EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Česká společnost Livesport (v zahraničí vystupuje jako Flashscore), jehož průměrná měsíční návštěva je přes sto milionů lidí, koupila svého španělského konkurenta BeSoccer. Ten se podobně jako nový český majitel soustředí na živé sportovní výsledky na webu, ale specializuje se na fotbal. BeSoccer má přes 25 milionů uživatelů měsíčně.
Čas načtení: 2024-11-06 09:41:03
Hájkův fenomén Livesport kupuje španělského konkurenta s online výsledky BeSoccer
Česká společnost Livesport (v zahraničí vystupuje jako Flashscore), jehož průměrná měsíční návštěva je přes sto milionů lidí, koupila svého španělského konkurenta BeSoccer. Ten se podobně jako nový český majitel soustředí na živé sportovní výsledky na webu, ale specializuje se na fotbal. BeSoccer má přes 25 milionů uživatelů měsíčně.
\nČas načtení: 2019-10-21 07:31:00
Hongkong Evropy aneb Pendrekové orgie v Katalánsku
Ve velkém procesu v Madridu dostali katalánští politici dohromady sto let vězení. Jejich odsouzení vyvolalo v Katalánsku nepokoje, tvrdě potlačované policií. Žaloba vinila politiky ze vzpoury, podvracení státu (sedición, pokud má někdo lepší překlad, ozvěte se) a zneužití veřejných financí při organizování samotného referenda, které bylo podle soudů nelegální. Španělský nejvyšší soud však ve svém rozsudku první skutkovou podstatu odmítl, protože podle něj nebylo nijak prokázáno, že by obžalovaní vyzývali k násilí. Tato skutečnost „ořezala“ udělené tresty zhruba na polovinu, protože za vzpouru by podle španělského trestního práva hrozilo 20–25 let vězení. Rozsudky mezi 9 a 13 lety jsou i tak na evropské poměry dost drastické, zvláště vezmeme-li v úvahu, že hodně západních zemí vůbec nenásilné „podvracení státu“ jako trestný čin nemá. (Sloupek Leonida Beršického v Bloombergu – až na nezbytné kopnutí do Poláků a Maďarů vcelku věcný.) To je paragraf typický spíš pro totalitní státy a v Československu jsme se jej také hned v roce 1990 promptně zbavili. Zůstalo nám jen rozvracení republiky, které zní podobně, ale je násilné; tedy to, co ani u soudu v Madridu Kataláncům „nepřišili“. Na lavici obžalovaných scházela osoba nejvyšší, bývalý katalánský premiér Carlos Puigdemont, který celý pokus o vyhlášení nezávislosti řídil a následně ze Španělska uprchl. Momentálně se nachází v Belgii, jejíž orgány řeší otázku, zda jej do Španělska vydat či ne. Sousední Německo jej svého času vydat odmítlo, protože považovalo obvinění z násilné vzpoury za neprokázané a španělské úřady do Německa jiné zdůvodnění pro zatčení Puigdemonta neposlaly. Podle španělského trestního práva není možné vést proces v nepřítomnosti obžalovaného, takže Puigdemont zatím nic „nevyfasoval“. Klasické odvolání je v tomto případě nemožné, ale je skoro jisté, že odsouzení a jejich obhájci se pokusí napadnout rozsudek ještě u Ústavního soudu, což může a nemusí dopadnout v jejich prospěch. Španělský právní řád zná také institut milosti, kterou uděluje král na návrh ministra spravedlnosti. To by podléhalo poradě celé vlády. Jelikož ovšem současná španělská vláda nezískala důvěru a v listopadu se budou konat předčasné volby (tento rok již druhé), je pravděpodobnost, že by ještě schválila udělení milosti v tak politicky palčivém případu, srovnatelná s pravděpodobností sněhové vánice v pekle. Už se, pravda, jednou stalo, že odcházející vláda na poslední chvíli omilostnila kontroverzního jedince – byla to Zapaterova vláda roku 2011 a požehnaným trestancem byl vrchní bankéř Banky Santander Alfredo Sáenz Abad. (Jeho milost byla později částečně zneplatněna rozsudkem Nejvyššího soudu.) Tehdy, v roce 2011, však bylo před volbami patrné, že socialisté je prohrají na celé čáře – a také prohráli, poměrem 45:29 vůči lidovcům. Update: Upozornil mne jeden čtenář, že odsouzení by své tresty vykonávali v Katalánsku a že by je mohla předčasně na podmínku propustit místní regionální vláda, třeba už po roce či dvou. Už předtím by nejspíš mohli požívat i výhod typu „propouštění domů na víkendy“, což je přeci jen daleko lepší než standardní věznice s ostrahou. Takže to „natvrdo“ v nadpisu článku se pravděpodobně nenaplní. Nicméně součástí takových trestů je i mnohaletý zákaz výkonu veřejných funkcí, který místní vláda zrušit nemůže. U vrcholných politiků je to docela zásadní překážka profesního života. Tento druh postihu byl původně zamýšlen proti korupci, která je ve Španělsku velkým problémem; teď je tedy užíván jinak. