EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Nechte se pohltit pohnutou minulostí jednoho “náhodného” pařížského domu. Spolu s dokumentaristkou Ruth Zylbermanovou odhalíte příběhy plné ztrát a odloučení, ale i nečekaných shledání a návratů. Ruth Zylbermanová, Autobiografie jednoho pařížského domu; Příběhy, osudy a deportace 1942-1944. nakladatelství Maraton V pařížském 10. obvodu v čísle 209 na ulici Saint-Maur stojí činžovní dům, ve kterém od padesátých let 19. století žijí rodiny řemeslníků a dělníků, přistěhovalců z východní a jižní Evropy. Vyrůstaly tu další a další generace, vznikaly tu lásky a přátelství a každodenní život tu pravidelně přerušovaly katastrofy a násilí 20. století. Ve čtyřicátých letech odsud byla deportována řada židovských rodin včetně devíti dětí, jejichž osudy jsou centrem autorčina velkolepého prozaického svědectví o paměti míst a neviditelných vláknech, která spojují živé a mrtvé. Ve vyprávění Ruth Zylbermanové ožívají příběhy zmizelých i navrátilců, dětí i dospělých, kolaborantů i odbojářů, zamilovaných dívek i žen se špatnou pověstí, konkrétních lidí různých národností, jejichž životy svedla dohromady jedna pařížská adresa. Knize předcházel dokument Dokumentární film vypráví příběh budovy v rue Saint-Maur během německé okupace Paříže prostřednictvím vzpomínek těch, kteří tam žili a přežili válku. Obsáhlá kniha mnoha příběhů pod jednou střechou Kniha Ruth Zylbermanové přináší něco docela nového a neotřelého. Středobodem celého projektu se stává “náhodný” dům, přičemž nejde primárně o stavbu, jako o osudy jeho obyvatel. Každý dům má svou historii s lidskou stopou, jež často zapadne v prachu času. Nicméně díky této knize se přinejmenším na příběhy z domu v ulici Saint-Maur 209 nezapomene. Pařížské domy jsou národ sám pro sebe, živoucí, bující, a za tu dobu, co mezi nimi chodím, vždy se zakloněnou hlavou, jsem se naučila – jako kdybych luštila neznámý jazyk – číst znaky, jimiž se jedno průčelí liší od jiného, jako se vzájemně liší tváře. (…) Často mě upoutá nějaký detail: světlá dřevěná veranda jednoho domu na bulváru Temple, orámovaná napodobeninami antických sloupů, mozaika zelených a modrých cihel na hraně zdi lemující ulici Curonnes, sádrová maska dobráckého vousatého satyra, dvojníka Georgese Pereca, zavěšená pod balkonem na ulici Faubor-Poissniére. Tyto detaily, kvůli nimž jsem si tu či onu adresu oblíbila, jsou povědomými, ba téměř přátelskými mezníky v mém nahodilém potulování. Jako start projektu by se dalo uvést, že to byl den, kdy autorka zcela náhodou objevila mapu, jež nedlouho předtím vypracoval historik Serge Klarsfeld a jeden zeměpisec z Lyonu. Zabývala se dětmi, které byly mezi lety 1942 a 1944 z Paříže odvezeny do koncentračních táborů. Podobnou mapu Paříže nikdy předtím neviděla. Byla poseta různě velkými červenými kolečky znázorňujícími, ve kterých domech a v jakém počtu byly děti zatčeny. Pár jich bylo roztroušeno na levém břehu, na západě Paříže, ale na severu, ve východní části mapy a Paříže, byla kolečka čím dál větší a početnější. Bylo jich tam tolik, že se pod nimi až ztrácely linie ulic. A tak se Ruth rozhodla, že se zaměří na detailní studium právě jedné z těchto budov v jinak méně známé oblasti: Dům číslo popisné 209 v pařížské ulici Saint-Maur. Možná by si čtenář mohl položit otázku, s jakými příběhy bychom se seznámili, kdyby autorka zvolila jinou z budov. Na první pohled od svých ostatních v těsném sousedství by nejspíš tato č. 209 nemusela být nijak zvlášť odlišná. Ale Ruth, procházejíce ulicemi severovýchodní Paříže, si vybrala pro svůj dokument právě tuto Snad je na místě uvést, že vedle oné zmiňované “náhody” k tomu také vedlo i několik faktických skutečností. Jedna z nich byla, když objevila sčítání lidu z roku 1936. Uvědomila si, že třetina ze tří set obyvatel domu byli Židé. Z padesáti dvou deportovaných bylo devět dětí. Devět osudů, jimž válka a jejich původ zmařily možnost prožít běžné dětství. A Ruth Zylbermanové tématika židovství a osudy židovských dětí během holocaustu vzhledem k jejím kořenům nemohly být cizí. Následně se spojila s historikem Alexandrem Doulutem a odbornicí na holocaust Claire Zalc, aby společně identifikovali bývalé nájemníky. Některé obyvatele bylo snadné docela najít, ale byly i případy, kdy se lidé také přestěhovali do zahraničí, a proto jejich nalezení bylo výrazně komplikovanější. Ruth Zylbermanová se pustila doslova do detektivní práce Jejím cílem bylo odhalit čtenářům bohatou historii nižší a střední společenské vrstvy francouzského hlavního města od roku 1848 až do současnosti. Osudy obyvatel prošly francouzsko-pruskou válkou v letech 1870-1871, první světovou válkou a druhou světovou válkou a další událostmi až do současnosti, včetně útoku v roce 2015. Jsou to příběhy každodennosti, lásky, vražd, konfliktů… Autorka při své práci hovořila s obyvateli, nahlížela do archivů a vytvořila ojedinělý projekt, který by nebylo možné lépe uvést než právě jako Autobiografie jednoho pařížského domu… Od minulosti až do současnosti Jedním z důležitých bodů současné doby byly bezesporu rozhovory k tématu teroristických útoků z roku 2015. Krátce pak v ukázce níže: 13. listopadu 2015. Vrazi byli v Paříži a možná se někde potulovali další. Nezareagovala jsem ani ve chvíli, kdy jsem si přečetla, že mezi prvními místy střelby byly dvě restaurace nacházející se za nemocnicí Saint-Louis, stěží pár set metrů od ulice Saint-Maur, na doslech od dvě stě devítky. (…) “Byla jsem se svou 20letou vnučkou, s níž žiju. Měla jít do místního kina, ale na poslední chvíli to zrušila. Dívali jsme se v televizi na operu, úplně jsem ovšem zapomněla, která to byla. Vnučka si odešla zatelefonovat do kuchyně, která má okno do dvora. Vrátila se a řekla mi: ‘Poslouchej, babi, někde se asi lidi dobře baví, všude vybuchují petardy.’ A potom v televizi přerušili vysílání a začali mluvit o střelbě.” Knihu doporučuji těm, kteří vyhledávají informace nejen o holocaustu, ale obecně témata každodennosti v průběhu moderní lidské historie obzvláště. Publikace obsahuje výpovědí konkrétních lid, nachází se zde mnoho fotografií i ukázky některých dokumentů. Kniha – i když se zaměřuje jen na jeden dům – je svědectvím nás samotných, lidstva jako celku: toho, co se v minulosti událo a zdali jsme schopni se poučit z naší minulosti, resp. předcházet některým tragickým koncům. O autorce Ruth Zylbermanová (1971), francouzská filmařka a spisovatelka, natočila řadu dokumentárních snímků a v roce 2015 vydala svůj první román La Direction de l’absent (Směr nepřítomných). V její dokumentaristické tvorbě se zřetelně projevuje vztah ke středoevropským dějinám: dokumentární snímek Dissidents, les artisans de la liberté (2009) věnovala mj. Václavu Havlovi, Adamu Michnikovi a Jacku Kurońovi, Le procès – Prague 1952 z roku 2021 pak trojici odsouzených: Rudolfu Slánskému, Arturu Londonovi a Rudolfu Margoliovi. Pro televizní kanál Arte natočila v roce 2018 dokument Les Enfants du 209 rue Saint-Maur, Paris Xe (Děti z ulice Saint-Maur 209, Paříž, 10. obvod), který posloužil jako předloha románu z roku 2020, vydaného prestižním nakladatelstvím Seuil. Snímek i kniha si získaly značnou přízeň odborné i čtenářské obce. (zdroj emaraton.cz)
Čas načtení: 2024-10-01 11:05:01
Autobiografie jednoho pařížského domu
