Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-17 09:00:00

Krize na Blízkém východě: Obavy o klíčovou nemocnici v Gaze rostou, po izraelském útoku umírají pacienti

Největší dosud fungující nemocnice v pásmu - Násir v Chán Júnisu - je v obležení izraelských silNejvětší fungující nemocnice v pásmu Gazy se v pátek ocitla v obležení izraelských sil ve válce s Hamásem a pacienti i lékaři zůstali bezmocní v chaosu, který nastal po útoku válečných letadel na Rafáh, poslední útočiště Palestinců v enklávě Gaza, uvedli představitelé.Podle agentury Reuters zůstaly izraelské síly v Násirově nemocnici ve městě Chán Júnis poté, co na ni ve čtvrtek časně ráno podnikly nájezd. Ministerstvo zdravotnictví v Gaze, které řídí Hamás, uvedlo, že v pátek zemřelo pět pacientů na jednotce intenzivní péče v důsledku výpadku proudu a nedostatečného zásobování kyslíkem způsobeného útokem.Izrael uvedl, že  do nemocnice pronikl, protože se v ní skrývali bojovníci Hamásu. Izraelská armáda v pátek uvedla, že její jednotky zadržely v nemocnici více než 20 bojovníků, kteří se podíleli na útoku na Izrael 7. října, a desítky dalších k výslechu.Hamás popírá, že by v nemocnici byli bojovníci, a označuje toto tvrzení za "lži, jejichž cílem je zakrýt ničení nemocnic".Ministerstvo zdravotnictví Gazy uvedlo, že nemocnice přišla o elektřinu a v pátek zůstala bez proudu, což ohrozilo péči o pacienty. Izraelská armáda však uvedla, že opravila jeden generátor a poskytla další, čímž zajistila, že "všechny životně důležité systémy nadále fungují".Dvě těhotné ženy v pátek porodily "bez vody, bez jídla a bez možnosti zahřátí" v chladném počasí, uvedl mluvčí ministerstva Ašraf Al-Kidra.Podle ministerstva izraelští vojáci zastavili před nemocnicí konvoj s humanitární pomocí, který tedy  nebyl doručit zásoby. Armáda uvedla, že poskytla pomoc včetně dětské výživy a vody.Vpád do nemocnice vyvolal poplach ohledně pacientů, zdravotníků a vysídlených Palestinců, kteří se zde ukrývají."Uvnitř nemocnice jsou stále kriticky zranění a nemocní pacienti," uvedl Tarik Jasarevic, mluvčí Světové zdravotnické organizace (WHO), která uvedla, že její pracovníci se po izraelském nájezdu snažili dostat do nemocnice."Je naléhavě nutné dodat palivo, aby bylo zajištěno pokračování poskytování život zachraňujících služeb."Izrael uvedl, že jeho vojáci našli v nemocnici munici a zbraně a také léky se jmény některých rukojmích.

Čas načtení: 2025-01-15 19:30:47

Severní Korea krade kryptoměny ve velkém, loni takto získala přes 16 miliard korun

Severokorejská vláda sice nepatří mezi technologické lídry, zato exceluje v krádežích kryptoměn V loňském roce si diktátorský režim údajně přišel na částku přesahující 16 miliard korun Ke krádežím využívají Severokorejci poměrně běžné praktiky Platební alternativa v podobě kryptoměn má sice řadu výhod, na druhou stranu jsou digitální měny také častým terčem hackerů a podvodníků, kteří v méně obezřetných majitelích cítí potenciálně snadnou kořist. Co už je poměrně velkým překvapením je skutečnost, že mezi jednoho z největších zlodějů kryptoměn patří Korejská lidově demokratická republika. Ta je obecně považována za jednu z nejzaostalejších zemí světa. Ačkoli průměrný člověk v Severní Koreji nejenže nikdy s počítačem nepracoval, ba dokonce jej ani naživo neviděl, neznamená to, že státem organizované hackerské útoky nemohou být úspěšné. Přečtěte si celý článek Severní Korea krade kryptoměny ve velkém, loni takto získala přes 16 miliard korun

Čas načtení: 2017-02-09 00:00:00

Valentýn s designovými mýdly Bella Rose a Nordic Day

Zatímco někteří tráví Valentýn v romantickém duchu v obležení rudých růží, zamilovaných dárečků a sladkých slovíček, pro jiné tento den nic výjimečného nepředstavuje. Ať už patříte do kterékoliv skupiny, zajisté rádi čas od času uděláte své drahé polovičce radost a potěšíte ji alespoň malou drobnost ...

Čas načtení: 2023-09-15 00:00:00

Rodinná dovolená ve východních Čechách

To, že je léto za námi, ještě neznamená, že je i konec dobrodružství. Naopak. Takové hrady a zámky jsou pro podzimní víkendy přímo stvořené. Nejsou v obležení turistů, a příjemnější teploty zase umožňují, že schody do kostelní věže vyšlápnete s patřičnou grácií, aniž by z vás na všechny strany střík ...

Čas načtení: 2008-10-31 00:00:00

Ostrovský orientační běh 2008

Prý mám něco napsat. Něco o orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, orientační běh, případně ještě Ostrovský o. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách. Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod. A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte. Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek). Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]). Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta). Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo. Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova. Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka. Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo. Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost. Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to. Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první. My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát. Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů. Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase. Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo. Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří. K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec. Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš. A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější. Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy. Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu… [Editace 22.11.2009]) Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali. Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat. Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo? Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv. Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se. Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách. Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát. Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře. Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je. Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku. Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila. Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku. Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy. Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech. Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené. Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova. Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal. Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo. Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce. Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009]) Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat…" - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí… [22.11.2009]) Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát. Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš. Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů. Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

