Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-29 12:12:49

CPI PG: Prodeje vybraných aktiv ve Varšavě, Londýně a Záhřebu

Společnost CPI Property Group (CPI PG) včera informovala, že během února provedla několik vybraných divestic. Došlo k prodeji studentského ubytování Metrogate House v Londýně, kancelářské budovy Concept Tower ve Varšavě a další kancelářské budovy Grand&he

Čas načtení: 2024-09-23 13:21:52

Ukrajina nám připomněla Sudety, říkají čeští vítězové studentského Oscara

Češi po letech uspěli v soutěži o studentského Oscara. V kategorii hraných filmů ho získalo režisérské duo Pavel Sýkora a Viktor Horák z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Krátkometrážní snímek Krajan se odehrává během silvestrovské noci válečného roku 1944. „Zakončit takto naše studium na písecké akademii je samozřejmě krásné a doufáme, že nám tato událost pomůže i v budoucím profesním životě,“ reagovali režiséři na ocenění v Událostech, komentářích. Cenu si převezmou 14. října v Londýně.

Čas načtení: 2024-10-14 21:59:00

Mladí čeští filmaři převzali v Londýně studentského Oscara

Londýn - Mladí čeští filmaři Viktor Horák a Pavel Sýkora dnes večer v Londýně převzali studentského Oscara za krátkometrážní drama Krajan. Absolventi písecké Filmové akademie Miroslava Ondříčka (FAMO)...

Čas načtení: 2024-10-14 22:11:59

Mladí čeští filmaři převzali v Londýně studentského Oscara za film Krajan

Mladí čeští filmaři Viktor Horák a Pavel Sýkora dnes večer v Londýně převzali studentského Oscara za krátkometrážní drama Krajan. Absolventi písecké Filmové akademie Miroslava Ondříčka (FAMO) získali hlavní cenu ze tří filmů oceněných v kategorii hraných snímků.

Čas načtení: 2024-10-14 21:59:00

Mladí čeští filmaři převzali v Londýně studentského Oscara

Londýn - Mladí čeští filmaři Viktor Horák a Pavel Sýkora dnes večer v Londýně převzali studentského Oscara za krátkometrážní drama Krajan. Absolventi písecké Filmové akademie Miroslava Ondříčka (FAMO)...

Čas načtení: 2024-10-14 21:36:00

Mladí čeští filmaři převzali v Londýně studentského Oscara za film Krajan s Jiřím Štěpničkou

Mladí čeští filmaři Viktor Horák a Pavel Sýkora dnes večer v Londýně převzali studentského Oscara za krátkometrážní drama Krajan s hercem Jiřím Štěpničkou (77) v hlavní roli.

Čas načtení: 2024-10-15 13:59:00

Čeští filmaři mají studentského Oscara za film Krajan

Mladí čeští filmaři Viktor Horák a Pavel Sýkora v pondělí večer v Londýně převzali studentského Oscara za krátkometrážní drama Krajan. Absolventi písecké Filmové akademie Miroslava Ondříčka (FAMO) získali hlavní cenu ze tří filmů oceněných v kategorii hraných snímků.

Čas načtení: 2020-06-29 13:10:02

Film Dcera „válcuje“ zahraniční festivaly, patří mezi nejoceňovanější české snímky

Krátký animovaný film Dcera rozšířil počet ocenění z mezinárodních filmových festivalů a po zisku studentského Oscara, nominaci na „dospělého“ Oscara, cenách z Annecy nebo oficiálním výběru na Sundance si během jara a léta připsal ceny z Palm Springs, Lisabonu, Tokia, Stuttgartu, Cambridge, nominaci na prestižní studentskou cenu BAFTA nebo výběr do oficiální sekce festivalu v japonské Hirošimě. Snímek režisérky a výtvarnice Darii Kashcheevy se tak s více než padesátkou tuzemských a zahraničních festivalových úspěchů přiřadil již nyní k historicky nejoceňovanějším českým projektům. „Z filmu Dcera se stal opravdu festivalový fenomén, „rolling stone“, který se po pandemické přestávce valí z kopce dál. Mám radost, že ji na konci srpna uvidí diváci v českých kinech v rámci pásma FAMU v kině. Zároveň už Daria opravdu intenzivně pracuje na svém novém, magisterském filmu. Na Darii oceňuji, že se nevydala stejnou cestou, kterou si vyzkoušela na Dceři, ale má odvahu dále hledat a objevovat,“ říká producent Martin Vandas ze společnosti MAUR Film, která filmy Kashcheevy koprodukuje. „Jsme rádi, že Dcera navázala na šnůru úspěchů před koronavirovou epidemií. Nechci, aby to vyznělo nevděčně, ale když se účastní zahraničního festivalu, tak již vlastně tak trochu čekáme nějaké ocenění,“ uvádí Helena Bezděk Fraňková, ředitelka Státního fondu kinematografie, který film finančně podpořil. Nejnovější cena pro film Dcera dorazila z amerického Palm Springs International Film Festivalu, kde byla porotou vybrána jako Nejlepší studentský animovaný krátký film. V červnu byla nominována také na prestižní cenu BAFTA Student Film Award a do oficiálního výběru prestižního festivalu animovaných filmů v japonské Hirošimě. Květnový festival animovaného filmu Monstra v portugalském Lisabonu udělil Dceři dokonce dvě ceny. Za nejlepší studentský krátký film a Zvláštní cenu od tzv. seniorské poroty. Z festivalu v německém Stuttgartu přibyla cena Young Animation Award a v japonském Tokiu festivalová cena Grand Award. Festival Glas Animation v kalifornském Berkeley ocenil český krátký snímek v kategorii nových talentů. Porota studentského festivalu Watersprite v Cambridge udělila Dceři rovnou tři ceny, a to za film roku, cenu za animaci a cenu za režii. Dlouhodobé úspěchy českých filmařů v oblasti animované a krátké tvorby reflektuje i Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která bude od příštího ročníku nově udělovat samostatnou cenu, Českého Lva, za animovaný a krátký film.

