Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-02 06:00:00

Koně pro krále. Hřebčín prodal na dánský královský dvůr už čtyřiatřicet běloušů

Čelo kamionu se právě zavírá, je krátce po šesté ranní a dlážděné náměstíčko Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem právě opouští jedna z nejvzácnějších návštěv - královský štolba, který odsud odváží dva starokladrubské valachy, kteří budou sloužit dánskému králi Frederikovi X.

Čas načtení: 2011-04-07 00:00:00

Vlašský ořech dodá našemu mozku sílu

Odborníci přes výživu sestavují různé žebříčky potravin dle jejich prospěšnosti pro lidský organismus. Jednou ze stálic na předních příčkách bývá často právě vlašský ořech. Ořešák královský Vlašský ořech je plodem stromu, který se nazývá ořešák královský. V našich zeměpisných šířkách dobře prospív ...

Čas načtení: 2024-02-18 13:19:44

4./7. dragounský gardový pluk [1922-1935]

Autor: RoBoT Datum: 18.02.2024 13:19:44 Název:Name:4./7. dragounský gardový pluk4th/7th Dragoon GuardsOriginální název:Original Name:4th/7th Dragoon GuardsDatum vzniku:Raised/Formed:22.10.1922Předchůdce:Predecessor:4. královský irský dragounský gardový pluk7. dragounský gardový pluk4th Royal Irish Dragoon Guards7th Dragoon GuardsDatum zániku:Disbanded:06.05.1935Nástupce:Successor:4./7. královský dragounský gardový pluk4th/7th Royal Dragoon GuardsNadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Dislokace:Deployed:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:web.archive.org

Čas načtení: 2024-02-18 23:39:19

4. dragounský gardový pluk [1788-1921]

Autor: RoBoT Datum: 18.02.2024 23:39:19 Název:Name:4. dragounský gardový pluk4th Dragoon GuardsOriginální název:Original Name:4th Dragoon GuardsDatum vzniku:Raised/Formed:01.04.1788Předchůdce:Predecessor:1. jezdecký pluk1st Regiment of HorseDatum zániku:Disbanded:01.01.1921Nástupce:Successor: 4. královský irský dragounský gardový pluk 4th Royal Irish Dragoon GuardsNadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Dislokace:Deployed:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:01.04.1788-01.01.1921 4. (královský irský) dragounský gardový pluk01.04.1788-01.01.1921 4th (Royal Irish) Dragoon GuardsVyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:web.archive.org

Čas načtení: 2024-02-26 12:35:22

Královnin westminsterský prapor Králova královského střeleckého sboru [1947-1961]

Autor: RoBoT Datum: 26.02.2024 12:35:22 Název:Name:Královnin westminsterský prapor Králova královského střeleckého sboruThe Queen's Westminsters, The King's Royal Rifle CorpsOriginální název:Original Name:The Queen's Westminsters, The King's Royal Rifle CorpsDatum vzniku:Raised/Formed:01.04.1947Předchůdce:Predecessor:11. prapor Králova královského střeleckého sboru11th Battalion, The King's Royal Rifle CorpsDatum zániku:Disbanded:01.05.1961Nástupce:Successor:Královnin královský střelecký prapor Králova královského střeleckého sboruQueen's Royal Rifles, The King's Royal Rifle CorpsNadřízené velitelství:Higher Command: 01.04.1947-07.11.1958 Králův královský střelecký sbor07.11.1958-01.05.1961 2. zelenokabátnický pluk 01.04.1947-07.11.1958 The King’s Royal Rifle Corps07.11.1958-01.05.1961 2nd Green JacketsDislokace:Deployed:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:web.archive.org

Čas načtení: 2024-03-21 09:55:19

Královský Insider: Kate Middleton byla obětována a nahrazena dvojnicí

Princezna z Walesu Kate Middletonová byla podle nejlepší přítelkyně princezny Diany a nejméně dvou zaměstnanců paláce obeznámených s touto záležitostí zavražděna a nahrazena dvojnicí pro účely vztahů s veřejností. Podle Christine Fitzgeraldové, Dianiny nejlepší přítelkyně v posledních letech jejího života,… The post Královský Insider: Kate Middleton byla obětována a nahrazena dvojnicí first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-04-14 00:00:01

Pěstujeme řebčík královský

Ozdobou každé okrasné zahrádky může být starodávná cibulovitá rostlina známá pod názvem řebčík královský. Své přízvisko „královský“ získala podle svého velkolepého vzhledu. Květenství řebčíku je totiž složeno z pěti až deseti květů rostoucích na samostatném stonku, které tak připomínají královskou korunu.

