Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-09 14:27:18

Kateřina Farná: Jak jsem potkala Brusel (ukázka z knihy)

Kniha Jak jsem potkala Brusel vás zavede do nejskrytějších komnat belgické metropole, kterou s Vlámy a Valony sdílí lidé více než 180 národností. Koláž osobních zážitků, reportáží, vtipných glos, vážných témat, zajímavých reálií a pamětihodných příběhů odráží autentickou podstatu města, kde se zrodila první čokoládová pralinka i architektonická secese, a kde je snazší sehnat politika než šikovného instalatéra. Publikace připomíná ohromný úspěch Československa během Světové výstavy Expo 1958, představuje královskou rodinu a monstrózní Justiční palác, vysvětluje necitlivou bruselizaci, neopomíjí patálie sochy čurajícího chlapečka, ozřejmuje důvody, proč Belgičané jako národ vlastně neexistují, nebo odhaluje místo, kde básník Paul Verlaine postřelil svého mladého milence. A jako bonus se naučíte bruselsky a dozvíte se, jak vzniká pravé lambické pivo. Vše v přehledných 60 kapitolách, bohatě vybavených fotografiemi a vtipnými ilustracemi.   Ukázka z knihy: JAZYKOVÝ BABYLONBrusel je schizofrenní město. Vlámové versus Valoni, Belgičané versus přistěhovalci, zaměstnanci úřadů EU versus většinová společnost. Čím déle nad Bruselem přemýšlím, tím víc chápu, proč zrovna tam úspěšně tvořil jeden z největších surrealistických malířů René Magritte (více ve stejnojmenné kapitole). Je to místo dvou oficiálních jazyků, kde jeden kamarád bydlí v Elsene, druhý v Ixelles, a přitom je to stále tatáž městská část, a kde na jednom konci tramvajové linky podává řidič hlášení jen vlámsky, přičemž na druhém pouze francouzsky. Je to trochu blázinec, protože kvůli byznysu, vzdělání nebo z rodinných důvodů se většina Belgičanů naučila žít dvojím životem, ale mnohdy ty jazyky užívají spíš tři a více. Neplatí to samozřejmě obecně. Dorozumívací potíže mezi oběma hlavními komunitami stále existují a měly například na svědomí některá vlaková neštěstí, protože si vlámští a frankofonní dispečeři nerozuměli.            Bruselský region se snaží své úřední jazyky držet v rovnováze. I když se to vždycky úplně nedaří zejména v okrajových částech, tak téměř všechny městské cedule, názvy ulic a ukazatele směru jsou jak ve francouzštině, tak i nizozemštině a někteří hnidopichové řeší, který jazyk má být na prvním místě a který na druhém. Když jsem přišla poprvé na cizinecké oddělení etterbeeckého obecního úřadu, měla jsem smůlu. Hrdá valonská hlava za přepážkou odmítla mluvit anglicky, i když se k angličtině hlásila malá zaprášená cedule na dveřích do její kanceláře. Mluvila na mě španělsko-francouzsky, já na ni francouzsko-německo-anglicky a s pomocí rukou a nohou, abych se nakonec dozvěděla, že mám za měsíc a půl přijít znovu a vyplnit další dokumenty (více v kapitole Byrokracie). Příště jsem měla štěstí na Vláma, jehož angličtina by se dala tesat. Podobná štěstěna se mi však potom dlouho vyhýbala a já se po nocích raději drtila francouzštinu, protože se základními frázemi Bonjour, ça va? Comment vous vous appellez? Bon soir, Bon appétit nebylo možné vyjít dál než před práh. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Jakmile opustíte nevyzpytatelné vody bruselského úřadu a vyplujete do národně smíšeného regionu a kulturně rozmanitého města, můžete v jedné jediné tramvaji zaslechnout deset, ale i dvacet různých jazyků, pochopitelně nejen těch evropských, ale i hybridních řečí a hatmatilek. Ostatně každý den se lidé žijící a pracující v Bruselu snaží mezi sebou domluvit 2, 3, 4, 5 a někdy i více jazyky, a tak musejí být v konverzaci značně kreativní a někdy míchat několik řečí dohromady, aby se dobrali kýženého výsledku. Lebedíte si v kavárně, a už to jede! Zprava dva chlapíci diskutují vlámsky, nalevo dámy štěbetají francouzsky, obsluha kavárny zdraví italsky a naproti sedící kravaťáci dělají byznys anglicky... Španělé brebentí rádi „špancouzsky“ a někteří Italové mluví víceméně italsky s francouzským přízvukem. Další jazykovou koketérií je franglaiština, která se v Bruselu také rozšířila a zaplnila prostor výrazy jako formidabilní, aretování, explikovat, refýžovat, fatigovaný... Z toho, jak se lidé doma nebo na ulici handrkují a pokřikují na sebe v různých jazycích nebo horečně na baru diskutují o tom, jak se co v jakém jazyce řekne, může být někdy člověk perplex. Po nějaké době si může všimnout, jak mu leze z úst: Uvři dveře, C’est co? Pozor, y a auto! nebo C’est kočka.             Brusel je podle World Migration Report druhým nejkosmopolitnějším městem na světě a prvním v Evropě, žije tam 183 národností, které hovoří více než stovkou jazyků a jejich dialektů. Peloton vede francouzština. Pro polygloty ráj na zemi, v kině jsou i troje titulky nad sebou, akorát češtinu si většinou můžeme strčit do kapsy. A protože my Češi víme, jak je náš jazyk těžký, máme pochopení pro chyby, které v něm cizinci dělají. Podobně bývají až na výjimky tolerantní obyvatelé Bruselu. Ovšem kromě Francouzů, kteří jsou i tady proslulí tím, že mohou k vašim špatným jazykovým návykům zaujmout až ostentativně nepřátelský postoj. Navíc valonština není klasická francouzština, a Francouzi se někdy rádi posmívají hrdelnímu přízvuku Valonů (více v kapitole Bruselština aneb Mluvíte belgicky?). A i když fráze „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ zní jako klišé, v Bruselu na každém rohu platí, že znalost cizích řečí opravdu otevírá nové dveře. Najdou se samozřejmě výjimky odmítající tu jeden, tu druhý jazyk z čistého nacionálního přesvědčení. „U mě platí, že kolik znám jazyků, tolikrát jsem režisérem. Zatím zvládnu jen tři nebo čtyři, pokud zahrnu i dialekt mého rodného města, který už figuroval v Býčí šíji. Další jazyky nechám režisérům, kteří je umí,“ pravil v jednom rozhovoru vlámský režisér Michaël R. Roskam.            