Čas načtení: 2019-08-22 04:54:34

Na filmovém festivalu v Torontu se objeví Nabarvené ptáče a Dcera, nominovaná na studentského Oscara

Poprvé v historii je český film zařazený do prestižní sekce Special Presentations na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Dokázal to režisér Václav Marhoul s filmem Nabarvené ptáče. Dalším českým snímkem v programu kanadského festivalu je Dcera režisérky Darii Kashcheevy, kterou Toronto uvede v sekci pro krátkometrážní snímky Short Cuts. A v sekci Primetime bude uveden seriál Bez vědomí Ivana Zachariáše. "Uvedení Nabarveného ptáčete na festivalu v kanadském Torontu je velkým úspěchem, neboť se jedná o pomyslnou vstupní bránu na filmový a distribuční trh v Severní Americe," upozorňuje ředitelka Státního fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková. "A zařazení filmu Dcera do festivalové sekce jen dokazuje, že ocenění v Annecy a nominace na studentského Oscara nejsou žádná náhoda," dodává. Festival v Torontu patří k největším a nejnavštěvovanějším filmovým festivalům na světě, začíná ve čtvrtek 5. září a končí v neděli 15. září. Snímek Nabarvené ptáče režiséra a scenáristy Václava Marhoula je zařazen do sekce Special Presentations, která je určená filmům z hlavních soutěží jiných festivalů nejvyšší A kategorie a také filmům významných světových filmařů. Státního fondu kinematografie podpořil Nabarvené ptáče celkovou částkou 25,8 milionu Kč, přičemž celkový rozpočet filmu se pohybuje okolo 175 milionů Kč. Film se dostal i do hlavní soutěže jednoho ze tří nejprestižnějších filmových festivalů světa, do Benátek, které svůj 76. ročník uspořádají na přelomu srpna a září. Krátkometrážní film Dcera režisérky Darii Kashcheevy promítne festival v sekci Short Cuts určené pro krátké filmy a nadějné filmaře. Snímek studentky pražské FAMU posbíral již řadu významných ocenění, dvě ceny si odnesl například z festivalu animované tvorby ve francouzském Annecy. Byl také nominován na studentského Oscara, jehož vítěz bude vyhlášen 17. října v Los Angeles. Fond podpořil cyklus Trojhlas, kterého je film Dcera součástí, částkou 390 tisíc korun. Dalším českým projektem v Torontu, který Státní fond kinematografie podpořil v systému filmových pobídek, je špionážní drama Bez vědomí režiséra Ivana Zachariáše z produkce HBO Europe. První dva díly šestidílného seriálu jsou zařazeny do sekce Primetime určené televizní a seriálové tvorbě. Ivan Zachariáš v této sekci uvedl v mezinárodní premiéře v roce 2016 již svůj předchozí seriál Pustina, spolurežírovaný Alicí Nellis. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Režisér hollywoodského hitu Thor: Ragnarok Taika Waititi obsadil do hlavních rolí své nové protiválečné komedie Jojo Rabbit superstar Scarlett Johansson a oscarového Sama Rockwella. Díky systému filmových pobídek se část filmu natáčela i v českých lokacích. Mezinárodní filmový štáb zde od konce května do poloviny července 2018 strávil celkem 40 natáčecích dní, a to například v Barrandovských ateliérech, Žatci, Kytíně, Úštěku, Lenešicích a na dalších místech. Toronto uvede Waititiho film ve světové premiéře v sekci Special Presentations. V sekci Wavelengths pro artové a experimentální snímky se představí koprodukční film State Funeral od režiséra Sergeje Loznici, na němž se podílely Nizozemsko, Litva a Česká republika.

Čas načtení: 2024-09-13 11:00:00

Studenti bojují o volné bydlení. Univerzity rozšiřují koleje, peníze ale chybí

Na většině vysokých škol zbývá ještě několik týdnů do zahájení akademického roku a část studentů místo publikací a nových kamarádů shání pořád ještě ubytování. Kapacita vysokoškolských kolejí totiž nevystačí pro všechny. Ač se univerzity snaží kapacitu studentského bydlení navyšovat, narážejí na problémy s financováním. Stěhování studentů na priváty, které jsou i atraktivnější z hlediska pohodlí a soukromí, brzdí vysoké ceny nájmů. Podle některých politiků by měl s financováním studentského bydlení pomáhat stát.

Čas načtení: 2024-09-18 09:06:37

Češi po pěti letech opět získali studentského Oscara. Vyhrálo válečné drama z filmové školy v Písku

Drama Krajan dvojice mladých českých režisérů uspělo v mezinárodní konkurenci více než dvou a půl tisíce filmů. Článek Češi po pěti letech opět získali studentského Oscara. Vyhrálo válečné drama z filmové školy v Písku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-10-07 14:49:00

Průvod v roce 1989 možná vedli lidé ze Správy sledování StB, uvádí analýza

Vlajkonoši v čele studentského průvodu, který šel 17. listopadu 1989 z Albertova na Vyšehrad, možná byli podle zástupců projektu Blaničtí rytíři příslušníky Správy sledování Státní bezpečnosti (StB). Jde o první výsledky analýzy dosud nezveřejněných fotografií průvodu. Jsou na nich lidé, které představitelé tehdejšího studentského hnutí nepoznávali.

Čas načtení: 2024-10-07 15:37:19

Průvod v roce 1989 možná vedli lidé ze Správy sledování StB, uvádí analýza

Vlajkonoši v čele studentského průvodu, který šel 17. listopadu 1989 z Albertova na Vyšehrad, možná byli podle zástupců projektu Blaničtí rytíři příslušníky Správy sledování Státní bezpečnosti (StB). Jde o první výsledky analýzy dosud nezveřejněných fotografií průvodu. Jsou na nich lidé, které představitelé tehdejšího studentského hnutí nepoznávali.