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Rozsudek vyvolal v Katalánsku pouliční protesty, davy dosáhly statisícových rozměrů, fotky a videa jsou jen těžko uvěřitelné. Současně došlo k různým akcím občanské neposlušnosti, jako třeba k zablokování barcelonského letiště, byla vyhlášena generální stávka, na některých místech vznikly barikády, policie zareagovala velice tvrdě. Katalánské separatistické hnutí se obecně pyšní svojí nenásilností (na rozdíl od baskického), ale tentokrát začalo přibývat i násilí ze strany demonstrujících. Když jsem vybíral titulek pro tento článek, říkal jsem si, zda to s tou formulací „Hongkong Evropy“ nepřeháním, ale některá ta videa jsou opravdu docela drsná. Čína to pořád ještě není, ale k téhle mezi by se snad západní státy neměly ani přibližovat. (Mimochodem, když už turecký reportér Ali Özkök, který se specializuje na blízkovýchodní konflikty, kritizuje chování španělské policie, je to docela vysoká laťka.) Zatím se situace nijak nezklidňuje, spíš naopak, protože násilnější individua, která se v takovém davu vždycky vyskytnou, podobné eskalace milují a berou je jako pobídku řádit ještě více. A těch policistů není tolik, aby dokázali zastrašit odhadem půl milionu stávkujících. I některé detaily jsou znepokojující. Použití gumových projektilů (ve většině Evropy zakázaných) vedlo u jednoho protestujícího ke ztrátě oka. A soud nařídil uzavření webových stránek a účtů na sociálních sítích organizace Tsunami democrátic, které sloužily ke koordinaci protestů. Zdůvodnění? Vyšetřování terorismu, jehož detaily jsou utajované. Mimochodem, vymazat Tsunami democrátic z internetu se zatím nepodařilo, na to je Španělsko moc malý pán. Nyní hostují na GitHubu, což je původně čistě technický server, kde programátoři z různých koutů sdílejí svůj open-source kód; dnes patří Microsoftu, ale zrovna tamní programátorská komunita patří k těm nejsvobodomyslnějším. Ani Twitter zatím neposlechl. Co k tomuhle šílenství dodat? Některé státy mají problém zvládat své vnitřní problémy, které přitom nejsou nijak unikátní. Separatistických hnutí je po Evropě asi dvacet, některá z nich významná (skotské, vlámské, jihotyrolské). Brexit samotný je jedna velká separatistická akce, navíc trpce rozdělující národ až na úroveň rodin. Ale i takové záležitosti umí většina zemí zvládat, aniž by hořely ulice, tekla krev a šatlavy se plnily podvraceči státu. Prostě se trochu kecá v parlamentu a na sociálních sítích létají nálepky, ale nic horšího. Současný stav v Katalánsku je jenom výsledkem dlouhé série chybných rozhodnutí – snahy potlačit separatistické tendence silou. Přitom vůbec není jasné, zda by v případném referendu o odtržení většina místních hlasovala pro. Snadno by to mohlo skončit jako ve Skotsku poměrem 45:55, protože v regionu žije dost lidí, kteří se za Katalánce ani nepovažují, nebo lidí narozených ve smíšených rodinách. Nezávislost podporují spíše bohatší vrstvy a etničtí Katalánci, kterých zase není tolik. (Něco jsem o tom psal zde, najděte si sousloví „katalánská otázka“, tam začínají čísla a grafy.) Ale Španělsko, pozůstatek velkého impéria, má natolik „zhužvenou“ ústavu, že uskutečnit takové referendum je prakticky nemožné – musel by s ním souhlasit celý zbytek Španělska. Což vzhledem k tomu, že Katalánsko je jedním z ekonomicky nejsilnějších regionů a jeho daně pomáhají udržet v provozu regiony jiné, zbytek Španělska prostě neudělá. Toto by se dalo řešit jedině změnou ústavy. Takže situace – v absenci reálného práva na politické sebeurčení – nutně časem zdegenerovala k občanské neposlušnosti na straně jedné a pendrekovým orgiím na straně druhé. To je chyba celého systému, to se nedá zažehlit poukazy na to, co je technicky vzato legální a co ne. Kdejaká sviňárna v historii byla legální. Přál bych si, aby v Bruselu měřili trochu rovným metrem a za tyhle akce kritizovali Španělsko aspoň stejně, jako Polsko a Maďarsko, ale raději víc. Protože přes všechny chyby, které strany jako PiS nebo Fidesz mají, zatím svoje země do takových těžkých krizí nedovedly. Obávám se ale, že se tak nestane. Španělští politici jsou totiž tzv. dobří Evropané. A mezi velmi tvrdé odpůrce katalánské nezávislosti patří Ciudadanos, „liberální“ strana, která sedí v Evropském parlamentu ve frakci Renew Europe s hnutím Emmanuela Macrona (a taky Andreje Babiše). Ach ano, Macron, další pendrekový král. Liberalismus s takovými výsledky je opravdu neprodejné zboží. Když už jste ti dobří Evropané, nechtěli byste jednat aspoň trochu po evropsku? Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2024-07-16 19:18:00
Gratulace pro La Roja - TCL oslavuje čtyřnásobné mistrovství španělské fotbalové reprezentace
Paříž 16. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Přední značka spotřební elektroniky TCL je hrdým sponzorem svého oficiálního partnera, španělského národního fotbalového týmu, který tento víkend již počtvrté získal hlavní trofej letní sezóny.Pozoruhodná cesta Španělska k vítězství připsala novou kapitolu slavné fotbalové historie národa. Nejnovější triumf je dalším důkazem sportovní zdatnosti a houževnatosti i pokračování tradice, která inspirovala nespočet fanoušků na celém světě.Nejdiskutovanější fotbalový turnaj roku sledovaly z obývacích pokojů po celém světě miliony lidí, kterým hráči přinesli nadšení pro velké cíle svou vášní a zápalem pro hru.Společnost TCL podtrhuje spoluprací se španělským národním týmem svůj závazek pozvednout zážitek z domácího sledování sportovních přenosů prvotřídními technologickými inovacemi.Marketingový