Vlámové umí většinou skvěle anglicky, protože po vzoru severních sousedů nedabují anglosaskou televizní produkci, a také slušně francouzsky, neboť se francouzštinu povinně učí na základní škole (více v kapitole Děti jeslemi povinné). Na svůj mateřský jazyk, považovaný za květnatější regionální variantu nizozemštiny, jsou hrdí, takže mívají tendence vmést vám do tváře: „Vy po čtyřech letech v Bruselu ještě nemluvíte vlámsky?!“ Valoni umějí většinou také italsky, španělsky, portugalsky, na své belgické francouzštině si také náležitě zakládají a na vlámštinu začasto zvysoka „vyvíteco“. Pokud neprojevíte alespoň elementární snahu mluvit francouzsky, budou vám na smrt svých dětí přísahat, že „vůbec, ale vůbec oni nemluvit anglicky, vy muset mluvit francouzsky, protože Brusel.“ Ti vstřícnější vám jen stroze sdělí, že hovoří anglicky „ánpe!“ (trochu). Ani Vlámové však nejsou kdovíjaká jazyková neviňátka. Může se vám stát, že si v Bruselu zavoláte instalatéra a on to bude Vlám jak poleno, který neumí ani slovo francouzsky. Komplexy z toho určitě mít nebude. Naopak. Odplivne si, že každý cizinec se v Bruselu učí jen francouzsky nebo používá angličtinu, a na jeho rodnou řeč kašle. Stačí popojet k moři na severu Belgie, abyste pocítili vlámský jazykový hněv. Někteří se tam budou tvářit, že vám francouzsky nerozumí, ačkoliv tušíte, že to není pravda. Naopak fascinující je sledovat belgické tiskové konference. Tiskoví mluvčí, uvádějící jakoukoli novinku od otevření pekárny až po dostavění tunelu, jsou schopni plynule přecházet z francouzštiny do vlámštiny, z té do angličtiny, a někdy ještě i do němčiny. Podle pozorování jednoho zahraničního zpravodaje se pomocí různých jazyků také trochu manipuluje s veřejným míněním. Třeba tak, že belgický ministr zahraničí na brífi ngu hovoří o evropských záležitostech francouzsky, v angličtině mluví o mezinárodních tématech mimo EU a nepříjemná témata rozebírá vlámsky.             Do bruselského jazykového babylonu patří ještě sterilní eurořeč – jazyk dokumentů, kuloárů a jednání v rámci institucí EU, kde se většina práce odehrává v angličtině, francouzštině a němčině. Po několikadenním summitu to však v hlavách některých účastníků, včetně novinářů, může vypadat i takto: „Jajdaiejvkajůopoi alkjhflu jkahlfkdiu ambvkjaljht alkjd lkjhf alkjlhlu ahha kljhlufann alhkjha aklhjdlakhj...“ Pod tíhou nekonečného toku řečí, prohlášení a komuniké ve všech jazycích eurozóny musíte na chvíli vypnout, aby se vám nerozskočila hlava. Nezbytností je rovněž znalost euroúřednického newspeaku, který nezadržitelně proniká mimo zdi evropských institucí. Průměrný unijní úředník ovládá minimálně tři jazyky, výše postavený až pět. Hodně termínů v jejich hantýrce ani nemá český ekvivalent. Předpokládá se, že lidé pracovně provázaní s EU politikou bruselský EUžargon ovládají. V legislativních normách a dokumentech z dílen evropských úřadů se obyčejný smrtelník ztrácí v proudu cizích slov, odborných výrazů, technických zkratek a naprosto nesrozumitelných formulací. A proto vznikla těžká tisícistránková, hustě popsaná bichle s názvem Velký slovník zkratek Evropské unie. Takže když vám někdo sdělí, že pracuje na „dýdží“, neznamená to, že špatně vyslovuje slovo dýdžej, ale dělá na „DG“, tedy generálním ředitelství nějakého útvaru Evropské komise.            Po referendu o brexitu se začalo seriózně hovořit o možném otřesu dominantního postavení angličtiny a le comebacku Molièrova jazyka. Nepochybuji o tom, že se Francie a frankofonní Belgie budou o renesanci francouzštiny snažit. „Bývaly časy, kdy všichni v eurobublině, komisaři, úředníci, mluvčí, a dokonce i Boris Johnson33, který působil v Bruselu jako novinář, mluvili francouzsky,“ uvedl Christian Spillman z agentury AFP, který poprvé do Bruselu přišel jako korespondent v roce 1991. Zásadní obrat nastal v roce 2004, kdy došlo k tzv. východnímu rozšíření Unie. Málokdo z nových zástupců mluvil francouzsky, takže ve formální i neformální konverzaci dostala zelenou angličtina.             Jazyková a kulturní nepochopení bývají obvykle trapně nepříjemná, ale kdo z cestovatelů se dokáže v cizích zemích vyhnout chybám z neznalosti. Mám jich na kontě několik. Naší sousedce Maryke jsme po nějakém čase začali říkat souseda. Často neupravená tělnatější žena vypadala jako divoženka. Někdo by v ní dokonce mohl vidět staropanenskou ježibabu. Už jen koště jí chybělo. Neuklízela ale vůbec, na to si platila starší Polku. Pracovala ve své domácí kanceláři jako účetní a žila sama s kočkami. Když jsem se s ní šla seznámit, hned na uvítanou jsem jí vmetla do tváře, že má moc hezké [šat], tedy kočky (fr. les chats). Touto dobrosrdečně zamýšlenou lichotkou jsem ji definitivně přesvědčila, že my lidé z východní Evropy, kam si Belgičané často Českou či Slovenskou republiku nebo Polsko na mapě světa posouvají, nemáme vůbec žádné vychování.             