Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2014-04-13 23:19:00

Bosenská spolupráce zařídila Jihlavě remízu v Plzni

Plzeň - Fotbalisté Plzně doma remizovali s Jihlavou 1:1. Jejich ztráta na lídra tabulky Spartu se tak rozrostla už na deset bodů. Sparta tak o titul přijde jen v případě, že v posledních šesti kolech čtyřikrát zaváhá. Plzeň sice vedla po gólu Ďuriše ze 17. vteřiny druhé půle, ale Jihlava stihla osm minut před koncem srovnat zásluhou Mešanoviče. Vysočina protáhla ligovou sérii bez porážky na šest zápasů.

Čas načtení: 2024-02-24 17:16:16

Boleslavské trápení pokračuje. V Hradci gól nepadl

Fotbalisté Hradce Králové remizovali doma ve 22. ligovém kole s Mladou Boleslaví 0:0. Oba týmy prodloužily čekání na vítězství v nejvyšší soutěži. „Votroci“ nevyhráli čtyřikrát za sebou, Středočeši dokonce osmkrát. Mladá Boleslav zůstala v neúplné tabulce sedmá, zatímco Východočeši třináctí.

Čas načtení: 2024-02-24 16:56:00

VIDEO: Hradec - Boleslav 0:0. Oba týmy na jaře dál bez výhry

Fotbalisté Hradce Králové remizovali doma ve 22. ligovém kole s Mladou Boleslaví 0:0. Oba týmy prodloužily čekání na vítězství v nejvyšší soutěži. "Votroci" nevyhráli čtyřikrát za sebou, Středočeši dokonce osmkrát. Mladá Boleslav zůstala v neúplné tabulce sedmá, zatímco Východočeši třináctí.

Čas načtení: 2024-02-24 17:37:00

Fotbalisté Hradce remizovali s Mladou Boleslaví, oba týmy dál čekají na výhru

Hradec Králové - Fotbalisté Hradce Králové remizovali doma ve 22. ligovém kole s Mladou Boleslaví 0:0. Oba týmy prodloužily čekání na vítězství v nejvyšší soutěži. "Votroci" nevyhráli čtyřikrát...

Čas načtení: 2024-02-24 16:56:00

SESTŘIH: Hradec - Boleslav 0:0. Oba týmy na jaře dál bez výhry

Fotbalisté Hradce Králové remizovali doma ve 22. ligovém kole s Mladou Boleslaví 0:0. Oba týmy prodloužily čekání na vítězství v nejvyšší soutěži. "Votroci" nevyhráli čtyřikrát za sebou, Středočeši dokonce osmkrát. Mladá Boleslav zůstala v neúplné tabulce sedmá, zatímco Východočeši třináctí.

Čas načtení: 2024-02-24 16:56:00

SESTŘIH: Hradec - Mladá Boleslav 0:0. Oba týmy na jaře dál bez výhry

Fotbalisté Hradce Králové remizovali doma ve 22. ligovém kole s Mladou Boleslaví 0:0. Oba týmy prodloužily čekání na vítězství v nejvyšší soutěži. "Votroci" nevyhráli čtyřikrát za sebou, Středočeši dokonce osmkrát. Mladá Boleslav zůstala v neúplné tabulce sedmá, zatímco Východočeši třináctí.

Čas načtení: 2024-03-02 20:24:17

AS Řím zvítězil v Monze a posunul se na páté místo neúplné tabulky

Fotbalisté AS Řím v italské lize zvítězili na hřišti Monzy 4:1, vyhráli potřetí za sebou a v neúplné tabulce se posunuli na páté místo. Domácí našli přemožitele po pěti zápasech, z nichž čtyřikrát udrželi čisté konto.

Čas načtení: 2024-03-02 20:15:00

AS Řím zvítězil v Monze 4:1 a posunul se na páté místo neúplné tabulky

Řím - Fotbalisté AS Řím v italské lize zvítězili na hřišti Monzy 4:1, vyhráli potřetí za sebou a v neúplné tabulce se posunuli na páté místo. Domácí našli přemožitele po pěti zápasech, z nichž čtyřikrát...

Čas načtení: 2024-03-17 12:00:00

ONLINE + VIDEO: Sparta - Hradec. Zaberou domácí po třech debaklech?

Fotbalisté Sparty ve 25. kole FORTUNA:LIGY hostí Hradec Králové a pokusí se napravit si reputaci z posledních tří zápasů, které prohráli a navíc dostali 15 gólů. Jde o poslední utkání před reprezentační přestávkou. Hosté na jaře v lize ještě neprohráli, ale hned čtyřikrát remizovali. Duel začíná v 18:00. ONLINE přenos a VIDEA z klíčových momentů sledujte na iSport.cz.

Čas načtení: 2024-03-17 17:00:00

ONLINE + VIDEO: Sparta - Hradec 0:0. V domácí sestavě Wiesner i Ryneš

Fotbalisté Sparty ve 25. kole FORTUNA:LIGY hostí Hradec Králové a pokusí se napravit si reputaci z posledních tří zápasů, které prohráli a navíc dostali 15 gólů. Jde o poslední utkání před reprezentační přestávkou. Hosté na jaře v lize ještě neprohráli, ale hned čtyřikrát remizovali. Duel začíná v 18:00. ONLINE přenos a VIDEA z klíčových momentů sledujte na iSport.cz.

Čas načtení: 2020-11-15 19:07:47

Zuzana Rampichová: Ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé

Držitelku čtyř cen za detektivní povídky Havrana, Zuzanu Rampichovou baví psaní od dětství. A protože detektivky „hltá“ od svých deseti let, rozhodla se později je také psát a v roce 2011 debutovala detektivním románem. Ráda píše povídky, které jí vynesly několik cen, letos si svého čtvrtého Havrana odnesla za povídku Letní kachna z Polky, která získala také třetí místo v Ceně Společnosti Agathy Christie.    Tvrdíte o sobě, že od dětství trpíte grafomanií. O čem jste ráda psala a jak jste prožívala svá dětská léta? Čím jste chtěla být? Moje první knížka, psaná do linkovaného sešitu zbylého z první třídy a mnou osobně i ilustrovaná, se odehrávala ve vesmírné raketě, dnes vůbec netuším proč. Psala jsem v družině, v tendru s mojí školní láskou. On psal o výpravě do džungle, pokud si dobře vzpomínám. První povídka, kterou jsem opravdu dopsala, byla o partě holek ze třídy, přepsala jsem ji dokonce na stroji a následně „vydala“ ve vlastním nakladatelství Černý mustang (v té době jsem byla uhranuta příběhy Karla Maye) a psaní na dalších dvacet let přerušila. Vyrůstala jsem v typické vesničce střediskové, když jsem byla ve druhé třídě místní základní školy, přišel listopad 1989. Jsem ráda, že jsem součástí generace, která ještě může srovnávat na základě osobní zkušenosti, i když útržkovité. Svobodná devadesátá léta jsme si jako děti velmi užívaly, zejména z toho titulu, že rodiče trávili čas podnikáním a nás nechávali růst jako dříví v lese. V raném dětství jsem měla několik vysněných povolání, kromě prezidenta zeměkoule, na kterého aspiroval i můj mladší bratr, jsem se chtěla stát třeba popelářem a samozřejmě i spisovatelem. Mimochodem se mi úplně nesplnilo ani jedno, ale koneckonců ještě není všem dnům konec.   Svoji první knihu, detektivku Příliš hořká čokoláda jste vydala v roce 2011. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky hltám od svých asi deseti let, kdy jsem dostala od Ježíška nádherného Muže s dýmkou a houslemi, sbírku povídek A. C. Doyla ilustrovanou Adolfem Bornem. Po Holmesovi jsem navázala případy Perryho Masona, Soudce Ti a pak jsem narazila na příběhy Agathy Christie, která mne „drží“ dodnes, ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé. Byla jsem tak vášnivým čtenářem klasických detektivek, že jsem v jednu chvíli neskrovně usoudila, že jsem z tohoto žánru přečetla již vše, co za přečtení stálo (většinu popravdě i několikrát) a rozhodla se pokusit nějakou detektivku sama sepsat.       V roce 2011 jste také získala své první literární ocenění, a to Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Případ podivuhodné amnézie, a o rok později Cenu Společnosti Sherlocka Holmese za povídku Případ vyloupené laboratoře. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Příběhy mne prostě napadají. Ráda se inspiruji nějakou reálnou situací, která mě zaujme a kterou pak domýšlím do krajnosti. V posledních letech, poté, co vešlo ve známost, že mám ráda záhady a mrtvoly, mi pomáhají i kamarádi, kteří mě upozorňují na rarity, které by se mi mohly hodit do příběhů nebo se mnou vymýšlejí zápletky.   Na blogu: rampichova.blog.idnes.cz, je možné si přečíst vaše detektivní povídky, které vám čtyřikrát vynesly vítezství v Ceně Havrana: Bodycaching, Taková malá nehoda, Ostatky dětství a letos za Letní kachnu z Polky. Co to pro vás znamená? Z ocenění mám ohromnou radost. A z toho letošního obzvlášť, protože zápletku Letní kachny z Polky vymyslel můj syn. Předloni o prázdninách právě na šumavské Polce, já ji jen sepsala, takže letošní ocenění náleží z větší části jemu.   Po detektivce Příliš hořká čokoláda přišly další: Příliš vysoké podpatky, Příliš tichá Šumava, Ve znamení zvěrokruhu, Bodycaching a jiná hledání a Mrtvý muž a další záhady šumavských kešek. Pracujete na další knize?   Mám rozepsaný další detektivní příběh, tentokrát z horkého Egypta, ale nějak se nemůžu chytit a domyslet detaily zápletky, takže se v poslední době věnuji kratším literárním útvarům.   Co raději píšete, povídky nebo romány? Povídka je pro radost, aktuální nápad, který dokážu napsat obvykle během několika málo dnů. Román je pro mne těžká práce, kromě výjimečných chvilek osvícení, kdy se to píše samo, je to pro mne dřina, u které nejsem schopna dohlédnout konce. Nesmírně se vždy těším, až detektivku dokončím, a následný pocit lehkosti mi pak vydrží přesně do chvíle, než se pustím do další. Takže jednoznačně vítězí povídky.   Dočetla jsem se, že mezi vaše vzory na poli detektivní tvorby patří Agatha Christie… A jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbený žánr, autora či knihu? Čtenářka jsem vášnivá. Klasiky, jako je Dostojevskij, Poe nebo Kafka, jsem se pročetla během studií, momentálně už dávám přednost lehčí a svižnější četbě, kromě detektivek včetně severských mám nejraději thrillery a horory, zejména Stephana Kinga, a moderní romány. Třeba Chuck Palahniuk je výborný, sarkastický a pokaždé dokáže pořádně překvapit. A nikdy si nenechám ujít Tanu Frenchovou, která píše brilantní romány s detektivní zápletkou, pomalé a tajemné.   Někde jste přiznala, že psaní je vaším velkým koníčkem a píšete pro radost a uživit se psaním nedá. Jaké je vaše civilní zaměstnání? Jsem typická kancelářská krysa, takže psaní si dosyta užívám i v rámci zaměstnání.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Touláním a přemýšlením. Většinu času trávím samozřejmě se svým synem, je mu osm let, tak se snažím načerpat ještě co nejvíc z magického dětského světa. Hodně cestujeme, nejraději vlakem nebo pěšky. Moc ráda se vracím na Šumavu, nejraději ji mám v červnu a červenci, kdy je zelená a rozkvetlá a plná zajímavých lidí a příběhů.   Zuzana Rampichová čtyřikrát obdržela Cenu Havrana (2015, 2016, 2019 a 2020) a za povídku O kachničce z Costa Calida, kterou by chtěl každý získala 3. místo v Ceně Havrana (2018). V roce 2017 získala cenu Společnosti Sherlocka Holmese za Případ nenalezeného zlata (2017). v roce 2019 skončila druhá v Ceně Společnosti Agathy Christie za povídku Nejchladnější zločin a letos získala třetí místo za povídku Letní kachna z Polky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-25 09:04:00

Zálety Aleny Zárybnické: Podle manželky jsem tak trochu Kelišová, směje se Patrik Eliáš

Je jednou z největších českých hvězd historie NHL a s týmem New Jersey Devils dvakrát získal slavný Stanley Cup. Čtyřikrát reprezentoval Česko na olympijských hrách, čtyřikrát na mistrovství světa a jsou z toho 3 bronzové medaile. Kariéru v NHL ukončil v roce 2017. Hostem je Patrik Eliáš, dvojnásobný držitel prestižní Zlaté hokejky a taky velvyslanec UNICEF.

