Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-02 23:45:52

Wojciech Szczesny prozradil, jak ho Robert Lewandowski přesvědčil, aby přišel do Barcelony

Wojciech Szczęsny prozradil, že Robert Lewandowski byl první osobou, která mu zavolala, aby si promluvili o možném přestupu do Barcelony. Brankář podepsal s Katalánci smlouvu na zbytek sezóny po dlouhodobém zranění Marca-Andrého ter Stegena. Szczęsny říká, že Lewandowski hrál klíčovou roli při uskutečnění tohoto kroku.

Čas načtení: 2024-05-17 07:52:35

Chris Botti překvapil a přesvědčil

JazzFestBrno, Janáčkovo divadlo Brno, neděle 12. 5. 2024 Se značnou nejistotou a současně zvědavostí, zda mne čeká celý večer lehce nudného a romantického smooth jazzu Chrise Bottiho, jsem se vydal na jeho koncert, který byl předposledním v jarní sérii JazzFestuBrno. Ani jeho poslední, pořadateli vychvalované CD nazvané Vol. 1 mne nepřesvědčilo o možném jiném stylu tohoto slavného amerického trumpeťáka. Jeho koncert byl však super show! Úvod nedělního večera ve vrchovatě zaplněném Janáčkově divadle patřil Vilémovi Spilkovi, uměleckému řediteli JazzFestuBrno, který […] The post Chris Botti překvapil a přesvědčil first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Chris Botti překvapil a přesvědčil

Čas načtení: 2024-02-15 15:14:21

AKTUÁLNE: „Vdovec z Bratislavy“ pripravil cez internet ženu o 60-tisíc €. Toto je príbeh, ktorým ju presvedčil, aby platila znova a znova

Natrafiť na online podvod v kybernetickom priestore nie je vôbec náročné. Nedávno sme napríklad upozornili na podvody, kedy nás oslovil podvodník s ponukou práce a v domnienke, že sme pre neho ľahkou korisťou, sa nám trpezlivo venoval niekoľko dní. Našťastie sme zaradili spiatočku v momente, kedy útočník chcel od nás citlivé údaje z platobnej karty. Také šťastie ale nemala 51-ročná Bratislavčanka, … The post AKTUÁLNE: „Vdovec z Bratislavy“ pripravil cez internet ženu o 60-tisíc €. Toto je príbeh, ktorým ju presvedčil, aby platila znova a znova appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-06-14 08:05:25

Podvodník přesvědčil ženu k investování. Přišla o milion a čtvrt

Uherskohradišťsko - S příslibem zisku z investování do kryptoměn zlákala v prosinci minulého roku klamavá internetová reklama dvaatřicetiletou ženu. Ta po uhrazení vstupního poplatku sto eur přeposlala dle instrukcí domnělého finančního poradce statisícové částky na fiktivní účet investiční aplikace, uvedla Policie České republiky. The post Podvodník přesvědčil ženu k investování. Přišla o milion a čtvrt first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-02 17:02:13

V Rakousku hrozí za vysoké překročení rychlosti velká pokuta a zabavení auta, Přesvědčil se o tom další řidič

Mladý Rakušan byl nedávno přistižen na dálnici u Vídně, když jel rychlostí 198 km/h, přičemž na tomto úseku byl povolený limit 100 km/h. Policie mu okamžitě odebrala řidičský průkaz a zabavila jeho Volkswagen Passat (B5). Vozidlo bude brzy prodáno v aukci. To, že to policie může udělat, je důsledkem nového zákona o silničním provozu, který […]

Čas načtení: 2024-12-02 09:51:56

„Vzbura robotov!“ Malý robot presvedčil viac ako 10 ďalších, aby opustili pracovisko

Niekto umelú inteligenciu chváli a vynáša do nebies, potom je tu veľká časť ľudí, ktorí v nej vidia nebezpečenstvo. Mnohých pri téme robotov a umelej inteligencie ... The post „Vzbura robotov!“ Malý robot presvedčil viac ako 10 ďalších, aby opustili pracovisko appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-12-02 16:50:48

Robot přesvědčil ostatní stroje, aby přestaly pracovat a odešly

Na internetu se objevily záběry z průmyslových kamer, na kterých malý čínský robot přesvědčuje tucet větších strojů, aby přestaly pracovat a šly s ním... Článek Robot přesvědčil ostatní stroje, aby přestaly pracovat a odešly se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2012-03-15 10:30:00

Poslechli jsme 16 MP3 přehrávačů. Nejlépe zahrál Cowon

Otestovali jsme šestnáct MP3 přehrávačů a zjišťovali, který vám ouška naplní nejlepším zvukem. Odpověď je jednoznačná: nejlépe hrají přehrávače Cowon D3 a Cowon I10. Za hřích stojí i iRivery a iPod nano. Skvělý poměr zvuku k ceně nabízí Philips a iRiver. Nejméně nás přesvědčil iPod Classic.

Čas načtení: 2011-11-27 13:00:00

illest x G-Shock / Neohrožené digitálky

Že není až tak jednoduché upravovat klasiku, se přesvědčil i label illest, který měl za úkol přestavět ikonické digitálky G-Shock. Musíme ovšem uznat, že s designem si lidé od illest vědí rady. Luxusní model DW-6900 v černém provedení byl vylepšen aqua detaily a safari potisky na pásku. Nádech výj ...