Koukla na mě trochu podezíravě, jako že špatně slyšela, a tak jsem jí větu pro jistotu zopakovala ještě jednou a hlasitěji, aby mé zvučné [ŠAT] opravdu slyšel celý dům. Přece si ze střední školy pamatuji francouzský ekvivalent slova kočka. Podívala se na mě přes své upatlané brejle ještě podezíravěji a důrazněji prohlásila [ša]. Pomyslela jsem si, že je nějaká nechápavá. Ona si zase určitě říkala něco o mé natvrdlosti. Rozloučily jsme se a mně to celou dobu vrtalo hlavou. Když jsem pak náhodou potkala kamarádku, zkušenější plavkyni v těchto komplikovaných jazykových vodách, příhodu s kočkami jsem jí povyprávěla. Usmála se, jaké faux pas jsem předvedla hned na začátku našeho sousedského soužití. Milé Maryke jsem totiž s úsměvem a nedokonalou výslovností sdělila, že má pěknou pipku, mám-li to napsat slušně. V jemnějším vyznění bývá la chatte [šat], chápáno jako kočička/číča, anglicky pussy. Později jsem zjistila, že řada turistických průvodců do frankofonních zemí nabádá cestovatele, aby své potenciální lásky za žádnou cenu neoslovovali [ma šat]. Mohlo by to skončit pořádnou fackou. Trochu hůř dopadla má spolužačka z večerní školy francouzštiny, Italka Christine-Beatrice, které se podařilo během večírku přede všemi pozvanými prohlásit, ať si dávají pozor na její nemocnou kočku, aby je nekousla. Francouzsky hovořící hosté zkoprněli. Oznámila jim totiž něco jako „moje pipina má breberky“.            Často jsem se chodívala procházet do krásně upravených bruselských parků, kde se to hemžilo nejen papoušky, ale také voláním dětí [mamí, mami, papi] směrem k osobám, které je zrovna hlídaly. Říkala jsem si trochu nekorektně, panečku, ta starší prošedivělá dáma má odvahu mít ve svém věku tak malé dítě. Jenže po nějaké době, jak jsem pronikala do tohoto složitého babylonu, jsem zjistila, že si musím setsakramentsky dávat pozor, zda je mluvčí frankofonní, anglofonní nebo třeba Slovan, protože mummy[mami] v angličtině znamená maminka, ale francouzské mummi [mamí], případně papi [papí] vyjadřuje babičku a dědu (maminka a tatínek jsou maman a papa). Do humorných situací se naopak české maminky dostanou tím, když své batole vezou v kočárku a vyzvou ho, ať udělá na kolemjdoucího usmívajícího se muže „papa“. Zaskočený cizí pán se nezřídka začne okamžitě bránit, že on přece není jeho tatínek. Pro frankofonní rodiče totiž představuje dětský pozdrav slovo „dada“.            V dalších jazykových nástrahách bych mohla pokračovat: například onze francouzsky znamená číslo 11, ale nizozemsky „naše“. Jednou si můj manžel nedal v pekařství pozor na francouzskou výslovnost a místo dvou deux, [de] croissantů jich dostal dvanáct douze, [důz]. Začátečníci často ledabyle říkají [du]. Pro cizince najednou všechno zní úplně stejně: deux, de, des, douze [du/de]. Chtěla jsem manžela rozveselit obědem v rybí restauraci. Abych mu ukázala, jak jsem se ve francouzštině za těch pár týdnů výuky zlepšila, zeptala jsem se číšníka, jakou [puazon] (psáno poison) by nám doporučil. Pobaveně odvětil, že [puazon] nepodávají, neboť à la carte nabízejí jedině delikátní a nejedovaté [puazon] (psáno poisson). Manžel viditelně pookřál. Nad skleničkou alsaského vína jsme pak diskutovali o dalších jazykových pastích, jako například v angličtině dessert/desert (koláč, poušť), kdy si snadno kvůli špatné výslovnosti objednáte v kavárně místo dortíku kus Sahary. S belgickou francouzštinou mohou mít nejen kvůli odlišnému přízvuku a výslovnosti v Bruselu problém také samotní Francouzi. Mladá manažerka původem z Paříže, která si našla v Bruselu lásku, mi vyprávěla, jak v ní při hovoru valonští spolupracovníci spolehlivě poznají Francouzku, neboť ve významu savoir (vědět) používá pouvoir (být schopen, moci), což při dohadování podmínek byznysu může být dost zapeklitá věc. Frankofonní Belgičan totiž spíš prohlásí Je sais ve smyslu „Já můžu“, kdežto Francouz to bude chápat jako „Já vím“, což nutně neznamená, že dotyčný může úkol udělat, respektive udělá.             I samotní frankofonní frňáci, kteří prázdniny stejně jako my Češi zbožňují tak, že o nich rovnou mluví v plurálu les vacances, umí někdy zaperlit jako pravé šampaňské. Jako třeba, když se jedna francouzská slečna snažila příchozí na pracovní setkání uctivě usadit anglickým pokynem: „Šit daun plís.“ Ta slova pronášela dívka, sladce navoněná a sladce nevědoucí, co právě těm hlavounům unijních úřadů, mezinárodních korporací i ambasád a dalším důležitým personám řekla.33/ Bývalý britský ministr zahraničí, obhájce brexitu, syn pracovníka Evropské komise a absolvent European School of Brussels. EUROSLOVNÍČEK Bruselit se blahem ... Radost z kariérního postupuBruselné ... Peníze z eurodotacíDo brusele ... Do prčic, v souvislosti s politikou a byrokraciíDobruselit ... Dobrat se k totálnímu krachuEurobubák ... Politik donekonečna strašící Unií a BruselemEuromýtus ... Dezinformace o neexistujícím nařízení z EU Vlezdobruselista ... Jedinec toužící pro práci v EU úřadech a politiceVybruselit z něčeho ... Snaha vše svést na složitou a do všeho zasahující politiku Evropské unie Novinářka a publicistka Kateřina Farná (*1983) působila v Bruselu více než čtyři roky jako korespondentka deníku Právo. Přispívala také na svůj blog Bruselská sojka a publikovala ve slovenském Denníku N. Z rodinných důvodů se absolventka pražské Fakulty sociálních věcí Univerzity Karlovy nemohla naplno věnovat psaní o evropské politice, a tak se zaměřila na „cvrkot kolem“. Výsledkem je mj. několik výjimečných příběhů, které do českého mediálního prostoru přinesla. Líbí se jí laskavý humor a váží si všech, kteří hájí dobré hodnoty a nebojí se být sami sebou, i když to nemusí být pohodlné.Nakladatelství GRADA Publishing, Praha, 2019, váz., 360 stran.

