Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-07-20 08:59:44

Chaos v tropickém nikoliv-zrovna-ráji

Srí Lanka čili Cejlon čili Taprobané se v posledních dnech nachází ve stavu naprostého chaosu. Životní úroveň obyvatelstva se propadla, elektřina funguje sporadicky, pohonné hmoty nejsou, zásobování potravinami je ohroženo a prezident Radžapaksa uprchl ze země před davy lačnícími po jeho hlavě. Zní to jako klasický příběh z rozvojové země ovládané diktátorem, ale povrchní podoba klame. Tento druh ekonomické krize, která odstartuje národní revoltu, není pro současnou jižní a jihovýchodní Asii zrovna typický. Většina států v regionu se vyvíjí celkem slibně i přesto, že epidemie covidu-19, propad turistiky a další problémy nedávných let je postihly stejně jako Srí Lanku. Indie je sice poněkud neuspořádaná jako vždycky, ale zřetelně hospodářsky roste. Bangladéš si vybudoval silný textilní průmysl, který je obvykle první vlaštovkou plošné industrializace. Thajsko a Malajsie zbohatly natolik, že se zařadily do kategorie zemí s vyššími středními příjmy a Indonésie se je snaží dohnat. Singapur je vysloveně rozvinutý stát. Ve vyslovených hospodářských problémech se z nedalekých států koupe jenom Myanmar (Barma), kde sedí vojenská junta na trůnu z bodáků, ale i tady srovnání se Srí Lankou nesedí. Srí Lanka je totiž demokracie, sice nedokonalá (která je dokonalá?), ale přece. Měla by být schopna ty nejhorší vládce odstraňovat ve volbách. A přesto je současná katastrofální situace důsledkem dlouhodobého vládnutí rodinného klanu Radžapaksů, který byl do svých funkcí opakovaně zvolen (2005, 2010, 2010 podruhé, 2019, 2020) a který se s přestávkami drží u moci už skoro dvacet let. Pokud je mi známo, volební mechanismy na Srí Lance přiměřeně fungují – nikdo nepálil voličům paty ani jim nevyhrožoval gulagem pro případ, že by nechtěli hodit hlas nějakému konkrétnímu kandidátovi. Úplatky a švindly nepochybně jsou, ale asi ne ve větším rozsahu než v onom nedalekém Thajsku a Malajsii, které jsou přitom ekonomicky o hodně silnější. (Říkám „asi“, protože toto se opravdu těžko exaktně měří.) Stojí za to se na Srí Lanku podívat blíže. Kdyby jenom pro to, že podobné tendence v menším měřítku by jednoho dne mohly nastat i u nás v Evropě. Pozor na politické dynastie Jak už řečeno, Radžapaksové vyhráli volby hned několikrát. Úmyslně o nich mluvím v množném čísle, protože rodinný charakter jejich strany je srílanskému voliči dobře známý. Po každém volebním vítězství kolonizovala rodina Radžapaksů nejvyšší pozice ve státě stylem „škatulata, hejbejte se“. Zkuste si sednout k Wikipedii a nakreslit podle jejích údajů na papír graf, kdy byl kdo z nich prezidentem, premiérem, ministrem obrany atd. Bude to velkolepá mazanice. První varování: politické dynastie nejsou úplná výjimka ani v západním světě – viz Bushové, Clintonové nebo Kennedyové v USA, Trudeauové v Kanadě; také současná předsedkyně EK Ursula von der Leyen je dcerou významného politika CDU. (S klesající porodností ve vyspělém světě je ovšem nepravděpodobné, že by se někde u moci vyskytovalo šest bratří naráz.) Dědění politických, a dokonce i akademických funkcí je oblíbený problém na jihu Evropy, s tradicí sahající až někam do starověku. Státy jako Itálie a Řecko proti nepotismu přijímají (nepříliš účinná) opatření. Srílanští Radžapaksové jsou samozřejmě extrém, ale měli bychom si na to dávat pozor i u nás. Pokud se vám z billboardů podbízí nějaký syn či dcera s velkým jménem, zvažte dvakrát, zda chcete tento rodinně-politický model posilovat svým hlasem. Vydržovat si bílé slony Pojďme dále. Vláda Radžapaksů byla charakteristická nejen kleptokracií, ale i utrácením, které si srílanská ekonomika nemohla dovolit. Šetřivý politik je málokdy populární, na světě je jen několik málo států, kde by slib „nebudu moc utrácet“ byl pro voliče přitažlivý (i v EU je „spořivá čtyřka“ ve výrazné defenzivě). Příkladem, na kterém se toto ilustruje, může být nový přístav ve městě Hambantota. Srí Lanka coby ostrovní stát potřebuje přístavní infrastrukturu, ale až donedávna to znamenalo jeden velký přístav v hlavním městě Colombo. Je to „holt” jen Srí Lanka, a ne nějaký ekvivalent Německa nebo Číny, které chrlí průmyslové produkty po milionech tun a potřebují k jejich vývozu gigantické přístavy typu Hamburku, Rotterdamu nebo Šanghaje. Srí Lanka vyvážela hlavně oblečení a zemědělské produkty, například čaj, a v objemech, na které stačil i přístav středních rozměrů. Radžapaksové se ovšem pustili do stavby přístavu nového, v městečku Hambantota, a navíc na dluh (jak jinak). Byl to přesně ten druh projektu, kterému se v anglické hantýrce říká white elephant, podle staré tradice královských dvorů vydržovat si extrémně drahé bílé slony. Ačkoliv se myšlenka na stavbu Hambantoty přetřásala už dlouho, všichni potenciální investoři si ji vyhodnotili jako neperspektivní – až na Čínu, která do ní nalila peníze, ovšem s vysokým úročením. O několik let později se Srí Lanka dostala do dluhových problémů a levně pronajala nový přístav na 99 let – inu, Číně. U městečka Hambantota ještě chvíli zůstaneme, protože nový přístav není jedinou pochybnou novostavbou, která tu stojí. Vzniklo tu například obří kriketové hřiště, které má mnohonásobně více sedadel (35 tisíc) než samotná Hambantota obyvatel (něco přes osm tisíc). Také je tu nové dvanáctipatrové kongresové centrum s koncertní halou. Mimochodem, klan Radžapaksů pochází z … Hambantoty. To je překvápko, že? Varování druhé: přemrštěné infrastrukturní projekty, které mají posloužit jako pomníček určitého politika nebo symbol toho, jak dobře se o region „stará“, jsou občasným problémem i v Evropě a v Americe. Aljašský projekt mostu nikam (Bridge to Nowhere), kolem kterého zuřily politické bitvy mnoho let, než byl zrušen, letiště duchů na jih od Madridu, skotský parlament… A střední a východní Evropa v tomto nemá žádnou výjimku. Maďaři budou znát velký fotbalový stadion v Orbánově oblíbené vesnici a domácí čtenáře tímto upozorňuji na jihočeské mezinárodní letiště, jehož hospodářská hodnota je v nepříliš hustě zalidněném kraji jednoznačně záporná a jehož terminál posloužil na jaře aspoň jako ubytování běženců z Ukrajiny, protože tam nikomu a ničemu nepřekáželi. Naštěstí se většinu takových bílých slonů podaří zarazit včas. Teď nepotěším některé příznivce současného prezidenta, ale projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe považuji za českou Hambantotu a jsem rád, že od pozdního středověku, kdy byl zvažován poprvé, se do něj žádná vláda nepustila, ani královská, ani císařská, ani republikánská. Evropa si dává vlastní gól Dalším zajímavým příběhem z doby vlády Radžapaksů je nucený přechod na bio (organické) zemědělství. Jednoho krásného dne se zkrátka stalo to, že vláda vyhlásila zákaz dovozu chemických hnojiv z ciziny. Vzhledem k tomu, že Srí Lanka nemá dostatek chemického průmyslu k tomu, aby si dostatek hnojiv vyrobila sama, znamenalo to de facto nucený přechod na bio zemědělství ze dne na den. Což by samo o sobě byl problém, i kdyby na to země měla; takové přechody se i v daleko bohatších státech a na daleko bohatších farmách plánují několik let dopředu. Srí Lanka na to navíc neměla, což bylo podle všeho i samotným důvodem k vyhlášení onoho geniálního zákazu. Radžapaksové se zkrátka snažili ušetřit tvrdé valuty, které jsou k nákupu hnojiv na mezinárodním trhu potřeba, a dospěli k názoru, že když se zemědělci po staletí obešli bez nich, jistě to zvládnou i teď. Ano, po drtivou většinu své státní existence (a že je to stát s velmi starou tradicí) fungovala Srí Lanka bez hnojiv … jenže taky měla zhruba jeden milion obyvatel, kdežto dnes, po klasické populační explozi ve druhé polovině dvacátého století, jich má dvacet dva milionů. Důsledek: akutní nedostatek základních potravin, jako je rýže. Varování třetí: motivace v Evropě může být jiná, ale následky podobné. Náš malý, milý Green Deal za pouhý bilion eur, kombinovaný se zcela zbytečným odstavováním jaderných elektráren v Německu, byl problémem už před válkou na Ukrajině. Teď, když zuří, musíme počítat s nedostatkem energie. Evropa je mnohem bohatší než Srí Lanka, takže to nějak vstřebá, aniž by von der Leyenová musela prchat z vlastního sídla, ale stejně jde o spektakulární vlastní gól. Tím nechci říci, že ekologické iniciativy jsou absurdní samy o sobě – nikdo by asi nechtěl žít v „rakovinné vesnici“ jen proto, že je to levnější. Ale lze je uskutečňovat konzervativně nebo naopak hazardérsky. A to, že politici na špičce EU před pár lety poslechli mladou Grétu a její požadavek „chci, abyste propadli panice“, přispělo k dnešní neutěšené energetické situaci. Panika je přesně ten duševní stav, který je nevhodný pro dělání strategických rozhodnutí. Pokud tón debaty určují apokalyptické vize, o zbrklá a nestabilní řešení je víceméně postaráno. Naštěstí aspoň ty odstavené uhelné elektrárny ještě nikdo nezbořil, takže je lze nouzově zapnout…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-06-21 08:35:02

Qwant žádá Huawei o peníze aneb Daleká cesta k evropskému Silicon Valley

Malá zprávička, která proběhla na evropském serveru Politico právě před týdnem: francouzská firma Qwant, konkurent Googlu ve vyhledávacích službách, žádá čínskou firmu Huawei o investici ve výši osm milionů eur za účelem přežití. Podle téhož zdroje prodělal Qwant v uplynulých letech značné množství peněz: 13 milionů eur v roce 2020, 23 milionů eur v roce 2019 a 11,2 milionů v roce 2018, to vše při velmi nízkých celkových tržbách (tři až 7,5 milionu eur ročně). Není to tedy zrovna zdravá firma, a to přesto, že ji svého času chválili jak Emmanuel Macron, tak dánská europolitička Margrethe Vestager. Jiná malá zprávička, z téhož serveru Politico a jen o dva dny později: prezident Macron má vizi vytvoření deseti lokálních evropských technologických gigantů o tržní hodnotě aspoň 100 miliard eur, a to do roku 2030. (Tatáž zpráva u Reuters, s jedním zajímavým citátem, ke kterému se vrátíme později.) Samozřejmě nevíme, jaká bude hodnota dolaru roku 2030, ale kdyby k žádné významnější inflaci nedošlo, je to, řekněme, velmi odvážná vize. Třetí malá zprávička, z jiného serveru, ale z téhož týdne: nejúspěšnějším státem, co se technologických startupů týče, je v Evropě Velká Británie. Překročila hranici 100 takzvaných „jednorožců“, jak jsou označovány mladé firmy s hodnotou nad jednu miliardu dolarů. Ačkoliv počet těchto firem roste i v jiných státech, zatím mají Britové výrazný náskok i před Francií s Německem dohromady. Což vůbec není špatné, na zemi, ze které podle těch nejdrastičtějších líčení budoucnosti měl po brexitu uprchnout zděšený a ohrožený kapitál. Zdá se, že tam dělají něco lépe než ve Francii. A v kalifornském Křemíkovém údolí ještě lépe. Co? Florencie byla jen jedna To je podobně těžká otázka, jako jak to, že město jako Florencie dokázalo v patnáctém století chrlit fantastické množství špičkových uměleckých děl, kdežto Frýdek-Místek roku 2021 to nedokáže. Ano, Florencie byla vůči zbytku tehdejšího světa nepochybně bohatší než Frýdek-Místek dneska. Ale to je Rijád, Luxembourg nebo Mnichov dneska taky a žádný zjevný Michelangelo tam nepůsobí. Ona ostatně ani ta dnešní Florencie, která je z hlediska HDP na hlavu nepochybně bohatší než ta tehdejší, nedokáže napodobit svůj pět set let starý úspěch, a to i přesto, že o něm dobře ví a možná na něj surčitou nostalgií vzpomíná. A abychom nechodili až do Itálie – zcela podobně je dnešní Praha architektonicky nanicovatá (myslím tím nové budovy, převážně nudné a anonymní konstrukce ze skla a oceli), kdežto předkové z ní udělali stověžaté město atd. Největší západní „technologický park“ je Křemíkové údolí, a i ono je v USA jenom jedno. Poslední dobou sice některé velké společnosti začínají uvažovat o stěhování do Texasu, protože Kalifornie se se svým břemenem regulací a daní posunula příliš doleva, ale to nemění nic na tom, že historicky bylo Křemíkové údolí v USA jen jedno. Existují sice i technologické firmy sídlící jinde (Texas Instruments, Microsoft), ale takový konglomerát jako v Silicon Valley už jinde nenajde. On přitom samozřejmě funguje nějaký efekt sněhové koule; když už nějaké takové centrum vznikne, začnou se mladé talenty stěhovat spíš tam, než aby vytvářely svoje vlastní konkurenční podnikatelské zóny na opačném konci země. Ale i tak se zdá, že vznik fenoménů, jako je Křemíkové údolí, je vzácnější než, dejme tomu, vznik dobrých univerzit. Ty jsou rozptýleny po mapě všude možně a rozhodně se tak nekoncentrují. To by vypovídalo, že Křemíkové údolí je spíše něco jako ta renesanční Florencie: jev velice vzácný, který vůbec vzniknout nemusel, a který se jinde bude jen těžko replikovat. Proč tedy nemáme nic takového v Evropě, i když by si to prezident Macron přál? Proč je vyhledávač Qwant „černou dírou v červených číslech“ a žádá o peníze Číňany, i když do něj investoval veřejný i soukromý sektor a Macron a Vestagerová jej veřejně chválili? Programátorů je tu dost a peněz taky, nebo ne? Investorskou zkušenost vládním usnesením nenahradíte Když dva dělají totéž, není to totéž. Investice je strašně široký pojem; nalít peníze je možno do libovolného ztrátového projektu. Skutečný „kumšt“ je vybrat ty nadějné a pak je dostrkat k tomu, aby se staly ziskovými. Teď přijde ten slibovaný citát od Macrona, jak jej přetiskla agentura Reuters: „Dokážeme přitáhnout řadu čínských a amerických investorů, protože když se podívám na to, do čeho investují, jsou to naprosté kraviny, do kterých tečou peníze, protože peněz je teď na trhu příliš mnoho.“ Toto mi zní jako naprosto neuvěřitelná karikatura investorské kultury v Křemíkovém údolí, která je jedním ze základů jejich současné technologické hegemonie. Tam opravdu nejde o to, nalít přebytečné peníze do čehokoliv. Případy jako Juicero, které se dostaly do seznamu černých legend digitálního světa, nejsou typické a slouží jako varování pro další investory. Investorská kultura v Silicon Valley je hodně stará. V podstatě stejně stará jako součástka jménem tranzistor. Nestorem tamních investorů byl profesor z Caltechu Arnold Beckman, chemik, který ve 30. letech vydělal velké peníze na svém vynálezu měřidla pH, a následně až do své smrti ve věku 104 let investoval do technologických společností. Už z té první generace inženýrů, kteří přišli do Kalifornie v padesátých letech, se vydělilo několik dalších investorů – někteří založili dnes světoznámý Intel, jiní, jako rakouský rodák Eugene Kleiner, vytvořili investiční společnosti, které vkládaly peníze do dalších projektů. V současnosti zde působí například Y Combinator, masivní technologický inkubátor vedený dalším veteránem oboru Paulem Grahamem. Y Combinator akceptuje jen jednu ze sta přihlášek – to je míra selektivity, která rozhodně neodpovídá Macronem malované představě „přehazujeme peníze vidlemi, protože jich máme zbytečně mnoho“! Tito investoři mají vesměs v IT zkušenosti, které prezident Macron a jeho úředníci mít nemohou. Založili svoje firmy, vydělali na nich, leckdy předtím aspoň jednou zkrachovali (což je v Americe daleko menší stigma než v Evropě a bere se to spíš jako součást podnikatelské zkušenosti). Investicím se věnují desítky let, za tu dobu viděli desítky tisíc žadatelů. Většinu z nich odmítli, ale tisícům nějaký ten startovací kapitál dali. Pak na ně průběžně dohlíželi, protože pokud ten čerstvě zainvestovaný podnik má mít vůbec nějakou šanci k přežití, nesmí si „naběhnout“ do mnoha různých pastí, které jsou pro veterány oboru dobře předvídatelné, ale pro mladé nadšence nikoliv. Přes veškerou péči také viděli, jak část těchto sotva založených firem umírá. Když se tak stalo, uspořádali „post mortem“ jakousi virtuální pitvu s ohledáním, co se stalo špatně, a šli dál. Ale výsledky té „pitvy“ berou v úvahu při dalším rozhodování, aby se stejná chyba pokud možno nestala znova. Tahle kombinace obrovského penza zkušeností, znalostí a kapitálu je něco, co v podstatě nejde replikovat na jiné straně světa, leda podobně dlouhým a organickým procesem. Rozhodně ne usnesením vlády, i kdyby do toho nalila miliardy a sehnala pár veteránů-kapitalistů ochotných se této činnosti věnovat. Oni totiž vesměs budou z jiných oborů a IT jim bude cizí, a v jiných oborech platí jiné principy. Takového bankéře by ani nenapadlo přišmatlat před obecenstvo v kraťasech a sandálech, jako to v USA učinil miliardář Paul Graham; a určitě by mladých mužích v obecenstvu vyžadoval oblek s kravatou. Ale na kvalitu nově vzniklých firem by ty kravaty neměly žádný kladný vliv… Myslím si, že na přebytek státní péče a nedostatek péče odborné doplatil i Qwant, francouzský konkurent Googlu. Abych to jeho selhání nějak kvantifikoval, pro účely tohoto článku jsem obepsal deset svých známých programátorů. Jde o množinu lidí, kteří se mezi počítači pohybují od útlého mládí a nejeden z nich proháněl už Pacmana na ZX Spectrum. Výsledky průzkumu vypadají takto: Devět z nich o Qwantu ani neslyšelo. Jeden o něm slyšel, ale nikdy jej nepoužil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-10-14 08:13:58