Čas načtení: 2024-11-06 13:19:07

Virtuální Bastlírna vol. 44: Jak se budeme bavit s Voyagerem 1?

Baví vás elektronika, informační technologie, bastlení nebo obecně technika? Pak i tento měsíc je tady pro Vás Virtuální Bastlírna - online setkání hospodského typu všech nadšenců do techniky, organizované projektem MacGyver strahovského studentského klubu SiliconHill. Pokud by se diskuze náhodou zadrhla, mají Strahováci nachystaná i výplňová témata. Například co se stalo za katastrofy poslední měsíc? Voyager 1 musel kvůli poruše přejít z rychlé komunikace na pásmu X na pomalejší pásmo S. A na neocenitelný WebArchive šlo několik kybernetických útoků, které způsobily nejen výpadek ukládání nových stránek, ale i jeho kompletní nedostupnost. Ale dost o katastrofách - co za nové projekty se vynořilo? Objevil se nový projekt kompletně 3D tištěného počítače Ondra. Také se našel šikula, který byl schopný rozebrat komunikaci s levnou čínskou termokamerou a získat tak mnohem lepší obrázky. A firma Mosaic uveřejnila patnáctiterapixelový soubor 3D scanů a 360 stupňových obrázků Prahy. Z kuriozit se pak nabízí modifikace chytrých baterií firmy Parkside pro kompatibilitu se sítí FindMyIphone, Linux nabootovaný na procesoru Intel 4004 (s malým trikem) a nebo výroba největšího digitronu na světě (v České republice)! Příští Virtuální Bastlírna se pod taktovkou projektu MacGyver studentského klubu SiliconHill bude konat ve čtvrtek 7. listopadu od 20:00 minimálně do 22:00 (ale obvykle končí o dost později). Odkaz na konferenci se před samotnou akcí objeví na bastlířské wiki.

Čas načtení: 2013-02-18 00:00:00

Chystáme studentský pokoj

Při zařizování studentského pokoje bychom měli zohlednit několik kritérií. Mezi ty nejdůležitější patří kvalita provedení a věk uživatele pokoje. Jinak bude vypadat pokoj pro začínajícího školáka a jinak pro vysokoškolského studenta. Pro předškoláky a školáky na prvním, případně druhém stupni, je ...

Čas načtení: 2009-10-20 00:00:00

Nábytek pro studenty aneb jak správně zařídit studentský pokoj

Výběr nábytku pro studenty patří k nejobtížnějším situacím při zařizování a vybavování interiéru. Rodiče mají o finální podobě dětského nebo studentského pokoje zpravidla úplně jinou představu než jejich děti, tedy obyvatelé daného prostoru. Jelikož nábytek nebudou užívat rodiče, nýbrž jejich děti, ...

Čas načtení: 2022-03-11 09:11:08

Jak ušetřit na jídle jako student?

Studenti nemívají peněz nazbyt, takže ušetřit za jídlo během studentského života určitě není od věci. Na následujících řádcích pro vás dokonce máme hned devět tipů, jak na to.  Připravujte jídlo hromadně Jistě, jedna porce je obvykle levnější než porce pro více lidí. Pokud ovšem budete jíst hromadně, budete si moci kupovat rodinná balení, která bývají...

Čas načtení: 2021-02-17 09:12:58

Jak udělat anketu a čím se liší od dotazníku?

Jak vytvořit anketu nebo dotazník, je důležitá otázka. Studentům se taková dovednost velice hodí, ba někdy může být i nezbytná. Dotazníky tvoří důležitou část některých typů výzkumu například u humanitních nauk. Ankety jsou také užitečné pro spoustu organizačních věcí, které se týkají studentského života. K čemu všemu nám může posloužit anketa či dotazník a jak...

Čas načtení: 2008-08-16 16:49:00

Studentské účty

Studentské účty se v poslední době těší velké oblíbenosti, neboť jsou jedním z nejvýhodnějších produktů na současném trhu. Banky strategicky nabízejí mladým lidem velice výhodné podmínky, aby jim pak po dokončení studia předložili nabídku na změnu účtu – ze studentského na běžný osobní – samozřejmě ...

Čas načtení: 2013-06-01 02:23:00

Recenze - Charlieho malá tajemství

Mezi kopci, stohy, závějemi a kupami špíny, které z důvodů lepší prodejnosti jsou řazeny do kategorie „teenagerských“ komedií(ať už s přívlastkem party, romantická, nebo crazy), se světe div se dá naleznout také film, který má v sobě skutečnou kvalitu. Charlieho malá tajemství je film podle stejnojmenného románu Stephena Chboskyho a natočen byl pod taktovkou téhož člověka, tahle sázka na „jednu hlavu“ se vyplatila, protože prostě ten film je super. Přijímáme takovou lásku, o které si myslíme, že si zasloužíme. Charlie nastupuje na střední školu, kde krom několika pseudopřátel nikoho nezná, navíc se právě vrátil z nemocnice a připadá si slabý, jednak protože nemá žádné kamarády a jednak protože si není jistý ani sám sebou. Ovšem to se změní v momentě, kdy pozná Hermio…Emmu Watsonovou-Sam a Ezra Millera-Patrick, ti ho jakožto středoškolští matadoři začnou zasvěcovat do studentského života.

