Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-06 21:04:00

Bezhlavé nakupování zboží vám může zničit život, varuje odborník

V Česku přibývá lidí závislých na nakupování. Takzvaný shopaholismus je podle odborníků stejně nebezpečný jako třeba závislost na alkoholu. Psychologové upozorňují, že chorobnému nakupování většinou propadnou lidé, kteří nejsou spokojeni se svým životem a nová věc jim pak na chvíli přinese pocit štěstí a radosti. Problém je, že tito lidé často nevycházejí s penězi a berou si půjčky.

Čas načtení: 2024-04-18 09:33:00

Neřešený problém. Přes milion Čechů je závislých na legálních lécích

V Česku nebezpečně přibývá lidí závislých na lécích, které ovlivňují psychiku. Nejčastěji jde o legální, snadno dostupné léky proti bolesti, na nespavost, úzkosti nebo deprese. Stát situaci sleduje, ale neřeší. Vyplývá to i z poslední zprávy Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti.

Čas načtení: 2024-07-23 11:05:00

Host Dopoledne pod Ještědem: Adéla Lichková: terapeutka adiktologické poradny společnosti Advaita

Téma: Když silná vůle nestačí. Alkohol, léky, drogy. Na začátku rychlý intenzivní prožitek, příjemný únik z reality nebo pomocník na utlumení stavů úzkosti. Podle posledních průzkumů přibývá počet nejen dospělých, ale i dětí závislých na tlumících lécích. To je téma, které otevřeme hodinu před polednem s Adélou Lichkovou, terapeutkou adiktologické poradny Advaita.

Čas načtení: 2024-08-17 07:00:00

Matoušková: Děti kombinují alkohol a různé drogy. Závislých přibývá a prevence je slabá

Děti a mladiství v čím dál větší míře pijí alkohol a berou drogy. U jejich chování jsou v tomto patrné rozdíly oproti starším generacím. Objevují se nové drogy a nové cesty k nim. Trendy se mění, ale závislých přibývá. Na to, jakým způsobem si dnešní mládež návykové látky opatřuje, s čím je kombinuje a jak se ze závislostí léčí, se podívala reportérka Reflexu Lenka Matoušková.