Nechte se pohltit pohnutou minulostí jednoho “náhodného” pařížského domu. Spolu s dokumentaristkou Ruth Zylbermanovou odhalíte příběhy plné ztrát a odloučení, ale i nečekaných shledání a návratů. Ruth Zylbermanová, Autobiografie jednoho pařížského domu; Příběhy, osudy a deportace 1942-1944. nakladatelství Maraton V pařížském 10. obvodu v čísle 209 na ulici Saint-Maur stojí činžovní dům, ve kterém od padesátých let 19. století žijí rodiny řemeslníků a dělníků, přistěhovalců z východní a jižní Evropy. Vyrůstaly tu další a další generace, vznikaly tu lásky a přátelství a každodenní život tu pravidelně přerušovaly katastrofy a násilí 20. století. Ve čtyřicátých letech odsud byla deportována řada židovských rodin včetně devíti dětí, jejichž osudy jsou centrem autorčina velkolepého prozaického svědectví o paměti míst a neviditelných vláknech, která spojují živé a mrtvé. Ve vyprávění Ruth Zylbermanové ožívají příběhy zmizelých i navrátilců, dětí i dospělých, kolaborantů i odbojářů, zamilovaných dívek i žen se špatnou pověstí, konkrétních lidí různých národností, jejichž životy svedla dohromady jedna pařížská adresa. Knize předcházel dokument Dokumentární film vypráví příběh budovy v rue Saint-Maur během německé okupace Paříže prostřednictvím vzpomínek těch, kteří tam žili a přežili válku. Obsáhlá kniha mnoha příběhů pod jednou střechou Kniha Ruth Zylbermanové přináší něco docela nového a neotřelého. Středobodem celého projektu se stává “náhodný” dům, přičemž nejde primárně o stavbu, jako o osudy jeho obyvatel. Každý dům má svou historii s lidskou stopou, jež často zapadne v prachu času. Nicméně díky této knize se přinejmenším na příběhy z domu v ulici Saint-Maur 209 nezapomene. Pařížské domy jsou národ sám pro sebe, živoucí, bující, a za tu dobu, co mezi nimi chodím, vždy se zakloněnou hlavou, jsem se naučila – jako kdybych luštila neznámý jazyk – číst znaky, jimiž se jedno průčelí liší od jiného, jako se vzájemně liší tváře. (…) Často mě upoutá nějaký detail: světlá dřevěná veranda jednoho domu na bulváru Temple, orámovaná napodobeninami antických sloupů, mozaika zelených a modrých cihel na hraně zdi lemující ulici Curonnes, sádrová maska dobráckého vousatého satyra, dvojníka Georgese Pereca, zavěšená pod balkonem na ulici Faubor-Poissniére. Tyto detaily, kvůli nimž jsem si tu či onu adresu oblíbila, jsou povědomými, ba téměř přátelskými mezníky v mém nahodilém potulování. Jako start projektu by se dalo uvést, že to byl den, kdy autorka zcela náhodou objevila mapu, jež nedlouho předtím vypracoval historik Serge Klarsfeld a jeden zeměpisec z Lyonu. Zabývala se dětmi, které byly mezi lety 1942 a 1944 z Paříže odvezeny do koncentračních táborů. Podobnou mapu Paříže nikdy předtím neviděla. Byla poseta různě velkými červenými kolečky znázorňujícími, ve kterých domech a v jakém počtu byly děti zatčeny. Pár jich bylo roztroušeno na levém břehu, na západě Paříže, ale na severu, ve východní části mapy a Paříže, byla kolečka čím dál větší a početnější. Bylo jich tam tolik, že se pod nimi až ztrácely linie ulic. A tak se Ruth rozhodla, že se zaměří na detailní studium právě jedné z těchto budov v jinak méně známé oblasti: Dům číslo popisné 209 v pařížské ulici Saint-Maur. Možná by si čtenář mohl položit otázku, s jakými příběhy bychom se seznámili, kdyby autorka zvolila jinou z budov. Na první pohled od svých ostatních v těsném sousedství by nejspíš tato č. 209 nemusela být nijak zvlášť odlišná. Ale Ruth, procházejíce ulicemi severovýchodní Paříže, si vybrala pro svůj dokument právě tuto Snad je na místě uvést, že vedle oné zmiňované “náhody” k tomu také vedlo i několik faktických skutečností. Jedna z nich byla, když objevila sčítání lidu z roku 1936. Uvědomila si, že třetina ze tří set obyvatel domu byli Židé. Z padesáti dvou deportovaných bylo devět dětí. Devět osudů, jimž válka a jejich původ zmařily možnost prožít běžné dětství. A Ruth Zylbermanové tématika židovství a osudy židovských dětí během holocaustu vzhledem k jejím kořenům nemohly být cizí. Následně se spojila s historikem Alexandrem Doulutem a odbornicí na holocaust Claire Zalc, aby společně identifikovali bývalé nájemníky. Některé obyvatele bylo snadné docela najít, ale byly i případy, kdy se lidé také přestěhovali do zahraničí, a proto jejich nalezení bylo výrazně komplikovanější. Ruth Zylbermanová se pustila doslova do detektivní práce Jejím cílem bylo odhalit čtenářům bohatou historii nižší a střední společenské vrstvy francouzského hlavního města od roku 1848 až do současnosti. Osudy obyvatel prošly francouzsko-pruskou válkou v letech 1870-1871, první světovou válkou a druhou světovou válkou a další událostmi až do současnosti, včetně útoku v roce 2015. Jsou to příběhy každodennosti, lásky, vražd, konfliktů… Autorka při své práci hovořila s obyvateli, nahlížela do archivů a vytvořila ojedinělý projekt, který by nebylo možné lépe uvést než právě jako Autobiografie jednoho pařížského domu… Od minulosti až do současnosti Jedním z důležitých bodů současné doby byly bezesporu rozhovory k tématu teroristických útoků z roku 2015. Krátce pak v ukázce níže: 13. listopadu 2015. Vrazi byli v Paříži a možná se někde potulovali další. Nezareagovala jsem ani ve chvíli, kdy jsem si přečetla, že mezi prvními místy střelby byly dvě restaurace nacházející se za nemocnicí Saint-Louis, stěží pár set metrů od ulice Saint-Maur, na doslech od dvě stě devítky. (…) “Byla jsem se svou 20letou vnučkou, s níž žiju. Měla jít do místního kina, ale na poslední chvíli to zrušila. Dívali jsme se v televizi na operu, úplně jsem ovšem zapomněla, která to byla. Vnučka si odešla zatelefonovat do kuchyně, která má okno do dvora. Vrátila se a řekla mi: ‘Poslouchej, babi, někde se asi lidi dobře baví, všude vybuchují petardy.’ A potom v televizi přerušili vysílání a začali mluvit o střelbě.” Knihu doporučuji těm, kteří vyhledávají informace nejen o holocaustu, ale obecně témata každodennosti v průběhu moderní lidské historie obzvláště. Publikace obsahuje výpovědí konkrétních lid, nachází se zde mnoho fotografií i ukázky některých dokumentů. Kniha – i když se zaměřuje jen na jeden dům – je svědectvím nás samotných, lidstva jako celku: toho, co se v minulosti událo a zdali jsme schopni se poučit z naší minulosti, resp. předcházet některým tragickým koncům. O autorce Ruth Zylbermanová (1971), francouzská filmařka a spisovatelka, natočila řadu dokumentárních snímků a v roce 2015 vydala svůj první román La Direction de l’absent (Směr nepřítomných). V její dokumentaristické tvorbě se zřetelně projevuje vztah ke středoevropským dějinám: dokumentární snímek Dissidents, les artisans de la liberté (2009) věnovala mj. Václavu Havlovi, Adamu Michnikovi a Jacku Kurońovi, Le procès – Prague 1952 z roku 2021 pak trojici odsouzených: Rudolfu Slánskému, Arturu Londonovi a Rudolfu Margoliovi. Pro televizní kanál Arte natočila v roce 2018 dokument Les Enfants du 209 rue Saint-Maur, Paris Xe (Děti z ulice Saint-Maur 209, Paříž, 10. obvod), který posloužil jako předloha románu z roku 2020, vydaného prestižním nakladatelstvím Seuil. Snímek i kniha si získaly značnou přízeň odborné i čtenářské obce. (zdroj emaraton.cz)
\nČas načtení: 2024-11-14 10:00:00
Smrt, stěhování, soukromí: Společenství vlastníků a nájemníků jako mystická komunita?
