Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-01 04:48:44

Roky 1945 až 1947: Vyhnání nebo odsun? Obojí

Nucený odchod českých Němců do Německa v letech 1945 až 1947 provází terminologický zmatek a politicky zbarvená hodnocení nuceného odchodu. Ve skutečnosti situace je poměrně přehledná a jasná. Nucené odchody před dohodou spojenců z Postupimské konference lze hodnotit jako neoficiální/nelegální odsun, evakuaci či vyhnání. Odsun lze též rozčlenit na divoký, místní a republikový – postupimský. Kromě toho kvete v přítomnu revizionistický trend, jehož typickým představitelem byl například prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg, který prohlásil, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Schwarzenberga argumentace je typicky ahistoricko-pseudohumanistická, protože zcela pomíjí, že šlo o výsledek procesu mezinárodního dohadování o formě potrestání Němcům po porážce nacistického režimu. Začalo to plošným bombardováním Hlavní slovo měli Britové a Sověti, kteří válku postupně stále více interpretovali jako kolektivní vinu Němců, a osobnost Edvarda Beneše nebyla důležitá. (Stejně jako v roce 1938 byla i za války váha Československa v mezinárodní politice nepodstatná.) Odsun německého obyvatelstva byl součástí politiky kolektivní viny přijaté Spojenci vůči nacistickému Německu. Projevila se například i tím, že „plošné bombardování naplno začalo teprve v době, kdy se vlna války už valila proti Německu a nejničivějších rozměrů dosáhla ve chvíli, kdy porážka Německa byla považována pouze za otázku času – v posledním půlroce války… Británie přežila největší hrozbu od nacistického Německa dva roky před přijetím metody plošného bombardování…“ napsal profesor University of London A. C. Grayling v knize Obklopeni mrtvými městy (nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 193) a upozorňoval na jednání Churchilla a Stalina v srpnu 1942 v Moskvě, kdy Stalin podporoval britské rozhodnutí bombardovat německá města (s.133). Odsun německého obyvatelstva byl víceméně pokračováním plošného bombardování Německa. Divoký odsun Divokým odsunem lze nazývat spontánní akce. Šlo o impulzivní aktivity různých pseudo partyzánských skupin a dočasných místních pomocných ozbrojených policejních formací. Některé divoké místní odsuny měla na svědomí i československá armáda. Armádní jednotky se většinou rozhodovaly po dohodě s místními představiteli obcí na nuceném odchodu Němců podle úvahy velitelů jednotek. Místní úřední odsun V literatuře se sice termín místní úřední odsun nevyskytuje, ale byl rozdíl mezi divokým odsunem na úrovni spontánního (divokého) rabování a vyhánění německého obyvatelstva a mezi odsunem naplánovaným v rámci obce (města). Tehdy byli z měst a obcí v příhraničí místní Němci vypraveni na německou hranici. Jejich byty a domy oficiálně přebraly místní samosprávy jako při pozdějším oficiálním odsunu. Místní vedení obcí a měst tím reagovalo na potřebu získat volné byty pro nové české osídlence, kteří přicházeli z českého vnitrozemí, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. V dochovaných materiálech ústeckého městského archivu z května až července 1945 se kritika divokého odsunu neobjevuje. Spíše jsou registrovány povzdechy nad pomalým odsunem Němců z Ústí nad Labem. Šlo tedy o organizovaný odsun na místní úrovni, prozatím mezinárodně neschválený. Ale protože od roku 1938 provázel příběh druhé světové války fenomén lhostejnosti k právním normám a dohodám, místní úřední odsun byl (psychologicky) v podstatě na úrovni předválečného Mnichova – o nás (Němcích) bez nás (Němců). Místní úřední odsun byl možný proto, že „ve vzduchu“ byla „jistota budoucího“, že Němci budou z Československa odsunuti. Toto „tušení jistoty budoucího“ bylo i v myslích vítězných spojenců. Jinak by sovětská vojska neakceptovala přijetí vyhnaných skupin mnohdy mnoha set lidí přes hranici do své okupační zóny. Republikový (mezinárodní) odsun Republikový odsun byl realizován již na základě Postupimské dohody a v koordinaci s americkou a sovětskou okupační správou. Lze jej také nazývat mezinárodním odsunem – právě kvůli koordinovanému přístupu mezi okupačními mocnostmi a československou vládou. Postupimská konference stanovila, že odsun německého obyvatelstva musí proběhnout spořádaně podle pravidel humánního zacházení. Tento požadavek byl více méně formální, protože brutální zacházení s odsunovanými Němci by bylo kontraproduktivní. Komplikovalo by předávání odsouvaných Němců do americké a sovětské zóny Německa. Odsun znamenal pro místní Němce z Československa prožití dvojité kolektivní viny. Nejen za to, že jsou Němci, kteří se snažili o připojení k Říši. Lidé odsunutí do Německa byli místním obyvatelstvem přijati většinou lhostejně, někdy až s nevraživostí, neboť svou přítomností způsobovali problémy místním Němcům v zásobování a ubytování. U místního obyvatelstva totiž mnohdy panovalo falešné povědomí, že čeští „Sudeťáci“ mohou za to, že došlo k válce, protože vyhecovali Hitlera k agresivním akcím, které nakonec skončily válkou. Čili dopadla na ně druhá kolektivní vina jako na válečné provokatéry. Odsun znamenal v Československu zisk bytového fondu a majetku odsunutých na jedné straně a problémy s masou odsunutých bezdomovců v Německu. Odsun Němců z ČSR a z Polska vytvořil podobné problémy, jako kdyby pokračovala plošná bombardování německých měst. Nemusela se sice hasit hořící města, přesto byly v Německu svízelně řešitelné problémy s přívalem lidí bez přístřeší. Zatímco odsun byl formou mezinárodního kolektivního trestu vůči německy hovořícím lidem na území Československa, povolení k vystěhování bylo formou odměny pro bezproblémové Němce či česko-německé rodiny nebo německé antifašisty, kteří se cíleně stěhovali kam chtěli, ať do Německa nebo do jiných států, i mimo Evropu. Pohled pamětníka Jak probíhal místní úřední odsun ukazuje povídání s Bedřichem Brabcem, který první tři poválečné měsíce v roce 1945 sloužil jako pomocný policista na služebně v Ústí nad Labem na Masarykově ulici na rohu s ulicí Rudé armády (dnes Beethovenovou). Byl také u neoficiálních odsunů Němců z Ústí do Německa v červenci 1945. Tehdy policisté a vojáci chodili po domech a oznamovali Němcům ve čtvrti Klíše, že mají dvacet minut na to, aby si vzali dvacet kilo věcí pro osobní potřebu, a budou vystěhováni. Brabec tehdy byl u soupisu majetku, který po sobě Němci zanechali v bytech. „Bylo to skutečné vyhnání, protože co si ti chudáci měli během tak krátké chvíle vzít? Je mi jich líto, protože se nerozlišovalo, kdo skutečně nacistům pomáhal. Museli potom jít na stadion, odtud ve skupinách zhruba o velikosti roty (kolem 150 osob, pozn. autora) šli pěšky na Všebořice, Telnici, Adolfov … A byli v Německu. Tam na ně nebyli vůbec připraveni, neměli je kam dát,“ vzpomínal Brabec na rok 1945. Se vzpomínkami pamětníka Brabce kontrastují fotografie s rozjásanými davy Němců na náměstích a v ulicích v době, kdy je Hitler v roce 1938 zachránil ze spárů Československa. Tyto dva póly pohledu jsou dvěma stranami jedné mince. Téměř všeobecná spokojenost Němců s přičleněním Ústí nad Labem k Říši a téměř všeobecný odsun Němců do zničené Říše v letech 1945 až 1947. Místní odsun v Chabařovicích ve svědectví dokumentů Neuškodí malá ukázka „technologie“ místního odsunu: S koncem války, podobně jako z jiných měst a větších obcí, i v Chabařovicích menší počet Němců – funkcionářů utekl, a nechal po sobě opuštěné plně vybavené byty. Další Němci byli jako funkcionáři a nepřátelé Československa uvězněni, což byl další zdroj bytů a zabavených věcí. Proto již 30. května 1945 na schůzi revolučního MNV (Místního národního výboru) bylo v zápisu pod bodem 2. uvedeno: „Ohledně zajišťování Němců a zabavování jejich majetku. Vše řádně sepsat, abychom byli při event. kontrole kryty.“ V bodě 3. bylo dodáno: „Zabavené věci od Němců mohou býti těm, kteří je nutně potřebují (chudí Češi) rozděleny.“ O probíhajících konfiskacích majetku nepřátelských Němců svědčí zápis z jednání MNV z 1. června 1946, bod 19: „Josef Hofman přečetl seznam zařízení v bytech rod. (rodiny – pozn. autora) Weiss, Hoffman a Schafranke. Navrhnuto, aby se zařídila v bytové komisi též nábytková komise. Zabavené věci a nábytek spravedlivě a podle nynějších zákonů rozděliti chudým českým obyvatelům. Na návrh p. Franze vyvěsiti vyhlášku, by byl každý vyrozuměn." První odsun ze 4. června 1945 Zárukou klidu a jistoty pro Čechy byla vojenská posádka. Malé posádkové velitelství v Chabařovicích například 4. června 1945 vydalo směrnici, kterou chabařovický národní výbor uplatnil jako vyhlášku o povinném nošení bílých pásek Němci. Vojáci také pomáhali s odsunem německého obyvatelstva. K velkému odsunu (byl nazýván evakuací) došlo 4. června 1945. V ten den muselo opustit městečko 1522 českých Němců. Řada lidí ale neměla kam jít, protože na odsun nebyly německé příhraniční obce v Sasku připravené. Někteří lidé se vraceli zpět z německých hranic i kvůli citovým vazbám. Evakuační komise MNV v Chabařovicích spočítala, že k 12. červnu 1945 z městečka skutečně odešlo 1289 osob. Dne 13. červa 1945 bylo evakuováno z německých navrátilců, kteří přišli zpět do Chabařovic z prvního odsunu, 92 osob a naopak dalších 5 lidí odešlo do Německa dobrovolně. „Stav evakuantů dne 14. 6. 1945 je 1386 Němců,“ uvedla evakuační komise. Po odsunu bylo v zápisu z porady MNV v Chabařovicích konané 5. června 1945 uvedeno pod bodem 35, že došlo k rozpravě o vydávání potvrzení pro spolehlivé Němce, aby „nemuseli za hranice. Vyhotoviti soupis všech německých antifašistů. Rozprava o tom jak se bude konati vyhosťování v příští akci.“ Pod bodem 37: „Byly vypracovány seznamy něm. sociálních demokratů a komunistů v souvislosti vyhošťování Němců.“ O tři dny později, tedy 7. června 1945, bylo na poradě MNV prvním bodem jednání zpracování soupisu německých antifašistů, komunistů a sociálních demokratů „v souvislosti s vypovězením Němců.“ Jednání probíhalo za přítomnosti vedoucích představitelů německých komunistů a sociálních demokratů. Ze zápisu, který není blíže rozveden, ale vyplývá, že šlo o reakci na první velký odsun, do kterého byli neoprávněně zahrnuti i někteří němečtí antifašisté – komunisté a sociální demokrati. Příprava na druhý odsun Další místní, tedy neoficiální (divoký) odsun z Chabařovic, byl připravován na 13. června. Odsun představoval stěžejní téma na deváté schůzi MNV 12. června 1945, kde Ulman z kárné komise referoval: „Zítra ráno bude dána do rozhlasu zpráva ohledně zítřejší vystěhovací akce.“ Franz z bytové komise si povzdechl, že největší potíže po Němcích, kteří odešli, jsou s klíči. K některým bytům, které jsou přebírány, nebyly vůbec klíče nalezeny. Sepisování inventáře dalo velkou práci, ale do osmi dnů bude bytová otázka z největší části vyřízena. Člen MNV Kopejka navrhl, aby z domů opuštěných Němci byly zabaveny potraviny a v pátek zadarmo rozdány mezi české obyvatelstvo. Jeho nápad byl schválen. V zápisu z jednání najdeme rozsáhlý záznam z evakuační komise. V zápisu bylo doslova uvedeno: „…v šest hodin ráno všichni členové Národního výboru, jakož i vojsko, četnictvo a civilní stráže nastoupiti v kanceláři evakuační komise. Pak bude konána prohlídka veškerých bytů osob, které jsou určeny k vystěhování, by byli všichni v 8 hodin na louce severně za městem. Budou vystěhovány všechny osoby, které byly 4. t.m. vypovězeny a zase se vrátily, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace. Z Chabařovic budou vyvezeny autem pana Pokorného a Hrada do Telnic, odkud půjdou pěšky v doprovodu naší stráže až na hranice. Vrácení bez povolení se bude trestati zastřelením. Od vojenského velitelství dostaneme k dispozici 10 mužů, od četnictva 5 mužů.“ Lze připomenout, že k hrozbě smrti vůči odsunovaným Němcům nebyl nikdo oprávněn, ale stejné pohrůžky za neplnění nařízení se objevily i v Ústí nad Labem. Hrozbu smrtí lze považovat za prostředek k udržení pořádku. Zajímavý je záznam o poslání československé armády: „V této záležitosti byla ještě obšírná debata, během které pan kapitán Menšík prohlásil, že nekoná nic, jak se někteří domnívají, na vlastní pěst, nýbrž pouze na rozkaz jeho představených. Pan kapitán má rozkaz, že německá strana musí z českého severu úplně vymizeti. Ohledně této akce vyplývající zastavení závodů poznamenal, že na příklad ústecký závod Schicht již teď může propustiti 50 % německých zaměstnanců, aniž by závod zůstal stát. Dále hovořil ještě pan Franz o nutnosti přesného přezkoušení vystěhovací akce a myslet na to, že musíme též míti lidi na práci. Upozornil na to, že máme též povinnosti vůči československému hospodářství (zásobování českého národa živobytím) k čemuž jsou zapotřebí pracovní síly, o které, když všechny Němce vyhostíme, bude velká nouze. V tom smyslu hovořil též pan Fröhlich a poznamenal, že na příklad v Mělníku jsou ještě němečtí vystěhovalci, kteří pracují ve dvoře na polích…. Na naší poznámku, že potvrzení o loajálním chování některých Němců dostávají fašisti, prohlásil pan Fröhlich, že potvrzenky, které prošly komunistickou komisí, jsou důkladně přezkoušeny. Bylo ještě debatováno o tom, že němečtí komunisti nemají zde v Č.S.R. vůbec žádné působiště, že mají v Německu mnohem větší úkoly a mohou na komunistickou myšlenku převrátit celý národ německý.“ K zápisu z jednání MNV byla přiložena zpráva evakuační komise „o evakuační akci vyhoštěných osob 4. června 1945.“ Citujeme pro úplnost celý její obsah: „Provedli jsme seznam navrácených Němců, kteří byli 4. června 1945 vyhoštěni z Chabařovic do Německa. Počet navrácených osob dle seznamu jest 233. Po vyhotovení shora uvedeného seznamu bylo rozhodnuto, že tito lidé s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace, budou zítra 13. června 1945 znovu vyhoštěni. K informaci německého obyvatelstva bylo dnes a bude zítra rozhlasem oznámeno následující: Místní národní výbor v Chabařovicích vyzývá veškeré německé obyvatelstvo vrátivší se Německa, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické průkazy k odchodu k přepravení do Německa. Sraz o osmé hodině ranní na louce severně od Chabařovic. Zavazadla jsou povolena pro osobu 50 kg, v hotovosti 50 DM (německých marek), jeden prsten a hodinky. Ti, kteří neuposlechnou této výzvy, a nedostaví se v určený čas na stanovené místo, budou přísně potrestáni. Vyhošťování bude prováděno za spolupráce veškerých bezpečnostních orgánů, t.j. čsl. vojska, četnictva, městské policie a zmobilosovaných stráží Národních výborů. Členové Národního výboru budou přejímati klíče vyhoštěných osob a to v blízkosti bydliště těchto lidí. K převozu na hranice budou dány k dispozici auta pana Hrada a Pokorného po případě povozy pana Halíka. Chabařovice, 12. června 1945.“ Desátá porada na MNV 14. června 1945 byla ve znamení bilancování odsunu z předchozího dne. Kopejska hlásil, že bylo zabaveno zlato a jiné cenné věci v ceně 260 tisíc říšských marek. Bylo dohodnuto, že zabavené věci budou uloženy na „státní spořitelní knížku“. O čtyři dny později, tedy 18. června 1945, bylo na jedenácté schůzi rozhodnuto, že evakuace je prozatím zastavena. „Zítra bude zahájen soupis všech Němců v Chabařovicích (dotazníky).“ Čili začalo plošné kádrování všech Němců v okresu Ústí nad Labem, ve kterém se oficiálně rozhodlo, kdo půjde do mezinárodního (spojenci schváleného) odsunu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-12 06:00:00