Čas načtení: 2024-03-24 16:00:01

Je to lék i jed, který ovšem prodlužuje život

Opium patří mezi velmi silná narkotika a získává se z nezralých makovic máku setého. Z makovic vytéká hustá mléčná šťáva, která na vzduchu tuhne a hnědne a obsahuje různé alkaloidy, mezi nimiž jmenujme zejména morfin nebo kodein. Opium dobré jakosti má žlutohnědou barvu, je dostatečně tvrdé a chutná hořce. Dnes je užívání opia sezónní záležitost a je důležité vědět, že makovice se dají koupit dokonce i na internetu.            Nejčastější opioidy jsou: buprenorfin (5,3 tisíce závislých) & heroin (3,1 tisíce závislých) Opium jako jed Z opia si narkomani dokáží vyrobit třeba heroin a další látky jako morfium a kodein. Těmto látkám se pak říká opioidy a četnost lidí, kteří je v Česku užívají, se pohybuje kolem 10 tisíc, jak je uvedeno ve Zprávě o nelegálních drogách v České republice. Užívání čistého opia, jež se získává z plodu bílého máku, je dnes sezónní záležitost, a to zvláště na začátku léta. Oblíbená maková pole v Praze lze nalézt třeba v Počernicích, Letňanech nebo Čakovicích, ale tato místa se každoročně mění. Někteří narkomani nelení a dají si tu práci, dojdou na makové pole, mák nasuší a následně si uvaří odvar nebo si vyrobí speciální směs. Jsou i tací, kteří si takto získanou látku aplikují injekčně. Existují narkomani, kteří nejsou závislí na opioidech, ale když je teplé období, využijí také makovou nabídku na poli, seberou zadarmo mák a na přilepšenou si udělají dobře. Z hlediska legislativy držení takto získaného opia není stíháno jako trestný čin, ale pouze jako přestupek.  Neuvěřitelné: opium měli dříve téměř v každé rodině. Podávali ho dokonce i malým dětem Číst více Turci jako mistři světa v opiu My v Evropě jsme na tom dobře, protože my pijeme jenom alkohol. Zato v Asii se v minulosti rozšířilo místo pití alkoholu kouření opia. Zvláště Turci jsou v jeho požívání experti. Turci ho nejenom kouří, ale též jedí a pijí. Kouření opia v Asii je jakýsi obřad, který má určitou etiketu a pravidla. Václav Rošický ve své knize popisuje orientální opiový rituál těmito slovy: „Kovovým nožíkem se z opia oddělí kousek 10–15 gramů mající, který se zakulatí a ku plamenu lampy přiblíží, aby opium nabubřelo, pak se na mističku položí a zapálí. Kouř táhne kuřák zvolna do sebe, nechá jej do plic vnikati a co možná nejdéle v ústech jej zadržuje, nežli jej zpět vydechne.“ Nebezpečná droga, nebo svačina? Česko jako maková velmoc Číst více Opium jako lék V minulosti lékaři opium uznávali jako velice účinný lék na nervy, ale též při průjmech nebo zácpě. V knize o narkotických látkách z počátku 20. století autor Václav Rošický chválí léčebné účinky opia: „Utišuje i bolesti duševní, jako zármutek a žal, a brání podání se zoufalství, neboť zde nastane jakýsi druh opojení, při kterém žádná bolest se nejeví.“ Je třeba mít na paměti, že opium není tak nevinné, neboť obsahuje morfium, což je čistý alkaloid z opia. Jelikož tato látka je silně návyková, často již po prvním požití nastává silná závislost. A ti, kdo morfium zkusili, nemohou spoléhat na to, že se ocitnuli v rajském světě opojení a tento pomíjející stav bude trvat věčně. Musí si uvědomit, že co nevidět přijdou abstinenční příznaky a chuť na další dávku. Opium jako takové se dnes v nemocnicích ani ambulantně nepoužívá, a to především proto, že opium je zaschlá šťáva. MUDr. Jana Gregorová z nemocnice Bulovka vysvětluje: „K léčbě bolesti se využívají samotné alkaloidy, jak kodein, tak morfin. Morfin v různých lékových formách: tablety, kapky, injekce. Výhodou je, že známe přesný obsah morfinu v léčivých přípravcích a lépe se terapie bolesti nastavuje.“ Alkaloidy z opia jako již zmíněný morfin, ale i jiné, například oxykodon, hydromorfon, fentanyl atd., lze získat pouze na recept označený jako „vysoce návyková látka“. Kodein se předepisuje na „klasický“ recept. Tímto způsobem se zamezuje zneužití těchto látek. Otázkou zůstává, zdali se to opravdu úspěšně daří. Narkomani na to jdou fikaně Každé narkotikum si dokáží toxikomani opatřit za každou cenu a opiové látky nejsou výjimkou. Lékaři vše prý mají pod kontrolou, jak tvrdí doktorka Gregorová z Bulovky: „Zacházení s vysoce návykovými látkami je v rámci zdravotnictví pod přísnou kontrolou a je ošetřeno jasnými pravidly danými legislativou, přesto zneužití těchto látek je možné.“ Narkomani si stejně naleznou ke své droze cestičku i přes přísná opatření. Doktorka Gregorová vysvětluje, jak je možné předcházet zneužití těchto látek: „Je důležité sledovat spotřebu vysoce návykových látek, které lékař předepíše. Měl by je psát jeden lékař nebo by o sobě měli lékaři vědět.“ Vymýtání čerta ďáblem Substituční látky: metadon jako přípravek „Magistraliter“ & buprenorfin jako přípravky „Subutex“ a „Ravata“             V posledních letech se ujalo vyhánět čerta ďáblem. Pokud je někdo závislý na nějakém narkotiku, lékař mu předepíše tzv. substituční látku působící jako antivir, která pacientovi umožní normálně žít a pracovat. Substituční látky jsou legální a patří sem především subutex a metadon. V tomto případě už narkoman není považován za narkomana, a pokud dbá na rady lékaře a bere lék podle doporučení, nemůže se předávkovat. Samozřejmě to by to nebyl člověk, aby si zase nepomohl, a tak i tyto substituční látky lze sehnat na černém trhu, a když se pak píchají injekčně, dá se jimi i předávkovat.  Opium a děti Opiem mohou být ohroženy všechny věkové skupiny dětí, a to i děti ještě nenarozené. Speciálně Blízký východ je spojený s otravami nebo smrtí dětí způsobenými opiem. Íránská studie Mohammada Moshiriho shrnutá v periodiku Iranian Journal of Toxicology zkoumala téma dětí a opioidů za různých okolností a za různých rizik. Zajímavé na této studii je zjištění, že jejich rodiče často drogy užívají a patří do sociálně slabých skupin obyvatelstva. Na případové studii, kdy byla zkoumána čtyřletá dívka, se tato skutečnost potvrdila. Z důvodu popálenin břicha a dolních končetin rodiče usoudili, že dívce pomůže právě opium přiložením na popálená místa. Výsledek však byl alarmující. Rodiče dívce nepomohli, a protože dívka účinky podaného narkotika nezvládla a vdechla zvratky do plic, nakonec tragicky zemřela. Opiové delirium Thomas de Quincey ve své knize doslova vyznává lásku k opiu, jež ho někdy povznáší do jiných, lepších světů, a jindy ho zase proklíná do pekel horoucích. Popisuje své sny a deliria a zpovídá se ze svých muk, která mu způsobilo právě opium. Míval opiové sny třeba o fantazijních stavbách, které časem přecházely k vodním a mořským deliriím za přítomnosti nejrůznější havěti. Ve své knize vypráví o svých stavech těmito slovy: „Hleděli na mě strnule, pokřikovali, šklebili se, štěbetali opice, papoušci, kakaduové.“ Zvláště krokodýli ho rádi ve spánku děsili: „Tak často mě pronásledoval ten ošklivý plaz ve snech…“ Každé delirium je jiné. Jako jsou deliria notorických alkoholiků, tak i konzumenti opia mají svá deliria. Zpravidla mívají sny, jsou veselí a nabuzení, a co je důležité, „rozpíná se jim mysl“ a ztrácí pojem o čase a prostoru.  Anglický filozof Quincey ve svém vyznání opiu vychvaluje jeho léčebné účinky. Zamýšlí se nad alternativou, že v mnoha případech může prodloužit život. V mládí měl tendence k souchotinám (tuberkulóze) a díky svému „zachránci" předešel předčasné smrti, jak sám tvrdil. Quincey považoval tuto látku za slunce ve svém životě, které pomáhá při horečce a má blahodárný vliv na život. Začal brát opium sice kvůli bolestem zubů a zmírnění zažívacích potíží, ale kdyby se včas neseznámil se svým zrádným kamarádem, pravděpodobně by tu dlouho nebyl.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za komunistů brala sny i životy. Naučila vás maximálně fetovat a nenávidět, říká pamětník