ředitel TCL Europe Stefan Streit uvedl: "Podporujeme a oceňujeme ty, kteří ve svém každodenním životě ztělesňují velikost, a umožňujeme jim naplno rozvinout jejich potenciál. Vaše cesta nás inspiruje, ať už dosahujete svých osobních rekordů, prosazujete inovace nebo měníte svou komunitu. Gratulujeme Španělsku k jeho fantastickému vítězství. Společnost TCL si váží inspirace a velikosti, které sport přináší, a klade si za cíl umocnit tyto okamžiky svými produkty tak, aby byl každý sportovní svátek ve vaší domácnosti ještě výjimečnější a napínavější díky nejlepším technologiím pro dokonalé divácké zážitky v pohodlí domova."Pestrá sportovní partnerstvíSpolečnost TCL se zavázala posílit svou přítomnost v Evropě díky podpoře nejlepších národních fotbalových reprezentací. Jako prémiový partner Královské španělské fotbalové federace (RFEF) přináší TCL všem fanouškům energii a odhodlání španělského týmu neboli La Roja. V Itálii je TCL partnerem Federazione Italiana Giuoco Calcio (FIGC) a přináší zde ještě lepší zážitek ze sledování zápasů fanouškům jejího týmu zvaného Azzurri. Společnost TCL působí i v Německu, kde podporuje Německý fotbalový svaz (DFB) jako oficiální partner a její špičkové zobrazovací technologie přinášejí inspiraci všem tamním fanouškům. Dalším důkazem věrnosti značky TCL evropskému fotbalu je také sponzoring polské fotbalové reprezentace. A konečně v rámci její mise – přinášet strhující fotbalové zážitky a inspirovat k velkým cílům pomocí sportu – nechybí ani partnerství s národními týmy České republiky a Slovenska.Zopakujte si nejlepší fotbalové momenty na velké obrazovceMimořádné výkony svých oblíbených fotbalistů mohou fanoušci sledovat na 115" LED televizoru QD-Mini, který udává nový standard pro domácí zábavu. Největší domácí televizní obrazovka na světě přináší strhující zážitek jako na stadionu, úžasně čistý obraz a živé barvy - ideální pro sledování filmů, hraní her i sportovní přenosy s každým okamžikem zachyceným ve výjimečných detailech.Důraz společnosti TCL na inovace se projevuje také v široké nabídce chytrých telefonů, tabletů a připojených zařízení, které využívají technologii TCL NXTPAPER a sílu technologie 5G pro plnou integraci do rozsáhlého ekosystému chytrých zařízení TCL.Gratulujeme týmu La Roja k jeho historickému vítězství. Ať nás duch vítězství a skvělých výkonů nepřestává inspirovat!Objevte další produkty, které vám v létě zpříjemní sportovní zážitky: https://www.tcl.com/eu/en O společnosti TCLSpolečnost TCL je rychle rostoucí společností v oblasti spotřební elektroniky a lídr celosvětového televizního průmyslu. Od založení v roce 1981 rozšířila svou působnost na více než 160 světových trhů. Společnost TCL se specializuje na výzkum, vývoj a výrobu produktů spotřební elektroniky, od televizorů přes audio zařízení až po chytré domácí spotřebiče. Webové stránky společnosti TCL můžete navštívit na adrese https://www.tcl.com .Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2460897/TCL_Celebrates_4_Time_Champion_Spanish_National_Football_Team.jpg Kontakt pro média: mason.zhong@tcl.com PROTEXT
Čas načtení: 2024-09-07 20:14:34
Daniel García Trio na cestě do říše divů
Dne 30. srpna vyšlo na prestižní značce ACT nové album španělského uskupení DANIEL GARCÍA TRIO; dostalo titul „Wonderland“. Jde o celkově sedmý titul tohoto tria, u mnichovského vydavatelství pak třetí… Pianista a skladatel Daniel García se stal jedním z nejoriginálnějších a nejvlivnějších hlasů nové generace španělského jazzu. Narodil se v roce 1983 v Salamance. Nejdříve studoval klasický klavír na konzervatoři Castilla y León, jedné z nejlepších škol pro pokročilé hudební vzdělání ve Španělsku. Poté byl přijat na Berklee College of Music v […] Zobrazit celý článek Daniel García Trio na cestě do říše divů
Čas načtení: 2024-09-07 20:14:34
Daniel García Trio na cestě do říše divů
Dne 30. srpna vyšlo na prestižní značce ACT nové album španělského uskupení DANIEL GARCÍA TRIO; dostalo titul „Wonderland“. Jde o celkově sedmý titul tohoto tria, u mnichovského vydavatelství pak třetí… Pianista a skladatel Daniel García se stal jedním z nejoriginálnějších a nejvlivnějších hlasů nové generace španělského jazzu. Narodil se v roce 1983 v Salamance. Nejdříve studoval klasický klavír na konzervatoři Castilla y León, jedné z nejlepších škol pro pokročilé hudební vzdělání ve Španělsku. Poté byl přijat na Berklee College of Music v […] Zobrazit celý článek Daniel García Trio na cestě do říše divů
Čas načtení: 2024-09-21 17:30:00
Před 505 lety vyplula ze španělského přístavu Sanlúcar de Barrameda flotila pěti lodí s 260 námořníky. Pod velením Portugalce Fernão de Magalhãese měla doplout k indonéskému souostroví Moluky. Místo na východ však vyplula směrem k západu. Záměrem kapitána totiž bylo proplout průlivem napříč nedávno objeveným americkým kontinentem a nalézt pro španělského krále Karla novou cestu k asijským trhům s vzácným kořením. Za svou odvahu zaplatil životem nejen on, ale také většina jeho posádky.