Pozvánka na jarní konopné akce

Na jaře nás čeká dlouhá řada konopných akcí. V březnu (14.–15. 3.) se podíváme na jednání Komise OSN pro drogy ve Vídni a v dubnu vyrazíme na konferenci ICBC do Berlína (16.–17. 4.). Poté budou následovat domácí události: nový vzdělávací kurz v Brně pod hlavičkou Farmaceutické fakulty Masarykovy univerzity (12.–13. a 19.–20. 4.), konference Konopí a věda taktéž v Brně (24. 4.) a ostravský veletrh Konopex (26.–28. 4.). Červnovou třešničkou na dortu bude mezinárodní konference a veletrh Evropské asociace technického konopí v Praze. Druhou květnovou sobotu (11. 5.) se po roční pauze bude v Praze konat pochod za legalizaci Million Marihuana March a další víkend (17.–18. 5.) proběhne tamtéž první Kurz konopné asistence, který nedávno získal akreditaci ministerstva práce a sociálních věcí. Červnovou třešničkou na dortu (5.–7. 6.) bude mezinárodní konference a veletrh Evropské asociace technického konopí (EIHA) taktéž v Praze. The post Pozvánka na jarní konopné akce appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-06-11 07:39:47

Přípravy vrcholí. V sobotu odpoledne začíná ve švýcarském Bürgenstocku Konference pro mír na Ukrajině. 4 000 vojáků je nasazeno k zajištění bezpečnosti