Čas načtení: 2021-08-28 19:46:29

Eva Černošová: Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání

Zájem o psaní se u ní projevil již v dětství, když psala básničky a pohádky. Brzy jí také učarovala hudba a obě tyto lásky jí zůstaly. Působí jako učitelka českého jazyka, dějepisu a tvůrčího psaní na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové. Zpívá ve sboru i sólově a jako spisovatelka píše Eva Černošová prózu i poezii, je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů a u vydavatele čeká na vydání soubor jejich fejetonů a povídek Jak jsem nenapsala knihu.   Psát jste se naučila již v pěti letech, a tak jste si začala psát první básničky a pohádky. Na ZŠ se vaše práce umísťovaly na prvních místech literárních soutěží, jako byla například soutěž Svět očima dětí. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala své dětství?  Kromě literatury mi učarovala hudba, a to mi tedy zůstalo dodnes. Zpívala jsem, také tancovala a chtěla hrát na housle. K tomuto nástroji jsem se nedostala, ale tatínek měl doma akordeon. Začala jsem tedy hrát na něj, podle sluchu. Mohlo to být někdy celkem vtipné, akordeon jsem ještě ani neunesla, museli mi ho položit do klína a na dětské besídce jsem spustila mimo jiné píseň, kterou jsem měla dobře odposlechnutou: „Počkej, ty budeš litovat, až poznáš svět.“ Rodinný přítel (hudebník) si všiml, že mám talent, a začala jsem se učit na piano. Hrála jsem na piano a na kytaru. Ale vše mělo svůj čas, když jsem byla malá, měli jsme málo peněz, takže nebylo ani na hudební nástroj, ani na pořádné hudební vzdělání. Jeden nástroj mívá však člověk vždy při sobě. A nemusí ho ani kupovat – tím kouzelným nástrojem je hlas. Takže ve zpěvu mi nic nebránilo. Dětství jsem také prožívala hodně venku a mezi zvířaty, rodiče měli hospodářství. A to dalo mému dětství i celému životu úžasný rozměr. Jsem venkovanka spjatá s přírodou, půdou. Naučila jsem se dojit kozy, sekat trávu kosou, poznávat stádia zralosti obilí… Naši sice neměli peníze, ale dali nám toho mnohem víc… Jsem vděčná za to, jaké dětství jsem měla.    Po gymnáziu jste vystudovala PF Univerzity v Hradci Králové a přispívala do studentského časopisu Viselec. Někde jste řekla, že jste chtěla být učitelkou nebo veterinářkou. Co nakonec rozhodlo, že je z vás učitelka a nelitovala jste svého rozhodnutí? Ano, to souvisí s tím mým dětstvím mezi zvířaty. Měli jsme jednoho koně, krávy, ovce, kozy, prasata, králíky, drůbež, kočky, psy – zejména kvůli kravám byl skoro členem naší rodiny také veterinář. Pomáhala jsem mu, pomáhala jsem zvířatům, až jsem se stala jakousi jeho „asistentkou“, četla jsem Jamese Herriota a chtěla se stát veterinářkou. To mi bylo nějakých deset, dvanáct. Ale pak přišly těžké a stinné stránky povolání zvěrolékaře, které považuji za jedno z nejtěžších dodnes. Náš veterinář dobře viděl, že právě pro tyhle stránky jeho profese předpoklady nemám – těžko bych mohla usmrtit zvíře, zkoušela jsem zachraňovat i raněné brouky. Takže mne ke změně plánů přivedl on sám. Pak jsem tedy ještě váhala mezi povoláním dětské lékařky a učitelky. Teprve v maturitním ročníku na gymnáziu jsem se rozhodla definitivně, i když se mě tou dobou mí učitelé snažili směrovat ke studiu práv, asi proto, že mi vždycky šel dějepis. Svého rozhodnutí dodnes nelituji. Mne práce se studenty opravdu baví a je se mnou – podle ohlasů – asi taky.   Po studiích jste nastoupila jako učitelka českého jazyka a dějepisu na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové, kde máte také hodiny tvůrčího psaní. Co vás na práci „paní“ učitelky baví a jak vás to ovlivňuje při psaní?   Baví mne toho moc. Člověk při takové práci nejen učí, ale také se toho tolik učí sám! Každý den. Studenti jsou zvídaví, mají spoustu otázek, zajímavých postřehů, vidí věci z jiného úhlu, a to vás obohatí. Baví mne objevovat u studentů talent a podporovat je. Mám velkou radost, když vidím, že mají jinou startovní čáru, než jsem měla já. A pokud k tomu mohu přispět i já sama, je ta radost o to větší. Určitě mě to ovlivňuje i při psaní, jako všechno, co prožívám.    V roce 2006 jste vydala svoji první knížku Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile. V roce 2012 vám vyšla knížka Věci, které se snadno zapomenou, jejíž obálka je vytvořena podle předlohy zápisníku vašeho dědečka. Pak o pět let vyšla Vypravěčka. A co další knížka? Jen upřesním, že ten zápisník patřil pradědečkovi. No, mezitím vyšly ještě nějaké básničky, ale asi se ptáte na knihu prozaickou? Věřím, že do konce roku vyjde. Už je u nakladatele a jmenuje se Jak jsem nenapsala knihu. Jedná se o soubor humoristických fejetonů a povídek. Vznikala průběžně, některé texty jsou staršího data, jiné vznikly nedávno. Pojítkem celé knihy jsou mé pokusy o humoristickou tvorbu, které jsem doposud vždycky vzdala. Psát humor je opravdu oříšek, doufám, že konečně uzrál ke správnému rozlousknutí. Čtenáři se v knize dozvědí mimo jiné hodně o mém dětství, o mé učitelské profesi i o roli, kterou považuji za tu nejdůležitější, které se mi dostalo, a tou je role mateřská.   Vyšly vám také dvě básnické sbírky – Tyhle moje řeky a Uprostřed noci zpěv. Kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je vám bližší poezie nebo próza? Nebo má pro vás obojí své kouzlo? Děkuji, to je dobrá otázka. Inspiraci nacházím docela prostě ve svém životě i ve světě kolem mne. Vnímám jej a pozoruji, naslouchám… Když mne něco osloví, dám se do psaní. Obojí pro mne má své kouzlo. Docent Jan Dvořák (můj skvělý učitel a prozaik) mi tenkrát řekl, když jsem se mu svěřila, že píšu i básně, že psát poezii je pro prozaika cesta do pekel. Pak si mé básně přečetl a řekl, že ne vždycky… Něco lépe vyjádříte prózou, něco zase básněmi. Obzvlášť u básní jsem „skoupější na slovo“. A nechám je uzrát. Abych do světa nechrlila i to, co poezie není.   Jak to máte se čtením, máte nějakého literárního favorita, kterého ráda čtěte nebo žánr? Mám jich hodně. I mezi autory od nás, z východních Čech. Takže jich teď spíš mnohem víc nejmenuji. Ze současných českých autorů mne momentálně napadá Antonín Bajaja, Jiří Hájíček, Alena Mornštajnová, Jana Poncarová, Zdeněk Svěrák. Mými zahraničními stálicemi jsou určitě Umberto Eco, Gabriel García Márquez, ze současníků třeba Orhan Pamuk. V poezii jsou mými favority Vladimír Holan, František Hrubín, Bohuslav Reynek, Jan Skácel… Byl by to dlouhý seznam. A z žánrů? To bude snazší říct obráceně. Nejsem tak úplně na fantasy, sci-fi a na horory. Ale když je někdo dobře napíše…   Autorem ilustrací a obálek všech vašich knih je váš manžel výtvarník a grafik Jan Černoš. Jak se vám spolu pracuje? Spolupracuje se nám výborně, aspoň doufám, že to tak vidí i on. Více o naší spolupráci píšu také na svém webu. Je to někdy napínavé a každopádně nádherné, jako naše manželství. Poznáváme se a rosteme spolu už řadu let. On je mým prvním kritikem, já zase tím jeho. Nikdo nezná mou tvorbu a můj život lépe; když čte mé příběhy, vidí obrazy, které patří i jemu… A ano, je ilustrátorem všech mých knih, kromě té poslední – humoristická kniha bude mít jiného výtvarníka. Navrhl ho právě můj muž a myslím, že vybral skvěle.   Jste předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Jak jste se k této funkci dostala a co vše to obnáší? Dostala jsem se k ní poněkud nečekaně a nejdřív jsem se jí i zalekla. Středisko procházelo tou dobou krizí. Před členskou schůzí mne oslovili členové tehdejšího výboru, zda bych do nového výboru také kandidovala. Zvažovala jsem to a rozhodla se souhlasit. To, že mne nově zvolený výbor ze svého středu vybere jako předsedkyni, jsem ale opravdu nečekala a z počátku jsem nikterak nadšená nebyla. Ale středisko netvoří jeden člověk, jsou tam lidé, na které se můžete spolehnout, pracujeme společně. Ta funkce obnáší práci administrativní, která mne nijak zvlášť nebaví, pak ale také setkávání s jinými autory, pořádání autorských čtení, besed, podporu začínajících autorů, a to za to organizační úsilí stojí. Teď na podzim nás čeká Východočeský umělecký maraton, chystáme celu řadu akcí, křest sborníku, účast na 31. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě atd. Vše je ale zatím tak trochu „ve hvězdách“. Vloni z našich plánů kvůli covidu sešlo, uvidíme, co nás čeká letos.    Někde jste řekla, že psaní je vašim velkým koníčkem, stejně také je jím i hudba a zpěv. Zpíváte v nechanickém sboru Cantus feminae, pro který píšete také texty, ve školním sboru Gybon i sólově. A co další koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ráda vařím, peču, čtu, chodím do přírody. Volných chvílí v posledních letech moc nemám, ale já vlastně žiju tím, co mne baví. Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání.   Eva Černošová se narodila se 13. července 1982 v Pardubicích jako Eva Kulhánková a vyrůstala v Popovicích. Vystudovala Královohradeckou univerzitu. Učí český jazyk a dějepis na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde vede rovněž hodiny tvůrčího psaní. Působí také jako spisovatelka, knihovnice a zpívá ve sboru Cantus feminae i sólově. Píše poezii i prózu. Od roku 2014 je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Napsala knihy Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile, Věci, které se snadno zapomenou, Tyhle moje řeky (sbírka básní), Vypravěčka, Uprostřed noci zpěv (poezie). Její manžel, malíř a grafik, Jan Černoš vytváří ilustrace a obaly jejich knih. S rodinou žije v Nechanicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-08-19 12:02:59