Čas načtení: 2024-09-30 20:00:01

V curyšském parku Platzspitz se závisláci s jehlou scházeli jak děti na zmrzlinu

„Scéna se stala dost drsnou, hlavně od chvíle, kdy kokain nahradil na trhu heroin… Během jedné rvačky mezi feťáky, která se strhla kvůli dece nebo kousku čokolády, jich pár svázali, dali jim roubík a hodili je do řeky, kde se utopili… Navečer se park stával jevištěm, kde se kolem Rondellu, osvětleného pavilonu uprostřed parku, motal dav přízraků. Někteří feťáci se potáceli, jiní leželi mimo sebe na zemi, další zvraceli v křoví.“ Takto vylíčila hrůzy Platzspitzu Christiane Felscherinow, hrdinka kultovního příběhu My děti ze stanice Zoo, ve své pozdější vzpomínkové knize. Christiane, která v té době v Curychu žila, viděla i narkomany, kteří padli tak hluboko, že vyměňovali stříkačky, jehly a další nádobíčko za cigaretové filtry, které předtím sloužily k filtrování drogy při natahování stříkačky. Z nich získávali zbytečky drogy pro svou konzumaci – ale také HIV a žloutenku typu C. Drogy, které dělají z lidí zombíky. Závislost v první vteřině a uspávadlo koní Číst více Kulisy největší evropské drogové scény Jak uvádí Swissinfo, koncem 70. let se v centru Curychu začali shromažďovat uživatelé heroinu a dalších drog, někdy se jednalo o stovky lidí. Policie se je pokoušela rozehnat, ale skupinky se jednoduše rozpustily a znovu vytvořily na jiném místě. Policie se proto rozhodla vymezit Platzspitz, veřejný rekreační park za Curyšským hlavním nádražím, jako tolerovanou, ale kontrolovanou zónu pro uživatele drog. Brzy se stal nechvalně proslulým. V „jehlovém parku“ se shromažďovaly stovky dealerů a narkomanů, v roce 1991 jich zde pobývalo v průměru 1700–2500 denně. Situace se vymkla kontrole, mnozí závislí naléhavě potřebovali lékařskou péči. Lékaři a jiní dobrovolníci ošetřovali narkomanům jejich otevřené, infikované rány, probouzeli je z bezvědomí, když se předávkovali, dělali testy na HIV a rozdávali čisté jehly. Zpočátku tak činili proti vůli úřadů, později s jejich souhlasem. Vodní děla měla odplavit feťáckou špínu Terénní pracovníci i odborníci se stavěli proti vyčištění Platzspitzu. Podle nich bylo soustředění drogově závislých na jednom místě nejlepším způsobem, jak je mít pod kontrolou. Mělo to ale i stinnou stránku. Konzumace drog se stala hlavní příčinou úmrtí lidí středního věku a vedla k rozšíření infekcí, žloutenky a AIDS. Úřady časem podlehly silnému politickému tlaku a vyslaly na místo policii. Narkomani byli rozehnáni obušky, vodními děly i gumovými střelami. Mnozí z nich se neměli kam obrátit, nebyla zorganizována žádná sociální podpora. „Needle Park“ byl definitivně uzavřen 5. února 1992. Vchod do parku uzavírala těžká brána. Nový domov pro narkomany Náhlý konec otevřené drogové scény vedl k tomu, že se narkomani a dealeři přestěhovali na nedaleké místo v Lettenu, oblasti mezi vyřazeným nádražím a břehem řeky Limmat. S nezvanými hosty se přemístila i jejich bída, takže nové místo brzy pokryly použité stříkačky, odpadky, moč a výkaly. Místní ženy byly obtěžovány a z dětí se stávali poslíčci s drogami. Čtvrť byla tak zpustlá, že ji odbor hygieny musel zbavit odpadků a deratizovat. Navíc zde vypukla válka gangů a úředníci vážně uvažovali o tom, že na místo vyšlou armádu. I toto místo nakonec policie v roce 1995 vyklidila. Nová drogová politika – kontrolované užívání Tyto zkušenosti napomohly k tomu, že se ve Švýcarsku prosadil vysoce pragmatický přístup k užívání drog. Švýcarsko se rozhodlo jít cestou prevence a pomoci závislým namísto ostrakizace, perzekuce a věznění. V celé zemi se zaváděla rozsáhlá preventivní opatření. Byla zřízena střediska užívání drog, čisté injekční místnosti s lékařským personálem a substituční léčba metadonem. Tato politika vychází z myšlenky, že bude lepší umožnit závislým kontrolované užívání drog, než kdyby je museli shánět na ulici a vydělávali si na ně trestnou činností.  První aplikační místnosti začaly sloužit již v roce 1986. V Curychu byl o ně tak veliký zájem, že ani otevření dalších tří „šleháren“ v roce 1992 nedokázalo uspokojit poptávku. Teprve vybudování dalších tří zařízení do roku 1995 pomohlo snížit užívání drog na veřejných prostranstvích. Studie uvádí, že v letech 1977–1999 se počet aplikací drog v těchto zařízeních pohyboval okolo tří tisíc týdně. V těchto speciálních „šlehárnách“ si narkomané mohou drogu píchat a k tomu dostanou i čisté injekční stříkačky. Ti těžce závislí dokonce mohou získat svůj milovaný hnědý prášek na lékařský předpis. Podle zprávy BBC z roku 2002 dokonce existují střediska pro ty, kdo jsou závislí na kombinacích drog. Narkomané si v nich mohou nejen současně píchat heroin a šňupat kokain, ale dokonce k tomu kouřit i crack. Coca-Cola obsahovala tvrdé drogy. Dříve totiž byla pochoutkou pro závisláky Číst více Švýcarský ráj pro narkomany přináší výsledky Švýcarský protidrogový program může někomu připadat kontroverzní, ale fakta dosvědčují jeho užitečnost. Úmrtnost způsobená drogami ve Švýcarsku poklesla, stejně tak i míra nakažení virem HIV. Švýcarská drogová politika, která zahrnuje i předepisování heroinu, inspirovala řadu napodobitelů po celém světě. Známá moudrost říká, že úroveň vyspělosti společnosti lze poznat podle toho, jak se chová ke svým nejslabším a marginalizovaným členům. Pokud je odmítá integrovat, mohou se proměnit v časovanou bombu. Počet konzumentů drog v Curychu i jinde dnes není menší než v 80. letech. Ale mnoho z nich se dnes integrovalo. Někteří z curyšských narkomanů mají dokonce práci. Mnoho závislých, kteří dřív navštěvovali šlehárny, již drogy neberou. I těžce závislí narkomani mají dnes slušnou šanci dožít se vyššího věku. A Platzspitz je dnes krásným parkem, který v Curychu vytváří oázu klidu a míru. Od léta roku 2021 je opět nepřetržitě otevřen. Autorský text KAM DÁL: Holub měl na zádech batoh s pervitinem a přistál ve věznici

Čas načtení: 2024-01-24 17:00:00

Recenze: Promarněná šance. Adikts se zapíšou spíš jako úlet než dobrý seriál

Příběhy drogově závislých mladých natočil režisér filmu Banger. Kvůli nezvládnutému scénáři je ale bolestivé novinku sledovat.

Čas načtení: 2019-11-08 09:44:31

Na cukru můžete být klidně závislí

Objevuje se v nespočtu druhů potravin a někdy ani nevíme, že ho jíme. A přesto si ho řada z nás dopřává mnohem více, než je zdrávo. Řeč je o cukru, neskonalém lákadlu, na kterém je mnoho lidí doslova závislých. A není to nějaká teoretická závislost, protože podle vědců je podobně návykový jako jiné druhy návykových látek.

Čas načtení: 2024-02-05 20:58:09

Ostravský Renarkon má po odchodu zaměstnanců nové členy správní rady. Ředitel se nezměnil

Společnost Renarkon, která se stará o prevenci i léčbu drogově závislých nejen z Ostravska, si zvolila nové vedení správní rady. Má nově o tři členy víc. Renarkon minulý týden opustilo sedmnáct zaměstnanců, kteří podali výpovědi kvůli dlouhodobým neshodám s ředitelem Martinem Chovancem.

