Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-08-27 05:20:18

Češi chodí do divadla kvůli přátelům a rodině

Divadlo je pro Čechy především společenskou záležitostí. Hlavní motivací pro návštěvu divadelního představení je především touha strávit čas s rodinou a přáteli. Vyplývá to z průběžných výsledků výzkumného projektu ASSET (Audience Segmentation System in European Theatres), který srovnává pět evropských metropolí. Průzkum realizovaný v Praze, Záhřebu, Vídni, Sofii a Helsinkách se zaměřil jak na běžné sociodemografické údaje týkající se například věku a genderu diváků, ale také na chování a preference evropského divadelního publika. Z pětice zkoumaných metropolí se publikum pražských divadel pohybuje na úrovni evropského průměru genderové (74 procent žen) i věkové skladby (43 let). V tomto ohledu se naopak vymyká Finsko, kde až 83 procent divadelního publika tvoří ženy, a Rakousko, které má i kvůli výběru zapojených divadel nejmladší publikum. Česká republika je s nejvyšším podílem publika z mimopražských regionů naopak absolutním lídrem v cestování za divadlem do metropole. „Čeští, finští a rakouští diváci dají při výběru představení nejvíce na osobní doporučení. Zajímavým rysem pražského publika je minimum informací vyhledávaných předem ke zvolenému titulu, s čímž koreluje hlavní motivace k návštěvě divadelního představení, kterou je pro české publikum především touha strávit čas s rodinou a přáteli. V tom jsou si Češi podobní s Rakušany, kteří však navíc návštěvu divadla považují za zvláštní událost v běhu každodenního života,“ říká projektová manažerka Martina Pecková Černá z Institutu umění – Divadelního ústavu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Češi se dále orientují především podle tématu inscenace a obsazení, méně již je pro ně důležitá cena vstupenky nebo autorský tým. Některé průběžné výsledky průzkumu byly překvapivé i pro další partnery projektu: například sofijské publikum si chodí do divadla především pro intelektuální stimulaci a nejvěrnější diváky má divadlo jako umění ve Finsku. Celkem zatím bylo v první fázi výzkumu letos na jaře nasbíráno 7575 odpovědí, které se sešly z 20 divadel, jež ročně dohromady obslouží na 1,8 milionu diváků. „Za Českou republiku se průzkumu účastní Národní divadlo, Studio Dva, Švandovo divadlo a Jatka78. Česká republika je zatím ve výzkumu zastoupena nejvyšším podílem odpovědí (36 procent) i prodaných vstupenek (61 procent),“ říká Michal Lázňovský, vedoucí Katedry produkce DAMU a hlavní iniciátor projektu ASSET. Další fáze výzkumu divadelního publika proběhne během Noci divadel, která proběhne 16.listopadu, a na jaře roku 2020.

Čas načtení: 2024-05-15 23:33:01

Kanadská zpravodajská služba klasifikuje odpůrce genderové ideologie LGBT jako „násilnou hrozbu“

Kanadská zpravodajská služba ve své nedávné zprávě uvedla, že Kanaďané, kteří jsou proti extrémním formám genderové LGBT ideologie, včetně těch, kteří jednoduše věří, že člověk může být pouze mužem nebo ženou, tvoří „anti-genderové hnutí“, které by podle ní mohlo v… The post Kanadská zpravodajská služba klasifikuje odpůrce genderové ideologie LGBT jako „násilnou hrozbu“ first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2020-06-22 15:42:44

Český chemik rozpuštěný a vypuštěný aneb Jak zničit padesátiletou kariéru během pár dní

