Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-15 12:03:29

Elegantní účesy pro návštěvu kasina: Jak zazářit na večírku v kasinu?

Kasina jsou symbolem luxusu, elegance a vzrušující zábavy. Ať už vás hazard láká nebo ne, návštěva kasina je vzrušující zážitek, který byste si měli alespoň párkrát v životě dopřát. Návštěva kasina se hodí rovněž jako zábava při oslavě narozenin firmy, neboť prostředí kasin se často využívá i pro firemní večírky. Vždy je zábavné vyrazit si užít do kasina krásný večer s přáteli. Navíc si do kasina můžete vzít to nejlepší ze svého šatníku a máte příležitost vyrazit si i s […] The post Elegantní účesy pro návštěvu kasina: Jak zazářit na večírku v kasinu? appeared first on VLASY A ÚČESY.

Čas načtení: 2024-04-28 14:07:12

Jak nosit oversized džíny a být trendy?

Podle nabídky obchodů s oblečením to vypadá, že skinny džínům odzvonilo a byly nahrazeny těmi oversized. Jak je ovšem nosit, abyste se cítili dobře a vypadali stylově při každé příležitosti? Klasická kombinace Některé trendy jsou skutečně nestárnoucí. Jedním z nich je kombinace džínů a bílého trička. I přesto, že se jedná o běžnou kombinaci a tyto dvě položky má ve své šatní skříni téměř každý, výsledek vypadá za každých okolností dobře. Chcete-li tento trend povznést na trochu vyšší úroveň a vytvořit elegantní look, přidejte zlaté náušnice, řetízky a výrazný pásek. Country styl Připomíná váš styl spíše Divoký západ? Vlastníte kovbojské boty i koženou bundu? Oversized džíny skvěle doplní tyto dva country kousky a vy vytvoříte kombinaci, která bude pohodlná, stylová a vhodná jak na návštěvu baru, tak i na volné nedělní odpoledne. Pokud vysvitne slunce, nebojte se přidat také klobouk. Pohodlná elegance Čekají vás obchodní schůzky, ale džíny jsou v rámci vašeho pracovního oděvu povolené? Oversized džíny doplňte o košili a trenčkot a vytvoříte pohodlnou, přesto elegantní variantu. Při volbě obuvi sáhněte po bílých teniskách, botách na podpatku nebo balerínách. Na procházku i fotbalový zápas Nosíte od pondělí do pátku kostýmky a boty na podpatku a víkendy využíváte k tomu, abyste se oblékli zejména pohodlně? Skvělou víkendovou kombinací jsou oversized džíny, vaše oblíbené tričko nebo body a bomber. Proti slunci vás spolehlivě ochrání kšiltovka, která zakryje i případné neumyté vlasy. V tomto outfitu můžete podnikat libovolné víkendové aktivity a třeba se i zajít podívat na fotbalový zápas vašich dětí. Letní kombinace Oversized džíny můžete nosit také v létě a narozdíl od skinny džínů se v nich nebudete potit. Doplňte je o tílko s ramínky i bez, popadněte kabelku, sandále a sluneční brýle a vytvoříte letní outfit, ve kterém můžete vyrazit kamkoliv vás nohy zavedou. Nečeká-li vás příliš dlouhé chození, ploché... Čtěte více Příspěvek Jak nosit oversized džíny a být trendy? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2009-03-22 00:00:00

Buďte elegantní v krásném kostýmku! / Elegantní dámské kostýmky

Elegantní kostýmek se hodí pro každou příležitost. Žena v kostýmu vypadá mnohem elegantněji než v riflích a tričku. Krásný kostýmek působí velice přitažlivě, obléci si jej můžete do práce, na návštěvu a na různé typy akcí. Zkrátka, rozhodně se nestane, že by vám vysel nevyužitý ve skříni a tak by dá ...

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-09 13:48:28

U knihovny s Petrem Bílkem: O vysoké šlechtě, manželském soužití ve čtyřúhelníku a lůze, která smí slepnout

