Aktuální Zprávy

Edison a jeho Liquid funk mix pro SYLD

Edison namíchal speciální liquid-funkový mix pro Support your Local deejays! Ten to byl nahrán 14.1.2017 na akci Space Jam Music v baru Buena Vista klubu v Plzni.

---=1=---

Čas načtení: 2017-03-02 11:49:03

Edison a jeho Liquid funk mix pro SYLD

Edison namíchal speciální liquid-funkový mix pro Support your Local deejays! Ten to byl nahrán 14.1.2017 na akci Space Jam Music v baru Buena Vista klubu v Plzni.

---===---

Čas načtení: 2020-04-30 17:13:26

Začala fungovat videotéka festivalových filmů za cenu jedné vstupenky do kina

Na milovníky festivalových filmů míří nová služba Edisonline, která nabízí snímky ke streamingu kdykoli a kdekoli, na webovém prohlížeči či Apple nebo Android zařízeních. „Získáte pocit artového kina ve svém obýváku,“ slibuje provozovatelé služby. Měsíční přístup k filmům získá uživatel za cenu jednoho lístku do kina: 155 korun. Pro začátek je v základním balíčku 50 snímků převážně evropské produkce oceněných na festivalech v Cannes, Benátkách či Berlíně, 12 filmů pro děti a přístup k online vysílání filmových kanálů Film Europe, Be2Can a Československo se stovkami festivalových a archivních česko-slovenských snímků. Každý měsíc přibude dalších 30 filmů, takže koncem května příštího roku by mělo být v základní nabídce více než 400 snímků. Součástí knihovny Edisonline budou vedle prověřených klasik i zbrusu nové premiérové tituly a bonusový obsah, jako jsou nejen vybrané díly filmově-diskusních platforem Mentální hygiena Aleše Stuchlého a Movie Barf Monday či pravidelných pořadů pražského Edison Filmhubu, ale i delších tematicky laděných programů, na jejichž online podobě poskytovatelé služby pracují. „V dnešní době se lidé a společnost mění několikrát v průběhu dekády. Před deseti lety byla Film Europe distribuční společností. Poté se spuštěním kanálu Film Europe stala televizí, založila filmové festivaly Be2Can a Scandi a nedávno otevřela butikové kino Edison Filmhub v Praze a Kino Film Europe v Bratislavě. Nyní náš brand rozšiřujeme první česko-slovenskou festivalovou online videotékou. Edisonline není panickým projektem pro čas karantény, VoD (video on demand – audiovizuální služby na vyžádání, pozn. red.) platforma byla součástí našeho filmhubu již od jeho spuštění. Proto jsme našli výhodu v nevýhodě a uvolněné kapacity využili k jejímu doladění,“ komentuje start online videotéky zaměřené na artový film zakladatel Film Europe, Ivan Hronec. Dvacet procent z předplatného služby půjde na podporu kulturním prostorům zasažených karanténou a krizí, přičemž samotný divák bude moci určit, kdo přesně je dostane. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2017-03-02 11:49:03

Edison a jeho Liquid funk mix pro SYLD

Edison namíchal speciální liquid-funkový mix pro Support your Local deejays! Ten to byl nahrán 14.1.2017 na akci Space Jam Music v baru Buena Vista klubu v Plzni.

Čas načtení: 2011-11-07 00:00:00

GE Money Banka - banka se zázemím nadnárodní korporace

General Electric Společnost GE (General Electric) byla založena v roce 1892 a k jejím počátkům se váže i známý geniální vynálezce žárovky Thomas Alva Edison. Dnes tento koncern zaujímá širokou škálu odvětví, od leteckých motorů, lékařské techniky, infrastrukturního řešení, přepravy, telekomunikace, ...