Zašmodrchané řetězce I. – energie

Milí čtenáři, máme nový parlament, ve kterém poprvé za historii ČR nesedí žádná tradičně levicová strana. Vznikající velekoalice by měla mít pohodlnou většinu 108 hlasů, a to ani nepočítáme s možností, že se ANO během následujícího volebního období nějak rozštípne a část přeběhlíků se dá k dispozici vládě výměnou za tu či onu výhodu. Opozici se tedy víceméně splnilo, co si přála. V této souvislosti mě ale poněkud tahá za oči pojem „Babišova drahota“, který trojkoaliční strany nasadily v předvolební kampani a zřídily si dokonce i vlastní doménu téhož jména. To je totiž přesně ten druh nálepky, který se může během pár let vrátit i s (inflačními) úroky. Ač toho chlapa nemám nikterak rád a je zcela patrné, že toho má na svědomí hodně, v případě celosvětové destabilizace ekonomiky po covidu je ČR něco jako plavec hozený do rozvodněné řeky. Manévrovat sice trochu může, ale o základním směru, kterým se bude řítit, rozhodují vnější živelné procesy podstatně silnější, než je on sám. Novou českou vládu čeká hned zpočátku pěkně divoká plavba a v takové situaci je nemoudré vštěpovat lidem představu, že „drahota“ je převážně dílem a zodpovědností českého premiéra. Jinak může být z „Babišovy drahoty“ během roku či dvou velmi snadno „Fialova drahota“. Schválně se pojďme podívat na pár těch zásadnějších problémů, aby bylo patrné, jak obtížná situace nás teď čeká. Dnes budeme hovořit o energii. Vzrůstá poptávka asijských zemí po plynu Ceny energií udělaly v posledních měsících strašlivý skok nahoru. I čeští dodavatelé už zdražují, jedna velká firma dokonce úplně zavřela krám (vzhledem k tomu, kolikrát mě nevyžádaně telefonicky otravovali s různými nabídkami, za ně moc plakat nebudu). Nárůst cen zemního plynu je natolik vážný, že továrny vyrábějící zemědělská hnojiva zastavují výrobu; to se může příští rok pro změnu projevit na cenách potravin. Jak bude vypadat nadcházející zima, čert ví. Ta loňská byla na severní polokouli studenější než obvykle, a to vedlo k vyčerpání části zásob plynu v Evropě i v Asii. Právě tento nedostatečný stav zásob je jednou z mnoha příčin, proč se teď ceny plynu urvaly z řetězu. Ale opravdu jen jednou z mnoha. Trh s plynem je globální a v uplynulých letech se řada asijských zemí začala přeorientovávat z uhlí na plyn, zvláště při vytápění domácností, ale i při výrobě elektřiny nebo v průmyslové výrobě. Vůbec se jim nedivím, vždyť zemní plyn hoří celkem čistě, kdežto uhelný kouř je hlavním původcem onoho klasického velkoměstského smogu, který se dnes už chce dýchat málokomu, ať už bydlí v Londýně nebo v Chennai. Ale tím pádem poptávka po plynu ze zemí jako Čína a Indie dlouhodobě roste (ano, i v té Indii). Problém s plynem zhoršuje skutečnost, že nastala celá řada zajímavých náhod, jejichž účinek se navzájem sčítá. Čínská ekonomika se po covidu začala zotavovat tak rychle, že v Číně vznikla krize v zásobování elektřinou. Ve snaze ji zmírnit začali Číňané shánět plyn a uhlí, kde se jen dá, čímž se cena obou komodit samozřejmě zvedla. Situace v Číně je natolik napjatá, že čínské úřady vpustily do země dokonce i milion tun australského uhlí, které předtím dlouhé měsíce bez užitku leželo na nákladních lodích; Čína se totiž loni rozhádala s Austrálií poté, co „klokani“ začali volat po nezávislém vyšetřování původu COVID-19, a pomstila se neoficiálním zákazem dovozu australského uhlí. (Milion tun je ovšem v poměrech obří čínské ekonomiky jen troška, odpovídající spotřebě za pouhých pár hodin; v roce 2020 se v Číně spálily skoro čtyři miliardy tun uhlí.) K zásobovacím problémům v jihovýchodní Asii přispívá skutečnost, že indonéské černouhelné revíry, zdroj poněkud podřadného, ale levného uhlí, poslední rok trpí opakovanými záplavami ohrožujícími těžbu. A abychom se podívali i mimo Asii, tak v Brazílii, zemi, která při výrobě elektřiny spoléhá především na vlastní vodní elektrárny, nastalo pro změnu sucho, takže i dvousetmilionová Brazílie teď shání plyn coby náhradu. Hrozí nedostatek uhlí To už se pomalu obloukem dostáváme do Evropy, ve které leží naše republika. Evropa se v průběhu minulých let obrátila zeleným obzorům vstříc a podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny začal růst. Jenže počasí je náladové a nenechá si poroučet. Obvykle větrná Británie byla letos postižena nedostatkem větru, takže ani větrníky na Severním moři moc nevyrábějí. To je vážný problém, protože větrná energie tvořila v Británii loni čtvrtinu veškeré výroby elektřiny (letos je to pouhých sedm procent, zdroj). Britská a norská elektrická síť se nedávno propojily kapacitním podmořským kabelem, protože řídce osídlené Norsko vyrábí obvykle tolik elektřiny ve vodních elektrárnách, že může levný proud vyvážet ke svým sousedům. Jenže v Norsku letos zase málo pršelo a hladiny přehrad v horách poklesly, takže Norům hrozí, že budou mít málo i pro sebe. Dokonce i v Německu produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů oproti loňsku poklesla. V této situaci nás měl zachránit plyn, protože plynové elektrárny se dají spustit víceméně na povel; byly tedy zamýšleny jako záloha pro případ, že obnovitelné zdroje nevyrábějí dost. Jenže plyn je zrovna drahý a není jej dost. A tak museli i vzorní Němci letos posílit výrobu elektřiny z černého uhlí, a to i přes rostoucí cenu emisních povolenek, která takto vyrobenou elektřinu prodražuje. Ale po uhlí je také globální poptávka, takže hrozí i jeho nedostatek. Německo však odstavilo poslední domácí černouhelný důl roku 2015 a uhlí už jen dováží. Tím pádem je na rozmarech světového trhu zcela závislé, což momentálně znamená „platit jako mourovatý“. Všimněte si prosím, jak zcela mimo naši (míněno českou) kontrolu všechny tyto vyjmenované jevy jsou. Nadcházející zima může dopadnout všelijak Tak to je, když se při výrobě elektřiny v čím dál větším procentu spoléháte na pánaboha, notabene na kontinentě, kde se na něj ani moc nevěří. Prvních pár procent solární a větrné energie se do sítě zapojí relativně snadno, ale kolem 20 až 30 procent už začínají být ty výkyvy docela bolestivé, a teď si jich užíváme naplno. A plyn, který je měl teoreticky utlumit, je momentálně naopak součástí problému. Nadcházející zima může dopadnout všelijak, aniž by s tím nějaký Babiš nebo Fiala mohli něco bezprostředně udělat. V nejlepším případě bude teplo a blátivo a velcí dodavatelé jako USA, Katar a Rusko nás ještě ke všemu zahrnou dodatečnými, zatím nenasmlouvanými zásobami, čímž udrží cenu plynu a potažmo tedy i elektřiny ve snesitelných mezích. (Samozřejmě se v takovém případě dá čekat, že kromě peněz zaplatíme za ten plyn navíc i nějakými politickými ústupky. Taková už je povaha strategických závislostí.) V nejhorším případě ale nastane mráz a bezvětří bez dodatečných dodávek plynu. To by asi musela vzniknout nějaká speciální evropská sociální dávka pokrývající zvýšené ceny energie, patrně zase financovaná na dluh, protože jinak by některým lidem hrozilo umrznutí. A Goldman Sachs varuje i před možností vyslovených blackoutů, které by žádná dávka nevyřešila. Rozhodně teď nemůžu vítězům voleb doporučit, aby v národu vzbuzovali dojem, že to, co se na nás právě nahrnulo, je „něčí“ drahota. Asi tak nejlepší, co teď mohou udělat, je lobbovat ještě intenzivněji v Bruselu za podporu jaderné energie, což už teď ČR spolu s dalšími zeměmi dělá; vzhledem k tomu, že tak činí i Francie, je celkem reálně možné, že Němci budou nuceni couvnout ze svých protijaderných pozic. Ale to je velmi dlouhodobé řešení, které ponese ovoce až za řadu let. Do té doby se bude konat ještě několik dalších voleb, které může vyhrát úplně někdo jiný. Nahrávat mu na smeč hned zpočátku je politický nerozum.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 10:33:14

