Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-12 16:03:21

Židovka, která udávala Židy nacistům. Ukázka z kontroverzní knihy Stella od Takise Würgera

Drsný, avšak citlivý příběh Židovky Stelly Goldschlagové, oběti nevýslovných krutostí, kterou posléze nutili působit nevýslovné krutosti jiným. Příběh z nacistického Německa založený na skutečných událostech nastoluje dilema, zda má člověk zradit raději sám sebe, nebo vlastní rodinu. Píše se rok 1942. Do Berlína přijíždí Friedrich, tichý mladík původem od Ženevského jezera. Ve výtvarné škole se tu setkává s Kristin, která ho vodí po tajných jazzových klubech a pije s ním koňak. Dostane od ní první polibek a může si vedle ní namlouvat, že válka je někde daleko. Jednoho rána mu však Kristin zaklepe na dveře zraněná a přizná, že mu neřekla pravdu. Ve skutečnosti se jmenuje Stella a je Židovka. Gestapo ji odhalilo a nutí ji k ďábelské dohodě: bude-li udávat ukrývající se Židy, zachrání své rodiče.   Ukázka z knihy: V roce 1922 soudce poslal Adolfa Hitlera za výtržnictví na tři měsíce do vězení, anglický výzkumník objevil Tutanchamonův hrob, James Joyce publikoval román Odysseus, ruská komunistická strana si za generálního tajemníka zvolila Josifa Stalina a já jsem se narodil.             Vyrůstal jsem poblíž městečka Choulex u Ženevy, ve vile se vzrostlými cedry, sedmnácti akry půdy a plátěnými závěsy na oknech. Ve sklepě ležela planše, na které jsem se učil šermovat. V podkroví jsem se zase učil podle pachu rozeznávat kadmiovou červeň a neapolskou žluť a jaký je to pocit, když dostáváte nařezáno ratanovým klepačem.   Tam, odkud pocházím, se na otázku, co jste zač, odpovídá jmény rodičů. Já bych mohl říct, že otec ve třetí generaci řídil koncern, který z Itálie dovážel samet. Mohl bych říct, že matka byla dcerou německého velkostatkáře, jenž kvůli přílišnému pití armagnacu přišel o majetek. „Propil ho,“ říkávala matka, což ovšem nijak nesnižovalo její hrdost. S oblibou vyprávěla, že na jeho pohřeb přišlo celé vedení „černého reichswehru“.             Večer matka zpívala ukolébavky o padajících hvězdách, a když byl otec na cestách a ona zaháněla samotu pitím, nechávala v jídelně odsunout ke zdi stůl, vytahovala šelakové gramodesky a tančila se mnou vídeňské valčíky. Musel jsem se hodně natahovat, abych jí rukou dosáhl na lopatku. Říkala, že dobře vedu. Věděl jsem, že lže.             Říkala, že jsem nejkrásnější chlapec v Německu, přestože jsme v Německu nežili.             Někdy mi dovolila, abych jí česal vlasy hřebenem z buvolího rohu, který jí přivezl otec, a nabádala mě, že mají být jako hedvábí. Mámila ze mne slib, že až se jednou ožením, budu své manželce česat vlasy. Prohlížel jsem si matku v zrcadle, seděla přede mnou se zavřenýma očima a vlasy se jí třpytily. Slíbil jsem jí to.             Když mi přicházela do pokoje popřát dobrou noc, přikládala mi obě dlaně na tváře. Když jsme chodili na procházky, držela mě za ruku. Když jsme zlézali kopce a ona nahoře vypila sedm osm vrcholových panáků, byl jsem šťastný, že ji smím při sestupu podpírat.             Matka byla umělkyně, malovala. V hale nám visely dvě její malby, oleje na plátně. Zátiší velkého formátu, představující tulipány a hrozny. A malý obraz, pohled zezadu na nějakou dívku s rukama založenýma na bedrech. Dlouho jsem si ten obrázek prohlížel. Jednou jsem se pokusil proplést si prsty jako ta dívka. Nepodařilo se mi to. Matka zobrazila zápěstí tak nepřirozeně zkroucená, že by si přitom každý skutečný člověk polámal kosti.             