Čas načtení: 2011-06-17 13:00:00

Eurocopter EC145 by Mercedes / Luxus v oblacích

Napadlo vás někdy, jak vypadá business helikoptéra uvnitř? Já musím říct, že jsem si nepředstavoval žádný luxus, ale nedávno jsem narazil na poslední výtvor značky Eurocopter, který mě přesvědčil o opaku. Helikoptéru typu EC145 si totiž vzali na starost designéři značky Mercedes-Benz a výsledek je ...

Čas načtení: 2015-02-08 00:30:00

F&F Active kolekce velí: Sportu zdar!

O tom, jak důležité správné oblečení při sportování je, se už přesvědčil každý, kdo nějaký sport v životě zkoušel. Jde samozřejmě především o jeho funkčnost, saje náš pot a udržuje svěží pocit, ale většině z nás záleží i na vzhledu. Stylové oblečení může také motivovat k lepším výkonům! Přesvědčit n ...

Čas načtení: 2014-08-06 00:00:00

Průvodce denimem aneb jak vybrat ty správné dámské džíny?

O tom, že vybírání džín není žádná hračka, se přesvědčil snad každý, kdo si někdy nějaké pořizoval. Když se vám líbí styl i barva, džíny vám jsou dlouhé, velké v pase nebo odstávají na bocích, a pokud vám sedí, zaskočí vás třeba jejich cena. Pokud ale trochu víte, jak na to, můžete si ušetřit spoust ...

Čas načtení: 2010-07-27 00:00:00

Elie Saab, to je sen nejen každé princezny / Profil návrháře

I přesto, že se narodil v zemi, kde se spojení muž a móda zrovna nenosí, dokázal zaujmout mezi stovkami návrhářů a jít si svoji cestou. Charismatický gentleman s tak trošku holčičím jménem Elie pochází z Libanonu. O tom, že je mužem na pravém místě, tedy na módním mole, přesvědčil už několik slavnýc ...

Čas načtení: 2024-02-15 08:00:15

Srdcerváči 5 [Alice Osemanová / CooBoo]

Nick a Charlie jsou pořád hrozně zamilovaní. Konečně si řekli ta dvě magická slůvka a Charlie skoro přesvědčil mamku, aby mu dovolila u Nicka přespat.

Čas načtení: 2015-06-08 00:00:00

Odborná kontrola vozu: Má to smysl?

Servisů je dnes v každém městě hned několik. Vedle soukromníků jsou to i pobočky celorepublikových sítí. Například BestDrive není jen pneuservis, jak si mnoho lidí myslí. Jak jsem se přesvědčil v pobočce v Rychnově nad Kněžnou, zde rozumí nejen pneumatikám, ale i autům. Začátek byl podobný jako při ...

Čas načtení: 2014-08-07 22:30:00

Český pár ve Španělsku okradli o všechno, co měli

I když se se dovolená změní v horor, nemusí nakonec skončit tragicky. Přesvědčil se o tom mladý český pár ve španělském letovisku Costa Brava. Dvojice tam přišla o peníze, doklady i klíče. Stačila chvíle nepozornosti při koupání v moři. Přes počáteční šok a znechucení se ale jejich dovolená nepromě ...