Film Moje slunce Mad z prostředí Afghánistánu vznikal osm let, Češi ho uvidí poprvé ve Varech

Koprodukční česko-francouzsko-slovenský snímek Moje slunce Mad, jehož děj je zasazený do prostředí Afghánistánu, vznikal osm let. V červnu měl světovou premiéru na festivalu animovaných filmů v Annecy, kde získal Cenu poroty. První tuzemští diváci ho uvidí v mezinárodní jazykové verzi v rámci sekce Zvláštní uvedení na MFF Karlovy Vary. Režisérkou a výtvarnicí příběhu české dívky, která odchází z Prahy do exotického prostředí Kábulu, je Michaela Pavlátová. Helena začíná v Kábulu novou životní etapu po boku svého manžela Nazira, se kterým se seznámila na univerzitě v Praze. Pod jménem Herra si zvyká na nový životní styl Nazirovy velké afghánské rodiny. Ne všichni však mají v této rodině tak velké srdce jako Nazir a tolik smyslu pro humor jako pokrokový dědeček. Do jejího života vstupuje citlivý chlapec jménem Mad, i s jeho pomocí začíná Herra hledat domov v cizí zemi. Film vznikl na motivy novely Frišta novinářky Petry Procházkové. Pavlátovou kniha uchvátila nejen díky ironickým komentářům Evropanky, která se ocitla v intimitě muslimské rodiny, kam by se člověk běžně nepodíval. Přes mnohé rozdíly našla řadu důvěrně známých věcí. Animaci zvolila záměrně, i tak lze totiž odvyprávět mnohovrstevnatý příběh, což není ve světě ojedinělý postup. Na animaci se podíleli i koproducenti z Francie, animovalo se v pražském studiu Alkay a na ostrově Reunion. Hlas hlavní hrdinky patří Zuzaně Stivínové, která zvládla roli i v mezinárodní jazykové verzi, kde střídá češtinu, angličtinu a jazyk darí. V hlavní mužské roli Nazira zazní na MFF Karlovy Vary hlas afghánského herce jménem Haji gul Asir, v českém jazyce ho ztvárnil Hynek Čermák. „Ve Varech bude k vidění verze namluvená afghánskými herci v Afghánistánu. Už tehdy jsem se i na dálku potýkala s jejich realitou. Párkrát jsem byla přítomna on-line, když například řekli, že začínají pracovat později, protože ráno je nejvíc bombových atentátů. Zatímco my tu šíleli z covidu, který mají navíc také. Naši kolegové – herci či filmaři, kteří s námi na Moje slunce Mad spolupracovali, jsou nyní se svými rodinami v ohrožení života, jejich země čelí humanitární katastrofě. Snímek poběží na festivalu v okamžiku, který jsme si nikdo nechtěli představovat ani v tom nejčernějším scénáři,“ říká režisérka Pavlátová, která od roku 2015 vede Katedru animace na FAMU. Za dobu jejího působení na FAMU získala řada studentů prestižní ocenění včetně studentského Oscara za loutkový film Dcera v roce 2019. Sama Pavlátová byla na Oscara nominovaná za animovanou grotesku Řeči, řeči, řeči (1991), o čtyři roky později získala Zlatého medvěda na Berlinale za krátký snímek Repete (1995) a odnesla si i Zvláštní uznání z festivalu v San Sebastianu za hraný celovečerní snímek Nevěrné hry (2003). V roce 2008 bodoval na festivalu ve Varech její film Děti noci, jehož dva hlavní představitelé si odnesli ceny za herecké výkony. Do tuzemských kin uvede Moje slunce Mad společnost Aerofilms 21. října s českým dabingem.