Čas načtení: 2021-07-08 13:49:20

Zákon pro člověka učiněn jest…

„Hvězda“ nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zachází (ona to ani žádná hvězda nebyla) a „hvězda“ bývalého ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty vychází (ona to ani žádná hvězda nebude). V této souvislosti se znovu probírá smutně proslulá kauza „Nečas-Nagyová“ z roku 2013, na které měli oba jmenovaní svůj podíl, společně s vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem. Přestože finální výsledek tehdejšího nočního přepadu Úřadu vlády i bytu Jany Nagyové ozbrojeným policejním komandem a následné bombastické mediální prezentace je doslova žalostný, přímí aktéři této akce ji neustále obhajují tím, že byla nezbytná, že postupovali striktně podle zákona (Šlachta) a dokonce tím ukázali, že jsou schopni zasáhnout bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv (Zeman). Tato vyjádření pouze potvrzují oprávněnost dlouholeté kritiky policistů i státních zástupců, kteří mnohdy postrádají zdravý rozum, uvážlivost, předvídavost i cit pro přiměřenost. Myšlení jim totiž trestní řád přímo neukládá a proto se bez těchto obtěžujících prvků mysli snadno obejdou. Jak jinak si lze vysvětlit tolik selhání a zprošťujících rozsudků? To si předem nekladou otázku, zda jsou vůbec schopni všechny své představy spolehlivě prokázat? To je vůbec nenapadne, jaké škody způsobí na veřejném mínění, pokud nejen selžou, ale dokonce se prokáže, že v zájmu prosazení svých představ manipulovali s důkazy anebo dokonce lhali? Na rozdíl od nich již ve starověku lidé pochopili, že striktní (přísný) výklad práva vede až příliš často ke křivdám, nespravedlnostem a krutostem, které nejenže neupevňují kázeň, ale vzbuzují hněv a rozvrat ve společnosti. K takovému nemilosrdnému uplatnění práva došlo například roku 340 př. n. l., kdy římský jezdec Titus Manlius se v rozporu s příkazem konzula a svého otce Tita Manlia Torquata pustil do boje s tusculským velitelem jízdy a přestože nad ním zvítězil a vojsko prosilo o jeho život, pro porušení vojenské kázně byl popraven (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města). Lidé se proto příležitostně snažili vtisknout tehdejšímu právnímu řádu prvky rozumu a lidskosti a nemilosrdnou právní praxi zmírnit, což se však podařilo pouze výjimečně. Takto byl např. roku 321 př. n. l. zachráněn před trestem smrti velitel římské jízdy Quitus Fabius, který se rovněž pustil do boje proti diktátorovu příkazu. Římský historik Cornelius Nepos pak ještě takto popisuje soudní proces s thébským vojevůdcem Epameinondásem (410-362 př. n. l.): „V Thébách byl zákon, který stanovil trest smrti pro toho, kdo by podržel moc déle, než bylo stanoveno zákonem. Protože Epameinondás soudil, že tento zákon byl prosazen pro zachování bezpečnosti státu, nechtěl dopustit, aby byl obrácen k záhubě obce. A tak si podržel vrchní velení o čtyři měsíce déle, než stanovil lid. Když se vrátili domů, byli jeho kolegové z tohoto přečinu obžalováni. Epameinodás jim dovolil, aby celou odpovědnost přenesli na něho a aby se hájili tím, že neuposlechli zákona na jeho nátlak. Touto obhajobou je osvobodil od nebezpečí a nikdo nepočítal s tím, že by se Epameinondás veřejně zodpovídal, neboť neměl nic, čím by sám sebe mohl hájit. Avšak on přišel k soudu, nepopřel nic z toho, z čeho jej obviňovali odpůrci, přiznal všechno, co řekli jeho kolegové, a neodmítl se podrobit zákonnému trestu. Jenom to jediné od soudců žádal, totiž aby učinili tento zápis: „Epameinondás byl Thébany odsouzen k smrti, protože je donutil porazit u Leukter Sparťany, které předtím, než se on stal vojevůdcem, se nikdo z Boioťanů neodvážil spatřit v šiku, a protože jedinou bitvou zachránil Théby od záhuby, ale také celému Řecku vrátil svobodu, a protože situaci obou stran dovedl tak daleko, že Thébané obléhali Spartu, kdežto Lakedaimoňané byli spokojeni s tím, jestliže se mohli zachránit, a neustal ve válce dříve, dokud neosvobodil Messénii a nesevřel Spartu do obležení.“ „Když toto řekl, nastal všeobecný smích a veselí a žádný soudce se neodvážil o něm hlasovat. A tak z procesu, v němž mu šlo o život, odešel s největší slávou.“ Nutnost převahy zdravého rozumu nad přísnou literou zákona vyjádřil příhodně i Ježíš Kristus v Evangeliu sv. Marka, když jeho učedníci nedodržovali zákonnou povinnost světit den sobotní: „I stalo se,  že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedníci jeho, cestou jdouce, vymínati klasy. Tehdy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť dělají v sobotu, čehož nenáleží. I řekl jim: Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli. Kterak všel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze, a jedl chleby posvátné (jichž neslušelo jísti než samým kněžím) a dal i těm, kteříž s ním byli? I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také soboty.