Čas načtení: 2022-08-15 07:08:17

Milost, ze které pohoršení přichází

V době, kdy byl prezidentem republiky Václav Klaus, jsem se často věnoval agendě žádostí o milost. V té souvislosti jsem občas navštěvoval Kancelář prezidenta republiky, která byla vůči justičním prudičům docela přátelská. Partnerem pro jednání byl většinou Ladislav Jakl, s ním někdy kancléř Jiří Weigl a výjimečně docházelo i na velmi věcné jednání s prezidentem republiky. Vzpomínám, že se Jakl jednou o milosti republiky vyjádřil jako o nástroji nespravedlnosti: funguje sice jako pojistný ventil, který napraví selhání státu, jež se jinými prostředky napravit nepodařilo, ale dosáhne na ni jen nepatrná část potřebných. Jeho poznámka se mi vybavila z paměti, když jsem se seznámil s novinářským rámusením kolem setkání hradního kancléře Vratislava Mynáře s předsedou Nejvyššího soudu ČR Petrem Angyalossym. Schůzka se má za nevhodnou kvůli tomu, že Nejvyšší soud bude rozhodovat o dovolání, které podali spoluodsouzení omilostněného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. V tomto případě prezident republiky udělením milosti vytvořil nerovnovážný stav, který neomilostnění spoluodsouzení mohou vnímat jako nespravedlnost. Pokud by Nejvyšší soud vyhověl dovolání, spoluodsouzení by se mohli dostat na stejnou rovinu s Balákem. Hradní kancléř by za těchto okolností mohl mít zájem na ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu, jež by mohlo přispět k zahlazení účinků prezidentovy nepřístojnosti. Chybí ovšem důkaz, že chtěl s Angyalossym mluvit právě o této záležitosti. Ale i kdyby to byla pravda, nebyl by důvod vyčítat předsedovi Nejvyššího soudu, pokud by jeho žádost vyslechl, protože by tím na soud nevzal žádný závazek. Postavení předsedy Nejvyššího soudu je velmi silné, takže skutečně nemusí přihlížet k přání prezidenta či hradního kancléře, které směřuje proti nezávislosti soudu. Každý nositel této funkce je vyzbrojen pro odolávání lobbistickým tlakům předchozí kariérou, vysokou prestiží soudu i jeho osobně a nevýznamností protislužeb, jež by kromě ostudy mohl získat za vyhovění požadavku. Bylo by od předsedy Nejvyššího soudu krajně nezdvořilé odmítnout žádost o setkání s představitelem Kanceláře prezidenta republiky, se kterou musí občas vést úřední jednání, ale očekávat slouhovské vyhovění nějakému pokusu o zásah do nezávislosti soudu by bylo pošetilé. Zcela nepochybně to platí i v případě Angyalossyho. Pokud by se za ním Mynář skutečně vydal s žádostí, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání neomilostněných spoluobžalovaných, svědčilo by to o jeho jisté naivitě v představách o možnostech předsedy soudu. Žádný předseda soudu není oprávněn mluvit soudcům svého soudu do jejich rozhodování. Pokud by to přece jen zkusil, musí počítat s možností, že by se mu zneužití pravomoci mohlo jednou vrátit jako bumerang, kdyby „usměrňovaný“ soudce jeho jednání zveřejnil. A někteří soudci jsou na svou nezávislost citliví až chorobně. Zvláště ovlivňování tříčlenného senátu by bylo vysoce rizikovým podnikáním. Angyalossy není v tomto směru výjimkou. I kdyby jej Mynář přesvědčil, že vyhověním dovolání by jeho soud udělal dobrý skutek, neznamená to, že by své přesvědčení dokázal přenést do myšlení tříčlenného senátu soudců, kteří budou o dovolání rozhodovat. Tvrzení, že předseda Nejvyššího soudu si může o nějaké věci myslet cokoli, ale „jeho“ soudci mohou zaujmout úplně jiné stanovisko, mohu podepřít příkladem z praxe, který se přihodil bývalému předsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Šámalovi. Řešil můj podnět ke kárnému řízení s jednou pražskou soudkyní. Zachoval se jako vzorový kárný žalobce. Nechal provést obsáhlé šetření případu a vydal pak pečlivě vypracované, argumenty podložené rozhodnutí o nevyhovění podnětu. Napadený postup soudkyně byl podle něho v naprostém pořádku. Kromě podnětu ke kárnému řízení jsem podal ministrovi Robertu Pelikánovi téměř shodně formulovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr podnětu vyhověl a tříčlenný senát soudců Nejvyššího soudu rozhodl, že dotyčná soudkyně porušila zákon a její rozsudek jako nezákonný zrušil. Netuším, co si Šámal myslel o rozhodnutí svých soudců. Představa, že soudkyně se vydáním nezákonného rozhodnutí nedopustila kárného provinění, mi připadala protismyslná. Pozornost, věnovaná ze strany novinářů setkání Mynáře s Angyalossym, mi proto připadá nadbytečná. Pokud z ní snad přece jen padá na někoho stín, pak je to hradní kancléř, který se již v minulosti dostal do novinářských řečí kvůli jednání, vykládanému jako pokus o ovlivňování soudu. Ale ani toto obvinění nebylo průkazné.