Žijí „od sebe vzdáleni jen několik centimetrů, odděleni pouhými příčkami, sdílejí stejné prostory, které se opakují v každém poschodí, ve stejnou dobu provádějí tytéž úkony, jako otevírání kohoutku, splachování záchodu, rozsvěcování světla, prostírání stolu, několik desítek simultánních životů se opakuje od poschodí k poschodí, od domu k domu, od ulice k ulici. Zabarikádují se ve svém – jak se říká – soukromí a rádi by, aby ven neproniklo vůbec nic.“
\nČas načtení: 2024-10-01 11:05:01
Autobiografie jednoho pařížského domu
Nechte se pohltit pohnutou minulostí jednoho “náhodného” pařížského domu. Spolu s dokumentaristkou Ruth Zylbermanovou odhalíte příběhy plné ztrát a odloučení, ale i nečekaných shledání a návratů. Ruth Zylbermanová, Autobiografie jednoho pařížského domu; Příběhy, osudy a deportace 1942-1944. nakladatelství Maraton V pařížském 10. obvodu v čísle 209 na ulici Saint-Maur stojí činžovní dům, ve kterém od padesátých let 19. století žijí rodiny řemeslníků a dělníků, přistěhovalců z východní a jižní Evropy. Vyrůstaly tu další a další generace, vznikaly tu lásky a přátelství a každodenní život tu pravidelně přerušovaly katastrofy a násilí 20. století. Ve čtyřicátých letech odsud byla deportována řada židovských rodin včetně devíti dětí, jejichž osudy jsou centrem autorčina velkolepého prozaického svědectví o paměti míst a neviditelných vláknech, která spojují živé a mrtvé. Ve vyprávění Ruth Zylbermanové ožívají příběhy zmizelých i navrátilců, dětí i dospělých, kolaborantů i odbojářů, zamilovaných dívek i žen se špatnou pověstí, konkrétních lidí různých národností, jejichž životy svedla dohromady jedna pařížská adresa. Knize předcházel dokument Dokumentární film vypráví příběh budovy v rue Saint-Maur během německé okupace Paříže prostřednictvím vzpomínek těch, kteří tam žili a přežili válku. Obsáhlá kniha mnoha příběhů pod jednou střechou Kniha Ruth Zylbermanové přináší něco docela nového a neotřelého. Středobodem celého projektu se stává “náhodný” dům, přičemž nejde primárně o stavbu, jako o osudy jeho obyvatel. Každý dům má svou historii s lidskou stopou, jež často zapadne v prachu času. Nicméně díky této knize se přinejmenším na příběhy z domu v ulici Saint-Maur 209 nezapomene. Pařížské domy jsou národ sám pro sebe, živoucí, bující, a za tu dobu, co mezi nimi chodím, vždy se zakloněnou hlavou, jsem se naučila – jako kdybych luštila neznámý jazyk – číst znaky, jimiž se jedno průčelí liší od jiného, jako se vzájemně liší tváře. (…) Často mě upoutá nějaký detail: světlá dřevěná veranda jednoho domu na bulváru Temple, orámovaná napodobeninami antických sloupů, mozaika zelených a modrých cihel na hraně zdi lemující ulici Curonnes, sádrová maska dobráckého vousatého satyra, dvojníka Georgese Pereca, zavěšená pod balkonem na ulici Faubor-Poissniére. Tyto detaily, kvůli nimž jsem si tu či onu adresu oblíbila, jsou povědomými, ba téměř přátelskými mezníky v mém nahodilém potulování. Jako start projektu by se dalo uvést, že to byl den, kdy autorka zcela náhodou objevila mapu, jež nedlouho předtím vypracoval historik Serge Klarsfeld a jeden zeměpisec z Lyonu. Zabývala se dětmi, které byly mezi lety 1942 a 1944 z Paříže odvezeny do koncentračních táborů. Podobnou mapu Paříže nikdy předtím neviděla. Byla poseta různě velkými červenými kolečky znázorňujícími, ve kterých domech a v jakém počtu byly děti zatčeny. Pár jich bylo roztroušeno na levém břehu, na západě Paříže, ale na severu, ve východní části mapy a Paříže, byla kolečka čím dál větší a početnější. Bylo jich tam tolik, že se pod nimi až ztrácely linie ulic. A tak se Ruth rozhodla, že se zaměří na detailní studium právě jedné z těchto budov v jinak méně známé oblasti: Dům číslo popisné 209 v pařížské ulici Saint-Maur. Možná by si čtenář mohl položit otázku, s jakými příběhy bychom se seznámili, kdyby autorka zvolila jinou z budov. Na první pohled od svých ostatních v těsném sousedství by nejspíš tato č. 209 nemusela být nijak zvlášť odlišná. Ale Ruth, procházejíce ulicemi severovýchodní Paříže, si vybrala pro svůj dokument právě tuto Snad je na místě uvést, že vedle oné zmiňované “náhody” k tomu také vedlo i několik faktických skutečností. Jedna z nich byla, když objevila sčítání lidu z roku 1936. Uvědomila si, že třetina ze tří set obyvatel domu byli Židé. Z padesáti dvou deportovaných bylo devět dětí. Devět osudů, jimž válka a jejich původ zmařily možnost prožít běžné dětství. A Ruth Zylbermanové tématika židovství a osudy židovských dětí během holocaustu vzhledem k jejím kořenům nemohly být cizí. Následně se spojila s historikem Alexandrem Doulutem a odbornicí na holocaust Claire Zalc, aby společně identifikovali bývalé nájemníky. Některé obyvatele bylo snadné docela najít, ale byly i případy, kdy se lidé také přestěhovali do zahraničí, a proto jejich nalezení bylo výrazně komplikovanější. Ruth Zylbermanová se pustila doslova do detektivní práce Jejím cílem bylo odhalit čtenářům bohatou historii nižší a střední společenské vrstvy francouzského hlavního města od roku 1848 až do současnosti. Osudy obyvatel prošly francouzsko-pruskou válkou v letech 1870-1871, první světovou válkou a druhou světovou válkou a další událostmi až do současnosti, včetně útoku v roce 2015. Jsou to příběhy každodennosti, lásky, vražd, konfliktů… Autorka při své práci hovořila s obyvateli, nahlížela do archivů a vytvořila ojedinělý projekt, který by nebylo možné lépe uvést než právě jako Autobiografie jednoho pařížského domu… Od minulosti až do současnosti Jedním z důležitých bodů současné doby byly bezesporu rozhovory k tématu teroristických útoků z roku 2015. Krátce pak v ukázce níže: 13. listopadu 2015. Vrazi byli v Paříži a možná se někde potulovali další. Nezareagovala jsem ani ve chvíli, kdy jsem si přečetla, že mezi prvními místy střelby byly dvě restaurace nacházející se za nemocnicí Saint-Louis, stěží pár set metrů od ulice Saint-Maur, na doslech od dvě stě devítky. (…) “Byla jsem se svou 20letou vnučkou, s níž žiju. Měla jít do místního kina, ale na poslední chvíli to zrušila. Dívali jsme se v televizi na operu, úplně jsem ovšem zapomněla, která to byla. Vnučka si odešla zatelefonovat do kuchyně, která má okno do dvora. Vrátila se a řekla mi: ‘Poslouchej, babi, někde se asi lidi dobře baví, všude vybuchují petardy.’ A potom v televizi přerušili vysílání a začali mluvit o střelbě.” Knihu doporučuji těm, kteří vyhledávají informace nejen o holocaustu, ale obecně témata každodennosti v průběhu moderní lidské historie obzvláště. Publikace obsahuje výpovědí konkrétních lid, nachází se zde mnoho fotografií i ukázky některých dokumentů. Kniha – i když se zaměřuje jen na jeden dům – je svědectvím nás samotných, lidstva jako celku: toho, co se v minulosti událo a zdali jsme schopni se poučit z naší minulosti, resp. předcházet některým tragickým koncům. O autorce Ruth Zylbermanová (1971), francouzská filmařka a spisovatelka, natočila řadu dokumentárních snímků a v roce 2015 vydala svůj první román La Direction de l’absent (Směr nepřítomných). V její dokumentaristické tvorbě se zřetelně projevuje vztah ke středoevropským dějinám: dokumentární snímek Dissidents, les artisans de la liberté (2009) věnovala mj. Václavu Havlovi, Adamu Michnikovi a Jacku Kurońovi, Le procès – Prague 1952 z roku 2021 pak trojici odsouzených: Rudolfu Slánskému, Arturu Londonovi a Rudolfu Margoliovi. Pro televizní kanál Arte natočila v roce 2018 dokument Les Enfants du 209 rue Saint-Maur, Paris Xe (Děti z ulice Saint-Maur 209, Paříž, 10. obvod), který posloužil jako předloha románu z roku 2020, vydaného prestižním nakladatelstvím Seuil. Snímek i kniha si získaly značnou přízeň odborné i čtenářské obce. (zdroj emaraton.cz)
Čas načtení: 2016-11-04 00:00:00
Nové vůně Zadig & Voltaire
Jedinečné spojení vzácných složek a neodmyslitelná stopa uměleckého pařížského života – to jsou nové vůně značky Zadig & Voltaire. Značka, která se proslavila svým rockovým trendy stylem, přináší varianty parfémů pro ženy a pro muže, jež dokonale ztělesňují její ležérní a moderní styl. Andělský r ...
Čas načtení: 2016-04-06 00:00:00
H&M Studio kolekce pro jaro a léto 2016 je tady!
Během pařížského fashion weeku loni na podzim představila značka H&M kolekci Studio pro jaro a léto 2016. A vy máte už od konce února šanci si jedinečné kousky, které zdobí ručně dělané detaily, grafické tisky i Globetrotter vzhled, pořídit i do svého šatníku a vydat se tak s touto značkou na cestu ...
Čas načtení: 2015-06-01 00:00:00
Těšte se na další návrhářskou spolupráci H&M, tentokrát s módním domem Balmain!
Další hvězdná spolupráce švédského řetězce H&M a slavného módního domu se blíží. Tentokrát se můžeme těšit na kolekci stvořenou pod taktovkou návrháře pařížského domu Balmain Oliviera Rousteinga, který tuto značku proměnil v celosvětový popkulturní fenomén. První kousky kolekce už byly odhaleny v rá ...
Čas načtení: 2024-02-16 20:16:17
Nová éra PSG: Al Khelaifi chystá zemětřesení na přestupovém trhu
Pro PSG bude ztráta Kyliana Mbappého opravdu bolestivá. Přijde o největší hvězdu, nejlepšího hráče i střelce. Marketingově do kasy pařížského klubu Mbappé přináší neskutečné peníze. Naser Al-Khelaifi se bude v létě snažit o masivní posílení kádru, které bude reakcí na francouzův odchod. Mezi hráči na seznamu jsou Gavi, Bernardo Silva nebo Mathijs de Ligt.
Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52
Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka
Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru. Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera. Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí… Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili… Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora. Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod. Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena. Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali. Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku! Svědectví hasičů byla pro film zásadní... Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic. To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama. Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame. Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru. Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi. Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii… Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů. V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C. První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále. Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění. O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem. A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení. Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude. Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole. Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné. Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.
Čas načtení: 2020-09-02 12:25:48
Už od roku 1997 probíhá ve Francii velká studie shromažďující informace o vykrádání židovských galerií, muzeí a bytů, jinak řečeno o antisemitské loupeži, která za plného souhlasu vichistické vlády probíhala v letech 1940 až 1944. O této kapitole druhé světové války se dlouho mlčelo, v poměru k šoa se tato skutečnost hlavně krátce po válce považovala ve Francii spíše jen za smutnou epizodu celé tragédie. To se ale změnilo, právě k tomu účelu vznikla v roce 1997 tzv. Mission Mattéoli, pojmenovaná po Jeanu Mattéoli, který stojí v jejím čele. V březnu minulého roku byla v pařížském Mémorial de la Shoah poprvé zahájena výstava s názvem Le Marché de l´art sous l´Occupation (1940–1944), Obchod s uměleckými předměty za okupace (1940–1944). Výstava přinesla nová zjištění, například jakým způsobem byla tato loupež organizována, jak probíhala arizace, černý trh i dražba. A protože si v těchto dnes celá Francie připomíná osvobození Paříže 25. srpna 1944, je dobré si připomenout i skutečnosti připomínané už méně. Lévitan, Austerlitz a Bassano Expozice připomněla i tragické osudy židovských galeristů, starožitníků a sběratelů umění. A zároveň přiblížila i málo známé skutečnosti o tom, jak okupační moc v tomto punktu šla ruku v ruce s francouzskými antisemitskými institucemi, zejména s Commissariat général aux questions juives, C. G. Q. J., Vrchním komisariátem pro židovské otázky, ale i dalšími orgány vichistické státní správy. Expozice připomněla „Lévitan“, „Austerlitz“ a „Bassano“, pařížské pobočky koncentráku v Drancy, které se staly symbolem nacistické mega-loupeže, první byla specializovaná na nábytek, druhá na porcelán a třetí na vzácné látky. Jen stěhovací a skladovací firma Bedel, dodnes existující, skladovala už v roce 1942 dvacet obrazů z umělecké sbírky Maurice Rothschilda. A jen archiv Vrchního komisariátu pro židovské otázky obsahuje ve svém inventáři 60 tisíc položek o arizaci židovského majetku; 40 tisíc vyrabovaných bytů, 10 tisíc ukradených uměleckých předmětů a počet ukradených vzácných knih jde do milionů. Göring a Rosenberg Své příležitosti se hned, jak přišel do okupované Paříže, chopil říšský maršál Göring, stejně jako stranický ideolog NSDAP Alfred Rosenberg, který už v roce 1940 založil organizaci Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg, ve Francii známou jako E. R. R. V roce 1943 byla už každá druhá pařížská galerie buď arizována, nebo vykradena. A lup putoval via třetí říše. Ráno 17. července 1941 se na fasádě pařížského paláce Drouot, ve stejnojmenné ulici v devatenáctém okrsku, kde se dodnes nachází vyhlášená aukční síň, objevila cedule: Policejní prefektura oznamuje, že na žádost Komisařství pro židovské otázky platí pro všechny Židy absolutní zákaz vstupu do aukční síně. Cedule byla na výstavě mezi exponáty. Zlověstný zákaz však nestačil, najatí udavači slídili mezi přítomnými, zda se přece jen do aukční síně nějaký Žid nevetřel… Jedna z výstavních prostor v Mémorial de la Shoah působivě navodila atmosféru tehdejší aukční síně: rudé látkové tapety, hudební kulisa, umělecké exponáty a seznam děl zařazených do aukce, včetně jmenného seznamu původních majitelů… Franco-nazi salon Krátce po osvobození v roce 1945 napsal ve své příspěvku pro Action známý francouzský spisovatel Jean Dutourd, autor slavného románu Hrůzy Lásky, který vyšel v českém překladu A. J. Liehma, že aukční síň u Drouota byla opravdový franco-nazi salon. Už Le Journal des Arts ze 3. března 2017 psal o tom, jak v listopadu 1942 v pařížské galerii Charpentier u příležitosti vernisáže výstavy uměleckých předmětů pocházejících ze židovského majetku teklo šampaňské proudem. Tisk tehdy referoval, že výstavu poctila svojí návštěvou i Madame Suzanne Abetz, manželka německého velvyslance, provázel ji malíř Kees van Dongen, který expozici také slavnostně zahájil; na vernisáž přišla i spisovatelka Colette, herec Sacha Guitry a mnoho jiných významných osob… Fotografie z té slávy připomněla výstava, o níž píši. Do věci se vložil i Picasso Nedávná expozice Obchod s uměleckými předměty za okupace 1940–1944, jak už jsem uvedla, přiblížila i chmurný osud mnoha židovských galeristů, sběratelů a obchodníků. Jeden z tehdejších nejvýznamnějších v této branži byl Paul Rosenberg (1881–1959), jeho známá galerie Rosenberg byla až do roku 1940 v rue de la Boétie v čísle 21 v osmém pařížském okrsku; ve své sbírce měl obrazy Braquovy, Mattisovy, Renoirovy i Légérovy. Galerista stačil ještě včas i s rodinou opustit Francii a uchýlit se do Ameriky. Poté, co emigrovali, byla roku 1941 fasáda jejich domu vyzdobena nadživotním portrétem maršála Pétaina a nápisem: Bojujeme proti Židům, abychom vrátili Francii její tvář. Dnes jsou na této adrese kanceláře a chmurnou historii domu nic nepřipomíná. Pro úplnost snad, že Rosenbergovou vnučkou je novinářka Anne Sinclairová, bývalá manželka kontroverzního politika Dominiqua Strausse-Kahna proslulého sexuálními skandály; ten z roku 2012 ho patrně stál prezidentský úřad. Na place Palais-Bourbon v centru města nad Seinou měl svoji galerii René Gimpel (1881–1945), který hned na začátku okupace uprchl na Côte d´Azur a vstoupil do odboje. Na výstavě byly vystaveny nezvratné důkazy o tom, že Gimpel byl zatčen na udání svého společníka, který mu dlužil peníze. Druhého července 1943 byl deportován a 3. ledna 1945 umírá v koncentráku Neuengamme poblíž Hamburku. Sběratelka umění Hedwige Zak, vdova po malíři Eugènu Zakovi, měla svoji galerii Rive gauche v rue de l´Abbaye; jako jedna z prvních vystavovala Kandinského a měla také sbírku latinskoamerických umělců. Krátce po okupaci byla deportována do Drancy, pak do Osvětimi, kde byla zavražděna v plynové komoře v den příjezdu. Jiný galerista Pierre Loeb (1897–1964) otevřel svoji galerii v rue Bonaparte 13, nedaleko dnešního sídla Českého centra i konzulátu. Loeb vystavoval Picassa, Matisse, Artauda i Giacomettiho. Patnáctého května 1941 byla jeho galerie aryanisée, novým majitelem se stal jeho společník Georges Aubry. V roce 1942 Loeb i s rodinou emigroval, válku přežil v Casablance, Havaně a ve Spojených státech. Po osvobození a návratu do Paříže chtěl pochopitelně svoji galerii zpět, jenže nový majitel mu ji odmítl vrátit. Do věci se vložil i Picasso, který všem s velkým nadšením oznámil: Pierre se vrátil a svoji galerii zase brzy otevře! Georges Aubry ustoupil. Jedenáctého července 1945 se opět galerie vrátila svému původnímu majiteli a slavnostně uvítala první návštěvníky. Washington 1998 V prosinci 1998 se konala ve Washingtonu konference, na které čtyřiačtyřicet států podepsalo deklaraci upravující podmínky restitucí v umělecké oblasti. A v roce 2018 předseda francouzské vlády Edouard Philippe slíbil, že učiní vše, aby v dohledné době došlo konečně k nápravě; mnoho kauz v tomto směru není ve Francii stále uzavřeno, o čemž svědčí i nedávno skončená výstava v Mémorial de la Shoah, jejíž pokračování se jistě uskuteční v dohledné době. Velká část materiálu totiž na své zpřístupnění veřejnosti ještě čeká. Doufejme, že další odkládání nenastane ani kvůli koronavirové krizi, ani kvůli nekonečným nepokojům, které opět sužují hlavní město, ani kvůli změně předsedy vlády: Edourda Philippa vystřídal Jean Castex, který se své funkce ujal v červenci letošního roku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-06 11:05:41