Čas načtení: 2024-01-01 14:58:08
Villarreal CF: Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci
Pozičním hrám, pro menší počet hráčů, jsme se věnovali v hrách Intervalová hra 2:2 s nahrávači, ve které je cílem naučit hráče řešit mikrosituace dva na dva (2:2) s využitím dvojice spolupracujících hráčů nebo hře Brazilský presink 2:2 je cílem naučit hráče držící míč prosadit se proti napadajícím hráčům, kteří se pokouší vytvořit presinkovou situaci na malém prostoru s cílem získat konstruktivně míč a zahájit vlastní útočnou akci. Průpravná hra s názvem Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci je inspirována tréninkem španělského klubu Villareal CF, pod vedením realizačního týmu trenéra Marcelina Garcíi Torala. Hra je v tréninku využitelná jak během soutěžního období, tak během přípravných období, kdy je akcentována především kondiční složka cvičení.
Čas načtení: 2023-11-11 15:31:18
Kdybychom měli jmenovat nejvýraznější světovou kuchařskou osobnost dneška, byl by to bez debat americký šéfkuchař španělského původu José Andrés
Čas načtení: 2024-01-01 14:58:08
Villarreal CF: Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci
Pozičním hrám, pro menší počet hráčů, jsme se věnovali v hrách Intervalová hra 2:2 s nahrávači, ve které je cílem naučit hráče řešit mikrosituace dva na dva (2:2) s využitím dvojice spolupracujících hráčů nebo hře Brazilský presink 2:2 je cílem naučit hráče držící míč prosadit se proti napadajícím hráčům, kteří se pokouší vytvořit presinkovou situaci na malém prostoru s cílem získat konstruktivně míč a zahájit vlastní útočnou akci. Průpravná hra s názvem Intervalová poziční hra 4:4 a 2 žolíci je inspirována tréninkem španělského klubu Villareal CF, pod vedením realizačního týmu trenéra Marcelina Garcíi Torala. Hra je v tréninku využitelná jak během soutěžního období, tak během přípravných období, kdy je akcentována především kondiční složka cvičení.
Čas načtení: 2009-09-07 06:00:00
Argente: Kvalitní čištění a správa počítače
Hledáte kvalitní aplikace na údržbu a správu počítače? Jestliže ano, mám pro vás dobrou zprávu. Dnes si představíme kvalitní freeware aplikace pro vynikající správu a důkladné čištění vašeho počítače od španělského týmu Argente Software. Každá z aplikací zastává jednu funkci.V portfoliu můžete naléz ...
Čas načtení: 2013-05-11 13:30:00
Mango letní kolekce 2013 ve stylu elegantního etna
Půvabnou topmodelku Mirandu Kerr znáte jako tvář značky Mango již z předchozí kolekce. Co nám přinese kolekce letní, na jaké modely se můžeme těšit a co za vzory a střihy budou v létě in? Představujeme vám kolekci Mango Summer 2013! Letní kolekce španělského Manga se nese ve velmi světlých a zemi ...
Čas načtení: 2024-02-12 14:46:42
Já, Iulia [Santiago Posteguillo / Bourdon]
Román Já, Iulia úspěšného španělského spisovatele Santiaga Posteguilla oživuje polozapomenutý příběh nejmocnější císařovny starověkého Říma.
Čas načtení: 2024-02-17 09:08:26
Jürgen Klopp pěje ódy na Xabiho Alonsa. Je správným trenérem pro Liverpool?
Náhrada za Jürgena Kloppa, to je veliké téma, které se bude řešit až do konce sezóny, než Klopp z Liverpoolu nadobro odejde. Největším favoritem na horké místo kouče jednoho z nejlepších klubů posledních let je bývalý hráč The Reds, aktuálně trenérská hvězda Leverkusenu, Xabi Alonso. Jak ale španělského kouče vidí sám Jürgen Klopp?
Čas načtení: 2014-03-07 18:11:00
Naše snobské já chce na Dalího
Brněnský hrad Špilberk hostí poprvé v historii výstavu španělského výtvarníka Salvadora Dalího. Vstupné je méně než stovku, a přestože na ní návštěvník bude marně hledat slavné oleje, jeho oko se pokochá jinými originály od kníratého umělce. A tak si naše snobské já chce pomyslně odškrtnout jeho slavné jméno ze seznamu "nutno viděti". Šplhejme na Špilberk, je tam Dalí!
