Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-12 19:11:13

V pražských kinech Atlas a Evald startuje Týden ukrajinského filmu

Od úterý 12. 11. mohou diváci zhlédnout v hlavním městě nejlepší snímky současné ukrajinské kinematografie. Filmy, které zaujaly odborníky i diváky na mezinárodních festivalech a sesbíraly různá filmová ocenění, se představí během sedmi večerů od 12. do 18. listopadu v kinech Atlas a Evald. Zahajovacím snímkem festivalu bude Atlantida, která nabízí pohled do blízké budoucnosti ve válkou zničené zemi a jenž získala první cenu v sekci Horizont na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu. Režisér Valentyn Vasjanovyč neobsadil do filmu profesionální herce, ale lidi, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu. Hostem úvodního večera v kině Atlas bude hlavní filmový hrdina, válečný veterán Andrij Rymaruk. Andrij (34) byl mobilizován v roce 2015 a na frontě strávil půldruhého roku jako velitel oddílu rozvědky. Po ukončení služby začal pracovat v organizaci Vrať se živý, která pomáhá ukrajinským vojákům a veteránům rusko-ukrajinské války. Většina letošních snímků reflektuje nedávné události, spojené s tak těžkým tématem, jakým je válka. Trauma, které s sebou anexe Krymu a konflikt na východě Ukrajiny nesou, zpracovávají různými způsoby hned tři filmy, které modelují obraz Ukrajiny, kterou stojí za to poznat. Diváci se mohou těšit například na drama Cesta domů, které vypráví příběh otce přijíždějícího do Kyjeva, aby odvezl domů na Krym ostatky mrtvého syna zabitého ve válce na východě Ukrajiny. Na pozoruhodnou a nelehkou cestu s sebou bere i svého mladšího syna. Film vysílají Ukrajinci do boje o Oscara. Týden ukrajinského filmu nabídne ale také komedii Mé tiché myšlenky. Ta byla například na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněna zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West. Debut režiséra Antonia Lukiče, který bude hostem závěrečného večera festivalu, rozehrává na plátně nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Letos zaznamenal festival dvě novinky: poprvé bude jeho součástí výběr krátkometrážních snímků a Týden ukrajinského filmu zamíří i do Brna v termínu od 12. 11. do 2. 12. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky. Vstupenky je možné zakoupit v online předprodeji jednotlivých kin i na jejich pokladnách v ceně 100 Kč. Festival otevře 12. listopadu v kině Atlas film Atlantida režiséra, scénáristy a kameramana Valentyna Vasjanovyče. Dramatická antiutopie se odehrává v roce 2025, rok po ukončení rusko-ukrajinské války, která zcela zdevastovala východní Ukrajinu. Život bývalého vojáka Serhije je rozerván na kousky, trpí posttraumatickým syndromem a těžce se sžívá s novou realitou. Ve filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu, který měl premiéru na 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde v sekci Horizont získal první cenu. 13. listopadu jistě zaujme diváky v kině Evald Pan Jones, poslední film u nás dobře známé režisérky Agnieszky Hollandové. Polsko-britsko-ukrajinský politický thriller v hvězdném obsazení s Jamesem Nortonem, Vanessou Kirby či Peterem Sarsgaardem je příběhem mladého britského novináře Garetha Jonese, který se pod vlivem zpráv o úspěších sovětské industrializace chystá v roce 1933 do Moskvy s cílem pořídit rozhovor se samotným Stalinem. Následuje drsný střet se sovětskou mocí, smrt kolegy, který byl na stopě odhalení skutečného pozadí stalinských úspěchů, cesta na Ukrajinu a svědectví o hrůzách uměle vyvolaného hladomoru, které vydává po návratu v Londýně. Pravda o hrůzách života v Sovětském svazu naráží na nepochopení západních novinářů, ovlivněných stalinskou propagandou. Jones se nevzdává a svá odhalení svěřuje začínajícímu ambicióznímu spisovateli Georgi Orwellovi. 14. listopadu nabídne kino Atlas drama režiséra Narimana Alijeva Cesta domů. Krymský Tatar Nazim se po okupaci a anexi Krymu rozhodl odejít jako dobrovolník do armády a byl na východě Ukrajiny zabit. Jeho otec přijíždí do Kyjeva, aby odvezl ostatky mrtvého syna zpět na Krym. Ve filmu se mluví především krymskotatarsky, ale zazní také ukrajinština a ruština. Letos bude reprezentovat ukrajinskou kinematografii na Ceně Akademie (Oscar) v kategorii Mezinárodní film. V kině Atlas bude možné také zhlédnout 15. listopadu film Ilovajsk režiséra Ivana Tymčenka. Velitel útočné skupiny praporu Donbas Bišůt zraněný v bitvě o Ilovajsk jen zázrakem zůstane naživu. V okupovaném městě na něj pořádá hon ruský důstojník Runkov, pro kterého se tato válka stala osobní tragédii. Ten však nehledá spravedlnost, ale pomstu. Novinku v dramaturgii festivalu představuje Krátký metr z dílny projektu Pojízdné kino. 16. listopadu se v něm v kině Evald představí pět dokumentárních a krátkometrážních filmů s různou tématikou. Události, které se odehrály v Užhorodu v roce 1944, jsou tématem filmu Zůstat nemůžeme utíkat Maryna Lopušiny. Fingerman Ivana Šochy je krátkým vhledem do světa dětské fantazie. Knockdown Antona Skripce pojednává silvestrovský příběh apatického Savy v kostýmu praštěného Santa Clause. Dům Slovo, jak se jmenuje film Ihora Vysnevskeho, tak se říkalo charkovskému domu, ve kterém žilo více než 200 spisovatelů, umělců, básníků, hudebníků s rodinami. Po vpádu NKVD jedné noci v roce 1933 se domu po čase bude říkat Krematorium a jeho obyvatelům „rozstřílené obrození“. Mia Donna Pavlo Ostrikova je o šestačtyřicetileté Oksaně, jejíž život se převrátí naruby ve chvíli, kdy se z jejího manžela Tolika stane muž s duší sedmiletého chlapce. 17. listopadu se v kině Evald bude promítat Divoké pole, ukrajinsko-holandsko-švýcarské drama režiséra Jaroslava Lodyhina, natočené na motivyoceňovaného románu známého ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Vorošylovhrad. Herman je nucen vrátit se do rodného města na Donbasu, kde se musí postarat o rodinný podnik – starou benzínovou pumpu. Nebude to ale vůbec jednoduché… Musí se postavit těm, kteří kousek po kousku zabírají půdu, aby z ní udělali kukuřičné pole nebo železniční trať, která nikam nevede. Festival zakončí 18. listopadu v kině Atlas vysoce ceněná komedie Mé tiché myšlenky, debut režiséra Antonia Lukiče. Za zvuků syntezátorové hudby rozehrává autor před divákem obrazově nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Vadym se živí nahráváním a prodejem nejrůznějších zvuků. Rád by do Kanady, a tak když přijde velkoryse honorovaná nabídka zaznamenat zvuky ukrajinských domácích zvířat a vzácného ptáka žijícího na Zakarpatí, vydává se na cestu, kterou mu trochu komplikuje matka… Film byl na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněn zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West, v národní soutěži na MFF v Oděse získal hlavní cenu a Irma Vitovska si odnesla cenu za nejlepší hereckou roli. Od 12. listopadu do 2. prosince budou mít možnost nejnovější ukrajinské filmy zhlédnout i diváci v Brně. Týden ukrajinského filmu jim nabídne, jak aktuální snímky, tak i filmy, které v minulých létech měli možnost vidět jen diváci v Praze. Festival se koná za podpory Ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny a Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. TZ

Čas načtení: 2025-01-17 14:25:00

Pohánět vpřed digitální éru. Huawei zveřejňuje deset hlavních trendů datových center pro rok 2025

Šen-čen (Čína) 17. ledna 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei nedávno uspořádala konferenci na téma Deset hlavních trendů v oblasti datových center v roce 2025. Jao Čchüan, prezident společnosti Data Center Facility Domain, vysvětlil na konferenci deset hlavních trendů s cílem vdechnout nové impulsy rozvoji odvětví datových center (DC) v éře umělé inteligence, získat přehled o transformaci a vést skokový rozvoj tohoto odvětví.Jak Jao Čchüan uvedl, datová centra se díky neustálým inovacím v technologiích pro modelování základů AI posouvají od výpočetního výkonu pro všeobecné použití k inteligentnímu výpočetnímu výkonu. Výkon a síla serverů se výrazně zlepšily a konstrukce clusterů s 1000 GPU, 10.000 GPU a 100.000 GPU se stala normou. Odvětví datových center je zavaleno nebývalými možnostmi rozvoje a zároveň čelí výzvám v oblasti spolehlivosti, vysokého výkonu, vysoké poptávky po elektřině a nejistoty.Na základě hlubokých poznatků a dlouhodobých zkušeností zveřejnila společnost Huawei deset hlavních trendů pro datová centra v roce 2025, které se zaměřují na spolehlivost, flexibilitu a udržitelný rozvoj. Snaží se tak sdílet své postřehy a myšlenky o zařízeních datových center s umělou inteligencí, budovat vysoce spolehlivou výpočetní základnu a pohánět digitální éru kupředu.Trend 1: Spolehlivost se stává primárním základním požadavkem na inteligentní výpočetní datová centraBezpečnost je hlavní prioritou výstavby datových center ve srovnání s náklady. Zejména v éře inteligentních počítačů prudce stoupá hodnota zařízení AI a stále se rozšiřuje rozsah oblasti poruch. Proto se spolehlivost stává primárním základním požadavkem na datová centra inteligentních počítačů. Spolehlivost datových center je v podstatě spolehlivostí v celém životním cyklu. Zahrnuje komponenty, produkty, architekturu, služby a provoz a údržbu. Datové centrum s nízkou spolehlivostí bude mít za následek vyšší provozní náklady. Aby bylo možné dosáhnout nízkých nákladů v pravém slova smyslu, musí být zajištěna spolehlivost.Trend 2: Izolovaná architektura je nejlepší volbou k zajištění spolehlivosti inteligentních výpočetních zařízeníHustota výkonu inteligentních výpočetních středisek neustále roste. Elektrická zařízení se obvykle vyznačují vysokým napětím a velkým proudem, a proto je velmi důležité zajistit jejich bezpečný a spolehlivý provoz. Pro zajištění stabilního chodu služeb se upřednostňuje vzdálené nasazení elektrických zařízení datových center. Kromě toho musí být elektrické vybavení, pokud je uloženo v místnosti s hlavním vybavením, izolováno od hlavních služeb a instalováno standardním způsobem. Pro minimalizaci důsledků pro služby je třeba zohlednit požadavky na dobu požární odolnosti, hašení vodou, nouzové větrání a vypnutí jedním kliknutím.Trend 3: Nepřetržité chlazení je povinnou součástí inteligentní výpočetní techniky s vysokou hustotouV éře umělé inteligence je koexistence vzduchu a kapaliny dlouhodobým procesem. Kapalinové chlazení je nevyhnutelným trendem a nepřerušované chlazení se stane povinnou schopností pro inteligentní počítače s vysokou hustotou. Nepřerušované chlazení znamená nulové přerušení chlazení při správném chodu datového centra a rychlé obnovení chlazení v případě výjimek. Díky tomu mohou datová centra pracovat stabilně.Trend 4: Umělá inteligence výrazně zlepší aktivní zabezpečení provozu a údržby v datovém centruDíky technologiím umělé inteligence lze přesně předcházet poruchám, jako jsou výpadky napájení, požáry a vysoké teploty v datových centrech. To usnadňuje přechod od pasivní reakce k aktivní údržbě a umožňuje předem identifikovat potenciální rizika, což výrazně zvyšuje spolehlivost datových center.Trend 5: Profesionální služby jsou pevnou zárukou spolehlivosti provozu datových centerŽivotnost datového centra je obvykle 10 až 15 let a údržba je v celém životním cyklu datového centra významnějším faktorem než vybavení. Profesionální služby jsou klíčem k dlouhodobému a spolehlivému provozu datového centra. Díky profesionálnímu umístění a řízení celého procesu dodávky datového centra nejsou při instalaci ponechána žádná potenciální rizika. Kromě toho jsou zavedeny technologie umělé inteligence, které místo reakce na poruchy zavádějí prediktivní údržbu a zajišťují spolehlivost datového centra po celou dobu jeho životního cyklu.Trend 6: Modulární architektura je klíčem ke zvládnutí nejistoty požadavků na datová centra s umělou inteligencíPro datová centra s umělou inteligencí je nutná modulární architektura, aby bylo možné flexibilně řešit nejistotu požadavků na datová centra s umělou inteligencí. Modulární architektura se vyznačuje standardizovanými místnostmi pro zařízení, modulárními funkcemi a oddělenými elektromechanickými zařízeními, které mohou zajistit nasazení na vyžádání a pružné škálování základních subsystémů a flexibilní přizpůsobení budoucímu vývoji služeb. Vezměme si jako příklad datové centrum Wu-chu v Číně. Díky přijetí modulární architektury je toto datové centrum dodáno během tří měsíců a podporuje pružné škálování v budoucnosti.Trend 7: Prefabrikace subsystémů je efektivní metodou pro rychlé dodání datového centra s umělou inteligencíPrefabrikace zajišťuje vyšší efektivitu výroby. Datová centra, v nichž jsou umístěny prefabrikované subsystémy, mohou lépe splňovat požadavky na služby AI, pokud jde o pružnost a rychlé zavádění. Prefabrikace subsystémů není prostou montáží, ale produkcí řešení. Musí projít profesionálním návrhem, simulací, testováním a automatickou kontrolou, aby byla zajištěna kvalita dodávky produktu. Kromě toho se díky tovární prefabrikaci a předběžnému uvedení do provozu snižuje pracovní zátěž na stavbě o 90 %. To výrazně zkracuje dodací lhůtu a poskytuje záruku rychlého a kvalitního dodání datových center s umělou inteligencí.Trend 8: Vysoká účinnost napájecího zdroje je v datových centrech s umělou inteligencí stále cennějšíScénáře s vysokou hustotou a značnou výpočetní kapacitou představují náročnou výzvu pro odvod tepla. Od vzduchového chlazení po chlazení kapalinou se účinnost napájecího zdroje stává hlavním faktorem energetické účinnosti. Při pohledu na účinnost napájení datových center je třeba se zaměřit na účinnost napájení paralelního systému namísto účinnosti napájení jednoho zařízení a na inovace architektury. Například zdroj nepřerušovaného napájení může mít vysokou účinnost 99,1 % a realizovat přepínání mezi režimy za 0 ms při práci v režimu superúsporného řídicího provozu (S-ECO).Trend č. 9: Umělá inteligence umožňuje zlepšit komplexní energetickou účinnost v datových centrechKromě zlepšení účinnosti napájení a chlazení mohou technologie AI více přispívat k umožnění propojení mezi vrstvami 1 a 2. Ve scénáři chlazení vzduch-kapalina existují miliony optimalizačních parametrů, což exponenciálně komplikuje optimalizaci. K dosažení optimálního chladicího účinku lze využít technologii optimalizace energetické účinnosti AI, která nahradí tradiční manuální optimalizaci. Díky použití technologií AI jsou datová centra energeticky úspornější a účinnější.Trend 10: Spolupráce výpočetní techniky a elektřiny se stane novým způsobem výstavby datových centerVýpočetní výkon je klíčem k umělé inteligenci a elektřina je pro výpočetní výkon nezbytná. Vzhledem k tomu, že spotřeba energie datových center stále roste, bude řešením pro snížení spotřeby energie datových center přímé ekologické napájení. Kromě toho mohou být datová centra jako zátěžový článek integrace výroby energie, sítě, zátěže a skladování propojeny s elektrickou sítí, aby se zlepšila účinnost využití sítě (GUE) prostřednictvím regulace frekvence a snižování špiček. Datová centra mohou pružně plánovat zatížení na základě požadavků na trénink a odvozování AI, aby bylo dosaženo celkové optimální účinnosti. Při pohledu do budoucnosti bude synergie mezi výpočetní technikou a energií sloužit jako nový způsob konstrukce datových center, což podpoří jejich udržitelný rozvoj.V éře umělé inteligence se společnost Huawei Data Center Facility zaměří na kvalitu a technologické inovace, aby vytvořila vysoce spolehlivé, flexibilní a udržitelné řešení napájení pro inteligentní výpočetní centra, pomohla zákazníkům a partnerům využít příležitosti inteligentních výpočtů a maximalizovat výkon každého wattu ve snaze pohánět digitální éru vpřed.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2597552/image.jpgKONTAKT: luojintao2@huawei.com   