Aniž by to česká média příliš zaujalo – z větších novin jsem našel jen článek a komentář na Deníku – jeden šikanózní mlýn zrovna mele našeho krajana, a to ne krajana ledajakého. Je jím jednasedmdesátiletý chemik Tomáš Hudlický. Hudlický působí v Kanadě. Jeho rodiče roku 1968 utekli před sovětskými tanky za oceán, leč sovětská mentalita nakonec starého profesora dohnala. Tomáš Hudlický se stal terčem kvůli svému článku, který chtěl vydat v německém žurnálu Angewandte Chemie (Aplikovaná chemie). Je to spíš článek názorový, jako to u nestorů oboru bývá. Článek prošel oponentním řízením (peer review) a byl určen k publikaci. Pak si ovšem někdo všiml kontroverzních pasáží a předhodil autora davu. Žurnál okamžitě článek stáhnul, takže si na jeho stránkách ani nepřečtete, o co se vlastně jednalo; našel jsem ale kopii v PDF na tchaj-wanském serveru Sci-Hub (v angličtině). Zdá se, že popravčí pasáže jsou dvě. Ta první: „V posledních dvou desetiletích obdržely mnohé skupiny “preferovaný status” (a to přes to, že je přijímáno podstatně více žen a menšin). Preference pro jednu skupinu vede nevyhnutelně k nevýhodám pro jinou. Každý kandidát by měl mít stejnou příležitost získat místo, bez ohledu na to, jak se sám identifikuje. Přijímací praxe, která sleduje rovnost výsledků, je kontraproduktivní, pokud vede k diskriminaci nejvíce kvalifikovaných kandidátů. Tato praxe také vedla k zavádění povinných „tréninků“ na téma rovného zacházení, inkluze, různorodosti a diskriminace“. (Už jenom tato pasáž se rovná těžkému rouhání, za které lze ve správných teokraciích očekávat čtvrcení a lámání kolem.) A druhá pasáž je dokonce jenom citát Michaela Polanyiho: „Předávání dovedností. Výcvik a výuka nové generace profesionálů musí probíhat v rámci správných vztahů mezi “mistry a učni”, aniž by došlo k rozředění standardů. Polanyi jmenoval dvě podmínky, za kterých k tomuto předávání dojde: za prvé, nedojde-li k předání dovedností po tři generace, jsou ztraceny navěky a za druhé, musí existovat “bezpodmínečné podřízení” učně mistrovi. To platí nejen ve vědách, ale i ve výtvarnictví, hudbě a bojových uměních.” Hm. Jako osoba značně nepoddajná a svéhlavá bych s učitelem, který vyžaduje „bezpodmínečné podřízení“, asi nikterak harmonickou dvojici nevytvořil; navíc si myslím, že se občas vyplatí zpochybňovat zajeté postupy předešlých generací. Ale reakcí duševně normálního člověka na takový odstavec by mělo být nanejvýš pousmání pod fousy, pokud ty fousy má. V případě Angewandte Chemie to pousmání nebylo. Redakce po krátkém, leč nepochybně intenzivním vyšetřování stáhla Hudlického článek, rozvázala spolupráci s oběma lidmi, kteří jej revidovali a schválili, a potrestala dva editory. Inu, chcete-li důkladný Ordnung, u Němců se nezklamete. (Pokud nejde o Stuttgart v noci nebo Kolín nad Rýnem v jiné noci, nebo, nebo…) Toto je jejich obřadná omluva v angličtině. A zde je pokračování, včetně slibů o tom, že se bude více dbát na svatou diverzitu. 16 ze 44 odborných poradců časopisu odstoupilo od spolupráce s ním. Zde je jejich dopis, který odsuzuje “rasistické a sexistické názory”, mluví o potřebě “drastické změny”, včetně zajímavé a paranoidně znějící poznámky, že “toto se nestalo náhodou”. Jestliže jsem jako teenager vyrůstající v opojně svobodných 90. letech 20. století nechápal, jak mohli lidé za Stalina a Gottwalda podepisovat dopisy volající po přísném potrestání škůdců a zrádců a doprovázené požadavky zavádět sovětské postupy, scelovat lány, jarovizovat pšenici, plnit plán výroby tužek, dostavět co nejrychleji Novou huť a rekordně rubat uhlí atd., tak teď už to chápu. Bohužel máme problém, který nepůjde snadno řešit. Jako vždy ve mně hlodají pochybnosti, do jaké míry se zase jedná o teror malé, ale agresivní skupinky. Koneckonců dalších 28 členů téhož orgánu neodstoupilo a nikde není psáno, že někdo z těch šestnácti signatářů to nepodepsal ze strachu, že by jinak byl další na řadě. Předseda Mao, jehož sochy se snad také brzy dočkáme (přeci by Lenin nezůstal sám jako kůl v plotě), tuhle situaci popisoval čínským příslovím: „Zabij kuře, abys nahnal opici strach.“ Navíc jsem narazil na tenhle článek na vědeckotechnickém portálu Americké chemické společnosti, kde autor hovoří o Hudlického článku s citelným despektem, ale komentáře vypnuté nejsou. A valná většina těch komentujících straní ne-li přímo Hudlickému, tak aspoň svobodě projevu a diskuse bez touhy likvidovat ostatní. Ejhle, ona ta akademická sféra asi zas tak jednotná nebude. U nás, jak již zmíněno, se věc moc neřeší, což je škoda. Kromě Deníku jsem našel ještě tenhle komentář na stránkách Věda a výzkum, jehož autorka Marcela Linková opatrně naráží na to, že pojem „bezpodmínečné podřízení“ by taky mohl znamenat sexuální zneužívání, ale nahlas to neřekne: „Jak si vyložit výraz unconditional submission nechám na představivosti každého z nás. Určitě to ale bude vyvolávat silné reakce u osob, které v akademickém prostředí zažívají sexuální násilí včetně sexuálního obtěžování, ponižování a znásilnění. Prevalence genderově podmíněného násilí v akademickém prostředí je velice vysoká (doporučuji právě publikovanou zprávu Stálé pracovní skupiny pro gender ve vědě a inovacích a návazný policy brief k tématu genderově podmíněného násilí), včetně českého prostředí. Možná jde pouze o nešťastnou volbu slov. V současném prostředí – kdy se kromě genderových nerovností opět dostává do popředí téma rasové a etnické diskriminace a násilí v USA i jinde ve světě – je to volba fatální. Co si pomyslet o této argumentaci, nechám na představivosti každého z vás… Mám na akademiky otázku. Co myslíte, jak dlouho vůbec v dnešní atmosféře vydrží fungovat pojem „impaktovaný časopis“? Pokud začala být meritokracie považována za projev sexismu, rasismu a institucionálního útlaku, čekal bych, že jej nahradí něco jako „sociálně impaktovaný časopis“, kterému budou přidělovány bodíky podle etnického složení přispěvatelů, a ne podle toho, jaké výsledky prezentují. Aspoň ta anglosaská sféra k tomu má notně nakročeno. (Oxfordská univerzita právě prohlásila, že bude dekolonizovat matematiku. Zní to, jako by věty a důkazy těžili pod bičem bílého muže ubozí otroci někde v dolech. A to ani nemluvíme o příšerných poměrech pod generálem Trojúhelníkem, o kterém dnes někteří bigotní jedinci tvrdí, že byl Rovnostranný, ale každý správný progresivec dobře ví, že šlo o Pravoúhlého lotra.) Zároveň ale nevidím možnost, že by na tenhle druh uvažování přistoupili akademici všude na světě. I v ČR proti tomu bude odpor. (Prorektor Univerzity Karlovy Jan Konvalinka se Hudlického zastal.) Možná je v tom i příležitost. Třeba některé ty kapacity utečou sem, tedy za předpokladu, že výbor ERAC pro gender ve vědě a inovacích nezíská přílišnou moc.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-12 11:13:25

U knihovny s Petrem Bílkem: O klimatickém hororu, recidivě dekadentní poetiky a útěku od Boha

