Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-26 13:14:46

První jízda: Alfa Romeo Stelvio Quadrifoglio na mokrém mosteckém okruhu příjemně překvapila

Alfa Romeo před nedávnem modernizovala modely Giulia a Stelvio a dotklo se to i vrcholných modelů s označením Quadrifoglio. A právě Alfu Romeo Stelvio Quadrifoglio jsme krátce vyzkoušeli na deštěm zmáčeném mosteckém okruhu. Co je nového? Zvenku se neměnilo nic výrazného a nápadného, spíše se designově dolaďovalo. Nové jsou adaptivní full-LED matrix přední světlomety, které […]

Čas načtení: 2020-05-05 09:27:59

Výtvarník Jiří David: Jsou tu i silnější zla než Babiš

S vizuálním umělcem Jiřím Davidem jsme – krátce před vypuknutím koronavirové epidemie – hovořili o jeho poslední výstavě, ale i o progresivismu a přehnané korektnosti v umění.   Je veřejné angažmá pro umělce důležité? Pro mě ano.   Proč se má umělec politicky angažovat? Chci, aby umění získalo respekt. Proto se angažuji, komentuji, někdy třeba i bojuji.    Je to sice otřepaná otázka, ale lze život umělce oddělit od jeho díla? Jednou se tvrdilo, že ano, pak zase, že ne, pak znovu, že ano… Přestal jsem se v tom vědomě orientovat, ale myslím si, že jako občan, jako člověk a jako profesor mám povinnost být aktivní. Řeknu vám jeden příběh. Václav Klaus mi měl dát v Karolinu profesuru a já jsem ji od něj přijmout ani trochu nechtěl. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co bude horší, že mu já nechci podat ruku, nebo že on mně nechce podat ruku? On mě totiž z jiných situací už trochu znal. A já si řekl, že to bude horší pro něj, a tak jsem tam nakonec šel, a on ve svém projevu řekl, že profesor by měl být ve veřejném prostoru iniciativní a měl by se veřejně vyjadřovat. A já mu musím dát za pravdu. I když musím dodat, že mi veřejné angažmá škodí, protože si jím zavírám dveře do různých společenství. Někdy si říkám, že už s tím přestanu, jenže občas mně to nedá, ale už ne tak často. Jsem už smířlivější.   Považujete-li za důležité veřejné angažmá, dovolte politickou otázku: Co si myslíte o Milionu chvilek pro demokracii? Zhodnocení něčeho takového je pro mě složité, protože se nedokážu pohybovat v davu. Jsem klaustrofobik. Mně dav vadí, takže se davu vyhýbám. Tuto iniciativu tak samozřejmě respektuji, ale mám pocit, že tam spousta lidí chodí jen v adrenalinové sounáležitosti. Vidí to možná příliš černobíle; jistě to neplatí o všech. Babiš je zlo! Proč ne! Ať to říkají. Jako politik a člověk je vskutku z mnoha známých důvodu neakceptovatelný. Já si ale nejsem jist, zdali jsou v té davové psychóze schopni ti lidé rozeznat, že tu jsou i jiná, podprahová, a někdy i silnější zla, že některá mají třeba jen na první pohled slušivější šaty. Raději znovu: Milion chvilek respektuji, nejsem nicméně schopen se uprostřed milionového davu pohybovat. Masové spartakiády mne vždy něčím děsily.   Chodil jste do davu na demonstrace v listopadu 1989? Chodil, ale mám pocit, že to je něco jiného, protože tehdy se měnilo společenské paradigma. Byl to neskutečný vír, nešlo mu odolat. Ale zpět k Milionu chvilek – já nic neodsuzuji, jenom to pro mě není v tuto chvíli ten nejpodstatnější pomník.   Rád strháváte pomníky?  Mě pomníky neiritují. Jsem vůči nim inertní. Spíš se zajímám o to, je-li to kvalitní socha. (smích) {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na začátku roku jste měl v Doxu výstavu nazvanou Jsem tady. Proč takový název? V životě umělců přicházejí období, ve kterých se začínají vykrádat, a já jsem chtěl říci, že se snad ještě tak docela nevykrádám, že jsem stále ještě tady. Že jsem tu zase s něčím novým, že se nerecykluji.   