Často mluvila o tom, jaký ze mě bude veliký malíř, a jen zřídkakdy o tom, jak sama maluje. Kdykoli se připozdilo, vyprávěla, jak snadné prý bylo malovat za jejího mládí. Jako dívka se ucházela o přijetí na Všeobecnou malířskou školu vídeňské umělecké akademie a při zkoušce ztroskotala na kresbě uhlem. Možná ji odmítli také proto, že v té době nesměly na akademiích studovat téměř žádné ženy. Věděl jsem, že se na to nemám vyptávat.             Po mém narození si matka umínila, že budu akademii ve Vídni nebo alespoň Akademii výtvarných umění v Mnichově navštěvovat místo ní. Hlavně jsem se měl mít na pozoru před vším podřadnějším, před Feigeho a Strassburgerovou uměleckou školou v Berlíně nebo Röverovou kreslířskou školou v Hamburku, to prý jsou židácké pelechy.             Matka mi ukázala, jak se drží štětec a jak se míchají olejové barvy. Snažil jsem se, protože jsem ji chtěl potěšit, a pokračoval jsem v učení, i když jsem byl sám. Zajeli jsme si do Paříže podívat se na Cézannovy obrazy v Galerie nationale du Jeu de Paume a matka řekla, že když někdo nakreslí jablko, musí vypadat jako od Cézanna. Směl jsem jí šepsovat plátna, ruku v ruce jsem s ní procházel muzea a snažil se všechno udržet v paměti, když u některého obrazu chválila hloubku barev a u jiného kritizovala perspektivu. Malovat jsem ji nikdy neviděl.   *   V roce 1929 se zhroutila newyorská burza, ve volbách do saského zemského sněmu získala NSDAP pět z devadesáti šesti křesel a do mého rodného města přijel krátce před Vánocemi povoz.             Sanice klouzaly po sněhu. Na kozlíku seděl cizí muž v kabátě z tmavozeleného lodenu, dlouhém až na zem. Otci se ho nikdy nepodařilo najít, ani za pomoci četnictva. Nikdy se nevysvětlilo, proč onen muž vezl vedle sebe na kozlíku kovářský vlček.             Bylo nás asi tucet chlapců a na náměstí u kostela jsme házeli sněhové koule na kovového kohouta na věži.             Nevím, kdo hodil na kočího jako první. Sněhové koule létaly křížem krážem a rozbíjely se o dřevěný přístřešek na voze. Jedna zasáhla muže do spánku, myslím, že ta moje. Doufal jsem, že ostatní chlapci mě za to budou mít rádi. Muž sebou ani netrhl.             Přitáhl poníkovi uzdu. Dal si přitom načas, slezl z kozlíku, pošeptal zvířeti něco do ucha a zamířil k nám. Zastavil se před námi, na límec mu kapala tající voda. Byli jsme mladí, neutekli jsme. Strachu jsem se musel teprve naučit. Kočí držel v ruce něco krátkého, kovaného, temného.             Mluvil myslím němčinou z kantonu Uri, dialektem, který jsme v našich krajích slýchali jen zřídka.             „Kdo to do mě našil?“ zeptal se tiše a prohlížel si nás. Slyšel jsem, jak mi pod nohama vrže sníh, byl přemrzlý a třpytivý. Vzduch páchl mokrou vlnou.             Otec mi říkal, že pravda je znamením lásky. Že pravda je dar. Tehdy jsem si byl jistý, že tomu tak je.             Byl jsem dítě. Měl jsem rád dárky. Co je láska, jsem nevěděl. Udělal jsem krok vpřed.             „Já.“             Hrot kovářského vlčku mi projel pravou tváří u čelistního kloubu a roztrhl mi obličej až ke koutku úst. Přišel jsem o dvě stoličky a půlku řezáku. Vůbec si to nepamatuji. První vzpomínka je až ta, že se dívám do matčiných šedých očí. Seděla u mého nemocničního lůžka a popíjela čaj s žitnou pálenkou, který si nalévala z termosky. Otec byl na cestách.             „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo s rukou, kterou maluješ,“ řekla. Pohladila mi prsty.             Tváří jsem měl provlečenou nit namočenou v karbolce. Rána se mi zanítila. V následujících týdnech jsem se živil slepičím vývarem, který mi denně připravovala naše kuchařka. Zpočátku mi bujon prosakoval mezi stehy.   