Marienbad Film Festival nabídne nejen filmy, ale i divadlo
Od čtvrtka 27. srpna až do nedělních večerních hodin 30. srpna nabídne Marienbad Film Festival experimentální snímky z celého světa, intermediální a audiovizuální performance, dokumenty, poslech podcastů a dostane se i na divadlo. Festival zahájí komedie Jak ukrást Venuši režiséra Williama Wylera s Audrey Hepburn v hlavní roli. Pátý ročník Marienbadu se oproti jiným letošním filmovým festivalům rozrostl a po celé léto oživuje utichlé lázeňské město. „Přestože většina festivalů musela svůj program omezit, nám se zatím podařilo zachovat každoroční srpnový festival v plném rozsahu a obohatit program o pět sobotních dvojprojekcí v průběhu července a srpna na různých místech Mariánských Lázní, které jsme zpestřili debatou s pozvaným hostem,” uvedla se ředitelka festivalu Zuzana Stejskalová. Galavečer letošního festivalu se uskuteční v hotelu Lesní mlýn původně Donbas, který dlouhá léta chátral a v posledním roce se částečně otevřel veřejnosti jako prostor pro kulturu. „V malebném místě uvedeme americkou klasiku Jak ukrást Venuši s Audrey Hepburn v hlavní roli z roku 1966. Celý večer bude koncipován jako instalace navržená pro toto speciální místo uprostřed parků v srdci Mariánských Lázní,” slibuje programový šéf festivalu Lubomír Konečný. Výběr současné filmové tvorby nabídne sekce Theatre Electrique. „Náplň této sekce se skládá z pěti částí. První částí je site-specific art Michala Kindernaye, pokračujeme imerzivním divadlem Jakuba Čermáka, rekonstrukcí performance Romana Štětiny, další částí je kolekce krátkých filmů dvojice Matěj Sláma a Jakub Vrbík a poslední částí je dokumentární sci-fi o sofistikované umělé inteligenci Viery Čákanyové,” říká dramaturg festivalu Lubomír Konečný. Režisér a herec Jakub Čermák přijede do Mariánských Lázní s divadelní queer inscenací Marie Stuartovna. Anatomie (dramatu), kterou uvádí s projektem Depresivní děti touží po penězích. Představení seznámí diváky s osudy dvou hlavních hrdinek, anglické královny Alžběty a její rivalky, skotské královny Marie Stuartovny. V Čermákově dekadentní verzi Schillerovy klasiky ztvárňují postavy královen muži – Sebastian Rein Alžbětu a Jakub Čermák Marii. Film FREM slovenské autorky Viery Čákanyové byl poprvé uveden na MFDF Jihlava a letos v únoru v sekci Forum na Berlinale. Česká distribuční premiéra filmu byla kvůli koronavirové krizi odsunuta. Je to audiovizuální rekviem za druh homo sapiens. Aktuální filmovou tvorbu reprezentuje sekce Forum Marienbad. „Do pátého ročníku se nám přihlásilo celkem 86 děl ze 16 zemí, ze kterých jsme vybrali 19 českých a tři zahraniční projekty,” řáká ředitelka festivalu Zuzana Stejskalová. Novinkou je kurátorská selekce současné tvorby filmových veřejných vysokých škol, kterou vyberou filmoví kritici Martin Svoboda a Martin Šrajer ze snímků z pražské FAMU a ze zlínského ateliéru Audiovizuální tvorba FMK UTB. Ferdinandova kolonáda se na čtyři dny promění v Marienbad Kaffehaus, ve kterém se návštěvníkům festivalu bude servírovat k snídani káva a loupák a poslech dvou českých podcastů, které vznikly v produkci labelu Audionaut – osmidílný seriál Pohřešovaná a úplná novinka Anatomie strachu. Dokumentarista Petr Hátle oživuje v Pohřešované jednu z největších záhad novodobé kriminalistiky a vypráví o případu dívky, která v roce 1997 zmizela takřka beze stopy. Intimní mikrohorory ve zvuku Anatomie strachu rekonstruují, co se v nás odehrává, když jsme vyděšení. Sérii skutečných příběhů vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a Martin Ožvold. Mezitím pokračují sobotní filmové dvojprogramy. V sobotu 8. srpna budou ptomítány dva stejnojmenné snímky Bídníci, první je aktualizovaná verze ze současného pařížského předměstí od režiséra Ladj Ly a druhý je klasická adaptace ‘made in USA’ od Toma Hoopera. Předcházet jim bude debata s Přemyslem Martínkem na téma proměny sdíleného vnímání audiovize. Poslední dvojprogram, který se uskuteční v sobotu před samotným festivalem, je složený z filmu režiséra Nadava Lapida Synonyma v kombinaci s nejnovějším Spider-Manem,” říká Lubomír Konečný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-30 14:50:33
Milan a Věra Kunderovi věnovali svoji knihovnu i s archivem Moravské zemské knihovně v Brně
Milan Kundera se společně se svou manželkou Věrou rozhodl věnovat svoji knihovnu i s rozsáhlým archivem Moravské zemské knihovně (MZK) v Brně. Na podzim tohoto roku by mělo být vše převezeno z pařížského bytu manželů Kunderových do MZK, kde bude čtenářské a odborné veřejnosti sloužit ke studiu i pro vědecké účely. Tato léta budovaná knihovna zahrnuje knižní dílo Milana Kundery publikované v češtině i ve více než čtyřiceti světových jazycích, a bude nadále rozšiřována na základě dohody se správci autorských licencí o další česká i zahraniční vydání. Součástí věnované knihovny je i exkluzivní archiv obsahující články psané Milanem Kunderou, články o něm, kritiky Kunderových knih sbírané v průběhu let jeho vydavateli u nás i v zahraničí, množství výstřižků z novin, autorizované fotografie nebo i kresby z ruky Milana Kundery. Tento archivní materiál bude čtenářům MZK přístupný primárně v digitální podobě. Rozhodnutí Milana Kundery uvítal ministr kultury Lubomír Zaorálek, který dar označil za mimořádnou kulturní událost a dodal: „Milan Kundera vždy tvrdil, že autor a nikdo jiný je absolutním pánem svého díla. A tak to, že se právě tuto svou celou tisícisvazkovou knihovnu rozhodl věnovat české instituci, je obrovskou událostí. Vidím v tom velikou symboliku. Vždyť to budeme my, kdo bude mít k tomuto dílu nejblíže a zároveň tento dar snad ukazuje, že i Milan Kundera měl a má nejblíže k této zemi.“ Milan Kundera v souvislosti s darem uvádí: „Myslím, že knížky patří do knihovny, takže je logické, že je do Moravské zemské knihovny dávám.“ MZK s manželi Kunderovými dlouhodobě spolupracuje, v loňském roce připravila například reprezentativní výstavu Milan Kundera neztracen v překladu či vydala česko-francouzskou publikaci Dílo Milana Kundery v překladech, která mimo jiné obsahuje bibliografii Kunderova překladového díla. Už před několika lety se zrodila rovněž myšlenka převzetí knihovny a jejího badatelského zpřístupnění. „Dar knihovny Milana Kundery je nejenom vzkazem českým čtenářům, ale vlastně i komentářem jeho vztahu k Brnu, tedy k jeho rodišti. A Moravská zemská knihovna je institucí, která si zaslouží tento dar spravovat,“ komentuje událost ředitel MZK Tomáš Kubíček. Po kompletním soupisu a katalogizaci knihovny má MZK v plánu během příštího roku sbírce vyhradit místo v samostatné studovně, která ponese označení Knihovna Milana Kundery. Ta se stane základem kulturní značky, pod níž bude nejenom k dispozici knihovna sama, ale současně se v rámci ní budou pořádat autorská čtení, debaty se spisovateli, odborné diskuse o literatuře i kultuře, a to nejenom o české, ale i o světové. Tedy přesně v duchu Kunderova světového významu. Věra Kunderová při příležitosti věnování knihovny připomněla, že na podzim se čeští čtenáři mohou těšit na vydání překladu Kunderova posledního románu Slavnost bezvýznamnosti v brněnském nakladatelství Atlantis. Prozradila také, že Milan Kundera právě připravuje s překladatelkou Annou Kareninovou k českému vydání román Nevědění. A v brněnském Národním divadle se na 23. října tohoto roku chystá obnovená premiéra Kunderova absurdního dramatu Majitelé klíčů z roku 1962.