Čas načtení: 2021-06-29 08:54:47

Lidská existence dobra a zla

Útlá knížečka Glosy k losu Člověka v době prokurátorů, esej Milana Blahynky, která vyšla s vročením 2020, avšak vinou tzv. skluzu v době pandemie, ve skutečnosti vyšla v olomouckém Rubu až letos v březnu, nemůže projít bez povšimnutí. Zvláště v dnešní době, kdy za jazykem psaným i mluveným bývá často jen prázdno. A kdy život autora vyvolává větší zájem než jeho dílo. Čím významnější autor, tím větší nebezpečí, tím větší honba. Že se ohled a takt staly vágními pojmy, o tom nás už přesvědčil Čechoameričan Jan Novák ve své knize o Milanu Kunderovi, připomínající prokurátorský spis. Knížka Glosy k losu Člověka v době prokurátorů je malého formátu, její obálku zdobí Kunderou vlastnoručně načrtnuté „K“; knížka se svým vytříbeným stylem postavila Novákově obžalobě. Publikace je tematicky rozdělena do jednotlivých kratičkých kapitol, jen namátkou jmenuji alespoň Doba prokurátorů, … na hedváb, Pro domo…, Samí stalinisté a další. Text je rozšířená, spíše rozepsaná polemika s Janem Novákem, jehož argumenty vyznívají v tomto kontextu jen kýčovitě, přesněji exhibicionisticky. Hanobení člověka ve jménu Pravdy a Svobody, kdy klep se mění v pravdu, jak píše Milan Blahynka v první kapitole, nelze vskutku mlčky pominout. O to smutnější, že taková situace v Čechách nastala v závěru života Milana Kundery, který se v Paříži musí dožít toho, že až do detailů neuvěřitelně podrobně bude po jednadvaceti letech probráno a propráno prvních čtyřicet let jeho vlastního života, jak čteme v knize. Doufejme, že Kunderův literární povzdech Co z tebe zbude, Bertholte, název do češtiny nepřeloženého textu, který Milan Blahynka glosuje, nebude muset nikdo z nás opakovat v souvislosti s Kunderovou osobností. I k tomu Glosy k losu Člověka věcně přispívají… Kundera si totiž kdysi takto skutečně povzdechl, když se mu dostala do ruky kniha věnovaná Bertoltu Brechtovi, jejíž autor-profesor podrobně rozebral především Brechtovu homosexualitu, milenky, erotomanii i hamižnost a další projevy jeho zavrženíhodné duše, na dílo došlo jen en passant… Že sám se dopouští, stejně jako Jan Novák, zavrženíhodného činu, nepřišlo na mysl ani jednomu z nich. Ani jiným, kteří rovněž propadli posedlosti odhalování Pravd v touze dehonestovat významné autory, a poškodit tak i jejich dílo. Zmocní se materiálu a dají ho k dispozici. A mají pocit, že teď nastala jejich hvězdná hodina, mohou vyslovit dosud nevyslovenou Pravdu. Nenapadne je, že každý člověk v různých etapách života vstupuje do lidské existence dobra a zla. A je zajímavé, jak právě lidé nezralí pro roli biografů, se tak čile té role chápou a záměrně své oběti cejchují tím nejhorším. Nedávno jsem o tom psala na stránkách Tvaru v souvislosti s filmovou podobou Boženy Němcové. Údajně se chystá i filmová verze života Milana Kundery (režisérka Andrea Sedláčková, Za karantény jsem psala o Kunderovi, Lidové noviny z 30. května 2020), film nese zatím pracovní název Nesnesitelný půvab nevěry. A podle slov režisérky – jde o originální životopis Milana Kundery… Patrně svoji poznámku o biografech všeho druhu píšu už v předstihu.   Milan Blahynka, editor i interpret díla Nezvalova, Vančurova, Kuběnova nám ve své zatím poslední knize interpretuje i Milana Kunderu, kromě polemiky s Novákem nevynechal ani Kunderovo pojetí Evropy, jeho úvahám věnoval kapitolku s názvem Evropan Milan Kundera v rukou…, na jednom místě cituje svého protagonistu, že nová Evropa se zrodila z obrovité porážky, která nemá v dějinách obdobu; poprvé byla poražena, Evropa jako taková, celá Evropa. Poražena šílenstvím svého vlastního zla vtěleného do nacistického Německa, osvobozena poté Amerikou z jedné, Ruskem z druhé strany. Osvobozena a okupována. Milan Kundera ve své úvaze jde nemilosrdně a politicky nekorektně ještě dál. Nejenže ve svém eseji Zahradou těch, které mám rád rovněž smutně konstatoval, že Felliniho Evropa byla odsunuta jinou Evropou. Jistě. Ale jakou Evropu? I na to je odpověď. Milan Kundera na jiném místě kacířsky konstatuje, že jedině Jugoslávie se sama osvobodila vlastní armádou partyzánů, což byl důvod, proč musela být srbská města v roce 1999 bombardována americkými letadly. A svoji úvahu končí tím, že alespoň tak byl vnucen se zpětnou platností, i této části Evropy statut poraženého. V této souvislosti mi Kundera připomněl jiného velkého Evropana – Stephana Zweiga, který, cituji jen z paměti, říká, že všechno, co milujeme, i tu nejkulturnější civilizaci, zničí ti, kteří jí nejsou hodni. A měl pravdu, stejně jako jeho o generaci mladší kolega, francouzský spisovatel českého původu, žijící trvale v Paříži.  Milan Kundera v interpretaci Milana Blahynky mimo jiné říká, že Amerika zde náhle byla zářící a všudypřítomná a Evropa si k ní musela po druhé světové válce vytvořit svůj nový vztah. Evropan byl stále více určován přítomností Ameriky. A – ťuknutí hřebíčku na hlavičku – románová biografie Jana Nováka „Kundera“ je kniha o bytostném Evropanovi v amerických rukou, jak uzavírá autor svoji druhou kapitolu ve svých Glosech k losu Člověka v době prokurátorů… Tím je vysvětleno mnohé. Vzpomeňme jen na amerického spisovatel Thomase Pynchona i J. D. Salingera, na bývalého prezidenta Clintona a aféru „Lewinská“. Zkušenost zlé vlády médií zažili všichni jmenovaní. A nemluvě vůbec o MeToo, hnutí, které má pronásledování a skandály přímo ve svém programu…   Milan Blahynka, vydal Rub 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-31 12:41:12

Krvavé úterý na mostě v Ústí nad Labem. Pogromu na Němce 31. července 1945 jako zázrakem unikly dvě ženy s kočárky

