny.   Statistiky a zajímavosti nakladatelství Dokořán * Prodáno více než 1,4 milionu knih. * Vydáno více než 1000 knižních titulů v celkovém nákladu 1,7 milionu výtisků. * Ročně vydáno v průměru 70 tisíc výtisků. * Celkem vydáno 410 překladů, z toho 370 původních. * Překlady z 15 cizích jazyků, například i z bengálštiny, čínštiny, staroegyptštiny, provensálštiny, litevštiny, japonštiny, ukrajinštiny, nizozemštiny a mnohých dalších. * Kdyby se písmena všech prodaných knih nakladatelství Dokořán rozvinula do jedné řádky, bude dlouhá 2,8 milionu kilometrů, což představuje sedmkrát cestu na Měsíc nebo 70krát kolem rovníku. * Všechny prodané knihy nakladatelství Dokořán by měly dohromady asi 350 milionů listů. * Pokud by se všechny prodané knihy nakladatelství Dokořán daly na sebe, vytvořily by sloupec 35 kilometrů vysoký. * Kdyby se potištěným papírem knih nakladatelství Dokořán pokryla plocha, zabírala by 12 kilometrů čtverečních. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-18 02:08:03

Galerie Rudolfinum představuje na videích výstavu Compassion Fatigue Is Over

Ve čtvrtek 18. března v 18.00 uvede Galerie Rudolfinum na Facebooku a YouTube premiéru videa, ve kterém promluví dvojice umělkyň Aleksandra Vajd a Anetta Mona Chisa, jejichž architektonické intervence rámují koncept instalace výstavy Compassion Fatigue Is Over, společně se sérií barevných fotogramů, jejichž autorkou je první jmenovaná. Řada závěsů, organicky i geometricky tvarovaných podstavců a samotné fotogramy Aleksandry Vajd procházejí celým prostorem galerie a mohou být vnímány jako monumentální mnohočetná umělecká instalace, nebo také architektura výstavy. Právě jejich oscilování na pomezí mezi designem a volným uměním nabízí průnik do dalších tvůrčích disciplín, ať je to film, nebo třeba divadlo. Videa budou k vídění zde či zde. Compassion Fatigue Is Over představuje další krok v dlouhodobé dramaturgii galerie, nazvané Rudolfinum_Time-Based. Série narativních videí a filmů, po boku architektonických intervencí, směřuje svoji pozornost k množině klíčových témat naší současnosti. Věnuje se otázkám rasové nesnášenlivosti, pracovního vykořisťování, přehodnocení historických narativů, sexuality, genderu, padlých i znovu nalezených utopií nebo abstraktního myšlení coby nutné podmínky pro jakoukoli racionální soudnost. V protikladu ke křiklavé vtíravosti každodenní mediální reality nabízí výstava prostor pro klidné strávení interpretací daných témat skupinou renomovaných mezinárodních umělců. Umožňuje tak divákům úplně jiný typ pozornosti a pomalejšího vnímání, než je možné v běžném denním spěchu mimo bezpečný prostor galerie. V nadcházejících týdnech Galerie Rudolfinum zveřejní další videa, ve kterých postupně projde celou výstavou. Ta již odvysílaná můžete zhlédnout zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-27 19:12:08

