Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-03 14:35:24

Knižně vyšel deník, který si Jaroslav Foglar vedl ve Švýcarsku

U příležitosti stého výročí prvního z Foglarových pobytů ve Švýcarsku vydala Skautská nadace čtyřdílnou publikaci Jestřábova švýcarská dobrodružství. Není to všeobecně známo, ale autor Rychlých šípů navštívil „stát pod Alpami“ dokonce sedmkrát. Poprvé už ve třinácti letech – a hned takřka na čtvrt roku. Pobytu nepřímo pomohl člen 2. pražského oddílu skautů Ladislav Filip. Ten studoval medicínu a roku 1919 ve „Švýcarech“ vytipovával ve službách Červeného kříže hotely a statky, v nichž by se mohly zotavovat československé děti. Zvládl to, i když ne sám, a již napřesrok Švýcarsko navštívilo na 800 našich chlapců a děvčat. Jedním se stal i Foglar (až později přezdívaný Jestřáb), a to díky tomu, že na začátku osmé třídy vybral sbor školy ovlivněný jeho třídním Stunou. Určitě tomu lze říkat štěstí, protože ne všechny školy tak byly osloveny. Co víc, z každé směl jet jediný žák. Z vršovického nádraží vyrazili za zpěvu státní hymny večer 3. září 1920 uvnitř armádně zabezpečeného sanitního vlaku číslo 202 a Jaroslav Foglar putoval pod číslem 186. Cesta trvala tři dni a čtyři noci, kdy se stravovali „komisárkem“ či kaší a pili k tomu kakao. Třetího dne opustili rakouský Linec a překonali švýcarskou hranici do města Buchs, kam pro ně z metropole dojela choť našeho velvyslance Duška, z Curychu jistý pan Jokl a ze Sankt Gallenu jistý pan Stavebník. V doprovodu pracovnice švýcarského Červeného kříže pokračoval Foglar plus čtyři chlapci jiným vlakem, přičemž na nádražích si děti rozebíraly tamní rodiny. Tři hoši tak postupně zmizeli a smrákalo se. Psychicky tísněný Foglar nakonec zůstal ve vagónu jen s jediným chlapcem. V Yverdon-les-Bains byl pouze předán přednostovi, a ten jej od rychlíku vedl k jinému nástupišti a předal vedoucímu osobního vlaku. „Jeli jsme nocí řadu stanic, až mě nakonec vysadili do náručí vlídného staršího pána,“ vzpomíná Jaroslav Foglar nostalgicky v autobiografii. „Ten mě posadil do bryčky a jeli jsme nocí asi hodinu, až jsme dorazili do malé vesnice.“ Bylo to dnešní Valeyeres-sous-Rances pod horou Les Souchet (1680 metrů nad mořem) a dočasným chlapcovým domovem se stal statek Alberta (1898–1961) a Blanche (1899–1993) Randinových, manželů ve věku 22 a 21 let. Tehdejší Valeyeres leželo kilometr od později přifařeného Rances. Foglar tu pracoval jako pasáček krav a také česal révu i švestky. Jak vzpomíná, zpíval po večerech české písničky, a jednou směl zpívat i na představení Armády spásy. Cestu domů nastoupil 10. listopadu. Po celý čas si vedl deník, který se dochoval, má 42 stran a je kompletně ofotografován pro první část naší publikace. Jinou formou dosud zveřejněn nebyl, ale pravděpodobně to realizuje nakladatelství Albatros v rámci většího korpusu autorových deníků. Švýcarské zážitky provázené ilustracemi Karla „Tony“ Neumanna líčí ovšem i devátá až patnáctá kapitola foglarovky Tábor smůly (1938): jde o sedm kapitol s názvy „Jestřábe, vypravuj něco!“, Jedeme do Švýcar, Umíte pást krávy?, Pastevní družstvo, Moje vystoupení na večírku a jak to dopadlo, Případ s bláznivým teletem a Jedu domů ze Švýcar (str. 34–53). Druhá část současné publikace zahrnuje pak Foglarovu vzpomínku Moje švýcarské dobrodružství (zveřejněnou roku 1935 ve Slovíčku) a pět ze sedmi „švýcarských“ kapitol Tábora smůly. Třetí část sestává ze dvou jeho článků pro Naši rodinu (Co jsem viděl ve Švýcarsku?, 16. 12. 1982) a (opět) pro Svobodné slovo (Kouzelný mikulášský čas, 28. 11. 1994) a z dvou vzpomínek na spisovatele ze sborníku Jestřábe, díky (2000). Ty jsou dílem bývalého člena oddílu „Jindry“ Hojera (napsal vlastně titulní kapitolu celé publikace Jestřábovo švýcarské dobrodružství) a Petra Chudožilova spolu s Michalem Beránkem. Jejich příspěvek ... a jeho švýcarská stopa je zajímavou reportáží o výpravě do země, ohledně které se ve Foglarovi zrodil pocit, že tam „už někdy v minulém životě žil“. Vrátil se každopádně do Švýcarska i v letech 1981, 1982, 1984, 1985, 1986 a 1987. V roce 1986 se tam dokonce konečně setkal s paní Randinovou, která naštěstí stále žila, byť už jí bylo hodně přes osmdesát. Jednalo se tak o neuvěřitelné setkání po 66 letech. Syn Blanche Randinové (*1924) Gustave žije dnes kdesi ve Španělsku, její vnučka (příjmením Bernard Valloton-Rusticoni) v Le Mont-sur-Lausanne. Během šesti „novodobých“ cest Foglar kupoval pohlednice, ale sbíral taky víčka od limonád (což dělal všude) a místní cukr. Tyto jeho balené kvádříky se ve značném množství dochovaly a po jedné z nich může proto dnes být k nalezení v každé ze 180 červených obálek, v nichž se Jestřábova švýcarská dobrodružství prodávají. Navíc v publikaci najdete oboustranně potištěný plakát Jestřábovy švýcarské návraty, na kterém je v největším formátu přetištěna žádost o výjezdní doložku (do Itálie a Rakouska) ze srpna 1985, ale taky si na kolážích prohlédnete některé ze zmiňovaných pohlednic, stranu cestovního pasu s autorovou fotografií, dobový inzerát z tisku (zvoucí roku 1987 na devítidenní zájezd do Západního Německa a Švýcarska), ale i pozoruhodné a jen letmo Foglarem na útržek papíru čmárané poznámky.   Jaroslav Foglar: Jestřábova švýcarská dobrodružství. Ilustrace Karel Tony Neumann. Editor a autor celé čtvrté části Roman „Bobo“ Šantora. Další spoluautoři: Petr Chudožilov, Michal Beránek a „Jindra“ Hojer. Korektury Josef „Řešetlák“ Bláha. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2020. 84 stran. Náklad 180 číslovaných výtisků. Vyšlo v obálce se dvěma přílohami. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-04 09:57:33