„Vysoká šlechta převažuje a nechybí hrabata, která rezolutně přebírají některý z hostinců. Mluví se tu především francouzsky, také německy, italsky, rusky, polsky; Karlovy Vary jsou internacionální oázou ve světe, který je stále nacionálnější,“píše o pobytech Goetha v českých lázních Richard Friedenthal. A samotný Goethe ve románě Spřízněni volbou popisuje, co všechno muselo v takových kruzích proběhnout, aby byl počat legitimní potomek.   Richard Friedenthal: Goethe (Odeon 1973/ překlad Rudolf Toman) Sedmisetstránkovou monografii jsem louskal před téměř půl stoletím s užitkem skromným. Nynější čas odkázanosti do privatissima vybídl k repetici a na ozvučné desce paměti začal rýsovat nové čáry souvislostí, zkušenosti jiné letité četby se spojovaly podle nových siločar a Friedenthalovo panorama doby strhovalo svou bohatě zalidněnou plasticitou. Prostředí Karlových Varů a Mariánských Lázní se rozžilo v evropském kontextu. „Každý zná každého, je to uzavřená společnost. Vysoká šlechta převažuje a nechybí hrabata, která rezolutně přebírají některý z hostinců. Mluví se tu především francouzsky, také německy, italsky, rusky, polsky; Karlovy Vary jsou internacionální oázou ve světe, který je stále nacionálnější. Na plesech se tančí polská polonéza, při níž pochoduje i tajný rada von Goethe a přívětivě vysílá svoje pozdravy známým kráskám. Večer hrají pánové vysoko a směle; dokonce císařský lázeňský komisař kníže Lobkovic prohraje jednou svou elegantní ekvipáž i s koňmi. Hosté podnikají výlety do okolí, navštíví továrnu na porcelán, brusiče skla, u nichž si objednají oblíbené české sklenky a pohledy na lázně a dovedně proplétanými písmeny, která mají vztah k jednomu z mnoha ‚házení očkem‘.“ Goethe navštívil Vary dvanáctkrát, naposledy roku 1820. A někde mezi tím hřměly Evropou taky napoleonské války. A nepovšimnut zvedal hlavu český národ.   Johann Wolfgang Goethe: Spříznění volbou (Práce 1974/ překlad E. A. Saudek) Manželské soužití ve čtyřúhelníku. Tohle muselo proběhnout, aby byl počat legitimní potomek: „Tu se pak tím raději utekla k slzám, čím vzácněji to dělala. Vrhla se na pohovku a oddala se zcela svému bolu. Eduard opět se nemohl odtrhnout od jejích dveří; zabušil ještě jednou, pak potřetí poněkud hlasitěji, takže to Charlotta v nočním tichu zcela zřetelně zaslechla a polekaně vyskočila. Její první myšlenka byla, že to může, že to musí být setník; druhá, že to je nemožné! Řekla si, že to byl klam; ale zaslechla zabušení, přála si, bála se, že je zaslechla. Vrátila se do ložnice a přistoupila tiše k tapetovým dveřím. Plísnila se za svou bázlivost: ,Možná, že baronesa něco potřebuje!‘ řekla si a zvolala klidně a pevným hlasem: ,Je tu někdo?‘ Tichý hlas jí odpověděl: ,Já to jsem!‘ ,Kdo?‘ odvětila Charlotta, která nepoznala, čí to byl hlas. Pro ni stál za dveřmi setník. Poněkud hlasitěji zaznělo jí v odpověď: ,Eduard!‘ Otevřela a její manžel stál před ní. Pozdravil ji žertem. Podařilo se jí pokračovat týmž tónem. Zaobalil svou záhadnou návštěvu do záhadných vysvětlení. ,Ale hlavní důvod, proč přicházím,‘ řekl nakonec, ,přiznám se ti, je: Učinil jsem slavný slib, že ještě dnes večer políbím tvůj střevíček.‘“ Ach jo.   Karel Šiktanc: Adam a Eva (Československý spisovatel 1968) Modlitba k bohyni paměti a šest dní tvoření světa. „Je hltavo./ Bagounci v houfu cpou se z páry/ a vyžlatům je mdlivo z par./ A pár a pár se páří vstoje./ Neb není času na požár./ Je třeštivo.“ Mám rád tuto Šiktancovu sekvenční lapidárnost a potěškavé braní slov, jako by zamyšleně házel hroudy na rakev, pokaždé to zaduní a ozvěna rozechvívá povětří. Z bible destilovaná kosmogonie lásky kráčí džunglí světa bez sentimentu, drsně kloubí rostliny, živou zvěř až po lidi. A co dnes bolí nejvíc? Ta nerezignovaná vážnost, s jakou se bere poezie a kultura vůbec. „Lůzy smí slepnout./ Múzy ne!/ Kdo by se ujal bezhlavého stáda?“ Půl století starý příkaz, jako by dnes nikdo neslyšel, a těch, kdo se vrhají na bezhlavé stádo, je den ze dne víc. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-25 14:07:54

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (ukázka z knihy)

Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. Ve svých textech si dovolil kritizovat takové kulturní fenomény, jako jsou Jiří Suchý či Zděnek Svěrák. Spoluzaložil Divadelní festival Kutná Hora. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik…   Ukázka z knihy      – Když se trochu konsolidoval, chtěl se Štěpán věnovat práci, ale osazenstvo kavárny, zjevně spřátelené se servírkou a probírající nejrůznější aspekty života na maloměstě, od odporných kulturních akcí přes strázně podnikání místní pekařky až po vlastní cestovatelské plány, mu nedovolovalo se soustředit. Jeho intenzivní chuť celou kavárnu vystřílet se začala stupňovat poté, co dorazil afektovaný student, údajně čerstvý navrátilec z Jižní Ameriky, kde byl na stáži na českém velvyslanectví (česká diplomatická služba, takový nonsens, pomyslel si Alsas, odporná předražená přezaměstnaná žumpa plná líných nedovzdělaných budižkničemů, kteří si jen potvrzují pocit vlastní bezvýznamnosti zvyšováním mezinárodní bezvýznamnosti vlastního státu). Student byl zjevně příbuzný oné postarší, rovněž poněkud afektované servírky (která, jak se ukázalo, byla rovněž jedinou majitelkou tohoto podniku).      Lidé, kteří probírají rodinné problémy nebo místní společenské drby, jsou obvykle nesnesitelní, ale nad takovou debatou se občas lze alespoň pobavit, lidi, co se baví o vlastních odporných životech, lze jen litovat, pokud v sobě ovšem jeden udrží touhu je pozabíjet. A úplně nejhorší jsou hovory o kultuře. Alsas se za snoba nepokládal, nesnášel ale lidi, co z pouhýho navštěvování kulturních stánků dělali přednost nebo cosi ušlechtilýho, co mělo jejich podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvednout k nejistým výšinám, přičemž si neomylně vybírali jen takové věci, k nimž bylo možno slovo „kultura“ přiřadit zcela libovolně, třeba jako slovo „bůček“ nebo „smaženka“ (dal bych si smaženku, pomyslel si Alsas), a svým prožíváním „kultury“ jen potvrzovali vlastní nevkus, nekulturnost a absurdně nízkou inteligenci. Mezitím dorazil jakýsi seladon středního věku, který (zjevně pravidelně) s ženou za pultem flirtoval tím nejnechutnějším způsobem, o to víc a o to úporněji a o to hlasitěji se u toho oba chechtali, ano, už se ani neuchechtávali, ani nechichotali, ale docela bezostyšně se chechtali na plné kolo, ale byl to takový ten druh hlasitého smíchu, který jde na nervy nejen okolí, ale musí jít na nervy i jim samým, myslel si Alsas. Vrchol jeho pobytu v kavárničce přišel, když za mladíkem z Jižní Ameriky dorazili jeho rodiče a se servírkou-majitelkou se jali probírat různé druhy co nejkyselejší kávy v kombinaci s jejími úžasnými dorty a kremrolety vlastní výroby. To už bylo na Štěpána moc; sbalil se a odešel na turka do divadelního bufetu.        Nakonec pochopil, že toho dne ho v tomhle městě už nic nečeká, natož život, a rozhodl se, že ani opít se by nemělo smysl. Po krátké schůzce na magistrátu, kvůli které to vlastně celé dnes podnikal, odřekl i návštěvu divadla (kterou beztak neměl v plánu uskutečnit, šlo o akt zoufalství při plánování, pomyslel si) a odešel rovnou do hotelu. Konverzace se stárnoucí účastnící zdejšího farmakologického kongresu nad whiskou měla sice něco do sebe, ale nakonec ji ještě před půlnocí nechal překvapenou a samotnou v lobby a šel spát.   * * *        Na „křest“ básnický sbírky Semerádový, navíc do tý tupý kavárny Altruista v Dobřichovicích, původně jít Alsas vážně nechtěl. Nesnášel akce tohohle typu, poplácávaní se po zádech, nyvý vzdychání a lidi posírající se vlastní důležitostí, laciný víno a dědky slintající nad vlastníma zásluhama z 60. let a dnešníma mladejma literátkama. Jedinej důvod, proč si teroristi nevybíraj ke svejm útokům tyhle akce, je to, že by pak nikdo netruchlil, to je lepší vystřílet vánoční trh, toho si aspoň všimne nějakej lokální bulvár, pomyslel si jako obvykle Alsas. Navíc, i když nebyl katolík (nicméně katolicismus ctil, na rozdíl od studenejch protestantskejch nesmyslů), připadlo mu křtít knihy jako rouhání. Ať tomu radši říkaj oslava nebo tak něco. A hlavně ať se tam z tý knihy nepředčítá. Nebyl nijak velkej čtenář poezie a poslední básník, kterýho uznával, byl Bertran de Born, o současný tvorbě si vůbec myslel svoje, ale věci, který znal od Semerádový, mu přišly dobrý. Spolu s jejíma lascivníma kecama, který, jak bylo vidno, myslela většinou vážně.      Taky už měla ledacos za sebou a furt byla o něco mladší než on (Což se nejspíš nezmění, ne? doplnil ho kdysi Schulz a Alsas si na moment připadal jako ti oslizlí šedesátníci upíjející laciný víno na těchhle večírcích, na který, tedy na všechny vernisáže, divadelní premiéry a literární čtení, si Alsas vždycky záměrně bral vlastní pití).      A kdyby nic, aspoň s sebou míval Schulz placatku. On ho vlastně na tuhle akci dotáh, a páč neměl čas a nemohli se ani předlít spolu, snažil se Štěpán vytáhnout Laurovou, ta taky neměla čas, Palkosku nemělo teď smysl nikam zvát, no a na Renatu neměl náladu. Ona na něj možná taky ne, svině. Dopíjel osaměle flašku v Hranicích oligofrenie a pomalu mířil na vlak do Dobřichovic, aby tam stih ještě zahřívací kolo vodek U Kunďáka.   * * *        Toho večera si Alsas zas otevřel Kalkatovy zápisky.        Chce se žít, chce se žít, a víc než jen dost. Sebezáchovná schopnost organismu je neskutečná, takže když to přežije člověk dva dny a dvě noci, najednou se probudí s pocitem, že vlastně ještě nechce umřít. Bez jakéhokoli zdánlivého důvodu – věci, co ho doteď tížily, se najednou rozplynou, a sleduje svět mázdrou neurčitého poklidu. Existenciální tíseň je taky pryč. V dobré náladě, která přišla nečekaně a bezdůvodně, mu připadá, že stejně iracionálně přišla předtím i deprese, ale samozřejmě to tak není, ta je jediná racionální a zdůvodněná. Dobrá nálada je naopak pouhý klam a trik, jímž tělo bojuje proti mysli, přebírá záchranný program.        Alsas dopil lahev bourbonu a šel si dát vanu. Do magneťáku vložil nahrávku se zvuky vysavače.   * * *        – Podívejte se, když chcete, mohu vás trochu proškolit, mladý muži. Tam, mávnul Burmester směrem k fakultě, vám stejně nic moc neřeknou, jak už jste zjistil, že.      – Po staletí se vzdělanci věnovali studiu soukromě, sami, s pomocí učitelů, mentorů a literatury. To je jediná cesta v jakékoli době, odvětil poslušně černovlasý mladík.      – To je pravda, pronesl s uspokojením Burmester a přisunul mu poslední dva ročníky svého ne-akademického žurnálu Prolegomena literární interperetace.      Alsase to bavilo, ale na druhou stranu nevěděl, proč ho sem Burmester taky pozval. Mladej Nasiletti byl kluk jak cumel a bylo jasný, že vyhledává – tváří v tvář tuposti svých učitelů i spolužáků gymnaziálních i univerzitních, tváří v tvář tuposti svých rodičů a světa, který ho obklopoval – skutečné duchovní vůdce. Alsas měl tak trochu podezření, že Burmester chce, aby, zatímco on jej bude školit v literatuře, kritice a estetice, vzal Alsas do ruky mladíkovo vyučování v životní praxi. Na to absolutně neměl náladu. To ho radši předhodim Sidonisovi, beztak bude teplej jak kamna, pomyslel si Alsas. Na mládež začínal bejt alergickej a nemyslel si, že to je jenom věkem. Ostatně na starý alergickej bejt nepřestal, i když se jim začínal valem přibližovat.           