Desítky agresivních civilistů, lidí z Revolučních gard, československé a sovětské armády mohou za smrt desítek obětí pogromu na Němce na mostě přes Labe, před hlavním nádražím a na Tržním, dnes Mírovém náměstí, který se stal 31. července 1945. Je ale třeba také připomenout, že když jedni vraždili, jiní se snažili Němce zachránit. Díky holandským lodníkům a českému učni nezemřely dvě děti z kočárků a jejich matky. Areál bývalého cukrovaru v ústecké čtvrti Krásné Březno byl pro uskladnění vojenského materiálu vybrán v červnu 1945. Správcem skladu zbraní, munice a výbušnin byl jmenován rotmistr Josef Čapek, který přišel do skladu 31. července asi kolem půl třetí odpoledne s dvěma neznámými civilisty, Čechy. Poté mezi 15:30 a 15:40 došlo ke dvěma výbuchům. Po menší explozi následoval druhý, mnohem silnější výbuch, který rozmetal hlavní budovu. Tlakem vzduchu a vymršťovanými hořlavinami bylo zdemolováno nebo vyhořelo na 200 domů v okruhu 500 metrů. Zahynulo 27 lidí a několik desítek jich bylo zraněno. Materiální škody činily desítky milionů korun. Protože z centra města nebylo na výbuchy vidět, běželi lidé na most Edvarda Beneše. Davem zmítaly emoce, tím spíše, když k nim čtvrt hodiny po výbuchu dorazili první uprchlíci z Krásného Března. Češi byli přesvědčeni, že jde o sabotáž a výbuch je dílem Němců. Pravděpodobně osudnou rozbuškou tehdejšího pogromu bylo pokřikování říšského Němce Georga Schörghubera na mostě, na straně přivrácené ke Krásnému Březnu. Provolával prý slávu Německu, plival po českých civilistech a vojácích a projevoval radost z výbuchu. Byl přehozen přes zábradlí, spadl do Labe a když plaval ke břehu, jeden z vojáků ho zastřelil. V rozjitřené atmosféře šlo o jiskru v sudu střelného, vzápětí se na mostě stali cílem útoků všichni Němci. O život přišlo 50 až 80 lidí. Český mladík zachránil německou matku s dítětem Dlouho se všichni domnívali, že na mostě byl v tu dobu jeden kočárek, přičemž německá matka s dítětem skončila v Labi, kam je přes zábradlí přehodily ruce českých vlastenců. Dodnes se píše, že dítě i matka zahynuly, ve skutečnosti ale pád přežily. Byly vyloveny z řeky holandskými lodníky a ukryty na lodi, a poklidně žily svůj dlouhý život v Německu, uvádí ústecký archivář Vladimír Kaiser. Až po 65 letech nově získané svědectví ukázalo, že v osudovou chvíli byly na mostě dětské kočárky dva, druhou matku i s dítětem zachránil český mladík. Autor tohoto textu se o tom dozvěděl z rozhovoru s očitým svědkem. Josef Heinrich z Krásného Března byl tehdy učněm. Pracoval ten den na Klíši a hned se jel na kole podívat, co se stalo, protože tušil, že k výbuchu došlo tam, kde žil. Cestou předjel Němce na kole s bílou páskou, který zase po chvilce předjel Heinricha, takto se několikrát vystřídali v pořadí. Když dojeli do Dlouhé ulici, srazila Němce skupinka mužů z kola a umlátila ho. Poté Heinrich dojel na Předmostí přiléhající k městu. Lidé tu mlátili Němce, který se snažil utéct, a když ho téměř domlátili k smrti, v blízké boudě ho zastřelili. Když se dostal na most, viděl, jak po něm jdou němečtí zaměstnanci ze Střekova z protějšího břehu. Končila jim směna ve Schichtovce, dnešní Setuze. „Němci šli jako ovce, byli mezi nimi i antifašisté. Netušili, co se stane. Jeden z nich vyndal legitimaci antifašisty, ukazoval jí, ale nebylo to nic platné. Byl hozen přes zábradlí do vody i s legitimací antifašisty. Pád do vody pro Němce nebyl smrtelný. Padali sice z výšky asi 13 metrů, ale neutopili se, plavali ke břehu, jenže nedoplavali. Z obou břehů na ně stříleli,“ popisuje Heinrich nejhorší zážitek v životě. Pak se shodou okolností ocitl poblíž matky s kočárkem. „Na mostě byla také žena s kočárkem. Jeden z dvojice německy oblečených českých mužů v bílých podkolenkách kopnul do kočárku. Mimino v kočárku jelo po mostě dolů k Předmostí. Jeho matka ječela. Již nikdy jsem neslyšel tak zoufalý jekot. Byla hrůzou bez sebe. Kočárek jsem zastavil. Oba Češi, jednoho jsem znal i jménem, křičeli: Nech toho parchanta chcípnout, nebo půjdeš taky. Popadl jsem matku za ruku, táhnul jsem je z mostu směrem na Předmostí, a potom s kočárkem utekla do některé z ulic,“ vzpomíná Heinrich. Topili Němce v požární nádrži Vzpomínku na tragédii onoho dne máme také od Bedřicha Brabce. „Jel jsem tehdy na kole ze Střekova směrem do města. Na mostě byl nával lidí, takže jsem kolo tlačil. Skoro na konci mostu jsem viděl, jak příslušnici Rudých gard házeli kolemjdoucí Němce do Labe. Na tři metry jsem zahlédl, jak jedné německé matce vzali dítě z kočárku a hodili ho do vody. Zoufalá žena za ním skočila ve snaze ho zachránit. Aktéři po nich stříleli za veselého jásotu přihlížejících. Co bych byl zmohl ve svých osmnácti letech proti této po zuby ozbrojené zdivočelé hordě barbarů? Za drážním podjezdem směrem k nádraží utvořili diváci špalír, kterým Němci, označení bílou páskou na rukávu, většinou dělníci z dopolední směny v Schichtovce, museli projít či spíše proběhnout. Tloukli je. Zahlédl jsem, jak ve dvou případech mužům velkými tesařskými kramlemi rozbili hlavy. Upadli a umírali na silnici. Spěchal jsem dál ulicí v Jirchářích. Na náměstí tehdy byla velká požární nádrž, kde za všeobecného veselí Němce topili. Zahlédl jsem známého mých rodičů, pana Körbla, on sám byl jako německý komunista v koncentráku, ale jako Němec byl automaticky vinen. Chopili se ho a odváděli k nádrži. Měl však ohromné štěstí. Šla kolem předsedkyně okresního národního výboru Vobecká, která jako spoluzakladatelka komunistické strany Körbla dobře znala, a zachránila mu život. Skočil jsem na kolo a uháněl domů,“ vzpomíná Brabec. Přetrvávající násilí Bedřich Brabec a Josef Heinrich byli normální kluci. Brabec měl z Němců strach již v roce 1938, když pochodovali henleinovci ulicemi, po uzavření českých škol v pohraničí musel do německé školy. Hned v den osvobození se přihlásil v květnu jako pomocný policista. Heinrich dodnes vzpomíná, jak ho jako českého chlapce v německé škole šikanovali a nutili ho násilím vstoupit do Hitlerjugend, což odmítl. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, sídla vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jindy byl zmlácen na krásnobřezenské policejní stanici proto, že si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Hned po osvobození byl Heinrich v Krásném Březně v ozbrojeném ochranném jízdním oddílu, zajišťujícím pořádek ve čtvrti a v blízkých vesnicích. Byli to normální kluci, kteří měli nacistů plné zuby. Přesto oba cítili na mostě přes Labe hrůzu z toho, co se dělo. Nebyli ale sami. Už v průběhu pogromu někteří humánně smýšlející čeští národní správci umožnili německým zaměstnancům, aby po skončení pracovní doby zůstali ukryti na pracovišti. Třebaže výjimečný stav byl odvolán 2. srpna 1945 ráno, neukazovali se Němci v průběhu asi jednoho týdne na ústeckých ulicích, schovávali se v okolních lesích. Ráno 1. srpna mnozí z nich nenastoupili do závodů a na pracoviště z obav před opakováním represí. Určení čeští zaměstnanci je proto do zaměstnání vodili a zajišťovali jejich ochranu. Autor zaznamenal i svědectví o tom, že na ochraně, respektive „zmizení“ ohrožených Němců do bezpečí se podíleli i někteří sovětští důstojníci. Spiknutí? Nelze se divit, že Češi automaticky považovali výbuch v Krásném Březně za práci německého žháře. Například 26. července 1945 hasiči zabránili požáru, který mohl mít podobné následky jako výbuch o několik dnů později v Krásném Březně. Jak stálo ve zprávě „...hasičské centrále nahlásili požár vlaku mezi Zálezím (Zálezly) a Vaňovem. Na místo požáru přijeli v 8:10 hod., záchranné práce trvaly do 9:45 hod. V hořícím vagóně byly zápalné šňůry a dynamit. Mužstvo přes nebezpečí výbuchu zhostilo se svého úkolu dobře.“ Podepsán byl velitel požární stráže v Ústí nad Labem. Nad požárem se vznášela otázka: Jak mohl vagón s trhavinou začít náhle hořet? Podle knihy Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, kterou v roce 2005 vydal ústecký archivář Vladimír Kaiser s historiky Janem Havlem a Otfridem Pustejovskym, výbuch i masakr zorganizovali komunisté z ministerstev vnitra a obrany s cílem zvýšit tlak na vysídlení Němců z Československa. „Bylo to takříkajíc ve státním zájmu. Na konferenci v Postupimi se tehdy mluvilo o odsunu německého obyvatelstva, a tak bylo rozhodnuto, že je nutné zinscenovat nějaký incident, který by přesvědčil svět o neudržitelnosti soužití Čechů s Němci,“ řekl před časem Kaiser Mladé frontě Dnes, ale zároveň přiznal, že k této teorii přímé a jasné důkazy chybí. V této souvislosti se připomíná, že v noci z 30. na 31. července dorazili do města příslušníci 28. pluku armády, jehož jádro tvořili někdejší příslušníci brigády ze SSSR, tzv. Svobodovci (v SSSR jim velel Ludvík Svoboda), kteří v oblsti prováděli odsun sudetských Němců. Svoboda jako ministr národní obrany měl nařídit „urychlit odsun všemi prostředky“. Podle historiků bylo na poradě na hlavním štábu československé armády 28. července rozhodnuto, že (ač odsun ještě neměl mezinárodní souhlas) je třeba velmoci postavit před hotovou věc a že snahou armády má být odstěhování co nejvíce Němců, kdyby postupimská konference (probíhající od 17. července) vytvořila nějaké komplikace. Nehoda? Verzi o spiknutí nevěří například historik František Hanzlík. „Podobných výbuchů bylo po válce víc. Jen se neodehrály takto ve městě,“ řekl v tisku. Podle něj se naopak úřady snažily útoky na Němce tlumit. Zastánce má ale i teorie, že řetěz tragédií spustila nešťastná náhoda: výbuch zřejmě způsobila pancéřová pěst. Útlá kniha Milana Mazance Poslední den v červenci tlumočí vzpomínky autorova otce, který byl v červenci 1945 mladým vojákem a v okamžiku výbuchu i prozatímním národním správcem kabelovny v Krásné Březně. Kabelovny, v jejímž areálu došlo k výbuchu. Sám autor byl malý chlapec a výbuch si pamatuje: hrál si se starší sestrou na dvorku a poté utíkal s rodinou do polí.  Na základě vzpomínek otce a dostupné literatury autor popisuje objekt bývalého cukrovaru, kde byla výrobna kabelů a po válce také osudný sklad různé munice. Vypočítává sedm možných příčin výbuchu, osobně se přiklání k variantě náhodného výbuchu. „Velice pravděpodobný se mně jeví výstřel z pancéřové pěsti, způsobený buď nedbalostí, lehkovážností nebo při delaboraci.“ Poznamenává, že ačkoliv je kritizováno umístění skladu ve městě, v osudný den se jednalo o sérii různě silných výbuchů. To by svědčilo o tom, že rozmístění a rozdělení trhavin a střeliva bylo provedeno podle základních bezpečnostních zásad při manipulaci s výbušninami různým druhů a typů užití.