Léky mě otupovaly. Teprve když jsem se podíval do zrcadla, pochopil jsem, že mě kočího úder připravil o schopnost vidět barvy.             Někteří lidé neumějí rozlišit červenou a zelenou, já jsem ztratil všechny barvy. Karmín, smaragdová, fialová, purpur, azurová, plavá, to pro mě byla už jen jména různých odstínů šedé.             Lékaři by mluvili o cerebrální achromatopsii, poruše barevného vidění, která se někdy dostavuje u starších pacientů po mozkové mrtvici.             To se spraví, říkali by.             Matka mi položila na kolena náčrtník a přinesla mi krabici pastelek. Nechala ji prý dovézt z Curychu, abychom mohli i v nemocnici pokračovat ve výuce.             „Barvy jsou pryč,“ oznámil jsem jí. Věděl jsem, jak důležité pro ni malování je.             Matka naklonila hlavu, jako by mě neslyšela.             „Mami, promiň, já… já už nevidím barvy.“             Zavolala lékaře, musel jsem se podívat na pár obrázků a do očí mi nakapali jakousi tekutinu.             Doktor matce vysvětlil, že se to někdy stává a že to přece není tak zlé, vždyť představení v biografu jsou beztak černobílá.             „Odpusť mi to, mami,“ žadonil jsem, „odpusť mi to, prosím. Mami?“             Lékař prohlásil, že jen zázrakem mi v obličeji zůstala neporušená pleteň lícního nervu. Kdyby se poškodila, nemohl bych mluvit a z úst by mi kapaly sliny. Pronesl něco o dítěti štěstěny. Matka seděla vedle mě. Pila velkými doušky.   *   Matka poslala otci do Janova telegram. Jel zpátky celou noc.             „Moje vina,“ řekl jsem.             „Vina vůbec neexistuje,“ namítl.             Zůstal v nemocnici a spal u mě na kovovém lehátku.             Matka lamentovala: „Co si lidi pomyslí?“             Otec ji okřikl: „Máme si s tím lámat hlavu?“             Když mi v jizvě tepalo, vyprávěl mi pohádky, které slyšel na cestách za obchodníky se sametem z Péšávaru. Daroval mi starou kovovou krabičku z Haify, zdobenou motivy růží, víčko šlo špatně otevřít a otec řekl, že pokud třikrát přejedeme prstem po jejím okraji proti směru hodinových ručiček, splní se nám přání. Matka prohlásila, že jestli ta cetka nezmizí, odejde ona.             Už se mě téměř nedotýkala. Když jsem ji na procházce vzal za ruku, lekla se. Když mi dávala dobrou noc, zůstávala stát ve dveřích a dívala se z okna, přestože venku byla tma. Otec se znovu vypravil na cesty.             Krátce po mém zranění se matka jednou zpila tak, že zůstala ležet v jídelně a já ji musel spolu s kuchařkou odnést do jejího pokoje.             V noci sama vycházela na horské pastviny a doma se občas na dva dny zamykala se svými plátny. Bylo mi osm a nevěděl jsem, jestli to není kvůli mně.   *   Mým nejoblíbenějším místem se stalo jezero za minoritským klášterem. Na jedné straně ho lemovala zeď porostlá mechem a na druhé skalní stěna.             Polehával jsem u něj v rákosí a kouřil cigarety z tabáku, který jsem vydrolil z otcových doutníků. Kuchařka mě naučila, jak se na klacek, provázek a ohnutý hřebík loví siveni. Potom ryby vykuchala, naplnila je sekaným česnekem a petrželkou, načež jsme je na břehu opekli na ohníčku a ještě horké snědli.             Kuchařka mi také ukázala, jak se vysává nektar ze šeříkových květů.             Pomáhal jsem jí s pletením vánočky a nosil jí do domu konev s mlékem nadojeným na pastvinách. Někdy jsme vylovili škraloup a podělili se o něj.             V době, kdy si ostatní chlapci nacházeli kamarády a vodili si je domů, jsem věděl, že u nás to nejde, protože je tam matka. Snad jsem tu samotu vydržel jenom díky tomu, že mi nemohlo chybět to, co jsem neznal.             