Že ještě nejste umělecky mrtvý. Doufám, že jsem stále ještě schopen svět, který mě obklopuje, uchopit jinak, nově. Ale to je jen jedna rovina zmiňovaného názvu. Jiná jeho rovina je politická. Vadí mi, jak se dnes říká, že umělec může být progresivní jen do určitého věku a že po jeho dosažení by měl vyklidit pozice, protože je troska, zkamenělina. A tak jsem chtěl říci ne – jsem tady.   Bojujete proti zapomnění? Neřekl bych, že je to boj, ale připomínám se. Sice mohu být pro někoho ona zkamenělina, ale jsem stále ještě tady.   Bojíte se umělecké smrti? Bojím. Umělecká smrt je zapomenutí a já chci zapomenutí oddálit. Proto ještě jednou – jsem tady.   Překvapila mě velikost vámi vystavovaných pláten. Zase tak velká nejsou. Doma mám větší; ty ale vystaveny zatím nebyly.   Kolik jich doma máte? Mám v ateliéru asi tři výstavy, které nikdo ještě neviděl. Vystavil jsem až tu čtvrtou.   Proč zrovna ji? Protože ji považuji za aktuální.   Čím byla aktuální? Snažím se v ní přemýšlet nad tím, co dnes znamená malba – a to je velice aktuální, protože se donekonečna říká, že malba je mrtvá, že se nyní vše podstatné děje v sociální, performativní či aktivistické rovině. A já si tím nejsem ani trochu jist. Takže jsem se rozhodl udělat tlumenější výstavu a přišel jsem s figurativností, jež je považována za vyčerpanou, akademickou, ne-li úplně zbytečnou.   A není? Ne.   Považoval jsem vás za postmoderního konceptuálního umělce… …a také jím jsem!   ...ale teď bráníte tradici figurativní malby. Máme se k ní vrátit? Neřekl bych, že vrátit – souběžně mi v Brně mimochodem běžela výstava, která byla úplně odlišná od té v Doxu – ale zdá se mi, že pokus o současnou obhajobu figurativnosti je dnes daleko rizikovější než všechny ty x-krát převařené „konceptuální“ výkřiky. Vždyť už to není nic jiného než konceptuální akademismus! Už to umí úplně všichni. Moji studenti to umí, ti, co teprve jdou na školu, to umí. Všichni to umí. Šíří se to jako mor.   Ale vždyť vy jste přece byl u zrodu tohoto moru. Já se za to nestydím. Byl jsem, částečně a jistě ne osamocen, jeho iniciátor – to je pravda. Jenže ono to prostě vyčpělo; pro nová sdělení se musí najít jiný jazyk. Když jsme se s tím učili v osmdesátých letech zacházet, tak to ještě mělo energii. Nebylo to unavené a očekávatelné. Ale neříkám, že se někomu občas něco nepovede. Někdy ano, a za to jsem moc rád, ale je toho strašně málo. Chci ale zdůraznit, že to, co jsem udělal, nebylo jen ze vzdoru. Nešel jsem tou výstavou jen proti něčemu. Mě opravdu zajímá, zdali ta figurativnost po všech těch stoletích ještě dokáže mne i diváka oslovit.   Vaše obrazy byly plné barev. Jsou zářivé – to je to slovo. Někde jsem objevil van Goghův dopis, v němž psal, že čím víc je starší, nemocnější a nevrlejší, tím víc se chce pomstít zářivější barvou – v tu chvíli se mi to všechno spojilo dohromady.   Říká vám mladá generace z branže, že už byste toho měl nechat? To mi samozřejmě říká, byť nepřímo, ale překvapilo mě, že právě hodně mladých lidí ta výstava mile překvapila. Asi i oni jsou už unavení a nevědí, jak dál. Ono to není jednoduché – a už vůbec ne pro mě. Jsem na scéně už čtyřicet let. Tvořím, ale taky se veřejně angažuji, někdy i politicky.   Dá se poznat kvalitní socha? Nepochybně ano.   Lze o něčem říci, že je to skutečné umění? Jistěže, ale nejsem si zrovna u těch pomníků tak docela jist – a teď už myslím skutečně jen pomníky z kamene – máme-li se v jejich případě bavit o umění. Podívejte se na všechny ty turistické pomníky, které se dnes po Praze rozrůstají jako plevel – třeba ta točitá hlava Kafky a podobně… To se máme v případě těchto atrakcí bavit o umění?   