Čas načtení: 2011-11-02 12:00:00

Piercing – stylová ozdoba či hazard se zdravím?

Piercing se v minulých dobách označoval jako nesmyslná ozdoba drogově závislých, zlodějů či naprostých gaunerů, dnes je tomu již jinak. Muži, ale i ženy si nechávají těla a dokonce obličej zdobit náušnicemi nejrůznějších velikostí, tvarů a barev dle vlastní libosti. Muži jsou více konzervativní a om ...

Čas načtení: 2009-07-03 15:00:00

Boj s alkoholismem – VI. část

Alkoholismus je vážným problémem závislých jedinců, ale i celé společnosti. Otázkou zůstává, proč se lidé stávají alkoholiky. Někteří lidé přeci pijí, a přesto k alkoholismu nikdy nesklouznou. Proč jiní ano? V této časti článku si přiblížíme některé teorie alkoholismu. Teorie alkoholismu Postupem ...

Čas načtení: 2009-07-02 14:00:00

Boj s alkoholismem – V. část

Vysedávání po hospodách a celkově alkoholismus často přisuzujeme pouze mužům, ale i ženy jsou častými pacienty protialkoholických léčeben. Je nějaký rozdíl v alkoholismu muže a ženy? Kolik je vůbec žen alkoholiček? Ženy alkoholičky V poslední době se zvyšuje počet žen závislých na alkoholu. Jejich ...