Čas načtení: 2021-08-11 20:23:02

Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary dostane režisér Jan Svěrák

Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary, jíž karlovarský festival každoročně oceňuje domácí filmové tvůrce, převezme na slavnostním zakončení 55. ročníku MFF KV režisér, držitel Oscara Jan Svěrák. Ve čtvrtek 26. srpna v 16 hodin také osobně uvede na slavnostním představení v Městském divadle Karlovy Vary snímek Jízda, který získal na 30. ročníku MFF Karlovy Vary v roce 1995 Křišťálový Globus pro nejlepší film. Jan Svěrák patří k mezinárodně nejúspěšnějším českým režisérům současnosti. Absolvent dokumentární režie na pražské FAMU upoutal již svým studentským mystifikačním dokumentem Ropáci, za nějž získal v roce 1988 studentského Oscara. Od celovečerního hraného debutu Obecná škola (1991) spolupracuje se svým otcem, scenáristou a hercem Zdeňkem Svěrákem, a díky tomuto autorskému propojení vznikly jeho zásadní snímky. Již Obecná škola vynesla Janu Svěrákovi nominaci na Oscara, za akční fantasy Akumulátor 1 (1994) si z MFF v Benátkách v roce 1994 odvezl Cenu týdne kritiky. Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film pak obdržel za tragikomedii Kolja (1996). Film získal i desítky dalších mezinárodních ocenění, mezi nimi Zlatý Globus. Válečným příběhem Tmavomodrý svět (2001) Jan a Zdeněk Svěrákové složili hold českým pilotům, kteří v průběhu 2. světové války bojovali ve službách britských RAF. V roce 2004 natočil společně s Martinem Dostálem celovečerní dokument o svém otci Zdeňku Svěrákovi Tatínek. V roce 2007 vznikl opět podle scénáře Zdeňka Svěráka film Vratné lahve. Příběh učitele v důchodu, který se nehodlá vzdát svých snů, se stal divácky nejúspěšnější filmem roku, v kinech ho vidělo více než 1,2 milionu diváků. Film rovněž získal Cenu diváků na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. V tomto roce se rovněž poprvé producentsky podepsal pod jiný než vlastní film. Tajnosti, které režírovala Alice Nellis, získaly Českého lva pro nejlepší domácí snímek roku. V roce 2010 se v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary představila Svěrákova fantazijní hříčka Kuky se vrací, kombinující prvky hraného a loutkového filmu. Film získal Zvláštní cenu poroty MFF KV. Na tradici filmové pohádky navázal snímkem Tři bratři (2014), opět podle scénáře svého otce. Film Po strništi bos (2017), který dějově předchází Obecné škole, je poetickým návratem do dětství na pozadí válečných událostí a je dalším důkazem souznění, které prostupuje společnou tvorbou Jana a Zdeňka Svěrákových. V roce 2019 vydal Jan Svěrák román Bohemia, v současné době dokončuje film Betlémské světlo, k němuž napsal scénář podle povídek svého otce. Jan Svěrák je rovněž autorem jedné z nejúspěšnějších znělek MFF Karlovy Vary. Černobílý minipříběh z roku 1997 odkazuje k poetice tradičních hororových filmů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-27 09:43:40