Čas načtení: 2020-07-02 22:59:14

Kolektivní vina a kolektivní odpovědnost a norimberské souzení

Druhá světová válka je historií kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny. Mezi oběma termíny je třeba rozlišovat. Kolektivní odpovědnost je o míře angažovanosti. Lidé (Němci) jsou odpovědni za určitý trend ve svém konání čili jsou odpovědni za to, že podporovali nacisty (v Československu) a přivedli nacisty k moci (v Německu) parlamentní cestou a nebyli schopni zastavit jeho agresivní uchopení moci. Viník nebyl jen jeden Ale v případě druhé světové války vzniká velký (metodologický) problém. Do kolektivní zodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války je třeba zahrnout všechny evropské mocnosti, nejen hitlerovské Německo a falangu italského Mussoliniho. Nacistický režim se stal plně zodpovědný za rozhoření válečného ohně až v druhé polovině roku 1939. Tedy když Německu prošla anexe Rakouska, odtržení tzv. Sudet z Československa a obsazení zbytkového Československa a vytvoření protektorátu. Evropské mocnosti jsou spolupachateli. Svou nečinností kombinovanou se vstřícnými kroky (Mnichov) k tomu dali pachateli prostor. Nacistické rozhodování jako samostatně směřující k válce začalo až při německo-sovětské invazi do Polska. Tehdy byli viníci již jenom dva. V roce 1940, při útoku na západ a sever Evropy, již jenom jeden – Německo. Proto do kolektivní zodpovědnosti je třeba počítat i vítězné mocnosti. Z vnitroněmeckého hlediska za politiku Němců byli spoluodpovědni i tzv. prostí občané bez výkonné moci svým členstvím v nátlakových organizacích podporujících nacismus – čili členové SdP, NSDAP, SA, SS apod. Kolektivní zodpovědnost se nevztahovala na německou brannou moc, tedy na příslušníky pozemního vojska, letectva a námořnictva. Příslušnost k armádě nebyla dobrovolná. Role člověka ve válce je vynucená. Mnohý čin je nevyhnutelný (zastřelení člověka v boji), nutný (vystřelení granátu z děla v rámci obranných bojů nebo ofenzívy) nebo možný (pokud nebudu střílet, mohu být ohrožen na životě střelbou nepřítele). Omezená osobní odpovědnost Otázkou přesahující téma statě je otázka svobodného rozhodování armádních velitelů a státních úředníků. V drtivé většině neměli na výběr. Museli jednat podle oficiálních instrukcí. Zajímavým příkladem ne kolektivní, ale osobní odpovědnosti, je příběh jednoho chlapce z Ústí nad Labem a maršála Pauluse. Předkládám svědectví Ústečana Josefa Heinricha o zodpovědnosti vojáka, pokud má možnost se svobodně rozhodnout. Jako český chlapec žijící v Krásném Březně byl Heinrich šikanován a zastal se ho generál Paulus. Jde o generála, který byl u Stalingradu v obklíčení povýšen na generála – polního maršála. Místo aby se zastřelil, jak Hitler čekal, nechal se zajmout. Nakonec vyučoval na sovětské vojenské akademii a dožil ve východním Německu. Kdo si myslí, že asi měl Paulu přes svou hodnost a vyznamenání Hitlera plné zuby, jako mnoho dalších německých generálů a vysokých důstojníků, není asi daleko od pravdy. Pepi, jak Heinrichovi říkala jeho matka, se o tom přesvědčil. Byl generálovi vděčný. Heinrich uvedl: Vše začalo jeho babičkou. Protože byla zapsána jako žena německé národnosti, její čtyři synové museli jako Němci na frontu. Mezi nimi i otec Pepiho – Josefa Heinricha. Než otec odešel na frontu, z kotce vytáhl králíka. Pepi musel králíka zabít, stáhnout a vyvrhnout. „Ode dneška to budeš dělat ty, protože já musím na frontu,“ řekl mu otec. A tak tomu i bylo. Pepi chodil před válkou do české školy, měl českou výchovu, ale česky smýšlející otec musel přesto k wehrmachtu. Pepi neměl z počátku nic proti Němcům, ale jak šikana ve škole vzrůstala a byl i násilím nucen vstoupit do Hitlerjugend, jeho odpor proti Němcům vzrůstal. „Mě táta vychoval česky a poslal do české školy,“ bránil se Pepi, když byl nucen ke vstupu do Hitlerjugend. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, kde sídlilo vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jeho matka se ani neodvážila se tam dojít zeptat, proč syn nepřišel domů. Jindy byl zmlácený na krásnobřezenské policejní stanici, protože si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Mimo jiné tam nosil potají brambory, pro které jezdil za dědečkem do Lhotky u Lovosic. V dopise zaslaném na frontu si postěžoval otci na šikanování. V té době byl jeho otec se svou divizí na stalingradském směru, ale o něco později jeho jednotku odsunuli do oblasti Kurska. Ale v době, kdy od syna dostal dopis, byla jeho divize v podřízenosti Pauluse. Jednoho dne se otec dostal do blízkosti generála Pauluse, který přijel k jeho jednotce na inspekci. Požádal o přijetí, bylo to nezvyklé až troufalé, ale snad právě proto účinné. Otec se Pauluse zeptal, jak má bojovat za Říši, když v zázemí šikanují jeho syna, generál napsal do Ústí dopis. Pepi sice neví, co v něm bylo, „ale od té doby si mě nikdo nevšiml. Mohli jsme chodit za zajatci, jak jsem chtěl, o Hitlerjugend nepadla ani zmínka, ale nacisti z Krásného Března, když mě potkali, kdyby mohli, propíchli by mě očima,“ vzpomínal Pepi na pomoc generála, pozdějšího polního maršála Pauluse. To byl příklad osobní odpovědnosti jedince v