Příliš mnoho zájemců o málo prebend

Před čtyřmi měsíci jsem poprvé psal o Peteru Turchinovi a o tom, že podle jeho názoru se dá současný politický chaos odvodit mimo jiné od toho, že prestižních míst nijak nepřibývá, kdežto zájemců o ně ano. Tomuhle jevu říká Turchin nadprodukce elit. Od té doby zájem o myšlenky Petera Turchina nijak neutichl. První důležité zastavení: nadprodukce elit je téma, na které někteří lidé reagují instinktivně agresivně a obviňují vás z temných úmyslů. Je hrozně snadné získat nálepku anti-intelektuálního populisty, kterému by vyhovovalo, kdyby všichni ostatní byli nevzdělaní a on si s nimi mohl dělat, co se mu zachce. To je dáno hlavně tím, že dneska je příslušnost k vrchní vrstvě společnosti získávána zejména diplomem z dobré školy. Dřív to tak nebylo, typickou elitou byla třeba dědičně uzavřená šlechta, na kterou právě intelektuálové prostého původu útočili zvenčí ostošest; v průběhu staletí se jim povedlo uspět natolik, že tu šlechtu do jisté míry nahradili. Klub lidí s dobrými diplomy mezi sebe daleko ochotněji přijímá talenty zvenčí než klub lidí modré krve, což byla asi ta rozhodující výhoda. Nicméně i tak stojí za to se zpočátku zastavit u té staré šlechty, která je dnes v kontinentální Evropě marginálním jevem, protože dokonce i klasická šlechta místy padala do pasti své vlastní nadprodukce. Velké množství šlechticů žilo například v Polsko-litevské konfederaci, v některých okresech až čtvrtina veškeré populace; a požívali takových výhod a nezávislosti, že to ochromovalo akceschopnost polského státu. Neakceschopný stát – to bude znít libertariánským čtenářům dobře, ale raně novověká Evropa nebyl žádný libertariánský ráj a sousední mocnosti, kterým vládli silnější panovníci, si v průběhu 18. století také rozkrájely Polsko jako pizzu. Naprosto fascinující pravomocí polských šlechticů bylo liberum veto, právo kteréhokoliv šlechtice povstat uprostřed zasedání Sejmu a vykřiknout „Nie pozwalam!“, čili „Nedovoluji!“, čímž zasedání Sejmu okamžitě končilo a všechny zákony dosud přijaté se staly neplatnými. Krásná teorie, která k této příšerné praxi vedla, byla ta, že všichni polští šlechtici jsou si rovni, a tudíž k řízení státu je potřeba jejich jednomyslné shody. Což o to, kdyby jich bylo třeba pět, možná by to mohlo nějak fungovat. Ale ono jich pět nebylo, dokonce jich bylo procentuálně nejvíce v celé Evropě. Samozřejmě, když bylo patrné, že liberum veto je neudržitelné, začaly se v 18. století hledat různé improvizace kolem něj. Ale tyhle improvizace nebyly příliš účinné a dnes si většina historiků myslí, že liberum veto sehrálo významnou roli v zániku tehdejšího Polska. Přemnožená elita, která si vymáhala další a další ústupky po centrální moci, nakonec prostě pohřbila svůj vlastní stát. Příliš mnoho princů V podobné, i když přece jen jiné, situaci je dnes Saúdská Arábie, jejíž královská rodina čítá 15 tisíc lidí. Tam se dostanete, když zkombinujete: * legalitu mnohoženství, která dává králům možnost zanechat třeba třicet legitimních potomků, * vysokou úroveň zdravotní péče, takže z těch třiceti potomků se jich pravděpodobně všech třicet dožije dospělosti a synové si zase mohou hledat několik manželek, *  laciný zdroj bohatství, v tomto případě ropu, která z mladých princů činí přitažlivé manžely a otce dalších dětí, *  a to celé vynásobíte zhruba pěti generacemi, které od doby objevu ropy v Arábii uplynuly (nezapomeňte, že tam se lidi žení a vdávají v časnějším věku než u nás). Jsou-li v celé zemi tři princové, na každého z nich se dostane nějaký významný úřad. Máte-li princů plný Václavák, zákonitě někteří z nich „utřou hubu“ a jsou zcela bezvýznamnými jedinci, i když jde o legitimní potomky (nějakého, ne nutně toho posledního) krále. A některé z nich to bude pálit jako urážka. Zatím dokáže mezi armádou princů udržovat klid skutečnost, že země je bohatá. Pokud ale jednoho dne nebude možno jim všem nadále zajišťovat luxusní životní úroveň, kterou považují za své vrozené právo, dá se čekat pěkný chaos v království saúdském. Kapacita společnosti živit další a další právníky je omezená Vraťme se tedy zpátky na Západ 21. století, kde příslušnost (nebo aspirace na příslušnost) k elitě je dána hlavně diplomem z dobré školy. Jako všude, i tady platí, že všeho moc škodí. Tak například právě Turchin psal už roku 2016, že Amerika ročně produkuje zhruba 25 tisíc právníků „navíc“, tj. těch, kteří úspěšně složí advokátskou zkoušku (bar exam), ale není pro ně volné pracovní místo. Při pohledu na extrémně sudičskou společnost, která se v USA vyvinula (roku 2010 utrácela Amerika 2,2 procenta svého HDP za soukromé soudní spory, polovina té částky padla na honoráře právníků), si skutečně musíte položit otázku, do jaké míry už „ocas vrtí psem“ a zda náhodou ta armáda právníků navíc nenahání svoje spoluobčany do zbytečných sporů, aby měla na čem vydělávat. Zajímavé je sledovat i složení amerického Kongresu, kde jsou právníci nadmíru silně zastoupeni (stav z roku 2010) a tvoří zdaleka nejsilnější profesní klub. Samozřejmě existuje nějaká přirozená afinita mezi lidmi, kteří studovali práva, a zákonodárným sborem. Dá se čekat, že v parlamentu bude právníků více než v běžné populaci. Ale zároveň tím vzniká otázka, zda ti poslanci-právníci a senátoři-právníci náhodou nevyrábějí právní normy, které jiným právníkům – nebo dokonce jim samotným poté, co z Kongresu odejdou – zajistí dostatečné množství dobře honorovaných sporů do budoucna. Přičtěte ještě skutečnost, že řada těch mladých právníků má vysoké dluhy na školném, a máte recept na společenský problém. Intuitivním očekáváním mladých lidí, kteří na tu školu jdou, jakož i jejich rodičů, je, že právníci v Americe se mají dobře. A vskutku, úspěšní právníci se mají dobře, v Americe i u nás. Ale s každým dalším jedincem navíc, který do toho povolání vstupuje, se zostřuje vzájemná konkurence. A ta snižuje pravděpodobnost, že toho úspěchu dosáhnete zrovna vy. Je-li těch jedinců navíc dokonce pětadvacet tisíc ročně, nedá se čekat, že by ve výsledku byli všichni spokojeni a našli si dobrý flek. Kapacita společnosti živit další a další právníky je přece jen omezená a dost možná už v USA dosáhla svého maxima. Taková situace nemá nijak jednoduché řešení. Do tisícilitrové vany také nenapustíte dva tisíce litrů vody, byť byste se snažili sebevíc. Nějaká část jí zákonitě skončí na podlaze a způsobí u sousedů potopu. V případě nadbytečných amerických právníků ovšem nejde o vodu, ale o lidi, kteří se kvůli vidině lepšího života hned v mládí těžce zadlužili. Někteří jsou natolik velcí stoici, že to skousnou a půjdou dělat něco jiného bez trpkých pocitů. Ale spousta dalších bude tohle ztroskotání vnímat jako osobní křivdu a zahořknou vůči společnosti jako takové, nebo aspoň vůči těm, kteří uspěli; a dost možná tu společnost budou chtít úplně demontovat, nebo aspoň převrátit naruby. A jelikož jsou to právníci, budou vědět, na jaká citlivá místa přitom sáhnout. S chirurgickou přesností. Z hlediska stability země to není zrovna lákavá perspektiva. Nespokojené elity mohou být velmi nebezpečné Nerad bych se trefoval jen do právníků, nejsou v tom sami. Některé obory jsou jednoznačně podinvestované a mají nedostatek lidí – třeba geriatrie, protože populace sice stárne, ale do tak depresivní kariéry se chce jen málokomu. Jiné obory zase zjevně produkují více lidí, než po kolika je v nich poptávka. Počet vysokoškolských studentů v posledních desítkách let explozivně vzrostl. Zdaleka se to netýká jen humanitních oborů. Když jsem šel na vysokou (1996), bylo ohromně prestižní pracovat v bance a řada mých spolužáků ze SŠ i VŠ o takové kariéře snila. Tehdy to vypadalo jako dobrý plán, také kvůli tomu, že banky dávaly velmi slušné nástupní platy. Ale přišel internet a s ním i pozvolné ořezávání pracovních míst. Dnes si víceméně všechno vyřídíte na dálku a potkat živého zaměstnance banky je ještě větší vzácnost než v devadesátkách. Kde skončili ti ostatní, kteří v tomhle sektoru chtěli dělat čtyřicetiletou kariéru? Nevím, každý někde jinde; aspoň nemají dluh na školném, na rozdíl od svých anglických či amerických kolegů. Nadprodukce elit může být nebezpečná i v armádách. U nás dnes máme ozbrojené síly podinvestované, ale některé společnosti v dějinách byly vysloveně militaristické a mnoho mladých mužů šlo dělat důstojnickou kariéru, protože se to slušelo. V případě války se tahle elita na bojištích rychle zredukovala navzájem. Ale pokud byl dlouho mír, tak se případná vojenská vzpoura dala čekat právě od té „druhé až třetí vrstvy“, tj. různých kapitánů, majorů a podplukovníků, a nikoliv od těch nejvyšších generálů a maršálů, kteří měli svoje prestižní postavení jisté. Vrchní velitelé měli vesměs zájem chránit status quo, jenž jim zajišťoval místo na samotném vrcholu společenské pyramidy. U těch níže postavených to neplatilo, ti by úspěšným převratem měli co získat. Nespokojené a přitom vysoce kvalifikované elity mohou být velmi nebezpečné. Podívá-li se člověk na ty nejhnusnější, nejkrvavější a nejdéle se táhnoucí občanské války, jako byla třeba ta americká v letech 1861–1865, ruská v letech 1918–1920, nebo ta nedávná irácká po svržení Saddáma Husajna, shledá, že jejich typickým rysem byla právě hojná účast vysoce kvalifikovaných vojáků na obou (respektive všech…) stranách. Takové dvě skupiny lidí se nemohou snadno porazit navzájem. Vůdci konfliktu studovali na stejných vojenských akademiích a velitele nepřátel mnohdy znají i osobně, takže mají jasnou představu o tom, co druhá strana chystá a jak bude bojovat. Pak je těžké dosáhnout rozhodující výhody jen vojenským uměním a válka degeneruje na zápas o to, kdo vykrvácí dřív. (Protikladem můžou být různé chaotické vzpoury, jako třeba selské války. Dodnes říkáme „dopadli jako sedláci u Chlumce“, protože proti organizované vojenské síle je houf civilistů, byť třeba i spravedlivě rozhořčených a vybičovaných k zuřivosti na své pány, v podstatě bezmocný. Tenhle druh rebelií přitahuje romantické spisovatele, ale v reálu bývá jeho průběh krátký a depresivně předvídatelný.) Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna No dobře, mnoho zájemců o málo prebend. Co s tím? Některé dřívější společnosti to řešily fyzickou expanzí. Nespokojenci narození ve Velké Británii mohli odejít dobývat budoucí USA nebo Austrálii. (Samozřejmě to zase odskákal někdo jiný a dnes z toho mají ty bohaté postkoloniální společnosti tak trochu historický mindrák.) To dnes ale nepřipadá v úvahu, dnes je veškerá obyvatelná plocha na zeměkouli nějak rozdělená a lety na Mars zatím nereálné. Upřímně: nevím. Turchin asi taky ne. Každopádně v rozhovoru v Atlanticu odhaduje, že tenhle problém po nejbližších několik let nedá pokoj. Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna a ti zájemci nikam nezmizí. Možná by stálo za to do té plné vany aspoň nenapouštět další vodu. Ale řekněte nějaké generaci, že od této chvíle dál se na prestižních školách zavádí ještě tvrdší numerus clausus; jejich rodiče vás sežerou zaživa. Zatím nevidím, jak by se tenhle principiální konflikt zájmů dal v demokraciích řešit. A ne, moji milí kolegové na pravici, školným určitě ne. Zrovna země jako USA a Anglie, kde se platí vysoké školné, jsou na tom snad vůbec nejhůře. Člověk, který si svoji vizi prosperity těžce zaplatil, pociťuje ještě daleko silnější nárok na nějaké to budoucí místo na slunci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 06:45:42

„My máme pravdu, ale jich je víc“

Odpověď na komentář Jana Šterna, který vyšel v Lidových novinách. Vážený pane Šterne, oceňuji Vaši snahu bavit se o problémech dnešního Západu věcně, jakož i to, že jste na svém blogu otiskl odpověď „z druhé strany“. Vidím ve Vašem životopisu, že jste byl programátorem. To tedy máme společné, já jsem také strávil asi patnáct let ponořen do Javy, C a C++. To je fajn; vede to k určité disciplíně v myšlení, protože jinak se člověk v té nekonečné sérii bugů a nedodělků prostě ztratí. Je tedy šance, že si porozumíme, i když nejspíš ani jeden toho druhého nepřesvědčí. Pohybuji se v prostředí, kterému budu pro nedostatek přesnějších termínů říkat intelektuální disent. Snažím se přitom mluvit s každým, kdo není úplně totální, zjevný, nebezpečný magor. Ne proto, abych jej poplácával po rameni a ujišťoval jej, že jsme dva bratři (nejsme), ale proto, abych se seznámil s jeho argumenty osobně, a ne filtrovaně přes zprávu nějakého redaktora, a poznal, na jakém základě vybudoval svoje přesvědčení. (Tak třeba perspektiva člověka, který byl dítětem v Bělehradě právě za bombardování roku 1999, se dost podstatně liší od běžného Čechoslováka starší generace. Měli jsme jiná historická traumata a jsme tím pádem citliví na jiné věci. Tyhle rozdíly je třeba vnímat, i když se pak nedá tak snadno říct, že máte pravdu.) Strach projevit konzervativní názory Nemá smysl zapírat, že v téhle vrstvě lidí se vyskytují opravdu všelijací jedinci, počínaje konspiračními teoretiky, přes různé milovníky autoritářských režimů až po vyslovené trolly, kteří se tím prostě baví. Neznamená to, že jich je většina, ale v médiích jsou viditelnější, protože často generují šokézní obsah, o kterém se dobře píše a který láká čtenáře. Ale jak řečeno, většina jich není. Tak jako tak musím říct, že ten intelektuální disent je podstatně barvitější a různorodější než současný establishment, který začíná navenek působit poněkud uniformně. Úmyslně říkám „navenek“, protože i s lidmi z tohoto okruhu se setkávám, a to, co mi řeknou mezi čtyřma očima, se dost často zásadně liší od vnější tváře, kterou si udržují pro veřejnou konzumaci. Pane Šterne, alarmující množství lidí se dnes bojí projevit vcelku mainstreamové konzervativní názory, což ještě před patnácti lety nebylo. Toto je pro mě velmi varovný příznak, že zase míříme někam, odkud jsme svého času rádi utekli. Nevěřím, že se padesátiletí docenti a manažeři najednou změnili ve strašpytly, kteří mají neodůvodněné strachy z vymyšlených rizik. Spíš je to asi tak, že vědí, že ve svém postavení jsou až příliš závislí na tom, aby nevzbudili žádnou tzv. kontroverzi. Velké korporáty, ve kterých pracuje docela dost mých spolužáků z MFF UK, mají tendenci přenášet do kontinentální Evropy politické klima z Kalifornie, New Yorku, Londýna apod., což v současné době znamená přesně tu agresivní „identitární politiku“, o které jste sám mluvil ve svém článku. (Pokud pracujete přímo tam, za mořem, setkáte se s tím ještě v daleko vyhrocenější podobě.) Organizace závislé nějakým způsobem na státních penězích začínají být taky nadmíru opatrné. Nejsvobodnější zatím asi zůstává maloživnostnický sektor, kde je mnoho drobných zákazníků a naštvete-li jednoho nebo dva, nerozhodí vám to cashflow, i kdyby vás na Twitteru nálepkovali celý boží den. Otázka je, jak dlouho tenhle stav vydrží. Bohužel si umím představit, že jednoho dne nějaký bojovník za lepší budoucnost lidstva dojde k názoru, že xenofobům, ruským trollům a podrývačům důvěry v liberální demokracii nepatří do rukou živnostenský list, a že ho tam nahoře vyslyší. Vůbec je průšvih, kolik extrémně neliberálních tendencí dneska klíčí a roste na Západě, většinou zaštítěných vzletnými a utopickými cíli. Snad právě proto, že tam nemají historickou zkušenost s reálným socíkem. Naše mládež už na to začíná být náchylná taky. Jako člověk, který prožil dospělost za normalizace, byste to měl rozeznat. Pokud ne, zanořte se do anglického či německého tisku, špatných zpráv je tam dost. Například svoboda slova jako by mnoha současným západním politikům byla spíš na obtíž. Pak je tu další bod Vašeho článku, a to je to stereotypní rozdělení na „neschopné“ a „schopné“. To je, upřímně, naprosto mimo, i když na první pohled se to tak může jevit. Zase totiž musíte zvážit, kolik těch vašich spojenců si ve skutečnosti udržuje nějakou masku neslaných-nemastných názorů, za kterou se skrývá něco zcela jiného. Třeba se u toho stolu, kde sedáváte, prostě bojí něco říct. Proč politici otevírají dveře migrantům?  Zastavme se například u islámu, ano? To je totiž téma hodně třaskavé a podle mých zkušeností přesně to, u kterého se lidi v určitých pozicích přetvařují nejvíc. Zodpovědně prohlašuji, že drtivá většina lidí, se kterými jsem kdy na toto téma mluvil, tu islám nechce, a ne proto, že by to byli zapšklí, primitivní, závistiví, nenávistní skřeti. Skoro všichni říkají něco jiného: je víceméně jasně vidět, že čím víc je někde islámu a čím větší vliv a kontrolu nad tou společností má, tím horší a neřešitelnější problémy tam vznikají. Ve městě plném salafistů bychom ani jeden nechtěli třeba vychovávat dceru, že. Pro některé Francouze či Brity je to už bohužel realita, nikoliv hypotetická úvaha „co by – kdyby“. Nemá smysl vést konflikt s realitou, nemůžete to vyhrát. Tenhle problém není jen záležitostí Evropy, nastává v podstatě všude, kde islám naráží na nemuslimské národy: Afrika, Čína, Indie, Kavkaz, všude jsou ty problémy podobné. Čím více Pravé Víry, nejlépe hodně vyfutrované saúdskými penězi, tím horší vyhlídky běžného káfira („nevěřícího“) na slušný a klidný život. Islámská kulturní oblast zkrátka nutně potřebuje prožít nějaké svoje vlastní osvícenství k tomu, aby dokázala fungovat i s ostatními kulturami a společnostmi. Zatím ho neměla. Jestli se takového islámského osvícenství dožijeme a jestli je něco takového vůbec možné, toť otázka. To, že tady v Evropě se nám nakonec – po pár stoletích krvavých náboženských konfliktů – podařilo svoje vlastní fanatiky zkrotit, neznamená, že se to musí povést někde jinde. No, a logický závěr z toho je, že nechcete-li, aby tady islám posiloval, musíte podvázat migraci z muslimského světa, ideálně na nulu, s pochopitelnou výjimkou pronásledovaných náboženských menšin a ateistů. Jinak to nejde, takové myšlenky se šíří hlavně tím, že lidé, kteří na ně věří, se přesunou ze země A do země B. Z toho plyne ten restriktivní postoj „zavřít hranice a předělat smlouvy o azylu, aby tomu odpovídaly“. Může to vypadat krutě, ale současný stav ve francouzských či švédských problémových čtvrtích považuji za horší, řada dalších lidí taky, a navíc vesměs „my“, kdo tedy toto zastáváme, odmítáme věřit tomu, že na tuhle situaci zabírá magické slůvko integrace, hojně podpořené dotacemi pro ty správné lidi. Jestli to nezvládli Švédi, kteří jsou daleko bohatší než my, těžko to zvládne Česká republika. No a teď mi řekněte, pane Šterne, proč je tolik evropských politiků tak strašně fixováno na představu, že máme otevřít svoje přístavy a peněženky dalším a dalším posádkám člunů z tureckého a afrického pobřeží? Proč, co je k tomu vede, jaká sebevražedná stupidita nebo přesvědčení o vlastní nadřazenosti či pravdě? Když jsou tedy v tom Bruselu ti „schopní“, to nejsou s to vidět, že jde o beznadějný boj, rozdělující už léta mezinárodní společenství přesně ve chvíli, kdy by bylo spíš žádoucí držet pohromadě? Proč, proč, proč se nám Němci neustále snaží nějak narvat kvóty na migranty, to nechápou význam slova „Ne“? Opravdu si myslí, že najednou, po pěti letech, ten odpor nějak zlomí? To je samozřejmě řečnická otázka, nevíte to Vy, nevím to já. Osobně bych hádal na kombinaci nevědomosti, arogance a pýchy. Asi je na místě připustit, že takhle zaslepení lidé ve skutečnosti zase tak schopní a skvělí nejsou, že prostě jen sedí na vysokých křeslech, která jim propůjčují aureolu cti a slávy. Jenže na těch svého času seděla i francouzská šlechta – a jak to s ní pak dopadlo. No, ode mne je to asi všechno, ať tenhle článek nepřeroste rozumné meze. Už jenom jedné věci bych se rád dotkl. Výroba „zrádců“  Ve své reakci o několik dní později říkáte toto: „Poučení: je to k zamyšlení, zda nám multikulti stojí za to, aby nám zcela rozdělila společnost.“ Ano. Na tom se shodneme. Zkuste ale tuhle myšlenku přednést „svojí“ straně. U někoho budete jistě mít úspěch, ale v jiných případech narazíte na naprosté nepochopení a možná i na obvinění ze zrady. A zajímavá otázka je, kdo z těch prvních bude ochoten s Vámi souhlasit veřejně a kdo Vás poprosí, abyste jej z toho raději vynechal, protože chce mít klid. Ona se nedá přehlédnout skutečnost, že v celé Evropě máme „migrační průmysl“, jehož účastníci jsou na zdárném přísunu migrantů třeba i existenčně závislí. Půjde třeba pan Martin Rozumek v klidu dělat někam do soukromého sektoru, když mu seberou dotace? A co jiní lidi, třeba zaměstnanci organizací, které svého času podepsaly Migrační manifest? Toť se ví, že budou za své zájmy bojovat, to je normální, to lidi dělají. A jelikož v demokratických volbách jsou tyhle myšlenky v České republice naprosto neprodejné (zrovna pan Rozumek roku 2017 založil pobočku Macronova hnutí v ČR, pod jménem „Tak jo“, slyšeli jste někdy o nich? Ne, nebyl to žádný úspěch), povedou ten boj jinými způsoby. Pokud jim přitom zkřížíte cestu, možná jednoho dne shledáte, že na seznamu neschopných lidí šířících dezinformace přibylo Vaše jméno. Naprosto chápu každého, kdo se toho bojí a dává přednost mlčení, i kdyby si stokrát myslel svoje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-21 10:00:01