“ Kdyby byli thébští soudci i římský diktátor Lucius Papirius uvažovali stejně striktně jako pánové Šlachta, Ištván a Zeman, byli by Epameinondás i Quintus Fabius zcela jistě popraveni, neboť by se postupovalo „bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv“. I Ježíšovi učedníci a Ježíš samotný unikli potrestání pro porušení čtvrtého božího přikázání pouze proto, že mnozí farizeové byli rozumní a uvážliví a přísným trestem nechtěli pobouřit lid. Ježíšův výrok „Sobota (tj. Zákon) pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu (tj. pro Zákon)“ předběhl dobu o celá tisíciletí a je natolik významný, že by mohl být zařazen i do Justiniánova kodexu vedle výroků všech slavných římských právníků. Ježíš Kristus totiž jako první formuloval myšlenku, že zákony mají sloužit lidem a nikoli lidé zákonům! Naši policisté, státní zástupci i soudci však tento výrok neznají a proto se jím ani neřídí, neboť moudré a uvážlivé lidské myšlení je jim zcela cizí (ostatně ve škole je tomu ani nikdo neučil). Konflikt mezi právním pozitivismem (tj. striktním až dogmatickým výkladem práva) a právním naturalismem (tj. výkladem práva podle zdravého rozumu a „vyššího principu mravního“) trvá již od starověku. Úzkoprsý právní pozitivismus je přitom ještě ve 21.stol. natolik zakořeněn v mysli mnohých policistů, státních zástupců i soudců, že to vzbuzuje údiv i zděšení. Otrocká poplatnost znění zákona totiž postrádá moudrost, uvážlivost, přiměřenost, vyváženost a předvídavost možných důsledků, což fakticky připustil i nejvyšší státní zástupce svým nedomyšleným výrokem, že se postupuje „bez ohledu“ – tj. razantně, bezohledně, nemilosrdně a na „momentální vnější efekt“. Pokud je však exekutivní i judikativní aplikace práva pojata tímto „moderně inkvizičním“ způsobem, pak vlastní smysl spravedlnosti a práva je zcela popřen. Přísná, bezohledná, nelítostná a falešně moralizující „nižší spravedlnost“ (iustitia) totiž neplní obecně stabilizující funkci a má pouze místní a časově omezenou funkci (vzbuzuje strach a upevňuje morálku), zatímto moudrá, uvážlivá, přiměřená a vyvážená „vyšší spravedlnost“ (aequitas) má nadčasový dosah a stabilizuje lidskou společnost na celá tisíciletí (upevňuje občanskou kázeň i mravnost). Přesně takové pojetí spravedlnosti a práva totiž nalezeneme nejen v onom nadčasovém výroku Ježíše Krista, ale i ve výrocích Ptahhotepa, Kautiljy, Ašóky, Sün-c´ i slavných římských právníků Cicerona, Celsa, Gaia, Ulpiana, Paula, Modestina aj., které jsou i po dvou tisících létech stále aktuální. V porovnání s nimi budou výroky, skutky i osoby pánů Šlachty, Ištvana a Zemana zapomenuty již za dvě či tři desetiletí, i když všichni tři se úporně snaží, aby se na ně hned tak nezapomnělo. Všem trestněprávním pozitivistům (bez výjimky!) přitom uniklo, že v tomto státě se neustále hovoří o jednotě právního řádu. Vnímat totiž právní řád jako celek a řídit se jím dialekticky jako nedílným celkem je totiž nejvyšší stupeň právního pozitivismu, avšak tak daleko současní právní pozitivisté včetně pánů Zemana, Ištvana a Šlachty ještě nedospěli. Trestní zákon ani trestní řád totiž neobsahují stejný text jako § 2 odst. 3 občanského zákona, který by měl být všeobecně použitelný: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ V občanském soudním řízení se soudci vyhýbají tomuto usdtanovení pouze proto, že  nedokáží přesně definovat pojmy mravnost, dobré mravy ani obyčejné lidské cítění. Nemají totiž náležité filosofické vzdělání a ani jediný komentář k občanskému zákonu jim neposkytuje přesvědčivá vodítka. Přitom právě pochopení těchto pojmů je základem uplatňování oné „vyšší spravedlnosti“ (ekvity), kterou již před 44 stoletími považoval egyptský vezír Ptahhotep za „velkolepou, trvalou a neměnící se od nepaměti.“ V trestním zákoně i v trestním řádu však toto ustanovení chybí a proto se policisté, státní zástupci i trestní soudci zřejmě domnívají, že jejich striktní „výklad a použití právního předpisu nemůže být v rozporu s dobrými mravy a nemůže vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Tento svůj scestný pohled na uplatňování spravedlnosti a práva už ostatně bezpočtukrát prokázali, stále na něm lpějí a sveřepě jej obhajují. Nedávno jsme to znovu slyšeli. Pánové Pavel Zeman, Ivo Ištvan a Robert Šlachta selhali (a selhat museli), protože v oslňující vidině obrovského úspěchu a slávy přestali uvažovat nad perspektivami svých činů i předvídat jejich možné důsledky. Takoví právní dobrodruzi jsou proto obecným nebezpečím, což však mnozí občané dosud nepochopili. Až tedy bude vybírán nový nejvyšší státní zástupce, je třeba vybrat takového odborníka, který nebude pouze právním pozitivistou, ale osobou se širokým historickým, filosofickým i právním rozhledem,  zdravým rozumem a Ciceronovou výřečností. Přesně takovou osobu totiž v této době potřebujeme.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-15 17:51:27