Čas načtení: 2020-12-07 14:05:52

Co zůstalo za fotografie po známých i zapomenutých českých spisovatelích?

Poněkud opožděně, zato před Vánoci se mně dostala do ruky celkem nenápadná knížka, která potěší srdce milovníků českého cestovatelství, historické fotografie i jejího restaurování. Zdála by se malá rozsahem (formát téměř do kapsy), o to ale obsažnější rozsahem. Autorský kolektiv (Štěpánka Borýsková, Blanka Hnulíková, Jan Šejbl, Jiřina Todorovová) v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století (Akademie múzických umění) představuje na základě své práce na FAMU v rámci projektu „Zhodnocení a interpretace fotografického fondu archivu Akademie věd ČR“ (převážně) české cestovatele oné doby, jejich technické prostředky, to, co po nich zbylo a je tedy třeba zachovat a také způsob, jak to uchovat. Většina z nás zná Josefa Kořenského (ředitele jednoho pražského gymnázia) a především Emila Holuba. Dovídáme se ale, že ani jeden z nich na svých cestách sám nefotografoval. Holub z nějakého důvodu s sebou ani žádného fotografa nevzal, ačkoliv se mu jich řada nabízela (jeho druhá výprava byla podporována samotným císařem a ministerstvem vojenství, což mne opět přesvědčuje, že Češi nebyli v monarchii tak pomíjeni, jak se jim po léta vtloukalo do hlavy). Oba se spokojovali nákupem fotografií vytvořených jinými autory. Přesto sestavili ale zajímavé kolekce. Holub navíc přivezl řadu předmětů a byl tedy schopen ze svých sbírek připravit na pražském výstavišti, i z dnešního pohledu zajímavou a atraktivní expozici, na které představil africkou faunu a floru. A tu jsme u fotografie – nechal ji totiž profesionálně nafotografovat. Tak vznikly první české „cestovatelské“ fotografie. Ty o několik tříd překonal zjevně z trojice zakladatelů nejméně známý Čechoameričan Enrique Stanko Vráz, kterému autorky a autor věnují hned několik kapitol. I když jsou podle autorů knížky jeho život a dílo dostatečně zpracovány, není jasný ani jeho původ (dle vlastní výpovědi se narodil v Bulharsku), ani skutečné jméno či stáří. Zato jsou přesně známy jeho nesčetné cesty prakticky po celém světě, z kterých po sobě zanechal na svou dobu obrovské dílo: Jen v Náprstkově muzeu je téměř osm tisíc negativů. A vzhledem k tomu, že svou práci zahájil v basilejské misii (v dnešní Ghaně), kde získal i svůj první fotoaparát lze předpokládat, že i tam (byť anonymně) leží další jeho práce. Začal fotograficky pracovat i s novějším celuloidem, který nahradil těžké skleněné desky. Své cesty si financoval především přednáškami a publikacemi sám, a tak po něm zůstalo obsáhlé literární, i když vzhledem k četným onemocněním a předčasnému úmrtí (následek cest) nedokončené dílo (zajímavé – jedna z jeho knih V dálavách světů vyšla u Škvoreckých). Tak se mu nepodařilo dokončit plánované velké souborné dílo o svých cestách Orbis pictus, po němž žel zůstal jen zápis posluchače z jedné z některých Vrázových přednášek. Vráz používal ve svých přednáškách i materiálů jiných cestovatelů – dovedl tedy pracovat i s cizími poznatky. Jeho pozůstalost věnovala Náprstkovu muzeu dcera Vlasta, která o něm napsala a vydala i publikaci a po čtyřicátém osmém roce musila opustit Československo. Což je jednou z klasických českých osudových absurdit: Vráz se angažoval v krajanském hnutí (poněvadž se v Praze neuživil, žil před a během 1. světové války v USA v Chicagu, kde měl dobré kontakty) i při volbě prezidenta Wilsona, do něhož právem vkládal naději na vytvoření vlastního českého, respektive československého státu. V knize nalezneme přesné popisy Vrázem zanechaného fotografického materiálu, který byl nyní předmětem zkoumání autorského kolektivu. I další, pozdější cestovatelé, ať již „amatéři“, či vědci – snad krom Bedřicha Hrozného známého rozluštěním chetitského jazyka a písma nebo botanika A. V. Friče, kterého dokonce E. Beneš pověřil propagací a vyřizováním obchodních vztahů v Uruguayi a Argentině – „zmizeli“. Zčásti je to stejně jako v případě Vráze „zásluhou“ minulého režimu, což autorský kolektiv netají a je rozhodně dobře – i pro dnešního čtenáře zajímavé – že to v knize připomíná. Zpracované jsou i osudy těch, co se vydávali do světa za prací či jako profesionální spisovatelé. Tak například Joe (Josef) Hloucha se vydal do Japonska až po tom, co napsal do této země zasazený román (pod vlivem a na základě informací od Kořenského). Japonsku se věnovala i Barbara M. Eliášová, kterou lze považovat za první samostatnou českou cestovatelku. Vzhledem k tomu, že tento autor i autorka zemřeli stejně jako v knize obsáhle představený Viktor Mussík až v padesátých letech (další Jan Havlasa dokonce v roce 1964), schází mi v této kategorii například Konstantin Biebl či Karel Čapek (nevím ovšem, zda Biebl vůbec fotografoval a zda se Čapek, který fotografoval výborně, svému „koníčku“ věnoval i na cestách). V celkovém výčtu cestovatelů mi schází především manželé Elstnerovi, kteří psali i fotografovali výtečně. Zřejmě to ale nebylo v zadání projektu. A také opět nevím, zda a jak jsou jejich práce přístupné, či a jak se zachovaly, zda i jinak než v terciární podobě. Kdo neví, co to je, dozví se to v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století. Tedy v její teoretické části. Tu je třeba podotknout, že je psána trochu komplikovaným jazykem, který může zprvu i odradit: „Primární fotografický obraz vzniká procesem zviditelnění latentního obrazu tak, aby jej bylo možné vnímat vizuálně.“ Inu publikace zpracovává též právní předpisy v souvislosti s autorstvím i držením fotografií, a tedy i jejich reprodukcí. A také je třeba dodat, že se jejich „terciární“ podoba scanováním a vůbec zavedením elektronické podoby fotografií od dříve běžného „pouhého“ přetištění bezpochyby nevídaně až bezbřeze rozšířila. To se týká zčásti jistě též konzervováni a restaurování fotografií či negativů, tedy činností, respektive technikám normálním smrtelníkům vzdálených a myslím i prakticky neznámých. I o těch se dovídáme v knize mnoho, a především zasvěceně na základě modelového příkladu průzkumu při povodni 2002 těžce poškozeného (a do té doby nezpracovaného) osobního fondu J. V. Daneše uloženého v archivu Akademie věd ČR. Publikace má dobře zpracovaný aparát pramenů, který může zájemcům pomoci orientovat se dále v materii. Některé pasáže se, jak se v kolektivních dílech žel občas stává, opakují. Přičemž není zcela jasné, kdo z autorů se zasloužil především o tu kterou jednotlivou kapitolu. Autoři tedy vystupují jako kolektiv. Grafika publikace (zalomení atd.) je sice přehledná, ale jak už to tak bývá v univerzitních či vysokoškolských publikacích, ne moc atraktivní. A škoda je, že schází věcný a personální rejstřík. Asi by stálo za to tyto nedostatky v případném dalším vydání doplnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-17 13:39:32

Francouzský komiksový výtvarník Blexbolex: V 60. letech u vás byli velice zajímaví umělci