Jak si nepředcházet kritiky a dívky

Vladimír Novotný (*19. srpna 1946) zdůrazňuje, že není kritik, ale bohemista. Případně literární vědec. Soudit psaná díla jiných ovšem chce a snad musí, už to je součást letory. Taky já letoru bohemisty Novotného nejednou vnímal, nicméně se vždy zvednu a otřepu; k čemuž ještě jednou z metod vládnu: vybavím si ty případy, kdy mě Vladimír netrhal, kdy mě naopak za něco chválil. Svého času mi napsal, že se zúčastní jednoho pořadu autorů Pedagogické fakulty v Plzni, ale ještě předtím posedí s pár přáteli-spisovateli v hostinci U Žumbery. A nepřijdu-li na dvě? Věnuje mi prý své nové knihy. Termín se blížil, trochu jsem se bál. Prostřednictvím sítě jsem se tázal, zda domluva skutečně dál platí: manažerka Knihovny města Plzně mě totiž upozornila, že patronem onoho studentského pořadu bude profesor Viktor Viktora. S Novotným jsou léta na kordy, tolik vím. „Platí opravdu ten Žumbera, Vladimíre?“ „Ale jistě. Nebo, víš co? Přijď radši ve 13. 45 do Orient Coffee.“ Ten podnik má adresu „Náměstí Republiky“, ale schován je v nitru bloku, a já ještě ani nezapadl za jeho tajemné orientální dveře, když se mi zčistajasna vybavilo, že právě na tomhle dvorku se onehdy odehrála schůzka mezi mnou a paní Danielou Nepraktovou, vdovou po známém kreslíři. Ale jinak jsem zde nehostoval nikdy. Nakoukl jsem do kavárny a Vladimír nikde, i vracím se zvolna průjezdem, v němž jakási dvojice zaujatě páčí dveře. Stanu v ústí pasáže a hledím přes náměstí. Hned vedle mě stojí Weinerův dům, před ním čekají taxíky, dál je Svatý Bartoloměj, támhle brzdí tramvaj. A před Muzeem loutek konverzuje majitel nedalekého nakladatelství NAVA inženýr Ota Rubner s jakousi atraktivní dámou. Jen vyčkávám, až dohovoří, abych pozdravil (koneckonců mi vydali pět knih), tu však dostanu iracionálně asociální strach a ustoupím do stínu. A tu... Hle, Vladimír Novotný i s telefonem na uchu již vyčkává tam za mnou u kulatých stolků, přímo před Orientální kavárnou. Rád jsem mu podal ruku a jenom nechápu, kudy a kdy mě minul. „Tady je to úžasný, viď,“ povídám. „A teď si představ, že hned vedle v Muzeu loutek vládne podobný dvorek... A taky tam je občerstvení.“ Usedli jsme, když autoritativní Vladimír objevil stůl v první z místností kavárny. Stojí hned vedle prázdných režných pytlů, na jejichž věru lidovou cenu mě promptně upozornil. Jsou jen po deseti korunách. Pár vteřin jsem přemítat, zda jeden pytel vážně nepotřebuji, ale nato jsem myšlenku zapudil. Kritiky přece nevraždím už dávno. A tu se odnikud vynořil známý básník Robert Janda, mimo jiné autor knihy Omamné odéry. Stanuli s Vladimírem proti sobě a tlumeně hovořili. Vstal jsem a zvedal paži, nicméně Robert si mě nevšiml. Ostatně již opět mizel. „Vy se znáte?“ usedl Vladimír k nápojovému lístku. „Z nějakého čtení,“ povídám. „Ale nevěděl jsem, že žije v Plzni.“ „Zrovna tady vedle vede nějaký krám,“ mávl Vladimír neurčitě rukou. „Co si dáte?“ To se už ptal sám pan Goran Jozič, majitel (jméno jsem změnil). I něco jsme si dali a všude tu bylo nadále plno a pracoval zde ještě jeden mladší muž. Oba byli snědí a sympatičtí. Objednal jsem si týž typ kávy jako Vladimír, a když se mě Vladimír přeptal, jak se mám, tradičně jsem opáčil: „A lehčí otázky?“ „Pořád děláš to samé?“ zeptal se. „Jo,“ ohlédl jsem se a hovořil stejně tlumeně, jako se to dělá v čase prohibice či ve světě špionáže. „Proč šeptáš?“ povídá Vladimír. „Co já vím, zda mě tu někdo nesejme?“ Což měl být vtip, ale nevyzněl. „A kdo by tě, lotře, snímal? Teď mluvíš jako ten spisovatel Kahuda. A zbytečně si fandíš.“ Goran se mezitím vrátil. S talířky a se šálky. A Vladimír mě upozornil, že musí být již za padesát minut na jistém úřadě. „Co veršotepci z pedáku?“ povídám. „Markéta Zvolánková, Filip Koryta...“ „Já se z toho omluvil. Co tvůj syn?“ „Čtvrtého května mu bude sedmnáct a češtinářka jim vykládala Pikovou dámu, ale finále příběhu si pamatovala jinak. Ono to končí větou: To je ta stará. Věděl to, protože já mu Pikovou dámu osobně přečetl.“ Jak jsme věděli oba, během více než desetiletí jsem toho Filipovi přečetl moře. Ty chvíle mi teď chyběly a náhle se mi vybavilo mé úsilí vynakládané na dočtení Pikové dámy. Ono finále vás, pravda, emotivně zaháčkuje, a pomalu bych se tenkrát před synem rozbrečel. „A tak mám obavy, Vladimíre, aby to nezačal mít u té úči horší, když před třídou odhalil její neznalost. No, nebyl by to krásně krutej paradox? Otec oddaně čte synovi a ještě mu tím uškodí!“ Ale Vladimír mě chlácholil. Jsem prý paranoidní. A připomněl, že existuje taktéž Čajkovského opera o dotyčné dámě. Její závěr mi nato vyprávěl. Tu odbily dvě hodiny a do Orientu vstoupila hezká dívka. Zdejší servírka, jak se vzápětí ukázalo. Zvláštní, že byla takřka dítě. Anebo pouze v mých očích a pletu se? Nu, možná jí bylo už sedmnáct. Ale třeba také jen čtrnáct. Nelze naprosto popřít, že mě v tamním arabském prostoru zaujala.  Vladimíra určitě také, nicméně ji třeba už dávno znal... Měl korektury květnového časopisu Plzeňský literární život a můj text o Janu Hančovi. Vysmál se mu a vyprávěl, jak jednou měl psát o moderním básníkovi a louskal tudíž „takto vysoký“ pilíř jeho sbírek, aniž objevil pravé ořechové. „Ani ťuk. Ale Hanč to nebyl, to si piš. A najednou...“ pokračoval, „najedno se zarazím... Ó! Po-e-zie!“ Teprve dodatečně prý Novotný zjistil, že se klasik v tom období zamiloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ale ani láska nezaručí, že bude literatura kvalitní, to je jisté. A Vladimír? Sice mi opakovaně vysvětloval jakási pravidla, podle nichž jména kritizovaných buď tutlá, nebo naopak vyzrazuje, ale ta pravidla nepochopil. Podobná diplomacie mě – jako přímočarého berana – vždy míjela. Nebavily mě bizarní pseudonymy, iniciály a šifry. Povídám: „To komplikuješ. Kdo nad tím bude v budoucnosti bádat?“ Ale prý se chce vyjadřovat obecně, ba ještě obecněji. Mám o tom přemýšlet. „A skutečně ti na mých nových knížkách tak záleží?“ váhal náhle. „Neposkytuji je každému.“ Přesvědčil jsem Vladimíra a nechal si obě publikace podepsat. Rád věnuji s přáním, ať napíšeš jednou něco podobné, vepsal. U Gorana 12. 4. A požádal mě, abych mu dodatečně napsal nějaký názor. „Teď zrovna nevypadáš nadšeně,“ hlesl. „Ale jsem. Nemám to jenom ve zvyku dávat najevo.“ Vladimír musel jít, i vstal jsem, a dostanete-li zdarma dvě knihy, je placení zajisté na vás. Zamířil jsem do vedlejší místnosti a byl náhle zaskočen, že mám něco klopit už zmíněné servírce. Abych na ni udělal aspoň malý dojem, skoro intuitivně jsem předstíral, že zrovna myslím na chrousty a ani ji nevidím. „Dvě kávy.“ „Se sirupem?“ Anebo něco podobného řekla a Vladimír za mými zády mě opravil, když nápoj nazval pravým jménem. Vše tu znal, žádnou etiketou nepohrdal a skutečně jen takto v obraze můžete být kritikem, myslím si. Oproti tomu mnozí spisovatelé jsou mrtví a kupříkladu ani nerozlišuji chuťové nuance nápojů. Ne každému z nich káva dá něco víc a nikoli každý pochopí, co na odérech ostatní mají. Někteří dokonce pijí Coca-Colu! Stálo to sto dvě koruny a při objemu šálků mě cena zarazila, ale nepochybně neprávem, a nedal jsem na sobě naprosto nic znát, podal dívce pětistovku a začal pátrat po mincích. Je-li totiž káva předražená, nějak si začnete namlouvat, že je dýško v ceně. Avšak neburanský Vladimír nedopatření zahladil, když dámě věnoval desetikorunu. Mířila k notně vzdálené kase a hle, orientální Goranův společník zkoumavě nepozoroval ji, ale mě. To už se stejně houpavě vracela s dvoustovkami. Když mi je podala, záměrně jsem na ně koukl trošku lačně. Na ni však opět ne. A tu se mladík po jejím boku uraženě zachmuřil. Někde hráli. Vše tam tak voní! A pojednou mě napadlo, že jsme tu s Vladimírem jenom kvůli ní. A že to byl jeho plán. „A co ve škole?“ Už bych to málem řekl. Slova mi zaschla na patře. „Přijdeš k Žumberovi?“ zeptal se Vladimír a já zavrtěl hlavou. „Tak mě aspoň doprovoď k úřadu, ne?“ I kráčeli jsme již vzápětí pěší zónou k Brance a zrovna nás obklopily dvě knihovny, když tu jenom dvacet metrů před námi vyběhla z té Městské její manažerka. „Jano!“ zareagoval okamžitě Vladimír, ale okolo mě jako by ještě pořád existovala kavárna. Jana se s úsměvem otočila, i povídám: „Tý jo. Po paměti reaguje na tvou barvu hlasu.“ Můžete se klidně ptát, nakolik je součástí autorova osudu i jeho kritik, a já tu nabízím aspoň jednu odpověď. Pokud věříte, že tou součástí je, funguje to tak. A pokud nevěříte? Je to nejspíš totéž. A vrátil jsem se do kavárny (ač ve snu) a prý: „A co ve škole?“ „Co by? Nic, táto.“ „Hm, a jdeme zítra do toho kina?“ „Jdem už s holkama.“ „A na co,vlastně? A má to aspoň příběh?“ „Nevím. A asi to není, táto, nic podle tebe. Ale to přece nevadí. Ty jsi mi všechny knížky přece čet´, už když jsem byla malá.“ „Ale to jsi pořád.“ „Depa. Dej si u nás ještě něco, i kdyby jen kávu, ale... Ale teď už jsem ta stará.“