Covid-19 ve Španělsku, Itálii, Francii, Velké Británii: mapy a grafy

Debata kolem Covidu-19 a souvisejících opatření nabyla poslední dobou značně explozivního charakteru. Příliš mnoho komentátorů vystupuje z pozice autoritativní jistoty. Ještě k tomu přidejte notnou dávku konspiračního smýšlení a není divu, že úměrně tomu se prostor pro racionální argumentaci zúžil. I proto jsem se rozhodl, že další články k tomuto tématu musejí být co nejvíce matematického rázu. Dnes se taková příležitost naskytla, protože máme k dispozici zajímavé vizualizace. Ta první je z Itálie. Je to mapa zachycující nadměrnou úmrtnost (excess deaths) v březnu 2020 podle jednotlivých regionů. Zdrojem dat je italský statistický úřad, kde si můžete stáhnout i XLS tabulky, které jsou docela zajímavé a pochopitelné i v italštině (viz sekce Cause di morte per regione). Tenhle graf je krásnou ukázkou toho, jak malý smysl dává počítat průměry pro celou velkou zemi typu Itálie. Toto je jedna z mých obvyklých stížností na zneužití matematiky: průměr z obrovské množiny dat je jedno jediné číslo, které zakrývá vnitřní rozdíly v ní. Chcete-li přirovnání – sejde-li se miliardář se stovkou žebráků, zprůměrováním jejich majetků nám vyjdou stále ještě desítky milionů na každého účastníka tohoto srazu. Tvrzení matematicky pravdivé a exaktní, leč zároveň naprosto k ničemu. Jak vidíme, excesivní úmrtnost v Itálii měla obrovský rozsah. Od velmi těžce postiženého Bergama, kde byla skoro šestinásobná (567 procent), až po opačný pól, totiž řadu regionů, kde byla dokonce záporná, tj. umřelo méně lidí než obvykle (v Římě a okolí dokonce o devět procent). Zdá se, že bergamští lékaři si skutečně zažili menší peklo. Ta záporná excesivní úmrtnost v řadě regionů je taky zajímavá. Jednou z vážných námitek proti restriktivním opatřením je obava, že lidé s jinými vážnými nemocemi (rakovina, srdeční choroby) budou buď medicínsky zanedbáni, nebo že se budou bát chodit k lékaři, a tudíž že zemřou na něco, co by jinak mohli s včasnou a adekvátní péčí přežít, nebo aspoň žít o něco déle. To je racionální námitka. Takové případy nepochybně existují, u nás se do novin dostala smrt člena Spirituál kvintetu Dušana Vančury. Je ale těžké nějak spolehlivě odhadnout, kolik jich skutečně je. Italská data za březen naznačují, že to v těch méně postižených oblastech – aspoň zatím – nebyl zas tak masivní jev, nebo že je to třeba kompenzováno nějakým jiným jevem působícím v opačném směru. Samozřejmě je ovšem možné, že data za duben budou vypadat jinak. Regionálním charakterem Covidové epidemie se zabýval i novinář z Financial Times John Burn-Murdoch, z jehož Twitteru jsem převzal následující čtyři vizualizace excesivní úmrtnosti podle regionů. Zase je pěkně vidět, jak stejně se epidemie chová i v kulturně odlišných zemích s velmi různou ekonomickou úrovní. Tam, kde se přenos „rozjel“, jsou zuby v křivkách úmrtnosti nápadně podobné. Přitom bohatší regiony jsou vesměs postižené více než ty chudší, což možná souvisí s tím, že jejich obyvatelstvo intenzivněji cestuje. Ale i z tohoto principu existuje plno výjimek. Zajímavé je v téhle souvislosti podívat se na statistiky obezity ve srovnávaných zemích. Pravda, ony údaje OECD jsou „samoohlášené“ a je možné, že Italové se k nadváze přiznávají méně ochotně než Britové. Ale prostým srovnáním toho, jak vypadají běžní lidé na italské a na anglické ulici, lze odhadnout, že „bumbrlíčků“ je v Británii opravdu výrazně více. To je v souvislosti s Covidem zajímavé hlavně proto, že obézní pacienti mívají horší průběh nemoci. (I náš první pacient na Remdesiviru je vysoce obézní.) Přesto se zdá, že Británie a Itálie zatím utrpěly v epidemii dost podobné škody. Tenhle rozpor zatím musíme zařadit do kategorie věcí nejasných. Poslední graf dneška – čerstvé výsledky ze Španělska, kde tamní hygienici mapovali výskyt protilátek vůči koronaviru SARS-CoV-2 mezi populací. Zde máte k dispozici interaktivní mapu, kterou si lze proklikat. Žádná velká sláva! Nejvíce promořené regiony kolem Madridu mají pouze 11 až 14 procent pozitivních, tj. ke stádní imunitě ještě značně daleko. A průměr celého Španělska je pouze pět procent, tj. s nákazou se prokazatelně setkalo jen něco přes dva miliony Španělů. Pro srovnání: Pasteurův ústav odhadl současnou promořenost ve Francii na 4,4 procenta s tím, že nejvíce postižené regiony jsou kolem 10 procent. A z českých experimentů zatím vycházela promořenost kolem půl procenta. Můžeme udělat drobný srovnávací výpočet: Španělů je 4,5krát více než obyvatel ČR a jejich promořenost je desetinásobná vůči té naší. Z toho by mělo plynout aspoň 45krát více úmrtí na Covid ve Španělsku než v ČR, ale spíš ještě více, protože v ČR nedošlo ani místně k přetížení nemocnic, kdežto v Madridu ano. Nu, a podle španělských statistik měli až dosud 27 tisíc mrtvých, kdežto u nás jich bylo 293. To je poměr 93:1. Přitom mediánový věk ve Španělsku je velmi podobný jako v ČR (42,7 vs. 42,1 roku). Buď tedy počítají své statistiky výrazně jinak než my, nebo tam koluje něco silnějšího než ve střední Evropě, nebo se to lokální přetížení zdravotního systému podepíše na výsledných číslech opravdu výrazně, nebo je tam nějaký další faktor (přeplněné domovy důchodců?), který u nás není. Každopádně ta míra promořenosti se zatím nejeví být moc vysoká ani ve výrazně postižených zemích jako Francie a Španělsko. Momentálně se všude v Evropě uvolňují opatření; uvidíme, zda důsledkem nebude druhá špička. Pokud by skutečně nastala, museli by zároveň politici počítat s tím, že ochota obyvatelstva znovu akceptovat restrikce už není taková, jaká byla v březnu. Tohle rozhodování opravdu nikomu nezávidím. Je to přesně ta situace, že ať uděláte cokoliv, bude vás část lidí hlasitě nenávidět a podezřívat z ďábelských manipulací, které mají zakrýt skutečný problém jménem X. A ano, X je proměnná, která bude u různých řečníků nabývat různých hodnot.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-12 16:02:10