Čas načtení: 2014-04-24 13:19:00
Důmyslný den knihy: Dvanáct hodin s Donem Quijotem
Ostrava - Už deset let čtou studenti česko-španělského Gymnázia Hladnov v Ostravě vždy 23. dubna dvanáct hodin v kuse statě z knihy Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha od spisovatele Miguela de Cervantese - 23. dubna 1616 totiž tento spisovatel, kterému zajistila nesmrtelnost postava poblázněného idylisty bojujícího s větrnými mlýny, zemřel. Ve stejný den téhož roku zemřel i nejslavnější světový dramatik William Shakespeare. V tento den, který je od roku 1995 ve více než sto zemích Světovým dnem knihy, zemřel před čtyřmi roky například i ostravský prozaik Jan Balabán.
Čas načtení: 2022-06-28 18:37:31
Výstava o piaristech představuje řád, díky němuž získali vzdělání Purkyně či Masaryk
Zejména vzdělání a vědu šířil řád chudých řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol, obecně známý pod jednoslovným názvem piaristé. Působili v Kroměříži, Mikulově, ve Strážnici, Lipníku nad Bečvou, Staré Vodě, Příboře, Hustopečích, Kyjově, Moravské Třebové či ve slezské Bílé Vodě a v Bruntále – věnovali se zde především bezplatnému vzdělávání mládeže, konkrétně chlapců. Dědictví po tomto duchovním řádu mapuje od 29. června do 2. října na kroměřížském zámku výstava Piaristé na Moravě a ve Slezsku, kterou připravilo Muzeum umění Olomouc. „Kromě vzdělávání hráli zásadní roli ve vědě, k řádu totiž patřili významní historikové jako Gelasius Dobner, Mikuláš Adaukt Voigt nebo Jaroslav Schaller. Měli také řadu žáků, kterým se podařilo dostat mezi elitu společnosti – olomoucký arcibiskup Theodor Kohn, vědec Jan Evangelista Purkyně nebo prezident Tomáš Garrigue Masaryk,“ vyjmenovává autor výstavy Miroslav Myšák. Řád vznikl v Římě v letech 1621–1622 zásluhou španělského kněze Josefa Kalasanského a jeho členové působili ve velké části Evropy, a dokonce i v zámoří. „Důležité je ale říct, že první kolej mimo Itálii vznikla v jihomoravském Mikulově již v roce 1631 a během 17. a 18. století došlo na Moravě a ve Slezsku k založení dalších deseti stálých kolejí a rezidencí,“ připomíná Myšák. Kroměřížská výstava návštěvníkům představuje jednotlivé lokality, kde piaristé působili. „Každé z těchto fundací věnujeme obrazový panel dokumentující současný stav. Piaristé se usazovali především v menších nekrálovských městech, neboť větší lokality již dříve zaujali jezuité. Přítomnost kleriků znamenala pro obyvatele daných míst možnost získat základní i střední vzdělání, neboť při každé koleji fungovala škola s bezplatnou výukou. Během desetiletí prošla piaristickými ústavy řada významných osobností,“ dodává autor výstavy. Součástí expozice jsou předměty s piaristy spjatými, jako jsou odborné publikace nebo vědecké přístroje. Dále je možné spatřit portréty fundátorů jednotlivých kolejí – biskupy olomoucké Františka z Dietrichsteina, Jakuba Arnošta z Lichtensteinu-Castelcorna nebo měšťana Josefa Georga Zechu. Podobu jednotlivých míst ukazují vybrané plány a fotografie, vybavení pak dokumentují kresby oltářů, pečetidla, relikviáře, postavníky nebo liturgické předměty a oděvy. „Z velkého množství vystavených exponátů lze zmínit alespoň renesanční deskový obraz Panny Marie a hodinový věžní stroj zapůjčené z Moravské Třebové,“ doplňuje kurátor. Připomíná také propojení piaristů s olomouckými biskupy a arcibiskupy. Kromě už zmíněného Theodora Kohna je s nimi spjat také František z Dietrichsteinu, který založil koleje v Mikulově a v Lipníku nad Bečvou. A dále se řád – zásluhou Karla z Lichtensteinu-Catelcorna – usadil ve Staré Vodě, v Příboře a Kroměříži. „Do dneška nám po piaristech zůstaly budovy, které v některých případech slouží stále jako školy – Mikulov, Kroměříž, Hustopeče, Kyjov. Zbylo po nich však i vybavení kostelů a další umělecká díla rozesetá v různých institucích,“ uzavírá Myšák. K výstavě vyšel dvousetstránkový katalog. Editor Miroslav Myšák jej rozdělil na dvě části – první se věnuje obecně piaristickému řádu, jeho vzniku a působení zejména v oblasti vzdělávání, vědy a historiografie; druhá část sleduje jednotlivé fundace na území Moravy a Slezska.