Čas načtení: 2015-09-01 18:15:00

Lekce výslovnosti #2: Stüssy, Huarache, Yeezy, Pyrex, Chad Muska

Wasap? Wasap? Jak by řekl čerstvý oslavenec Y. Jsem tady s další lekcí výslovnosti pro úplné začátečníky až značně pokročilé. Tentokrát mám v zásobě dalších 5 frází, ve kterých jsme si všichni občas nejistí, takže jak že je to správně? Stussy Legendární značka z Cali, která nese jméno po svém ...

Čas načtení: 2019-08-09 11:55:08

Portugalština online: 5 skvělých aplikací a služeb pro začátečníky

Že je portugalština podobná španělštině, ještě neznamená, že pokud mluvíte španělsky, máte vyhráno. Jaké jsou rozdíly mezi evropskou a brazilskou portugalštinou? Vyzkoušejte vychytané appky, které vám pomůžou s výslovností i gramatikou. Pokud chcete začít studovat portugalštinu, pomůže vám pro začátek zapomenout, že je podobná španělštině. Klíčem k úspěchu je učit se jí jako nový jazyk....

Čas načtení: 2019-05-08 13:18:52

VIDEO: Skvělé tipy pro výslovnost anglických měst

Autor článku: Jana Anglická výslovnost je nevyzpytatelná, což ví každý, kdo se anglicky učí, a výslovnost anglických měst může být obzvlášť záludná. Naštěstí ale existuje několik pravidel, která nám s ní mohou pomoct. Předpokládám, že většina z vás, když jste poprvé přijeli do Velké Británie, jste rodilým mluvčím přivodila úsměv na rtech výslovností „voršestru“ a „voršestrové omáčky“. Dovolím [...] Příspěvek VIDEO: Skvělé tipy pro výslovnost anglických měst pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2020-06-05 18:47:18

Jazykovědma: Proč mají Slované tak rádi pivo?

Co mají myši, když mají pré? Kde se u nás vzal oslavný popěvek Živijó? Jaký člověk je neurvalý? Odkud pocházejí slova vitamín, borec, bulvár, virvál? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož květnové posty přebíráme.   Bulvár na boulevardu (4. 5.) Kde se vzalo pojmenování bulvár pro senzacechtivý tisk? Ve francouzštině boulevard původně označoval širokou třídu či promenádu, jež byla středem společenského dění díky divadlům lehčích žánrů, kavárnám a kamelotům vykřikujícím titulky masově vydávaných novin – bulváru.   Když myši hrály karty (5. 5.) Co mají myši, když mají pré? Když kocour není doma, myši mají pré, tedy volnost. Výraz pré pochází z německého spojení Prä haben (mít přednost), které původně patřilo do žargonu hráčů karet. Do němčiny se dostalo zřejmě z francouzského avoir préference (téhož významu).   Být macek či fešák nemusí být výhodou (6. 5.) Výrazy macek či fešanda jsou pro někoho roztomilé lichotky, ale označují také něco úplně jiného. U zvířat macek odkazuje na kastrovaného kocoura, zatímco fešanda na kastrovanou kočku nebo fenu. Fešák se pak říká kastrovanému psovi.   Pivo pro všechny Slovany (7. 5) Proč máme tak rádi pivo? S nadsázkou možná proto, že praslovanské pivo původně označovalo obecně nápoj – a pít se musí! Pivo je odvozené od pití a značilo to, co se pije (slovotvorně podobné je např. krmivo = to, čím se krmí). U piva následně došlo ke zúžení významu.   Popěvek Živijó k nám přinesli legionáři (11. 5.) Otevírají se hospody, živijó! Mimochodem původně pozdrav a dnes oslavný popěvek Živijó pochází ze srbochorvatštiny a můžeme ho přeložit jako „ať (dlouho) žije“. Ujal se u nás po první světové válce díky československým legionářům, kteří sloužili v srbských legiích.   Germánský virvál (12. 5.) VIRVÁL je krásně zvukomalebné slovo: přímo v něm slyšíme ten hluk a vřavu. Není to ale jen náhodný shluk hlásek. Je to germanismus (německy ještě důrazněji WIRRWARR) vytvořený hravým zdvojením a obměnou hlásek od slovesa wirren (tj. zamotat či uvést ve zmatek).   Peloton není peleton (13. 5.) Pst, prozradíme tajemství skryté nejednomu sportovnímu komentátorovi! Totiž: skupina cyklistů je peloton, ne peleton. Záměna pelotonu jezdců za pelety do kotle má nicméně etymologické ospravedlnění: obě slova shodně vycházejí z francouzského pelote (klubko či koule).   Po častém pikniku máte postavu pykniku (14. 5.) Ke klasickým dvojicím bít/být, vít/výt či pij/pyj si dnes přidáme jednu méně známou: piknik/pyknik. Piknik je svačinka v přírodě, a to z francouzského pique-nique (téhož významu). Pyknik je robustní, podsaditý, zavalitý typ postavy, a to z řeckého pyknós (pevný, statný).   Makat nás naučili Němci (15. 5.) Máme pátek – poslední den v týdnu, kdy se maká. A co má makání (sahání) společného s prací? Jednak se pracuje primárně rukama, tedy na práci se sahá; jednak došlo k významovému posunu pod vlivem německého machen (dělat). Makat ve smyslu pracovat je tedy germanismus.   Vakcína z krávy (18. 5.) Jak vznikla vakcína? Náhodou! Anglický lékař Edward Jenner si všiml, že krávy nakažené kravskými neštovicemi odolávají černým neštovicím. A tak z viru kravských neštovic (latinsky variolae vaccinae) v roce 1796 vyrobil vakcínu příslušně pojmenovanou podle krávy (vacca).   Dvojice milenců se líbala ve dvojce (19. 5.) Když jsou dva, je to dvojce, nebo dvojice? Nenechte se zmást: pár je vždy dvojice. Tvar dvojce je sice legitimní, ale jde o 3. nebo 6. pád slova dvojka, nikoliv dvojice. Např. Dvojice milenců se líbala ve dvojce. = Pár se líbal v tramvaji č. 2 / ve voze 2. třídy apod.   Hanba, nebo hamba? (20. 5.) Když se stydíte, je vám hanba, nebo hamba? Co se týče pravopisu, píše se hanba (někoho haníte, ne hamíte). Co se týče výslovnosti, skloňované podstatné jméno je [hanba]: „Že se hanbou nepropadne!“ U nesklonného citoslovce se preferuje [hamba]: „‚Hanba!‘ zvolal premiér.“   Neurvale se urval (21. 5.) Jaký člověk je neurvalý? K původnímu tvaru urvalý se přidal nadbytečný zápor ne-, podobně jako třeba u nevrlý (vrlý není). Urvalý se pak vykládá doslova jako ten, kdo se urval od šibenice.   Vzápětí za patami (22. 5.) Víme, že slovo vzápětí značí obratem – ale možná se ptáme, kde že je to „v zápětí“? Staročeská podoba byla „v zápětie“, což značí přímo za patami. Podobně vzniklo také třeba slovo zpět, a to z předpony vъz- (vz-) a odvozeniny od pęta (pata), tedy doslova proti patě.   Salám v celku nám může být vcelku jedno (26. 5.) Píše se vcelku (jedno slovo), nebo v celku (dvě slova)? Jako jedno slovo píšeme příslovce vcelku: „Vcelku (celkem) to ujde.“ Jako dvě slova píšeme podstatné jméno celek s předložkou v: „Chcete to v celku (v jednom kuse), nebo nakrájet?“ Čili salám v celku píšeme zvlášť!   Borec Bořivoj (27. 5.) Kdo je borec, víme všichni – ale víte také, že slovo borec jsme si vypůjčili z ruštiny? Ruská podoba boréc je odvozená od slovesa borót’sja (bojovat). Společný praslovanský základ tohoto slova se dochoval ve vlastních jménech jako Bořivoj, Ctibor či Dalibor.   Vitamíny jsou omyl (28. 5.) Víte, že slovo vitamín je založené na vědeckém omylu? Vitamíny v roce 1912 objevil a pojmenoval původem polský biochemik Kazimierz Funk. Ten se mylně domníval, že vitamíny vždy obsahují aminy – odtud druhá část názvu vit|amín. První část je z latinského vīta, tj. život.   Tož, nikoliv toš (29. 5.) Někdy váháme, jak psát nespisovná či nářeční slova – u moravského „tož“ je to ale jasně dané. Píše se tož (ne toš), protože se jedná o složeninu zájmena „to“ a částice „-ž“. Stejnou částici najdeme také třeba ve slovech kéž, též či když.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-04 12:55:19