Marek Šindelka se v nové verzi románu Chyba vrací do atmosféry ekologického zjitření, Ewald Murrer dal ve sbírce Noční četba prostor parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci a trefné rýmy Jany Štroblové ve sbírce Do nikam tendují až k lapidární aforistice.   Marek Šindelka: Chyba (Odeon 2019) Druhá verze stejnojmenného románu z roku 2008. Šindelka (1984) je z autorů, kteří jsou lechtiví na aktuální témata. Před třemi lety pojednal migraci v románu Únava materiálu, zde se vrací do atmosféry ekologického zjitření. Kriminální případ pašeráka exotických květin rozpracovává do chmurné vize klimatického hororu. Prší z příšerně zbarvených mraků a povodně pohřbívají města, což jaksi kontrastuje s přílivem řečí o suchu, jež slyšíme ze všech stran. Je ovšem pravda, že květeně metafor by se v suchu nedařilo tak, jak jsme toho svědky v Chybě. Zabijáci nejsou jen mezi lidmi, ale i orchideje dokážou své, dvojice vyšetřovatelů by mohla vyprávět. K tomu rutinní zrcadlení identit postav, abych nezapomněl na fikční triky.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula 2019) Ptám se, odkud vyvěrá tahle recidiva dekadentní poetiky. Ironický výstup na romantizující koturn, jako by prozrazoval v pozadí autorovo bolestné prožívání světa, který se hravě obejde bez poezie. Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci. Příběhy ze hřbitovů, lesů, pouští i moří jsou neseny volným veršem a vede k nim genetická linie od básní v próze ze Zápisníku pana Pinkeho. Murrer zálibně potěžkává nářadí z pokleslých šestákových spisů a je za tím cítit štítivý odstup od exhibicionismu postmoderních výlevů a stesk po svobodné hře vně stádnosti mód.   Jana Štroblová: Do nikam (Theatrum mundi 2019) Ne nadarmo a bez užitku pro svou tvorbu překládala Štroblová poémy Mariny Cvetajevové. „Poéma? Kdeže! Svět nestojí o skladbu, / když je sám rozpadlý. Řád je v něm utajen,/ legendy změněny, pravda v pochybách zakleta,/ poému nenajdeš, tohle víš opravdu;/ čteš zmatené útržky černého sukna jen,/ jakým je obestřena planeta“. Zeitdiagnose! Básnířka v zajíkavých verších promítá osobní životní bilanci na plátno této doby, exodus privátní rezonuje v exodu jedné verze světa. Rozkolísané bezpečí domova, kriminalita, migrace, všeobecný úprk bez cíle (do nikam), útěky od paměti a Boha. Kdepak rétorika, autorka v trefných rýmech tenduje až k lapidární aforistice. Blesky nečekaných souvislostí! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-26 08:09:26