Čas načtení: 2021-08-05 14:54:53

Be2Can: První várka filmů z letošního filmového festivalu

Od 6. do 12. října se v České republice bude konat v pořadí osmý ročník přehlídky filmů ze tří nejprestižnějších festivalů – Benátek, Berlinale a Cannes – filmový festival Be2Can. Festival nyní zveřejnil první filmů, na které se mohou letošní návštěvníci těšit. Titan Ozdobou programu je hlavní snímek letošního Cannes, tedy vítěz Zlaté palmy. Titan je druhým filmem francouzské režisérky Julie Ducournau, která již svým debutem Raw šokovala a zapsala se do paměti kritiky i diváků. A u Titanu tomu není jinak. Film plný zvratů, nečekaných událostí a překvapení si tak budou moci užít i diváci v České republice. Nitram Film Nitram si odnesl cenu pro nejlepšího herce díky výkonu Caleba Landry Jonese, jenž ztvárnil postavu masového zabijáka. Film zachycuje události z města Port Arthur v Tasmánii a nabízí nečekaný pohled na minulost nechvalně známého muže. Režie se ujal Justin Kurzel, kterého diváci mohou znát díky filmům Macbeth nebo Snowton. Mainstream Z Benátek připutuje film Gii Copoly Mainstream, který se objevil v sekci Horizonty. V hlavních rolích excelují Andrew Garfield a Maya Hawke. Film, který se inspiroval dnešní dobou, zprostředkovává pohled na influencery a přibližuje, co se může stát, když sláva zastře pohled na svět. Sněžit už nikdy nebude Z hlavní soutěže MFF Benátky bude k vidění mysteriózní drama polské režisérky Malgorzaty Szumowské, jejíž filmy Tvář a Další jehňátko byly také uvedeny v českých kinech. Nyní Szumowská vytvořila příběh ruského maséra, který se přestěhoval do polského městečka a tamní zámožní komunitě nabízí léčbu těla i duše. Miluj svého robota Romantická komedie z Berlinale Miluj svého robota potěší hereckými výkony Dana Stevense a Marren Eggert, která si z festivalu odnesla Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon. Co když se vědkyně rozhodne zúčastnit se experimentu, kdy je pro ni vytvořen ideální muž? Ale má to háček – ten velice dobře vypadající muž je robot. Inteligentní humor, milá romance a skvělé herecké výkony ve filmu Miluj svého robota. Přirozené světlo Posledním zveřejněným filmem je Přirozené světlo, za které Dénes Nagy získal cenu za nejlepší režii. Snímek z doby 2. světové války přináší pohled farmáře, kterého okolnosti donutily převzít velení nad jednotkou. Nejde tak pouze o válečný film, ale o dílo, které se zabývá morálními dilematy. Filmy v rámci festivalu Be2Can budou uvedeny v jednosálovém kině Edison Filmhub v Praze. Kino s kavárnou se nachází ve stylové funkcionalistické budově, kterou postavil pražský architekt F. A. Libra v letech 1926–1930 a po přelomu tisíciletí ji citlivě zrekonstruoval ateliér architekta Ladislava Lábuse. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-08 20:01:34