Čas načtení: 2020-04-11 17:07:22
Adolfo Kaminsky. Padělatel, který spoléhal jen na své svědomí
Loni 23. května byla v pařížském Musée d´art et histoire du Judaisme, Muzeu umění a judaismu zahájena výstava s názvem Adolfo Kaminsky, padělatel a fotograf. Pro velký zájem veřejnosti byla výstava prodloužena až do 19. dubna letošního roku, i když nakonec musela být muzea v březnu uzavřena kvůli současné epidemii. Adolfo Kaminsky byl enigmatická postava, neobyčejnou statečnost projevil zejména v době druhé světové války, ale i po osvobození, ve svém padělatelském úsilí nepolevil ani v době dekolonizace, ani za francouzsko-alžírské války; doklady falšoval nejméně třicet let, bezchybně! Obětavě pomáhal pronásledovaným, zachraňoval životy, pomáhal k útěku do bezpečí. A jak sám říká, vždy jsem spoléhal jen na svůj úsudek a svoje svědomí, že jednám správně. Současná expozice je výrazem uznání a obdivu Adolfu Kaminskemu, který letos 11. října oslaví pětadevadesáté narozeniny. Vášeň pro chemii ho už neopustila Adolfo Kaminsky se narodil v roce 1925 v Argentině v Buenos Aires, kam jeho rodiče židovského původu emigrovali v roce 1917 z Gruzie. Posléze se však rodina přestěhovala do Paříže, avšak nebezpečí a sílící antisemitismus ji opět přiměl ke stěhování, tentokrát do Calvadosu v Normandii, tam Kaminského rodinu zastihla druhá světová válka a okupace Francie. Ještě, než Němci obsadili Normandii, pracoval už Adolfo v továrně na barvení látek, chemické postupy ho zcela nadchly… A vášeň pro chemii ho už neopustila, jeho znalosti a neobyčejná zručnost zachránily krátce nato mnoho lidských životů. V říjnu 1943 byl mladičký Adolfo se svým otcem a sourozenci zatčen a deportován do sběrného koncentráku v Drancy u Paříže, odkud vedla cesta už jen do vyhlazovacích táborů. Na intervenci argentinského vyslanectví získali všichni statut non-déportable, tzn. vyjmutí z deportací…; po třech měsících byli všichni propuštěni. Poté se rozhodli, že se rodina rozdělí, naděje na přežití tak bude větší. Osmnáctiletý Adolfo zůstal v Paříži a přidal se k francouzskému odboji k Organisation juive de combat, Židovské odbojové organizaci, padělal doklady pro židovské uprchlíky, stejně jako francouzské Židy, mnozí mu vděčí za svůj život; padělal křestní listy zvláště pro židovské děti, většinou už sirotky, o které dočasně pečoval UGIF, Union générale des Israélites de France, Všeobecný svaz Izraelitů Francie, ale padělal i jiné doklady, např. potravinové lístky. Jeho vlastní carte d´identité, občanský průkaz zněl na jméno Adolf Keller, bytem na ubytovně v rue Jacob 27. Zato skutečný Kaminského padělatelský ateliér byl na tajné adrese v rue des Saints-Pères číslo 17 v centru Paříže; falešné doklady roznášela jeho sestra Perlita a bratr Pablo, doklady distribuovali zejména ve venkovských oblastech a na pařížském předměstí. Padělatelská kuriozita z roku 1968 Po válce, zvláště v letech 1950 až 1960, vyráběl Kaminsky falešné doklady i pro členy podzemní židovské organizace Hagana, která působila na území Palestiny v letech 1920 až 1948, falšoval průkazy totožnosti pro přeživší šoa, aby jim usnadnil emigraci do Palestiny; jeho zfalšované pasy, občanské průkazy kolovaly v jižní Americe, ve Španělsku, Portugalsku a také v Řecku, v zemích, kde panovaly diktatury všeho druhu. Svoji padělatelskou činnost čile rozvinul i v době francouzsko-alžírské války, postavil se zcela za nezávislost Alžírska, na stranu FLN The National Liberation Front, Fronta národního osvobození, hlavní politické a vojenské síly alžírské revoluce, stejně tak v době války ve Vietnamu vybavil nejednoho amerického dezertéra falešným průkazem… Jedna z jeho padělatelských kuriozit pochází z roku 1968, jde o cestovní pas, na kterém do Paříže přijel Daniel Cohn-Bendit, vůdce studentských protestů, aby mohl promluvit na mítinku v době vzrušených událostí Pařížského jara… Krátce nato i Kaminsky musel opustit Paříž, aby se vyhnul oplétačkám s policií, na několik let se uchýlil do Alžírska, kde se seznámil se svojí budoucí ženou Lejlou, z tohoto manželství se narodily tři děti, Atahualpa, José a Sarah. Jen tušené nebezpečí Padělatel Adolfo Kaminsky měl podle vlastních slov dvě zásady, nikdy nepracoval za úplatu, nechtěl být nikomu vděčný a s nikým finančně spojený, také údajně nespolupracoval s těmi, kteří se dopouštěli násilí. Jak se mu poslední jmenovanou zásadu podařilo dodržet zvláště v případě FLN a jiných podobných organizací, jen těžko říci… Faktem je, že nikdy nenavštívil Stát Izrael, jak sám říká, raději mám nenáboženskou zemi, tu, která vyhlásila Deklaraci práv národů, i když ji ne vždy respektovala. Kaminsky považuje Izrael za příliš náboženský, příliš ideologický. Přál by si Izrael smíšený, kde by oba národy žily ve vzájemné shodě. Toť zatím jen mizející sen. V sedmdesátých letech, kdy se poměry ve společnosti značně zradikalizovaly, ukončil svoji padělatelskou kariéru a začal se plně věnovat svému fotografickému umění, výstava v pařížském Muzeu umění a judaismu přináší četné černobílé záběry z Alžírska (Adrar, 1976), dvě osamělé postavy v písčité krajině, na jiné fotografii vidíme záběry z pařížských zákoutí, většinou jedince nikam nepatřící (Osamělá čekající žena, Paříž, 1946), fotografie s názvem Řádové sestry na pařížském nábřeží (Paříž, 1960), tři do četby ponořené jeptišky na nábřeží u Seiny, i další vystavené fotografie přinášejí pohled na noční Paříž, milence, bleší trhy a portréty dětí v nevlídném městském prostředí… Kaminsky dokázal ve svých fotografiích zachytit své nálady, pocity i dojmy; jeho fotografie jsou střízlivé, zamyšlené a místy i provokující; vystavená díla rozhodně svědčí o jeho velkém pozorovacím talentu i schopnosti vystihnout osobnost člověka, stejně jako atmosféru místa, často jen s tušeným nebezpečím… Průvodcem – katalogem celé výstavy je obsáhlé literární dílo s názvem Adolfo Kaminsky, padělatel, jehož autorkou je jeho dcera Sarah Kaminsky (Calman – Lévy, Paris, 2009, česky vydala Metafora, 2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-19 10:10:53
Román Ladislavy Chateau vede čtenáře k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme
Pod titulem Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat neočekávejme pouhý milostný román, jsme na jiném pólu, knihu po přečtení odložíme obrazně řečeno jako způsobilí ke zkoušce, jejímž úmyslem je PhD. z historie Paříže, potažmo Francie a s ní i historie kusu Evropy. Poutavý román, který se odvíjí mezi hlavními postavami (Colette Jéramec-Drieu-Tchernia a Pierre Drieu La Rochelle), je ústrojně zakomponován do vyčerpávajících informací o době, v níž hrdinové, nikoli nevýznamní, žili, jednali a ovlivňovali život Francie; je to dramatické jádro více než čtyřsetstránkové knihy, jejíž důležitou součástí je jmenný rejstřík, zhotovený s erudicí a zběhlostí ve francouzštině, vědecky poctivým Antonínem B. Schulzem. Rejstřík má 580 jmenných položek, z toho 332 jmen, která se vyskytují jen jednou. Je to většina důležitých jmen dvou posledních dekád 19. století až poloviny století 20., tedy Paříž a její aktéři – politici, vědci, spisovatelé, lékaři, vládní zmocněnci, prezidenti, také malíři, režiséři, herci, herečky a šansoniéři; zájemcům o historii nahrazuje rejstřík této knihy poznámkový aparát, v zájmu čtivosti by snad bylo dobré tento aparát založit a všechny nadstandardní jednorázové poznatky uložit v něm… Kdyby zde byl i rejstřík v díle se vyskytujících názvů ulic, parků, památek, literárních děl, nakladatelství, knihkupectví, ale též písní a skladeb, výtvarných artefaktů a filmů, měli bychom Paříž nezávisle na syžetu jako na dlani. U jednoho distributora jsem četla – že jde o esejistický román, já bych ho nazvala – nechci říci románem učebnicí – je to román skript. Státotvornými reáliemi i životopisy hrdinů se probereme během procházek autorky, prohlídek fotografických alb, během jejího vyprávění a také během vzpomínek pana T (Gil Tchernia, Colettin syn). Autorka je cílevědomá a trpělivá, diskrétně zvládá jeho vyprávění a svědomitě upozorňuje, když se objeví něco nového, co život významné badatelky, bakterioložky Pasteurova ústavu doplňuje. Tu si pomáhá variovanými větami jako Pro přesnost uvádím…, A tady si dovolím ještě malou odbočku…, Zase jsem něco zamluvila…, Vraťme se o tři roky zpět…, Snad abych trochu pozdržela náš příběh… atp. Autorka uto metodu sama zdůvodňuje, říká, že chronologie není nutná, spíše záleží na vykreslení atmosféry, to jí věříme, a také je zřejmé, že atmosféru umí vytvořit nezávisle na množství historických fakt. Ladislava Chateau je příbuzná jedné z postav, Čechofrancouze Rudolfa Slavíka, barmanské hvězdy významného pařížského hotelu George V., člověka s pozoruhodnými osudy, několikrát gestapem vězněného, v roce 1960 vyznamenaného titulem Rytíř čestné legie. Byť autorka pobývala u svého prastrýce v dětství dlouhodobě jen jednou, má lásku k Paříži pod kůží (tam je také provdána a část roku i žije) a vždy