EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Čas načtení: 2019-11-05 13:16:00
Prvního října vypukla v Iráku mírová vzpoura mladé generace, která ji pojmenovala Revoluce důstojnosti. Dne 25. října se proměnila v celonárodní povstání, jež vystavilo úmrtní list pro státní moc politického islámu. Současně vydalo rodný list pro novorozený řád. Jeho jméno je „Má vlast Irák“. Na centrálním Náměstí Tahrír v Bagdádu vidíme každý den a každou noc protestní masová shromáždění. Tento exotický karneval je plný paradoxů – hudba, zpěv a štěstí na jedné straně a slzy, pláč, nářky, smutek, zranění a mrtví na straně druhé. Na bezbranné protestující nepřestávají střílet vládní bezpečnostní síly společně se šíitskou proíránskou milicí zabarikádované na nedalekém Mostu republiky, který vede k vládní čtvrti, tzv. Zelené zóně. Vzduch páchne slzným plynem, gumovými projektily a ostrou střelbou. Všichni nosí na ústech ochrannou roušku. Všichni nesou iráckou vlajku jako sjednocující symbol všeho lidu. Národ již překročil limit strachu. Masové rozhořčení panuje nejen v hlavním městě Bagdádu, ale i v desítkách dalších měst na jihu a středu země. Miliony občanů se připojily k tomuto hnutí, celé rodiny včetně dětí. Obdivuhodná je přítomnost žen. Povstání má všechny atributy revoluce. Přesto není jasné ani pochopitelné, proč většina sdělovacích prostředků a médií doposud nepřenáší tuto jedinečnou událost v zasloužené míře, česká média nevyjímaje. Dále se podíváme na povstání z různého úhlu pohledu. ̶ Je to ryze občanské, civilní, sekulární nenásilné masové hnutí. Je to trans náboženské, trans národnostní a trans etnické povstání. Požaduje právní stát – demokraticky institucionální stát. Zneplatňuje islámské sektářství, míněno šíité versus sunnité. ̶ Povstání zavrhuje nejvyšší šíitskou autoritu, míněna je „náboženská Almardža'ia“ (arabsky: Almardža'ia al-Dínija المرجعيه الدينيه), a rovněž nejvyšší sunnitskou instanci, tzv. velkého muftiho Iráku (arabsky: mufti al-Diár al-Iraqia مفتي الديار العراقيه). Žádá ukončení jejich vměšování do politických, ekonomických a státních záležitostí. Připomeňme, že tzv. „náboženská Almardža'ia“ je nejvyšší šíitský náboženský institut, oprávněný vydávat fetwá (arabsky فتوى, nábožensko-právní dobrozdání) a jiná nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických, společenských a všeho světského života. V českém právním zákonodárství by mohlo odpovídat Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovaná osobnost tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky: آيه الله العظمى) Ali Sistání. Je to nejvyšší šíitský představitel v Iráku, který pobývá v posvátném městě Nadžaf. ̶ Povstání chce zakázat náboženské politické strany, a ústavně je vyloučit. ̶ Povstání chce rozpustit šíitské ozbrojené milice. Zbraně musí být výlučně v rukou státu. ̶ Povstání klade důraz na národní identitu a patriotismus. Je to vidět v heslech demonstrantů: „Žádám vlast“ (arabsky: Nuríd watʼan نريد وطن), „Kráčím si vzít svá práva“ (arabsky: Názil áchith haqi نازل آخذ حقي) a „Nikdy ponížení“ (arabsky: Hejhát lil- methele هيهات للمذله). ̶ Islámský režim ajatolláhů v Íránu uchovává nepřátelství ke státní svrchovanosti Iráku a sekulární svobodné irácké společnosti. Obyvatelstvo reaguje na toto nepřátelství různě, třeba právě zahájenou celonárodní akcí bojkotu íránské zboží a výrobky. ̶ Povstání je mírové. Dokládají to tisíce záběrů a videí na internetu. Násilnosti, které se udály, byly spontánní reakcí některých demonstrantů na surové a krvavé útoky vládních bezpečnostních sil a ozbrojené šíitské milice na bezbranné demonstranty. ̶ Povstání chce odstavit establishment rodinných rodů a kmenů, tzv. almardža'ia al-A'šáiria (arabsky: المرجعيه العشائريه), a ukončit jejich anti-civilizační společenský úzus. Chce skoncovat s praktikovaným kmenovým kodexem zásad a zvyklostí ve společnosti, často uplatňovaném jako náhrada za celonárodní občanský zákoník. ̶ Za povšimnutí stojí to, že nejsou vidět hesla proti Spojeným státům, Británii, Evropské unii, Izraeli a dalším státům kromě Íránu. Středověký íránský režim duchovenstva nemůže připustit, že v sousední zemi s převážnou většinou šíitské populace vznikne otevřená kulturní společnost, která se vysloví k evropské liberální civilizaci respektující svobodu myšlení, svobodu projevu a lidská práva. Takový řád v sousedství znamená existenční nebezpečí, protože by se mohlo vzchopit národně osvobozenecké hnutí v teritoriu al-Ahwaz (Chuzestan) sousedící s Basrou na jihu Iráku. Arabská populace v al-Ahwaz, která je íránským režimem surově potlačená, má hodně společného s arabským obyvatelstvem na jihu Iráku. Může se nezadržitelně probouzet národní vědomí a touha po nezávislosti. Podívejme se na pár rysů protistrany. ̶ Irácký státní systém si ideologicky osvojuje politický islám. Je založen na spojenectví duchovních a politického establishmentu. Šíitské duchovenstvo v posvátných městech Nadžaf a Karbalá představuje morální pláštík pro vládu. Rovněž je ale politickým lídrem a „dirigentem orchestru“ v Bagdádu. Působí nejen jako rádce, ale jako organizátor státního vývoje. Je to de facto prvotní „tvůrce rozhodnutí“ v zemi. Centrální vláda je často označována – jazyky šíitských duchovních – jako „vláda Hussaina“. To reflektuje skutečný sektářský stav věci. Nicméně, provládní sunnitští politici pojmenovaní rovněž jako „proíránští sunnité“ pomáhají udržovat sektářský šíitský systém. Za tuto vstřícnost získávají podíl na státní moci, tedy podíl na rozkrádání státního majetku a veřejných statků. Docela to připomíná časy středověku v Evropě. ̶ Irácký státní systém je rasisticky orientovaný proti vyznavačům jiné než šíitské islámské víry. Nenávist padá bez výjimky na všechny spolu žijící národy, národnostní menšiny a etnicko-náboženské komunity či jiné víry – na Sunnity, Kurdy, křesťany, Jezídy, Asyřany, Turkmény, Armény, Mandaovské Sabiany, Šabaky a Cirkasany. ̶ Státní moc je skvrnou Iráku a civilizovaného světa. Uveďme jen seznam zásadních tří průšvihů: první je pašování ropy, druhý je konfiskace či násilné odejmutí státních i soukromých nemovitostí ve prospěch duchovních a politických hodnostářů a ve prospěch vládních náboženských stran a ozbrojených šíitských milicí a poslední třetí je kontraband, tj. zboží ilegálně přepravované přes celní hraniční přechody. Ekonomické ztráty jsou gigantické a nelze je jednoduše vyčíslit. Předseda vlády, ministři, prezident, parlament ztratily veškerou důvěryhodnost ve veřejném mínění národa. Proto jejich odchod není již předmětem jednání. Položme si na závěr dvě důležité otázky. První zní: Spojené státy a Írán jsou enormně angažované v Iráku. Jaké jsou tedy jejich postoje k dnešní situaci? Podle všeho se prezident Trump zajímá o Irák především ze dvou důvodů. Prvním je, že Irák je pro něj doposud ztrátovou transakcí, tedy že americké finanční a lidské ztráty invaze do Iráku v roce 2003 nejsou refundovány. Druhým důvodem je, že o hegemonii nad Irákem bojují Spojené státy stejně jako protihráč Írán. Pro Írán, který značně trápí americké ekonomické sankce, představuje Irák otevřené brány do světa a ze světa. Obchází nejen obchodní sankce, ale i vojenské tabu – míněn je přesun íránských Revolučních gard a jiných proíránských milicí a těžkých zbraní včetně obávaných ničivých raket do Sýrie přes Irák a do rukou Hizballáhu v Libanonu. Irák představuje pro íránský režim ajatolláhů doslova otázku života a smrti. Iráčtí vládnoucí představitelé – duchovní i politici – jsou loajální Íránu, nezřídka mají íránské občanství. Takže irácký režim je plně proíránský a plně v jeho rukách. Není divu, že demonstranti provolávají „Írán pryč, pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ (arabsky: ايران بره بره بغداد تبقى حره). Druhá otázka zní: Jak se může probíhající povstání dotýkat České republiky, eventuálně Evropské unie? Je známo, že zhroucení klidu a bezpečí vždy přináší s sebou instinktivní lidský strach o život. Lidé reagují tak, že začnou utíkat z místa konfliktu či války. V daném případě pak směrem do Turecka, do Evropy, do České republiky. Proto je žádoucí, aby Evropská unie vstoupila do dění včas – teď. Proto ve vlastním zájmu nechť se Evropa zajímá o Irák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2021-12-05 14:45:02
O Československu, menšinách a nerozumném Hitlerovi
Seřadíme-li články, v nichž se během posledních třiceti let připomínal vznik Československa, dostaneme smutný přehled postupného prosakování sudetského pojetí vzniku a zániku tohoto státu. Ptejme se, kdo má zájem zamlčet a popřít skutečnost, že tato republika navzdory poválečné bídě a velké hospodářské krizi představovala v době Hitlerova nástupu poslední prosperující demokratický stát? Kdo k nám zavlekl nacisticko-sudetské tvrzení, že rozpad ČSR způsobila nesprávná koncepce státu, falsche Konstruktion? Kdo svádí výsledek Mnichovské dohody, kdy se za Hitlera postavily západní mocnosti – Francie sladká, hrdý Albion –, a vinu svedly na Čechy? Kdo zazlívá Masarykovi a Benešovi, že republika neměla k vytvoření pokojného soužití několika národností dost času jako Švýcarská republika založená na konci 18. století? Kdo si troufá tvrdit, že v Rakousku-Uhersku se na konci války našly mezi Němci a Maďary, kteří ovládali většinu Slovanů, demokratické síly schopné proměnit monarchii v demokratickou republiku? Naopak, v roce 1918 došlo k pokusu vyrvat z tisíciletého rámce zemí České koruny Deutschböhmen a Deutschmähren a tato území obývaná nemalým počtem Čechů přičlenit k poraženému Německu nebo Rakousku. Komu vyhovuje lež, že Češi jako rakouští občané nepatřili k vítězům války a že prosadili vznik samostatného státu pomocí chytrých diplomatických jednání? Tento lživý výklad šíří například Mary Heimannová v knize Československo, stát, který zklamal, a svou ignoranci dokládá tím, že popírá českým a slovenským válečným dezertérům zásluhu na tom, že přispěli ke zhroucení Rakouska. Bylo jich 100 tisíc, a poskytli Masarykovy silný argument, který sehrál při mírových jednáních důležitou roli. K tomuto počtu přičtěme ještě 900 tisíc padlých Čechů, aby bylo zřejmé, že český národ pod Habsburky, kteří mu způsobili takovou újmu, již nechce žít. Je na čase ohlédnout se po málo známých citátech politiků odpovědných za Mnichovskou tragédii. Nebylo to Československo, které tehdy zklamalo, nýbrž jeho hrobaři – Hitler a Chamberlain s Daladierem. Ocitujme Chamberlainovo mínění o Hitlerovi, jak je sdělil své sestře-důvěrnici v dopise psaném krátce před odjezdem do Mnichova: „Teď se kancléře Hitlera obávám. Je tak nepředvídatelný! Nic mu není dost. Obávám se totiž, že v Mnichově se odehraje totéž, co se stalo už při mé druhé cestě, v Bad Godesbergu. Sudety mu najednou nestačily. Chtěl celé Československo! Z toho pramení ta neudržitelná situace, v níž se od onoho diktátu nacházím. Říkám Ti to tak, jak jsem to řekl jemu: kancléř Hitler není rozumný. Mohl by dostat všechno, po čem touží – což jsem mu ochoten dopřát a Francouzi taky, tím jsem si jist –, kdyby na to šel jinak.“ Dále uvádí, že s Kennedym, americkým diplomatem, otevřeným stoupencem Hitlerova režimu, a s Runcimanem, pověřeným vést rozhovory s československými a sudetskými politiky, se „shodli na Sudetech a na tom, co musíme ze své pýchy demokratů nezbytně obětovat. A to ze dvou důvodů: Protože jde o světový mír. A také – to si nesmíme skrývat – proto, že kancléř Hitler nám může dobře posloužit proti bolševismu – našemu opravdovému nepříteli. S Hitlerem se dá aspoň mluvit – a myslím si, že si na něho nemohou stěžovat ani průmyslníci v Porúří ani důstojníci v Reichswehru. Se Stalinem se mluvit nedá. Je to nenasytný medvěd, který má jedinou touhu: vrhnout se na nás a spolknout i s koloniemi, zničit naši kulturu.“ Tento citát nepotřebuje komentář. Kunderův smích dějin se během krátké doby rozezněl nad iluzí a chytristikou demokratů: místo záchrany míru připravili Hitlerovi rozbušku světové války, a nebyl to nenasytný Stalin, ale nerozumný Hitler, který zasypal anglická města bombami. Nakonec, zahnáni do úzkých, zjistili, že se Stalinem se přece jen mluvit dá. O pár let později si tuto podivnou okliku vynahradili za studené války, kdy konečně zapojili mnoho Hitlerových průmyslníků i důstojníků Wehrmachtu do jejich tažení proti bolševismu. Druhý citát, s nímž se v úvahách o pádu Československa nesetkáte, je převzat z Hitlerova rozhovoru publikovaném v Daily Mail krátce před Mnichovem, 19. září 1938, tedy v době, kdy Chamberlain psal své sestře zmíněný dopis. „Československo musí být odstraněno jednou provždy. Je to rakovinový nádor. Češi nikdy nebyli samostatným národem, až je mírové smlouvy pozvedly k nezaslouženému a umělému panství nad menšinami.“ Ve výčtu menšin nescházejí ani Slováci, a jménem „utlačovaných“ Maďarů a Poláků vystupoval Hitler v přípravných jednáních se západními politiky, o nichž mluvil jako o „červíčcích“: „Dát hrstce duševně méněcenným vládu nad menšinami, které patří k národům jako Němci, Poláci nebo Maďaři, které mají za sebou tisíciletou kulturu, bylo dílem šílenství nebo ignorance.“ Jak to vlastně bylo s menšinami? Lída Rakušanová, dlouholetá komentátora rádia Svobodná Evropa sídlícího v Mnichově jen pár ulic od domu, kde má adresu organizace sudetských Němců (kol močidla chodě, nádchy neujdeš), poučuje dnešní veřejnost o tom, že Češi „převahu si zajistili teprve, když spočítali Čechy a Slováky dohromady a slovenštinu prohlásili za český dialekt.“ (Cituji podle článku Petra Nováčka, Lidové noviny 7. listopadu.) To už není polopravda nebo omyl, nýbrž lež jako věž. Zkušená redaktorka nezná – nebo se jí to nehodí do krámu –, že koncepce československého národa vycházela z existence dvou jazyků, že o nějakém odnárodňováni nebo podceňování slovenštiny nemůže být řeč. Mohu to doložit na sobě – narodil jsem se na Slovensku v roce 1928, můj otec pocházel z Olomouce a matčina rodina z Prostějova. Vychodil jsem obecnou školu na středním a jižním Slovensku, mými učiteli byl pan Valgon, Maďar, a pan Procházka, Čech, který se na konci školního roku 1939 loučil s třídou i se Slovenskem. Oba se naučili slovensky a oba byli oddáni republice. Cítil jsem se Čechoslovákem, a kdybych později používal jako spisovný jazyk slovenštinu, na mém vztahu k českému původu by se nic nezměnilo. Nerozhodovalo, zda občan mluví česky, nebo slovensky, je Čechoslovákem. A dodávám – za těch krátkých dvacet let se i mnozí Němci, Maďaři a Rusíni cítili jako občané republiky, jako Čechoslováci. Život na Slovensku po válce, otřesený vpádem maďarských revolučních vojsk a masovým útěkem dřívějšího panstva, nemohl se bez českých učitelů, profesorů, lékařů, železničářů, četníků, celníků a jiných podobných profesí dostat do mírových kolejí a rychle se rozvíjet. Nejvíc je to patrné na růstu slovenského školství. V Horních Uhrách bylo v roce 1918 jen 158 slovenských obecných škol, 253 dvojjazyčných maďarsko-slovenských a vůbec žádná střední nebo vyšší škola. Naproti tomu v roce 1936 již existovalo 37 tisíc obecných škol, 161 měšťanek, 46 gymnázií a reálek, jedna univerzita. Který národ vystavený takovému odnárodňování jako Slováci se může chlubit raketovým vzestupem školství, vzdělání a kultury? A mohlo by k tomu dojít bez obětavé práce tisíců českých učitelů věrných obrozenským tradicím, kdy myšlenka slovanské vzájemnost byla samozřejmou součástí národního vědomí? O Henleinově hnutí Petr Nováček mluví jako v rukavičkách, neuvědomuje si, že Henlein se stal loutkou řízenou nacisty, růst jeho parlamentní strany nezasazuje do souvislostí, neví nic o tom, že skupina fanatických sudetských Němců navázala s Hitlerovým hnutím kontakt již krátce po válce, že jejich zástupci byli svědky porážky Hitlerova puče v Mnichově roku 1923 a že jejich předák Hans Krebs, který uprchl v roce 1933 před trestem do Německa, byl Hitlerem ihned jmenován poslancem říšského parlamentu. Tvrdit, že Češi bránili domácím Němcům uplatnit svá národnostní práva, vyvrátil sám Hitler, když v citovaném rozhovoru s Chamberlainem dal otevřeně najevo, že mu nejde o Sudety, ale o celé Československo. Když po půl roce porušil Mnichovskou smlouvu, signatáře západních mocností to nepřekvapilo. Čekali to. Neprotestovali. V textu byl původně omylem uveden jiný autor. Mojmíru Gyrygarovi se omlouváme.