Nostradamus varuje před světovou válkou, odborníci radí, kam se schovat. Bezpečí bude jen málokde

Co se vlastně může stát, pokud jedna země neudrží jaderné zbraně (a nejen ty jaderné) v jejich relativně bezpečném úkrytu? Odpověď je nasnadě. I přes veškerý pud sebezáchovy by s největší pravděpodobností došlo k dalšímu globálnímu konfliktu, zvláště jednalo-li by se o boj mezi Ruskem a NATO, případně za připojení dalších velmocí, jako je Čína. Světová válka by byla nevyhnutelná.  Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další Číst více Nejsme tak daleko od války Nikdo si takový scénář raději nepředstavuje, on je však bohužel reálnější, než si přejeme. Na změny, které může posun politické situace přinést, by se měly připravovat nejen celé státy, ale i samotní lidé. Alespoň tak hovoří odborníci. Například britský ministr obrany Grant Shapps v lednu konstatoval, že se svět nachází na prahu třetí světové války.  Kam utéct před světovou válkou v Evropě?  Odborníci tedy raději předem dali hlavy dohromady, aby se zamysleli nad tím, kde by bylo možné takovou katastrofu s největší pravděpodobností přežít. Asi se nikdo nebude divit, že jde hlavně o území značně vzdálená centru všeho dění, jako jsou tropické ostrovy nebo naopak ta nejchladnější místa naší planety. Kdybychom se chtěli co nejúspěšněji „schovat“ přímo v Evropě, mnoho míst na výběr nám nezbývá. Podle deníku The Sun by se jednalo v podstatě jen o Grónsko a pak také možná o tradičně neutrální Švýcarsko. Je však otázkou, zda by někdo v případě skutečně globálního válečného konfliktu na tuto švýcarskou opatrnost bral ohledy. Malý a mírumilovný Dobrou možností je také Island, tedy ostrov mezi Velkou Británií a Grónskem, o němž je známo, že jde o jedno z nejmírumilovnějších území na celém světě. Jeho velkou výhodou je také relativní soběstačnost v podobě dostatku přírodních zdrojů. Je tedy z velké části nezávislý na okolních státech a nemusel by se stát terčem útoku. To je ale z těch stále ještě relativně blízkých útočišť patrně vše.  Zima, ale bezpečí?  Ti z Evropanů, kteří by se rozhodli za bezpečím cestovat daleko a nevadí jim ani neobyčejně chladné počasí, by mohli podle Daily Mail snad boje přečkat na Antarktidě nebo v neobydlených částech severu Ruska či Kanady. Jde ale o to, jakou možnost by jim tamní podmínky nabízely a o kolik by si polepšili.  Exotický ráj plný uprchlíků Teplomilní uprchlíci by mohli mít trochu větší výběr, ale i tak by jistě v označených místech byla brzy hlava na hlavě. Stejně jako Island také Indonésie je neutrální a dlouhodobě zalitá mírem a má shodně s dříve jmenovaným ostrovem možnost zásobit své obyvatele z vlastních zdrojů. To by se ale při možné invazi uprchlíků jistě brzy změnilo. Jak by to vypadalo potom? Raději si to ani nepředstavujme.  Atentát na Putina rozpoutá světovou katastrofu: Věštec Irlmaier vidí světovou válku a zničenou Prahu Číst více Ostrovy daleko v oceánu Podobně by na tom mohly být také ostrovy Tuvalu, Fidži nebo Nový Zéland, uvádí server Visit World, a z pevninských států jde o jihoamerické státy Chile a Argentina. Jak by na tom byla třeba taková Austrálie? Druhá světová válka se jí sice z velké části vyhnula, v té případné budoucí jí už ale vědci takovou naději nedávají. Přece jen je součástí Commonwealthu.  Teorie je to zajímavá, praxe by jistě byla jiná Otázkou samozřejmě zůstává, jak by bylo možné se v případě vypuknutí světového konfliktu přesouvat z místa na místo a nakolik by zmiňované státy byly ochotny přijímat přívaly uprchlíků. Sami víme, jak velké problémy dělá některým Čechům přítomnost lidí z válkou týraných států. Dalším problémem hlavně na zmiňovaných ostrovech by se jistě brzy stal nedostatek zdrojů, které sice tamnímu obyvatelstvu stačí, ale několikanásobek lidí by jistě neuživily.  I když jsou tedy vytipována relativně nejbezpečnější místa na zemi, patrně nám nezbývá nic jiného než si přát a dělat vše pro to, abychom nikdy nemuseli o takových možnostech ani uvažovat.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Novodobý Nostradamus: Předpověděl smrt královny, nyní varuje před "nukleární apokalypsou".

Čas načtení: 2024-12-09 17:29:00

Jak získat z potravin železo, zinek a další stopové prvky?

Vedle minerálních látek a vitamínů potřebuje lidské tělo pro svoji správnou funkci rovněž stopové prvky. Obsahuje jich jen malé množství, přesto jejich nedostatek nebo nadbytek způsobuje zdravotní problémy. Tělo si je nedokáže vytvořit samo, musí je dostávat prostřednictvím stravy – ve stopových množstvích. Pokud jich máme nedostatek, lze je doplnit stravou.  Železo - je důležité pro krvetvorbu, okysličování, fungování imunity, hojení ran, růst i reprodukci. Již při poměrně mírném nedostatku tohoto prvku může dojít nejen k narušení krvetvorby, ale i k poruchám imunity, vstřebávání vitamínu C, poruše funkce některých enzymových systémů aj. Nedostatek železa se projevuje sníženou tělesnou i duševní výkonností, anémií, sníženou imunitou, rýhovanými a lomivými nehty, vypadáváním vlasů, afty či suchou svědící kůží. Nejvýhodnější zdroje železa jsou: maso, ryby, vnitřnosti, vejce, luštěniny, obiloviny, ořechy, ovoce, zelenina. Vstřebávání železa zlepšuje vitamín C, proto je důležitý dostatek ovoce a zeleniny. Zvýšená potřeba železa je u těhotných, během kojení a jedinců s oslabenou imunitou.Zinek - má značný význam pro své zastoupení v různých enzymových systémech, uplatňuje se v procesech růstu a obměny tkání, příkladem je jeho funkce při pohlavním vývoji u chlapců a při hojení zlomenin kostí. Ovlivňuje imunitu, plodnost, kvalitu vlasů, nehtů i pokožky, působí jako antioxidant. Jeho nedostatek způsobuje poruchy růstu, změny chuti a čichu, vypadávání vlasů, šeroslepost, průjmy, poruchy imunitní funkce, zhoršené hojení ran a zvýšení hladiny krevního cukru. Zinek onejvíce obsahují vejce, mléko a mléčné výrobky, luštěniny, ovesné vločky, ořechy, semínka (dýňová) .Zvýšená potřebu zinku potřebují těhotné a kojící ženy a osoby s oslabenou imunitou. Deficit zinku mají lidé se sklony k alkoholismu, mentální anorexii, nemocní s chronickými střevními záněty a stavy po odstranění části střeva a  také lidé s jaterní cirhózou.Selen - je antioxidant, ovlivňuje například imunitu, plodnost nebo činnost štítné žlázy. Selen obsahují obiloviny (ovesné vločky), ořechy (para) a semena, zelenina (brokolice, zelí), maso, vejce.Zvýšená potřeba selenu může nastat při oslabené imunitě, stresu či u kuřáků. Jod - je důležitý pro činnost štítné žlázy, ovlivňuje rozvoj mozku. Nedostatek jodu se projevuje zejména zbytněním štítné žlázy a poruchou její funkce. Nejvýhodnější zdroje jodu jsou mořské ryby a jejich produkty, jodizovaná sůl a minerální vody. Doporučený denní příjem soli je 5 gramů denně, což obsahuje 125 µg jodu. Potřebný denní příjem jodu je 150 µg. Vzhledem k tomu nemíváme obvykle nedostatek jodu, protože jej přijmeme v soli. Zvýšená potřeba jodu je zpravidla u těhotných a kojících žen. Měď - je antioxidant, který ovlivňuje krvetvorbu, imunitu, stav vlasů, nehtů, pokožky i kostí. Nedostatek mědi má rizikové účinky na srdeční převodní systém, vyvolává výrazné zvýšení endogenní tvorby cholesterolu a značně narušuje antioxidační ochranu organismu. Nejvýhodnější zdroje jsou játra, ryby, obiloviny (ovesné vločky), luštěniny, ořechy a semínka, káva, čaj. Zvýšená potřeba mědi se může týkat osob s oslabenou imunitou. Chrom - má vliv na metabolismus hlavních živin, imunitu i tvorbu inzulinu. Funkce chromu spočívá zejména v jeho zastoupení v glukózotolerančním faktoru, který snižuje riziko vzniku diabetu (především II. typu) a podporuje funkci inzulinu. Nejvýhodnější zdroje maso, játra, vejce, obiloviny (ovesné vločky), zelenina (rajčata), houby, kakao Zvýšená potřeba chromu  nastává například u diabetiků či osob s poruchami imunity.  Fluor - je velmi významný pro naše zuby. Nejvýhodnější zdroje přírodní minerální vodypitná voda (v různé míře podle složení).  Zvýšená potřeba fluoru nastává v případě zubních kazů.Pokud víte, že stravou nezvládáte dodat tělu vše potřebné, doporučuji dlouhodběji užívat dezintegrovanou chlorelu, která tyto stopové prvky má všechny pohromadě.

Čas načtení: 2020-12-16 14:26:45

Podzim a nedostatek světla: jak zlepšit naši psychiku umělým osvětlením?

Světlo na nás vždy působí lépe než šero a tma. Především denní světlo, které nám v těchto podzimních dnech chybí. Dny se zkracují a světla je nedostatek. Není to mýtus, že nedostatek přirozeného světla působí negativně na naši psychiku, dokonce totiž ovlivňuje i náš fyzický stav. Naštěstí můžeme nedostatek přirozeného světla vyvažovat alespoň pomocí umělého LED osvětlení. Ukážeme vám, jaké osvětlení je na podzim nejlepší. Proč jsme především zimě stále unaveni? Někdy se říká, že trpíme v zimě podzimní depresí. Ovšem nejedná se v pravém slova smyslu o depresi. Spíše jde o nadměrnou únavu. A samozřejmě za to může nedostatek světla. Pokud nemáme The post Podzim a nedostatek světla: jak zlepšit naši psychiku umělým osvětlením? appeared first on iMEN.cz.

Čas načtení: 2022-10-31 15:40:00

Netrpíte náhodou nedostatkem vitamínů skupiny B?

Získání doporučeného množství vitamínů každý den je důležitou součástí výživy. Obzvlášť důležitá pro zdraví je skupina vitamínů B. Strava bohatá na zeleninu, celozrnné výrobky, mléčné produkty, maso a vitamíny B podporuje zdravý metabolismus a snižuje riziko mrtvice.  Randomizovanými klinickými studiemi, které trvaly 6 měsíců a déle, bylo zjištěno, že užívání doplňků vitamínu B snižuje riziko vzniku cévní mozkové příhody o 7%. Výzkum proběhl na skupině více než   50.000 účastníků.Pokud už nyní víte, že přijímáte nedostatek vitamínů B, pak doporučujeme český produkt Absolute Power, kterých všechny níže uvedené vitamíny obsahuje v dostatečných dávkách a v přirozené formě.Vitamin B1 je důležitý pro zabránění nemoci BeriberiDoporučený denní příjem vitamínu B1 (thiaminu) je 1,1 miligram (mg) u žen nad 18 let, u těhotných  až  1,4 mg a pro kojící 1,5 mg. U mužů ve věku 14 let a starších se doporučuje 1,2 mg za den.Vitamin B1 pomáhá tělu rozkládat sacharidy na cukry. B1 se nachází v celozrnných obilovinách, kvasnicích, fazolích, ořechách a masu. Příliš málo vitaminu B1 způsobuje beriberi, onemocnění postihující srdce, trávicí systém a nervový systém. Beri-beri se vyskytuje u pacientů, kteří trpí podvýživou, a také u těch, kteří holdují alkoholu. K příznakům beriberi patří potíže při chůzi, ztráta citlivosti v rukou a nohou a ochrnutí dolních končetin - a to může dokonce vést k chronickým srdečním selháním. Lidé, kteří konzumují velké množství alkoholu by měly brát vitamin B1, aby se ujistili, že ho mají dostatek.Vitamin B2 pro doplnění energieJe zapotřebí strava bohatá na vitamin B (riboflavin), aby se zabránilo jeho nedostatku. Doporučené denní dávky B2 jsou 1,3 mg denně u mužů a 1,1 mg denně pro ženy.Těhotné ženy potřebují 1,4 mg denně a kojící matky by měly mít 1,6 mg každý den. Z přírodních zdrojů se vitamin B2 nachází v ořechách, zelenině, masu a mléčných výrobcích.Riboflavin pomáhá tělu rozebrat a využívat sacharidy, tuky a bílkoviny ve stravě. Tento typ vitaminu B zajišťuje, aby vaše kůže, sliznice střeva a krevní buňky byly zdravé. Dostatek riboflavinu může být prevencí pro migrény a šedého zákalu. Riboflavin může také zvýšit hladinu energie, posílit imunitní systém, léčit akné, svalové křeče a syndrom karpálního tunelu.Výhody vitamínu B3Vitamin B3, zvaný také jako kyselina nikotinová nebo niacin je také důležitý. Ženy, které jsou starší 14 let potřebují denně 14 mg, muži 16 mg. Vitamín B3 obsahují luštěniny, ořechy, pečivo, mléčné výrobky, ryby a libové maso.Nedostatek niacinu způsobuje poruchu známou jako pelagra. Symptomy pelagry zahrnují fyzické i psychické obtíže, průjem, zánět sliznice a demenci. Pelagru může také vyvolat, když tělo není schopno absorbovat dostatečné množství niacinu kvůli alkoholismu. Niacin se používá i při léčbě vysoké hladiny cholesterolu.Vitamin B5 (kyselina pantotenová) pro správný růstVšichni lidé ve věku 14 let a starší by měli denně přikmout 5 mg vitaminu B5 (kyselina pantotenové). Vitamín B5 se nachází v kapustě, brokolici, avokádu, celozrnných obilovinách, bramborách, mléčných výrobcích a vnitřnostech.  Vitamín B5 je důležitý pro mnoho biochemických reakcí, které denně probíhají v našich buňkách každý den. Kyselina pantotenová je nezbytná také k produkci hormonů pro správný růst.Vitamin B6 je nezbytný pro zdravou krevDoporučená denní dávka vitamínu B6 (pyridoxinu) je 1,3 mg pro dospělé až do věku 50 let. Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují asi 2 mg. Vitamin B6 najdete v bramborách a ovoci  (kromě citrusů), v drůběžím masu, rybách a vnitřnostech. Dostatek vitamínu B6 je důležitý, protože je zapojen do více než 100 enzymatických reakcí v buňkách těla. Pomáhá tělu metabolizovat aminokyseliny z naší potravy a budovat nové červené krvinky. Nedostatek tohoto vitamínu může to vést k anémii, vyrážkám, depresím a zmatenosti.Vitamín B12 proti anémiiDospělí potřebují denně pouze 2,4 mikrogramů (mcg) vitaminu B12 Kyanokobalamin). Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují více: 2,6 až 2,8 mikrogramů denně.Vitamin B12 se přirozeně nevyskytuje v rostlinných potravinách, takže vegetariáni a vegani trpí jeho nedostatkem a musí ho doplňovat v podobě doplňku stravy. Přírodní zdroje bohaté na vitamin B12 jsou mléčné výrobky, ryby, maso, a - především - hovězí játra a škeble. Tento typ vitaminu B se také vyskytuje ve snídaňových cereáliích a kvasnicích.Vitamin B12 je nezbytný pro tvorbu krevních buněk a udržování zdravých nervových buněk. Nedostatek vitamínu B12 může vést k anémii. K příznakům nedostatku vitaminu B12 patří slabost, únava, zácpa, úbytek hmotnosti a ztráta chuti k jídlu. Nedostatek poškozuje nervový systém a může způsobit deprese, zmatenost a demence.Vitamin B9 pro zdravé dítěVitamin B9 (kyselina listová) je živina nezbytná pro růst a vývoj organismu. U dospělých se doporučuje  400 mikrogramů (mcg) denně, zatímco kojící matky potřebují 500 mcg denně, těhotné dospívající a ženy by měli dostat 600 mcg denně. Přirozeně se vyskytuje v mnoha zdrojích včetně tmavě zelené listové zelenině, chřestu, růžičkové kapustě, pomerančích, dále ji obsahují ořechy, fazole, hrášek a celozrnné výrobky.Tento vitamín je životně důležitý pro zdraví a vývoje dítěte během těhotenství. Dostatek kyseliny listové zabrání rozštěpu a podporuje zdravý růst.