rámci jeho možností. Do podobné kategorie patří i různé, byť i drobné, formy odbojové činnosti Němců. Kolektivní vina Ačkoliv válečné zákony zakazují vojenské akce vůči civilnímu obyvatelstvu, žádná ze stran konfliktu to nerespektovala. Násilí se během druhé světové války stupňovalo. Na konci války obě strany měly za sebou plošná bombardování měst bez ohledu na civilní obyvatelstvo a různé formy krutosti, zvláště na východní frontě. Všechny strany konfliktu přijaly v praxi princip kolektivní viny. Například plošné bombardování německých měst mělo podlomit schopnost Němců v brzké době po válce rekonstruovat svou zemi. V roce 1942 přijal britské válečný kabinet rozhodnutí zničit všechna německá města s počtem obyvatel přesahujícím 100 tisíc (A. C. Grayling, Obklopeni mrtvými městy, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 32). Dekrety prezidenta Československé republiky ve vztahu k občanům německé národnosti v této linii kolektivní viny pokračovaly. Vytyčovaly hranice zodpovědnosti nejen na základě příslušnosti k nacistickým organizacím, ale i toho, zda se lidé přihlásili po okupaci Čech a Moravy k české nebo německé národnosti. Kdo zůstal i nadále Čechem, odolal tlaku germanizace, získal poválečnou vstupenkou mezi příslušníky obnoveného československého státu. Hodnocení člověka žijícího na území Československa během druhé světové války na základě kolektivní odpovědnosti není totéž jako uplatnění kolektivní viny při plošném bombardování měst nebo při odsunu Němců ze střední Evropy. Pokud někteří kritici odsunu upozorňují, že řada politiků USA nebyla nadšená z odsunu Němců ze střední a východní Evropy, jsou takové reakce pochopitelné, protože se Severoameričanů německé agenda netýkala. Jejich úhlavním nepřítelem byli Japonci. Vstup do války v Evropě byl jenom „internacionální pomocí“ Velké Británii a Francii. Ale k Japoncům se Severoameričané chovali jako Evropané k Němcům. Po svržení atomovou bomb na Japonsko „…všeobecné postoje Američanů byly nadšené, triumfální. Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že 85 % lidí s použitím atomové bomby souhlasí…“ (A. C. Grayling, str. 120). „Generál Haywood Hansell řekl, že mezi americkými letci a vojáky existoval „všeobecný pocit“, že Japonci jsou „podlidé“ (A. C. Grayling, str.130). Takový byl válečný rámec kolektivní viny, která se promítla také do odsunu Němců. Norimberský proces jako karikatura Pokud jsou v posledních několika desetiletích v módě různé mezinárodní soudní kauzy, a jsou vztahovány k norimberskému procesu jako k právní a společenské inspiraci, jde o komedii. Norimberský proces není vzorem. Byl jednostranně účelový, byť postihoval primárního viníka – nacisty. Nezabýval se ale otázkou spolupachatelství západních států a SSSR. Norimberský proces byl pohledem roku 1945, účelovým aktem směřujícím proti nacistickým zločinům. O tomto problému velmi kvalifikovaně pojednává kniha Tokijský proces (B. V. A. Roling a Antonio Cassese, Mladá fronta, Praha 1995), která ukazuje, že vady norimberského procesu se ještě ve větší míře ukázaly u tzv. tokijském procesu. Roling jako soudce tokijského tribunálu vyjádřil nesouhlas s rozsudkem, který byl v řadě faktů vadný. Poznamenává: „Vazba mezi mezinárodním právem a politikou je daleko těsnější než na vnitrostátní úrovni.“ Norimberský proces s nadhledem mnoha desítek let od konce války zůstal jen iluzí řádného procesu, který by zodpověděl základní otázky viny týkající se druhé světové války. Pro pochopení kolektivní viny jako všeobecné normy proti Německu v roce 1945, a tedy i pro realizaci odsunu sudetských (českých) Němců, je důležité vědět, proč Norimberský proces nelze považovat za reálné vyrovnání se s vinou vedoucí k násilí ve druhé světové válce: Válku zahájilo Německo. Pomohlo mu k tomu mezinárodní ignorování již probíhajícího pronásledování Židů v Německu. K válce pomohl i souhlas s okleštěním Československa (Mnichovská dohoda) mezinárodním společenstvím – tehdejšími velmocemi Francií a Velkou Británií. Německo mohlo válku rozvinout s pomoci armády Sovětského svazu při přepadení Polska v roce 1939 a dohodlo se se SSSR na rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Při Norimberském procesu tedy byla zcela potlačena spoluvina západních států na obsazení Rakouska a Československa tím, že proti agresi nezasáhly hroznou vojenského zásahu, a byla potlačena i vina Sovětského svazu na zahájení války a ignorováno obsazení části Rumunska a pobaltských států sovětskou mocí po dohodě s Německem. Jednostranná orientace na nacistickou mašinérii jako zdroj válečného násilí umožnila v Norimberku pohodlné politické vyřešení právní otázky, proč došlo ke druhé světové válce. Nahrály tomu dobře zdokumentované (či spíše nepřehlédnutelné) hrůzy holokaustu, násilí jednotek SS a nacistické policejní mašinérie v okupovaných zemích. Na diplomatické frontě došlo k odsouhlasení plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Maďarska a Polska. Proto pokud Karel Schwarzenberg uvedl, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, jde o nejkomediálnější charakteristiku odsunu Němců od listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}