Americké volby I. – co se do televize nedostalo

Milí čtenáři, píšete mi hojně o nějaký ten komentář k aktuálnímu dění v Americe. Uvažoval jsem o tom, jak jej pojmout. Nakonec mi jako nejlepší formát vyšla série tří článků. V prvním z nich bychom se podívali na současný politický vývoj v americké společnosti, hlavně na ty jeho méně známé aspekty – aby to nebylo jen opakovaní informací běžně dostupných v jiných českých médiích, ale abyste se tu dozvěděli i něco nového a zajímavého. Druhý by se věnoval jenom hlasování poštou, které opět prokázalo svoji kontroverzní a problémovou povahu. A třetí se bude věnovat vyhlídkám na další čtyři roky. No dobrá, tak tedy skočíme do bazénu americké politiky, poslední dobou poněkud nevoňavého. A budeme věnovat pozornost jevům, které ve zpravodajství zapadly. Republikáni dokážou přetahovat hispánské voliče na svoji stranu První bod, u kterého by stálo za to se zastavit, je rozpor mezi konceptem “Trumpa-rasisty”, potažmo “republikánů-rasistů” a skutečnými poměry ve voličské populaci. Každý republikánský prezident v posledních desetiletích dostával v médiích nálepku rasisty a u Trumpa jich bylo tolik, že kdyby byly z papíru, byl by jimi pokryt až po temeno hlavy a nejspíš i daleko nad něj. Naopak demokrati se vidí jako “Big Tent Party” pro ženy, nebělochy (People of Color), sexuální menšiny atd., které se všechny spojí proti zahořklému stárnoucímu bílému muži, typickému voliči republikánů. Tahle demokratická partajní představa je silně ovlivněna akademickou myšlenkou intersekcionalismu, značně umělým konceptem vršícím jednotlivé menšinové identity na sebe a dovozujícím, že takoví lidé budou po určitém politickém zaškolení rádi spolupracovat na demontáži opresivního systému nastoleného oněmi odpornými starými bělochy. V americkém vysokém školství dnes drtivě převládají demokrati, takže akademické teorie snadno prosáknou i do reálné politiky celostátní strany. Jenže teoretický intersekcionalismus má při svém praktickém uplatnění jedno slabé místo. Vůbec nepočítá s tím, že i menšiny či neběloši (kteří jsou v některých částech USA už většinou) mohou mít nějaké rozpory mezi sebou. A to oni, v míře velmi hojné, mají. Klasickým příkladem jsou Hispánci, lidé vesměs s původem na jih od řeky Rio Grande. Je to značně různorodá směsice Kubánců, Mexičanů, Portorikánců, Venezuelanů, Guatemalanů a dalších menších etnik, dokonce i pár starousedlíků z doby španělského impéria by se našlo. Někteří z nich utekli z komunistických či polokomunistických států (Kuba, Venezuela). Ti se dívají na progresivní křídlo demokratické strany značně podezřívavě a tíhnou spíš k volnému trhu, který jim v USA umožnil středostavovskou existenci. Jiní zase pocházejí z “banánových republik“, což byly dlouho faktické kolonie americké United Fruit Company, která tam prostřednictvím různých nastrčených figurek vládla tvrdě a občas i krvavě. Ti mají pochopitelně zase blíž k tomu levicovému vidění světa, které vidí kapitalismus jako zlo. Z pohledu amerických progresivců mají Hispánci minimálně dva “problémové” kulturní atributy, o kterých se ve slušných kruzích raději moc nemluví. Jednak mají některé latinskoamerické státy silnou militaristickou tradici a Hispánci také ochotně vstupují do americké armády, kde jich je už asi jedna šestina. (Pamatuji si na tři americké vojáky zajaté v Srbsku roku 1999 – Gonzales, Ramirez a Stone. Od té doby podíl Latinos v armádě výrazně vzrostl; také je pro vojáky snazší získat americké občanství.) Jednak je hodně Hispánců silně věřících a mají problém s potraty, které jsou mezi “bílými feministkami” jedním ze svatých grálů celého hnutí. Ani jedno moc nekoresponduje s kánonem hodnot demokratické strany, jak jej nadekretovala vrstva pokrokových intelektuálů z obou pobřeží. Důsledkem toho všeho je, že republikáni dokážou pozvolna přetahovat hispánské voliče na svoji stranu a Trumpovi se to podařilo v docela významné míře. Na Floridě, kde žije hodně emigrantů z komunistické Kuby, získal 48 procent hispánských hlasů a úspěchy, byť menší, slavil i v Texasu, kde značně zredukoval náskok demokratického kandidáta proti roku 2016. Clintonová měla mezi texaskými Hispánci proti Trumpovi náskok 27 procent, Biden už jen 19 procent. (Tamtéž.) A to při vysoké volební účasti. Studiem preferencí menšinového voličstva se dlouhodobě zabývá výzkumník Musa al-Gharbi z Kolumbijské univerzity, který už před čtyřmi lety upozorňoval na to, že demokrati přicházejí o voliče mezi menšinami už od roku 2008. V čerstvém článku pro magazín Think píše Gharbi o tom, že akademické představy mezi menšinovými voliči moc nefungují, že