věděla a ví, na čí straně stát. Nevidí věci černobíle, rozlišuje a dovede ocenit dobré vlastnosti a činy také u osobností, které i přes jisté okouzlení fašismem, německým pořádkem a dokonalou organizovaností, nekolaborovaly pod svou intelektuální úrovní. Naopak, tito intelektuálové využívali svého výjimečného postavení v okupované Francii k intenzívní pomoci druhým, jako tomu bylo u Pierra Drieu La Rochelle, Colettina prvního manžela a celoživotního přítele; jeho fašistickou etapu ztvárnila autorka prizmatem jeho nevšedního soukromého života i jeho názorového a uměleckého růstu. Tento spisovatel, později kmenový autor nakladatelství Gallimard, muž několikrát ženatý, levičák a za války fašista se stal rozhodujícím činitelem v minutách, kdy se rozhodovalo o životě a smrti Colette a jejích dětí, s nimiž byla na udání deportována s dalšími francouzskými Židy do koncentračního tábora Drancy na okraji Paříže. Spravedlivě kritická je spisovatelka k některým postavám, třeba k nelítostnému lékaři Henrimu Brocardovi, vyznamenanému na sklonku života (1979) titulem Rytíř čestné legie, či přímo k Francois Mitterrandovi, který do konce života sympatizoval s vichystickou vládou, a přesto se stal francouzským prezidentem… Syžet románu působivě rozplétá život Colette v uvedených souvislostech. Nemilovaná v dětství stejně jako její první manžel Pierre, nemilovaná osudem, vědecky pracuje, a přitom stále ztrácí a hledá, dlouho bezdětná, lásku, a nakonec by málem propadla životem jako oběť francouzsko-německého antisemitismu. Byl to Pierre, rovněž bez šťastného dětství, intelektuál, významný novinář a spisovatel, za války koketující s Berlínem a Vichy, který díky těmto konexím zachrání Colette a její děti před smrtí ve vyhlazovacím táboře. Když po válce začíná na kolaboranty hon, je v seznamech i Pierre Drieu La Rochelle, když se rozbíhají popravy, někteří významní spisovatelé se angažují ve prospěch obžalovaných – Camus, Claudel, Effel, Paulhan, Sartre, Simone de Beauvoir… Na počátku románu se setkáváme s jinými jmény, s Louisem Aragonem, s nímž Colette váže pevné přátelství, ale také se surrealisty Bretonem, Eluardem, mluví se o Sartrovi, velkou úlohu má André Malraux a další. Dlužno dodat, že literární dílo Pierre Drieu La Rochelle je součástí francouzské literatury, česky vyšly Nápady (1930) a Žena u svého okna (1931). Závěr knihy Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, je apoteózou přátelství, obětavosti i odplatou za záchranu života. Colette Pierrovi nevyčítá kolaboraci s Němci, důležitá je jeho pomoc druhým a také jí samotné. Několikrát ho zachrání od důsledků sebevražedných pokusů, shání úkryt a později cestu k úniku do zahraničí, avšak Pierre Drieu La Rochelle se sám odsoudí k smrti. V náručí Colette, která ví, že už není správné ani možné odvracet jeho cestu ze života, Pierre v březnu 1945 umírá. Román nemá daleko k próze psychologické, s empatií a poučeným vhledem autorky (Freud, Jung) postihuje vnitřní pohnutky, s nimiž se dějí důležité posuny, kořeněné dojímavým vnitřním životem postav, především Colette. Ladislava Chateau napsala po Vlaku do Výmaru, kde řeší problematiku kolaborace evropských intelektuálů během druhé světové války, další dílo nesporné hodnoty, přívětivý román skript, text k historii Paříže i hlavních postav vysokoškolsky pojatý, který vede čtenáře hutnou intelektuální cestou, pro čtenáře s drobnými jazykovými úskalími (časté francouzské citace), k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme. Ladislava Chateau: Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, Sumbalon, Praha-Vysoké Mýto 2018, obrazová příloha: autorka a Pascal Chateau, 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-09-05 15:49:49
V pátek 6. září bude na předměstí Tokia, v Městském muzeu výtvarného umění v Čibě, zahájena výstava s názvem „MUCHA A JAPONSKO, JAPONSKO A ORLIK“. Bude obsahovat přes 550 uměleckých děl pokrývajících období od začátku 19. století po 30. léta dvacátého století, z veřejných i soukromých sbírek z Japonska, České republiky a Německa. Z českých výtvarníků na ní budou k vidění mimo jiné díla Alfonse Muchy, Vojtěcha Preissiga, Arnošta Hofbauera nebo Jana Preislera. Hlavním tématem výstavy je fenomén kulturních transferů mezi Japonskem a Evropou, ke kterým docházelo v druhé polovině 19. a na začátku 20. století. Po celé období našeho baroka – během japonského období Edo – razila ostrovní mocnost izolacionistickou politiku a byla přísně uzavřená: zažívala dlouhé období míru, rozvoje a stability, Japonci až na výjimky ovšem nesměli cestovat ze země ven a cizinci naopak nesměli dovnitř. S vnějším světem udržovalo Japonsko pouze omezené obchodní styky prostřednictvím Holandska, Číny a Koreje. Když v polovině 19. století došlo k politickým změnám a k jeho znovuotevření, začaly do světa v mnohem větší míře proudit nejrůznější japonské řemeslnické i umělecké předměty. Evropu zachvátila módní vlna Japonismu. Mezi první sběratele japonských zajímavostí patřil Vojta Náprstek, pro kterého japonská díla v pařížských obchůdcích asijských kuriozit nakupoval například básník Julius Zeyer. Japonismus hluboce ovlivnil většinu hlavních evropských uměleckých proudů doby: francouzská secese byla dokonce pojmenována podle jednoho z těchto asijských butiků, pařížského obchodu „Art nouveau“ (doslova: Nové umění). Jednou z hlavních osobností výstavy bude v Japonsku oblíbený Alfons Mucha: podle pořadatelů má nalákat návštěvníky a umožnit jim tak objevit pro ně jiné méně známé české tvůrce. Vedle něho budou vystavena díla dalších secesních tvůrců, mimo jiné Eugèna Grasseta, Félixe Vallottona, Gustava Klimta, Kolomana Mosera nebo Oskara Kokoschky. Vliv japonských dřevořezů, paravánů, porcelánových, lakovaných i jiných předmětů lze spatřit rovněž v dílech předních tvůrců evropského symbolismu, expresionismu i dekadence. Výstava toto názorně dokládá na srovnání například mistrů dřevořezu Ukiyo-e Kacušiky Hokusaje nebo Utagawy Hirošigeho s tvorbou Antonína Slavíčka, Josefa Váchala nebo Richarda Teschnera. Expozice také uvede některé Čechy, kteří tehdy zemi vycházející slunce navštívili: hlavní důraz bude kladen na osobnost Emila Orlika, který do Japonska přenesl praxi tvorby ex libris, ale svou sekci bude mít i Tavík František Šimon. Stručně představeni budou cestovatelé a sběratelé Josef Kořenský nebo Joe Hloucha, a vybraní členové československých legií, z nichž někteří v Japonsku strávili i delší pobyt. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Právě spolupráce Japonska s našimi legiemi v sovětském Rusku na konci první světové války a při zajištění jejich transportů domů vedla k oficiálnímu navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi. V září 1918 japonská vláda oficiálně uznala Československou národní radu za svrchovanou moc nad spojeneckou československou armádou. Už v listopadu 1918 bylo v Tokiu zřízeno zastoupení plnící činnost vojenského atašé. A ke jmenování prvního Československého velvyslance došlo zkraje roku 1920. I Japonci byli však stejně lační po evropských novinkách, o kterých se mohli většinou jen dočítat z cizích knih. Konfrontace s tím, že na rozdíl od Japonska si evropští tvůrci grafických listů často kreslili předlohy, ryly desky a tiskly díla sami, vedla například k novým impulsům a reflexím o pozici umělce, které výstava ilustruje například na tvorbě rytce Kazumy Ody. Velká část výstavy je pak věnovaná společnosti Hakuba-kai (Bílý kůň) a umělecké revui Myōjō, které byly mezi hlavními vektory přijetí secese v Japonsku. Pomyslný kruh se uzavírá na tvorbě předních japonských tvůrců konce 19. a začátku 20. století Asaje Chū, Kōtara Nagahary, Fudžišimy Takedžiho nebo Hiromitsua Nakazawy, na které je dobře patrný vliv Japonskem inspirovanou secesí, v čele s Alfonsem Muchou. Výstava bude v Městském muzeu výtvarného umění v Čibě k vidění do 20. října. Do léta 2020 bude uvedena v dalších třech japonských muzeí: ve Wakajamě, Okajamě a Šizuoce. Vychází k ní třistapadesátistránkový katalog.
Čas načtení: 2024-02-24 17:48:21
Izrael je po pařížském jednání o rukojmích mírně optimistický
Izraelská delegace se vrací z pařížského jednání o rukojmích s mírným optimismem. Napsal to v sobotu server The Times of Israel s odvoláním na nejmenované diplomatické zdroje. Podle nich se podařil dojednat nástin dohody s palestinským teroristickým hnutím Hamás o propuštění rukojmích a přerušení bojů. Podle tisku by v sobotu mohl tyto výsledky projednat izraelský válečný kabinet.
Čas načtení: 2024-02-27 17:58:00
Komisař Maigret pátrá v hotelu Majestic
Titulem Vražda v hotelu Majestic pokračuje vydařená audioknižní řada případů komisaře Maigreta, pařížského detektiva s dýmkou se svéráznými zvyky a návyky. Milovníka obložených chlebů zapitých půlčíkem piva, který však nezhrdne ani sklenkou koňaku či dobře vychlazeného bílého. Odmítá ve své kanceláři na Zlatnickém nábřeží radiátory a sám rád stále prohrabuje oheň v kamnech.