Z koronavirového bojiště aneb Něco k aktuální situaci v Evropě

Minulý článek s překladem zprávy italského lékaře z Bergama vzbudil na českém internetu naprosto neskutečnou reakci. Když se virálně šíří článek o viru, je to docela pěkný paradox. Vzhledem k situaci nezbývá než na něj navázat. Je to po celé Evropě oprávněně téma číslo jedna. Začneme zase v Itálii, kde 12. března zavřeli v podstatě všechno kromě obchodů s potravinami a lékáren. V každé krizi má někdo smůlu, že do ní spadne dříve, a v tomto případě to Italové odskákali za nás. Máme za nimi určité zpoždění, takže je čas věnovat pozornost tomu, co se děje u nich. V diskusích, které se rozvinuly pod minulým článkem, jsem občas narážel na skepticismus ve stylu „vždyť si to ten doktor taky mohl vymyslet“. Kéž by… Ono těch zpráv z Lombardie je víc a všechny jsou konzistentní; z Milána a okolí se stal Wu-chan Evropy. Tady jsou třeba k poslechu zprávy z lékařské skupiny na WhatsAppu (s anglickými titulky), tady je rozhovor popisující skutečnost, že lékaři už si musejí vybírat, komu vůbec poskytnou pomoc a komu ne. Profesor Giacomo Grasselli z Milána poskytl videorozhovor britské veřejnoprávní stanici Channel 4 a říká v něm, že situace je horší než po výbuchu bomby, protože bomba vybuchne jednou, kdežto tohle se opakuje každý den. Podle výrazu tváře se dá soudit, že už pár dní pořádně nespal. (Jeden jeho kolega právě na Covid-19 zemřel, bylo mu 67 let.) Starosta města Bergama Giorgio Gori vzkazuje na Twitteru, že sledovat počet pacientů léčených na jednotkách intenzivní péče je zavádějící. Nové pacienty už není kam dávat a jsou ponecháni bez léčby, zemřít. A bývalý ministerský předseda Itálie Matteo Renzi (PD) poslal prostřednictvím CNN vzkaz zbytku světa. Naléhá v něm, aby ostatní státy nepodceňovaly nebezpečí, neztrácely čas a nedělaly ty samé chyby, jaké udělala Itálie. V tom si myslím, že má pravdu. Vývoj v jiných evropských státech, aspoň co se počtu případů týče, nápadně připomíná Itálii, jen se zpožděním o několik dnů. Před pár dny jsem narazil na tento graf, který mapuje počet případů v Německu a v Itálii. Plynulo z něj, že Německo sleduje Itálii s odstupem osmi dnů. (Nutno ale upozornit, že v Německu je zatím podstatně méně úmrtí.) Další a aktuálnější graf ukazuje hned několik vybraných států Evropy a nárůst počtu případů v nich, a to včetně dnů zpoždění za Itálií. Podle těchto dat je odstup mezi Itálií a dalšími státy zhruba jeden až dva týdny. Zdá se, že těch států, které jedou po mastné skluzavce za Italy, je docela dost. Mimochodem, dobrým zdrojem aktuálních čísel pro Evropu je tento spreadsheet na Google Docs. Vypovídající hodnotu pro dnešní den to má vždycky až k večeru, když jsou tam zaneseny údaje ze všech států. Zatím to byla pěkná, čistá exponenciála. Dosavadní reakce ve zbytku Evropy jsou hodně různorodé. Německo jako by váhalo, zatím tam ani plošně nezavřeli školy, i když kancléřka sdělila poslancům CDU/CSU, že se může nakazit 60–70 % obyvatelstva. Desátého března se beze všeho konalo například velké fotbalové utkání Lipsko–Tottenham, na stadion přišlo čtyřicet tisíc diváků. (Lipsko vyhrálo 3:0.) Podobně i Francie, kde počet případů rychle roste, jako by si nechtěla situaci úplně připustit. Prezident Macron šel šestého března se svojí ženou veřejně do divadla; dost možná, že Matteo Renzi při své kritice narážel přesně na tuhle jeho akci. O víkendu se má konat v celé Francii první kolo komunálních voleb, také dobrá příležitost, jak se vzájemně infikovat. Někdy je situace až absurdní, například ve městě Landerneau proběhlo několikatisícové celoevropské shromáždění cosplayerů, kteří si hrají na šmouly, a které místní starosta odmítl zrušit. Uf, chápu, že v dnešní době je povznášející potkat někoho, kdo je modrý v ksichtě, aniž by to bylo tím, že se dusí, ale kdo ví, co budou účastníci téhle akce říkat za čtrnáct dní… Menší státy reagují různě. Dánsko, kde začal počet nakažených prudce růst, zareagovalo velmi podobně jako Česká republika a omezuje veřejný život. Belgie či Švýcarsko jsou ale daleko váhavější a například ve švédském hlavním městě Stockholmu přestali testovat ty pacienty, kteří nepatří do rizikové skupiny a nejsou hospitalizováni – což znamená, že jejich čísla budou proti realitě podsazená. (Už teď má Švédsko podstatně více případů než ČR, ačkoliv počtem obyvatel se víceméně rovnáme.) Vůbec je zajímavé, že rychlost a intenzita reakce států v téhle krizi neodpovídá tomu, jak jsou seřazeny na žebříčku podle bohatství a obecné vyspělosti. Relativně málo je postiženo třeba Mongolsko, které leží hned vedle Číny a které přijalo protiepidemická opatření hodně rychle. Naproti tomu od takových USA by člověk čekal větší manévry, zatím provedly jen deset tisíc testů ve více než třísetmilionové populaci, což je strašně málo. No dobře, šíří se nám to, šíří. Co dál? Říká se, že vojenské štáby se vždycky připravují na tu minulou válku, a dost možná je tomu tak i v případě koronavirové epidemie. Nejlepší výsledky totiž zatím mají kromě Jižní Koreje také Tchaj-wan, Hongkong a Singapur, tři země, které byly výrazně zasaženy původním SARSem roku 2003. V jejich případě se „minulá válka“ ukázala být dost podobná té dnešní, tudíž tamní zdravotní systémy a úřady vědí lépe než ty naše, co se osvědčilo a co tedy dělat. Vyplatilo by se kopírovat od nich ty nejúčinnější postupy, i když naše obyvatelstvo zdaleka není tak disciplinované jako to jejich. Česká vláda je zatím docela proaktivní a mám z jejích opatření daleko lepší dojem než z těch německých, francouzských či španělských. Hybnou silou je v tomto případě skoro určitě profesor Roman Prymula, náměstek ministra zdravotnictví a epidemiolog. Jako mají některé státy smůlu, mají občas i kliku, že na správném křesle sedí člověk, který věci rozumí. V tomto případě jsme kliku podle všeho měli. Zastavme se ještě na chvíli u pojmu „zplošťování křivky“. Jde o to, že skoro cokoliv negativního, a to včetně epidemie, je snesitelnější, pokud není náraz příliš prudký a proces probíhá pozvolněji. Sejít po schodech je úplně něco jiného než vypadnout z okna, i když technicky vzato se vaše tělo v obou případech jen přemístilo o pár pater níž. Malý příklad z epidemie španělské chřipky roku 1918. Americká města Filadelfie a St. Louis vzala věc za zcela opačný konec a průběh byl naprosto jiný. Tehdy dvoumilionová Filadelfie doplatila na to, že její starosta odmítl zrušit slavnostní pochod. Nakazilo se na něm obrovské množství lidí a situace se zhoršila natolik, že v nejhorších chvílích zamořoval ulice puch z neodklizených, hnijících těl obětí a fungování města se nebezpečně přiblížilo naprostému kolapsu. Starosta St. Louis naopak vyhlásil restriktivní opatření včas, a to údajně i přes velký odpor místních podnikatelů. Epidemie ve městě proběhla podstatně méně dramatickým způsobem. Smrt si také vybrala svoji daň, ale ani zdaleka tak vysokou, jako ve Filadelfii. Čtenář Aleš Kofránek napsal k tomuhle tématu následující komentář, u kterého stojí za to se zastavit: „Chápu potřebu zploštění té křivky, na druhou stranu, pokud budeme mít křivku sice plochou, ale pokud to bude za cenu v podstatě zastavení ekonomiky na půl roku, tak je otázka, co nakonec vyjde hůř, protože z toho může vzniknout globální krize, nové konflikty atd. Proto by podle mě měla být nějaká hranice, kdy se už řekne, že donekonečna zpřísňovat se ta opatření nedají.“ Nuže, vidím to trochu jinak. Potřeba „zploštění křivky“ je sice důležitá, ale v těch výše zmíněných státech jako Singapur a Tchaj-wan se to podařilo i bez toho, aby obětovali svoji ekonomiku. Lidi jsou přeci jen docela vynalézaví a po počátečním chaosu a ztrátách začnou přicházet na způsoby, jak situaci zlepšovat. Hodně aktivit se teď zautomatizuje a přesune na internet. (Třeba se konečně dočkáme i pořádného a uživatelsky přátelského systému datových schránek pro všechny občany!) Vyrobí se dostatečný počet roušek a respirátorů, které přeci jen šíření infekce zpomalují – ne sice dokonale, ale každá trocha je dobrá. Dopravní podniky postupně přijdou na to, jak lépe a efektivněji čistit prostředky MHD. Budou schváleny první léky (nadějně vypadá remdesivir, látka, za jejímž vznikem stojí tým pod vedením českého vědce Tomáše Cihláře) atd., atd. Tahle současná situace skutečně trochu připomíná válku, ale to není nutně jenom špatně. Válka byla v moderní době vždycky významným urychlovačem vědeckotechnického pokroku a v téhle konkrétní válce je aspoň celé lidstvo na té samé straně (až na ojedinělé idioty, vždycky se najdou). Vůbec bych nepodceňoval naši kolektivní schopnost se i z takových složitých problémů nějak „vylízat“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-29 09:25:49