Nejlepší knihy pro děti. Oceněna byla kniha Co vyprávěla gorila, nově ilustrované Dobrodružství v Zemi nikoho či nový překlad Malého prince

Slavnostní předání letošních cen Zlatá stuha za nejlepší knihy pro děti a mládež se sice vzhledem k nepříznivým okolnostem přesunulo na podzim, ale ty nejlepší knihy byly vybrány už teď. Kategorii beletrie pro děti si vyhrála kniha Petra Borkovce Každá věc má něco společného se štěstím (Běžíliška). Silná niterná výpověď dospělého člověka o kráse návratů do dětství v ní se podle poroty formou ani obsahem publiku nijak nepodbízí, neobsahuje prvoplánové rýmy ani obrazy, dokonce se nebojí ani rozvolněné metriky. Mezi beletristickými knihami byl nejlepší titul Co vyprávěla gorila Markéty Pilátové z nakladatelství Novela Bohemica. Vyprávění gorilího kluka Ponga, který se ze zajetí soukromého zvěřince zazobaného šejka dostal za mříže pražské zoologické zahrady, je podle poroty psychologicky přesvědčivým příběhem o hledání identity. Příběhem strhujícím jako velká voda roku 2002, jež nakonec bortí klece a v povodňové vlně unáší hrdinu i s jeho novým snem o skutečném domově ve vlastní tlupě uprostřed džungle, kterou dosud znal jen z poetického líčení ostatních goril z trojského chovu. V kategorii literatury faktu pro děti a mládež zvítězil David Böhm a jeho autorská kniha A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Labyrint). Autor v ní podle poroty pronikavě portrétuje světadíl extrémů, který je i 109 let po dosažení jižního pólu nejzazší výspou lidské existence nehledě na naše technologické vychytávky. V návaznosti na nejlepší tradice české uměleckonaučné školy jeho pozorování hravě dotvářejí fotografie, mapy i komiks, 3D projekce i rozkládací alba s pointami, a tak i po stránce ilustrační vzniklo lákavé dílo pro četbu v kruhu rodinném, dílo dovedné, sdílné a přesvědčivě zdůrazňující provázanost tohoto kontinentu s globálním ekosystémem. Výtvarnou část soutěže vyhrála v kategorii knih pro mladší děti Aneta Františka Holasová za ilustrace ke knize Robina Krále Tonča a krasojezdec (Běžíliška). Klasické velké leporelo zaujme podle poroty čtenáře nápadnou barevností. Odstíny šedé barvy tvořící v plochách i kresbou postavy a jejich okolní prostor doplňuje autorka svítivě barevnými detaily, kterými dokáže přesvědčit (i nedůvtipného) čtenáře, že je na pouti. V kategorii knih pro starší děti a mládež cenu získala Magdalena Rutová za výtvarný doprovod knihy Marka Tomana Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse (Baobab). Porota konstatovala, že autorčiny ilustrace jsou příjemně barevné. Větší jsou obdélníkového formátu a zachycují celé situace s dobovými loděmi, exotickými krajinami apod. Střídají je drobné kresbičky postav, které jsou někdy statické, jindy v akci. Stylizace autorce pomáhá dodržet a se smyslem pro humor zdůraznit prvky dobových reálií. Za ilustrace k populárně-naučné knize Evy Petřinové Hravý průvodce Prahou (Fragment) byl oceněn ilustrátor Vojtěch Šeda. Střízlivá barevnost knihy působí podle poroty klidným a vyrovnaným dojmem. Autor vede čtenáře kolem důležitých staveb, neopomine ani historické postavy z různých dob a jejich příběhy, a dělá to věcně, vtipně a přehledně. Výtvarným počinem roku byla vyhlášena kniha Jaroslava Foglara Dobrodružství v Zemi nikoho (Albatros) s ilustracemi Jindřicha Janíčka. Autorovy ilustrace charakterizuje jednoduchá barevnost i kresba, trochu těkavě zachycující okamžiky příběhu. Přesto, že jsou jeho ilustrace zcela odlišné svým novým pojetím, od těch původních už legendárních, jsou podle poroty srovnatelné a stejně působivé. Z nominovaných komiksů vyhrála kniha Super Spellsword Sága (Labyrint). Porota uvedla, že Nikkarin, kreslíř a scenárista v jedné osobě, předvedl suverénní práci s komiksovým jazykem. Epické putování začínajícího mága zaujme jak nápaditým výtvarným řešením jednotlivých stránek, tak řadou vtipných situací a pop-kulturních odkazů. Jde o kvalitní komiks pro dospívající čtenáře, který by mohl mít šanci uspět i v mezinárodní konkurenci. Za nejlepší překlad knihy pro mladší děti byl oceněn Jiří Pelán, který pořídil nový překlad klasiky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ (Pikola). Porota uvedla, že překlad Jiřího Pelána mezi ostatními převody vyniká a působí dojmem, že vznikal na základě dokonalého pochopení podstaty původního díla. Překladatel se nesnaží o nadbytečné aktualizace a volí velmi kultivovaný jazyk, který textu dodává jemně poetický ráz a odpovídá jak autorskému záměru a vyznění díla, tak době jeho vzniku. Cenu za nejlepší překlad knihy pro starší děti získala Eva Maršíková a kniha Madeline Milerové Kirke (Slovart). Do překladu se podle poroty skvěle povedlo přenést vylíčení silných emocí, bohatost a zvukomalebnost jazyka, hru se slovy, pestrý popis prostředí i proměnu postav v čase. Překlad nerušeně plyne a snadno by ho bylo možné považovat za původní české dílo výborného spisovatele. V kategorii populárně-naučné literatury pro děti a mládež vyhrála kniha Mikea Barfielda Atom v kupce sena (Pikola), kterou přeložili Sabina Poláková a Jan Bružeňák. Letos byly uděleny dvě ceny za nakladatelský počin. Prvním z nich je autorská kniha Renáty Fučíkové Historie Čechů v USA (Práh). V souboru vydaném na popud českých krajanských spolků v USA, jejichž nepříliš zmapované kulturní dějiny zároveň shrnuje, nám Renáta Fučíková prostřednictvím ilustrovaných portrétů ukazuje, že v tamním tavicím kotli národů Češi jako menšina dokázali prosadit svůj hlas i um. Druhou knihou oceněnou v této kategorii je Atlas vyhubených živočichů (B4U/Albatros) Radka Malého s ilustracemi Pavla Dvorského a Jiřího Grbavčice. Čtyřicítka hesel s celostránkovými ilustracemi nabízí pozoruhodný přírodovědný materiál a vyzývá k zamyšlení nad lidskou marnivostí, pověrčivostí a sobectvím, které způsobují zánik mnohých živočišných druhů, a ochuzují tak planetu o její přírodní rozmanitost. Více informací o autorech, ilustrátorech i překladatelích vítězných i nominovaných knih naleznete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48

Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?   Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2019-11-10 08:00:50

Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů

Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2020-04-21 16:40:28

Vyšla nová dobrodružství profesora Challengera, hrdiny Doylova románu Ztracený svět

Nesnesitelný profesor George Edward Challenger se poprvé vynořil v Doylově výtečném románu Ztracený svět (1912). Další příběhy s tímto hrdinou už bohužel nedosahují kvalit prvního příběhu. V chronologickém pořadí jde o texty Jedovatý pás (1913), Země mlhy (1926), Když Země vykřikla (1928) a Muž, který chtěl rozložit svět (1929); ty poslední dva nyní společně vycházejí v překladu a s předmluvou Pavla Pecháčka pod poněkud banálním titulem Dobrodružství profesora Challengera. Novela Jedovatý pás česky naposledy vyšla poměrně nedávno, a to roku 2009 a pod titulem Příliv smrti. Velmi vzdáleně koresponduje i se současnou pandemií. Místo viru se ale jedná o jedovatý éter, do kterého planeta Zem vpluje za normálního oběhu okolo Slunce, přičemž pouze geniální Challenger to předvídá, zatímco akademická obec se mu vysměje podobně, jako když ve Ztraceném světě hlásal, že jsou na náhorní plošině Jižní Ameriky dinosauři. Výsměch bohužel není oprávněný a Conan Doyle nám už vzápětí předestře ve formě katastrofického příběhu konec světa. Vše možná líčí až moc rychle a už třetí kapitola se nazývá Zamoření. Následována je sekvencemi Dlouhé umírání, Mrtvý svět a Velké probuzení. „Co jsme si měli počít na tomto hřbitově světa?“ ptá se posléze autorovými ústy jeho hrdina-novinář, když prochází mrtvým Londýnem. „Mohl od úsvitu časů čelit takové otázce nějaký člověk? Je pravdou, že naše vlastní fyzické potřeby, a dokonce přepychové výdobytky byly pro budoucnost zajištěny. Mohli jsme brát ze zásob potravy, ze sklepů plných vína, ze všech pokladů umění. Byly naše, mohli jsme si je vzít. Ale měli jsme právo to udělat?“ „Vezměte vinný hrozen,“ říká Challenger druhům. „Je pokryt nekonečným množstvím škodlivých bacilů. Zahradník ho opláchne desinfekčním prostředkem. Namočí hrozen do jedu a bacily zničí. Podle mého názoru chce ten náš Zahradník s velkým Z namočit náš sluneční systém a lidský bacil s malou životností, který se vrtěl a svíjel na vnějším obvodu Země, bude v okamžení sterilizován a vymýcen.“ V dalším románu Země mlhy (1926) předvádí kritik materialismu Doyle i fenomén spiritismu, průběhy seancí a fungování médií. Dokonce i vědu ctící Challenger se ve finále stane přesvědčeným obhájcem vyvolávání duchů. V to věřil v posledních letech života po světové válce také naivní Conan Doyle, který roku 1926 dokonce zveřejnil Dějiny spiritismu a počínaje rokem 1918 (kdy vyšla Doylova kniha Život po smrti) taktéž čtrnáctero dalších prací s touto pofiderní tematikou. Kdo by to do tvůrce racionálního Sherlocka řekl, že?! Nyní vydaná Dobrodružství profesora Challengera shrnují poslední dvě profesorovy eskapády. V té nazvané Když Země vykřikla (tento nový překlad vyšel již roku 1992 v knižní antologii Nejmenší vesmír) odhalí, že je naše planeta živá. Rozhodne se to i dokázat, a to obrovským hlubinným artézským vrtem, který zeměkouli donutí ukončit mlčení. Námět je tedy fascinující, ale stejně jako byl Jedovatý pás ve svém finále poněkud příliš zkratkovitým a odbytě banálním (všichni domněle zemřelí se nakonec probudí, dodejme), jsou Země mlhy a novela Když Země vykřikla příběhy poněkud zdlouhavými. To ovšem nelze říct o vtipné povídce Muž, který chtěl rozložit svět. Naopak, je až příliš krátká. A jak si navíc každý čtenář všimne, v podstatě se jedná pouze o další z příběhů Sherlocka Holmese, neboť struktura textu zcela odpovídá jeho dobrodružstvím, a to včetně padouchovy poznámky věnované Challengerovi: „Vždy jsem slýchal, že jste ten poslední člověk na světě, který by se dal oklamat.“ Challenger tu jednoznačně figuruje na místě Sherlocka Holmese a místo profesora matematiky Moriartyho se v roli vraha šklebí zlovolný vynálezce z prostoru Sovětského svazu, který nejmenované mocnosti prodává svůj „Nemorův rozptylovač“. Je to naprosto děsivý a zneužitelný přístroj, respektive spíše „ochočená síla přírody“, podobající se elektrickému křeslu, které ovšem nepálí, ale rozkládá a zase skládá. Lidi, lodě, cokoli. Černě humornou pointu této science fiction však neprozrazujme.   Sir Arthur Conan Doyle: Dobrodružství profesora Challengera. Překlad a předmluva Podivuhodný svět G. E. Challengera Pavel Pecháček. Ilustrace Miloslav Muškát. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2020. 104 stran. „Pro čtenáře od 10 let.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-01 00:00:00

Port Royal: Dobrodružství začíná – druhé rozšíření připlouvá

Hola Kapitáne! Další rundu pro tebe a tvoji posádku? Velké dobrodružství čeká opět ve věhlasném přístavu Port Royal, kam připlouvají ty největší kapitáni z širokého oceánu a moří. Koho na konci dobrodružství čeká bohatství, sláva a koho jen dno prázdného sudu? To rozhodne zvolená taktika, míra rizik ...