Čas načtení: 2024-10-03 12:40:00

Recenze: Joker už není cool. Přibyla Gaga, muzikál a vyčerpávající nuda

První Joker byl snaživou imitací filmů Martina Scorseseho. Ten druhý je stísněným psychodramatem s prvky jukeboxového muzikálu. Stál čtyřikrát víc a je čtyřikrát méně záživný.

Čas načtení: 2025-01-14 06:34:36

Ulovil dva české jednorožce a radí: Úvěrové financování je čtyřikrát levnější než ředit svůj podíl

Radovan Nesrsta je u nás s fondem Orbit Capital průkopníkem venture debtu. Necílí prý na jednorožce, ale na zdravé firmy s ambicí rychle růst. Článek Ulovil dva české jednorožce a radí: Úvěrové financování je čtyřikrát levnější než ředit svůj podíl se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2011-08-02 13:00:00

Nová kolekce Nike vyzvedne úroveň tvého šatníku / Queens.cz

Škoda, že pouze čtyřikrát do roku se dočkáváme této události, jíž je představení nové kolekce značky Nike Sportswear, což je jeden z nejsledovanějších labelů u nás v poslední době. Není se čemu divit, každá série oblečení a tenisek z dílny NSW byla něčím výjimečná, přičemž ani nejnovější edice na ...

Čas načtení: 2024-02-01 14:48:00

V anketě Žebřík nominovali fanoušci ve čtyřech kategoriích Marka Ztraceného

Praha - V hudební anketě Žebřík fanoušci v největším počtu kategorií nominovali Marka Ztraceného. Uspět může čtyřikrát, a to za skladbu Stále věřím, koncert v Edenu, album Originál a v kategorii Zpěvák....

Čas načtení: 2008-04-29 12:00:00

Resident Evil 5

Capcom, zombie, Racoon City, málo nábojů a dusná hororová atmosféra. Tato slova mají společné jedno – jsou spojené s veleúspěšnou herní sérií Resident Evil. Již čtyřikrát jsme si prožili hororové peklo a nyní se na nás valí díl pátý. Bude v něčem jiný, lepší? Zkusme si nejen na tuto otázku odpovědět ...

Čas načtení: 2014-04-13 23:19:00

Bosenská spolupráce zařídila Jihlavě remízu v Plzni

Plzeň - Fotbalisté Plzně doma remizovali s Jihlavou 1:1. Jejich ztráta na lídra tabulky Spartu se tak rozrostla už na deset bodů. Sparta tak o titul přijde jen v případě, že v posledních šesti kolech čtyřikrát zaváhá. Plzeň sice vedla po gólu Ďuriše ze 17. vteřiny druhé půle, ale Jihlava stihla osm minut před koncem srovnat zásluhou Mešanoviče. Vysočina protáhla ligovou sérii bez porážky na šest zápasů.

Čas načtení: 2022-06-13 07:45:38

Roboti, kam se podíváš

Pravidelného čtenáře zpráv tato informace nezaskočí, protože se s ní už musel setkat: Musk, který byl ještě v dubnu připraven dát (částečně půjčených) 44 miliard dolarů za nákup Twitteru, se nyní takříkajíc staví na zadní. Důvodem, který uvádí, je vysoké procento „botů“, softwarově simulovaných uživatelů, na síti – podstatně vyšší než pět procent uváděných ve zprávách, které Twitter dodával americké Komisi pro cenné papíry. Musk říká, že je jich nejméně 20 procent, což by mělo významný vliv na prodej reklam, který Twitter živí. Roboty totiž žádné reklamy nezajímají. Naproti tomu Twitter, když už se tedy jednou prodal, nechce z tohoto prodeje vycouvat a trvá na tom, že si jej Musk musí koupit, jak se zavázal – i se všemi roboty a další havětí, a navíc za původní cenu. Tak co, kdo má pravdu? Je na Twitteru robotů pět procent nebo nejmíň čtyřikrát více? A záleží na tom vůbec? Jako vždy, situace je příliš složitá na to, než aby se dalo říci jednoznačné „ano“ nebo „ne“. Softwaroví roboti jsou na internetu všudypřítomní Pojďme se nejprve podívat na první otázku: jak moc je Twitter zamořen roboty? Co tam vlastně dělají, proč atd.? Klasická sci-fi nám představila roboty jako bytosti z křemíku a oceli podobné lidem, a dokonce často i s podobnými choutkami jako lidé: moc, sláva, bohatství. Tenhle druh antropomorfních robotů – vynecháme-li tedy ovšem ty choutky – sice dnes existuje, ale je to zdaleka nejvzácnější ze všech druhů, protože pro něj, popravdě, není žádné ekonomické použití. Tak například známá firma Boston Dynamics, která se zabývá vývojem takových robotů, existuje už řadu let, aniž by dosahovala velkých zisků. Videa produkuje impresivní, ale o její jediný komerčně dostupný model, „Spota“ (něco mezi psem a dinosaurem; bratru 75 tisíc dolarů za kus) není moc velký zájem. Můžeme se tedy pokochat choreografií jejích robotů, ovšem s tím, že je na ulici ani v Lidlu v dohledné době nepotkáme; na rutinní činnosti je pořád levnější (nekvalifikovaný) lidský zaměstnanec. Jediná oblast, kde by mohl tento druh robotů být v dohledné době užitečný, jsou nebezpečné práce – ať už jde o válčení, zneškodňování nevybuchlé munice nebo nějakou složitější práci v jedovatém prostředí. Pak jsou roboti průmysloví, se kterými se setkávají pracovníci továren, a ti mají k člověku tak daleko, že je ani nepociťujeme jako nějaké nebezpečí nebo snad dokonce konkurenci – jsou to neautonomní tupé stroje, pohybující se jen v rozsahu nějaké montážní linky, glorifikovaná komputerizovaná verze starého dobrého soustruhu. Ne, že by nebyly důležité a užitečné, ale pro účely tohoto článku jsou irelevantní. No a pak jsou roboti softwaroví, se kterými se setkal už víceméně každý, ať to ví nebo ne; zdaleka nejrozšířenější typ robotů ve světě roku 2022, protože je celkem levné je naprogramovat, snadno z nich uděláte tisíce kopií a ke své existenci nevyžadují téměř žádné fyzické zdroje – jen malinko elektřiny a trochu procesorového výkonu, ale ten je dnes velmi levný. Žádná ocel a chrom, kolečka a šroubky. Jsou to čistě virtuální bytosti. Tento druh robotů je na internetu všudypřítomný. Většina z nich plní nějaké úkoly vysloveně technického rázu (třeba sběr dat pro vyhledávače), ale někteří mají za úkol předstírat, že jsou lidé. Třeba právě na Twitteru. Pomáhá jim v tom skutečnost, že koneckonců i v případě živých lidí, skutečných uživatelů, ten Twitter vlastně nekomunikuje přímo s nimi, ale s jejich počítačem nebo mobilem, což vypadá zhruba takto: Samozřejmě, z takové výměny dat nepoznáte na první pohled, jestli ji inicioval živý člověk kliknutím myši (jinými slovy, že u toho počítače někdo sedí), nebo jestli ji ten počítač na základě nějakého programu provádí sám, bez účasti člověka. Pokud už se rozhodnete, že chcete takové roboty odhalovat a rozeznávat od lidí, musíte sledovat jejich chování. Dělají něco, co by normální člověk neudělal, nebo ne? Robot se může odhalit sám tak, že se chová „divně“, třeba tím, že někam plácá komentáře a příspěvky šedesát hodin v kuse; živý člověk by mezitím dávno potřeboval spát. Tyhle primitivní chyby jsou ale vesměs už dávno vychytány a současní roboti umějí předstírat svoji údajnou lidskou podstatu celkem dobře. Ne dokonale, ale dost na to, aby je nešlo se stoprocentní jistotou identifikovat. A to znamená, že někteří z nich nutně „přežijí“ i rozsáhlé čistky. Provozovatel systému totiž musí brát v potaz ještě jednu věc. Pokud se zmýlí a zlikviduje účet živému člověku proto, že si jej spletl s robotem, vyvolá tím určitou negativní reakci a možná i nelichotivou publicitu. Tím pádem je lepší udržovat i nějaké „šedé pásmo“ tolerance, ve kterém se entity nechávají „žít“, i když je podezření, že by mohlo jít o roboty. A trefit se do tohoto šedého pásma, to je cílem těch, kdo tyto roboty vyrábějí. Ach ano, zatím jsme vůbec neuvažovali nad tím, proč se to dělá, k čemu ten zákeřnější druh robotů slouží. Odpověď: většinou k tomu, aby nějak zmanipulovali lidské uživatele. Třeba je přesvědčili k „výhodnému“ nákupu nějaké kryptoměny, která ve skutečnosti tak výhodná není, nebo „zviditelnili“ svými hlasy nějakého člověka či názor, který chtějí posunout na vrchol stránky. Většinou to má komerční pozadí, někdy i politické – souboj propagandy a ideologií, mobilizace voličů před volbami. Ale převládají ti komerční boti. Takový prodejce předražených kryptoměn se totiž s trochou štěstí zaplatí sám, kdežto robot určený pro šíření propagandy se musí financovat ze státního rozpočtu, ve kterém soutěží se spoustou jiných zájmů a požadavků. Na Twitteru je až 30 procent robotů Kolik je na Twitteru robotů? V odhadu, že 20 a více procent, se kloním spíš k Muskovi, protože tato hodnota ke mně prosákla z několika zdrojů. Naposledy od jednoho Čecha, se kterým jsem se potkal na nedávné konferenci o otevřených operačních systémech, a kterého bohužel nemůžu označit jménem. Ale i on mi říkal, že na velkých sadách dat jim vychází, že zhruba 20 až 30 procent běžných uživatelů Twitteru jsou roboti, a že ta firma zatím asi neměla velkou motivaci je „odstřelovat“ nějak systematicky. Jinými slovy, že uváděných pět procent je buď lež, nebo velmi obratné a zamlžené vyjádření, které s tou lží hraničí. Jiná věc je, jestli je to pro Muska skutečně „nový objev“ (podle mě nikoliv, podezření ze zamoření Twitteru roboty už panuje dlouhá léta), nebo zda je to jen zástupný problém a přemnožení roboti mu mají posloužit jako páka, aby si vynutil buď slevu na celkové ceně, nebo dokonce zdůvodnil odchod od celé transakce. Myslím si, že blíže k realitě je to druhé vysvětlení. Ani ten největší miliardář totiž nedokáže načasovat trh a krátce po Muskově nabídce, kterou Twitter přijal, se stalo to, že ceny mnoha technologických firem na burze propadly. Týká se to i obrů jako Apple, Amazon, Facebook a Google, a také Tesly, firmy, jejíž tržní ohodnocení dodává Muskově portfoliu sílu. Propad už nějakou dobu trvá a působí spíše dojmem dlouhodobější korekce dříve přefouknutých cen než dočasného výkyvu, který se zase rychle „spraví“. V tomto světle se ovšem cena 44 miliard dolarů, kterou chtěl původně Musk zaplatit za Twitter, jeví značně nevýhodná až riskantní – pro něj. A naopak, takto přeceněná firma má veškerý zájem z Muska ty peníze dostat. Co se nyní stane? Coby taktika pro slevu nejsou asi roboti moc nadějní. Rozhodčí řízení smlouvy, kterou Musk a Twitter uzavřeli, by se totiž konalo podle zákonů státu Delaware, a Delaware má poměrně přísné podmínky pro to, co se dá považovat za zkreslování a zatajování stavu firmy. Přemíra robotů je spíš asi nesplňuje. (Jiný stát, Texas, sice v tomto směru zahájil vyšetřování, ale pro budoucí plnění smlouvy je rozhodující právě Delaware). Nedohodnou-li se Twitter a Musk na nějakém smíru, hrozí vesmírnému miliardáři skutečně právě to, že bude muset transakci za původní cenu dokončit. Momentálně připadají – kromě soudních tahanic – v úvahu jen dva vnější vlivy, které by mohly situací „zakvedlat“. Jednou z nich je názor bank poskytujících financování. Většina koupě má totiž být realizována na dluh a banky, které peníze poskytnou, se samozřejmě mohou rozhodnout z celého dealu vycouvat. V takovém případě by sice Musk musel zaplatit miliardu dolarů pokuty, ale nebyl by dále vázán smlouvou. Tou druhou je hlasování akcionářů Twitteru, které má proběhnout v srpnu 2022. Právě akcionáři se mají definitivně vyjádřit k tomu, zda chtějí Twitter Muskovi za dohodnutých podmínek prodat, nebo ne. Při momentální ceně akcií by na tom těžce vydělali, takže se všeobecně očekává, že deal odsouhlasí. Ale srpen je ještě daleko a do té doby se může stát mnohé.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-02 18:57:08

Energie je civilizace. Co je pak její nedostatek?

Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet. Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným. Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům. A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý. Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.” Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“ Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou. Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky. Ale Honzova věta „o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku. Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav. Návrat k barbarství U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici. Update 1. 12. 2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž. Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením. Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, „aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update. Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 procenta nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 procent.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko. (Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 až 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.) A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn). Jistě vás tedy „potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány dvě procenta plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 procenta Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi. Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že „zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo „přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz. Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova „návrat k barbarství”. Evropská unie není pupkem světa Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa. K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde. Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky. To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají „rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces. Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. „Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.) Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků. Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků. Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-04 10:01:24

Pohrávání se sociálním kreditem

Německé noviny Die Welt upozorňují na studii vydanou spolkovým ministerstvem pro školství a vědu a na související článek dr. Karima Fathiho, který je tamtéž poradcem. Jedná se o rozebrání možných scénářů budoucího hodnotového vývoje německé společnosti, přičemž jedním ze scénářů je „bonusový systém“ (Bonussystem) podobný tomu čínskému. (Čína se v obou materiálech explicitně zmiňuje.) Takový systém by mohl odměňovat obyvatele například za výkon veřejně prospěšných činností zdarma (Ehrenamt) nebo uhlíkovou stopu (CO2-Abdruck). V oné ministerské studii najdete úvahy nad „bonusovým systémem“ od stránky 122 dále. Úředníci to berou vážně No uf. Má oblíbená noční můra. Jedna ze tří těch opravdu vytrvalých: přiblblá, leč těžkoruká algoritmizace lidského života, usnadněná dnešním masovým sběrem dat. Než půjdeme dál, je potřeba upozornit, že žádný z těch materiálů se vysloveně nehlásí k tomu, že by takový systém zavést chtěl. Je to vše v režimu „co by, kdyby“. Samotné ministerstvo odpovědělo na dotaz Weltu, že jde o scénář, který je „myslitelný“ (denkbar), ale „v žádném případě se o něj neusiluje“ (keineswegs anzustreben). A v obou textech se rozebírají i možné zápory celé věci. Z pohledu čtenáře si ovšem musíte klást otázku, proč se tedy takový scénář dostal do užšího výběru pouhých šesti scénářů, které se v materiálu rozebírají. Myslitelných možností vývoje je přece daleko více. Seberte sto intelektuálů, dejte jim za úkol přemýšlet nad budoucností jejich země, a sklidíte nejmíň 150 variant, jak by mohla vypadat. Pokud se „bonusový systém“ kvalifikoval až do oficiálního materiálu spolkového ministerstva, můžeme z toho soudit minimálně to, že takovou variantu vývoje berou tamní úředníci vážně. (Na rozdíl, dejme tomu, od návratu dynastie Hohenzollernů na císařský trůn, kterou nejspíš neberou úplně vážně ani nepočetní němečtí monarchisté.) Pojďme tedy chvíli uvažovat nad „bonusovým systémem“, jehož jméno je – všimněte si – formulováno neškodně a optimisticky, jako by šlo o nějaké odměny za chození do téhož supermarketu. I noční můry lze aspoň částečně zabalit do dárkového papíru. Aspoň v době, kdy je představujete publiku, které ještě úplně neví, co od nich čekat. Klid na práci Za prvé, státy či civilizace mají tendenci se navenek prezentovat tím, co je možno mezinárodnímu publiku takříkajíc prodat. Zrovna v případě té Číny, která je v materiálech zmiňována coby původce myšlenky a která očividně stojí o to, etablovat se na mezinárodní scéně jako jedna z velmocí a alternativ, to bude stabilita technokratické vlády. Asi takto by mohla vypadat jejich pomyslná reklama: „Přijměte náš model, nebo aspoň nějaké jeho prvky, a nebudou vám hrozit žádná nepříjemná překvapení jako brexit nebo vítězství nežádoucích stran ve volbách. Umíme řídit společnost seshora tak, aby pěkným, předvídatelným tempem kráčela k určenému cíli a přiměřeně ekonomicky rostla. Chcete-li, ukážeme vám, jak se to dělá. Takhle se maže, takhle se chválí. Toto musí přijít do novin, toto tam přijít nesmí. Tohoto člověka stačí pokárat, tenhle už musí na převýchovu, tohohle rovnou zavřít.“ Bohužel si myslím, že takto prezentované „zboží“ má v Evropě řadu potenciálních kupců, ať už je jeho reálná hodnota jakákoliv, a že na takový proces „ideového nákupu“ budeme muset dávat pozor. On totiž nemusí vždycky probíhat zjevně a otevřeně a budou k němu mít sklony i lidé, kteří tak na první pohled třeba nevypadají. Úředně řízený utopismus koneckonců nevynalezla Čína, jenom má momentálně k dispozici jeho nejúčinnější implementaci. Vize stability a růstu za cenu „drobných obětí“ má i tady určitou míru podpory mezi voliči, patrně závisející na tom, v jak velkých problémech se daný stát nachází (všimněte si, že jediným státem G7, který se podílí na čínském globálním projektu Belt and Road, je notoricky zadlužená a hospodářsky stagnující Itálie, i když poslední dobou začínají mít v Římě o moudrosti svého angažmá určité pochybnosti). Zejména se ale dá čekat, že na něco takového budou slyšet politici. Demokracie je chaotická; přeběhlí poslanci vrážejí vládě vidle do zad, kolem ctihodných hlav propukají špinavé skandály, táboroví řečníci během pár měsíců poskládají hnutí, které pak sebere ve volbách dvacet procent hlasů a špatně se s ním jedná. Nic z toho neprospívá „klidu na práci“, který prostě v pluralitním státě není možný. Zato v technokratickém státě řízeném shora by nějaký ten „klid na práci“ možný byl, a už to bude jeden z důvodů, proč u nás budou myšlenky na zavedení různých postupů tohoto střihu patrně také vylézat. On to samozřejmě nikdo na plnou hubu neřekne, že by rád, aby jej ve výkonu vládnutí nerušili; oficiální zdůvodnění bude vždycky znít nějak konstruktivně a pozitivně. (Boj proti pedofilii? Boj proti korupci? Boj proti rasismu? Boj proti klimatické změně? Boj, boj, boj.) Ale vsaďte se, že v praxi to bude brzy sklouzávat právě k tomu klidu na práci, který je nejpohodlnější. A „bonusový systém“ se k zajištění takového klidu náramně hodí. Problémoví jedinci zkrátka dostanou špatné skóre a spolu s ním tolik starostí, že se budou nuceni soustředit sami na sebe. Kolikrát v týdnu sis dal maso? Za druhé, existuje určitý způsob uvažování o historii, který se dívá na technologický vývoj a jeho následky pro vývoj společenský. Podle něj jsou určité technologie z principu disruptivní a mění běh světa už jen svojí existencí, respektive širokým nasazením. Zabloudíme-li na chvíli do historie, vynález a rozšíření palných zbraní se stal smrtícím problémem pro klasický feudalismus, protože dokáže-li kdejaký sedlák s ručnicí provrtat rytíře (nebo samuraje) kulí skrz naskrz, ztrácejí se důvody k tomu, aby ta společnost vůbec nějaké rytíře vydržovala a krmila. Podobně třeba rychlé pokroky hygieny a medicíny v Evropě 19. století vedly k tomu, že evropského obyvatelstva prudce přibývalo a náš kontinent je „vyvážel“ do kolonií. Export těch samých technologií do Asie a Afriky vedl k tomu, že obyvatelstva pro změnu začalo prudce přibývat tam, takže tok migračních proudů se obrátil a dnes se nacházíme spíš v nevděčné roli těch kolonizovaných. Masový sběr a zpracování dat je další taková technologie, která před vynálezem počítačů neměla ani zdaleka takové možnosti, jaké má teď. Někdy v roce 1920, kdy se údaje v kartotékách musely udržovat ručně, byly možnosti státu sbírat čísla o svých občanech značně omezené. (Schválně se podívejte na fotogalerii ČSSZ, kde je zachycena strojová kartotéka v Praze, jak to vypadalo.) Dělat s těmi čísly na papírcích nějaké hromadné výpočty dle libosti, to už teprve nešlo. Teď to jde. A jestliže to jde, tak to někteří lidé budou provádět – a jiní lidé budou v pokušení z těch dat dělat nějaké závěry. A ještě jiní lidé podle toho budou organizovat život tomu zbytku. Zrovna téma klimatické změny k takovému mikromanagentu života populace vysloveně navádí: Kolikrát sis, chlapče, v minulém týdnu dal maso? Čtyřikrát? To aby sis raději snížil nastavení termostatu v pokoji na osmnáct stupňů. Jinak překročíš doporučenou uhlíkovou stopu, což dělají jenom hanební vrazi planety. Se snadným sběrem dat je takový mikromanagement desítek milionů lidí možný; dříve to prostě nešlo. Dneska na vás ani nebude pokřikovat živá soudružka dozorčí, stačí na to aplikace v telefonu. Měli bychom si toho být vědomi, nechceme-li, abychom se jednoho dne probudili v technologické dystopii. Ona už do určité míry vlastně nastala, ale vždycky může být hůř. Nástroj šikany Třetí bod – ať už sbírají počítače jakékoliv množství dat a provádějí analýzu na libovolném množství proměnných, výsledek jejich výpočtu musí být vždycky srozumitelný i živému člověku. Koneckonců i ta appka v telefonu musí křičet na toho uživatele tak, aby to pochopil, a aby jej ovlivnila právě tím směrem, kterým chce. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je „zdrcnout“ celou komplikovanou situaci do jednoho čísla. Bonus, malus, skóre. Jedno jediné číslo totiž pochopí každý kromě úplných idiotů, a stejně tak pochopí, jestli a) to jeho číslo klesá nebo roste a b) jestli má to číslo vyšší nebo nižší než jeho kamarád či soused. A stejně tak to v případě potřeby pochopí vynucující orgán, nějakým domovním důvěrníkem počínaje a vyšetřovatelem konče. Což dost často nebývají nikterak duševně obdaření lidé. Samozřejmě, jakmile přetavíte celý složitý svět do jednoho jediného čísla, ztratíte přitom velký kus informace, a to číslo začne mít poněkud pofidérní vypovídací hodnotu. Tak například v bavorském městě Vilshofen, které zavedlo možnost nechat si přidělit zelené domovní číslo coby symbol, že tato domácnost pečuje o životní prostředí, je k přidělení zeleného čísla potřeba získat určitý počet bodů v dotazníku. Kompletní dotazník není bohužel on-line k dispozici, ale bulvár Bild vyzobal podobný dotazník z Porýní a uvádí například to, že za předplatní jízdenku BahnCard 100 (pořizovací cena 4395 eur) dostane domácnost 10 bodů. Což je spíš měřítko „bohaté domácnosti, které potřebuje někam často jezdit“ než skutečného dopadu na přírodu. A ano, jsou tam i body za to, že jíte maso maximálně dvakrát týdně. Nebo za aktivní členství v organizaci Greenpeace. Druhý přirozený důsledek degenerace složitého jevu na jednorozměrné číslo je, že manipulace se stane oboustrannou. Jestliže byl systém původně navržen k tomu, aby manipuloval s chováním jedinců, naučí se brzy mnozí jedinci, jak pro změnu manipulovat systém a dosahovat maximálního skóre s minimální námahou. „Stane-li se z metriky cíl, přestává být dobrou metrikou,” praví tzv. GOODHARTOVO PRAVIDLO, jak jej repornulovala Marilyn Strathern. Ze stejného důvodu, z jakého dosud nemáme a patrně nikdy nebudeme mít nějaké číselné hodnocení kvality práce vědců, umělců, řemeslníků nebo programátorů, patrně ani nikdy nebudeme mít „bonusový systém“, který by při měření něčeho komplexního dával smysl. Takové systémy se lidskou vynalézavostí snadno podvracejí a končí jako aparát vhodný spíš pro šikanu odpůrců než co jiného. Bohužel to na jejich povrchní přitažlivosti nic nemění. Do té míry, že si s nimi nezávazně, „co by, kdyby“, pohrává i německé spolkové ministerstvo školství, toho času již řadu let řízené konzervativní CDU. I když – kdybych měl evropským politickým stranám začít přidělovat „skóre konzervativity“, zrovna CDU by byla v nejlepším případě někde kolem nuly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-02 17:32:14