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 11:00:00

Africká odpověď na koronavirovou pandemii: nejsme vaši pokusní králíci

Postupné odhalování případů nakažení a následných smrtí v západních zemích vyprovokovalo šok a probuzení povědomí o nebezpečí koronaviru. Přes toto světové povědomí velká část africké populace zpočátku nevěřila, že by se koronavirus rozšířil do Afriky. Byla zde představa, že Afričané jsou vůči koronaviru imunní. Tento názor spočíval na dvou předpokladech: africká demografie a vznik vlastního viru. Myšlenka demografie stojí na faktu, že africká populace je převážně mladší. Jelikož se o viru tvrdí, že nezasahuje příliš mladé generace, Afričané předpokládají, že se mohou nakazit jen těžko. Africká myšlenka vzniku pandemie se potom opírá o dosti rasistickou domněnku, podle níž nemůže virus zasáhnout africkou populaci, jelikož nepochází z Afriky. Je to nemoc lidí Západu a pravděpodobně boží trest za jejich četná provinění. Navíc mnozí Afričané věří, že mají silnou přírodní odolnost vůči virům. Objevení prvních případů nakažení koronavirem v Africe a následná úmrtí odhalily nepravdivost předpokladů africké imunity proti koronaviru. Od té doby se v různých afrických zemích každý den objevují případy nákazy koronavirem. Poslední statistiky se týkají afrických zemí, které byly nejvíce zasaženy: Jižní Afrika (1 934), Kamerun (820), Burkina Faso (497), Pobřeží slonoviny (626), Ghana (566). Je zřejmé, že evidence případů nákazy v Africe je stále vzdálena počtům v západních zemích (USA, Španělsku, Itálii, Francii či Německu), kde se zdá být ohnisko. S rostoucím počtem potvrzených případů v Africe roste strach z blížícího se zhoršení situace, jelikož většina afrických zemí nemá fungující zdravotnický systém. Na základě této zkušenosti lze říci, že došlo k uvědomění si skutečnosti, že se virus týká potenciálně každého. Pandemie v africkém společenském a politickém uspořádání Africké země si stejně jako ostatní země samy zaznamenávají údaje o bojích proti epidemii a všech typech onemocnění. Africké vlády využívají této zkušenosti k rozvíjení lepší prevence a ochraně jejich populace před pandemiemi. Jak ve svém románu Mor uvádí Albert Camus, pandemie navíc způsobuje nejen ztrátu lidských životů. Pandemie znemožňuje přeživším žít normální život. Všechny činnosti, jež zahrnují obchod, školu apod., jsou přerušeny preventivními opatřeními úřadů. Zahrnují také uzavření státních hranic, nařízení hygienických pravidel a zvyků, nošení lékařských roušek mimo domov či různá omezení obyvatelstva. Tato opatření lze považovat za opak afrických zvyklostí. Uzavření hranic se jeví jako pochopitelné, jelikož brání novému zanesení viru. Ale například udržování vzdálenosti mezi lidmi při setkávání je každodenní problém. Tato opatření lze jen stěží sladit s místní realitou a způsobem života lidí. Většina lidí v Africe žije ve skutečně přeplněném okolí. Je běžné, že pětičlenná rodina má pouze jednu místnost. Stává se také, že několik rodin musí sdílet stejné nádvoří, stejnou studnu a související domácí prostory. V takových podmínkách je myšlenka společenského odstupu jednoduše něčím, co si lidé nedokážou představit, a to ani pro své vlastní dobro. Zavedení omezení volného pohybu je také obtížné provést, protože v důsledku vysoké míry nezaměstnanosti a nedostatečně rozvinuté ekonomiky je mnoho sociálních skupin lidí závislých na šedé ekonomice. Celé dny se setkávají s dalšími a hledají způsob, jak si vydělat na živobytí. U těchto lidí, obvykle soustředěných ve velkých afrických městech, vypadá opatření omezující volný pohyb spíše jako osobní zábrana než preventivní doporučení proti pandemii COVID-19. Tento pocit je podpořen skutečností, že opatření nepočítají se sociální kompenzací. Řada lidí pak na vlastní náklady nemůže realizovat opatření o omezení pohybu, o kterém rozhodly vnitrostátní orgány. Musejí si někdy vybrat mezi nákazou koronavirem a cholerou, přičemž jejich volba znovu a znovu spočívá v pouhém přežití dne a očekávání nejhoršího. COVID-19 jako kulturní, společenský a politický fenomén Vznik krize spojené s nemocí COVID-19 upozorňuje na roli státu jako ochránce občanů a ochránce společenského smíru. Tento postulát vysvětluje přijetí opatření poměrně omezující individuální a kolektivní svobodu na základě rozhodnutí vlád různých zemí za účelem omezení šíření pandemie. Ve většině afrických zemí jsou přitom vládní orgány pečlivě sledovány opozičními stranami, které mohou využít současného dění a manipulovat s emocemi lidí a přeměnit pandemii COVID-19 na virus podkopávající politické a společenské uspořádání. Mnozí afričtí politici si takové riziko uvědomili a nečekali až na vznik krize nemoci COVID-19, aby si vytvořili politické a právní podmínky, jež umožňují jejich politické přežití. V tomto ohledu je vhodné připomenout, jak si někteří afričtí politici přizpůsobili právní systém a vytvořili si různé politické strategie, aby si udrželi moc na neurčitou dobu. P. Chabal a P. Dalloz ve své knize L’Afrique est partie. Du désordre comme instrument politique píšou o instrumentalizaci neřádu jako o způsobu vládnutí. Achille Mbembe si přitom klade otázku, zda bude také současná pandemie využita k posilnění tohoto účelu. Nejsme vaši pokusní králíci Dvě souběžná prohlášení vyvolala velký skandál ohledně klinických testů kvůli možné vakcíně proti pandemii COVID-19: první pocházelo od dvou francouzských vědců, Jean-Paula Miry a Camille Lochta, zatímco druhé pronesl doktor Jean-Jacques Muyembe, mezinárodně proslulý virolog a vedoucí týmu bojujícího proti koronaviru v Demokratické republice Kongo. Během televizní debaty navrhovali francouzští výzkumníci testování účinnosti BCG vakcín proti pandemii COVID-19 v Africe. Jean-Paul Mira prohlásil: „Neměl by být tento výzkum prováděn v Africe, kde není žádné léčení a roušky? Tak se to dělá při výzkumech AIDS.“ Pokračoval: „Provádíme tyto testy s prostitutkami, jelikož je nám zřejmé, že přicházejí do styku s hodně lidmi a nechrání se.“ Jeho kolega Camille Locht odpověděl: „Máte pravdu, zvažujeme současný výzkum v Africe.“ Druhý případ se odehrál během tiskové konference o zhodnocení dosažených výsledků v boji proti koronaviru, kdy se Jean-Jacques Muyembe z Konga vyjádřil: „Velké instituce [z USA, Kanady a Číny] se zaměřují na vakcínu. […] Domnívám se, že v květnu bychom měli být schopni začít s klinickými testy […] A snad kolem července nebo srpna bychom s testy začali. Byli jsme vybráni provádět tyto testy. […] Předpokládá se, že budeme testovat zde doma.“ Obě tato prohlášení vyvolala ohromné protesty po celém světě a autoři se museli omluvit. Kritika se rozvinula dvěma směry. Na jedné straně odsoudila rasismus a západní nadřazenost, návrat koloniální mentality, pohrdání Afričany, absenci kritického myšlení a snahu podřizovat Afričany Západu. Na druhé straně kritika poukázala na to, že tato prohlášení vyvolala prastaré démony boje proti očkování. Afričtí odpůrci očkování považují jakoukoli vakcínu – i tu proti pandemii COVID-19 – za jed, jejímž původním záměrem je obohacení akcionářů farmaceutického průmyslu a následná eliminace znevýhodněných. Podle některých lidí je očekávaná vakcína proti nemoci COVID-19 pouze druhem trojského koně, který usiluje o oslabení afrického populačního růstu, či dokonce o vyhlazení obyvatelstva této části světa. Jinými slovy, vidí ve vakcíně plán spiknutí Západu proti Africe. Věří, že „Západ chce Afriku, avšak bez Afričanů“. Podle nich populační růst děsí západní země. To je důvodem, proč se západní země snaží prostřednictvím různých strategií podstrčit vakcínu proti COVID-19 africkým zemím. Dále mnoho lidí v Africe nechápe, proč by se v Africe, ze které koronavirus nepochází a ani v ní není nejvíce rozšířen, měla stát místem klinických testů vakcíny proti COVID-19. Měli snad dříve západní výzkumníci zájem testovat v Evropě či v USA způsoby léčby pandemií pocházejících z Afriky – například eboly? Těžko si vybavit takový případ. Afričtí kritici veřejně odsoudili skutečnost, že takový přístup ponechává veškerá rizika africké populaci a západním uživatelům vakcíny pouze výhody. Stručně řečeno, africká kritika klinických testů požadovala všeobecné a kategorické odmítnutí těchto testů v Africe. Tento postoj byl vyjádřen sloganem: „Nejsme vaši pokusní králíci!“ Na rozcestí Ochromením našeho ekonomického modelu ve velmi krátkém čase a omezením našich společenských vztahů na holé minimum nám pandemie přináší nový přístup k sobě samým, ke světu kolem nás. Vědomí takové změny myšlení by mělo lidem otevřít oči, aby prosazovali nejdůležitější hodnotu, kterou máme: naše společné lidství.   Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-05 10:43:09

Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru... Ukázka z knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí

Nový výbor z příběhů velšského vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skici, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Vybrané prózy vznikaly mezi polovinou 90. let 19. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“   Ukázka z knihy:   MACHENŮV PROSTUPNÝ SVĚT Slávu, nikoliv pouhou proslulost, Arthura Machena, velšského básníka temné fantastiky, poprvé mimo anglickojazyčné milieu – pomineme-li aristokratické snažení Machenova ctitele a současníka básníka Paul-Jeana Touleta – zvěstovali Jacques Bergier a Louis Pauwels v Jitru kouzelníků. Výbor z jeho povídek jsem sestavil a přeložil za vydatné pomoci Martina Mrskoše a Milana Žáčka. Lze bez nadsázky říci, že bych se, coby neinstitucionalizovaný adept, této práce překladatele nezhostil nebýt sugestivního apelu – milovat a zprostředkovávat čtenářům imaginativní literaturu –, který mi dala kniha Vyprávění nočních hubeňourů.             Nyní, když jste tento malý žert strávili, dovolím si být vážný. Každý, kdo četl tu úžasnou knihu, míním nyní Jitro kouzelníků, zažil extázi a možná i vytržení a jeho cesta se začala ubírat jiným směrem. Netvrdím, že dobrým, neboť ta kniha je plná neskutečných a velkohubých prohlášení, ale její řeč je plná víry v budoucí dobrý a přátelský svět. Poprvé jsem ji četl, když mi bylo šestnáct let, a vím, že autoři občas žvaní, často se mýlí a někdy jsou úplně na hlavu padlí, není divu, svět, věda, lidstvo se pustili jinou cestou: Jacques Bergier a Louis Pauwels tu knihu vydali v roce 1959 a světe div se – navzdory všem nadějím, zklamáním a neviditelným válkám –, svět je stále na světě. A protože jsou omylní a věří poesii, jelikož pro ně je krystal ve zkumavce právě tak jasný jako duše, objevují Machena, autora, či snad mága, v té chvíli dokonce i v Británii opomíjeného. „Čarodějnictví a svatost, to jsou jediné skutečnosti,“ citují Machena... – a stačila tato jediná věta a byl jsem ztracen. Jejich pátrání v Machenově díle je přivedlo ke komickému a pravdivému přiznání: „Při veškeré skromnosti a s vědomím vlastní nepatřičnosti můžeme říci, že se nám stalo to, co se stává nejslavnějším žonglérům a co je odlišuje od jejich druhů v obratnosti, totiž že v průběhu jejich nejlepších výkonů začnou předměty žít vlastním životem, unikají jim a začnou vyvádět nepředvídatelně smělé kousky.“ A tak jsem tu cestu smělých kousků sledoval. Obden jsem se ptal v knihkupectví, jestli mají Machena, a nemohl jsem pochopit, že vyšly – tehdy – jen dvě knihy: Velký bůh Pan a Bílí lidé, a že v Teplicích je nemají a seženu je učiněnou náhodou v Plzni, v nádražním bistru. Ano, moji jitřníci nelhali. Navždy mi to změnilo život a dítě ve mně vyhrálo. Ale nechci zde hlásat víru v antipatický svět, jen rád přiznávám, jak silná je Machenova poesie a jak věrohodný je machenovský svět.             V našem výboru uvádíme Machenovy důležité povídky „Děti tůně“ a „Zářící pyramida“ i jeho poslední povídku „Rituál“. Poslední věta povídky „Změna“ dala název celému výboru. Také povídky či glosy označované jako non-fiction jsou právě tak exaltované a plné víry ve svět absurdní, komický a trochu strašidelný jako jeho vlastní fantasie. Novelu Bílí lidé jsem přeložil znovu pod názvem Bílý lid; spolu s jejím prvním překladatelem Jaroslavem Kučerou se domníváme, že nový překlad vnese do té záhady více světla.             Neškodí se vyznat ani z vlastních chyb. Omlouvám se čtenářům, že jsem v knize Vyprávění nočních hubeňourů (2013) mylně uvedl sbírku povídek Arthura Machena Svatá hrůza (1946) jako román. V Jitru kouzelníků je naopak uveden román Bílý prach, ve kterém jsme rozpoznali kapitolu románu Tři podvodníci „Vyprávění o bílém prášku“, která je nicméně často vydávaná v machenovských výborech či v antologiích hororových povídek.             Tak mě napadá, když všichni porevoluční překladatelé doznávají, že k básníkovi přišli prostřednictvím Jitra kouzelníků, jak ho potom objevili Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic z Moderní revue? Patrik Linhart, Duchcov, srpen 2019   *   PODIVNÝ PŘÍPAD EMILY WESTONOVÉ Existují jisté styčné body mezi aférou Grimaldiho bratra a zmizením a znovuobjevením Emily Westonové ve Staffordu v letech 1849 až 1850. Emily Westonová byla jediným dítětem Samuela Westona, majitele obchodu a zprostředkovatele v tomto příjemném městě, které se tak šťastně liší od jiných staffordshirských měst závislých na hrnčířské výrobě. Westonův obchod byl v jedné ze zapadlých čtvrtí Staffordu poblíž budovy divadla z 18. století; velmi skromně působící místo, jak si vzpomínám, když jsem je viděl před asi pětadvaceti lety, s vyklenutým oknem děleným do malých tabulek skla. Nabídka zboží byla rozmanitá: plátky slaniny, velké sýry, mopy a košťata, lojové svíčky visící z trámu u stropu, krysí pasti, čaj v kanystrech a pár pytlů mouky. Ve skutečnosti, jak mi sdělil starý muž, můj informátor, typické smíšené koloniály v malých venkovských městech vynášely kupodivu velmi solidní sumy peněz. Zde, za malým temným krámkem v úzké ulici, žili Weston, jeho dcera Emily a stará služebná, která byla u rodiny téměř čtyřicet let. V roce 1849 bylo Emily třiadvacet let a byla považována za ne snad přímo krásnou, ale rozhodně atraktivní dívku. Měla výtečné vlastnosti, zpívala na kúru farního kostela a nadto jí byl příznivě nakloněn syn nejvýznamnějšího lékárníka ve městě. Mladík se honosil jménem Elgie. Jedné prosincové noci roku 1849 oznámila otci, že jde na cvičení sboru, které v kostele začínalo v devět hodin. Šlo o nový štědrovečerní chorál Neboť se nám narodí dítě a varhaník byl poněkud nervózní, pokud šlo o sóla. Takže večeře – chleba, sýr, máslo a děrovaný malinový koláč – byla podávána v půl deváté namísto obvyklé deváté hodiny, pět minut před devátou Emily vyrazila do kostela, což odpovídalo času na cestu od Westonova obchodu. Mary Williamsová, stará služka, ji měla vyzvednout o desáté hodině. Mary však na poslední chvíli zdržely nějaké domácí povinnosti, a tak se ke kostelu dostala osm nebo deset minut po desáté. Všechna okna byla temná a děkan zamykal dveře. Služebná předpokládala, že Emily šla domů jinou cestou.             „Ve skutečnosti,“ řekl děkan, „dnes večer na cvičení nebyla. Měli jsme za to, že je nemocná. Říkáte, že z domova odešla, aby se na cvičení dostavila včas?“             Emily Westonová ten večer domů nepřišla. Nebyla po ní nalezena jediná stopa. Jistá žena si myslela, že osoba, která ji poblíž kostela po deváté míjela, byla Emily, ale osvětlení Staffordu v těch dobách mělo velmi daleko k dokonalosti a závoj, který byl hojně nošen, značně ztěžoval určení totožnosti, pokud ji přímo neznemožňoval. Míjel týden za týdnem a Emily nikde. Její otec nabídl odměnu sto liber komukoliv, kdo dívku najde, živou či mrtvou – a stále žádný výsledek. Policie byla právě tak bezmocná.             Uplynul téměř rok – tuším, že bez tří dnů –, když se Emily Westonová vrátila, jak vždy tvrdil její otec. Byla už pozdní noc – pro tuto domácnost –, ve skutečnosti tak po půl desáté, když starý Weston, který vysedával nad nějakými účty, uslyšel jemné zaklepání na dveře. Služka Mary Williamsová už byla nejméně hodinu a půl v posteli, a tak šel Weston ke dveřím a pomalounku odtáhl petlice, sundal řetěz a odemkl. Mezitím odložil svíčku na pult. V matném světle spatřil ženu stojící na prahu. Popadl svíčku a zvedl ji s pohledem upřeným na postavu před sebou. Všiml si, že žena je nákladně oděná v hedvábí a kožešinách, ale nepoznal ji.             „Kdo jste?“ zeptal se starý muž. „A co pro vás mohu s potěšením udělat? Je trochu pozdní večer.“             Žena nadzvedla svůj závoj.             „Otče,“ zvolala, „cožpak mě nepoznáváte?! Já jsem Emily.“             „Ani potom,“ dušoval se muž později, „jsem ji hned nepoznal. Všechno, co měla na sobě, bylo tak nádherné, perly, diamanty, prostě všechno, takže jsem jen stěží mohl uvěřit, že to je Emily. Ale když se na mě usmála, měl jsem jistotu hned, vtáhl jsem ji dovnitř, zapálil druhou svíčku v salonu a začal jí klást všechny možné otázky, které mě napadaly. Ale vše, co řekla, bylo: ‚Počkejte chvilku, otče, počkejte. Všechno vám vypovím, ale mám za sebou velmi dlouhou cestu a cítím se unavená.‘“             Samuel Weston byl z dceřina návratu radostí celý bez sebe. Byl natolik vzrušený, jak vypověděl, že nevěděl, co dělat. Sotva „věřil vlastním očím“ a trval na tom, že zaklepe na pana a paní Dalesovy, sousedy a staré přátele, kteří bydleli o dva vchody vedle. Podle své výpovědi zahlaholil na pana Dalese, když se tento dobrý muž konečně přišoural k oknu své ložnice, že se hned musí obléknout a jít dolů, protože Emily se vrátila. Oba přátelé se dostavili po delší době, značně rozespalí a – jak prohlásili – „zmatení“, načež pan Weston otevřel láhev velmi starého sherry, které chystal pro zvláštní příležitost, a celá společnost seděla pospolu do hluboké noci. Nakonec se návštěvníci odebrali na svá lůžka a pan Weston políbil svou dceru na dobrou noc. Ta prohlásila, že vše se dozví ráno.             Nyní se zdá podivné, že Weston, který klepal na Dalesovy, nemohl probudit starou služebnou, nicméně tak to vskutku bylo. Když příštího jitra sešel starý pán ke snídani, bylo jako obvykle prostřeno jen pro jednoho.             „Copak je s tebou, Mary?“ otázal se. „Nevíš, že se Emily vrátila domů? Prostři na její místo a řekni jí, že snídaně je připravená.“             Stará Mary Williamsová vykřikla a omdlela. Pan Weston vyběhl po schodišti a zaklepal na dveře své dcery. Nedočkal se žádné odezvy, a když vešel dovnitř, pokoj byl prázdný. V posteli nikdo nespal. A Emily Westonovou už nikdy nikdo neviděl. A je tu ještě jedna nezvyklá okolnost. Dalesovi prohlásili, že pokud si dobře pamatují, starý pán svou dceru nezmínil. Měli za to, že jim oznámil cosi jako „Přivedl jsem někoho, koho byste rádi viděli…“, ale jistí si nebyli. Pamatovali si, že se setkali s překrásnou dámou, nádherně oblečenou, která byla velmi příjemná a vyprávěla o daleké zázračné zemi, kde pobývala, nemysleli si však, že to je Emily, ačkoliv pan Dales prohlásil, že „měla její pohled“.             To je vše. Nabízí se zde jisté vysvětlení, ale nechám je na vynalézavosti čtenáře.   Arthur Machen (1863–1947) byl velšský spisovatel, kočovný herec, novinář a okultista. Vystudoval Hereford Cathedral School, svá studia lékařství nemohl dokončit kvůli své chudobě. Pracoval jako úředník a novinář. Kniha Velký bůh Pan získala Machenovi ohromnou popularitu a proslavila jej coby představitele nové dekadentní vlny po boku Wilda či Stevensona.   Přeložil Patrik Linhart, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 254 stran.   Nakladatelství Malvern zve na uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí v pátek 7. února 2020 od 19.30 v Božské Lahvici (Italská 13, Praha 2 – Vinohrady). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-15 12:56:34