To nevím, ale vím, že se k nim lidé chodí fotit. To máte pravdu; říkejme tomu tedy turistické umění.   Patří do měst? Asi ano, ale mě to nezajímá, ale nestrhával bych to. Proč taky… Sice by tam mohly být zajímavější věci, ale já nejsem pán Země.   Ale přece i vy jste udělal například klíčovou sochu – je v tom tak velký rozdíl? Ta ale nebyla dělána jako turistická atrakce, byla připomenutím konkrétní situace.   Hodnotíte-li práce jiných, nemáte obavy z toho, co si o vašich pracích budou lidé myslet za pár desítek let? Mám, i když už mnohem menší než dřív. (smích) Nevím, jestli má práce vydrží. Možná z ní nevydrží nic, možná vydrží něco, o čem si třeba já sám myslím, že se mi to nepodařilo. Kdo ví? Všichni ti dnešní post-praktikující umělci a environmentální žalmisté by ostatně řekli, že Země se stejně dříve nebo později zbaví všeho toho braku produkovaného lidstvem, že to všechno padne – i Jiří David –, a že to bude jedině dobře.   Nepamatujete si na to, jak manchesterská galerie sundala Waterhousův obraz Hylás a nymfy? Pamatuji – to ale ani zdaleka není jediná kauza. Dělají to pořád. Militantní feminismus, zkreslený gender… Je to strašidelné, povrchní, tendenční.   To se dnes nemůžeme rozhodnout dívat se na minulá díla novýma očima a někdy třeba říci: Tento obraz se nám nelíbí, protože zobrazuje ženu nepřijatelně, a proto nepovažujeme za dobré dát mu přednost před obrazem jiným? Já si to nemyslím! Skutečné umění není orloj! Pokud je to dílo kvalitní – a teď nemluvím o nějakých dobových margináliích poplatných chvilkovému vkusu – tak má mít trvalé místo v dějinách umění. Nemohu se ho zbavit, protože když se ho zbavím, ztratím nejen historický přehled, ale porouchám celý paměťový kontext. V dějinách umění bude prázdné místo. Některá pozdější díla, která dílem, jehož se zbavím, byla inspirována, se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Budova umění bude na spadnutí. Nemůžu se zbavit kvalitního umění minulosti jenom proto, že to koliduje s mým dnešním pohledem na svět. Vždyť je to absurdní! Kupodivu to nedělali ani nacističtí zločinci, byť pro veřejnost označili, co je a co není – dle jejich zvrácené ideologie – zvrhlé umění…   To lze přenést i jinam, třeba do literatury. Proč se mají studenti na středních školách bavit třeba o Hemingwayovi se vší jeho přebujelou maskulinitou, a nemají se raději více zabývat literaturou původních obyvatel Ameriky, romskou nebo ženskou literaturou? Proč pořád sklánět hlavu před kánonem? Ale já přece nemám nic proti tomu, aby se učila indiánská a ženská a romská literatura, ale proč se kvůli tomu zbavovat Hemnig- waye? Nechápu!?   Protože na školách mají studenti omezený počet hodin literatury, to znamená, že chceme-li dát prostor indiánské literatuře nebo ženské literatuře nebo romské literatuře, musíme někde jinde něco z kánonu ubrat – třeba Hemingwaye. Jsem absolutně proti! Pak je tedy třeba změnit počet hodin literatury, a ne zavádět absurdní selekce. Dnes už třeba i muzea v Houstonu – a to se vracím k výtvarnému umění – říkají, že budou kupovat jenom ženské umění, protože se ženské umění nikdy dřív nekupovalo. Ksakru, ať se kupuje jen kvalitní umění! Mně je absolutně jedno, jestli ho dělá žena nebo muž nebo hipster nebo desáté a dvacáté pohlaví. Opravdu mi to je ukradené. Ale ať to je po formální i obsahové stránce kvalitní a inspirující umění!   