Hlavním cílem Švýcarska pro nastávající konferenci je dosažení dohody na závěrečné deklaraci. To je diplomatický dokument, na kterém se v ideálním případě shodnou všichni účastníci. Zda se to podaří, zatím není jasné, jak médiím sdělili při tiskové konferenci švýcarská spolková prezidentka Viola Amherdová společně se svým ministrem zahraničí Ignazio Cassisem. Pokud nebude dosaženo jednomyslné dohody, bude muset Švýcarsko aktivovat svůj diplomatický plán B: jako hostitel konference bude moci pouze shrnout výsledky jednání v „prezidentském prohlášení“, uvádí švýcarský deník Tages-Anzieger. The post Přípravy vrcholí. V sobotu odpoledne začíná ve švýcarském Bürgenstocku Konference pro mír na Ukrajině. 4 000 vojáků je nasazeno k zajištění bezpečnosti first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-01-08 12:24:00

Sledujete živý přenos tiskové konference po jednání vlády. (video)

Sledujete živý přenos tiskové konference po jednání vlády. Tisková konference po jednání vlády, 8. ledna 2025.@[$fb#/667266288777263/videos/1236315977454090`720`405]

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2024-10-02 08:42:00

Digitalizace a využití AI v personalistice

Praha 2. října 2024 (PROTEXT) - Přispěje digitalizace a umělá inteligence k zefektivnění práce a umožní personalistům a manažerům získat více času na osobní jednání se zaměstnanci a na řešení zásadních otázek? Anebo jejich využívání povede ke ztrátě osobního přístupu, omezení vzájemných kontaktů a k narušení firemní kultury?Odpověď na tuto otázku nabídne konference Digitalizace HR 2024, která se uskuteční 16. 10. 2024 v Praze. Konferenci pořádá nakladatelství Verlag Dashöfer pod záštitou Komory certifikovaných účetních. Mediálním partnerem je www.pamprofi.cz.Na konferenci vystoupí přední odborníci z oblasti pracovního práva, IT technologií, psychologie a managementu. Součástí je také volný vstup na veletrh Automation4Business, na kterém IT firmy budou prezentovat svoje řešení z oblasti digitalizace.Program konference:Digitalizace, AI - z pohledu pracovního práva a evropské regulace (Daniel Vejsada)Nebezpečí nebo příležitost - o sociokulturních dopadech AI (Jan Jakub Šalomoun)AI a revoluce v náboru (Matěj Matolín)Firemní vzdělávání s AI (Svatava Dohnalová)Digitální transformace ve Škodě Auto (Tereza Vyskočilová)Digital Payroll Office (Daniel Pristach)AI - soumrak lidského myšlení? (Michal Knězů Mrvka)Registrace na: https://www.kursy.cz/digipam/  

Čas načtení: 2024-11-22 15:51:00

Na klimatické konferenci v Baku zatím žádný viditelný pokrok, píše AP

Státy, které se účastní konference OSN o změnách klimatu COP29 v ázerbájdžánské metropoli Baku, dnes zvýšily tlak samy na sebe tím, že vstoupily do posledního plánovaného dne bez viditelného pokroku ve svých hlavních cílech, napsala ráno agentura AP. Očekává se, že se konference v Baku protáhne do víkendu, včetně vyčerpávajících nočních jednání, poznamenala agentura DPA.

Čas načtení: 2024-02-27 21:01:00

Poslanci v neobvyklém oblečení: Do Sněmovny dorazili v tradičních krojích

Někteří poslanci dorazili na úterní jednání Sněmovny v lidových krojích. Zvládli v nich tiskové konference poslaneckých klubů i samotné jednání dolní komory. Navíc z toho chtějí udělat tradici, jednou za rok si uspořádají folklórní den a upozorní na národní tradice.

Čas načtení: 2024-02-27 14:45:14

Marketingové konference na jaře 2024, na kterých nesmíte chybět

Letošní jaro bude nabité konferencemi, workshopy a akcemi pro marketingový networking. Přijďte načerpat inspiraci, dozvědět se o aktuálních trendech a poznat úspěšné kolegy z oboru. Vybrali jsme pro vás desítku nejzajímavějších marketingových událostí, na kterých byste neměli chybět. E-commerce day Již popáté se 23. března odehraje největší moravská konference pro e-shopy E-commerce day, které jsme… The post Marketingové konference na jaře 2024, na kterých nesmíte chybět appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2024-09-18 14:15:00

Digitální aktiva pro bankovnictví a finance

Praha 18. září 2024 (PROTEXT) - Praha se stane epicentrem diskuzí o digitálních aktivech a finančních technologiích na premiérovém ročníku konference „Digitální aktiva pro bankovnictví a finance“, pořádané společností A27 Management Services.Dne 5. listopadu 2024 se do Prahy sjedou přední odborníci a lídři z oblasti správy aktiv, bankovnictví, práva a technologických inovací, aby společně diskutovali o nejnovějších trendech a výzvách, které přinášejí nové třídy aktiv a jejich integrace do tradičních finančních struktur.Cílem konference je nabídnout platformu pro sdílení znalostí a zkušeností v oblasti digitálních aktiv a umožnit účastníkům prozkoumat, jak tyto nové technologie transformují tradiční finance. Na konferenci vystoupí více než 30 expertů. Na programu budou panelové diskuse vedené významnými experty, jako jsou Jan Topinka - partner HAVEL & PARTNERS, Petr Žabža - vedoucí týmu Investice v Air Bank, nebo Tomáš Mašek - CEO Vacuumlabs, kteří se podělí o své postřehy a odborné názory na klíčová témata konference, včetně pohledu tradičních financí na třídu digitálních aktiv. Nebudou chybět ani čeští správci aktiv, zahraniční bankéři a infrastrukturní hráči, jako jsou Bitpanda nebo ARI10. Diskusí se navíc zúčastní také regulátoři z České republiky a Slovenska (ČNB, NBS), kteří přispějí svým odborným pohledem na regulaci a bezpečnostní výzvy v oblasti digitálních aktiv.Účastníci budou mít možnost zabývat se technickými a regulačními výzvami spojenými s digitálními aktivy a blockchainem a prozkoumat, jak tyto technologie mohou zásadně ovlivnit investiční strategie. Program konference zahrnuje odborné prezentace zaměřené na začlenění digitálních aktiv do produktových portfolií, efektivní správu těchto nových typů aktiv a řešení legislativních otázek.Jedním z klíčových prvků konference budou i interaktivní workshopy, které poskytnou účastníkům praktické nástroje a přístupy pro řešení konkrétních výzev v oblasti digitálních aktiv. „Jsme hrdí na to, že můžeme spojit odborníky z různých odvětví na jedné platformě a podpořit tak dialog o budoucnosti digitálních aktiv,“ uvedl výkonný ředitel společnosti A27 Management Services, Martin Skákala. „Naším cílem je nejen inspirovat nové nápady, ale také podpořit spolupráci napříč sektory.“Kapacita konference je omezená: očekáváme účast zhruba 300 klíčových osob a vedoucích představitelů z oblasti bankovnictví, správy aktiv, právních služeb a technologických inovací. Díky svému pestrému programu a zaměření na inovace a spolupráci se konference stane důležitým místem setkání pro všechny, kteří chtějí být u zrodu nové éry digitálních aktiv. Konference „Digitální aktiva pro bankovnictví a finance“ se uskuteční 5. listopadu 2024 v pražském Centru Cubex. Registrace je již otevřena a zájemci mohou využít zvýhodněnou cenu vstupenek do 30. září 2024.Pro více informací a rezervaci místa navštivte www.DABF.com. Kontakt:Martin Skákala, Výkonný ředitelTel.: 421 948 246 804e-mail: martin.skakala@a27management.comwww.DABF.com ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-09-11 09:05:00

Aliance All4Cyber se představí na konferenci Kyberbezpečnost 2024

Praha 11. září 2024 (PROTEXT) - V rychle se měnícím světě kybernetických hrozeb je nezbytné držet krok s nejnovějšími trendy a technologiemi v oblasti IT bezpečnosti. S touto myšlenkou se přichází druhý ročník konference Kyberbezpečnost 2024, která se koná 17. září 2024 v hotelu Don Giovanni v Praze. Na akci organizované společností DATASYS se představí odborníci z různých oblastí kybernetické bezpečnosti, aby sdíleli své zkušenosti, znalosti a inovace v oblasti ochrany dat, bezpečnosti sítí a související legislativy.Konference se bude věnovat klíčovým tématům a výzvám současné kybernetické bezpečnosti a nabídne praktické rady a strategie pro zvýšení bezpečnosti organizací. Účastníci se mohou těšit na prezentace od předních odborníků, kteří se zaměří na aktuální výzvy a inovace v této dynamicky se rozvíjející oblasti.K hlavním bodům konference patří:aktuální trendy v kyberbezpečnosti – nejnovější technologie a metodiky pro ochranu proti kybernetickým útokůmpraktické rady pro zvýšení bezpečnosti – efektivní implementace bezpečnostních opatření ve firmách různé velikostivýznam ochrany dat a soukromí – legislativa a její dopad na podnikáníincident response a krizové řízení – příprava na kybernetické incidenty a minimalizace jejich dopadůnebo roli AI v kyberbezpečnosti – využití AI pro predikci a prevenci kybernetických hrozeb.Na akci se můžete setkat také s firmami sdruženými v alianci All4Cyber, která poskytuje špičková komplexní řešení v oblasti kyberbezpečnosti. Za DATASYS vystoupí Radim Pracuch (mj. kybernetická bezpečnost v souladu s NIS2 a ZKB), Pavel Štros (význam sběru a vyhodnocování kyberbezpečnostních událostí pro celkovou bezpečnost IT infrastruktury) a Radek Fujak (důležitost vzdělávání zaměstnanců pro kybernetickou bezpečnost), Jaromír Látal (DATRON) se zaměří na automatizaci procesů kybernetické bezpečnosti, Jakub Voleman (CNS) bude diskutovat o využití kryptovacích technologií pro zabezpečení datových přenosů a Aleš Roman (IdStory) představí případovou studii implementace IDM IdStory.Konference Kyberbezpečnost 2024 představuje jedinečnou příležitost pro firmy a odborníky v oblasti IT a bezpečnosti získat cenné informace a praktické rady pro zajištění kybernetické bezpečnosti organizací. Na účastníky čekají prezentace nabité informacemi o nejnovějších technologiích a metodikách na ochranu proti kyberútokům, diskuze o aktuálních výzvách a inovacích v oblasti ochrany dat i přehled o nejnovějších legislativních změnách. Konference je také ideálním místem pro navázání nových kontaktů a spoluprací s předními firmami v oblasti kyberbezpečnosti, což může výrazně přispět k posílení bezpečnostních opatření organizací soukromé i veřejné sféry.Více informací o programu na: www.datasys.cz/udalosti/konference-kyberbezpecnost-2024-prahawww.all4cyber.cz, info@all4cyber.czO alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti.Kontakt pro média:Mariana PohlováE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.czwww.all4cyber.cz  

Čas načtení: 2024-04-12 06:00:00

Mezinárodní konference a veletrh EIHA poprvé v Praze!