Ilustrátor, tvůrce komiksových a obrazových knih Blexbolex publikuje nejen v rodné Francii, ale také v cizině. Čtyři z jeho titulů ostatně vydalo i nakladatelství Baobab. Dnes žije na okraji Lipska, daleko od ruchu březnového Lipského knižního veletrhu. Dobře to souzní s jeho něžně hravým, inteligentním kreslířským stylem. Na prkenné podlaze Blexbolexova starého bytu a současně ateliéru se teď ale kladou do řad expresivní, černobílé ilustrace. Jsou na nich ještěři, siláci, krasavice… Jaký příběh asi dohromady dávají?    Proč jste se odstěhoval do Lipska? Dlouho jsem žil v Paříži, pak jsem se ale rozešel se svou ženou. A Paříž už pro mě začala být příliš drahá. Zároveň jsem měl pocit, že díky internetu můžu pracovat odkudkoliv. Takže kam se odstěhovat? Třeba do Provence, kam se mi ale moc nechtělo, nebo snad do Bruselu, jenže tam jsem nikoho neznal. Zato v Berlíně, tam jsem přece jen měl kontakty na pár lidí, kteří mi mohli pomoci. Nájmy v Berlíně byly tehdy takové, že jsem si mohl dovolit je platit. A co se Lipska týká, prostě jsem někoho potkal… a bylo pro nás praktičtější, když jsem se přistěhoval já sem, než aby ona šla do Berlína. Před jedenácti lety jsem se ocitl v Berlíně, a skoro deset let už žiju v Lipsku.   Jak se přihodilo, že jste začal spolupracovat s Baobabem? Myslím, že na boloňském veletrhu v roce 2008 koupili práva k mému Albu lidí, což mě překvapilo, protože jsem od té knihy nic nečekal. Ve srovnání s tehdejšími francouzskými knihami z doby před deseti lety byla dost zvláštní, dokonce jsem měl pocit, že bude má poslední, ale pak na ni spousta zahraničních nakladatelů koupila práva. S Terezou a Jurajem Horváthovými z Baobabu jsem se potkal až zhruba o rok později. Spřátelili jsme se, připravili mi v Praze výstavu a já jsem viděl, jak dokážou pracovat s minimálními prostředky, a přitom docílit toho, aby to dopadlo dobře. V roce 2011 jsem pak strávil dva týdny na UMPRUM, kde Juraj učí, s jeho studenty.    Jak se vám produkce Baobabu líbí? Baobab je malé nakladatelství, ovšem i Česká republika je malá země. Váha Baobabu je proto větší, než by tomu bylo u nakladatelství srovnatelné velikosti ve Francii. Když si vezmeme takový Albatros, jedná se o velké tradiční nakladatelství, které si v době minulého režimu vybudovalo něco jako monopol. A nakladatelství jako Baobab jdou vlastně proti tomu monopolu, i když možná nepředstavují reálnou konkurenci. Tomu rozumím, to můžu ohodnotit, ale pak jsou tady věci, kterým nerozumím.    Co třeba? Je pro mě obtížné pochopit míru inovativnosti v Československu v 60. letech. Když jsem jel do České republiky a přišel do antikvariátu, pochopil jsem, že tu tehdy byli velice zajímaví umělci. Ovšem v Lipsku sleduji východoněmeckou produkci ze 60. let a uvědomuji si, že i tady se zrodila spousta nápadů, že tu byla velká kreativita. Je pro mě těžké východoněmeckou a československou školu srovnat. Z českých autorů znám třeba Jiřího Šalamouna, těžko ale můžu zhodnotit, jak se do té české tradice Baobab vepsal: ať už jako její přerušení, nebo jako navázání na ni. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Máme už rozdělení na Východ a Západ za sebou, co se knih týká? Je současná Evropa homogenní? To si nemyslím. Na jedné straně internet šíří obrázky, rychle a globálně. Lidé, včetně umělců, si jich velmi rychle všímají a velmi rychle je také reprodukují, a tím se vytváří určitý konsenzus. Jak u komiksu, tak u knih pro děti vzniká skoro okamžitě určitá móda. Pak jsou tady ale také věci, které se dají vysvětlit hůře. Nakladatelství jako Baobab se snaží prodat své tituly v cizině, a najednou začínají problémy, protože pořád ještě existují kulturní rozdíly v porozumění obrázku. A pak se stane, že vynikající věci se z nějakého důvodu neprosadí. U Baobabu jsou knihy, které pokládám za výtečné, ale cítím – vysvětlit to nedokážu – že ve Francii neuspějí. U některých knih je přitom nepochopitelné, proč se v Německu, Francii nebo Španělsku neprodají. Můžou za to snad finanční důvody, ale také obecně politické. Přes veškerou globalizaci tady dál zůstává kulturní specifičnost. I mé knihy, které mají docela ohlas, se můžou setkat s neporozuměním, třeba v Německu. U mé poslední knihy mi nakladatel řekl: „Děti tomu ale nerozumějí.“ V Itálii to zase vůbec nebyl problém. Takže ano, kulturní rozdílnost ještě existuje – a tím lépe!   Zůstal tady podle vás prostor pro originalitu? Pro mladé umělce je v každém případě těžké prosadit se, od mého mládí se v tom nic nezměnilo. Myslím si, že přes vliv globalizace se něco originálního dostává do světa obtížně. Něco, co vyjadřuje lokální nebo lidovou kulturu, naráží na jakýsi globální konsenzus. Ten samozřejmě souvisí s komerčními důvody.    Věnujete se teď nějakému zvláštnímu knižnímu projektu? Ano, je to kniha, kterou si sám tisknu. Se svým nakladatelem jsem zažil velmi kontroverzní chvíle a už toho mám dost, pořád za něco bojovat. Řekl jsem si, že mají možná pravdu a že ty věci, které dělám teď, nejsou publikovatelné.   To, co vidím před sebou, vypadá jako román v ilustracích. Nebo je to komiks? Vlastně je to kniha obrazů. Na každém z nich je tvář kdesi v krajině. A o tom obličeji, o té tváři vždy vypovídá jediná věta. Kniha se bude jmenovat La Sentence. „Sentence“ v angličtině znamená větu, ale také rozsudek. Ty věty by se přitom překládaly obtížně. Není to vyjádřitelné v jazyce, je to čistě vizuální. Experimentuji a vlastně pro mě není důležité, jestli je ten smysl jasný, nebo ne. Jenom chci, aby to fungovalo, to je všechno.   Jak ty ilustrace vznikají? Sám je vyřezávám z desek, na které pak nanáším barvu. Vyjde dvacet výtisků, takže to bude umělecké vydání, ne běžné.    To je dost ambiciózní. Je. Musel jsem do toho vložit spoustu energie a hodně času, takže mi to přijde draho.    Máte při tom čas na pracovní závazky? Živím se jako komerční ilustrátor, pro noviny i pro reklamu. Jenže jeden rok to jde velmi dobře, druhý rok ne, takže si musím dávat pozor s penězi.    Z čeho vznikl váš pseudonym? Když jsem začal dělat knihy, nevěděl jsem, jak to půjde. Asi jsem spíš pesimista. Myslel jsem si, že vydám třeba jen jednu knihu a pak to skončí, a nechtělo se mi obětovat své jméno. Ten pseudonym jsem si vymyslel, když jsem byl malý.    Jak? Měl jsem kamaráda, se kterým jsme si vytvořili svůj vlastní tajný jazyk, aby nám druzí nerozuměli. A když jsem uvažoval nad pseudonymem, najednou jsem si na to vzpomněl. V jistém smyslu jsem se znovu napojil na dětství. Protože i když dělám také ilustrace pro dospělé, řekl bych, že všechno, co dělám, pramení z dětství. Ta radost, kterou cítím, když vidím své obrázky vytištěné, ta je vlastně velice dětská. Studoval jsem dějiny umění, naučil jsem se, jak kreslit, setkal jsem se s umělci, bylo to všechno velice zajímavé, ale vlastně se mě to příliš nedotklo. Ale když se zamyslím, odkdy jsem umělcem, je to velmi jednoduché – od dětství. Uviděl jsem obrázky od Disneyho a začal jsem je kopírovat…   Jaký je váš vztah k jazyku?  Mimořádně složitý. S komunikací mám velké potíže. Když mluvím o své práci, jde to snáz, ale je fakt, že se ji pokouším vyložit už desítky let. Ale když mám třeba někomu vysvětlit, proč mě něco štve, narážím na extrémní potíže. A jak se tohle snažím zvládnout ve svých knihách? Snažím se používat co nejméně jazyka. Nejsem literát, jsem založený vizuálně. A co se týká vztahu obrazu a slova, dějí se mezi nimi opravdu podivné věci, to mě nepřestává překvapovat, skoro šokovat. V jistém smyslu je to blahodárné, protože se snažím ten šok, tu chybu ukázat.    Nicméně vaše knihy vycházejí ve vaší mateřštině? Ano, francouzsky, protože to je jazyk, který ovládám nejlépe. Francouzština je také jazyk, ve kterém uvažuji, a kulturně jsem Francouz. Teprve v Německu jsem pochopil, jak hluboce jsem Francouz. Někdy je to hrozné.   Proč? Protože člověk, pokud se pohybuje ve vlastní kultuře, o sobě zase tak moc neuvažuje. Bere sám sebe jako individualitu. A pokud se ocitne v prostředí, které je odlišné, protože přese všechno francouzská a německá kultura jsou jiné, nastane překvapení. Nečekal jsem to. Kdybych přijal německé občanství, usnadnilo by mi to tady život. Třeba ve styku s úřady. Při hlubším pohledu to ale nedává žádný smysl. Nejsem Němec.   Je pro vás Lipsko exil? Ne, není to přechodné místo, zůstávám tady. Navázal jsem tu příliš silné vazby, žiju tady sice s obtížemi, na druhé straně je to příjemný život. Jestli je to exil? Když jsem odjížděl do Berlína, chtěl jsem doopravdy opustit Francii, už jsem jí měl dost. Takže idea exilu – ano a ne. Vztahy s Francií mám velmi silné, pracovní i s přáteli. A v budoucnu stále počítám s Francií, kde budu asi jednoho dne znovu žít, určitě spíš než v Německu. To se týká mé profesionální dráhy, u soukromého života to tak jasné není.    Jaké projekty chystáte v budoucnu? Jde o sérii pěti knih pro nakladatelství Albin Michel, zatím jsem vydal tři a dvě mám ještě udělat.    Ten černý kocour z knihy Maître Chat (Kocour v botách) připomíná Mikeše. Je to Mikeš. Jenže v mé vlastní verzi. A tenhle můj kocour je daleko zlomyslnější. Knihu jsem dedikoval pohádkáři Charlesi Perraultovi, Josefu Ladovi a Michailu Bulgakovovi. Co se charakteru týká, ten kocour má blíž k Bulgakovovi než k Ladovi.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Blexbolex (*1966), vlastním jménem Bernard Granger, je francouzský ilustrátor a autor komiksových knih. Studoval na École des Beaux Arts v Angoulême. Ve své práci, inspirované meziválečným designem, propojuje staré tiskařské metody s novými formami a technikami. Vytváří tak zcela osobitý a charakteristický styl, který vtiskl do mnoha knih pro děti i dospělé. Jeho Album lidí (č. 2009) bylo na Lipském knižním veletrhu v roce 2009 vyhlášeno Nejkrásnější knihou světa a za knihu Roční období (č. 2013) získal v roce 2010 Cenu německých knihkupců.

Čas načtení: 2024-10-01 14:29:46

Roboti budou za nás brzo všude pracovat

Každý úspěch je zde dočasnou iluzí, podívejme se na úspěch člověka na této planetě, najednou přijde umělá inteligence a autonomní roboti, následkem bude to že úspěch člověka zde evolučně skončí. Člověk a jeho civilizace stojí na profesionální práci a jakmile na práci budou roboti a umělá inteligence tak bude člověk odsunut do rezervací. Máš pravdu,… Číst dále »Roboti budou za nás brzo všude pracovat

Čas načtení: 2013-03-04 05:00:00

Pinnacle Studio 16: Hvězda mezi editory!

Celosvětová společnost vydává novou verzi střihového a editačního programu Pinnacle Studio 16, díky kterému můžete pracovat a upravovat jako naprostí profesionálové. Nabízí opravdu unikátní funkce pro zpracování 3D, rychlý import, profesionální editace, tvorba videa v HD kvalitě a rozšířenější nabíd ...

Čas načtení: 2020-09-27 18:17:02

Na ČT2 startuje přehlídka současné slovenské kinematografie: zahájí ji oceňované drama Budiž světlo

Druhý program České televize nabídne divákům od pondělí 5. do pátku 9. října, vždy od 20 hodin, aktuální slovenskou kinematografii. Slovenský týden na Dvojce zahájí Budiž světlo – snímek oceněný hned na několika mezinárodních filmových festivalech a vítěz v pěti hlavních kategoriích slovenských národních filmových cen Slnko v sieti. V české televizní premiéře se dále představí Sklep a Trhlina. Přehlídku doplní politický thriller Kandidát a drama ze slovensko-ukrajinské hranice Čiara Petra Bebjaka. „Slovenské filmové tvorbě se Česká televize věnuje dlouhodobě. Impulzem pro nynější projekt, kterým přispíváme k poznání kinematografie našich sousedů, byl fenomenální úspěch snímku Budiž světlo režiséra Marko Škopa na letošním ročníku slovenských národních filmových cen Slnko v sieti, kde drama získalo cenu za nejlepší režii, scénář, pro herce a herečku v hlavní roli a stalo se i nejlepším filmem roku. Snímek již dříve obdržel také ocenění Trilobit od Českého filmového a televizního svazu FITES,“ říká programový ředitel České televize Milan Fridrich. A dodává: „Budiž světlo je navíc silně současný příběh zrcadlící myšlenku extremismu a rodinných mezigeneračních vztahů. Hlavní roli v něm hraje českým divákům už dobře známý herec Milan Ondrík, jenž na sebe upozornil ve Veteránovi Jana Hřebejka. Výjimečný počin jsme ve vysílání chtěli zarámovat, a tak jsme přidali filmy Trhlina a Sklep, které budou mít rovněž českou televizní premiéru, a velmi úspěšné ikonické snímky Čiara a Kandidát.“  Dva snímky z kolekce aktuální slovenské tvorby vznikly pod režijním vedením Petra Bebjaka, který pro Českou televizi v minulosti natočil Českým lvem oceněnou minisérii Spravedlnost. Nyní je podepsán pod třídílným dramatem z padesátých let Herec s Janem Cinou a Jenovéfou Bokovou v hlavních rolích, které se se na obrazovce České televize se objeví v průběhu října. Minisérie získala nominaci na prestižním mezinárodním festivalu Prix Europa. Ve své kategorii Televizní fikci se o umístění utká se seriálem Geniální přítelkyně, Peacemaker nebo Chalífát. Slovenský týden na Dvojce 5. 10. ve 20 hodin na ČT2: Budiž světlo (režie: Marko Škop) Milan (M. Ondrík) má tři děti a jezdí pracovat do Německa, aby svoji rodinu uživil. Když se na Vánoce vrátí domů, zjistí, že jeho nejstarší syn Adam je členem polovojenské mládežnické skupiny. Syn je zapletený do šikanování a smrti spolužáka. Otec se rozhoduje, jak by se měl zachovat. Společně s manželkou Zuzkou (Z. Konečná) při tom zjišťují skutečnou pravdu o synovi, o své rodině, o sobě samých a také o společnosti kolem nich. 6. 10. ve 20 hodin na ČT2: Sklep (režie: Igor Vološin) Barový muzikant Milan (J.-M. Barr) si prochází vztahovou krizí s manželkou Táňou (O. Simonova), způsobenou jeho odhalenou nevěrou. Přesto se ale musí oba v tuto chvíli semknout, neboť jejich dcera Lenka (S. Hladká) se minulou noc nevrátila z venkovní party, na které oslavovala své šestnácté narozeniny. Nikdo z jejich přátel, co s ní byli, o ní ráno nic neví. Jen to, že odešla sama a předčasně. Rodičům nezbývá než doufat a spolehnout se na policii. Jejich naděje na nalezení se však postupně snižují vzhledem k nikam vedoucímu vyšetřování, kterému velí poručík Varga (M. Ondrík), a i rodičům je zcela patrné, že chlapci, co byli onu noc s Lenkou, něco tají a navzájem se kryjí. Zoufalému otci tak dojde trpělivost a vezme spravedlnost do vlastních rukou. 7. 10. ve 20 hodin na ČT2: Čiara (režie Peter Bebjak) Pětatřicetiletý Adam Krajňák je otcem tří mladých dcer, ale především hlavou slovensko-ukrajinského gangu, který se zabývá pašováním cigaret. S blížícím se vstupem Slovenska do Schengenského prostoru se však chystá velké zpřísnění hraničních kontrol a mezi pašeráckými skupinami vzrůstá napětí. Kvůli náhodně zmařenému kontrabandu nemůže Adam splatit dluh mocnému ukrajinskému mafiánovi Krullovi; navíc se staví proti jeho plánům na pašování tvrdých drog. Události nabírají příliš nečekaný spád a Adam bude muset překročit i hranice, které pro něj dosud byly tabu... 8. 10. ve 20 hodin na ČT2: Trhlina (režie: Peter Bejbak) Nezaměstnaný absolvent vysoké školy Igor (M. Marušín) si se svou partnerkou Miou (M. Bartalos) nežije zrovna na vysoké noze a kvůli tomu přijme dělnickou práci v bývalé psychiatrické léčebně. Během jejího vyklízení nalezne staré záznamy sahající až do předválečné doby o lidech, kteří se ztratili v okolí tribečských lesů. Ti, co se našli, skončili právě zde a byli zmatení nebo zcela zbaveni rozumu. Posedlý Igor se začne o záhadu víc a víc zajímat a věří, že právě zveřejnění podobné senzace na jeho blogu by jejich domácnost vyvedlo z tísně. K tomu však potřebuje další informace a dá se dohromady s milovníkem záhad Andrejem (D. Hartl) a také se skeptickým Davidem (T. Maštalír), aby zjistili, co je na mizení lidí v oněch lesích pravdy… 9. 10. ve 20 hodin na ČT2: Kandidát (režie: Jonáš Karásek) Do voleb nového slovenského prezidenta zbývají dva měsíce a namyšlený, ale profesionální šéf reklamní agentury Adam Lambert (M. Majeský) se stává vedoucím kampaně nevýrazného Petera Potôňa. Ten byl do boje o prezidentské křeslo „nasazen“, jen aby ubral pár procent hlasů jinému kandidátovi a jeho vítězství je zcela vyloučené. Lambert se však na jednom večírku potká se svým rivalem z branže, který vede kampaň za jasného favorita a nechá se od něj vyprovokovat. Uzavře sázku, že udělá z Petera Potôňa dalšího slovenského prezidenta, a to hned v prvním kole. Ihned nato se rozehrává mašinerie profesionálního politického marketingu, která má za cíl „vyrobit“ nového prezidenta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-20 15:34:29