Zřejmě se tedy mají sejít moudří lidé – předpokládám, že většinou už trochu prošedivělí bělošští muži –, a mají říci: Toto je kvalitní umění, to budeme kupovat, vystavovat… …ne a ne a ne. Samozřejmě, že je to velmi individuální a já nechci tak docela hájit kánony, ale kupodivu je zvláštní, že lidé různých emocí, charakterů nebo zkušeností, ale i vašich různých barev pleti a věku, poznají, co je dobré umění.   Takže kvalitní umění je objektivně poznatelné? Není objektivně poznatelné… I když co je to objektivní? Kvalitní umění každopádně poznají mnozí respektuhodní lidé…   …moudří lidé? Neřekl jsem „moudří lidé“! Ve vašem tónu to zní mimochodem trochu pejorativně – jako byste říkal „zavrženíhodná elita“. (smích) O tom, co je dobré umění, přece nerozhoduje komise moudrých bílých mužů či bílých mladých žen, nebo komise Afroameričanů či Asiatů! Rozhoduje tisíc nenadiktovaných nuancí; třeba i erudovaná schopnost umět rozlišit, poznat, pochopit… A rozhoduje i vzdělání, intuice a někdy i náhoda.   Pamatujete si, jak na začátku devadesátých let vyšly najevo podvrhy Johna Drewa? Drewe nechal naprosto druhořadého malíře malovat nové – nikdy neexistující – obrazy Chagalla, Giacomettiho, Nicholsona. Padělal dokumentaci a věhlasným muzeím prodal stovky těchto fakových děl. Autenticitu některých z těchto druhořadých malůvek dokonce potvrdil tehdejší ředitel Tate Gallery. Nejsem proto tak docela přesvědčen o tom, co říkáte. Drewe skvěle ukázal, i když nechtěně, protože nechtěl být chycen, jak funguje dnešní umělecký provoz a jak jednají ti, co určují kánon. Já tomu rozumím. Jasně. Toto se může přihodit – jedenkrát z milionu. To však ale nepopírá to, co jsem řekl.   Vy jste ale řekl, že se umění pozná – pro Drewa maloval obrazy druhořadý malíř a jejich autenticitu uznal i ředitel Tate Gallery… Když někdo zkopíruje způsob malby třeba takového Chagalla, tak se může stát, že jeden či dva obrazy prolítnou… Dobře, na tom se můžeme shodnout, že se něco takového stane.   Víte, že třeba Melville byl v době, kdy žil, přehlížen? Vermeer van Delft by mohl být jeho výtvarnou obdobou. Byl jako významný umělec objeven po dvou stech letech, a mimochodem byl taky geniálně zfalšován – Han van Meegerenem.   Věříte na umělce-poustevníky? Ne.   Nevěříte tedy, že někdo někde může něco velice kvalitního tvořit a přitom kašlat na veřejný prostor? Na veřejný prostor při zrodu uměleckého díla kašlou všichni dobří umělci. To nesouvisí s poustevnictvím; osamocení je předpokladem pro vnitřní koncentraci. To na úvod. Před časem se v tomto smyslu hodně mluvilo o fotografu Miroslavu Tichém, který žil desetiletí někde na Moravě, totálně zabordelený v tísnivém kutlochu, a najednou se jakoby dostal do světových sbírek. Jenže ono to „najednou“ byla dlouholetá a hodně pečlivá práce. Navíc samozřejmě i ten Tichý nežil tak úplně ve vzduchoprázdnu, i on znal kontext. Do jisté doby věděl, co kdo tvoří. Dějiny umění mimochodem i takovou tvorbu po čase reflektují – existuje i art brut, tedy umění lidí společností marginalizovaných, duševně nemocných a podobně.   Rozumím-li tomu dobře, říkáte, že umělec kontakt se současným uměleckým světem potřebuje. Zcela nepochybně.   Není to ale často jen umělecký provoz rozdělující si mezi sebou granty a pocty?  Rozumím tomu, co říkáte. Proto jsem taky nikdy o žádný grant nepožádal – s jedinou výjimkou, a to jsem ještě nepožádal o grant pro sebe.   