Politické dostihy Čechů a Němců vyvrcholily 28. října 1918

Koronavirová vánice úplně zastínila, že 28. října si budeme připomínat vznik samostatného státu. Ale i bez koronaviru by kolem státního svátku byla vůně nezájmu. Již při stoletém výročí v roce 2018 jsme se dozvěděli z průzkumu, že pětina Čechů dnes neví, kdy vzniklo Československo, a třetina nemá povědomí ani o únoru 1948. Je dávno zapomenuto 10 milionů mrtvých z Velké války, pomníky padlých jsou sice respektovanou, ale jenom běžnou součástí architektury místa. Rok 1918 byl doslova vyvrcholením karnevalu války a míru. O slavném dnu vyhlášení nezávislosti 28. říjnu 1918 napsal J. S. Machar: „…A kradlo se, kradlo se znamenitě. Kradl kde kdo, neboť to byl karneval, kde je vše dovoleno…“ (J. S. Machar, Při sklence vína, 1929, Aventinum Praha) Je možné hovořit o ideálech, hrdinství, vlastenectví, humanismu. Ale důležitější pro formování událostí té doby byly síla zbraní, nouze, hlad, zima, bezvýchodnost a malá šance na dobré kšefty. To platilo též o 28. říjnu 1918. Vznik Československa nastartovali Němci Z nadhledu více než sta let je čas zrodu Československa plný paradoxů. K českým státotvorným tendencím vyprovokovali české politiky více méně Němci. Rakouští Němci již v září 1914 začali pracovat na programu „německé přestavby Rakouska“. Jejich vize v roce 1916 uváděla: Halič, Bukovina a Dalmácie měly mít zvláštní statut jako méně důležitá část císařství. Měly být mimo správní celek nazývaný Předlitavsko. Pojem „Předlitavsko“ neoficiálně označoval země pod Rakouskem, které nepatřily do Uher(ska). Druhá část zvaná Zalitavsko byla pod správou Uherska. Obě části říše symbolicky oddělovala řeka Litava. Podle představ velkoněmeckého nacionalismu v Rakousku z roku 1916 mělo Předlitavsko představovat jakési tvrdé jádro císařství: německy hovořící oblasti, tedy klasické Rakousko a Čechy s Moravou, kde by měli Němci zcela dominantní pozici v krajích s německou většinou. České politické strany v tom viděly protičeský útok. Proto byl 19. listopadu 1916 ustanoven Český svaz poslanců na říšské radě a Národní výbor. Důsledkem bylo v květnu 1917 státoprávní prohlášení: Požadavek na přeměnu monarchie na „spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států“. Když zemřel císař František Josef a nastoupil mladý Karel I., situace se ještě zhoršila, ačkoliv s Karlem I. byly spojeny nemalé naděje. Spisovatel Pavel Kosatík (v relaci Jak to vidí, ČRo Dvojka, 19. ledna 2018) to popsal v zajímavých souvislostech: Poslední císař Karel I. byl propagátorem federalizace, ale pro český národ byla jeho vize nebezpečná. Státy federace neměly vycházet z historických hranic, ale z hranic podle oblastí tehdy obývaných jednotlivými národy. Kosatík zdůraznil: „V případě Čechů to mělo logický důsledek, že v novém federálním soustátí by zanikly hranice Čech a Moravy, jak je známe. Vznikly by nové hranice podle toho, kde bydlí Češi a kde bydlí Němci. Čili podobalo by se to spíše tomu bastardu, který byl vytvořen na podzim 1938 obsazením takzvaných Sudet. Už tehdy se počítalo s tímhle plánem. Ale aktivistická politika v Tříkrálové deklaraci se velmi odvážně a nečekaně přihlásila k exilovému Masarykovi. Byl to v té chvíli až hrdinský čin. A čím to ještě bylo senzační? Oni to opřeli o právo sebeurčení… Je to zajímavá myšlenka, která má často až kruté konsekvence, protože tehdy, když to začal propagovat americký prezident Wilson, logicky se toho chopily mladé slovanské národy, ale chopili se toho také Němci. I oni v Sudetech chtěli právo na sebeurčení, takže například v Jihlavě, Brně nebo v Olomouci měly vzniknout také jakési samostatné státečky…“ Poté, co 6. ledna 1918 v Praze v Obecním domě čeští poslanci přijali Tříkrálovou deklaraci, se další manifestace odehrála 13. dubna, kdy Alois Jirásek přednesl text Národní přísahy. Zanedlouho proběhl monumentální 1. máj a 16. května 1918 se v panteonu Národního muzea sešlo slavnostní shromáždění při příležitosti 50. výročí položení základního kamene Národního divadla. Byla to zjevná česká národní demonstrace.  Poslední habsburská naděje rychle zvadla Potom se zmátořila habsburská administrativa, když svitla naděje, že německá ofenzíva v roce 1918 zvrátí stav na frontě. Národní hnutí muselo ustoupit od pořádání veřejných oslav a organizování manifestací. Jenže, německá válečná naděje zkrachovala. Nakonec 13. července 1918 došlo k slavnému vyhlášení Národního výboru československého za nejvyšší orgán národa. V srpnu vznikly komise a tajná konsorcia připravující se na dobu převratu. Porážku Bulharska v září 1918 Češi slavili na řadě míst téměř veřejně. Na startovní čáře čekal Hanz i Pepa Pikantní je, že téměř ve stejném okamžiku na území Čecha a Moravy vyhlašovali svůj suverénní stát Němci i Češi. Nemá ale smysl pátrat po tom, kdo chtěl v roce 1918 vyhlásit samostatný stát jako první. V průběhu války byli sice Němci aktivnější, ale nakonec vytvářeli neoficiálně své správní struktury Češi i Němci. Ty byly legitimizovány 16. října 1918 v manifestu císaře Karla I., v němž vyzval národy císařství k vytvoření národních vlád. Jenže, nakonec nedošlo k federalizaci podle císařových představ. Český národní výbor byl založen již 18. listopadu 1916 českými politiky na obranu české politiky. Až 14. července 1918 se stal nejvyšším politickým orgánem domácího národního hnutí. Severočeský příběh Podobně se připravovali na převzetí moci němečtí nacionalisté. Chtěli, aby v rámci federace vznikly v českém prostoru kraje pod ryze německou správou. Dne 21. října němečtí poslanci říšské rady vytvořili Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska nárokující si tzv. německé oblasti v českých zemích, ale ještě v rámci federalizovaného císařství. A 23. října 1918 shromáždění německých poslanců z Čech navrhlo vytvoření jako prvního samostatného útvaru, vznik země Deutschböhmen na severu Čech. Na papíře všechno vypadalo pěkně, ale když 30. října vznikla německo-rakouská Státní rada, byla v patové situaci, protože 28. října vzniklo Československo. Šlo jenom o snahu zachránit to, co se již v den vzniku rady hroutilo. Neboť v ten den již čeští vojáci jako novopečení českoslovenští vojáci ovládali vojensky důležité body v Rumburku, České Lípě či Terezíně uvnitř „ryze německých“ území na severu Čech. K tomu je třeba poznamenat, že císař Karel I. zprostil 1. listopadu 1918 úředníky i vojsko přísahy monarchii. Vojáci mohli vstoupit do národních ozbrojených sil, což čeští vojáci spontánně provedli již během 28. a 29. října. Němci se dali do státotvorného sprintu. Se slávou měla být vyhlášena provincie Deutschböhmen 4. listopadu 1918 v Ústí nad Labem. Vzhledem k vyhlášení samostatnosti Československa 28. října, se již 29. října urychleně sešli poslanci říšského sněmu zvolení za převážně německé okresy v Čechách, aby provolali Deutschböhmen za nedílnou součást Německého Rakouska. Potom se slavnostně přetahovali o to, které město bude prohlášeno zemským hlavním městem Deutschböhmen. V užším výběru bylo Ústí nad Labem, Teplice a Liberec. Tepličtí se přiklonili k libereckým, a tak byl hlavním městem odhlasován Liberec. Tehdy netušili, že za dva týdny bude oblast Liberce téměř obklíčena československými dobrovolnickými oddíly… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-11 15:23:06

U knihovny s Petrem Bílkem: O bohyni Jusas, nadčasové lidské krutosti a koňském handlíři Šalomounovi