například hispánští voliči reagují na výzvy k lepšímu zabezpečení hranic a potlačení ilegální imigrace lépe než běloši a že je nevnímají jako skrytě rasistické (dog whistles) – k velké konsternaci personálu provádějícího samotný průzkum, který si byl jist, že vybral zcela vzorné a jasné příklady skrytého rasismu. “Začali jsme tím, že jsme se ptali oprávněných voličů, nakolik “přesvědčivá” shledávají skrytě rasistická poselství z republikánských projevů. Mezi jinými šlo o odmítání “ilegální imigrace z míst zamořených drogami a zločineckými gangy” a volání po “řádném financování policie, aby naše komunity nebyly ohroženy lidmi, kteří odmítají respektovat naše zákony”. Téměř tři z pěti bílých respondentů ohodnotili tyto názory jako přesvědčivé. Překvapivější bylo, že s nimi souhlasilo to samé procento Afroameričanů a ještě větší procento Hispánců. Tato čísla se nedají vyložit přímo jako podpora republikánské strany, na to je ve hře příliš mnoho dalších faktorů. Nicméně výsledky nám říkají něco důležitého: většina lidí napříč skupinami, které jsme zkoumali, neodmítala rétoriku v Trumpově stylu jako zjevně rasistickou a rozdělující společnost, ale souhlasila s ní. Věřím, že pokud čtete jen New York Times a žijete v levicové bublině, může to být skutečně překvapivé, ale málokterý člověk bude hlasovat proti vlastní fyzické bezpečnosti, ať už se narodil do jakéhokoliv etnika…” Realita se málokdy dá nacpat do jasných škatulek Pro člověka, který by z televizní obrazovky nabyl dojmu, že černošská část Ameriky nesmiřitelně nenávidí rasistu jménem Trump, bude také poněkud překvapivé, že podle průzkumů společnosti Edison Research, která provádí tzv. exit polls u volebních místností, podíl černochů hlasujících pro Trumpa vzrostl na 11 procent z předešlých osmi procent roku 2016. Není to mnoho, ale stejně zdaleka nejvíc z republikánských kandidátů za posledních patnáct let. Slušňácký mormon Mitt Romney získal jen šest procent, válečný veterán McCain dokonce jen čtyři procenta a musíme se vrátit do roku 2004, abychom našli stejné procento černošských voličů u George W. Bushe, Texasana z povolání. Update 8.11.2020 ve 14:00 – Upozornil mě čtenář, že v rámci férovosti bych měl zmínit, že Romney a McCain kandidovali proti Obamovi, kterého můžeme počítat za černocha, byť se svým původem i průběhem svého života od klasických Afroameričanů zásadně liší (míšenec s bílou matkou a poměrně zámožnými rodiči, nikdy nežil v ghettu). Konec update. Je dost možné, že po celkovém vyhodnocení volebního chování jednotlivých etnických skupin se ukáže, že hlavním Trumpovým problémem byla ztráta preferencí u bělochů, zvláště v nerozhodných státech jako Wisconsin a Pennsylvánie, které se vesměs nacházejí na severu USA a kde mají běloši v populaci značnou početní převahu. Běloši, zdá se, jsou na nálepku rasismu vůbec nejcitlivější. V takovém případě můžeme čekat, že se republikáni začnou do budoucna ještě více orientovat na hispánské voliče ve více osídlených jižních státech. Z dosavadních trendů je patrné, že to není zbytečná práce, navíc je Hispánců v USA skoro 60 milionů. Pak bychom jednoho dne ještě mohli být svědky toho, že nikoliv republikáni, ale demokrati začnou volat po zavření mexické hranice. Mimochodem: jen 25 procent amerických Hispánců vnímá sebe sama jako “barevné”. To musí být pro ty rasové teoretiky z kateder sociologie docela šok. Realita se málokdy dá nacpat do jasných, čistých a vzájemně oddělených škatulek. Progresivní revoluce se nekonala Dalším bodem, u kterého bychom se měli zastavit, je skutečnost, že v úterý 3. listopadu neproběhly v USA zdaleka jen prezidentské volby. Volilo se také do Sněmovny reprezentantů, do jedné třetiny Senátu a také do zákonodárných sborů jednotlivých států. A v některých státech proběhla také referenda, z nichž zajímavá jsou hlavně dvě. Podle výsledků voleb se zdá, že demokrati, kteří si při pohledu na pouliční nepokoje slibovali výrazné zisky v Kongresu i ve státech, přišli dost zkrátka. V Senátu spíš asi zůstane republikánská většina, i když těsná; rozhodne se o tom v dodatečném druhém kole v Georgii. Ve Sněmovně reprezentantů demokrati dokonce několik křesel ztratili, i když většinu, získanou roku 2018, si nejspíše podrží. Předměstské čtvrti, které v roce 2018 hlasovaly pro demokraty, změnily letos názor a republikánským kandidátům se v nich dařilo. Velmi dobré výsledky měly zejména ženy, které za republikány kandidovaly. Ve státech pak došlo jen ke třem změnám rozložení sil. Všechny byly ve prospěch republikánů. V Montaně republikáni získali křeslo guvernéra. V New Hampshire pak ovládli místní sněmovnu