Máte problém s granty? Mají jednu velkou výhodu, ale i jednu velkou nevýhodu. Výhoda je v tom, že lidi, kteří je dostanou, mají pocit větší svobody, protože na čas získají finanční jistotu. Nevýhoda ale je, že musí předem definovat představu, co chtějí udělat, a tu pak udržet. Jenže takhle umění nefunguje. Umění nemá mít v sobě apriorní plánovitost. Všimněte si, jak často se stane, že umělec – ale to nemusí být jen umělec, to může být třeba i společenský vědec – když nedostane grant, tak se na to, co v žádosti o něj tak barvitě vylíčil jako nesmírně podstatné, vykašle. Pro takového člověka to není důležité samo o sobě – on to chce vytvořit jen kvůli penězům. Čest výjimkám! To je devastující. V Holandsku se na začátku devadesátých let rozhodli dávat studentům vycházejícím ze škol granty; dali jim tu první možnost a brali si od nich za peníze obrazy. A co je z toho dnes? V Holandsku jsou hangáry plné jakoby-umění, o které nikdo nemá zájem. Z té spousty jakoby-umělců, kteří byli tímto způsobem podpořeni, jsou zajímaví tak maximálně dva.   Umělec má tvořit ve volném čase? Čas, kdy umělec tvoří, je i jeho pracovní čas.   A kdo mu ho zaplatí? A kdo by ho ksakru měl platit!?   Já v tom s vámi souhlasím, jen se ptám. Podívejte, třeba tento katalog (ukazuje na katalog své výstavy v Doxu, pozn. red.) jsem si zaplatil skoro celý sám; několik dalších lidí pak přispělo na zbytek.   Jedním z těch, kdo přispěl, je například exekutor Robert Runták. Je to tak. Ale všimněte si, že i vy řeknete „exekutor“. Já bych mohl nejdříve říci „sběratel“.   Vadí vám to, že na katalog přispěl? Katalog byl už ve výrobě, když byl sběratel Robert Runták vydavatelem, což je má zdejší galerie ZAHORIAN & VAN ESPEN, spolupožádán o příspěvek. Kdyby peníze nedal, zaplatil bych si ho sám. Samozřejmě, že se můžeme bavit o exekutorech, ale Runták ty zákony neschválil. On to zlo či legitimní praxi – říkejme tomu dle libosti – nevymyslel. Je právník a zákon, byť je třeba špatný, nezneužívá; pokud vím. Inicioval dokonce několik změn k lepšímu. Ale chápu, nikoho to nezajímá. Je exekutor, takže má, „hajzl jeden!“, smůlu. Já ho neobhajuji, ale ani nesoudím. Lidi jsou buď svině, anebo ne, a mezitím je 50 odstínů šedi, že ano!?   Na katalog přispěla i J&T. To je totéž. I bez podpory této banky, která mimochodem roky financuje Chalupeckého cenu, galerii Rudolfinum nebo ostravské Plato, bych si katalog asi sám zaplatil. Ale já se ještě vrátím k tomu, odkud jsme vyšli. Osobně nechci být na někom závislý, nechci grant dopředu, nechci si připadat jako něčí otrok. Chce-li mě ale někdo podpořit, ať mě podpoří – přijde mi to, a teď zdůrazňuji, že to přijde mně osobně, jako obhajitelnější pozice než být závislý na grantech.   Od koho už byste peníze nevzal? Třeba od zbrojního průmyslu – tak jako berou jiní, i ti z levicového prostředí. Stačí připomenout Erste Bank a Tranzitdisplay.   Exekutor je ještě dobrý, zbrojař už je špatný? Porušil exekutor zákon? Já se jen ptám. Zbrojař…   …taky nemusí porušovat zákon. To je asi pravda, ale jistě i vy cítíte tu disproporci. Je však těžké na to jednoznačně odpovědět. Černobílých soudů je každopádně více než dost – zvláště zaznívají od těch, co nic moc v umění nedělají. Ale dobře, mám být tedy jenom kritik současného uměleckého provozu a nic nedělat? Nebo jak mám v současném světě tvořit? Můžu dělat aktivistické umění a brát granty od všech těch ideových příznivců léta sedících v komisích. Pak samozřejmě lidi jako Runták nepotřebuji, protože mi peníze dodají kamarádi. Bude to mít i tu výhodu, že budu moci říkat, že David je pěkný hajzl, protože si bere peníze od Runtáka, zatímco já jsem čistý! Budu lepší? Vždyť je to blbost! Já, Jiří David, si raději vezmu peníze od Runtáka, který z hlediska práva není zločincem, než z grantu. {/mprestriction}  Jiří David (*28. 8. 1956, Rumburk) je český výtvarný umělec. Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění. V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace. Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.