Ve dnech 6. až 7. června se v Praze koná již 21. první ročník mezinárodní konference Evropské asociace technického konopí (EIHA). Letos poprvé v historii v České republice, a navíc s veletrhem. Všichni příznivci technického konopí se tedy mají na co těšit! Na začátku dubna byl finalizován program konference. Z dlouhé řady zvučných jmen je jasné, že půjde o nesmírně obohacující a poučnou událost. Jsme přesvědčeni, že i plánované diskuse poskytnou cenné informace o nejnovějším vývoji a příležitostech v rychle se rozvíjejícím sektoru s technickým konopím. Svátek konopí na Vyšehradě Jmenujme jen pár řečníků z řad celosvětově uznávaných odborníků: stavitelé Sergej Kovalenko a Steve Allin, polský odborník na vlákno Maciej Kowalski, uznávaný výzkumník Kenzi Riboulet-Zemouli a česká stopa v podobě prezidentky CzecHemp Hany Gabrielové, lékaře Pavla Kubů a botanika Miroslava Vosátka. Kompletní program si můžete prohlédnout zde. Kromě samotné konference se bude souběžně konat i mezinárodní veletrh. Přidružené expo nabídne účastníkům možnost seznámit se s nejnovějšími inovacemi a produkty v konopném odvětví. Konference i veletrh se konají v reprezentativních prostorech Kongresového centra v samotném srdci Prahy poblíž Vyšehradu. Členové Českého konopného klastru CzecHemp mají 10% slevu na konferenci a veletrh s kódem EIHA-10. Objednávky vstupenek, stánků a sponzorských balíčků probíhají na tomto odkazu. V případě zájmu o speciální slevu pro vystavovatele na veletrhu, napište na e-mail člence výkonné rady EIHA Hance Gabrielové: prezidentka@czechemp.cz. The post Mezinárodní konference a veletrh EIHA poprvé v Praze! appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-12-20 12:48:00

Národní zdravotnický informační portál je zdrojem informací i dat o zdraví a zdravotnictví

Praha 20 . prosince 2024 (PROTEXT) - Národní zdravotnický informační portál (NZIP) roste ve všech směrech. Více zdravotních témat, článků, datových výstupů i specifických cílových skupin. Jak se „nepřehřát“ a zároveň kde jsou stále limitace a je potřeba „přidat“, to byla témata 5. konference NZIP, která proběhla 11. a 12. prosince v Praze.Původní koncept NZIP, tedy přinášet odborně garantované informace o zdraví a zdravotnictví pro širokou veřejnost, je po více než čtyřech letech existence portálu již jen jakousi základnou, na níž stojí mnoho dalších výstupů a aktivit pro specifické cílové skupiny, včetně odborné zdravotnické veřejnosti.V rámci konference byl tedy prezentován i hojně diskutován aktuální stav Datového zpravodajství, které v produkční podobě spatřilo světlo světa před více než rokem. Během letošního podzimu se dočkalo své druhé, významně inovované verze, která uživatelům umožňuje hledat podle zdravotnických témat i formátu datových výstupů. Počet těch nejvýznamnějších se před konferencí usadil na velmi dobře zapamatovatelných číslech: 99 otevřených datových sad, 99 datových souhrnů a 44 interaktivních vizualizací a infografik. Některé konkrétní agendy a registry NZIS byly v rámci programu jmenovitě představeny jejich garanty z Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, a to i v kontextu praktického využití např. pro hodnocení kvality a dostupnosti zdravotní péče, dohodovací řízení či centralizaci vysoce specializované péče a akreditaci center.Samostatný blok a panelová diskuse byly věnovány poměrně unikátnímu konceptu tzv. syntetických dat. Ta by měla umožnit zejména vědeckým týmům, ale i dalším odborníkům komplexní analýzy i detailní pohledy do různých zdravotnických agend, a to při zachování všech požadavků na ochranu osobních a citlivých dat. Dostáváme se tak do nové éry sdílení dat, kdy kapacity správce dat budou více využity na přípravu komplexních datových sad, které si žadatel zanalyzuje dle svého záměru. Zároveň ale stále jsou a budou pro běžné zájemce o data publikovány předpřipravené datové sady, souhrny a vizualizace.NZIP je tu ale pro všechny – laiky i odborníky. Spojuje srozumitelně podané informace o zdraví s poskytováním dat, která využijí odborníci a stakeholdeři. Právě rozmanitost populace a potřeba různých cest, jak k jednotlivým skupinám obyvatel informace o zdraví dostat, byly zmiňovány napříč letošní konferencí. Zdraví je totiž důležitá komodita pro všechny sociální skupiny – to bylo patrné z prezentací zástupců Státního zdravotního ústavu, České lékařské společnosti JEP i pacientských a dalších organizací. A právě NZIP se stále více stává propojovacím bodem pro aktivity všech těchto institucí směrem k široké i odborné veřejnosti.V této souvislosti je určitě vhodné zmínit i meziresortní přesah NZIS a NZIP, jehož byla letošní konference nesporným důkazem. Jmenujme například vzrůstající potřebu zdravotně-sociálních služeb, která bude vzhledem k demografickému vývoji populace stále intenzivnější. A propojování zdravotnických dat a dat ze sociálního systému umožní tuto potřebu naplnit z hlediska dostupnosti i financování. Vedle toho je a bude věnována velká pozornost využití NZIP ve vzdělávání na základních a středních školách.Hlavním poselstvím letošní konference tedy je, že NZIP spojuje – spojuje lidi, instituce, informace, data, aktivity. NZIP je ale pořád především portál do světa zdraví, nikoliv jen primární zdroj informací. Má tedy pomoct dostat se k informaci, která může mnoha lidem zachránit zdraví či dokonce život, bez ohledu na to, na kterém serveru leží. A v tomto duchu se jeho rozvoj ponese i nadále. Jak se to bude dařit, o tom si otevřeně můžeme popovídat nejpozději 10. a 11. prosince 2025 na 6. konferenci NZIP.www.nzip.cz/clanek/2263-5-konference-nzip Zdroj: NZIP ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-01-08 13:21:00