Čas načtení: 2024-01-29 17:56:08

Galaktické Dobrodružství: Nová Éra Online Her Bez Stahování

Vstupte do nové éry zábavy s galaktickými online hrami zdarma, které nabízejí neuvěřitelné dobrodružství přímo na vašem prohlížeči. Tyto hry přinášejí širokou škálu žánrů, od strategických bitev až po dobrodružné expedice do vzdálených galaxií. Ať už jste fanoušci sci-fi, fantasy nebo jednoduše hledáte zábavu, galaktické hry mají co nabídnout pro každého hráče. Vstupte do nové ... The post Galaktické Dobrodružství: Nová Éra Online Her Bez Stahování first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2021-02-15 12:13:09

U knihovny s Petrem Bílkem: O životě, který smetly velmocenské zájmy, nadšení z Maigreta a textech kráčejících neznámou zemí

Pokud vás unavily popisy detoxů v Bohnicích, historky o domácím násilí nebo esejistické výlevy o současné krizi, spravte si chuť románem od Guzy Jachiny Děti volhy. Nebo zkuste příběhy detektiva Maigreta, jehož Simenon vodí po cestách zdánlivě bez plánu a záměru, někdy jen tak bloudí, jenže tato hra baví. Či můžete spolu s hrdiny Bellowova románu Dobrodružství Augieho Marche uvažovat o tom, co je čest, jakou cenu má kamarádství, co stmeluje rodinu, kdo zraje ke zločinu, kam vedou podvody, jestli se vyplatí důvěra, co je láska.   Guzel Jachina: Děti Volhy (Prostor 2020/ překlad Jakub Šedivý) Zvláštní jméno, autorka se narodila v roce 1977 v Kazani a má tatarské kořeny. Z hlediska průměrné úrovně našich znalostí o prostorech širé Rusi představuje tento román pořádný průlom. Těží ze života více než milionové populace Němců pozvaných Kateřinou II. a usazených na dolním toku Volhy. Osud venkovského učitele se proplétá složitými ději a katastrofickými peripetiemi první poloviny dvacátého století, leč nejde o žádnou realistickou venkovskou kroniku. Autorčina sugestivní exprese těží z detailů, které jako ostré trny prorazily poklidnou realitou volžských břehů a stepí z úrovně velké historie. Armády, traktory, kolektivizátory, nevinné oběti, to vše splachuje netečný veletok a stápí v chaluhách svého dna. Bezcitná voda stejně jako revoluce a hladomory nebere ohled na lidi a plyne podle svého času pod zimními ledy, jarními krami i loděmi letních výletníků a obchodníků. „Volha rozdělovala svět na dvě části,“ tak začíná svou ságu Jachina a buduje pevnou rukou metaforu mezníku na zemi i v dějinách. Historie Německé sovětské republiky byla krátká a byla příliš na dosah, než aby unikla zájmu Stalina i Hitlera. Povolžští Němci se mentálně ukotvili v 18. století a s údivem a nepochopením zírali na to, jak je rozfoukává brutalita velmocenských zájmů ve století dvacátém. Autorčin svět je hmatatelně předmětný, stavěný v doteku s přírodou, úrodou na polích, každodenním jídlem nebo chovem dobytka. Houževnatá pokora učitele Bachy tvoří kontrast k neomalenosti živlů a dějin. Pokud vás unavily popisy detoxů v Bohnicích, historky o domácím násilí nebo esejistické výlevy o současné krizi, spravte si chuť tímto čtením.   Georges Simenon: Třikrát Maigret a neochotní svědkové (Odeon 1986/ překlad Eva Ruxová, Marie Janů, Gréta Mašková) Stesk za Paříží, jaká už není a nikdy nebude, sáhl po svazku z legendární edice detektivek 3x. Nabízí příběhy: Muž, který okradl Maigreta, Maigret a neochotní svědkové, Maigret a mrtvá dívka. Četl jsem kvůli reáliím padesátých a šedesátých let minulého století: sousedské kavárničky, autobusy s plošinami, žetony na telefon, okénka conciergeries a zvědavé domovnice za nimi, zastrčené hotýlky, kouření kdekoli a kdykoli, důraz na dobré jídlo s přáteli a žádný fast food, placení hotovými penězi. Brzy se ale z těchto romantických kulis začíná klubat příběh, který dokáže zaujmout i dnes. Klasik žánru nechává pracovat atmosféru a vodí svého hrdinu po cestách zdánlivě bez plánu a záměru, někdy jen tak bloudí, jenže tato hra baví. Simenon skvěle pracuje s dialogem a mě těší, že není doslovný. Nadechl jsem se a podívám se po dalších Maigretových kulišárnách.   Saul Bellow: Dobrodružství Augieho Marche (Odeon 1984/ překlad František Fröhlich) Kdo si před mnoha lety dopřál Herzoga nebo Humboldtův dar, tomu nemusím dodávat žádná další doporučení, aby se pustil i do tohoto románu. Saul Bellow (1915–2005) patří do plejády vynikajících amerických spisovatelů židovského původu, za něž USA vděčí pogromům, válkám a revolucím ve východní Evropě v minulém století, Nobelovu cenu dostal v roce 1976. Augieho Marche začal psát na konci čtyřicátých let v Paříži a prý nad ním strávil tři roky. Dějištěm tohoto pikareskního románu je drsné Chicago v první půli 20. století, ale větvení a význam dějů se zdaleka neomezuje jen na tuto metropoli. Bellow ztvárňuje genezi americké společnosti, snaží se najít odpověď na to, kdo je Američan, odkud přichází a o co usiluje. Jeho hrdina se na vrcholu sinusoidy vyhřívá v blahobytu, leč vzápětí se téměř jako bezdomovec potácí Kanadou a Amerikou na nákladních vlacích. Takovými křivkami sonduje autor různé vrstvy společnosti, ohledává jejich hodnoty a spolu se svými hrdiny uvažuje o tom, co je čest, jakou cenu má kamarádství, co stmeluje rodinu, kdo zraje ke zločinu, kam vedou podvody, jestli se vyplatí důvěra, co je láska. Bellowovo psaní je klamavé, vede si vás po lince tradičního vyprávění, ale bez přechodu zabloudí k minuciózním analýzám nálad a situací a jde do takových nuancí, že se vám najednou ztratí v zákrutách, jimž možná ani sám nerozumí. „Teď nastává westminsterský temný čas, kdy množství předmětů není k rozeznání, jsou příliš nahusto, ještě k tomu ostrovní déšť, severomořské bezsvětlí, žíla Temže. Ona temnota, v níž je nutno rozlišovat a rozhodovat – není to jen něco místního, je to táž temnota, jež panuje v nejpalčivějším jasu vyprahlé Messiny. A co studivost toho deště?“ Tak takto to u něj někdy pádí. Augieho dobrodružství spotřebují přes sedm set stran jemňoučkého papíru, takže jedině díky tomu nevypadá svazek jako nějaké sebrané spisy. Jak sám napsal, Bellowovy texty kráčejí bezprostřední neznámou zemí, „která se táhne do všech pohledů“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 09:43:10