Mezitím už Burmester zahájil školení:       – Takže, je potřeba si přečíst: Vlna za vlnou se valí od F. X. Svobody, Suplenta od Karla Klostermanna, Neznámého člověka od Milady Součkové, O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu od Jiřího Drašnara a Oblast stínu od Milana Exnera.      Nasiletti si poslušně zapisoval.      – V šedesátejch letech se v Čechách literatura nepsala, prohlásil Burmester a znalecky si vložil do úst okurčičku, a upřímně vzato, ani moc předtim nebo potom. Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu, zopakoval svůj klasický výrok.      Nasiletti si chtěl trochu přisadit, tak dal k lepšímu známou anekdotu:      – To měl přece tehdy Čapek-Chod tu autogramiádu, na kterou přišla nějaká holka s Krakatitem. A on jí povidá: Ale slečno, to jste si spletla, já jsem Čapek-Chod, tohle je Čapek-obchod.      Alsas s Burmesterem se na sebe podívali a hlasitě se zasmáli.           Alsas trochu hraně, chtěl mladíka spíš povzbudit a tenhle fór znal léta. Burmester upřímně, neboť Čapka nenáviděl a tenhle fór miloval. Někteří tvrdili, že ho sám vymyslel.      – No, prohlásil Burmester a ukousnul další kus kuřecího stehna, jak vždycky říkám, když toho zmrda někdo zmíní: Doufám, že myslíte Čapka- -Choda, toho spisovatele.      Nasiletti se zasmál, napůl servilně, napůl upřímně.      Alsas začínal toho kluka mít rád.      – Já vás s někym seznámim, povídá mu a už vytáčel Sidonisovo číslo.      – Ale myslíš, že Chod nakonec tu studentku voprcal? vznesl do pléna dotaz Burmester. Bych se vsadil, že ani hovno. A objednal další rundu panáků.      Banatovič by určitě ocenil, pomyslel si Štěpán, že hospoda U Lázní Bělohrad, v níž se zrovinka nacházeli, je v Čapkově ulici v Nuslích. Pojmenovaný pochopitelně po úplně jiným Čapkovi.        Kdysi to provozovali dva chlápci, Lamr a Waltr, ale rozhádali se. Druhej tak odešel do vedlejší ulice Magistrů a otevřel tam lokál U Lázní Stoličný Bělehrad, kterýmu se samozřejmě mezi místníma říkalo U Székesfehérváru, i když nebyl každej schopnej to vyslovit. U Stoličnýho měli lepší perkelty a okurky, ale chlastalo se pořád líp u původního Bělohradu, říkal vždycky Schulz. Koneckonců, jídlo je přežitej koncept, pomyslel si Alsas. A pustil se do další lahve červenýho. Koukal, že mladík bude přece jenom potřebovat v některejch věcech školení. Tváře mu hořely a Burmester se zrovna pouštěl do svýho parádního čísla, přednášky Od čtvrté avantgardy k páté moderně, to celé na druhou. Snad ten Sidonis je aspoň už na cestě, říkal si Štěpán. Zastesklo se mu po Stašce.        Neděle Alsas samozřejmě nesnášel. Odpornej den, kterej není předurčovanej jen tim, že jsou lidi zoufalý z nadcházejícího pondělí, ale je mrtvej sám od sebe, včetně účastníků. Podniky zavřený, ulice prázdný, město mrtvý, všechno v píči. Nejvíc nesnášel Alsas skutečnost, že se mu skoro vždycky podařilo domluvit na neděli nějakej sraz a pak se celej den trápil tím, že na něj bude muset jít.      Vlastně domluvený věci nesnášel obecně, ale v tu neděli to bylo nějak tíživější.      Lepší bylo se hned ráno vylejt, a pak byl klid.      Nebo se dala neděle dobře prospat. Spánek obvykle pokládal za ztrátu času, zvlášť ve dne, ale v neděli šlo o to, jak přežít den a nezabít se.      I když nechodil denně do práce, weekendy měl celkem rád. Nejradši ty, kdy nebylo potřeba nic dělat a člověk moh jen tak doma sledovat filmy nebo číst knížky, případně se poflakovat po nonstopech (protože normální podniky otvíraj o weekendu dost pozdě, pokud vůbec).      Nebo se opít s nějakými cynickými kamarády.      Mrtvolnost neděle podtrhovalo i počasí, které obvykle zrovna na tenhle den připadlo, a neblahý Štěpánův zvyk z nedostatku jiné činnosti vždy koncem týdne bilancovat, co všechno se za uběhlých sedm dní nepovedlo.        – Neděle není depresivní, říkával Schulz, ty ji tak jenom pojímáš. Netěšíš se na ni, říkáš si, to bude zase depka, no a světe div se, pak to skutečně depka je, navíc si to celej den opakuješ, tak se do tý deprese propadáš hloubš a hloubš.      Ale ať s tím dělal Alsas, co chtěl, dopadalo to vždycky stejně. Jedinou výjimkou byly dny, kdy se v sobotu tak kvalitně opil, že se probudil ještě ožralej, a stačil na to včas navázat. To mu pak došlo, že je neděle, až později, když už bylo skoro po ní.        Dneska to nebyl ten případ a Štěpán se chtěl akorát tak zabít. Ani spát mu nešlo a venku bylo hnusně. Doma se však nedokázal udržet, musel ven.      A do toho ta přiblblá Adéla.      Nechtěl ji vidět, ale neměl sílu domluvenou schůzku odvolat. Navíc, s někým mluvit musel.   * * *        Vždycky, když Alsasovi nebylo dobře, otevřel si Kalkatovy zápisky.        Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoli, tak proč zrovna teď. Ostatně problém sebevraždy je v tom, že ji člověk nikdy nespáchá včas. A pak – ti lidé, kterým člověk způsobí ne trápení, ale různé praktické problémy. Nález těla, vyšetřování, vyklízení pozůstalosti, zařizování pohřbu atd. Problémy, co člověk nechá nevyřešený, nejen ty svoje. Firmy, spolky, rozjetý projekty, nesplněný úkoly. A pak – ta obava o pověst, ta je nejsměšnější. Aby si nikdo neříkal, že je to „kvůli tomu“. Nejlepší by bylo se zabít, když k tomu člověk nemá žádnej zjevnej důvod, žádný průšvihy, dluhy, nemoci. Jenomže i když tyhle věci člověka netrápěj a chce se zabít pro úplně jiný věci, nakonec vždycky vyvstanou a trubači a hasičmajstři je pak rozvíjej se závažným výrazem ve tváři, předstírajíce pochopení a porozumění.        Zvláštní, pomyslel si Alsas. Kalkatu viděl v životě dohromady třikrát, z toho dvakrát to bylo magické, velkolepé setkání, na které jako by čekal celý předchozí život. Fascinace, propojení, zábava. Gute Laune. A ovšem – při jeho zálibě v tajnůstkářství a lži nebylo snadný ho prokouknout, zjistit víc. Tím spíš, že jak se viděli málo, napájely se jeho představy o Kalkatovi z bizarních historek, drbů, tajemných náznaků a všeho možnýho dalšího, protože Kalkata byl prostě pojem. Jasně, občas si napsali, ale taky to nebyla žádná obrozenecká korespondence. Přišlo to, co přijít muselo, a po Kalkatově smrti ho navštívila jakási známá a předala mu ten sešitek, s tím, že to bylo přání zesnulého. Alsas nevěděl proč a už se to ani nesnažil rozklíčovat. Byl to vzkaz? Byl to úkol? Nebo prostě jen věděl, že v něm má vnímavého čtenáře, jako v něm měl vnímavého posluchače? Štěpán si to nechal jako soukromé potěšení. Nebo duševní vzpruhu.        Na vidině cesty do Brna uklidňovala Štěpána jediná věc: že ho doprovází přítel z nejvěrnějších, Banatovič. Když nastoupil do ještě stojícího vlaku, Banatovič už seděl v jídeláku nad vypitým panákem a napůl vypitým pivem. Ten fakt nezahálí, řekl si Alsas.        – Nazdar, profesorskej.      – Píčo, sedej, čets, co napsal ten čurák Marterer?      – Ne, nečet, řekni mi, co napsal ten čurák?      