Brněnský startup ujel 3500 km, aby doručil unikátní zážitek na londýnské letiště

Brno 8. ledna 2025 (PROTEXT) - Česká technologická společnost RoarFun™ přišla s unikátním řešením pro zábavu a zapojení návštěvníků na konferenci Aviation Carbon, která se konala v hotelu Heathrow Marriott na londýnském letišti Heathrow. Ve spolupráci s předním účastníkem konference zajistila společnost RoarFun svůj letecký simulátor vlastní výroby s VR a pohyblivou platformou, aby proměnil výstavní stánek klienta v místo, které návštěvníci nemohou přehlédnout. Unikátní zážitek byl připraven na míru tématu a konceptu konference.Aviation Carbon je přední mezinárodní konference zaměřená na udržitelnost a dekarbonizaci v letectví. Na této konferenci se sešli návštěvníci z řad leteckých společností z celého světa, celkem 115 jednotlivých leteckých společností a provozovatelů letadel, včetně Air Canada, Air France, British Airways, EasyJet, Etihad Airways, KLM, QATAR Airways.Pro brněnský startup RoarFun se jednalo o velkou výzvu. Pro společnost to byla zatím nejvzdálenější objednávka. Unikátní zážitek byl první objednávkou společnosti RoarFun do Velké Británie. S přípravou konceptu tým začal již půl roku před konáním akce. Aby bylo možné techniku do Londýna doručit bez problémů, bylo potřeba vše konzultovat s českou a britskou ambasádou. Před cestou společnost otestovala veškerou techniku ve vlastním showroomu, aby byla zajištěna stoprocentní spolehlivost. Cesta se ani tak neobešla bez problémů a přejezdy hranic nebyly pro tým RoarFun vůbec hladké, ale díky dostatečné rezervě se podařilo na londýnské letiště Heathrow dorazit s předstihem.VR letecký simulátor byl sestaven tak, aby vytvořil imerzní zážitek a zároveň umožnil krátké školení o základním ovládání letadla. Do virtuálního prostředí společnost RoarFun umístila logo klienta, aby pomohla zvýšit povědomí o značce. Členové týmu RoarFun seznámili účastníky s inovativními přístupy pilotů ke snižování emisí uhlíku. “Věřím, že největší dopad měl branding – všichni na akci mluvili o leteckém simulátoru. Měli jsme skvělé zkušenosti s RoarFun. Letecký simulátor byl fantastický a měl pozitivní dopad na naši značku na akci. Rádi budeme spolupracovat i v budoucnu,”  řekl klient po akci.Během dvoudenní akce se návštěvníci zúčastnili simulovaného vzletu z virtuálního londýnského letiště Heathrow, kde se akce konala. Díky použití pohyblivé platformy kopírující pohyby letadla Boeing 737-800 a vysoce realistického VR setu, poskytl zážitek autentické prostředí pilotní kabiny. Každý let trval 7 - 10 minut, během kterých účastníci vzlétli s virtuálním letadlem, vystoupali do výšky 5000 stop a provedli nouzové přistání zpět na virtuální Heathrow, to vše pod vedením zkušeného personálu z RoarFun.Nápad na propojení zážitku s tématem konference Aviation Carbon vznikl ještě v Brně. Tým RoarFun připravil unikátní soutěž, ve které si návštěvníci vyzkoušeli jak udržitelně, efektivně a bezpečně používat letecké palivo. Během konference si každý návštěvník v rámci soutěže vyzkoušel při vzletu s letadlem dosáhnout určité výšky s co nejmenším množstvím paliva. Po dosažení určité výšky se množství spotřebovaného virtuálního paliva zaznamenalo a výsledek se zobrazil na výsledkové obrazovce virtuální soutěže RoarFun® Grant Pilot. Po vyhodnocení soutěže získal nejlepší účastník velkou cenu v podobě prémiových sluchátek s funkcí potlačení hluku.“Jsme nadšeni, že jsme mohli podpořit jednoho z klíčových účastníků konference a obohatit jeho prezentaci o náš VR pohyblivý letecký simulátor,” řekl Lukáš Skalka - technologický specialista RoarFun. “Naším cílem je vytvářet nezapomenutelné působivé zážitky, které nejen zaujmou publikum, ale také rozšíří sdělení a hodnoty našich klientů.”Tato spolupráce ukázala, jak společnost RoarFun zkombinovala nové technologie leteckého simulátoru, VR a integraci značky klienta. Řešení bylo vytvořeno na míru a zvýšilo návštěvnost stánku klienta na prestižní akci. Virtuální letecký zážitek unikátně spojil zábavu se vzděláváním, čímž pomohl účastníkům přitáhnout značnou pozornost ke stánku a vyniknout v konkurenčním prostředí.Pro více informací o pronájmu pohyblivých leteckých a závodních simulátorů, VR, řešení virtuálního marketingu a inovativního eventového servisu, navštivte webové stránky RoarFun™: https://roarfun.cz/Zdroj: RoarFunČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-03-16 16:00:02

Datum Google I/O konference oznámeno. Na kdy ji Google letos plánuje?

Google nedávno oznámil datum své letošní I/O konference  I/O konference je jedna z nejdůležitějších událostí Googlu Datum jste si mohli již dříve vyluštit Google I/O konference je každoroční event určený primárně pro vývojáře. Z mnoha důvodů je však zajímavý i pro širokou veřejnost. Společnost zde totiž představuje nové služby či HW produkty. A často také […] Celý článek si můžete přečíst na Datum Google I/O konference oznámeno. Na kdy ji Google letos plánuje?

Čas načtení: 2024-05-06 06:00:00

Ředitelka Evropské asociace technického konopí Lorenza Romanese: Konference v Praze bude přelomová

V uplynulých 27 letech se Evropská asociace technického konopí (EIHA) věnovala obhajobě konopného odvětví v EU. Sídlí v Bruselu a zprostředkovává kontakt s klíčovými činiteli, jako jsou Komise, Evropský parlamentu a Rada EU, s cílem dosáhnout příznivého regulačního prostředí pro konopí a jeho deriváty. Letos se poprvé v historii bude konat výroční konference jinde než v sídle EIHA, a navíc k ní přibude ještě veletrh! Kdy a proč jste kandidovala na pozici výkonné ředitelky EIHA?  Do funkce jsem oficiálně nastoupil 2. února 2019, ačkoli jsem se na činnosti EIHA začal podílet již v roce 2018, zejména během otevřených diskusí kolem společné zemědělské politiky (SZP) v Parlamentu EU. Toto období představovalo významnou příležitost k navrhování zásadních změn, zejména k prosazování obnovení hladiny THC v průmyslovém konopí na poli na 0,3 % pro dceřiné společnosti EU pro zemědělce – čehož jsme nakonec dosáhli. Ať už jste farmář, zpracovatel, prodejce nebo konzultant, diskuse a možnosti navazování kontaktů, které konference nabízí, jsou neocenitelné. K mému rozhodnutí připojit se k EIHA mě vedla především pevná víra v potenciál konopí hrát klíčovou roli při dekarbonizaci různých průmyslových odvětví a jeho schopnost přispívat k ochraně životního prostředí.  Proč je Praha ideálním místem pro konání 21. výroční konference EIHA a přidruženého veletrhu?  Praha je výjimečné místo z několika pádných důvodů. Kromě nepopiratelného půvabu města nabízí strategické zázemí vzhledem k probíhající regulační dynamice a diskusím kolem konopí v rámci země. ... The post Ředitelka Evropské asociace technického konopí Lorenza Romanese: Konference v Praze bude přelomová appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-05-16 11:16:00

Do Prahy míří zakladatel blockchainu Ethereum Vitalik Buterin. ETHPrague bude hledat cesty k solarpunkové budoucnosti

Praha 16. května 2024 (PROTEXT) - Mezinárodní konference a hackathon ETHPrague se chystá na 3. ročník, který se bude konat od 31. května do 2. června 2024 v prostorách Holešovické tržnice. Nabídne řadu přednášek světových osobností z různých oborů a lákavé finanční odměny pro nejlepší hackery.ETHPrague 2024 si klade za hlavní cíl najít smysluplné spojení decentralizované platformy Ethereum s vizemi Solarpunku, hnutí za udržitelnou a spravedlivou budoucnost. Účastníci konference i hackathonu budou společně hledat inovativní řešení pro ekologickou udržitelnost a sociální spravedlnost a zároveň zkoumat, jak mohou decentralizované technologie sloužit jako mocné nástroje k posílení postavení jednotlivců a komunit v dnešním světě.Konference nabídne desítky přednášek akademiků a odborníků z oborů jako je udržitelnost, urbanismus, fintech, sociální vědy a mnoho dalších v anglickém jazyce. Svou účast potvrdil zakladatel Etherea Vitalik Buterin. Německý vědec a profesor Martin Warnke v panelu nazvaném „The Social Credit System in the People's Republic of China. Origins, Plans, and the State of Affairs” rozebere sociální kreditní systémy v Číně. Velkým obohacením letošního ročníku bude přednáška doktorky Hyun-Joo Lim (Bournemouth University), která se dlouhodobě zabývá tématem lidských práv v Severní Koreji. Diskutovat bude o výzvách pro vytvoření udržitelné a humánní budoucnosti Severní Koreje.Martina Bauerová z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy se ve svém příspěvku/diskusi „Public space and City greenery” bude zabývat smysluplným přístupem k rozvoji veřejných prostranství a zeleně v městech. Na své si přijdou také technologičtí nadšenci a hackeři, kteří mohou načerpat inspiraci od zvučných jmen krypto komunity.„ETHPrague nehledá další rychlé zbohatnutí ani převratné aplikace DeFi. Namísto toho se zaměřuje na budoucnost Etherea a potenciální koncepty nebo aplikace, které ještě neexistují. Dlouhodobě usilujeme o to, aby ETHPrague byla platformou, kde se potkávají různé obory a vědní disciplíny pro vytvoření udržitelných konceptů a nápadů, které pomohou měnit současný svět k lepšímu,” uvedl Dan Ligocký, kreativní producent ze společnosti Duct Tape, která ETHPrague organizuje.Již tradiční hackathon nabídne účastníkům z celého světa možnost prezentovat jejich nápady a aplikace na platformě Ethereum, ale i takové, které blockchain vůbec nevyužívají. Nejlepší hackeři mohou pro realizaci svých nápadů získat finanční odměny z „price poolu” v celkové hodnotě přesahující 1,5 milionu korun.Hackathon je zaměřený na tvorbu projektů v oblastech kolaborativního a decentralizovaného přístupu, podpory udržitelnosti a open source, odolnosti proti cenzuře. Účastníci budou usilovat o propojení řešeného problému s širším ekosystémem a podporou chytrých systémů, které splňují rostoucí lidské potřeby s minimálním ekologickým dopadem.Realizaci konference významně pomáhají i sponzoři. Ke sponzoringu vedla přední technologické firmy jako Starkware, PWN, Polkadot, The Graph, Ethereum Foundation a Uniswap Foundation potřeba řešit aktuální technologické výzvy a posilovat vzdělávání v oblasti blockchainu a dalších inovativních technologiích. Zvláštní poděkování patří společnosti WIA, která zajišťuje konektivitu ke spolehlivému a extra rychlému internetovému připojení, což je zásadní pro bezproblémový chod hackathonu. Konference je také podporována prestižními českými vysokými školami, včetně Vysoké školy ekonomické v Praze (VŠE).Pro více informací navštivte ETHPrague.comZdroj: Punchline ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-05-27 10:23:00