Zemřel Albert Uderzo, kreslíř slavného komiksu Asterix

Ve věku takřka třiadevadesáti let francouzský kreslíř Albert Uderzo zemřel 24. března proslavený hojně filmovaným komiksem o Galovi malé postavy Asterixovi a jeho přátelích z malé vsi v Bretani. S pomocí magického lektvaru druida Panoramixe drtí tito Galové opakovaně římské legie a historicky ony burleskní události sice nelze doložit, avšak věrohodné detaily by nějakého mimozemšťana, který by to četl, nejspíše přivedly k názoru, že se vše odehrálo a že sám Gaius Julius Caesar byl skutečně z Galů takto paf. Pouhé Uderzovo přání tu ale je otcem té myšlenky, i když měli Římani s Galy svého času starostí opravdu dost. Na „epopeji“ o Asterixovi (zasazené zhruba do roku 50 před Kristem) je však fascinující, že bez problémů může sloužit francouzským školákům jako doplněk učebnice dějepisu. Magickým prvkem zde bývá jenom nadlidská síla oněch starých Francouzů, zatímco všechno okolo do vysoké míry odpovídá realitě. Uderzovou snahou pak nepochybně bylo vytvořit skrz tuto sérii dobrodružství věrohodnou, ale i věrnou mapu dávného světa s jeho zvyky, místopisem a mnoha skutečnými dějinnými událostmi. V Československu začal Asterix (v originále Astérix) vycházet roku 1976 v týdeníku Sedmička a obvykle zdobil jen jeho poslední stranu. Do roku 1980 bylo do češtiny přeloženo a zveřejněno 220 stran těchto příběhů, ale osobně si myslím, že jim lépe svědčí alba. Jako školák jsem často míval pocit, že se ty příběhy neúměrně táhnou a nemají dostačující spád. V albech je to ovšem jiná! Albert Uderzo byl italského původu a navzdory pestrosti svých seriálů byl barvoslepý. Do časopisů kreslil od svých třinácti (1940) a roku 1951 se seznámil se spisovatelem a scénáristou René Goscinnym (1926–1977), mimo jiné pozdějším autorem Mikulášových patálií (původně rovněž komiksových), seriálu Šťastný Luke (vícekrát zfilmovaného) anebo bizarních filmových komedií s Michelem Serraultem, Michelem Galabru, Jeanen Carmetem a Gérardem Depardieuem Doživotní důchod (1972) a Krysy z temnot (1974), z nichž ta druhá je adaptací prózy Gastona Lerouxe. Neobyčejná invence a fantazie René Goscinnyho (který byl ukrajinsko-polského původu a prožil část života v Argentině) se stala přesně tím pohonným kolem, které Uderzův um potřeboval, a první část Asterixe vyšla 29. října 1959. Dnes je ohromující celek jeho úplně nekrvavých dobrodružství světovým fenoménem, zahrnujícím od roku 1989 i zábavní park v městečku Plailly asi 35 kilometrů severně od Paříže. Vzdálenou, ale přesto paralelou k těm příběhům u nás jsou dobrodružství Seka a Zuly, dvou sourozenců z pravěku, která vymyslil Miroslav Švandrlík a kreslil jeho přítel Neprakta. Ta podobnost je nejen ve veselém pohledu do vzdálené minulosti, ale také v tom, že oba seriály pozměňují historii a že oba přisuzují hrdinům objevení rozličných dodnes známých výroků, zvyků, her, zbraní a vynálezů. Do Sedmičky prosadil Asterixe v letech sedmdesátých redaktor a překladatel Josef Týč, nicméně Francouzi od počátku jasně stanovovali, která pokračování u nás smějí vyjít. Staly se jimi (zpřeházeně) příběhy Gal Asterix (původně 1959–1960), Asterix a olympijské hry (1968), Asterix a zlatý srp (1960–1961), Asterix a Gótové (1963), Věštec (1972) a Asterix a Kleopatra (1963–1964). Pozornosti původců uniklo, že původní dílo v Československu bylo místy redukováno. Nebo nad tím možná jen zoufale mávli rukou. A taktéž nad tím, že u nás nakonec došlo k nařízení „shora“, že se má pionýrský časopis raději zaměřit na domácí produkci. Francouzi sveřepě nabízeli další díly, ale redakce Sedmičky už pro ně nedostala devizové krytí od Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Znamenalo to konec. (I těmito redukcemi se v Encyklopedii komiksu v Československu 1945–1989 vydané v roce 2012 zabývají Josef Ládek a Robert Pavelka.) Původní francouzská série dnes má takřka čtyřicet svazků, a ač Uderzo přestal roku 2011 kreslit, nadále není ukončena. Česky sešity začaly vycházet roku 1992 a naposled se objevila roku 2018 předposlední, 37. část Asterix v Itálii (2017). Od roku 1967 vzniklo i patnáct kreslených a hraných filmů, z nichž pouze Dvanáct úkolů pro Asterixe (1976), na jehož režii se podílel sám Uderzo, není adaptací některé z předloh. Až do roku 1976 dokázali kamarádi Goscinny a Uderzo ve skvělé symbióze vysílat na trh jeden až dva svazky ročně, nicméně po předčasné smrti geniálního scénáristy ve věku pouhých jedenapadesáti let se tempo tohoto projektu výrazně zpomalilo. Důvodem bylo, že scénáře začal – trochu hůře – psát sám kreslíř. Někdy se mu i dařilo, ale mezi Asterixovým synem (1983) a svazkem Asterix a Rahazáda (1987) vzniklo do té doby nevídané vakuum čtyř let a sešity Růže a meč, Obelix a Caesarova galéra a Asterix a Latraviata se dokonce vynořily v pětiletých odstupech (1991, 1996, 2001). Dnes Asterixe kreslí v Uderzově stylu Didier Conrad a scénáře píše Jean-Yves Ferri. Sebepropracovanější scénáře, sebedokonalejší kresba a sebepečlivější rešerše by ale negenerovaly takový kult, kdyby oba tvůrci koncem padesátých let nestanovili tak nesmírně šťastně charaktery základních postav. Asterix rozhodně není hloupý, ale není to ani Gal, jak si jej do té doby představovali. Je malé postavy. Ale doplněn masivním, spíše natvrdlým Obelixem, který má obrovskou sílu a nosí (ba i vytváří) posvátné kameny-menhiry. Obelix ani nemusí moc pít mágův nápoj, protože do něj jako robě „hapal“, a zábavným doplňkem skupiny je například bard Trubadix, který touží zpívat, ale není zrovna nejtalentovanější, takže obvykle končí na posledním obrázku hostiny s roubíkem v ústech. A pak je tu malilinký Obelixův pejsek Idefix. Nu, a občas nechal kreslíř oko čtenářovo spočinout i na křivkách půvabných Galek… Albert Uderzo do jisté míry přežil své dílo. Mohl být ovšem spokojen, že se natolik uchytilo a je v něm pokračováno. Ač Asterix není jediným jeho seriálem, jako kdyby byl. Ale nelze nezopakovat, že klíčový podíl na tom má neopakovatelný spisovatel René Goscinny, jehož dcera Anne dnes po právu vlastní nejméně čtyřicetiprocentní podíl na právech k eposu. A rovněž Uderzo měl dceru (Sylvii), které připadá zbytek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-29 15:19:55