Stačí zatáhnout za správnou niť

Loutka sice není živou bytostí, dokáže v sobě ale probudit život. Díky druhým. Je osobností, jíž může ten, který ji vodí, vdechnout duši. Nejen o tom jsme hovořili s pedagogy Vyšší odborné školy herecké v Praze, a především známými loutkoherci Divadla Spejbla a Hurvínka Květoslavou Plachetkovou a Richardem Maškou.   Vedete studijní obor Herectví s loutkou. Proč by si studenti měli vybrat právě ten? Většina lidí, kteří mají umělecké vlohy a vybírají si studium na uměleckých školách, spíše inklinuje k oboru herectví... Chtějí být vidět. Tento obor umožní každému, kdo jej bude studovat, hrát si po celý život, jak my říkáme. S loutkou nezestárnete. Během studia naši žáci zjistí, jak rozmanitý a zajímavý a pestrý obor objevili a budou po celou dobu své profesní dráhy objevovat. Naším cílem je studenty seznámit s různými druhy loutek, s jejich výrazovými prostředky a ovládáním.   Loutkové divadlo je u nás vnímáno jako obor věnovaný především dětem. Není to škoda? V žádném případě. Vždyť všichni jsme byli dětmi, a to, co jsme se v dětství naučili, vnímali, nás posouvalo a neseme si to sebou i v pozdějším věku. Avšak loutkové divadlo je záležitostí i pro dospělé – a rozhodně tím nemyslíme jen fakt, že na představení chodí spolu s dětmi. V našem oboru se studenti naučí nejen s loutkou a jejími typy, ale získají i základy technologie, výroby, scénografie, pracují s výtvarnými návrhy. Naučí se připravit si své malé představení. A třeba tak i pokračovat v rukodělném dědictví a umu našich předků. Nakonec, od roku 2016 je české a slovenské loutkářství součástí nehmotného světového dědictví UNESCO.   Z čeho všeho může být taková loutka vyrobena? A jaké druhy existují? To je na dlouhé povídání. Kromě dřeva se loutky vyrábějí třeba z molitanu, polystyrenu, vymodelují se z hlíny, ze sádry... Existuje nepřeberně možností. Na našich hodinách zkoušíme s různými typy loutek, učíme se oživit nejrůznější předměty, třeba rukavici. Loutkou nakonec může být i obyčejný kapesník.   Jaké jsou druhy loutek? Například maňásek, mapeta, javajka, maska, marioneta...   Musejí být vaši studenti výtvarně nadaní? Je to výhoda, ale nikoli podmínka. Je ale dobré vědět, jak na to. A to i pro to, aby jednou budoucí absolvent, který si u někoho nechá loutku třeba vyrobit, věděl, co přesně potřebuje. Představte si, že chcete, aby loutka dokázala žonglovat s míčkem, nebo dělala provazochodkyni. Musíte tedy vědět, jak má být vyrobena, aby to fungovalo a říct to profesionálnímu řezbáři. Jinak můžete prodělat, protože taková marioneta stojí až patnáct tisíc korun. To samozřejmě neplatí, pokud bude absolvent pracovat v divadle, tam dostane do rukou loutku hotovou.   Když už jste naznačili finanční náklady, lze se tímto oborem v Česku uživit? Pokud člověk nemá přehnané nároky na život, tak určitě ano. Loutky lze navíc využít i ve zcela jiných oborech – například ve zdravotnictví, protože nemocný člověk se mnohem snadněji svěří loutce. Nakonec, všichni známe, jak dobře fungují zdravotní klauni. Samozřejmě nesmíme zapomenout na využití v pedagogické činností, také zde loutky pomáhají komunikaci, sebepoznání, otevření se druhým. A konečně v umění – divadelním i televizním.   Máte úspěšné absolventy? Jistě! Jeden z našich studentů pracuje jako umělecký šéf jednoho divadla, má svůj soubor. Jiná ze studentek hostuje v kladenském divadle i v činohře, máme absolventy VOŠH i v Divadle Spejbla a Hurvínka... Prostě stačí jen zatáhnout za správnou niť a rozpovídat třeba i Golema.   Květoslava Plachetková (základy pedagogiky, psychologie, základy loutkoherectví, školní psycholožka a výchovná poradkyně) – Po absolutoriu vystudovala na FFUK v Praze obor pedagogika – psychologie. Od 1960 do 1974 byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. Od roku 1974 až dosud působí v Divadle Spejbla a Hurvínka jako loutkoherečka (rozmanité role, od roku 1982 se věnuje zejména vodění Máničky). Spolupráce s rozhlasem, televizí, nahrává pro Supraphon aj, ve VOŠH spolupracovala na řadě her a loutkových inscenacích.   Richard Maška (základy technologie loutky) – Po absolvování oboru typograf studoval v letech 1976–1978 činohru na DAMU, poté působil v divadle Spejbla a Hurvínka (v současnosti je hlavním „hybatelem“ postavy Spejbla a dalších postav), dále působil ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně, kde byl tři roky šéfem výpravy. Jako loutkoherec a výtvarník pracoval na řadě projektů, například na výpravě pro balet Národního divadla Zpěvy země, spolupracoval s divadly Ta Fantastika, Palace, Divadlo AHA, Novou scénu ND a řadu dalších.   České loutkářství Loutkářství je nás celou dobu své existence uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. Přinesli jej kočovní loutkáři ze zahraničí a následně se v českém prostředí rozšířilo. Této tradici významně napomohl fakt, že se čeští marionetáři, hrající česky, stali součástí národně uvědomovacího procesu. Marionetové divadlo je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou zahrnující řezbu, omalování, kostýmování loutek, malbu dekorací apod. Fenoménem od 20.let 19.století se stalo tzv. rodinné loutkové divadlo. Byly sériově vydávány repertoárové sešity, divadla a loutky, které navrhovali uznávání čeští malíři a spisovatelé. Po druhé světové válce se rozšířilo hraní s maňásky a vzniká další český fenomén – černé divadlo. Od roku 2016 je české a slovenské loutkářství součástí nehmotného světového dědictví UNESCO.   Zaujal vás náš článek? Chcete loutkám vdechnout život? Vyšší odborná škola herecká Praha vyhlašuje na 29. a 30. června termín druhého kola přijímacího řízení oboru Herectví s loutkou. Přihlášku lze zaslat či doručit do 23. června na adresu Vyšší odborná škola herecká, Hadovitá 1023/7, 141 00 Praha 4 nebo elektronicky na vosherecka@vosherecka.cz Pomůžeme vám splnit vaše sny!