Konference Unicorn University Open: Blízká budoucnost podnikových systémů

Praha 27. května 2024 (PROTEXT) - Konference nazvaná NextGen Enterprises: Budoucnost podnikových systémů je dalším online setkáním pořádaným Unicorn Vysokou školou. Tato akce se bude konat 30. května od 09:30 a je určena nejen manažerům a majitelům firem, ale i široké veřejnosti se zájmem o nové technologie. "Na konferenci se dozvíte, jak AI změnila využívání podnikových systémů, jaké jsou další vývojové trendy a kam se bude tato oblast v nejbližší době ubírat," láká na konferenci Jan Čadil, rektor vysoké školy.Manažeři již v současnosti dobře vědí, že implementace kvalitního podnikového systému je klíčová pro úspěch každé firmy. "Díky jasně definovaným procesům a postupům dochází ke zlepšení kvality produktů a služeb, zvyšuje se efektivita zaměstnanců a snižují se náklady. Podnik také lépe splňuje regulační požadavky a získává konkurenční výhodu, což přispívá k jeho dlouhodobému úspěchu na trhu," vysvětluje David Hartman, moderátor Unicorn University Open.Hlavním cílem chystané konference je představení inovativních řešení v oblasti podnikových informačních systémů. "Díky řečníkům, kteří patří ke špičkám ve svých oborech, účastníci získají přehled o nejnovějších produktech a službách v této oblasti. Konference také nabídne prezentaci aktuálních trendů, využití umělé inteligence a ERP systémů, což jsou softwarové aplikace používané pro správu a automatizaci řady obchodních funkcí a procesů," jmenuje Hartman a dodává, že seminář by měl zároveň upozornit na zásadní význam digitálního vzdělávání, které je nezbytné pro neustálý rozvoj dovedností v dynamicky se vyvíjejícím světě technologií.Pozvaní řečníci:Peter Valuš (Azure Application & Innovation Specialist, Microsoft) – Zodpovídá za Aplikační Modernizaci, GitHub Copilot, DevOps a integrační nástroje Microsoftu pro klíčové klienty v Česku a na Slovensku.David Kimr (CTO, Unicorn) – Jako člen představenstva společnosti Unicorn s více než 25 lety praxe prošel pozicemi od vývojáře po softwarového architekta a projektového manažera až po ředitele vývoje. V současnosti působí jako Chief Technology Officer.Luděk Šafář (Head of Customer Advisory Central Europe, SAS) - Je vedoucím týmu Customer Advisory ve společnosti SAS Institute pro střední Evropu s více než 15 lety zkušeností v IT sektoru. Jeho hlavním úkolem je plnit očekávání klientů, kteří chtějí využívat umělou inteligenci, datovou analytiku a rozhodování založené na datech.Jana Adamová (Managing Director, Unicorn Top Gun Academy) - Od roku 2013 působí v Unicornu, kde začínala jako koordinátorka vzdělávacích aktivit. Nyní se jako manažerka v Unicorn Top Gun Academy zaměřuje na systematické vzdělávání spolupracovníků.Jakub Haláček (Managing Director, Unicorn Publishing) - Přes 10 let se věnuje digitálním nástrojům a trendům ve vzdělávání. Od roku 2021 je ředitelem výroby digitálních vzdělávacích materiálů v Unicornu.Konference bude probíhat online v češtině a zároveň bude simultánně překládána do angličtiny. Zaregistrovat se na ni zdarma můžete na webových stránkách akce.Hlavními partnery konference jsou společnosti Unicorn, Microsoft, SAS, SAP, Plus4U, Unicorn Publishing a edice online vzdělávacích materiálů pro děti Red Monster.Unicorn Vysoká škola je renomovaná soukromá instituce nabízející vysokoškolské vzdělání v oblasti informačních technologií, byznysu a datové analýzy. Soustředí se na systematické vzdělávání odborníků v akreditovaných bakalářských a magisterských programech s cílem maximalizace konkurenční výhody pro jejich budoucí uplatnění. Promyšlený vzdělávací systém řádně shrnuje a předává vyvážený komplex znalostí složený ze standardů dobré odvětvové praxe, aplikované výzkumné činnosti, korporátního přístupu a partnerské spolupráce s oborovými leadery. Zdroj: PP PartnersČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.   

Čas načtení: 2024-06-07 14:47:00

Budoucnost podnikových systémů: Integrace umělé inteligence bude nezbytná

Praha 7. června 2024 (PROTEXT) - Unicorn Vysoká škola ve čtvrtek 30. května pořádala další ze série tradičních online konferencí Unicorn University Open, tentokrát na téma budoucnosti enterprise systémů, neboli velkých systémů, které integrují různé komponenty do funkčního celku. „Studie ukazují, že AI naši práci nenahradí, ale lidé, kteří ji umí efektivně využívat, nahradí pracovníky minulosti. Budoucnost podnikových systémů spočívá v integraci prvků AI pro využití v praxi, což zvýší produktivitu zaměstnanců,“ řekl na úvod Martin Filo, ředitel cloudové divize Unicornu a zároveň jeden z moderátorů konference.Konference, která k online streamu přilákala stovky odborníků, studentů a nadšenců z oblasti informačních technologií a podnikových systémů, byla rozdělena do několika tematických bloků, v nichž vystoupili experti z předních technologických společností, jako jsou SAP, Microsoft, SAS nebo pořádající Unicorn. Každý blok se zaměřil na specifické aspekty podnikových systémů a jejich budoucnost s ohledem na integraci umělé inteligence (AI).Digitální stavebnice pro digitální dvojče firmyDavid Kimr, člen představenstva společnosti Unicorn a také její technický ředitel, na úvod prezentace zdůraznil zásadní roli digitálních dvojčat a jejich podpory informačními systémy v moderním podnikání. „Metodika uuP definuje 12 procesů, které pokrývají vše, co pro své fungování organizace potřebuje, a které jsou rozděleny do pěti hlavních oblastí – strategie, marketing, prodej, produkce a dlouhodobá péče o zákazníky – a sedmi podpůrných,“ uvedl Kimr a upozornil, že toto komplexní pokrytí procesů je nezbytné pro efektivní fungování organizace a její růst.Kimr rovněž představil tři hlavní přístupy k vytváření digitálního dvojčete. „Existují velké enterprise systémy, které podporují všechny procesy, malé nezávislé aplikace a online služby, které podporují specifické části procesů, a kombinace obou přístupů pomocí stavebnice,“ vysvětlil. Tento flexibilní přístup podle něj umožňuje organizacím přizpůsobit si systém podle svých konkrétních potřeb a optimalizovat náklady i efektivitu. David Kimr společně s Milošem Vodrážkou, manažerem Product Hubu společnosti Unicorn, pak divákům konference ukázali, jak je možné vytvářet digitální dvojčata procesů, aktivit či organizační jednotky nebo projektu pomocí komponent digitální stavebnice.David Kimr během své přednášky zdůraznil stěžejní produkt Unicornu –Business Territory, který slouží jako podnikový informační systém a je dostupný online v rámci služby Plus4U.net. „Tento systém umožňuje organizacím vytvářet své digitální dvojče pomocí aplikačního katalogu, který nabízí různé funkčnosti a lze jej ovládat jak psanou, tak mluvenou konverzací, čímž se zjednodušuje a zpřehledňuje práce v podnikovém informačním systému,“ dodal.Dalším důležitým aspektem, který Kimr zmínil, je role umělé inteligence v automatizaci a zefektivnění procesů. „Umělá inteligence hraje klíčovou roli v automatizaci procesů a zajišťování efektivity,“ řekl. Toto umožňuje organizacím nejen zjednodušit správu úkolů, ale také například provádět komplexní finanční analýzy nebo predikovat vhodné obchodní modely, což přispívá k lepšímu rozhodování a celkové konkurenceschopnosti.AI může výrazně zlepšit rozhodovací procesyPetr Valuš, Azure Application & Innovation Specialist společnosti Microsoft, na konferenci promluvil o významu kybernetické bezpečnosti v moderním podnikání a o nových trendech a technologiích v této oblasti. Zdůraznil roli prevence a rychlé reakce na kybernetické hrozby pro ochranu firemních dat a systémů. Představil také konkrétní příklady úspěšných implementací bezpečnostních opatření v různých organizacích.Michal Sůva, zástupce společnosti SAP Česká republika, ve své přednášce mluvil o budoucnosti ERP systémů v kontextu cloudových řešení a umělé inteligence. Zdůraznil, že SAP se již více než 50 let zaměřuje na optimalizaci podnikových procesů a integraci inovativních technologií. Představil novinky v oblasti cloudových ERP systémů a ukázal, jak SAP integruje AI do svých produktů. „Naše nová řešení SAP Joule přinášejí generativní AI přímo do podnikových procesů, což našim zákazníkům umožňuje dosáhnout nové úrovně efektivity a produktivity,“ zmínil Sůva. Stručně také připomněl historii společnosti a klíčové milníky, jako je zavedení SAP S/4 HANA a in-memory databáze, která umožňuje rychlejší zpracování dat. Představil i konkrétní příklady z Česka, včetně úspěšné implementace cloudového řešení u společností GasNet a Draslovka.Konference pokračovala přednáškou na téma superstruktura a datová integrace, kterou prezentoval Luděk Šafář, zástupce společnosti SAS. Zaměřil se na to, jak integrace AI a pokročilé analytiky může zlepšit výkonnost ERP systémů. Upozornil na rychlý vývoj AI a jeho dopad na podnikové systémy a také zmínil, že AI může výrazně zlepšit rozhodovací procesy v podnicích. „Integrace umělé inteligence a pokročilé analytiky do ERP systémů může transformovat způsob, jakým podniky rozhodují a operují,“ konstatoval Šafář. Mluvil také o výhodách a rizicích použití velkých jazykových modelů, jako je ChatGPT, v podnikových aplikacích.Kateřina Vašková, zástupkyně společnosti Microsoft, se ve své přednášce zaměřila na modernizaci ERP systémů prostřednictvím Dynamics 365. Zdůraznila, jak cloudová řešení mohou zajistit flexibilitu a škálovatelnost podnikových systémů. „Systém Dynamics 365 a naše Power Platform přinášejí firmám možnosti rychle reagovat na měnící se tržní podmínky a zefektivnit jejich podnikové procesy pomocí AI,“ podotkla Vašková. Současně představila možnosti, které Microsoft Power Platform nabízí pro tvorbu aplikací a automatizaci procesů v oblasti financí, marketingu a řízení dodavatelských řetězců pomocí AI.Vzdělávání zaměstnanců moderními technologiemiKonferenci zakončili Jana Adamová a Jakub Haláček z Unicorn Vysoké školy, kteří představili jejich přístup k digitálnímu vzdělávání a integraci AI do vzdělávacích procesů. Jana Adamová, výkonná ředitelka Unicorn Top Gun Academy, vysvětlila, jak Unicorn prostřednictvím své akademie, která se zaměřuje na kontinuální vzdělávání a využívá k tomu moderní technologie, systematicky vzdělává své spolupracovníky. „Koncepční vzdělávání je klíčové pro úspěch každé společnosti, a proto se v Unicornu zaměřujeme na digitální nástroje, které podporují efektivní a kontinuální vzdělávání našich spolupracovníků,“ poznamenala Adamová. Její kolega Jakub Haláček, výkonný ředitel Unicorn Publishing, na ni navázal praktickými ukázkami, jak mohou zaměstnanci využívat AI a digitální nástroje při svém vzdělávání. „Využívání umělé inteligence ve vzdělávání nám umožňuje poskytovat našim spolupracovníkům relevantní a aktuální znalosti, což výrazně zvyšuje jejich produktivitu a kompetence,“ uzavřel Haláček konferenci o budoucnosti Enterprise systémů, kterou si již nyní můžete pustit na oficiálním YouTube kanále školy.Unicorn Vysoká škola plánuje pokračovat v pořádání dalších ročníků konference Unicorn University Open, aby i nadále poskytovala platformu pro sdílení nejnovějších poznatků a trendů v oblasti moderních technologií, kyberbezpečnosti, elektromobility, energetiky a ostatních témat.Unicorn Vysoká škola je renomovaná soukromá vysoká škola, která nabízí kvalitní vysokoškolské vzdělání v oblasti informačních technologií, byznysu a datové analýzy. Soustředí se na systematické vzdělávání odborníků v akreditovaných bakalářských a magisterských programech s cílem maximalizace konkurenční výhody pro jejich budoucí uplatnění. Promyšlený vzdělávací systém řádně shrnuje a předává vyvážený komplex znalostí složený ze standardů dobré odvětvové praxe, aplikované výzkumné činnosti, korporátního přístupu a partnerské spolupráce s oborovými leadery. Zdroj: PP Partners  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-08-02 05:21:00