Starověk je fascinující. Po první várce Mezopotámie v minulé Knihovně jsem tahal z regálu další svazky na tohle téma a nestačil se divit, kolik jsem jich za ta léta shromáždil.   Jan Heller: Starověká náboženství (Kalich 1988) Skripta pro Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze napsal autor už v sedmdesátých letech minulého století a opatřil je podtitulem Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Reprint strojopisu budí nostalgii, jsou v něm rukopisné opravy, takže nese pečeť dobové rukodělnosti. Místy se písmo rozpíjí a je hůř čitelné, prostě tak, jak to známe z mládí. Heller se pohybuje na úrovni poznání své doby a je faktograficky přesný a důsledný. V každé ze tří částí naplňuje obsahové schéma od základních informací historických a geografických přes panteon bohů až po bibliografii. Autorova encyklopedická fundace je udivující, důstojně pokračuje v české tradici blízko a středovýchodních studií a v odkazu otců zakladatelů Bedřicha Hrozného a Lubora Matouše. Vzrušující je text pro toho, kdo se chce dovídat, třeba že jméno bohyně Jusas je odvozeno od egyptského výrazu jusau – masturbator.   Hans Bardtke: Příběhy ze starověké Palestiny (Vyšehrad 1988/ překlad Jindřich Slabý) Profesor Bardtke (1906–1975) vystudoval staroorientální jazyky, dějiny starověku a teologii, a co je zajímavé, byl povolán jako řádný profesor starozákonní vědy na teologickou fakultu univerzity Karla Marxe v Lipsku a ke všemu ještě zpracoval senzační objev esejských svitků z Kumránu. V této knize vzrušujícím způsobem konfrontuje biblická vyprávění se svědectvím novodobých archeologických nálezů a vědeckých zjištění. Už samotná lokalizace biblických zeměpisných názvů připomíná detektivku. Rozměry odkrývaných pevností, stájí pro koně nebo podzemních chodeb a vodovodů jsou fascinující a stále znovu čtenáři připomínají, čeho jsou lidé schopni v pozitivním slova smyslu. Bohužel ovšem současně autor nabízí svědectví o tom, jak nekonečně vynalézavá a nadčasová je lidská krutost.   Alfred Jepsen: Královská tažení ve starém Orientu. Prameny k dějinám starověké Palestiny (Vyšehrad 1987/, překlad Jiří Prosecký, staroorientální texty přeložili také Břetislav Vachala a Jan Heller) Na rozdíl od kolegy Bardtka se autor (1900–1979) soustřeďuje spíše na literární památky, na rozluštěné monumentální nápisy králů a faraonů, na dopisy vládců a atmosféru tisíciletí před naším letopočtem nechává dýchat autentickými texty. Samozřejmě, že mnohá fakta se ve srovnání s předcházejícími knihami opakují, ale pro zaujatce historií se každá nová nuance nebo nečekaný nový detail stává potěšením a někdy uspokojí i tím, že potvrdí to, co už člověk zná. Tak třeba se zjistí, že Šalomoun byl taky velký koňský handlíř, který ve velkém přeprodával koně z Egypta a do Egypta. Taky je zvláštní, že při astronomickém počtu jeho souložnic se mluví jen o jediném synu, králi Rechabeámovi, který způsobil rozpad Davidovy říše na království na Izraele a Judu. „Kéž žijete, jste zdrávi a svěží.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-11 14:32:51

Nový dokumentární film Svět podle Muchy ukáže život světoznámého výtvarníka v nových souvislostech

Alfons Mucha, autor secesních plakátů, užitého umění a obrazů, včetně monumentální Slovanské epopeje, se proslavil už na přelomu 19. a 20. století… Tak proč mu teď, ve století jednadvacátém, známý americký streetartový umělec Mear One namaloval desetimetrový portrét na fasádu domu v Los Angeles? Proč se k jeho odkazu hrdě hlásí japonský ilustrátor Yoshitaka Amano a další současní autoři fenoménu jménem manga? Nový pohled na život Alfonse Muchy nabídne dokumentární film režiséra Romana Vávry nazvaný Svět podle Muchy. „Náš film představí život Alfonse Muchy, odhalí vývoj tvůrčího rozporu slávy a vlastní touhy,“ shrnuje producent Ondřej Beránek. Tvůrci vycházeli především z doposud nepublikované korespondence, deníků a autobiografie. „Jde o stylizovaný film s hranými prvky dokumentárního charakteru, kombinovaný s čistým dokumentem a animacemi, podpořený současným užitím filmových výrazových prostředků,“ upřesňuje režisér Roman Vávra. Natáčelo se na jaře a v létě 2019 v České republice (například v bytě na Hradčanském náměstí v Praze, kde dlouhá léta žil Alfonsův syn Jiří Mucha), v Paříži, Japonsku a v USA. Muchův věhlas se zrodil takřka přes noc díky spolupráci s hereckou hvězdou Sarah Bernhardt, malíř se ovšem na vrcholu úspěchu rozhodl opustit Paříž, aby pro svůj národ doma realizoval Slovanskou epopej. Jeho dílo dodnes inspiruje tvůrce po celém světě. „K vyprávění příběhu nám posloužily Alfonsovy vzpomínky, které ke konci života sepisoval na malé lístečky a které kvůli jeho úmrtí, ale i následným dějinným turbulencím nikdy nebyly publikovány. Na podnět ženy Marie je začal s odstupem téměř dvaceti let zpracovávat jejich syn a spisovatel Jiří Mucha. Osa vyprávění leží na jakémsi vnitřním dialogu Jiřího s otcem při tvůrčím procesu nad otcovou biografií obrazově doprovázenou prací na knize i všedními situacemi v Jiřího domácnosti, včetně evokování bujarých večírků (vzdáleně připomínajících věhlasné Alfonsovy salóny ve Francii a Americe) a v hledání role žen v životě otce i syna, jejich celoživotní inspirace,“ dodává režisér Roman Vávra.  „Náboj filmu o Muchovi je dán rozpory jeho života a tvorby. Mucha coby ´selfmademan´ se stal jednou z prvních uměleckých celebrit rodící se ´mass culture´. Jeho svébytný styl ovlivnil v budoucnu mnoho výtvarníků a v uměleckém světě je jeho vliv patrný dodnes. Odráží se zejména ve streetartu, plakátech pro hudební styl ´psychedelic rock´ a japonském ´manga´ komiksu. V tomto ohledu je Muchův odkaz opravdu fenomenální, přesto širší veřejnosti prakticky neznámý,“ upozorňuje na aktuální kontext dokumentu Svět podle Muchy, jeho scenáristka Markéta Sára Valnohová. Před kamerou vystoupili tvůrci, kteří se k Muchovu odkazu otevřeně hlásí a jejich dílo je známé a oceňované. Mezi ně patří například Stanley Mouse, přední tvůrce plakátů pro skupiny a hudebníky jako Janis Joplin, Grateful Dead či Jimi Hendrix, americký umělec Mear One, který se proslavil zejména svou graffiti tvorbou i mimo streetartovou komunitu, japonskou linku prezentuje ilustrátor Yoshitaka Amano. Dokument bude mít premiéru na jaře letošního roku a oslaví tak 160. výročí Muchova narození. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-20 21:03:54