Svět knihy Praha 2020 se zaměří na střed/t světa. Čestným hostem bude Polsko

Od 14. do 17. května se na výstavišti v Holešovicích uskuteční 26 ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha. Za hlavní téma si letos zvolil Střed/t světa. Zabývat se bude oběma významy, které toto spojení při vyslovení evokuje, tedy „středem“ i „střety“ současného světa. Zatímco v psané podobě je třeba „střed“ a „střet“ světa jednoznačně rozlišit, ve výslovnosti jsou snadno zaměnitelné. Svět knihy Praha využívá této nejednoznačnosti k nastolení celého komplexu témat a souvisejících otázek. „Střet“ v pojmenování hlavního festivalového motta odkazuje k názorovému rozpolcení současné společnosti, kdy často naprosto protichůdné názory rozdělují rodiny i země a vedou ke konfliktům. Organizátory veletrhu například zajímá, do jaké míry je názorové střetávání ovlivněno „online“ propojením světa nebo tendencí považovat za jediný správný „střed“ právě svůj pohled na věc, svou kulturu či svého boha. O „středu“ se bude diskutovat i v geografickém smyslu, tím se míní středoevropská historie i identita. Za střed či srdce Evropy se ostatně označuje řada míst v tomto regionu, jak v Česku a Slovensku, tak v Německu, Rakousku či v Polsku. A právě náš severní soused stojí jako čestný host ve středu zájmu letošního programu. Polsko vyzdvihl Svět knihy Praha už před deseti lety. Návštěvníci aktuálního ročníku tak mají ideální možnost prozkoumat, kam se polská literatura za jednu dekádu posunula. „Připravujeme zajímavý program zahrnující oceněné tituly, populární fantasy, poezii, komiks i reportáž. Inspirováni loňským úspěchem budeme pokračovat v debatách se světovými hvězdami,“ upozorňuje dramaturg programu Guillaume Basset. O výběru Polska mezi dalšími zájemci o čestné hostování rozhodlo, že pražští organizátoři navázali úzký partnerský vztah s knižním veletrhem ve Varšavě. Ten bude od 21. do 24. května jako hlavní zemi na oplátku představovat Česko. „Pomáhat české literatuře být vidět na mezinárodním poli vnímáme jako náš důležitý úkol, proto jsme myšlenku recipročního hostování navrhli a rozvíjeli. Aktuálně tedy jedou přípravy na dvou frontách. České literární centrum chystá prezentaci české literatury ve Varšavě. My spolu s Instytutem Książki, Polským institutem v Praze a řadou dalších partnerů zase chystáme prezentaci Poláků u nás a vymýšlíme společné projekty,“ doplnil ředitel veletrhu Svět knihy Radovan Auer. V budoucnu by se pražský a varšavský veletrh mohly například spolupodílet na pozvání významného literárního hosta ze zámoří. Už letos sdílejí vizuál, který k přeshraniční spolupráci odkazuje. Dvorní grafik Světa knihy Pavel Fuksa vytvořil parafrázi státních symbolů, návštěvníky veletrhu tak bude provázet gryf čtoucí knihy. Původně mytologické zvíře má ve festivalové verzi hlavu polské orlice a tělo českého lva. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-02 12:44:34

Hector Tizón: U kolejí (ukázka z knihy)