Návod k použití genderového manuálu

Jedno vydavatelství si před časem vyžádalo odborné doporučení, jak užívat češtinu genderově korektně. Anonymizovaný manuál pak zaslalo pisatelce následujících pár řádků s otázkou, zda ho lze uvést do redakční praxe. Oponenturu v upravené podobě uveřejňujeme nikoliv jako polemiku (původní manuál zde neuvádíme a jeho autorství neznáme), ale spíše jako alternativu k obdobným normativně formulovaným návodům. Příspěvkem chceme též vyjádřit sympatii jazykovědcům, kteří nyní opět čelí poptávce po jednoduchých odpovědích typu „přechylovat se musí“ či „přechylovat se nesmí“. Zpravidla raději vyzývají k rozlišování různých situací či textů, v nichž týž jazykový prvek může dorozumění sloužit, anebo bránit. Začnu tím, v čem s autorkou či autorem Manuálu genderově senzitivního užívání jazyka souhlasím: citlivost ve vyjadřování všichni potřebujeme jako sůl, a tím více v české společnosti L. P. 2019. Jazyk se ve veřejném dorozumívání často zneužívá k tomu, aby zraňoval, urážel či více předstíral, než sděloval. Potřebujeme se učit citlivosti vůči menšinám (nebo umenšovaným či přehlíženým), ovšem i většinám, jednotlivcům a rovněž vůči jazyku, jímž se vyjadřujeme. Uvážíme-li, že jazyková komunikace má ještě řadu funkcí (podle Jakobsona nejméně šest), stojíme každodenně před značně komplexním zadáním: vyjadřovat se vhodně, výstižně, přiměřeně, neotřele a citlivě vůči všem, o nichž mluvíme a k nimž se obracíme. Došlo k blokádě ze strany… Jako hlavní problém manuálu vidím jakési zúžené, tunelové vidění komunikace, které se omezuje na genderovou citlivost, ale na citlivost k vyjadřování nedbá. Za exemplární považuji návrh upravit větu Aktivisté zablokovali těžební infrastrukturu, získali si i podporu sousedů na následující: Došlo k blokádě těžební infrastruktury ze strany aktivistické komunity za podpory místních. Autorka nebo autor z výběrové nelibosti vůči generickému maskulinu namísto věty s jasným podmětem a přísudkem (aktivisté zablokovali) nabízí došlo k blokádě ze strany aktivistické komunity. Zde lze připomenout jedno z šesti praktických doporučení George Orwella ze stati Politika a anglický jazyk (1946): „Pokud je možné nějaké slovo vynechat, vždycky to udělejte.“ Manuál nám nepřímo radí opak: prodlužovat texty tím, že budeme z českých slov namísto vět sestavovat slovní řetězce podle anglické gramatiky. Namísto pádových koncovek s jasným významem budeme používat předložky a šroubovat z nich konstrukce „ze strany“ a „za podpory“, vyhneme se označení podmětu (nebo z něj vytvoříme neutrum) a plnovýznamová slovesa v určitém tvaru vyměníme za náhražky typu „došlo k blokádě“. Tento příklad představuje pars pro toto uvažování o jazyce, které chce vytvářením systému vyjadřovacích tabu dosáhnout žádoucí změny myšlení, a tím i skutečnosti. Nevěřím, že touto cestou výrazně zlepšíme skutečnost. Proměna citované věty však dokládá, že si tak můžeme ztížit dorozumívání. Za jednostranný považuji v manuálu i výklad přechylování, redukovaný na příponu -ová. To však je jen jedna z mnoha přechylovacích přípon v češtině. Bohemisté dokola trpělivě vysvětlují, že všechny přípony ženských podstatných jmen umožňují jejich skloňování, a tím i zasazení do české věty, která nemá pevný slovosled, takže větné role poznáme právě podle pádových a slovesných koncovek a jejich gramatické shody či neshody. Nepřechýlením jméno ve větě strne (přestane se ohýbat) a někdy strne i jeho okolí: například v jednom článku na Aktualne.cz se v redakční poznámce vysvětluje, že Monika Pajerová je matka Emma Smetana – redakce sama se zjevně už nevyznala v tom, co se z hlediska úzce vnímané korektnosti „smí“ a „nesmí“ nejen přechylovat, ale i skloňovat. Internetová jazyková příručka obsahuje obecně dostupné sdělení, že přechylovat příjmení pocházející z cizích jazyků není povinnost – jen se to v souvislých textech spíše doporučuje a v textech heslovité povahy, například v úředních dokumentech nebo seznamech literatury, je často funkčnější podoba nepřechýlená (kéž by k tomu přihlédli i čeští zákonodárci a zákonodárkyně!). Existují četné zvláštní případy, například nepřechýlená příjmení, která lze skloňovat (končí-li kupříkladu na samohlásku -a) – pak je přechylování nadbytečné. Podstatné je vždy přání nositelky jména, úzus rodiny, subkultury, původní jazyk (přechyluje i řada jiných jazyků a je sporné přechylovat jméno již přechýlené) atd. Funkční pohled na jazyk nám dává na vybranou a vybízí nás k přemýšlení a k tomu, abychom vhodnou formu volili situačně. Redakce nakladatelství by se z praktických důvodů měla usnést na jednoduchém převažujícím postupu s tím, že vždy lze připustit odůvodněnou výjimku nebo porušení stanovené konvence z dobrých důvodů. Neboť pravidla jsou pro lidi (respektive pro jejich texty), ne lidi (a texty) pro pravidla. S dostupnými argumenty bohemistů se však manuál nevyrovnává. Přitom se vyjadřuje značně normativně (kupříkladu opakuje slovo progresivní, česky „pokrokový“ – s touto nálepkou měly humanitní vědy v Československu v druhé polovině 20. století tak neblahou zkušenost, že bychom si to v roce 2019 mohli ještě pamatovat), a přitom nepřesně – mluví například o „lingvistickém sexismu“ (což je necitlivé k lingvistkám i lingvistům; míněn byl asi jazykový sexismus). Alternativy i přednosti generického maskulina Manuál navrhuje alternativy generického maskulina. Některé z nich lze v redakční praxi obezřetně adaptovat, zvážíme-li jejich fungování nejen v ohleduplné společenské komunikaci, ale i v české větě. V souvislém textu se mi jako nejvhodnější jeví výčet („prosté uvádění osob a skupin v obou tvarech“; tedy například aktivisté a aktivistky, respektive aktivistky a aktivisté; nevýhoda: prodloužení textu) a opisy (pokud ovšem nezkomplikují sdělení či větnou stavbu, jako se to přihodilo u výchozího příkladu, v němž se namísto slovesa zablokovali nabízí došlo k blokádě). Je užitečné vědět o dalších způsobech, byť s mnohem omezenějším užitím: splitting (uvedení alternativ pomocí lomítka; příklad: aktivista/ka) pro texty heslovité nebo úřední povahy; asterisk (neboli hvězdička; na rozdíl od lomítka má naznačit více rodů než dva a umožňuje neidentifikovat se s žádným rodem; příklad: prodavač*ka) v textech komunity, pro niž je konvenčním, srozumitelným znakem. Stěží srozumitelné bude v češtině střídání rodů v navržené podobě: budeme-li hovořit v jednom odstavci zástupně například o aktivistce, v dalším o aktivistovi a takto střídavě označovat všechny aktivisticky naladěné bytosti všech rodů, zamýšlená rovnováha nevznikne. Ženský gramatický rod aktivistka přísluší výlučně ženám, zatímco obecně užité maskulinum zahrnuje potenciálně lidi všech rodů. V jiných případech zas zastupuje všechny rody femininum: kromě slov jako bytost, osobnost, celebrita nebo velryba je rozšířeným generickým femininem plurál děti. Právě u něj zřetelně vnímáme, že v češtině se gramatický rod často nekryje s rodem „přirozeným“, a nikoho to nemate: z pouhé formy podstatného jména (ani z gramaticky shodného slovesa, přídavného jména atd.) přece nevyvozujeme, že všechny děti jsou holčičky nebo že chlapci jsou dětmi druhé kategorie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na rozdíl od dvojice aktivistů a aktivistek však nemáme u dětí nebo velryb na vybranou mezi formou v maskulinu a femininu – a o takové případy jde nejspíš bojovnictvu proti generickému maskulinu nejvíce. Návody na vyvažování střídáním rodů nebo jejich výčtem však nepočítají s širokou oblastí výpovědí, v nichž je subjekt v gramatickém mužském rodě kritizován, haněn či spojen s jednoznačně negativními významy. Představme si historický výklad, který by ve snaze o korektnost pojednával o nacistech a nacistkách, komunistkách či komunistech, antisemitech a antisemitkách, okupantkách a okupantech atd. To by ke genderovému porozumění, natož smíru, nevedlo. Tím se dostávám k výchozímu předpokladu manuálu, že generické maskulinum upírá ženám hodnotu ve společnosti. Pokud by tomu tak bylo, pak by jim upíralo také vše záporné, co je s generickým maskulinem (zobecňující výrazy jako loupežníci, vrazi, fašisti, rasisti, homofobové atd.) spojováno. V praxi se však ke generickému maskulinu uchylujeme jako k neutrálnímu tvaru, který přirozený rod jasně neoznačuje. Stále zůstává nejúspornějším způsobem, jímž vyjadřujeme všechny rody (a zároveň žádný určitý rod, pokud jej neznáme), a mnoho mluvčích tomu nejspíš rozumí – ovšem někteří ne (nebo to neakceptují) a kvůli nim si rádi budeme lámat hlavu a rozšíříme si repertoár jinými způsoby. Generalizace navíc často vychází z neznalosti nebo ze snahy obejít určitější vyjádření. Proto se nabízí ještě jedna alternativa, kterou však manuál nezmiňuje: vyjadřovat se co nejkonkrétněji (tedy stavět věty na jasném podmětu a přísudku v aktivu), a tím se vyhnout stereotypům a neurčitostem všeho druhu. Na závěr ještě nesmělý návrh: pokud nesouhlasíme s některými nerovnostmi v životní realitě, měňme nejdřív tuto realitu ohleduplným a přátelským chováním ke všem umenšovaným a přehlíženým nebo „jiným“. Naše vyjadřování se už s touto novou skutečností – nebo jejím novým vnímáním – bude muset vyrovnat.   Převzato z webu Literární bašta Dobré češtiny, kde najdete další texty nejen o českém jazyce.