Čas načtení: 2021-10-15 20:16:26

Zašmodrchané řetězce II. – doprava

Milí čtenáři, zanecháme za sebou problémy s cenami energií (aspoň na chvíli; ony se, potvory, dost možná připomenou samy) a podíváme se na jinou záležitost, se kterou covidová epidemie notně zamávala: na celosvětové proudění zboží. Koneckonců, výrobky nestačí jen vyrobit, musíte je nějak dostat k zákazníkům. A k výrobě téměř čehokoliv potřebujete dovézt do továren další suroviny a polotovary. Přestane-li něco v tomto řetězci fungovat, začnou se efekty projevovat napříč ekonomikou a doputují i do míst, kde byste je nečekali. Příklad z osobní praxe: knihy píšu a vydávám čtvrtým rokem. Letos jsem ale poprvé narazil na situaci, kdy nebylo jisté, že na nové bude dost papíru (!) Nakonec tedy bylo, ale jiní autoři takové štěstí neměli a některé tituly před Vánocemi nevyjdou. Nečekaná situace v naší zemi, kterou ze třetiny pokrývají lesy, a na našem kontinentě, kde je místy lesů ještě daleko více, což? „Zácpy“ na námořních trasách Valná většina světového obchodu probíhá po moři a za pomoci standardních nákladních kontejnerů, jejichž použití značně zjednodušuje nakládání a vykládání lodí. Potíže tedy můžou nastat buď v přístavech nebo v logistice oběhu kontejnerů, a za covidu nastalo oboje. Čína, producent spousty laciného zboží, je poslední velkou zemí snažící se o „zero covid“ strategii, což znamená, že vyskytne-li se v nějakém pracovním týmu pozitivní jedinec, zavírají se celá pracoviště. V případě přístavů to znamená omezení jejich kapacity. K uzavření přístavů mohou ale vést i problémy s počasím, třeba očekávaný tajfun. Počasí, na rozdíl od covidu, zlobilo již dříve; kdyby šlo o jediný zdroj nepravidelností, systém by si s ním poradil. Ale připočte-li se do již poněkud narušených oběhových cyklů, vede k „zácpám“, které nyní před velkými přístavy vznikají. Aktuálně čeká před světovými přístavy celkem 584 lodí na vykládku. Velká zácpa se vyvinula například před významným přístavem v Los Angeles, který obstarává podstatnou část americko-asijského obchodu (snad skoro polovinu? Přesná čísla jsem nenašel, situace se rychle mění). V rekordní den čekalo před přístavem na odbavení 73 lodí a řešení zácpy musel koordinovat Bílý dům, který doufá, že ji pozvolna rozpustí díky nově zavedené práci v noci. Takové velké čekání je samozřejmě neefektivní, snižuje celkovou kapacitu dopravních řetězců; čím více času lodě prostojí, tím méně toho celkově odvezou. Poptávka po zaoceánské dopravě se ovšem mezitím zvýšila, takže výsledkem je, že cena za přepravu jednoho kontejneru vzrostla do dříve neslýchaných výšin. A nejen to; ceny dopravy ve směrech Asie -> Amerika a Amerika -> Asie se od sebe rozešly natolik, že nastala anomální situace, kdy se americkým firmám více vyplatilo posílat právě vyložené kontejnery zpátky do Číny prázdné, než se zdržovat nakládáním amerického zboží a komodit. A to se samozřejmě tím pádem také někde hromadí, třeba ve skladištích na pobřeží: další „ucpávka v tepně logistiky“. Nedostatek řidičů se netýká jen Británie Jedním z důvodů, proč se lodi zastavují před přístavy, je nedostatek lidí v navazujících profesích. Ubylo jak zaměstnanců v přístavech, tak i řidičů náklaďáků. Vyložené kontejnery se hromadí v přeplněných skladištích a čekají na odvoz déle než obvykle. Všichni jsme patrně zaznamenali kritický nedostatek řidičů ve Velké Británii, ale nejde o tak unikátní „brexitový“ problém, jak by se mohlo zdát. S nedostatkem řidičů bojují v USA i v Nizozemsku, také Němci hlásí, že jim řidičů ubývá: ročně jich odejde do důchodu 30 tisíc a pouze 15 tisíc nových nastoupí. (Mimochodem, ten posledně odkazovaný zdroj obsahuje zajímavý komentář člověka z oboru: práce řidiče z povolání je prý dnes pro mladé Němce nepřitažlivá mimo jiné proto, že náklaďáky jsou vnímány jako šeredné řvoucí obludy znečišťující životní prostředí, které na té silnici spíš překážejí. Zase něco, za co můžeme poděkovat německé straně Zelených. Bez obav, všechno jistě hladce zvládnou nákladní rikši, eh, kola.) COVID-19 tento pozvolný trend úbytku řidičů poněkud zostřil, protože část starších řidičů odešla do předčasného důchodu a zároveň začala váznout výchova nových: autoškoly byly v lockdownech vesměs zavřené a zkoušek se také konalo méně. Tím pádem se už tak nedostatečné „zmlazování“ řidičského cechu ještě zhoršilo a vznikl další „zub“ ve věkové struktuře celého odvětví. (Ostatně: v ČR máme teď průměrný věk řidičů z povolání 57 let, tedy ještě horší než Britové s jejich 55 lety – rozhodně bych se Londýnu s těmi našimi čísly nesmál, za pár let na tom můžeme být hůř než oni teď. Věřím, že brexit situaci vyhrotil dříve a prudčeji, než se čekalo, ale směřujeme tamtéž.) Na rozdíl od mnoha jiných úzkých hrdel ekonomiky se v tomto případě nedá počítat ani s úlevou způsobenou technologickým vývojem. Řidič z domova pracovat nemůže. A samořídící auto, které nám Elon Musk a jeho kamarádi slibovali už před mnoha lety, zatím není k dispozici a v nejbližších letech patrně ani nebude. (I když zde je nutno poznamenat, že nákladní auta jsou v tomto směru trochu dál – provoz na dálnicích není z hlediska počítače tak pekelně chaotický jako dění ve městech, kde zpoza každého kandelábru může vyběhnout dítě, pes nebo roztržitý jedinec čučící do mobilu.) Nejbližší roky budeme muset zcela jistě nějak „překlepat“ s ubývajícím počtem šedovlasých řidičů z povolání, kteří jsou i jako šedesátiletí ještě ochotni vyměňovat padesátikilové náhradní kolo ve čtyřicetistupňovém vedru, když jim praskne pneumatika někde ve venkovském Španělsku a nejbližší dílna je sto kilometrů daleko. No a pro úplnost bychom se měli zastavit ještě u letecké dopravy. I ta dostala skrze covidová omezení pořádnou ránu. Vzhledem k tomu, že jde o silně konkurenční odvětví, mívaly aerolinky už před epidemií poměrně nízkou ziskovost, typicky pod 10 procent. Covid jim úplně rozkopnul obchodní model, tržby roku 2020 poklesly na zhruba 40 procent roku předešlého a jednotlivé státy měly na vybranou mezi tím, sanovat „své“ firmy ze státního rozpočtu, nebo pozorovat, jak krachují. To se mimo jiné projevilo i na malém, ale přesto významném sektoru letecké nákladní dopravy. Dokud hustě létala osobní doprava, nebyl až takový problém „přiložit“ nějaké to cenné zboží do neúplně vytíženého osobního letadla. Teď jsou ale tyto příležitosti daleko vzácnější než dřív. Kamion je Belzebubův vynález Většina vyjmenovaných dopravních problémů se české ekonomiky samozřejmě také dotkne a projeví se v cenách nebo dokonce v dostupnosti zboží. Jsme moc zamotáni do evropských a světových obchodních řetězců na to, abychom měli nějakou výjimku. Po dlouhé roky se systém „just in time“, při kterém si firmy nedrží téměř žádné hmotné zásoby, považoval za nejlepší způsob, jak provozovat výrobu. Jenže JIT je postaveno na hladkém fungování světové dopravy a ta přestala fungovat. Důsledkem je kaskáda problémů v celém výrobním řetězci lidstva. Letošní předvánoční sezóna bude asi o něco slabší než ty předešlé. V levicově intelektuálních kruzích to nejspíš budou oslavovat jako nezbytnou redukci konzumerismu, ale fakt je, že ani Amazon, ani Alza na tomto problému nezkrachují. Problémy budou mít spíš menší e-shopy a kamenné obchody, pro které je nákupní sezóna v listopadu a prosinci dost zásadním prvkem pro holé přežití. A Česká republika s danou situací zase jednou nemůže téměř nic dělat. Musíme čekat, než se „sraženiny“ v cévním řečišti světového obchodního systému pozvolna “rozpustí”, což bude nějakou tu dobu trvat. Na tom moři se to pozvolna zlepší, jak vstoupí do hry nové lodě a nové kontejnery. Problém s úbytkem profesionálních řidičů zde na souši je o něco horší, mimo jiné proto, že je to hodně regulovaná činnost. Tady je vlastně jedno možné opatření, které by ČR mohla udělat: usnadnit výchovu nových řidičů z povolání a tiše doufat, že všichni po absolvování autoškoly neutečou do bohatších států. Ach ano, a nevzbuzovat v mládeži dojem, že kamion je Belzebubův vynález ničící planetu. Zatím se bez nich v té logistice neobejdeme. Kdo že to má v nové vládě dostat do ruky ministerstvo školství?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-06-14 10:00:00

Gaza: Představitel Hamásu tvrdí, že nikdo neví, kolik zbývajících rukojmích je naživu

 Nedostatek paliva tlačí nemocnice v Gaze na "pokraj kolapsu", varuje charitaCharitativní organizace ActionAid varovala, že nedostatek paliva tlačí nemocnice v Gaze na "pokraj kolapsu" a lidé čelí dehydrataci, nemocem a hladovění.Dr. Mohammad Salha, zastupující ředitel nemocnice al-Awda v severní Gaze, uvedl, že nedostatek paliva ovlivňuje řadu služeb v nemocnici. V hlasové zprávě ActionAid sdělil:    Od 22. dubna [až dosud] palivo a zdravotnický materiál a léky neposkytují, protože izraelská [armáda] odmítla palivo a zdravotnický materiál [vpustit]. Nemocnice je tedy [již] více než 50 dní bez paliva a zdravotnického materiálu a palivo, které přivážejí, vystačí [pouze] na dva týdny.    [V důsledku toho] snižujeme počet zásahů a nepoužíváme velké generátory. Malé generátory spouštíme pouze na dobíjení baterií. A [na nich] provádíme operace spojené se záchranou života."Salha uvedl, že nedostatek paliva ovlivnil řadu služeb, včetně porodnických a gynekologických služeb nemocnice. Popsal, že operační sál nemocnice "nefunguje na plný výkon".Postižena je také naše laboratoř. Nemůžeme provádět mnoho analýz, které se týkají ortopedických rozborů [a] máme co do činění s mnoha pacienty ... 70 % lidí, kteří [jsou] postiženi z izraelské agrese, potřebuje ortopedickou operaci."ActionAid uvádí, že pouze 17 nemocnic v Gaze je nyní částečně funkčních a palestinské ministerstvo zdravotnictví varovalo, že by mohly být vyřazeny z provozu, pokud okamžitě nedostanou další palivo. Charitativní organizacePodle palestinské tiskové agentury Wafa zdravotnické zdroje varovaly, že jediné kyslíkové stanici v oblasti města Gazy hrozí, že bude kvůli nedostatku paliva odstavena.Riham Jafari, koordinátor propagace a komunikace v organizaci ActionAid Palestine, uvedl: "Palivo je naprosto zásadní pro udržení infrastruktury potřebné k udržení života v Gaze v chodu. Je šokující, že nemocnice musí kvůli nedostatku paliva omezovat své služby a že život zachraňující zařízení mohou být vyřazena z provozu.Proud pomoci, který v současné době do Gazy přichází, zdaleka nestačí na pokrytí obrovské a stále rostoucí humanitární potřeby.Požadujeme, aby byl okamžitě znovu otevřen hraniční přechod Rafáh, aby byl umožněn nerušený přísun další pomoci a pohonných hmot do Gazy a aby byla zaručena bezpečnost humanitárních pracovníků, kteří pomoc distribuují. Nadále naléhavě žádáme všechny strany, aby se okamžitě dohodly na trvalém příměří." žní sítě".