Noční čtení z Noční četby

Zabývat se dnes psaním poezie nebo ji dokonce vydávat, to je značné riziko. Přesto se básníci ze světa nevytratili. Dokazuje to i nová kniha českého básníka, prozaika a žurnalisty Michala Wernische alias Ewalda Murrera s názvem Noční četba. Kalendář ukazoval 28. ledna a na velkých nádražních hodinách se posunuly ručičky na sedmou hodinu večerní. Ale ne – nikoli na nádraží, ale v knihkupectví a kavárně řehoře Samsy v pražské pasáži U Nováků. Je to taková malá útulná kavárna v neustálém obležení spisovatelů, výtvarníků, fotografů, grafiků i novinářů všeho věku – prostě lidí vzdělaných, inteligentních a kreativní. Dokonalé prostředí pro autorské čtení – zvlášť pokud se jedná o poezii, a to značně epickou. Právě to je případ Noční četby Ewalda Murrera. Jeho básně, psané nejčastěji volným veršem, mají neobyčejnou hloubku a pracují s řadou rozličných prvků. Nepředstavujme si však něco, u čeho bychom museli hodiny sedět, neustále se vracet ke každému slovu a zjišťovat, co chtěl autor sdělit. Nikoli. Vše je jasné. Pokud čteme Noční četbu, díváme se očima Murrera na okolní svět pohledem někoho, kdo umí vnímat okolí „mezi řádky“ a vidí často věci, které zůstávají ostatním utajeny. Popisuje život trochu pokřivený, občas absurdní, někdy však až pohádkově neuvěřitelný, ke konci však značně skepticky reálný. Zajímavá je nejen Murrerova obrazotvornost, ale i jeho přístup k užívání českého jazyka, kdy se v některých obratech jakoby vrací v čase do doby starých mistrů předminulého století, zatímco na další stránce vytváří novotvar k popisu čehosi, co snad nikdo ještě nepopsal. Na 326 stranách nalezneme svět zcela reálný, svět plný víry a naděje i přesný opak, pohádkové postavy i osoby, k jejichž ztvárnění bychom jistě nalezli reálné předobrazy z autorova okolí. I u Samsy se jednalo o noční čtení (proto ta pozdní hodina). Murrer se sám ujal recitace svých básní a oporou mu byli nejen jeho přátelé, ale také obdivovatelé jeho díla a poezie celkově. A tak byl prostor kavárny zcela zaplněn a více než hodinové posezení s autorem probíhalo ve velice příjemné kulturní atmosféře. Jde o důkaz, že inteligentní a umělecky hodnotná poezie má stále své čtenáře a příznivce, že síla slova se dosud nevytratila. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 09:00:00