Čas načtení: 2020-02-14 06:35:39

Umělecký šéf Per Boye Hansen: Státní opera nesmí být muzeum

Začátkem ledna byla po tříleté generální rekonstrukci slavnostně znovuotevřena Státní opera, čtvrtá scéna ND. Umělecký šéf Per Boye Hansen má ambici vrátit ji na výsluní evropského operního života nejen smělým rozsahem repertoáru, čerpajícím z historie této scény. Jeho devízou jsou čtyřicetileté profesní úspěchy v Norsku a Německu. K Národnímu divadlu ho poutá obdiv k české hudební tradici.   Kdy vás oslovila česká hudba? Zajímal jste se o ni hlouběji ještě před příchodem do Prahy? Shodou okolností byla mou první profesionální zkušeností s operou Janáčkova Káťa Kabanová. Na podzim roku 1979 jsem studoval divadelní vědu na Univerzitě v Oslu. Mým hlavním zaměřením byla opera. Dostal jsem příležitost hostovat jako asistent režie. V té době byl ředitelem Norské státní opery český dirigent Martin Turnovský. V souboru působil i německý režisér Dieter Bülter-Marell. Tito zkušení a dovední umělci mě fascinovali. Později se Bülter-Marell stal mým profesorem operní režie v německém Essenu. Tehdy vznikl můj silný zájem o Janáčka. A první práce, kterou jsem během studií napsal, byl rozbor opery Její pastorkyňa.   Čím je pro vás česká opera jedinečná? Je v něčem ojedinělá inscenační praxe u nás v porovnání s Norskem nebo Německem, kde jste pracoval? Nejvýraznější rozdíl mezi Českou republikou a Norskem z hlediska opery je nesmírný význam hudby a opery pro českou národní identitu. Tato tradice je silně zakořeněná a podle všeho stále zaujímá důležité místo v českém společenském životě. Na druhé straně v Norsku je opera spíše okrajovou záležitostí – historie naší opery je vlastně velice krátká a skromná. Vždyť Norská národní opera vznikla teprve v roce 1959! Pokud jde o inscenační praxi, vnímám podstatné strukturální i estetické rozdíly mezi operou v Praze a zkušeností, kterou jsem získal během svého působení v berlínské Komické opeře. Na podrobný a vyčerpávající popis těchto rozdílů však nemáme v tomto rozhovoru prostor. Stručně řečeno, mohu však konstatovat, že oba přístupy mají svá pro a proti.    Co jste objevil během studia historie Státní opery? Byl jste něčím překvapen? Natrefil jsem na nesmírně zajímavou knihu Die Prager Oper heisst Zemlinsky. Podává úžasné detailní svědectví o situaci v Novém německém divadle (původní název Státní opery, pozn. red.) v době, kdy operní soubor řídil Alexander Zemlinsky. Byl to umělec, který měl obrovský vliv na vývoj globální opery. Podněty, které během jeho éry Praha vstřebávala a dále šířila do světa, mě inspirovaly a přímo ovlivnily můj vlastní výběr repertoáru. Za povšimnutí stojí například náš záměr uvést operu Franze Schrekera Der ferne Klang (Vzdálený zvuk), poprvé od její české premiéry v Praze v roce 1920. V následující sezoně máme v plánu inscenace jednoaktovek Zemlinského a Hindemitha. Novátorská dramaturgie Zemlinského nás také inspirovala k nastudování Ligetiho opery Le grand macabre, kterou uvedeme v české premiéře v červnu 2021.    Plánujete uvádět také skladby žijících autorů... Opera nesmí být muzeum. Uvádět nová díla je naší povinností. O našich plánech budeme podrobněji mluvit později v letošním roce, avšak nejdůležitějším vodítkem pro naši další práci je snaha o objevování a rozvíjení českých talentů: skladatelů, libretistů, zpěváků, dirigentů, režisérů, scénografů a kostýmních výtvarníků. Mimořádnou pozornost budeme věnovat nadaným umělkyním. Naše plány pochopitelně zahrnují také uvádění oper, které ještě pražští diváci neviděli.    Můžete zmínit jména některých zahraničních umělců a operních domů, s nimiž budete spolupracovat? V koprodukci s Mannheimskou operou připravujeme DaPonteovský cyklus, v jehož rámci se budou konat představení v barokním divadle ve Schwetzingenu. Dále máme domluvených několik zajímavých společných projektů s různými zahraničními operními domy. V polovině února bude naše inscenace opery Lolita Rodiona Ščedrina uvedena v peterburském Mariinském divadle pod taktovkou dirigenta Valerije Gergijeva. Naše nastudování se setkalo s naprostým nadšením zahraničního tisku.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vrcholem příští sezóny ve Státní opeře mají být Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Tato opera klade na umělce vysoké nároky. Jaká jsou vaše očekávání a co by měli očekávat diváci? Ano, Mistři pěvci norimberští představují velkou výzvu. Tato opera vyžaduje nesmírné nasazení od všech zúčastněných. Připouštím, že naše ambice jsou velké, ale považuji takové náročné úkoly za důležité. Hudební ředitel Karl-Heinz Steffens už výrazně vylepšil náš orchestr i sbor a získal pro významné role několik vynikajících hostů s mezinárodním věhlasem. A Keith Warner je velice zkušený a uznávaný režisér.    Jak si představujete tvorbu uměleckého díla? Spoléháte se na spolupráci jednotlivých uměleckých složek, nebo máte jasnou představu, kterou prosazujete? Když někoho požádám o režírování opery, mám určitou představu o tom, co od tohoto režiséra nebo režisérky mohu očekávat. Také je velmi důležité včas zajistit spolupráci dirigenta. Mělo by to tak být, ale bohužel se to stává jen výjimečně. Mým úkolem je poskytnout ostatním dostatečný prostor k rozvinutí jejich myšlenek, zajistit optimální podmínky pro celý tvůrčí proces, a to v rámci celkové dramaturgie ve spolupráci s mými kolegy.    V zahraničí jste inscenoval poměrně nekonvenční produkce. Myslíte, že jsou na ně čeští diváci připraveni? V pozoruhodném textu, který napsal Pavel Kohout pro slavnostní znovuotevření Státní opery, mě zaujala věta „Můj bože, co to bylo za město, Praha v poslední pětině devatenáctého století!“ Poukazuje na to, jaké úžasně globální město tehdy Praha byla, jak se stala jedním z nejvýznamnějších mezinárodních průkopníků nových trendů v opeře a divadle. V tomto ohledu byla stejně významná jako Berlín, Vídeň a Mnichov. Pražské publikum bylo svědkem této úchvatné jízdy, ale brzy bude svědkem nové skvělé éry. Mou ambicí není nic skromnějšího než vrátit Prahu na světovou operní mapu, získat pro ni stejně významné postavení, z jakého se těšila více než 200 let. A chci toho dosáhnout s pomocí diváků, nikoli proti jejich vůli.  Za neméně důležité považuji definovat, co vlastně znamená nekonvenční opera. Jsem nadšený obdivovatel a zastánce tradice. Podle mého názoru je jeden z hlavních problémů západní kultury nedostatečná úcta k historii a její nepochopení. Operní literatura představuje drahocenný poklad a naším cílem by mělo být zachování a rozvoj tohoto dědictví, nikoli však jako muzejního exponátu, ale jako živé tradice významné pro dnešní společnost. Poskytnout prostor inovačním interpretacím a zároveň zvýšit prestiž tradice by mělo být klíčovým úkolem každého uměleckého šéfa.    Jaká je v současné době nálada v operních souborech Národního divadla? Domníváte se, že jste si od svého nástupu v srpnu minulého roku získal důvěru? Tuto otázku by snad měli zodpovědět jiní. Přestěhování do Státní opery bylo mimořádně náročné, na druhé straně však vedlo k pocitu sounáležitosti, pocitu, že jako tým dokážeme zvládnout komplikované situace. Cítím všude kolem vzrušení, ale uvědomuji si také jisté opatrné očekávání. Každý den se snažím vytvořit co nejlepší prostředí, abychom mohli nerušeně pracovat a dosáhnout všeobecné důvěry. Čeká nás ještě dokončení úprav uvnitř budovy. Provizorní podmínky jsou vyčerpávající pro všechny zaměstnance, avšak jejich pracovní nasazení, profesionalita a lidský přístup jsou ohromující.   Co podle vás soubory opery ND postrádají v tuto chvíli? Přes 400 představení za rok potřebuje velký soubor. Řada umělců se obávala, že omezím počet zpěváků, ale udělám pravý opak. Mým cílem je naopak časem operní soubor rozšířit. Když jsem se ujal své funkce v Berlíně, počet zpěváků souboru jsem ztrojnásobil. Musíme zapracovat na zvýšení platů, především členů orchestru a sboru i zpěváků. Je to náročný úkol – byl bych však rád, aby všichni v divadle věděli, že je to na předním místě mého seznamu cílů.  Jinak se nedomnívám, že je to především otázka toho, co postrádáme. Musíme pokračovat v budování a rozvíjení naší tradice i zdrojů, které máme k dispozici. Bytostně důležité je zlepšení plánování. Abychom byli schopni naplnit své umělecké ambice, musíme dělat věci s větším předstihem. Také je nezbytné poskytnout všem zúčastněným dobré pracovní podmínky a získat ty umělce, které získat chceme. A diváci by měli mít možnost řádně si naplánovat návštěvy představení.    Jak hodláte zvýšit prestiž Státní opery s ohledem na omezené státní dotace? Jak už jsem zdůraznil, chci velký, různorodý soubor. Přejeme si stát se přirozeným domovem pro nejlepší české umělce, kteří v současné době hostují po celém světě. Máme štěstí, že po angažmá v Mnichově a Glyndebourne nyní s námi podepsal smlouvu Pal Christian Moe, nepochybně nejlepší castingový ředitel na světě. Každý den doslova dělá zázraky v hledání nových talentů, které přivezeme do Prahy. Vyhlášením našich ambiciózních plánů týkajících se programu „Musica Non Grata“ jsme už vzbudili zájem o sponzorství, které zvýší náš umělecký rozpočet téměř o třetinu. Není jiná cesta než usilovat o zvýšení kvality. Potřebujeme zlepšit úroveň našich repertoárových představení a vybrat pro ně ty nejvhodnější umělce. Maximalizace potenciálu každého umělce je nesmírně důležitá.  Dále máme v plánu uvést všechny naše nové inscenace v rámci festivalu, který se uskuteční na konci sezóny a který podle mého názoru vzbudí zájem i mimo Českou republiku. Během několika dnů budou mít milovníci opery ze zahraničí možnost zhlédnout nové tvůrčí impulzy vznikající v našich souborech.   Když jste vedl Norskou národní operu, získala mezinárodní ocenění Nejpřístupnější scéna. Co to přesně znamená? I když si myslím, že to byla budova opery a její přívětivá architektura, která vzbudila mezinárodní pozornost, rád bych poznamenal, že jsme v Oslu představili komplexní program pro děti a mládež, díky němuž jsme vyvolali zvýšený zájem nové generace o operu. To je také jedním z důležitých úkolů v Praze.    Jak budete oslovovat nové publikum?  Praha je pulzující, úžasné město s mnoha tvůrci trendů v módě, designu a umění, ale také s mnoha sídly nových společností poskytujících internetové služby. Musíme najít nové možnosti spolupráce s těmito lidmi a také je získat jako diváky. Myslím si, že bychom měli navázat kontakt s mladými zájemci o operu a vypracovat pro ně zvláštní program, uspořádat večery pro mladé a samozřejmě zvýšit jejich zájem. Nesmíme tuto skupinu diváků podceňovat. Mládež se o dramatické aspekty života zajímá přinejmenším stejně jako dospělí.   Je to velký rozdíl být uměleckým šéfem Opery českého Národního divadla (a Státní opery) a Norské národní opery nebo berlínské Komické opery? Specifikoval byste svou zkušenost s řízením těchto operních domů? Celkem vzato jsou podobnosti větší než rozdíly. Opera je mezinárodní umělecká forma a hudba přesahuje jazykové bariéry. Samozřejmě existují i rozdíly. Každý operní soubor musí vycházet z místní kultury a najít si své místo ve společenství, jehož je součástí. Velkou výzvou během mého působení v Berlíně bylo navázat na jedinečnou tradici Waltera Felsensteina. Zároveň bylo nutné vytvořit nové estetické uspořádání a modernizovat struktury souboru. Dalším důležitým úkolem v té době bylo znovuvybudovat velký ansámbl sólistů. V Oslu bylo zase nezbytné, aby opera získala větší prestiž a uváděla díla, která by oslovila širší okruh diváků, přesahující úzkou skupinu operních nadšenců. A pokud jde o Prahu, za důležitý úkol považuji pozvednout náš soubor na přední pozici na mezinárodní operní scéně a ukázat světu, o jaký nádherný odkaz zde pečujeme.   Můžete porovnat technické parametry nově zrekonstruované budovy Státní opery s obvyklými standardy operních domů v zahraničí? Ačkoli Státní opera prošla rozsáhlou rekonstrukcí, je to stále historická budova, která má ve srovnání s moderními operními domy omezené technické možnosti. Z mého hlediska však její výhody daleko převyšují nevýhody. A pokud jde o Národní divadlo, mít možnost účinkovat na třech scénách – v historické budově, ve Stavovském divadle a ve Státní opeře – je sen každého uměleckého ředitele. Žádný jiný operní soubor na světě nemá za rok více než 400 představení!   Narazili jste už na nějaké zásadní problémy při práci s novou jevištní technologií nebo dispozicemi nově zrekonstruovaného prostoru Státní opery? Mezinárodní ohlasy mě skutečně příjemně překvapily. Všichni se ptali, jak je možné zrekonstruovat a zrenovovat takovou budovu během tak krátkého času. A jak je možné dosáhnout takových skvělých výsledků s takovým omezeným rozpočtem. Ozývají se politici a operní kruhy z okolních zemí. Buďme tedy hrdí na to, čeho jsme zde dosáhli. Závidí nám to všichni návštěvníci ze zahraničí. Pochopitelně ještě v následujících měsících musíme zvládnout určité výzvy a vylepšení. Státní opera je zrenovovaná historická budova, která je nyní vybavená co největším možným množstvím moderních technologií. Samozřejmě to není nová stavba! Ale kdo by se do ní nezamiloval? A naše láska k tomuto opernímu domu nám zajisté pomůže překonat všechny problémy. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-10-05 10:10:29