Martina Formanová: Domov mám v Americe i Čechách

V dětském věku zkusila kreslení a zpěv, účinkovala v dětském souboru brněnského Divadla Na provázku. Na gymnáziu začala publikovat v novinách. Chtěla jít na žurnalistiku, ale nevyšlo to, a tak nakonec vystudovala Martina Formanová scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Vystřídala několik zaměstnání, a nakonec se našla v psaní, její nová kniha Nalakuj to narůžovo by měla vyjít letos v květnu.   Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala se starší sestrou Simonou a vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala svá dětská léta? Dnes na ně vzpomínám hezky, s dojetím. Moje dětství bylo velmi fyzické – mám pocit, že jsme pořád někam šplhaly a lezly – na stromy, zídky nebo přes ploty; jizvy na mých kolenou by mohly vyprávět! Taky jsme se musely umět zabavit samy. Žádný Netflix, YouTube… V 18:40 byl v televizi Večerníček a v neděli dopoledne Studio Kamarád, jinak nic. Samozřejmě, Československo 70. let bylo obecně velmi šedivé, ale člověk si minulost zpětně vymaluje pestřejšími barvami.   Čím jste chtěla být? Moje budoucí povolání zcela ovlivnil fakt, že tehdy chodili skoro všichni do práce na šestou nebo na sedmou hodinu ranní. Ta představa mě totálně děsila, až jsem si někdy ve dvanácti všimla, že různí umělci pracují později nebo podle vlastního denního režimu. Od té doby jsem zkusila kreslení, zpěv, účinkování v dětském souboru Divadla Na provázku, až jsem zakotvila u psaní. Ještě na gymnáziu jsem začala publikovat článečky v brněnských novinách a bylo rozhodnuto.   Po gymnáziu jste nastoupila na pražskou FAMU, kde jste studovala scenáristiku a dramaturgii a pracovala jako modelka. Jak vás tato prostředí ovlivnila při psaní, které z nich bylo nejzajímavější? Právě, že nejzajímavější byla ta pestrost! A ono to nenavazovalo takhle přímo, jednoduše. Původně jsem se hlásila na žurnalistiku, kam mě dvakrát nevzali, takže jsem chvíli pracovala v redakci tehdejšího Svobodného slova a pak nějakou náhodou začala předvádět a fotit módu. Profesionálně se však modelingu věnovala spíš sestra. Já následně dostala nabídku účinkovat v doprovodné skupině Jiřího Korna, což bylo velmi zábavné období, ale bohužel vůbec nešlo dohromady se studiem FAMU – po roce a půl mě ze školy vyhodili. Naštěstí jsem se během roku vzpamatovala, vrátila se a studia dokončila.   Od roku 1994 žijete v USA, kde jste vystřídala několik zaměstnání… Zase tolik jich nebylo, zato se nemohly víc lišit od těch zpátky doma. Přijela jsem do Ameriky za sestrou, naučit se anglicky – na začátku léta a do podzimu jsem byla bez peněz. Začala jsem tedy hlídat děti, pracovat v delikatesách, a skončila u uklízení, které mě bavilo a poskytovalo velkou časovou svobodu. Taky jsem v té době psala svou diplomovou práci.   Na filmu Lid versus Lary Flynt jste pracovala jako asistentka režiséra Miloše Formana, kterého jste poznala už ze studií na FAMU. Spolupracovali jste ještě na něčem spolu? Kdysi jsem pro něj čítávala scénáře, jinak ne. A mimochodem, v době natáčení jeho dalšího filmu Muž na měsíci jsem už byla těhotná, takže jsem měla poněkud jiné starosti.   V roce 2002 jste debutovala jako spisovatelka autobiografickou knížkou Skladatelka voňavého prádla a od té doby v Čechách knížka vyšla už čtyřikrát. Co vás přivedlo k psaní? Původně jsem si jen chtěla zaznamenat vzpomínky na minulost, a ony se mi poskládaly do příběhu. Taky mě hodně povzbudil Miloš. A posléze rovněž úspěch knížky, přiznávám.   Přišly další tituly – Trojdílné plavky, Ten sen, Nevěra po americku, Snědla dětem sladkosti, Povídky na tělo. Kde nacházíte inspiraci? A pracujete na další knížce? Zatím přišla chuť na další knížku vždy jaksi sama, nikdy jsem se do psaní nenutila. Třeba po Milošově odchodu to nešlo vůbec, a najednou loni v létě jsem cítila potřebu reflektovat tuto dobu, a náš společný život vůbec, a vznikla nová knížka Nalakuj to narůžovo. Vyjít by měla v květnu.   Zpracovala jste také životní příběh světově proslulé modelky českého původu Pavlíny Pořízkové pod názvem Případ Pavlína. Jak se vám knížka psala a jaká je Pavlína ve skutečnosti? S Pavlínou jsme se spřátelily na základě toho, že se mi líbila knížka Léto modelky, kterou napsala. Měly jsme hodně společného – obě Češky v New Yorku, autorky, obě jsme měly starší manžele a dva syny podobného věku. Fascinovalo mě, když mi začala vyprávět střípky ze svého života, ale sama neznala mnoho souvislostí ani podrobnosti. Konečně jsem se osmělila a zeptala jsem se, zda by jí vadilo, kdybych osud její rodiny sepsala. Postupně jsem pak kontaktovala další členy rodiny a v Praze si pak prostudovala rozsáhlou dokumentaci v archivech Státní bezpečnosti. Pavlínino dětství a dospívání bylo velmi turbulentní a jistě ji hodně poznamenalo. Dnes je z ní zajímavá, inteligentní žena, a kamarádky jsme naštěstí doteď.   Jaké máte ráda knížky vy? Máte oblíbené autory nebo žánr či literární postavu? Většinou mám rozečtených několik knížek najednou, některé v češtině, jiné v angličtině. Teď zrovna dočítám knížku Adély Elbel Doba temna. Jedná se o žánr, který znám od komiček, jako jsou Chelsea Handler, Ellen Degeneres nebo Tina Fey, a já ho ostatně použila v Snědla dětem sladkosti. V Čechách se někteří tváří, že ten styl není dost literární, ale k němu prostě patří hovorový jazyk a řekněme familiární tón. – No nic, omlouvám se, trochu jsem si přihřála vlastní polívečku. Kromě české literatury je mi nejbližší právě anglofonní, vřele bych doporučila třeba Normální lidi od Sally Rooney.   Napsala jste také dva TV scénáře a udělala si kurz stand-up komičky. Co vás k tomu vedlo?  Scenáristiku jsem vystudovala, a kromě těch televizních scénářů jsem napsala i dva filmové, které se snad dočkají realizace. Se stand-upem jsem začala, protože je to formát, který mám ráda i coby divačka, a chtěla jsem si tuto formu humoru vyzkoušet.   Řadu let žijete v USA a do Čech se pravidelně vracíte. Co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Abych byla upřímná, pocitově na obou místech.   Martina Formanová se narodila se 9. ledna 1966 v Brně jako Martina Zbořilová. Vystudovala scenáristiku na FAMU v Praze. Napsala knihy Skladatelka voňavého prádla, Trojdílné plavky, Ten sen, Nevěra po americku, Snědla dětem sladkosti, Případ Pavlína, Povídky na tělo a televizní scénáře Mokré tričko a Situace v kuchyni. Jejím manželem byl oscarový režisér Miloš Forman (1932–2018), s nímž má syny: dvojčata Andrewa a Jamese. Žije na usedlosti v Connecticutu a v New Yorku.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-04 10:13:59