reprezentantů i senát. Všude jinde přežil status quo a demokrati nepřevrátili na svoji stranu ani jeden stát, ani jednu guvernérskou pozici. Jinými slovy, žádná progresivní revoluce se nekonala a Američané dali zase jednou najevo, že mají rádi svoji politickou scénu důkladně rozdělenou, bez jasné převahy toho či onoho bloku. Americké státy se odvracejí od nepříliš úspěšné války proti drogám Poslední bod, u kterého se dnes zastavíme, jsou ona dvě zajímavá referenda zmiňovaná o pár odstavců výš. V Oregonu na tichomořském pobřeží rozhodli voliči o tom, že držení všech typů drog pro vlastní potřebu bude dekriminalizováno a maximálním trestem bude pokuta 100 dolarů. Výroba a distribuce tvrdých drog zůstávají nadále trestnými činy. Oregonské referendum se stalo (zatím) posledním z dlouhé série referend, kterými se jednotlivé americké státy postupně odvracejí od dlouhé a nepříliš úspěšné války proti drogám. Týká se to přitom všech možných druhů států – od těch stereotypně progresivních až po ty, které patří k baštám republikánů. Zatím jde hlavně o konopí. Referenda legalizující prodej konopí pro rekreační účely proběhla už dříve v Coloradu (2012), ve Washingtonu (2012, míněn stát, ne město), na Aljašce (2014), v Oregonu (2014) v Kalifornii (2016), v Nevadě (2016), v Massachusetts (2016), v Maine (2016), v Michiganu (2018). Letos se o rekreační marihuaně hlasovalo ve státech Arizona, Montana, New Jersey a Jižní Dakota. Ve všech čtyřech státech iniciativa prošla, čímž se počet jurisdikcí, kde bude možno koupit “jointa” v krámě stejně jako láhev vína, značně rozšířil. Legalizační tažení v USA je zajímavé sledovat. Vesměs dosáhlo svého úspěchu právě skrze referenda, pouze jeden jediný stát (Vermont roku 2018) odhlasoval legalizaci v zákonodárném sboru. Vypadá to, jako by se volení politici v tomto případě báli dotknout tématu, které má přitom v populaci většinovou podporu, snad ze strachu před očerňováním v médiích. Není nic příjemného, pokud vám opozice začne lepit nálepku zaprodance drogových kartelů. Toto je jeden z případů, kdy anonymní hlasování celého obyvatelstva může zvrátit neuspokojivý status quo, který dávno neodpovídá názorovým poměrům v zemi. Jinými slovy, argument pro to, že prvky přímé demokracie mají svoji hodnotu. Osobně očekávám, že nejpozději roku 2030 se bude v Americe legálně “hulit” všude, včetně těch nejkonzervativnějších okresů venkovského Texasu nebo Arkansasu. (Kdyby to někdo potřeboval vědět: sám jsem na marihuaně neshledal nic extra zajímavého, mojí závislostí je spíš čtení.) Státy jako Colorado a Washington posloužily jako pokusné laboratoře a občané jiných států následující léta sledovali, zda se tam nestane něco strašného. Poté, co se nestalo víceméně nic, osmělují se pozvolna další a další. Úplně poslední bude v tomto procesu nejspíš federální vláda, ale jednou dojde i na ni. Stejně tak si ale myslím, že tento postup se nebude rozšiřovat na tvrdé drogy, aspoň v dohledné době. Dekriminalizace držení v malém množství – asi ano, ale nic více. Druhé důležité referendum, kterým dnešní článek zakončíme, byla takzvaná Proposition 16 v Kalifornii. V Kalifornii je od roku 1996 ústavně zakázáno uplatňovat preference na základě rasy, pohlaví, barvy pleti atd., jinými slovy, nesmí se tam provozovat “pozitivní diskriminace”, aspoň ne ve veřejné sféře. Týká se to i zadávání veřejných zakázek. Proposition 16 byla akce progresivců povzbuzených hnutím Black Lives Matter. Měla tenhle zákaz zrušit a umožnit opět státu zavádět různé rasové či pohlavní preference. Kalifornští voliči však odmítli tento návrh poměrem 56:44, téměř přesně tím samým, jakým o generaci dříve, právě roku 1996, zakázali diskriminaci (55:45). Významnou roli v porážce iniciativy sehrálo i politické rozštípnutí kalifornských Asiatů, kteří se báli o budoucnost svých dětí na univerzitách. V prvním ročníku Kalifornské univerzity je celých 40,4 procenta studentů asijského původu, ačkoliv mezi absolventy středních škol je jich jen 19,9 procenta (tamtéž), čili jsou na vysokých školách velmi nadprůměrně zastoupení. Kdyby iniciativa prošla, patrně by tím vyhlídky mladších generací kalifornských Asiatů značně utrpěly – byli by vytlačeni ve prospěch méně zastoupených etnik. Pouze mezi Indy měla iniciativa jednoznačnou podporu, mezi Východoasiaty se k ní kladně vyjadřovala jen menšina. Ukázalo se tedy, že tento druh identitární politiky zaměřené na barvu kůže a pohlaví je neprodejný i v Kalifornii, která je jinak baštou progresivních demokratů. V tom spatřuji do budoucna určitou naději. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-06 17:05:19