Matka pila arak, který se zakalil, když ho zalila ledovou vodou. Představoval jsem si, že pije mléko. Nad jezero vedlo dřevěné molo, které ve slunečním žáru vrzalo. Jednou na podzim jsem stál na samém krajíčku, stmívalo se a já házel po vodě žabky. Když na mě kuchařka ani otec neměli čas a matka pila několik dní v kuse, připadal jsem si neviditelný.             Prohlížel jsem si skalní stěnu a říkal si, proč jsem nikdy nikoho neviděl seshora skočit.             Vyškrábal jsem se po stěně nahoru, přidržoval jsem se přitom travnatých drnů a skalních výčnělků. Z vrcholu jsem dohlédl až na dno jezera, bylo vidět pohupující se vodní řasy. Rozběhl jsem se k okraji skály a skočil. Tvrdě jsem narazil koženými podrážkami, voda mi zahučela v uších, byla studená. Když jsem se vynořil na hladinu, špatně se mi dýchalo, měl jsem ale ještě dost vzduchu na to, abych ze sebe vyrazil výkřik. Sledoval jsem vlny, které ve vodě vyvolal náraz mého těla.             Když jsem vstoupil do kuchyně, odkapávala mi z nohavic na dlažbu voda. Kuchařka právě válela těsto a zeptala se mě, čí to byl nápad. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Padat přece člověk může jenom sám, pomyslel jsem si. Opřel jsem se o horká kamna. Kuchařka plácla rukou do kachlí, až mouka zaprášila. Podala mi ručník.             Večer si mě dal zavolat otec. Když byl doma, sedával většinou v knihovně. Četl rád a dlouho, ruské romány, haiku, orientální filozofii.             Věděl jsem, že otec s matkou se nemilují.             Žmoulal jsem v prstech klásek rákosových květů, který jsem utrhl na břehu.             „Páteři říkají, že jsi skočil,“ začal otec.             Přikývl jsem.             „Proč?“ zeptal se.             Mlčel jsem.             „Víš, že mlčení je někdy horší než lhaní?“             Přitáhl si mě na područku ušáku.             Poslouchali jsme tikot hodin.             „Jak to, že padat je tak krásné, tati?“             Dlouho přemýšlel. Začal si tiše broukat nějakou melodii. Po pár minutách toho nechal. „Protože jsme hloupí,“ odpověděl.             Mlčeli jsme společně.             Zavrtěl hlavou. Ruce na mých ramenou mu ztěžkly, byl cítit jako jeho knihy.             „Copak je, chlapče? Tenhle pohled znám.“             „Matce je dobře?“             Zhluboka se nadechl.             „Matka…“ začal. Zkřivil obličej. „Tvoje matka… všechno je v pořádku, buď na ni hodný.“             Chápal jsem, co má na mysli a že bude lepší mlčet. Mlčení bylo mým způsobem pláče.             „Vydržíme to,“ řekl otec a položil mi ruku na zátylek.             Přikývl jsem. Díval se na mě. Věděl jsem, že to nebyl můj poslední skok.   Takis Würger (*1985) studoval žurnalistiku v Hamburku a v současnosti pracuje jako spisovatel a redaktor týdeníku Der Spiegel, pro nějž působil také jako válečný zpravodaj. Coby reportér pobýval například v Afghánistánu, Bangladéši, na Ukrajině a v Iráku a za svou práci získal několik prestižních ocenění. Za román Klub (2017, česky 2019) obdržel na Mezinárodním literárním festivalu lit.COLOGNE cenu za nejlepší debut a byl nominován na literární cenu Aspekte, kterou uděluje německá televizní stanice ZDF. Román se stal bestsellerem stejně jako druhá kniha Stella (2019), jež u čtenářů a kritiky vzbudila nejen obrovský zájem, ale i kontroverze.   Takis Würger bude hostem Světa knihy Praha 2020, kde bude mít společnou besedu s Alenou Mornštajnovou.   Přeložila Iva Kratochvílová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 207 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-15 09:36:05