Čas načtení: 2024-07-26 00:59:00

Karel III. chce snížit emise, jeho vozy Bentley budou jezdit na biopaliva

Britský královský dvůr chce snížit emise z cest, které podniká královský pár. Dvojice luxusních limuzín značky Bentley, které využívá král Karel III., tak od příštího roku budou moci jezdit na biopaliva. S odkazem na výroční zprávu britské královské rodiny o tom informoval britský tisk. Emise vypouštěné kvůli fungování dvora se ale v uplynulém roce zvýšily.

Čas načtení: 2024-09-07 19:00:57

Vivo X100 Pro po 8 měsících: královsky vybavený telefon, kterému neklesá cena

Jaké je vlajkové Vivo X100 Pro po 8 měsících používání? Nechybí softwarová podpora i dostatek bezpečnostních záplat Cena se navíc drží na stejné úrovni, stále vyjde na 27 tisíc korun Už za měsíc bude v Číně představena nová vlajková loď společnosti Vivo, konkrétně model X200. V Česku půjde do prodeje nejspíš zase jen jeho vylepšená verze X200 Pro, ale pravděpodobně až v prosinci či v lednu. Do té doby je tu však stále perfektně vybavený a i po 8 měsících v mnoha ohledech bezkonkurenční model X100 Pro. Jaký je po necelém roce používání? Přečtěte si celý článek Vivo X100 Pro po 8 měsících: královsky vybavený telefon, kterému neklesá cena

Čas načtení: 2024-09-07 19:00:57

Vivo X100 Pro po 8 měsících: královsky vybavený telefon, kterému neklesá cena

Jaké je vlajkové Vivo X100 Pro po 8 měsících používání? Nechybí softwarová podpora i dostatek bezpečnostních záplat Cena se navíc drží na stejné úrovni, stále vyjde na 27 tisíc korun Už za měsíc bude v Číně představena nová vlajková loď společnosti Vivo, konkrétně model X200. V Česku půjde do prodeje nejspíš zase jen jeho vylepšená verze X200 Pro, ale pravděpodobně až v prosinci či v lednu. Do té doby je tu však stále perfektně vybavený a i po 8 měsících v mnoha ohledech bezkonkurenční model X100 Pro. Jaký je po necelém roce používání? Přečtěte si celý článek Vivo X100 Pro po 8 měsících: královsky vybavený telefon, kterému neklesá cena

Čas načtení: 2024-02-18 09:50:14

UFC velebí nového šampiona. Předvedl uragán, pak vyzval legendárního McGregora

Výkon z říše snů. Nejslavnější bojovou ligu světa UFC oslnil výkon Španěla s gruzínsko-německými koreny Ilii Topurii, jenž v hlavním duelu turnaje UFC 298 v Anaheimu doslova smetl dlouholetého šampiona pérové váhy Australana Alexandra Volkanovskiho, čímž se sám katapultoval na královský trůn. Nejcennější triumf kariéry si s chutí vychutnával, po zápase dokonce ukázal na legendárního Conora McGregora.

Čas načtení: 2011-05-28 23:17:23

Paradise Lost

With loss of Eden, till one greater Man, Restore us, and regain the blissful Seat … I v roce 1900 byl český rozpočet těžce deficitní. Stačilo ale zastavit královský zemský blázinec v Dobřanech, aby byla rovnováha obnovena. Současný režim prostě jen „zemský blázinec“ neomezuje na Dobřany.  

Čas načtení: 2011-07-15 00:00:00

XLarge x Sabre / Sluneční brýle s nálepkou No Control

O naše oči bude královsky postaráno, na trh míří další edice stylových brýlí, které jen tak někdo nepřehlédne. Populární label XLarge se totiž znovu spolčil s lidmi od Sabre a výsledek posuďte sami. Edice brýlí sjíždí ze společné linky s příznačným názvem No Control, ovšem to neznamená, že se jim ...