Čas načtení: 2024-06-18 11:00:00

Nedostatek IT zaměstnanců zpomaluje českou ekonomiku. Řešením jsou externí specialisté

Praha 18. června 2024 (PROTEXT) - V IT a komunikacích se české firmy dlouhodobě potýkají s problémem sehnat IT pracovníky. Více než polovina společností uvádí už několik let po sobě, že je pro ně velmi obtížné naplnit volné pozice v IT. Situace v ČR je dlouhodobě horší než průměr EU, a to až o 8-16 procentních bodů v posledních letech. Navíc firmy v posledních měsících požadují po zaměstnancích fyzickou přítomnost na pracovišti, čímž ještě více upevňují svůj problém najít kvalifikované zaměstnance.Podle Deloitte nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců zpomaluje růst českých společností, zvyšuje zátěž na stávající pracovníky a způsobuje firmám růst nákladů na platy a benefity. V této situaci nachází mnoho firem úlevu právě v outsourcingu, což potvrzuje i společnost vshosting, přední poskytovatel hostingových služeb. "Shánět vlastní IT experty je nákladné, zatěžující a navíc extrémně zdlouhavé. Stále více firmám se vyplatí řešit IT externě," říká obchodní ředitel firmy vshosting, David Lintimer.Outsourcing IT služeb se ukazuje jako efektivní řešení, které firmám umožňuje využívat kvalitní služby za výhodnějších podmínek, čímž se zmírňují náklady spojené s náborem a udržením kvalifikovaných IT odborníků.Firmy pociťují největší nedostatek u vysoce kvalifikovaných zaměstnanců. Proto se více zaměřují na nábor absolventů a jejich rychlé začlenění do pracovního procesu. Přesto čerství absolventi nemohou konkurovat expertům – obzvláště v IT – s několikaletými pracovními zkušenostmi. Získat však takového zaměstnance je skoro až nemožné, a proto je outsourcing externích specialistů na poli vývoje softwaru, webů a správy serverů, vhodnou a často i výhodnou volbou.U firem, které dlouhodobě hledají nové zaměstnance, si můžeme povšimnout tendence k volnější pracovní době a ke zkráceným úvazkům, které jsou přínosné obzvláště pro zaměstnance vracející se z rodičovské dovolené. I přesto však hledání a náhrada zaměstnanců s vysokou či velmi specifickou kvalifikací zůstává obtížná.Nedostatek IT odborníků na trhu práce je dlouhodobým problémem. Outsourcing, obzvláště v IT sféře, se stává stále běžnější. Firmám to pomáhá vyrovnat se s nedostatkem kvalifikovaných zaměstnanců a zvyšovat jejich konkurenceschopnost. "Péči o serverovou infrastrukturu a cloudové potřeby je pro 95 % firem lepší outsourcovat, protože získají kvalitnější službu za výhodnějších podmínek," dodává Lintimer. Společnost vshosting~ je největším poskytovatelem prémiového hostingu v České republice. Vznikla v roce 2006 a k dnešnímu dni pečuje o více než 8 000 serverů českých i zahraničních internetových projektů. Mezi internetové servery, kterým zajišťuje vshosting~ provoz, patří například internetové obchody GymBeam, Košík.cz, Notino, Pilulka a stovky dalších, ale i technologické společnosti jako Shoptet nebo Shopsys. Firma vshosting~ hostuje více než 50 % českého a slovenského e-commerce trhu a disponuje vlastním datacentrem. Více informací najdete zde. Zdroj: Martin MocČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Kvalitní spánek je důležitější, než si myslíme

Světová spánková společnost zvyšuje povědomí o poruchách spánku a prevenci těchto poruch a usiluje o snížení dopadu problémů se spánkem, jehož význam zejména v současné době koronavirové pandemie, kterou provází i vyšší incidence duševních poruch, narůstá. Problémy se spánkem ohrožují zdraví nebo kvalitu života až 45 procent světové populace. Projevy špatného spánku jsou široké, od únavy, svalového napětí, palpitací, bolesti hlavy až po poruchy nálad, podrážděnost, poruchy sociálních profesních aktivit a celkové snížení kvality života. V dětství jsou pak typické poruchy školní výkonnosti, pozornosti a behaviorální poruchy. Ačkoli pravidla správné spánkové hygieny jsou většině populace známa, zdaleka ne každý, kdo trpí problémy se spánkem, je dodržuje. Přitom důsledky mají jednak dopad zdravotní (kardiovaskulární, metabolická a psychiatrická onemocnění), jednak sociálně‑ekonomický, který je spojen s nižší pracovní produktivitou a třikrát až pětkrát delší rekonvalescencí. Např. v USA jde 20 procent dopravních nehod na vrub právě špatného spánku. Přes to všechno, jak ukazují průzkumy, zejména v mladším věku zhruba polovina populace doporučený čas spánku nedodržuje. „Podle výsledků vědeckých studií bychom měli spát ideálně sedm až osm hodin denně. Spíme‑li výrazně méně nebo více, je většinou něco špatně. Prováděné studie dokazují, že lidé, kteří spí pravidelně mezi sedmi a osmi hodinami denně, mají podstatně nižší riziko výskytu onemocnění, která nám zkracují věk (hlavně kardiovaskulární a metabolická onemocnění). Naopak ve vyšším riziku jsou ti, kteří spali méně než šest hodin, ale i ti, kteří spali déle než osm hodin denně. Nejdůležitější ale je spát tak dlouho, abychom byli odpočatí a vyspalí,“ uvedl ve své přednášce neurolog MUDr. Martin Pretl, CSc., z Neurologické ambulance a Spánkové poradny Inspamed v Praze. Jak vysvětluje, chronická nevyspalost např. zvyšuje chuť na jídlo, zejména sladkosti, což je spojeno s vyšším kalorickým příjmem a narůstajícím rizikem obezity, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. V souvislosti se zdravým spánkem odborníci zdůrazňují pravidla spánkové hygieny. Pokud ani jejich dodržování problémy s nespavostí nevyřeší, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být v první linii praktický lékař, poté somnolog, ev. jiný specialista. Poruchy dýchání ve spánku Jak vysvětluje MUDr. Samuel Genzor z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FN Olomouc, za zásadní narušení kvality spánku může být zodpovědná i některá z poruch dýchání ve spánku. K nejčastějším patří syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA), kdy dochází k přerušení toku vydechovaného vzduchu na více než deset sekund. Je‑li počet zástav dechu mezi pěti a patnácti za hodinu, jedná se o lehkou OSA, při 15–30 jde o středně těžké onemocnění vyžadující léčbu např. přetlakovou ventilací. Překročení 30 a více zástav dechu za hodinu spánku znamená těžký syndrom OSA. Jak lékař varuje, toto onemocnění má vliv na téměř celý organismus, ovlivňuje srážlivost krve, krvetvorbu, fungování CNS, kardiovaskulárního systému, metabolismu, urogenitálního systému a samozřejmě s sebou nese i sociální důsledky. Spánková apnoe výrazně narušuje strukturu spánku, který, ač může být i poměrně dlouhý, není dostatečný. Nedostatek spánku, obezita a spánková apnoe jsou rizikové faktory pro: 1. Poruchy CNS Repetitivní hypoxémie a četná mikroprobuzení, ke kterým při OSA dochází, vedou ke zvýšené spavosti a únavě, což má za následek více úrazů, zejména dopravních nehod. Důsledkem je také zvýšená incidence cévních mozkových příhod, častější a časnější nástup demence a zvýšená prevalence deprese. 2. Kardiovaskulární systém Většina pacientů s OSA má arteriální hypertenzi, častá je ale také farmakorezistentní hypertenze, vyšší je i incidence ischemické choroby srdeční a arytmií, např. fibrilace síní. 3. Metabolismus Častěji dochází k hyperglykémii (a diabetu 2. typu), hyperlipidémii a hyperurikémii. 4. Urogenitální systém Vyšší je prevalence nykturie (noční močení), častěji dochází ke snížení libida a erektilní dysfunkci. Počet pacientů se spánkovou apnoe se odhaduje na dvě až čtyři procenta dospělé populace. Tomu bohužel neodpovídá počet spánkových laboratoří v ČR, kde se tímto problémem primárně zabývají. Proto je snahou posílat na tato pracoviště jen takové pacienty, u nichž se OSA velmi pravděpodobně vyskytuje. K tomu pomáhá screening a zaměření se na cílové skupiny, kde typickým pacientem je starší obézní muž. Využíván je mezinárodní dotazník Epworthské škály spavosti (hodnotí pouze spavost) nebo dotazník STOP‑BANG, hodnotící typické příznaky a faktory spojené se zvýšenou incidencí OSA (chrápání, únava, pozorovaná zástava dechu, vysoký TK, vysoké BMI, vyšší věk, široký krk a mužské pohlaví). Další možností screeningu je limitovaná ambulantní noční monitorace spánku. Ve spánkové laboratoři je pak diagnostika upřesněna za pomoci např. polygrafie nebo polysomnografie, kdy je současně měřena i aktivita mozku. „Nejčastěji indikujeme konzervativní léčbu, kdy na prvním místě pacienty s nadváhou povzbuzujeme ke snížení hmotnosti a úpravě životního stylu, zejména omezení alkoholu a hypnotik. V neposlední řadě je zde ale i léčba pozitivním přetlakem, kdy je vzduch vháněn do dýchacích cest. Přetlaková ventilace zlepšuje kvalitu spánku, denní pozornost a celkovou kvalitu života. Zároveň snižuje krevní tlak a některé studie potvrzují i snížení kardiovaskulárního rizika,“ popisuje MUDr. Genzor. Jak však dodává, nedojde‑li zejména u obézních pacientů k výrazné redukci hmotnosti, tuto léčbu, která podstatu problému neléčí, jen v době užívání odstraňuje zástavy dechu, je nutno považovat za celoživotní. Kolem deseti procent pacientů tuto terapii ale netoleruje. V případě neobézních pacientů při anatomické překážce v dýchacích cestách je někdy možná i chirurgická léčba (septoplastika, adenotomie nebo uvuloplastika). Častým problémem je i chrápání, které je způsobeno zúžením dýchacích cest. Více se objevuje u obézních, zhoršuje se s věkem a negativní vliv má např. požití alkoholu. Chrápání může nejen obtěžovat okolí, ale časem se může zhoršit až do obstrukční spánkové apnoe. Prevencí je i zde správná spánková hygiena a v případě nadváhy redukce hmotnosti. Při obtěžujícím chrápání je vždy vhodné doplnit i ORL vyšetření. MĚLI BYSTE VĚDĚT... Pravidla spánkové hygieny Nepít kávu, černý, zelený čaj, kolu apod. nejlépe 4–6 hodin před ulehnutím Večer vynechat těžká jídla, poslední jídlo konzumovat optimálně 3–4 hodiny před ulehnutím Po večeři neřešit důležité věci, zaměřit se na příjemnou, relaxační činnost Lehká procházka po večeři může přispět k usínání, náročnější cvičení zařadit již před večeří a vyhnout se mu 3–4 hodiny před spánkem Nepít večer alkohol, sice usnadní usnutí, ale zabraňuje hlubokému spánku Před usnutím nekouřit, nikotin stimuluje V místnosti na spaní minimalizovat hluk a světlo a upravit teplotu na 18–20 °C Uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu, u toho, kdo má potíže se spánkem, by se doba neměla lišit o více než 15 minut Postel a ložnici užívat pouze ke spánku a pohlavnímu životu, odstranit z ložnice televizi, v posteli nejíst atd. Pobyt v posteli omezit na nezbytně nutnou dobu, v posteli se zbytečně nepřevalovat, postel neslouží k přemýšlení   Nespavost očima psychiatra I podle MUDr. Jakuba Vaňka z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc je spánek nezbytný pro lidský organismus, který jej potřebuje k integraci všech procesů mozku. Z pohledu somnologa se toho totiž ve spánku děje více než v průběhu celého dne. Dochází během něj nejen ke kontrole tělesných funkcí a systémů, ale také k ukládání paměťové stopy. Přesto jeho průměrná doba klesá. Zatímco ještě v 60. letech jsme spali v průměru 7,5–8 hodin, dnes je to 6,5–7 hodin. „Podílejí se na tom různé sociologické a psychologické fenomény. Jedna z jednodušších teorií je, že dnes máme mnohem více podnětů, kterým se můžeme věnovat, a tudíž často aktivně odkládáme spánek a snažíme se víc vyplnit čas a žít život naplno. To ale často vede k tomu, že si můžeme poškodit zdraví,“ varuje MUDr. Vaněk. Spánek je aktivně řízen dvěma procesy, cirkadiánním rytmem a homeostatickým procesem. U průměrného českého člověka, který vstává cca mezi šestou a osmou hodinou, se tyto dva procesy setkávají mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v tu dobu bychom měli být schopni přirozeně usnout. Jak MUDr. Vaněk vysvětluje, u jižních národů zvyklých na polední siestu se homeostatický proces přeruší, dojde k doplnění části energie během dne a následně se pak posouvá i doba nočního spánku. V lidské kultuře je typický monofázický spánek, dvou‑ nebo trojfázový spánek je běžný spíše pro vývoj, tedy dětství a dospívání. Současné výzkumy ukazují, že mozek v průběhu spánku, zejména v REM fázi, cíleně prochází veškeré informace uplynulého dne a z nich selektivně vybere cca 25 procent, které uloží. Co a proč si pamatujeme, je cílem dalšího bádání. Jisté však je, že v průběhu spánku klesá koncentrace odpadních látek v mozku, což je dáno např. tím, že se zvětšují prostory mezi buňkami, což umožňuje plynulejší odstranění odpadních látek z mozkomíšního moku a jejich vylučování např. močí. V průběhu spánku dochází i u dospělého člověka k nárůstu koncentrace růstového hormonu, což má vliv na svalovou a buněčnou regeneraci. Spánek také podporuje neuroplasticitu mozku a tvorbu learning synapsí. V průběhu roku zažije epizodu přechodné nespavosti na 50 procent populace, přitom primární nespavostí bez vazby na jiné onemocnění trpí cca šest procent lidí. Častější je nespavost u lidí starších 65 let, i když pro přibývající věk je typický kratší a přerušovaný spánek. K příznakům nespavosti patří: únava, nedostatek energie, poruchy paměti, zpomalenost, snížená pozornost, napětí, úzkost, podrážděnost, pozdní usínání, brzké probouzení, mikrospánky, usínání při jednotvárných činnostech. Objektivní známky nespavosti lékař určuje na základě anamnézy, spánkového deníku, dotazníkového šetření a polysomnografie. Nejčastější příčiny nespavosti: stres, nadměrná psychická zátěž, nepravidelný spánkový režim, změna přirozeného biologického rytmu, psychické poruchy, špatné prostředí pro spánek, léky a návykové látky, nemoc a zvláště bolest, nedostatek pohybu během dne, naučená psychofyziologická nespavost, paradoxní nespavost. Léčba nespavosti spočívá vždy především v odstranění její příčiny, tedy tlumení bolesti, úpravě návyku, léčbě duševního onemocnění (úzkost, deprese). Důležité je naučit se pracovat se stresem (relaxace), upravit životosprávu, životní styl a omezit konzumaci stimulujících a návykových látek. Léky jsou až na výjimky pouze přechodné řešení a pomoc k překonání nejakutnějších obtíží. Jak doporučují i odborné guidelines Psychiatrické společnosti ČLS JEP pro léčbu insomnie, první léčebnou modalitou je kognitivně behaviorální terapie (KBT). „Například i britský NICE (National Institute for Health and Care Excellence) doporučuje v první linii léčby jednoznačně KBT. Praktický lékař pošle pacienta k psychologovi nebo doporučí aplikaci se státem garantovaným kursem pro nespavost. Teprve pokud nic z toho nezabere, jsou předepisovány léky,“ říká MUDr. Vaněk s tím, že KBT je zaměřena na chování a pracuje s návyky a zlozvyky jedince. Psychoterapeutické postupy jsou účinné u 70–80 procent pacientů v péči praktického lékaře. Ve farmakoterapii se k léčbě nespavosti předepisují hypnotika 3. generace, jejichž užívání je ale přechodné (max. 4 týdny), mají řadu nežádoucích účinků a jsou spojena se vznikem závislosti. Další možností jsou anxiolytika a antihistaminika 1. generace, která jsou předepisována především u nespavosti s úzkostnou složkou. „Lepší volbou, která je zvláště v psychiatrii preferována, je léčba antidepresivy, kde pro nespavost stačí velmi nízká, a tudíž bezpečná dávka. Výhodou je, že zde nevzniká závislost a je možné jejich dlouhodobé užívání, včetně užívání podle potřeby. Předepisována mohou být i praktickým lékařem,“ říká MUDr. Vaněk. Alternativní možností je i léčba melatoninem, syntetickým hormonem účastnícím se cirkadiánních rytmů, který je vhodný zejména u lidí nad 55 let, je nenávykový a velmi bezpečný i u pacientů s dalšími civilizačními chorobami. Hodnocení efektu této terapie ale nastává až po 13 týdnech léčby. Jak se odborníci shodují, správný spánek je nedílnou součástí zdravého fungování našeho organismu a podle toho by mu měla být věnována i patřičná pozornost.   K VĚCI... Co možná o spánku nevíte Po 16 hodinách vzhůru je reakční doba a funkčnost mozku rovna 0,5 promile v krvi. 12 % lidí sní černobíle. Před vynálezem televize byl poměr opačný, jen 1/3 lidí snila barevně. Žirafa spí necelé dvě hodiny denně, oproti tomu netopýr hnědý téměř 20 hodin. Delfíni a velryby spí jen napůl – jedna hemisféra je vždy vzhůru. Organismus dříve zemře na spánkovou deprivaci než nedostatkem jídla. Člověk je jediný savec, který vědomě oddaluje spánek. Zdroj: MT

Čas načtení: 2023-07-10 13:06:57

Problémy se závlahou a jejich řešení: Jak se vypořádat s nedostatkem vody či přebytečnou vlhkostí?