Jeff Bezos na odchodu aneb Proč místo Amazonu nemáme v Evropě Dunaj

 Zakladatel Amazonu Jeff Bezos otevřeným dopisem oznámil, že se vzdává ředitelského křesla a přesouvá se do správní rady, patrně i proto, aby měl více času na své další aktivity. Mezi ně patří Blue Origin, raketová společnost, která má ambice konkurovat SpaceX, ale funguje zcela jiným způsobem – daleko více se soustřeďuje na co nejdokonalejší vývoj na papíře (respektive v CADu) a mnohem méně na spektakulární exploze prototypů na přistávací rampě. Blue Origin nepochybně potřebuje více manažerské pozornosti, neboť působí dojmem, že jim tak trochu ujíždí vlak ve vývoji. Je možné, že nás jejich designový tým v dohledné době oslní Dokonalou Raketou, ale nevsázel bych na to. Intuitivně se mi zdá lepší postup Muskových inženýrů, protože nevěřím, že u tak složité věci, jako je manévrovatelná a znovupoužitelná raketa, se dá všechno namodelovat v počítači. Ale to je koneckonců jedno, jen ať se ukážou. Zajímavé je spíš zastavit se na chvíli u fenoménu Amazonu jako takového a chvíli nad ním meditovat. Pokud možno s odstupem a bez emocí. Sice je to firma velikosti plejtváka obrovského, která napáchala spoustu nečistých věcí a kterou výbor Kongresu doporučil rozdělit na menší kousky, ale stejně se vyplatí na chvíli tu animozitu odložit a přemýšlet, čím je Amazon zvláštní. Při psaní tohoto článku jsem částečně vycházel z pravidelných dopisů Jeffa Bezose partnerům Amazonu, jehož shrnutí z let 1997-2016 lze najít jako PDF zde; hlavně proto, že je to jedna z mála možností, jak nahlédnout do jeho hlavy. Data, data, data... Je dost těžké se dostat k nějakým relevantním informacím o Jeffu Bezosovi coby člověku, přece jen je to nepříliš sdílný miliardář, který žádnou zvláštní otevřeností vůči novinářům netrpí. Jestli ale můžeme soudit podle toho, jak vypadá jeho největší dílo, Bezos je neuvěřitelně algoritmická osobnost, neustále analyzující data, data, data. Všechno v jeho světě se řídí nějakými principy a pravidly odvozenými z dat. Každý prohřešek proti těmto pravidlům má v sazebníku stanoven adekvátní trest. Těch pár lidí, které znám a kteří zkusili pracovat v Amazonu, se shodlo na tom, že si tam připadali jako roboti z masa a kostí. Osobně si myslím, že Amazon směřuje k naprosto masivní robotizaci v průběhu následujících deseti či patnácti let. Živí pracovníci zůstanou na příjmech reklamací, možná i u balení samotných zásilek, ale co se kmitání po gigantických skladech týče, tam už se produktivita lidských zaměstnanců moc zvyšovat nedá, kdežto roboti se dají vylepšovat ještě hodně dlouho. Navíc je patrné, že pracovní podmínky živých zaměstnanců mohou vést ke špatnému PR v tisku (zvlášť tento článek v NYT byl docela brutální, podobně jako tento v Atlanticu), kdežto skutečnost, že si nějaký robot zadřel na vzdutých parketách kolečko, žádného reportéra vzrušovat nebude a trhák se o ní napsat nedá. Společnosti (a teď tím slovem myslím jak firmy, tak státy a celé kultury), které se řídí striktním Ordnungem, mívají přirozenou tendenci padat do pasti zkostnatělosti a neschopnosti reagovat na novinky kolem sebe. Tomuhle problému se Amazon dokázal vyhnout neustálým důrazem na inovace, kterému se v amazonském firemním žargonu říká „Day 1 – Day 2 mentality“. (Bezosův dopis z roku 2016 popisující totéž.) Zhruba řečeno, ani vysocí manažeři nesmějí chrápat na vavřínech, jinak jsou tvrdě vyměněni. Toto je natolik netypický stav, že jsem upřímně zvědav, zda po Bezosově odchodu vydrží. Velké a ziskové firmy mnohdy nejpozději po generační výměně začnou plodit manažerskou šlechtu s chlupatými koberci v pracovnách a s přístupem „říkej mi Vaše Vysokoblahorodí, chrapoune jeden“. Z hlediska malých firem je to dobře, protože jenom kvůli tomu dokážou těm gigantům konkurovat a růst. Amazon v tomhle směru tvoří velkou a netypickou výjimku. Ačkoliv dorostl rozměrů Godzilly pravidelně krmené steroidy, stále si ještě zachovává schopnost reagovat na změny trhu s agilitou podstatně menšího, mladšího a hladovějšího živočicha. Proti tomu se jakákoliv konkurence buduje jen velmi těžko. Co je dobré pro zákazníka, to je dobré pro akcie Další zvláštnost, která nejspíše pomohla Amazonu k růstu, je ta, že Bezos nikdy moc nekladl důraz na to, co se děje s akciemi firmy na burze, zvlášť pak ignoroval ty charakteristické výkyvy ze dne na den. Deset procent sem, deset procent tam, čert to vezmi. Ve svých dopisech Bezos rád cituje investora Benjamina Grahama, jehož názory na obsesivní sledování hodnoty akcií byly silně kritické. Amazon se v Bezosově podání zaměřoval na koncového zákazníka a jeho spokojenost s tím, že co je dobré pro zákazníka, to bude v delším časovém horizontu dobré i pro akcie. Toto je jedna z mála věcí, kterou má Jeff Bezos společnou s Elonem Muskem, se kterým se přetahují o místo nejbohatšího člověka na světě, a kteří se od sebe jinak liší prakticky ve všem; zkuste si představit koženého a neosobního Bezose v následujícím videu – nejde to. Nicméně ani jeden si nenechává diktovat od burzy, co má dělat. Evropská unie vzniku konkurence nepřeje No dobrá, Bezos už nebude ředitelem Amazonu, pod novým šéfem nejspíš společnost zamíří malinko někam jinam a třeba ten její neprorazitelný krunýř trochu změkne. Co konkurence? Vyroste nějaká? Teď trochu odbočím. Po posledním článku jsem se zase dočkal reakcí, že prý tu EU moc zesměšňuji atd.; jeden z těch méně paranoidních a slušnějších pisatelů se mě dotázal e-mailem, zda bych nemohl unii kritizovat trochu konstruktivněji? V pořádku, následuje tedy konstruktivní kritika EU. Evropská unie tvoří společný trh o stovkách milionů lidí, na světové poměry relativně zámožných. V podstatě není důvod, aby tady nevznikla nějaká vážná a velká konkurence Amazonu. Určitě by to nebylo ve zbyrokratizované a předaněné Francii, ale jsou tu i menší a akceschopnější státy, třeba Estonsko nebo Slovinsko. Hypotetický evropský Amazon by se klidně mohl jmenovat třeba Dunaj. Jenže ten náš milý společný trh je optimalizovaný hlavně pro kamiony proudící se zbožím sem a tam a má jednu slabinu: absenci jednotné poštovní a balíkové služby a příliš složitý tarif mezinárodní dopravy zásilek. To je ten hlavní důvod, proč se španělskému e-shopu nevyplatí udržovat švédskou verzi. Cena dopravy zboží z Málagy do Malmö by byla tak vysoká, že Švédi ve španělském e-shopu nakupovat nebudou, i když by to byla otázka pár kliknutí a platit by mohli světově uznávanou kartou. Tenhle problém postihuje veškerý e-obchod s fyzickými předměty, od nejmenších krámků až po megafirmy. Z poštovního a balíčkového hlediska žádná jednotná Evropa neexistuje, a tak nastávají absurdity, že máte-li obchod v Českém Těšíně, vyplatí se zákazníkovi z Bielsko-Bialé nebo z Čadce sednout do auta a dojet si pro nákup osobně, aspoň má-li na to čas; mezinárodní balíček na vzdálenost pár desítek kilometrů by vyšel dráž než ten benzín. Sám na to narážím, kdykoliv se mi někdo ozve z ciziny, že by chtěl poslat knížky. Dokonce i Německo vyjde tak čtyřikrát dráž než Česká republika, přitom je to blízko. Španělsko nebo Irsko by vyšlo strašlivě draho. V tomto mají americké e-shopy, včetně Amazonu, určitou konkurenční výhodu jednotného prostředí. Balíček malé velikosti z Aljašky na Floridu stojí 8,45 USD a střední velikosti 15,50 USD, zcela stejně, jako byste si jej posílali mezi dvěma městy v tomtéž státě, a americká pošta slibuje jeho doručení během třech dnů napříč kontinentem, navíc s příjemnou poznámkou regardless of weight (bez ohledu na hmotnost). Není to sice supernízký, ale zato aspoň jednotný a jednoduchý tarif, zhruba odpovídající kupní síle průměrného Američana. A to znamená možnost založit si e-shop s celoamerickým dosahem víceméně kdekoliv. Skvělé je to zejména pro podnikatele z nějakých méně ekonomicky zdatných končin USA. Mohou odněkud z venkovského Missouri klidně obsluhovat zákazníky v Kalifornii, aniž by platili kalifornské nájmy za skladiště a kalifornské mzdy zaměstnancům. Srovnejte tuto jednoduchou a přímočarou situaci třeba s aktuálním ceníkem České pošty za mezinárodní Obchodní balík. Nejenže je roztříděn do hmotnostních kategorií po jednom kilogramu(!), ale ještě rozděluje evropské země do čtyřech cenových kategorií, přičemž u těch nejvyšších jsou ceny opravdu závratné. Mohla by EU v rámci fungování jednotného trhu mít i něco jako jednotný poštovní systém, který by aspoň trochu připomínal fungování U. S. Post a usnadňoval fungování e-shopů napříč kontinentem? Nejspíš mohla, však evropské pošty jsou vesměs až dodnes ve státních rukou. Nicméně zatím nemá, a to je něco, co omezuje v růstu všechny e-shopy v Evropě. Jakmile chcete překročit hranice své vlastní země, narážíte, mimo jiné, na problém vysokého poštovného. Tady by se dalo něco konstruktivního dělat, že? A nejen s poštou, dost možná by šly uhladit i nějaké základní právní principy. Aby pro obchodníka z Kypru nebo Finska bylo stejně samozřejmé a bezrizikové poslat balíček s objednávkou do Irska, jako je to nyní samozřejmé mezi Aljaškou a Floridou. Zrovna těm chudším zemím na jižním křídle unie by to mohlo pomoci. Kapacitních přístavů a nevyužitých skladišť je v Itálii a v Řecku habaděj, jen kdyby jich každý živnostník mohl využít k rutinnímu zásobování koncových zákazníků v bohatší severní Evropě … třeba by pak ta zadlužená periferie nabrala druhý dech. Tady si hážeme kolektivní klacky pod nohy sami. Teoreticky mluvíme o „společném trhu“ a u některých věcí opravdu funguje, ale v e-obchodu je to zoufalství. Většina malých e-shopů v Evropské unii obsluhuje jenom svoji vlastní zemi, protože ty starosti a náklady spojené s expanzí do sousedství prostě nestojí za to. A přitom jeden z těch malých e-shopů by mohl být onen budoucí Dunaj.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-24 20:51:55

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz druhý: Kdo problémy podceňuje, má klidnější život