Čas načtení: 2020-02-27 21:28:00

Jak zbohatnout a zůstat slušným člověkem

Zbohatnout lze snadno. Pár návodů najdete třeba tady. Daleko vyšším levelem je zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem. Vždycky, když už to vypadá, že někoho takového máme, přijde jen další zklamání. Třeba nedávno se zostudili do té doby výhradně zbožňovaní šéfové našeho výrobce antivirových programů. Dost tlachání. Bohatý je, kdo vydělá aspoň 50 000 čistého každý měsíc. Za takové peníze se dá královsky žít. 50 000 měsíčně, to je takových 400 korun na hodinu čistého, nechcete-li obětovat život práci. Slušnost, to není jen hezké chování k lidem. Je slušné mít na potravinách v maloobchodě marži vyšší než 100%? Je v pořádku, když idol mládeže napálí ceny vstupenek tak, že děti z chudších rodin nemohou na akci jít? Je etické stanovit ceny za své běžné služby tak, aby byly pro výraznou část populace nedostupné? Chcete-li 400 korun/hodina čistého a chcete-li poctivě platit odvody v takové výši, aby na vás vyšel aspoň průměrný důchod, dostáváte se na nějakých 600,-/hodina. To už je částka, která je pro výraznou část populace těžko k zaplacení. Kdo vydělá 13 000 čistého, popřípadě má takový důchod, pro toho je podobná suma opravdu hodně peněz. Pak si vemte, že jsou profese, které investují obří sumy do vzdělání, vybavení, supervize atp. Profese, kde hodina práce vyžaduje hodinu (či několik hodin) příprav. Chtějí-li takoví zbohatnout, musí vydělat 1 500 na hodinu a více. Kolik procent spoluobčanů si může dovolit platit? Těžko najít cestu, jak zbohatnout a zároveň zůstat slušným člověkem. Snad jen prodávat spoustu produkce s nízkou marží. Viz Tank ONO. Ale takový kšeft dnes těžko na zelené louce vybudujete. Nebo se třeba věnovat téměř zdarma distribuovanému umění pro masy...

Čas načtení: 2024-02-14 14:50:31

„Bude to šok pro všechny“: astrologové řekli, jak se život Kate Middletonové změní v roce 2025

Před 15 lety ikonická astroložka Bernadette Bradyová předpověděla, že princ William a Kate Middletonová se stanou posledními králi Velké Británie, protože cyklus zatmění monarchie se odehrává v červenci 2036. Nejosudovější změny ale začnou v letech 2024 a 2025, protože královský pár projde těžkou krizí kvůli přechodu Marsu ve znamení Raka, který začíná 5. září 2024 […]

Čas načtení: 2024-02-13 09:02:01

Tento luxusní jablečný koláč je připraven pouze z listového těsta, jablek a čtyř vajec, je neuvěřitelně chutný, ale také rychlý a snadný na přípravu

Objevte kouzlo tohoto oblíbeného jablečného koláče, který je neuvěřitelně chutný a zároveň se snadno a rychle připravuje. Stačí vám listové těsto, jablka a několik základních ingrediencí a máte moučník, který zláká každého. Potřebujeme: Vezměte tvaroh, mouku a máslo: recept na lahodný královský tvarohový koláč – prostě potěšení, ne pečení Pokračování na další straně

Čas načtení: 2021-03-18 09:00:00

Jak si královsky užít návštěvu Velké Británie

Pandemie, očkování, lockdowny – novodobá realita všedního dne. Tato slova se na nás valí ze všech stran. Pokud jste nebyli zvyklí příliš cestovat a jediným plánem na neděli bylo válení se na gauči a čekání na pondělek, asi se vás to příliš nedotýká. Cestovatelé to však mají jinak. Už se nemohou dočk ...

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2019-05-08 11:24:39

VIDEO: Syn prince Harryho, pravý a odvážný Archie Harrison Mountbatten-Windsor, je na světě

Autor článku: Jana Princi Harrymu a jeho manželce Meghan Markle se ráno 6. května 2019 narodil první potomek. A dnes, 8. května, jsme se konečně dověděli jeho jméno – Archie Harrison Mountbatten-Windsor. Malý Archie není princem jako jeho bratránci a sestřenice (děti prince Williama), ale život bude mít určitě také královský. A proč se Harry a Meghan rozhodli [...] Příspěvek VIDEO: Syn prince Harryho, pravý a odvážný Archie Harrison Mountbatten-Windsor, je na světě pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26

Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti

Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara.   Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho.   Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem.   Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super.   Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo?  Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková.   Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí.    V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně.     Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové.   V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.   Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti.   Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně.    Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích. 