\nČas načtení: 2021-06-07 21:03:46
Výstava s názvem „Mezinárodní styl“ představí kurátorský výběr nejvýznamnějších i zcela zapomenutých projektů, které zanechali na území našeho státu význační představitelé evropského modernismu včetně Josefa Hoffmanna, Marta Stama, Ericha Mendelsohna, Jacquese Groaga, Thilo Schodera, Heinricha Lauterbacha nebo Ludwiga Miese van der Rohe v období do roku 1935. Winternitzova vila v Praze 5 od Adolfa Loose tvoří přirozenou součást celé výstavy, kterou je zde možné navštívit od 13. června do 12. září. „Od ledna do dubna 2021 jsme se s fotografem Tomášem Součkem rozhodli navštívit rozmanitá místa naší republiky a objevit a zdokumentovat současný stav významných i zcela zapomenutých staveb, které u nás v první polovině dvacátého století navrhli a postavili zahraniční architekti. Výstavou oslavujeme diverzitu a intenzívní výměnu myšlenek a přístupů, které na tehdejší architektonické scéně panovaly,“ přibližuje koncept výstavy její kurátor, teoretik architektury a publicista Adam Štěch. Výstava představuje 17 architektonických realizací od stejného počtu tvůrců. Snímky známého fotografa Tomáše Součka a Adama Štěcha zachytily vybrané objekty v jejich současném stavu. U tvůrců, kteří mají na našem území více realizací, vybrali vždy ty, které patří k těm méně známým. Výsledkem je konzistentní fotografická esej mapující slavné i nepříliš známé projekty od špičkových architektů, jejichž osudy jsou velmi rozmanité a jejichž národnostní zařazení je někdy velmi složité. Dílo Adolfa Loose zde zastupuje sama Winternitzova vila. „Touto expozicí zahajujeme jakousi novou etapu výstav ve vile. Přál jsem si, aby výstavy korespondovaly s prostorem a měly jednotnou linku. Oboje přišlo v rámci setkání s kreativní skupinou OKOLO, které je mimo jiné laureátem Czech Grand Design 2012. Oslovil jsem kurátora Adama Štěcha, který mě zaujal svým nadšením do architektury. Adam přinesl jasný a originální výstavní koncept na několik let dopředu, oceňovaný grafik Matěj Činčera zase jedinečné grafické zpracování,“ popisuje ředitel Winternitzovy vily David Cysař. Vilu si od architekta Adolfa Loose a Karla Lhoty nechal roku 1932 postavit pražský právník JUDr. Josef Winternitz jako rodinný dům pro svoji manželku Jenny, dceru Suzannu a syna Petra. Jedná se o poslední Loosovu realizovanou stavbu, dokončenou nedlouho po známé Müllerově vile, s níž ji spojuje řada prvků – mimo jiné i způsob členění (tzv. Raumplan), který byl pro Loose obecně charakteristický. Od října 2018 je vila zařazena do mezinárodní sítě slavných domů světa Iconic Houses. Součástí výstavy kurátora Adama Štěcha je i přednáškový cyklus, který se bude jednotlivým architektům a jejich stavbám věnovat detailněji. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2021-01-27 13:40:39
Z minulých kontroverzí (III.) – Wilsonova válka proti pacifistům
Poslední díl výletu do historie svobody slova na druhé straně Atlantiku se bude točit kolem Woodrowa Wilsona, což je člověk, který v našich krajích požívá vcelku dobré historické pověsti, protože přispěl ke vzniku Československa. Musím hned zpočátku říci, že toto se mi jeví jako extrémně omezený úhel pohledu, daný tím, že o jiných aspektech jeho politiky víme tady za oceánem jen velmi málo. Čím více jsem se ponořil do anglicky psaných materiálů, tím více se mi prezident Wilson jevil jako autoritářská povaha nemající problém s tím, šlapat po svých nepřátelích, a navíc přikrývající tvrdost svých činů pláštěm těžko snesitelného moralizujícího žvanění. Možná jsem k němu nespravedlivý, ale se svobodou projevu v USA „zacvičila“ Wilsonova administrativa v míře dříve (i později) neslýchané. Naštěstí nikoliv natrvalo, i když náprava vzniklých škod se táhla celá léta. Pevná ruka a tvrdé represe Woodrow Wilson se stal prezidentem roku 1912. To byl ještě ve světě mír. O dva roky později vypukla v Evropě válka, se kterou USA zpočátku nechtěly mít nic společného. Kromě pochopitelné nechuti účastnit se krvavých zákopových bojů, o kterých se už vědělo dost, se na tom podílelo i národnostní složení země. Ačkoliv se v Americe mluví převážně anglicky, tou dobou bylo značné množství Američanů německého původu. National German-American Alliance měla dva a půl milionu členů, přičemž celkový počet Němců v USA se odhadoval na 8,2 milionu. V Nové Anglii bylo usazeno značné množství Irů a jejich potomků, kterým mohly problémy, do nichž zabředlo Britské impérium, dělat jedině tak radost. (Rodová antipatie amerických Irů k prokletým Anglánům byla tak vytrvalá a dlouhověká, že ještě v 70. a 80. letech 20. století se zde Irská republikánská armáda mohla spolehnout na štědré dárce.) Wilson si toho byl dobře vědom a kampaň za svoje znovuzvolení vedl roku 1916 pod hesly „Udržel nás mimo válku“ a „Amerika na prvním místě“. Nicméně pouhý měsíc poté, co byl znovu inaugurován, vstoupily USA pod jeho vedením do války. (6. dubna 1917). Ve Wilsonově rozhodnutí požádat Kongres o vyhlášení války sehrála roli německá neomezená ponorková válka, jakož i poněkud šílená a zcela nerealistická nabídka Němců Mexiku, že by mohli Spojeným státům vypovědět válku společně. Nabídka měla být původně tajná, ale nakonec přece jen prosákla na veřejnost a vyvolala adekvátní rozhořčení. (Krátké líčení tohoto incidentu najdete v Zapomenutých příbězích 2, kapitola „Gentlemani cizí dopisy nečtou“). Oboje bylo nepochybně dostatečným důvodem k válce, i když od prezidenta, který právě vyhrál volby coby rozhodný zastánce míru, by se snad dala čekat větší zdrženlivost. Společně s vyhlášením války šel ale veškerý Wilsonův pacifismus z okna ven. Při válečném projevu 2. dubna 1916 v Kongresu (plný text v angličtině zde) prezident prohlásil válku za nezbytnou k zabezpečení demokracie a svobody ve světě: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii. Jeho mír musí být založen na osvědčených základech politické svobody.“ Zároveň dal ale najevo, že s případným odporem se nebude „párat“: „Pokud vznikne neloajalita, bude s ní naloženo pevnou rukou a tvrdou represí.“ A tak se i stalo. „Hloupost pacifistů“ Není lepšího způsobu, jak zachránit pro svět demokracii a politickou svobodu, než ucpat protivníkům hubu pod hrozbou vysokých pokut a dlouhých trestů odnětí svobody. Proto následoval Wilsonovu abstraktní výhrůžku zcela konkrétní zákon, Sedition Act 1918, který za šíření informací poškozujících válečné úsilí Spojených států ukládal až 10 tisíc dolarů pokuty (tehdy ohromná suma, odhadem 170 tisíc dolarů dnešních) a maximálně dvacet let za mřížemi. Množina odpůrců války byla různorodá, jak už to v zemi velikosti Ameriky bývá. Existovali nábožensky naladění pacifisté, například mennonité, kteří odmítali sloužit válečnému úsilí jakýmkoliv způsobem, dokonce i beze zbraně (138 jich za to bylo odsouzeno). Woodrow Wilson komentoval situaci odpíračů vojenské služby slovy: „To, proti čemu jsem, není cítění pacifistů, ale jejich hloupost. Mé srdce je s nimi, ale má mysl jimi pohrdá. Chci mír, ale vím, jak jej dosáhnout, kdežto oni ne.“ (ZDROJ S CITACÍ (PDF)) (Upřímně, tento citát mi neuvěřitelně připomíná některé ty současné také-demokraty, které potkáte na sociálních sítích a jejichž mysl podobně pohrdá svobodou projevu svých spoluobčanů. Málokdy je myšlenka „účel světí prostředky“ tak zřetelná, a jak vidno, nejde jen o vedlejší efekt dnešního internetu. Prezidenta Wilsona rozhodně nezkazily poměry na prostořekém Twitteru.) Vojenské odvody nebyly populární Dalším významným typem odpůrců byli různí socialisté, sociální demokraté, odboráři atd., kterých bylo v průmyslovém státě dost a kteří vesměs viděli válku jako něco, co si navzájem vyhlásí páni a nechají pak svoje poddané a podřízené, aby za ně krváceli do bláta. Mimořádný vztek v nich vyvolávaly zejména povinné vojenské odvody (draft), což ostatně v amerických dějinách nebylo poprvé ani naposled. (Krátké odbočení do jiných časů: dokonce i uprostřed občanské války, která se na rozdíl od první světové války odehrávala „přímo doma“ a jejíž ideový základ v podobě otrokářství byl třaskavý, byly odvody natolik nepopulární, že v New Yorku vedly roku 1863 k několikadenním násilnostem se stovkou mrtvých a řadou vypálených budov. Proti této události jsou potíže roku 2020 víceméně slabé kafe, muselo ji potlačit až vojsko čerstvě se vracející z vyhrané bitvy u Gettysburgu.) Wilsonův ministr spravedlnosti Thomas Gregory pronásledoval pacifisty a odpůrce odvodů ve velkém. Šiřitelé letáků a kritici války končili před soudem, odsouzeno jich bylo více než tisíc. Známý odborář Eugene Debs „vyfasoval“ za svůj projev před ohijskou věznicí deset let natvrdo a Woodrow Wilson jej odmítl omilostnit i poté, co válka dávno skončila. Z vězení jej nakonec pustil až nový prezident Harding těsně před Vánocemi roku 1921. Nejvyšší soud šel Wilsonovi „na ruku“ Wilsonova éra potlačování svobody slova byla mimořádně špatná i proto, že tehdejší Nejvyšší soud celému procesu nijak nebránil a šel ve svých rozhodnutích restriktivní politice vlády „na ruku“. Tři tehdejší rozsudky daly budoucím vládám značné pravomoci v potlačování nežádoucích řečí: * Schenck vs. United States (1919) – dva socialisté byli odsouzeni za to, že rozesílali mladým mužům literaturu zpochybňující legalitu odvodů a přirovnávající odvody k nucené práci (involuntary servitude) zakázané ústavou. Předseda soudu Holmes přitom v rozsudku napsal, že v míru by takové projevy byly chráněny, ale za daných okolností představovaly „jasné a bezprostřední nebezpečí“. Z tohoto rozsudku mimochodem pochází přirovnání, že „nikdo nemá právo nepravdivě křičet hoří v zaplněném divadle“, které má tedy daleko špinavější historii, než by se z jeho nevinné formulace dalo soudit. * Debs vs. United States (1919) – výše zmíněný případ Eugena Debse, který byl odsouzen za veřejný projev před věznicí, v níž seděli tři socialisté – odpůrci odvodů. Zajímavé bylo, že v tom projevu samotném se nevyskytl žádný konkrétní útok na odvody ani výzva k nelegální činnosti, pouze obecné odsouzení probíhající války; justice jej nicméně i tak vyhodnotila jako poškozování válečného úsilí a bylo. Nejvyšší soud ponechal rozsudek nižší instance v platnosti. * Abrams vs. United States (1919) – potrestání několika ruských imigrantů za to, že šířili letáky vyzývající ke generální stávce proti zapojení USA do občanské války v Rusku. V této kauze padly vysoké tresty, tři odsouzení dostali po dvaceti letech vězení. A opět došel v tomto případě Nejvyšší soud k názoru, že tím nebylo porušeno jejich právo na svobodu projevu. (Dvacet let si nicméně nikdo neodseděl, po několika letech byli odsouzenci, kteří neměli americké občanství, deportováni do nově vzniklého Sovětského svazu.) Dnešní právní standardy svobody projevu v USA jsou naštěstí někde zcela jinde než za humanistického idealisty Woodrowa Wilsona, což je dáno hlavně rozsudkem Brandenburg vs. Ohio (1969). V tomto rozsudku byl zaveden standard „imminent lawless action“. K tomu, aby verbální projev byl postižitelný, musí jít o povzbuzování k bezprostřednímu spáchání zločinu. * Bezprostřední znamená, že se musí jednat o činnost „tady a teď“. Například „zastřelte toho chlapa v červeném tričku”. Obecnější a vzdálenější výhrůžky („jednoho dne postavíme celý Kongres ke zdi“) toto nesplňují. * Lawless se vysvětluje samo. Vyzývání k legální akci, byť i třeba velmi kontroverzní („zapalte vlajku a pošlapejte ji!“), je chráněno zákonem. * Action znamená, že musí jít o výzvu ke konkrétní činnosti, ne pouze k dalším řečem, psaním a jiným projevům. Mimochodem, onen výše zmíněný Clarence Brandenburg, jehož případ doputoval až k Nejvyššímu soudu, nebylo žádné nevinné jehňátko. Šlo o příslušníka Ku-klux-klanu, který byl soudně popotahován za řeči na téma „vyžeňme židy a černochy z Ameriky“. Ale tak to bývá, meze občanských svobod se skoro vždycky určují skrze hraniční případy. A k tomu bych tady měl v zásobě ještě jeden citát slavného amerického novináře H. L. Menckena, vůbec poslední v dnešním článku: „Potíž s bojem za lidskou svobodu je v tom, že většinu času strávíte obhajobou darebáků. Represivní zákony totiž bývají ze začátku uplatňovány proti darebákům a útlak je potřeba zastavit hned zpočátku, pokud to ještě je možné.“ Ano, cokoliv se nechá běžet dostatečně dlouho samospádem, bývá později k nezastavení. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2020-07-02 06:37:24