Čas načtení: 2024-05-25 20:05:59

Nvidia opět překvapila: Představila nový byznys s miliardovým potenciálem!

Nový miliardový segment společnosti Nvidia přitáhne globální investice. Ještě před rokem neexistoval, letos má vygenerovat příjmy v řádu miliard dolarů. Článek Nvidia opět překvapila: Představila nový byznys s miliardovým potenciálem! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-29 07:55:42

Příliš toxické vztahy v napínavém románu Šárky Andrlové

V tomto roce překvapila autorka Šárka Andrlová svým šokujícím společenským románem Tajemství domu v L. (Moba). Již dříve čtenáři zaznamenali její velmi příznivě hodnocenou prvotinu Cesta do blikajícího pekla (Pointa), která vyvolala řadu zajímavých diskuzí a pochvalných recenzí. Jedna z nich byla zveřejněna i na webu superrodina zde. Vřele doporučuji si knihu přečíst. Zatímco příběh z Cesty do blikajícího pekla byl založen na vlastní zkušenosti a stává se jakýmsi mementem, varujícím před finanční i sociální zhoubou, jež způsobuje závislost na výherních automatech, Tajemství domu v L. nabízí hutnější – obsahově i co do počtu stran – psychologický román o lidech, jež jsou více či méně spjati s domem v jedné menší obci „L“. Celý příběh se odehrává ze dvou časových úhlů Jedna linka probíhá „v přítomnosti“ od roku 2018, v níž jsou hlavními aktéry Václav a Anna; druhá nás vrací do minulosti od června 2008 s hlavními postavami Jitkou a Janou. V průběhu děje se postupně dozvídáme, co tyto osoby spojuje i mnohdy velmi trpce odděluje. Minulost skládá své často ostré střípky ne příliš šťastných životů a vzájemných mezilidských vztahů. Stránku po stránce se vše proplétá, vzniká jakási pevná pavučina, která právě až v závěru přinese zásadní odpověď. Všechno pak do sebe zapadne. Přesně. Kus po kuse. A naskytne se komplexní obrázek celého příběhu. Nicméně, čím mě kniha nejvíce oslovila, bylo, že čtenář po celou dobu nemá tušení, jak to dopadne. A jestli to nějaký recenzent vyspojleruje, nečtěte to! Ošidíte se o skutečný zážitek! Autorka nám servíruje, co si sama zamane Je to její šachovnice, ona tu vede své figurky. Nápověda je mnohdy jen návnadou, falešným „blyštivým“ vodítkem, kdy můžeme nabýt dojmu, že už jsme skutečně přišli na kloub onomu tajemství. Jenže omyl! Po pár stránkách je celá tahle předtucha zborcena. A stane se to ještě několikrát. Za chvíli se necháme znovu lapit do obdobné léčky. Skládáme dějové dílky puzzlíků, jak je autorka právě vysypává z pytlíku; jenže další neukáže, a tak nemáme šanci je správně přiřadit. Až ve výsledku zjistíme, jak vlastně vše dává smysl. Oceňuji, že je text oproštěn od některých klišé, jež jsem se (lapena v průběhu čtení do pasti) obávala, aby nenastaly. Člověk se nemění ze dne na den a některé sliby zůstanou vždy viset ve vzduchu … na prázdno. Děkuji za to, že se jedna pasáž (autorka a ti, co již četli, vědí) nepřevalila v růžový obláček sladkobolnosti naivního vítězství nad některými letitě zakořeněnými závislostmi. Jako by za to mohl právě ten dům… Nebo to byly jen výmluvy a ta nejednou až na dřeň citová zploštělost se zakořenila v lidech samotných? Vztah Jitky a Jany patří k těm nejchladnějším, jaké snad jen může mít matka s dcerou. Roman, který vstoupí do jejich zraněného prostředí, v době, kdy se bolest ještě nezacelila, s nimi jen sobecky manipuluje. Jako by se zde zcela vytratilo svědomí. Václava potkáváme v letech 2008 a 2009 ještě jako mladého nevyzrálého chlapce, který po deseti letech dospěje v muže s obdobně povrchním postojem k životu. Snad díky úspěšné kariéře a zlomenému srdci v mládí, které ho zásadně změnilo, se stal jen jakýmsi kusem ledu, jenž dlouhodobě není schopen hlubšího citu. A Anna? Přišla o rodinu v těžkém období dospívání… Ale v  posledních minutách, než zůstala zcela sama, se dozvídá jen nějakou polovičatou pravdu a netuší, jak s ní naložit. Ještě nevyzrálá, příliš mladá, snad jen hledá způsob, jak by nabyla nějakých jistot, jak se někde usadit, kde by to mohlo být zase něco jako „doma“ ve světě, který ji nechal samotnou bez odpovědi na nejdůležitější otázku. Tajemství domu v L. mě velmi překvapila V některých knihách máte jasno, kdo je „ten zlý“ a „ten hodný“, jenže upřímně, zde si nejspíš nikdo dlouho poctivě nesáhl do vlastního svědomí. Ten propletenec způsobuje, jako by bylo malé město ještě menší, jako by si každý viděl víc než do kuchyně, jako by se minulost nikdy nedala odpárat jinak, než vlastním odchodem. Takže pokud se chcete podívat na příběh, který vás nepovede jasnou linkou, ale schválně vám bude dávkovat určité části, aby vás zmátl, rozčílil, znejistěl, ale nutil číst dál, tak je to Tajemství domu v L. O napětí tu rozhodně není nouze. MB

Čas načtení: 2024-06-05 09:33:00

Když vodíkovka překvapila své stavitele: test Castle Bravo

TLDR: Jaderný pokus z března 1954 měl sílu 15 megatun, ačkoliv měl mít původně skoro třetinou sílu. Jeho „selhání nahoru“ překvapilo The post Když vodíkovka překvapila své stavitele: test Castle Bravo appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2024-07-03 16:00:01