Marterer byl Banatovičovým oblíbeným tématem.      – No ten zmrd měl hroznej vejšplecht v Kampani, kecy o tom, jak by se do rozhodování o veřejným prostoru měli zapojovat odborníci. Tím myslí sebe, poučil ho Banatovič.      – Vždyť je to taky čurák prvního řádu.      – Někdo by mu měl vyřídit, že může rozhodovat akorát o tom, kdy se půjde vysrat.        Vrchní před ně postavil rovnou čtyři panáky hruškovice, už ví, jak na to, pomyslel si Alsas. Banatovič vypil první bez ptaní a bez přiťuknutí, Štěpán pokejvnul a taky si dal. Navalilo se mu. Nebylo to dobrý ráno.      Rozhlídnul se. – Vendelíne, tady pojď, umravňovala mladá atraktivní matka, vizáž model caffè latte, k tomu krátký vlasy, svýho asi čtyřletýho potomka při průchodu uličkou.      Zajímavý jméno, pomyslel si pro sebe Alsas a mrknul na Banatoviče, který se už cpal gulášovou polívkou.      – Ale ona taky není marná, zahlásil Banatovič.      Otočila se.      To je zas trapas, pomyslel si Alsas.      A usmála se.      Banatovič nevnímal, ale Alsas její úsměv povzbudivě opětoval.        – Tady ty čuramedáni mě dokážou po ránu vytočit, pronesl Banatovič a mával výtiskem Kampaně.      Dodal:      – Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie, nechápu, že ho ještě taky tisknou. Ale to je pořád ještě dobrý, ten už aspoň nepředstírá vědeckou práci, už se nesnaží o akademickou kariéru, jenom slintá do novin. Na to jsou tady jiný, rozvášňoval se Banatovič. Mluvil už dost nahlas a mával kolem sebe rukama. Míval ve zvyku přivírat u monologů oči, navíc jeho ve vzduchu máchající ruce připomínaly loutku. Jen ty nitě byly imaginární.      Pokračoval:      – To jsou všechno tyhlety démanty, buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích. Obojí předstíraný, obojí pseudočinnost místo činnosti, opakoval Banatovič. Předstíraný studium – domácí studium! – v bytových seminářích – ovšem předstíraný filosofie. A předstíraná práce. Což je jejich věc, kdyby se pak nedostali k veslu a nezačali roznášet svý bludy z kateder… Rozumíš, disidenti obvykle nebyli žádný hrdinové, to byli lidi, který byli líný makat.      – Že ty nepíšeš politický komentáře do novin, to by byla paráda, řekl mu Alsas.      – Ale vždyť já píšu, do Doby síly, do Světel budoucnosti, do Na hlubinu a Na stráž!e, do Rozhledů neofašismu…      – Myslím něco normálního, co čtou lidi. Třeba tadyhle Kampaň. Nebo Varovný výstřel.      – Neblbni, tam by mě nevzali, blokujou mě, já nesmim nikam na veřejnost.      – Vždyť jsi univerzitní profesor. Utrhli by ti ruce, i kdybys jim místo článku podal toaleťák posranej sračkama, pokud by ty sračky byly tvoje vlastní. Lidi jsou tady nadšený expertama, odborníkama a vědcema, ať už jsou odborníci skuteční, nebo domnělí, opravdoví, nebo předstíraní, ať už jsou odborníci v čemkoli a vyjadřujou se k čemukoli.      – Myslíš? No něco na tom je…      – Vždyť se koukni na Marterera, jak je pilnej. A co má u fotky? Vždycky akorát „znalec odkazu Emy Destinové“, nebo „hudební historik“.      – No ty vole to je fakt, ten by mě zajímal, odborník. Píše o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou!        Přes uličku naproti dosedla nová pasažérka, Alsas si ji se zájmem prohlížel. Mladá holka, neurčitej věk lehce přes dvacet, chytrej a trochu drzej pohled, krátká barevná sukně, top bez ramínek, sponka ve vlasech, modrý náušnice, vlastně byla celá v modrym, v ruce Kunderův Žert. Nohy nedbale oholený, prostě něco v ní bylo. Tu džínovou bundu bych překous, a koneckonců i toho Kunderu, pomyslel si Alsas.        – Brno… – zkurvený! zahlásil Banatovič a krknul. Naproti sedící slovenský gentleman se zasmál a pokývnul na znamení sympatií. Přátelé vystoupili.        – To bysme mohli potkat starýho Velebu, určitě bude sedět v Karibiku.      – To je fakt, řekl Alsas.      Karibik byl odpornej zaflusanej nonstop umístěnej přímo v tzv. brněnským metru, tedy ještě odpornějším a ještě zaplivanějším podchodu pod hlavním nádražím.      Tyhle místa měl Alsas rád. Připomínaly mu Balkán. Kdyby to Brno bylo celý takovýhle, bylo by to fajn město, pomyslel si. Kdyby se zbavili toho moravskýho přízvuku, dodal si pro sebe. Kdyby si na nic nehráli a byli tím, čím jsou, tedy vstupní branou Balkánu, bylo by všechno v pořádku.      – Brno si hraje na malou Vídeň, a přitom je to prvotřídní malý Sarajevo, řekl nahlas.      – To spíš Doboj, odtušil Banatovič.      – Taky pravda. To město je jak malá holka, ve který dříme vášeň a nespoutanost a ona ji nedokáže vypustit ven, objevit, otevřít se: radši si hraje na poslušnou pokojskou. Ale tu eleganci z toho nevykřeše, natož aby se stala komtesou.      – To s tou Starou dámou je přesný, děl Banatovič, kterej jak známo Vídeň miloval, elegantní ženská na výši a děvka, co si hraje na dámu, ale tu skutečnou nikdy nedožene. Jenže nedokáže bejt ani tou pořádnou děvkou.      – Jako ta špičková kurva z Itálie, připomněl Alsas jednu dávnou historku.      – Čili by to Brno někdo měl pořádně vojet, ať se probere k životu, pronesl Banatovič. Příměr ženský k městu se mu začínal líbit, v duchu už viděl svůj příští esej do Journal of Obscene Philosophy. Kurva, já ještě nemám ani čárku a uzávěrka toho posranýho sborníku byla minulý pondělí, uvědomil si, že jako hostující editor čísla má na starosti loňský zimní vydání Fenomenologie alkoholismu v lacanovské perspektivě. Sborníky i akademický časáky vycházely v Česku obvykle s půlročním až dvouletým zpožděním. Nahlas si říhnul. Naposled byl v Brně před dvěma lety na konferenci Morava jako průsečík kultur, kterou si pro sebe překřtil na Morava jako průser. Jestlipak má ještě doktorka Cicmárková ten piercing v kundě a jestlipak už má tu docenturu, pomyslel si.      – Jo, je škoda, že to tu neobsadili Maďaři, vrátil ho do debaty Alsas.      – Nebo Chorvati. To sou největší řezníci světa. Náglové zkurvený, odplivnul si Banatovič, kterej měl srbský předky.      Pili v Karibiku na baru už třetí pivo a v tu chvíli si uvědomili, proč sem vlastně přišli. Veleba nikde. Jen párek důchodců v rohu, znuděná stará barmanka a na baru tlustej cikánskej pasák.      – Hele, já mu zavolám, nabíd se Banatovič.      – Nazdar, já jsem v Karibiku! ozval se v telefonu známý hlas.      – Tak to asi těžko. Jsme tady s Alsasem a ty nikde. Nebo si střílíš na hajzlu péro? odvětil Banatovič.      – Ne, já sem fakt v Karibiku. Na Arubě, upřesnil na dálku Veleba.      Kde na to ten feťák vzal? napadlo Banatoviče.      – Kecáš, vole, co tam děláš?      – Ále, válim se na pláži, pomalu mi to najíždí a dvě kozatý mulatky mi na střídačku kouřej péro, povídal rozšafně Veleba.      To určitě, pomyslel si Banatovič. Nejspíš se ještě neprobral ze včerejší kocoviny a leží na podlaze svýho vybydlenýho bytu v městské části Brno-Komín.      – No nic, ukončil hovor a obrátil se na barmanku, tak ještě dvě piva, prosím. Když jim je natočila, předvedl Banatovič své umění dokonale napodobit nejpříšernější přízvuk na světě, totiž brněnský přízvuk. – Starobrno – chčijeme prdelí, zadeklamoval s gustem.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2020.