Ve Švýcarsku zemřel olomoucký malíř Radoslav Kutra

Ve věku nedožitých 95 let zemřel v neděli 19. ledna ve svém druhém domově ve švýcarském Lucernu olomoucký malíř Radoslav Kutra. Oznámil to jeho syn Petr Kutra. Malíř, kreslíř, grafik, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby, teoretik a vysokoškolský pedagog Radoslav Kutra se narodil 13. března 1925 v Holici u Olomouce (dnes součást města). Po studiích na olomoucké České reálce zamířil na Akademii výtvarných umění v Praze (1945–1949, prof. Karel Minář a Vlastimil Rada), odkud byl v roce 1949 vyloučen (rehabilitován v roce 1968). V letech 1965–1968 externě vyučoval malbě a kresbě na katedře výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého, v roce 1968 začal učit na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Na začátku prosince téhož roku odešel do švýcarského exilu, kde v roce 1973 založil vlastní výtvarnou školu Kunstseminar Luzern, kterou vedl až do roku 1985, kdy odešel do důchodu. Radoslav Kutra se začal zúčastňovat kolektivních výstav od roku 1945, samostatně vystavoval od roku 1957. Jeho díla jsou zastoupena ve veřejných sbírkách Muzea umění Olomouc, Galerie výtvarného umění v Ostravě, švýcarského města Solothurn i v soukromých sbírkách v Česku, Švýcarsku, Itálii a Německu. Byl členem Svazu československých výtvarných umělců (1958–1968), Skupiny Experiment (1959–1960, s Františkem Dvořákem, Milošem Jemelkou a Jaroslavem Uiberlayem), Tvůrčí skupiny MJ (1967–1969), Gesellschaft schweizerischer Maler, Bildhauer und Architekten (od 1971). Jako teoretik vydal knihy Die Schule des Sehens. Frankfurt am Main, Peter Lang 1994. – Viditelný čas. Praha, Arista 2003. – Slovník školy vidĕní. Brno, Soliton 2005. Muzeum umění Olomouc uspořádalo rozsáhlou retrospektivu díla Radoslava Kutry k jeho osmdesátinám v roce 2005. V roce 2013 pak připravilo ve spolupráci s Galerii Caesar v jejích prostorách výstavu jeho obrazů vytvořených v letech 2002–2012. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-26 13:20:00

Knihou roku podle Literárních novin je Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského s kolážemi Miroslava Huptycha