Projekt Knihovničky: pomozte zásobit nemocnice kvalitní dětskou literaturou

Nakladatelství dětské literatury Meander je často oslovováno různými institucemi (jedná se především o dětská oddělení v nemocnicích, školní nemocnice, dětské domovy, ale také věznice či domovy pro seniory či školky v chudších regionech) s prosbou o zaslání knih k doplnění knihovniček. Většinu těchto žadatelů bohužel musím odmítnout s odůvodněním, že jako malé nakladatelství si nemůžeme dovolit rozdávat knihy zdarma. Je smutné, že tyto instituce nemají dostatek prostředků k nákupu kvalitního knižního fondu, i když studie jasně potvrzují, že čtení je nezastupitelným a velmi důležitým činitelem ve vývoji lidské osobnosti. Nejlépe to vidíme především u dětí – dítě knihu potřebuje pro správný rozvoj osobnosti i všech jazykových schopností. Pohádky a příběhy navíc rozvíjí vnímání, fantazii, empatii, obohacují slovní zásobu a sociální dovednosti. V posledních letech se také již zřetelně projevují neblahé důsledky všudypřítomné digitalizace, která přímo působí na vývoj dětí: ● Počet dětí závislých na internetu a on-line prostředí nepřetržitě roste, dle nových studií má až 50 tisíc českých dětí (školáků ve věku 11 až 15 let) závislost na internetu a zhruba každý druhý je nepřetržitě online. ● Děti se nemíní vzdát internetu ani sociálních sítí, pokud by si mohly vybrat pouze jedinou věc, možnost „kniha“ by zvolil každý desátý. ● Moderní technologie jsou často (bohužel) dostupnější než kvalitní literatura. Touto cestou proto hledáme partnera pro náš projekt Knihovničky. Hlavním posláním Knihovniček je zásobit dětská odděleních nemocnic, ale i jiná místa, kde je to potřeba, kvalitní dětskou literaturou. Po konzultaci s Alenou Přecechtělovou, zástupkyní MŠ a ZŠ při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, jsme se rozhodli, že se v první vlně projektu zaměříme na tzv. školní nemocnice – oddělení, kde jsou děti dlouhodobě hospitalizovány a čtení je pro ně často jedinou možností, jak se přenést do jiné reality za zdmi nemocnice. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Podobně jako je tomu u běžných dětských oddělení, bohužel ani zde se dětem nedostává kvalitní literatury a knihovničky se často skládají z toho, co kdo donese. Jak jsem již zmínila výše, finanční možnosti našeho nakladatelství jsou značně limitované a knihy můžeme darovat pouze za částečného finančního přispění třetích stran. Přispěním ke koupi pečlivě vybraných knih za speciální cenu podpoříte dobrou věc a přispějete nemalým dílem k našemu společnému cíli; k tomu, aby se kvalitní literatura dostala do rukou co největšímu počtu znevýhodněných dětí. Instituce, se kterými spolupracujeme v pilotní fázi projektu: ● Základní škola a Mateřská škola při Všeobecné fakultní nemocnici ● Mateřská škola a Základní škola při Fakultní nemocnici Královské Vinohrady ● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní nemocnici Bulovka ● Základní škola a Mateřská škola při FN Motol ● Základní škola při Psychiatrické nemocnici Bohnice ● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní Thomayerově nemocnici V případě zájmu o podporu projektu Knihovničky se neváhejte obrátit na mě nebo na mou kolegyni Markétu Hrnčířovou, která celý projekt zastřešuje (marketa@meander.cz, 724312300).   Autorka je šéfredaktorka nakladatelství Meander.

Čas načtení: 2024-02-18 10:07:00

Leonardo Plus: České zdravotnictví na tom nikdy nebylo lépe. Nevíme ale, zdali se to podaří udržet, soudí lékař

Do 25 let se má počet lidí v Česku nad 65 let zdvojnásobit. Z prognóz vyplývá, že do roku 2050 má přibýt milion seniorů, z nichž by mělo asi 350 tisíc být závislých na péči jiných osob nebo institucí. Jaký zdravotnický systém bychom v té době měli mít? V pořadu Leonardo Plus vysvětluje expert na efektivitu zdravotního systému a přednosta Ústavu veřejného zdraví Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně Michal Koščík.Všechno z tématu Věda můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-02-18 10:07:00

České zdravotnictví na tom nikdy nebylo lépe. Nevíme ale, zdali se to podaří udržet, soudí lékař (Leonardo Plus) (audio)

Do 25 let se má počet lidí v Česku nad 65 let zdvojnásobit. Z prognóz vyplývá, že do roku 2050 má přibýt milion seniorů, z nichž by mělo asi 350 tisíc být závislých na péči jiných osob nebo institucí. Jaký zdravotnický systém bychom v té době

Čas načtení: 2024-02-19 17:24:45

Na Slovensku žije takmer 400-tisíc ľudí závislých od alkoholu, výnimkou nie sú ani ženy

Na Slovensku žije takmer štyristotisíc ľudí závislých od alkoholu a tento počet stále narastá. Informovala o tom hovorkyňa spoločnosti Agel SK Eva Peterová s tým, že až desať percent prípadov privezených na urgentný príjem tvoria deti pod vplyvom alkoholu. Spoločnosť Agel SK o tom informovala.....

Čas načtení: 2024-02-21 17:38:44

Moravskoslezská tripartita podpoří protestní akci před Liberty. Přežití ocelářství považuje za důležité

Moravskoslezská tripartita žádá vládu, aby začala hledat řešení krize v Liberty Ostrava, ale i v celém českém ocelářství. Řekl to hejtman Krkoška (ANO). Na tom, jestli ostravská Liberty zahájí provoz, je podle moravskoslezského hejtmana závislých více než pět stovek subdodavatelů, z toho třetina má vážné problémy. Kraj pro ně připravil informační workshopy a právní poradenství.

Čas načtení: 2024-02-26 18:05:00

Potíže firem závislých na Liberty. Zaměstnanci Liberty Ostrava se dnes ráno už podeváté dozvěděli, že se nemají vracet do práce. (video)

Potíže firem závislých na Liberty. ? Zaměstnanci Liberty Ostrava se dnes ráno už podeváté dozvěděli, že se nemají vracet do práce. Většina provozů v huti stojí. Kvůli nezaplaceným dluhům Liberty nemá potřebné dodávky energií. Do problémů se už...

Čas načtení: 2024-03-08 10:45:00

Veřejná doprava na objednávku. Provoz mikrobusů bude řídit umělá inteligence

Cestující v okolí Českého Brodu budou od léta vozit mikrobusy na objednávku. Jezdit budou po trasách závislých na poptávce, které bude určovat umělá inteligence. Provoz bude zatím zkušební a měl by snížit počet lidí dojíždějících autem nebo řešit nedostatek řidičů autobusů.

Čas načtení: 2024-03-27 16:08:00

Nevídaná rošáda smíchovské radnice: Proti narkomanům vytáhla s lidmi bez domova!

Kontrolu míst s velkou koncentrací drogově závislých zajistí pro radnici Prahy 5 nezisková organizace Pragulic-Poznej Prahu jinak!, která zaměstnává lidi bez domova. Tento týden to na základě výsledku tendru schválili radní městské části. Komunitní pracovníci organizace budou denně monitorovat zatížené lokality a snažit se řešit problémové situace. Radnice za to od dubna do konce října letošního roku zaplatí zhruba půl milionu korun.

Čas načtení: 2024-03-27 21:53:51

Miliardy let stará záhada regulace fotosyntézy u bakterií

Bakterie v chladném polárním potoce získávají energii ze světla. Odborníci ale zatím nedokázali odhalit, jak jejich fotosyntéza vlastně funguje. Miliardy let starou záhadu se proto s pomocí molekulárních metod snaží rozluštit čeští vědci. Objev by mohl v budoucnu pomoci při produkci cenných látek závislých na fotosyntéze. Fotosyntéza je proces, při kterém rostliny a jiné organismy …