Čas načtení: 2024-10-15 12:03:29

Elegantní účesy pro návštěvu kasina: Jak zazářit na večírku v kasinu?

Kasina jsou symbolem luxusu, elegance a vzrušující zábavy. Ať už vás hazard láká nebo ne, návštěva kasina je vzrušující zážitek, který byste si měli alespoň párkrát v životě dopřát. Návštěva kasina se hodí rovněž jako zábava při oslavě narozenin firmy, neboť prostředí kasin se často využívá i pro firemní večírky. Vždy je zábavné vyrazit si užít do kasina krásný večer s přáteli. Navíc si do kasina můžete vzít to nejlepší ze svého šatníku a máte příležitost vyrazit si i s […] The post Elegantní účesy pro návštěvu kasina: Jak zazářit na večírku v kasinu? appeared first on VLASY A ÚČESY.

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne?   Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku.      Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel.      Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší.      Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice.      Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý.      Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek.      Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa.      Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem.      – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu.      Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé.      Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa.      Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí.      Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách.      Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval:      – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto...      Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic.      – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu.      Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever.      – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny.      – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře.      Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní.      – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování.      Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet...      V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila:      – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš...      Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá.      – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku.      Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic.      – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4                                                                 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje.      – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky!      Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář.      Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna.      Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala:      – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda.      – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda.      Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži.      – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku.      Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce?      To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou.      – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena?    – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech?  Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.  

Čas načtení: 2024-03-11 20:46:27

Macron potřetí za měsíc odkládá návštěvu Ukrajiny

Elysejský palác potvrdil, že prezident Emmanuel Macron odložil plánovanou návštěvu Ukrajiny, ale uvedl, že francouzský premiér do Kyjeva v nadcházejících týdnech odcestuje. (Foto: Flickr)... Článek Macron potřetí za měsíc odkládá návštěvu Ukrajiny se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-15 18:58:31

Rusové na Ukrajině rychle postupují. Ukrajinský prezident kvůli tomu ruší návštěvu ve Španělsku

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zrušil svou návštěvu Španělska plánovanou na 17. května kvůli náročné situaci na frontě. Ruské okupační síly zahájily ofenzívu na severu Charkovské oblasti a podle dostupných informací se zdá, že poměrně rychle postupují vpřed, píše server Ukrainska pravda. The post Rusové na Ukrajině rychle postupují. Ukrajinský prezident kvůli tomu ruší návštěvu ve Španělsku first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2017-03-22 09:27:50

Jak často k zubaři?

K doktorům nechodí nikdo rád a o zubařích to platí ještě víc. Snad jsme nepoznali někoho, kdo by měl návštěvu zubní ordinace v oblibě. Přesto bychom jeho návštěvu neměli odkládat. V tomto případě platí, že každé zdržení jen nepříjemný zážitek znásobí. Jak často tedy k zubaři jít a jak to udělat aby zážitek byl co nejméně nepříjemný?

Čas načtení: 2019-02-25 23:00:00

Zariaďte si kúpeľňu snov!

Kúpeľňa je miestnosť, v ktorej trávime pomerne veľa času. A nielen my, ale všetci ľudia, ktorí k nám prídu na návštevu. Preto by sme si na zariadení kúpeľne mali dať záležať. Kde zoženiete to najlepšie zariadenie kúpeľne? Určite to poznáte aj vy. Prídete na návštevu k nejakému človeku a po tom, ako ...

Čas načtení: 2022-12-01 07:00:00

Advent je skvělý čas pro návštěvu vánočních trhů. Kam se letos vydat? I. díl

Pokud jste se letos rozhodli, že místo vánočního úklidu a věčného stresu budete v prosinci cestovat, dobře děláte! Náš článek vám poradí ta nejlepší místa pro návštěvu legendárních vánočních trhů. Zde budete moci nasát pravou atmosféru Vánoc a společně s dětmi si adventní čas užijete mnohem lépe, ...