Miroslav Huptych (1952) je pilný kolážista. Možná vůbec ten nejpilnější v Česku po roce 1989. Ilustruje kdeco, hlavně poezii. A vybírá si nejen malá, regionální, ale i velká, evropská jména, dobře zapsaná v domácím kánonu, jako Karel Hynek Mácha, Božena Němcová – anebo nejnověji Jan Amos Komenský. Nové vydání Labyrintu světa a ráje srdce je navenek monumentální počin. Rozměry a hmotnost vzbuzují a priori zájem: divák i čtenář žasnou ruku v ruce. Ten podnik sází na to, jaký je. Vyplatí se proto nechat knihu trochu odležet. Prolistovat ji nejdřív jako artefakt, velké dílo, poctu „učiteli národů“ atp., a teprve z odstupu ji konzumovat zvolna a zevrubně, jako setkání starého textu s novým výtvarným doprovodem, jako prolnutí dvou historicky vzdálených světů, dvou diskurzů, které svedla dohromady náhoda. Co za poznání z toho vzejde? Zaprvé: Huptych je kolážista digitálního věku. Papír, nůžky, lepidlo odložil dávno ad acta. Kolážuje kompjútrově. Má přístup ke globálně sdíleným motivickým zdrojům. Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je okamžitá přístupnost a široký výběr, potažmo nevyčerpatelnost; nevýhodou pak formální čistota, dokonalost provedení. Jednou z fazet magie koláží Jindřicha Štyrského, Karla Teiga, ale i Jiřího Koláře je právě jejich zřejmá rukodělnost, bezprostřední kontakt života s dílem, demonstrovaný drobnými nepřesnostmi, nečistotami, „zrněním“ výsledného obrazu. Huptychovy koláže jsou strojové, schází jim spontánnost chvíle; jejich senzibilita je chladná, odtažitá, bez atmosféry tajemství. Zadruhé: Huptych v Labyrintu až příliš zřetelně „boschuje“, případně „bruegheluje“. Podle prvního mustru (Hieronymus Bosch) rozšiřuje realitu světa o jeho dimenzi fantazijní, snovou, mytickou, možná i pohádkovou – o všechny ty bizarní zjevy a kreatury zplozené „spánkem rozumu“. Tu šíři, dvojakost symbolizují třeba janusovská tvář, mnohohlavá bestie nebo napůl zvíře, napůl člověk. Podle mustru druhého (Pieter Brueghel starší) je pak využito místa na maximum. Plocha koláže je zaplněná po okraj: živým i neživým, fiktivním i skutečným. Je to lačné, obžerské pojetí, koláž rabelaisovského typu. Tam, kde Maxu Ernstovi stačily dva tři tahy, jich Huptych provede desetkrát, stokrát tolik. Zatřetí: Huptych nevede s Komenským dialog. Ilustruje jeho Labyrint v pravém slova smyslu: koláží nasvětluje text, obrazem prodlužuje slovo, vizuálním zvrstvuje, významově posiluje sémantické. Vede to k paradoxnímu zjištění: Huptychova koláž je možná víc literární než výtvarná. Pracuje se symbolicky nabitými motivy, které dávají tušit dějový pohyb. Problém je uspořádání: motivy jsou po stránce rozházené s takovou četností, že jejich spojnice, které by je logicky seřadily do příběhu, nemůžou být jiné než nahodilé. Takže nezbývá než hrát klasickou hru: zadívat se na obrázek půl minuty, zavřít oči, zaklapnout knihu – a pak si ve zkratce zakreslit to, co paměť podržela. Z názvu knihy uvízla ve výtvarném doprovodu hlavně první polovina: svět je chaotický, nedá se rozumem přesně změřit. Je unikavý, ztřeštěný, napěchovaný protiklady, napnelismy, podvojnostmi, pravdou maskovanou za lež a lží převlečenou za pravdu. To na dnešek sedí skvěle. Labyrint bez začátku i konce; se zazděným vchodem a mrtvým srdcem. A ten ráj? Spíš v černobílé než v barvě. Spíš v motivické uměřenosti než v obžerství. Spíš ve volné analogii než ve výtvarném doslovení. Spíš živá ruka než touchpad nebo myš. Zajímalo by mě, jak by se s výtvarným doprovodem Komenského majstrštyku popasovali následující (řazeni abecedně): David Böhm, Jiří Grus, Vendula Chalánková, Karel Jerie, Tomáš Kučerovský, Petr Nikl, Jakub Špaňhel, František Štorm, Lubomír Typlt. Třeba hůř, třeba líp. Třeba jinak, třeba nijak. Každopádně po Huptychovi je od čeho se odrazit.   Autor je výtvarný a literární kritik. Miroslav Huptych (*21. října 1952 ve Varnsdorfu) je český básník, výtvarník a arteterapeut. Jako básník vydal sbírky: Srdcový střelec (Mladá fronta 1984), Zvěrokruh (bibliofilie 1986), Názorný přírodopis tajnokřídlých (Československý spisovatel 1989), Tarot a trakaře (Mladá fronta 1997), Noční linka důvěry (Pistorius&Olšanská 2012), List za listem (Pistorius&Olšanská 2015). Napsal také knížku autorských aforismů a gregerií Hodinky s ohňostrojem (Pistorius&Olšanská 2013). Kolážemi ilustroval 64 knih, 167 knižních obálek a 30 nástěnných kalendářů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-19 14:00:50