Péče o zahradu je vysoce závislá na správné závlaze. Nicméně, i při pečlivém plánování a používání zavlažovacích systémů se mohou vyskytnout problémy, které ovlivňují dostupnost vody pro vaše rostliny. Nedostatek vody a přebytečná vlhkost jsou dvě nejčastější komplikace, se kterými se zahradníci potýkají. Nedostatek vody Nedostatek vody může být způsoben suchem, vysokými teplotami, nedostatečnou závlahou nebo nedostatečnou kapacitou […] The post Problémy se závlahou a jejich řešení: Jak se vypořádat s nedostatkem vody či přebytečnou vlhkostí? appeared first on Domácí kutil.

Čas načtení: 2021-05-12 08:49:11

Čipový hladomor

Na trhu je nedostatek počítačových čipů. Na rozdíl od toaletního papíru nelze úplně snadno zvýšit jejich výrobu. Co s tím? Světové automobilky si stěžují na nedostatek čipů. Problém dorazil i do České republiky, kde Škoda Mladá Boleslav začala „odkládat“ nedodělané vozy na pronajatou plochu letiště v Hradci Králové; k jejich dokončení scházejí čipy. Zdražily i některé počítačové součástky, třeba grafické karty. Svět se zajímavým způsobem změnil. Dříve se za kritickou součást ekonomiky považovala ropa, na jejíž produkci a dovozu byly nejvyspělejší státy světa silně závislé. Nedávné dějiny Perského zálivu podle toho také vypadaly, jedna invaze a válka střídala druhou. Dnes to vypadá, že ropu na seznamu nejdůležitějších obchodovatelných komodit světa vystřídaly právě čipy. Na rozdíl od ropy ovšem nelze nedostatek čipů řešit jejich těžbou v Texasu či v obou Dakotách. A největší producent světa sídlí a vyrábí v místě, které z hlediska světové politiky taky není zrovna poklidnou zahradou. Na Tchaj-wanu. (Některé továrny TSMC jsou i mimo Tchaj-wan, ale know-how a výroba nejpokročilejších modelů se koncentruje právě tam.) Velice zajímavá situace, není-liž pravda? Budou z toho další invaze a války, nebo budou velmoci chodit kolem největších továren po špičkách? Automobilky zaspaly Omezíme-li se konkrétně jen na automobilky, ty si za svoji situaci mohou tak trochu samy. Loni totiž zrušily velkou část svých objednávek čipů, protože se v covidové epidemii obávaly poklesu odbytu nových aut. A protože princip dodávek „Just in Time“ (JIT) je v automobilové branži svatý, neměly zásoby pro okamžik, až se výroba zase obnoví. Jenže JIT vyrostlo v dost specifických podmínkách, kdy gigantická automobilka může svým subdodavatelům nadiktovat, co se jí zachce, a oni nejsou v pozici něco namítat. Vyrábíte-li nějakou vysoce specializovanou součástku pro jeden koncern, má vás ten koncern obchodně v hrsti, i když jste formálně nezávislé s. r. o. A zavolá-li vám jejich manažer a řekne „skákat“, budete skákat pěkně podle rozkazu; snaživější typy si rovnou pořídí trampolínu. Velké automobilky zkrátka nejsou příliš zvyklé slyšet od svých dodavatelů slovo „ne“. Najednou si zvykat musejí, protože když teď zase stoupla poptávka po autech, přišly automobilové firmy za výrobci čipů a zjistily, že … kapacita výroby je plně vytížená, protože o co menší byla poptávka po autech, o to více se za epidemie prodalo počítačového vybavení všeho druhu. „Čipaři“ mají zákazníků plno, sotva je stíhají uspokojovat, a automobilové továrny se musejí zařadit do fronty a čekat, až se výrobní linky zase uvolní. S vyhlídkou na dodávky čipů až za dlouhé měsíce. Přitom je zajímavé, že zrovna Toyota, která svého času koncept „Just in Time“ razila jako první, s nedostatkem čipů zatím problém nemá. Má totiž svoje vlastní rezervy. Příčina je ta, že po japonském cunami roku 2011 měli v Toyotě svoje vlastní zásobovací problémy, které zbytek světa neřešil. Po jejich zvládnutí prostudovali svoje zásobovací řetězce, identifikovali všechna slabá místa a došli k názoru, že mít zásobu čipů pro strýčka Příhodu je dobrá věc. A to se jim nyní velice vyplatilo. Nejmodernější čipy vyrábějí jen dvě firmy Můžeme se jemně posmívat krátkozrakým automobilkám, ale fakt je, že v problémech nejsou zdaleka samy. Vězí v něm i spousta dalších podniků. Aniž by to bylo navenek moc vidět, různé dříve mechanické součástky (termostaty, časovače, spínače) byly během posledních dvaceti let nahrazeny elektronikou. Pro dopravního inženýra z roku 1960 by určitě bylo překvapením, kolik čipů má dneska taková moderní tramvaj, a že jsou potřeba i k elementárním úkonům typu otevírání dveří. To samé se týká vysavačů, varných desek, praček, toustovačů atd., atd. Dříve kompletně mechanické stroje se změnily ve specializované roboty, i když jejich vnější forma zůstala podobná. Někteří inženýři ten vývoj chválí, jiní zase říkají „starý dobrý parní stroj“, ale vesměs se shodují na tom, že je to globální trend, se kterým se nedá nic moc dělat. Tím pádem teď vázne výroba spousty produktů. U současného nedostatku čipů by se dalo teoreticky čekat, že se tu otevře brána pro další konkurenty – výrobce, kteří využijí zvýšené poptávky a růstu cen k tomu, aby začali dodávat. Prakticky zůstaly v elitní skupině výrobců těch nejmodernějších čipů už jen dvě firmy – korejský Samsung a tchaj-wanská TSMC. Třetí možný kandidát, americký Intel, poněkud technologicky pokulhává, i když teď v Intelu vyměnili ředitele a pokusí se zpoždění zase dohnat. Všichni ostatní výrobci hrají druhou a nižší ligu. Proč? Protože vyrábět čipy, zvlášť ty špičkové, vyžaduje vložit obrovskou finanční investici do továrny, jejíž vybavení každých pár let zastará, a ještě navíc sehnat kvalitní inženýry se zkušenostmi z praxe, kterých se po světě nepoflakují žádné stovky a tisíce, a které, když už vůbec hledají novou práci, se vám samozřejmě nejprve pokusí „vyfouknout“ právě ten Samsung, TSMC nebo Intel. To jsou tak masivní překážky pro vstup na trh, že je jen tak někdo nepřekoná. Stojí za povšimnutí, že v té nejvyšší kategorii výrobců čipů zatím nefiguruje žádná čínská firma; patrně je postup na tuto úroveň těžký i pro Čínu, která má zdrojů dost. Bohužel tam není ani žádná firma evropská, i když drobnou útěchou může být, že aspoň supersložité vybavení pro EUV litografii se vyrábí v Nizozemsku. Intel prý nedávno nabídnul EU, že postaví továrnu na čipy na evropské půdě, pokud na ni dostane dotaci osm miliard eur. V Americe, která začíná být ze strategické situace také poněkud nervózní, investuje Intel do dvou továren 20 miliard dolarů. Ochrání Tchaj-wan výroba čipů před Čínou? Zajímavá otázka je, nakolik by stavba nějaké nové továrny na opačném konci světa vůbec proti této strategické závislosti pomohla. Toto není pěstování kaučukovníku, které se dá provozovat nezávisle na zbytku světa. Výroba čipů má také svůj vlastní logistický řetězec, který se vesměs koncentruje v jihovýchodní Asii, protože právě zde se nacházejí ty současné továrny. Kdyby se tam přece jen něco semlelo, dokázala by izolovaná továrna na jiném kontinentě vyrábět i nadále, aniž by z krizové oblasti něco důležitého dovážela? Těžko říci; i technologický gigant Apple narážel při pokusu vyrábět notebooky Mac Pro v Americe na takové detaily, jako že nikdo z amerických výrobců nebyl schopen dodat určitý typ šroubků v adekvátním množství. Zjišťovat něco takového až pod tlakem krize by jistě byla velká zábava. Na druhou stranu, ono to z hlediska těch velmocenských vztahů mezi Čínou a Amerikou může být i dobře. Tenhle druh křehkosti obchodních řetězců funguje oběma směry. Pokud víte, že nějakou tu fabriku musíte dobýt zcela netknutou včetně lidí, a víte také to, že protivník ji v případě hrozící porážky zničí a ty lidi si bude hlídat, máte důvod se do té invaze nepouštět a omezit se na obvyklé diplomatické výhrůžky. Na třetí stranu, když se člověk podívá, jak svého času Německo a Rakousko-Uhersko vklopýtaly do první světové války, i když věděly, že jim hrozí odříznutí od světového námořního obchodu, a tím pádem od 90 procent zdrojů planety, tak ten racionální optimismus není možná úplně na místě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-19 07:46:52

Jak bude vypadat svět po koronavirové infekci?

Epidemie koronaviru není ještě zdaleka za námi. Zajímavé je ale zamyslet se nad jejími dlouhodobými efekty. V současné chvíli podléhá v Číně nějaké formě omezení pohybu zhruba 500 milionů lidí. (Pomalu začíná dávat smysl počítat to na procenta z celého lidstva, což?) Jedna věc je ovšem epidemie sama – té se v dnešním článku věnovat nechci. Druhá její následky v dnešním propojeném světě. Jaké můžou být? Hrozí nedostatek důležitého zboží Ekonomicky tvoří Čína 12 procent globálního exportu, i když v posledních letech už tento podíl neroste. Jenom země EU dovezly roku 2018 z Číny zboží za 400 miliard eur. Jakýkoliv výpadek v produkci čínských továren nebo v práci přístavů se tedy musí poměrně rychle projevit nedostatkem určitých druhů zboží. Řekněme v řádu týdnů. V e-mailu z Číny, který jsem zachytil na Redditu a nemohu garantovat jeho pravdivost ani úplnost, se píše: „Prosím vezměte na vědomí, že současná situace v Číně povede k prodloužení našich dodacích lhůt a dostupnosti produktů. V tuto chvíli nemůžeme potvrdit žádné nové objednávky na rok 2020. Dodávky již sjednané budou opožděny o 10 až 12 týdnů, případně déle, v závislosti na tom, jak se bude vyvíjet současná situace s koronavirem.“ Už loni se ve Spojených státech – EU o tom moc slyšet nechtěla – dost často skloňovalo slovo decoupling, neboli opětovné oddělování zásobovacích řetězců od čínských výrobců. (A Forbes před tím varoval.) Pro Trumpovu administrativu je to politicky zajímavý projekt, protože případný přesun výrobních kapacit zpátky na americký kontinent by jistě jeho voliči z rust beltu ocenili. Druhá, z hlediska Washingtonu minimálně stejně důležitá motivace, je zkomplikovat Čínanům jejich mocenské ambice ve zbytku světa. Pro decoupling udělal koronavirus nejspíš daleko více než hlasité pošťuchování na nejvyšší úrovni, při kterém ani Čína, ani USA nechtěly zajít moc daleko. Poprvé za mnoho let hladkého fungování globální obchodní výměny existuje reálná možnost, že zavládne nedostatek důležitého zboží, například chemických surovin pro výrobu léčiv. I firma Apple pochybuje o tom, že se jí po výpadku výroby iPhonů v čínské továrně Foxconn podaří dosáhnout plánovaných tržeb. A někteří výrobci aut jsou nuceni se popasovat se skutečností, že jejich továrny stojí právě v „zavřeném“ velkoměstě Wu-chanu. Otázka je, k jakému druhu evolučního tlaku na trhu to povede. Lépe se budou mít ty firmy, které se stihly aspoň trochu předzásobit. Kdo příliš spoléhal na just-in-time delivery, může toho zpětně litovat. Tenhle druh optimalizace až na hranu často tlačí manažeři kvůli „katování kostů“, aby se mohli pochlubit před akcionáři, že nikde nic zbytečně neleží ve skladech. Jenže v nouzi je lepší, když máte rezervy, než když fungujete jako průtokový ohřívač. Výroba samotná je dnes hodně automatizovaná, hodně produktů projde výrobní linkou bez toho, aby se jich dotkla lidská ruka. Kdyby šlo jenom o výrobu, hodně továren by mohlo fungovat skoro bez lidí. Lidská pracovní síla se koncentruje spíš na samotném konci – kontrola kvality, balení, logistika. Tam se ta současná čínská karanténa projeví největšími problémy. Kdo tyhle procesy dokáže aspoň trochu automatizovat, bude mít zase výhodu. Je možné, že uvidíme tlak na to, nasadit roboty i do balení a expedice. No a konečně tu máme téma cestování a vůbec toho, co všechno se odehrává v reálném světě a co virtuálně. Letecký provoz v Číně prudce poklesl a doufám, že se jednoho dne dočkáme vyčíslení, jestli epidemie koronaviru měla na počet pasažérů větší účinky než aktivity příznivců Grety Thunbergové zvané flygskam. (Snad se v tom nikdo neinspiruje!) Obchodní setkání se přesouvají online, školní vyučování také. Je možné, že už tam zůstanou i po odeznění epidemie. Zajímavá historická paralela – nic nebránilo kolem roku 1900 nějakému masivnějšímu nástupu žen do moderního pracovního procesu. Vzdělání měly, ruce a nohy měly, jen jít do kanceláře (nebo i do fabriky). Jediná skutečně silná bariéra byla ta, že se to nikdy nedělalo, zvlášť v hodně konzervativních společnostech, jako byla ta britská. Ale když vypukla první světová válka, začal být v bojujících státech takový nedostatek mužů, že společenské tabu padlo skoro přes noc. Válka skončila za čtyři roky, ale od sociálních změn, které způsobila, už nebylo cesty zpět. Podobně bych čekal, že i dnešní situace přinutí některé firmy, školy atd. uvažovat nad tím, jak maximum své činnosti realizovat na dálku, po internetu. Nejvíc samozřejmě v Číně, ale odtamtud se to bude šířit. Nevím ale, jestli z toho mám mít radost. Dlouhé dojíždění je sice ubíjející, ale na druhou stranu, pokud se i škola nebo práce postupně přestěhují do virtuálního prostoru, kdy a kde ještě potkáte živého člověka? Nepovyšujme zaslepenost na společenskou normu Na začátek druhého tématu, kterého bych se chtěl dnes dotknout, se ještě musím vrátit na Twitter. Můj poslední článek narazil na nesouhlas Ivana Pilipa, který se vyjádřil k „článkům tohoto typu“ ještě o něco obecněji. Pominu-li formulaci podrývání důvěry, která mi trochu nahání husí kůži (vnímám ji totiž dost podobně jako podvracení republiky z totalitních dob), mám za to, že jde o zásadní nepochopení toho, jak demokracie a svobodná společnost obecně fungují. Respektive toho, co je jejich skutečně silnou stránkou. Demokracie sama o sobě neprodukuje nijak důvěryhodné politiky ani instituce. Zvolit lze libovolného pablba, ten si s sebou do úřadu může přivést další pablby jako věrné podřízené; a v různých vězeních světa sedí dost politiků, kteří byli do své funkce řádně zvoleni a následně se začali věnovat kriminální činnosti. Demokracie není dokonce ani garantem hospodářské prosperity. Taková Itálie je demokratický stát a stagnuje, Čína nikoliv a rostla nonstop po celou generaci. Co ale demokracie má a autoritářské režimy nemají, je právě ta možnost projevit veřejně nedůvěru vůči mocným lidem, institucím i různým rádoby svatým principům, aniž by vás za to stihl trest. Nebo by aspoň měla mít. A tím pojmem trest nemyslím jenom trest podle trestního zákoníku, ale i různé jiné tresty, třeba vyhození z práce. Kverulanti všeho druhu fungují v demokraciích jako imunitní systém, který se snaží zabránit tomu, aby průseroví jedinci, struktury či ideologie zatáhli zemi někam, odkud už není návratu. Čím více bude jejich činnost omezována, tím větší riziko, že další generace bude nucena řešit neřešitelné problémy – kterým se přitom dalo předejít, kdyby se zaslepenost nepovýšila na žádoucí společenskou normu. I demokratické státy mají někdy tendenci zabíhat nepříjemně blízko ke hraně represe vůči nežádoucím myšlenkám. Abychom nechodili na jiný kontinent, tak současný nepotěšující stav Švédska je dán mj. tím, že kolem kritiků azylové a migrační politiky byl svého času zbytkem tzv. slušné společnosti vybudován sanitární kordon – nikdo se s nimi nebavil, protože Švédsko je přeci vstřícná, světu otevřená humanitární velmoc (pojem hlásaný tehdejším ministrem zahraničí Carlem Bildtem). Teprve tlak reality přiměl švédskou vládu na konci roku 2015 k tomu, aby prudce zařadila zpátečku. I potom trvalo zbytku politické scény ještě pět let, než se začali se Švédskými demokraty aspoň opatrně bavit. Nemohli si aspoň část těch dnešních problémů ušetřit, kdyby nenechali svoje kritiky dlouhá léta mluvit do hluché zdi? Toť se ví, že mohli. (Ejhle, článek z Respektu na podobné téma.) Sousední Dánsko si taková šílená tabu neukládalo a dnes je na tom o dost líp. Ono, když už to rozebíráme, na tento druh krátkozrakého myšlení se dá dost běžně narazit i mimo státní sféru, u soukromníků. Je to obecně lidský problém: snaha zachovat si tvář i v situacích, které jsou ve skutečnosti ztracené. Dovolte mi zde ocitovat něco z dosud nevydaných Zapomenutých příběhů 3, které právě procházejí sazbou. Perfektně se to sem hodí. „Vedení firmy nechtělo o možné souvislosti se svítící barvou ani slyšet. Když vnitřní vyšetřování potvrdilo, že problém je skutečně v radiu, založil předseda představenstva výslednou zprávu do šuplíku. K jeho smůle se ovšem radioaktivita samotná uložit do šuplíku nedala a případů tedy přibývalo. V roce 1928 zemřel předčasně sám dr. von Sochocky, vynálezce svítícího ciferníku a jeden ze zakladatelů firmy. Ten sice nikdy žádné štětce neolizoval, ale dost často bral sloučeniny radia do rukou. Když jej záření udolalo, bylo mu 45 let.“ Změní koronavirus Čínu? Zpátky ke koronaviru. Čína je na tom z hlediska svobodného šíření informací mnohonásobně hůř než nějaké Švédsko nebo Německo. Co se zpráv týče, jsou tam nějaké ty oficiální kanály, a kromě nich už jenom divoká šeptanda na sociálních sítích. Jejich uživatelé přitom musejí počítat i s možností, že teď v krizi jim leccos projde, ale že někdy za půl roku, až bude po epidemii, si policie zmapuje jejich příspěvky zpětně a došlápne si na každého, kdo se moc odchýlil od stranické linie. Nebo aspoň na každého desátého, aby si to všichni ostatní v nějaké budoucí podobné situaci rozmysleli. Uživatelé tedy mají motivaci zůstat pokud možno anonymní – jenže anonymové zase nemají reputaci, kterou by mohli ztratit, tudíž můžou šířit úplně cokoliv. Nic moc situace, pravdy se nedoberete. Je přitom možné, že epidemii v dnešním rozsahu by se bývalo dalo zabránit, kdyby úřady nestrávily první měsíc a půl snahou problém udržet pod mediální pokličkou (dokonce i starosta Wu-chanu přiznal, že to byla chyba). Což je něco, co by se jim v zemi s nějakou kulturou svobody slova rozhodně nepodařilo. Teď je tedy skoro půlka národa pod různými formami úřední karantény, letadla přestávají létat a továrny vyrábět. Jste-li Číňan a pozorujete-li to všechno na vlastní oči a na vlastní riziko, dost možná vás napadne, že ten státní informační monopol může být ve svých důsledcích taky docela destruktivní. Zvlášť pokud jste vzdělaný Číňan, který už párkrát navštívil cizinu a zjistil, že jsou i jiné systémy. Samozřejmě zcela jiná věc je, jestli vám taková myšlenka k něčemu bude. Čínský státní aparát je dost silný na to, aby nepřipustil nějaké její rozsáhlejší rozvíjení. Ale malinko, malinko by to jeho postavení mezi lidmi přeci jenom nahlodat mohlo. Koneckonců i ten současný prezident je jenom smrtelník a nemá zatím absolutní moc. Třeba jej jednou vyhodí ze sedla nějaký větší pragmatik a třeba k tomu přispěje i koronavirus, malý kousíček dědičné informace, kterému je úplně jedno, kdo sedí na vrcholu mocenské pyramidy v Pekingu. Kéž by. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-05-27 14:25:28