Povodí Odry plánuje postavit další elektrárnu na Slezské Hartě

U přehrady Slezská Harta by mohla vzniknout přečerpávací vodní elektrárna. Informovala o tom tisková oddělení ministerstva životního prostředí a zemědělství. Přečerpávacích elektráren má česká vláda v plánu postavit šest. Zbývajících pět by mělo být na Orlíku, Slapech, Pastvinách, Libochovanech a Vinici.

Čas načtení: 2024-04-29 15:00:46

Jak může mít mravenec vliv na lov lvů? Obrovský…

Říká se, že není malých rolí. A že i nicotný jedinec může dokázat velké věci. To se potvrdilo v savaně v Keni, kdy jeden druh mravenců zapříčinil malou změnu v přírodním prostředí, která ale měla dalekosáhlé důsledky. Celá desetiletí působil a žil na pastvinách v africké Keni původní druh mravenců akátových (Crematogaster). Ten svými jedovatými

Čas načtení: 2024-05-29 18:00:01

Hollywoodský herec Karel Roden hostí na svém zámku stovky lidí. Proč se pustil do pěstování borůvek?

Jen málokterý herec si skutečně může vybírat role podle svého a dovolí si odmítnout ty, které se mu buď nezdají být ideální pro jeho typ, nebo mu zkrátka nepřipadají dostatečně kvalitní. Karel Roden si ale dává velký pozor na to, kterou nabídku přijme a kterou raději odloží pro někoho jiného. A protože má opravdu dobrý „čich“ na dobré scénáře, můžeme si být téměř jisti, že pokud jeho jméno najdeme v titulcích, půjde o kvalitní podívanou, která často přečká desetiletí.  Terezu Brodskou rodiče jako kojence odložili. Rozhodnutí své slavné matky dodnes nemůže pochopit Číst více Herec, nebo šlechtic?  Přesto se herec nenechá omezovat jen nabídkami, které přicházejí jak z Česka, tak i ze zahraničí, a rozhodl se podnikat i v jiných oblastech. Už v roce 2006 koupil tehdy zchátralý zámek Skrýšov a pustil se do jeho rekonstrukce. A protože to vzal doslova od podlahy, může se nyní svým návštěvníkům chlubit krásně opravenou památkou, která si jistě vyslouží slova chvály i od znalců. A to není všechno. Protože je Karel Roden známým milovníkem vína, zřídil si na svém zámku velkorysý sklep, kde je dost místa na všechny unikátní lahve z jeho sbírky.  Koně, krávy a – borůvky Co by ještě mohlo úspěšnému herci chybět? K zámku jaksi samozřejmě patří koně, a tak je zde také najdeme, ale i bez nich by bylo podnikání Karla Rodena bohaté. Kromě chovu zajímavého plemene skotu, který se běžně pohybuje hlavně na irských pastvinách a jehož historie sahá až do doby kamenné, se pustil dokonce do pěstování borůvek. Že jste ještě neslyšeli o borůvkovém poli? Pak je načase navštívit Skrýšov a alespoň nahlédnout přes plot.  Pro borůvky jen to nejlepší Pravdou je, že se rostlinky skrývají ve fóliovnících, které jim na šesti hektarech nabízejí nejen ochranu před případnými nájezdníky, ale také ideální podmínky pro růst a zrání plodů. Mnoho kroků je zde automatizováno, včetně zálivky. „Je to trošku složitější, než jsem si původně myslel,“ okomentoval Karel Roden péči o borůvky, které považuje nejen za zdravé, ale také za krásné keře. Proč se pustil právě do pěstování borůvek? Farma, která k zámku patří, není tak rozsáhlá, aby nabídla dost velký výdělek z méně intenzivního hospodaření. Proto její majitel hledal plodinu, která bude dostatečně rentabilní – a volba padla právě na borůvky, které jsou schopné z velké části „uživit“ provoz celého areálu.  Do propastí a zpět: Život zpěváka Petra Muka skončil moc brzy. Jeho smrt je pro mnohé dodnes záhadou Číst více Stovky hostů na zámku O tom, jak to na zámku a v jeho okolí vypadá, se mohou každoročně přesvědčovat i stovky návštěvníků, kteří zajdou na jeden z jazzových večerů do skrýšovské jízdárny. V září tohoto roku to bude už po pětadvacáté, je tedy zřejmé, že i tahle aktivita se setkala se zájmem.  Soukromí je tabu O rekonstrukci jeho zámku se veřejnost může dozvědět víc než o jeho soukromém životě, a tak před časem všechny překvapila zpráva o jeho utajené svatbě, k níž došlo v roce 2020. Tehdy se herec oženil s Laurou, matkou svých dvou dětí, Sofie a Karla. Ještě než ale našel rodinné zázemí po boku ženy, s níž jej už dříve pojilo rodičovství, žil nejprve s herečkou Ivanou Chýlkovou a později s Janou Krausovou ze stejné branže. Svoje partnerky si vyměnili s Janem Krausem v polovině devadesátých let, a zatímco Jan Kraus s Ivanou Chýlkovou spolu žijí dodnes, Karel Roden s Janou Krausovou nakonec zvolili jiné životní cesty.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Josef Kemr tajil nemanželské dítě. S partnerkou se hádal a Hrušínského ignoroval