Skutečné životy fiktivních hrdinů: Robinsona Crusoa, hraběte Monte Christa či Sherlocka Holmese

Říkají vám něco jména Alexandre Selkirk? Francois Picaud? Joe Bell? A Dušan Popov? Ne? A co takhle Robinson Crusoe? Hrabě Monte Christo? Sherlock Holmes? James Bond? Ty už zná snad úplně každý. Českého vydání v překladu Heleny Beguivinové se dočkala kniha Nicolase Carreaua Skutečné životy hrdinů (Argo 2019), která se pídí po skutečných předobrazech světoznámých literárních postav. Každý čtenář si někdy kladl otázku, zda je literární postava v jím právě čteném díle alespoň z části reálná. Kniha Skutečné životy hrdinů přináší náhled do tajemství hned 13 literárních skvostů – Draculy, Tří mušketýrů, Života a zvláštních podivných dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku, Bídníků, Hraběte Monte Christa, Paní Bovaryové, Cesty kolem světa za osmdesát dní, Příběhů Sherlocka Holmese, Neobyčejných dobrodružství Arsèna Lupina, Případů komisaře Maigreta, Tarzana, Tintinových dobrodružství a Jamese Bonda. Pokud jste dané tituly nečetli, Carreauova kniha vás dozajista navnadí po nich konečně sáhnout. Každému literárnímu dílu je věnováno okolo 13 stran textu. Některým to stačí, ale například Drákulovi a Sherlockovi – nejčastěji adaptovaným postavám popkultury – by mohlo být věnováno prostoru více. Nicolas Carreau servíruje čtenáři koktejl fikce a reality, ne nepodobně tomu, jak to dělali velcí autoři světové literatury. Historické události, postavy i místa se prolínají s těmi literárními jako housková pletýnka. Mimo to se dozvíte, že Dumas stále ještě dluží knihovně na zpozdném, a nepřijdete ani o barvité detaily ze středověké encyklopedie mučení. To, že je pro spisovatele občas realita moc nudná a strohá, takže si ji přibarví, asi nikoho nepřekvapí. To, že tomu občas je právě naopak, už možná některá obočí nadzvedne. Kniha nastoluje zásadní otázku: Je postava (či zápletka) méně působivá, pokud má základ v realitě? Nebo naopak více? Čeho si tedy jako čtenáři ceníme – působivého vyprávění, nebo volné fantazie? Odpověď nechává na nás, na čtenářích. Leckterý bohemista či literární snob se v knize nedozví mnoho nového. Pro milovníky literatury, kteří neprošli dvěma semináři ruské literatury a interpretačními kurzy, bude však zábavným čtením. Je psaná lehce, s nadsázkou, ale zasvěceně. Co knize ovšem ubírá na kráse, jsou chyby, kterých tam i po korektuře zbylo požehnaně.   Nicolas Carreau: Skutečné životy hrdinů, přeložila Helena Beguivinová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 232 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2024-03-22 09:40:34

Knihy, točky, dobrodružství: Objev březnové radosti u Dědka!

Zažij březen plný dobrodružství a až 117 otočkami zdarma v různých hodnotách. Nech se unést knižními světy, které ti nabízejí nejen napětí a zábavu, ale i šanci na získání atraktivních odměn. Přečti si, co všechno pro tebe máme připraveno a jak se můžeš zapojit do jedinečných akcí plných free spinů! The post Knihy, točky, dobrodružství: Objev březnové radosti u Dědka! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-03-23 19:44:25

Aguillonská dobrodružství – Liška ryšavá – tak už mu to udělej

Proč na geek webu chcete psát práci o životě Zikmunda Lucemburského? Nebojte, nechceme. Liška ryšavá od spisovatelek Lisy Henry a Sarah Honey je prvním z nezávislých příběhů tzv. Aguillonských dobrodružství, která jsou další vlaštovkou queer chill fantasy příběhů. Článek Aguillonská dobrodružství – Liška ryšavá – tak už mu to udělej se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-04-27 10:37:00

Nové lovecraftovské dobrodružství 49 Keys vyjde na Steamu

Bylo oznámeno, že na platformě Steam bude dostupné nové dobrodružství s hororovým námětem nazvané 49 Keys, jež se vyznačuje Lovecraftovým stylem vyprávění. Zdroj: Michele Buonanno Za tímto titulem stojí samostatný vývojář Michele Buonanno, jehož nejúspěšnější kniha roku 2022 se stala předlohou pro tuto herní novinku. Článek Nové lovecraftovské dobrodružství 49 Keys vyjde na Steamu se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-05-17 14:27:11

Kouzelný mlýn [Martin Diviš / Pikola]

Ta nejneuvěřitelnější dobrodružství mohou číhat doslova pod vaším domem. Když prázdniny, tak jedině s nejlepším kamarádem. Když prázdniny, tak ve znamení dobrodružství. Ale copak asi může být za dobrodružství v dědečkově staré dílně?