Náhody, které musely být cílené. Vyšly memoáry londýnského publicisty a skladatele Alexandra Goldscheidera

„Malá historie se mísí s velkou z pohledu kluka, který za socialismu vyrůstal v barvitém prostředí plném jedinečných osobností, zážitků, objevů a překvapení.“ Tak první díl svých memoárů popisuje sedmdesátiletý česko-anglický hudební skladatel, producent a publicista Alexander Goldscheider. Kniha, kterou nazval Cílené náhody, vyšla v nakladatelství Pointa. „Za Cílené náhody vděčím jednoznačně Facebooku,“ říká autor, který na něm od roku 2017 zveřejňuje skutečné příběhy, zážitky a anekdoty ze svého života. „Záhy to přerostlo v tradici – v pátek o půlnoci, děj se co děj, vždy jeden příběh uvedu. Už po několika prvních mě čtenáři začali přesvědčovat až urgovat k jejich sepsání do knihy. Rukopis jsem začal sepisovat o dva roky později,“ dodává Goldscheider. Kniha má devět kapitol, které nejsou nutně řazeny chronologicky, ale spíš tematicky, a je zamýšlena jako první díl memoárů. Alexander Goldscheider v ní pokrývá prvních dvacet let svého života; mimo jiné vzpomíná na rané dětství, které z velké části prožil v divadle E. F. Buriana. Angažmá tam totiž měla jeho matka, herečka Nina Zvjagina. Popisuje mládí prožité v Praze i rok, který strávil ve Spojených státech – odjel tam, když mu bylo osmnáct. Píše také o rodinných přátelích, umělcích a zajímavých lidech, které v té době potkal. Velkou pozornost věnuje předkům. Jedna celá kapitola je věnována židovským příbuzným, kteří až na výjimky zahynuli během holocaustu. Goldscheider zaznamenává i svědectví svého táty i strýce, kteří pobyt v koncentračních táborech přežili, a zamýšlí se nad tím, jak se z historie dvacátého století můžeme poučit do budoucna. V jiné kapitole líčí barvité osudy svých předků z Ruska: kozáckého atamana, sovětského brigádního generála, kterého Stalin nechal popravit, dirigenta orchestru cara Mikuláše II., babičky Věry, která před popravou uprchla z Petrohradu až do Prahy, a dalších. „Pocit, že bych měl sepsat rodinnou historii především kvůli svým předkům a pro naše potomky, jsem v sobě nosil už desítky let, a tak jsem v roce 2016 po pár letech práce udělal velkou stošedesátistránkovou knihu s šesti sty fotografií a všemi potřebnými rodinnými údaji. Sepsat memoáry je ale docela něco jiného, byť mi všechny údaje z fotoknihy a především stovky fotografií přišly nesmírně vhod,“ vysvětluje autor, který práci na knižním rukopisu dokončil letos v únoru. Autor už pracuje na druhém dílu s pracovním názvem Mluví k vám robot. Pokračuje v něm se svými příhodami z normalizační Prahy a Londýna, kam emigroval v roce 1981. Ukázka z knihy Táta měl na rozdíl od mámy divadlo jako cíl. Oč byla jeho cesta k herectví složitější, o to byla herecká kariéra kratší. Do snů a plánů zasáhly nejprve nástup fašismu a druhá světová válka, kdy kvůli židovskému původu nesměl koncem třicátých let ani chodit do školy, natož někde veřejně hrát. Až neuvěřitelně se ale mohl plně věnovat divadlu v přestupní stanici do vyhlazovacích koncentračních táborů, v Terezíně, kam byl z Plzně transportován se svou mámou Serafnou 18. ledna 1942. Měli štěstí, že tátův starší bratr Honza byl už v předchozím, vůbec prvním transportu do Terezína, památném Ak I, v němž bylo 24. listopadu 1941 posláno 342 mladých mužů budovat terezínské ghetto. Jejich povolávací rozkaz obsahoval celou řadu příslibů, od naprosto lživých, jak budou moci jezdit o víkendech domů, až po alespoň částečně dodržovaný a přínosný, že spolu se všemi rodinnými příslušníky nebudou posláni do dalších lágrů. Táta tak díky tomu v Terezíně recitoval a hrál téměř dva roky, než byl slib porušen a všichni tři „šli“ do Osvětimi a ještě dál. Této části jeho života se věnuji v kapitole Sbohem, civilizace, kde uvádím i tátovy vlastní vzpomínky. S potěšením tu ale ocituji pár řádek Dr. Petra Riesela z jeho sborníku dopisů a vzpomínek Protestuji (2012): „Jednou máma přivedla nějakého staršího kluka, který seděl osamocen na chodníku. Ukázalo se, že to byl syn židovských známých mých rodičů, který přišel o oba rodiče, a tedy i možnost bydlení. Máma ho vzala k nám domů. To bylo oživení. Ten kluk byl téměř dospělý a v průběhu let dělal zkoušky na školu v Praze. Chtěl být hercem. Dodnes si pamatuji, jak se učil zpaměti Nezvalovu báseň ‚Edison‘ a básně ze sbírky Splav od Fráni Šrámka. Chodil po pokoji a recitoval, já jsem poslouchal a byl jako u vytržení.“ Ten kluk byl můj jedenadvacetiletý zubožený táta, který seděl na chodníku proto, že neměl ani kam jít, ani sílu vstát. Vrátil se do Plzně po všech lágrech a pochodu smrti v hrozném stavu, v jejich bytě bydlel někdo jiný a nepustili ho ani dovnitř. Kromě svých berlí neměl nic, a co hůře, zřejmě ani nikoho, kdo by byl přežil. Petrova máma Irena, „teta Rieselová“, jak jsem ji znal z vyprávění, tátu zvedla, vzala k sobě a žil s ní a jejími syny Petrem a Honzou dalšího půl roku jako vlastní. S Petrem zůstali celoživotními kamarády, a když už byl táta koncem roku 1990 smrtelně nemocný, jel se za ním rozloučit do Vlašimi, kde Petr žil. Všechny básně mu tam zpaměti poznovu odrecitoval. E. F. Burian skončil po svém zatčení v dubnu 1941 také v Terezíně, ale jako politický vězeň v separátní Malé pevnosti, nikoli v ghettu. I on tam v strašných podmínkách recitoval, památně v předvečer 1. máje Máchův Máj, než byl transportován do koncentráků Dachau a Neuengamme. S tátou se tak poprvé setkali až po válce, kterou oba přežili doslova zázrakem. „Když se poprvé zjevil na zkoušce, jako by přišel z jiného světa,“ vzpomínala ráda máma na první moment, kdy tátu v prosinci 1945 představil E. F. Burian jako nového eléva ve své poválečné herecké škole pod jménem Studio 46. „Vypadal tak exoticky, uhrančivě, měl v sobě tolik smutku, něhy, ale i nepřístupnosti, až jakoby arogance, a mohla jsem na něm oči nechat.“ Táta k mámě nepřístupný nebyl, a nejenže spolu hráli celkem v sedmi představeních, ale začali spolu takřka okamžitě chodit. Táta se zotavoval z válečného utrpení, E. F. Burian ho aktivně podporoval ve vysněné herecké dráze a obsadil ho během pár let do menších rolí v jedenácti hrách. Nakladatelská služba Pointa, 2020, 480 stran, vázaná.