Čas načtení: 2024-06-07 20:56:00

Posun ve zdravotním stavu koní z britské kavalerie: Jak jsou na tom dva vážně zranění?

Všech pět vojenských koní, kteří se v dubnu v centru Londýna splašili a následně se zranili, se vrátí do královské kavalérie, uvedla britská armáda na síti X. Trojice méně zraněných koní je už zpět, návrat dvou dalších, kteří museli podstoupit operace, se předpokládá později. Vida a Quaker se užívají rekonvalescenční pobyt na pastvinách nedaleko Londýna. Také tři zranění vojáci se již vrátili do kasáren a dva pokračují v rekonvalescenci, i u nich se očekává, že se rovněž plně vrátí do služby.

Čas načtení: 2024-06-21 08:40:47

Jak může mít mravenec vliv na lov lvů? Obrovský…

Říká se, že není malých rolí. A že i nicotný jedinec může dokázat velké věci. To se potvrdilo v savaně v Keni, kdy jeden druh mravenců zapříčinil malou změnu v přírodním prostředí, která ale měla dalekosáhlé důsledky.   Celá desetiletí působil a žil na pastvinách v africké Keni původní druh mravenců akátových (Crematogaster). Ten svými

Čas načtení: 2024-07-24 17:31:27

Na pastvinách u Kfel stojí jedinečný doklad počátků elektrifikace

Na pastvinách u Kfel v Karlovarském kraji stojí nenápadná stavba, která se ovšem stala nedávno kulturní památkou. Více než sto let stará trafostanice tu byla kdysi zřízena, aby napájela kožedělnou továrnu a Horní Slavkov. V současné době je pravděpodobně poslední stavbou svého druhu v Česku.

Čas načtení: 2024-07-27 06:00:00

Matěj Pomahač: Data pro zemědělce vs. data pro ministerstvo

Ráno na pastvinách nad Moldavou v Krušných Horách. Náš dlouholetý klient, který nad Hřivicí na Podlesí (tak se říká geologicky nesmírně zajímavé krajině mezi Ohří a náhorní rovinou Džbánu s hlubokými údolími) pěstuje pšenice, ovsy a řepku. Letos svou farmu rozšířil o chov skotu právě v Krušnohoří.

Čas načtení: 2024-08-16 15:15:04

Stát nabízí v aukci stádo krav. Zabavil je majiteli, který je týral hlady

Ještě počátkem minulého roku živořilo více než dvacetihlavé stádo krav na rozbahněných pastvinách na Jablonecku. Připomínaly spíš chodící kostry potažené kůží. Jejich majitel se o zvířata nestaral. Nakonec je zabavili veterináři a propadla státu. Ten teď už pěkně zakulacené a zdravé jalovice s telaty nabízí v aukci. A zájem je velký.

Čas načtení: 2024-09-01 10:12:00

Chatu v Pastvinách zachvátily plameny, škoda se vyšplhala na tři miliony

Devět jednotek hasičů vyjíždělo v sobotu v noci k požáru chaty v Pastvinách na Orlickoústecku. Plameny zcela zlikvidovali až v nedělních brzkých ranních hodinách. Oheň podle předběžných odhadů způsobil škodu za 3 miliony korun.

Čas načtení: 2024-09-01 10:14:05

Chatu v Pastvinách zachvátily plameny, škoda se vyšplhala na tři miliony

Devět jednotek hasičů vyjíždělo v sobotu v noci k požáru chaty v Pastvinách na Orlickoústecku. Plameny zcela zlikvidovali až v nedělních brzkých ranních hodinách. Oheň podle předběžných odhadů způsobil škodu za 3 miliony korun.