Gaza: Situace v nemocnicích je zoufalá

Moderátor, Channel 4 News, neděle 18. února 2024: Náš dnešní komplexní pohled na Gazu začínáme stavem tamních nemocnic. Neobvykle vám neodvysíláme celou reportáž, protože je dnes tak málo záběrů. Internet v Gaze  je vystaven častým výpadkům a do pásma Gazy máme samozřejmě zakázaný přístup.  Zprávy však prosakují. Světová zdravotnická organizace uvádí, že druhá největší nemocnice v Gaze, do které ve čtvrtek vtrhly izraelské síly, již není funkční. V Násirově nemocnici v Chán Júnisu je stále 200 pacientů, ale osm jich údajně zemřelo na nedostatek kyslíku a pohotovost je zaplavena odpadními vodami. Izrael v komplexu hledal těla rukojmích, o kterých se domnívá, že je tam držel Hamás. A palestinská společnost Červeného půlměsíce varuje, že nemocnice Al Amal by mohla být také brzy mimo provoz. Ta je již několik týdnů v obležení. Hovoříi jsem s, ...  mluvčí Palestinské společnosti Červeného půlměsíce. Začal jsem tím, že jsem ji požádal, aby nám vykreslila, jak vypadá zdravotní péče v Gaze.

Čas načtení: 2024-02-23 14:47:00

V Ostravě mají novou atrakci: největší motýlí dům v Česku. Návštěvníky ochutnává tisícovka exotických motýlů

V historickém centru Ostravy nyní lidé najdou malý kousek tropického ráje. V sousedství Masarykova náměstí otevřel své brány největší motýlí dům v Česku. Je stále v obležení návštěvníků.

Čas načtení: 2024-02-27 11:12:00

Anglické sídlo z filmového hitu zaplavují kvůli TikToku turisté. K nelibosti majitele

Venkovské sídlo Drayton House ve Velké Británii je v posledních týdnech v obležení turistů. Natáčel se tu totiž provokativní snímek Saltburn nominovaný na množství cen. Hit z rozlehlého domu ale udělalo až video na sociální síti od návštěvnice Rhian Williamsové, a to k nelibosti majitele sídla Charlese Stopforda Sackvilla.

Čas načtení: 2024-03-01 16:16:55

„Ne válce!“ Pohřeb Navalného se proměnil v demonstraci proti konfliktu na Ukrajině

Videa z Moskvy ukazují, že zatímco v kostele Ikony Matky Boží probíhal pohřební obřad Alexeje Navalného, tisíce Rusů v policejním obležení skandovaly kromě jména zesnulého a hesla „Putin je vrah“ také „Ne válce“. Jde o jeden z největších projevů ruského odporu proti konfliktu na Ukrajině od jeho začátku před dvěma lety.

Čas načtení: 2024-03-30 14:59:03

Petřín se zaplnil, jaro vytáhlo lidi do parků, chalupáře na zahrady

Teplé jarní dny vytáhly chataře a chalupáře do zahradnictví, aby mohli nakoupit na své zahrady, lidé ve městech zamířili do parků i na procházky k vodě. V Praze jsou v obležení sady pod Petřínem, jako by už byl máj.

Čas načtení: 2024-04-05 11:08:00

Zprávy z jižních Čech: Zahrádkáři berou na jaře kompostárny útokem. Na takzvané černé zlato se stojí i fronty

Jarní doba sázení rostlin je pro kompostárny časem, kdy jsou prakticky v neustálém obležení. Hlavně o víkendech přijíždí zahrádkáři s vozíky za auty pro takzvané černé zlato v hojném množství. Velký zájem je například o produkty velké kompostárny v Jarošovicích nedaleko Týna nad Vltavou.

Čas načtení: 2024-04-13 10:14:00

V Olomouci začala inaugurace nového arcibiskupa. Scházejí se stovky lidí

Olomouc je v sobotu v obležení stovek návštěvníků. V katedrále svatého Václava v historickém centru města se odehrává uvedení olomouckého arcibiskupa Josefa Nuzíka do funkce. Jde o jedinečnou událost, kterou krajské město zažilo naposledy před 32 lety. Tehdy se úřadu ujal Jan Graubner, dnešní arcibiskup pražský. Nuzík se stane v pořadí 15. arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským.