Rusové, nebo Sověti? Permanentní záměna
S druhou světovou válkou je spojeno i zmatení v používání různých termínů. Nejtypičtějším příkladem je záměna termínů „sovětský“ a „ruský“. Toto zmatení existuje dodnes. Hovořit v souvislosti s druhou světovou válkou o ruské armádě je signálem paušalizace, intelektuální lenosti, nebo prosté neznalosti faktů. Po ruském carském impériu nastoupilo sovětské impérium. Na troskách carského režimu v občanské válce získala moc politická skupina, která vytvořila Sovětský svaz (SSSR). Jednalo se o národnostní směs, včetně židů, paušálně označovanou za bolševické revolucionáře. Nezapomeňme, že slavným sovětským vůdcem se nestal Rus, ale Gruzínec, nějaký J. V. Stalin. SSSR představoval nejen geograficky dominantní Rusko, ale i další oblasti, třeba Gruzie, Arménie nebo Uzbekistán. Přesto se hovořilo o Sovětském svazu také jako o Sovětském Rusku. Lidé si prostě zjednodušují realitu. Proto sovětská armáda nebo Rudá armáda byla ve zjednodušeném žargonu označována ruskou armádou. Toto zjednodušení se projevilo i v poválečné korespondenci na úrovni obcí, krajských a celostátních struktur. Nejen letáky Například na konci války v roce 1945 shazovaly spojenecké bombardéry nad Československo letáky, ve kterých bylo například uvedeno: „Vaše osvobození se může urychlit!“ V letáku spojenečtí šikulové radili, že lze urychlit ukončení války informováním spojenců o síle a výzbroji německých oddílu v okolí, upozornit „Ruské oddíly“ o přesné poloze německých minových polích... V letáku mělo být správně napsáno ne „Ruské oddíly“, ale „Sovětské oddíly“. Letáky připravovali vzdělaní lidé, a přesto došlo k této záměně. „Nízký“ popis dějů Existuje „vysoký popis jevů v lidském mraveništi. „Vysoké“ vyjadřování přesně definuje jednotlivé popisované jevy a aktéry. Proto je v pečlivě formulovaných zprávách a dokumentech psáno o sovětské armádě, sovětských úmyslech, o postupu Rudé armády, o snaze Sovětů… „Nízká“ literatura faktu úředníčků tam dole mezi prostým lidem a mezi vojáky a policisty nízkých šarží – generovala oběžníky, zápisy a dopisy apod. s paušální záměnou sovětského a ruského. Například: němečtí posluchači se 28. května z veřejného rozhlasu v Ústí nad Labem dozvěděli, že na rozkaz ruského městského velitelství je nutné dodržet následující opatření: „V případě ohrožení, krádeže nebo vloupání do bytu se doporučuje to nahlásit na ruské velitelství. Bude-li to možné, doporučuje sledovat pachatele, kam jdou a potom toto místo nahlásit na velitelství, které přijme přísná opatření. Všichni cizí, kteří přišli do města, se musí ohlásit na policejní služebně, kde mohou dostat příští den povolení, bez toho se nesmí ubytovat. Jinak bude majitel bytu přísně potrestán. Platí to pro všechny, včetně českých nebo ruských vojáků. Pokud by si vynucovali ubytování násilím, okamžitě je třeba nahlásit skutečnost na ruském velitelství. Každý, kdo má zájem poskytnout ubytování, má ohlašovací povinnost.“ Hovoří se o ruském velitelství a ruských vojácích, ale bylo to sovětské velitelství a sovětští vojáci. V podobném duchu byly i policejní zprávy jako o vykopání mrtvol 16. červen 1945. V ústecké ulici Na nivách za domem č. 30 na polích byly vykopány dvě mrtvoly mužů z hloubky jednoho metru. "Lékař zjistil, že muži byli zastřeleni… Konaným šetřením bylo zjištěno, že při vstupu ruských vojsk 9. –10. 5. 1945 byli tito muži tam ruským vojskem zastřeleni a druhý den občany z okolní pochováni. Jeden muž patřil ke skupině Vlasovovy armády a druhý byl Rus – dělník z východu (Ostarbeiter). Jejich totožnost nemohla být zjištěna…“ Ruský cejch Z výše uvedených citátů je zřejmé, že „tam dole“ v běžné „nízké“ komunikaci byl SSSR totéž co Rusko. Neexistovala sovětská či Rudá armáda, ale ruská armáda a ruští vojáci, i když to byli chlápci z širého SSSR, od Kazachstánu po běloruské vesnice. Proto se hovoří o znásilňování žen a loupežích ruskými vojáky, a ne sovětskými vojáky, jejichž vrchním armádním velitelem byl generalissimus Gruzínec Stalin. Z toho u méně inteligentních lidí dodnes přetrvává pocit, že za vše zlé v chování vůči civilistům mohli Rusové… Jenom málo dokumentů byla v realistickém formátu, jako např. velmi obsáhlé poznámky pro schůzi předsedů okresních správních komisí v Praze 9. srpna 1945, v pasáži informující o Rudé armádě (RA): „Určitá část obyvatelstva jest nespokojena chováním části příslušníků RA, kteří ohrožují venkov i města a způsobují pocit nejistoty ve směru bezpečnosti. Kdo byl postižen, nemá již ten kladný poměr k ruskému vojínu, bylo by proto žádoucí, aby počty příslušníků RA na našem území byly co nejmenší…“ Přesto i v tomto štábně pokud možno kulantním textu je sklouzáváno k ruské generalizaci, když se v textu objevilo sousloví „k ruskému vojínu“. Tato generalizace je českým švábem na mozku, protože invaze vojsk Varšavské smlouvy (s dominancí SSSR) v roce 1968 se v řadě mediálních textů objevuje jako okupace ruskými vojsky, místo okupace sovětskými vojsky. Americký cejch Podobná paušalizace je (obecně) spojená s USA, což je federace několika desítek států. Každý má své vlastní zákony a mají nad nimi jurisdikci i federální orgány ve Washingtonu. Je neodstranitelným zlozvykem nazývat občany USA Američany, ač jde o hrubou paušalizaci. Američany jsou ve skutečnosti všichni obyvatelé amerického kontinentu, tedy Argentinci, Mexičané i lidé z Kanady nebo v amazonském pralese. Lidé z USA jsou nanejvýše Severoameričané, protože jsou občany Spojených států amerických, které leží v severní části Ameriky. Proto Trump sice je americký prezident, protože chodí na záchod na americkém kontinentu, ale z hlediska geografie je severoamerickým prezidentem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2020-02-26 08:39:14
Rasistický útok v Hanau: Kurdové nemají právo ani na své mrtvé
Po rasistické vraždě devíti lidí v hesenském Hanau, z nich čtyři byli Kurdové, spolková kancléřka Angelea Merkelová kondolovala tureckému prezidentovi Recepu Erdoganovi. Tomu samému diktátorovi, který v Turecku tvrdě utlačuje 20 milionů Kurdů, vězní opoziční kurdské politiky a vojensky dvakrát zaútočil na kurdské obasti v Sýrii. Místo kurdských příbuzných obětí byli na smuteční pódium se spolkovým prezidentem Frankem Walterem Steinmaierem pozváni představitelé radikálního islámu. Takže není příliš s podivem, že druhý den pohodoval městem po vzoru nacistických SA průvod Turků, kteří „truchlili“ nad vraždami Kurdů pokřikem „Aláhu akbar“. Při rasistickém útoku v německém městě Hanau, ve spolkové zemi Hessensko, bylo zavražděno devět lidí. Útok se odehrál 19. února večer. Jak je známo, vraždil muž, který se ve videu vyznal ze své víry v teorii o světovém spiknutí vedeném Američany a zanechal odkazy svého rasistického smýšlení. Střílel ve dvou šíša barech, kde se tradičně scházejí mladí lidé s převážně migrantským pozadím. Šel tedy najisto a zjevně mu bylo jedno, kdo bude terčem. Zda Turek, Kurd, Arab, Afghánec... Německá novinářka Elke Dangeleit napsala 24. února na webu Telepolis článek o hořkém pokračování této tragédie. Píše o tom, jak tragicky byl zaměněn původ obětí a jak jich bylo zneužito k prezentaci islamismu. Stejně jako na to ve svém statusu na Fcb poukazoval německý komentátor a politik kurdského původu Ali Ertan Toprak – že oběti si přivlastnili islamisté a při při smuteční slavnosti nestáli na pódiu vedle spolkového prezidenta Franka Waltera Steinmaiera pozůstalí obětí, ale turecký právník Aiman Mazyek, známý zastánce práva šaríja a generální tajemník Ústřední rady muslimů v Německu. „Zemřelo devět mladých lidí, jejichž rodiny pocházely z různých zemí původu: čtyři Kurdové, dále Bulhar, Rom, Rumun, jeden člověk z Bosny a jeden Afghánec. Média a politici referují a mluví o Turcích místo Kurdů; Angela Merkelová vyjadřuje soustrast despotovi Erdoganovi, ostatní etnicity zůstávají bez povšimnutí," píše Dangeleit. V pátek 21. února oznámila Zemská kriminální policie (LKA) národnost (nikoli etnicitu) devíti obětí. Podle té byli tři mrtví Němci, dva Turci, jeden Bulhar, jeden Rumun, jeden z Bosny a Hercegoviny a jeden muž s německým a afghánským občanem. Místní zprávy, Hessenschau, zveřejnily jména a krátké popisy obětí, aby je zbavil anonymity. „Mercedes Kierpacz (35) byl německý občan a patřil k romské menšině. Měl dvě děti. Hamza Kurtović (20) byl také německým občanem. Jeho rodina původně pocházela z Bosny a Hercegoviny. Stejně jako jeho otec se Hamza narodil v Německu. Kalojan Velkov (33) byl bulharským občanem a dva roky žil v Německu. Vili Viorel Păun (23) přišel do Německa z Rumunska, když mu bylo 16 let, protože jeho matka byla nemocná a chtěla se zde léčit. Nesar Hashemi (21) vyrostl v Hanau a byl německým a afghánským státním příslušníkem. Fatih Saraçoğlu (34) přišel z Řezna a měl kurdské kořeny. Sedat Gürbüz (30) byl turecký občan s kurdskými kořeny. Byl vlastníkem šíša baru Midnight. Ferhat Ünvar (22) je jedním ze čtyř zavražděných Kurdů. Jako Kurd Gökhan Gültekin (37) a dvě další zavražděné osoby byli členové Kurdského sociálního centra v Hanau, kde se scházejí demokratičtí, opoziční Kurdové. Ferhat Ünvar se narodil v Německu a nikdy nenavštívil Turecko. Serpil Temiz, matka Ferhat Ünvara, pracuje pro opoziční turecko-kurdský deník Yeni Özgür Politika.“ Celé je to tragickým důsledkem toho, že Německo, ač poskytlo azyl mnoha Kurdům, prchajícím před represemi v zemích jejich původu, nejvíce logicky z Turecka, je nikdy neuznalo jako národnostní menšinu. Pro německé úřady jsou to stále Turci, Íránci, Iráčané a Syřané. Elke Dangeleit pokračuje: „Kurdové, kteří se hlásí ke své etnicitě, jsou v Německu vystaveni dvěma typům rasistických hrozeb: těch od německých pravicových extremistů, kteří jsou stále militantnější vůči migrantům obecně, a hrozbám tureckým islamistických nacionalistických organizací, jako jsou „Šedí vlci“, „Milli Görüs“ nebo místních organizací AKP (turecké vládní strany). Co asi museli prožívat příbuzní kurdských obětí, když Angela Merkelová vyjadřovala soustrast despotovi Erdoganovi, který Kurdy pronásleduje a vraždí v jejich vlastní zemi a v severní Sýrii? Což bylo také důvodem pro jejich emigraci do Německa?“ Je také sporné, zda všichni zabití byli muslimové. Mohli mezi nimi být klidně i křesťané, protože šíša bary jsou také oblíbeným místem setkávání křesťanů ze Středního východu. Pokus sjednotit všechny oběti pod islámským šátkem a vykouzlit velké, zvláštní nebezpečí pro muslimy v Německu je jen instrumentací a zneužitím tohoto masakru k propagaci politického islámu. Ve sdělovacích prostředcích dostala hlavní slovo konzervativní turecká sdružení, zástupci prodloužené paže turecké náboženské autority Diyanet a DITIB, zatímco opoziční kurdské organizace jsou v této zemi, zejména v poslední době, kriminalizovány. Jejich domy a knižní nakladatelství jsou pravidelným terčem policejních razií v rámci „boje proti terorismu“. Mnoho lidí s tureckými, kurdskými nebo arabskými kořeny nemá nic společného s politickým islámem kázaným v německých mešitách. Cahit Başar, tajemník Kurdské německé obce jasně řekl: „Předsudky a útoky proti Kurdům rozhodně rostou. Na jedné straně jsme lidé s migračním pozadím, a to nás samo o sobě činí cílem pravicových extremistů, jak opět ukazuje Hanau. Kurdové jsou ale také velcí nepřátelé islamistů, protože do velké míry potlačili tzv. Islámský stát na Blízkém východě. A za třetí jsou v Německu vystaveni tureckému nacionalismu a extremismu.“ Vždyť i sám turecký prezident Recep Tayyip Erdogan zdraví při návštěvách Německa své nadšené příznivce fašistickým pozdravem Šedých vlků – oficiálním pozdravem tureckých nacionalistů, pro něž jsou Kurdové arcinepřátelé a teroristi. A jemu vyjadřuje německá kancléřka soustrast v souvislosti s vraždou čtyř „Turků“. Není pak divu, když po oficiální tryzně, které se účastnili vrcholní spolkoví a zemští politici a rodiny zavražděných spolu s německými občany (ale nikoli na pódiu), a která proběhla pietně na protest proti rasistickým vraždám, prošel druhý den městem Hanau hrůzu nahánějící mnohatisícový průvod Turků, mávajících tureckými vlajkami a křičícími „Alláhu Akbar – Bůh je veliký“. Tento průvod na rozdíl od oficiální tryzny nebyl ve velkých médiích. Video zveřejnili jednotlivci na svém FB a také představitelé Kurdů. Není divu, že velká média jej v podstatě ignorovala. Bylo by příliš dobře vidět, jak jakoukoli tragédii lze použít v něčí prospěch a jak mnoha politikům je v podstatě jedno, kdo a jak zemřel, hlavně když jsou vidět v televizi, jak pláčou nad oběťmi krajně pravicového teroru. Ovšem pouze toho „bílého“. Islamistickou krajní pravici jako nebezpečí nevnímají, naopak, přímo si ji hýčkají. Události v Hanau tak nebyly jen tragédií, kterou přivodily rasistické bludy jednoho vraha, ale i smutným dokladem neschopnosti politiků a médií přiznat si trpkou pravdu. Elke Dangeleit končí svůj článek na webu Telepolis slovy: „U tohoto příšerného masakru nezáleží na tom, ze které zemi původu mají lidé – v šíša barech je také mnoho „Bio-Němců“. Nebyl to cílený útok proti Kurdům. Atentátníkův motiv byl jasně rasistický, bez ohledu na původ lidí. Skandální je však to, že našim médiím a politikům chybí kulturní citlivost vůči rodinám obětí a vyjadřují soustrast těm, kteří sami podporují rasismus proti nemilovaným etnickým skupinám.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2020-02-05 16:08:00
Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2019 obdržel novinář a spisovatel Ondřej Štindl
Společnost Ferdinanda Peroutky udělila ve středu 5. února již po pětadvacáté prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2019. V roce 125. výročí Peroutkova narození ji převzal redaktor Ondřej Štindl. Ondřej Štindl je publicista, spisovatel a filmový scenárista. Hned po listopadu 1989, ještě během studií na Pedagogické fakultě UK, spoluzakládal Radio 1, původně Radio Stalin, kde dodnes pravidelně vysílá. Jako novinář začínal v Revolver Revue; působil v Lidových novinách, české sekci BBC či časopise Týden; nyní je komentátorem serveru Echo24 a Týdeníku Echo. Ondřej Štindl dvakrát získal cenu Český lev – v roce 2017 za scénář k seriálu Svět pod hlavou a v roce 2010 za scénář k filmu Pouta. V roce 2012 vydal v nakladatelství Argo svůj románový debut Mondschein; pozornost čtenářů i kritiků si získal i jeho druhý román K hranici. Letos na jaře vyjde Štindlova třetí próza Až se ti zatočí hlava. „Ondřej Štindl je renomovaný komentátor s širokým tematickým záběrem, vzdělaný, s příjemným nadhledem ironickým i sebeironizujícím, s osobitým vyjadřováním. O to všechno je dnes značná nouze,“ vyzdvihuje u Štindla novinářka a spisovatelka Libuše Koubská. „Jsem moc rád, že tentokrát volba padla na novináře, který se přes dvacet let věnuje kultuře a psaní o ní. Je to nakonec právě vždy kultura, co nás jako společenství odlišuje, náš jazyk, naše umění ve všech podobách. Cenu Ferdinanda Peroutky bereme jako jakousi nápovědu pro společnost, čeho by si měla všímat, co možná neřešíme denně, ale je to podstatné. A tak poté, co jsme v minulých letech upozornili jejím udělením několikrát na významnou práci investigativních žurnalistů, tenkrát jsme akcentovali právě zcela zásadní, a v českých médiích dnes bohužel dost okrajové téma kultury,“ vysvětluje předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman. Novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky uděluje od roku 1995 Společnost Ferdinanda Peroutky, a to vždy u příležitosti výročí jeho narození. Vyznamenaní by měli vykazovat vlastnosti, které zdobily Ferdinanda Peroutku, totiž naprostou bezúhonnost před zákonem i vlastním svědomím a vysokou mravní integritu, která vylučuje rozpor mezi slovy a činy. Dále musí být osobně odpovědní za společenské důsledky svého publicistického působení. Jejich profesní práce má mít mimořádnou úroveň násobenou precizností výrazových prostředků a krásou jazyka. Musí vycházet z demokratické orientace, která je nekompromisní vůči všem projevům totalitarismu a nesnášenlivosti kulturní, národnostní a politické. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2019-11-13 08:02:04
Jak demokratický Západ hájí své „hodnoty“ i za cenu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti
Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí. Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí. Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých. Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal. Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře. Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“. Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu. Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“. Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“. Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera. Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele. Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější. Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala. Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu? Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje. Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.
\nČas načtení: 2024-02-25 11:46:14
Lotyšská socialistická sovětská republika [1918-1920]
Autor: buko1 Datum: 25.02.2024 11:46:14 Název:Name:Lotyšská socialistická sovětská republikaLatvian Socialist Soviet RepublicOriginální název:Original Name:Latvijas Sociālistiskā Padomju RepublikaHlavní město:Capital:Riga (do 22.05.1919), Dvinsk, RežicaRiga (to 22.05.1919), Daugavpils, Rēzekne Státní zřízení:Government System: sovětská republika soviet republic Nejvyšší představitelé:Heads of State: Pēteris Stučka Ozbrojené složky:Armed Forces: Rudí lotyšskí střelci (od 06/1919 součást ruské Dělnicko-rolnické Rudé armády) Red Latvian Riflemen (from 06/1919 part of russian Red Army) Rozloha:Area: ? km2 ? mi2 Geografická poloha:Location: pobaltí Baltic region Sousední státy:Neighbouring Countries: Ruská sovětská federativní socialistické republika, Spojené baltské vévodství Russian Soviet Federative Socialist Republic, United Baltic Duchy Vznik:Independence: 17.12.1918 17.12.1918 Zánik:Dissolution: 13.01.1920 13.01.1920 Národnostní složení:Ethnic Groups: lotyši... Latvians... Vlajka:Flag: Znak:Coat of Arms: Poznámka:Note: Loutkový stát Ruské sovětské federativní socialistické republiky Puppet state of Russian Soviet Federative Socialist RepublicZdroje:Sources:ru.wikipedia.org
\nČas načtení: 2024-03-04 08:48:56
Autor: buko1 Datum: 04.03.2024 08:48:56 Název:Name:Egyptský sultanátSultanate of EgyptOriginální název:Original Name:-Hlavní město:Capital:Káhira (1171–1174; 1218–1250), Damašek (1174–1218)Cairo (1171–1174; 1218–1250), Damascus (1174–1218)Státní zřízení:Government System:aboslutní monarchieabsolut monarchyNejvyšší představitelé:Heads of State:Dynastie Ajjúbovců Ozbrojené složky:Armed Forces: ? ?Rozloha:Area:- km2- mi2Geografická poloha:Location:severní Afrika, blízkovýchodní AsieNoth Arfica, Near East AsiaSousední státy:Neighbouring Countries:--Vznik:Independence:DD.MM.1171 Fátimovský chalífátDD.MM.1171 Fatimid CaliphateZánik:Dissolution:DD.MM.1250 Stát Turků (Mamlúcký sultanát)DD.MM.1250 State of the Turks (Mamluk Sultanate)Národnostní složení:Ethnic Groups:--Vlajka:Flag:Znak:Coat of Arms:-Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Ayyubid_dynasty
\nČas načtení: 2019-11-05 13:16:00
Prvního října vypukla v Iráku mírová vzpoura mladé generace, která ji pojmenovala Revoluce důstojnosti. Dne 25. října se proměnila v celonárodní povstání, jež vystavilo úmrtní list pro státní moc politického islámu. Současně vydalo rodný list pro novorozený řád. Jeho jméno je „Má vlast Irák“. Na centrálním Náměstí Tahrír v Bagdádu vidíme každý den a každou noc protestní masová shromáždění. Tento exotický karneval je plný paradoxů – hudba, zpěv a štěstí na jedné straně a slzy, pláč, nářky, smutek, zranění a mrtví na straně druhé. Na bezbranné protestující nepřestávají střílet vládní bezpečnostní síly společně se šíitskou proíránskou milicí zabarikádované na nedalekém Mostu republiky, který vede k vládní čtvrti, tzv. Zelené zóně. Vzduch páchne slzným plynem, gumovými projektily a ostrou střelbou. Všichni nosí na ústech ochrannou roušku. Všichni nesou iráckou vlajku jako sjednocující symbol všeho lidu. Národ již překročil limit strachu. Masové rozhořčení panuje nejen v hlavním městě Bagdádu, ale i v desítkách dalších měst na jihu a středu země. Miliony občanů se připojily k tomuto hnutí, celé rodiny včetně dětí. Obdivuhodná je přítomnost žen. Povstání má všechny atributy revoluce. Přesto není jasné ani pochopitelné, proč většina sdělovacích prostředků a médií doposud nepřenáší tuto jedinečnou událost v zasloužené míře, česká média nevyjímaje. Dále se podíváme na povstání z různého úhlu pohledu. ̶ Je to ryze občanské, civilní, sekulární nenásilné masové hnutí. Je to trans náboženské, trans národnostní a trans etnické povstání. Požaduje právní stát – demokraticky institucionální stát. Zneplatňuje islámské sektářství, míněno šíité versus sunnité. ̶ Povstání zavrhuje nejvyšší šíitskou autoritu, míněna je „náboženská Almardža'ia“ (arabsky: Almardža'ia al-Dínija المرجعيه الدينيه), a rovněž nejvyšší sunnitskou instanci, tzv. velkého muftiho Iráku (arabsky: mufti al-Diár al-Iraqia مفتي الديار العراقيه). Žádá ukončení jejich vměšování do politických, ekonomických a státních záležitostí. Připomeňme, že tzv. „náboženská Almardža'ia“ je nejvyšší šíitský náboženský institut, oprávněný vydávat fetwá (arabsky فتوى, nábožensko-právní dobrozdání) a jiná nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických, společenských a všeho světského života. V českém právním zákonodárství by mohlo odpovídat Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovaná osobnost tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky: آيه الله العظمى) Ali Sistání. Je to nejvyšší šíitský představitel v Iráku, který pobývá v posvátném městě Nadžaf. ̶ Povstání chce zakázat náboženské politické strany, a ústavně je vyloučit. ̶ Povstání chce rozpustit šíitské ozbrojené milice. Zbraně musí být výlučně v rukou státu. ̶ Povstání klade důraz na národní identitu a patriotismus. Je to vidět v heslech demonstrantů: „Žádám vlast“ (arabsky: Nuríd watʼan نريد وطن), „Kráčím si vzít svá práva“ (arabsky: Názil áchith haqi نازل آخذ حقي) a „Nikdy ponížení“ (arabsky: Hejhát lil- methele هيهات للمذله). ̶ Islámský režim ajatolláhů v Íránu uchovává nepřátelství ke státní svrchovanosti Iráku a sekulární svobodné irácké společnosti. Obyvatelstvo reaguje na toto nepřátelství různě, třeba právě zahájenou celonárodní akcí bojkotu íránské zboží a výrobky. ̶ Povstání je mírové. Dokládají to tisíce záběrů a videí na internetu. Násilnosti, které se udály, byly spontánní reakcí některých demonstrantů na surové a krvavé útoky vládních bezpečnostních sil a ozbrojené šíitské milice na bezbranné demonstranty. ̶ Povstání chce odstavit establishment rodinných rodů a kmenů, tzv. almardža'ia al-A'šáiria (arabsky: المرجعيه العشائريه), a ukončit jejich anti-civilizační společenský úzus. Chce skoncovat s praktikovaným kmenovým kodexem zásad a zvyklostí ve společnosti, často uplatňovaném jako náhrada za celonárodní občanský zákoník. ̶ Za povšimnutí stojí to, že nejsou vidět hesla proti Spojeným státům, Británii, Evropské unii, Izraeli a dalším státům kromě Íránu. Středověký íránský režim duchovenstva nemůže připustit, že v sousední zemi s převážnou většinou šíitské populace vznikne otevřená kulturní společnost, která se vysloví k evropské liberální civilizaci respektující svobodu