Samozřejmě nikdo za nic nemůže

Roboti nám stárnou protože je nedostatek nových robotů, továrny by mohli teoreticky vyrábět veliké množství robotů ale nemohou, protože je nedostatek některých součástek které výroba robotů nutně potřebuje. Samozřejmě nikdo za nic nemůže, prý není možné dokonale vše naplánovat a tak může i dojít k tomu že je pro výrobu robotů nedostatek některých součástek. Na… Číst dále »Samozřejmě nikdo za nic nemůže

Čas načtení: 2024-06-07 21:49:54

Proč se se mnou rozešel? 5 nejčastějších příčin rozchodu

Někdy je rozchod tím nejlepším řešením. Jaké jsou nejčastější důvody toho, proč jdou páry od sebe? Když je rozchod tím nejlepším možným řešením Byla to láska na první pohled, sestěhovali jste se, možná i založili rodinu, ale je stále zjevnější, že vám to neklape? Nejste v tom sami. Jaké jsou nejčastější příčiny rozchodu a dá se některým z nich zabránit? 1.  Vzájemné odcizení Častým důvodem rozchodů a rozvodů je vzájemné odcizení partnerů. K tomu může dojít nepozorovaně a postupně. Pokud se dají dohromady dva lidé, kteří potvrzují, že protiklady se přitahují, je obtížné najít si společné zájmy, koníčky a třeba i shodu v některých názorech. Dalším důvodem, proč dojde k vzájemnému odcizení, je nedostatek komunikace. Když si oba partneři žijí po svém, ale nezapomínají spolu komunikovat a tráví spolu čas, zmenšuje se tím šance na vzájemné odcizení. Chcete-li váš vztah s partnerem udržet, nezapomeňte spolu komunikovat. 2.  Nevěra podkope důvěru ve vztahu Zabijákem vztahu je rovněž nevěra. V případě, že dojde k jejímu odhalení, je skutečně těžké si opět získat partnerovu důvěru a jen minimum svazků dokáže nevěru jednoho z partnerů společně překonat. Dokázali byste svému partnerovi odpustit nevěru nebo by to pro vás bylo jasným znamením toho, že je načase se rozejít? 3.  Nedostatek podpory Podporuje vás partner ve všem, co děláte? Tak to máte ohromné štěstí. Jedním z častých důvodů, proč se lidé rozhodnou ukončit vztah, je totiž nedostatek podpory z partnerovy strany. Abyste mohli dosáhnout svých cílů a plnit si své sny, jsou podpora a pochopení ze strany vašeho partnera zcela nezbytné. Společně byste měli tvořit dokonalý tým, nikoliv fungovat jako dva zcela samostatné celky. 4.  Rozdílný pohled na svět a nesoulad v názorech Na kolika věcech se s partnerem shodnete? Vyřešíte většinu sporů kompromisem nebo se naopak nejste schopni dohodnout na žádných důležitých věcech? Právě podobný... Čtěte více Příspěvek Proč se se mnou rozešel? 5 nejčastějších příčin rozchodu pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-08-17 20:32:00

Podle svazu je v ČR kvůli suchu málo sena. Jeho nedostatek v ČR nehrozí, reagovalo ministerstvo

V Česku je kvůli dlouhotrvajícímu suchu nedostatek sena, zemědělcům dochází zásoby a seno tak musí dokupovat. Za balík ale oproti loňskému roku zaplatí až o 1000 korun více. Vyplývá to z informací, které ČTK poskytl Zemědělský svaz ČR. Z dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) vyplývá, že sklizeň pícnin na orné půdě klesá od roku 2020, loni zemědělci posekali meziročně o 6,7 procenta tun pícnin méně. Svaz očekává snížení i v letošním roce. Pokud bude nedostatek přetrvávat, může to vést k problémům s výživou a snižování počtu zvířat, tvrdí. Podle ministerstva zemědělství (MZe) ale nedostatek sena v Česku nehrozí. Uvedlo, že podle jeho informací je kondice travních porostů a pícnin dobrá.

Čas načtení: 2024-08-23 16:05:56

Příčinou většiny chyb je nedostatek aktivity

Co se děje s člověkem který se minimálně pohybuje několik let jaký to má vliv na tělo a psychiku? Dlouhodobá neaktivita, tedy stav, kdy se člověk minimálně pohybuje po několik let, může mít závažné důsledky jak na fyzické, tak na psychické zdraví. Svalová atrofie. Nedostatek pohybu vede ke ztrátě svalové hmoty a síly. Svaly, které… Číst dále »Příčinou většiny chyb je nedostatek aktivity

Čas načtení: 2024-09-08 07:58:38

Autoservisy před 40 lety: Nedostatek dílů, dlouhé čekání a improvizace místo standardních postupů

Dnešní autoservisy jsou všude kolem nás. Můžeme si vybrat z široké nabídky, ať už jde o různé typy oprav, diagnostiku nebo servisní služby. Ceny jsou pevně stanovené, a vše se řídí přesně danými postupy. Tento stav však nebyl vždy samozřejmostí. Před čtyřiceti lety, v roce 1974, byla situace zcela odlišná. Nedostatek autoservisů a komplikovaná dostupnost […]

Čas načtení: 2024-10-07 10:11:10

Jaké jsou příznaky jsou při nedostatku vitaminu B12?

Vitamin B12 je nezbytný pro správné fungování těla, především pro syntézu DNA, produkci energie a funkci centrálního nervového systému. I přesto, že je vitamin B12 dostupný v mnoha potravinách, nedostatek tohoto důležitého vitamínu je poměrně častý. Projevuje se různými fyzickými i psychickými příznaky a může mít vážné důsledky pro zdraví. Co způsobuje nedostatek B12? Nedostatek […]

Čas načtení: 2024-12-12 06:00:01

Rakušan se svou reality show ukázal smutnou tvář pohraničí: Prázdná policejní služebna, lidi bez zubaře a obchodu

Tvrdý kraj plný sociálně slabých, drog, prostituce a prodejen trpaslíků. To je typický obraz, který se člověku vybaví, když se řekne Šluknovský výběžek. Jde o část republiky, kterou by kvůli jejím vážným problémům mnoho politiků raději vymazalo z mapy. Ne tak Vít Rakušan, který se svou reality show, jíž jsme už věnovali samostatný článek, objíždí Česko a zjišťuje, jak se lidem žije. Na Šluknovsku však dokázal husarský kousek – poukázat na velký problém, za který je zodpovědné jeho ministerstvo, potažmo celá vláda. Ministr Rakušan má svoji reality show. Je v ní jako přechytralý strýc z města Číst více Odříznutá města „Dosah zubaře, vůbec lékařů, je velký problém,“ jmenuje jedna z obyvatelek klasický problém městečka Dolní Poustevna. „Není tady kam moc zajít. Všechno je spíš postavený pro ty Němce než pro nás,“ říká studentka v anketě na začátku videa. Nic, co by nás v těsné blízkosti hranic překvapilo. Pak ale přichází studená sprcha. Vít Rakušan se rozhoduje, že zajde za místními policisty z Krásné Lípy. Marně ale zvoní na zvonek, na policejní služebně není ani noha. Prázdná služebna je k smíchu „Jedno auto tady mají,“ říká Rakušan, který s úsměvem čeká u zvonku. Nikdo z policistů však neotvírá. „Přepadovka na policejní stanici v Krásné Lípě byla moc vtipná. Zazvonili jsme, policisté byli v terénu, tak jsme jim na klice nechali cukroví i s mojí vizitkou a přáním,“ dodává k tomu ministr vnitra se zářícíma očima. A to aniž by zmínil, že právě nedostatek policistů je obrovský problém, který řeší nejen příhraniční regiony, ale do vlády se kvůli němu často strefuje i opozice. Co by se asi tak dělo, kdyby k policejní stanici dorazil místo Rakušana člověk, který by nutně potřeboval pomoc policistů? Proč by něco takového měl přecházet ministr vnitra se smíchem?  Expert: Nedává to smysl Na podobné otázky jsme se zeptali experta Karla Komínka z Institutu politického marketingu. Ten si myslí, že Rakušanův nápad s objížděním je vlastně dobrý nápad. „Dává veliký smysl, když jsou politici v úzkém kontaktu s voliči. U starostů je to o to markantnější, protože oni vznikli ze zástupců jednotlivých malých měst, kteří jsou na tu lokální úroveň navázáni skoro nejvíc,“ říká Komínek. Co mu už ale smysl nedává, je Rakušanův přístup právě k prázdné policejní služebně. „Jsem hodně překvapený, že pokud už ta situace reálně vznikne, tak že je vůbec zaznamenaná a následně prezentovaná. Na jednu stranu se to dá sice vyložit tak, že tady jsou pracovití, všichni jsou v terénu, na druhou stranu policie, hasiči a všichni a celý integrovaný záchranný systém musí fungovat. A tady je vidět, že kdybyste potřebovali nějakou pomoc, tak byste ji nedostali,“ říká expert a dodává, že taková forma sebepropagace mu nedává žádný smysl. Ministr Rakušan má svoji reality show. Je v ní jako přechytralý strýc z města Číst více Policisté nastupují za 27 tisíc Nízké platy a nedostatek mužů a žen zákona už policisty dohnal v listopadu ke svéráznému protestu. Týden omezili rozdávání pokut lidem a místo toho jim vysvětlovali, jak nedostatek lidí a nemotivující finance ohrožují činnost policie. „Připojí se spousta policistů, kterým vadí zejména nízké platy. Mnoho z nich to ale nikde ventilovat a říkat nebude, všichni se obávají reakce některých kolegů nebo nadřízených,“ řekl tehdy na tiskové konferenci šéf píseckého obvodního oddělení Martin Červenka, který protest organizoval. „Chceme lidem vysvětlit, že za nástupní platy 27 až 28 tisíc korun čistého prostě dostatek policistů neseženeme, že v ulicích chybí spousty policistů,“ dodal. KAM DÁL: Milovník Ruska, který vyhrožoval prezidentovi, přeje smrt i Petru Fialovi. Za ceny energií

Čas načtení: 2024-02-17 17:00:00

Asi bychom nešli do práce. Brity zneklidnila možnost nedostatku čaje v zemi

V zemi, kde se čaj pije ráno i večer, může i pouhé pomyšlení na nedostatek tohoto základního nápoje vyvolat mírnou nervozitu. Problémy s lodní dopravou v Rudém moři způsobené útoky húsíjských povstalců totiž vedou ke zpoždění dodávek čaje na pulty britských obchodů. Tamní prodejci ujišťují spotřebitele, že případný nedostatek produktu bude jen dočasný.

Čas načtení: 2021-11-10 09:00:00

Nedostatek draslíku je častější, než by se mohlo zdát

Obecně se tvrdí, že nedostatek draslíku zasahuje pouze malou část populace. Ale pokud jste zavodnění, podráždění, máte potíže usnout, cítíte svalovou slabost, či únavu, máte zácpu, vysoký krevní tlak a trápí vás výkyvy nálady, pojďte si o hypokalémii něco přečíst, evidentně se může týkat i vás. Nec ...