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu .2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Zastřelena byla čtyřiadvacetiletá Němka pracující v restauraci na Ruprechtsplatz. Dále jeden Rakušan a Rakušanka. Pro státní byrokraty bylo politicky příznivé, že došlo k úmrtí též jedenadvacetiletého muslima Nexhipa Vreneziho. Pro rakouské byrokraty byl, byť mrtvý, darem z nebe. Mrtvý Vrenezi, mladý muslim albánského původu, byl čtyřikrát střelen ve chvíli, kdy si šel před hospodu zapálit cigaretu. Byla to perfektní oběť – multikulturně jako vyšitá. Muslim a Albánec z rodiny pocházející z Makedonie zabil muslima a Albánce před vídeňskou hospodou. Podle byrokratů bylo možné lidem ukázat, že obětí nejsou jenom nevěřící psi z dekadentní rozmazlené EU, ale i muslimové. Ještě úžasnější bylo, že mezi zraněnými byl někdo z Afghánistánu – tedy muslim, a Bosny – téměř určitě muslim, tedy opět multikulturní oběti. Pro byrokraty to je ideální příležitost, aby odborníci přes PR ukázali, že došlo „jenom“ k ojedinělému teroristickému činu, za který mohou vyvrhelové z Islámského státu, tedy zlosynové odněkud zdaleka, prostřednictvím jednoho ťulpase. Nemá to tedy nic moc společného s protievropským postojem muslimů v neutrálních Rakousích.   Snaha zachránit úřední multikulturalismus je obrannou reakcí, která svazuje úředníky, nedovolí tvrdou (objektivní) interpretaci jednání cizinců v Rakousku, natož v celé EU. Výmluva s karikaturami Tzv. experti si usnadňují práci například tvrzením: „Islámský stát sice jako pseudostát na Blízkém východě zmizel, ale stále přežívá jako teroristická organizace.“ To napsala komentátorka listu Der Standard Gudrun Harrerová. Jenže, její tvrzení je na hranici pověry. V roce 2001, a v dalších letech, bylo módní za všechny islamistické nešvary obviňovat Al-Kaidu. Dnes to je Islámský stát a Al-Kaida je jenom doplňkovým sborem tajtrlíků s omezeným repertoárem. Ve skutečnosti Islámský stát (IS) a Al-Kaida, jsou jenom mezinárodně známá obchodní značka, jako třeba Viagra nebo Adidas. Jsou to jenom dvě z mnoha organizací vytvářející islámsko/islamisticko – politicko-ekonomickou internacionálu. Islamismus je dnes strategický politický směr využívající přirozené lenosti přetechnizované a v dostatku žijící euro-americké (atlantské) civilizace. Za Islámský stát se vydávají i různé místní skupiny, aby jejich akce měly patřičnou mediální odezvu. Islámský stát to samozřejmě nebude rozporovat, protože jde o další reklamu. Gudrun Harrerová popsala zjednodušený výklad událostí: „Nové hádky o karikatury z Charlie Hebdo – které stály život francouzského učitele, jenž chtěl se svými studenty probírat otázky svobody slova – představují pro Islámský stát příliš dobrou záminku, než aby si ji nechal uniknout,“ připomíná odbornice na Blízký východ nedávné útoky v Paříži a Nice. Jenže, omezila se jenom na momentální motivování hlupáků – podobně jako u teroristy z Vídně. Ve skutečnosti jakékoliv karikatury jsou dlouhodobě cíleně využívány programově po celém islámském světě k protievropské, respektive k protiatlantické civilizaci. Islám je politický agresivní využívající náboženskou legendu o Mohamedovi, který nebyl prorok, ale obchodník a později dobyvatel zastírající svou praxi náboženstvím. Jemně to před 14 lety naznačil Břetislav Tureček v Reflexu: „Mohamed si postupně podmanil celou Arábii – vojenskými výpravami, loupením, smlouvami, a dokonce i vlastními strategickými sňatky s Mekkánkami. Poté, co zjistil, že se nepohodne se židy, nařídil například přenesení svatyně, k níž se muslimové modlili, z Jeruzaléma do Mekky. K černému kameni, jehož obchodní význam tolik ležel na srdci někdejším Prorokovým nepřátelům z řad Kurajšovců. Sám Mohamed se ostatně do Mekky v lednu 630 po dohodě s Kurajšovci triumfálně vrátil. Za provolávání přítomných Alláhu akbar – Bůh je převeliký – na velbloudu sedmkrát objel Ka‘abu a pak se jal po dva týdny likvidovat ostatní symboly pohanských kultů. Našel řešení i pro křesťany a židy: podléhali dani z hlavy, za což se jim dostávalo ochrany. Nezpochybňoval proroky těchto náboženství, sám se jen považoval za posledního z nich, Chátam al-anbijá’a – Pečeť proroků.“ Takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze Nebezpečnou tendencí je, že veškeré úsilí muslima by mělo směřovat k šíření jeho víry. Henri Boulad, melchita, katolík východního obřadu a zároveň jezuita, jehož otec byl Syřan z Damašku a matka Italka, na webu vatikánského rádia varoval, že je propagována militantní verze islámu. Otec Henri Boulad působil rovněž jako rektor Jezuitské koleje v Káhiře, kde studovalo mnoho křesťanů i muslimů. Uvedl, že muslimové jsou většinou lidé velmi otevření, vlídní a umírnění. Ideologie představovaná ve školních učebnicích je však radikální – nastínil otec Boulad jádro problému. Každý pátek slyší děti v mešitě kázání, které je neustále burcuje: Kdo opustí muslimské náboženství, musí být potrestán smrtí, žena a nevěřící se nezdraví… a podobně. Naštěstí se tím lidé většinou neřídí, ale takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze a jeho přívrženci nemají dostatečnou vážnost. Egyptský jezuita zdůraznil, že kořeny problému jsou historické. Korán obsahuje verše z Mekky a z Mediny. Ve verších z Mekky je Mohamedova řeč velmi otevřená, mluví o lásce, o židech i křesťanech jako o přátelích a o Bohu blízkému lidem. Jde tedy o smířlivé a vstřícné duchovní poselství. Když Mohamed za dramatických okolností opustí Mekku a zakládá Medinu, dochází ke změně. Z duchovního vůdce se stává hlavou státu, vojákem a politikem. Tři čtvrtiny dnešního Koránu jsou verše z Mediny, které vybízejí k válce, násilí a k boji proti křesťanům. V 9. a 10. století si muslimové tento rozpor uvědomili a pokusili se ho vyřešit. Výsledkem bylo rozhodnutí, že verše z Mediny ruší platnost veršů z Mekky. A nejen to. Súfismus, tedy duchovní a mystický proud islámu, byl odmítnut a zakázán. Celé knihovny v Egyptě a v severní Africe byly spáleny. „Bylo by tedy potřeba vrátit se k původním veršům, jež jsou pramenem, tedy k veršům z Mekky. Ty však byly zrušeny, a to činí z islámu náboženství meče,“ uvedl otec Boulad pro vatikánský deník L‘Osservatore Romano. Proto je odpor proti islámu v evropském prostoru intuitivně obranný. U karikatur Mohameda o žádnou urážku islámu nejde. Jde o politický kalkul. Máme co do činění s demonstrací síly a s jasným vypovězením války: Theo Van Gogh, Hirsi Ali, Salman Rushdie, dánské karikatury, pravidelně vyhlašované hrozby smrtí novinářům, vědcům, historikům a politikům, kteří se odvážili vyslovit na adresu islámu něco kritického. Jen tak mimochodem: Po nárazu letadel do dvou mrakodrapů WTC v New Yorku a jednoho křídla Pentagonu 11. září 2001 se objevila zajímavá karikatura v Íránu v jedněch místních novinách: Hořící budova WTC, dým se stočil do tvaru amerického dolaru. Tahle karikatura nikomu nevadila. Nebo se jukněme do roku 2007: Polský časopis Najvyzszy cas! otiskl karikaturu kancléřky Angely Merkelové, na níž šéfka vlády současné německé říše vypadá jako Adolf Hitler. Má na ní knírek a hnědou uniformu. „Fašismus Evropské unie v ofenzivě“ hlásá nápis. Nevím o tom, že by nějaký Němec kvůli tomu podřízl nějakého Poláka. Snaha bagatelizovat islamistickou agresi pomocí statistiky – nejen případ Schwarzenberg Snaha bagatelizovat nebezpečí islamismu a politického islámu má mnoho podob. Například Karel Schwarzenberg se vyjádřil po vídeňském útoku v německých médiích k teroristickým útokům v Evropě. Uvedl, že uprchlíci páchají zločiny, ale rozhodně odmítl, že by tyto incidenty přesahovaly počet zločinů, které páchají samotní Evropané. Schwarzenbergova argumentace je cíleně podvodná, protože se snaží odvést pozornost na kriminalitu obecně. Nejedná se o srovnání trestných činů domácího obyvatelstva a na druhé straně přistěhovalců a nových nelegálních migrantů. Schwarzenberg je manipulátor, protože otázka, kterou si měl položit, zní jinak: Kolik Evropanů střílelo od roku 2015 do roku 2020 na redakce nějakých novin nebo časopisu, kolik Evropanů zastřelilo nebo podřezalo někoho před synagogou nebo kostelem nebo útočilo střelbou na restaurace a bary? Kolik Evropanů se stalo sebevražednými atentátníky, kteří se vyhodí do vzduchu ve stanici metra a na letišti? Nebo kolik Evropanů vjelo náklaďákem cíleně do davu? To se od Schwarzenberga nedozvíte. V souvislosti s tím lze připomenout, že role islamistického terorismu v Evropě po roce 2000 je paradoxní. Je závažná a zároveň nepodstatná. Sice došlo k několika velkým teroristickým útokům, ale ve většině útoků šlo o činy jednotlivců. Statistiky jsou neúprosné – útok je málo; větší šanci zemřít má člověk při dopravní nehodě než v důsledku teroristického útoku. Přesto obavy veřejnosti jsou opodstatněné. Občasné teroristické útoky vzbuzují obavu z agresivního pozadí islámu. Typické je prosazování zahalování muslimských žen. Obránci tohoto muslimského zvyku argumentují tím, že například katolické jeptišky jsou též zahalené. V případě řádových sester ovšem jde o jejich specifické uniformy početně omezené skupiny osob v rámci evropské křesťanské kultury. Teroristické útoky představují jenom vrchol ledovce – jsou viditelnou odnoží neviditelného plíživého přebírání moci. Obava z terorismu je spojena s obavou z příchodu dalších nelegálních migrantů jako zvětšující se základny osob potenciálně netolerantních běžnou evropskou kulturu. Daleko nebezpečnější než jednotliví teroristé jsou nově příchozí nelegálně migrující muslimské ženy. Pomocí těhotenství vyrábějí další potenciálně nebezpečné osoby v rámci muslimské páté kolony v Evropě.   Pokračování článku vyjde ve středu 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-11 17:07:51

Různé úhly pohledu… s fotografem a knižním grafikem Janem Křikavou

Ne, nebudu se zabývat dnes tolik populárními politickými diskusemi o uprchlících, o našem premiérovi, o koronaviru ani o ničem podobném, na co se dá dívat z různých úhlů. Já se přidržím literatury a kultury. Nebo, jako v tomto případě, fotografie. A to nejen tak ledajaké. Název tohoto článku vlastně není příliš přesný, protože výstava, na jejíž vernisáži jsem byl minulý týden v pátek, se jmenuje Symetrie II a jedná se o výstavu fotografií, respektive graficky upravovaných fotografií, zachycujících velmi zajímavě nejrůznější architektonické prvky nejrůznějších budov v Praze. Slovo symetrie se přitom celou výstavou skutečně prolíná. Autor, mladý fotograf a grafik Jan Křikava, totiž tyto jednotlivé prvky ze svých snímků vyňal a graficky „srovnal“ tak, že na jednotlivých fotografiích utvářejí skutečně zajímavé scenérie a tvary. Příkladné je třeba jeho využití fotografie vysílače na Žižkově, který Křikava sestavil hned čtyřikrát k sobě do tvaru velkého X. Člověk tak má možnost nejen se zamyslet nad celou perspektivou fotografie, ale i nad jejím obsahem, neboť spousta otázek, na něž je zatím odpověď jen neutrální X, se kolem této stavby šíří již od jejího postavení. Nicméně vraťme se k výstavě jako takové a k tomu, proč píšu o různých úhlech pohledu. Fotografie Jana Křikavy totiž nejsou jen graficky zdařilou prací s vyfotografovaným prvkem, ale jsou i výsledkem unikátního autorova pokusu dát fotografii jiný, skutečně zajímavý rozměr. Sedíte-li v literární kavárně Samsa v pasáži U Nováků, kde tato výstava probíhá, tak vystavené fotografie pokaždé uvidíte trochu jinak. Jednou se vám budou zdát tmavé, jindy světlé, někdy zastíněné, jindy vyloženě zářivé a pokaždé budete mít dojem, jako by doslova hořely. Jan Křikava totiž vyvolává svá díla na unikátní materiál – měděné desky. Různé úhly pohledu tak mění fotografie podle toho, jak měděné desky odrážejí přirozené i umělé světlo kavárny, z které strany se díváte a zda zrovna stojíte či sedíte. Každý úhel pohledu je zkrátka jiný a jedinečný. Protože mne technologie tohoto vyvolávání těchto fotografií zaujala a s autorem se dlouho znám, rozhodl jsem se ho na pár věcí zeptat. V tomto rozhovoru si přátelsky tykáme, protože se nad různými tématy scházíme již řadu let jako přátelé právě u Řehoře Samsy.   Honzo hned na začátek – jak jsi přišel s nápadem využití mědi jako podkladu pro vyvolávání svých fotografií? Tak to je otázka, které jsem se vážně bál, protože já vlastně ani nevím. Já se snažím dělat ty věci prostě jinak a už před nějakou dobou jsem udělal výstavu svých fotografií s názvem Symetrie, proto ta Symetrie II, kde jsem použil prvky abstraktní architektury. A tak nějak jsem jim chtěl dát nějaký jiný rozměr a chtěl jsem je udělat trochu trvanlivější, tak jsem začal experimentovat s hliníkem, potom s nerezem a nakonec jsem se dostal k té mědi, protože má tu zvláštní vlastnost, že nejdřív září a potom postupně pracuje, trochu koroduje a pořád se nějak mění. Takže každá ta fotka je vlastně originál, i kdyby jich existovalo víc. Navíc právě ten světelný prvek dodává každé fotce specifický ráz a pokaždé, když se na ni odněkud podíváš, tak jí vidíš nějak jinak, což je na tom to nejzajímavější.   Kde si vybíráš náměty? Máš k tomu nějaký klíč nebo fotíš, co tě zrovna napadne, tedy co třeba zrovna vidíš? Klíč k tomu nemám. Většinou fotím to, co mi tak říkajíc „cvrnkne do nosu“. Většinou jdu něco fotit nebo se jen tak procházím po městě a nakonec nafotím něco úplně jinýho, co se mi zrovna zalíbí a co vypadá zajímavě. Často je to úplně neplánovaně. Není to vlastně nic cíleného, všechno je to o tom, že jsem tu inspiraci našel a v tu chvíli mě to napadlo a potom jsem si s tím takhle pohrál.   My se tady díváme asi na patnáct tvých fotografií na měděných deskách. Používáš všechen materiál, co nasbíráš, nebo si potom vybíráš a zkoušíš a tak podobně? Ne to určitě ne, protože těch fotek vzniklo mnohem víc, rozhodně by se sem ani nevešly, a hlavně ten soubor fotek pořád roste, protože pořád nacházím nová a nová místa, co mě baví, takže to postupně doplňuji.   Jak vlastně tvoje fotografie na mědi vznikají? Je na to nějaká zvláštní technologie nebo je to klasické vyvolávání? Je to klasický černobílý proces ve fotokomoře. Je to normální světlocitlivá emulze, kterou se musí ta deska potřít, potom se to klasicky vyvolává jako černobílá fotka, jenom s tím rozdílem, že ta měď je chemicky aktivní s těmi látkami, takže je potřeba tu měď na to určitým způsobem připravit, aby se to dalo použít.   Jak dlouho trvá vyvolat takovou fotografii a kolik to stojí? Tak jenom ta velká měděná deska stojí tisíc korun, k tomu samozřejmě chemikálie a můj čas, kterého není málo. Já ty fotky dělám po nocích, ale i kdybych je dělal ve dne, tak se s tou mědí musí pracovat skoro v naprosté tmě, takže když si udělám doma temnou komoru, tak mám ještě ztlumené červené světlo na naprosté minimum sotva vidím, co dělám. Jednu tu větší desku dělám asi pět hodin se vším všudy, ale teprve po těch pěti hodinách, kdy se na ni podívám na světle, vlastně zjistím, jestli se mi vůbec povedla nebo ne. Často se mi tak stane, že po několika hodinách vezmu desku, všechno z ní vodou odstraním a můžu začít znovu. U těch menších je to tak poloviční doba. Výhoda proti normální fotografii je, že opravdu každé vyvolání na té měděné desce je nějak jiné, takže z toho je pokaždé originál. Nikdo nikdy nebude mít dvě stejné fotografie na měděných deskách.   A máš už nějakou zkušenost, co s tou fotografií udělá stáří? Protože sám jsi připomenul, že měď koroduje a pracuje. Vzhledem k tomu, že jsem s tímhle tématem začal experimentovat před rokem, tak mám stálost jeden rok. Ale pokud já tu fotku udělám pořádně, tedy pokud ji dobře vyperu, ustálím a vyvolám, tak by měla ta trvanlivost být dobrá. V tomhle případě je to ještě tak že tu fotku musím zalakovat, takže je i do určité míry chráněná a měla by vydržet dlouho.   Co teď dál chystáš? Protože já vím, že jsi také knižní grafik a že hodně s přítelkyní cestujete a píšete o svých cestách. Takže co dál? No tak teď moc necestujeme, protože jsem čerstvě tatínkem, ale momentálně vedu svůj časopis, kterému se nejvíc věnuji. Je to interaktivní časopis na internetu, volně dostupný bez poplatků, a jmenuje se to MojeArgo. Vychází to jako měsíčník, ale má to tou interaktivitou i svoje přesahy. Vycházejí tam rozhovory, audioukázky, knižní novinky Arga a tak podobně. A protože to dělám z opravdu té větší části sám, tak se teď věnuji hlavně tomu. A pokud jde o fotky, tak já jsem rád, že jsem teď dodělal tuhle výstavu, ale chtěl bych v tom nějak pokračovat dál i do budoucna, dostat to i do nějakých dalších galerií a třeba se dostanu zase někam dál.   Výstava Symetrie II probíhá v kavárně Samsa v pasáži U Nováků až do 20. března. Pokud byste měli zájem o dílo Jana Křikavy, můžete se podívat na jeho stránky www.jankrikava.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48

Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík

Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“    Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.      Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.      „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.      „Dokud nepojedem dál!“      „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“      „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.      „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.      „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.      „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.      „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“      „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“      „Ne, pane.“      „Vy jste Polka, co?“      „Ano.“      „Kde jste se naučila německy?“      V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.      Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.      Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.      Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:      „Vemte mě s sebou, prosím!“      A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.      „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.      Mlčel a hleděl na její silné zuby.      „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.      Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.      „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:      „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“      „Já nekouřím.“      „Tak si aspoň sedneme.“      Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.      Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.      „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.      „Ano, narodila jsem se tady.“      „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“      „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“      „Už dlouho?“      „Dva roky.“      „Padl ve válce?“      „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“      „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama.      „Jste vdaná?“ zeptal se.      „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“      „Proč ne?“      Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.      „Chtěla jsem vám číst z čela.“      Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.      „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“      Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“      „Přesně to,“ řekla.      „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“      „Wanda.“      „A kolik ti je let?“      „Dvacet sedm. A tobě?“      „Dvacet devět.“      „A jak se jmenuješ?“      „Walter,“ odpověděl.      „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála.      „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“      Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě.      V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou.      „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se.      Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že…      Otočil se a zeptal se:      „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“      „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“      „A co by se mohlo stát?“      „Miny,“ řekla s úsměvem.      „Jak to víš?“      „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“      „V Provursku?“      „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“      „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“      „Každý den,“ řekla.      „Každý den vyletí do povětří vlak?“      „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“      Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její.      „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“      „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“      Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč.      „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene.      „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“      Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“      „Nevěříš mi?“      Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest.      „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“      Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře.      „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“      „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“      „To já nevím.“      Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů.      „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“      Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra.      „Chtěla bych teď spát,“ řekla.      „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to.      „To mi připadá dost nebezpečné.“      „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“      „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“      „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala.      „Spíš už?“ zeptal se po chvíli.      „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“      „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“      „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“      „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“      Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář.      „Děkuju pěkně,“ zašeptala.      Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy.      Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal.      Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima.      Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka.      Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla:      „Na ústa ne.“      „Myslel jsem, že spíš,“ řekl.      „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“      „Opravdu?“      „Dávej si pozor!“      „To mi nevadí. I s tím rizikem – “      „Nedělej to,“ řekla a zasmála se.      Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila.      „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“      „Tys ten džbán zakryl.“      „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“      „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“      Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal:      „Veverko?“      „Cože?“ zeptala se.      „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“      „To jsi ty.“      „Co že jsem?“ zeptala se malátně.      „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“      „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla.      „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se.      „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se.      „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“      „Varovala jsem tě – “      „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“      Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník.      „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala.      „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník.      „Kolik je v něm nábojů?“      „Dost.“      Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru.      „Co tam vidíš?“ zeptala se.      „Stmívání.“      „Je možné je vidět?“      „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“      „Proč to chceš vědět?“      „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu.      „Co nevidět se na nás vrhnou.“      Přistoupil těsně k ní.      „Vstaň,“ řekl.      Zůstala ležet.      „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“      „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni:      „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“      Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil.      „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“      „Dřív to bylo jiné,“ řekla.      „Já vím,“ řekl.      Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku.      „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“      „To bych řekl,“ poznamenal.      „Nejspíš to každou chvíli začne.“      Vlak teď jel už jen krokem.      „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“      „Koho myslíš?“ zeptala se.      „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“      „Copak to nesmějí dělat?“      „Hele, buď radši zticha.“      Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl:      „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“      Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím.      „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale.      Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky.      „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“      Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho.      Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy.      Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět!      Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník.      „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“      Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír.      „Kam máš namířeno?“      „Kousek od Kyjeva.“      „A odkud jedeš?“      „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“      „Kde je to hnízdo?“      „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“      „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“      „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“      „Padl?“      „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“      „Kdy to bylo?“      „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“      „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“      „Co v něm je?“      „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“      „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“      „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“      Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“      „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“      „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel.      Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi.      Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“      Vlak nabíral rychlost.      „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“      Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se.      Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám.      Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává.      „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“      Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu.      Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu.      Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak.      Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír.      Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal.      „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent.      Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny.      Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony!   Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).   Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-16 18:03:50

Dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky doprovázejí ilustrace Zdeňka Buriana