Bianca Bellová: Už jsem si zvykla, že všechny čtenáře neuspokojím

Málokterá česká kniha získala v posledních letech tolik literárních cen jako román Jezero (2016) Bianky Bellové. Autorka se musela vypořádat s neutuchajícím zájmem médií a velkými očekáváními čtenářů i kritiků. Podařilo se a nový román Mona (Host 2019) je na světě – a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně ne náhodou o něm v příloze Biblio píše Petr Bílek jako o Knize měsíce.   Po vydání Jezera jste se ocitla ve víru událostí, který se – aspoň mám ten pocit – dosud vlastně nezastavil. Literární ceny, zahraniční cesty, rozhovory, další a další překlady... Kde jste vůbec brala čas na psaní nové knihy? Máte pravdu, celý ten literární provoz je dost náročný na čas i na možnost koncentrace. Snažila jsem se být v přijímání závazků střídmá; není nutné jet na každý festival a dělat stále dokola rozhovory o tomtéž, vždyť to i pro čtenáře musí být otravné. Je nutné najít nějakou zlatou střední cestu – je jasné, že když se nějaký malý nakladatel na velmi konkurenčním trhu rozhodne riskovat a vydat můj text, je přinejmenším slušné ho podpořit osobní přítomností. Některé cesty jsou hodně přínosné z hlediska osobního růstu či inspirace, ale to se samozřejmě nedá naplánovat předem. Neslibuji nic, co nemůžu z časových důvodů splnit, nepíšu nikomu obsah zadarmo (to říkám proto, že neuplyne měsíc – a někdy třeba týden –, aby se na mě nějaké médium neobrátilo s prosbou o příspěvek do ankety či doporučení), pokud se nejedná o dobročinnost. Moje texty nebývají dlouhé, takže čistého času zase tolik nepotřebuji. Ale ztráty koncentrace bývají bolestné až fatální. Monu jsem začala psát ještě dřív, než vyšlo Jezero, a dopsaná byla asi před rokem a půl. Od té doby jsem v podstatě hledala redaktora, který by mi pomohl ji dopilovat a doleštit. Chvíli to trvalo, než jsem našla Kláru Fleyberkovou, která textu dala tu profesionální zkušenost i tvůrčí podněty, jež si žádal. Mezi námi, Klára je opravdu geniální redaktorka a osobnost po všech stránkách.    A nesvazovaly vás trochu nadšené ohlasy předchozí prózy? Ta očekávání existovala. Každou chvíli se mě na čtení, nebo třeba i v baru cizí člověk zeptá: „Píšete pro nás zase něco? A kdy to vyjde?“ Můj švýcarský nakladatel mi poslal vánoční přání s kulichem a otázkou: „Tak co, máme se na co těšit? A bude to brzy?“ To si toho kulicha radši mohl nechat.  Ten tlak nebyl příjemný. Bylo zjevné, že budu muset být opatrná, abych nevydala za každou cenu něco, s čím nejsem stoprocentně spokojená. A nedokážu dostatečně vypovědět, jak jsem nakladatelství Host a hlavně Mirkovi Balaštíkovi vděčná, že na mě netlačil a dal mi ten čas a prostor, aby Mona organicky dozrála. A samozřejmě, že už teď vím, že každý čtenář, který knihu doposud četl, ji s Jezerem srovnává. Už teď vím, že je pro někoho méně zajímavá než Jezero, třeba proto, že je v ní méně nadpřirozena a magie. Ale na to, že neumím uspokojit všechny čtenáře a že některé z nich neuspokojím nikdy, už jsem si zvykla.    Mezi Jezerem a Monou se opravdu nabízejí jisté paralely – absence českých a vůbec jakýchkoliv konkrétnějších reálií, prvky oblíbeného žánru dystopie, spíše civilní styl vyprávění. Není v tom určitá (třeba jen podvědomá) snaha vyjít vstříc zahraničnímu knižnímu trhu a cizím čtenářům? S ohledem na úspěch Jezera by ani nebylo divu... To je hypotéza, která se mi samozřejmě bude špatně vyvracet. Mám podvědomou záklopku, kterou se snažím odstřihnout své texty od kontaminace tím, co se líbí a co má úspěch – recenze téměř nečtu a při hovorech se čtenáři se snažím vyhnout tomu, aby mi dávali svou zpětnou vazbu. Nicméně co si budeme nalhávat: samozřejmě to autenticitu textu nějak ovlivňuje, ať dělám, co dělám.  Můžu vám ale říct, že další text, který teď nosím v hlavě, je zcela tradiční a odehrává se v konkrétních lokálních kulisách. Styl vyprávění ale asi jen tak nezměním, protože jinak psát neumím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A na jakých místech, ve které denní či noční době, s jakými zvukovými kulisami apod. své prózy nejčastěji píšete? Patřím k lidem, kteří k psaní potřebují klid, nedokážu se soustředit v kavárně nebo na nějakém veřejném místě. Nejlíp se mi píše večer, doma za mým psacím stolem, na PC, se sklenicí bulharského mavrudu. A musí být samozřejmě inspirace, bez ní to nemá smysl.    Zrodil se příběh Mony, která v péči o zraněného vojáka Adama spatřuje svou druhou a možná poslední šanci na štěstí, na základě nějakého konkrétního impulsu, podobně jako tomu bylo v případě Jezera?  Nemyslím si, spíš to byla souhra impulsů, které se shromažďovaly delší dobu. Pro mě je vždycky docela těžké určit, jak ten nápad vlastně vznikl. Je to jako bříza, jejíž semeno vítr foukne do okapu – najednou vám na střeše roste strom a vy jste ten poslední, kdo by věděl, jak k tomu došlo.    Ústřední dějovou linii jste zasadila do působivých kulis zchátralé nemocnice uprostřed džungle, jejíž postupný rozklad koresponduje s všudypřítomnou bolestí a smrtí, umocněnými nedostatkem léků a personálu. Měla tato bezmála postapokalyptická scenérie nějaký reálný předobraz? Leda v mém podvědomí. Většinou je to vyfabulované. Vzpomínám si na sen či vizi temného pokoje, kde pacienti ve vlhku a pronikající vegetaci postupně přicházejí o rozum. Je klidně možné, že je to útržek z nějakého filmu, který jsem viděla jako dítě, a v nestřeženou chvíli ho nespolehlivá paměť vyplivla.    „Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity,“ charakterizuje filozofii vašich postav Petr Bílek, jehož recenzi přinášíme v příloze Biblio, a závěrem konstatuje, že „mezi řádky Mony vane asijský vzduch“. Textu nadto předchází coby motto báseň čínské provenience. Jak je to tedy s údajným asijským vlivem na obsah Mony? To má pan Bílek asi pravdu. V knize jsou odkazy na asijské reálie, například písmo Nüshu, používané někdy zhruba od 14. století v čínské provincii Chu-nan výhradně ženami (ostatně některé z básní čínských básnířek jsem v textu i použila). V Japonsku zase ženy měly téměř tisíc let písmo kana, ve kterém se mohly svobodně vyjadřovat. To byla jedna z inspirací, proč si Mona jako malá dívka vymyslela tajné písmo, kterým pak v pubertě psala milostnou poezii. Chtěla jsem se v tom trochu povrtat; proč si ženy vymýšlejí vlastní písmo? Je to proto, že jsou tím druhým pohlavím, které se dle Simone de Beauvoir musí vším vymezovat vůči mužům, a existují tedy pouze ve vztahu k nim? Nebo proto, aby si uchovaly svá tajemství? Vysoce postavené japonské dámy písmem kana psaly milostné dopisy a muži, kteří se jim dvořili, jim tímto písmem museli odpovídat.  Jiný motiv (zmizení rodičů) zase pochází z jedné jihoamerické země, z doby vojenské junty. Ale ony jsou ty prožitky dost univerzální, zrovna tento týden jsem se v Bělehradě seznámila se ženou, jejíž oba rodiče v 70. letech v Jugoslávii strávili 6 let ve vězení.   Vypadá to, že jste ve východní kultuře našla opravdové zalíbení. Do Japonska jste se navíc osobně vypravila při příležitosti vydání japonského překladu Jezera – jaký to byl pro vás zážitek? Stalo se mi přesně to, co většině návštěvníků Japonska – uhranulo mě a teď mě z té dálky stále tiše volá zpět. Je to ta těžko definovatelná kombinace tisícileté tradice a zároveň odvaha pouštět se do nevyzkoušených, moderních věcí – ať už jde o technologie, design či architekturu. To je vlastně dost příznačné i pro čtení – i když mě v Japonsku nikdo nezná, jsou čtenáři ochotní nejen chodit na má čtení (a ještě za to platit), ale kupovat si disciplinovaně mé knihy a pak si vystát frontu na autogram. Měla jsem nesmírné štěstí, že si mou knihu vybral a následně přeložil významný japonský bohemista Kenichi Abe a našel pro ni i renomované nakladatelství. A protože má status autority, nikdo jeho doporučení nezpochybňuje. V žádné jiné zemi nebylo vydání překladu mé knihy tak široce pokryto mainstreamovými deníky jako právě v Japonsku – ať už se jednalo o recenze, nebo o rozhovory. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění.    Vyprávění rámuje scéna, kde hrdinka v dětském věku vypráví svému volkovi příběh o převaděčích mrtvých, kteří zemřeli daleko od domova. Nakonec se podobnou převaděčkou stává i ona sama. Jde o čirou fikci, nebo jste na podobnou báji někde opravdu narazila? V tomto případě jsem si inspiraci neomaleně vypůjčila ze skvělé knihy čínského autora Liao I-Wu Hovory se spodinou, která je sbírkou rozhovorů s představiteli těch nejnižších pater čínské společnosti. Takže jestli si to nevymyslel Liao I-Wu, tak má ten zvyk reálný základ.    Důležitou postavou se ukazuje být Monin nepřítomný otec, jehož opravdovou tvář se jí daří poodhalit teprve v dospělosti – a vůbec ji nepoznává... Jeho příběh také dobře ilustruje, jak si totalitní režim sám vychovává vlastní oponenty.  Ano, baví mě, když padají modly, když se jasná kontura a předmět dlouhodobé adorace začne rozplývat v mlze pochybností. Ostatně nespolehlivost vzpomínek a vypravěčské perspektivy je pro mě téma pořád, částečně asi proto, že si vlastní pamětí nejsem jistá. Mám dlouholetého kamaráda Zbyška, kterému jsem údajně při prvním setkání poradila, ať si nechá amputovat hlavu. Jiný dlouholetý kamarád mi zase tvrdí, že jsem se, když jsme si byli představeni, zeptala: „To je ten postiženej?“ Já se s takovými replikami vůbec neumím ztotožnit, jsem většinou poměrně empatická a nekonfliktní osoba a neumím si představit, že by mi takové inzultace vůbec vyšly z úst. Oni mi ale celé roky opakují, jak je to traumatizuje, takže mám pokušení jim věřit. Ty protikladné výklady reality vytvářejí v příběhu zajímavé napětí.    Když už jsme u tématu nespolehlivé paměti – blíží se třicáté výročí Listopadu 1989, na jehož význam a přínos jako by mnozí naši spoluobčané pomalu zapomínali. Jak na období sametové revoluce vzpomínáte vy?  Ale jo, asi s nostalgií. Byla jsem přímo u zdroje, na Národní třídě, a poté jsem absolvovala všechny demonstrace v následujících dnech… ostatně kde jinde bych taky ve svých devatenácti letech mohla být? Byly to okamžiky naprosté solidarity, kterou jsem předtím ani potom nezažila. Přispívala jsem nedávno do jednoho sborníku, který vychází právě k výročí sametové revoluce, dává ho dohromady kolektiv studentů. Jedna z nich si se mnou asi hodinu povídala, nahrávala, dělala si poznámky, říkala „hm, to je zajímavý poznatek, to nám ještě žádný respondent neřekl“ – a když jsem pak text dostala asi po čtvrt roce k autorizaci, zbyla z toho všeho jediná věta. Což je myslím pro ten proces uchovávání paměti naprosto typické.  Kazuo Ishiguro si s tímhle motivem geniálně pohrál ve svém posledním románu Pohřbený obr, kde se stárnoucí Axl a Beatrice vydávají hledat v poartušovské Anglii syna, na nějž si mlhavě vzpomínají. Jejich paměť – stejně jako paměť všech obyvatel vesnice – je zastřena jakýmsi oparem a oni se nedokážou o žádnou ze svých vzpomínek opřít. Stejně jako hlavní hrdina filmu Memento (Guy Pearce), který pátrá po vrazích své ženy, trpí ztrátou paměti; každých pět minut se probudí s úplně resetovanou pamětí, neví o sobě vůbec nic, kromě několika nezpochybnitelných skutečností, které si vytetoval na kůži, a pár polaroidových snímků. Co když si ale vytetuje falešnou informaci, se kterou bude muset pracovat do konce života? Co když pak potrestá nevinného? Co když si takovou falešnou informaci tetujeme do kolektivní paměti všichni?    Společnost, v níž vaše hrdinka žije, v mnoha ohledech připomíná poměry v některých muslimských zemích – ženy tu mají druhořadé postavení, jsou nuceny zahalovat si vlasy... Samotná Mona je ovšem bytost dosti svobodomyslná. Označila byste ji za feministku?  Já bych byla opatrná v označování kohokoliv za feministu či feministku bez předchozí definice, co tím myslíme. Je feministkou absolventka genderových studií, jejímž tématem je neuspokojivé zastoupení ženských postav ve filmové produkci či počet jejich replik? Nebo jsou feministky íránské ženy, které se domáhají stejných práv před zákonem jako muži – tj. například moci si oblékat, co samy chtějí, moci řídit motorku nebo chodit fandit na fotbalové zápasy – a každý týden během takzvaných Bílých střed riskují uvěznění? Kdo je takové bezpráví ochotný přehlížet, nemůže si říkat feminista, aniž by u toho použil uvozovky.  Mona je žena, která se svým mírným, neradikálním postojem domáhá svých práv. Je možné, že kdyby měla dceru, byla by radikálnější.    Ptám se i proto, že vy sama jste se k tématu feminismu vyjádřila na webu iLiteratura.cz v článku nazvaném Proč nejsem feministkou, který vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Překvapilo vás to? Nepřekvapilo. Ten článek vyšel koncem března a ta bouře následovala několik následujících týdnů, s dozvuky ještě v létě. Už v lednu jsem pro Český rozhlas napsala povídku Ptačí klec o fiktivním feministickém tribunálu, který soudí ženy přesně za tu ideo- logickou herezi, které jsem se dopustila ve sloupku Proč nejsem feministkou. A přesně ty repliky, které jsem svým postavám napsala v povídce, jsem o dva měsíce později slyšela z úst svých reálných kritiků. Není to žádné jasnovidectví, jen ty debaty kolem různých Svatých grálů feminismu už chvíli se zaujetím sleduji.  Je feministkou někdo, kdo jinou ženu označí za vyjádření nesouhlasného názoru sviní, která zrazuje svůj gender? Pokud ano, tak asi feministkou pořád být nechci.    Svou roli má v příběhu také poezie. Jste její čtenářkou? A píšete i vlastní básně?  Básně nečtu systematicky, jsem takový náhodný čtenář. Pár oblíbenců mám (Charles Bukowski, Egon Bondy či Olina Stehlíková), podle toho to taky vypadá, když si u nás v knihovně syn vybírá básničky na recitační soutěže ve škole a vrací se s poznámkou „Zvolený text nebyl přiměřený věku“. Úplně nejradši mám haiku – na tak malém prostoru se zcela jasně vyjeví, jestli je báseň a její podstata nosná. Těch sedmnáct slabik může mít daleko větší sílu než celí Bratři Karamazovi. Ale já mám pro úsporné formáty obecně slabost.  Sama jsem taky pár básniček napsala, ale není to nic, na co bych byla pyšná, ačkoliv je už nějaký nesoudný redaktor taky otiskl.    Co vás naopak přitahuje na próze? A které současné autory počítáte mezi své oblíbence? Co lidi přitahuje na vyprávění? Proč se u toho ohně začali scházet a poslouchat historky? A toho nejlepšího řečníka odměňovat potleskem a smíchem? Tak mě asi přitahuje totéž: fascinace, napětí, vyvrcholení, psychohygiena, radost z dobře vystavěného příběhu... S oblíbenými autory by to bylo nadlouho. Mám ráda ostrovní autory – McEwana, Ishigura, Williama Trevora –, kteří to nejpodstatnější dokážou vepsat mezi řádky. Mlží, hrají si se čtenářem a ve chvíli, kdy si myslí, že je doma, tak mu podrazí židli. Ale těch oblíbenců jsou opravdu zástupy. Houellebecq, Erland Loe, Stephen King… Moc se mi líbila Dědina Petry Dvořákové, tak se těším na její novinku, která zrovna vychází. Společné mají ti autoři to, že ctí příběh, že jsou tu pro čtenáře, nikoliv pro autorovo ego. A úplně nejdokonalejší příběh ze všech je stará mezopotámská legenda Smrt v Samaře.  {/mprestriction}  Bianca Bellová (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Knižně debutovala v roce 2009 Sentimentálním románem (v revidované verzi vyšel znovu loni), po němž následovaly prózy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) jí vynesl řadu ocenění – mj. cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu – a dočkal se mnoha překladů. Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Mona.

Čas načtení: 2020-09-10 07:01:41

Spisovatel Jaroslav Kuťák: V detektivkách jde stejně jako v Rychlých Šípech o pravdu a lež, o čest, hrdost a záludnost, faleš, pokrytectví a odhalování zla