Čas načtení: 2024-03-07 11:08:09

Putin se ohrazuje proti genderové ideologii, která ničí Západ: Existuje pouze muž a žena

Ruský prezident Vladimir Putin se ohradil proti woke agendě prosazované v Západním světě, která učí děti, že existují desítky pohlaví a že biologické pohlaví neexistuje. Podle Putina je woke agenda součástí satanistického plánu Nového světového řádu, jehož cílem je šířit… The post Putin se ohrazuje proti genderové ideologii, která ničí Západ: Existuje pouze muž a žena first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-05-14 10:11:52

Rada vlády pro rovnost žen a mužů schválila zprávu o plnění Akčního plánu prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2023–2026

Druhé letošní zasedání Rady vlády pro rovnost žen a mužů (dále „Rada“) se konalo v úterý 14. května 2024. Rada schválila zprávu za minulý rok o plnění Akčního plánu prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2023–2026. Na základě podnětů svého výboru a pracovní skupiny doporučila analýzu dopadů tzv. konsolidačního balíčku na rovnost žen a mužů i vstřícnost při komunikaci a posuzování žádostí o odškodnění za protiprávní sterilizaci. Odbor rovnosti žen a mužů také na zasedání informoval o aktuálních mezinárodních aktivitách na poli genderové rovnosti.

Čas načtení: 2024-08-14 18:09:32

ČT hledá „hoststvo“ do sexuálně výchovného pořadu. Shání se po dětech, které prochází tranzici

Hodně netradiční inzerát se objevil na sociálních sítích České televize. Ta hledá „hoststvo“ pro natáčení druhé série sexuálně edukačního pořadu Na záchodcích, přičemž zvolila genderově neutrální označení, které se stává populární v komunitě LGBTQ+, zejména mezi nebinárními osobami. Pořad Na záchodcích připravuje duo Terézia Ferjančeková a Zuzana Kašparová, autorky podcastu s názvem Vyhonit ďábla. Česká televize, konkrétně internetová sekce iVysílání, se tak rozhodla pro genderově neutrální označení, které je populární hlavně u nebinárních osob, ale také u některých žen. Těm se totiž nepozdává, že množná čísla nadržují mužům. V diskuzi například zaznělo, že označovat ženu mužskou variantou je vyloženě urážka a že přeci nežijeme v minulém století a čeština je ohebná. Podobně se v trans komunitě používá například označení „kamarádstvo“ nebo třeba „partnerstvo“. ...

Čas načtení: 2024-08-28 17:42:53

Ursula von der Leyenová tlačí na země, aby se vzdaly mužských kandidátů na nejvyšší posty

Šéfka Evropské komise chce genderově vyvážený kabinet i na úkor suverenity a demokracie. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se snaží přimět několik menších členských států, aby změnily nominace komisařů na ženské kandidáty, aby mohla sestavit genderově vyvážený kabinet,… The post Ursula von der Leyenová tlačí na země, aby se vzdaly mužských kandidátů na nejvyšší posty first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-09-15 17:13:34

Americká armáda představila první genderově neutrální ponorku

Americké námořnictvo v sobotu uvedlo do provozu novou ponorku, první plavidlo ve své flotile, které je navrženo tak, aby plně integrovalo námořníky a námořnice. (Foto:... Článek Americká armáda představila první genderově neutrální ponorku se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-18 18:08:00

Otec se pustil do boje: Genderová výuka ničí dětem životy

Ladislav Kytka se jako otec dvou dětí intenzivně angažuje v boji proti genderové výchově ve školách. Jako zakladatel hnutí Budoucnost pro děti a autor petice za vyjmutí dětí ze školní genderové výuky se snaží chránit práva rodičů a dětí před ideologickou indoktrinací.

Čas načtení: 2025-01-04 11:54:40

Příběh varhanistky. Anna Lapwoodová boří genderové stereotypy a učí TikTok milovat klasickou hudbu

Na TikToku sledují Lapwoodovou statisíce lidí – ona hraje v Royal Albert Hall na varhany a učí mladé i starší, že klasická hudba dokáže být cool. Článek Příběh varhanistky. Anna Lapwoodová boří genderové stereotypy a učí TikTok milovat klasickou hudbu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2020-12-03 00:00:00

Louis Vuitton kolekce pro zimu 2020

Výrazná, ležérní, urbanistická a také mladistvější, to je nová kolekce dámské obuvi Louis Vuitton pro letošní zimu předvádí iconoklastickou módu, která potírá genderové linie. Nicolas Ghesquiere, umělecký ředitel dámských kolekcí Louis Vuitton, pracuje s ikonickým vzorem, který získal v průběhů d ...

Čas načtení: 2013-10-24 15:00:00

Kdo je Tomboy?

Tomboy je pojem, který spousta lidí v našich končinách nezná. A co přesně pojem tomboy znamená? Čím se vyznačuje a podle čeho se pozná? Dle odborné genderové definice je tomboy označení ženy, která se cítí v roli muže. S tím souvisí i oblékání a celkové chování ženy a je často spojené s homosexualit ...