Čas načtení: 2021-11-15 09:44:57
Rozálie Havelková a Anežka Hessová uvedou v premiéře hru Rozladěné držky
Performerky Rozálii Havelkovou a Anežku Hessovou spojuje zájem o různá umělecká odvětví, smysl pro humor a podobný pohled na svět. Obě hrají na akordeon a část svých životů prožily v cirkuse. Anežka studovala v Indii kathak a Róza ve Španělsku flamenco. To vše využily ve své společné inscenaci Rozladěné držky – Zbrusu nová show o tom, zda se sen o cirkuse dá naplnit. Rozladěné držky jsou nečekanou syntézou různých divadelních žánrů, světů, pohledů, názorů. Scénická koláž klasického indického tance kathak a španělského flamenca obohacená o poetiku nového cirkusu, nonverbálního divadla a klaunérie vychází z autentického příběhu Rozálie Havelkové. Poetickými prostředky vypráví příběh o odchodu k cirkusu, o odvážném vykročení do neznáma a touze splnit si svůj sen. Co se ale stane, když se sen opravdu splní? Rozálie Havelková pochází z herecké rodiny, je dcerou Ondřeje Havelky a vnučkou Libuše Havelkové. Poprvé se před kamerou objevila v malé roli ve filmu V peřině. Dále účinkovala v seriálech Single Lady, Specialisté nebo Anatomie života. Odmalička hraje na harmoniku a věnuje se tanci – zejména flamencu pod vedením Jany Drdácké. V roce 2012 se probojovala až do finále modelingové soutěže Elite Model Look. Nyní profesionálně zpívá swing s jazzovým big bandem, hraje šansony na svůj starý akordeon, příležitostně se věnuje herectví. K cirkusu utekla až jako dospělá. V hereckém uskupení Rozladěné držky působí spolu s Anežkou Hessovou, která vytváří taneční a divadelní přestavení a také představení pro děti. Část dětství strávila v kočovném divadle. Premiéra se uskuteční 23. a 24. 11. v pražském Studiu Citadela.
Čas načtení: 2021-08-16 14:09:00
Největší český festival sci-fi filmů a kultury odstartuje v pražském kině Lucerna 15. září 2021, poté se přesune do Brna. Kromě hlavní filmové soutěže, legend žánru a dokumentů přinese nově i soutěž studentských filmů. Letošní festival se ponese v postapokalyptickém duchu. Festival tak reaguje na koronavirovou pandemii, která už více než rok a půl paralyzuje celé lidstvo a dává vzpomenout na postapokalyptické filmy. Ozvěny festivalu se budou konat v Šumperku, Košicích a Plzni. „Koronavirus postavil před náš svět novou výzvu. Naše civilizace čelí hrozbě nejen zdravotní, ale i ekonomické a potažmo sociálně-politické. Ukázalo se, že lidstvo je zranitelnější mnohem víc, než jsme si mysleli. Onemocnění Covid-19 však není první reálná hrozba, které lidstvo čelí. Filmaři již mnoho let předkládají své apokalyptické vize, ať už to jsou jaderné následky případné 3. světové války, strach z virů mimozemského původu vystřídaly v posledních desetiletích reálnější hrozby jako je devastace přírody, globální oteplování a nedostatek vody. Vypadá to, že největší hrozbou pro lidstvo je lidstvo samotné. Budeme žít ve světě podobném tomu ze série Šílený Max?” zamýšlí se pořadatel festivalu Filip Schauer. Do hlavní festivalové soutěže letos dramaturgové vybírali z přihlášených rekordních 500 filmů. Výsledný výběr pěti titulů je žánrově pestrý a nabídne divákům filmy z celého světa. Turecké komorní drama Ve stínech režiséra Erdema Tepegoze v hlavní roli s Numanem Acarem (Aladin, Spider-Man) je kritikou kapitalismu a atmosférou se odkazuje na román 1984 George Orwella. Velkolepá evropská koprodukce Utajení bohové je debutem španělského režiséra Chino Moyi. Film je potemnělou mozaikou několika lidských osudů, která diváka provádí různými kouty dystopické Evropy. V hlavních rolích Géza Röhrig (Saulův syn) a Johann Myers. Americký snímek Lapsis byl uveden na řadě světových festivalů a získal například hlavní cenu na festivalu v Bucheonu. Film je vtipnou parafrází na současný globalizovaný svět a život on-line. Režisér Neill Blomkamp po sci-fi blockbusterech Elysium a Chappie okusil nový žánr. Hororová novinka s nadpřirozenými silami Demonik slibuje napínavou podívanou. Pátým soutěžním a zároveň zahajovacím filmem festivalu je francouzský snímek Poslední mise záhadného Paula W.R. Ambiciózní, vizuálně podmanivý debut režiséra a scenáristy Romaina Quirota reaguje na klimatické nebezpečí a představuje svět, kde většina volně žijících živočichů vyhynula, zásoby ropy, uhlí a plynu došly. Kromě soutěžní části festival nabídne sekci legend žánru a sekci dokumentárních filmů. První tvoří snímky, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj science fiction. Pro postapokalyptický žánr to je především úspěšná série Šílený Max. První a druhý díl, letos slaví 40 let od svého prvního uvedení, budou na festivalu promítnuty jako mini-maraton za sebou. Dokumentární sekce nabídne kromě promítání vlastních snímků také diskuse na témata ekonomická nerovnost, vyčerpání zdrojů nebo jaderné hrozby. Ve výběru dokumentů je také snímek Vetřelec na jevišti. Film pojednává o skupině britských řidičů autobusů, kteří vytvořili s minimálním rozpočtem divadelní adaptaci proslulého hororu Ridleyho Scotta Vetřelec, a dokázali vyprodat slavné londýnské West End divadlo. Novinkou osmého ročníku festivalu je soutěž studentských filmů. Svůj film mohli přihlásit studenti působící na některé z filmových škol v České a Slovenské republice. Přihlášeno bylo téměř 50 žánrových sci-fi filmů, ze kterých dramaturgové vybrali ty nejlepších. Aktuální informace: na www.futuregate.cz nebo na Facebooku. Facebooková událost: https://www.facebook.com/events/340829504221594 FUTURE GATE SCI-FI FILM FESTIVAL Praha: 15. – 20. září 2021, Kino a Galerie Lucerna Brno: 21. – 26. září 2021, Kino Art, Hvězdárna a planetárium Brno Šumperk: 2. října 2021, Kino Oko Košice: 8. – 10. října 2021, Kino Úsmev Plzeň: 15. – 16. října 2021, Depo2015 {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-06-09 18:12:04