Čas načtení: 2024-06-11 09:17:00

EcoFlow přináší milovníkům dobrodružství novou alternátorovou nabíječku pro více energie na cestách

Düsseldorf (Německo) 11. června 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Zažijte outdoorová dobrodružství bez hranic díky řešení „Jezdi a dobíjej – zapoj a napájej" (Drive & Charge, Plug In & Power)Společnost EcoFlow, přední výrobce přenosných zdrojů energie a ekologických energetických řešení, rozšiřuje svou sadu řešení pro napájení na cestách o novou alternátorovou nabíječku (Alternator Charger), která jako první v oboru nabízí cestovatelům a outdoorovým nadšencům rychlé nabíjení díky využití přebytečné energie z alternátoru vozidla.Rychlé dobíjení na cestách: plné nabití 1 kWh za 1,3 hodinyKomunity uživatelů obytných vozů a dodávek či zastánců expedičního cestování (overlandingu), které hledají dostupnou energii a komfort bez nutnosti připojení k síti, potřebují neomezený přístup k elektřině, který by nebyl závislý na pevných odběrných místech či benzínových generátorech.Snadno instalovatelná alternátorová nabíječka, která se připojí přímo k baterii vozidla, umožňuje uživatelům dobíjet napájecí stanice EcoFlow přímo za jízdy a zaručuje nevyčerpatelnou zásobu energie a pohodlí jako doma při jakémkoli dobrodružství.Díky bezkonkurenčnímu výkonu 800 W a nabíjení DC-DC dokáže nabíječka Alternator Charger během jízdy efektivně doplnit 1 kWh energie za pouhých 1,3 hodiny, což je 8krát rychleji než 12V nabíječka v zapalovači cigaret.3 funkce v 1: Nabíječka, startovací zdroj a udržovač napětíKromě 800W alternátorové nabíječky slouží EcoFlow Alternator Charger také jako nouzový startér pro vozidla a obsahuje vestavěný udržovač napětí pro zvýšení životnosti baterie vozidla.Alternator Charger dokáže také zpětně napájet baterii vozidla připojením přenosné napájecí stanice, takže může posloužit jako startovací zdroj (booster) a zabránit tak uvíznutí s nepojízdným vozidlem. O trvalé plné nabití baterie vozidla se zase postará integrovaný udržovač napětí.„V dřívějších dobách záviseli milovníci obytných vozů a outdoorových aktivit na napájení v kempech nebo hlučných, silně znečišťujících benzínových generátorech, což je při cestování často omezovalo," říká vedoucí obchodního rozvoje společnosti EcoFlow ve Velké Británii a Irsku Craig Bilboe. „S čistým, tichým a flexibilním řešením ‚Jezdi a dobíjej – zapoj a napájej' od společnosti EcoFlow však mohou snadno ukládat stabilní energii přímo za jízdy. Věříme, že s nadcházejícími letními prázdninami přinese toto řešení cestovatelům flexibilnější, bohatší a dokonale svobodné cestování."Cena, dostupnost a akceNabíječku Alternator Charger lze nyní zakoupit na webových stránkách společnosti EcoFlow a na Amazon.com za oficiální cenu 329 EUR/329 GBP. Ode dneška do 17. července společnost EcoFlow rovněž startuje na webu EcoFlow i na portálu Amazon.com letní akci, která uživatelům nabídne několik zvýhodněných balíčků produktů:• Alternator Charger + DELTA Max 2000: 1328 EUR (původní cena 1628 EUR, -300 EUR) / 1228 GBP (původní cena 1378 GBP, -150 GBP)• Alternator Charger + DELTA 2: 1228 EUR (původní cena 1328 EUR, -100 EUR) / 1128 GBP (původní cena 1228 GBP, -100 GBP)• Alternator Charger + DELTA 2 Max: 2128 EUR (původní cena 2428 EUR, -300 EUR) / 1928 GBP (původní cena 2228 GBP, -300 GBP)Letní akce nabídne také řadu produktů EcoFlow za zvýhodněné ceny, a to včetně přenosných elektrocentrál, solárních panelů a chytrých ekosystémových zařízení. Zákazníci se mohou těšit na úsporu až 1300 €/1200 GBP, díky níž se na letní outdoorové dobrodružství bez hranic vybaví mnohem výhodněji.O společnosti EcoFlow:EcoFlow je přední dodavatel ekologických energetických řešení s vizí přinášet energii novému světu. Od svého založení v roce 2017 si společnost EcoFlow klade za cíl stát se spolehlivým a důvěryhodným energetickým společníkem pro jednotlivce a rodiny po celém světě a poskytovat dostupná a obnovitelná energetická řešení doma, venku i v mobilních prostorách. Dnes má společnost EcoFlow provozní ústředí v USA, Německu a Japonsku a poskytuje služby více než 3 milionům uživatelů na více než 100 trzích po celém světě. Další informace najdete na https://www.ecoflow.com/eu.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2432976/image_5016319_22687443.jpg KONTAKT: Don Dong, don.dong@ecoflow.com 

Čas načtení: 2024-06-27 11:00:01

Slavní Vikingové Ragnar Lothbrok a Rollo: Opravdu bratři, nebo jen vymyšlené postavy?