myšlení, svobodu projevu a lidská práva. Takový řád v sousedství znamená existenční nebezpečí, protože by se mohlo vzchopit národně osvobozenecké hnutí v teritoriu al-Ahwaz (Chuzestan) sousedící s Basrou na jihu Iráku. Arabská populace v al-Ahwaz, která je íránským režimem surově potlačená, má hodně společného s arabským obyvatelstvem na jihu Iráku. Může se nezadržitelně probouzet národní vědomí a touha po nezávislosti. Podívejme se na pár rysů protistrany. ̶ Irácký státní systém si ideologicky osvojuje politický islám. Je založen na spojenectví duchovních a politického establishmentu. Šíitské duchovenstvo v posvátných městech Nadžaf a Karbalá představuje morální pláštík pro vládu. Rovněž je ale politickým lídrem a „dirigentem orchestru“ v Bagdádu. Působí nejen jako rádce, ale jako organizátor státního vývoje. Je to de facto prvotní „tvůrce rozhodnutí“ v zemi. Centrální vláda je často označována – jazyky šíitských duchovních – jako „vláda Hussaina“. To reflektuje skutečný sektářský stav věci. Nicméně, provládní sunnitští politici pojmenovaní rovněž jako „proíránští sunnité“ pomáhají udržovat sektářský šíitský systém. Za tuto vstřícnost získávají podíl na státní moci, tedy podíl na rozkrádání státního majetku a veřejných statků. Docela to připomíná časy středověku v Evropě. ̶ Irácký státní systém je rasisticky orientovaný proti vyznavačům jiné než šíitské islámské víry. Nenávist padá bez výjimky na všechny spolu žijící národy, národnostní menšiny a etnicko-náboženské komunity či jiné víry – na Sunnity, Kurdy, křesťany, Jezídy, Asyřany, Turkmény, Armény, Mandaovské Sabiany, Šabaky a Cirkasany. ̶ Státní moc je skvrnou Iráku a civilizovaného světa. Uveďme jen seznam zásadních tří průšvihů: první je pašování ropy, druhý je konfiskace či násilné odejmutí státních i soukromých nemovitostí ve prospěch duchovních a politických hodnostářů a ve prospěch vládních náboženských stran a ozbrojených šíitských milicí a poslední třetí je kontraband, tj. zboží ilegálně přepravované přes celní hraniční přechody. Ekonomické ztráty jsou gigantické a nelze je jednoduše vyčíslit. Předseda vlády, ministři, prezident, parlament ztratily veškerou důvěryhodnost ve veřejném mínění národa. Proto jejich odchod není již předmětem jednání. Položme si na závěr dvě důležité otázky. První zní: Spojené státy a Írán jsou enormně angažované v Iráku. Jaké jsou tedy jejich postoje k dnešní situaci? Podle všeho se prezident Trump zajímá o Irák především ze dvou důvodů. Prvním je, že Irák je pro něj doposud ztrátovou transakcí, tedy že americké finanční a lidské ztráty invaze do Iráku v roce 2003 nejsou refundovány. Druhým důvodem je, že o hegemonii nad Irákem bojují Spojené státy stejně jako protihráč Írán. Pro Írán, který značně trápí americké ekonomické sankce, představuje Irák otevřené brány do světa a ze světa. Obchází nejen obchodní sankce, ale i vojenské tabu – míněn je přesun íránských Revolučních gard a jiných proíránských milicí a těžkých zbraní včetně obávaných ničivých raket do Sýrie přes Irák a do rukou Hizballáhu v Libanonu. Irák představuje pro íránský režim ajatolláhů doslova otázku života a smrti. Iráčtí vládnoucí představitelé – duchovní i politici – jsou loajální Íránu, nezřídka mají íránské občanství. Takže irácký režim je plně proíránský a plně v jeho rukách. Není divu, že demonstranti provolávají „Írán pryč, pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ (arabsky: ايران بره بره بغداد تبقى حره). Druhá otázka zní: Jak se může probíhající povstání dotýkat České republiky, eventuálně Evropské unie? Je známo, že zhroucení klidu a bezpečí vždy přináší s sebou instinktivní lidský strach o život. Lidé reagují tak, že začnou utíkat z místa konfliktu či války. V daném případě pak směrem do Turecka, do Evropy, do České republiky. Proto je žádoucí, aby Evropská unie vstoupila do dění včas – teď. Proto ve vlastním zájmu nechť se Evropa zajímá o Irák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-12-05 14:45:02
O Československu, menšinách a nerozumném Hitlerovi
Seřadíme-li články, v nichž se během posledních třiceti let připomínal vznik Československa, dostaneme smutný přehled postupného prosakování sudetského pojetí vzniku a zániku tohoto státu. Ptejme se, kdo má zájem zamlčet a popřít skutečnost, že tato republika navzdory poválečné bídě a velké hospodářské krizi představovala v době Hitlerova nástupu poslední prosperující demokratický stát? Kdo k nám zavlekl nacisticko-sudetské tvrzení, že rozpad ČSR způsobila nesprávná koncepce státu, falsche Konstruktion? Kdo svádí výsledek Mnichovské dohody, kdy se za Hitlera postavily západní mocnosti – Francie sladká, hrdý Albion –, a vinu svedly na Čechy? Kdo zazlívá Masarykovi a Benešovi, že republika neměla k vytvoření pokojného soužití několika národností dost času jako Švýcarská republika založená na konci 18. století? Kdo si troufá tvrdit, že v Rakousku-Uhersku se na konci války našly mezi Němci a Maďary, kteří ovládali většinu Slovanů, demokratické síly schopné proměnit monarchii v demokratickou republiku? Naopak, v roce 1918 došlo k pokusu vyrvat z tisíciletého rámce zemí České koruny Deutschböhmen a Deutschmähren a tato území obývaná nemalým počtem Čechů přičlenit k poraženému Německu nebo Rakousku. Komu vyhovuje lež, že Češi jako rakouští občané nepatřili k vítězům války a že prosadili vznik samostatného státu pomocí chytrých diplomatických jednání? Tento lživý výklad šíří například Mary Heimannová v knize Československo, stát, který zklamal, a svou ignoranci dokládá tím, že popírá českým a slovenským válečným dezertérům zásluhu na tom, že přispěli ke zhroucení Rakouska. Bylo jich 100 tisíc, a poskytli Masarykovy silný argument, který sehrál při mírových jednáních důležitou roli. K tomuto počtu přičtěme ještě 900 tisíc padlých Čechů, aby bylo zřejmé, že český národ pod Habsburky, kteří mu způsobili takovou újmu, již nechce žít. Je na čase ohlédnout se po málo známých citátech politiků odpovědných za Mnichovskou tragédii. Nebylo to Československo, které tehdy zklamalo, nýbrž jeho hrobaři – Hitler a Chamberlain s Daladierem. Ocitujme Chamberlainovo mínění o Hitlerovi, jak je sdělil své sestře-důvěrnici v dopise psaném krátce před odjezdem do Mnichova: „Teď se kancléře Hitlera obávám. Je tak nepředvídatelný! Nic mu není dost. Obávám se totiž, že v Mnichově se odehraje totéž, co se stalo už při mé druhé cestě, v Bad Godesbergu. Sudety mu najednou nestačily. Chtěl celé Československo! Z toho pramení ta neudržitelná situace, v níž se od onoho diktátu nacházím. Říkám Ti to tak, jak jsem to řekl jemu: kancléř Hitler není rozumný. Mohl by dostat všechno, po čem touží – což jsem mu ochoten dopřát a Francouzi taky, tím jsem si jist –, kdyby na to šel jinak.“ Dále uvádí, že s Kennedym, americkým diplomatem, otevřeným stoupencem Hitlerova režimu, a s Runcimanem, pověřeným vést rozhovory s československými a sudetskými politiky, se „shodli na Sudetech a na tom, co musíme ze své pýchy demokratů nezbytně obětovat. A to ze dvou důvodů: Protože jde o světový mír. A také – to si nesmíme skrývat – proto, že kancléř Hitler nám může dobře posloužit proti bolševismu – našemu opravdovému nepříteli. S Hitlerem se dá aspoň mluvit – a myslím si, že si na něho nemohou stěžovat ani průmyslníci v Porúří ani důstojníci v Reichswehru. Se Stalinem se mluvit nedá. Je to nenasytný medvěd, který má jedinou touhu: vrhnout se na nás a spolknout i s koloniemi, zničit naši kulturu.“ Tento citát nepotřebuje komentář. Kunderův smích dějin se během krátké doby rozezněl nad iluzí a chytristikou demokratů: místo záchrany míru připravili Hitlerovi rozbušku světové války, a nebyl to nenasytný Stalin, ale nerozumný Hitler, který zasypal anglická města bombami. Nakonec, zahnáni do úzkých, zjistili, že se Stalinem se přece jen mluvit dá. O pár let později si tuto podivnou okliku vynahradili za studené války, kdy konečně zapojili mnoho Hitlerových průmyslníků i důstojníků Wehrmachtu do jejich tažení proti bolševismu. Druhý citát, s nímž se v úvahách o pádu Československa nesetkáte, je převzat z Hitlerova rozhovoru publikovaném v Daily Mail krátce před Mnichovem, 19. září 1938, tedy v době, kdy Chamberlain psal své sestře zmíněný dopis. „Československo musí být odstraněno jednou provždy. Je to rakovinový nádor. Češi nikdy nebyli samostatným národem, až je mírové smlouvy pozvedly k nezaslouženému a umělému panství nad menšinami.“ Ve výčtu menšin nescházejí ani Slováci, a jménem „utlačovaných“ Maďarů a Poláků vystupoval Hitler v přípravných jednáních se západními politiky, o nichž mluvil jako o „červíčcích“: „Dát hrstce duševně méněcenným vládu nad menšinami, které patří k národům jako Němci, Poláci nebo Maďaři, které mají za sebou tisíciletou kulturu, bylo dílem šílenství nebo ignorance.“ Jak to vlastně bylo s menšinami? Lída Rakušanová, dlouholetá komentátora rádia Svobodná Evropa sídlícího v Mnichově jen pár ulic od domu, kde má adresu organizace sudetských Němců (kol močidla chodě, nádchy neujdeš), poučuje dnešní veřejnost o tom, že Češi „převahu si zajistili teprve, když spočítali Čechy a Slováky dohromady a slovenštinu prohlásili za český dialekt.“ (Cituji podle článku Petra Nováčka, Lidové noviny 7. listopadu.) To už není polopravda nebo omyl, nýbrž lež jako věž. Zkušená redaktorka nezná – nebo se jí to nehodí do krámu –, že koncepce československého národa vycházela z existence dvou jazyků, že o nějakém odnárodňováni nebo podceňování slovenštiny nemůže být řeč. Mohu to doložit na sobě – narodil jsem se na Slovensku v roce 1928, můj otec pocházel z Olomouce a matčina rodina z Prostějova. Vychodil jsem obecnou školu na středním a jižním Slovensku, mými učiteli byl pan Valgon, Maďar, a pan Procházka, Čech, který se na konci školního roku 1939 loučil s třídou i se Slovenskem. Oba se naučili slovensky a oba byli oddáni republice. Cítil jsem se Čechoslovákem, a kdybych později používal jako spisovný jazyk slovenštinu, na mém vztahu k českému původu by se nic nezměnilo. Nerozhodovalo, zda občan mluví česky, nebo slovensky, je Čechoslovákem. A dodávám – za těch krátkých dvacet let se i mnozí Němci, Maďaři a Rusíni cítili jako občané republiky, jako Čechoslováci. Život na Slovensku po válce, otřesený vpádem maďarských revolučních vojsk a masovým útěkem dřívějšího panstva, nemohl se bez českých učitelů, profesorů, lékařů, železničářů, četníků, celníků a jiných podobných profesí dostat do mírových kolejí a rychle se rozvíjet. Nejvíc je to patrné na růstu slovenského školství. V Horních Uhrách bylo v roce 1918 jen 158 slovenských obecných škol, 253 dvojjazyčných maďarsko-slovenských a vůbec žádná střední nebo vyšší škola. Naproti tomu v roce 1936 již existovalo 37 tisíc obecných škol, 161 měšťanek, 46 gymnázií a reálek, jedna univerzita. Který národ vystavený takovému odnárodňování jako Slováci se může chlubit raketovým vzestupem školství, vzdělání a kultury? A mohlo by k tomu dojít bez obětavé práce tisíců českých učitelů věrných obrozenským tradicím, kdy myšlenka slovanské vzájemnost byla samozřejmou součástí národního vědomí? O Henleinově hnutí Petr Nováček mluví jako v rukavičkách, neuvědomuje si, že Henlein se stal loutkou řízenou nacisty, růst jeho parlamentní strany nezasazuje do souvislostí, neví nic o tom, že skupina fanatických sudetských Němců navázala s Hitlerovým hnutím kontakt již krátce po válce, že jejich zástupci byli svědky porážky Hitlerova puče v Mnichově roku 1923 a že jejich předák Hans Krebs, který uprchl v roce 1933 před trestem do Německa, byl Hitlerem ihned jmenován poslancem říšského parlamentu. Tvrdit, že Češi bránili domácím Němcům uplatnit svá národnostní práva, vyvrátil sám Hitler, když v citovaném rozhovoru s Chamberlainem dal otevřeně najevo, že mu nejde o Sudety, ale o celé Československo. Když po půl roce porušil Mnichovskou smlouvu, signatáře západních mocností to nepřekvapilo. Čekali to. Neprotestovali. V textu byl původně omylem uveden jiný autor. Mojmíru Gyrygarovi se omlouváme.