Čas načtení: 2021-07-15 17:00:21

Letní slavnosti staré hudby zahájí příští týden německý vokální soubor Calmus Ensemble

Zahájení 22. ročníku festivalu Letní slavnosti staré hudby bude 20. července pod monumentální klenbou kostela Panny Marie Na Slovanech patřit nejstaršímu a nejúžasnějšímu hudebnímu nástroji – lidskému hlasu. Renomovaný německý soubor Calmus Ensemble provede posluchače pozoruhodnou duchovní meditací prostřednictvím děl mistrů 16. století Orlanda di Lassa, Thomase Stoltzera a Leonarda Lechnera. Hluboce kontemplativní, mystické biblické texty, zhudebněné třemi mistry renesanční vokální polyfonie tak přednese jeden z nejlepších středoevropských vokálních souborů současnosti. Festival Letní slavnosti staré hudby zve letos mezi 20. červencem a 5. srpnem především na hudbu šlechtických dvorů – od středověku přes renesanci a baroko až po období rokoka. Láká do inspirativního světa, jež je neodmyslitelně spjat se vznikem mnoha mimořádných děl i specifických hudebních forem. Právě při dvorech působila celá řada špičkových skladatelů. V podání předních zahraničních ansámblů a tuzemského souboru Collegium Marianum zazní například díla zkomponovaná pro španělské krále, dvory jeho francouzských kolegů Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. nebo britskou princeznu Annu Hannoverskou. Vedle nejstaršího hudebního nástroje, tedy lidského hlasu, mohou posluchači obdivovat i netradiční a mnohdy pozapomenuté hudební nástroje, jako jsou středověká loutna, fidula, irská harfa či vihuela de arco. Fidulu a středověkou loutnu rozezní italský ansámbl la fonte musica, belgičtí A nocte temporis zavedou posluchače do irských zahrad a hudbu zpoza Pyrenejí představí proslulé španělské soubory La Ritirata a Capella de Ministrers. V programu nechybí ani rezidenční ansámbl festivalu Collegium Marianum. Ten spolu se septetem francouzských pěvců uzavře 22. ročník Letních slavností staré hudby novodobou světovou premiérou divertissement Le Retour des dieux sur la terre Françoise Colina de Blamont, složeného pro francouzský královský dvůr. Podtitulem 22. ročníku festivalu je „NOBILITAS“, koncerty tak budou sledovat urozenost, ušlechtilost, „nobilitu“ a její podoby v širokém slova smyslu, a také jak se měnila v průběhu času ve vazbě k evropské hudební kultuře. Koncerty se budou konat v sakrálních i světských historických prostorách hlavního města; v jednom případě festival využije i atmosféru zámecké zahrady a nově se s festivalem návštěvníci podívají do nově zrekonstruovaného prostoru tzv. Šlechtovky ve Stromovce. Spojení šlechty a hudby v sobě zahrnuje nejen rovinu dvorské zábavy, ale také velice důležitou potřebu reprezentace a symbol ukotvení pozice v dobové společnosti. Tím se hudební produkce stávaly na jedné straně estetickou zálibou či projevem více či méně zapáleného hudebního mecenášství, na straně druhé nepřímým nástrojem politiky a vítaným prostředkem ke zviditelnění panovnického či aristokratického majestátu a jeho nedotknutelnosti. Tato rovina se promítá nejen do šlechtické hudební kultury raného novověku jako takové, ale také do námětů provozovaných děl. Festivalový program zavítá na královské, místodržitelské, vévodské, papežské, dóžecí a další dvory vysoké aristokracie. Program festivalu doprovodí také mezinárodní mistrovské interpretační kurzy Akademie Versailles a interpretační semináře se členy souborů Calmus Ensemble a La Ritirata. On-line rezervace a předprodej vstupenek na všechny festivalové koncerty a více informací na www.letnislavnosti.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}