„Psaní v zimě a golf v létě jsou mými koníčky i mou prací,“ říká Jaroslav Kuťák, který vystřídal celou řadu zaměstnání, než se začal plně věnovat psaní. Je autorem zhruba stovky westernových sešitů a nakonec se našel v psaní detektivek se svéráznou detektivní dvojici Karlem Schwarzem a Marií, jejich nejnovější příběh I vrazi mají své dny vyšel letos. Působí také jako profesionální učitel golfu.   Psaní vás chytlo již na základní škole, když jste v páté třídě získal cenu v literární soutěži časopisu Junák. Pamatujete si na svoji první literární práci? Kdepak jste tohle našla? Byl jsem tehdy skautík. Na časopis Junák jsme všichni netrpělivě čekali. Když v jednom z prvních redakce vyhlásila soutěž o nejlepší text o tom, jak se má vzorný skaut chovat ve vlaku zvláště při nastupování a vystupování, jistě chápete, že mě to oslovilo a krátký příběh byl hned na světě.   Dočetla jsem se, že jste so jako kluk pro vlastní potřebu dopsal další díly Rychlých Šípů. Co vás k tomu vedlo? Miloval jsem je, protože prožívali normální klukovská dobrodružství. Pár dílů jsme měli doma z tatínkova dětství, a když pak začaly v šedesátých letech znovu vycházet, stáli jsme na ně frontu u trafiky paní Andrejsové. Bylo to podpultové zboží. A když jsme o Rychlé Šípy v normalizaci přišli, sice jsem měl doma Foglarovy knihy, ale nějaké díly komiksu jsem si připsal a snad i přikreslil pro radost.   Vy jste vystudoval germanistiku na berlínské Humboldtově univerzitě. Proč jste studoval právě v Německu? To bylo prosté. Z lenosti a vypočítavosti. Na jazyky se tenkrát kluci nehlásili, to byl obor pro holky. Obojí se mi líbilo. Navíc byl Berlín daleko od domova a pro postpuberťáka znamenal svobodu bez laskavého rodičovského dozoru. A jako jednoho z mála přihlášených kluků mě hned přijali bez velkých zkoušek.   Po škole jste pracoval jako redaktor v televizi a postupně vystřídal řadu zaměstnání. Byla to dobrá zkušenost? Na které ze svých četných zaměstnání rád vzpomínáte?  Všechno v životě je zkušenost. Nejraději vzpomínám na zaměstnání doprovázená láskami. Nejhorší zaměstnání jsou ta, kde je člověk šikanován anebo špatně zaplacen. Ale úplně nejlepší zaměstnání bylo být svým vlastním pánem, psát a mít kolem sebe své maličké milované děti.   Od roku 1990 působíte jako spisovatel. Pod pseudonymy Norman C. Marshal a N. C. Marshal jste napsal řadu westernů, krátkých povídek a krimipříběhů. Co vás přimělo psát právě detektivní žánr a čím vás okouzlil western? K westernům mě přivedl můj zaměstnavatel ve westernovém městečku No Name City u Mnichova. Byl to obrovský fanoušek skutečného divokého Západu a jeho dějin. Navyprávěl mi tolik příběhů, že mi potom jejich střípky vystačily na celou stovku westernových sešitů u Iva Železného. Byl to vůči nám autorům velmi spolehlivý a uznalý nakladatel, rád na něj vzpomínám. Později jsem začal psát detektivní povídky do sobotních příloh novin. Byla to legrace. Měl jsem báječného ilustrátora. Každý měsíc jsem mu poslal náměty na doprovodnou kresbu. Vždycky jsem si dal k sobě dva libovolné objekty, například auto, které uvízlo ve výkladní skříni nebo nahou dívku na koni. Pak už bylo jen na mě, jakou k tomu obrázku vymyslím povídku. Za čas si těchto povídek všimla paní doktorka Ivana Fabišíková a od té doby píšu detektivky pro nakladatelství, kde pracuje. Už jich je tuším patnáct nebo víc. Proč detektivky? Protože v nich jde stejně jako v Rychlých Šípech o pravdu a lež, o čest, hrdost a záludnost, faleš, pokrytectví a odhalování zla. V podstatě jsou to všechno motivy antických eposů.   Pod svým jménem Jaroslav Kuťák píšete detektivní příběhy se soukromím detektivem Karlem Schwarzem a jeho parťačkou Marií, které se odehrávají v prostředí golfu. Začalo to Zločinem na golfu, pokračovalo Botou v písku, Schwarz hraje birdie, Když zraje tráva, Strašidla z Woodlandu… Letos s touto dvojicí vyšel další, již 15. příběh nazvaný I vrazi mají své dny. Jednou jste přiznal, že si hrajete se slovy a golfovými míčky. Co vás na psaní baví a kde nacházíte inspiraci pro další příběhy této svérázné detektivní dvojice? Na psaní mě nejvíc baví, když mám nadšené čtenáře. Pár jich opravdu je. Takový Jirka Kubát má každou z těch knížek přečtenou prý aspoň třikrát. Bez čtenářů bych asi nepsal. No a inspirace? Každý spisovatel kouká kolem sebe a především naslouchá, řekl bych. Sousedé a kamarádi s sebou nosí historek, že si to člověk neumí představit. Jen je z nich dostat.   Jste držitelem Ceny Jiřího Marka pro nejlepší detektivní román. Vaše detektivky mají řadu čtenářů a jsou oblíbené. Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbené autory? Čtu moc rád a všecko dobré. Mým nejoblíbenějším autorem je už několik let můj kamarád, mistr slova a dějin Péťa Stančík. Momentálně čtu Karla Poláčka, před ním to bylo pár Houellebecqových knížek, před ním Amos Oz nebo Evžen Boček. Je jich hodně. Mezi mé stálice patří nedostižní Isaac Bashevis Singer a Stephen King.   Působíte také jako profesionální golfista. Jak jste se ke golfu dostal? Cítíte se být více spisovatelem nebo golfistou nebo se vám to pěkně proplétá? Někde jste o sobě řekl. „Psaní v zimě a golf v létě jsou mými koníčky i mou prací.“ Jsem profesionální učitel golfu. Baví mě pomáhat s golfovým švihem amatérským hráčům, aby měli ze hry ještě větší potěšení. Na profesionální hraní už nemám věk. Baví mě chodit s kamarády po hřišti a hýbat se. Spisovatelé mají otlačenou zadnici. Potřebují pohyb.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Nejraději se svými dětmi, pokud si na mě najdou čas. Už mají svůj svět.   Jaroslav Kuťák se narodil 30. září 1956. Používá i pseudonymy – Norman C. Marshal nebo N. C. Marshal. V Berlíně vystudoval Humboldtovu univerzitu (němčinu a filozofii). Vystřídal řadu zaměstnání (televizní redaktor, dělník, správce fotbalového stadionu, správce webu, majitel cukrárny, šerif ve westernovém městě pro děti). Od roku 1990 působí jako spisovatel. Je také profesionální golfista a od roku 2008 je členem Profesionální golfové asociace (PGA) a právě z prostředí golfu je série detektivních příběhů s Karlem Schwarzem a Marií. Publikuje také v Německu a Japonsku. V roce 2001 obdržel Cenu Jiřího Marka za detektivku Území trestu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-30 17:37:02

BenQ SW272U má TIPA 2024 za nejlepší profesionální fotografický monitor

BenQ oznamuje, že fotografický monitor SW272U získal prestižní titul Nejlepší profesionální fotografický monitor roku 2024 udělovaný asociací Technical Image Press Association (TIPA). Po ocenění jeho předchůdce SW321C ve stejné kategorii to znamená další významný úspěch. [...] Článek BenQ SW272U má TIPA 2024 za nejlepší profesionální fotografický monitor se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-07-31 15:25:05

Sharp/NEC nabízí profesionální řešení signage s působivou přidanou hodnotou

NEC MultiSync® E-Series umožňuje snížení nákladů na instalaci a provoz. LED podsvícení zajišťuje displejům díky své nízké spotřebě energie vysokou energetickou úsporu. Displeje jsou k dispozici od 32″ do 98″ a mají jas 400 cd/m². [...] Článek Sharp/NEC nabízí profesionální řešení signage s působivou přidanou hodnotou se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-09-05 07:58:23

Kdo je profesionální obchodník?

Profesionální obchodník je termín definovaný Evropským orgánem pro cenné papíry a trhy (ESMA) v rámci směrnice MiFID II (Markets in Financial Instruments Directive II). Tento status se vztahuje na jednotlivce nebo organizace, kteří splňují specifická kritéria stanovená ESMA a mají zvláštní postavení na finančních trzích. Aby byl obchodník klasifikován jako profesionální, musí splňovat alespoň dvě […] The post Kdo je profesionální obchodník? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-09-26 08:00:00

Skandinávská značka ASKO představila na veletrhu IFA inovativní spotřebiče pro udržitelnější chytré bydlení. Nabídla i gastronomické zážitky s hvězdnými šéfkuchaři

Praha 26. září 2024 (PROTEXT) - Na jubilejním 100. ročníku prestižního veletrhu IFA představila prémiová skandinávská značka ASKO své nejnovější spotřebiče a dokázala, že po více než 70 letech od svého založení stále stanovuje nová měřítka v oblasti funkčnosti, designu, precizního řemeslného zpracování a inovací. Mezi nejzajímavější novinky patřila řada pečicích trub NYACRAFT, platforma DishDesigner řízená umělou inteligencí, profesionální myčka nádobí DW60.C a nová generace praček prádla. O atmosféru diningových restaurací se postarali ambasadoři značky: hvězdní šéfkuchaři Tom Aikens a Marek Fichtner a nejlepší someliéři Andreas Larsson a Valentin Bufolin.Trouby NYACRAFT: nová éra pečeníJádrem prezentace značky ASKO byla na veletrhu IFA zcela nová řada trub NYACRAFT, která je svými parametry připravena nově definovat domácí pečení. Všestranné a inovativní trouby, které budou uvedeny na trh v příštím roce, nabízejí pečení s přesností na jeden stupeň s řízenou úrovní páry a teplotní sondou pro ty nejlepší kulinářské výsledky. V nabídce budou jak v klasické 60cm verzi, tak i v kompaktní, nižší 45cm verzi. Kompaktní trouba přitom kombinuje šest inovativních funkcí v jediném spotřebiči: konvekční ohřev, plně parní režim, kombinaci páry a konvekčního ohřevu, mikrovlnný ohřev, kombinaci mikrovlnného a konvekčního ohřevu – a to vše v unikátní kombinaci s nejúčinnějším automatickým pyrolytickým čištěním. Trouby je možné monitorovat a ovládat z mobilního zařízení pomocí aplikace ConnectLife a také hlasem.DishDesigner: řešení pro chytrou kuchyniZnačka ASKO také představila inteligentní platformu DishDesigner, využívající umělou inteligenci s technologií společnosti Microsoft. Tato chytrá platforma přináší individuální recepty, založené na osobních preferencích, dostupných surovinách a kuchařských dovednostech. Povyšuje domácí vaření z toho, co máte po ruce, na skutečný zážitek a současně pomáhá snižovat plýtvání potravinami.Profesionální myčka nádobí: nový standard výkonu, hygieny a udržitelnostiV segmentu profesionálních spotřebičů byla představena nová profesionální myčka nádobí ASKO DW60.C. Splňuje nejpřísnější požadavky na čistotu, hygienu a bezpečnost v náročných prostředích - od zdravotnických zařízení až po bistra a mateřské školy. Tato odolná a účinná myčka je vybavena intuitivním ovládáním, podsvícenými ovládacími prvky a přehlednými stavovými projekcemi pro snadnou obsluhu. Systém SANI zajišťuje správnou dezinfekci, zatímco flexibilní koše a nastavitelné výkonové zóny optimalizují mytí. Integrovaný systém automatického dávkování zabraňuje plýtvání mycími prostředky a aplikace ASKO Connect Pro umožňuje uživatelům sledovat a optimalizovat spotřebu vody a energie. To vše nastavuje nové standardy v udržitelnosti.Péče o prádlo: zdraví a hygiena na světové úrovniZnačka ASKO je již od samého počátku lídrem v oblasti péče o prádlo díky inovacím, které staví do popředí výkon, spolehlivost a hygienu. Technologie Steel Seal™ bez gumového těsnění dvířek zaručuje naprostou čistotu a díky ní je ASKO jedinou značkou, která získala označení Sensitive Choice. Jedinečná konstrukce s patentovaným řešením Quattro Construction™, kdy prací vana spolu s bubnem stojí na čtyřech tlumičích, zaručuje naprostou stabilitu. Tomuto odkazu zůstává věrná i nová generace praček, která bude uvedena na trh příští rok; nabízí však i řadu inovativních chytrých funkcí. Například možnost spárovat spotřebiče pro péči o prádlo s chytrou platformou ConnectLife, která umožní nejen ovládat praní na dálku, ale také nabídne přehled o spotřebované energii, vodě a pracím prostředku včetně tipů, jak jimi šetřit.Indukční technologie Celsius°Cooking™: Nový způsob vaření s přesnou regulací teplotySvůj prostor měla na veletrhu i unikátní technologie Celsius°Cooking™. Chytrá indukční deska bezdrátově komunikuje s originálním příslušenstvím Celsius°Cooking™ - s hrnci a pánví s teplotní sondou - a sama řídí naprosto precizně dobu vaření i teplotu s přesností na jeden stupeň. Ve verzi s komfortní šířkou 83 cm dokonce skrývá i výsuvný odsavač ASKO Elevate; tato exkluzivní varná deska získala prestižní iF Design Award. Na doprovodných webových stránkách www.celsiuscooking.com pak domácí kuchaři naleznou nepřeberné množství inspirativních receptů.Chytré vinotéky: váš osobní someliérVinotéky ASKO představují inovativní způsob, jak nabídnout cenným vínům tu nejlepší profesionální péči jako v pravých vinných sklepech: optimální a stálou teplotu, vlhkost i prostředí bez pachů, UV záření a otřesů. Pro majitele cenných vín je určená chytrá skříňová vinotéka, která umožňuje skladování, zrání a podávání až 190 lahví vína ve třech oddělených, samostatně ovladatelných teplotních zónách. A také vytváření digitálního archivu vín prostřednictvím aplikace ConnectLife a světové databáze vín Vivino. Skvěle ji doplňuje párová skříňová vinotéka pro dlouhodobé uchovávání a zrání až 261 lahví vína v optimálních podmínkách. K vestavbě do kuchyňské linky je pak určená jednozónová nebo dvouzónová menší vinotéka.Odolné pokročilé myčky pro udržitelnější životVedle nových profesionálních myček nádobí byly k vidění i chytré myčky ASKO z řady DW60 do domácností. Jsou vybavené čtyřmi koši pro 17 sad nádobí a mají největší kapacitu na světě. Využívají systém až 11 vysokotlakých trysek, automatické dávkování mycího gelu a UV technologii, která eliminuje 99,9999 % bakterií a virů. Osm nejdůležitějších komponent je vyrobeno z vysoce kvalitní nerezové oceli, nikoliv z plastu. Jde o nejspolehlivější myčky na světě, pokud jde o hygienu a udržitelnost – jsou testovány na ekvivalent pravidelného používání po dobu 20 let. Ovládají se i na dálku prostřednictvím aplikace ConnectLife a mobilních zařízení.Uchovávání potravin: optimální skladování a přesná teplotaNechyběly ani vestavné a volně stojící chladničky a mrazničky ASKO s inovativními technologiemi, které vytvářejí optimální skladovací podmínky s přesnou kontrolou vlhkosti a teploty v celém vnitřním prostoru. Systém Cool Flow+ s inteligentními senzory umožňuje skladování potravin na libovolné polici a zajišťuje rychlé obnovení teploty po otevření a zavření dveří chladničky. Funkce Multi Zone umožňuje nastavit teplotu v každé zásuvce, funkce Convert Zone zvyšuje vítanou flexibilitu tím, že dokáže přeměnit mrazicí oddíl na chladničku.Exkluzivní gastronomické zážitky s ambasadory značky ASKOPro návštěvníky byly připraveny i exkluzivní zážitkové akce s živým vařením a ochutnávkou vín, pečlivě vybraných k podávanému menu. Připravili je čtyři ambasadoři značky ASKO: respektovaný český šéfkuchař Marek Fichtner, prezident Bocuse d'Or Czech a porotce MasterChef Česko, a dále britský michelinský šéfkuchař Tom Aikens a nejlepší someliéři Andreas Larsson a Valentin Bufolin.Kompletní fotogalerie: zdeDalší informace: cz.asko.com Zdroj: ASKOČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-10-04 14:32:34

Alienware s týmem Liquid uvedl profesionální herní headset Alienware Pro

Alienware představuje nový headset Alienware Pro esportovní třídy, který navazuje na úspěch nedávno představené myši a klávesnice Alienware Pro. Byl navržen s ohledem na vysoké požadavky esportu ve spolupráci Alienware s více než 100 elitními [...] Článek Alienware s týmem Liquid uvedl profesionální herní headset Alienware Pro se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2024-02-19 17:57:38