Čas načtení: 2021-06-07 21:03:46
Výstava s názvem „Mezinárodní styl“ představí kurátorský výběr nejvýznamnějších i zcela zapomenutých projektů, které zanechali na území našeho státu význační představitelé evropského modernismu včetně Josefa Hoffmanna, Marta Stama, Ericha Mendelsohna, Jacquese Groaga, Thilo Schodera, Heinricha Lauterbacha nebo Ludwiga Miese van der Rohe v období do roku 1935. Winternitzova vila v Praze 5 od Adolfa Loose tvoří přirozenou součást celé výstavy, kterou je zde možné navštívit od 13. června do 12. září. „Od ledna do dubna 2021 jsme se s fotografem Tomášem Součkem rozhodli navštívit rozmanitá místa naší republiky a objevit a zdokumentovat současný stav významných i zcela zapomenutých staveb, které u nás v první polovině dvacátého století navrhli a postavili zahraniční architekti. Výstavou oslavujeme diverzitu a intenzívní výměnu myšlenek a přístupů, které na tehdejší architektonické scéně panovaly,“ přibližuje koncept výstavy její kurátor, teoretik architektury a publicista Adam Štěch. Výstava představuje 17 architektonických realizací od stejného počtu tvůrců. Snímky známého fotografa Tomáše Součka a Adama Štěcha zachytily vybrané objekty v jejich současném stavu. U tvůrců, kteří mají na našem území více realizací, vybrali vždy ty, které patří k těm méně známým. Výsledkem je konzistentní fotografická esej mapující slavné i nepříliš známé projekty od špičkových architektů, jejichž osudy jsou velmi rozmanité a jejichž národnostní zařazení je někdy velmi složité. Dílo Adolfa Loose zde zastupuje sama Winternitzova vila. „Touto expozicí zahajujeme jakousi novou etapu výstav ve vile. Přál jsem si, aby výstavy korespondovaly s prostorem a měly jednotnou linku. Oboje přišlo v rámci setkání s kreativní skupinou OKOLO, které je mimo jiné laureátem Czech Grand Design 2012. Oslovil jsem kurátora Adama Štěcha, který mě zaujal svým nadšením do architektury. Adam přinesl jasný a originální výstavní koncept na několik let dopředu, oceňovaný grafik Matěj Činčera zase jedinečné grafické zpracování,“ popisuje ředitel Winternitzovy vily David Cysař. Vilu si od architekta Adolfa Loose a Karla Lhoty nechal roku 1932 postavit pražský právník JUDr. Josef Winternitz jako rodinný dům pro svoji manželku Jenny, dceru Suzannu a syna Petra. Jedná se o poslední Loosovu realizovanou stavbu, dokončenou nedlouho po známé Müllerově vile, s níž ji spojuje řada prvků – mimo jiné i způsob členění (tzv. Raumplan), který byl pro Loose obecně charakteristický. Od října 2018 je vila zařazena do mezinárodní sítě slavných domů světa Iconic Houses. Součástí výstavy kurátora Adama Štěcha je i přednáškový cyklus, který se bude jednotlivým architektům a jejich stavbám věnovat detailněji. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-01-27 13:40:39
Z minulých kontroverzí (III.) – Wilsonova válka proti pacifistům
Poslední díl výletu do historie svobody slova na druhé straně Atlantiku se bude točit kolem Woodrowa Wilsona, což je člověk, který v našich krajích požívá vcelku dobré historické pověsti, protože přispěl ke vzniku Československa. Musím hned zpočátku říci, že toto se mi jeví jako extrémně omezený úhel pohledu, daný tím, že o jiných aspektech jeho politiky víme tady za oceánem jen velmi málo. Čím více jsem se ponořil do anglicky psaných materiálů, tím více se mi prezident Wilson jevil jako autoritářská povaha nemající problém s tím, šlapat po svých nepřátelích, a navíc přikrývající tvrdost svých činů pláštěm těžko snesitelného moralizujícího žvanění. Možná jsem k němu nespravedlivý, ale se svobodou projevu v USA „zacvičila“ Wilsonova administrativa v míře dříve (i později) neslýchané. Naštěstí nikoliv natrvalo, i když náprava vzniklých škod se táhla celá léta. Pevná ruka a tvrdé represe Woodrow Wilson se stal prezidentem roku 1912. To byl ještě ve světě mír. O dva roky později vypukla v Evropě válka, se kterou USA zpočátku nechtěly mít nic společného. Kromě pochopitelné nechuti účastnit se krvavých zákopových bojů, o kterých se už vědělo dost, se na tom podílelo i národnostní složení země. Ačkoliv se v Americe mluví převážně anglicky, tou dobou bylo značné množství Američanů německého původu. National German-American Alliance měla dva a půl milionu členů, přičemž celkový počet Němců v USA se odhadoval na 8,2 milionu. V Nové Anglii bylo usazeno značné množství Irů a jejich potomků, kterým mohly problémy, do nichž zabředlo Britské impérium, dělat jedině tak radost. (Rodová antipatie amerických Irů k prokletým Anglánům byla tak vytrvalá a dlouhověká, že ještě v 70. a 80. letech 20. století se zde Irská republikánská armáda mohla spolehnout na štědré dárce.) Wilson si toho byl dobře vědom a kampaň za svoje znovuzvolení vedl roku 1916 pod hesly „Udržel nás mimo válku“ a „Amerika na prvním místě“. Nicméně pouhý měsíc poté, co byl znovu inaugurován, vstoupily USA pod jeho vedením do války. (6. dubna 1917). Ve Wilsonově rozhodnutí požádat Kongres o vyhlášení války sehrála roli německá neomezená ponorková válka, jakož i poněkud šílená a zcela nerealistická nabídka Němců Mexiku, že by mohli Spojeným státům vypovědět válku společně. Nabídka měla být původně tajná, ale nakonec přece jen prosákla na veřejnost a vyvolala adekvátní rozhořčení. (Krátké líčení tohoto incidentu najdete v Zapomenutých příbězích 2, kapitola „Gentlemani cizí dopisy nečtou“). Oboje bylo nepochybně dostatečným důvodem k válce, i když od prezidenta, který právě vyhrál volby coby rozhodný zastánce míru, by se snad dala čekat větší zdrženlivost. Společně s vyhlášením války šel ale veškerý Wilsonův pacifismus z okna ven. Při válečném projevu 2. dubna 1916 v Kongresu (plný text v angličtině zde) prezident prohlásil válku za nezbytnou k zabezpečení demokracie a svobody ve světě: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii. Jeho mír musí být založen na osvědčených základech politické svobody.“ Zároveň dal ale najevo, že s případným odporem se nebude „párat“: „Pokud vznikne neloajalita, bude s ní naloženo pevnou rukou a tvrdou represí.“ A tak se i stalo. „Hloupost pacifistů“ Není lepšího způsobu, jak zachránit pro svět demokracii a politickou svobodu, než ucpat protivníkům hubu pod hrozbou vysokých pokut a dlouhých trestů odnětí svobody. Proto následoval Wilsonovu abstraktní výhrůžku zcela konkrétní zákon, Sedition Act 1918, který za šíření informací poškozujících válečné úsilí Spojených států ukládal až 10 tisíc dolarů pokuty (tehdy ohromná suma, odhadem 170 tisíc dolarů dnešních) a maximálně dvacet let za mřížemi. Množina odpůrců války byla různorodá, jak už to v zemi velikosti Ameriky bývá. Existovali nábožensky naladění pacifisté, například mennonité, kteří odmítali sloužit válečnému úsilí jakýmkoliv způsobem, dokonce i beze zbraně (138 jich za to bylo odsouzeno). Woodrow Wilson komentoval situaci odpíračů vojenské služby slovy: „To, proti čemu jsem, není cítění pacifistů, ale jejich hloupost. Mé srdce je s nimi, ale má mysl jimi pohrdá. Chci mír, ale vím, jak jej dosáhnout, kdežto oni ne.“ (ZDROJ S CITACÍ (PDF)) (Upřímně, tento citát mi neuvěřitelně připomíná některé ty současné také-demokraty, které potkáte na sociálních sítích a jejichž mysl podobně pohrdá svobodou projevu svých spoluobčanů. Málokdy je myšlenka „účel světí prostředky“ tak zřetelná, a jak vidno, nejde jen o vedlejší efekt dnešního internetu. Prezidenta Wilsona rozhodně nezkazily poměry na prostořekém Twitteru.) Vojenské odvody nebyly populární Dalším významným typem odpůrců byli různí socialisté, sociální demokraté, odboráři atd., kterých bylo v průmyslovém státě dost a kteří vesměs viděli válku jako něco, co si navzájem vyhlásí páni a nechají pak svoje poddané a podřízené, aby za ně krváceli do bláta. Mimořádný vztek v nich vyvolávaly zejména povinné vojenské odvody (draft), což ostatně v amerických dějinách nebylo poprvé ani naposled. (Krátké odbočení do jiných časů: dokonce i uprostřed občanské války, která se na rozdíl od první světové války odehrávala „přímo doma“ a jejíž ideový základ v podobě otrokářství byl třaskavý, byly odvody natolik nepopulární, že v New Yorku vedly roku 1863 k několikadenním násilnostem se stovkou mrtvých a řadou vypálených budov. Proti této události jsou potíže roku 2020 víceméně slabé kafe, muselo ji potlačit až vojsko čerstvě se vracející z vyhrané bitvy u Gettysburgu.) Wilsonův ministr spravedlnosti Thomas Gregory pronásledoval pacifisty a odpůrce odvodů ve velkém. Šiřitelé letáků a kritici války končili před soudem, odsouzeno jich bylo více než tisíc. Známý odborář Eugene Debs „vyfasoval“ za svůj projev před ohijskou věznicí deset let natvrdo a Woodrow Wilson jej odmítl omilostnit i poté, co válka dávno skončila. Z vězení jej nakonec pustil až nový prezident Harding těsně před Vánocemi roku 1921. Nejvyšší soud šel Wilsonovi „na ruku“ Wilsonova éra potlačování svobody slova byla mimořádně špatná i proto, že tehdejší Nejvyšší soud celému procesu nijak nebránil a šel ve svých rozhodnutích restriktivní politice vlády „na ruku“. Tři tehdejší rozsudky daly budoucím vládám značné pravomoci v potlačování nežádoucích řečí: * Schenck vs. United States (1919) – dva socialisté byli odsouzeni za to, že rozesílali mladým mužům literaturu zpochybňující legalitu odvodů a přirovnávající odvody k nucené práci (involuntary servitude) zakázané ústavou. Předseda soudu Holmes přitom v rozsudku napsal, že v míru by takové projevy byly chráněny, ale za daných okolností představovaly „jasné a bezprostřední nebezpečí“. Z tohoto rozsudku mimochodem pochází přirovnání, že „nikdo nemá právo nepravdivě křičet hoří v zaplněném divadle“, které má tedy daleko špinavější historii, než by se z jeho nevinné formulace dalo soudit. * Debs vs. United States (1919) – výše zmíněný případ Eugena Debse, který byl odsouzen za veřejný projev před věznicí, v níž seděli tři socialisté – odpůrci odvodů. Zajímavé bylo, že v tom projevu samotném se nevyskytl žádný konkrétní útok na odvody ani výzva k nelegální činnosti, pouze obecné odsouzení probíhající války; justice jej nicméně i tak vyhodnotila jako poškozování válečného úsilí a bylo. Nejvyšší soud ponechal rozsudek nižší instance v platnosti. * Abrams vs. United States (1919) – potrestání několika ruských imigrantů za to, že šířili letáky vyzývající ke generální stávce proti zapojení USA do občanské války v Rusku. V této kauze padly vysoké tresty, tři odsouzení dostali po dvaceti letech vězení. A opět došel v tomto případě Nejvyšší soud k názoru, že tím nebylo porušeno jejich právo na svobodu projevu. (Dvacet let si nicméně nikdo neodseděl, po několika letech byli odsouzenci, kteří neměli americké občanství, deportováni do nově vzniklého Sovětského svazu.) Dnešní právní standardy svobody projevu v USA jsou naštěstí někde zcela jinde než za humanistického idealisty Woodrowa Wilsona, což je dáno hlavně rozsudkem Brandenburg vs. Ohio (1969). V tomto rozsudku byl zaveden standard „imminent lawless action“. K tomu, aby verbální projev byl postižitelný, musí jít o povzbuzování k bezprostřednímu spáchání zločinu. * Bezprostřední znamená, že se musí jednat o činnost „tady a teď“. Například „zastřelte toho chlapa v červeném tričku”. Obecnější a vzdálenější výhrůžky („jednoho dne postavíme celý Kongres ke zdi“) toto nesplňují. * Lawless se vysvětluje samo. Vyzývání k legální akci, byť i třeba velmi kontroverzní („zapalte vlajku a pošlapejte ji!“), je chráněno zákonem. * Action znamená, že musí jít o výzvu ke konkrétní činnosti, ne pouze k dalším řečem, psaním a jiným projevům. Mimochodem, onen výše zmíněný Clarence Brandenburg, jehož případ doputoval až k Nejvyššímu soudu, nebylo žádné nevinné jehňátko. Šlo o příslušníka Ku-klux-klanu, který byl soudně popotahován za řeči na téma „vyžeňme židy a černochy z Ameriky“. Ale tak to bývá, meze občanských svobod se skoro vždycky určují skrze hraniční případy. A k tomu bych tady měl v zásobě ještě jeden citát slavného amerického novináře H. L. Menckena, vůbec poslední v dnešním článku: „Potíž s bojem za lidskou svobodu je v tom, že většinu času strávíte obhajobou darebáků. Represivní zákony totiž bývají ze začátku uplatňovány proti darebákům a útlak je potřeba zastavit hned zpočátku, pokud to ještě je možné.“ Ano, cokoliv se nechá běžet dostatečně dlouho samospádem, bývá později k nezastavení. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-02 06:37:24
Rusové, nebo Sověti? Permanentní záměna
S druhou světovou válkou je spojeno i zmatení v používání různých termínů. Nejtypičtějším příkladem je záměna termínů „sovětský“ a „ruský“. Toto zmatení existuje dodnes. Hovořit v souvislosti s druhou světovou válkou o ruské armádě je signálem paušalizace, intelektuální lenosti, nebo prosté neznalosti faktů. Po ruském carském impériu nastoupilo sovětské impérium. Na troskách carského režimu v občanské válce získala moc politická skupina, která vytvořila Sovětský svaz (SSSR). Jednalo se o národnostní směs, včetně židů, paušálně označovanou za bolševické revolucionáře. Nezapomeňme, že slavným sovětským vůdcem se nestal Rus, ale Gruzínec, nějaký J. V. Stalin. SSSR představoval nejen geograficky dominantní Rusko, ale i další oblasti, třeba Gruzie, Arménie nebo Uzbekistán. Přesto se hovořilo o Sovětském svazu také jako o Sovětském Rusku. Lidé si prostě zjednodušují realitu. Proto sovětská armáda nebo Rudá armáda byla ve zjednodušeném žargonu označována ruskou armádou. Toto zjednodušení se projevilo i v poválečné korespondenci na úrovni obcí, krajských a celostátních struktur. Nejen letáky Například na konci války v roce 1945 shazovaly spojenecké bombardéry nad Československo letáky, ve kterých bylo například uvedeno: „Vaše osvobození se může urychlit!“ V letáku spojenečtí šikulové radili, že lze urychlit ukončení války informováním spojenců o síle a výzbroji německých oddílu v okolí, upozornit „Ruské oddíly“ o přesné poloze německých minových polích... V letáku mělo být správně napsáno ne „Ruské oddíly“, ale „Sovětské oddíly“. Letáky připravovali vzdělaní lidé, a přesto došlo k této záměně. „Nízký“ popis dějů Existuje „vysoký popis jevů v lidském mraveništi. „Vysoké“ vyjadřování přesně definuje jednotlivé popisované jevy a aktéry. Proto je v pečlivě formulovaných zprávách a dokumentech psáno o sovětské armádě, sovětských úmyslech, o postupu Rudé armády, o snaze Sovětů… „Nízká“ literatura faktu úředníčků tam dole mezi prostým lidem a mezi vojáky a policisty nízkých šarží – generovala oběžníky, zápisy a dopisy apod. s paušální záměnou sovětského a ruského. Například: němečtí posluchači se 28. května z veřejného rozhlasu v Ústí nad Labem dozvěděli, že na rozkaz ruského městského velitelství je nutné dodržet následující opatření: „V případě ohrožení, krádeže nebo vloupání do bytu se doporučuje to nahlásit na ruské velitelství. Bude-li to možné, doporučuje sledovat pachatele, kam jdou a potom toto místo nahlásit na velitelství, které přijme přísná opatření. Všichni cizí, kteří přišli do města, se musí ohlásit na policejní služebně, kde mohou dostat příští den povolení, bez toho se nesmí ubytovat. Jinak bude majitel bytu přísně potrestán. Platí to pro všechny, včetně českých nebo ruských vojáků. Pokud by si vynucovali ubytování násilím, okamžitě je třeba nahlásit skutečnost na ruském velitelství. Každý, kdo má zájem poskytnout ubytování, má ohlašovací povinnost.