Čas načtení: 2024-09-11 15:07:17

Požár chalupy si majitelé zavinili sami, hubili hmyz ohněm, zjistili hasiči

Požár chalupy v Pastvinách na Orlickoústecku z konce srpna si podle vyšetřování způsobili obyvatelé sami. Snažili se ohněm zahubit hmyz a způsobili tak škodu za tři miliony.

Čas načtení: 2024-09-11 14:57:00

Požár chalupy si majitelé zavinili sami, hubili hmyz ohněm, zjistili hasiči

Požár chalupy v Pastvinách na Orlickoústecku z konce srpna si podle vyšetřování způsobili obyvatelé sami. Snažili se ohněm zahubit hmyz a způsobili tak škodu za tři miliony.

Čas načtení: 2024-09-11 20:55:00

Další požár kvůli likvidaci vos. Mladík si udělal ze spreje plamenomet

Kvůli likvidaci vosího hnízda shořel další dům. Po bazénu v Českém Krumlově jde o velkou chatu v Pastvinách na Orlickoústecku. Podle hasičů tam jeden muž odstraňoval hmyz zapalovačem a sprejem.

Čas načtení: 2024-09-12 09:35:00

Jako v Krumlově: Na hmyz vytáhl „plamenomet“, chata shořela

Další případ, kdy nezodpovědné jednání s otevřeným ohněm vedlo k ničivému požáru. Chata v Pastvinách lehla popelem poté, co její obyvatel použil k likvidaci vosího hnízda zapalovač a sprej. Plameny se rychle rozšířily a způsobily škodu za několik milionů korun.

Čas načtení: 2024-09-12 10:01:00

Města jsou kvůli velké vodě v pozoru. Vypouštějí se přehrady, padla i bobří hráz

Varování meteorologů ohledně vytrvalých dešťů berou samosprávy v Pardubickém kraji vážně. Povodí Labe začalo ve středu ve velkém vypouštět vodu z přehrad. Nejvíc na Pastvinách ze dvou kubíků za sekundu na třináct, pozadu není ani Seč.

Čas načtení: 2024-09-26 09:15:00

Zprávy pro Pardubický kraj: Hořeček mizí z krajiny. Na Přeloučsku mu pomáhají ovce a pravidelné kosení

Nostřek, trlič nebo hořeček. Jde o tutéž rostlinu s fialovými květy. Dobře ji znaly naše babičky a prababičky. Dřív hojně rozšířená bylina na loukách, pastvinách a mezích ale mizí z naší přírody. Teď je to kriticky ohrožený a zákonem chráněný druh a jen díky ochráncům přírody se jeho ústup z krajiny daří zastavit. Třeba na Přeloučsku a Chlumecku hořeček poslední dobou prospívá velmi dobře.

Čas načtení: 2024-10-17 14:25:00

VIDEO: V České Bělé řádila smečka vlků. Přišel jsem o sedm ovcí, zoufá si farmář

Masakr. Tak popsal farmář Pavel Cakl řádění smečky vlků na pastvinách v České Bělé na Havlíčkobrodsku. Na pohled, který se mu naskytl ve středu ráno, Cakl údajně nikdy nezapomene. Přišel o sedm ovcí. 

Čas načtení: 2024-10-18 14:13:00

Vlci v České Bělé roztrhali sedm ovcí. Těsně před útokem je zachytila fotopast

Na pastvinách v České Bělé na Havlíčkobrodsku s jistotu útočili vlci. Místnímu farmáři zadávili sedm ovcí. Odborníci potvrdili přítomnost šelem a upozorňují na nutnost lepšího zabezpečení pastvin. Fotopasti zachytily vlčici s mláďaty, což vyvolává obavy z dalších útoků.

Čas načtení: 2024-10-21 00:00:00

Víno a panely. Synergie výroby energie a zemědělství funguje na Moravě

Agrovoltaika dorazila i do Česka, od července ji povoluje novela zákona. Synergie mezi výrobou elektrické energie solárními panely a zemědělskou produkcí je výhodná nejen dvojím využitím půdy a je běžná na francouzských vinicích nebo rakouských pastvinách.