Čas načtení: 2024-02-15 12:31:00

Kvóty na ženy ve vedení firem? Podle některých společností zbytečná byrokracie, jež skutečný problém neřeší

Kvůli snaze o zmírnění genderové nerovnosti musí být od července 2026 ve vedení společností kotovaných na burze alespoň třetina ženV České republice se návrh zákona inspirovaný směrnicí Evropského parlamentu zatím týká pouze pěti firemNe všichni kvóty vítají. Podle některých společností představují byrokratickou zátěž, jež se zčásti stejně bude obcházet. Řídicí pozici by si pracovníci měli „zasloužit“ hlavně na základě svých schopností, nikoli v závislosti na pohlaví

Čas načtení: 2024-01-31 00:00:00

Podíl žen v IT sektoru roste. Aktuálně tvoří 26,7 % celkové počtu IT specialistů

Vstup do světa informačních technologií se stává stále významnějším a také nepostradatelným prvkem moderní společnosti. Přestože je oblast IT dlouhodobě spojována s mužskou převahou, trend se postupně mění. Ženy na celém světě získávají klíčovou roli v tomto dynamickém odvětví, přinášející nejen technologické inovace, ale také nové perspektivy a kreativitu do tvorby budoucnosti digitálního světa. Ale přestože se začíná prolamovat tradiční genderové rozdělení pracovních rolí, účast žen v této…

Čas načtení: 2024-02-12 06:00:00

Povinnost mít ve vedení alespoň 33 % žen? V Česku se dotkne (zatím) jen pěti firem

Velké firmy budou muset nově přijmout jeden z cílů genderové vyváženosti ve vedení a usilovat o jeho dosažení. Vzhledem k podmínkám se ale tato povinnost dotkne v ČR jen 5 firem.

Čas načtení: 2021-08-28 18:59:21

Mezi slepými jednooký králem

Nejenom v České republice, i u našich západních sousedů brzy budou celostátní volby, a to konkrétně za měsíc, v neděli 26.září 2021. Naposledy jsme se u nich zastavovali před více než čtyřmi měsíci, kdy předseda CDU Armin Laschet nečekaně bojoval o nominaci na kancléře s Bavorákem Markusem Söderem. Stojí tedy za to se podívat, jak se od té doby situace vyvinula. Vzhledem k dlouhodobému vývoji preferencí jednotlivých stran se čekalo, že letošní volební souboj se bude odehrávat hlavně mezi CDU/CSU a Zelenými, přičemž ostatní politici budou hrát roli zábavného komparsu. Politika ale málokdy bývá tak jednoduchá a preference od té doby udělaly toto: Yup, je to sociální demokracie, která se vzpamatovává, a to natolik, že některé průzkumy během posledního týdne jí už přisuzují první místo, i když těsně. Není to ale dáno tím, že by v sobě zrovna SPD našla nějaký nový kolektivní dech. Jde o případ „závodu ke dnu“, kdy preference strany táhne výše skutečnost, že její kancléřský kandidát Olaf Scholz působí aspoň trochu dojmem dospělého člověka, který ví, co dělá, zatímco jeho konkurenti se propadají. (Jeho osobní preference také výrazně vzrostly.) Kandidátka za Zelené, Annalena Baerbock, zvaná podle svých iniciál také A.C.A.B., byla jednoznačně chybnou volbou. Ačkoliv její spolupředseda Robert Habeck vychválil její výběr podlézavým a genderově korektním stylem typickým pro Zelené („to, že Annalena je v souboji mužů jedinou ženou, je ústřední kritérium“), v zemi, které právě šestnáct let v kuse žena vládla, nepůsobí pouhý fakt, že do voleb jde jiná žena, zase tak omračujícím a pokrokovým dojmem. Zelení by asi byli bývali udělali lépe, kdyby tehdy na jaře projednou odložili své kvótové myšlení a jmenovali Habecka. Ten má nepopiratelně určité osobní charisma, což se o A.C.A.B. říci nedá. Různé drobné aféry kolem autorských práv a vlastního životopisu jí také nepomohly. Podle posledního průzkumu ARD by ji za kancléřku chtělo jen 12 procent Němců, což znamená, že ani všichni zelení voliči o ni nestojí. Určitou útěchou pro Annalenu Baerbock může být skutečnost, že její zamýšlený konkurent, Armin Laschet, se během léta propadl do stejných hlubin. Tentýž průzkum mu přisuzuje osobní preference 16 procent a jeho neoblíbenost u voličů s sebou táhne dolů celou stranu. Pokud by to takto šlo dále, nemohla by CDU/CSU počítat ani s pětadvaceti procenty. Laschetovi kromě jeho obecné nevýraznosti velmi uškodilo i následující video. Zatímco spolkový prezident Steinmeier hovořil o obětech bleskových záplav (v Německu si vyžádaly téměř 200 životů), Laschet se o pár metrů dál na pozadí dobře bavil – a nechal se u toho natočit, což byla právě ta chyba. Samozřejmě je ten „boj vedený videem“ poněkud manipulativní, ale profesionál by stejně měl vědět, kdy se od politika čeká kamenný ksicht a kdy se může zasmát. Současná situace kolem preferencí CDU/CSU je natolik špatná, že se odcházející kancléřka uvolila Laschetovi pomáhat v kampani, například s ním vystupovat; samozřejmě tím zase vzniká určitá pochybnost o tom, proč tak velký chlapec, který chce být spolkovým kancléřem, potřebuje od své předchůdkyně takto vodit za ručičku. Arminu Laschetovi ale hrozí ještě daleko horší ponížení, a to, že by se do Spolkového sněmu nemusel vůbec dostat. Není totiž v žádném okrsku přímým kandidátem a pokud současné preference CDU/CSU zase nevzrostou, nemusel by se ve své vlastní spolkové zemi kvalifikovat jako poslanec ani z prvního místa stranické kandidátní listiny; prostě by tam nebylo dost mandátů. To by pro něj samozřejmě byla osobní reputační katastrofa, a to i přesto, že technicky vzato by tím ještě neztratil možnost být kancléřem. (Nikde není psáno, že kancléř musí mít nutně poslanecký mandát.) V této „konkurenci“, která je tak trochu k pláči, se řada německých voličů přeorientovala na třetího vzadu, což je bývalý hamburský starosta a současný ministr financí Olaf Scholz. Za kancléře by jej nyní chtělo 41 procent Němců, tedy více, než kolik jich A.C.A.B a Laschet oslovují dohromady. Scholz tedy naopak táhne svoji stranu vzhůru. Hlavní Scholzovou nevýhodou je asi to, že coby vágní centrista moc dobře nereprezentuje aktuální naladění svých vlastních soudruhů. SPD by se po letech strávených ve velké koalici chtěla zase posunout doleva a lépe ji vystihují slova současné spolupředsedkyně Eskenové, že „ten, kdo používá slova socialismus v negativním slova smyslu, ten prostě neví, o čem mluví”. Ve volbách samotných to nutně nevýhoda být nemusí. Problém tohoto druhu by se projevil až při sestavování koalice. Čistě číselně by totiž fungovala například „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP, ale současná SPD by měla problém ji ideologicky strávit. A co Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, na jehož slova pomalu dochází? Mlčí a drží se stranou. Podle mého názoru počítá s tím, že Laschet koncem září ukázkově pohoří a poskytne mu tak novou příležitost k převzetí kormidla. Jenže je otázka, zda náhodou není bezpečnější mýlit se se stranou než mít pravdu proti ní. On by ten neúspěch nebyl špatnou vizitkou jenom pro Lascheta, ale pro všechny ty desítky partajních papalášů, kteří jej v rozhodujícím momentě podrželi na čele kandidátky. A ti určitě svoje funkce hromadně nesloží, i kdyby volby dopadly ještě hůře, než ukazují současné průzkumy. Update: Hned dvě věci vyžadují upřesnit. Jednak se mě čtenáři ptají, na která Söderova slova vlastně dochází. Ach, omlouvám se, to jsem měl napsat jasně: jde o jeho jarní varování, že spolkové volby budou „zatraceně těsným soubojem“ a že CDU/CSU hrozí „masivní porážka“ (haushohe Wahlniederlage). Za druhé není pravda, že Söder úplně mlčí. Přehlédl jsem toto varování, ve kterém označuje SPD za nového hlavního oponenta.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-12 13:21:42