“ Hovoří se o ruském velitelství a ruských vojácích, ale bylo to sovětské velitelství a sovětští vojáci. V podobném duchu byly i policejní zprávy jako o vykopání mrtvol 16. červen 1945. V ústecké ulici Na nivách za domem č. 30 na polích byly vykopány dvě mrtvoly mužů z hloubky jednoho metru. "Lékař zjistil, že muži byli zastřeleni… Konaným šetřením bylo zjištěno, že při vstupu ruských vojsk 9. –10. 5. 1945 byli tito muži tam ruským vojskem zastřeleni a druhý den občany z okolní pochováni. Jeden muž patřil ke skupině Vlasovovy armády a druhý byl Rus – dělník z východu (Ostarbeiter). Jejich totožnost nemohla být zjištěna…“ Ruský cejch Z výše uvedených citátů je zřejmé, že „tam dole“ v běžné „nízké“ komunikaci byl SSSR totéž co Rusko. Neexistovala sovětská či Rudá armáda, ale ruská armáda a ruští vojáci, i když to byli chlápci z širého SSSR, od Kazachstánu po běloruské vesnice. Proto se hovoří o znásilňování žen a loupežích ruskými vojáky, a ne sovětskými vojáky, jejichž vrchním armádním velitelem byl generalissimus Gruzínec Stalin. Z toho u méně inteligentních lidí dodnes přetrvává pocit, že za vše zlé v chování vůči civilistům mohli Rusové… Jenom málo dokumentů byla v realistickém formátu, jako např. velmi obsáhlé poznámky pro schůzi předsedů okresních správních komisí v Praze 9. srpna 1945, v pasáži informující o Rudé armádě (RA): „Určitá část obyvatelstva jest nespokojena chováním části příslušníků RA, kteří ohrožují venkov i města a způsobují pocit nejistoty ve směru bezpečnosti. Kdo byl postižen, nemá již ten kladný poměr k ruskému vojínu, bylo by proto žádoucí, aby počty příslušníků RA na našem území byly co nejmenší…“ Přesto i v tomto štábně pokud možno kulantním textu je sklouzáváno k ruské generalizaci, když se v textu objevilo sousloví „k ruskému vojínu“. Tato generalizace je českým švábem na mozku, protože invaze vojsk Varšavské smlouvy (s dominancí SSSR) v roce 1968 se v řadě mediálních textů objevuje jako okupace ruskými vojsky, místo okupace sovětskými vojsky. Americký cejch Podobná paušalizace je (obecně) spojená s USA, což je federace několika desítek států. Každý má své vlastní zákony a mají nad nimi jurisdikci i federální orgány ve Washingtonu. Je neodstranitelným zlozvykem nazývat občany USA Američany, ač jde o hrubou paušalizaci. Američany jsou ve skutečnosti všichni obyvatelé amerického kontinentu, tedy Argentinci, Mexičané i lidé z Kanady nebo v amazonském pralese. Lidé z USA jsou nanejvýše Severoameričané, protože jsou občany Spojených států amerických, které leží v severní části Ameriky. Proto Trump sice je americký prezident, protože chodí na záchod na americkém kontinentu, ale z hlediska geografie je severoamerickým prezidentem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-26 08:39:14
Rasistický útok v Hanau: Kurdové nemají právo ani na své mrtvé
Po rasistické vraždě devíti lidí v hesenském Hanau, z nich čtyři byli Kurdové, spolková kancléřka Angelea Merkelová kondolovala tureckému prezidentovi Recepu Erdoganovi. Tomu samému diktátorovi, který v Turecku tvrdě utlačuje 20 milionů Kurdů, vězní opoziční kurdské politiky a vojensky dvakrát zaútočil na kurdské obasti v Sýrii. Místo kurdských příbuzných obětí byli na smuteční pódium se spolkovým prezidentem Frankem Walterem Steinmaierem pozváni představitelé radikálního islámu. Takže není příliš s podivem, že druhý den pohodoval městem po vzoru nacistických SA průvod Turků, kteří „truchlili“ nad vraždami Kurdů pokřikem „Aláhu akbar“. Při rasistickém útoku v německém městě Hanau, ve spolkové zemi Hessensko, bylo zavražděno devět lidí. Útok se odehrál 19. února večer. Jak je známo, vraždil muž, který se ve videu vyznal ze své víry v teorii o světovém spiknutí vedeném Američany a zanechal odkazy svého rasistického smýšlení. Střílel ve dvou šíša barech, kde se tradičně scházejí mladí lidé s převážně migrantským pozadím. Šel tedy najisto a zjevně mu bylo jedno, kdo bude terčem. Zda Turek, Kurd, Arab, Afghánec... Německá novinářka Elke Dangeleit napsala 24. února na webu Telepolis článek o hořkém pokračování této tragédie. Píše o tom, jak tragicky byl zaměněn původ obětí a jak jich bylo zneužito k prezentaci islamismu. Stejně jako na to ve svém statusu na Fcb poukazoval německý komentátor a politik kurdského původu Ali Ertan Toprak – že oběti si přivlastnili islamisté a při při smuteční slavnosti nestáli na pódiu vedle spolkového prezidenta Franka Waltera Steinmaiera pozůstalí obětí, ale turecký právník Aiman Mazyek, známý zastánce práva šaríja a generální tajemník Ústřední rady muslimů v Německu. „Zemřelo devět mladých lidí, jejichž rodiny pocházely z různých zemí původu: čtyři Kurdové, dále Bulhar, Rom, Rumun, jeden člověk z Bosny a jeden Afghánec. Média a politici referují a mluví o Turcích místo Kurdů; Angela Merkelová vyjadřuje soustrast despotovi Erdoganovi, ostatní etnicity zůstávají bez povšimnutí," píše Dangeleit. V pátek 21. února oznámila Zemská kriminální policie (LKA) národnost (nikoli etnicitu) devíti obětí. Podle té byli tři mrtví Němci, dva Turci, jeden Bulhar, jeden Rumun, jeden z Bosny a Hercegoviny a jeden muž s německým a afghánským občanem. Místní zprávy, Hessenschau, zveřejnily jména a krátké popisy obětí, aby je zbavil anonymity. „Mercedes Kierpacz (35) byl německý občan a patřil k romské menšině. Měl dvě děti. Hamza Kurtović (20) byl také německým občanem. Jeho rodina původně pocházela z Bosny a Hercegoviny. Stejně jako jeho otec se Hamza narodil v Německu. Kalojan Velkov (33) byl bulharským občanem a dva roky žil v Německu. Vili Viorel Păun (23) přišel do Německa z Rumunska, když mu bylo 16 let, protože jeho matka byla nemocná a chtěla se zde léčit. Nesar Hashemi (21) vyrostl v Hanau a byl německým a afghánským státním příslušníkem. Fatih Saraçoğlu (34) přišel z Řezna a měl kurdské kořeny. Sedat Gürbüz (30) byl turecký občan s kurdskými kořeny. Byl vlastníkem šíša baru Midnight. Ferhat Ünvar (22) je jedním ze čtyř zavražděných Kurdů. Jako Kurd Gökhan Gültekin (37) a dvě další zavražděné osoby byli členové Kurdského sociálního centra v Hanau, kde se scházejí demokratičtí, opoziční Kurdové. Ferhat Ünvar se narodil v Německu a nikdy nenavštívil Turecko. Serpil Temiz, matka Ferhat Ünvara, pracuje pro opoziční turecko-kurdský deník Yeni Özgür Politika.“ Celé je to tragickým důsledkem toho, že Německo, ač poskytlo azyl mnoha Kurdům, prchajícím před represemi v zemích jejich původu, nejvíce logicky z Turecka, je nikdy neuznalo jako národnostní menšinu. Pro německé úřady jsou to stále Turci, Íránci, Iráčané a Syřané. Elke Dangeleit pokračuje: „Kurdové, kteří se hlásí ke své etnicitě, jsou v Německu vystaveni dvěma typům rasistických hrozeb: těch od německých pravicových extremistů, kteří jsou stále militantnější vůči migrantům obecně, a hrozbám tureckým islamistických nacionalistických organizací, jako jsou „Šedí vlci“, „Milli Görüs“ nebo místních organizací AKP (turecké vládní strany). Co asi museli prožívat příbuzní kurdských obětí, když Angela Merkelová vyjadřovala soustrast despotovi Erdoganovi, který Kurdy pronásleduje a vraždí v jejich vlastní zemi a v severní Sýrii? Což bylo také důvodem pro jejich emigraci do Německa?“ Je také sporné, zda všichni zabití byli muslimové. Mohli mezi nimi být klidně i křesťané, protože šíša bary jsou také oblíbeným místem setkávání křesťanů ze Středního východu. Pokus sjednotit všechny oběti pod islámským šátkem a vykouzlit velké, zvláštní nebezpečí pro muslimy v Německu je jen instrumentací a zneužitím tohoto masakru k propagaci politického islámu. Ve sdělovacích prostředcích dostala hlavní slovo konzervativní turecká sdružení, zástupci prodloužené paže turecké náboženské autority Diyanet a DITIB, zatímco opoziční kurdské organizace jsou v této zemi, zejména v poslední době, kriminalizovány. Jejich domy a knižní nakladatelství jsou pravidelným terčem policejních razií v rámci „boje proti terorismu“. Mnoho lidí s tureckými, kurdskými nebo arabskými kořeny nemá nic společného s politickým islámem kázaným v německých mešitách. Cahit Başar, tajemník Kurdské německé obce jasně řekl: „Předsudky a útoky proti Kurdům rozhodně rostou. Na jedné straně jsme lidé s migračním pozadím, a to nás samo o sobě činí cílem pravicových extremistů, jak opět ukazuje Hanau. Kurdové jsou ale také velcí nepřátelé islamistů, protože do velké míry potlačili tzv. Islámský stát na Blízkém východě. A za třetí jsou v Německu vystaveni tureckému nacionalismu a extremismu.“ Vždyť i sám turecký prezident Recep Tayyip Erdogan zdraví při návštěvách Německa své nadšené příznivce fašistickým pozdravem Šedých vlků – oficiálním pozdravem tureckých nacionalistů, pro něž jsou Kurdové arcinepřátelé a teroristi. A jemu vyjadřuje německá kancléřka soustrast v souvislosti s vraždou čtyř „Turků“. Není pak divu, když po oficiální tryzně, které se účastnili vrcholní spolkoví a zemští politici a rodiny zavražděných spolu s německými občany (ale nikoli na pódiu), a která proběhla pietně na protest proti rasistickým vraždám, prošel druhý den městem Hanau hrůzu nahánějící mnohatisícový průvod Turků, mávajících tureckými vlajkami a křičícími „Alláhu Akbar – Bůh je veliký“. Tento průvod na rozdíl od oficiální tryzny nebyl ve velkých médiích. Video zveřejnili jednotlivci na svém FB a také představitelé Kurdů. Není divu, že velká média jej v podstatě ignorovala. Bylo by příliš dobře vidět, jak jakoukoli tragédii lze použít v něčí prospěch a jak mnoha politikům je v podstatě jedno, kdo a jak zemřel, hlavně když jsou vidět v televizi, jak pláčou nad oběťmi krajně pravicového teroru. Ovšem pouze toho „bílého“. Islamistickou krajní pravici jako nebezpečí nevnímají, naopak, přímo si ji hýčkají. Události v Hanau tak nebyly jen tragédií, kterou přivodily rasistické bludy jednoho vraha, ale i smutným dokladem neschopnosti politiků a médií přiznat si trpkou pravdu. Elke Dangeleit končí svůj článek na webu Telepolis slovy: „U tohoto příšerného masakru nezáleží na tom, ze které zemi původu mají lidé – v šíša barech je také mnoho „Bio-Němců“. Nebyl to cílený útok proti Kurdům. Atentátníkův motiv byl jasně rasistický, bez ohledu na původ lidí. Skandální je však to, že našim médiím a politikům chybí kulturní citlivost vůči rodinám obětí a vyjadřují soustrast těm, kteří sami podporují rasismus proti nemilovaným etnickým skupinám.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-05 16:08:00
Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2019 obdržel novinář a spisovatel Ondřej Štindl
Společnost Ferdinanda Peroutky udělila ve středu 5. února již po pětadvacáté prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2019. V roce 125. výročí Peroutkova narození ji převzal redaktor Ondřej Štindl. Ondřej Štindl je publicista, spisovatel a filmový scenárista. Hned po listopadu 1989, ještě během studií na Pedagogické fakultě UK, spoluzakládal Radio 1, původně Radio Stalin, kde dodnes pravidelně vysílá. Jako novinář začínal v Revolver Revue; působil v Lidových novinách, české sekci BBC či časopise Týden; nyní je komentátorem serveru Echo24 a Týdeníku Echo. Ondřej Štindl dvakrát získal cenu Český lev – v roce 2017 za scénář k seriálu Svět pod hlavou a v roce 2010 za scénář k filmu Pouta. V roce 2012 vydal v nakladatelství Argo svůj románový debut Mondschein; pozornost čtenářů i kritiků si získal i jeho druhý román K hranici. Letos na jaře vyjde Štindlova třetí próza Až se ti zatočí hlava. „Ondřej Štindl je renomovaný komentátor s širokým tematickým záběrem, vzdělaný, s příjemným nadhledem ironickým i sebeironizujícím, s osobitým vyjadřováním. O to všechno je dnes značná nouze,“ vyzdvihuje u Štindla novinářka a spisovatelka Libuše Koubská. „Jsem moc rád, že tentokrát volba padla na novináře, který se přes dvacet let věnuje kultuře a psaní o ní. Je to nakonec právě vždy kultura, co nás jako společenství odlišuje, náš jazyk, naše umění ve všech podobách. Cenu Ferdinanda Peroutky bereme jako jakousi nápovědu pro společnost, čeho by si měla všímat, co možná neřešíme denně, ale je to podstatné. A tak poté, co jsme v minulých letech upozornili jejím udělením několikrát na významnou práci investigativních žurnalistů, tenkrát jsme akcentovali právě zcela zásadní, a v českých médiích dnes bohužel dost okrajové téma kultury,“ vysvětluje předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky Martin Groman. Novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky uděluje od roku 1995 Společnost Ferdinanda Peroutky, a to vždy u příležitosti výročí jeho narození. Vyznamenaní by měli vykazovat vlastnosti, které zdobily Ferdinanda Peroutku, totiž naprostou bezúhonnost před zákonem i vlastním svědomím a vysokou mravní integritu, která vylučuje rozpor mezi slovy a činy. Dále musí být osobně odpovědní za společenské důsledky svého publicistického působení. Jejich profesní práce má mít mimořádnou úroveň násobenou precizností výrazových prostředků a krásou jazyka. Musí vycházet z demokratické orientace, která je nekompromisní vůči všem projevům totalitarismu a nesnášenlivosti kulturní, národnostní a politické. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-13 08:02:04
Jak demokratický Západ hájí své „hodnoty“ i za cenu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti
Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí. Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí. Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých. Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal. Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře. Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“. Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu. Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“. Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“. Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera. Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele. Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější. Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala. Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu? Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje. Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.