Čas načtení: 2024-04-18 13:00:01

Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři

Soukromý život českého herce Miroslava Moravce byl vždycky záhadou, která se velmi těžko rozplétala. „Veřejným tajemstvím bylo, že je homosexuál. Zároveň byl ale ženatý, s výtvarnicí Marií se jim narodil syn Prokop. Jenže ti dva se zrovna dvakrát nemuseli a to říkám ještě velmi mírně. Těžko říct, co za tím bylo. Hrany se obrousily až po mnoha letech, kdy pan Moravec našel cestu alespoň ke svému vnukovi Danielovi,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Nikdy nebylo jasné ani to, proč se herec ke své orientaci nepřiznal. Jeho kamarádka Olga Walló na toto téma před časem promluvila v Českém rozhlase a vyslovila domněnku, že šlo zřejmě o pozůstatek z dětství, kdy nebylo pro chlapce z dobré rodiny jednoduché přiznat, jak se tyto věci mají. Navíc byl většinu své kariéry v obležení žen. Walló nakonec dodala, že do jeho soukromí nikomu nic není, což je samozřejmě pravda. Každopádně například Martin Vaněk před nějakou dobou řekl, že byl intimním partnerem zesnulého herce. Slavná herečka Dana Medřická přišla o syna. Láska se šlechticem jí zachránila život, ne na dlouho Číst více Díky úžasnému hlasu daboval největší světové hvězdy. Jeanu Maraisovi propůjčil hlas v řadě historických a romantických filmů, ale také v komediální trilogii o Fantomasovi. Zaujal také jako Moulin (Yves Rénier) či inspektor Kojak (Telly Savalas). Daboval také Belmonda nebo Delona. Nejdrsnější roky života I když se Moravec narodil v Praze, v krvi mu po rodičích kolovala hanácká krev. Maminka v metropoli pracovala jako švadlena, tatínek byl obchodní zástupce ve slavném Domě módy. Dětství na Žižkově si užíval, stejně tak mu to šlo ve škole. Od malička ho to táhlo k divadlu. „Rodiče nechtěli, aby se herectví věnoval, měli s ním jiné plány. Hrálo jim do karet, že se hned třikrát nedostal na DAMU, tvrdili mu, že nemá správný hlas ani dostatečný talent. Nakonec se ale dozvěděl, že má naopak talentu spoustu a školu vůbec nepotřebuje,“ usmíval se Rousek. Hereckou kariéru začal v Mostě, odtud putoval do Chebu a do Zlína (tehdejšího Gottwaldova) a v 60. letech se přesunul do Prahy do Divadla za branou. Z režiséra Otomara Krejči byl nejprve nadšený, to se ale rychle změnilo. „Byl to skvělý režisér, ale velmi složitý člověk. A pan Moravec říkal, že to byly nejdrsnější roky jeho života. Navíc nehrál hlavní role, ty mu ‚braly‘ hvězdy jako Jan Tříska a další.“ Divadlo však nakonec soudruzi zavřeli a Moravec se na šestnáct let upsal Divadlu S. K. Neumanna. Stropnický ho vyhodil V roce 1988 přešel do Městských divadel pražských, později si splnil sen o Divadle na Vinohradech. Zde to ale pro něj mělo hořkou pachuť. „Tehdejší šéf scény Martin Stropnický rozhodl, že musí odejít. Důvodem byla nadbytečnost. Nikdo to moc nechápal a dodnes se neví, jaké spory mezi těmito muži panovaly,“ uvažoval Rousek. Každopádně v té době už začal mít Moravec velké zdravotní problémy. Problém byl i v tom, že mu začaly docházet peníze. „Miloval život, to je pravda. Třeba po Praze jezdil zásadně v taxíku, taxikáři ho milovali. Samozřejmě jim vyprávěl řadu historek, kterých měl ‚v klobouku‘ obrovské množství. Své kamarády také hostil v luxusních restauracích, na potkání vyprávěl o tom, že má nábytek a obrazy v milionových hodnotách. Jenže když se musel vystěhovat z bytu, tyto cennosti poněkud záhadně zmizely. Lépe řečeno, byla dražba, jenže vše bylo prodáno výrazně pod cenou. Proč se to stalo, je tajemství, které už se asi nepovede odhalit.“ Sežere vás pes, když zemřete? Tady jsou nepříjemná fakta Číst více Dostihla ho rakovina plic Jeho přátelé ho ale nikdy nezatratili. I proto, že se do poslední chvíle pral se svým osudem. Dlouho tajil, že je vážně nemocný. Vždyť ještě dva měsíce před smrtí slavil sedmdesátiny, které zorganizovala jeho kamarádka Valérie Zawadská. Snažil se dělat jakoby nic. Rozdával úsměvy, nechyběl jeho pověstný humor. Rakovina plic ho nakonec přemohla. „On s ní víceméně počítal. Jako silný kuřák věděl, že hodně riskuje,“ dodal pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Moravec trávil poslední týdny před smrtí v nemocnici, a když se blížil jeho konec, požádal všechny blízké a kamarády, aby odešli a nechali ho o samotě. Nechtěl být nikomu na obtíž. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Přežil Titanic, Dunkerk i útok žraloka. Lightollera zabila až naprostá banalita.

Čas načtení: 2024-04-24 14:40:56

Šlágrem stavebních veletrhů jsou mobilní domky. Na kolech i bez nich

Stačí vlastní či pronajatý pozemek a o ostatní se už postaráme. Jen si vyberte. Taková je nejčastější filozofie společností, které v Brně na stavebních veletrzích nabízejí mobilní domky či domy na kolech. Zájem o ně je obrovský a všechny jsou stále v obležení. I když tak jednoduché to s nimi také vždy asi není.

Čas načtení: 2024-04-26 00:00:00

Muir, Tamsyn - Nona Devátá

Třetí část nekonvenční a nespoutané sci-fi série Zapečetěná hrobka. Její město se ocitlo v obležení. Zombíci se vracejí. Ale Nona myslí jen na jediné — na svou narozeninovou oslavu a vytoužené gumičky do vlasů. V mnoha ohledech je Nona jako ostatní lidé. Žije s rodinou, pracuje v místní škole a miluje procházky po pláži, plavání s medúzami a psy. Jenže ve skutečnosti není jako ostatní — před šesti měsíci se probudila v těle, které jí dost možná ani nepatří, a teď má strach, že je bude muset co nevidět vrátit. Město propadá panice. Na obzoru visí zářivě modrá koule a chystá se celou planetu pozřít. Jednotky Krve Edenu obklíčily poslední výspu Kohorty a čekají, až Nehynoucí císař dorazí svým lidem na pomoc. Velitelé chtějí mít z Nony zbraň, která by je před Devíti klany ochránila. Nona by ovšem raději vedla normální život se svými blízkými, Pyrrhou, Camillou a Palamedem. Zároveň však ví, že nic netrvá věčně. A do toho se jí každou noc zdá o dívce, která má na tváři nakreslenou lebku… Datum vydání: 25.04.2024

Čas načtení: 2024-05-06 15:00:00

Vlasta Korec v obležení krásných dam

Moderátor Vlasta Korec zažívá velmi hezké období. Oklepal se z dramatického rozchodu, po pracovní stránce se mu začalo dařit víc než kdykoli předtím, a navíc je neustále v obležení půvabných dam, jak jsme se přesvědčili na večírku.