Nájezdy do Francie i na Britské ostrovy, nesčetná dobrodružství a legendární synové, kteří jsou, stejně jako Ragnar Lothbrok, zvěčněni v severských ságách a epických příbězích. Napříč staletími si nacházeli své publikum, které se zatajeným dechem naslouchalo, jak to se slavnými Vikingy bylo. Ale je to pravda? Existuje mnoho diskusí o tom, zda byl Ragnar Lothbrok skutečnou osobou. Na svět přišel v době, kdy narození a úmrtí nebyly zaznamenávány. „První zprávy o něm byly zapsány až nejméně 350 let poté, co se všechna ta dobrodružství odehrála. Takže nelze se stoprocentní jistotou říct, že tento slavný válečník opravdu existoval,“ vysvětlil pro náš web Moravec.  Když Viking nedokázal v ložnici uspokojit manželku, čekalo ho strašlivé ponížení Číst více Zosobněním síly všech Vikingů Dlouhá staletí byly příběhy Ragnara šířeny ústní formou. Je tedy velmi pravděpodobné, že vypravěči si jeho příběhy přikrášlili, případně mohli přidat mnoho částí, které si úplně vymysleli. „To se dělo zcela běžně. Namátkou můžeme jmenovat Robina Hooda, který s největší pravděpodobností nikdy nežil, minimálně ne ve ‚formě‘, kterou dnes známe.“ Ragnarova dobrodružství a hrdinství jsou vylíčeny v několika ságách. Popisují ho jako divokého válečníka, který vedl četné nájezdy přes Britské ostrovy a později se stal králem Švédska a Dánska. „Vikingové byli zuřiví a skvělí válečníci. Takže Ragnar mohl být zosobněním této síly, lidé si ho vybájili. Také je možné, že jemu připisované věci vykonalo více mužů, ale pro vypravěče bylo jednodušší popisovat je jako činy jednoho člověka.“ Buď jak buď, pokud je to, co o Lothbrokovi víme, pravda, žil někdy mezi lety 801 a 900 našeho letopočtu. Bez zajímavosti jistě není, že Ragnar Lothbrok nebylo jméno, které mu dali rodiče, ale je odvozené od jeho šatníku. Ragnar Lothbrok se překládá jako Ragnar Chlupatý a odkazuje na jeho huňaté kožešinové kalhoty a další části oděvu. „Povídá se, že nosil něco jako pláštěnku, kterou si vyrobil z dehtu. Mělo to fungovat jako ochrana před jedovatými hady.“ Rollo měl vliv a moc Co víme s jistotou, je, že Ragnarův seriálový bratr Rollo s ním ve skutečnosti příbuzný nebyl. A na rozdíl od Lothbroka je jisté, že opravdu existoval, a je velmi uznávanou historickou postavou. Dokázal toho totiž hodně. „V 9. století pomáhal s úmluvou s Franky, což znamenalo pozdější vznik severské říše, kterou uznával i papež. Stal se také prvním vévodou z Normandie ve Francii, “ potvrdil Moravec. Rollovi potomci pak nadále vládli v Normandii, a dokonce pokračovali v invazi do Anglie, když se účastnili bitvy u Hastingsu v roce 1066. „Je zajímavé, že Rollovým vzdáleným příbuzným byl Vilém I. Dobyvatel. Evidentně měl válčení v genech.“ Každopádně Rollo a Ragnar rozhodně nebyli bratři ani jinak pokrevně spřízněni. Lagertha ho nechtěla Samostatnou kapitolou v možném Ragnarově životě je Lagertha. V ságách se praví, že když Ragnar poprvé navrhl, aby si ho legendární vikingská štítonoška vzala, odmítla. Očekávala, že ho sežere medvěd či pes, kteří hlídali její domov. Ale Ragnar boj vyhrál a obě zvířata zabil. Lagertha byla ohromena a souhlasila s jeho novou nabídkou k sňatku. Nakonec se měli rozvést, ale v boji si zůstali neocenitelnými spojenci. V seriálu Vikingové se objevuje Ragnarův syn Bjorn, kterého měl počít s druhou manželkou Aslaug. Jejich dalšími potomky byli Ivar Bezkostěnný, Sigurd Hadí oko a Halfdan. „Existuje hodně historických důkazů, že Ivar, Sigurd, Bjorn a Halfdan skutečně žili. A jejich příběhy pomohly při životě udržet i legendu o Ragnarovi. Kdyby nebyly tak populární, asi bychom o Ragnarovi dnes ani nevěděli.“ Smrtící bazén: Cokoli spadne na dno oceánu, živé už nikdy nevyplave Číst více Nejslavnější ze všech slavných Ať to bylo jakkoli, ani Ragnarova smrt není popisována zrovna jednoduše. Jsou hned dva příběhy. První říká, že ztroskotal v Irském moři, když jeho invazní skupinu zasáhla prudká bouře. Druhou (a mnohem populárnější) historkou je, že byl zajat králem Aellou z Northumbrie a uvržen do jámy k hadům jako odplata za vikingské nájezdy na království. „Pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Ani o jeho životě, natož o smrti. Jisté je, že severská mytologie sepsaná během 12. a 13. století je plná příběhů legendárních bojovníků. Ale žádný z nich není tak slavný jako vikingský král Ragnar Lothbrok. A vidíme to i dnes. Když se řekne Viking, kdo se vám vybaví? Erik Rudý, Knut Veliký či Leif Eriksson? Asi ne, spíš to bude Ragnar Lothbrok,“ doplnil Moravec. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Virus ptačí chřipky H5N1 mutuje a přizpůsobuje se. Přenáší se i na člověka.

Čas načtení: 2024-08-26 09:21:27

Na louce: Kniha dobrodružství do základní hry přinese šest nových modulů

Není žádným tajemstvím, že jedna z nejkrásnějších deskových her všech dob Na louce se brzy dočká druhého velkého rozšíření. Vydavatelství Blackfire nám jej opět přinese v češtině, pod názvem Na louce: Kniha dobrodružství. Článek Na louce: Kniha dobrodružství do základní hry přinese šest nových modulů se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-10-16 00:05:49

Hyundai Inster Cross se představuje. Je to auto pro každodenní dobrodružství

Značka Hyundai oznámila, že zanedlouho uvede na trh Hyundai Inster Cross, atraktivní variantu zcela nového modelu Inster. Tento model spojí variabilitu a praktičnost, které charakterizují model Inster, s výbavou pro malá venkovní dobrodružství. Již základní varianta Inster, umístěná na pomezí segmentů A a B, poskytuje prostorný interiér a velkorysý zavazadlový prostor. Navíc vyniká snadnou ovladatelností […]