Zuzana Bydžovská se Etzlerovi za zradu krutě pomstila

Byla do něj zamilovaná, Miroslav Etzler se však dopustil zrady, když Zuzanu Bydžovskou opustil kvůli Vilmě Cibulkové. Nikdy mu to neodpustila. „Dokonce si prosadila, že se otec s jejich synem Christianem nebude stýkat, což je celkem krutá pomsta. Herec o tom několikrát mluvil jako o své velké bolesti. Přitom na začátku jejich vztahu se zdálo, že všechno bude dokonalé. Možná ji mělo varovat, že před ní měl ve vztahu dvě dcery, ale ani to mu nezabránilo, aby od rodiny utekl právě k Bydžovské,“ přemýšlel Rousek. Svobodová z Ulice pochovala dva partnery. Poprvé byla vdaná za syna známého hokejisty Číst více Vídá se s jediným dítětem Etzler po konci s Bydžovskou začal věci řešit alkoholem, ocitl se stovky kilometrů od svých nejbližších, do toho se přidaly výčitky, že se špatně staral o maminku, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Trápilo ho, že nevídá děti z prvního manželství, narostly jeho spory s bratrem. „Věci jsem oddaloval a rušil a to je dobrá dispozice k tomu, aby se člověk stal pijanem. Měl jsem pocit, že mi začíná odcházet mozek,“ uvedl sám herec. Asi nikoho nepřekvapilo, že ani s Cibulkovou nevydržel, rozvedli se v roce 2013. Ještě předtím ji veřejně podváděl s tehdy mladičkou zpěvačkou a herečkou Radkou Pavlovčinovou. „Dnes je už čtyřnásobným otcem, s Helenou Bartalošovou se jim narodil syn. Je to ale podle všeho jediný potomek, se kterým se vídá, což je celkem smutné,“ konstatoval Rousek. Překvapila svým vzhledem Zatímco Etzler žije víceméně spokojený rodinný život, o Bydžovské se to říct nedá. Ve společnosti se objevuje minimálně. O to víc mnohé lidi překvapila na nedávném pohřbu Jana Kačera, když dorazila tradičně bez make-upu, ale zdobily ji také stříbrné vlasy svázané do culíku. Ta tam je její zrzavá hříva. „Věk nezastaví. Nutno ale říct, že stárne s grácií a šarmem. Evidentně se ho nesnaží zastavit, přijala ho a udělala z něj svoji přednost.“ Sověti nechali postřílet vlastní lidi, na cvičení jsme je sundavali raketami Číst více Vypadá to, že je herečka ze seriálu Hospoda sama, muže už si k sobě nepustila. Po manželství s Etzlerem se vlastně není čemu divit. Možná škoda, že jí před hercem nevyšel ani její vztah s grafikem Jaroslavem Pružincem, se kterým má dceru Doru. Kdyby spolu zůstali, hodně věcí se mohlo odvíjet úplně jinak. Bydžovská ale na život nijak nerezignovala. Mimo jiné se rozhodla pomáhat, na dálku adoptovala dvě děti, Livingstona a Ester z Ugandy. „Nemyslím si, že nějak trpí nebo je sama se sebou nespokojená. Už se asi smířila s tím, že minulost nezmění. Těžko říct, jak to teď má směrem k Etzlerovi. Pokud bych mohl tipovat, tak tohle v ní stále je a nikdy mu neodpustí,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Burešová se bude vdávat, konečně se dočkala.

Čas načtení: 2024-08-17 11:27:14

Něžná proměna Imane Helif: Alžírská boxerka v okouzlující ženské podobě

Změna, která překvapila Alžírská boxerka Imane Helif, známá svou odhodlaností a silou v ringu, nedávno překvapila veřejnost svou proměnou. Poté, co získala titul v Paříži, se objevila ve zcela jiné roli – jako okouzlující a jemná žena. Na sociálních sítích se začalo šířit video sdílené stránkou Beauty Code, které představuje Helif v podobě, kterou fanoušci […]

Čas načtení: 2024-10-14 19:07:02

(14) Testujeme investiční platformy: Fumbi opět padá! Která platforma nás překvapila růstem ve 3. čtvrtletí?

Jak si vedou naše investice po 13 čtvrtletích pravidelného investování? Fumbi zůstává jedničkou navzdory propadu kryptoměn, zatímco Finax a Fondee zažívají rychlý růst. Přečtěte si podrobnosti o výkonnosti všech platforem. Článek (14) Testujeme investiční platformy: Fumbi opět padá! Která platforma nás překvapila růstem ve 3. čtvrtletí? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-11-25 05:00:00

Andrea Pomeje šokuje: Naše svatba neplatila!

Na jaře dýdžejka Andrea Pomeje (36) překvapila, když si tajně v Thajsku vzala snoubence Petra Plačka (43). Teď ale Blesku překvapila, že to není úplně tak, jak se zdálo! Veselka totiž ve skutečnosti byla jen na oko...