Tvary a děje Václava Kyselky-VaKy aneb Sochař ve středním věku

Nikdy jsem nebyl v akademickém sochařském ateliéru s jiným posláním, než spolu s pedagogy vybrat účastníky dnes už zaniklého sochařského sympozia ve Žďáru nad Sázavou. Avšak i ta hodina dívání se a poslouchání mne tehdy ujistila, že ať realismus, moderna nebo nemoderna jde po staletí stále o totéž, o tvar a děj tím tvarem vyjádřený. Nerozhoduje, zda realisticky nebo abstraktně. Nejzřetelněji mně tyto skutečnosti řadu let připomínal Zdeněk Macháček (* 1925), stále tvořící nestor moravských sochařů. A v jiné poloze, od roku 2018, kdy jsme se seznámili, k Macháčkovi přibyl o půlstoletí mladší Václav Kyselka-VaKy. V roce 1983 absolvoval SŠUŘ v Brně a v roce 1999 tamtéž Fakultu výtvarného umění Vysokého učení technického, ateliér sochařství. Tvoří sochy do zahradních exteriérů a veřejných prostranství, rovněž do veřejných i privátních interiérů. Zajímá ho aspekt času, jeho plynutí v růstu, pukání, stoupání po spirálách a schodech. Zkoumá kontrast mezi vnitřními a vnějšími strukturami, intimitou a otevíráním se. V jiné tvůrčí poloze s nadhledem zlehčuje monumentální sochařství v komorních figurách pojatých způsobem komiksu. V roce 1997, v době vysokoškolského uměleckého studia, provedl sochařskou výzdobu chemické fakulty VUT v Brně. V následujících dvou desetiletích, spojitě s rostoucí originalitou a příznivým ohlasem jeho ateliérové práce, vznikla se značkou VaKy skulptivní exteriérová a interiérová díla v Brně, Velké Bíteši, Velkém Meziříčí, Vranově u Brna a Ostravě. V té době se podílel se na řadě sochařských projektů, zúčastnil se našich i zahraničních sympozií (Dánsko a Litva). První autorskou výstavu měl v roce 2016 v etablované soukromé Galerii 12 v Náměšti nad Oslavou, další ve Velké Bíteši a Kuřimi. Zatím v největší šíři se představil v roce 2018 výstavou s titulem Odpoutání v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Letos měl dvě individuální výstavy, v exteriéru Jimramova a v Galerii Stará radnici ve Žďáru nad Sázavou. Výstava Vztlak, exteriér Jimramova na Vysočině, léto a podzim 2019 Stěžejním exponátem výstavy bylo Odpoutání koňské síly. Je instalací, každé její předvedení je intervencí do veřejného prostoru. Václav Kyselka-VaKy vzpomíná: Socha vznikala mezi lety 2006 a 2008 v Samotíně. Od začátku jsem věděl, že z toho jilmového kmene musí být torzo koně. Shodou okolností se v té době v Samotíně stala smutná událost. Při těžké práci v lese pošel kůň. Viděl jsem ho o pár dnů předtím. Udřený, teklo mu z očí, jako by plakal. Přivedlo mne to k rozhodnutí, že socha koně musí být zavěšeným torzem, mementem krutosti, zároveň však ikonou lehkosti odpoutání se od zemské tíže. Socha váží asi 150 kilogramů, dostala tlakovou impregnaci a povrchovou lazuru. Při instalaci je zavěšena na popruzích dimenzovaných na 2000 kg a na řetězové kladce as nosností 850 kilogramů. V toku minulého desetiletí bylo Odpoutání několikrát vystaveno, den, dva, týden, ale také tři měsíce. Vždy s dokonalým technickým a bezpečnostním zajištěním. Na nádvoří Horácké galerie v Novém Městě bylo zavěšeno osm měsíců. Ovšem jimramovská radnice podlehla stížnosti občanů na hrozící nebezpečí pádu díla. Osmnáctý den trvání výstavy byl Kyselka přinucen je odstranit. Oznámené čtyři měsíce trvání instalace vzaly zasvé. Sochař řekl novinářům, že Odpoutání koňské síly se tak dostalo nechtěné popularity, odstranění se stalo dubiózní senzací. Titul výstavy Vztlak vlastně vycházel z autorského konceptu vztlaku vzduchu působícího na sochu v sevřené uličce. Kyselka napsal: Název výstavy Vztlak se ovšem paradoxně nejvíce naplnil až poté, kdy vedení obce Jimramov vyvinulo vztlak proti instalované soše, respektive celé výstavě. Ne dost na tom. Zkraje druhého týdne trvání výstavy parta místních opilců zaútočila na dostupné exponáty. Jeden zcela zničila. Vystaveny byly rovněž dřevěné objekty-asambláže kombinované vypěněným barevným epoxidem. Kyselka je nazval Kanály tvořivosti. Jde o recyklované dřevěné modely ze slévárny, při jejichž autorské úpravě uplatnil i určitý surrealistický přístup. Ve vybublávající pěně „utopil“ staré špachtle, štětce i jiné nářadí a nalezené předměty. Zavěšením na zeď se kruhové objekty staly fiktivními otvory, z nichž ona nadreálná kreativita vytéká. I tak byl demonstrován vztlak. Jiným objektem, humánním, zcela věcným, byl čtyři čtvereční metry velký epoxidový reliéf Sluneční syn (otisk dítěte směřujícího k slunci). Po snětí Odpoutání koňské síly dominovala výstavě až do jejího ukončení dřevěná, barevně patinovaná spirálová skulptura Cesta ke kráse (400 x 70 cm).  Výstava mohla mít v podtitulu: Hledání neotřelých tvarových kompozic pro sdělení minimalistických příběhů. Snad to bylo více témat, než mohlo pro vnímavé pozorovatele vytvořit rámec sdílných poznání jedněch tvořivých rukou a vyhraněné mysli. Viděno z opačné pozice, byl to dostatečně průkazný myšlenkový objem, z něhož Kyselka může vymezit svou příští orientaci. Nebýt oné trapné a neodpustitelné akce radničního zrušení prezentace stěžejního exponátu, rozhodně by se jednalo o výstavu ještě objevnější. Výstava Víření, Galerie Stará radnice, Žďár nad Sázavou, podzim 2019 Výstava přinesla převážně díla v kombinacích materiálů, dřeva, kamene a epoxidové pěny. Autor k nim řekl: Při bouřlivé reakci pěny dostávají sochy v ateliéru nakrátko pohyb. Následuje zastavený čas. Probarvením pěny v hmotě jsem akcentoval možnost účinku barvy. V kontrastu s druhými materiály se opakují modrá, zelená a oranžová. Doplňkem soch byly kresby dvojího druhu. První vzniklé organizovaným komponováním špachtlí syntetickou barvou, druhé, z volné ruky, jsou záblesky vzpomínek. Oscilují mezi kaligrafií a automatickou kresbou surrealistického charakteru. Kyselkovy sochařské formy a nesené děje, byly vesměs dosažené s velkým tvůrčím entuziasmem. Ale nezapomeňme, že Kyselkovou signaturou je posledních deset let odpoutání (tedy Odpoutání…) a nesení (vzestup) až… Až kam? Počkejme s odpovědí. Letošní dvě autorské výstavy leccos naznačily. A ke Kyselkovým dílům s rozměry nad komornost je třeba poznamenat, že většinou jsou cíleně (uspokojivě) „neukázněné“ v prostorovém rozvoji, s přímým nebo šikmým směřováním vzhůru. Opticky zaujímají větší prostor, než si nárokují svými dimenzemi. Nedostanou-li ve výstavním interiéru dost místa, „nedýchají“, nemohou patřičně vyznít. Proto patří do rozměrné haly nebo exteriéru. Galerie Stará radnice ve Žďáru nad Sázavou jim byla poněkud těsná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 16:07:27