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky. POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft. 28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci. 29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček. 30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý. 31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová. 1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení. NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko? Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali. Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně. Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů. Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE. Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech. Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-22 12:02:04

Na přehlídce Be2Can budou vidění filmy z festivalů z Berlína, Benátek a Cannes

Začátkem října se uskuteční další ročník Be2Can, přehlídky festivalového filmu z Berlína, Benátek a Cannes. I letos slibuje výběr toho nejpozoruhodnějšího a nejpodnětnějšího, co představily soutěže tří nejvýznamnějších evropských filmových festivalů. Ústředním tématem letošního ročníku je hledání domova a překračování hranic. To je téma filmu Synonyma izraelského režiséra Nadava Lapida, vítěze Zlatého medvěda z letošního MFF v Berlíně. Hrdinou autobiografické satiry je mladý Yoav, který se zcela bez prostředků vydává do Paříže, aby se stal plnokrevným Francouzem. I když ale utíká před svou rodnou zemí, kterou shledává jako odpornou, páchnoucí, obscénní a sprostou“, před svojí identitou uniknout nedokáže. Podobně utíká a hledá alternativní domov hlavní hrdina rovněž autobiografického snímku To musí být nebe Elii Suleimana. Nejslavnější palestinský režisér, který si za svou novinku odnesl zvláštní uznání poroty v Cannes, se po deseti letech vrací k celovečernímu filmu s melancholickou, epizodicky vystavěnou groteskou o tom, co je pro nás domov a co ho definuje. Film To musí být nebe je věnovaný Palestině, do které se Suleiman nebojí svým svérázným, zřetelně ironicky cíleným, ale zároveň poetickým humorem opřít stejně jako do Francie nebo USA. Drsnější variantou hledání svého místa na světě přináší drama Bídníci. Film inspirovaný pařížskými nepokoji z roku 2005 se odehrává na půdě současného Montfermeilu – stejného místa, kde se bouřili slavní Bídníci Victora Huga. Debut režiséra Ladje Ly si z letošního Cannes odnesl Cenu poroty. Druhým letošním tématem Be2Can jsou problémové děti. Pracují s ním bratři Dardennové ve filmu Mladý Ahmed; portrétu třináctiletého chlapce, belgického muslima, který se navzdory liberální výchově uzavírá pod vlivem bigotního imáma do ideologické ulity. Fanatická víra dovede Ahmeda až ke krajnímu činu (o filmu jsme psali ZDE). Ve svém novém filmu klasici sociálního realismu zkoumají, jak hluboko se ukrývá lidskost pod nánosem náboženské doktríny a co může zvrátit náboženský fanatismus – výchova, sociální otevřenost nebo první láska. Z Cannes si režisérské duo odneslo cenu za režii. Po lásce doslova křičí devítiletá Benni, dívka s problémovým chováním a tváří anděla, nad kterou si německá ústavní péče umyla ruce, protože narušuje zaběhnutý systém. Narušitel systému je debut režisérky Nory Fingscheidt, která si za něj na letošním Berlinale vysloužila Stříbrného medvěda/ Cenu Alfreda Bauera pro film, který otevírá nové perspektivy. Snímek, který pohání kupředu výkon mladičké Heleny Zengel, je příběhem o neutišitelném vzteku i touze po opravdovém citu, o limitech systému péče o dítě i hranicích osobní svobody. Dítě, respektive rodinu v hlavní roli, přináší i čínský film Sbohem, můj synu, který je důkazem, že velké city nepotřebují velká gesta. Film uznávaného režiséra Wanga Xiaoshuaie reflektuje skrze osobní lidské drama odvrácenou stránku čínské kulturní revoluce a zejména politiky jednoho dítěte. Oba představitelé hlavních rolí, herec Wang Jingchun a herečka Yong Mei, byli oceněni Stříbrnými medvědy na Berlinale za nejlepší herecké výkony. Novinka osmdesátiletého klasika světového filmu Kena Loachese jmenuje Pardon, nezastihli jsme vás. Enfant terrible britského filmu si po premiéře svého filmu v Cannes vyžádal mikrofon a publiku vzkázal: „Když budeme problémy řešit, lidé nebudou naštvaní, a když nebudou naštvaní, nebude žádná extrémní pravice.“ Ve svém nejnovějším filmu Loach pokračuje v empatické linii příběhů obyčejných lidí, kteří se snaží udržet alespoň zdání důstojnosti na společenském okraji. Zneklidňující úvahy o smrti a osudu vnáší do letošní festivalové nabídky snímek kanadského režiséra Denise Côtého Antologie města duchů, situovaný do zapadlé vesnice kdesi na kanadském venkově. Melancholický i vtipný, poetický i politický snímek využívá tradiční ikonografii duchařských filmů k metaforickému vyprávění o našem strachu z „jiného“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Přední německý režisér tureckého původu Fatih Akin ve své tvorbě spojuje artové ambice a schopnost oslovit mainstreamového diváka. Odolnost obou skupin testuje ve svém posledním snímku U Zlaté rukavice, který je portrétem sériového vraha. Akin se inspiroval skutečným případem vraha Fritze Honky, který v polovině sedmdesátých let šokoval celé Německo. Jeho naturalistický snímek vzbudil na letošním Berlinale mezi kritiky mírné zděšení, přesto ho ale není možné odsoudit jako plytkou provokaci. Jde spíše o řez forenzním skalpelem do suterénu německého podvědomí. „Už šest let přináší Be2Can inspirativní filmy z hlavních soutěží tří nejprestižnějších světových filmových festivalů – Berlína, Benátek a Cannes. Letos přidáváme Edison Filmhub, náš nový pražský festivalový ostrov, v nádherné funkcionalistické budově bývalé transformační stanice, s komorním kinem a kavárnou,“ dodává Ivan Hronec, ředitel distribuční společnosti Film Europe. Detailní program kin bude zveřejněn ZDE.