Čas načtení: 2023-03-15 07:00:00

Než půjdete na návštěvu k novorozenému miminku

Máte v rodině nové miminko? A chtěli byste ho vidět? S návštěvou u novorozence však nepospíchejte. Nechte novou rodinu, aby se sžila a zaběhla. Počkejte, až vás na návštěvu pozvou. Před návštěvou novorozence byste si měli přečíst náš článek, který vám doporučí, jak se na tak významné návštěvě chovat ...

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2019-09-09 13:54:05

Ministr kultury Zaorálek se ohradil proti rušení koncertů českých souborů v Číně

Ministr kultury Lubomír Zaorálek přijal 9. září v Nostickém paláci mimořádného a zplnomocněného velvyslance Čínské lidové republiky Zhang Jianmina. Na setkání se podle svého prohlášení „rozhodně ohradil proti jednostrannému rušení koncertů českých souborů v Číně, o kterých média v poslední době informovala“. „Rozhodně jsem se ohradil proti jednostrannému rušení koncertů českých souborů v Číně. Velvyslanci jsem také sdělil, že jako zástupce čínské strany v České republice nese odpovědnost za kroky, které vážně poškozují obraz Číny u české veřejnosti a upozornil ho, že v posledních letech bylo vykonáno mnoho pro rozvoj česko-čínských vztahů ve všech oblastech, včetně kulturní,“ uvedl k setkání ministr Zaorálek a dodal, že se ale obává, že poslední vývoj tyto vztahy vážně poškozuje a zpochybňuje dosavadní úsilí. „Čínskému velvyslanci jsem sdělil, že zakazování výjezdu českým souborům do Číny pokládám za naprosto absurdní a zeptal jsem se ho, jestli do budoucna nehrozí, že v Číně nebude dovoleno hrát Dvořáka či Smetanu, protože ve své době byli také obyvatelé Prahy,“ podotkl dále ministr Zaorálek. Ministr také velvyslanci sdělil, že je připraven se vrátit k pozitivní spolupráci obou zemí v oblasti kultury, ale pouze za podmínky, že obě strany k sobě budou přistupovat se vzájemným respektem a budou vnímat své odlišnosti. Rušení koncertů je čínskou odpovědí na politiku pražského magistrátu. Ten nejprve chtěl z partnerské smlouvy s Pekingem odstranit článek vyjadřující souhlas s politikou jedné Číny (jde o neuznání nezávislosti Tchaj-wanu), v březnu pak byla na magistrátě vyvěšena vlajka Tibetu. Číňané pak zrušili vystoupení některých hudebních uskupení, jejíž jméno je spojené s Prahou: PKF – Prague Philharmonia, Pražákova kvarteta, Symfonického orchestru Českého rozhlasu či Guarneri Trio Prague. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Velvyslanec Zhang k tomu uvedl, že čínská strana návštěvu Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Číně nezrušila. „Mediální humbuk, který kolem celé situace vznikl, je naprosto v rozporu s fakty. Orchestr odložil návštěvu Číny na základě vlastního rozhodnutí, které vycházelo z doporučení ze strany zprostředkovatelské agentury. Vedoucí orchestru velvyslanectví vysvětlil, že se takto rozhodli pro to, že v příštím roce budou moci navštívit větší počet čínských měst,“ napsalo čínské velvyslanectví na svých facebookových stránkách. To je ale v přímém rozporu s dřívějším prohlášením mluvčího Českého rozhlasu Jiří Hošny. „Agentura, která zajišťovala turné po Číně pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu, o podmínkách vyjednávala poměrně dlouho. My jsme do poslední chvíle doufali, že potřebná povolení získá. Nicméně v uplynulých dnech nám agentura oznámila, že se tak nestalo, že z čínské strany neobdrželi potřebná povolení, že nám tedy doporučí turné odložit,“ řekl 23. srpna pro Radiožurnál. Velvyslanec Zhang také zdůraznil, že hlavní „příčina určitých potíží“, které se "objevily ve dvoustranných kulturních výměnách", je na příslušné straně v ČR. „Česká strana by měla přistupovat zodpovědně ke problémům na základě faktů, namísto toho, aby vznášela vůči čínské straně neopodstatněná obvinění. Čína rozhodně odmítá jakékoliv činy, které poškozují její základní zájmy a podkopávají bilaterální přátelství. Doufáme, že česká a čínská strana si půjdou navzájem vstříc a vynaloží společné úsilí pro vytvoření lepší atmosféry pro úzkou mezilidskou a kulturní výměnu mezi oběma zeměmi,“ uvedl.  

Čas načtení: 2019-08-27 05:20:18

Češi chodí do divadla kvůli přátelům a rodině

Divadlo je pro Čechy především společenskou záležitostí. Hlavní motivací pro návštěvu divadelního představení je především touha strávit čas s rodinou a přáteli. Vyplývá to z průběžných výsledků výzkumného projektu ASSET (Audience Segmentation System in European Theatres), který srovnává pět evropských metropolí. Průzkum realizovaný v Praze, Záhřebu, Vídni, Sofii a Helsinkách se zaměřil jak na běžné sociodemografické údaje týkající se například věku a genderu diváků, ale také na chování a preference evropského divadelního publika. Z pětice zkoumaných metropolí se publikum pražských divadel pohybuje na úrovni evropského průměru genderové (74 procent žen) i věkové skladby (43 let). V tomto ohledu se naopak vymyká Finsko, kde až 83 procent divadelního publika tvoří ženy, a Rakousko, které má i kvůli výběru zapojených divadel nejmladší publikum. Česká republika je s nejvyšším podílem publika z mimopražských regionů naopak absolutním lídrem v cestování za divadlem do metropole. „Čeští, finští a rakouští diváci dají při výběru představení nejvíce na osobní doporučení. Zajímavým rysem pražského publika je minimum informací vyhledávaných předem ke zvolenému titulu, s čímž koreluje hlavní motivace k návštěvě divadelního představení, kterou je pro české publikum především touha strávit čas s rodinou a přáteli. V tom jsou si Češi podobní s Rakušany, kteří však navíc návštěvu divadla považují za zvláštní událost v běhu každodenního života,“ říká projektová manažerka Martina Pecková Černá z Institutu umění – Divadelního ústavu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Češi se dále orientují především podle tématu inscenace a obsazení, méně již je pro ně důležitá cena vstupenky nebo autorský tým. Některé průběžné výsledky průzkumu byly překvapivé i pro další partnery projektu: například sofijské publikum si chodí do divadla především pro intelektuální stimulaci a nejvěrnější diváky má divadlo jako umění ve Finsku. Celkem zatím bylo v první fázi výzkumu letos na jaře nasbíráno 7575 odpovědí, které se sešly z 20 divadel, jež ročně dohromady obslouží na 1,8 milionu diváků. „Za Českou republiku se průzkumu účastní Národní divadlo, Studio Dva, Švandovo divadlo a Jatka78. Česká republika je zatím ve výzkumu zastoupena nejvyšším podílem odpovědí (36 procent) i prodaných vstupenek (61 procent),“ říká Michal Lázňovský, vedoucí Katedry produkce DAMU a hlavní iniciátor projektu ASSET. Další fáze výzkumu divadelního publika proběhne během Noci divadel, která proběhne 16.listopadu, a na jaře roku 2020.