Rik Lina, jeden z „našich“ nizozemských surrealistů

Když Lubomír Kerndl, malíř, sochař, básník a polygraf, otevřel na jaře 2006 v pronajatém bývalém Mohelském mlýně na Třebíčsku surrealistickou galerii Čertův ocas, byl to faktický triumf moravské skupiny Stir up. Po jedenácti letech existence získala výstavní interiéry, o nichž do té doby mohla jen snít. Zahraniční surrealisté vítanými hosty Otevírací výstava spolu se Stir up premiérově představila tvorbu dvanácti západoevropských, středoamerických a jihoamerických surrealistů z Belgie, Francie, Nizozemska, Rakouska, Velké Británie, Portugalska, Kostariky a Chile. Do mlýna v romantickém údolí řeky Jihlavy je pozval historik umění, surrealistický básník a kolážista Arnošt Budík, brněnský rodák působící od konce 70. let v Bruselu. Mezi novými tvářemi na moravské výstavní scéně byl tehdy nizozemský malíř Rik Lina. On a někteří další cizí surrealisté za sebou po první výstavě nezavřeli dveře docela. A pozvání na další výstavy v Čertově ocase přijali i jiní. Jejich kontakty s galerií Čertův ocas a se skupinou Stir up trvají už čtrnáctý rok. Největší měrou v elektronické podobě, v odkazech na výstavy, autorských komentářích k nim, sdílením obsahů kulturních magazínů. Ty letos věnovaly širokou pozornost 100. výročí vzniku surrealismu v Paříži. Hosté z ciziny byli svými díly přítomni na výstavách Stir up uspořádaných v péči moravských pořadatelů a opačně, naši surrealisté jsou pravidelně zváni na přehlídky do ciziny, nejčastěji do Chile, Kostariky nebo Portugalska. Pozornost jim věnovaly webové kulturní magazíny Agulha Revista de Cultura (Brazílie, editor Floriano Martins), Revista Matérika (Kostarika, editor Alfonso Peňa) a Revista Triplov (Portugalsko). Ponořen do přírody Rik Lina (* 1942) je absolventem mezinárodní univerzity aplikovaných věd o výtvarném umění a designu v Amsterodamu (Gerrit Rietveld Academii), jedním z nejosobitějších a nejpřitažlivějších současných západoevropských surrealistů. Žil a pracoval na různých místech světa. Nejraději v divoké přírodě. S ideou Odilona Redona Ponořte se do přírody. Svůj život a umění věnuje poznávání pouště, hor, tropických deštných pralesů a korálových útesů. Vytvořil kresby, malby a grafické listy s tematikou poezie života ve volných vodách moře. Uskutečnil řadu individuálních výstav a zúčastnil se četných mezinárodních přehlídek. Koncem 60. let se připojil k hnutí Phases, vedenému Edouardem Jaguerem. V roce 1972 byl zastoupen na peruánské výstavě k poctě Césara Mora. Do té doby je datován počátek jeho přátelství s Cruzeirem Seixasem a Mariem Cesarinym de Vasconcelos, předními představiteli portugalského surrealismu. V průběhu posledních deseti let se Lina uvedl svými básněmi v surrealistických časopisech Debout sur L'Oeuf, Phala a v dalších titulech. Od druhé poloviny prvního desetiletí nového věku žije a pracuje střídavě ve Figueira da Foz na portugalském atlantickém pobřeží a v nizozemském Amsterodamu. Nejdříve poslal na Moravu Hybridy Tvorbu Rika Liny přiblížím, byť jen kuse, ve více pohledech. Především z roku 2018 a z letoška. Ale také reprodukcí dekalku s koláží pojmenovaného Hybridy, jež byla první Linovou prací uvedenou u nás, v Galerii Čertův ocas zjara 2006. A ze starší tvorby neměl by být přehlédnut ani monumentální obraz vzniklý před rovným desetiletím. Má titul Oranžový věštec Z (kombinovaná technika na plátně, 195 x 405 cm). Soudím, že je to dílo důležité ve smyslu autorem podané informace, kde zmiňuje jedno ze svých myšlenkových a formových východisek, zrcadlené pak v četných dalších obrazech, jejichž surrealistická skladba je nesena spojnicí automatických kreslířských a malířských prvků s racionálními jednotlivostmi. To je de facto úhrnným signifikantním znakem Linovy tvorby v široce založeném souboru s titulem Vnitřní krajiny, v tematice mořských květin i jiných námětů. Lina o Oranžovém věštci Z napsal na svůj web: Tento obraz jsem komponoval střídavým použitím racionálních a automaticky vedených prostorových vnuknutí. V malířském postupu tohoto druhu leží mé zřetelné spojení s tvorbou Roberta Matty. Mám týž cíl, jaký měl on, objevovat v malbě nové světy. (Poznámka: Roberto Matta, 11. 11. 1911 Santiago de Chile, Chile – 23. 11. 2002 Civitavecchia, Itálie, byl chilský surrealistický malíř se světovým věhlasem). Automatické malování Rika Liny a Jana Giliama V amsterodamské galerii CAPA, orientované na automatickou malbu, vznikalo ve třech odpoledních hodinách v sobotu 7. dubna 2018 společné dílo Ríka Liny a Jana Giliama. Váže se k němu Linův text s autorským titulkem Automatická malba aneb Třetí malíř: Není zcela jasné, kdo vytvořil tento obraz. Rukopisy připomínají určité tvůrce, ale jsou tam i jiné, náhle objevené rukopisy, které určují výsledný obraz. Tato charakteristika kolektivního automatismu, v němž pravidelnost osobních a všeobecných přístupů s převládajícím dobrým vkusem, má i prvky vytvořené jakoby nohama. Tak vznikají kuriózní, někdy chaotické, většinou překvapivé obrazy. Nový typ estetiky pochází z podvědomí. Spolu s kombinovanými impulsy tvůrci sklouzávají, jako by to byly zprávy kolektivního podvědomí. Kromě těchto zřetelně nezakoušených vzpomínek jsou to ohlasy zkušenosti z potápění v moři, protože to nás, Jana Giliama a mne, spojuje osobně a přivádí ke společné práci. Pocit hlubokého moře, tento cizí svět, se nám zvolna, ale jistě objevoval po celý den na povrchu našeho myšlení. Kresby na téma Úniky free jazzu A ještě zcela aktuální pohled do Linovy tvorby. Pojí se k přítomné výstavě Úniky free jazzu. Nachází se v amsterodamské Hale 100, jejíž populární součástí je Jeviště pro neslýchané zvuky. Rik Lina poslal autorovi tohoto článku vyznání svého vztahu k free jazzu, doplněné třemi reprodukcemi kreseb: Kresby uvedené v Hale 100 se týkají free jazzu a okamžitého komponování. Poslouchám hudbu a vcházím do ní, kreslím tvary, pohyby, struktury, vize a krajiny. Ale podobu hudebníků a jejich nástrojů raději nechávám fotografům. Snažím se zachytit struktury zvuku v prostorových labyrintech hudby. Polyfonní improvizace, polyfonní rytmy, rychlé změny času a zabarvení, sociální důsledky s pocity „odlišnosti“ v pojetí svobody, náhody a s nepředvídanými a nepředvídatelnými změnami. Jazz a automatické kreslení, čistý čas: Jednat a myslet současně. Být tam. Dokud kreslím, poslouchám hudbu, improvizovanou hudbu, jazzovou hudbu se svobodou „být jiný“, nepředvídaný, nepředvídatelný. Jazz a automatické kreslení, čistý čas: Tvoření a myšlení existují současně, dokud kreslím a poslouchám hudbu. Improvizovanou hudba, jazzovou hudba, free jazz. S příbuzenstvím v imaginaci Jako většina vizuálních umělců i surrealisté jsou individualisté. Stran obsahů a tvůrčích metod děl uvažují jen se sebou samými v klauzurách ateliérů. Ale leckterý má smysl pro kontakty se stejně orientovanými. Arnošt Budík v rozhovorech, které u nás dal, a v článcích pro časopis Styxus akcentuje, že surrealismus je více než tvůrčí forma, je především životním stylem. S tím souvisí, jistě rozličně preferovaný, zájem surrealistů o politické, sociální a morální problémy přítomnosti. A s cítěným příbuzenstvím v imaginaci jde i potřeba vzájemně o sobě vědět. Bez ohledu na vzdálenost a rozdílnost jazyka. V surrealismu je i bez povyku a transparentů stále přítomno Rimbaudovo změnit život. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 16:02:14