Co ve své zemi zanechává ten, jenž z ní odchází? A co v ní nachází ten, jenž se vrací? Z vyhnanství či z dospělosti se člověk vrací na místo, kde se odehrála minulost, do země, jež je stále stejná. Nevinný pohled dítěte a moudrost člověka, který mnoho zažil a viděl, aniž se hnul z místa, se proplétají se zmařenými sny, s dalekou válkou, která probleskne v jediném obrazu: zranění vojáci ve vlaku. Tyto povídky, které Tizón napsal v letech 1958 a 1959, byly poprvé publikovány v roce 1960 v Mexiku. Všudypřítomný prvek a zároveň metaforu v nich představuje vlak, který je symbolem prchavé vize zanikajícího světa i příslibem cesty do daleka a stejně jako Tizónova próza utváří spojnici mezi dvěma světy a kulturami. V emotivní předmluvě sám autor přiznává, že v této knize se nachází „jádro téměř celého mého pozdějšího díla, jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu – má Odysseova jizva“.   Ukázka z knihy:   BELZEBUBŮV SYN   Prohnal se kolem jako vítr, až se lidé a zvířata vyděsili. Přeskočil pytle se zeleninou nakupené na okraji chodníku a po dopadu na zem se svalil do špinavé kaluže. Kvapně zase vstal a uháněl dál davem kolemjdoucích, kteří na něj vyjeveně hleděli jako na blázna.             Byl vousatý, dlouhonohý, otrhaný, oči měl zhnisané a zarudlé, jako by dlouho nespal. Jedna noha nazutá do rozervané boty a druhá bosá. Nikdo, zatímco běžel, mu nemohl vidět plně do tváře, neboť se ji jednou rozevřenou rukou snažil zakrýt. V druhé ruce, pevně přitisknuté k hrudi, držel malý uzlíček špatně zabalený do starého papíru a kusu hadru.             Muž upaloval bez zastavení dál a dál. Jeden blok domů, druhý, třetí, čtvrtý… Přelezl plot, vyšplhal se na jednu zeď, na druhou, přeskočil několik příkopů...             Říkali mu Inocencio Bólter, ale ani jedno z těchto jmen nefigurovalo na jeho rodném listě. Když se ho ptali, jak se jmenuje, odpovídal: „Inochencho Bólter,“ a hlasitě se smál. Byl to zběsilý, vyschlý chechot, který zněl dutě a on při něm zcela odhaloval své černé oslizlé dásně.             „Inochencho,“ jak říkala Liucha, malá Liucha, když byla ještě žvatlající batole.             Někteří říkali, že to slaboduché stvoření bylo synem velmi bohatých lidí, kteří ho, když byl ještě malý, opustili právě kvůli jeho nevyléčitelné slaboduchosti. Jiní zase, že se o jeho rodičích nic neví a že ho našli na ulici, na kost prokřehlého a hladového, a donesli ho Liuchině otci, kde zakrátko spadl ze střechy, na kterou vylezl při pronásledování kočky, hlavou na zem, a když se probral, byl z něj hlupák. A konečně tu byli tací, z řad neznabohů, kteří tvrdili, že Inocencio je synem faráře a dívky, která na faře pracovala mnoho let jako pradlena. Farář se od samého začátku na zplozence díval jako na Satanovo dítě a za svého syna ho nikdy neuznal, ač ho měl nějakou dobu u sebe, kvůli jeho nebetyčné hlouposti spíše pro povyražení. Titíž se rovněž dušují, že jméno dal tupci sám farář. Že „Inocencio“ je velmi vtipný sarkasmus a „Bólter“ je zkomolenina jména „Voltaire“ – jedná se o skutečné jméno, které mu dal úmyslně pro posměch onomu filosofovi brojícímu proti církvi.             Liuchin otec se ho ujal z přátelství k faráři anebo prostě proto, že byl dobrák od kosti. Zpočátku nevěděli, jak ho v domě zaměstnat. Pro těžkou práci se nehodil, protože byl ještě velmi malý. Pro vyřizování vzkazů byl zase moc hloupý. Až se nakonec poté, co se narodila Liucha, stal jejím věrným pečovatelem a opatrovatelem.             Takhle Inocencio vyrostl, se svým podivným, tupým rozumem a svým příjmením, které se špatnou kreolskou výslovností nakonec zkomolilo. Procházel se se svou paní za ruku v okolí domu a svýma připitomělýma očima mlčky dívku pozoroval stejně jako měsíc, když s ním dlouze rozmlouval. Měsíc je přítel všech psů, hlupáků a osamělých.             Inocencio ve zběsilém úprku proběhl město od jednoho konce k druhému a zastavil se na předměstí, v chatrčové osadě protkané rozbahněnými ulicemi. Supěl jako štvané zvíře. Chvíli posečkal za zdí, jež obklopovala starou opuštěnou kovárnu proměněnou v chlév. Pak zídku obratně přelezl a schoval se do roští, a když se ujistil, že tam nikdo není…             Nenápadně přešel velký dvůr a pronikl do komůrky se ztrouchnivělými dřevěnými trámy a kusy zinkového plechu, kde se dřív kovalo a tavilo železo. Staré zteřelé dveře pod náporem jeho obrovské ruky zaskřípaly. Inocencio si lehl na několik prázdných pytlů válících se vedle zplesnivělých prken a rezavých kusů železa. Tam rozbalil raneček, který celou dobu nesl pevně přitisknutý ke svému tělu. Schoulil se tu v těsném objetí s porcelánovou panenkou, již tiskl ke své vousaté tváři, a začal vzlykat a štkát.             Z Liuchy se stala třináctiletá žínka, která díky pobytu na čerstvém vzduchu a zdravé krmi vyrostla do svěží krásy. Vlasy zářící jako zlato, šibalské oči plné něhy.             Malomyslný pečovatel také vyrostl. Byl větší a ještě šílenější. Bloumal sám po nocích a lovil zdivočelé kočky, které strkal do pytle a házel do řeky.             Někdy za nocí, když měsíc začal loudavě stoupat po obloze, mu srdce zaplesalo a on si začal zpívat záhadnou litanii:   Svět je z popela stvořený. Svět se jak koule kutálí. Z popela jsem a jsem kulatý, protože se se světem kutálím. Rozdrťte trochu popelu a hoďte ho pak do větru, aby se nekutálel, ale letěl, aby letěl a letěl a letěl.               V kuchyni velkého domu byl Inocencio věčně terčem posměchu, až se nakonec naštval a z domu uprchl. A teď se sám, bůhvíkde, potuloval.             V ulicích se na něj uspořádal hon. Ano, ten strašlivě vypadající muž upalující s větrem o závod upoutal pozornost poklidných kolemjdoucích.             Vydali rozkaz a všichni za ním vyrazili. Už obcházeli blízko zdí staré kovárny. V čele šel komisař.             Potřeštěný Inocencio stále hladil svou ukradenou panenku. Teď jí zpíval.             Předešlou noc u něj doma v kuchyni rozprávěli o dětech a o plození. O tom, jak lidé přicházejí na svět a jak vzniklo lidstvo.             „A ty, Inocencio, ty děti nemáš?“ ptali se ho ostatní služebníci v domě.             „Děti?“ podivil se.             Tak mu to vysvětlili. Muž si vleze do pokoje k ženě, kterou má či nemá rád, a pak přijde na svět dítě.             Inocencio se celé odpoledne choval ztřeštěněji než kdy předtím. Posměváčci ho neustále pozorovali.             V noci se vkradl jako stín do Liuchina pokoje. Skryl se do kouta, kde zadržoval dech a slova, která by mu mohla uniknout z jeho malomyslných úst.             Nazítří s prvním úsvitem našel panenku, kterou šprýmaři nastražili do dívčina pokoje, kam se nepozorovaně vplížili.             Objevil ho jeden z těch, kdo tam přišli jako první, a všichni se na něj vrhli. Jeden za druhým, hulákali, hrozili, šermovali klacky, házeli kameny, běsnili.             Jeho dítě! Dítě! Začal si myslet, že to je opravdu jeho potomek. Ti darebáci do něj hučeli tak dlouho, že tomu nakonec uvěřil, a když mu jeden z mužů chtěl panenku vytrhnout z náručí, poslal ho jednou ranou k zemi a tloukl ho holí tak dlouho, až nakonec ten druhý utichl.             „Tady je! Nenechte ho upláchnout!“             Inocencio Voltaire se znovu pokusil uprchnout, ale nemohl, byl obklíčen. Své dítě si ještě více přitiskl k hrudi. A až do poslední chvíle je svíral. Až nakonec utlučen padl k zemi, kde zůstal ležet, zakrvácený a mrtvý, strnulé zornice v očích doširoka otevřených jako samo nebe.   *   VOLÁNÍ Nejprve jen dvakrát třikrát zvedl hlavu a svýma mírnýma očima se pokusil prorazit tmu. Poté se vrátil do stejné polohy, čenich položený na předních tlapách.             Venku burácela bouře a plnila nebe záblesky. Pak se s neobvyklou zběsilostí strhl prudký déšť.             Přikázal mu: „Počkej tady na mě. Večer se vrátím.“             Z ohně, který muž před odchodem rozdělal, zbyla jen hromádka popela. Pomalu se snesla noc a dům zahalila tma.             Teď bouře skučela a přes hukot vody bušící do plechových střech a hřmění se dal občas zaslechnout pouze chraptivý či plně pronikavý pískot lokomotivy. Jako by svět ladil před spuštěním své ohlušující symfonie nástroje.             Pes konečně se zaskučením vstal. Z plna hrdla se rozštěkal a dal se do pobíhání od jednoho konce místnosti ke druhému. Vzápětí začal skákat na nábytek a poblázněný deštěm, hromy, uvězněním převrátil stůl se vším, co na něm leželo. Pak také začal dlouze výt, stoupl si na zadní a škrábal na dveře. Až si nakonec, když už v pokoji bylo všechno vzhůru nohama, všiml okna. Nejprve k němu přiběhl a přilepil čumák na sklo, pak začal zuřivě zatínat drápy do spár. Jeho mírné, zoufalé oči se při letmém ozáření místnosti bleskem na okamžik zatřpytily. Pozoroval odtamtud ulici, která byla pustou bažinou. Ustoupil o kousek vzad, aby nabral síly. Pak se rychle rozběhl proti oknu a proskočil jím ven.             Už téměř přestalo pršet. A tehdy se, poté co ztratil spoustu krve z oční jamky, již mu vyprázdnil skleněný střep, celý potlučený dokulhal až k otevřenému prostranství na konci ulice, kde ležel jeho pán s ještě tepajícím srdcem, aby mu vylízal hlubokou ránu, jíž mu právě vyrvali z těla život.   Hector Tizón (1929–2012) byl argentinský advokát a diplomat, na sklonku života soudce ve své rodné provincii. Patřil mezi nejvýznamnější španělsky píšící romanopisce, jeho dílo bylo přeloženo do hlavních světových jazyků. V roce 1996 obdržel z rukou francouzského premiéra vyznamenání Rytíř řádu umění a literatury. Jeho román Luz de las crueles provincias (Světlo krutých provincií) obdržel roku 1999 cenu Dva oceány, jež se ve Francii udílí nejlepšímu latinskoamerickému románu. V češtině doposud vyšly jeho knihy Krásy světa, Dům a vítr, Muž odjinud a Starý voják.   Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2020, 1. vydání, 120 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-10 06:10:00