Čas načtení: 2024-02-25 11:46:14
Lotyšská socialistická sovětská republika [1918-1920]
Autor: buko1 Datum: 25.02.2024 11:46:14 Název:Name:Lotyšská socialistická sovětská republikaLatvian Socialist Soviet RepublicOriginální název:Original Name:Latvijas Sociālistiskā Padomju RepublikaHlavní město:Capital:Riga (do 22.05.1919), Dvinsk, RežicaRiga (to 22.05.1919), Daugavpils, Rēzekne Státní zřízení:Government System: sovětská republika soviet republic Nejvyšší představitelé:Heads of State: Pēteris Stučka Ozbrojené složky:Armed Forces: Rudí lotyšskí střelci (od 06/1919 součást ruské Dělnicko-rolnické Rudé armády) Red Latvian Riflemen (from 06/1919 part of russian Red Army) Rozloha:Area: ? km2 ? mi2 Geografická poloha:Location: pobaltí Baltic region Sousední státy:Neighbouring Countries: Ruská sovětská federativní socialistické republika, Spojené baltské vévodství Russian Soviet Federative Socialist Republic, United Baltic Duchy Vznik:Independence: 17.12.1918 17.12.1918 Zánik:Dissolution: 13.01.1920 13.01.1920 Národnostní složení:Ethnic Groups: lotyši... Latvians... Vlajka:Flag: Znak:Coat of Arms: Poznámka:Note: Loutkový stát Ruské sovětské federativní socialistické republiky Puppet state of Russian Soviet Federative Socialist RepublicZdroje:Sources:ru.wikipedia.org
Čas načtení: 2024-03-04 08:48:56
Autor: buko1 Datum: 04.03.2024 08:48:56 Název:Name:Egyptský sultanátSultanate of EgyptOriginální název:Original Name:-Hlavní město:Capital:Káhira (1171–1174; 1218–1250), Damašek (1174–1218)Cairo (1171–1174; 1218–1250), Damascus (1174–1218)Státní zřízení:Government System:aboslutní monarchieabsolut monarchyNejvyšší představitelé:Heads of State:Dynastie Ajjúbovců Ozbrojené složky:Armed Forces: ? ?Rozloha:Area:- km2- mi2Geografická poloha:Location:severní Afrika, blízkovýchodní AsieNoth Arfica, Near East AsiaSousední státy:Neighbouring Countries:--Vznik:Independence:DD.MM.1171 Fátimovský chalífátDD.MM.1171 Fatimid CaliphateZánik:Dissolution:DD.MM.1250 Stát Turků (Mamlúcký sultanát)DD.MM.1250 State of the Turks (Mamluk Sultanate)Národnostní složení:Ethnic Groups:--Vlajka:Flag:Znak:Coat of Arms:-Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Ayyubid_dynasty
Čas načtení: 2024-03-09 16:40:31
Jugoslávský vůdce Tito má v Česku syna. CIA měla pochyby o jeho skutečné identitě
Po smrti jugoslávského prezidenta zachvátil celý region chaos. Národnostní vášně umocněné touhou po svobodě se dostaly do popředí, historici přirovnávají Titův režim k lednici, která zmrazila všechny problémy, jež Balkán měl. Když se režim rozpadl, nastaly děsivé etnické čistky. Rudý partyzán Za první světové války Tito narukoval do armády Rakouska-Uherska. Na haličské frontě bojoval proti Rusku, zde byl zraněn a zajat. Po smrti cara Mikuláše II. se Josip Broz dostal na svobodu. Inklinoval k bolševické straně, po roce 1917 se považoval za bolševika (do Komunistické strany Jugoslávie vstoupil až v roce 1920). Komunistická strana se stala v Jugoslávii ilegální a Josip Broz odešel do sovětského exilu, zde přežil stalinské čistky a pochopil, jak celý režim vlastně funguje, ani to jej ale neodradilo. Do popředí se dostal za druhé světové války. Stal se obávaným partyzánem, přezdívku Tito začal používat právě v tomto období. Brzy vystoupal do čela komunistického odboje a Moskva s ním počítala jako se svým člověkem. V boji proti nacistům slavil úspěchy, osobní statečnost mu nemohli upřít ani jeho nepřátelé. Na konci války v roce 1945 si již vybudoval takovou pozici, že jej bylo možno považovat za nezpochybnitelného vůdce. Georgi Dimitrov: Komunista, který rozcupoval nacistickou obžalobu. Převezl i Göringa Číst více Sjednotitel Balkánu Začal budovat obdobný režim, jaký vládl v Sovětském svazu. Sjednotil národy, které odlišovaly náboženské tradice. Ty prostě a jednoduše zakázal. Na území Bosny žije a žila většina balkánských muslimů, zakázal ženám zahalování a za nošení tradiční muslimské čepičky byl kriminál. Stejný postih čekal člověka, který by si dovolil vzít na krk křížek. Jeho kroky se nelišily od jiných rudých vůdců, kolektivizace, výstavba měst a likvidace odpůrců byly typické rysy jeho režimu. Historici se domnívají, že režim měl na svědomí na půl milionu mrtvých. Disponoval koncentračními tábory, jako byl ostrovní gulag Goli otok. Románek v Čechách Tito se narodil do manželství Chorvata a Slovinky, nebyli příliš bohatí, vydělávání peněz na živobytí potomkům, kterých měli dohromady 15, jim zabralo mnoho času. O děti se tak často starali prarodiče. Mladý Josip odešel za školy již ve 13 letech, v budoucnu mu tento nedostatek formálního vzdělání nikdy nechyběl. Původně chtěl být číšníkem, ale osud tomu chtěl, že se nakonec vyučil zámečníkem. Pracoval v Záhřebu a také na hutích ve slovinském Kamniku. Vyhlídka dobrého platu jej nasměrovala do českých zemí, konkrétně do známé fabriky Kolbenky. Právě z této životní epizody vznikaly po rozpadu Jugoslávie stohy knih, hlavně pro ženy. Říká se totiž, že zde měl nejednu českou milenku a také že s některou zplodil dítě, syna, ke kterému se oficiálně nehlásil. Během svých cest po monarchii vystřídal na dvacítku povolání, podobně jako románová postava Saturnin. Krom dělnických prací v továrnách to byl například testovací šofér vozů nebo si vydělával jako šermíř v soutěžích. Čechoslováci v gulagu. Idealisté, kteří se vydali budovat ráj a skončili v pekle Číst více Vrátil se ze SSSR dvojník? Bizarní perličkou z Titova života je konspirace, která nikdy úplně neutichla, možná byl důvod ten, že se jednalo u skutečné podezření amerických tajných služeb, které můžeme podepřít dokumentem, který NSA (National Security Agency) zveřejnila. Tato konspirace se objevila bezprostředně po konci druhé světové války. Má více verzí, jedna říká, že skutečný Josip Broz zemřel na šířící se choroby v zajateckém táboře v Rusku kolem roku 1917. Zpět se měl vrátit ruský agent, který používal identitu Josipa Broze. Důkaz, že se touto myšlenkou zabývaly americké tajné služby jako reálnou, je právě onen dokument. V něm můžeme vidět rozbor mluvy „nového Tita“, zpravodajští důstojníci šli tak daleko, že zkoumali vyslovování některých slov, čechismy a germanismy v jeho mluvě. Došli k názoru, že se pravděpodobně nejedná o rodilého jugoslávského mluvčího, což skutečný Josip byl. Kde je pravda, se můžeme pouze dohadovat. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Rusové mají vraždění v krvi. Masakr desítek tisíc lidí vymyslel Berija, posvětil ho Stalin
Čas načtení: 2024-03-20 06:20:00
Neúspěšná fotbalová kvalifikace, kterou podtrhla slovenská zášť
Fotbalová reprezentace se chlubí, že po rozpadu Československa vždy postoupila na Euro. V období federace ale tak úspěšná nebyla. Poslední nezdar v boji o šampionát ve Švédsku v roce 1992 poznamenaly národnostní třenice.
Čas načtení: 2024-03-27 16:24:00
Zápas o slovenské Maďary. Jejich lídr před druhým kolem podpořil Pellegriniho
Lídr slovenských Maďarů a neúspěšný prezidentský kandidát Krisztián Forró před druhým koleb voleb podpořil šéfa parlamentu Petera Pellegriniho. Oba si veřejně odpustili křivdy z minulosti. Hlasy největší národnostní menšiny na Slovensku budou jedním z rozhodujících faktorů. Vítěze prvního kola Ivana Korčoka prý mrzí, že se s ním Forró ani nesejde.
Čas načtení: 2024-03-27 16:32:01
Zápas o slovenské Maďary. Jejich lídr před druhým kolem podpořil Pellegriniho
Lídr slovenských Maďarů a neúspěšný prezidentský kandidát Krisztián Forró před druhým koleb voleb podpořil šéfa parlamentu Petera Pellegriniho. Oba si veřejně odpustili křivdy z minulosti. Hlasy největší národnostní menšiny na Slovensku budou jedním z rozhodujících faktorů. Vítěze prvního kola Ivana Korčoka prý mrzí, že se s ním Forró ani nesejde.
Čas načtení: 2024-03-27 17:17:00
Decroix (ODS): Definice „anticikanismu“ je symbolický dárek Romům
Poslanci ve středu 27. března na společné schůzi Podvýboru pro podporu demokracie a lidských práv v zahraničí, Podvýboru pro národnostní menšiny a Podvýboru pro ochranu lidských práv přijali mezinárodně uznanou definici tzv. anticikanismu.
Čas načtení: 2024-05-16 09:35:00
Politolog: Chorvatsko se s novu vládou posouvá doprava, pro menšiny je to riziko
Záhřeb - Chorvatsko se s očekávaným nástupem nové vlády za účasti nacionalistů posune doprava. Pro národnostní menšiny, včetně té české, z toho vyplývají rizika. V rozhovoru s ČTK to uvedl profesor...
Čas načtení: 2024-05-16 09:35:00
Politolog: Chorvatsko se s novu vládou posouvá doprava, pro menšiny je to riziko
Záhřeb - Chorvatsko se s očekávaným nástupem nové vlády za účasti nacionalistů posune doprava. Pro národnostní menšiny, včetně té české, z toho vyplývají rizika. V rozhovoru s ČTK to uvedl profesor...
Čas načtení: 2024-05-24 02:45:00
Mezi námi žijí lidé s řeckými jmény a příjmeními. Kde se tady vzali? V Čechách a na Moravě žije národnostní menšina, o které mnozí ani nevědí. A přitom stačí pár jmen: zpěvačky Martha a Tena Eleftariadu... (2018)[online]
Čas načtení: 2024-06-06 10:12:16
Ligurská republika [1797-1805]
Autor: buko1 Datum: 06.06.2024 10:12:16 Název:Name:Ligurská republikaLigurian RepublicOriginální název:Original Name:Repubbrica Ligure / Repubblica LigureHlavní město:Capital:JanovGenoaStátní zřízení:Government System:republikarepublicNejvyšší představitelé:Heads of State:-Ozbrojené složky:Armed Forces:??Rozloha:Area:? km2? mi2Geografická poloha:Location:Apeninský poloostrov-Sousední státy:Neighbouring Countries:--Vznik:Independence:14.06.1797 z Janovská republika14.06.1797 from Republic of GenoaZánik:Dissolution:04.06.1805 anektována Francouzským císařstvím04.06.1805 annexed by French EmpireNárodnostní složení:Ethnic Groups:--Vlajka:Flag:Znak:Coat of Arms:-Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Ligurian_Republic
Čas načtení: 2024-10-10 07:17:00
Je čtvrtek a do kin vstupují další novinky. A že jich je. Z těch, které dorazí z ciziny, stojí za vidění mimo jiné film Ema a smrtihlav. Vypráví příběh rasové, národnostní nenávisti, popisuje události, o nichž se na Slovensku mlčívá. Naopak na českou nostalgickou notu sází dokumentární road movie Identita: Film o českém grafickém designu. Děti zase ocení animovanou pohádku Transformers Jedna.