„Shrekova“ vysoká hra. Bavorský premiér Söder projevil ochotu kandidovat na kancléře

Milí čtenáři, dlouho jsem nic nenapsal o německé politice, je čas to napravit. Zejména proto, že se stalo něco, co se už nějakou dobu dalo očekávat. Nejpozději od chvíle, kdy bavorský ministerský předseda Markus Söder přestal veřejně používat větu „Mein Platz ist in Bayern“ („Mé místo je v Bavorsku“), kterou ještě loni pronášel docela často. Někdy je důležité poslouchat i to, co lidé neříkají. Markus Söder v neděli na tiskové konferenci ohlásil, že je ochoten kandidovat v podzimních spolkových volbách na kancléře, pokud si to větší sesterská strana CDU bude přát. To znamená, že aktuální předseda Laschet je v pěkné kaši a že následující pondělí bude v německé politice pěkně horké, tak horké, že už dlouho nic podobného nebylo. Nuže, o co jde? Špatný kandidát Laschet Poslední funkční období kancléřky Merkelové pomalu končí, v září se konají „velké“ spolkové volby. Dědictví po Merkelové se musí někdo ujmout nebo to aspoň zkusit. Preference CDU/CSU na tom přitom nejsou nijak zvlášť dobře. Velké zlepšení na začátku loňské koronakrize se zase vypařilo a aktuální hodnoty neslibují největší německé straně ani jisté vítězství; jsou o pár procent níž než roku 2017, kdy se získaných 32,9 procenta považovalo za špatný výsledek. Důvodů je mnoho, ale patří mezi ně i to, že Němci mají koronavirových opatření plné zuby, způsobem nikoliv nepodobným tomu českému. Tahle zima nebyla dobrá a pomalý rozjezd očkování společenskou náladu nijak nevylepšuje. Německo se rádo pyšní kvalitním zdravotnickým systémem (zejména jsou-li v doslechu nějací Američané). Současné zjevné pokulhávání za Británií, USA či Izraelem působí na občany země, která je zvyklá hrát ve věcech kvality života první ligu, ostudně a depresivně. CDU si nedávno zvolila nového předsedu, kterým je ministerský předseda ze Severního Porýní-Vestfálska jménem Armin Laschet. Ten v druhém kole volby porazil kritika Merkelové Friedricha Merze, jenž kandidoval na předsedu CDU už minule (a podobným poměrem neuspěl). Strana se zkrátka nechce od své dlouholeté předsedkyně tak zřetelně distancovat, i když 466 hlasů ze zhruba tisíce, které Merz nasbíral, naznačuje, že nějaká vnitřní nespokojenost trvá. Armin Laschet prý je po osobní linii docela příjemný člověk, byť také věrný merkelovec, od kterého by se nedaly očekávat žádné novinky. Jeho problémem je, že je to špatný kandidát. V době, kdy Laschet kandidoval na předsedu CDU, měl v průzkumech coby potenciální kancléř naprosto katastrofální hodnoty (5,6 procenta – hrozné), od té doby se vylepšily, ale nedosáhly žádných výšin. Nedaří se mu ani v průzkumech v samotném Severním Porýní-Vestfálsku, kde ztratila CDU na preferencích pět procent proti svému výsledku z roku 2017 a pokud se nevzpamatuje, příští rok po zemských volbách může skončit v opozici. Zkrátka, s nevýrazným Laschetem v čele hrozí CDU/CSU propadák. Ohrožují je hlavně Zelení, jejichž genderově vyvážení spolupředsedové Robert Habeck a Annalena Baerbock patří k tomu méně šílenému křídlu strany. Jenže na druhou stranu je z pohledu CDU Armin Laschet „jejich člověk“ a předvídatelná veličina, politik, který nikdy nikoho ničím nezaskočil. V německé politické sféře, která si váží nudy nade vše, je to velmi kladná charakteristika; jen kdyby, himmelherrgott, nehrozilo, že s ním projedou ty zatracené volby… Laschetův čerstvý vyzyvatel Markus Söder je do značné míry jeho protipólem. Společné mají jen to, že jsou oba zemští předsedové vlád (paradoxně je Bavorák Söder protestant, kdežto Prušák Laschet katolík). Jinak je Söder výrazná osobnost kultivující si nezávislý image, vždycky se od Merkelové držel trochu dál, i když se nedá říci, že by ji veřejně odstrkoval. A praktická politika CSU v Bavorsku se trochu rozešla s tou spolkovou. Dalo by se říci, že se Bavoráci snaží být něčím mezi Merkelovou a Sebastianem Kurzem. Zásadní výhoda, kterou Söder proti Laschetovi má, je popularita mezi voliči. Před čtrnácti dny vedl v průzkumu nad Laschetem v poměru 41 : 14 a o pár dní později nad spolušéfem Zelených Habeckem v poměru 38 : 19. Ze všech lidí, kteří reálně připadají v úvahu pro zisk kancléřského křesla, má Söder zdaleka největší důvěru v průzkumech a schopnosti mu přiznávají i lidé, kteří by jej nevolili: 56 procenta Němců si myslí, že Söder je schopen dobře zastávat kancléřskou funkci. Nejbližší další soupeř (sociální demokrat Scholz), jehož strana to stejně nevyhraje, má 39 procent, a Habeck v tomtéž průzkumu nepřekročil třicítku. Takže: nadějný kandidát pro celkové vítězství ve volbách, ale z hlediska CDU zase člověk zvenčí a nevypočitatelný. Co řekne Merkelová? Vedení CDU teď čeká lámání chleba. Je nápadné, že zasedání špiček strany v pondělí se má konat osobně a ne skrze videokonferenci, jak by se vlastně v době covidové mělo. Je i nápadné, že se za Lascheta nikdo z jeho kolegů veřejně nepostavil. Na nedělní tiskové konferenci, kde oba vystupovali, působil Söder o dost klidněji a sebevědoměji než Laschet. Ale sebevědomí a klid ještě nejsou zárukou vítězství. Osobně bych dával přednost Söderovi před Laschetem, je to člověk, který by podle mého názoru dokázal udržet Zelené i v případné koalici aspoň trochu na uzdě. Jenže to je přesně ten druh osobní sympatie, který někdy vede k tomu, že člověk „hádá blbě“. Spíše si myslím, že Söder podstupuje cílené riziko a ví, co dělá; určitě může počítat i s nějakou podporou mezi poslanci Bundestagu, rozhodně větší než Laschet. Ale ve hře je ještě jeden neznámý faktor, a to samotná odcházející Merkelová, která může kterémukoliv z obou dvou takříkajíc namydlit schody. Tenhle druh zákulisní politiky vždycky patřil k jejím nejsilnějším stránkám.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-21 14:54:06