Po stopách češtiny: Ve výslovnosti nepanuje shoda aneb Jak to říkáte?

Spisovná česká výslovnost je téma na dlouhé deštivé jarní dny. Ale my to vezmeme ve zkratce a podíváme se spolu na to nejzajímavější z výslovnosti českých slov a to problematické ze slov cizího původu. A vůbec se nemusíte trápit tím, že jste to doteď říkali špatně. Nejste v tom z daleka sami.

Čas načtení:

Mluvit či nemluvit? Rétorika a prezentace prakticky

[skoleni-kurzy.eu] Předvedeme si, jak dobře prezentovat. Řekneme si něco o tom, jak mluvit před publikem nebo i před kamerou. Kromě jiného natrénujete, jak správně používat svůj hlas, jak správně artikulovat a dobře používat gesta i neverbální projev. Naučíte se zvládnout trému. Máte možnost posílit své sebevědomí v prezentaci. * • jak se dobře připravit na přednes, prezentaci, rozhovor, • jak dýchat při prezentaci nebo rozhovoru, • jak stát před publikem nebo před kamerou, • neverbální vyjadřování, • rytmus řeči, melodika řeči, slovní zásoba, • jak artikulovat tak, aby vám všichni rozuměli, • práce se čteným textem, • jak si poradit s výslovností složitých jmen, jazykolamů, cizích slov, • reakce na otázky publika, mluvní pohotovost, • nácviky prezentací v reálných situacích. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-04-25 14:24:29

Šišlání, nesprávná výslovnost –⁠⁠⁠⁠⁠ jak můžeme u dětí podpořit vývoj řeči?

Může se zdát přirozené, že děti šišlají či komolí slova a většina rodičů tak nesprávné výslovnosti svých dětí minimálně zpočátku nevěnuje příliš pozornosti. S přibývajícím věkem se však nesprávná výslovnost fixuje a proto by v nejlepším případě měla být upravena Read More Šišlání, nesprávná výslovnost –⁠⁠⁠⁠⁠ jak můžeme u dětí podpořit vývoj řeči? The post Šišlání, nesprávná výslovnost –⁠⁠⁠⁠⁠ jak můžeme u dětí podpořit vývoj řeči? first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-04-30 08:32:00

Nejčastější vady řeči a co pomáhá s jejich nápravou

Hlas odmalička proměňujeme ve slova. Logopedové nám radí nejen s jejich správnou výslovností. Proč se v ordinaci neobejdou bez zrcadla? A jaký je jejich úkol u předčasně narozených dětí?