O pochodu s korány aneb Jak Maroko k Západní Sahaře přišlo
Milí čtenáři, slíbil jsem aspoň krátké zastavení u masového šturmu španělské hranice, který se nedávno odehrál v severoafrické Ceutě. O samotném průběhu akce se toho napsalo dost i česky, ale ve zpravodajství poněkud schází jeden detail. Ona ta událost vyvolává určité reminiscence z nedávné historie. Je víceméně jisté, že k této akci ve stylu „ukážeme vám, k čemu je vám ten váš plot bez naší milostivé spolupráce“ vedla nespokojenost Maroka s tím, že Španělé přijali na své území Ibrahima Ghaliho, bývalého šéfa takzvané fronty Polisario. To je už starší chlapík (73), který vyhledal ve Španělsku lékařské ošetření kvůli onemocnění covidem. Polisario je organizace, která už několik desítek let bojuje za nezávislost takzvané Západní Sahary. Nu, a Západní Sahara je území de facto kontrolované Marokem, které bylo dříve španělskou kolonií. Nic extra cenného tam není, kromě velkých zásob fosfátů. Ale způsob, kterým si Maroko zajistilo vládu nad Západní Saharou, stojí za připomenutí. Není to až tak dávno; celá věc se odehrála roku 1975. Stačil zástup Maročanů Na podzim 1975 měl vojenský režim Francisca Franca namále, protože španělský caudillo ležel na smrtelné posteli. Jediný vysoký důstojník, kterého si Franco vychovával jako následníka, admirál Luis Carrero Blanco, už nežil. Těsně před Vánocemi roku 1973 jej totiž vyhodila do vzduchu baskická teroristická organizace ETA. Osmdesát kilo výbušniny stačilo k tomu, aby Blancovo auto vyletělo až do výše pátého patra, a zesnulému admirálovi se začalo neoficiálně říkat první španělský kosmonaut. Fáze předávání moci bývá problematická i u demokracií, natož u režimů s generály v čele. Marocký král Hasan II. se rozhodl využít příležitosti a rozšířit teritorium státu o sousední Západní Saharu, která byla pod španělskou kontrolou od roku 1884. Pronesl tedy ke svému lidu patriotické projevy a jeho podřízení zorganizovali masivní akci, které se účastnilo zhruba 350 tisíc osob. Leč nemělo jít o klasickou válku, kdepak! Místo toho zkrátka obrovský zástup Maročanů vybavených rudými vlajkami Maroka, portréty krále a výtisky koránu, vtrhl na území španělské Západní Sahary s tím, že vojenské posádky oslabeného španělského režimu si netroufnou po nich střílet. Pro jistotu je ovšem stejně doprovázeli nějací ti vojáci, kdyby náhodou. Události se začalo říkat „Zelený pochod“, podle barvy islámu. Kalkulace marockého krále byla přesná. Silně přečíslení Španělé se skutečně nebránili a kontrola Západní Sahary přešla de facto do rukou Maroka. Formálně se Španělsko vzdalo Západní Sahary až o pár dní později, ale to už bylo jen stvrzení reálně existujícího stavu. Prakticky vzato tím jeden koloniální pán vystřídal druhého, protože nepříliš početného místního obyvatelstva (tehdy méně než 100 tisíc obyvatel) se na jeho názor nikdo moc neptal. Přesně podle principu, že kde se nesčítají ballots (hlasy), tam budou létat bullets (kulky), pokračovala guerrillová válka s hnutím Polisario, jenom roli okupantů od Španělů převzali Maročané. Ačkoliv Maroko mělo samo o sobě daleko větší možnosti než vzbouřenci z pouště, Polisario bylo a je zase logisticky podporováno sousedními státy (hlavně Alžírskem). Strategická situace tak nakonec zdegenerovala do patu a příměří, což Maroko potvrdilo navršením masivního, 2700 kilometrů dlouhého valu, kterým se od Polisaria oddělilo. Region nacházející se za ním, velice řídce osídlený, byl Polisariu ponechán k vládnutí. Součástí příměří domluveného roku 1991 bylo budoucí referendum o statutu celé země, ale za třicet let se na něj jaksi nenašla vhodná chvíle. Zkusí to znovu? No, tak tedy Maroko k Západní Sahaře přišlo. Obyvatelé Ceuty a Melilly to velmi dobře vědí, stejně jako Maročané sami. To je kus historického kontextu, který českým čtenářům scházel, protože u nás není tahle epizoda příliš známá. Kdybychom měli zkonstruovat přibližnou, ne úplně přesnou analogii z našich dějin, tak vypuštění několika tisíc převážně marockých migrantů na Ceutu se dá srovnat s tím, že by se někde u Hrádku nad Nisou sešla skupina mladých mužů v krátkých kalhotech a s plechovými bubínky. Pocvičili by si své síly poražením nějakých těch hraničních kamenů s písmeny CZ a D, načež by se po pár hodinách nechali znovu odstrčit na německé území – protentokrát. Chválabohu má současné Německo dost rozumu na to, aby podobné akce nedělalo. Ale ze strany Maroka šlo o jednoznačnou připomínku, že ta dvě města považuje za svoje a že pro případ vhodné příležitosti by mělo po ruce způsob, jak je obsadit. Stejně jako kdysi obsadilo Západní Saharu. Tož takové máme sousedy, kteří nám hlídají ty vnější evropské hranice. A to přitom objektivně vzato není Maroko z těch nejhorších. Ve srovnání s Erdoganovým Tureckem jde o stát s relativně liberální ústavou, kde politická opozice není vysloveně šikanována úřady a ve vězení sedí „jenom“ čtyři novináři (stav z roku 2020). Ale mají holt také určité zájmy a vědí, jakou pákou si je prosadit: malilinkou demoverzí Zeleného pochodu pro jeden den. Protože to je situace, která teď na našem břehu Středozemního moře nahání politikům i obyvatelstvu ten největší děs. Troufl bych si odhadnout, že po nejbližší léta se nejen španělská, ale i evropská diplomacie bude od tématu Západní Sahary držet raději pěkně stranou. Aby náhodou někoho nepodráždila. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-05-09 12:03:46