Pozvánka na ICBC konferenci do Slovinska

Největší světová konference věnovaná výhradně vědeckým poznatkům a technologiím v oblasti konopí se vrací do Slovinska. Mezinárodní konference ICBC: Science & Technology se bude konat 13. září v nádherném Bledu! Nadcházející konference je první významnou konopnou akcí, která se ve Slovinsku koná po červnovém konopném referendu. V něm většina slovinských voličů na otázku: „Měla by Slovinská republika povolit pěstování a držení konopí pro omezené osobní použití na svém území?“ odpověděla : „Ano“. Stejně tak podpořili Slovinci Místo, kde se tvoří historie Konopí a s ním spojené vědecké úsilí a moderní technologie jsou nesmírně široké oblasti, které zahrnují ekologickou rekultivaci, biologii, zemědělství, chemii a řadu dalších vědních oborů. Slovinská konference je nejnovějším přírůstkem do série International Cannabis Business Conference (ICBC) a na již druhém ročníku se znovu představí jak renomovaní odborníci z celého světa, tak místní badatelé, akademici i politici. S tím, jak v posledních letech roste mezinárodní konopný sektor, stoupá i poptávka po výzkumu a jeho aplikacích do praxe. Slovinsko má jako zavedený hráč v oblasti výzkumu a vývoje jedinečnou příležitost stát se konopným tygrem a k tomu může dopomoci i konference v Bledu. „V současné době prožívá konopí vědeckou a technologickou revoluci. Díky postupnému ukončování prohibice je možné provádět více výzkumů než kdykoli předtím, zejména v Evropě,“ vysvětluje Alex Rogers, spoluzakladatel a generální ředitel ICBC. S networkingem k pokroku „Vzhledem k tomu, co všechno se dnes v konopí odehrává, je ... The post Pozvánka na ICBC konferenci do Slovinska appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-10-03 09:30:06

Globální technologická konference pro studenty Future Port Youth míří opět do Prahy. Přiveze řečníky ze Spotify i Stanfordu

Inspirovat, otevřít nové obzory a ukázat mladým lidem, jak mohou technologie využít k pozitivnímu dopadu na svět kolem sebe, přijede do Prahy desítka českých i zahraničních lídrů a expertů ve svém oboru. Vystoupí na již čtvrtém ročníku globální technologické konference pro studenty Future Port Youth, která se bude konat 14. listopadu v multižánrovém kulturním prostoru Nová Spirála. Zatímco na místo konání dorazí až 800 návštěvníků, tedy více než čtyřnásobek oproti předchozím ročníkům, další tisíce studentů z Evropy, Afriky a Asie budou přednášky sledovat online ve školách se svými učiteli v průběhu vyučování. Pouze v loňském roce se k akci registrovalo přes 5000 studentů z 32 zemí. Přečtěte si celý článek Globální technologická konference pro studenty Future Port Youth míří opět do Prahy. Přiveze řečníky ze Spotify i Stanfordu

Čas načtení: 2024-02-21 06:00:00

Pozvánka na ICBC konferenci do Barcelony

Španělská Barcelona se chystá na další ročník prestižní B2B akce International Cannabis Business Conference (ICBC), která se bude konat 14. března 2024. Barcelona je proslulá svou konopnou komunitou a jedinečnými zkušenostmi spotřebitelů a díky své bohaté historii a kultuře v oblasti konopí je ideálním místem pro konání této mezinárodní akce. Konference, na níž se očekává více než 1 000 účastníků z více než 40 zemí, nabídne jedinečnou platformu pro vedoucí pracovníky v oblasti konopí, podnikatele a investory, kteří budou moci prezentovat své nápady a produkty na globální scéně. Kompletní rozpis řečníků naleznete zde. Networking i vyhlášená afterparty Konference ICBC v Barceloně v roce 2024 je více než jen veletrh; je to zásadní příležitost pro zúčastněné strany v tomto odvětví, jak získat konkurenční výhodu na rozvíjejícím se trhu s konopím. Akce slibuje zprostředkování neocenitelných příležitostí k navazování kontaktů a propojení vedoucích představitelů z desítek zemí v prostředí, které podporuje spolupráci a inovace. Srdcem konference je historická budova L’Auditori de Cornellà, kde se budou konat hlavní akce. Afterparty, která má být vrcholem konference, se bude konat v prestižním hotelu Arts Barcelona a nabídne účastníkům možnost odpočinku a navázání kontaktů v neformálnějším prostředí. Španělský konopný průmysl bude mít v roce 2024 hodnotu 238,5 milionu eur. Podle analýzy společnosti Euromonitor International se odhaduje, že španělský konopný průmysl bude mít v roce 2024 hodnotu 238,5 milionu eur. Společnost Euromonitor odhaduje, že ... The post Pozvánka na ICBC konferenci do Barcelony appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-03-06 09:00:00

Největší konference na téma směrnice NIS 2 a kybernetické bezpečnosti chystá 5. pokračování