Nejlevnější profesionální počítač s monitorem a Windows 11

Potřebujete levný profesionální počítač s malou spotřebou elektřiny? Pokud budete počítač používat jenom na internet tak by byl pro vás ideální tento malý počítač s Windows 11, problémem notebooků je veliká poruchovost a obtížná opravitelnost navíc je zde malý monitor a není  zde veliká klávesnice a myš, dalším problémem je baterie která nejde vyměnit jinak… Číst dále »Nejlevnější profesionální počítač s monitorem a Windows 11

Čas načtení: 2024-03-23 09:30:12

Nejlepší profesionální fotoaparát

Nabídka fotoaparátů je veliká a podle prodeje se většinou určuje jaký fotoaparát je každý rok nejlepší, jiné nároky na fotoaparát má profesionál a jiné nároky má amatér. Většinou platí pravidlo že čím dražší je fotoaparát tím více je i profesionální, amatérům často stačí na fotografování levný mobil, v současnosti končí dlouhé období zrcadlovek a přichází… Číst dále »Nejlepší profesionální fotoaparát

Čas načtení: 2024-04-26 17:12:16

Profesionální fotbalista zažaloval Pfizer poté, co mu očkování „vyřadilo“ tělo a ukončilo kariéru

Plně očkovaný profesionální fotbalista François-Xavier Fumu Tamuzo byl v dubnu nucen předčasně ukončit kariéru kvůli tomu, co popisuje jako „devastační poškození vakcínou.“ Bývalý hráč Stade Lavallois ve Francii nyní žaluje společnosti Pfizer a BioNTech u soudu a požaduje odškodnění za… The post Profesionální fotbalista zažaloval Pfizer poté, co mu očkování „vyřadilo“ tělo a ukončilo kariéru first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-06-04 07:47:57

Canon EOS R10 vs Canon EOS R6 Mark II

Porovnání Pokud jste profesionál tak logicky potřebujete i profesionální fotoaparát s profesionálními parametry, výrobci mobilů v reklamě tvrdí že fotomobil může nahradit profesionální fotoaparát protože jeho čip má veliké rozlišení na snímači a jsou zde i jiné výhody které nemají profesionální fotoaparáty. Zjistil jsem zajímavou věc že pokud použiji silný moderní blesk tak se každá… Číst dále »Canon EOS R10 vs Canon EOS R6 Mark II

Čas načtení: 2024-06-30 08:00:18

Lak za půl milionu a boky jako majitelka. Nejznámější profesionální celebrita si pořídila nový Range Rover

Pořídit si nějaké drahé auto a nechat si ho upravit je u celebrit – a vlastně nejen u nich – oblíbená cesta, jak zaujmout. A Kim Kardashian se to s novým a notně upraveným Range Roverem povedlo. Možná byste čekali nějaké zběsilosti třeba ve stylu Justina Biebera, ale nejstarší sestra klanu Kardashian si zachovala eleganci […]

Čas načtení: 2024-07-18 07:55:00

Stabilizační gimbal Hohem iSteady V3 AI Tracking Smartphone: Váš osobní kameraman s umělou inteligencí

New York 18. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hohem, přední výrobce stabilizačních gimbalů, dnes představila model Hohem iSteady V3 AI Tracking Smartphone.Hohem iSteady V3 AI Tracking Smartphone Gimbal promění váš telefon v dokonalou přenosnou kameru pro natáčení videa. Disponuje pokročilou technologií s umělou inteligencí, vestavěnou prodlužovací tyčí, stativem a gimbalem se stabilizací ve třech osách. Zajišťuje snadné, plynulé a profesionální záběry pořízené přímo v terénu.Pokročilá AI technologie pro všechny chytré telefonyGimbal Hohem iSteady V3, vybavený špičkovou technologií sledování záběru na bázi umělé inteligence, vás dokáže automaticky sledovat přímo prostřednictvím nativní aplikace fotoaparátu v zařízeních iPhone i Android. Odstraňuje omezení systému i samotných aplikací a umožňuje bezproblémové sledování pohybu během videokonferencí, živých přenosů a natáčení videa. Stabilizační gimbaly využívají přední nebo zadní fotoaparát iPhonu, aby zajistily správné zaostření a udržely v záběru daný subjekt, a umožňují tak uživatelům neomezený pohyb bez rizika, že se ocitnou mimo záběr. Odnímatelnou sledovací jednotku s umělou inteligencí lze instalovat tak, aby telefon zabíral prostor před kamerou nebo za ní, díky čemuž je mnohem univerzálnější. Umožňuje také ovládání gesty, což znamená, že ovládání technologie umělé inteligence máte na dosah ruky i v případě, že se nenacházíte přímo u zařízení.Odnímatelné dálkové ovládání a profesionální stabilizaceStabilizační Hohem iSteady V3 ve spojení s odnímatelným dálkovým ovládáním umožňuje všestranné natáčení i mimo přímý dosah zařízení, a je tak ideální pro zachycení jedinečných úhlů nebo skupinových záběrů. Pokročilý stabilizační systém se stabilizací ve třech osách zajistí stabilní a plynulé záběry v jakékoliv situaci, ať už jde o natáčení během cestování nebo při turistice. Profesionální stabilizační sada Hohem iSteady V3 s dálkovým ovládáním posune vaše natáčení na zcela novou úroveň.Přenosný a skládací univerzální gimbal pro chytré telefonyiSteady V3 je přenosný a skládací gimbal určený pro internetové tvůrce i všechny, kteří svůj běžný život rádi zaznamenávají. Gimbal iSteady V3 je vybaven prodlužovací tyčí s dosahem až 205 mm, která umožňuje záběry z nízkého úhlu, integrovaným stativem pro lepší pořizování selfie a kreativní natáčení vlogů a vestavěnou powerbankou s výdrží 13 hodin pro telefony do hmotnosti 300 g.Výkonné úpravy videa za podpory AI v aplikaci Hohem Joy APPStabilizační gimbal iSteady V3 posouvá možnosti natáčení videa pomocí chytrého telefonu na zcela novou úroveň a umožňuje ještě snazší tvorbu a úpravy dynamického obsahu. Po skončení natáčení vám kompletní sada mobilních úprav s podporou umělé inteligence v aplikaci Hohem Joy umožňuje dosáhnout mistrovské úrovně střihu a dalších úprav. Úpravy videa nebyly ještě nikdy tak snadné!Ať už natáčíte vlog, vysíláte živě nebo točíte krátký film, iSteady V3 je vaším osobním kameramanem s umělou inteligencí.DostupnostStabilizační gimbaly Hohem iSteady V3 AI Tracking Smartphone jsou k dispozici již nyní v oficiálním obchodě společnosti Hohem, v jejím oficiálním obchodě na stránkách Amazon a u autorizovaných prodejců. Další informace o produktu a jeho možnostech naleznete na webových stránkách společnosti Hohem.O společnosti Hohem:Hohem je přední společností specializující se na technologii stabilizačních gimbalů, která nabízí inovativní řešení pro stabilizaci fotoaparátů a chytrých telefonů. Společnost Hohem se snaží fotografování a natáčení videí zpřístupnit široké veřejnosti a umožnit tak každému, aby své příběhy zaznamenal kvalitně a snadno.Další informace naleznetena našich webových stránkách: https://www.hohem.comv obchodě Hohem: https://store.hohem.com/na Instagramu: https://www.instagram.com/hohem_globalna síti TikTok : https://www.tiktok.com/@hohem_globalPřihlaste se k odběru našeho YouTube kanálu: https://www.youtube.com/@HohemTechOfficialVideo - https://www.youtube.com/watch?v=Ny2-BZOioX8Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2460783/4810671/Logo.jpgKONTAKT: Kris Huang, kris@hohem.com 

Čas načtení: 2024-10-30 09:00:38

Xiaomi Band 9 Pro má obří výdrž, velký displej a profesionální měření běhu i plavání

Xiaomi představilo nový náramek Band 9 Pro Má stejně velký displej jako minulá generace, je však jasnější a s tenčími rámečky Náramek dále láká na přesnější měření zdraví a profesionální sledování vybraných sportů Značka Xiaomi včera nepředstavila pouze nové vlajkové smartphony řady Xiaomi 15, ale i spoustu dalších produktů. Mezi nimi nechybí ani Xiaomi Band 9 Pro, tedy nová generace fitness náramku, který se díky většímu displeji přibližuje spíše chytrým hodinkám, koneckonců s nimi sdílí operační systém HyperOS. Přečtěte si celý článek Xiaomi Band 9 Pro má obří výdrž, velký displej a profesionální měření běhu i plavání

Čas načtení: 2024-11-15 18:00:01

Kdo vlastně je pohledná Babišova influencerka? Nová mediální tvář ANO se pustila do vlády

„No tak to je paráda! Takže já půjdu do důchodu skoro v sedmdesáti letech,“ rozčiluje se Aneta Zicklerová ve videu na svém Instagramu. Už od pohledu je tenhle klip profesionální práce. Profesionální studio, světla i zvuk. Každé gesto i výraz v obličeji jsou předem promyšlené, každou větou útočí na Fialovu vládu, tentokrát kvůli důchodové reformě. „Zase zvolili to nejjednodušší možný řešení. Neumí hledat zdroje příjmů, neumí vybírat daně a neumí bojovat s šedou ekonomikou,“ stěžuje si a kvapně dodává, že za Babiše bylo líp. Jak jinak. Z Babišova stínu vlivnou influencerkou: Monika hraje na Instagramu první ligu Číst více Nástupkyně mága Prchala Zicklerová, třiatřicetiletá svobodná maminka desetiletého syna, která v Babišově týmu nahradila marketingového guru Marka Prchala, ale není veřejnosti neznámá. Poté, co se objevily informace, že ji s Andrejem Babišem pojí více než profesionální vztah, se bývalá influencerka stáhla ze sociálních sítí. Po několika měsících se však vrací s plnou parádou a na svém znovu otevřeném Instagramu sbírá politické body hlavně u mladých lidí. Politika i soukromí Dobře ví, že aby uspěla, nemůže její obsah být jen o politice. A tak občas na profilu dá nahlédnout do soukromí. Tu ukáže fotky svého nadupaného sporťáku, tu ukáže fotky z dovolené, kde se nebojí svléknout do plavek. Je prostě vidět, že nejde o žádnou začínající influencerku, ale ostřílenou profesionálku, která přesně ví, co dělá. „Pojďme si dnes povídat o tom, jak pěkný máme podzim. U toho by se nikdo rozčilovat nemusel,“ naráží na kvanta negativních komentářů, které na svém profilu dostává za službu Babišovi. Mnoho sledujících jí ale také nepokrytě fandí. Aneta prostě ví, kdy přitlačit a kdy odlehčit. Jak to bylo s Babišem? Jen jedné konkrétní odpovědi se vyhýbá jako čert kříži. Jak to bylo s údajným románkem s Andrejem Babišem a má to nějakou souvislost s jeho rozchodem s manželkou Monikou? „To je nesmysl. To jsou všechno jenom pomluvy,“ vyjádřil se o údajném milostném vztahu místopředseda hnutí Karel Havlíček. „Nevěřte všemu, co se šíří na Twitteru,“ komentovala tajemně dotazy o románku Zicklerová na svém profilu. Podivný rozchod Babišových: Andrej má k Monice pořád blízko, na dovolené je ale sám Číst více Rozchod a spekulace o milence Babiš se s manželkou Monikou rozešel v dubnu. „Po třiceti společných letech plných vzestupů, pádů a nezapomenutelných zážitků jsme se s Monikou rozhodli, že se naše cesty nyní rozdělují. Jako rodiče dvou úžasných dospělých dětí si nejvíce přejeme zachovat rodinnou harmonii,“ napsal tehdy na sociální sítě. S Monikou se však dále objevoval na veřejných akcích, o čemž jsme psali v tomto článku. Pár dní poté se pak rozšířily zprávy o románku s pohlednou zrzkou.

Čas načtení: 2020-06-29 00:00:00

Mobilní telefon? A iPhone, nebo Xiaomi? Poradíme vám!

Dosloužil vám mobilní telefon? Tak si pořiďte nový! Chcete-li to nejlepší, co současný trh nabízí, investujte do smartphone, neboli chytrého telefonu. S ním se totiž nejenom dovoláte, ale nafotíte i profesionální fotografie a natočíte profesionální videa. A nejenom to! Plaťte pouze za funkce, které ...

Čas načtení: 2012-09-27 05:00:00

Profesionální Postprodukce V2 – Konečně profesionálem! - část 2.

Je to pár dní, co jsme vám přinesli první část recenze výukových DVD Profesionální Postprodukce V2, která je určena především pro fotografy a retušéry. Pokud jste nečetli úvodní díl, můžete tak učinit zde. Koláže DVD #4 – Reklamní retuše Jak a čím zaujmout diváky? Jak udělat z obyčejné fotky prof ...

Čas načtení: 2012-09-26 05:00:00

Profesionální Postprodukce V2 – Konečně profesionálem! - část 1.

Několik slov úvodem Exkluzivně přinášíme recenzi série výukových DVD s názvem Profesionální Postprodukce V2. To vše již v druhé verzi, která je vylepšená o tisíce názorů a roky zkušeností. Pokud se chcete stát opravdovými profesionály, jste na správném místě. Celá recenze je rozdělena do dvou částí ...

Čas načtení: 2011-02-10 00:00:00

Adobe Premiere Pro – Profesionální střižna videa

Jestliže vám přestává stačit většina dostupných aplikací pro střih videa, mám pro vás řešení, které s největší pravděpodobností uspokojí vaše nároky. Aplikace tvořená pro profesionální sféru se jménem Adobe Premiere Pro toho nabízí opravdu mnoho. Co od něj můžete očekávat, jak se s ním pracuje a v n ...

Čas načtení: 2010-09-05 06:00:00

Profesionální web snadno a rychle – díl 4. – nabídky, články a moduly

Po delší přestávce vás vítám opět u pokračování našeho Joomla seriálu, ve kterém se tentokrát už konečně podíváme na publikování obsahu. Probereme si smysl a funkce nabídek, publikování článků a funkce modulů. Práce máme hodně, nač tedy čekat. V posledním díle (Profesionální web snadno a rychle – d ...