Čas načtení: 2024-03-07 06:13:00

Petr Pavel zakončí návštěvu středních Čech: Zavítá mezi žáky i na Hrabalovu stezku

Prezident Petr Pavel dnes uzavře svou dvoudenní návštěvu Středočeského kraje. Na programu má například návštěvu skláren Kavalierglass v Sázavě na Benešovsku, kde si prohlédne výrobu. V Kersku na Nymbursku si projde naučnou stezku spisovatele Bohumila Hrabala.

Čas načtení: 2024-03-07 10:12:00

Petr Pavel zakončí návštěvu středních Čech: Zavítal mezi žáky a míří na Hrabalovu stezku

Prezident Petr Pavel dnes uzavře svou dvoudenní návštěvu Středočeského kraje. Na programu má například návštěvu skláren Kavalierglass v Sázavě na Benešovsku, kde si prohlédne výrobu. V Kersku na Nymbursku si projde naučnou stezku spisovatele Bohumila Hrabala. Dopoledne pohovořil se žáky místní základní školy a dokonce se s nimi občerstvil ve školní jídelně. 

Čas načtení: 2024-03-07 12:11:00

Petr Pavel ve středních Čechách: Zavítal mezi žáky a míří na Hrabalovu stezku

Prezident Petr Pavel dnes uzavře svou dvoudenní návštěvu Středočeského kraje. Na programu má například návštěvu skláren Kavalierglass v Sázavě na Benešovsku, kde si prohlédne výrobu. V Kersku na Nymbursku si projde naučnou stezku spisovatele Bohumila Hrabala. Dopoledne pohovořil se žáky místní základní školy a dokonce se s nimi občerstvil ve školní jídelně. 

Čas načtení: 2024-03-07 16:08:00

Petr Pavel ve středních Čechách: Prošel Hrabalovu stezku a zamířil do legendární Hájenky v Kersku

Prezident Petr Pavel končí svou dvoudenní návštěvu Středočeského kraje. Na programu měl návštěvu skláren Kavalierglass v Sázavě na Benešovsku, kde si prohlédl výrobu. V Kersku na Nymbursku si prošel naučnou stezku spisovatele Bohumila Hrabala a zavítal do legendární restaurace Hájenka, kterou proslavil film Jiřího Menzela Slavnosti sněženek. Dopoledne pohovořil se žáky místní základní školy, a dokonce se s nimi občerstvil ve školní jídelně. 

Čas načtení: 2024-03-07 17:26:25

5 nejčastějších chyb, které vás mohou stát návštěvu instalatéra

Každý z nás chce mít doma fungující vodovodní a kanalizační systém. Často však nevědomky děláme chyby, které mohou vést k problémům vyžadujícím zásah odborníka. I přesto, že si zkušený instalatér Praha se spoustou věcí dokáže poradit bez větších obtíží, je dobré zbytečným problém předcházet. V tomto článku se podíváme na šest nejčastějších chyb, kterým byste […] The post 5 nejčastějších chyb, které vás mohou stát návštěvu instalatéra appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.

Čas načtení: 2024-03-14 07:15:47

Filipínský prezident Marcos se v Praze setká s Pavlem i Fialou

Filipínský prezident Ferdinand Marcos mladší dnes zahajuje svou oficiální návštěvu v Praze, setká se s prezidentem Petrem Pavlem, premiérem Petrem Fialou (ODS) i předsedy obou komor Parlamentu. V pátek Marcos s Pavlem zahájí Česko-filipínské obchodní fórum v Černínském paláci. Cesta navazuje na Marcosovu návštěvu Německa, kde jednal zejména o vojenské spolupráci.

Čas načtení: 2024-03-14 07:28:00

Filipínský prezident přijede do Prahy, setká se s Pavlem i Fialou

Filipínský prezident Ferdinand Marcos mladší ve čtvrtek zahájí svou oficiální návštěvu v Praze, setká se s prezidentem Petrem Pavlem, premiérem Petrem Fialou (ODS) i s předsedy Senátu a Poslanecké sněmovny. V pátek Macros s Pavlem zahájí Česko-filipínské obchodní fórum v Černínském paláci. Návštěva ČR navazuje na Macrosovu návštěvu Německa.

Čas načtení: 2024-03-19 05:00:00

Top momenty Čaputové v Praze: „Rande“ s Pavlovými, poklona Havlovi i setkání s Bartoškou

Na neformální návštěvu Prahy dorazila v pondělí slovenská prezidentka Zuzana Čaputová (50) s partnerem Jurajem Rizmanem (47). Do hlavního města ji pozvala Knihovna Václava Havla, s českým kolegou Petrem Pavlem (62) se zúčastnila projekce filmu právě o Havlovi (†75). Prezidentka také jednala s premiérem Petrem Fialou (59, ODS) a uctila památku obětí prosincové střelby na Filozofické fakultě. Upozornila na to, že nešlo o její rozlučkovou návštěvu. Na tu dojde v červnu. 

Čas načtení: 2024-03-20 09:30:49

Toronto on a Budget: Jak Zažít Město Bez Rozbití Banky

Pokud plánujete návštěvu Toronta a nemáte na rozpočtu na luxusní hotely a exkluzivní zážitky, nezoufejte! Pokud plánujete návštěvu Toronta a nemáte na rozpočtu na luxusní hotely a exkluzivní zážitky, nezoufejte! Toronto je město…