U knihovny s Petrem Bílkem: O Célinově rabelaisovském humoru, obdivu k Číně a obludné lásce

Nový překlad Célinovy prvotiny od Anny Kareninové netrpí slovanským sklonem k romantizování, polyhistor George Steiner upozorňuje na katastrofální stav vzdělanosti v západním světě a do sbírky Hledání přítomného času Ivana Blatného pronikly nezvyklé naturalismy a vulgarismy.   Louis Ferdinand Céline: Cesta na konec noci (Atlantis 2018/ překlad Anna Kareninová) Před osmdesáti šesti lety uložil tento bod obratu světového písemnictví do synapsí českého tvořícího slova Jaroslav Zaorálek pod titulem Cesta do hlubin noci. Jak o tom svědčí řada Célinových spisů podporovaných Milanem Kunderou, Kareninová se klasikem zabývá léta, na jeho monumentální prvotinu však přišla řada až loni. Její úchop se snaží zbavit překlad slovanského sklonu k romantizování a orchestrovat jej v poloze bližší Célinově bezohledné muzice bez falešného chlácholení. „Ulovit se kolem vesnice nedalo skoro nic, a když nebyly gazely, snědla se tu aspoň jedna babka týdně.“ Célinův humor má rabelaisovskou robustnost, ale současně text křičí bolestí, jak obnažené nervy vyciťují katastrofy lidstva.   George Steiner: Knihy, které jsem nenapsal (Dauphin 2019/ překlad Michal Kleprlík) Autor se narodil v Paříži roku 1929 a stejně jako mnoho jeho židovských soukmenovců zakotvil nakonec ve světě a jazyce anglosaských univerzit. Je jedním z posledních, kterým sluší nálepka polyhistor. Sedm esejů této knihy je neseno obdivem k Číně, závistí vůči géniům, vztahem jazyka a erotiky, židovstvím, katastrofálním stavem vzdělanosti v západním světě, odlišností člověka a zvířat a konečně tím, co znamená politické přesvědčení a víra v boha. Obdivuhodné jsou prstoklady, jakými se autor pohybuje po klaviatuře světové kultury, svůdné je gesto, jímž vtahuje svou intimitu jako argument do svárů globalizující se civilizace. Doporučuje založit vzdělání na matematice, hudbě, architektuře a vědách o životě.   Ivan Blatný: Hledání přítomného času (Host, Druhé město 2019) Ze souboru prvních čtyř básníkových sbírek vydávaných nyní společně je tato nejméně koncentrovaná, i když hledá úběžník v díle Proustově zcela explicitně. V první polovině básní jako by ještě doznívala předcházející sbírka Tento večer vyrovnávající se se zážitkem osvobození a konce války v roce 1945. Ve druhé polovině se Blatný rozbíhá k širším plochám civilistně laděných skladeb, jimž dominuje Terrestris. Do volného verše pronikají nezvyklé naturalismy („její kreténské vole průsvitní“) a vulgarismy („budeš se bát, ó Blbče, budeš skučet“), erotika jako harmonizující prvek se hroutí. Krutý soucit a obludná láska skřípou ve verších zaklesnuti v destruktivním klinči. Vzpomínám na strhující přednes Miroslava Kováříka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}