Stojí vůbec za zmínku aktuální, již dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky v nakladatelství Albatros? Ano. Především proto, že vychází jako sběratelské s kresbami Zdeňka Buriana. Vznést lze leda několik symbolických výhrad. Především je to jedna „burianovská“. Většina Burianových ilustrací je uvnitř knihy drasticky zmenšena, a to na formát 7 x 9,5 cm, a osm tak redukovaných maleb (více jich Zdeněk Burian dovnitř do knihy nikdy nevytvořil) odhalíte teprve na poslední dvojstraně působivého, vázaného díla. Ale jen tři z nich (ty, co se daly převzít z dosud existujících originálů) jsou rozesazeny i do vlastního textu a na dějově příslušná místa. Rikitan se například vkrádá do stanu a jinde hoši nastupují pod vztyčenou vlajku. Ty (pouhé) tři obrázky aspoň teď máme na kvalitním, lesklém papíře, avšak největší naše nakladatelství souběžně čtenáři jemně vzkazuje, aby si pět dalších ilustrací vyhledal a prohlédl jinde, nejspíše v rámci sebraného Burianova díla, jehož vydávání se Albatros, to všechna čest, soustavně věnuje. Sporné změny v textu Existuje ovšem ještě devátý obrázek – pro obálku, a ten na obálce taky spatříme, nicméně desátou malbu příslušnou knize a znázorňující sedícího Rikitana neobsahuje toto vydání bohužel ani v náznaku. Ale nutno uznat, že ji malíř tvořil s notným již odstupem od původní zakázky, možná až koncem let šedesátých... A jak tedy vznikalo dvacáté vydání této legendární knihy? Šestičlenná ediční rada nakladatelství a Skautské nadace Jaroslava Foglara vyšla při práci z prvního vydání (1937) a respektovala pietně text, a to dokonce včetně infinitivů končících na –ti. Neměnilo se ani psaní výrazů tennis či lasso, ale nic se nedá přebírat po tolika letech mechanicky, takže byly provedeny pravopisné úpravy. Jejich seznam zabírá více než tři strany a změny byly bezpochyby nutné, ale přesto jsem (hnidopišsky) objevil výjimky, kdy tak nutné nebyly. U Jana Kobese (což byl první nakladatel knihy) stojí: „Za chvilku bylo místo uklízeno, ani jeden papírek neponechán v trávě...“ Nově se „uklízeno“ s dlouhým Í změnilo na uklizeno bez čárky. Není to snad sporná změna? Autor možná více či méně intuitivně CHTĚL původním výrazem „bylo uklízeno“ intenzivněji vystavit před čtenářskou fantazii také POHYBY chlapců, ne? Anebo se dnes (na straně 61) hovoří o Písni úplňku, kterou hochy učil Rikitan. Původně se ovšem (roku 1937) mluvilo o „písni měsíce“ – s malým P. Stejně říkal autor Písni úplňku ve starší, ještě na pokračování zveřejňované verzi Hochů, která je překvapivě kratší o celých sedm kapitol (z celkových sedmdesáti). A později od „písně měsíce“ ustoupil, to je pravda, a všude ji měnil právě na Píseň úplňku a pouze na jednom místě na to zřejmě zapomněl, ale... Ale zrovna tak je možné, že autor chtěl až pamětihodně a aspoň jednou nechat v textu i původní pojem „píseň měsíce“. A proč by taky ne, že? Píseň úplňku je synonymní k „písni měsíce“ a pestrost vyjadřování jen a jenom na místě. A opakem stereotypu. To pouze nová redakce to srovnala do „lajny“. Ale jinak je přístup k úpravám obdivuhodný a jen se vynořuje otázka, proč nemohly být – ve velkém formátu – reprodukovány rovněž ty Burianovy malby, jejichž originály si... zřejmě kdosi kdysi přisvojil. Pozitivem je, že na konci knihy si lze prohlédnou barevné reprodukce různých částí Foglarova rukopisu, ale i dokonalého „čistopisu“ tohoto skutečně ručně tvořeného textu. Svaz Třinácti Foglar začal svou možná nejznámější knihu psát nejpozději roku 1929 a vycházel prvořadě ze zážitků z Tábora Svazu Třinácti (červenec 1927), jimiž se nechával prodchnout ve svých dvaceti letech. Text se začal rodit asi už tam – a roku 1999 dokonce v edici Skautské deníky vyšla nákladem 3500 výtisků foglarovka Tábor Svazu Třinácti, autorem dokonce ilustrovaná. Jde o faksimile původního Foglarova rukopisu s ručně psaným titulem Naše jednoměsíční robinsonáda u Ledče nad Sázavou. A jistě, není to nic zvláštního, ale právě tento iniciační tábor ještě vůbec nestál ve Sluneční zátoce, zpopularizované pak románem, nýbrž v Zátoce neznáma, kde tábořil Foglar prvně už roku 1925, a to pouze v počtu sedmi či osmi chlapců. Po dvou letech se na stejné místo s chutí vrátil a spolu s chlapci si podle jeho vzpomínek „umluvili“, že jen ten, kdo splní třináct těžkých úkolů, se stane členem tzv. Svazu třinácti. „Úkoly byly perné,“ píše Foglar v druhém dílu Kroniky Hochů od Bobří řeky (1996), která vznikla bedlivým výběrem z kronik 2. skautského oddílu PRAHA, jehož se ujal spisovatel Miloš Zapletal. „Naučit se plavat a třináctkrát přeplavat řeku, jít v noci na hřbitov a nakreslit na vrata křídou znamení, že jsme tam opravdu byli, strávit den a noc o samotě.“ Věřte nevěřte, nenašel se tenkrát ani jediný kluk, který by veškeré Foglarem vymyšlené úkoly zvládl. Ale vadilo to? Ne! Podstatnějším se stalo, že chlapci akceptovali denní rozkazy i táborový řád. Vše tehdy Foglar zavedl poprvé a roli sehrál dokonce následující magický detail. Jistý „Bobr“ znal tenkrát odněkud píseň neznámého autora My pluli dál a dál – a poprvé ji chlapcům zpíval. Také já, připomenu teď, jsem skladbu znal už jako dítě, nicméně z úst babičky, která ji šťastna zpívávala u plotny. Podivuhodná slova i nápěv mě fascinovaly, když jsem si hrával na linem potažené podlaze kuchyně, ale nikdy mě nenapadlo, že je píseň totožná právě s „hymnou“ Hochů od Bobří řeky, kterou uhranul svěřence Rikitan. První vydání vyšlo až v roce 1937 V Zátoce neznáma se také konal Tábor Zelené příšery (1928), ale následující Tábor na Bobří řece (1929) se uskutečnil na zbrusu novém místě, které chlapci s Foglarem našli během velikonoční výpravy u potoka Mastníku za Heřmaničkami. To už byl v oddíle „legendární“ hoch Láďa Velebil a Foglar píše: „Naše stany byly jako utopeny uprostřed luk a lesů, kudy nevedla žádná silnice ani železniční trať. Byla tu jen zarostlá vozová cesta. Tábor se vyznačoval jedinečným slunečným počasím a družina Bobrů nazvala říčku Bobří řekou.“ Podle toho získal tábor jméno. A teprve o rok později (1930) obdržela matka jednoho z Foglarových svěřenců (jménem Sedláčková) rukopis Hochů od Bobří řeky. Napsala spisovateli dopis, kde mu s knihou přeje úspěch, a on ji zprvu chtěl podle všeho vydat vlastním nákladem. To mu bylo snad s ohledem na problémy s distribucí rozmluveno, pak knihu několik pražských nakladatelů odmítlo. Léta běžela a Foglar prožil s oddílem i Tábor smůly (1930), zachycený později částečně ve stejnojmenné knize, Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932) či Tábor dvacáté míle (1933). A teprve roku 1933 zaslal dílo do soutěže Melantrichu o nejlepší knihu pro mládež. Ani tentokrát neuspěl. Dostal pouze nabídku k otiskování na pokračování ve Slovíčku, příloze Českého slova, a 4. března 1934 tam kniha skutečně začala vycházet. Ilustroval ji sám Foglar, ale původně to neplánoval a jedná se proto jen o náčrty situací, které se měly teprve stát podklady profesionálního ilustrátora. Jenže redakce jim dala přednost – asi jako když během natáčení filmu Vrchní, prchni nikdo „profesionálněji“ nenazpíval Uhlířův Severní vítr. Náklad Českého slova díky Foglarovu románu prokazatelně stoupl, přibylo předplatitelů. Ale Melantrich se knihy bál. Zájem sice projevil jiný známý nakladatel, ale chtěl buď tento román plus Boj o první místo, anebo nic. Nabídl za oba dva tisíce korun, ale to se Foglarovi nezdálo dost. Vydání proto realizoval až plzeňský nakladatel s koncesí pro Prahu Jan Kobes. Měl dva syny-skauty, kteří naň naléhali, a jeden byl dokonce člen Foglarova oddílu. To rozhodlo. První vydání z května 1937 mělo 2200 výtisků a jako ilustrátora získal Kobes Zdeňka Buriana. Ten vytvořil přebal a prozatím čtyři hlubokotiskové kvaše na křídovém papíře. Přejata byla i většina Foglarových ilustrací ze Slovíčka. Oproti verzi vycházející na pokračování byl však zkrácen začátek a jiné byly i názvy některých bobříků. Čas zákazů Druhé vydání z listopadu 1939 mělo náklad 2000 kusů a Marie Majerová napsala: „Foglar utváří povahu budoucího muže a pěstuje kult zdravého těla.“ I tohle vydání bylo opět zkráceno a ubylo několik Foglarových méně zdařilých pérovek. Naopak přibyly čtyři Burianovy kvaše. Třetí vydání (dalších 2000 kusů) vyšlo pravděpodobně v létě 1940 a následoval minimálně jeden upravený dotisk. Na podzim 1940 následovalo čtvrté, opět textově pozměněné vydání. I to ve dvou tisících výtiscích a jako obvykle s načerno pořizovanými dotisky s drobnými změnami. Obdobně se kvůli daním tehdy chovali mnozí nakladatelé. Vzácné je páté vydání (1941). Šesté a sedmé bylo Kobesem opatřeno starším číslováním a sedmé poválečné označil jako čtvrté (3 150 výtisků). Teprve pak přinesla Hochy roku Mladá fronta (1947) v oficiálně osmém vydání s ilustracemi Bohumíra Čermáka, spoluautora Rychlých šípů (9 250 výtisků). V roce 1958 mohlo dojít na první zahraniční vydání knihy v Polsku (což bylo i prvé zahraniční vydání jakékoli foglarovky) a až v březnu 1965 směla poté kniha znovu začít vycházet v časopise Pionýr, ovšem v srpnovém čísle na příkaz Strany vše skončilo. Stačilo být zveřejněno jen 31 kapitol. Roku 1966 nicméně stejně následovalo deváté vydání, i když bylo povoleno jen 31 000 výtisků, a ilustroval je Václav Junek, tedy další ze spolutvůrců seriálu Rychlé šípy. Značný náklad 81 810 výtisků mělo pak desáté vydání v brněnském Bloku (1969), které se dostalo díky otci do rukou i mně, a roku 1971 vrhl Blok na trh v dalším vydání ještě 60 tisíc kusů knihy. Ale následovala další politicky zapříčiněná pauza. V roce 1984 vydal knihu Daniel Strož v Německu, pouze ovšem nákladem pěti set výtisků, které navíc Foglar odmítal podepisovat. Dobře pamatuji okolnosti dvanáctého vydání z roku 1987 (Olympia), kde se ilustrátor Miloslav Disman úplně nepokrytě inspiroval Burianovými kvaši. Náklad sto tisíc kusů ihned zmizel, a tak následoval dotisk 20 tisíc výtisků. Po převratu kniha zahájila Sebrané spisy Jaroslava Foglara (1991) doplněna takřka stovkou barevných obrázků Marka Čermáka. S výjimkou předčasně zesnulého Jana Fischera se tudíž na tomto díle postupně podíleli všichni kreslíři Rychlých šípů. Na potahu pevné vazby patnáctého vydání (1997) se opět vynořila slavná Burianova ilustrace (1937), ale jen ke třem stům výtiskům Olympia tenkrát přidala barevný přebal s Burianovou kresbou. Šestnácté vydání (1999) bylo dotiskováno v letech 2000, 2001 i 2003 a roku 2005 následovalo ještě 17. vydání s drobnými odchylkami. A následovalo opět třináct let čekání, tentokrát kvůli nevyřešeným autorským právům. Za povšimnutí stojí, že ta doba sice nebyla tak dlouhá jako dva zákazy komunistické, nicméně se jí svou délkou blíží. Devatenácté vydání je spíš kuriozitou – a reprintem časopiseckého zveřejnění ze Slovíčka. A co dodat? Snad že přičinlivý Foglar napsal podle knihy i divadelní hru Tábor ve Sluneční zátoce (vyšla dosud čtyřikrát: v letech 1940, 1947, 1993 a 2007).   Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky. Ilustrovali Zdeněk Burian a Jaroslav Foglar. Doslov Václav Nosek (s přispěním Luboše Trkovského a Romana Šantory). Pro čtenáře od 9 let. 20. vydání. Sběratelský výtisk podle rukopisu prvního knižního vydání z roku 1937. Albatros 2019. 232 stran + 35 stran příloh. 399 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-25 15:08:56

Gangster, který se vrátil do Německa, byl odsunut zpátky do Libanonu. Snad se už nevrátí

Německé úřady se tentokrát blýskly: Ibrahim Miri (psali jsme o něm ZDE), mnohonásobný zločinec bez státní příslušnosti, už podruhé nuceně opustil Německo a toho času se opět nachází v Libanonu. Jestliže poprvé trvalo úsilí o jeho deportaci 13 let, tentokrát stačily tři týdny. Aneb čeho všeho je stát schopen, dostane-li se mu příliš velké a veřejné ostudy… Článek ve Spiegelu přináší zajímavé informace. Odsun byl uspíšen o dva dny, protože úřady nemohly vyloučit, že se někdo pokusí o Miriho osvobození. Na návštěvu do deportační vazby k němu totiž chodili různí také velmi nevinní kumpáni. Jeden si přinesl nůž, jiný vyhrožoval přítomným úředníkům slovy: „Pojďte na ulici, tam mám tisíc lidí, ti vás oddělají.“ Inu arabské bití v prsa, kdyby jim člověk věřil všechno, tak už asi čtyřikrát slavně porazili Izrael; ale na úplně lehkou váhu se to brát nedá, zvlášť u kriminálníků s bohatým záznamem. A když už jsme u bohatých záznamů, konečně jsme se taky dozvěděli, jak tedy vypadá trestní rejstřík samotného odsunutého kápa: devatenáct pravomocných odsouzení, od krádeže a loupeže přes přechovávání kradeného zboží a zpronevěru až po organizovaný obchod s drogami. Vskutku renesanční osobnost, ten Ibrahim Miri. Zajímavá otázka je, zda se pan Miri pokusí vrátit ještě jednou. Německý stát chce zabránit jeho novému návratu mj. tím, že mu vyúčtuje náklady předešlého odsunu; jelikož let stál 65 tisíc eur a nacházeli se v něm dva deportovaní, vycházelo by to Miriho na 32 tisíc eur (necelý milion korun). Německé úřady poslední dobou vůbec sáhly k postihu kriminálních klanů skrze peníze a majetek, samozřejmě vesměs nezdaněný. To je jedna z mála oblastí práva, kde zatím ani velmi široké pojetí lidských práv nezabránilo existenci účinných trestů. Každý stát chce mít silné nástroje, jak z někoho vymáčknout dlužné peníze, a ani křik aktivistů jej v takovém případě moc nezajímá. Bohužel se nedá říci, že by se odsunem Ibrahima Miriho celková bezpečnostní situace v SRN kdovíjak zlepšila, protože jen několik hodin předtím přisvištěla za pomoci spolkové vlády na letiště ve Frankfurtu první vracející se „nevěsta Islámského státu“ i se třemi dětmi. Více informací o této paní nám úřady nesdělily, jen to, že vůči ní neexistuje žádný zatykač. Takže asi bude dále žít na svobodě, možná „v hledáčku úřadů“, ve kterém ovšem byl už leckdo. Jestli jí také ten let naúčtují jako Mirimu, o tom se článek nezmiňuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.