Čas načtení: 2024-02-19 06:00:00

Ranní check: Praha přestává brzdit růst nájmů v městských bytech. Rusové dobyli Avdijivku

Dobré ráno! Je 50. den roku, svátek má Patrik. V tento den v roce 1878 si americký podnikatel a vynálezce Thomas Alva Edison nechal patentovat fonograf (předchůdce gramofonu). Podívejte se na přehled nejdůležitějších událostí posledních hodin.

Čas načtení: 2024-02-21 21:20:00

Nejlepším komiksem se stala Srdcovka. Sokům vyfoukla tři hlavní ceny Muriel

Odkud se bere láska, ta divná mrcha? I tak by mohl znít podtitul komiksové knihy Srdcovka, která ve středu večer triumfovala na komiksových cenách Muriel. V pražském kině Edison Filmhub, kde se předávaly, získala tři ceny: za nejlepší komiks, scénář a Cenu České akademie komiksu.

Čas načtení: 2024-02-21 21:20:00

Nejlepším komiksem se stala Srdcovka. Sokům vyfoukla tři hlavní ceny Muriel

Čas načtení: 2024-03-06 08:32:00

Volební superúterý má podle projekcí jasné výsledky, Biden i Trump dominovali

Washington - Takzvané volební superúterý ve Spojených státech má podle projekcí společnosti Edison Research jasné výsledky, nejvíce sledovaným prezidentským primárkám a stranickým shromážděním v 16...

Čas načtení: 2024-03-06 08:32:00

Volební superúterý má podle projekcí jasné výsledky, Biden i Trump dominovali

Čas načtení: 2024-03-06 09:11:00

Volební superúterý: Primárkám dominovali Biden a Trump, Haleyová propadla

Takzvané volební superúterý ve Spojených státech má podle projekcí společnosti Edison Research jasné výsledky, nejvíce sledovaným prezidentským primárkám a stranickým shromážděním v 16 amerických státech dominovali současný demokratický prezident Joe Biden a jeho republikánský protějšek exprezident Donald Trump. Každý z nich si připsal jednu porážku, což však podle amerických médií neovlivní jejich šance získat nominaci své strany do listopadového prezidentského finále.

Čas načtení: 2024-03-13 17:19:15

Okouzlení [F. T. Lukens / CooBoo]

Antonii Čarovnou předchází pověst mocné čarodějky. Proto má Edison Havranský dost nahnáno, když vstupuje k ní do kanceláře.

Čas načtení: 2024-04-18 00:00:00

Josef Sousedík: Geniální technik a&nbsp;zapálený vlastenec

Moravský Edison, takovou přezdívku si ve dvacátých letech minulého století vysloužil vsetínský podnikatel a zdatný konstruktér elektromotorů Josef Sousedík. Z chudých poměrů se vypracoval díky nevšednímu technickému talentu a nezměrné píli a se...

Čas načtení: 2024-05-31 08:45:00

Edisonovo dítě. Milníky společnosti General Electric od ledničky po nejsilnější lokomotivu

Společnost General Electric se v dubnu rozdělila na tři samostatné části a skončila tak jedna éra tohoto konglomerátu. Projděte si v přehledné časové ose důležité okamžiky z historie firmy, za níž nestojí nikdo menší než Thomas Alva Edison.

Čas načtení: 2024-06-04 05:00:00

Obrovský úspěch egyptologa Bárty! Stal se členem elitní světové instituce: Byl v ní Edison, Darwin i Fayette

Tuzemská věda nedávno oslavila fenomenální úspěch, když se Miroslav Bárta (53), egyptolog z Univerzity Karlovy, jako historicky třetí Čech stal členem super-prestižní Americké akademie umění a věd (AAAS). Slavná organizace, níž za 243 let existence mimo jiné prošla jména jako Thomas A. Edison, Charles Darwin či markýz de La Fayette, takto vzdává hold vědcům, kteří dosáhli mimořádných úspěchů. Jak jeden ze svých největších kariérních úspěchů vnímá náš největší expert na zrod, vrchol a pád civilizací, se dozvíte v rozhovoru.

Čas načtení: 2024-06-07 00:00:00

Kulturní tipy: Kde je Anne Franková, nejkrásnější české knihy či dlouhá noc v Ostravě

Kde je Anne Franková (země Beneluxu, Francie, Izrael, 2021) FILM, režie Ari Folman, distribuce Film Europe, 13. 6. v Edison Filmhub Po paralelách mezi minulostí a současností není třeba pátrat. Vyskytují se na každém kroku, který urazí hlavní...

Čas načtení: 2024-06-10 05:55:00

Označení „český Elvis“ neměl rád. Zpěvák megahitu Máš chuť majoránky v manželství tajil svou životní lásku

Františku Křižíkovi (†93) se říkalo český Edison. Pěkně ho to štvalo, velkého amerického vynálezce rozhodně nekopíroval. Ani Karel Zich (†55) nepostavil svou kariéru na tom, že jeho témbr byl nápadně podobný jistému rodákovi z Tupela v Mississippi, což mu vyneslo přezdívku český Elvis.