Keňa jako dlouhodobý reprezentant nepodmíněného základního příjmu

Nepodmíněnému základnímu příjmu se celosvětově dostává stále více pozornosti, neboť se jedná o jednu z možností, jak zmírnit chudobu či snížit sociální nerovnosti. Nejlepší způsob, jak jej představit, je demonstrovat nepodmíněný příjem na jiném státu, kde s ním mají bohaté zkušenosti. Úspěšně byl zaveden například na Aljašce a postupně se implementuje v Brazílii. Projekt nepodmíněného základního příjmu se realizuje také v Keni. Tato „kolébka lidstva“, jak je Keňa označována díky nálezům kosterních pozůstatků dnešního člověka starých tři miliony let, se řadí k rozvinutějším rozvojovým zemím, které o trvalém zavedení nepodmíněného základního příjmu více než uvažují. Celosvětové experimentální projekty, které zaváděly základní příjem v krátkodobém horizontu, přinesly zjištění že: 1) tento příjem nesnižuje pracovní úsilí; 2) peněžní dávka není obvykle utrácena za alkohol či tabákové výrobky, ale lidé za ni pořizují zejména potraviny; 3) příjem umožnil lidem dosáhnout vyššího vzdělání; 4) díky nepodmíněnému příjmu docházelo k investicím do malých podniků; 5) příjem dále zajišťoval dlouhodobou životní úroveň; 6) příjem zkvalitňoval a prodlužoval průměrnou délku života. Tyto krátkodobé experimenty byly pilotovány například v Namibii. Vraťme se však ke Keni, která v současné době provádí průzkum ve dvou krajích. Experimenty probíhají v Siaya a Bomet, ve kterých žije celkem 860 tisíc lidí, z toho přibližně 630 tisíc lidí pod hranicí chudoby, což je 15 USD na osobu v tamním venkovském prostředí a 28 USD v městské oblasti. Prozatímní výsledky tohoto projektu jsou podobně jako například u Namibie velice pozitivní, přičemž nejde jenom o zlepšení ekonomické situace, ale také o pozitivní psychologické dopady. Jedná se o velmi detailně připravený projekt, který má za cíl podrobně zmapovat celkový vývoj nepodmíněného základního příjmu, ve všech možných podobách a dopadech na společnost. Projekt v uvedených dvou krajích zahrnuje 295 vesnic a 14 474 domácností, přičemž vesnice jsou náhodně zařazeny do jedné ze čtyř skupin: 1) 100 vesnic neobdrží žádný příjem. 2) Dlouhodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 44 vesnic dostává příjem, který je dostatečný k pokrytí základních potřeb. Po dobu 12 let bude každá dospělá osoba dostávat 0,75 USD na den. 3) Krátkodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 80 vesnic obdrží platby dostatečné k pokrytí základních potřeb. Po dobu dvou let každý dospělý člověk obdrží 0,75 USD na den. 4) Paušální částka nepodmíněného základního příjmu: 71 vesnic obdrží jednorázovou platbu, která bude ekvivalentem krátkodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu. Přibližně se jedná o 500 USD pro každého dospělého člověka na den. Projekt v současné době porovnává výsledky skupin a sleduje změny v chování jednotlivých obyvatel. Výzkumníci projektu také porovnávají účinky jednorázových plateb u krátkodobého a dlouhodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu, aby zjistili dopady na převod kapitálu a aktiv. Díky tomuto projektu můžeme vysledovat změnu ekonomického stavu osob po zavedení základního příjmu, nebo jejich využití času, genderové vztahy, změnu pohledu na život či přístup k riskování, zejména v oblasti podnikání. Takto komplexní projekt, který je právě realizován v Keni, by mohl být aplikován i na Českou republiku. Bylo by ku prospěchu lidem, kdyby si každý mohl pomocí nepodmíněného základního příjmu naplnit své základní potřeby, začít podnikat v oblasti, která ho nejvíce zajímá, nebo začít uplatňovat svůj tvůrčí potenciál jinde, například v oblasti umění. Nepodmíněný základní příjem totiž není o tom, že lidé přestanou pracovat, ale o tom, aby nepřepracováni pracovali v odvětví, kde se skutečně najdou.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}