Čas načtení: 2024-05-12 20:00:00

Maminka žila za skříní, tatu vyhnali. Arnošt Goldflam o pohnuté historii své rodiny

Povídat si s Arnoštem Goldflamem je jako mluvit s kouzelným dědečkem. Ani posledních patnáct let života v Praze mu nijak neubralo na brněnsky měkké výslovnosti a jeho tichý, rozvážný přednes jako by vás hladil a konejšil.

Čas načtení: 2024-06-02 09:50:00

Šuplík: Češi celý den jen tak sedí a popíjejí Châteauneuf-du-Pape

Sloupek Šuplík mapuje trendy v české gastronomické výslovnosti.

Čas načtení: 2024-06-02 14:59:06

Koalice Spolu dohnala hnutí ANO. Politolog zdvihl varovný prst, pokud jde o angličtinu kandidátů

Komentář: Volby do Evropského parlamentu by nyní vyhrálo opoziční hnutí ANO se ziskem 23,1 procenta hlasů. Druhé koalici Spolu (ODS, TOP 09 a KDU-ČSL) by dalo hlas 21,5 procenta voličů. Oba subjekty by v europarlamentu obsadily shodně šest křesel. Vyplývá to z květnového volebního modelu agentury STEM pro televizi CNN Prima News. Eurovolby se v Česku uskuteční příští víkend - 7. a 8. června. Pro ŽivotvČesku.cz poskytl k nejnovějším výsledkům komentář respektovaný politolog Josef Mlejnek z FSV UK. Odpověděl na to, proč je obecně o eurovolby u českých voličů nízký zájem. Zároveň uvedl, že je naprostým předpokladem, aby kandidáti na post europoslance disponovali kvalitní angličtinou. "Ne snad ani tak v rámci výslovnosti, ale rozhodně po obsahové stránce," zdůraznil.

Čas načtení: 2024-06-04 18:00:00

Jeden ze sta. Přibývá dětí se závažnou poruchou řeči, logopedů je však málo

Nízká slovní zásoba, koktání, poruchy výslovnosti. Dětí, které trpí vadami jazyka a řeči, v Česku přibývá. Jenže logopedů je nedostatek. Rodiče dětem odborníka shánějí klidně i několik měsíců. A jsou i regiony, kde ambulance už nové pacienty nepřijímají. Logopedi varují, že pouze o řečové nedostatky nejde, ale děti trápí čím dál častěji i takzvané neurovývojové poruchy.

Čas načtení: 2024-06-14 08:54:48

Zákeřná česká výslovnost. UEFA radí, jak číst jména českých fotbalistů

Televizní či rozhlasoví komentáři z celého světa by mohli o výslovnosti záludných jmen vyprávět snad hodiny. Jaký sportovec jim dělal největší problémy, na koho si během své profesní kariéry nikdy nezvykli. Každého asi napadne, že pro zahraniční profesionály je čeština jedním z největších oříšků. S blížícím se Eurem tedy UEFA připravila manuál, jak nejen české fotbalisty správně vyslovovat. K vidění jsou taháky jako „Hollesh“ nebo „Tso-fal“.

Čas načtení:

Mluvit či nemluvit? Rétorika a prezentace prakticky

[skoleni-kurzy.eu] Předvedeme si, jak dobře prezentovat. Řekneme si něco o tom, jak mluvit před publikem nebo i před kamerou. Kromě jiného natrénujete, jak správně používat svůj hlas, jak správně artikulovat a dobře používat gesta i neverbální projev. Naučíte se zvládnout trému. Máte možnost posílit své sebevědomí v prezentaci. * • jak se dobře připravit na přednes, prezentaci, rozhovor, • jak dýchat při prezentaci nebo rozhovoru, • jak stát před publikem nebo před kamerou, • neverbální vyjadřování, • rytmus řeči, melodika řeči, slovní zásoba, • jak artikulovat tak, aby vám všichni rozuměli, • práce se čteným textem, • jak si poradit s výslovností složitých jmen, jazykolamů, cizích slov, • reakce na otázky publika, mluvní pohotovost, • nácviky prezentací v reálných situacích. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-06-17 08:54:11

Karel Höger: Vzpomínka na českého velikána divadelního plátna

Život a dílo Karel Höger, narozený 17. června 1909 v Králově Poli, byl významným českým hercem, známým svým jemným hereckým projevem a kultivovanou výslovností. Pocházel ze skromných poměrů jako nejmladší ze třinácti dětí. Svůj umělecký talent rozvíjel již od útlého věku v brněnském ochotnickém divadle a později se stal trvalým členem Zemského divadla v Brně. […]

Čas načtení: 2024-06-29 10:57:21

Pamatují si, že jsem neuměl skákat. Čechoameričan vypráví, jak (ne)bránil Abdula-Jabbara

Kupec, nebo Kjůpek? „Kjůpek, takže naprosto špatně,“ rozesměje se nad výslovností svého příjmení čerstvý sedmdesátník, který má v občance napsáno Charles Jerome Kupec. Usadí se na gaučík v Riegrově sálu pražského Obecního domu, kam přijel na slavnost sta let českého a slovenského basketbalu, a vypráví. O svém draftu do Lakers, o svých českých předcích i o marné snaze o bránění nedostižného Kareema Abdula-Jabbara.

Čas načtení:

Mluvit či nemluvit? Rétorika a prezentace prakticky

[skoleni-kurzy.eu] Předvedeme si, jak dobře prezentovat. Řekneme si něco o tom, jak mluvit před publikem nebo i před kamerou. Kromě jiného natrénujete, jak správně používat svůj hlas, jak správně artikulovat a dobře používat gesta i neverbální projev. Naučíte se zvládnout trému. Máte možnost posílit své sebevědomí v prezentaci. * • jak se dobře připravit na přednes, prezentaci, rozhovor, • jak dýchat při prezentaci nebo rozhovoru, • jak stát před publikem nebo před kamerou, • neverbální vyjadřování, • rytmus řeči, melodika řeči, slovní zásoba, • jak artikulovat tak, aby vám všichni rozuměli, • práce se čteným textem, • jak si poradit s výslovností složitých jmen, jazykolamů, cizích slov, • reakce na otázky publika, mluvní pohotovost, • nácviky prezentací v reálných situacích. ...1. VOX a.s.