 Praha 6. března 2024 (PROTEXT) - Ve středu 18. září se uskuteční již 5. pokračování největší online konference o kyberbezpečnosti v ČR a SR “Směrnice NIS 2 a nová legislativa: Procesy, nástroje a technologie”. Tématem bude opět nová evropská směrnice a její praktické dopady i řešení. Na konferenci vystoupí přední odborníci na kybernetickou bezpečnost a chystanou regulaci. Akce je zdarma s otevřenou registrací.Nová směrnice a zákon pro povinné zavedení kybernetické bezpečnostiEvropská směrnice NIS 2 určuje nová pravidla pro řešení kybernetické bezpečnosti uvnitř organizací. Směrnice je navržena tak, aby bylo zajištěno komplexní pokrytí všech odvětví a služeb, které mají zásadní význam pro klíčové společenské a hospodářské činnosti.Tuto směrnici bude muset splnit více než 6.000 českých a 3.000 slovenských organizací. Přitom pokuta za nedodržení směrnice může být až 10.000.000 €, nebo 2 % z celkového ročního obratu společnosti.Tuto směrnici aktuálně transponuje Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) do podoby nového Zákona o kybernetické bezpečnosti a souvisejících prováděcích vyhlášek.Hlavní témata konference NIS 2, 18. září 2024● Aktuální stav nového zákona a prováděcích vyhlášek● Praktické řešení NIS 2 z pohledu interních procesů● Správný postup implementace kybernetické bezpečnosti● Zavádění digitální identity zaměstnanců a šifrování● Ochrana proti ransomware útokům a jejich řešení● Bezpečná práce s dokumenty, zálohování a bezpečnost dat● Fyzická bezpečnost organizacíNejvětší tuzemská akce zaměřená na kybernetickou bezpečnostSérie virtuálních konferencí, organizovaných společností ProID/Monet+, si za 3 roky existence získala mimořádnou oblibu u IT manažerů ze všech segmentů. Kombinuje totiž otevřený formát s komfortem shlédnutí odkudkoliv a možností stáhnutí veškerých podkladů. To vše s bezplatnou registrací. Není tedy divu, že se na 4 předchozí akce zaregistrovalo přes 10.000 diváků. To z ní činí největší akci věnovanou kybernetické bezpečnosti v Česku i na Slovensku. Další tisíce registrací získaly tematické konference, organizované pod hlavičkou ProID (www.proid.cz).Organizační informace● Virtuální konference Směrnice NIS 2 se koná ve středu 18. září 2024 od 9:00 do 12:30.● Akce proběhne formou živého online streamu.● Registrace i účast je zdarma.● Registrace je dostupná na webu WWW.NIS2.TECH.● Na konci akce bude vylosován ze všech účastníků výherce RC modelu Buggy 4x4.● Konferenci organizuje Ivo Vrána, ProID/Monet+ (kontakt pro média a dotazy) - https://www.linkedin.com/in/ivovrana/Využijte tuto výjimečnou příležitost a zaregistrujte se včas.Fotografie a grafické materiály k tiskové zprávě najdete zde.Více o platformě ProIDProID je modulární platforma zaměřená na bezpečnou digitální identitu zaměstnanců i technických celků (Workforce Identity). Jednotlivé nástroje a uživatelské metody slouží především k bezpečné, dvoufaktorové autentizaci do počítačů, firemních systémů a cloudů a elektronickému podpisu. O technologické celky se starají moduly pro komplexní správu digitálních certifikátů a veřejných klíčů (PKI). Naše nástroje chrání již více než 180 000 uživatelů ve všech oborech. Produkty ProID vyvíjí společnost MONET+, která je zavedenou českou firmou s více než 25 lety zkušeností v oblasti bezpečné digitální identity a plateb. Více se dozvíte na www.proid.cz. ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-03-26 06:00:00

ICBC Berlín: Největší evropská konopná B2B konference se blíží!

Německo před pár dny zlegalizovalo samopěstování a konopné kluby s platností od 1. dubna 2024. Tato historická změna politiky znamená začátek nové éry konopného průmyslu v Evropě. Načasování pro návrat Mezinárodní konference o konopí (ICBC) do Berlína, která se koná 16.-17. dubna v ikonickém hotelu Estrel Berlin, zkrátka nemůže být vhodnější.  ICBC Berlin je vlajkovou lodí série B2B konferencí a veletrhu konaných v Evropě a Severní Americe. Kromě této B2B akce budeme 15. dubna v Berlíně spolupořádat také Talman Global Investment Forum. Vznikající legální konopný průmysl se stává celosvětovým fenoménem, neboť více zemí než kdy dříve modernizovalo svou politiku v oblasti konopí, aby umožnily legální výzkum a obchod. Toto rozšíření politických reforem zase vytvořilo obrovský potenciál na mezinárodní úrovni pro podnikatele, investory a poskytovatele služeb v konopném průmyslu. Obrovský potenciál Společnost Euromonitor International odhaduje, že rozvíjející se celosvětový konopný průmysl má v současné době hodnotu 51,4 miliardy eur a v roce 2025 by měla tato hodnota dosáhnout 60 miliard eur. Hodnota konopného průmyslu v Německu se v současnosti odhaduje na téměř 1,2 miliardy eur. S legalizací na obzoru se toto číslo v příštích letech pravděpodobně výrazně zvýší. Legální průmysl již nefunguje v regionálních silách a hlavní výzvou, které v současné době čelí nově vznikající mezinárodní konopný průmysl, je obtížnost efektivního navazování kontaktů s lidmi z celého světa. Konference International Cannabis Business Conference a Talman Global Investment Forum v Berlíně jsou ... The post ICBC Berlín: Největší evropská konopná B2B konference se blíží! appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-03-26 18:20:36

Víme, kdy Apple představí iOS 18: konference WWDC24 proběhne 10. června

Apple oznámil, kdy představí nové iOS 18 a další velké aktualizace Věhlasná konference WWDC se letos odehraje 10. června Apple dnes s dostatečným předstihem oficiálně oznámil, že 10. června 2024 začne výroční vývojářská konference Worldwide Developers Conference (WWDC), tentokrát s číslovkou 24. Akce pro vývojáře bude probíhat celých 5 dní a Apple si jako již tradičně vezme na samotném začátku slovo, aby oznámil softwarové novinky, na kterých doposud pracoval. Přečtěte si celý článek Víme, kdy Apple představí iOS 18: konference WWDC24 proběhne 10. června

Čas načtení: 2024-05-27 14:58:33

Konference uživatelů Ansys 2024

Tech­Soft En­gi­nee­ring po­řá­dá ve dnech 29. – 31. květ­na Kon­fe­ren­ci uži­va­te­lů Ansys 2024 ve Vi­nař­ství U Kap­lič­ky v Za­je­čí. Kon­fe­ren­ce je shle­dá­ní uži­va­te­lů a pří­z­niv­ců soft­wa­ru Ansys z České a Slo­ven­ské re­pub­li­ky. Cel­kem tří­den­ní pro­gram je na­pl­něn jak tech­nic­kým, tak i spo­le­čen­ským pro­gra­mem. Uži­va­te­lé mají mož­nost zde pre­zen­to­vat svoje pro­jek­ty a zjis­tit, jak lépe vy­u­ží­vat soft­ware Ansys pro zlep­še­ní a zrych­le­ní své práce.

Čas načtení: 2024-06-04 12:17:00

Eviden zve programátory a vývojáře na konferenci PragVue

Praha 4. června 2024 (PROTEXT) - Akce představí javascriptový framework Vue.js z různých pohledů i v případových studiíchV úterý 17. září 2024 se v Praze v prostorech Cinema City – Nový Smíchov uskuteční celodenní konference PragVue zaměřená na javascriptový framework Vue.js. Konferenci pořádá společnost Eviden a jejím cílem je prezentovat Vue.js jako moderní a flexibilní programátorský nástroj. Zváni jsou vývojáři, programátoři a všichni, co se zajímají o JavaScript a podobné technologie.„Přestože je Vue.js méně používaným frontendovým řešením než dominantní React, vidíme v něm velký potenciál z hlediska flexibility. Oproti starším nástrojům přináší řadu inovativních řešení, dá se využít pro drobné úpravy i komplexní aplikace. Díky své jednoduchosti je navíc vhodný i pro programátorské nováčky. To vše chceme na konferenci ukázat zájemcům z řad začínajících i pokročilých vývojářů. Chystáme pro ně příjemné přátelské setkání, kde se dozví něco nového a zároveň se potkají s odborníky z praxe, třeba i u dobrého jídla a pití,“ shrnuje Alois Sečkár, iniciátor a pořadatel konference ze společnosti Eviden.Mezi mluvčími konference jsou například Daniel Roe, vedoucí core týmu nástroje Nuxt, webový inženýr a konzultant Alexander Lichter, ambasador Vue.js komunity Konstantin Bifert nebo Alois Sečkár, vývojář ze společnosti Eviden. Konference PragVue proběhne v angličtině a zúčastní se jí tak i zájemci ze zahraničí.Program z různých úhlů pohledu představí svět Vue.js. Ukáže mimo jiné jednoduchost, díky které je možné vytvořit a zprovoznit funkční aplikaci v pouhých 15 minutách. Dále nabídne náhled do navazujícího ekosystému nástrojů a knihoven, včetně nadstavby Nuxt, díky které lze spojit vývoj frontendu a backendu do jednoho projektu. Účastníci se mohou těšit i na demoverze projektů a inspirativní případové studie.Early bird cena vstupného do konce června 2024 je 149 € (cca 3 700 Kč), poté budou vstupenky k dostání za 179 € (cca 4 430 Kč). Registrace probíhají na webu www.pragvue.com. Kapacita je omezena na 300 lidí.Základní informace:PragVue17. září 2024 9:00-16:00Cinema City – Nový Smíchov, PrahaVstupné: 149 € do konce června / 179 € od začátku července (občerstvení v ceně)Více na: www.pragvue.com Zdroj: Madison Public Affairs  

Čas načtení: 2024-06-04 15:22:59

Zaostřeno na inovace, kreativitu, AI a přístupnost. Konference WebExpo opět zaplnila Palác Lucerna

V sálech pražské Lucerny vystoupilo 91 mezinárodních špičkových expertů ze světa technologií. Kromě přednášek, praktických workshopů, diskuzí a konzultací s mentory, byly připraveny také různé aktivity pro děti – pro ty nejmenší dětský koutek, pro starší praktické workshopy, kde si mohly osahat například základy programování, vyzkoušet 3D tisk a práci s generativními AI nástroji. Přečtěte si celý článek Zaostřeno na inovace, kreativitu, AI a přístupnost. Konference WebExpo opět zaplnila Palác Lucerna