Čas načtení: 2024-02-28 05:00:00

Malá nabídka studentského bydlení v Praze je příležitostí pro nové investory

Rostoucí počet vysokoškoláků, zvyšující se ceny nájemného, stoupající poptávka po kvalitních ubytovacích kapacitách a zároveň jejich nedostatečná nabídka. S tím ruku v ruce jdoucí zvyšující se objem investic do projektů pro ubytování studentů. To jsou trendy, které podle odborníků na realitní trh zaznamenávají téměř všechny evropské trhy. Jak je na tom ale s výstavbou a investicemi do studentského bydlení Česko?

Čas načtení: 2024-02-28 05:00:00

Koleje jako byznys. Studentské bydlení pro generaci Z vyroste pod Vyšehradem i na Žižkově

Rostoucí počet vysokoškoláků, zvyšující se ceny nájemného, stoupající poptávka po kvalitních ubytovacích kapacitách a zároveň jejich nedostatečná nabídka. S tím ruku v ruce jdoucí zvyšující se objem investic do projektů pro ubytování studentů. To jsou trendy, které podle odborníků na realitní trh zaznamenávají téměř všechny evropské trhy. Jak je na tom ale s výstavbou a investicemi do studentského bydlení Česko?

Čas načtení: 2024-02-29 12:12:49

CPI PG: Prodeje vybraných aktiv ve Varšavě, Londýně a Záhřebu

Společnost CPI Property Group (CPI PG) včera informovala, že během února provedla několik vybraných divestic. Došlo k prodeji studentského ubytování Metrogate House v Londýně, kancelářské budovy Concept Tower ve Varšavě a další kancelářské budovy Grand&he