Čas načtení: 2024-12-12 09:10:38

V nejnovějších Euro NCAP testech překvapila čínská auta, v Evropě zavedené značky na počet hvězdiček porážejí

Evropská organizace Euro NCAP, která se zaměřuje a bezpečnost aut, zveřejnila letošní poslední výsledky svých nárazových testů. V těch prověřilo spoustu modelů z Evropy, ale i z Asie včetně těch čínských. Výsledkem byla čtyřhvězdičková a pětihvězdičková hodnocení. Ke konci byl v testovaných autech vcelku velký nával, důvodem je pravděpodobně obava přísnějších pravidel, která vstupují v […]

Čas načtení: 2024-02-14 08:56:11

Odpovědné firmy rostou rychleji než trh. Na druhou stranu nemusí být dobře připraveny na válku

Z porovnání výkonnosti firem, které ovládají světové žebříčky ESG (udržitelnost, odpovědnost), za poslední tři roky vyplývá jejich nadprůměrná výnosnost v růstových letech. Naopak, v době krize, která překvapila svět zahájením války Ruska pro Ukrajině, tyto ,,ESG" společnosti ztrácely na své hodnotě víc, než trh jako celek. Vyplývá to z lednové studie... ...

Čas načtení: 2024-02-16 16:21:38

Návrat inflace do blízkosti cíle by mohl urychlit pokles sazeb (Komentář)

Tuzemská inflace za leden překvapila výraznějším poklesem, a to i v jádrové složce. Meziroční růst spotřebitelských cen v lednu zpomalil na pouhých 2,3 % po prosincových 6,9 %. Na tom se podílel meziroční pokles cen potravin podpořený snížením sazby DP...

Čas načtení: 2024-02-17 14:41:00

Vypadám jako ukrajinská nafukovací panna, říká Foxová o fotce ze Super Bowlu

Herečka Megan Foxová (37) překvapila fanoušky, když s nimi souhlasila v tom, že na některých fotkách vypadá uměle jako nafukovací panna. Podle jejího názoru však nevypadá rozhodně lacině, ale draze a exkluzivně.

Čas načtení: 2024-02-16 13:15:00

Jsem nemocná, vzkazuje kritikům svého oteklého vzhledu Amy Schumerová

Amy Schumerová (42) v talkshow Jimmyho Fallona překvapila fanoušky svým vzhledem. Na sociálních sítích se hned objevila spousta spekulací ohledně jejího nafouklého a oteklého obličeje. Nyní herečka kritikům vysvětlila, že za to může nemoc.

Čas načtení: 2024-02-16 09:40:00

Jsem ráda, že můj plastický chirurg je po smrti, překvapila Sharon Stone

Sharon Stone (65) překvapila svým výrokem. Herečka a producentka se v jednom z rozhovorů svěřila s tím, že je ráda, že její plastický chirurg zemřel. Lékař jí kdysi bez jejího vědomí a svolení změnil během operace velikost prsou.

Čas načtení: 2019-09-20 00:00:00

Jak se vyhnout výpadkům elektřiny v domácnosti?

Překvapila vás v bouřka nebo silný vítr? Máme pro vás návod, jak se vyhnout výpadkům elektřiny! Větrné počasí a silné bouřky často vedou k výpadkům dodávek elektrického proudu. Ty sice bývají krátkodobé, mohou ale negativně ovlivnit fungování domácích a výrobních zařízení nebo způsobit ztrátu důleži ...

Čas načtení: 2013-10-22 15:00:00

Warm up! - Zimní kolekce H&M

Ohřejte se v zimě vrstvením! Zimní kolekce H&M 2013 kombinuje kůži, denim, hnědé tóny a kožešinu. V kolekci naleznete mnoho nálad a temperamentů. Zajisté vás překvapí stejně tak jako překvapila mě. Není zde snad žádný kousek, který bych nechtěla mít ve svém šatníku. A ceny jsou také fantastické. Za ...

Čas načtení: 2014-09-22 20:14:13

Pomáhá voda s citrónem hubnout

Nedávno nás překvapila kamarádka oznámením, že zhubla díky tomu, že každé ráno vypila sklenici vody s čerstvě vymačkanou citrónovou šťávou. Cítla se prý potom svěžejší a kila šla lépe dolů, než kdy předtím. Může být tento jednoduchý trik příčinou rychlejšího hubnutí?

Čas načtení: 2014-03-22 17:08:39

Souboj čokolád: je lepší Milka, Lindt nebo Orion?

Vzali jsme si pod drobnohled tři známé značky čokolád. Co myslíte, která z nich nás překvapila pozitivně a která naopak? Je nejdražší čokoláda opravdu ta nejkvalitnější?

Čas načtení: 2021-01-28 00:00:00

Máte už auto připravené na zimu? Nachystejte se na blížící se lyžovačku

I když předpovědi meteorologů nepředpovídaly krutou zimu, matka příroda nás v posledních dnech opravdu překvapila. Udeřily tuhé mrazy – a my si konečně můžeme užívat sněhu a zimních radovánek. K nim se samozřejmě řadí i lyžování. Prakticky ve všech lyžařských střediscích hlásí plnou připravenost a t ...