Čas načtení: 2024-02-27 20:14:53
Jennifer Lawrence odzbrojila fotografy nevinným úsměvem v kombinaci s vražedným výstřihem. Líbí?
Jednou z nejočekávanějších kolekcí pařížského týdne módy je každoročně ta od Diora, a tak není divu, že se to na ní pokaždé hemží zvučnými jmény nejen na přehlídkovém mole, ale také v řadách hvězdných hostů. Tentokrát jim kralovalo trio půvabných hereček Jennifer Lawrence, Natalie Portman a Elizabeth Debicki (33).
Čas načtení: 2024-03-03 16:00:01
Cestující hráli nedobrovolně ruskou ruletu. V Paříži hra skončila smrtí všech
O rok a tři čtvrtě dříve jen veliké štěstí a profesionalita pilotů zachránily cestující letu American Airlines 96 z Los Angeles do New Yorku. Letounu McDonnell Douglas DC-10 se po startu uvolnily dveře zavazadlového prostoru a následná dekomprese způsobila destrukci části letadla, byly zablokovány části řídicích ploch a vysadil jeden motor. Posádce se podařilo i přes tyto obtíže bezpečně přistát a incident se obešel bez obětí na životech. Exkluzivní reportáž: Hangár F je architektonickým unikátem a „suchým dokem“ pro dopravní letadla Číst více Chybná konstrukce zámku byla odhalena hned Na rozdíl od mnoha podobných incidentů bylo vyšetřování této nehody jednoduché, neboť letadlo nebylo poškozeno pádem. Na první pohled tak bylo zřejmé, kde je potřeba hledat viníka. Tedy ve dveřích zavazadlového prostoru. Ty byly opatřeny sice složitým, ale zato nespolehlivým způsobem uzamykání. Na to ostatně upozorňoval již dříve přímo výrobce dveří k tomuto typu letadla. Jasně uvedl, že kombinace určitých konstrukčních opatření a typu zámku mohou vést k nehodě. Vyšetřování tak bylo uzavřeno a byla vydána příslušná doporučení, aby se takováto nehoda již nemohla opakovat. Ale… Švýcarský sýr měl v tomto případě až příliš velké díry Britský psycholog James Reason navrhl model vysvětlení faktorů, které k nehodám přispívají. Tento svůj přístup nazval modelem švýcarského sýra, kdy plátky tohoto sýra ilustrují obranu systému proti selhání, otvory potom představují nedostatky v jednotlivých částech systému. K nehodám dochází, když se díry ve vrstvách vyrovnají, což umožní nebezpečí „projít“ všemi obrannými mechanismy. To Reason popsal jako „trajektorii příležitosti k nehodě“. Model rozlišuje latentní, skryté a aktivní chyby a jejich kombinací potom dokresluje příčiny selhání. Výrobce i letecká společnost šly nehodě vstříc mílovými kroky Ačkoliv byla chyba zavíracího mechanismu dobře popsána a byla vydána příslušná doporučení, v tomto případě se sešlo přesně tolik faktorů, aby se konstrukční nedostatek projevil. Jednoduše řečeno, zavírací mechanismus byl náchylný k tomu, že se západky dveří nedostatečně zajistily, a hrozilo tak, že se dveře rozdílem tlaků v kabině a okolního prostředí ve větších výškách mohly samy otevřít. Doporučení, která tomu měla zabránit, však nebyla ihned implementována do výrobního procesu. Americký dohledový orgán (FAA) sice nejprve připravil směrnici o letové způsobilosti, která vyžadovala, aby všechny DC-10 byly uzemněny, dokud nebudou provedeny požadované úpravy, ale prezidentovi McDonnellu Douglasovi se podařilo přesvědčit šéfa FAA, aby snížil naléhavost, protože se obával, že by to mohlo ovlivnit prodej letadla. Bohužel FAA podlehla. Snížila stupeň naléhavosti a místo toho vydala pouze servisní bulletin. Více než sedm set obyvatel Prahy zemřelo kvůli chybě navigátora. Lidé ignorovali sirény Číst více Turkish Airlines se na úpravy vykašlaly, alžírský pozemní pracovník nebyl proškolen Letecká společnost neviděla naléhavost doporučených úprav, a proto u svých letadel nevydala pokyn k jejich provedení. To by samo o sobě nebylo ještě smrtící, přece jen se některá dílčí opatření realizovala. Chybou však bylo, že byl nedostatečně proškolen pozemní personál, který s dveřmi manipuloval. Alžírský manipulátor věděl, jak dveře zavřít, ale nevěděl, jak používat průhledný průzor, který výrobce přidal pro účely kontroly. Stejně jako mnoho jeho kolegů nevěděl, k čemu kontrolní okénka slouží. Kromě toho nebyl poučen o tom, že příliš snadné uzavření dveří může znamenat, že jsou uzavřeny a uzamčeny nedostatečně. Nerozuměl ani pokynům na výstražném štítku, protože nemluvil anglicky ani turecky. Kdyby ho naučili, jak kontrolovat zajišťovací kolíky nebo správnou sílu potřebnou k zavření dveří (hmatem), mohl vědět, že něco není v pořádku. Posledním dílkem do skládačky bylo, že posádka správné uzavření dveří nezkontrolovala. Šest japonských cestujících bylo katapultováno ještě za letu Po odletu z pařížského letiště stoupal letoun DC-10 do své letové hladiny, když zámky nákladových dveří ve výšce sedmi kilometrů nad zemí selhaly a samotné dveře byly odmrštěny. Další okamžiky popisuje francouzská vyšetřovací zpráva. Část podlahy kabiny nad otevřeným poklopem se oddělila a byla vymrštěna do prostoru spolu se šesti obsazenými sedadly pro cestující připojenými k této podlahové části. Těla šesti japonských pasažérů, která byla katapultována z letadla, byla nalezena v tuřínovém poli asi 15 kilometrů od trosek letadla. Následkem tohoto poškození byly poničeny primární a obě sady záložních ovládacích kabelů, které vedly pod částí podlahy, která opustila letoun. To znemožnilo pilotům ovládat výškovku a směrovku. Zároveň vysadil motor číslo dvě. Na frekvenci raněného stroje byl slyšet přímý přenos smrtelných křečí letadla Jeden z pilotů krátce po nehodě stiskl tlačítko mikrofonu. Každý, kdo v tu chvíli byl na vysílací frekvenci, mohl slyšet poslední agónii tureckého stroje. Po dekompresi stroj okamžitě začal klesat pod úhlem dvaceti stupňů a ozvala se výstraha před dekompresí. Druhý pilot vykřikl, že praskl trup. Letadlo získalo díky zvyšující se rychlosti další vztlak a začalo znovu stoupat. Zároveň klesala rychlost. Piloti nemohli ovládat výškové kormidlo, proto na to kapitán reagoval přidáním plynu na zbylých motorech. Přitom do mikrofonu zoufale volal: „Rychlost!“ To už však letoun spadl do závěrečné spirály a o několik vteřin později se roztříštil v rychlosti 783 km/h o zem v mírném levém náklonu. Nikdo z 335 cestujících a 11 členů posádky nepřežil. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Letadlo se rozpadlo na kusy. Letuška volný pád přežila
Čas načtení: 2024-03-06 06:00:00
Manželka Beckhama v odvážném, ale elegantním modelu: Obdobný seženete od české návrhářky!
Americká herečka Nicola Peltz Beckham byla spatřena v doprovodu svého manžela Brooklyna Beckhama na fashion show módního domu Mugler. Při této příležitosti oblékla kalhotový kostým, avšak v extravagantním svěžím pojetí, ve kterém se dostala do čela pozornosti. Pokud i vy hledáte zajímavě řešený komplet, daleko chodit nemusíte. Obdobné modely jsou totiž doménou i české designérky, která je přešívá z obnošeného oblečení a dává tak druhou šanci na život věcem z druhé ruky. O jaké návrhářce je řeč a jakou kolekci naservíroval brand Mugler v rámci pařížského týdne módy?
Čas načtení: 2024-03-10 09:56:50
Panama na 9 nocí v 4* resortu s all-inclusive z Prahy. Zájezd od 27 990 Kč
Nepříliš známou, ale o nic méně atraktivní destinací ve střední Americe je Panama. A právě sem můžete ulovit levné zájezdy s odletem z Prahy za 27 990 Kč. Letí se s přestupem v délce 3 hodin tam a 7 hodin zpět, které můžete využít třeba k návštěvě leteckého muzea Air and Space Museum nedaleko pařížského letiště CDG. Pobyt je naplánován na 9 nocí a v ceně je zahrnuto stravování all-inclusive. Všechny zájezdy najdete v našem srovnávači dovolené v Panamě.
Čas načtení: 2024-03-13 08:01:41
Nová sezóna, nový street style trendy podle pařížského fashion weeku
Zatímco největší světoví návrháři odhalili svoje AW24 kolekce na molech v rámci pařížského týdne módy, ulice francouzského hlavního města přitáhly také velkou pozornost.
Čas načtení: 2024-03-13 11:10:00
Móda, která inspiruje? Ta od Diora
V rámci pařížského týdne módy nechyběla přehlídka značky Christian Dior. Kolekce pro podzim a zimu 2024/2025 byla plná kostýmků, kabátů a večerních šatů, které byly inspirované aktuálními trendy i módou ze 60. let.