Cirkus pod širým nebem i se zahraniční účastí. Cirkopolis uvede speciální letní verzi festivalu
Od 7. do 11. června se v Kasárnách Karlín uskuteční letní program Mezinárodního festivalu nového cirkusu Cirkopolis. Vedle sedmi českých outdoorových premiér zpestří letní část festivalu účast dvou zahraničních souborů ‒ španělského multižánrového tandemu Kolektiv Lapso Cirk a vtipná žonglérská show Belgičanů Cie Scratch. I přes nepříznivou epidemiologickou situaci se v únoru podařilo festivalu zaměřenému na nový cirkus s přesahem do současného tance, fyzického a vizuálního divadla oživit prosklenou kobku na pražské náplavce cirkusovými performancemi a nabídnout divákům dotek živého umění. Jeho organizátoři také přislíbili, že uskuteční v tomto roce ještě letní verzi a bez skelné bariéry. „Doufáme, že ve druhém červnovém týdnu bude situace natolik dobrá, že si budeme moci společně dopřát pětidenní venkovní festival plný radosti a nových premiér. Že se nám podaří znovu zažít tu unikátní výměnu energie mezi performery a diváky s pocitem bezpečí a osobní pohody. Věříme, že ministerstvo zdravotnictví uslyší tenhle hlas a do svých balíčků zahrne i otevírání kulturního života. Mně to chybí strašně,” prozradila umělecká ředitelka Cirkopolisu Šárka Maršíková. Letní edice festivalu slibuje i účast zahraničních souborů. Osobitou a neotřelou žonglérskou show Mousse přiveze belgické duo Cie Scratch, kterou si Šárka Maršíková vyhlédla na rezidenci v CIRQUEONu. „Mousse je představení o přátelství mezi Gaëlle a Denisem. Hravé představení je plné něžných překvapení a karambolů a slibuji, že ty dva budete milovat,” sdělila Maršíková. Španělský soubor Kolektiv Lapso Cirk se zase v nejnovějším projektu OVVIO troufale soustředí na rovnováhu a manipulaci předmětů běžného užití. Duo v něm svádí souboj s gravitací, která nad nimi ale vždy zvítězí. Česká scéna nabídne širokou škálu představení v outdoorové premiéře. „České novocirkusové prostředí se v posledních letech velmi dynamicky vyvíjí a já jsem ráda, že divákům nabídneme ve venkovní verzi Cirkopolisu takové hojné zastoupení,” prozradila Maršíková. Novou klaunskou pouliční grotesku Bezdéčka o třech spolunocležnících, kterým stačí málo, aby nepotřebovali nic, uvede uskupení Squadra Sua. Poprvé se pod širým nebem proletí Vrány ‒ pohybová performance ryze dívčího souboru Holektiv, kterou doprovází živě cellistka Terezie Kovalová. Premiéru žonglérské performance Collection of Sceptical Pleasures Filipa Zahradnického mohli vidět diváci Cirkopolisu on-line na zimním festivalu, nyní dostanou šanci vidět ji znovu, naživo a poprvé ve venkovním prostoru. Balancealots je barevné česko-skotské duo, které tvoří žonglér Aleš Hrdlička a akrobatka Hannah Lennox. V představení Link the Click přiváží na svém rozviklaném vozíčku pozitivní energii, živé rytmy a především žonglování, klaunérii a balanc na rukou. Techniku vzdušné akrobacie na zavěšené zlaté židli využívá ve své inscenaci Narušení soubor Cirkus TeTy. Performance je inspirovaná prvky absurdního dramatu a pohybuje se na pomezí nového cirkusu a fyzického divadla. Performance Fish Eye akrobatky Elišky Brtnické balancuje na pomezí tance, výtvarné instalace, fashion a vzdušné akrobacie v hudebním doprovodu ultrazvukových delfíních frekvencí. S premiérovou show Suitcaseboarding přicestují také performeři tYhle. Vstupné je zdarma, podpořit festival je možné zakoupením dárcovské vstupenky v síti GoOut. Podrobný program na www.cirkopolis.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10
Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci. Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům. Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu. Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice. Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany. Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta. Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí. Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct. Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí. Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války. Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka. Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení. Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“. Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky. Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu. V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty. Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku. Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost. Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku. Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily. V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni. Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří. Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti. V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky. kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí. V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny. Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison. Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison. Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem. Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty. Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“ Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce. Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti. Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“ To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus. Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy. Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}